Thomas
Denis už čekal na parkovišti a netrpělivě přecházel sem a tam, jako by chtěl z práce zmizet dřív, než ho někdo zastaví.
„Pohádal ses s Markem? Viděl jsem tě od něj odcházet,“ zeptal jsem se ho přímo, jen jsem k němu došel.
„Ne, jen jsem mu něco předal a moc se mu to nelíbilo,“ zavrtěl hlavou.
„Něco k případu?“
„Ne, víš co? Nechce se mi o tom teď mluvit. Řeknu ti to potom, prostě jedem, jo?“ ukázal na mé auto.
Ani jsem se neptal, proč nejede svým autem, a chce jet se mnou. Nejspíš, podle jeho nálady, má chuť se pořádně ožrat a musel by tam potom auto nechat.
Zajeli jsme do baru, vzdáleného asi deset minut jízdy.
„Dám si pivo,“ objednal jsem si, když si Denis objednal hned panáka, kopl ho do sebe a hned objednal další.
Když si objednal třetího, začali jsme si povídat. Byl už o něco klidnější, ale přesto i tak vypadal, že má něco na srdci.
„Víš, nebyl to žádný krasavec. Sice byl mladší než já, ale vždycky se o mně hezky staral a vůbec mu nevadilo, že jsem starší. Jenže... No, i tak jsem věděl, že jsem na druhé koleji.“
„Jak vůbec vypadal?“ zeptal jsem se zvědavě.
Ne snad proto, že řekl, že nebyl krasavec, ale hlavně proto, že jsem z Denise cítil stejnou vůni. A ať jsem na pitevně čichal k mrtvole, jak chtěl, na ní se ta vůně nedržela. Tím jsem si byl jistý.
Denis mi ho krátce popsal, a já začínal tak nějak tušit, kdo ten jeho bývalý vlastně je.
„Jak je to dlouho, co jste se rozešli? Nejsi typ, co by se tak dlouho s tím trápil,“ poskytoval jsem mu otázky, aby se ze svého bolavého srdce vypovídal.
Ale přitom jsem je cíleně mířil tam, kam jsem potřeboval.
„Je to asi dva měsíce,“ povzdychl si.
„A to tě ještě pořád tak trápí?“
„Když on byl ke mně vážně hodný a myslím si, že mě miloval. Jenže... no víš...“
„Co se stalo, že odešel, i když tě měl tak moc rád? Nedá se to nějak vyřešit?“
Tušil jsem, že ne, ale i přesto jsem se zeptal.
„Měl nemocnou matku. A ta pro něho znamenala víc než já. Staral se o ní. Chtěl jsem mu s ní pomoct, ale nedovolil to. Tak jsem mu občas dával rady jako doktor. Ale tak nějak jsem začínal žárlit, protože jsme poslední dobou nemluvili o ničem jiném. Jako bych ho už ani nezajímal, i když tvrdil opak. Ale nakonec se naštval. A vrátil se k mamince, protože se prý její stav zhoršil. Bydlel u mě asi půl roku, ale ani jednou jsem nebyl u něj, i když jsem mu nabídl, že ji prohlédnu a případně pomůžu. Dával jsem mu i typy na nejlepší lékaře. Ale tak moc si ji hlídal, že mě ani jednou nevzal domů. Prý by se maminka rozrušila, protože si myslela, že má děvče. Vem si, že bych se tam ukázal já...“ o něco zvýšil hlas, jak moc ho to štvalo. „Stejně jsem to nevydržel a zašel jsem tam. Minulý týden, Ale jen se naštval a nepustil mě na příjezdovou cestu. Stál jsem tam jak nějaká stíhačka, a styděl jsem se, jak ztropil scénu. Pak mě poslal pryč.“
Joshua
Když si Mark uvařil kafe, poprosil jsem ho i o jedno pro mě. Nechtělo se mi ještě odjíždět, zvláště, když začaly přicházet první zprávy. Sice jsem si byl svými výpočty jistý, ale stát se mohlo cokoliv. Navíc v tomhle ohledu jsem byl poněkud víc ješitný, takže mi ani mé ego nedovolilo odejít.
Pokud bude nejhůř, poprosím Marka o klíče od Thomasovi kanceláře a půjdu si lehnout na chvilku tam.
Uvažoval jsem, že bych možná zavolal i Thomasovi, jak se věci vyvíjí, ale nakonec jsem to zavrhl. Pokud by mu to měl někdo říct, pak Mark. Za chvilku bylo v Markově kanceláři zase rušno a telefon zvonil skoro bez přestání, jak nám policisté volali a informovali nás o událostech. Mark nechal všechny hovory přesměrovat na hlasitý odposlech, abych i já byl v obraze, a nemusel čekat, až mi hovor přetlumočí nebo se zbytečně vyptávat.
Thomas
Celý náš rozhovor trval docela dlouho, chvílemi se Denis rozčiloval, na to ho zase přepadl smutek, že se i rozbrečel, a pak mu to zas bylo jedno. Rozhodně vypadal jako člověk, který opravdu miloval a nesl to těžce.
„Ze všech mých bývalých mu jedinému nevadila moje práce. Dokonce se o ni i ze začátku zajímal, prý chtěl studovat lékařství a moc se mu nedařilo... Dokonce si tak zamiloval moji kosmetiku, že ji používá i teď. Říkal, že je prý nejlepší. Víš, hodně se potí, a tohle dost pomůže od tělesných pachů. I když já ji spíš používám jen kvůli práci, ale myslím si, že stejně smrad z mrtvol nezakryje. Víš stejně si myslím, že mě pořád miluje. Občas jsem ho vídával, jak mě tajně pozoruje, a byl takový nerozhodný, jako by se chtěl vrátit, ale měl strach. Ale když jsem se k němu chtěl přimluvit, tak utekl. Nejspíš má pořád strach z maminky. Bože, nechápu tyhle ty nezdravé vztahy matka-syn. Vždyť... vždyť... Tolik času ztraceného, řekni proč?“
„Chceš se za ním jet podívat?“ navrhl jsem mu, protože jsem si byl už jistý, že je to na devadesát procent náš hledaný.
Všechno sedělo tak, jak řekl Joshua. A když jsem si k tomu přidal i další informace, které mi Denis zmínil... Bydlel u něho, ze začátku si hodně povídali o Denisově práci. Najednou zmizel, a nechtěl ho vidět a nikdy ho nepustil ani k sobě domů.
„Nepustí mě k sobě,“ zamumlal už trochu víc Denis, jak mu začal těžknout jazyk.
„Nemusíš jít až k němu. Věřím, že ti bude lépe, když ho uvidíš aspoň z dálky...“
Věděl jsem, že je to blbost. Věděl jsem, že mu bude spíš hůř. Nejsem svině, abych někoho uvrtal do ještě větší depky, ale potřeboval jsem vědět, kde bydlí, a jestli je to opravdu on.
Věřím tomu, že to Denis pochopí a později se mu za to omluvím.
Joshua
Když se hodiny přehouply přes jedenáctou, začal jsem přecházet po Markově kanceláři a telefon doslova propaloval pohledem. Ještě stále nenašli toho pravého muže a vrahové už mohli být připraveni. Sice jsem pochyboval, že by něco udělali, když se to už teď musí v té čtvrti hemžit policisty, ale u takových problematických lidí si nikdo nemůže být ničím jistý.
Myšlenkami jsem zabloudil k Thomasovi, jak je na tom on.
Skončil už nebo ještě popíjí? Docela by mě zajímalo, jak vypadá opilý.
Chtě nechtě jsem se nad tou představou musel uchechtnout, což přitáhlo Markovu pozornost.
„Děje se něco?" zeptal se a tázavě se na mě podíval.
„Ne, to nic, jen jsem si něco představil," pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou.
Mark se nejspíš ještě chtěl na něco zeptat, ale v ten moment se znovu rozdrnčel telefon a já, aniž bych si to uvědomoval, jsem přešel až ke stolu a doslova ho hypnotizoval pohledem.
Skoro jsem i zapomněl dýchat, jak jsem byl napjatý. Teď už by to totiž mohlo vyjít.
Cítil jsem, že Mark je na tom podobně jako já.
Policista v telefonu zněl rozrušeně a když prohlásil, že je potencionální oběť zajištěna a bude převezena do ochranné vazby, konečně jsem pořádně vydechl.
„Dobrá práce," otočil se na mě Mark, když s policistou domluvil a podal mi ruku.
Pevný stisk jsem opětoval a zpříma mu pohlédl do očí.
„Díky," usmál jsem se a jeho ruku v té své pozdržel o něco déle.
Thomas
Myslel jsem si, že na to Denis nepřistoupí, ale k mému překvapení po chvíli přemýšlení kývl na souhlas. Zaplatil jsem to svoje jedno pivo a jeho panáky a šli jsme. Musel jsem mu pomoct, protože se mu už začínaly lámat nohy stejně jako jazyk.
Ale o to víc se rozpovídal a nepřestal ani po cestě. Naváděl mě, kam mám jet, ale když jsem se přiblížili k tomu místu, křikl na mě, abych nejel blíž. Zastavili jsme na konci ulice, kde byly řadové rodinné domky a on ukázal na jeden, který byl uprostřed.
Bylo vidět, jak se úplně třese na to, aby ho viděl, ale neměl odvahu vystoupit a jít tam. Seděl napružený a div neprolezl předním sklem, když se na zahradě objevila mužská postava.
Zaměřil jsem zrak...
Byl to on. Tím jsem si byl už na sto procent jistý. Dobře jsem si ho zapamatoval, i když jsem ho viděl zdálky a jen krátce.
„Co se mu stalo? Ublížil si,“ zakňoural Denis, a já viděl, že má chuť vylézt, aby mu prohlédl ruku.
Měl na sobě triko s krátkým rukávem a obvaz na paži byl dobře vidět.
„Nemůžeš tam jít,“ stáhl jsem ho rychle zpátky, když už chytal za kliku.
„Proč ne? Potřebuje ošetřit. Musí ho to bolet! Ani v té ruce nic moc neudrží!“ ukázal na něj Denis a chtěl se mi vytrhnout.
„Nemůžeš, Denisi!“ zvýšil jsem na něj hlas a pevně ho přidržel na sedačce.
„Proč?“ skoro plakal, když viděl promarněnou šanci.
Mohl s ním mluvit, aspoň chvilku, ale on jen chvíli bojoval s tím, aby nacpal odpadky do popelnice, a zase zmizel v domě.
„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se.
„Henry Bolt,“ zašeptal Denis a sklesle se opřel o sedačku. „Proč za ním nemůžu jít? Jen se podívám, co se mu sta-“
Nenechal jsem ho domluvit. Otočil jsem se na něj a s vážnou tváří mu řekl, proč nemůže.
Denis v šoku na mě hleděl a nedokázal se ani nadechnout. Nechtěl přijmout, že by byla pravda, co jsem mu říkal.
„Ne, to by neudělal...“ hlesl nešťastně.
„Všechno sedí, a navíc...“ vytáhl jsem z kapsy portrét, který jsme s Joshuou sestavili. Jako by Henrymu z oka vypadl.
„Pojedeme za Markem. Teď tě nemůžu nechat jen tak jít, Denisi. Je mi to moc líto, ale nejde to. Věřím, že s těmi vraždami nemáš nic společného, ale on to rozhodně udělal. A víš, co bude, až se přijde na to, že to byl tvůj přítel. Denisi, mám tě rád, a chci, aby sis s Markem promluvil dřív, než začne ten kolotoč. Budou tě vyšetřovat...“
Trvalo mi docela dlouho, než jsem Denise přesvědčil a nemusel mít už strach, že vyskočí z auta, nebo provede nějakou jinou hloupost.
Seděl schoulený a jen mačkal v ruce kapesník, který měl úplně mokrý. Neustále opakoval, že to nemůže být pravda, ale bylo vidět, že začíná chápat vážnost situace.
Vytáhl jsem telefon, a už když jsme vyjížděli z ulice, vytáčel jsem číslo na Marka.
Chvíli jsem čekal. Vyzvánělo to docela dlouho a já začínal být naštvaný. Tohle mělo v tuhle chvíli prioritu. Věděl jsem, že pracují na profilu, který sestavil Josh, ale i tak...
I tenhle člověk může hned zítra někoho zabít.
„Je mi jedno, jestli máš něčí péro v prdeli. Pokud ano, ať ho hned vytáhne. Jedu za tebou do kanclu. Našel jsem vraha poslední oběti, toho, co rozmlátil Joshovi hlavu. Ale je to složitější. Vezu ti Denise, ale podrobněji ti to řeknu, až přijedu. Za deset minut jsem u tebe a ber to jako pohotovost.“
Joshua
Teprve až další rozezvučení telefonu přerušilo naši krátkou chvilku.
Oba jsme se na něj podívali, Mark zamračeně, já s povytaženým obočím.
Teď, když už bylo to hlavní vyřešeno, nebylo potřeba znovu volat, ovšem, pokud by se něco nestalo...
„Nikdo v mé prdeli péro nemá. A my tu taky měli pohotovost. Pokud by tě to jen okrajově třeba zajímalo, právě naši lidé vezou do ochranné vazby dnešní oběť rituálních vrahů," ozval se Mark příkře, když Thomas bez pozdravu vychrlil tu svou věc.
„Vím, že bys nevolal, kdyby to nebylo nutné, ale i my tu měli důležitou práci," dodal ještě a trochu se zamračil.
Já jsem raději mlčel a přemýšlel nad tím, s čím Thomas přijede.
Thomas
Jeli jsme docela rychle, ale cestou jsem občas hodil okem po Denisovi, jak na tom je.
„Budou si myslet, že v tom jedu s nimi,“ povzdechl si, když jsem odbočoval na parkoviště před oddělení.
„Nemyslím si. Mark se za tebe postaví.“
„Právě že Mark bude první, kdo si to bude myslet.“
„Proč?“
„Požádal jsem ho o přeřazení do Minesoty, proto jsem u něho byl. A teď, když...“ na moment se odmlčel. „Tohle bude první, co ho napadne, až se to dozví. Určitě si bude myslet, že chci jít pryč právě kvůli tomu, že v tom jedu s Henrym. Ale já chtěl jen odejít, abych ho už nepotkával, nemůžu na něj zapomenout a dělat, že mezi námi nic nebylo. Pořád ho m...“ poslední slovo se mu zaseklo v hrdle.
I já věděl, že na tohle se ho určitě budou vyptávat. Ale taky jsem věděl, že se Mark za něj postaví, i když ho bude muset suspendovat, aspoň do doby, než se to vyřeší. A nebude moct pracovat už dále na tomhle případu a všechny jeho zprávy budou podrobně přezkoumány.
„Neboj se, dobře to dopadne,“ poplácal jsem ho přátelsky po rameni, když jsme vystoupili a vybídl jsem ho k chůzi.
Neprotivil se. Ale šel, jako by měl na nohách padesátikilové závaží. I ten alkohol z něj skoro vyprchal, jak moc se třásl a byl z toho celý vystresovaný. Bylo mi ho líto, ale nedalo se nic dělat.
„Bude to v pohodě,“ ještě jednou jsem se na něj povzbudivě usmál a bez zaklepání jsem otevřel dveře do Markovy kanceláře a strčil ho dovnitř.
Vešel jsem za ním, a když jsem zjistil, že v kanclu je jen Mark a Josh, hned jsem spustil.
„Vrah posledních dvou vražd je Henry Bolt. Bydlí na Concord Road. Ověřil jsem si to. Viděl jsem ho a má i zranění na levé ruce, které odpovídá...“ otočil jsem se na Denise a nevěděl, jestli to mám říct nebo ne.
„Denis mi s tím hodně pomohl,“ vyhnul jsem se tomu, abych řekl, že jsem ho postřelil. „Pojedeme ho zatknout, ale potřebujeme zatykač a taky povolení k domovní prohlídce. A dost to spěchá. Podle dosavadních a teď i nových poznatků, bude v domě nejspíš mrtvola jeho matky...“
V tu chvíli Denis zalapal po vzduchu a málem se sesunul k zemi.
Joshua
Thomas vletěl do kanceláře jako vichřice. I když to na sobě nedával znát, bylo vidět, že se ho něco nepříjemně dotklo. A když začal mluvit, střídavě jsem těkal pohledem mezi ním a patologem.
Jakmile Thomas zmínil mrtvolu matky a Denis se skoro zhroutil, měl jsem jasno.
Občas se vyskytnou případy, do kterých je angažovaný, ať už přímo či nepřímo někdo z okolí vyšetřování a většinou to nikdy nedopadá dobře. Zvláště, když ten dotyčný k viníkovi něco cítí a doposud neměl ani tušení, že by právě on mohl spáchat nějaký zločin.
I já byl jednou bohužel zamilovaný a vím, jak to bolí, takže si kvůli tomu držím odstup, ale všichni nebyli jako já, proto jsem k Denisovi přistoupil a položil mu ruce na ramena. Před dvěma dny bych nejspíš na jeho konto utrousil hodně jedovatou poznámku, ale teď jsem tomu zlomenému muži před sebou chtěl prostě říct, že na to není sám.
„Nemyslím si, že byste s tím měl něco společného. Za Marka sice mluvit nemůžu, ale řekl bych, že to bere stejně. A podle toho, jak o vás Thomas smýšlí ani on by neudělal nic, co by vás mohlo očernit. Máte skvělé přátelé, tím si můžete být jist. Nejsem zrovna utěšovací typ a nebudu vám říkat, že to bude dobré, protože i když se to časem zlepší, tak bolest nikdy skutečně nezmizí, ale myslím si, že jak Thomas, tak i Mark vás v tom nenechají," mluvil jsem tiše a důrazně.
A možná tím, že jsem to byl já, někdo, kdo byl ostatními považován za arogantního namyšleného spratka, Denis vypadal, že se začíná uklidňovat.
Nejspíš jsem je všechny překvapil, včetně sebe, protože tohle opravdu nebylo něco, co bych normálně za poslední tři roky udělal, ale měl jsem prostě potřebu ho uklidnit. Tohle město na mě mělo opravdu špatný vliv.
Jenže pokud by zpanikařil ze strachu, že na něho Thomas nebo Mark, popřípadě já udeříme, mohlo by všechno ještě skončit špatně. Obzvláště pokud je součástí vyšetřování.
Thomas
Zašel jsem k umyvadlu a natočil Denisovi studenou vodu do sklenice. Jindy bych mu možná nabídl panáka, ale dneska to rozhodně nepřipadá v úvahu. Čekají ho těžké chvíle a bude potřebovat mít čistou hlavu. A navíc... už pět panáků vypil. Možná to ho zachránilo od toho, aby se zhroutil úplně.
Šel jsem k němu zpátky, a i s Markem jsme udiveně poslouchali Joshuu.
Musím říct, že mě to překvapilo. Ale do jisté máry jsem byl rád, ukázal tak, že to není takový arogantní necita, jak se projevil na začátku.
Vážně mi bylo Denise líto. Hlavně si teď musel uvědomit, že pitval oběti Henryho vraždy. To pro něj muselo být obzvlášť těžké.
Mezitím, než se Denis posadil a aspoň trochu se uklidnil, Mark už žhavil telefon a doslova vytáhl soudce z postele.
„Musím jet za ním pro zatykač a povolení k domovní prohlídce. Ty Denisi zůstaneš tady, ano?“ přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno.
Zatím se ho nic nevyptával, ale bylo jasné, že to jednou přijít musí.
„Půjdu domů,“ řekl Denis roztřeseným hlasem a chtěl vstát.
„Zůstaneš tady Denisi. Je to hlavně pro tvoji bezpečnost. Musíš si uvědomit, že teď jsi už v nebezpečí i ty. Možná proto tě i sledoval, protože měl strach, že by ti to mohlo dojít. Nezapomeň, že byl i na místě činu, kde jsi dělal ohledání. Co když se tě bude chtít zbavit?“
Mark potlačil Denise zpátky do křesla a přísně, ale i s náznakem starosti, se na něj podíval.
„Nechci, aby se ti něco stalo... A taky, potřebuji s tebou o tom mluvit dřív, než se do toho pustí z vnitřního...“
Mark si pak rychle oblékl sako, popadl telefon a klíče od auta a cestou z kanceláře nás ještě požádal, abychom na Denise dohlédli, než se vrátí s potřebnými papíry.
Joshua
Když Mark odešel zavládlo v kanceláři ticho, jak chtěl být každý sám se svými myšlenkami. Já se samozřejmě na celou věc nechtěl vyptávat, a o ničem jiném se mi mluvit nechtělo. Navíc, v tomhle jsem musel jít trochu stranou. Sice jsem na případu spolupracoval a přímo jsem se s vrahem střetl, ale co se týkalo Denise, byla to spíš osobní záležitost, kterou museli vyřešit Mark s Thomasem.
Věděl jsem, že jednoduché to mít nebude. Kolotoč dotěrných otázek ho teď bude provázet na každém kroku, stejně jako zvědavé a často i opovržlivé pohledy, ale s tím už mu nikdo nepomůže.
Zakroutil jsem hlavou, abych se zbavil nepříjemných myšlenek, které mě náhle přepadly, a přešel k Thomasovi.
„Vím, že to teď asi není to nejdůležitější, ale oběť dnešní vraždy se podařila zajistit a je v pořádku. Překazili jsme jim jejich rituál, takže máme měsíc k dobru," zašeptal jsem, pak stočil pohled na Denise, znovu se obrátil na Thomase, sevřel mu paži, povzbudivě se usmál a přešel ke kávovaru.
Slov nebylo potřeba, věděl jsem, že pochopí.
Byl jsem to v podstatě já, kdo je k tomu muži navedl, neměl jsem co víc říct, než pár uklidňujících slov, ale i když bych to věděl, stejně bych nejednal jinak.
Vzhledem k tomu, že jsem očekával, že v kanceláři strávíme minimálně nějakou tu hodinu, než se Mark vrátí s povolením, s uvařenou kávou jsem se vrátil do Thomasovy kanceláře, abych tam uklidil. Navíc jsem je chtěl nechat o samotě, kdyby si ještě chtěli popovídat.
Tohle prostě byla jejich záležitost a já do toho nemohl zasahovat.
Neuběhla však ani hodina, když se Mark ukázal ve dveřích a houkl na mě, že můžeme jet.
Popravdě, skutečně jsem nečekal, že to povolení získá tak rychle. Soudce musel být buď jeho hodně dobrý známý, nebo to byl ještě jeden z mála ze staré školy, kteří byli opravdu poctiví a čestní a nedávali přednost svému blahu před povinnosti, jak to bývalo u většiny mladších.
Thomas
„Dal bych si taky kafe,“ promluvil konečně Denis, když viděl, že Joshua uvařil to své.
Zatím jsem na něj nemluvil, ale když Joshua odešel, donesl jsem Denisovi kafe, a posadil jsem se naproti němu.
„Je mi to líto, Denisi. Omlouvám se, že jsem posel nepříjemných zpráv, bude přirozené, že na mě za to budeš naštvaný, ale...“
„Nejsem na tebe naštvaný,“ přerušil mě Denis. „Spíš mě mrzí, že nebyl ke mně upřímný. Přemýšlel jsem teď o tom, co vlastně udělal, ale nevím, jak tak dobře mohl okopírovat ty předchozí vraždy. O těch, vlastně o žádných případech, jsem doma nemluvil, a u mě v práci taky nikdy nebyl.“
Zapřemýšlel jsem nad tím, jak se Bolt mohl dostat k těm informacím. A pak mě to napadlo.
„Pracuješ někdy na případech doma? Třeba doplnění zprávy, přepisy a podobně?“
„No, jo. Teda na těch prvních vraždách jsem dělal i doma, protože toho bylo hodně najednou. Ale počítač mám zaheslovaný, a do práce si ho nosím s sebou, takže nevím, jak se k tomu mohl dostat.“
„Denisi, víš, v jakém století žijeme? Ve století počítačů, analytiků, ajťáků a hlavně hackerů... Myslím si, že pro něj nebyl problém se do toho počítače dostat. Mohl třeba využít chvíli, kdy jsi spal. Musíme to nechat prověřit, jen tak se můžeš zbavit obvinění, že jsi mu dával návod. V pohodě se dá zjistit, kdy, kdo a jak, do počítače lezl.“
Denis se zamračil, ale dál popíjel tu svou kávu. Byl z toho úplně mimo, ale bohužel se nedalo nic dělat. I on si začal postupně uvědomovat, co ho čeká.
„Obávám se, že se dneska domů nedostaneš. Mark tě bude chtít vyslechnout jako první. Měl by ses na to připravit. A i kdybys měl přiznat nějakou chybu, udělej to.“
„Já vím,“ povzdechl si a odložil hrnek na stůl.
Vypadal, že chtěl ještě něco říct, ale v tu chvíli se dovnitř vřítil Mark. Přikázal Denisovi, aby šel do své kanceláře a přiřadil mu jednoho z policistů na hlídání. Ne snad proto, že mu nevěřil, ale i proto, aby měl jistotu, že se nerozběhne za námi.
Mark ještě zaběhl pro Joshuu a netrvalo dlouho, a už jsme jeli.
„Vyslal jsem tam hlídku v civilu, aby ho hlídali, kdyby někam chtěl jet. Musíme si pospíšit,“ přišlápl plyn, abychom byli na místě co nejrychleji.
Joshua
Cesta netrvala déle než čtvrt hodiny, během které většinou Mark vyřizoval telefonáty ať už ohledně zajištění oběti nebo ohledně informací týkající se Henryho Bolta.
Když jsme přijeli k zástavbě menších rodinných domků, už se to tam hemžilo policisty jejichž majáčky na autech osvětlovaly noční oblohu. V okolních domech se svítilo, jak se zvědaví sousedi snažili zjistit, co se děje, a viděl jsem, že už dva policisté vyslýchají sousedku, která zuřivě vrtěla hlavou a gestikulovala rukama.
Zaměřil jsem se přímo na dům a trochu se mi sevřel žaludek. Bylo to tak podobné...
Pečlivě udržovaná zahrada, čisto, pěkný domeček s květinami na oknech...
Obával jsem se toho, co přijde, a nemýlil se. Vstup do domu, konkrétně do sklepení, které bylo zařízené skoro jako špičkový operační sál, mě zasáhl jako buchar. Zatnul jsem zuby a lehce zavrávoral. Desinfekce čpěla snad z každého rohu místnosti, pípání přístrojů se zabodávalo do uší jako rozpálené jehly a těžký pach smrti sedal na oblečení jako jemná pavučina. Mark rozděloval příkazy, zatímco Thomas pečlivě sledoval každou stopu. Mě tady nebylo moc zapotřebí.
„Musím jít na vzduch. Porozhlédnu se tam," zaskřehotal jsem, a aniž bych čekal na odpověď, vyšel jsem ze sklepení a z domu na vzduch, kde jsem si teprve pořádně oddechl.
Prošel jsem si zahradu, i když jsem věděl, že stopy nejspíš žádné nenajdu, ale byla to rutina.
U vysokých keřů v zadní části zahrady jsem se zastavil a zadíval se na dům.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ten pocit! Stejný jako na místě činu, a stejný jako na parkovišti dnes v poledne, kdy jsem čekal na Thomase, než vyjde s pitevny! Pozoroval mě!
Na parkovišti jsem tomu nepřikláněl takovou pozornost, protože jsem nebyl ve své kůži, ale teď jsem se nemýlil. Otočil jsem se a zahleděl se přes křoví do šera další rozhlehlé zahrady, která sousedila s tou vrahovou.
Tam! U toho kmene stromu!
„Stůj!" zařval jsem a tasil pistoli, kterou jsem si vzal ze své tašky, než jsme sem jeli.
Tentokrát jsem stejnou chybu jako předevčírem na místě činu udělat nechtěl.
„Běžte za detektivy Wardem a Rodriguezem a řekněte jim, že jdu po hlavním podezřelém Henry Boltovi!" houkl jsem na jednoho policistu, kterého přitáhl můj křik.
Aniž bych čekal na odpověď, prodral jsem se křovím, přeskočil nízký plot a vydal se do houstnoucího šera za pachatelem.
Thomas
Dojeli jsme na místo, kde už bylo živo, jak na nějakém festivalu. A čumilů tu bylo opravdu hodně. Jen co jsme vešli dovnitř, přičemž jsme museli vyrazit dveře, protože byly dobře zamčeny, bylo hned jasné, že dům je prázdný. Prošel se kompletně celý barák, ale Henry nikde.
A překvapení, které už pro mne vlastně ani překvapení nebylo, nás čekalo v suterénu.
„Ať mě neserou, to nemohli počkat až dorazím? Museli se tu promenádovat jak na divadle?“ nadával jsem na policajty, kteří tu byli jako první. „Ani bych se nedivil, kdyby právě proto, že šli jak na přehlídce, Henry Bolt utekl třeba oknem.“
Ve světle baterek a reflektorů policajti procházeli zahradu a Joshua se k nim raději přidal.
Nedivil jsem se. Ten smrad tady byl intenzívnější než normálně v nemocnici. A když k tomu připočítám mrtvolu uprostřed všeho...
Podle toho, co už nakousl, mohlo mu to připomenout jeho vlastní zážitek. A navíc... Tak moc to připomíná operační sál. Byl jsem moc rád, že tu Denis není. Nejspíš by se kompletně zhroutil. Už tak, že ví, co se stalo a určitě mu Mark dá přečíst i zprávu.
„Pane Rodriguezi, ten Angličan vzkazuje, že běží za vrahem. Dva policisté běželi za ním, ale víc nevím,“ zadýchaně se ozval jeden z policajtů, a tak, tak uskočil, když jsme hned kolem něj proletěli ven.
Nemusím se dívat na mrtvolu ženy, která tu leží už kdo ví jak dlouho. Co jsem chtěl, to jsem si prohlédnul a zbytek je na technicích, kteří už se hrnuli dovnitř. Málem jsme je s Markem smetli, jak rychle jsme běželi ven.
„Kam běžel superintendent Cavis?“ zakřičel Mark, jen co jsme vyběhli ven.
Dva nám hned ukázali někam do tmy, kam už nedosahovalo světlo. Mark hned vytáhl zbraň a rozběhl se tím směrem, stejně jako já.
Joshua
Byl jsem slušný běžec, ale tady jsem byl poněkud v nevýhodě. Nejenže jsem každou chvilku v té tmě o něco zakopl, přičemž jsem si při jednom pádu rozřízl stehno o pitomého zahradního trpaslíka, kterého jsem přehlédl a spadl na něj, ale dokonce jsem jednou i zabloudil a málem Bolta ztratil, naštěstí pro mě měl ale v téhle čtvrti snad každý druhý barák psa. Bohužel se ale k tomu všemu ještě začala ozývat rána na hlavě a tupá bolest začínala přecházet v ostrou.
Vzdát jsem se však nehodlal. Podle hluku za mnou jsem měl podporu, takže jsem do toho šel naplno.
Bolt ovšem běžel hodně rychle, a navíc tu okolí znal, takže začal získávat pomalu ale jistě náskok.
„Zatraceně!" zaklel jsem nahlas, když se přede mnou ze tmy vyloupla nízká kamenná zídka.
Neměl jsem ovšem čas zastavit.
Plynulým naučeným pohybem jsem se rukama odrazil od jejího vrcholu a ladným saltem ji překonal. Ten pohyb mě na moment rozhodil a dezorientoval.
Musel jsem počkat až hučení v uších pomine, abych se mohl pustit dál.
V té chvíli jsem ovšem vlevo před sebou zaregistroval pohyb, a když jsem zaostřil, viděl jsem Bolta, jak běží proti mě s něčím v ruce.
Aniž bych nad tím uvažoval, zvedl jsem zbraň a vypálil tři rány.
Bohužel jsem ve svém stavu ani jednou netrefil, i když jsem byl za normálních okolností velice dobrý střelec.
Stačilo to ovšem na to, aby se Bolt zalekl, upustil tu věc z ruky a dal se znovu na útěk.
Neměl jsem čas otálet, ale s každým dalším krokem mi bylo jasné, že ho nestihnu.
U jednoho velkého domu s osvětleným bazénem jsem se bezradně zastavil.
Policisté, co mě doběhli se rozdělili, ale já osobně už nebyl schopný udělat ani krok.
Opřel jsem se vyčerpaně o stěnu domu, zavřel oči a snažil se aspoň trochu potlačit mučivou bolest hlavy. Po spánku a tváři mi stékalo něco teplého a lepivého, stejně jako po noze a vsakovalo se to do ponožek.
Thomas
Ještě jsme nestihli vběhnout do druhé zahrady a Mark už hulákal přes vysílačku, že okamžitě mají přijet psovodi. I když jsme doufali, spíš přáli si, že Bolta chytíme, přesto Mark myslel vždy na všechny varianty. Nic nenechal náhodě.
„Tohle mě zabije,“ nadával, když jsme běželi přes ty zahrady.
Nemohli jsme ztratit směr. Ze zahrad před námi štěkali zuřivě psi, sem tam se u některého z baráku rozsvítila světla, které měly čidla na pohyb. Jakoby nám někdo ukazovat cestu. Málem jsem zakopl o vyvráceného trpaslíka a Mark málem skončil v bazénu. Jen na poslední chvíli se zabrzdil a přeskočil jeho roh, aby neskončil ve vodě.
Byli jsme oba dva zadýchaní, ale běželi jsme dál, zvlášť, když jsme uslyšeli střelbu. Slyšeli jsem před sebou hlasy, jak se policisti, co běželi s Joshuou dohadují a hlásí přes vysílačku, kam Bolt běžel, aby mu zatarasili cestu.
Když jsme se dostali k zídce, která byla před námi, zahlédl jsem přes ní Joshuu a policajty, jak každý utíkal jiným směrem.
Takže je to v háji. Je to úplně v hajzlu. Bylo jasné, že se Boltovi podařilo utéct. A navíc...
Mark přeskočil zídku a hnal se přímo k němu. Tentokrát byl bazén dobře vidět, takže ho oběhl a zastavil se až u baráku u Joshui.
„Co.... co se ti... stalo? Nap...napadl tě?“ zadýchaně jsem se ho ptal, a hned si ho taky prohlížel, když jsem doběhl i já.
Za sebou už jsme slyšeli psovody a Mark, který, když zjistil, že Josh neumírá, je už naváděl vysílačkou.
„Postarej se o něho!“ houkl na mě a vzápětí zmizel za barákem.
Schoval jsem zbraň do pouzdra a znovu se pořádně podíval na Joshe.
Odhrnul jsem mu zpocené a zakrvácené vlasy. Na jedné straně mu přes náplast prosakovala krev a přes ní mu bokem tekla krev. Nejspíš mu povolily stehy. Ale když jsem se mu podval na nohu...
U domu, u kterého jsme stáli, se otevřely dveře a ven vyšel chlapík. Nejspíš pan domácí.
Opatrně se k nám přiblížil a hned se ptal, co se děje a jestli potřebujeme pomoct.
Jen jsem mu ukázal průkaz a požádal, aby se zavřel v domě a zatím nevycházel ven. Okamžitě zmizel. Nejspíš ho vystrašilo už to, jak Josh vypadal. Vytáhl jsem vysílačku a hned volal pomoc.
„Tak pojď,“ jdeme k cestě a tam tě naloží sanitka,“ přistoupil jsem k němu a přehodil si jeho ruku přes rameno, abych mu pomohl, a on mohl těch pár metrů k cestě dojít.
Joshua
Thomase s Markem jsem zaregistroval, až když byli u mě.
Mark nelenil a okamžitě zjišťoval situaci, i když mi bylo jasné, že už je pozdě. Bolt tohle okolí znal jako své boty, a v téhle tmě, i s několika policisty v patách, se mohl snadno ztratit.
A než přijdou psovodi se psi, kteří byli zřejmě taky povoláni, už bude dávno někde schovaný.
Z přemýšlení mě vytrhlo skoro až něžné gesto, kterým mi Thomas odhrnul vlasy z tváře.
„Omlouvám se. Selhal jsem. Na celé čáře... Tohle se nemělo stát... U nás by mě za to nejspíš...no, dali by mi dovolenou, jestli rozumíš," zaskřehotal jsem, když mi Thomas pomáhal k cestě, abysme nemuseli zpátky přes zahrady.
„Myslím, že věděl, že přijedeme. Sledoval mě i na parkovišti, když jsem na tebe čekal, než vyjdeš z pitevny, ale nějak mi to v tu chvíli nedošlo. A tady znovu. Doslova jsem cítil, jak mě propaluje pohledem."
Otázkou zůstávalo, jestli to byla jen náhoda, nebo si mě vybral jako další oběť, nebo mě sledoval ze zvědavosti, či si uvědomoval, že bych ho mohl nějak ohrozit.
„Thomasi," zastavil jsem se, když jsme došli až k cestě a já slyšel známý zvuk houkačky oznamující příjezd sanitky.
Křečovitě jsem sevřel jeho paži a zaryl nehty do kůže i přes triko a sako, co měl na sobě.
„Nejedu do nemocnice! Ať mě ošetří na místě!" procedil jsem skrz zuby a doslova ho prosil očima, ať ani nemyslí na to, že bych se nechal odvést.
„Není to tak zlé! Jen mi praskl asi steh, to bude stačit vyčistit stejně jako rána na noze. Nechám se ošetřit, nebudu vyvádět, ale nikam nejedu!"
Thomas
Zastavili jsme se u cesty. Díval jsem se, jak přijíždí sanitka a přemýšlel, co s tím.
„Dobře, zkusím to s nimi domluvit. Ale necháš je, aby tě ošetřili, ano?“ otočil jsem se na Joshe v momentě, kdy sanitka vedle nás zastavila a vypla ten kravál. Světlo majáků přeráželo světla v domech a sporé pouliční osvětlení. Odráželo se to od stěn baráků, a bylo to celé takové zvláštní. Na moment mi to připomnělo, kdy jsem ležel v zapadlé uličce s prostřeleným břichem. Kdy můj parťák, který teď běžel za Boltem, nade mnou klečel a něco mi říkal. A já ho neslyšel, protože jsem ztrácel vědomí a do poslední chvíle se díval na jeho tvář, na které se odrážely právě světla majáků přibližující se sanity a policejních vozů.
Ze sanitky už vyběhl ošetřovatel a rovnou otvíral dveře, aby mohl vytáhnout nosítka, zatímco druhý, lékař, se už hrnul k Joshuovi.
„Potřebujeme, abyste ho jen ošetřili, nevypadá to na nic vážného, a musíme se vrátit do práce, než nám vychladnou stopy,“ zastavil jsem ho, když se ošetřovatel s nosítky přiblížil, a lékař ho chtěl na ně uložit.
„To rozhodnu sám, jestli je to vážné nebo ne,“ zamračeně se podíval na Joshovu zakrvácenou nohavici.
„Superintendent Cavis vám podepíše revers, a já si ho beru na triko. Pokud nechcete přijít o nemocniční personál, tak ho ošetříte tady.“
Otočil jsem se k Joshovi, rozepnul jsem mu kalhoty a opatrně je stáhl dolů. Svezly se mu ke kotníkům a hned se ukázala jeho krvácející rána.
„Vidíte?“ ukázal jsem na nohu. „Není to na umření.“