Jay
Byl jsem rád, že se situace uklidnila, a že Mic zase neměl nějaký ten svůj stav, když se Robina dotkl.
Přesto jsem se napjatě na ně díval, a oddechl si teprve, když jsem viděl, že se nic už nestalo.
Vlastně stalo.
A zase Lily…
Poplácal jsem Mica po zádech, aby se neudusil, a pak jsem namířil prst na Lily, na Steva a na Robina.
„Vy tři…“ zahrozil jsem jim. „Ne, Micah miminko mít nebude. To můžou mít jenom maminky, velké holky. A Mic není ani jedno. A já taky ne. A upozorňuji, ještě jedna taková otázka a nebude žádná projížďka.“
Poslední výhružka platila. Děcka měly rády projížďku na voze taženým Portosem. A věděli, že jsem schopný svou výhružku splnit. Okamžitě zmlkli a zapíchli pohled do stolu.
Stu se nenápadně ušklíbl, a Helen se raději otočila k lince, aby nebylo vidět, jak se směje.
No, jo, rodičovská výchova.
Ale byl jsem rád, že mě podrželi a opravdu se nezačali smát nahlas.
Když jsme byli konečně po snídani, přičemž se k nám nakonec přidali i ostatní, protože Helenině kuchyni se prostě nic nevyrovná, vyšli jsem ven, abych ukázal Baxovi jeho boudu.
Hned si do ní vlezl, a s ním i Lily, prý mu ukáže, kde, co má. Kluci se nahrnuli do dílny, že se chtějí podívat, co zrovna dělám, a Stu se chytil toho, že teda nachystá gril a Helen se pustila do práce v kuchyni.
„Kluci!“ zavolal jsem na ně, aby vylezli z dílny. „Pojďte mi pomoct!“
Dotáhl jsem je k vratům, otevřel je a nakázal jim, aby každý držel jedno křídlo, než vytáhnu vůz.
Požádal jsem Mica, aby mi pomohl, a za chvíli už na dvoře stál vlek, menší vůz, na kterém vozím dřevo, ale dá se na něm i sedět.
Portos, když to viděl, hned přiběhl na kraj ohrady a už frkal a kýval hlavou.
Očistil jsem vůz od bordelu, nachystal děckám podušky na sezení, a zapřáhl Portose.
„Tak jdeme, bando,“ ukázal jsem děckám, aby si vylezli nahoru. „A doufám, že nemusím připomínat, jak se máte chovat a žádné vylomeniny. Nechci vás vézt do nemocnice.“
„Tak jedeme?“ ukázal jsem Micovi na místo vedle vozky, kde jsem sedával já.
Micah
Opravdu budu mít, co dělat, abych se, během pobytu tady, do Jaye nezabouchnul.
Být tátou by mu slušelo. Skryl jsem úsměv v talíře, stejně jako rudé tváře a trochu zasněný úsměv.
Ale taky mi to přimělo tu tíhu zodpovědnosti, kterou má.
Nenápadně jsem se zadíval na Robina a Stuarta.
Možná je naděje. Pokud se nám podaří nějak zabránit smrti současného Uživatele Idunniných jablek, pak bude Robin v bezpečí.
Aspoň do chvíle, než bude starší a bude chápat, co se děje, stejně jako to bude pak snazší vysvětlit Stuartovi.
Nenápadně jsem potřásl hlavou. Už jsem myslel, jako bych snad byl Strážcem, kdo ví jak dlouho, a přesně věděl, co udělám. Což vůbec nebyla pravda.
Po snídani děcka chvilku blbnula venku, malá si dokonce s Baxem, jak se štěně jmenovalo, zalezla do boudy, až jsem se tomu musel usmát.
A pak už se chystal vozík, abysme mohli vyrazit.
Teda…
Původně jsem si myslel, že pojede Jay s děckama sám, a já aspoň budu pokračovat na zahradě, ale Jay mě očividně zahrnul do svých plánů, a já ho tak nějak nedokázal odmítnout.
Trochu nedůvěřivě jsem se na něj podíval, když mi ukázal, že si mám sednout vedle něho na to dřevěné a vratké cosi, ale nakonec jsem se trochu neobratně vyšplhal nahoru a sedl si vedle něj.
Křečovitě jsem se chytil první věci, které se dalo držet, a pak se málem vyvrátil, když jsme vyrazili. No, na koňském povozu, nebo jak se tomu říká, jsem jel poprvé, takže mi chvilku trvalo, než jsem si navykl na to natřásání a zase jiný způsob cestování.
Jeli jsme po lesní širší cestě, takže na cestě nebyly až takové nerovnosti. Děcka si to očividně užívala, a i já se po chvilce trochu uvolnil a víc začal vnímat okolí.
Jay
Jo, viděl jsem, že Mic má k tomu povozu tak trochu nedůvěru. Ale nakonec posbíral odvahu a nasedl.
Děckám jsem to ani nemusel dvakrát říkat. Lily si sedla mezi Robina a Steva, a otočila se, aby se mohla koukat ven. Kluci se o ní zapřeli, aby ji tak lépe mohli hlídat, a já věděl, že se na ně můžu spolehnout. Vždycky svou mladší sestru chránili.
A tak jsem pobídl Portose a vyjeli jsme. Stu, který právě vytahoval gril, na nás ještě stihl křiknout, abychom se brzy vrátili a děcka mají poslouchat.
Neplánoval jsem, kdo ví, jak dlouhou projížďku. Ale vyjeli jsme do lesa s tím, že objedeme kopec a vrátíme se druhou stranou zpátky.
Líbilo se mi, jak se na mě Mic lepil. Přechytil jsem si na chvíli opratě do jedné ruky, když byla cesta v pohodě, a trochu si ho přitáhl blíž k sobě, a ruku jsem nechal kolem jeho pasu.
Portosovi jsem ani nemusel říkat. Cestu znal, a snad i věděl, že když vezeme děcka, tak jedeme vždycky stejně. Je to skvělý kůň. Nejlepší, jakého jsem kdy viděl. A tak si spokojeně vykračoval, dokonce bych řekl, že v úseku, kdy byla cesta trochu hrbolatější, tak o něco zpomalil.
Když jsme sjížděli z kopce dolů. Musel jsem vzít opratě už do obou ruku, pro jistotu, a tak jsem musel Mica pustit.
Děcka celou cestu nezavřely pusu. Pořád se na něco vyptávali, pořád někam ukazovali, a přitom tudy projíždíme snad už po milionté. Ale byl jsem rád, že se jim to líbí, a že mají hezký vztah k přírodě.
Když jsme pak vjížděli do dvora, Helen právě vynášela maso ven ke grilu, a Stu dochystal zahradní nábytek, abychom mohli pojíst venku. Malý Bax běhal kolem nich, a k mému potěšení, se držel na dvoře, dokonce i vběhl do boudy, když se proti němu vyřítil Portos s povozem.
Jo, bude to dobrý pes.
„Tak co? Líbilo?“ pomohl jsem vystoupit Micovi, když jsem nejdříve posundával děcka dolů.
„Pomůžete mi s Portosem a musíme to uklidit!“ křikl jsem ještě na děcka, když se hned rozběhli po dvoře jako hejno slepic.
Micah
Tak jo. Je to jasné.
Já jsem jasný. A jsem v tom až po uši.
Prostě… romantický a naivní hlupák.
Jasně, ze začátku jsem měl strach a vůbec nechtěl na projížďku jet, ale v momentě, kdy jsem se trochu uvolnil, a hlavně, když mě Jay objal, jsem byl v háji. Úplně.
Totálně.
Snažil jsem se vnímat hlavně projížďku, ale stejně jsem většinu času strávil tím, abych uklidnil své rychle tlukoucí srdce a nedal před Jayem nic najevo.
No, to se mi sice trochu podařilo, ale když jsme pak dorazili domů a Jay mi pomohl dolů…
Jo, jsem v tom až po uši.
Myslím, že jsem civěl na Jaye až moc dlouho, a taky jsem byl nejspíš rudý, až na zadku, a kdyby ke mě nepřiběhl Bax, který se už osmělil vylézt z boudy, asi bych na místě zapustil i kořeny.
„J-jo, bylo to…"
…romantické… Kruci, ne!
„Bylo to moc hezké," zamumlal jsem nakonec.
Když Jay a děcka šli uklidit Portose a vůz, já popadl Baxe, který se nejspíš už otrkal a začal si vyskakovat, a z části byl i rád, že jsem se od Jaye trochu vzdálil.
Nejspíš mě to spolubydlení zabije.
Povzdechl jsem si a rozešel se k Helen, abych se zeptal, jestli nepotřebuje pomoct. Cestou jsem samozřejmě málem hodil tlamu, protože jsem se otočil po Jayovi a zakopl, a do toho všeho se Bax nejspíš rozhodl sežrat mi ruku.
„V pořádku?" usmála se na mě Helen a zadívala se na mě takovým pohledem, že jsem raději sklopil oči k zemi a dělal, že pouštím Baxe.
„J-jo…" vykoktal jsem a raději dělal, že nevidím ten její úsměv.
Naštěstí mě vysvobodily děcka, které zrovna přiběhly, a Stuart, který se začal vyptávat na to, co se děje se zahradou.
Jay
„Jdeme se umýt, za chvíli bude oběd,“ popohnal jsem děcka do domu, ale u dveří je hned zabrzdil, aby tam nevletěly v botech.
Jako první se k umyvadlu nahrnul nerychlejší Robin. Když se umyl, pomohl jsem Lily a Stevovi, a když vypadli i oni, konečně jsem se umyl i já. Musel jsem opláchnout umyvadlo, protože bylo od nich špinavé až hrůza. A když jsem byl hotový, konečně jsem mohl vyjít za ostatními ven.
Ale při procházení chodbou jsem se zarazil a zůstal hledět do ložnice.
Robin stál u stěny a prohlížel si věci, které tam mám pověšené.
Nebylo to poprvé. Všechna děcka od Stua a Helen tyhle věci znají, a ne jednou jsem jim o nich povídal a ukázal, jak se s nimi zachází. A vždycky kluky samozřejmě nejvíc zajímala lupara a kulovnice, kterou tam mám pověšenou taky. Jenže tentokrát to bylo jinak. Robin stál před kopími a fascinovaně se na ně díval. Řekl bych, že ho doslova hypnotizovaly.
„Robine?“ ozval jsem se ode dveří, a já viděl, jak sebou škubnul a rychle stáhnul ruku zpátky, když se jich chtěl dotknout.
„Promiň, Jay. Vím, že na to nesmíme sahat,“ zatvářil se provinile. “Ale víš… Moc se mi ta kopí líbí. Ukážeš mi, co s nimi umíš? Líbilo se mi, jak jsi nám to ukazoval. A mohl bych si na ně sáhnout?“
V první chvíli jsem nevěděl, jak zareagovat. Jindy bych bez problémů přikývl, ale teď, po tom, co říkal Micah, jsem mírně zaváhal…
Ale Robin si nejspíš není ničeho vědom. Ale zřejmě už podvědomě vnímá tyhle věci jinak než předtím. Než ostatní. Vnímá je jako Uživatel, aniž by věděl, že jedním z nich je…
Ale on to zatím ještě neví…
„Dobře. Ale půjdeme s nimi ven. Na chvilku ti je půjčím do ruky, ale budeš opatrný. Jen podržet, nic víc, ano?“
Když Robin nadšeně přikývl, přistoupil jsem, sundal jsem kopí, a pak už jsme se šli obout a společně vyšli ven.
Micah
Zrovna jsem vykládat Stuartovi, co mám v plánu, a jak si představuju zahradu, když přišli i Jay s Robinem, kteří se někde ztratili.
Slova se mi zadrhla v hrdle, protože jsem zrovna odpovídal Stuartovi, a hleděl jsem na ta dvě kopí, které Jay měl s sebou.
„Potřebuješ, co?" vyrušil mě Stuart, až jsem s sebou škubnul a nepřítomně se na něj zadíval.
„Aha. To je v pořádku. Jay už děckám kopí několikrát ukazoval. Jsou to vzácné zbraně a jen tak se nevidí. Ale vždycky je samozřejmě opatrný. A já mu věřím, jinak bych to hned zatrhl, samozřejmě," pokýval hlavou Stuart, který viděl můj pohled, i když si ho jinak vyložil.
Znovu jsem se otočil a zadíval na Jaye, snažil jsem se zachytit jeho pohled, abych se aspoň němě zeptal, co dělá, ale ten začal ukazovat náznaky boje s kopími.
No, jindy bych už nad ním slintal, rozplýval se, a možná se tady na zahradě i rozpustil, ale tentokrát ne. I když byl na něj moc hezký pohled, já se pak zadíval jinam.
Na Robina, který na Jaye až fascinovaně hleděl. Jako by ho snad viděl takhle poprvé.
A když Jay skončil a Robin vzal kopí do ruky, musel jsem se kousnout do rtu, abych na ně nezakřičel, aby toho nechali.
Jay se od Robina lišil v tom, že s tím vyrůstal. I když možná nevěřil, přece jen základ a přípravu měl.
Jenže Robin ne. Navíc tu bylo v ohrožení i jeho přátelství se Stuartem.
A prostě se mi příčilo učit malé děti bojovat.
„Něco jsem si zapomněl," zamumlal jsem a od těch dvou raději odvrátil pohled.
Rychlým krokem jsem přešel do domu, a až teprve, když jsem za sebou zavřel dveře ložnice a na moment se o ně opřel zády, jsem si uvědomil, že zadržuju dech.
Budu si na to muset nejspíš zvyknout a smířit se s tím.
Přešel jsem k posteli, na kterou jsem si sedl a vzal do ruky deník Jayova dědy, který jsem nedočetl.
Jay
Jako už tolikrát předtím jsem ukázal Robinovi, jak se s kopími zachází. Steve s Lily zůstali stát dál, a jen se dívali a drželi Baxe, aby se mi nepřipletl pod nohy. Ty dva to tolik nebere jako právě Robina.
Může to být opravdu proto, že je Uživatel? Nejspíš ano, a nejspíš se tohle nelíbí ani Micovi.
No, spíš se mu, podle jeho reakce, nelíbilo, že jsem ta kopí vytáhl ven.
Podíval jsem se za ním, když zmizel v domě. Viděl jsem na jeho postoji, jak je napjatý. Ale bude se muset naučit s tím žít. Mě taky děda učil s kopími zacházet, když mi bylo nějakých třináct nebo čtrnáct. A Robin není jejich Uživatel. Ten, pokud se tak stane, bude mít Induniny jablka. S tím nikoho nezabije, spíš pomůže. Ale bránit se bude muset umět.
„Stu,“ převzal jsem si od Robina zpátky kopí, když byl konečně spokojený. „Chci se zeptat, Učíš děcka sebeobranu, nebo něco takového?“
„Něco málo jo, a kluci chodí do jiu-jitsu, to přece víš,“ podivil se Stu mé otázce.
„Vlastně jo, zapomněl jsem. No, není špatné něco takového umět, aby se člověk ubránil. Doufám, že to naučíte i Lily. Sice je holka, ale u ní bych obzvlášť na to kladl důraz.“
„Kmotr každým coulem,“ zasmála se Helen. „Neboj, i Lily se něco naučí. Je to naše šikovná holka.“
S úsměvem jsem přikývl, Lily, která právě došla, jsem pohladil po vlasech, a pak už jsem s kopími zamířil do domu, abych je uklidil na jejich místo.
Byl jsem už skoro u své ložnice, míjel jsem právě Micův pokoj, když jsem to pocítil.
Zůstal jsem stát a jen hleděl na kopí, které začaly jemně zářit a od nich mi do těla procházelo zvláštní brnění. Jako by mě vyzývaly, abych je použil. Ale opravdově použil v boji…
„Micu… Něco se děje…“ otočil jsem se do jeho pokoje a zvedl ruce s kopím, aby to viděl.
Micah
Chtěl jsem deník zrovna otevřít, abych zjistil, jestli tam není něco víc o Uživatelích, co bych mohl přehlédnout, když jsem to pocítil.
Na moment jsem se zkroutil, a pak zamrkal, když to přešlo, jako mávnutím proutku.
Zavrtěl jsem hlavou a rozhlédl se po pokoji, jako bych čekal neviditelného útočníka.
Nejspíš nad tím prostě moc přemýšlím. Nejspíš to prostě moc řeším. Robin už teď vypadá na silného kluka a Stuart je chápavý otec.
Určitě to bude-
Zase ta bolest, až se mi zatmělo před očima. A zase to v momentě přešlo.
Raději jsem odložil deník a byl připraven vstát, ale v tu chvíli se objevil Jay a ukazoval na kopí, která začala zářit.
„Musíme-"
Zase bolest, až jsem vykřikl a málem sletěl na pusu.
„Musíme do města. Teď hned," zafuněl jsem, když jsem se konečně sesbíral po tom, co bolest opět odezněla stejně rychle, jako přišla.
Pokouší se mě varovat.
Někdo na něco.
Ale přicházelo a odcházelo to tak rychle, že jsem to nedokázal rozeznat.
Proletěl jsem kolem Jaye a málem nabral futra v obýváku, jak zase náhle přišla bolest.
Jay mě následoval, a zatímco já běžel k autu, jeho jsem slyšel hulákat na Helen a Stuarta, že musíme urgentně do města, aby to tu na chvíli pohlídali, ale že budeme brzo zpátky.
Odřel jsem si kolena, když jsem stejně skončil na zemi a s funěním jsem se vyplazil nahoru do auta.
„Víš, co se stane, pokud přijedeme pozdě?" zachrčel jsem a podíval se na Jaye, když i on nasedl.
Pokud to nestihneme včas, Robin se stane s okamžitou platností Uživatelem. Bude v nebezpečí stejně, jako ostatní.
Vykřikl jsem a zkroutil se bolestí, když přišla další krátká vlna bolesti.
Musím se nějak uklidnit. Tohle mi moc v něčí záchraně nepomůže.
Jay
Ani jsem ta kopí z ruky nepustil a rovnou jsem vyběhl za Micem. Podle jeho reakce, a podle toho, co jsem cítil i já, to bylo opravdu vážné. Museli jsme jet. Kdyby ne, vyčítal bych si to do konce života.
Proč jsem však necítil, když zemřeli ostatní Uživatelé? Je to snad tím, že teď mám u sebe Strážce?
Nejspíš ano, protože si to jinak neumím vysvětlit…
Křikl jsem na Stua, že musíme nutně odjet, že je to urgentní, a na to už jsem skákal do auta. Kopí ležela na zadní sedačce, a Mic se snažil… Ani nevím o co. Spíš vypadal, že bude každou chvíli zvracet.
„Musíš mě navigovat, nevím, kam mám přesně jet!“ křikl jsem na něho, aby se vzpamatoval.
Přišlápl jsem plyn, a už to rozjel po silnici. Naštěstí, tím, že byla neděle, byla skoro prázdná, a snad jen dvakrát jsem musel přibrzdit.
Potřetí jsem musel přibrzdit, když jsme vjížděli do Readingu. Nešlo to jinak, nemohl jsem se přes město hnát stopadesátkou, i když to moje auto zvládne bez problémů.
Mic se mě i přes své stavy snažil navigovat. Nevěděl ani jméno, jen prostě cítil, kam máme jet. A s každým dalším metrem, kterým jsme se k Uživateli Raka blížili, sílil i ten Micův pocit, že jedeme správně.
Skoro smykem jsem zastavil, když najednou Mic vykřikl, že je to ten dům a ukázal na něho.
Na druhé straně města, malé předměstí, menší třípatrové domy…
„Třetí patro…“ zaskučel Mic, když lezl z auta.
Chytl jsem ho za ruku, do druhé popadl kopí, a už jsem ho táhl dovnitř, abychom se nezdržovali. Jen mi problesklo hlavou, jestli mi někdo neukradne auto, protože jsem ho ani nestíhal zamknout.
A když jsme vyběhli do třetího patra, nejen Micův, ale i můj pocit zesílil. A hodně…
Kopí mě snad doslova pálily v rukách, jako by se připravovaly na boj. Musel jsem Mica pustit a vzít je do obou ruk, abych byl připraven. Tady by lupara nepomohla. I já jsem cítil, že bude potřeba něco víc, než jen obyčejný náboj do brokovnice…
Micah
Bolest se stupňovala, čím víc jsme se blížili k městu.
Přicházela v kratších intervalech a byla silnější, až se mi kroutily i palce u nohou.
A pak, když jsme dojeli do města…
Nechal jsem se řídit svými instinkty. Prostě jsem nepřemýšlel nad tím, jak můžu vědět to, nebo ono.
Prostě jsem nechal jednat své vnitřní já.
Ten dům byl pro mě jako světlo pro můru. Akorát že doslova žhnul černým plamenem.
Jay mi pomohl z auta, a já se stejně rozpleskl na prvních schodech vedoucích do třetího patra.
Teď už s bolestí přicházely i hlasy.
Jeden volal o pomoc, druhý mě nabádal, ať to vzdám, že jsem stejně k ničemu.
Jenže Jay mě nemilosrdně táhl dál, dokud jsme se neocitli až před bytem.
Zvonit nepomohlo, a tak jednoduše vykopl dveře.
Ta temná síla, co se z bytu vyvalila, mě srazila na kolena a Helenina dobrá snídaně skončila na koberečku před bytem.
Kupodivu, první myšlenka, která mi po tomhle proletěla hlavou byla, že teď už mě Jay nebude chtít a tohle rozhodně romantické nebylo.
Pak jsem se ale už musel soustředit na to, co se děje, když jsem se po Jayovi do bytu došoural i já.
Ten nelenil a hned se postavil protivníkovi, ze kterého nebylo nic vidět.
Jako by byl celý zahalený v plášti, ale nebylo to jen to, co ukrývalo jeho přítomnost.
Byla to i temná mlha, která ho obklopovala jako závoj.
Obývák, kde jsme se ocitli, byl vzhůru nohama.
Kousek od nepřítele ležel na zemi muž. Měl drobná zranění na rukou, jak se nejspíš bránil, a i když z počátku vypadal, že je v bezvědomí, když jsem se ho dotkl, škubnul s sebou a překvapeně se na mě zadíval. Byl poměrně hezký, o něco starší než já, ale moc vyděšeně nevypadal.
Svým tělem pak zakrýval dřevěnou truhličku, jejíž obsah jsem znal, ani ji nemusel otevírat.
„Ty jsi…" zachrčel a mírně se zamračil.
Jen jsem přikývl, pomohl mu na nohy, ale pak jsem skončil pro změnu na kolenou já.
„Strážce…" uslyšel jsem syčení a zachroptěl, jak mě neviditelná ruka chytla pod krkem a sevřela ho.
„Nezkušený… k ničemu…" bylo slyšet uchechtnutí a já jen frustrovaně fňukl.
Uživatel nerozhodně přešlápl, jako by najednou nevěděl, co dělat.
V tu chvíli kolem nás proletěl Jay, až narazil do stěny, a mě v tu chvíli srdce vynechalo jeden úder.
Co to tu dělám? Co to, kruci, dělám?!
Mám je chránit! Musím ochránit toho, kterého…
Dotknul jsem se té neviditelné ruky a vyvolal svou sílu, aniž bych věděl jak.
Nepřítel najednou zařval, jeho ruka se stáhla, a já s kašláním znovu dopadl na kolena.
Hned jsem se ale zvedl, popadl uživatele a táhl ho k Jayovi, který se už sbíral ze země.
„Jsi v pořádku?" doklekl jsem před ním, a aniž bych nad tím nějak uvažoval, popadl jsem jeho tvář do dlaní a krátce ho políbil.
„Nenechám tě, jim ublížit!" řekl jsem najednou až moc rozhodně, když jsem stál čelem k nepříteli s rukama v pěst, odhodlaný ty dva bránit.
Jay
Bylo to celé… řekl bych, že přitažené za vlasy. Lidé normálně chodili, bavili se a snad jen my viděli to, co jsme viděli. A hlavně Micah, který měl problém vylézt i ty tři patra.
Vyraženými dveřmi jsem proběhl rovnou do bytu, zatím co on odkládal svou snídani na rohožku přede dveřmi. To, co jsem viděl, by mě v jiné situaci zarazilo, a nechápavě bych jen hleděl na to, co se přede mnou odehrává.
Ale teď, po tom všem, co jsem už stihl zažít, a co jsem si znovu přečetl dědovy deníky, jsem nad tím už vůbec nepřemýšlel a vrhnul se na tu poloviditelnou postavu zahalenou v černém.
Nebylo vidět, jak vypadá, často jsem měl problém odhadnout, co právě udělá, nebo kde je. Ale věděl jsem jistě, že moje kopí je schopno ho zastavit.
Ve chvíli, kdy Mic vběhl dovnitř, mrknul jsem na něho a na druhého uživatele, jak na tom jsou. Ale to byla chyba. Vzápětí jsem letěl přes půlku bytu a zastavil se až o protější stěnu, kde jsem strhnul k zemi všechno, co na ní bylo přiděláno.
Než jsem se stačil vzpamatovat, byl u mě Mic i s Rakem.
Nechápal jsem, jak chce proti tomuhle černému útočníkovi bojovat. Ale v jednom jsem měl jasno.
Musíme se ho zbavit. Rak musí přežít. Robin je ještě malý na to, aby se stal plnohodnotným Uživatelem.
„Postarej se o něho,“ postavil jsem se na nohy a strhnul Mica za sebe.
Teď jsem byl fakt nasraný. Fakt že jo…
Cítil jsem, jak moc mých kopí zesiluje, a jejich jemná záře taky. Podvědomě jsem věděl, která k čemu slouží. Není to jen o tom, někoho s nimi zapíchnout…
A ve chvíli, kdy ten černý protivník zaútočil, byl jsem připraven.
Tentokrát boj už netrval dlouho. I když jsme zdemolovali snad polovinu bytu, podařilo se mi ho vytlačit dál od těch dvou, a v místě, kde jsem měl víc prostoru jsem se už nedržel zpátky…
Podle vzteklého zařvání jsem pochopil, že se mi ho s Gae Derg podařilo zranit. Jak moc, to jsem netušil. Ale on zřejmě pochopil, s kým má tu čest. Možná to věděl už ve chvíli, kdy jsme sem vpadli. Ale teď… teď mu bylo jasné, že nejsem jen nějaký klučík z kanceláře, který se neumí se svými zbraněmi ohánět.
A riziko, že bych ho zranil i s Gáe Buide, už teď bylo velké… A on si to nejspíš uvědomoval.
Už tak bude mít problém, a evidentně si tenhle problém nechtěl dělat ještě větší.
Vztekle zasyčel, odskočil, nebo odplachtil? Každopádně se po další vteřině byt zaplnil něčím hnusným, při čem se ani pořádně nedalo dýchat a rozhlédnout se kolem sebe, a já snad jen po paměti zaútočil na místo, kde ještě před chvílí stál…
Micah
No, moc jsem toho neudělal.
Než jsem si to stihl pořádně promyslet, Jay mě strhl stranou, a já už se mohl jen dívat na to, jak bojuje. Snažil jsem se mu dodat sílu, protože Strážce by tohle měl údajně umět, podle zápisků jeho dědy, ale nejspíš se mi to vůbec nedařilo.
„Ty jsi nový Strážce…" uslyšel jsem vedle sebe.
Ten pohled moc nadšený nebyl. Spíš pochybovačný a možná trochu pohrdavý.
Jen jsem si povzdechl a vzápětí si uvědomil, že od chvíle, co jsem Jaye políbil, ne, vlastně od chvíle, kdy jsem viděl, jak letí přes celou místnost a dostal o něj strach, se nedostavila žádná bolest.
Neměl jsem ale čas nad tím přemýšlet, protože najednou se ozvalo vzteklé zařvání a místnost zaplnil hustý a černý dým. Nebo spíš mlha.
A byla opravdu tak hustá, že by se dala krájet.
Věděl jsem, co mám dělat.
„Jay!" vykřikl jsem a bez ohledu na to, jestli chtěl Jay ještě zaútočit nebo ne, strhl jsem ho k nám a v mysli vyvolal Nyxin šál, kterým jsem nás všechny tři zahalil.
„Všechny je nezachráníš!" ozvalo se vztekle kolem nás a tam, kde se mlha dotkla šálu to slabě zajiskřilo.
„Kdybysme se toho nadýchali, udusilo by nás to," zašeptal jsem.
Nevěděl jsem, jak to vím. Prostě jsem to věděl.
Ještě chvíli mlha dorážela na šál, než se rozplynula, a společně s dalším vzteklým zařváním zmizel i nepřítel.
Zůstal jen zdemolovaný byt a lehce zraněný Uživatel.
Jay
Tak jo. Jsem celkem klidný, ale tohle si ten zmetek za rámeček nedá, a bude rád, že přežije, pokud se ještě jednou setkáme. Měl by si na mě dávat pozor.
Vztekle jsem funěl pod Nyxiným šálem, ale ani jsem se nehnul. Bylo mi jasné, že tohle je něco, co nás ochrání. A věřil jsem Micovi, který už jednou odrazil útok, když vyvolal Artušův štít.
Ještě chvilku trvalo, než se situace uklidnila, a ten dotyčný zmizel s výhružkou, že Mic všechny nezachrání.
Nejspíš mu v tomhle můžeme věřit, protože by se musel Mic naklonovat, aby zachránil i ostatní Uživatele. A kdo ví, v kterém konci světa žijí.
„Měli bychom odsud vypadnout,“ rozhlédl jsem se kolem sebe, když se to konečně uklidnilo, vzduch se vyčistil, a my mohli vstát.
No, nadělali jsme tu pořádný zmatek, a hlavně… V tomhle se fakt nedá bydlet.
Co jsem věděl jistě, byly dvě věci.
Za prvé, Uživatel Indunniných jablek nemůže zůstat sám, v tomhle bytě, bez ochrany.
Za druhé, musím si promluvit se Stuartem, a to co nejdříve. A udělám to co nejdříve, jakmile bude vhodná situace. Dokud žije původní Uživatel znamení Raka, tak je Robin v bezpečí. Ale, co když se něco stane a oni na to nebudou připraveni?
„Počítám, že se nemusím představovat, ale jen tak pro jistotu, jsem Jay Mitchell Hughes, Štír, a tohle je moje,“ zvedl jsem ruce s kopími, pak si je přechytil do jedné ruky a volnou natáhl k Rakovi.
„Damien Brody, Rak,“ opětoval mi náš nový známý stisk ruky.
Byl trochu váhavý, možná bych řekl nedůvěřivý, ale ruce se mu netřásly. Tak aspoň to.
Ale jeho výraz, který nahodil po tom, co se rozhlédl po bytě, byl k nezaplacení. Nebylo mi jasné, jestli se mu chce brečet, vztekat se, nadávat…
„Nemám kde bydlet,“ nakonec si povzdechl.
„Budeš bydlet u mě. Touhle relikvií se neubráníš a potřebuješ být pod ochranou. Aspoň, co bude možné. U mě je místa dost, pokud ti nebude vadit bydlet na polosamotě. Nevím, kam chodíš do práce, nebo tak, ale i tohle se dá zařídit. Můžeš jezdit ode mě, a vždycky by s tebou někdo byl, pokud to půjde. Hele,“ postavil jsem se před něho a pozorně se na něj zadíval. „Je mi jasné, že z toho nejsi nadšený. Ale tohle, co se tu teď stalo, se bude opakovat. Na to vem jed, který se tu před chvílí rozptýlil. Možná nevíš, proč, když se doteď nic nestalo, ale nemáme moc čas teď na nějaké dlouhé vysvětlování, a my sami ještě nevíme úplně všechno. Ale jedno je jisté. Někdo systematicky zabíjí Uživatele a bere si jejich relikvie. Všichni v zemním živlu jsou mrtví. A teď se někdo zaměřil na Uživatele ve vodním živlu. Takže jak? Zůstaneš tu nebo jdeš s námi?“
Micah
Jsem vážně snílek a hlupák, a nikdy se nepoučím.
Jak jsem si mohl myslet, že bych pro Jaye mohl být něčím víc?
Jen jsem stál opodál a díval se, jak se ti dva baví, a pocítil… Smutek? Nebo spíš lítost? Nebo spíš znechucení nad sebou samým, když Jay nabídl Rakovi bydlení?
Jistě, nikdo netvrdí, že pan Brody musí být nutně gay.
Ale spíš šlo o princip. Pokud Jay pozve k sobě domů každého, tak vlastně jsem jen jeden z mnoha.
Škubnul jsem sebou, jak jsem se polekal vlastních myšlenek, a zatřepal hlavou.
Na co to, kruci, myslím?!
Vzpamatuje se, Micahu!
Ještěže Jay neumí číst myšlenky. Nejspíš by teď mnou byl znechucený.
„Nechci nikoho obtěžovat, ale nabídku rád přijmu. Tady bydlet nemůžu, navíc, majitel, až tohle uvidí, mě stejně vyhodí. Sice bych si mohl sehnat jiný pronájem, nebo koupit byt, peněz mám dost, ale… Vím o tom, že někdo zabíjí Uživatele. Vždycky jsem to pocítil. A vím, že i můj osud je zpečetěn. Prostě to vím. Ale umřít se mi ještě nechce. A co se týče práce, jsem bytový architekt, takže pracuju z domu. Stačí mi jen prostorná a osvětlená místnost. Za ubytování zaplatím. Jen si vezmu pár svých věcí."
Trochu váhavě, ale přesto mi nakonec pan Brody do ruky strčil truhličku, a odběhl, aby si mohl nejspíš sbalit pár věcí a vzít si notebook a to, co potřeboval k práci.
Celou dobu polohlasně nadával, jak to majiteli vysvětlí, a co ho to bude stát.
Netrvalo to dlouho, když se znovu ukázal s cestovní taškou a pracovní brašnou.
Jay zavelel k odchodu, a zatímco já nesl truhličku a coural se, pan Brody doslova sletěl dolů, jak chtěl být nejspíš už pryč.
„Klidně si sedněte dopředu," zamumlal jsem, když si hodil věci do kufru a pracovní brašnu na zadní sedadlo auta.
Já se vysoukal nahoru, se sklopenou hlavou se díval na truhlici, a celou cestu nepromluvil ani slovo.
Když jsme dojeli, rychle jsem vystoupil a vběhl do domu. Truhlici jsem předal zase panu Brodymu, protože tady bude už v bezpečí, a s omluvou, že se musím opláchnout.
Měl jsem v puse jako v popelnici, a ani se nedivil, že se mnou nechtěl jeden nebo druhý mluvit.
Brody si nejspíš myslel, že jako Strážce jsem zklamal, a Jayovi jsem nejspíš udělal pěknou ostudu.
Povzdechl jsem si, opláchl si obličej, vyčistil zuby, a pak se na sebe zadíval do zrcadla.
„Měl by ses sebrat, Micahu. Takhle nezachráníš ani mouchu," zabručel jsem na svůj odraz.
Jo, nejspíš jsem fakt ztracený případ.
Jay
Byl jsem rád, že Damien souhlasil. A vypadalo to, že by mohl být i v pohodě.
Rozhlédl jsem se znovu po bytě, zatímco on se narychlo balil. Tohle nejspíš majitel bytu fakticky nerozchodí. A bude to stát docela dost peněz, dát to do pořádku. No, každopádně okna jsou všechna. Ani jedno rozbité…
„Mám známého, který dělá renovace bytů. Občas mi dohodí kšeft ohledně výroby nábytku nebo nějakého doplňku do bytu. Všechno samozřejmě ze dřeva. Zavolám mu, aby to tu dal do pořádku, než byt předáš majiteli. Něco to bude stát, ale řekl bych, že tak rozhodně polovinu z toho, co by ti naúčtoval majitel. Známému zavolám, jak budeme doma,“ naházeli jsme pak ještě věci do auta a vyjeli jsme.
Sice jsem už tak neletěl, jako předtím, ale i tak, jakmile jsme vyjeli z města, přišlápl jsem plyn, abychom byli co nejdříve u mě doma. Už kvůli tomu, že je tam Stu.
„Jen… mám teď na baráku známé, museli jsme odjet na rychlo, tak mi to tam teď hlídají. A prosím tě, před nimi ani muk. O ničem neví.“
Když jsme dojeli domů, jako první vyletěl z auta Mic. Stuart a Helen jen udiveně na nás pohlédli, ale já na ně jen mávnul, že za chvíli jsme u nich a vysvětlím jim to. A ještě jsem poprosil, jestli by přidělali porci pro Damiena.
Už po cestě jsem si všiml, že tenhle člověk bude spíš introvert. Tomu napovídala i jeho práce, i to, že dělal sám, bydlel sám, a byl celkem jinak zvláštní.
„Tak pojď, mám pro tebe ideální místnost, pokud ti nebude vadit, že budeš na patře v podkroví.“
Vzal jsem nějaké jeho věci a už chtěl jít, když jsem se zarazil.
Damien, místo aby šel, zůstal hledět na Robina, a Robin na něj. Prostě na sebe beze slova hleděli, ale jinak, než když se potkají dva cizí lidé…
„Pojď,“ postrčil jsem Damiena k domu. „Vyzouváme se tady v chodbě, přeci jen to je hospodářství, a za chvíli bych měl všude po baráku bordel. Papuče tu jsou náhradní, pokud chceš.“
Nakonec jsme se přezuli oba, a pak už jsem Damiena vedl nahoru. Po cestě jsem mu ukázal, kde je kuchyň, obývák, koupelny, kde mám já a Mic ložnici, a pak už jsme vystoupali po schodech na patro.
„Tak tady bude tvoje království,“ otevřel jsem dveře do největšího pokoje, který v tomhle domě byl.
Střešní okna prosvětlovala celý pokoj, který vypadal spíš jako ateliér. Na jedné straně postel, malý stolek a křeslo, na druhé straně skříně a pracovní stůl, který stál pod okny tak, aby si člověk nestínil.
„Tak co, spokojený?“ položil jsem tašky na postel. „Koupelna je na chodbě, tu bohužel nemáš soukromou. Druhá je dole, ale to už jsem ti ukazoval.“
Byl jsem rád, že Damien neprotestoval, a nejspíš byl i spokojený, podle toho, jak se tvářil a pokyvoval hlavou.
Micah
Musím se vážně sebrat.
Jo, to jsem si myslel, ale místo toho jsem sklopil prkénko záchodu, který byl za zástěnou, posadil se a bradu si podepřel dlaněmi.
Tak takové to je, být beznadějně zamilovaný?
Máma mi říkala, že láska bolí, ale tehdy jsem to moc nechápal. Spíš jsem to bral tak, že nejspíš mluví o tom, co jí udělal táta. Teď už vím, že mluvila nejspíš o tomhle.
A teď se k tomu všemu ještě vkradly do mé mysli obrazy toho, co ti dva tam nahoře dělají.
Fakt jsem ani nějaký vyšinutý, nebo co. Vždyť ani nevím, jestli je Brody gay.
To fakt tak moc žárlím?
Uchechtl jsem se sám sobě a zavrtěl hlavou.
No nic, Micahu. Prostě se s tím budeš muset smířit. Od začátku jsi věděl, že Jay pro tebe není, tak nevím, co teď fňukáš.
Slezl jsem ze záchodu, ještě jednou si opláchl obličej, a pak vyšel ven.
Ode dveří jsem mávl na Helen a Stuarta a chtěl k nim přejít, ale pak jsem si všiml Robina, který seděl u boudy a hladil Baxe.
Přešel jsem k němu a dřepl si vedle něj.
Chvíli jsme byli ticho, než jsem se osmělil a podíval se mu do očí.
„Bude to dobré. Zašeptal jsem. Budeš možná zmatený, ale bude to dobré. Uvidíš. Strejda Jay neudělá nic, co by tě ohrozilo. Ochrání tě. Mě věřit nemusíš, ale jemu věř. Copak udělal někdy něco, co by ti ublížilo?"
Robin prudce zavrtěl hlavou a já se usmál.
Natáhl jsem ruku a podrbal ho ve vlasech.
„Ani pro mě to není jednoduché. Nevím sám, jak se s tím vyrovnat. Ale nějak to zvládnu. A víš, ty jsi mnohem silnější kluk, než jsem já. Jsi silný a odvážný. Chráníš své sourozence a nedovolíš, aby jim někdo ublížil, viď?"
Robin tentokrát prudce přikývl a já mu podal kapesník, aby se mohl vysmrkat.
„Uvidíš, že to bude dobré. Časem se všechno vysvětlí."
Jen jsem doufal, že mu nekecám a opravdu to bude dobré.
Musím se sám s hodně věcmi vyrovnat. Musím se sám hodně věcí naučit, a naučit se hodně věcí přijímat, jaké jsou. Musím se naučit nezavírat oči, když přijde nějaký problém.
Možná to půjde těžce, možná to nezvládnu za jeden den, ale už kvůli Robinovi jsem chtěl být silnější.
„Tak co, půjdeme se najíst? Už to moc voní. Máma je skvělá kuchařka a táta už se na nás podezíravě dívá, co to tu kujeme za pikle," mrkl jsem na Robina, který se konečně usmál a vyskočil na nohy.
„Věřím i tobě, strejdo Micahu," prudce mě objal, až jsem vyhekl, a pak se díval, jak peláší k ostatním a věší se Jayovi na krk, který už taky vyšel ven.
No, se vším se možná vyrovnám, ale jediné, co nejspíš nikdy nezahojím bude zlomené srdce.
Jay
Bylo vidět, že se tu Damienovi líbí. Dokonce prohlásil něco o tom, že nebude mít aspoň otravné sousedy a bude mít klid na práci. Než si aspoň něco vybalil, převlékl se a umyl, já jsem zatím zavolal známému se žádosti, aby dal do pořádku Damienův byt. Přislíbil, že se druhý den ke mně staví pro klíče a udělá to, jak to nejrychleji půjde.
„Ty, Damiene,“ zastavil jsem ho ještě, než jsme sešli dolů. „Stuart a Helen jsou mí dobří přátelé už prakticky dvacet let. Chodili jsme spolu i do školy, i na střední, byl jsem Stuartovi na svatbě za svědka, a jsem kmotr jejich dětí. Možná jsi to poznal, podle toho, jak jste na sebe hleděli, Robin, nejstarší, je nový Uživatel ve znamení Raka. Nejen ty chceš ještě nějakou chvíli žít, ale i já a Mic chceme, aby se svého úkolu nemusel Robin ujmout jako dítě. A prosím, nevím, jestli on něco tuší, ale nejspíš ano. Ale nejen před jeho rodiči ale i před ním o tom nemluv, ano? Až přijde čas, vysvětlím jim to. Ale zatím… nejspíš by to teď neklaplo. Jsi prostě jen známý, který přijel, a když jsi na nás čekal, tak tě přepadli zloději. A potkali jsme se na cestách. Cestoval jsi někdy někam?“
„Hm, jo, cestoval,“ zamyslel se Damien. „Byl jsem v Evropě, a asi půl roku i v Japonsku na stáži, v Tokyu. V létě před čtyřmi roky.“
„To se hodí,“ přikývl jsem. „V tu dobu jsem tam byl taky…“
Damien nakonec přislíbil, že o ničem nebude před nimi mluvit, a pak už jsme konečně vyšli ven.
Venku u stolu už byli všichni posedaní, děcka už se cpaly, kromě Robina, který mi visel na krku.,
Cítil jsem, jak se mírně chvěje. Určitě musí něco tušit, ale není z toho vůbec rozumný.
A znovu se upřeně zadíval na Damiena.
„Později ti vysvětlím, co se s tebou děje, ano?“ zašeptal jsem mu do ucha tiše, aby to neslyšeli ostatní.
Představil jsem Damiena ostatním, a vypadalo to, že se jim i líbil, a obešlo se to bez zbytečných podezíravých otázek. Ještě jsem zaběhl do auta, abych mohl schovat kopí zpátky do pokoje, a pak už jsem se i já konečně usadil u stolu.
Sedl jsem si vedle Mica, a přihodil jsem mu na talíř ještě něco málo masa, aby se pořádně najedl.
Trochu jsme s Damienem povídali o Japonsku, protože hlavně děcka byly zvědavé, povídali jsme si o všem možném, a celkově ten čas ubíhal v poklidu a příjemně, přesto, co se vlastně dneska přihodilo.
Dokonce i Portos přiběhl z druhého konce ohrady, aby se podíval na nově příchozího.