Micah
Srdce mi bušilo jako zběsilé, zvláště, když si mě Jay nakonec přitáhl blíž.
Jestli jsem před tím nemohl spát, tak teď už to nešlo tím tuplem.
Snažil jsem se nemyslet na to, kde se nacházím, ale moc to nešlo, když jsem cítil vedle sebe velké Jayovo tělo.
Nakonec jsem se přece jen trochu uvolnil, s tím, že bych konečně mohl usnout, ale to by Jay nesměl vstát, odejít, pak se vrátit a doslova se na mě přicucnout.
Málem jsem přestal i dýchat, a až ve chvíli, kdy se mi zatmělo před očima z nedostatku vzduchu jsem se raději pořádně nadechl, abych tady nezkolaboval.
Teď už jsem ani nemohl utéct, když jsem byl doslova pod Jayem slisovaný, ale když jsem se po chvíli trochu uvolnil a začal vnímat tlukot Jayova srdce, stejně jako jeho pravidelné oddechování, nakonec se začaly klížit oči i mě.
A než jsem se nadál, zapřený zády o Jayovu hruď jsem tentokrát skutečně usnul.
Spal jsem až do rána, možná bych spal ještě i dýl, ale probudil mě nějaký zvuk, nejspíš slabé zachrápání? Jenže bylo mi najednou moc dobře, cítil jsem příjemné teplo a vůni, tak jsem jen vydechl, spokojeně zabručel a otočil se, abych se mohl víc přitisknout k tomu voňavému teplu.
Jo, musím se Jaye zeptat v čem pere peřiny.
A ve chvíli, kdy jsem tuhle větu domyslel, mi to všechno došlo.
Dech se mi zadrhl v hrdle a skoro jsem přestal dýchat.
Neodvážil jsem se ani pohnout nebo zjistit, jestli Jay ještě spí nebo ne.
Jen jsem pootevřel jedno oko a zjistil, že se nosem otírám skutečně o Jayovu hruď a jednu svou nohu mám vraženou mezi ty jeho.
Jay
Musel jsem uznat, že jsem usnul fakt rychle a spalo se mi opravdu dobře.
Ale dříve než budík, mě vzbudilo něco jiného.
Jen jsem v polospánku zamručel a víc si to teplo přitáhl k sobě. Tak blízko, až mě v nose něco zašimralo, a já na poslední chvíli zastavil kýchnutí, když jsem si uvědomil, že k sobě mačkám Mica, a pod nosem mě zašimraly jeho vlasy.
Už jsem ho chtěl pustit, povolil jsem i držení, když jsem však syknul a ten pohyb zastavil.
„Ani nevíš,“ zabručel jsem šeptem, „jak rád bych… ale známe se teprve pár dní, a já… mám strach, že mi utečeš…“
Otřel jsem se o jeho nohu, aby nebylo pochyb, co bych rád.
Jo, takhle po ránu se tisknout k něčímu tělu, jsem nezažil už nějaký ten pátek.
Ale taky jsem při tom otření zjistil další důležitou věc.
Micah na tom byl stejně jako já…
Ani nevím, jestli mi vypnul mozek, nebo ještě vůbec nenastartoval, prostě v tuhle chvíli byla ta touha silnější než nějaký pud sebezáchovy. Možná mě zažaluje, možná mi uteče…
Ale v tenhle moment jsem si nebyl schopen poručit.
Potlačil jsem Mica, aby dolehl na záda a sám jsem ho zalehl. Zadíval jsem se do jeho rozespalých očí, ještě na moment zaváhal, ale nakonec jsem neodolal. Ten jeho tmavě modrý pohled byl tak svazující, a přitom tak sexy… A navíc, jak roztomile vypadal, když byl právě vzbuzený.
No, je to prostě…
„…moc hezký kluk…“ zachraptěl jsem.
„Vážně jsi moc hezký…“ přitiskl jsem své rty na jeho.
A na to jsem si potáhl spodky a jemu pyžamové kalhoty, abych se mohl otřít svým klínem o jeho, a aspoň takhle po ránu si pomoct ručně.
Následky si ponesu později…
Micah
Myslím, že jsem asi umřel.
Jo, umřel jsem, šel do nebe, a protože poslední hezký chlap, kterého jsem naposledy potkal, byl Jay, zdálo se mi právě o něm.
Protože jinak jsem si nedokázal vysvětlit to, co se vzápětí stalo.
Ještě bych ustál to, kdyby se probudil a šli jsme si každý po svém.
Sice jsem ještě panic, ale nejsem ze železa a ranní erekce se bohužel nevyhnula ani mě.
A to, že se to stalo zrovna teď, mi zrovna nepomáhalo.
No, co. Buď to rozchodím nebo se uvolním ve sprše.
Jenže mé plány vzaly za své, když se o mě Jay otřel a já ucítil jeho…
Panebože, to je kmen!
Zafuněl jsem do jeho hrudi, a pak ztuhl, když jsem uslyšel jeho slova.
Už jsem nezvládal dýchat nosem, musel jsem pootevřít pusu, a byl rád, že na mě Jay nevidí.
Jenže i to se změnilo, protože mě najednou povalil na záda a zadíval se mi do očí.
Ten pohled mě úplně dostal.
Jeho jasně modré oči, ten pohled, jeho tvář, rty tak blízko…
Proč je tak, zatraceně, sexy? A proč mu dovolím, aby mě…
Zasténal jsem do jeho úst a propnul se proti němu, když se svým penisem otřel o ten můj.
Měl bych to zarazit! Panebože! Měl bych… Vždyť… Já… Co když pozná, že jsem panic?!
Zasekl jsem nehty do jeho paže a znovu se proti němu propnul, protože jeho horké tělo na mém, mě doslova elektrizovalo.
A ty jeho rty a jazyk a chuť!
Snažil jsem se mu polibek oplácet, a už se raději ani nesnažil nad něčím myslet.
Nejspíš pak uteču hanbou, anebo mě Jay sám vyhodí, protože zjistí, že jsem k ničemu.
Vlna vzrušení, která se přese mě najednou přehnala, mě skoro omráčila a já se mírně rozechvěl.
„Jay… já…" zasténal jsem do jeho úst a znovu se proti němu propnul.
Jo, s takovou asi budu dřív, než vůbec začne.
Jay
Myslím, že v tom, co nastalo potom, jsem se dokonale ztratil.
Když jsem uslyšel jeho slabé zasténání, když se sám proti mně prohnul, a pak mi začal oplácet polibek…
Jo, ztratil jsem se v tom. A vůbec mi to nevadilo. Už jsem ani nemyslel na to, jaké to může mít následky. Teď jsem měl před sebou jen tohohle krásného kluka. Vlastně pod sebou…
Když jsem pak uslyšel i jeho: „Jay… já…“ byl to povel k tomu, abych pokračoval.
Mírně jsem se nahnul, zapřel se o loket a druhou ruku zasunul pod horní díl jeho pyžama. Pohladil jsem ho po břiše, prsty jsem jemně podráždil jeho bradavky, ale ani na chvíli jsem se neodlepil od jeho rtů.
Vlastně jo, odlepil. Aspoň na tu chvíli, kdy jsem líbal jeho krk, jeho hruď, když se mi podařilo rozepnout knoflíčky jeho pyžama a on se mi tu tak krásně odhalil.
Olízl jsem jeho bradavky, potahal je mezi rty, postupně je pocumlal a podráždil jazykem, než jsem se vrátil zpátky k jeho krku a pak znovu se vrhl na jeho ústa.
„Jsi vážně… nádherný…“ zachraptěl jsem, a vzápětí už ho zase líbal, zatímco moje ruka se činila.
Posunul jsem ji níž, pohladil ho po břiše, prsty jsem zmapoval jeho podbřišek a za dalších pár vteřin uchopil jeho penis i se svým do společného objetí.
Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem pocítil ten známý tlak, než jsem se rozechvěl a dech se mi notně zkrátil, a vzrušení v něm rozhodně nešlo přeslechnout.
Nejspíš to asi dlouho netrvalo, protože bylo ráno, a navíc jsem už nějakou dobu s nikým nebyl.
Ale snad moje ruka měla vlastní rozum, když automaticky zrychlila tempo, občas naše penisy k sobě víc přitiskla, nebo naopak povolila stisk a pěkně si s nimi pohrála. A ve chvíli, kdy sebou začal ten můj cukat, vyslal jsem do Micových úst několik stenů a s přivřenýma očima, ale stále s pohledem do jeho očí jsem propouštěl ranní várku mého sperma na jeho chvějící se bříško.
Micah
I kdybych chtěl, už se to nedalo zastavit. Zvlášť, když se Jay začal věnovat mé hrudi a mým bradavkám. Ví vůbec, jak vzrušující to je? Stěží jsem dokázal zadržet hlasitě vzdechy, pusu už jsem nedokázal zavřít, stejně jako jsem nedokázal zastavit chvění mého těla.
Bylo to tak vzrušující!
Tak strašně moc. A tak moc jsem chtěl, aby to Jay dokončil a na poslední chvíli si to nerozmyslel.
Hlava se mi točila, srdce bušilo jako šílené, a já nebyl schopný ničeho jiného než jen oplácet Jayovy polibky, propínat se proti jeho ruce a slabě sténat.
Ale nebylo to jen mě vzrušení, co jsem cítil.
Vnímal jsem i Jayovo velké tělo, jeho horkost, tlukot srdce, sténání, to všechno jako by jen podněcovalo mě vzrušení, a tak nebylo divu, že ve chvíli, kdy vyvrcholil jsem ho následoval i já.
A tentokrát jsem hlasitější stěny zadržet nedokázal, protože tohle bylo poprvé, co jsem to s někým prožíval, a tak silně, že se mi zatmělo i před očima.
Sténal jsem Jayovo jméno a úplně se tím nechal pohltit.
Bylo to opravdu něco neuvěřitelného.
Jay
Měl bych se vzpamatovat a začít normálně myslet. Tohle nesmím dělat. Jen co ho zaměstnám, už druhý den, co u mě dělá, tak ho prakticky ojedu.
Co si o mně asi bude myslet?
No, ale už se stalo. A navíc… On je vážně tak roztomile sexy… Fakt se mu těžko odolává, zvlášť, když jsem dlouho nikoho neměl. A opravdu je můj typ. Nekecal jsem.
Co se týká vyvrcholení, došel k tomu prakticky hned po mně. Řekl bych, že jsme skončili skoro současně.
A i když jsem ještě měl co dělat se sebou, přesto jsem se mu přitiskl na rty, abych ho políbil, a díval se do těch jeho tmavých očí.
A dokonce jsem zaslechl i své jméno…
Vážně nádhera… opravdu… I když to bylo jen takové pohonění, i když jsem nešel až do konce, přesto jsem si to opravdu užil.
„Ani nevíš, jak moc jsi hezký… a hlavně teď…“ zašeptal jsem do jeho rtů, když mě začal trochu vnímat.
„Ale jestli… no… vlastně… omlouvám se, že jsem tě… nějak jsem se prostě nedokázal ovládnout. Promiň,“ ještě jednou jsem ho na omluvu políbil, a pak už jsem se nadzvedl, abych ho nezatěžoval.
Zatímco jsem jednou rukou otřel jeho vlhký klín, druhou jsem zvedl před oči, chvilku se na ni zadíval, a pak si olízl prsty.
„A skvěle chutnáš…“ dodal jsem ještě a otočil k němu hlavu a usmál se.
Micah
Myslím, že jsem byl chvilku i mimo z toho, co následovalo. Prudce jsem oddechoval, srdce mi bušilo jako zběsilé, ještě jsem se trochu chvěl, a co teprve, když mi Jay ještě věnoval polibek.
Ale po jeho slovech jsem si myslel, že se propadnu.
„Ne-nejsem hezký," zabručel jsem a snažil se popadnout dech.
„Rozhodně nejsem… Tak hezky, jako ty…" dodal jsem už o něco tišeji.
Cítil jsem, že to horko ve tváři není jen z právě prožitého okamžiku.
„A ne… Neomlouvej se… Já se omlouvám… Pokud jsem něco udělal špatně," vykoktal jsem a raději bych se neviděl.
Ale všechno tohle bych ještě přežil, jenže to, co Jay udělal nakonec…
Málem jsem omdlel a rukama si přikryl tvář.
„Děláš si ze mě… Srandu…" zahuhlal jsem přes ruce, a v duchu plánoval, jak se zahrabu do nějaké nory a už nikdy z ní nevylezu.
Jay
A znovu jsem povytáhl obočí v údivu, když Mic řekl, že ne on, ale já jsem hezký…
No, tak trochu o tom pochybuji, připadám si obyčejný. Ale pokud jsem ten typ, který se mu líbí…
„No, ty se líbíš mě a já tobě… Vypadá to, že nám to bude spolu klapat,“ odpověděl jsem dvojsmyslně.
Myslel jsem to sice pracovně a taky povahově, že bychom se mohli snést dobře, ale nechám už na něm, ať si to přebere. A taky se musím přiznat, že jsem se bavil jeho rozpaky.
Když si zakryl obličej, že si z něho dělám srandu, zprvu jsem hned nepochopil, co tím myslí.
Ale pak mi to došlo. Chytl jsem jeho ruce, stáhl mu je z obličeje a znovu jsem si před ním olízl prsty.
„Nedělám. Vážně chutnáš skvěle,“ usmál jsem se na něho, líbnul jsem ho na rty, ale pak už jsem se rozhodl ho netrápit.
Nebudu riskovat. Můžu být jen rád, že to Mic vzal takhle sportovně, a nejde mě hned udat, že jsem ho znásilnil.
„Můžeš se jít osprchovat, a já udělám snídani. No, možná bys měl, protože…“ posadil jsem se a výmluvně si ho prohlédl.
„Víš, jak je to nádherný pohled? Na tvou odhalenou hruď a tvůj penis, který si tu tak visí z potažených kalhot… Ještě by ses mohl otočit, abych se podíval i na tvůj zadeček,“ pohladil jsem ho po břiše.
Ale když jsem viděl, jak zrudnul ještě víc, raději jsem slezl z postele, abych ho nakonec tím ještě nezabil.
A vážně bych se měl hodit do klidu.
„Tak já se opláchnu a udělám snídani, ano?“ hodil jsem k němu povzbudivý úsměv.
„A děkuji,“ ještě jsem dodal, ale pak už jsem šel raději do koupelny, abych se umyl, oblékl a šel dělat snídani, abych pak mohl jít za Portosem.
Micah
Buď se mě Jay pokouší zabít nějakým novým způsobem nebo si prostě ze mě jen opravdu dělá srandu. Nevěděl jsem, jestli být uražený, stydět se nebo utéct, když mě nepřestával provokovat.
Díval jsem se za ním, dokud nezmizel za dveřmi, a po chvilce jsem se přistihl, že civím do stropu a blbě se usmívám.
Zarazil jsem se a prudce posadil, až jsem vyjekl, jak jsem dostal křeč.
Nemohl jsem se zamilovat po pár dnech a jednom polosexu, ne?
Nééééé… Určitě néééé…
Přesto vzpomínka na Jaye, na to, co proběhlo, na jeho chuť i polibky, mi znovu vyloudila úsměv na rtech a vehnala barvu do tváří.
Prstem jsem si přejel přes rty, a pak se znovu svalil na záda a překulil se na bok.
Vzdychl jsem a zavřel oči, jak jsem si chtěl ještě chvilku uchovat tu krásnou vzpomínku, která se nejspíš opakovat nebude.
Sice řekl, že se mu líbím, a taky to, co teď proběhlo, ale…
Co si budem. Je to chlap, co žije někde o samotě v lese, ve vesnici o pár lidech, a pánské návštěvy moc často nejspíš nemívá.
Jsem možná naivní a idiot, ale někoho jako Jay, těžko utáhnu na vařené nudli.
Bylo mi jasné, že po tomhle se mezi námi nic nezmění. Žádné koupele s bublinkami, srdíčka v očích, pitomoučké úsměvy, až se člověku udělá křeč, večeře při svíčkách, a medvídku a beruško a broučku.
Prostě jedeme dál, jako by se nic nestalo.
Jay se nejspíš potřeboval uvolnit. A já byl zrovna při ruce.
Povzdechl jsem si a na moment se tváří otřel o polštář, na kterém ležel.
Proč mi to bylo najednou líto? Znám toho muže pár dní. Je tak jiný než já!
Proč toužím po něčem, co mít nemůžu?
Chtěl bych být víc než jen jedno ranní uvolnění.
Ale to si můžu nechat jen zdát.
Ještě jednou jsem si povzdechl, a když jsem slyšel, že se Jay nejspíš vrací, raději jsem se upravil a vstal, abych mohl otevřít trochu okno a uklidit sedačku.
Jay
V koupelně jsem proletěl sprchou, dal se trochu do pořádku, abych mohl udělat tu snídani a jít za Portosem. Sice ještě bylo hodně brzy, ale než se najím, bude akorát tak čas na to, abych se o něho postaral.
A celou tu dobu jsem se usmíval, protože jsem před sebou stále viděl červeného Mica, a to jeho tělo, jak se mi tak krásně na té posteli vystavoval.
Jen doufám, že mi nakonec opravdu neuteče… Byla by to vážně škoda.
Když jsem byl hotový, zaběhl jsem si ještě do ložnice pro čisté tepláky a triko, abych neseděl u jídla jen ve spodkách, protože to evidentně Mica přivádí do rozpaků.
Nemůžu si pomoct, ale buď takový je od nátury, nebo je vážně ještě nedotčený. A pokud je to ta druhá varianta, tak byl docela odvážný, že si lehl vedle mě. A taky jsem byl rád, že jsem nešel do konce, protože bych ho tím nejspíš asi už zabil určitě.
Tentokrát jsem nemusel dělat nějakou vydatnou snídani. Jednak bylo ještě opravdu brzy, a taky jsme se nikam nechystali. Takže druhou snídani jsme si mohli udělat později, a hlavně jsem měl v plánu dneska i uvařit oběd.
Když byla snídaně hotová a nachystaná na stole, chtěl jsem zavolat na Mica, ale ten už stihl mezitím dojít.
„Uvařil jsem čaj, kafe si dám později, až obstarám Portose. Dneska teda budeš dělat tu zahradu, ano?“ postavil jsem před něho hrnek se silným čajem, který postaví na nohy i mrtvého.
Vypadal, že by možná ještě i spal, ale zároveň i ne. Vážně byl roztomilý, i s těmi jeho rozcuchanými, a ještě trochu vlhkými vlasy.
„A rád bych, kdyby sis přečetl ten deník,“ vzpomněl jsem si ještě.
„Mohli bychom z toho něco zjistit, a víc hlav víc ví. Třeba nás napadne, co se vlastně děje,“ bezděčně jsem pootočil hlavu k oknu, a na moment se zadíval ven k horám.
Micah
Jakmile jsem uklidil obývák, zaběhl jsem se taky osprchovat, aby na mě Jay nemusel se snídaní čekat.
Bylo ještě hodně brzo, mohl jsem si ještě lehnout, ale moc se mi nechtělo zase přecházet do ložnice a lehnout si do postele.
Stejně jsem byl zvyklý poměrně brzo vstávat, takže mi to nějak nevadilo, a taky jsem nechtěl, aby si Jay myslel, že nic nezvládnu.
Když jsem byl oblečený, přešel jsem do kuchyně, kde už právě dochystával malou snídani, a místností voněl čaj.
„Jsem za ten čaj rád. Je vážně výborný. Popravdě ho mám raději než kafe, takhle po ránu," přiznal jsem, když jsem se napil a blaženě vzdychl.
„A ani nevím, jestli jsem ti popřál dobré ráno a… a… děkuju," zahuhlal jsem poslední slovo přes okraj hrnku, a byl jsem rád, že mě aspoň trochu ukryla pára, která z něj šla.
„A rozhodně se dnes pustím, do té zahrady. Chvilku mi zaberou jen přípravy, takže nejspíš do země kopnu až někdy zítra, protože napřed budu muset plac vyplevelit a ohraničit. A potom si možná přečtu i ten deník," zamumlal jsem a mírně stáhl obočí.
Proč mi tak vadilo o tom mluvit, nebo na to jen myslet?
Možná proto, že jsem se bál toho, co zjistím?
Protože jsem měl pocit, že jakmile ten deník přečtu, tak klidné dny okamžitě skončí?
Protože jsem měl pocit, že když si ho přečtu, mezi mnou a Jayem se vytvoří propast?
Že ztratím i tu malilinkatou naději, kterou si snažím namlouvat, že by mezi mnou a ním mohlo být něco víc?
Povzdychl jsem si a vzal do ruky připravený sendvič.
Nepřítomně jsem ho kousal a snažil se přijít na způsob, jak se tomu všemu vyhnout, ale nejspíš tomu stejně neuniknu.
Na jednu stranu jsem chtěl vědět, co ty moje slabosti způsobuje, proč slyším ty zatracené bubny, a proč mě to tak moc k Jayovi táhne. Na druhou stranu jsem to vědět nechtěl, protože jsem se toho bál.
Jay
Zadíval jsem se na Mica, a zapřemýšlel, jestli mi vážně popřál dobré ráno nebo ne.
Myslím, že spíš ne. Neměl na to jaksi čas. A já vlastně taky ne.
„Popřál jsi mi dobré ráno, a to nejlepší, jaké jsi mohl,“ přiložil jsem hrnek k ústům, hodil jsem do něho úsměv a pak se napil.
Vzápětí jsem zanadával jako ten nehorší dlaždič, protože jsem si spálil jazyk, jak byl ten čaj ještě horký. Vyskočil jsem k lince, sehnul se k dřezu a pustil si do pusy studenou vodu. A že studená byla, když ji beru přímo z podzemního pramene.
„Měl bych jít začít dělat,“ zamumlal jsem a otřel si pusu, když jsem se trochu schladil.
Podíval jsem se na nedojezenou snídani a povzdechl si.
Jo, tak to teď nedám. Možná později, až mě nebude tolik bolet spálený jazyk. A čaj si nejspíš vypiju, až bude studený.
„Jdu za Portosem. Tu snídani mi tu nechej, dojím si ji potom,“ ukázal jsem ještě na můj talíř.
Venku už bylo světlo, slunce pomalu vycházelo, a tak byl nejvyšší čas pustit se do práce. A taky už jsem zaslechl Portose se ozývat ze stáje.
„Tak já jdu,“ na moment jsem se ještě zastavil u Mica, a aniž bych si to uvědomil, zahrábnul jsem mu prsty do vlasů a jemně je protáhl.
Mírně jsem se sklonil, nadechl se jeho vůně, ale pak mi došlo, co dělám, narovnal jsem se a raději dal ruku pryč z jeho vlasů.
„Kdybys něco potřeboval, budu venku,“ ještě jsem dodal, a pak už raději zmizel dřív, než by se mělo stát něco, čeho bych potom mohl litovat.
V chodbě jsem se převlékl do pracovních věci, a trochu rozladěně se podíval na ten koš plný špinavého prádla. Byly to jen pracovní hadry, ty normální nechávám v koši v koupelně, aby se mi to nemotalo dohromady. Ale už teď jsem věděl, že budu prát nejméně čtyři pračky…
„Tak jsem tady, Portosi. Už ses nemohl dočkat, co?“ otevřel jsem vrátka jeho boxu a pak jsem ho vyvedl ven, abych ho mohl pustit do ohrady a dát mu nažrat.
Sundal jsem kládu a chtěl ho potáhnout dovnitř, když najednou zapíchnul kopyta do hlíny a odmítal se hnout.
„Tak co se děje? No, pojď,“ zkusil jsem ho potáhnout do ohrady.
Ale on zahrabal kopytem, a na můj vkus dost nervózně zafrkal a pohodil hlavou…
Micah
Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak se Jay pokouší pod vodou schladit, a zároveň s ním soucítil, zvláště, když nedojedl snídani.
V duchu jsem si usmyslel, že druhou snídani pak udělám já a mnohem větší, a uvařím i oběd.
Sice jsem toho moc neuměl a nebudu moct dlouho vařit, protože bysme s takovou jedli dokola asi jen pět jídel, které jsem uměl, ale když se Jaymu zavděčím aspoň nějak, budu za to rád.
Když pak Jay odcházel, znovu mě dokonale odzbrojil.
Jen jsem ztuhl a zíral před sebe ještě dlouhou chvíli, co odešel.
Pak jsem hlavu složil do dlaní a fňukl.
Umřu! Jestli bude tohle dál dělat, tak umřu!
Jsem na nejrychlejší cestě se do něj zamilovat, pokud už teda zamilovaný nejsem, a on mi dělá ještě tohle! Určitě to dělá schválně!
Tak, jak jsem ještě před chvilkou spěchal, tak teď jsem seděl, jak zařezaný a nebyl schopný ani dopít ten čaj.
Nakonec jsem si povzdechl, zavrtěl hlavou a konečně se zvedl, že se půjdu převléct do pracovního a pustím se do zahrady.
Jenže sotva jsem udělal krok, hlavou mi projela tak šílená bolest, až jsem vykřikl a skončil na kolenou.
Dělaly se mi mžitky před očima, žaludek se bouřil a bolest neustávala.
Bubny!
Znovu ty, zatracené, bubny!
Proč zní tak hlasitě?
Snažil jsem se zvednout, ale každý pohyb, jako by jen víc a víc rozdmýchával tu bolest.
Najednou jsem zaslechl i jiný zvuk.
Jako by se mi někdo snažil něco říct. Více hlasů… Jako by se snažily překřičet ty bubny, ale nešlo to.
A pak, v jeden krátký okamžik…
Nebezpečí!
Zachraň ho!
Uteč!
Myslel jsem, že mi praskne hlava a snad jsem si i cvrknul, jak šílená bolest to byla. Mohl jsem se dál válet na studené zemi, ale jako by mě něco hnalo dopředu.
Jako by najednou bolest zahnal strach. Šílený strach o jednoho člověka.
Postavil jsem se na vratké nohy a co nejrychleji se snažil přejít přes kuchyň a obývák.
Cestou jsem vrážel do nábytku, ale všechno jsem vnímal jen napůl.
Ty obrazy… V hlavě jsem viděl mrtvého Jaye, umučeného a všude tolik krve.
„Jay…" zachrčel jsem, když jsem ho konečně uviděl, ale pochyboval jsem, že mě slyšel.
„Jay…" zopakoval jsem znovu a pospíchal, co mi to možnosti dovolovali.
Opakoval jsem jeho jméno znovu a znovu, připadalo mi, jako bych se mu víc vzdaloval, než přibližoval, a proklínal sám sebe, že jsem tak slabý a neschopný.
„Jay!" zařval jsem konečně pořádně, až mi přeskočil hlas a svalil se do trávy, jak jsem o něco zakopl.
Jay
Potáhl jsem Portose jemně k ohradě, ale on se škubnul, vytrhnul se mi z držení a zacouval.
Znovu zafrkal a zahrabal kopyty do hlíny, jako když mě upozorňuje na nějaké nebezpečí.
Teď už jsem zbystřil. Nebylo to samo sebou.
Zaměřil jsem pohled do ohrady, ale ta se zdála být v pohodě.
Podíval jsem se za ní…
A tam jsem to uviděl. Od lesa směrem k mému hospodářství kráčela vysoká postava. Nedokázal jsem rozeznat na tu dálku, kdo to je, byla zahalená v černém, vysoká, a podle chůze nejspíš muž.
Jenže nebyl sám.
Vedle něho kráčeli tři vlci. A nevypadali zrovna přátelsky.
Celé to bylo postavené na hlavu. Věděl jsem, že v okolí několika mil nikdo další kromě mě a obyvatel vesnice nikdo nežije. A z vesnice by nikdo nechoval vlky, kteří navíc vypadali, že by chtěli někoho roztrhat…
„Běž domů!“ plácl jsem Portose po zadku, a ten nečekal a šel rovnou do stáje, aniž bych ho musel vést.
Už jsem chtěl zaběhnout dovnitř pro svou luparu, když jsem se málem přerazil o Micaha.
To, že na mě zakřičel, mi došlo vzápětí, kdy jsem si uvědomil jeho přítomnost. Jako by s těmi vlky a tou postavou všechno okolo zmizelo…
Otočil jsem se, a když jsem viděl, že se stále blíží, a začínal jsem vidět jejich obrysy zřetelněji, dokonce jsem měl i pocit, že slyším výhružné vrčení vlků a vidím jejich vyceněné zuby, přeskočil jsem Mica a vběhl do domu. V ložnici jsem ze zdi serval svoji Luparu, ale když jsem ji sundával, na vteřinu jsem se zarazil a moje ruka zamířila ke kopím, visící vedle zkrácené brokovnice.
Nesmysl, co zmůžu s kopím proti vlkům…
Sundal jsem Luparu, hrábnul do šuplíku pro hrst nábojů, které jsem hned vrazil do kapsy, a už jsem vybíhal ven a zbraň nabíjel cestou.
Nehledě na to, že se Mic pořád válel v trávě, jsem ho přeskočil, proběhl do ohrady až na druhý konec, kde jsem se zastavil.
„Tohle je soukromý pozemek! Okamžitě odejděte, nebo budu střílet!“ zakřičel jsem a namířil proti nim zbraň.
Sice mohli jen procházet, ale chování Portose, chování Mica, nepříjemný pocit, který se mi otřel o všechny vnitřnosti, a taky to, že to byli vlci, kteří vypadali nepřátelsky, a nějaký muž, který mlčky kráčel dál, a přitom se ani na moment neodhalil, abych viděl, kdo to je… To všechno mě nabádalo k nejvyšší opatrnosti, a byl jsem opravdu rozhodnutý střílet, pokud by neuposlechl.
Micah
Nebyl jsem schopný zvednout se z té pitomé trávy, a jen matně vnímal Jaye, který kolem mě přeběhl, a pak zase zpátky.
Slyšel jsem ho něco křičet, ale slovům jsem nerozuměl.
Bolest neustávala, sílila, a v jednu chvíli jsem možná upadl i do bezvědomí, protože mě probraly až rány, při kterých jsem s sebou škubnul a nechápavě se rozhlížel kolem, než mi to všechno došlo.
„Jay…" zachrčel jsem a do očí mi hrkly slzy, jak jsem v tuhle chvíli nenáviděl sám sebe.
Pokoušel jsem se zvednout, ale něco, jako by mě drželo u země. Jako by mi na záda tlačila nějaká neviditelná ruka. A pak jsem to uslyšel…
Tlumené zavrčení, které přehlušilo i bubny.
Tak zlověstné, prosycené smrtí, až se mi zježily vlasy na zátylku.
Ale to bylo nejspíš i to, co mě probralo. Najednou, všechno zmizelo. Všechny zvuky, všechna bolest.
Vstal jsem a zaměřil se na muže, který se svými vlky ohrožoval Jaye.
Znal jsem ho.
Prostě jsem ho poznal, aniž bych věděl jak.
Tentokrát mě už nic nezastavilo, a tak jsem přešel před Jaye, jako bych ho chtěl chránit.
„Zrádce…" zašeptal jsem a mírně se zamračil.
Vlci se stáhli, ale začali zlověstněji vrčet a muž se uchechtl.
„Jsi slabý. Nic nevíš. Bude to snadné…"
Nechápal jsem o čem to mluví, a přitom jsem tušil, že má pravdu.
Když vytáhl zpod kabátu Lyru, dech se mi zatajil, a podvědomě jsem věděl, že je zle.
Přistoupil jsem blíž k Jayovi a zády se natiskl na jeho hruď. Potřeboval jsem jeho oporu a taky sílu.
Nevím jak, ale věděl jsem, že jen Uživatel relikvií, aniž bych tušil, co to je, mi může dodat potřebnou sílu.
Věděl jsem i to, co se stane, pokud ten muž na lyru zahraje. A věděl jsem, že je jen jedna relikvie, která se proti ní dokáže bránit.
„Dej mi sílu," zašeptal jsem, chytl Jaye za ruku a na moment zavřel oči.
Hned se mi v hlavě utvořil obrázek Pridwenu, štítu krále Artuše, vyrobeného z požehnaného stromu, který jako jediný dokáže ochránit před všemi útoky.
Natáhl jsem ruce před sebe, a když zazněly první tóny lyry, oběma jsem svíral velký štít, od kterého se veškerý zvuk odrážel.
I když se mi zatočila hlava a podklesl jsem v kolenou, místo mě a Jaye na zem spadli vlci a muž, když to uviděl, přestal okamžitě hrát.
„Ještě jsme spolu neskončili…" zasyčel a najednou zmizel.
A stejně jako on, zmizel i štít v mých rukách, a já najednou pocítil navrácení předchozí slabosti.
Znovu jsem se svezl na zem, a pokoušel udržet v sobě aspoň tu trochu té snídaně, jak se mi obrátil žaludek vzhůru nohama.
Jay
I přes mé varování se ten muž s vlky nezastavil. Byl už asi na padesát metrů od ohrady, když jsem vystřelil. Nejdříve do vzduchu, jako další varování, ale pak jsem vystřelil na jednoho z vlků.
Uměl jsem střílet, nikdy jsem neminul cíl. Ale tentokrát…
Jen jsem nevěřícně hleděl na to, jak vlci i s mužem postupují dál, jako by je střela minula.
Nechápal jsem to. Rychle jsem brokovnici znovu nabil a znovu vystřelil. A… Stalo se to samé…
Znovu jsem na ně zakřičel, aby odešli, ale neposlouchali.
A aniž bych si uvědomil, jak se to stalo, najednou přede mnou stál Micah, cosi řekl o zrádci, a pak se o mě zapřel a v jeho rukách se objevil štít.
A ne ledajaký…
Už jsem o něm četl, nebo ho někde na obrázku viděl, nebo o něm slyšel. Byl jsem překvapený, když se tu zčistajasna objevil, ale neměl jsem kdy se nad tím pozastavovat.
Zaslechl jsem jakési tóny, mírně se mi zatočila hlava, ale pak…
Vlci se bez hlesu sesunuli na zem.
A s výhružkou, že jsme ještě spolu neskončili, najednou ten muž i s vlky zmizel.
Na poslední chvíli jsem zachytil Micaha, který skončil na kolenou, a zvedl jsem ho na nohy.
„Jdeme dovnitř,“ ještě jednou jsem se rozhlédl po okolí, a pak už jsem ho táhl do domu.
Nehleděl jsem na to, že jsem byl v pracovním, že jsem měl na nohách boty od hlíny. Prostě jsem ho dotáhl do kuchyně, usadil ho na gauči a podepřel ho polštářem, aby se nevyvrátil. Hodil jsem luparu na stůl a šel mu nalít vodu do sklenice, aby se napil a vzpamatoval.
Jen jsem doufal, že mi nepozvrací kuchyň, když byl skoro zelený a vypadal, že mu fakt není dobře.
Ztěžka jsem dosedl na židli naproti němu a chvilku se na něj mlčky díval.
„Co to bylo?“ vypadlo ze mě o něco později a čekal jsem Micovu odpověď.
Pořád jsem v sobě cítil napětí, zvláštní pocit, který mě stále nenechával v klidu.
Nebál jsem se, to ne, ale bylo to… zvláštní…
Micah
Cítil jsem, jak mě někdo chytil, táhne mě domů, a pak posadil v kuchyni na gauč.
No, kdo asi.
Snažil jsem se zhluboka dýchat, měl oči zavřené, abych zahnal tu bolest hlavy a došlo mi, že zvuk bubnů pomalu slábne, stejně jako ten nepříjemný pocit.
Mohl jsem tak sedět pár vteřin nebo i minut, možná jsem usnul?
Na chvilku možná ano, protože vzápětí jsem s sebou škubnul a překvapivě zamrkal na Jaye, který seděl naproti mně a upřeně se na mě díval.
Napřed mi hned nedošlo, co se stalo, a já dostal strach, jestli jsem něco neudělal. Ale pak mi pohled padl na zbraň na stole.
Nedošlo mi, že Jay má doma i něco takového, ale nejspíš na místě, jako je tohle, to potřebuje.
Znovu jsem se obrátil pohledem na Jaye a došlo mi, že než jsem odpadl, ptal se mě, co to bylo.
Věděl jsem, že bych mu měl odpovědět. Dlužím mu to. Navíc, mám pocit, že vím, co se děje, ale nějak to nedokážu pojmenovat. Mám nit, ale nedokážu najít její konec.
Hleděl jsem do Jayových krásných očí, a měl nutkání natáhnout ruku a pohladit ho po tváři.
Byl tak… silný, rozhodný, krásný a… zatraceně!
Měl bych přestat, nebo se dostanu někam, odkud pro mě nebude návratu.
Pamatuju si, že když jsem o něj byl tam venku opřený, cítil jsem obrovskou sílu, která dodávala odvahu i mě. Proto jsem byl schopen vyvolat ten štít, i když vím, že z logického hlediska to není možné. Taky jsem věděl, že ten muž nesmí zahrát na tu lyru, stejně jako jsem věděl, že je to zrádce.
Ale pořád mi něco chybělo do skládačky.
A proto jsem nemohl Jayovi dát odpověď, jakou by si zasloužil.
Nechtěl jsem ho zklamat.
„Děkuji… už je mi dobře…" zašeptal jsem nakonec a vstal.
Opravdu už to bylo lepší, žaludek se uklidnil a hlava tolik nebolela.
„Půjdu se pustit do té zahrady a… Jay, prosím, buď opatrný a nechoď nikde sám daleko, ano? Oběd uvařím," usmál jsem se na Jaye, aniž bych věděl, proč jsem to řekl, a pak ho obešel, abych se pustil do zahrady, jak jsem slíbil, a taky, abych přišel na jiné myšlenky.
Jay
No, tak odpověď jsem nedostal, a ještě navíc jsem zůstal sám v kuchyni.
Povzdechl jsem si, když mi Micova postava zmizela za dveřmi. Snad si aspoň stihl obout boty.
Ani jsem mu nestihl říct, že oběd dneska uvařím já.
Nakonec jsem se zvedl, vzal luparu, vytáhl jsem z ní nevystřelené náboje, a šel ji vrátit zpátky na své místo. Ty, co jsem měl ještě v kapse, jsem zase hodil zpátky do šuplíku.
Zastavil jsem se u stěny a znovu se zadíval na kopí.
Gáe Buide a Gáe Derg… Delší a kratší kopí, které mi přenechal děda s tím, že je mám opatrovat jako oko v hlavě. Že jsou mé a nikoho jiného. Nikomu je nesmím dát, ani prodat. Jsou mojí součástí, jsme jeden celek, a nesmíme se za žádnou cenu rozdělit.
Veden náhlým popudem jsem je vzal do ruky a zkusmo s nimi naznačil výpad.
Byl to zvláštní pocit. Opravdu, jako by byly mou součástí. A i když jsem s nimi pod dědovým dohledem často cvičil, dlouho jsem je nedržel v ruce. Přesto jsem teď přesně věděl, jak s nimi zacházet, a k čemu která slouží…
Nakonec jsem je zavěsil zpátky, a pak už se vydal ven, abych konečně obstaral Portose.
Jen jsem si při procházení domem povzdechl, že dneska bude nejen hodně praní, ale i uklízení, podle toho, kolik bordelu jsem teď do domu nanosil.
Portos se zdál být už klidný, a v klidu se už nechal odvést i do ohrady.
Micah už chodil po části zahrady, kde jsem mu ukázal, že může udělat záhony, a tak jsem se pustil do své vlastní práce.
Po celou dobu jsem však myslel na to, co se ráno stalo. A stále jsem měl čím dál silnější pocit, že to, co je napsáno v dědových denících, s tímhle úzce souvisí, a my oba, já i Mic, si je musíme bezpodmínečně přečíst.