upozornění: Povídka psaná stylem RP. Je však v některých bodech odlišná od klasického RP. Jde o krimi, kdy se společně někdy předem domlouváme na dalším postupu, abychom se nelišily, a kluci mohli případ vyřešit, a nebyl z toho nějaký šílený guláš... Taky tu vystupují tři postavy, kdy, ne vždycky, každá mluví sama za sebe. Nejvíce se jedná o postavu Marka, která je někdy zmíněná u Thomase nebo Joshuy, někdy však má samostatné odstavce. Postava Marka je odlišená barvou, abyste v tom měli lepší přehled. Je to i z důvodu, aby jednotlivé kapitoly neměly třicet stránek a někam jsme se mohli dostat...
Postavy
Thomas Ward
Detektiv – soukromý, má svoji společnost čítající kromě něj, ještě tři lidi, asistentku a dva detektivy, Miru a Dana.
Nejstarší ze tří bratrů. Pracoval na oddělení vražd jako detektiv, ale později odešel a stal se z něj soukromý detektiv. Má rád společnost, ale přitom i samotu. Chrání si své soukromí, do svého bytu jen tak někoho nepustí. Má několik málo známých a možná jednoho dva opravdu dobré přátele. S nikým momentálně není na stálo, protože je trochu komplikovaný pro trvalý vztah, který přestal hledat, a žije tím, co mu přijde pod ruku, prostě si užít – vytřepat pytlík, když přijde na věc a zase čau... Ale i přesto všechno má jednoho milence, který je stálý...
Vysoký 185 cm, sportovní typ. Svaly sice ano, ale není vyloženě nabušený kulturista. Černé vlnité vlasy po ramena, které nosí volně nebo v culíku. Nějakou dobu už uvažuje, že se ostříhá.
Barva očí – hnědá, pleť snědá. Nějak si nezakládá na tom, aby byl jak módní ikona, nosí, co je po ruce, ale i tak vždy slušivě. Nechodí jak vandrák a špinavý, pokud se teda někde neporve, nebo neleze nějakou stokou. Má mimořádně vyvinutý čich, a proto ani nepoužívá nějaké výrazné parfémy, či kosmetiku. Většinou přírodní, s jemnou nedráždivou vůní.
Joshua Cavis
Soukromý detektiv pracující ve speciální jednotce spadající pod samotnou královnu Anglie.
Je bohatý, mladý a krásný, ale všechno je to jen zevnějšek. Uvnitř už je unavený a zničený tou monotónností, tím, jak si ho kvůli jeho pověsti, penězům a vzhledu všichni předchází. A taky chce utéct před svou minulostí. Z toho důvodu okamžitě skočí po nabídce jít vypomáhat s případem v Americe.
Skutečné přátele nemá žádné, bojí se k někomu vázat nebo s někým navázat pevnější vztah, kvůli své minulosti. Navenek se chová poněkud namyšleně, zhýčkaně a arogantně, ale ve skutečnosti by pro něčí záchranu obětoval i život. Všechny případy řeší velmi precizně a nedá si pokoj, dokud viník nesedí ve vazbě. Právě proto je jeden z nejlepších, za což ho mnozí nesnáší. Rád si užívá nezávazný sex, i když v hloubi duše hledá něco jiného.
Vysoký asi 180 cm, štíhlý, hodně sportuje, když má čas a udržuje se v kondici. Slámově žluté vlasy nosí sčesané za uši, které si při hlubokém soustředění stahuje do malého culíku, což ještě více zvýrazňuje jeho aristokratické rysy obličeje a nebesky modré oči. Není moc opálený, slunce mu nedělá dobře, takže i v létě většinou nosí košile a dlouhé kalhoty. Většinu jeho šatníku zabírají drahé obleky, ale i oděv pro volný čas je pouze drahých značek.
Sbírá střelné zbraně, čím starší nebo zajímavější, tím lepší. Ve sbírce už má přes 150 kousků.
Markus Rodriguez
Vysoký 179 cm, hispánec. Tmavé vlasy má zastřižené ke krku, tmavé oči, že vypadají skoro jako černé. Když nastoupil k policii, byl Thomasův parťák, později se po nemilé zkušenosti stal nejmladším šéfem oddělení vražd. Také žije sám, v malém rodinném domě, na kterém ještě splácí hypotéku. Ani on nehledá trvalý vztah, vzhledem k povaze jeho práce. Jediný tvor, který bydlí společně s ním, je modrý britský kocour Tod, který se však i přes svůj vznešený původ raději toulá, a s Markem se vidí, jen když se uráčí přijít domů.
Mark bere svůj dům jako oázu klidu. Má rád své soukromí, které si chrání. I on už pár milenců měl, ale žádného k sobě nikdy nepozval, až na jednoho jediného, který má i klíče od jeho domu. Hodně mu na něm záleží, ale ani jeden z nich se nenutí do nějakého trvalého svazku. Ví o sobě navzájem, že mají i další milence, ale nevadí jim to a vyhovuje jim to tak.
Miluje rybaření, které si ve volných chvílích opravdu užívá. Dokonce si zakoupil pozemek v horách, kde si postavil srub poblíž řeky, kam jezdí se svými přáteli, nebo i sám.
Joshua
Ta zpráva byla pro mě vysvobozením. Opravdu. Už jsem byl unavený z toho věčného podlézání, těch nucených úsměvů a sladkých falešných řečiček. A to jen proto, že jsem vrchní vyšetřovatel speciální jednotky, Jejího Veličenstva královny Anglie. Dokonce ani sex s mými oblíbenci mě už tolik nebavil. Má pověst mě předcházela, a právě proto jsem byl vybrán, abych odjel do Ameriky, přímořského státu Kalifornie a jeho hlavního města Sacramenta, kde měli obtíže s brutálními rituálními vraždami. Údajně bych měl s někým spolupracovat, což nedělám rád, ale v případě potřeby mi nebude dělat problém dotyčného vyšoupnout a celého případu se ujmout sám. Jsem sice vázán slibem ke královně, ale nikdy není na škodu rozhodit sítě i jinde.
Trochu jsem se obával počasí, nemám totiž moc rád slunce, nebo spíš moje pokožka ho nesnáší, v tomhle ohledu byla práce v Anglii velmi výhodná, ale to snad zvládnu.
Po sbalení nejnutnějších věcí, což v mém případě zahrnovalo skoro celý šatník a spoustu drobností, po rychlém ranním sexu, jsem seděl v soukromém tryskáči a mířil na mezinárodní letiště v Sacramentu, které bylo od hlavního města vzdálené asi šestnáct kilometrů. Právě na letišti mě měl vyzvednout můj údajný kolega, což se mi docela i hodilo, protože mu aspoň hned od plic řeknu, co si myslím o vzájemné spolupráci. Já byl ten, koho vybrali a věděli proč, takže já si budu určovat pravidla.
Thomas
Nelíbilo se mi to. Ale o pořádnou práci jsem už dlouho nezavadil a moje finanční rezervy se povážlivě tenčily. Když jsem si prošel všechny materiály, znovu jsem začal uvažovat nad tím, že to přeci jen nakonec odmítnu. Ale rozkaz jsem dostal. A navíc... Přišel za mnou osobně Mark, a tomu málokdy co odmítnu. Vlastně skoro nic...
A prachy potřebuji.
Dva dny jsem se hrabal v papírech, hledal jsem všechno možné, co oni mohli přehlédnout. Veškeré dokumentace a důkazy sesbírané na místech činu, jsem měl před sebou, a nějak jsem nevěděl odkud začít. Byl jsem v koncích, a to jsem ještě ani pořádně nezačal.
„Bude to OK, zvládneš to. Vím, že se pak vždycky rozjedeš a nikdo tě nezastaví. Jsi jak buldozer,“ zasmál se Mark, když zamykal archív a společně jsme pak vyšli ven na parkoviště.
„Hm... Nevím...“ zamyslel jsem se a po očku se díval na Markův zadek.
Jo, už jsem delší dobu nikoho neměl...
„Máš čas? Ten mladej má přiletět až za tři hodiny, tak co se stavit u mě? Nebo u tebe?“
Nelíbilo se mi, že mám spolupracovat s nějakým Britem, kterýmu snad ještě teče mlíko po bradě. A tak jsem si to chtěl nějak kompenzovat.
„Co myslíš?“ pousmál se Mark a ukázal své klíče.
„Tak jo, k tobě...“ souhlasil jsem.
Už jsem na nic nečekal a rychle nastoupil, aby si to nerozmyslel.
Joshua
Když jsme bez problémů vzlétli odložil jsem si sako a pohodlně se usadil do křesla. I přesto, že jsem čekal parné počasí, bez obleku bych nevyšel ani pro noviny. Přesto jsem ale zvolil velmi lehký a vzdušný světle šedý oblek s modrým proužkem, bílou košili a černou stuhu. Vše samozřejmě šité perfektně na míru.
Čekalo mě pár hodin letu, tak jsem si říkal, že si projdu dosavadní záznamy případu, které mi byly poslány, ale naneštěstí se v tu chvíli objevil stevard, který mi nesl pití. S potěšením jsem zjistil, že můj pilot najal někoho nového, a to něco se mi velmi zamlouvalo. Mohlo mu být kolem dvaceti, pěkná štíhlá postava a krásně se červenal, když jsem na něj upřeně zíral.
O pět minut později už mi seděl na klíně a zatínal prsty do mých ramen. Jeho rozkošné vzdychání mi znělo jako rajská hudba a jeho poddajnost mě lákala vzít si ho tvrději. Vstal jsem proto, a i s ním v náruči přešel k nízkému barovému stolku na který ho položil. Mohl jsem tak hlouběji proniknout do jeho těla a víc si vychutnat ten intenzivní pocit těsného, horkého a chvějícího se těla. Zrychlil jsem tempo a podle stahů poznal, že se můj dočasný milenec blíží k vrcholu.
„Udělám se do tebe," zašeptal jsem mu do ucha.
To byla pro něj zjevně ta poslední kapka, protože se jeho tělo stáhlo v křeči, prohnul se do oblouku a na jeho bříško dopadly první kapky semene.
K mé nelibosti trochu potřísnil i mou košili, ale to mu dám později k úhradě. Jeho stahy a sevření stehen kolem mých boků způsobilo, že jsem už jen párkrát přirazil a splnil svůj slib, když jsem jeho zadeček plnil svou nadílkou.
Úlevně jsem zasténal a chvilku si vychutnával pocit odeznívajícího orgasmu.
Možná, že až poletím zpátky, vezmu si od něj číslo.
Vyklouzl jsem z něj, vysvlekl košili, kterou jsem hodil vedle něj, vzal si z kufru novou a opět si sedl do křesla. S mnohem lepší náladou jsem znovu vytáhl papíry k případu a začal je studovat.
„Tu košili vezmeš a vyčistíš. Teď můžeš odejít, mám tu nějakou práci," řekl jsem, když se kluk konečně aspoň trochu dal do kupy a teď nerozhodně přešlapoval na místě.
Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale pak si to zjevně rozmyslel, popadl košili a trochu ve spěchu odešel do zadní části letadla.
Pak jsem zcela přestal vnímat okolí a plně se soustředil pouze na policejní zprávy. A to, co jsem viděl, se mi absolutně nelíbilo. Z kapsy kalhot jsem vytáhl gumičku, kterou jsem musel mít v každém obleku a svázal si vlasy do culíku. Tohle bude možná těžší, než jsem si myslel. Doufal jsem jen, že ten, s kým mám spolupracovat, není úplný břídil.
Thomas
„Marku,“ zavrčel jsem nervózně, když měl snahu se dostat nahoru. „Ani to nezkoušej“
Chytl jsem ho za ruku a stáhl jsem ho pod sebe.
„Jo, to bys musel mít v sobě tak tři panáky, co?“ rezignoval.
Přisál se na mé rty, aby ukončil tohle dohadování. Jeho ruka už zpracovávala mou erekci, a sám už roztáhl nohy a mířil s ní tam, kde je to nejlepší místo pro tyhle hrátky. Raději jsem nečekal, až si to rozmyslí a bude zas něco zkoušet. Popadl jsem ho za boky a tvrdě ho na sebe přirazil.
S ním to bylo vždycky tak. Užít si a jít. Ani jeden jsme se nechtěli vázat. Nebylo proč. Takhle nám to vyhovovalo.
Jeho hlasité vzdechy zaplnily celou místnost a já mu zdatně sekundoval. Zapomněli jsme oba dva na čas. Tohle teď bylo důležitější.
Zapřel jsem se rukama o matraci, když to na mě přišlo. Zakousl jsem se mu do ramene, když to bylo nejsilnější a já zaplňoval každé jeho zadek svým semenem. Rychle jsem ještě oddechoval, když i on chytl svého kámoše, aby rychlými pohyby dodělal i sebe.
„Bože, jednou mě to zabije,“ i on prudce oddechoval, a zadíval se na ruku, na které mu ulpěla trocha jeho uspokojení.
Tváře měl celé červené, a oči mu doslova svítily, jak byl spokojený.
„Jo, mě taky,“ sklonil jsem se a olizl mu prsty.
Znovu mě chytil kolem krku a chtěl se líbat. Ale v tu chvíli jsem zavadil pohledem o hodiny.
„Kurva, přijedu pozdě na letiště,“ zanadával jsem. „Musím jít, ať mi ten maník neběhá po letišti, jak ztracené děcko.“
Joshua
Jakmile jsem vystoupil z letadla, okamžitě jsem zalitoval, že jsem tu práci vzal.
Jak, do háje, může žít někdo v peci? Venku bylo snad sto stupňů, slunce pražilo jak zběsilé, a kvůli moři byl vzduch ztěžklý vlhkostí. Košile se mi okamžitě přilepila na tělo a doslova jsem cítil, jak se mi roztéká gel ve vlasech a mění se v břečku. I těch pár kroků do klimatizované budovy letiště mi přišel jako věčnost. Naštěstí, vzhledem k tomu, že jsem letěl soukromým letadlem, jsem musel projít i soukromým odbavovacím terminálem, takže jsem se vyhnul všem lidem. A navíc, bylo to i snadnější, protože mě "kolega" nemusel hledat v davu. A já jeho.
Po odbavení jsem vstoupil do VIP salonku, kde nebyla ani noha. Doslova. Podíval jsem se na své zlaté hodinky, abych zjistil, že jsem tu přesně na čas.
A můj odvoz nikde.
Vztekle jsem zavrčel. To, co jsem nesnášel ze všeho nejvíc byla nedochvilnost. Čekat někde a na někoho jsem považoval za zločin, za který by se mělo i zavírat. Kvůli tomu jsem teď totiž trčel uprostřed prázdného salonku, a připadal si jako idiot. Nejraději bych sedl do taxíku a odjel pryč, abych dal tomu nedochvilnému parchantovi za vyučenou. Ale ani heverem by mě nikdo nedostal ven do té pekelné výhně. A možná proto, jsem byl naštvaný ještě víc než obvykle.
Tohle si chlapeček za rámeček nedá!
Jak minuty ubíhaly, doslova jsem zlostí skřípal zuby. Nějaká mladá pracovnice za mnou přišla, jestli něco nepotřebuju, ale já ji dost nešetrně vyhodil. Po chvilce jsem začal přecházet sem a tam jako vzteklý lev v kleci, když se konečně po celých sedmnácti minutách a deseti vteřinách přesně, se zahučením otevřely vstupní dveře.
Thomas
Ani jsem se pořádně neosprchoval. Jen jsem proletěl vodou, abych ze sebe smyl to, co se na mě od Marka přilepilo. Ten se ani neobtěžoval zvednout z postele. Jen na mě mávnul rukou a pronesl připomínku, že se nemám chovat jak idiot, jen co se s tím dotyčným uvidím.
Ještě s mokrými vlasy jsem nastoupil do auta a už jsem fičel na letiště. Byla to cesta tak na půl hodiny, ale už teď jsem měl zpoždění asi pět minut. Než jsem dojel k letišti a zaparkoval skoro na druhém konci parkoviště, protože bylo plné, moje zpoždění nabralo asi čtvrt hodiny.
Ale co, stejně letadla mívají zpoždění, a než ho odbaví, budu už tam.
Vešel jsem do příletové haly a rozhlédl se kolem sebe. Bylo tu docela dost lidí a já ho nikde neviděl. Podle fotky jsem věděl, jak přibližně vypadá, ale byla to fotka z doby, kdy absolvoval univerzitu. Kdo ví, jak je na tom teď...
Když už jsem si nevěděl rady, a on na mě nikde nemával s transparentem, zašel jsem k informacím, abych se doptal na jeho přílet.
Že mě to nepřekvapuje... VIP salonek pro VIP cestující.
Trochu rozladěn, že to bude nějaký namyšlenec, jsem se vydal určeným směrem. Nemám rád seznamování s novými lidmi, a já s někým takovým navíc ještě budu muset pracovat. A to nemluvím o tom, že ho budu muset odvézt do hotelu. Ještě že tak, nechtěl bych ho mít u sebe. Asi bych ho uklidil do sklepa mezi kola.
„Joshua Cavis?“ zeptal jsem se, když mě konečně po děsných kecech pustili do salónku.
Kdo taky jiný by to mohl být. Jeho podoba s fotkou se moc nelišila, a navíc tu byl jediný.
„Venku mám auto, tak jdeme,“ ukázal jsem za sebe na dveře a čekal, až si posbírá těch svých padesát kufrů.
Joshua
Ten člověk si snad ze mě dělal prdel! Napřed si jen tak nakráčí do salonku bez omluvy, jako by se nechumelilo, a ještě čeká, že si své kufry odnesu sám?! Navíc mě zarazil jeho vzhled. Na jeho fotku v osobním spisu, který jsem dostal, jsem se totiž nedíval. Já si popravdě řečeno nečetl ani ten spis, protože jsem čekal nějakého zelenáče, co si nedokáže poradit. Proto mě překvapilo, když se přede mnou zjevil dospělý muž.
Stejně vysoký jako já, souměrná postava, ale vypadalo to, že nesportuje jako já. Černé vlnité vlasy stažené do culíku, které byly ještě mírně vlhké, opálená pleť, a hnědé, bystré oči. Nebyl klasicky krásný, ale vyzařovala z něj nedbalá elegance a obrovské charisma. A já tak nějak vytušil, že s ním to nepůjde tak hladce, jak jsem si původně plánoval. Ale to nic neměnilo na tom, že se mohl aspoň omluvit!
„Takové jednání si vyprošuju!" zavrčel jsem, když se otočil zpátky ke dveřím a očekával, že ho budu následovat.
„Očekával bych alespoň omluvu, když někdo přijde tak nehorázně pozdě! A taky slušné jednání! Nejsem žádný buran z vidlákova! A nejsem tu na výletě! Rodiče vás neučili, že je slušnost pozdravit a představit se, když se setkáte s novým člověkem? Pokud takhle jednáte i u tohoto případu, nedivím se, že jej nedokážete sami vyřešit," vztekem můj hlas nabíral na intenzitě a bylo mi vcelku jedno, jestli mě někdo uslyší.
Thomas
Zastavil jsem se, když na mě vyjel. Otočil jsem se, a zatímco on nabíral na hlasitosti, pomalu jsem k němu došel. Zastavil jsem se až těsně před ním.
Prý se nemám chovat jako idiot. Ale tohle předčilo mé očekávání.
Pán si nejspíš myslí, že dostane všechno na stříbrném podnose, a ještě s úklonou?
Nasral mě, to se mu rozhodně povedlo. Ale...
Zhluboka jsem se nadechl, abych se aspoň trochu uklidnil. Přiblížil jsem se až k jeho obličeji a výhružně se na něj zadíval.
„Takže nejsi z vidlákova?“ přešel jsem hned na tykání, protože někomu, kdo po mně řve, nebudu rozhodně vykat.
Mírně jsem se naklonil a přičichl si k němu. Rozhodně to nebyla voňavka, co jsem cítil. Nejspíš si krátil let tím, že si ho honil na záchodě.
„Ale chováš se tak a smrdíš tak. Ještě chvíli mě ser a nacpu tě zpátky do letadla a zaplatím letenku nazpátek. Jestli máš problém se zavazadly, tak ti s tím pomůžu. Ale nemám celý den na to, abych tu stál a poslouchal ten tvůj otřesný britský přízvuk. Je mi z něho na blití.“
Odstoupil jsem o krok a podíval se na jeho věci. Popadl jsem ten nejmenší kufr a ukázal ke dveřím.
„Tak jedeme? V hotelu je koupelna a klimatizace,“ neodpustil jsem si poznámku a nakrčil výmluvně nos.
Joshua
Zalapal jsem po dechu a podlomily se mi kolena. Ten zmetek! Takhle se mnou ještě nikdy nikdo nejednal! Třásl jsem se vztekem a doslova ho porcoval pohledem.
Prý smrdím! A otřesný přízvuk! Hovado jedno! S tímhle buranem rozhodně pracovat nebudu!
„Tenhle tón si můžete odpustit! A pokud vím, nepásl jsem s vámi husy, abyste mi mohl tykat! A jestli si myslíte, že jsem nadšený z toho, že budu spolupracovat s takovým buranem, tak to se pletete! Klidně si do toho letadla nastoupím, a pochybuju, že byste měl na to abyste mi zaplatil cestu domů," pohrdavě jsem se ušklíbl.
Ale i přesto, že jsem byl nehorázně nasraný, v hlavě mi to šrotovalo. I přes lehkou vůni parfému, sprchového gelu a aviváže dokázal rozeznat typický pach spermatu? A to během zlomku vteřiny? Zřejmě nebude tak marný, jak jsem si myslel, a to jediné mi zabránilo, abych skutečně do letadla nastoupil. Sice jsem měl chuť ho zabít, ale na druhou stranu jsem začal být velmi zvědavý. Chtěl jsem zjistit o tom muži víc, a já byl zvyklý, že vždycky dostanu to, co chci.
To ale neznamenalo, že se mnou bude jednat jako s nějakým floutkem. Rozhodně jsem mu nemínil dát nic zadarmo.
Thomas
„Promiň, ale s tímhle tónem v hlase jsem se už narodil,“ ušklíbl jsem se, když jsem viděl, jeho reakci.
Takže chce nastoupit a odletět zpátky? Proč ne. Pro mne jedno velké plus, aspoň se s ním nebudu muset otravovat a pojedu si ve svým.
I když je pravda, že britský přízvuk mám rád, a slyšet ho po dlouhé době, by nebylo špatné. Ale na druhou stranu... Je snad z královské rodiny, abych se mu klaněl? Ať jde do prdele... Vlastně do Anglie zpátky. Ještě jednou jsem si ho prohlédnul.
Hezký byl, to jo. Světlé vlasy mu dodávaly šmrnc a podtrhovaly jeho rysy ve tváři, které ještě zvýraznil tím, že si vlasy stáhl do culíku.
Tak nějak bezděčně jsem natáhl ruku k jeho hlavě a stáhl gumičku, aby měl vlasy volně. Nějak mě sralo to, že i on měl culík...
Pustil jsem jeho kufr na zem a sáhl jsem do kapsy. Vytáhl jsem peněženku a z ní několik bankovek.
„Pokud to nebude stačit na letenku, dej vědět,“ hodil jsem mu je.
Na víc jsem už nečekal a otočil jsem se zpátky ke dveřím.
„Šťastný let,“ mávl jsem na něj ještě rukou, když jsem procházel dveřmi ven.
Joshua
Ještě nikdy se mi nestalo, aby mi někdo vzal takhle vítr z plachet. Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou jako puk, když procházel dveřmi ven.
Jednak kvůli tomu, že prostě jen tak, z ničeho nic, natáhl ruku a sundal mi gumičku z vlasů, kterou si mimochodem nechal, ale taky proto, že mi hodil prachy jako nějaké děvce!
A pak si prostě odkráčel.
Zpola jsem ještě stihl zaregistrovat příjemnou vůni šampónu a mýdla. Nepoužíval žádné parfémy ani těžké voňavky, ze kterých se mi občas zvedal kufr, ale to byla jen rychlá myšlenka, která byla zatlačena do pozadí mým rostoucím vztekem.
Zaúpěl jsem a několikrát se musel zhluboka nadechnout, abych se aspoň trochu uklidnil.
Za normálních okolností už bych v letadle skutečně seděl, rozkaz, nerozkaz, ale já neprohrávám! Nikdy! Donutím toho chlapa, aby se mi omluvil!
Mé dýchací cvičení zklidnilo divoce pádící srdce, a na okamžik jsem zavřel oči. Byl tu ještě jiný důvod, proč jsem stále stál v salonku a chystal se spolknout aspoň pro jednou svou hrdost.
Byl to ten případ.
Už v letadle mi došlo, jak závažný je, a já rozhodně nebyl typ člověka, který by nad něčím takovým zavřel oči, a jen kvůli svým osobním pocitům zahodil šanci chytit bestiálního vraha a zabránit dalším zbytečným úmrtím.
Věděl jsem, že čím déle bude vrah, ne vrazi, tím jediným jsem si byl jistý, na svobodě, tím víc klesala šance, že budou dopadeni. Kromě toho, s rituálními vraždami nikdy nebylo radno si zahrávat. Taky jsem chtěl vědět, jak daleko se ve vyšetřování dostal ten buran, protože spisy nikdy neřeknou vše. Kromě toho, soukromí detektivové, i když ve většině případů spadali pod vládu, vždy řešili případy trochu jinak než normální policie, a většinou viděli to, co ostatním zůstalo skryto nebo to nechtěli vidět.
Uplynuly něco málo přes dvě minuty, co odešel. Pokud si pospíším, stihnu ho ještě na parkovišti. Už jen ta představa se mi příčila, ale nemohl jsem jinak.
S kufry jsem se ale rozhodně nehodlal táhnout, takže jsem si přivolal ostrahu letiště a nařídil jim, ať je uschovají do doby, než jim pošlu adresu hotelu, kam kufry pak odvezou. Netvářili se sice nadšeně, že si z nich dělám poslíčky, ale stačil jediný můj pohled a horlivě slíbili, že udělají, co jsem jim řekl. Aspoň nějaké zadostiučinění. Peníze, které po mě hodil, jsem nechal ležet na zemi. Když chce rozhazovat i to málo co má, ať. Já mu je rozhodně vracet zpátky nebudu. Zdejší uklízeči si aspoň přilepší.
Vyšel jsem ze dveří a rázně si to namířil na parkoviště. Po cestě jsem ještě seřval letušku, která do mě málem vrazila, jak spěchala k veřejnému oddělení, což mi malinko zlepšilo náladu.
A to jsem potřeboval. Čekal mě totiž ještě jeden boj.
S pekelnou výhní. Doufal jsem jen, že to hovado nezaparkovalo až někde na druhém konci parkoviště.
Thomas
Venku jsem se konečně zhluboka nadechl. Vytáhl jsem znovu peněženku a podíval se do ní, kolik mi vlastně zůstalo. No, nic moc a na kontě toho taky moc není.
S povzdechem jsem peněženku schoval a vytáhl telefon.
„Marku, potřeboval bych založit. Nějakou zálohu mi nechej poslat, jinak nebudu mít ani na benzín,“ spustil jsem hned, co se mi Mark ozval na druhé straně.
„A proč?“
„Debilní otázka, asi proto, že nemám prachy,“ zamračil jsem se na telefon. „Dal jsem tomu maníkovi peníze na zpáteční letenku...“
„Jsi idiot?!“ zařval na mě a já bych přísahal, že okamžitě stál v pozoru. „Vrať se pro něho! Chceš mít průser?!“
„Já? To on chtěl letět zpátky,“ odpověděl jsem klidně a rozešel jsem se ke svému autu.
„Jdi pro něho!!“
„Seru na něho!“ odsekl jsem.
Ale i přesto jsem se otočil k letištní hale. Už jsem chtěl vykročit, ale v tu chvíli jsem zahlédl jeho hlavu, jak se rozhlíží po parkovišti. Zvedl jsem ruku, mávl na něho, a pak zamířil ke svému autu. Buď mi chce dát po hubě, nebo pojede se mnou. Tak, či tak, nebudu stát na místě a čekat jak poslušný pejsek.
„Už jde, tak se uklidni,“ přerušil jsem Markovy nadávky. „A pošli mi prachy na účet, nebo zdechnu hlady.“
Zavěsil jsem, odemkl auto a hned vlezl dovnitř.
Moje auto jsem měl fakt rád. Koupil jsem si ho z výsluhy, když jsem odcházel od policie a rozhodně bych neměnil. Černý jeep Grand Cherokee byla prostě moje vysněná značka. I když mi Mark nadával, že jsem si měl koupit něco levnějšího a menšího, já prostě neustoupil. A na horách se mi to i oplatilo, když bylo potřeba tam zajet. Navíc... podle toho, co jsem vyčetl ze spisů, minimálně jednou, nebo možná i víckrát, si budeme muset udělat výlet do hor...
Nastartoval jsem a zapnul klimu. Počkám tak pět minut a pak pojedu.
Joshua
To hovado vážně parkovalo až na samém konci parkoviště! A ještě si na mě v klídku mávne, jako by se nechumelilo, a očekává, že k němu poslušně přiběhnu!
Bohužel mi nic jiného nezbývalo, protože stát v tomhle pařáku déle, než bylo nutné, jsem fakt nehodlal. S razancí rozzuřeného býka jsem se vydal vpřed, ovšem po pár krocích mi energie začala zřetelně docházet, takže k autu už jsem se spíš jen doplahočil.
Překvapilo mě, že někdo jako on, vlastní takové auto a chvilku jsem ho podezíral, jestli není vypůjčené, ale vzhledem k jeho povaze, aspoň z toho, co jsem měl možnost zatím vidět, jsem to hned zamítl. Chtě nechtě jsem musel jeho výběr pochválit. Trochu jsem se obával toho, že přijede v nějaké rachotině, co se rozpadá za jízdy, ale v tomhle předčil mé očekávání. Navíc tyhle auta se mi líbily, sám jsem vlastnil hned tři jeepy z nichž můj nejoblíbenější byl Grand Cherokee Trailhawk, nejnovější model z jejich automobilky, kterých bylo vyrobeno jen pár tisíc kusů. A právě proto jsem věděl, kolik stojí i starší modely.
Když jsem dosedl na sedadlo spolujezdce a zavřel dveře, úlevně jsem zasténal. Tohle byla paráda! Díky klimatizaci byl v autě příjemný chládek, což mi vlilo do žil novou energii.
Koutkem oka jsem zachytil, jak se pobaveně ušklíbl, ale momentálně jsem byl v takovém stavu, že jsem se zmohl pouze na zlostný pohled.
„Nemyslete si, že máte vyhráno. Nerad ustupuji, komukoliv, ale momentálně jsem ochotný udělat výjimku, kvůli vyšetřování případu, ke kterému jsem byl přizván. Z toho, co jsem vyčetl ze spisů, vím, že to bude zatracený oříšek, a to je taky jediný důvod, proč budu trpět vaši přítomnost. Ale rozhodně nehodlám tolerovat vaše buranské jednání. Varuju vás, nepokoušejte si mě znepřátelit," řekl jsem vážně, když jsem byl schopen ze sebe dostat kloudnou větu a stále mu odmítal tykat.
„A vraťte mi laskavě gumičku," dodal jsem a natáhl směrem k němu ruku.
Thomas
Docela pobaveně jsem sledoval, jak se plahočí k autu s vyplazeným jazykem. A pak to jeho ááách, když nasedl... Nějak mi to spravilo náladu, a už jsem se tolik nemračil.
„Hm, buranské jednání? Já po sobě nezačal hned ječet, jen co jsem vešel do salonku... Jak malé děcko,“ stáhl jsem svoji gumičku z vlasů a položil mu ji na nohu. „Nevím, kde ta druhá je. Leda že by sis ji sám našel, mám ji někde v kapse.“
Zařadil jsem rychlost a vyjel z parkoviště, abych ho mohl konečně vyložit v hotelu. Ani mě nezajímalo, že s sebou neměl ani jedno zavazadlo.
„Máš rezervaci ve Sterling Hotel. Snad ti bude apartmán stačit. Kdyby ne, stěžuj si nadřízeným, já to neobjednával. Můžeš si odpočinout po cestě, ale jestli chceš, klidně můžeme začít pracovat. Markus Rodriguez je člověk, který je nám k dispozici. Ale není to jen hej počkej, takže ho laskavě neber jako podřízeného. Má pod palcem celé oddělení mordu,“ automaticky jsem rovnou najel do pracovního modu. „Všechno řešíme přes něj, pokud chceš nějaké info navíc, nové zprávy a hlášení, nebo si prohlédnout důkazy nalezené na místě činu.“
Po očku jsem se na něj sem tam podíval, jak se tváří. Když jsem mu předtím položil moji gumičku na nohu, jemně jsme se prsty přitom dotkl. Rozhodně není žádný sulc, i když je štíhlý. Možná by nebyl špatný, ale nesměl by přitom mluvit. Nejlepší by bylo, kdyby jen hekal.
Aniž bych si to uvědomil, tiše jsem se zasmál, když jsem si to představil...
Joshua
A do prdele. Byl jsem v háji. Ten chlap mi ukázal další svou stránku, ze které mi sjel mráz po zádech. Jeho letmý dotek prstů mi doslova spálil kůži. A ten jeho tichý, provokativní smích se mi zařízl až do mozku. Při představě, co si asi tak mohl představit, se mi krev nahrnula z mozku do mé spodní části a měl jsem co dělat, abych to rozdýchal.
V tuhle chvíli jsem děkoval všem Svatým, že budu bydlet v hotelu, protože sdílet s ním jeden byt a možná i jednu místnost by mě nejspíše zabilo.
„Jediný s kým budu o případu mluvit, budete vy. Navíc, ne všechno se dočtu ze spisů a policejních zpráv. Vím, jak pracují soukromí detektivové a vím, jak pracují policejní složky. Až se ubytuji, můžeme klidně začít. Chci slyšet váš názor, vaše poznatky a zjištění, vše i tu nepatrnou maličkost. Mé metody vyšetřování jsou možná trochu jiné, než na jaké jste zvyklý, ale rozhodně hodlám tenhle případ vyřešit," řekl jsem a během svého proslovu, aniž bych si to uvědomoval, jsem vzal jeho gumičku z mé nohy, krátce k ní přičichl, a pak si ji natáhl na zápěstí.
Voněla jako jeho vlasy. Mátou a čerstvě posečenou trávou.
Po mých slovech na mě letmo pohlédl a já v jeho pohledu spatřil něco jako překvapení? V duchu jsem si povzdechl. Co čekal? Neandrtálce, co neumí do pěti napočítat? Jsem nejlepší z nejlepších, a rozhodně jsem mu to hodlal dokázat.
„Mimochodem, stále jste mi neřekl své jméno," zamračil jsem se.
Thomas
„Thomas Ward. Sorry, myslel jsem, že víš, s kým máš pracovat,“ zareagoval jsem hned na jeho poslední otázku.
V hlavě jsem si přehrál zpětně vše, co mi vlastně řekl, a udiveně se na něj podíval. Jo, bude mluvit jen se mnou? To se Markovi asi líbit nebude, protože chce pravidelné hlášení. Vlastně, mladej to řekl stylem, jako by chtěl opravdu celý případ vyřešit sám. Jo, dočetl jsem se, že byl jeden z nejlepších v ročníku a taky v práci. Možná je to génius, ale někdy je zapotřebí spolupráce...
„Teď mám hlavu plnou jiných věcí,“ zaparkoval jsem před hotelem a prohlédl si ho od hlavy až k patě. „A navíc s tím případem jsem začal asi před třemi dny. Něco málo už si dávám dohromady, ale ještě to není ono. Je tam plno otazníků. Počkám na tebe tady, až se ubytuješ, a pak pojedem na oddělení.“
Hrábl jsem do přihrádky a vytáhl si cigarety. Kouřil jsem jen občas, a to ještě hlavně když jsem nad něčím důležitým přemýšlel a potřeboval se soustředit, nebo s ranní kávou. Vystoupil jsem, opřel se o auto, a hned si jednu zapálil.
Jeho proslov mi hned nastartoval mozek, a já začal znovu uvažovat nad vším, co mě doposud napadlo.
Oběti, ať muži nebo ženy, byly různě znetvořené. Někdy méně, někdy více, jednou zůstala mrtvola celá a chyběla ji jen jedna věc. Byl ve staré stodole, zavěšený za nohy s podříznutým hrdlem. Jako prase na porcování... Nechali ho kompletně vykrvácet, ale kromě pár kapek, nikde krev jinak nebyla. A upíři to rozhodně nebyli.
Přestal jsem úplně vnímat, co Cavis dělá, potahoval jsem z cigarety, a celý se ponořil do svých myšlenek.
Joshua
Samozřejmě, že jsem věděl, jak se jmenuje, ale chtěl jsem to slyšet od něj. Pche, že jsem vůbec čekal lepší odpověď.
A pak mě sprostě odbyl.
Jen tak.
Čuměl jsem na něj jak z jara, když vytáhl cigarety, a zcela očividně mě začal ignorovat.
Ani mě nepřekvapilo, že kouřil, i když na silného kuřáka nevypadal.
Absolutně přestal vnímat jak mě, tak i své okolí, takže mi nezbývalo nic jiného než si sám dojít do hotelu a oznámit, že jsem dorazil.
Cestou jsem se tak zabral do myšlenek, že jsem přestal vnímat i všudypřítomné vedro.
Z Thomasova chování jsem usoudil, že i když pracuje jako soukromý detektiv, ve své práci se spoléhá na pár lidí, které snad může nazývat přáteli. Já něco takového neměl, proto jsem řekl, že budu jednat pouze s ním a nikým jiným, když už musím z někým na případu spolupracovat. Jak už jsem jednou řekl, mé metody jsou nejspíše jiné než ty jeho. Taky mě překvapilo, že dělá na případu pouze tři dny, a docela jsem byl zvědavý na jeho názor. Spisy a záznamy jsou sice důležité, ale pocity a vjemy, které člověk získá z místa činu nebo při pohledu na mrtvolu, se na papír vyjádřit nedají. A někdo jako Thomas, i když jsem to nerad přiznával, vypadal jako velmi vnímavý člověk, co se tohoto týkalo.
Během svých myšlenek jsem došel až k recepci.
„Mám tu rezervaci na dobu neurčitou, na jméno Joshua Cavis," řekl jsem autoritativním tónem.
Mladá slečna, zhruba v mém věku, si vzala mé doklady, aby si ověřila totožnost a našla rezervaci. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, ovšem zvedla hlavu a provinile se na mě podívala.
„Je mi moc líto, pane Cavisi, ale vaše rezervace byla nakonec odvolána. Záznam, tu máme, ale rezervaci nikoliv. A bohužel máme úplně plno, takže vás nemůžeme ani ubytovat."
„Děláte si ze mě srandu?!" zařval jsem vztekle, když jsem zpracoval její slova.
„Vážně se omlouvám, pane-"
„Omluvy si srčte do prdele!" vztekal jsem se a bylo mi jedno, že se po mě otáčí všechny hlavy v hale.
Recepční vypadala, že za chvíli asi začne brečet, ale to mi bylo jedno.
„Kdo to zrušil?!" vyjel jsem po ní znovu.
„Ne-nevím, jméno tu bohužel není uvedeno, ale-"
„No paráda! Víte vy vůbec aspoň něco?! Zjevně ne! Tohle si někdo šeredně odskáče!" prskl jsem a otočil se na podpatku.
Rázně jsem vyšel ze dveří dříve, než dorazila ochranka hotelu, kterou buď přivolala recepční nebo můj hlas, a doslova vletěl na Thomase.
I když byl vyšší, nedělalo mi problém chytnout ho za triko pod krkem a narazit na auto.
„Tak rezervace jo?! Nevím, o co komu tady jde, ale moje rezervace byla zrušena!!! Nevíte o tom něco?!" zavrčel jsem mu do obličeje.
Thomas
Zrovna jsem si v hlavě vybavoval, co zvláštního mi přišlo na tomhle případu. Bylo toho víc, ale jedna věc, spíš dvě věci, mi přišly nejdůležitější. Ať už mrtvoly vypadaly jakkoliv, každé chyběl jeden orgán. A to nejvíc srdce. Až na toho jednoho, co ho nechali vykrvácet. A taky... počet obětí žen a mužů byl vždy rovný. Naposledy se našla další mrtvola, žena kolem 25 let. Nikdy nebyly starší. A s touhle teď počet mrtvých žen o jedno převyšoval nad muži. Takže, pokud nepřestali, tak můžeme čekat další mužskou oběť. Jako bychom tu měli nějakého nového Viktora Frankensteina, který tvoří novou populaci nestvůr.
Z myšlenek mě vytrhl Joshua. Najednou na mě vletěl, div mi nerozerval triko. Vůbec jsem netušil o čem to tu točí. V mžiku jsem se nasral, popadl ho za ty jeho ruce a naučeným pohybem ho sundal k zemi.
„Řvát tu po mně nebudeš, jasný?!“ vztekle jsem se nad ním sklonil a víc mu ruku zkroutil, aby neměl snahu mě praštit. „Jdu zjistit, co se stalo, a ty tu zatím odpočívej v pokoji. V pokoji! Rozumíš?!“
Pustil jsem ho a odstoupil do bezpečné vzdálenosti, abych mohl zavolat Markovi.
Už po jeho prvních slovech jsem začínal být nasraný ještě víc.
„Tohle snad nemyslíš vážně?!“ křikl jsem na něho do telefonu. „Tohle tě bude stát zadek, s tím počítej, jinak si to u mě nevyžehlíš!“
Naštvaně jsem zavěsil a otočil se na Joshuu.
„Rezervaci zrušil tvůj nadřízený. Prý jsi ho něčím naštval, nebo co. Jo, a mám další blbou zprávu. Máš bydlet u mě...“
Vážně jsem neskákal nadšením. S tímhle se mám srát, kdo ví, jak dlouho, a ještě v mém bytě? V mém, kde skoro nikoho nezvu? Jsou na hlavu všichni do jednoho. Narušit mi mé soukromí, kterého si tak cením.
„Kurva!“ ulevil jsem si vzteklým kopnutím do kola mého milovaného auta.
Raději to, než bych nakopnul toho chudáka.