Joshua
Ráno jsem se probudil a bolestivě vyhekl, když jsem do nohy dostal křeč.
Jo, já věděl, že ten včerejší akrobatický kousek mě bude něco stát.
Ještě jsem se úplně neprobral a už jsem cítil povědomou vůni, která byla až nebezpečně blízko mě. Zamrkal jsem a zjistil, že hledím na Thomasův zátylek a jednou rukou ho objímám kolem pasu. Ani jsem nezaregistroval, kdy si šel lehnout. Pohovka byla poměrně malá, takže jsme se k sobě opravdu museli namačkat, ale nebylo to nepříjemné. V noci jsem totiž odpadl skoro hned, jak jsme přišli ze sprchy. Chtěl jsem ještě pracovat, stejně jako Thomas, ale nakonec jsem to neustál.
Trochu jsem se zavrtěl, klínem se otřel o ten jeho dokonalý zadek a nos zabořil do vlasů, abych nasál jeho vůni. Mrknul jsem na hodinky na zápěstí, povzdechl si, a veškerá dobrá nálada mě hned opustila. I když jsem se snažil sebe víc, dokonce ani Thomas teď nedokázal rozptýlit pochmurné myšlenky, které na mě najednou dolehly.
Dnes jsem totiž měl jít vyndávat stehy. Už předtím, jsme se s Thomasem domluvili, že pojedeme hned ráno, abych to měl za sebou, a taky dokud tam nebude takový frmol.
Bylo něco málo po osmé, když se nebudeme zdržovat, za hodinku budeme v nemocnici a při troše štěstí za další půl hodinu i zpátky.
„Thomasi, vstávej," lehce jsem jím zatřásl, políbil ho na odhalenou paži, a aniž bych čekal na jeho reakci, vstal jsem a přešel k umyvadlu, abych se opláchl a vyčistil zuby.
Snídat stejně nebudu, teď bych do sebe nedostal ani sousto.
Thomas
Bylo už někdy k ránu, skoro svítalo, když se mi už začínaly nekontrolovatelně zavírat oči. Josh odpadl chvíli potom, co jsme dorazili zpátky do kanceláře, ale nebudil jsem ho. Měl toho za sebou dost, včetně následného posilování, a opravdu se potřeboval vyspat, i když tahle pohovka, i přesto, že jsem ji roztáhl, nebyla úplně ideální.
Shodil jsem ze sebe boty ponožky a kalhoty, abych se v tom netísnil, a přilehl si nakonec k Joshovi a přikryl nás oba tou miniaturní dekou, kterou jsem tu měl. Usnul jsem prakticky okamžitě, i když jsem se musel trochu víc na Joshe mačkat, jinak bych z té pohovky spadnul. Naštěstí byl Josh klidný spáč, nevrtěl se, nerozhazoval rukama a nekopal kolem sebe, takže jsme to nějak ustáli až do chvíle, kdy se vzbudil, a aby v tom nebyl sám, tak hned vzbudil i mě.
Otevřel jsem oči a nevrle se díval, jak si myje zuby.
Srát na to... Potřebuji kafe... Fakt po ránu bývám otravný, dokud se neproberu.
Podíval jsem se na hodinky. Byl nejvyšší čas vyrazit do nemocnice, ale bez kávy ani ránu.
„Dej mi vařit vodu na kafe, prosím,“ zamumlal jsem.
Po paměti jsem se natáhl po kalhotách a oblékl si je. Nazul jsem si pantofle, které si tu občas obouvám, když jsem tu dlouho a moje první cesta vedla na toaletu, abych si ulehčil.
Některé lidské pochody prostě člověk nezastaví, i když jsou fakt otravné.
Až teprve, když jsem se vrátil, znovu jsem si umyl ruce a opláchl si i obličej. Vlasy jsem prohrábnul hřebenem a stáhl je do culíku, protože po včerejším sprchování, kdy jsem je zapomněl rozčesat, byly dneska jak afro, které občas mívá Julia Roberts. Jen ta barva byla trochu jiná. Jo, ostříhám se a bude klid.
Na zuby jsem kašlal. Jen jsem si vypláchnul pusu čistou vodou, protože nechci pít kafe s příchutí máty. To fakt ne.
„Něco do sebe hodím a hned půjdeme, jo? Nebo si něco koupím v automatu, pokud nechceš čekat, ale kafe si vypiju tady, to zvládnu rychle,“ zamručel jsem na Joshe, když jsem si zalíval kafe a usadil se s ním u stolu.
Joshua
Dokonce ani Thomasovu ranní nevrlost jsem nijak nekomentoval. Raději jsem byl zticha a jen přikývl, když chtěl postavit vodu na kávu.
Ale ani tu bych teď do sebe nedokázal dostat. Ani na ten záchod jsem nedokázal jít, jak jsem měl zauzlovaná střeva a stažené vnitřnosti.
Byl jsem tak nervózní, že bych se o svou nervozitu klidně mohl i opřít.
Přesto jsem se snažil nedávat to moc najevo, vzhledem k Thomasově ranní náladě, protože jsem chtěl jet do nemocnice s ním, a kdybych náhodou řekl nějakou hloupost, možná by mě poslal do háje a nechal mě jet samotného nebo s někým jiným.
„Klidně..." hlas se mi zadrhl, jak jsem měl stažené i hrdlo.
„Klidně posnídej. Já počkám. Nedostanu teď do sebe ani hlt vody, natož jídlo, ale ty posnídej," podařilo se mi říct srozumitelnou větu.
„Pozitivní na tom je to, že tuhle hrůzu sundám," ukázal jsem na čelo a pokusil jsem se zažertovat, a dokonce i usmát, ale netuším, jak moc se mi to povedlo.
Snažil jsem se nevyvádět a být co nejvíc v klidu, a ukázat, že jsem v pohodě, aby mě Thomas nevyhnal, protože mi záleželo na tom, aby jel se mnou, ale nejspíš jsem ho moc nepřesvědčil.
Thomas
Nechtěl jsem zbytečně zdržovat, abychom to měli co nejdříve za sebou. Vstal jsem od stolu a přenesl si kávu na malý stolek, abych ho měl při ruce. Vytáhl jsem si z kabely čisté triko, protože košili z předešlého dne, jsem měl pomačkanou, jak kdyby ji kráva požvýkala. Oblékl jsem si čisté ponožky, a zatímco jsem se oblíkal a zavazoval si boty, upíjel jsem kávu a snažil se Joshovu pozornost přitáhnout k něčemu jinému.
Ukázal jsem mu na stůl, aby se podíval, co jsem v noci stihl dát dohromady, a tak nastínil mé nové poznatky.
„Ti dva Britové... Nebyli manželé, ale byli pár. Přiletěli společným letem a měli být ubytovaní v hotelu ve dvoulůžkovém pokoji. Takže proto je jasné, že byli pár nebo milenci, kteří si vyjeli na dovolenou, z které se už bohužel nevrátili. V hotelu se stihli jen ubytovat a zmizeli hned první den. Respektive, šli ven a na noc se už nevrátili. Začali po nich pátrat až druhý den navečer. Občas se stává, že se hosté na noc nevrátí, a taky neměli plnou penzi, takže se měli stravovat venku. Prý si chtěli vyjet na výlet do hor. Buď si jich někdo všiml tam, nebo dal někdo typ z hotelu, ale to by bylo příliš okaté. Anebo, co je taky možné, v tom mohl mít někdo prsty z letištního personálu. To je společná věc u dalších dvou případů, kdy sice to nebyli cizinci, ale byly to tuzemské lety a prošli letištěm v kratší či delší době před jejich vraždou. Nechal jsem si zjistit, kdo všechno v té době na letišti sloužil...“
Vážně nevím, jestli se mi podařilo upoutat jeho pozornost, ale snaha byla. A taky... Tímhle jsem probral i sám sebe, a ve chvíli, kdy jsem dopil kafe a umyl hrnek, zašel jsem si ještě pro zbraň a hodil na sebe sako. Když tak ho může Josh v nemocnici mačkat v ruce, pokud to na něho fakt působí dobře.
„Tak jdeme,“ dal jsem spíš povel než otázku, a otevřel jsem dveře na chodbu.
Joshua
Thomasovu snahu přivést mě na jiné myšlenky jsem přijal s povděkem. Trochu mě to zabavilo, a když jsem sedl do auta, a konečně se rozjeli, vyslovil jsem své myšlenky nahlas.
"Při jejich první vraždě byl úplněk, takže vybrat si pár bylo od nich moudré řešení. Nemuseli tak shánět další oběť do páru. Taky si myslím, že nejspíše spadají pod nějakou sektu, jejichž členové můžou klidně dělat ve veřejných službách. Nebo i sám některý z vrahů. Možná by nebylo na škodu víc proklepnout letištní personál, jestli třeba v poslední době nenastoupil někdo nový. Nemusel zrovna sloužit, mohl mít volno, některé lety bývají zabukované dlouho dopředu. Hmmm, možná... Teď mě i napadlo, že i když ostatní oběti byli místní, mohli klidně někam odletět na výlet nebo dovolenou. Pokud vím, cestování ze země se u nich neřešilo, protože si to doteď nikdo nespojil," odmlčel jsem se a opřel v sedačce.
Jednu ruku jsem položil Thomasovi na stehno, abych cítil jeho blízkost, a pousmál se na něj.
„Jsi vážně hodně dobrý. A jsem za to rád. Nerad bych pracoval s nějakým břídilem. A jestli tenhle případ nedotáhneme do zdárného konce, vážně do toho důchodu půjdu."
Chtěl jsem ještě dál rozvést teorii, ale čím víc jsme se blížili k nemocnici, tím větší úzkost jsem cítil.
A když Thomas zaparkoval, zaryl jsem mu nehty do stehna a napjal se.
„Dej mi...minutku..." zachrčel jsem a začal provádět dechové cvičení.
Vážně s tou svojí fobií budu muset něco dělat.
„Už můžem..." zaskřehotal jsem po necelé minutě a vyplašeně se na něho podíval.
Přesto jsem se snažil pořád tvářit aspoň trochu statečně.
Thomas
Trochu se mi podařilo Joshuu zabavit, ale v momentě, kdy jsme zaparkovali před nemocnicí, byl s tím konec. Zaryl mi nehty do stehna, což jsem docela citelně poznal i přes tu hrubší džínovou látku.
Ale i přes tu jeho křeč jsem cítil, jak se mu ruce třesou. Na recepci jsme se jen ohlásili a když sestra viděla v papírech poznámku, že má Joshe hne přivést do ambulance, ani nás neposadila a rovnou nám řekla, že máme jít do druhého patra, předposlední dveře napravo. Raději s námi nikoho neposílala, nejspíš si pamatovali, jak tu Josh naposledy vyváděl. A možná u něj měli velkou černou tečku...
„Bude to v pohodě, Joshi. Je to jen deset minut, než ti vytáhne stehy a zalepí a zase půjdeme. Jestli chceš, něco ti za dobré chování slíbím, co?“ usmál jsem se na něj.
I když jsme šli hned ráno, přesto tu už bylo živěji. Nejeli jsme ani výtahem, raději jsme šli pěšky, aby Josh nedostal kolaps ještě tam... Po celou dobu jsem ho držel pevně za loket, aby si to náhodou nerozmyslel, a ještě nakonec neutekl.
„Chceš se napít?“ zeptal jsem se Joshe, když jsme zastavili před vyšetřovnou a já jsem hned zaklepal. „Skočil bych pro vodu, na konci chodby je automat.“
Joshua
Celou svou existencí jsem se upnul na Thomase vedle sebe. Na jeho slova na jeho dotek.
Při zmínce o dobrém chování jsem se pokusil pousmát, ale ve skutečnosti by mě teď z mého stavu nedostal ani hodně dobrý sex.
K vyšetřovně jsme šli sami, nejspíš proto, že si mě pamatovali z předchozí návštěvy, a nechtěli, abych jim zřídil další personál. Ale nevadilo mi to.
Když Thomas zaklepal na dveře a zeptal se na vodu, ani jsem nestačil odpovědět, a už nás doktor popoháněl do ordinačního pokoje.
„Vodu bych si asi dal," zaskřehotal jsem, když mě doktor posadil na lůžko a odběhl pro sestru, aby mu pomohla.
„Ale nechej mi tu sako, prosím," prosebně jsem se na něj podíval a nějak mi bylo jedno, jak to v tu chvíli zní. Chtěl jsem mít aspoň kousek jeho u sebe, když bude pryč, přestože jen na chvilku.
Nerad jsem ho posílal pryč, ale chtěl jsem udělat aspoň první krok k tomu, abych svou fobii trochu zmírnil.
Když za ním zapadly dveře se slovy, že se hned vrátí, měl jsem chuť rozeběhnout se za ním a říct, že už ji nechci, jak na mě najednou dolehla tíseň.
V každém koutu jsem viděl stín, co se po mě natahoval, každý zvuk mi doslova drásal nervy a plíce pomalu přestávaly zvládat ten nápor.
Abych se aspoň trochu uvolnil, stoupl jsem si, křečovitě si na tvář přitiskl Thomasovo sako, natáhl vůni, a pak se začal pomalu procházet.
„Už jsem si chtěl pro tebe jít," zamumlal jsem do saka, když jsem uslyšel šoupnutí dveří.
Vážně mu to trvalo snad jen minutku.
„To mě těší, ušetří mi to spoustu práce," uslyšel jsem hrdelní hlas, který ale rozhodně nepatřil Thomasovi.
Polekaně jsem zvedl hlavu a v šoku upustil sako na zem.
„Ty..." zašeptal jsem a o krok couvnul.
„Ano, já. Nečetl jsi můj vzkaz? Přece jsem ti psal, že tvé srdce bude mé," usmál se na mě, a kdybych si ráno dal snídani, nejspíš bych ji teď vyhodil ven.
„Nedostaneš se odsud. Jsem hlídaný, všude jsou policisté..." snažil jsem se blafovat a hrát o čas.
„Jenže nikdo nepočítá s tím, že bych se sem dostal. Víš, já vím, jak to chodí."
„Neprojde ti to," zachraptěl jsem, a jak se on ke mně krok po kroku blížil, tak já jsem krok po kroku ustupoval, až jsem narazil na stěnu vedle okna.
Možná bych mohl vyskočit?
Ne, na to se mi moc klepaly nohy.
Nějaká zbraň?
Ne, ať jsem se rozhlížel, jak chtěl, v mé blízkosti nic takového nebylo.
„Víš, věděl jsem, že jsi jiný, hned, jak jsem tě uviděl na tom místě činu. Všiml sis mě hned, zatímco všichni ostatní mě přehlíželi. Chtěl jsem tě zabít, přiznávám, jenže pak jsem zjistil, že tě miloval i můj mentor a učitel, doktor Ethan Silas, takže mou povinností je v tom pokračovat," přiblížil se až ke mně, a prsty se dotkl mé tváře.
„Ne, prosím..." zašeptal jsem a z očí mi stekly slzy.
„Neboj, nebude to bolet."
Jo, tohle už jsem slyšel. Tyhle slova mě trochu probrala, a tak jsem z posledních sil překvapeného Bolta odstrčil a snažil se utéct. Bohužel, jsem byl na místě, které mě značně oslabovalo, a protivník měl všechny výhody, takže jsem nestačil udělat ani krok a už jsem se válel na zemi.
„Nikam nepůjdeš!" zasyčel mi do ucha, bolestivě zkroutil ruce za záda a zvedl.
Měl překvapivou sílu na to, že byl asi o půl hlavy menší než já.
Snažil jsem se mu vysmeknout, ale marně.
Snažil jsem se křičel, ale marně.
Bolt mě mezitím dotáhl až na lůžko, hodil mě na ni tváří dolů, vyhoupl se na mě, a i když jsem se snažil kopat a mlátit rukama, než mi je zase zkroutil, nemělo to žádný účinek. Byl překvapivě odolný. Z posledních sil jsem se pokusil zakřičet, ale to už mi Bolt jednou rukou držel hlavu a tlačil ji do polštářů. Škubal jsem sebou ve snaze ho setřást, ale můj stav a pomalu ubývající vzduch udělal své.
Než všechno kolem mě zčernalo, má poslední myšlenka patřila Thomasovi...
Thomas
Sundal jsem si sako a podal ho Joshuovi. Věděl jsem, že mu to pomůže aspoň trochu, tak jsem nic nenamítal. S ujištěním, že se hned vrátím, jsem vyšel na chodbu a zamířil na druhou stranu k automatu. Skoro jsem tam byl, když mě zastavila sestra.
„Nemůžete tady takhle chodit,“ podívala se přísným pohledem na moji zbraň. „Oblečete si něco, děsíte pacienty.“
„Hned, jen si vezmu vodu a zajdu do vyšetřovny pro svoje sako,“ snažil jsem se ji uklidnit.
Ale ona trvala na svém, že okamžitě.
„Pojďte, dám vám aspoň plášť,“ ukázala mi k sesterně, která byla kousek od nás.
Tohle by mě nemělo moc zdržet. Ohlédl jsem se na druhou stranu chodby, ale když se zdálo, že je klid, šel jsem za ní, aby mi nedělala zbytečně scénu. Na to stačí Joshua. Trpělivě jsem čekal, až mi vybere ten největší, co našla. Rychle jsem si ho oblékl a s ujištěním, že ji ho hned vrátím, jsem vyšel na chodbu, abych konečně mohl vzít tu vodu a vrátit se k Joshovi.
Už jsem byl skoro na místě, když mi začal zvonit telefon.
„Co je, Marku? Jo, jsme v nemocnici, a je u něho doktor. Ne, vypadá, že to zvládne... Cože?“ „Zatímco jsem mluvil s Markem mířil jsem na pokoj za Joshem. „Viděli ho poblíž? A, kde jsou ti tví hlídači? Dobře, ať jdou do druhého patra předposlední pokoj napravo... Posíláš posily? Není to zbyteč-“
Nedomluvil jsem. V té chvíli se otevřely zmiňované dveře, když do nich vcházel doktor se sestrou.
Jak to, že nebyli u Joshe? Ani jsem nevypnul Markovi hovor, jen jsem v běhu strčil telefon do kapsy, když jsem viděl, jak sestra vybíhá pryč a doktor něco říká.
Mark
Vyskočil jsem z křesla, když jsem dostal zprávu o tom, že viděli Bolta. A že zrovna v nemocnici, kam mířil Cavis s Thomasem... Tohle nemohla být náhoda. Ten člověk si musel zjistit, kam Joshua půjde na ošetření. Navíc, on už v té nemocnici byl hned poprvé, jak ho Bolt zranil, takže bylo jasné, že zase půjde sem. Hned jsem popadl telefon a volal hlídku. Už během hovoru, kdy jsem se ujišťoval, kde se právě Thomas s Joshuou nachází, jsem vytahoval zbraň z trezoru, a byl jsem už na chodbě, když jsem si natahoval sako. Jen co jsem nasedl do svého auta a vyjel, vytočil jsem ještě Thomase.
Hovor nebyl dlouhý, a naštěstí Thomas hned pochopil, že je situace vážná. I když chtěl namítnout, že poslat posily je zbytečné... Ale v tu chvíli přestal mluvit a já ho slyšel už jen tlumeně.
Okamžitě jsem hodil majáček na střechu a přišlápnul plyn až k podlaze. Po celou dobu jsem nervózně poslouchal všechno, co se v telefonu ozývalo.
A v tu chvíli jsem si uvědomil svůj strach o Thomase.
Počítal jsem s tím, že si dokáže poradit, ale na druhou stranu... Nechtěl jsem už znovu zažít ten pocit, kdy byl napojený na přístrojích, a já nevěděl, jestli přežije...
Thomas
Doktor zůstal mezi dveřmi, zatímco vyděšená sestra běžela k prvnímu telefonu a volala ochranku. Ale to já už na nic nečekal. Nasadil jsem sprint. Nevěděl jsem, jestli je tam Bolt, nebo jen Josh náhodou nemá zas ty své stavy. Ale jistota je jistota...
Ale když jsem zaslechl doktorova slova: „Pane, položte ten skalpel, prosím,“ věděl jsem, že tohle Josh rozhodně není.
Popadl jsem doktora za plášť za krkem a prudce ho odstrčil od dveří bokem. Zastavil jsem mezi futrama, se zbraní namířenou proti Boltovi, který klečel nad Joshem se šíleným výrazem ve tváři.
„Je to moje! Je to moje srdce, a já si ho vezmu!“ zakřičel na mě a jeho ruka se skalpelem mířila na Joshovu hruď.
Josh byl mimo. Ležel na zádech a měl rozhrnutou košili a na hrudi menší krvavý šrám. Nevěděl jsem, jestli mu už něco udělal, nebo je to jen škrábanec. Ale v tu chvíli, jsem to bral vážně, i kdyby ho kousnul komár.
„Odhoď ten skalpel a lehni si na zem,“ promluvil jsem na Bolta tichým ale klidným hlasem, ale nesmlouvavě. „Udělej, co ti říkám, odhoď ten skalpel.“
Nemohl jsem střílet. I když jsem si byl jistý ve střelbě, přeci jen u něho byl Josh. Bolt se na mou výzvu jen zašklebil a rozmáchl se. A ve chvíli, kdy se na chodbě ozvaly rychlé kroky a hluk, vystřelil jsem. Kulka se zaryla do stropu nad ním, a on na moment ztratil koncentraci.
Seběhlo se to všechno strašně rychle. Nečekal jsem, a hned po výstřelu, který nás skoro ohlušil jsem skočil po Boltovi a srazil ho dolů z postele. Sletěli jsme na zem, až se odsunulo druhé lůžko, a nějaké věci ze stolku popadaly na nás. Skoro jsem neslyšel, ale dobře jsem viděl. Zvonilo mi v uších a adrenalin doslova rval všechny mé žily. Neovládal jsem se, když jsem se rozmáchl a vší silou toho hajzla praštil do obličeje. Stihl mi zbraň vyrazit z ruky, ale tuhle moji ránu neustál.
„Dost!“ byla první slova, co jsem uslyšel, když mi je někdo zařval u ucha.
Popadl mě a stáhl z Bolta dolů a odtáhl bokem. Chtěl jsem po něm znovu skočit, ale držel mě pevně a další z ochranky už zpracovával toho zmetka se zakrváceným obličejem.
Mark
Byl jsem už skoro u nemocnice, když se ke mně připojily další tři policejní vozy se zapnutými majáky a houkačkou. Ani jsem se neobtěžoval zabouchnout dveře od auta. Zastavil jsem smykem před vchodem do nemocnice a vběhl dovnitř, podle toho, jak mi Thomas říkal do telefonu. Ale výstřel, který jsem uslyšel, byla ta nejpřesnější navigace. V patách jsem měl policisty, kteří přijeli současně se mnou.
„Zajistit východy a výtahy! Dva se mnou do druhého patra!“ křiknul jsem na ně, a už běžel rovnou nahoru.
Schody jsem bral snad po třech, jak se mi svíral žaludek nepříjemným pocitem, který jsem měl od chvíle, co jsem slyšel v telefonu.
Na druhém patře byl zmatek.
Ochranka, která už tam byla, se snažila dostat všechny pryč. Chtěli dokonce vyhodit i mně, ale když viděli průkaz a policisty, pustili mě a jen ukázali na konec chodby, kde právě dovnitř vbíhal doktor.
Rozběhl jsem se tam a v duchu se modlil, aby byl Thomas v pořádku Aby oba byli v pořádku...
Málem jsem nevybral dveře, když jsem tam doběhl. A to, co jsem viděl...
Doktor už stál u lůžka a rychle kontroloval bezvládného Joshe. Natáhl se přes jeho hlavu a zazvonil si o pomoc, protože na tohle, když se pak rozhlédl kolem sebe, by sám rozhodně nestačil.
„Thomasi!“ vykřikl jsem, když jsem viděl, jak mu ochranka pomáhá vstát.
Byl evidentně otřesený a měl problém se zvednout. Doběhl jsem k němu, ale pak jsem se zaměřil na druhého, co ležel na zemi.
„Spoutejte ho!“ křikl jsem na policistu, aby pomohl chlapovi z ochranky, který vší silou držel Bolta u země a měl s ním co dělat.
Thomas
Jeden by nevěřil, co udělá takový výstřel v uzavřeném prostoru, a hlavně, když se člověk ještě praští do hlavy. Snad jen blázni ve filmech si hrají na super hrdiny, a bez sluchátek a bez tlumičů si střílí, kdekoliv je napadne, a ještě se u toho usmívají, jak by se vlastně ani nic nestalo. Když jsem vší silou praštil Bolta do obličeje, šlo spíše už jen o obranný reflex. Ale ta rána stačila na to, aby ho aspoň na moment omráčila.
Ale i já měl problém... Zvonilo mi v uších, a všechno kolem jako by se ztrácelo, a měl jsem pocit, že mám hlavu ponořenou ve vodě. Když mě někdo popadl za paže a pomohl mi vstát, zatočila se mi hlava a málem jsem se sesunul dolů.
„Thomasi!“ podíval jsem se na obličej před sebou.
„Thomasi, jsi v pohodě? Posaď se!“ starostlivý Markův hlas byl tichý, i když se mi zdálo, že se snaží křičet.
Podvolil jsem se a nechal se usadit na židli. Mark se na chvíli otočil a na někoho mávnul.
„Thomasi, slyšíš mě?“ znovu se na mě podíval se strachem v očích.
„Jo...“ konečně jsem promluvil.
Postupně zvonění v uších přecházelo do šustění, které zesilovalo, a když dosáhlo určité hranice, začalo slábnout a okolní zvuky se ke mně už dostávaly s větší hlasitostí, než tomu bylo doposud.
„Co je s Joshem?“ chtěl jsem se postavit, když jsem si uvědomil, kde jsem, a co se stalo.
„Josh je v pořádku, je jen v bezvědomí,“ ustoupil Mark kousek vedle, abych viděl na postel. „Ale ty se musíš nechat vyšetřit.“
Zvedl jsem hlavu a podíval se ke dveřím, kudy právě táhli Bolta ven, a pak jsem zvedl pohled ke stropu, kde byla díra po kulce.
„Měl jsem ho zabít,“ zavrčel jsem tiše.
„Krvácíš, musíš se nechat ošetřit, teď půjdeš vedle do druhé ošetřovny, ano?“ zarazil mě Mark a ukázal na doktora, který si pro mne přišel.
Raději jsem se zvedl, ale než jsem obešel postel, sehnul se se pro své sako a přikryl s ním Joshe.
„Zapněte mu košili, kdyby zjistil, že mu ji Bolt rozepnul, měl by z toho šok. Něco podobného už zažil a tohle by mu jen přitížilo.“
Doktor přikývl a sestra Joshovi hned začala zapínat košili, a pak ho znovu přikryl mým sakem. Pochopila, že mu ho nedávám jen tak. Spokojený, jak jen se v tuhle chvíli dalo, jsem se už konečně nechal odvést na druhou ošetřovnu.
Joshua
Byl jsem mimo, ale některé podněty zároveň vnímal. Ostrou ránu, křik, doteky, všechno jsem cítil, ale nebyl schopen na to zareagovat. Ani nevím, co mě plně probralo jako první. Jestli povědomá vůně, kterou jsem slabě cítil nebo neustávající pípání. S trhnutím jsem se probudil a poplašeně se rozhlédl kolem sebe. Až po chvilce mi došlo, kde jsem, a co se stalo. V ten moment jsem dostal strach. Ne o sebe, ale o Thomase. Až mě ten silný pocit překvapil.
Pokusil jsem se posadit, a teprve teď zaregistroval Marka, jak se mi pokouší něco říct.
„Thomas..." zaskřehotal jsem se strachem v očích a pokoušel se vyprostit ze všech hadiček, co kolem mě byly.
Mark
Když jsem se ujistil, že je o Joshuu a o Thomase postaráno, zamířil jsem do vedlejšího pokoje, kde ošetřovali Bolta. Když jsem vešel, měl jsem chuť mu taky jednu natáhnout za ten strach, co jsem o Thomase měl. Ale když jsem ho viděl, se zadostiučiněním jsem se ušklíbnul.
„Zlomený nos, odražené lícní kosti, ale nic dalšího zlomeného. Zuby má všechny, čelisti jsou v celku,“ otočil se na mě doktor, který ho ošetřoval. „Budeme ho potřebovat pořádně vyšetřit,“ ukázal ještě na jeho spoutané ruce.
„Musíte to zvládnout i s tím. Teď nemůžu dovolit, aby byl volně. Je to nebezpečný vrah, a před chvílí málem zabil policistu.“
Viděl jsem, jak jednomu z policajtů, kteří u Bolta stáli, cukla ruka, jako by mu chtěl hned jednu trefit. Ale včas se vzpamatoval a stáhl ruku zpátky.
„Proveďte nezbytné vyšetření, o zbytek se postará vězeňský lékař. Až budete hotovi, přijďte mi říct a nechám ho eskortovat do vazby. A nehnete se od něj ani na krok,“ podíval jsem se ještě na ty dva uniformované.
Ale ani jsem to nemusel říkat. Bylo jasné, po tom, co slyšeli, že ho jen tak z očí nepustí.
Vrátil jsem se do pokoje za Joshuou právě ve chvíli, kdy se začal probírat.
Zatlačil jsem ho zpátky do lůžka a přitáhl jsem mu víc Thomasovo sako k tělu, aby se aspoň trochu uklidnil.
„Thomas je v pořádku. Jestli mi slíbíš, že tu v klidu na něj počkáš, dojdu pro něho, ano?“ zadíval jsem se upřeně do Joshuových očí. „Nechej se ošetřit, a já zatím pro něho zajdu.“
Ještě chvilku jsem počkal, než jsem se odhodlal vyjít z pokoje a jít za Thomasem, abych ho k Joshovi přivedl co nejdříve, a nevznikl ještě další problém.
Thomas
Byl jsem na pokoji, který byl vedle ošetřovny, kde hlídali Bolta. Tahle část druhého patra byla okamžitě uzavřena, a strážníci sem vpustili pouze lékařský personál. Zaslechl jsem sestru s doktorem si povídat, že před nemocnicí je už plno zvědavců, a že se sem už hrnou novináři a televize, a chudák tiskový mluvčí nemocnice, že zas bude mít plno práce.
Jo, taky mi ho bylo líto. Ale kdyby lidé nebyli chtiví senzací, byli bychom o tohle ušetřeni.
„Jak jsi na tom?“ ozval se Markův hlas mezi dveřmi právě ve chvíli, kdy mi sestra přelepovala poslední řeznou ránu na tváři.
Tam jsem měl naštěstí jen jednu, a to od skla, které se rozbilo a jeden střep se odrazil a sekl mě pod oko. Na rukách jsem taky pár říznutí od skla měl, a na pravé ruce, těsně za zápěstím, řeznou ránu od skalpele, když proti mně Bolt nastavil ruku. Skalpel se svezl po zbrani, kterou mi tím vyrazil a pak jen setrvačností po mé ruce. Naštěstí to byla jen zbytková síla, protože v tu chvíli i Bolt dopadl na zem. A taky jsem měl doktorský plášť, který to dost ztlumil. Pokud by to bylo jinak, byl bych teď na operačním sále a museli by mi ruku přišívat minimálně z poloviny.
„Ještě mi sem tam zvoní v uších, ale jinak dobrý,“ zahýbal jsem několikrát spodní čelistí, abych uvolnil tlak v uších, který se mi tam místy vracel.
„Měl byste jít pak na vyšetření sluchu,“ upozornil mě lékař, když jsem konečně mohl vstát.
Přikývl jsem, že zajdu, a poděkoval jsem za ošetření.
„Pojď, Josh se probral, a nejspíš tě budeme potřebovat, jinak začne zase vyvádět. Chápu, že ho tahle věc vyřadí z provozu, ale teď je to jiné. Bolt se hlásí k doktorovi Ethanu Silassovi, který unesl a mučil Joshuu, dokonce měl Bolt u sebe jeho fotku. Nevím, kolik si toho stihli říct, ale raději když budeš u něj.“
„Měl jsi to říct hned,“ zamračil jsem se a rychle vyšel z pokoje rovnou za Joshuou. „Jo, a moje zbraň... Rád bych ji mě l zpátky než pojedu domů.“
S posledními slovy jsem už kráčel chodbou a těch pár metrů jsem zvládl za několik vteřin.
„Jsem tady, Joshi,“ ozval jsem se, jen co jsem vešel do dveří.
Joshua
Věděl jsem, že cítím povědomou vůni, a když mi Mark víc přitáhl ke krku Thomasovo sako. Sevřel jsem ho necitlivými prsty levé ruky, kde jsem neměl napíchlou kapačku a mohl s ní aspoň trochu hýbat. Kolem lůžka pobíhala zdravotní sestra, která pořád něco kontrolovala, ale já neměl ani sílu na to, ji poslat do háje. Pípání přístrojů mi znělo jako řvaní sirény, typický zápach desinfekce teď už nepřekryla ani Thomasova vůně, takže mě štípaly oči a dráždily nos. Celou dobu jsem se snažil nemyslet na to, co se mohlo stát. A hlavně, po tom, co Bolt řekl. Připadalo mi to jako věčnost, než se Thomas objevil ve dveřích, a v ten moment se mi sevřel žaludek.
„Jsi...zraněný. Zranil tě... Kvůli mně..." zachrčel jsem a natáhl ruku. „On...věděl...ví...musím...je tady?" vyrážel jsem ze sebe jednotlivá slova ve snaze dát dohromady celou větu, a přitom se snažil zase zvednout.
„Musím vědět...vědět...jak, co ví" podařilo se mi říct srozumitelněji.
Thomas
Došel jsem až Joshovi a posadil se vedle něho na postel. Chytl jsem ho za ruku, kterou se mě chtěl dotknout.
„Tohle?“ ukázal jsem na náplast na své tváři. „To nic není, jen jsem se pořezal při holení.“
Pousmál jsem se na něho, ale věděl jsem, že je zbytečné, teď se snažit odvést řeč na něco jiného.
„Hele, tohle jsou jen malé škrábance, takže nic vážného. Hlavně že ty jsi v pořádku. Jen mi řekni jednu věc. Proč s ním chceš mluvit? Pomůže ti to k něčemu, když za ním půjdeš? Za člověkem, který tě napadl?“
„To už nechej na výslech, Joshi ty se teď sebereš a pojedeš s Thomasem domů,“ objevil se před námi Mark. „Bolta teď budou odvážet do vazby, a každé další zdržení je nepřijatelné už proto, že před nemocnicí je zas hromada novinářů. A je nebezpečný, a proto musí co nejdříve pod zámek.“
Mark natáhl ruku a předal mi mou zbraň. Hned jsem si ji schoval do pouzdra a znovu se otočil k Joshovi.
„Lepší opravdu bude, když pojedeme domů. Mluvit s ním můžeš, až se dáš trochu dohromady, a hlavně, až nebudeš v nemocnici.“
Jako na povel mu dokapala kapačka, a po doktorově souhlasu ho začala sestra odpojovat od přístrojů.
„Pojedeme domů, ano?“ sklonil jsem se k Joshovi a pohladil ho po tváři.
Joshua
„Jenže já..." snažil jsem se protestovat, ale to už kolem mě běhala sestřička a odpojovala mě od přístrojů. Konečně to otravné pípání ustalo, a já si trochu oddechl.
Sáhl jsem si na čelo a zjistil, že zatím co jsem byl v limbu, vyndali mi i stehy, takže aspoň tohle bylo za mnou.
„Dobře. Pojedeme domů," souhlasil jsem nakonec, když mi sestra pomohla se posadit, a já spustil nohy na zem.
Hlava se mi trochu točila, celkově jsem byl malátný, a připadal si jako želé, ale mozek mi začal pomalu ale jistě fungovat na plné obrátky.
„Mám ale prosbu. Pokud...pokud bude vykládat něco o... o mém případu, jestli o něm vůbec něco ví, kromě...kromě jeho a mého jména, nechci, aby se to dostalo ven. Nesmí se to dostat ven," hlas se mi trochu třásl, ale aspoň jsem ze sebe konečně dostal kloudnou větu.
„A taky doufám, že nebyl nikdo jiný zraněn," sevřel jsem Thomasovu paži a pokusil se vstát.
„Mrzí mě to, tohle jsem nechtěl," zašeptal jsem ještě, aby mě slyšel jen on.
Thomas
Mark ho ujistil, že se bude všechno o Joshově případu snažit udržet pod pokličkou. Ale bylo jasné, že pokud se tohle zmíní u soudu, tak to bude muset ven. Na tomhle ani Mark nic nezmění.
„Neboj se, nikdo další nebyl zraněný,“ podepřel jsem Joshe, aby mohl vstát a jít. „Jen... no, jediný, kdo potřeboval důkladné ošetření je Bolt.“
Doufal jsem, až aspoň tohle ho uklidní, když bude vědět, že nikomu dalšímu nic neudělal. A možná bylo dobře, že Bolta neviděl, protož ten teď vypadá opravdu hrozně. Možná i to, že měl ode mne prostřelenou ruku zachránilo právě tu mou, když se po mně ohnal skalpelem.
Už se netěším na to, až budu muset psát zprávu o celém tomhle incidentu.
„Tak půjdeme,“ zamířili jsme ven z pokoje.
Mark zkontroloval stav na chodbě, a pak nám pokynul, abychom šli. Nezamířili jsme před nemocnici, ale šli jsme k bočnímu východu, kde na nás čekal policejní vůz, stejně jako na Bolta, kterého právě naložili a odváželi do vazby.
„Já tu ještě musím nějakou chvíli zůstat,“ počkal Mark, až nasedneme a zavřel za námi dveře.
„Mám auto na parkovišti před nemocnicí,“ podal jsem mu ještě přes okýnko klíče.
„Ok, nechám ti ho dovézt,“ převzal si je, a už nás nechal jet, a sám se vrátil dovnitř.
Nezáviděl jsem mu. Měl toho na hlavě opravdu moc, a já osobně bych to nejspíš nezvládl. Nedivil jsem se, že opravdu občas potřeboval vypustit páru svým vlastním způsobem...
Pohodlně jsem se opřel a přitáhl si Joshe o něco blíž k sobě. Pořád měl to moje sako, ale nevadilo mi to. Aspoň jsem ho nemusel tahat.
„Jak přijedem domů, tak se osprchuješ, a já připravím něco malého k obědu, ano? A pak si půjdeš lehnout. Doktor doporučil dneska odpočinek řízený léky, a my ho poslechneme, ano?“ ukázal jsem Joshovi malý pytlík, který jsem dostal při odchodu z vyšetřovny.
Joshua
Ulevilo se mi, když Mark řekl, že udělá, co je v jeho silách. Bylo mi jasné, že pokud by se to dostalo k soudu, už s tím nic nenadělá, ale právě tomu jsem se chtěl vyhnout. Protože potom by se do toho opřela moje vláda, a to by pak nemuselo dopadnou dobře. Pro nikoho.
Já jsem jen doufal, že tak daleko to nezajde.
Když nás Mark usadil do auta, a Thomas si mě přitáhl blíž, cítil jsem se už o něco lépe.
„Tak takhle jsem si dnešní den nepředstavoval. Doufám, že to Mark zvládne. Musí toho na něj být teď hodně. Aspoň... Aspoň, že půjde Bolt pod zámek. To jediné mě teď uklidňuje. Kdyby... Kdyby zase utekl..." ani jsem nedokázal pomyslet na to, co by se mohlo stát.
A to nejen mě.
„A nemám hlad, ale když to bude od tebe," zvedl jsem hlavu, a konečně se na něj trochu pousmál, „Díky, díky, žes tam byl. Nevím, co by jinak bylo..."
Thomas
„Neboj, Bolt se už jen tak z basy nedostane. Zvlášť, když má na svědomí minimálně dvě vraždy a pokus o vraždu. A tady se jedná o policistu, navíc z jiného státu, takže mu napaří maximum, co jen půjde, Podle mne už z vězení nevyleze. Ale víš co?“ zadíval jsem se z okýnka, když jsme projížděli kolem nemocnice a napojovali se na hlavní cestu.
Byla tam opravdu hromada lidí, novinářů, kamer a zvědavců... A fakt velký frmol, a policisti měli co děla, aby to udrželi v klidu.
„Jo, abych to dopověděl,“ vrátil jsem se k Joshovi. „Tohle, i když to bylo věru nešťastné z Boltovy strany, a podle mě musel mít nějaký zkrat, že zaútočil hned v nemocnici, kde je plno lidí... Tohle má jedno velké plus, Máme od něho klid. Jeho vraždy můžeme ukončit, nebo je předat někomu jinému, a my se můžeme soustředit na to důležitější.“
Během dalších patnácti minut jsme dojeli před můj dům. Na moment jsem se zarazil, když jsem si vzpomněl na to, co tu bylo předešly den ráno. Stiskl jsem Joshuovi ruku a ukázal na barák.
„Půjdeme? Zvládneš to, nebo chceš raději někam do hotelu? No, já bych raději svoji koupelnu, svůj záchod a svoji postel. Co ty na to? A v hotelu bych ti nemohl uvařit oběd. Slibuji, že to bude něco lehkého...“ olízl jsem dva prsty a vztyčil je, jako věrný skaut.
Joshua
Když jsme dojeli před dům, na chvilku jsem se zarazil.
Ale... Bolt už je za mřížemi a dům byl zkontrolován. Navíc... Musím se co nejdříve sebrat, a v hotelu mi to moc nepůjde.
A taky...
Když Thomas zvedl dva prsty, i přes nastalou situaci jsem se musel začít smát a hlavu zabořil do jeho ramene.
Nebylo to nijak hlasité, pravděpodobně mě neslyšel ani policista, co řídil, pouze Thomas, ale byl to úlevný smích.
„Opravdu nevím, jestli mi tě seslalo samo Nebo, nebo Peklo," zvedl jsem k němu oči, a bez ohledu na to, jestli nás řidič sleduje nebo ne, jsem si přitáhl jeho ruku se zdviženými prsty, a políbil ho napřed do dlaně, a pak na hřbet ruky.
„Půjdeme domů. Jen... Asi budu potřebovat pomoct. Připadám si jako gumový medvídek, a nejspíš bych asi sletěl z prvního schodu," zažertoval jsem trochu, aby viděl, že je mi mnohem líp, a že se držím zuby nehty, a rozhodně to nevzdám.
Thomas
Pomohl jsem Joshuovi vystoupit a taky nahoru po schodech. Trochu s obavami jsem vstupoval do bytu, ale nakonec jsem si oddychl. Ten bordel nebyl zas tak strašný. Kluci se snažili po sobě uklidit, ale některé skleněné výplně a dveře stejně budu muset znovu přetřít a vyleštit.
„Napustím ti vodu do vany, ano? Nebo se chceš jen rychle osprchovat, a pak se dívat, jak budu dělat oběd?“ pomohl jsem Joshovi zout boty, aby se nevyvrátil, a vedl jsem ho rovnou do ložnice, kde jsem ho usadil na postel.
Sám jsem se svlékl z oblečení, které jsem měl na sobě, a hned ho hodil do pračky, protože jsem ho měl od krve. Vrátil jsem se jen v trenkách k Joshovi a pomáhal jsem mu se svlékáním.
„Hm? Tak co?“ zeptal jsem se znovu, když už taky měl na sobě jen boxerky a šli jsem do koupelny.
Joshua
„Jen sprchu, chci se dívat, jak vaříš. A až mi bude líp, pomůžu ti uklidit. Bude to aspoň rychleji," řekl jsem, a narážel na prach, který se nepodařilo technikům uklidit, i když se o to zjevně snažili.
A za tu krátkou chvilku jsem věděl, že Thomas má rád pořádek. Nebyl vyloženě puntičkář, aby chodil po bytě v bílých rukavicích a stíral každé snítko prachu. A to se mi na něm líbilo. I když žil sám, i když mě hektickou práci, dokázal si udržet pořádek a čistotu, ne jako jiní se kterýma jsem se setkal.
V koupelně jsem Thomase pustil, s úmyslem vlézt do sprchového koutu, ale hned jsem zavrávoral, jak jsem ztratil pevnou oporu.
„To zvládnu!" řekl jsem možná prudčeji, než jsem chtěl, a křečovitě sevřel okraj umyvadla, o které jsem se opíral.
„To zvládnu," zopakoval jsem mírněji. „Chci to zvládnout sám, prosím."
Thomas
„No, držíš se statečně,“ musel jsem se pousmát, když jsem viděl, jak odmítl mou pomoc, skoro jako malé děcko, co se učí chodit. „Ale nechci, aby ses ve sprše vyvrátil. Takže ti pomůžu, nebo se posadíš.“
Vešel jsem do sprchového koutu a stáhl dolů sedátko přidělané ke stěně.
„Bude to tak jistější. Já si sednu sem,“ ukázal jsem na druhou stoličku venku před vanou, „a budu na tebe koukat, jak ti to jde.“
Přitáhl jsem si stoličku před sprchový kout a hned jsem si sedl. Opravdu jsem se nehnul z místa, i když jsem měl občas tendenci vyskočit a Joshovi pomoct. Ale nakonec to opravdu zvládl sám.
Když se utřel, byl si svýma noha už natolik jistý, že jsem ho nemusel ani podpírat. Vytáhl jsem mu ze skříně čistý župan, aby si ho mohl obléct, a pak už jsme se přesunuli do obýváku, kde jsem mu ještě donesl polštář a deku, aby se mohl přikrýt. Nebyla sice zima, ale věděl jsem, co dokážou nervy, když z člověka začne opadat ten největší stres.
Nechal jsem Joshe ležet, a sám jsem se vrhnul do vaření. Jen narychlo jsem osmahnul kuřecí prsa, a k tomu jsem připravil salát. No, tohle jsem mu sice už jednou dělal, ale snad mu to nebude vadit, a je to nejlehčí jídlo, na které jsem si byl teď schopen vzpomenout.
Joshua
Za posezení ve sprše jsem byl rád. I za to, že Thomas zůstal v koupelně. A musel jsem uznat, že to byl skvělý nápad, protože mi hned bylo mnohem líp, a dokonce jsem už zvládl jít i bez pomoci.
Dostal jsem neforemný kus hadru, kterému se prý říkalo župan, ale bylo v něm příjemně, takže jsem se do něj bez protestů zabalil a nechal se odvést do obýváku, kde mě Thomas uložil na gauč a přikryl. Chvilku jsem se díval, jak vaří, cítil vůni masa, ale buď sprcha nebo pocit klidu mě ukolébal ke spánku, aniž bych to sám nějak plánoval.
Thomas
Netrvalo ani hodinu, když jsem nachystal stůl a šel do obýváku, abych pozval Joshe k obědu. Ale když jsem k němu došel došlo mi, že obědvat budu sám. Sklonil jsem se k Joshovi a opatrně ho přikryl, protože se mu deka svezla dolů. Vrátil jsem se do kuchyně a sedl si tak, abych na něho viděl. Pomalu jsem snědl oběd, a potichu, abych Joshe nevzbudil, sklidil moje nádobí do myčky. Jídlo pro Joshe jsem zabalil a schoval do chladničky.
Uvařil jsem si malé kafe, a odnesl si ho do pracovny. Ještě jsem se zaběhl rychle osprchovat, a než kafe zchladlo na přijatelnou teplotu, byl jsem zpátky v pracovně. Přivřel jsem dveře jen na škvíru, abych Joshe nerušil, zapnul jsem si počítač, a hned se pustil do sepsání zprávy z dneška, abych to měl za sebou. Stejně mi to zabere skoro celé odpoledne....
Úplně jsem zapomněl na svět okolo sebe. Jen jsem se snažil být tiše. Už se stmívalo, když jsem zprávu uložil a stihl jsem udělat ještě i spoustu další práce, a chtěl se jít podívat na Joshe, když mi začal zvonit telefon. Okamžitě jsem po něm skočil, protože jsem nechtěl Joshe vzbudit, kdyby ještě spal...
Joshua
Probudil jsem se ve chvíli, kdy jsem zaregistroval melodii, která se najednou rozlehla tichem, byť jen nakrátko.
Ospale jsem zamžoural, a zjistil, že už se stmívá, takže jsem prospal nějaké tři hodiny. Zkusmo jsem se protáhl, a po zjištění, že už je mé tělo pevnější, než gumový medvídek jsem vstal a přešel do prázdné kuchyně.
Pořádně jsem se zaposlouchal a podle hodně tlumeného zvuku usoudil, že Thomas nejspíše pracuje ve své pracovně. Napadlo mě, že asi sepisuje zprávu k dnešnímu incidentu.
V kuchyni jsem si opláchl obličej, protože se mi nechtělo jít do koupelny a zase zpátky. Rozhodl jsem se totiž, že Thomasovi tentokrát uvařím kávu já. Sice možná nebude úplně přesně taková, jak ji dělá on, ale rád si hraju, a měl jsem vážně dobrou náladu.
Během vaření vody jsem se zamyslel nad tím, jak vlastně Thomase beru.
Jako kolegu? O tom už teď nebylo pochyb. Jako milence? Potom, co jsme prožili nad tím asi nebylo třeba uvažovat. Jako...přítele?
Zarazil jsem se s kouskem čokolády nad hrnkem.
Jako přítele?
V ten moment jsem si uvědomil, že Thomase nejspíš už za přítele považuju, aniž bych to nějak plánoval. Ale...
S povzdechem jsem hodil kostičku hořké a bílé čokolády do hrnku, přidal kostku cukru a kafe, a vše to zalil horkou vodou asi do tří čtvrtin. V misce jsem pak vyšlehal mléko, které jsem jako čepici posadil na kávu a posypal to hořkým kakaem. Až se obě čokolády rozpustí, tak právě tu jejich sladkost vyváží hořkost kakaa a kávy.
S mírným úsměvem, spokojen sám se sebou, jsem se vydal k pracovně, ale v půlce chodby se zarazil.
Thomas
Rychle jsem přijal hovor, aniž bych se podíval, kdo mi vlastně volá.
Ale už při prvních pár slovech mi bylo jasné, že tenhle hovor bude na dlouho. Máma... A samozřejmě, že se to týkalo mladšího z mladších bratrů – Dejva.
„Promluv si s ním, už zase přemýšlí o tom, že školu nedodělá, a přitom brečí, jak moc to chce. Už nevím, co s ním mám dělat.“
„Má před zkouškami, co? Hele, díval jsem se, že všechno mu dopadlo zatím dobře. Dokonce i testy, střelbu, všechno má jako jeden z nejlepších. A kdyby skončil... stejně jste nechtěli, aby dělal, co já...“
„No, ale když už se do toho pustil, tak chceme, aby školu dokončil. Strašně moc se ti chtěl vyrovnat. Víš, jaký je. Promluv s ním, prosím...“
Máma do mě hustila asi ještě pět minut, a já začínal ztrácet trpělivost, když jsem slyšel, jaké má Dejv zase řeči, a kde si, cosi...
„Nemám na to trpělivost a hlavně čas, abych ho pokaždé dával dohromady při každé maličkosti... Je to policajt, sakra, a pokud chce dělat práci detektiva, musí se tomu umět postavit. Takhle ho všechno hned smete, a on se mi tu bude pokaždé nervově hroutit. Myslíš, že vrah bude čekat na to, až se dá do pořádku? Divím se, že s jeho povahou prošel náročnými psychotesty. Prostě se musí sebrat, nebo takhle neudělá žádnou práci pořádně... Ano, vím, že je to stresující, a až bude po všem, tak bude v pohodě, ale musí počítat s takovým tlakem... A pokud se nedá do pořádku, a bude pořád dělat problémy, tak mu sám koupím letenku a pošlu ho domů.“
Ani jsem si neuvědomil, že pomalu zvyšuji hlas. Až teprve máma mě zastavila a poprosila, abych se uklidnil, a znovu poprosila, jestli bych s bráchou přeci jen nepromluvil. Stačí prý zavolat... Vždycky na mě dal...
Joshua
Stál jsem u dveří pracovny a se zatajeným dechem poslouchal Thomasova slova, která mnou projížděla jako nůž.
Prý přátelé, ozval se ten malý hlásek ve mě.
Ty nikdy nebudeš mít přátele. Cos čekal, po těch svých výstupech? Máš být jeden z nejlepších detektivů, a místo nejlepší práce jsi jen ukázal, jak jsi nejlepší v hroucení.
Posměšný hlásek nepřestával popichovat, a ještě víc srážel mé sebevědomí. Ruce se mi roztřásly, a do očí vstoupily slzy.
Jak jsem mohl být tak naivní, a myslet si, že někdo jako Thomas by se se mnou zahazoval!?
Musel jsem pryč.
A v tuhle chvíli mě napadl jen jeden člověk. Nevěděl jsem, s kým Thomas mluví, ale s ním to být nemohlo. Tomu by to řekl rovnou, a ne po telefonu.
Potichu jsem vycouval, hrnek s kávou, který jsem sotva udržel, jsem postavil na stolek v předsíni, z bločku, který tam ležel vytrhl papír, napsal na něj jedno prosté slovo - promiň - a strčil ho pod hrnek. Z obýváku jsem sebral mobil a peněženku, a pak vyběhl z domu, bez ohledu na to, jak jsem byl oblečen. Už na schodech jsem si zavolal taxík, a děkoval Bohu za to, že v tomhle městě byl na každém rohu, protože jsem čekal snad jen minutku, než dorazil. Nasoukal jsem se do auta, nadiktoval řidiči adresu, a dal mu všechny peníze, co jsem u sebe měl. Podle jeho výrazu bude mít nejspíš do důchodu vystaráno, ale mě na penězích v tu chvíli nezáleželo. Netrvalo ani deset minut, a už mě vysazoval před menším domkem s předzahrádkou.
Nevěděl jsem, jestli bude doma, ale zkusit jsem to musel. Nebylo těžké zjistit si jeho adresu, i když jsem netušil, že ho navštívím za takových podmínek. Rychle jsem přeběhl ke dveřím, a doslova nalehl na zvonek.
„Nenávidí mě," vzlykl jsem, když Mark konečně otevřel.