Micah
Práce na zahradě měla jednu výhodu.
Opravdu jsem po chvilce zapomněl na to, co se stalo, jak jsem se do toho zabral.
Měl jsem pravdu, když jsem Jayovi říkal, že půda na jeho zahradě je ideální. A když se jí ještě trochu pomůže, byla by škoda ji nechat na zmar plevelu.
Sice s tím bude trochu víc práce, protože se musí začít od začátku, vzhledem k tomu, že maximálně, co se tu kdy dělalo, bylo posečení trávy, ale to mi vůbec nevadilo.
Aspoň budu mít pocit, že dělám skutečně něco potřebného a užitečného.
Ovšem, vzhledem k tomu, že jsem dělal náročnější manuální práci a ráno jsem moc nesnídal, dostal jsem po nějaké chvíli hlad.
Nechtěl jsem otravovat Jaye, a pořád mi tak nějak bylo blbé se mu hrabat bez dovolení v domě, ale nakonec jsem to už nevydržel a šel ho najít.
Ale zůstalo jen u pokusu mu to říct, protože místo toho jsem zůstal schovaný za rohem a tajně Jaye pozoroval, jak dodělává boudu.
Vzdychal jsem přitom, jako nadržená puberťačka, až jsem se sám zastyděl, a raději vešel rychle do domu, abych si udělal něco na to jídlo.
Málem jsem se zhrozil, když jsem viděl ten svinčík, který byl v předsíni a táhl se až do kuchyně, a vynadal si do hlupáků. Bylo to nejspíš kvůli mně.
A tak jsem popadl hadr, kýbl a pustil se do pořádného úklidu, během kterého mi ještě víc vyhládlo.
Dokonce jsem hodil i prádlo do pračky, a pak už šel udělat něco na to jídlo.
Nechtěl jsem vařit ještě oběd, bylo docela brzo, a navíc jsem nechtěl Jaye rušit od práce. Sám jsem chtěl ještě něco stihnout, a tak jsem jen naplnil a zapekl tortilly se sýrem, další rychlovka, kterou jsem se naučil, a navíc jsem na to vždycky aspoň spotřeboval zbytky.
Udělal jsem ještě čerstvou jablečnou šťávu, nalil ji do džbánu, přihodil pár kostek ledu, všechno naskládal na tác i se skleničkami, a pak už vyšel opatrně ven.
Jay vypadal, že je zrovna něčím plně zaměstnán, tak jsem tác odložil na nízkou zídku kousek od něj, vzal si sklenici s džusem, dvě tortilly a s posledním vzdycháním a zamilovaným pohledem jsem se zase vrátil do zahrady, abych mohl pokračovat.
Jay
Když jsem byl hotový u Portose, pustil jsem se do boudy pro psa. Věděl jsem, že hned nebude venku na stálo, ale chtěl jsem, aby byla hotová, až ho sem zítra Stu přiveze. Jestli budou malé dodělávky, to už tak vadit nebude.
A tak jsem se do toho zabral, že jsem úplně nakonec z hlavy vypustil všechno, co se vlastně stalo.
Když jsem měl hotové, co jsem potřeboval, vyšel jsem s tím z dílny ven, abych to dokompletoval na místě, kde bouda už z poloviny stála a tam jsem pokračoval.
Blížil jsem se k finiši, když jsem kousek od sebe zaregistroval pohyb.
Mic položil na zídku tác, vzal si jídlo a šťávu a odešel zase pracovat na zahradě.
A tak jsem si na chvíli taky dal pauzu. Popadl jsem tortillu, a hned se do ní zakousnul. A musel jsem uznat, že byla výborná. Když jsem snědl jednu, vzal jsem si hned druhou, usadil se na zídce a pozoroval Mica při jeho práci…
Líbilo se mi, jak se do toho vrhnul s vervou. A bylo vidět, že ho tahle práce baví.
Ale když jsem si uvědomil, že na něj civím déle, než je nutné, rychle jsem spolknul sousto, napil se výborné jablečné šťávy, a šel dodělat raději tu boudu.
Moc času mi to už nezabralo, a tak, když jsem to měl hotové a pouklízel jsem věci, přesunul jsem se do domu, abych udělal pořádek i tam, a dal prát a uvařil oběd.
K mému překvapení jsem zjistil, že pračka akorát doprala jednu várku, a podlaha, kromě mé ložnice, je vytřená. Tak jsem ještě stáhl i ložnici od bordelu, vybral prádlo z pračky, dal prát novou várku a vyprané jsem šel pověsit ven na šňůru.
„Budu vevnitř, uvařím oběd. Pak tě zavolám, až to bude hotové,“ zavolal jsem na Mica, postavil jsem džbán se šťávou blíž k němu, a pak jsem s tácem s nádobím odešel dovnitř.
Vzhledem k tomu, že čas trochu pokročil, nedělal jsem nic složitého. Jen jsem připravil maso, které jsem strčil do trouby, udělal omáčku a uvařil brambory. A ještě jsem spíchnul zeleninový salát.
A než se maso dodělalo, abych mohl prostřít, stihla se doprat další pračka, tak jsem tam hodil další prádlo a čisté šel pověsit ven a zavolal rovnou Mica k obědu.
S tím, jak brzy se vstávalo, s tím, co provázelo naše probuzení a s tím, co se potom stalo, a jak Mic byl zabraný do práce, nepochyboval jsem o tom, že proti tomuhle obědu nebude nic namítat.
A měl jsem pravdu. Padalo to do něho jako do bezedné jámy. Dokonce si musel po obědě na chvíli odpočinout, než znovu vyběhl ven, aby pokračoval v práci.
Později pak přijel zákazník pro dřevo, vyřídil jsem s ním obchod, převzal si peníze, protože tenhle zásadně platil hotově. No, nějaká ta bankovka v peněžence se vždy hodí. Odložil jsem něco bokem pro Mica, a zbytek schoval do příručního trezoru v pracovním stole.
Blížil se už skoro večer, když jsem skončil se svojí prací, kdy jsem ještě musel vyřídit nějaké nezbytné papírování. Zašel jsem opatřit Portose, ještě jednou si prohlédl boudu, jestli je dobře udělaná, a pak už jsem nekompromisně zahnal Mica do domu a rovnou do koupelny, protože vypadal jako bubák, jak byl celý špinavý a od hlíny.
A zatímco on se sprchoval a pak chystal večeři, já posbíral suché prádlo, a hned ho skládal a uklízel…
Micah
Když jsem pojedl a napil se, znovu jsem se pustil do práce a úplně jsem přitom zapomněl na čas.
Skoro jsem se lekl, když na mě pak Jay zavolal, že až bude oběd, dá mi vědět a nechal mi na stolku džbánek se šťávou.
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
Musím se vzpamatovat.
Přece se nemůžu zabouchnout do prvního chlapa, který si mě vzal domů, dal mi práci, je na mě hodný, vypadá sexy, a ještě mi udělal něco, co jsem si doposud dělal občas já sám.
Jo, do někoho takového se rozhodně nemůžu zamilovat.
Zabrčel jsem si pod nos, a pak se raději pustil zase do práce, abych vyhnal z hlavy i tyhle myšlenky.
Zrovna jsem vyplevelil poslední část vyhraničeného záhonku, když na mě Jay zavolal, ať jdu obědvat.
No, nebylo to jen tím, jaký jsem měl hlad, ale i tím, jak moc dobré to bylo, že jsem žral jak neřízený, ani jsem se nestačil zastydět.
Po obědě jsem si vyptal od Jaye trochu hnoje, abych mohl namíchat přírodní substrát a hned zeminu nepoškodil čistým hnojem, zahrabal jsem u něj v kůlně, jestli nenajdu nějaký postřik, který by spálil kořeny trávy a ani mi nepřišlo, jak ten čas pokročil, dokud mě Jay nezatáhl do domu a neposlal rovnou do koupelny.
Až tady jsem pocítil menší únavu, ale nejspíš to bylo i tím brzkým vstáváním. Navíc jsem šel spát hodně pozdě a celodenní práce, na kterou jsem nebyl zvyklý, taky udělala svoje, ale do postele jsem se ještě nechystal. A stejně bych se tam ani nedostal, protože po večeři Jay navrhl, abysme si přečetli deníky.
I když jsem se tomu doposud nejspíš podvědomě bránil, teď už jsem neměl možnost se tomu vyhnout, a tak jsem si s povzdechem zašel pro ten, co mi Jay půjčil a usadil se s ním v obyváku.
Chvilku mi ještě trvalo, než jsem se k tomu odhodlal, ale Jay se nedal odmítnout.
Věděl jsem, proč ho nechci číst. Věděl jsem to už ve chvíli, kdy jsem deník vzal do ruky.
A sotva jsem ho otevřel a přečetl si první stránky, poznal jsem, že mé tušení bylo správné.
Nevím, co cítil Jay, když to četl, ale já najednou zjistil, že držím v ruce niť a její konec je čím dál blíž.
Písmenka, jako by se mi v hlavě rovnou měnila na obrazy. Jako bych věděl, co bude dál, jako bych věděl, o čem Jayův děda mluví.
A v momentě, kdy jsem došel do části, kde mluvil o Strážci Uživatelů, jsem vykřikl a deník mi vypadl z rukou.
Prudce jsem vstal z křesla a zamračeně se na Jaye zadíval.
Ta vzpomínka…
Byla moje, a přesto nemohla být…
Démoni, kdysi dávno zahnaní do jiného světa, spoutaní pradávnou mocí, uchovanou v dávných relikviích, Strážce, který relikvie chrání a předává je Uživatelům, aby je opatrovali po dlouhá staletí...
Poslední strážce umírá… Moje máma je těhotná a potkává tuláka…
„Nemůžu být Strážce!" vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas. „Nemůžu! A démoni taky nejsou! Celé je to nesmysl!"
Do očí mi hrkly slzy, a já vyběhl z obýváku a rovnou k sobě do ložnice, kde jsem se svalil na postel a zahrabal pod peřinu.
Jay
Jo, rozhodně jsem nečíst deník odmítl. Opravdu jsem tušil, že je to pro nás důležité. Už jsem to nebral stejně, jako ve svých šestnácti letech, kdy jsem si myslel, že to jsou bláboly. Teď jsem se na to díval jinýma očima. Dokonce i jinýma než před třemi dny, kdy jsem vzal ten druhý deník poprvé do ruky.
Zvlášť potom, co se stalo dneska ráno venku.
Tak, jak první deník, co jsem si matně vybavoval ve vzpomínkách, popisoval různé události, vysvětloval, co je uživatel a co Strážce, tak v tomhle druhém deníku se děda soustředil víc na detailnější věci. A jedna z nich byla vysvětlení, kdo uživatelé jsou. Podle čeho se vybírají, jaké užívají relikvie a jakou moc ty relikvie mají.
Nejdříve jsem si myslel, že se děda spletl, když napsal třináct znamení zvěrokruhu. Ale popadl jsem telefon, najel na vyhledávač, zadal vyhledání třináctého znamení zvěrokruhu a nestačil jsem zírat.
Takže je to pravda…
Třinácté znamení je Hadonoš. A jeho specifikace není zrovna nejlepší…
Popadl jsem deník a zaměřil se právě na tohle znamení a jeho relikvii, a po pár řádcích jsem měl jasno.
Byl to ten muž, který dneska ráno přišel sem…
Už jsem to chtěl Micovi říct, když najednou vykřikl, začal blábolit něco o tom, že on nemůže být strážce uživatelů, a pak utekl.
Šokovaně jsem na něho hleděl, ale pak jsem zvedl deník a podíval se na stránku, kterou četl naposledy.
Nic mi z toho nedávalo smysl pro to, že se takhle zachoval.
Ale nalistoval jsem si stránku, kde děda popisuje Strážce, a pozorně jsem si ji přečetl.
A začínal jsem mít pocit, že tohle všechno je pravda. Vždyť prakticky to, čeho má být Strážce schopen, Mic za poslední dny už částečně předvedl! Už jen to, že byl schopen vyvolat relikvii, štít krále Artuše, použil ji správně, aniž by nad tím přemýšlel, a zase ji nechal zmizet.
Jenže… to znamená, že uživatel štítu je… mrtvý. Zástupce znamení Panny…
Já jsem štír, a moje relikvie jsou ta dvě kopí v ložnici…
Nejspíš dneska nepůjdu spát, dokud si ty deníky nepřečtu celé.
Odložil jsem ho, vstal jsem a přešel do ložnice, kde na posteli ležel Mic zahrabaný pod peřinou. Došel jsem k němu, sedl si na postel a položil ruku tam, kde nejspíš byla jeho záda.
„Micu, je to všechno divné, ale… no, taky jsem z toho v šoku, ale vypadá to, že to nejspíš musíme přijmout jako fakt, který se nás týká. A začínám mít pocit, že děda byl nějaký věštec, nebo prorok, nebo kronikář, nebo někdo, kdo tyhle věci věděl, znal je, věděl, co se stane… Musíme to dočíst do konce. Jinak to nepůjde…“
Micah
Celý jsem se zahrabal a kolena si přitáhl k hrudi.
Vzpomínal jsem na mámu, na své dětství, na to, jak mluvila o svém dětství.
Nic z toho neukazovalo na fakt, že bych měl být něčím výjimečný Vždyť nejsem vůbec nikdo! Jak můžu být strážce nějakých Relikvií?
Trhnul jsem s sebou, když jsem na sobě ucítil dotek.
Poslouchal jsem jeho slova, a když domluvil, vymotal jsem se z peřiny a prudce se posadil.
„Přijmout jako fakt?!" stiskl jsem rty k sobě, zamračil se a v prstech sevřel peřinu.
„I kdybych uvěřil, že démoni a relikvie skutečně existují, i kdybych uvěřil tomu, že existuje hrstka vyvolených lidí, uvěřil bych i tomu, že ty jsi jedním z Uživatelů. Ale já? Kdybys už před tím věděl, že jsi Uživatel nebo spíše tomu věřil, představoval by sis Strážce jako někoho takového?" ukázal jsem prstem na sebe. „Jsem naivní, bojácný, nic neumím, straním se lidí, nemám přátele. A najednou mám přijmout fakt, že budu vést třináct lidí a hledat nové Uživatele, abych jim předal relikvie a zabránil tomu, aby démoni prošli skrz štít, za kterým jsou uvěznění, a jen čekají na den, kdy se budou moct pomstít?!"
To prostě nejde. Jayův děda se musel splést. Možná…
Třeba Jay není Uživatel, ale Strážce! A všechno to byla jeho síla!
Jenže, čím víc jsem si něco namlouval, tím víc jsem věděl, že to není pravda, a jen popírám skutečnost.
Potřásl jsem hlavou a povzdechl si. Zadíval jsem se na Jaye a pomyslel na naše první setkání.
Na chvíli, kdy jsem ho uviděl a dotkl se ho. Na ten pocit, který mnou projel.
Podle Jayova dědy, i Strážce má svého Ochránce, který může být zároveň Uživatelem.
Sklopil jsem hlavu a zadíval se na své ruce.
Ne. Jay se narodil pro někoho jiného. Ne pro troubu, jako jsem já.
Jay
Když to na mě Mic vybalil, zapřemýšlel jsem…
„Jo, máš pravdu. Je to těžko uvěřitelné. A ničemu z toho bych nevěřil, až do dnešního rána. Sám jsi to viděl, sám jsi to udělal, aniž bys nad tím přemýšlel. Navíc… Střílel jsem na ty vlky, ani jednoho z nich to netrefilo, a to jsem vypálil minimálně čtyři rány. A já nikdy neminu. A když už nezabiju tak aspoň zraním. Jediné, co je umlčelo, byla ta hudba, která se odrazila od štítu, který jsi vyvolal. A pak ten člověk, zmizel jak pára nad hrncem, a měl relikvii, která náleží třináctému znamení zvěrokruhu, hadonošovi. No, a pak všechno to, co nás provází od našeho prvního setkání. Vážně se tomu dá těžko uvěřit. Nejspíš tu někdo natáčí film, nějaká skrytá kamera, my jsme hlavní protagonisté, a někdo si z nás střílí. No,“ poplácal jsem Mica po zádech a vstal jsem, „nevím, jak ty, ale já to jdu dočíst. A pokud jsi náš Strážce, tak se starej sebrat. Možná jsi doteď byl k ničemu, ale od teď se to změnilo. A taky… vzpomněl jsem si na ten šál. Vypadá to, že budeš muset najít další uživatele, s největší pravděpodobností je totiž mrtvý zástupce Panny, Býka a Kozoroha. Nejspíš na to jde někdo systematicky, protože tahle tři znamení jsou v živlu Země. Jo, jsem si vzpomněl, přijď za mnou do obýváku, něco ti musím ukázat.“
Ještě jednou jsem Mica poplácal po zádech, a pak už jsem vstal a šel do své ložnice. Otevřel jsem truhlu, která stále pod oknem, a vytáhl z ní věc, zabalenou v plátně. Přešel jsem s tím do obýváku a položil na stolek.
„Nerozbaluj to, jen se toho dotkni a řekni, co si myslíš, že by to mohlo být,“ ukázal jsem Micovi, který už došel, a zatím jsem šel z komody ještě vytáhnout Nyxin šál. Teď už jsem si tím byl jistý, že je to on.
Micah
Jo, možná to všechno bylo divné. Je pravda, že jsem udělal věci, které nedávaly smysl.
Ale na druhou stranu…
Povzdechl jsem si, když Jay odešel.
Nejspíš jsem ho zklamal. Z jeho postoje jsem to tak vycítil.
Prostě – jednou jsi Strážce, tak se seber a dělej svou práci.
Jenže jemu se to řekne, když od malička byl veden k tomu, že něco takového existuje.
Mě od malička máma chránila před okolním světem. Jay je silný, umí to s lidmi a zbraněmi, dokáže čelit problémům. Jenže já před nimi raději utíkám. Jak utéct před tímhle?
I když se mi moc nechtělo, přece jsem po chvíli slezl z postele a přešel zpátky do obýváku.
Sebral jsem ze země deník, ale i když Jay řekl, že to chce dočíst, já už neměl chuť.
Jsem zbabělec. Vím to. A nezměním to z minuty na minutu.
Bylo mi s Jayem dobře. Tady mi bylo dobře. A věděl jsem, že to z mé strany není jen tím, že bysme si snad byli nějak souzeni nebo, že tohle setkání byl osud, protože já jsem Strážce a on Uživatel.
Bylo mi tu dobře, protože jsem poprvé potkal někoho, kdo mě bral takového, jaký jsem.
Jenže teď se to nejspíš změní.
Trhl jsem s sebou, když se najednou ozval Jay a ukázal na stolek, kde ležela nějaká věc zabalená v plátně.
Nechtěl jsem udělat, o co mě žádá. Tak nějak jsem věděl, že pokud to udělám, už nebudu mít na co se vymluvit, už nebude cesty zpátky.
Přesto mě něco k tomu stolku táhlo, a aniž bych to ovlivnil, tiskl jsem si na hruď Forsetiho sekery a brečel.
„Nedokázal jsem nikoho zachránit! Bolí to… moc to bolí… trpí a umírají v bolestech… cítím to… ale nedokážu je zachránit… nemůžu je zachránit… jsem slabý, nemám sílu, nic neumím… nejsem Strážce! Nemůžu být!"
Seděl jsem na zemi, brečel, tiskl sekery k sobě, a vnímal z nich poslední hodiny před smrtí Uživatele.
Podvědomě jsem věděl, že Uživatelů je mrtvých víc, ale ne všechny Relikvie jsou u Jaye. Ani jsem netušil, proč je má zrovna on. Věděl snad jeho děda, že se spolu setkáme, a tak Uživatelům řekl, ať své Relikvie pošlou Jaymu, pokud se něco stane? Jenže tím, že je odeslali, tak se oslabili a pak proti nepříteli neměli jedinou šanci. A to všechno jen proto, abych Relikvie zachránili.
Obětovali svou život, aby byly v bezpečí. Abych je našel a daroval novým Uživatelům.
Jenže…
Já tohle nedokážu.
Jay
Když jsem viděl, jak Micah zareagoval na Forsetiho sekery, aniž by je rozbalil a věděl, že jsou to právě ony, potvrdilo se mi to, co jsem v jeho pokoji říkal. Díval jsem se na něho, jak sedí, tiskne si sekery k hrudi a brečí.
Je citlivý, je hodný… Je emotivní, dává najevo své emoce, co na srdci to na jazyku, ale svým vlastním způsobem.
Některé věci však v sobě skrývá. Stále má tendenci před vším utíkat. Nechce se těžkým věcem postavit čelem.
Ale to se změní… On se změní. Neví to, ale stane se to.
Takhle jsem to prostě cítil.
Jedno mi však vrtalo hlavou, jak tohle všechno děda mohl vědět? Jak? Tyhle deníky jsou stoprocentně jeho. Poznám jeho písmo, jeho styl vyjadřování. Tohle on odnikud neopsal.
Když jsem si řekl, že brečení už bylo dost, vzal jsem Micovi opatrně ty sekery, a dát mu do ruky Nyxin šál jsem po tomhle už zamítl, i když jsem to původně chtěl udělat. Ale teď už bylo jasné, že opravdu Uživatelé těchto tří znamení jsou po smrti.
Uložil jsem sekery a Nyxin šál zpátky do truhly, aby byly tyhle relikvie pohromadě. Vrátil jsem se zpátky do obýváku, usadil se, a pokračoval ve čtení dědova deníku.
Nějak jsem najednou neměl co říct. Bylo mi na jednu stranu Mica líto, na druhou stranu jsem věděl, že s tím nic už nenaděláme, a na stranu třetí… Sám jsem se s tím vším musel ještě nějak srovnat.
Nakonec se Mic sebral, že půjde spát. Nejspíš toho na něj bylo moc, tak jsem se ani nedivil. Popřál jsem mu dobrou noc a pokračoval jsem ve čtení.
Bylo snad kolem druhé v noci, když jsem se dostal na poslední stránku, a vrátil jsem se zpátky k prvnímu deníku, protože jsem si na něco vzpomněl.
A našel jsem to. Na poslední stránce…
Já, jakožto Pozorovatel, můžu jen sledovat, pozorovat, zaznamenávat, vše, co se děje, co se dělo, a co se bude dít. Rád bych Uživatelům pomohl. Rád bych pomohl Strážci při jeho hledání. Ale musím být nestranný… Můžu jen upozornit, dát malou radu, nebo doporučení… Teď, když odešel poslední Strážce, a nový se teprve narodí, bude čas, kdy se uvěznění démoni začnou stavět na nohy, začnou plánovat a zkoušet se probít skrz, aby se dostali sem, odkud byli vyhnáni. Nový strážce se teprve bude učit, nebude si ničeho vědom, dokud nenastane čas. Bude potřebovat pomoc, podporu, a jen jedno znamení mu ji může poskytnout. Jen jedno znamení ve vodním živlu. Jedno znamení, které je natolik schopné rozpoznat a vcítit se do dobrého i špatného… Znamení Štíra mezi Uživateli náleží teď tobě, Jay Mitchelli. Ty jsi tím, kdo novému Strážci pomůže, který ho povede, a komu bude Strážce stát věrně po boku…
Neztrať se na své cestě…“
Byl jsem v šoku, když jsem si tahle slova přečetl znovu, po tolika letech. Teď mi dávala větší smysl než tenkrát, kdy jsem si myslel, že mi děda napsal jen nějaký fantasy příběh.
A tak mě to zasáhlo, že po další půlhodině, když jsem šel spát, nešel jsem do své ložnice, ale do pokoje Micaha, do jeho postele, jako bych ho chtěl chránit i během spánku…
Micah
Když mi Jay sekery vzal, zase je odnesl, a pak si sedl, aby mohl pokračovat ve čtení, na chvilku jsem si připadal tak trochu ztracený.
Nevěděl jsem, jestli něco říct, jestli se Jay třeba nenaštval, nebo jestli to jen taky nepotřebuje zpracovat. A že já měl, co zpracovávat.
Když mi Jay sekery vzal, zase všechno zmizelo a zůstala potom jen matná vzpomínka. Jako by se nic z toho nestalo.
Jsem si jistý, že nejsem schizofrenik. Jinak bych se už dobrovolně přihlásil na nějakou léčebnu.
Ale celé to bylo opravdu zvláštní.
Nakonec jsem se zvedl, protože jsem si to taky chtěl v klidu promyslet, a Jayova přítomnost mi to moc neusnadňovala. Vrátil jsem se zpátky do ložnice, kde jsem si zalezl do postele.
I když jsem byl docela unavený, stejně spánek nepřicházel.
Bylo to kvůli tomu rozrušení z přečtení deníků a z toho všeho, co se stalo.
Snažil jsem se všechno popřít. Prostě mi nešlo do hlavy, proč zrovna já. Proč já bych měl být Strážce, když jsem v podstatě nikdo.
Jenže Jay měl pravdu. Udělal jsem věci, kterých bych neměl být schopen. Vím věci, které bych vědět neměl. A to, co prožívám poslední dny jsem nikdy před tím neprožíval.
A všechno to začalo, když jsem měl doručit ten deník.
A nemám teď na mysli svou zamilovanost do Jaye.
Povzdechl jsem si a zahleděl se do stropu.
Neříká se, ráno moudřejší večera? Asi bych měl jít spát a ráno se uvidí, co dál.
Zavřel jsem, pokusil se myslet na něco pěkného a usnout.
No, usnout se mi podařilo, ale ty sny příjemné zrovna nebyly.
A nejhorší bylo, že jsem se nedokázal ani probudit.
Jenže pak najednou špatné sny ustaly, jako když mávne kouzelným proutkem.
Spokojeně jsem vydechl a opřel se o to příjemné teplo.
Jay
Když jsem si lehl k Micovi, bylo vidět, že nemá zrovna moc dobré spaní. Ale snad moje přítomnost ho uklidnila, a on už přestal sebou tolik mlet, a po chvíli už pravidelně a klidně oddechoval.
Mírně jsem se pousmál, když se snad podvědomě o mě víc zapřel.
Mrzelo mě, že jsem byl k němu odměřenější, místo toho, abych ho nějak utěšil. Jenže na mou omluvu, nevěděl jsem jak…
Nakonec jsem i já usnul.
A tvrdě.
A právě proto, taky že se mi u Mica dobře spalo, a že jsem šel spát opravdu hodně pozdě, nevzbudil jsem se tak brzy, jako jindy. A nechal jsem si telefon v obýváku a neslyšel jsem budík, neslyšel jsem ani, že mi vyzvání, jak mi někdo volá.
Až teprve rachot u dveří a hulákání po baráku mě probralo.
„Haló! Spáči! Přijela návštěva! Nechrápejte!“
„Stu! Nemůžeš tu takhle vtrhnout a hulákat na celý barák…“
„Můžu, Helen. Portos se může ve stáji zbláznit, a oni si tu chrápou, jako by byla půlnoc. A jestli Jay nevyleze zavčasu, tak mu děcka udělají ve stáji pořádky, že se bude divit…“
Ty hlasy se přibližovaly, a po posledních slovech jsem si uvědomil, že jsou až moc blízko. Teda, hlavně ten jeden. Stuartův…
Otevřel jsem oči, otočil hlavu a zamžoural. Hleděl jsem na Sutarta, jak nad námi stojí a tlemí se od ucha k uchu.
„Tak vstávejte, ospalci. Je skoro devět, Portos se tam může zbláznit, a přivezli jsme vám to štěně.“
„Udělám vám snídani,“ ozvala se ještě Helen ode dveří ložnice a pak už jsem jen slyšel její kroky do kuchyně.
„Tak se seznamte,“ promluvil znovu Stuart a položil na mě velkou chlupatou kouli. „Budeme v kuchyni, dáme si kafe a uvaříme i pro tebe. A pro děcka čaj, tak pohni…“
S těmi slovy Stuart zmizel z pokoje, ale ještě jsem ho slyšel, jak huláká na kluky, aby dávali pozor na malou a nepouštěli ji blízko k Portosovi, aby ji nesežral.
„Musíme vstávat, zaspali jsme,“ povzdechl jsem si, ale pak už se pobaveně díval, jak se to štěně hrne na Micovy roztřapené vlasy, a hned je s chutí okusuje.
Micah
Spalo se mi dobře. Opravdu moc dobře a možná bych spal i tentokrát dlouho, jenže očividně mi nebylo přáno. Je pravda, že jsem se ani nestihl zastydět, protože, sotva jsem po tom kraválu otevřel oči, Stuart z ložnice už zase odcházel, jako by snad u Jaye bylo běžné, že má někoho v posteli, a vzápětí mi něco chlupatého začalo žrát vlasy, až jsem byl celý oslintaný.
Zahučel jsem a ve snaze tomu uniknout, jsem se víc zahrabal pod peřinu a natiskl se na širokou Jayho hruď.
Vydávala příjemné teplo a hezky voněla, že bych si na něm nejraději ustlal.
Podvědomě jsem se nohama začal pasovat mezi ty jeho, jenže vzápětí jsem vyhekl, jak mi něco skočilo po zádech, a to mě probralo.
Vždyť se tu po Jayovi plazím, jako nějaká laciná… žena!
Rychle jsem se nadzvedl a vystrčil hlavu z peřiny, jenže jsem zrovna trefil štěně, až zakňučelo a moje hlava zaduněla.
„Promiň…" zamumlal jsem a natáhl ruce, abych ho mohl pohladit, což mělo za následek, že jsem si na Jayovi opravdu ustlal.
„Dobré ráno a omlouvám se i tobě," zadíval jsem se na Jaye.
Cítil jsem, jak mi hoří tváře, a pokoušel se zabránit štěněti, aby mě skalpovalo, nejspíš jako odvetu, za tu ránu.
I přesto, že jsem věděl, jak velký pes to bude, teď to bylo takové malé, chlupaté a roztomilé, že jsem se prostě od něj nedokázal držet dál.
Jay
Musel jsem se smát, když jsem viděl, jak se Mic před štěnětem snaží schovat. Ale už jsem se moc nesmál, když se o mě až moc otíral, a pak si na mě ustlal.
A když se pak srazil s Baxem, jen jsem zavrtěl hlavou.
„Dobré ráno,“ odpověděl jsem mu nakonec, a prohrábnul mu ty oslintané vlasy.
„A omlouvám se za to probuzení. Buď rád, že to byl Stu, že jsou kluci u Portose. Jen, nezlob se na něho za to. Známe se opravdu už strašně moc dlouho. Už od děcka. No, a on o mě ví prakticky všechno. Navíc, je tady jako doma, a má i klíče a stará se mi tu o to, když musím třeba nutně odjet na pár dní pryč. Vždycky se tu pak s rodinou nastěhují, a Helen říká, že to tu bere jako dovolenou na venkově. Byl jsem Stuovi dokonce i za svědka na svatbě, a jsem jeden z kmotrů jejich dětí,“ zkusil jsem Micovi vysvětlit, jak se věci mají, aby se necítil špatně. „A vůbec se nemusíš před nimi stydět. Ví, jak na tom jsem, a berou to stejně normálně, jako dýchání.“
Ještě jednou jsem prohrábnul ty jeho oslintané vlasy, a pak už jsem se vyhrabal z postele.
„Můžeš se na chvíli postarat o to mrně? Musím za Portosem, než mi z něho kluci udělají dostihového koně,“ ještě jsem se protáhl, a pak už jsem vyšel z pokoje ven.
Zastavil jsem se hned v chodbě u skříně s pracovními věcmi, z kterých jsem si vybral, a s tím zamířil do kuchyně, odkud už voněla káva.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem konečně, jak se sluší, a hned si převzal hrnek s kávou. Usadil jsem se na gauči, upil jsem kávy, a pak hrnek postavil na skříňku vedle gauče a začal se oblíkat.
„Myslel jsem, že máte přijít až na oběd,“ zadíval jsem se na Stua a pak na Helen.
„No, to my taky, ale zkus to vysvětlit těm třem poděsům. Jak jsme řekli, že jedeme za tebou, byli vzhůru snad už od šesti…“
„No, jo, máš pravdu,“ zabručel jsem, a natáhl si ještě ponožky. „Nasnídám se, jen co se postarám o Portose. A buďte na Mica hodní, prosím. Žádné zbytečné otázky. Nic mezi námi neb… nebylo, jen se včera špatně cítil, proto jsem s ním byl v posteli.“
„Jasně,“ uchechtl se Stu, ale pak už mě nechal odejít ven.
Micah
Zrudl jsem ještě víc, když mi Jay začal prohrabávat vlasy, a měl jsem, co dělat, abych se tu na něm nesložil, jak moc dobře mi to dělalo.
Jen jsem vzdychl, když odešel, a ještě jsem sebou plácl do postele i se štěnětem.
To mi olízlo bradu, jako by snad vědělo, co prožívám, a pak se pustilo do cupování polštáře.
Musel jsem se nad tím pousmát, a dokonce to zahnalo i všechno to pochybení ze včerejška.
Myslel jsem na to, co mi říkal Jay, než odešel.
Zdálo se, že se Stuartem mají opravdu pevný přátelský vztah.
Jeden na druhého se mohl dokonale spolehnout. A hlavně, jeden druhému věřil.
Měl jsem v plánu se zaběhnout umýt, a pak se vrátit, abych se převlékl, ale když jsem viděl, že se štěně nejspíš rozhodlo zlikvidovat celou postel, raději jsem ho do koupelny vzal s sebou.
Rychle jsem se umyl, vyčistil zuby, záchod, učesat, i když tam už to lepší nikdy nebude, popadnout štěně a zase rychle do ložnice se převléknout a jít do kuchyně.
Tam už do vonělo, Helen zrovna dělala nejspíš dětem kakao, a vypadalo to, že kuchyň opravdu moc dobře zná.
„A, vypadá to, že jsme už kamarádi," zasmál se Stuart, když si štěně ustlalo na mé hlavě, nejspíš pevně rozhodnuté, že mi prostě ty vlasy zlikviduje.
„Posaď se, hned bude snídaně. Zlato, zaběhni pro kluky, ať se taky seznámí," usmála se na mě Helen, když jsem rozpačitě přešlapoval mezi dveřma a nevěděl, co dělat.
Jay
Když jsem vešel do stáje, měl jsem co dělat, abych se nevyvrátil.
Malá seděla na jednom z kýblů a dívala se, co dělají kluci. Mladší, desetiletý Steve, krmil Portose jabkama, ten si spokojeně přežvykoval a když mě viděl, hodil na mě uražený pohled, a pak se otřel o Stevovo rameno, jako by říkal, že on je ten správný, kdo se o něho umí postarat.
A Robin, třináctiletý, se snažil vyházet Portosovu podestýlku rukama. Věděl, že vidlemi nesmí, protože by mohl Portosovi ublížit, když je vevnitř, a vyvést ven do ohrady si ho netroufali.
Jen jsem se zhrozil, nad tím, jak běhá kolem koně, ale ten, jako by věděl, že má být opatrný, se vždy jen podíval, kde Robin je, a pokud byl moc blízko, tak přešlápnul tak, aby mu neublížil.
„Tak, kluci, vyvedeme Portose ven do ohrady, a přestaň ho krmit jabkama. Musí nejdříve dostat to svoje, ať se mu neudělá špatně,“ vyhnal jsem kluky z boxu ven, a vysloužil si za to jemný kousanec od Portose.
„Hele,“ zamračil jsem se na něho, „taky si můžu jednou přispat, ne?“
Pak už jsem ho chytil, a i s děckama jsme ho vyvedli ven z ohrady. Za jejich asistence jsem mu nachystal krmení, zavěsil to na ohradu, a pak už jsem se s upozorněním, že ho teď mají nechat být, vrátil zpátky do stáje, abych ji poklidil.
Myslím, že i když se kluci snažili, tak spíš mi překáželi. Ale neměl jsem to srdce je vyhodit.
„Mitchi, a můžeš nás potom povozit?“ přiběhla ke mně Lili, když jsem vyvážel kolečka ven.
„Jasně, že povozím. Ale nejdříve to uklidím, pak se nasnídám, vy si vypijete kakao, a teprve potom půjdeme, ano?“
Když malá přikývla, poslal jsem ji nakonec i s klukama dovnitř, protože už stejně vylezl Stu a hulákal na ně, aby šli dovnitř.
Když jsem měl všechno hotové, už jsem chtěl jít dovnitř, ale pak jsem si na něco vzpomněl. Přelezl jsem do ohrady a přešel až na druhý konec, kde jsem včera stál. Rozhlédl jsem se, a pak jsem ze země posbíral vystřelené nábojnice, které jsem tam předtím nechal.
„Něco se tu včera dělo?“ podíval se mi do ruky Stu, když jsem nábojnice vyhazoval do koše.
„Hm… no…“ zabručel jsem.
Nějak se mi nechtělo mu vykládat, že tu byl hadonoš, a to o démonech, a strážcích a podobně. Těžko by mi uvěřil.
„Budu muset zavolat na lesní správu, aby si dávali pozor. Stáhl se mi tu včera jeden zatoulaný vlk. Ale netrefil jsem ho, utekl.“
„Ty ses netrefil?“ podivil se Stu.
„No, jo. Spěchal jsem, protože vyplašil Portose, a zakopl jsem… No, hrdý na to nejsem,“ pokrčil jsem rameny, a už se usadil u stolu, kde už seděly i děcka a s blaženým výrazem popíjeli Helenino výborné kakao, které jim udělala místo avizovaného čaje.
Micah
Když Stuart odešel, Helen postavila na stůl tři hrnky a spiklenecky na mě mrkla.
„Stu kakao nesnáší, tak se snaží dětem cpát čaj. Takže když jsem u toho, vždycky to zatrhnu," usmála se, a pak mě podala pro změnu hrnek s čajem.
Sundala mi z hlavy štěně, a pak už mě vybídla, ať si sednu.
V podstatě vzápětí na to přišel i zbytek, a když si Jay sedl a štěně mu začalo cupovat nohavici, jen jsem se se zadostiučiněním ušklíbl.
Kluci, kteří mě viděli poprvé se na mě zvědavě celou dobu dívali, a pak ten nejstarší něco pošeptal malé a tvářil se přitom strašně vážně.
„Mami!" ozvala se hned, jakmile mohla mluvit. „Strejda Jay a strejda Micah jsou jako maminka s tatínkem? Mají se moc rádi, když bydlí spolu? A budou mít taky miminko?"
Málem jsem spolkl i tu vidličku a snažil se schovat pod stůl, zatímco Stuart se zasmál, podrbal malou ve vlasech a Helen se přísně zadívala na toho nejstaršího, protože tušila, že je to z jeho hlavy.
Ten se tvářil jako nevinnost sama, a když se Helen nedívala, drcnul do mladšího brášky, ale shodil si tím vidličku na zem.
Sehnul jsem se, abych mu ji zvedl, jenže to samé udělal i on a naše ruce se tak setkali těsně nad zemí.
„Au!" vyjekl malý, narovnal se, zamračeně se na mě podíval a třel si ruku.
„Strejda mi dal ránu," žaloval hned tátovi, který se na nás zvědavě zadíval.
Já ale z toho všeho vnímal jen polovinu.
Myslím, že tentokrát jsem přišel o všechnu barvu ve tváři a nedokázal spustit z malého Robina oči.
To nemůže být pravda.
To je…
„Micahu, jsi v pořádku?"
Koutkem oka jsem zaregistroval, jak se na mě Helen starostlivě zadívala, když jsem si dal ruku přes pusu, abych zabránil výkřiku.
„Omlouvám se," zamumlal jsem a vystřelil z kuchyně, jako by mi za patama hořelo.
Tentokrát jsem nezamířil do ložnice ale ven, a než jsem se nadál, objímal jsem toho obřího koně a do jeho krátké srsti se vpíjely mé slzy.
„Nechci být Strážce," zamumlal jsem a popotáhl.
V deníku to nikde psané nebylo, aspoň z toho, co jsem si přečetl, ale Strážci přece nemůžou být děti?
Nebo jo? I když… Jay se taky jednou narodil a jeho děda se taky narodil. Dávalo to logiku. Ale i přesto… Proč zrovna teď? A proč on? Mohl jsem se splést?
Ne. Tomu jedinému jsem věřil. Že jsem se nespletl.
A to, že Stuartův nejstarší syn je Uživatel…
To znamená, že nynější Uživatel Idunniných jablek brzo zemře…
Jay
Konečně jsme se mohli usadit u snídaně. No, a nejspíš ten malý chlupatý prcek se rozhodl, že bude jíst taky. A tentokrát moji nohavici. Budu ho muset naučit, že se tady v domě nic nekouše, jinak budu muset kupovat třeba nové boty a dělat nový nábytek.
Pustil jsem se s chutí do jídla, protože od Helen mi vždycky chutná. Je vážně skvělá kuchařka.
Ale ve chvíli, kdy Lili promluvila, málem mi zaskočilo. Rychle jsem to požvýkal a polknul. Chtěl jsem už něco říct, když najednou Robin vykřikl, zažaloval na Mica a Mic…
„Co se stalo?“ znovu se zeptal Stu.
Chytl jsem místo odpovědi Robina za ruku a prohlédl si ji.
„Nic se nestalo, nejspíš statická elektřina. Vyplašil jsi Mica, Robine,“ poplácal jsem ho po ruce, a pak jsem vstal. „Půjdu se za ním podívat.“
„Já… já nechtěl…“ zaslechl jsem za sebou ještě Robinův hlas.
Vyšel jsem ven, protože podle kroků tam rozhodně mířil. A k mému údivu stál u Portose, objímal ho, a vůbec si nevzpomněl na to, že by se ho měl bát.
Měl jsem jisté tušení, a moc se mi to nelíbilo. Ale potřeboval jsem to slyšet od něho.
Opřel jsem se mu o záda, jednou rukou jsem ho chytil kolem pasu, druhou přes něho pohladil Portose.
„Co se stalo, Micu,“ řekl jsem tiše a opřel si bradu o jeho rameno.
Micah
Nevím, jak dlouho jsem tam stál opřený o toho obřího koně.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si Jaye všimnul, až když mě objal a opřel se o mě.
Vydechl jsem, a ještě víc se na něj natiskl. Bez nějakých vedlejších úmyslů jsem pootočil hlavu a čelem se opřel o jeho tvář.
Cítil jsem z něj jistotu a klid, cítil jsem z něj sílu a odhodlanost.
Všechno to, co mi chybělo.
Po chvilce jsem se díky tomu i já začal uklidňovat. Bral jsem si od Jaye vše, co mi dával a snad poprvé jsem musel uznat, že to, o čem psal jeho děda, je nejspíš pravda.
„Nevíš, kolik bylo tvému dědovi, když začal být Uživatel?" zašeptal jsem konečně, ale o Jaye se nepřestal opírat.
„Musíme do města… Rak je v nebezpečí… Robin… Je nový Uživatel… Mrzí mě to, moc mě to mrzí. Jsou to tví přátelé."
Jedna věc byla, když mi Jay dal deníky, abych si je přečetl. Ale co udělá Stuart? Navíc se jedná o jeho dítě! Těžko bude skákat radostí, když se dozví, že je v nebezpečí.
Na druhou stranu, máme právo mu to tajit?
Co až se něco stane?
Jak bych se jim mohl podívat do očí?
Ale rozhodnutí záleželo na Jayovi.
Jay
Tušil jsem, že to bude mít něco společného s Uživateli. Už jen podle Micovy reakce.
Slyšet to od něj, jen potvrdilo mou domněnku, ale že to bude něco takového, mě uvedlo do stavu šoku.
Bezděčně jsem se ohlédl k domu, jako bych chtěl skrz ty zdi vidět na kluky.
O něco víc jsem Mica sevřel a víc ho zapřel o sebe. Ještě jednou jsem pohladil Portose, který stál a čekal, co bude dál, jako by věděl, že si situace teď žádá jeho podporu. Dokonce otočil svou hlavu k nám, a otřel se o Micovo rameno.
„Přemýšlím, jestli bude dobré jet hned, nebo až budou pryč. Zatím bych Stuovi nic neříkal. Zkusím ho na to nějak připravit. Je sice rozumný, ale vážně nevím, jak na tohle zareaguje. No, a co se týká druhé otázky… Děda byl Pozorovatel, a Uživatel jsem podle všeho já. Pokud se staneš Uživatelem ve chvíli, kdy se ti dostane do ruky relikvie, tak jsem uživatelem od svých čtrnácti let. Ale zatím jsem to nevěděl. Aspoň ne doteď. Ale děda to nejspíš věděl…“
Povolil jsem držení a otočil si Mica k sobě. Otřel jsem mu vlhké tváře, a usmál se na něho.
„Bude to dobrý. Postarám se o to, a Stu s Helen taky. Půjdeme dovnitř, aby se necítili špatně, ano? Rozděláme gril, vlastně ne. Nejdříve se pořádně najíme, pak vezmu děcka na slíbenou projížďku, a byl bych rád, kdybys jel s námi. Stu nachystá gril, a pak, jak se vrátíme, dáme si dobrý oběd. A až odjedou, tak bychom se mohli vypravit do města, pokud tam teda Uživatel Rak je, když říkáš.“
Plácl jsem Portose po zadku, aby odběhl, že je to už OK, a pak postrčil Mica k domu.
Jen co jsme vešli do kuchyně, Robin vyskočil na nohy, udělal k nám dva kroky, a pak se zastavil.
„Já… já nechtěl jsem být takový…“ zamumlal celý červený a po očku se mrknul na Stua a Helen. „Omlouvám se Micahu, vážně jsem nechtěl.“
Micah
Jay o tom přemýšlel a bylo na něm vidět, že i on je tím zaskočený.
Bylo mi to opravdu líto. Tímhle se mezi ním a Stuartem může hodně věcí pokazit.
„Jen doufám, že nebude pozdě," povzdechl jsem si, když zmínil, že se vydáme do města, až Stuart s Helen a dětmi odjedou.
Nejraději bych takhle v jeho obětí stál ještě chvíli, ale měl pravdu v tom, že se musíme vrátit, aby se necítili špatně, a hlavně, aby si to nedávali za vinu.
Když jsme se vrátili, Robin hned vyskočil a já se zastyděl. Přidřepl jsem si k němu natáhl ruku, a pak se ho opatrně dotkl.
Tentokrát se naštěstí nic nestalo, tak jsem mu stiskl rameno a usmál se.
„To já se omlouvám. Ty jsi nic špatného neudělal. Zdálo se mi… Zdálo se mi, že něco slyším venku. Tak jsem se šel podívat. Ale už je to v pořádku. Strejda Jay je silný a ochrání nás."
„Strejda Jay je nejlepší!" vykřikl od stolu mladší bráška, až převrhl hrnek, který se zdál už být prázdný, přesto hned od Helen dostal kázání.
Uvolnilo to ale trochu napjatou atmosféru a já si oddechl.
„Jo, strejda Jay je moc a moc silný," pokýval jsem hlavou a myslím, že na moment jsem byl stejně červený jako Robin.
Pak už nebránilo nic tomu, sednout si zpátky za stůl, abysme mohli pokračovat v snídani.
„A strejdo Jay, budete mít ty miminka?" zeptala se Lily, a já se málem udusil na soustu, které jsem právě strčil do pusy.