Micah
Oddechl jsem si, když Jay nakonec souhlasil a řekl, že to nechá na mě, jen mi ukáže, který prostor můžu využít. Začal jsem se na to docela i těšit, a když pak podotkl, že mám klidně zůstat druhý den doma, rezolutně jsem to zamítl.
„Jsem tu zaměstnaný. Budu pracovat," řekl jsem rozhodně a vypjal hruď, ale vzápětí se rozkašlal.
Raději jsem toho proto nechal, a po večeři se hned rozloučil a zamířil do pokoje.
Pravda byla, že jsem sotva lezl a sprchu jsem nakonec odložil až na ráno, protože už po cestě se mi otevírala pusa, a jakoby tím dobrým jídlem, co Jay na večeři udělal, to na mě všechno ještě víc padlo.
Ani jsem se neoblékal, a tentokrát se ani nestihl stydět, když jsem pak nahý přecházel z koupelny do ložnice, kde jsem sebou hned pleskl na postel, aniž bych se přikryl.
Snad za vteřinu jsem byl tuhý jako prkno, a dokonce se mi tentokrát nezdály žádné sny.
Nebo jsem o nich aspoň nevěděl.
No, a vzhledem k tomu, jak jsem večer odpadl, zapomněl jsem si nařídit ten budík, takže ráno mě vzbudilo až zafrkání koně, protože k tomu všemu se mi ještě tak dobře spalo.
Mohutně jsem zazíval, protáhl se, trochu zafuněl, jak jsem pocítil mírnou bolest, a v první chvíli měl tendenci se otočit na bok a spát ještě dál, ale druhé zafrkání mě přivedlo zpátky na zem.
Zamžoural jsem na budík a v tu ránu jsem byl probuzený tak, jako nikdy.
Bylo totiž skoro šest hodin, a podle toho, co jsem slyšel, se nejspíš Jay chystal už odejít.
Já jsem ale idiot!
Vyletěl jsem z postele, přizabil se o vlastní nohy, vletěl do koupelny, fakt proletěl sprchou, popadl oblečení a proletěl kuchyní i obývákem, abych zjistil, že Jay už skutečně doma není.
Vyběhl jsem proto ven, znovu se přizabil, a pak si oddechl, když jsem Jaye spatřil u stáje.
„Hned budu připravený! Počkej na mě! Omlouvám se!" zaječel jsem a poskakoval na jedné noze, jak jsem se snažil nasoukat do kalhot.
„Dej mi minutku!" zaječel jsem znovu a nabral dveře, když jsem se prudce otočil, abych vběhl zpátky do domu, protože jsem zapomněl na spodky.
Cestou jsem ještě přeletěl přes gauč, nakopl si palec o práh, ale skutečně, za minutu jsem vybíhal z domu, rozcuchaný, pomlácený, s trikem naruby, rozvázanýma botama, houskou v puse a mikinou v ruce, ale připravený odejít.
Jay
Ani jsem nepočítal s tím, že by se mnou Mic druhý den šel do lesa. Bylo na něm vidět, že je fakt utahaný, a už když odcházel, tak se mu málem pusa rozervala, jak moc zíval a nedokázal tomu zabránit.
Ale pravda byla, že už měl po těch dvou dnech lepší barvu ve tváři než předtím, kdy se tu ukázal poprvé. S povytaženým obočím jsem nakouknul z obýváku, jak si to nahý producíruje po chodbě do svého pokoje.
No, rozhodně se nemá za co stydět. A hlavně když trochu nabere, nebude tak vychrtlý, a zpevní svaly.
Pak bude mít ideální postavu, řekl bych. Už teď je hezký, a co teprve potom. To už se pak budu nejspíš držet zuby nehty, abych se na něho nevrhnul.
Dodělal jsem papíry, které jsem potřeboval, napsal zákazníkovi z vesnice, že má připravené dřevo a má si pro něho dojet v sobotu, protože v pátek budu celý den v lese. Pak jsem ještě šel do kuchyně, abych připravil jídlo na druhý den. Pro jistotu jsem toho udělal víc, kdyby se mnou Mic nakonec šel.
A teprve potom jsem se šel osprchovat a konečně zalezl do postele i já.
Bylo něco kolem deváté, kdy jsem se naposledy podíval na budík a vzápětí jsem zalomil. Jindy bych šel spát později, ale teď jsem potřeboval být na druhý den fit.
A taky že byl. Bez problémů jsem vstal, umyl se a oblékl rovnou do pracovního. V kuchyni jsem navařil kotel kávy a čaje, protože jsem si oboje bral do termosky. S jídlem a vodou na pití jsem to pak nastrkal do brašny. Zašel jsem se mrknout do Micova pokoje. Opatrně jsem pootevřel dveře a nakouknul.
Spal jak dřevo, a ještě tak hezky vystrkoval ten svůj zadeček, že jsem nakonec jen utřel slinu, potichu zavřel, a šel se nasnídat a připravit k odchodu.
Byl jsem skoro hotový a už jsem jen připravoval Portose, když se najednou z domu vyřítil nahý Mic a hulákal něco o tom, že mám počkat.
Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo kroutit hlavou nad tím, jak vypadal. Ale znovu jsem se ujistil, že opravdu není k zahození, a teď, když už vím, jak na tom je, tak snad možná někdy…
Třeba jen jako přátelskou výpomoc?
„Hele, zpomal. Když vyrazíme o pár minut později, zas se tolik nestane,“ přivázal jsem Portose k ohradě, a pak nastrkal Mica zpátky do domu. Nalil jsem mu čaj, který zůstal a nevešel se do termosky. Ohřál jsem mu ho v mikrovlnce, a ještě jsem mu dal na talíř další housku, sýr a máslo, a přisunul mu to.
„Pořádně se najez, tu chvilku počkáme. A taky se dej do kupy, málem sis přišlápl tkaničky. A přibereš si pláštěnku, hodíme to do brašny k moji. Jeden nikdy neví. Tak se v klidu najez, a pak vyrazíme. Počkám venku, ano?“ vzal jsem z lednice ještě jídlo, které jsem večer chystal pro něj, a pak, s přáním dobré chuti, jsem zamířil ven, abych dochystal věci.
„Mimochodem,“ zastavil jsem se ještě ve dveřích a otočil se na něho, „máš moc pěkný zadek.“
A pak už jsem s úsměvem vyšel konečně ven.
Micah
Fakt jsem nechtěl zdržovat, ale byl jsem natlačen zpátky do domu, a pod nos mi byla dána snídaně.
Ne, že bych neměl hlad, ale nechtěl jsem, aby Jay kvůli mně nějak měnil plány.
Snažil jsem se to proto do sebe rychle nasoukat a vypít čaj, který mi jako naschvál přihřál až moc.
Jenže to, co pak řekl, mě natolik vykolejilo, že snídaně a všechno ostatní šlo stranou.
A čaj, který jsem měl zrovna v puse skončil přede mnou na stole.
Ještě mi zbytky tekly po bradě, když jsem z otevřenou pusou zíral na dveře, za kterými Jay zmizel.
Zadek?
Řekl, že mám pěkný zadek?
Tak moment, moment…
Jak může vědět, jak vypadá můj zadek?
Počkat!
Není to nějaký skrytý úchyl, že ne?!
Zafuněl jsem a podezíravě se podíval na jídlo.
Pátral jsem v paměti, jestli tu někde nebyla nějaká místnost, kterou mi při prohlídce neukázal, a která by mohla sloužit jako mučírna nebo něco na ten způsob, co úchylové používají.
Ale nic mě nenapadlo.
Tak, že by…
Málem mi bouchla hlava při představě, jak se Jay plíží do mé ložnice s úchylným výrazem a spícího mě osahává, a kdo ví, co dělá.
Ne, ne, ne…
Zatřepal jsem hlavou. To by Jay neudělal. Sice ho znám chvilku, ale takový on není.
Nebo snad…
Hlava mi bouchla po druhé, když jsem si představil sebe, jak jdu nahatý do jeho ložnice. Už jednou jsem to udělal, aniž bych o tom věděl. Co když jsem já nějaký úchyl a ani o tom nevím?!
Náměsíčný úchyl?!
Panebože!
Málem jsem při té představě dostal infarkt a musel se zhluboka několikrát nadechnout.
Tohle musím vyřešit!
Vstal jsem, uklidil po sobě svinčík, upravil se, zavázal boty a rychle vyběhl ven.
„Jsem připraven na akci!" zakřičel jsem, až mi přeskočil hlas. „Chci říct… na práci! Připraven! Pracovat! A… no… chtěl jsem se zeptat… to, jak jsi mluvil… jako o… o mém… za-zadku… tyshoviděl?"
Poslední slova jsem vyhrkl, až se mi málem zlomil jazyk, a byl rudější než to jabko, které Portos právě žvýkal.
Jay
Byl jsem už praktický hotový na odchod, když se Mic ukázal venku. On tu snídani snad musel spolknout najednou. Po očku jsem se na něho podíval, jestli nemá pusu jako had a nedokáže ji otevřít tak, že spolkne celého člověka.
Ale mé pozorování vzalo za své, když jsem pak slyšel, co říkal. Totálně mě tím odboural.
Začal jsem se smát tak, že i Portos přešlápl a zafrkal.
„Jasně… že jsem… ho viděl…“ snažil jsem se uklidnit. „Večer ses nahý producíroval po chodbě, a ráno jsi nahý vyletěl z baráku. A to že jsi měl oblečenou jednu nohavici, to moc nezachránilo.“
Zkontroloval jsem, jestli máme všechno, chytl jsem Portose a ukázal Micovi, že jdeme.
„Kdyby to bylo dál, jeli bychom autem,“ ukázal jsem Micovi dodávku, ve které vozím Portose. „Ale tam, kam jedeme teď, je to zbytečné, je to kousek, a navíc je tam špatná cesta pro auto. Takže jdeme do… akce…“
Znovu jsem se na Mica podíval a znovu se musel zasmát, když jsem viděl, jak se tváří.
Nasadil jsem svižný krok, ale po chvíli jsem trochu zpomalil, aby mi Mic stíhal. „Kdyby tě bolely nohy, nebo jsi mi nestačil, tak řekni. Posadíš se na Portose. A neboj, on to zvládne,“ ještě jsem mrknul, jestli si vzal pevné boty a dobře si je zavázal.
A už nic nebránilo tomu, abychom po chvíli začali stoupat do kopce, kde vedle lesní cesta k místu, kde po nedávné větrné smršti zůstaly polámané stromy.
Micah
Připadal jsem si jako debil, když mi to Jay osvětlil.
Takže já ho tady v duchu obviňuju z úchylnictví, a ona je to vlastně moje vina.
Zabručel jsem omluvu a byl rád, když jsme vyrazili a Jay změnil téma.
Ještě štěstí, že jsem si koupil ty pevné boty, protože v teniskách bych si nejspíš brzo zlomil nohu.
V jednu chvíli jsem skoro běžel, protože Jay chodil neskutečně rychle, ale naštěstí zpomalil, a já byl za to vděčný, protože jsem sotva popadal dech.
Ale raději si nechám upadnout nohy, než se posadit na toho obra!
Jako by snad Portos četl mé myšlenky, otočil se na mě a pohrdavě si odfrkl?!
Jako vážně?! Nechce ještě protočit očima?!
Povzdechl jsem si, zabrblal si něco pod nosem, ale musel jsem dávat pozor na cestu, a navíc, Jay mi začal vykládat, na co si mám dávat pozor a čeho se vyvarovat, takže Portose jsem vypustil z hlavy.
Nikdy by mě nenapadlo, kolik toho musí člověk vědět, když jde do lesa.
Vždycky jsem si myslel, že na tom nic není, ale Jay mě vyvedl z omylu.
Nakonec jsem se osmělil, a i já se ho zeptal na pár věcí.
Dokonce jsme cestu zvládli bez jediné přestávky, a já si uvědomil, že je mi opravdu moc dobře, a dokonce mě ani nebolí nohy.
Dýchal jsem čerstvý vzduch, vnímal to ticho lesa, rušené jen šelestěním stromů, praskáním větviček nebo občasným zahrabáním, jak se nejspíš nějaké zvíře pokoušelo zjistit, kdo ruší jeho klid.
Jako, sám bych se sem ani nevydal ani ve dne. Rozhodně ne s mým orientačním nesmyslem. Nejspíš bych zabloudil pár metrů od domu, a za několik let by našli moji ohlodanou kostru.
Ale takhle, ve společnosti někoho jiného, to bylo opravdu velice příjemné, a hlavně i naučné.
Jay
Cesta ubíhala poměrně rychle, i přesto, že jsem musel o něco zpomalit.
Micův výmluvný pohled na Portose, když jsem řekl, že si na něho může sednout, byl úsměvný. Myslím, že to dokonce pobavilo i samotného Portose, podle toho, jak se na Mica podíval.
„Tak jsme na místě,“ zastavil jsem asi po pěti minutách chůze už mimo lesní cestu. „Od tama až tam,“ ukázal jsem rukou na dvě strany, „je potřeba les vyčistit. Nedávno tu byla větrná smršť, a i když jsou teď stromy zdravé, mohli by je napadnout škůdci, a pak by to mohlo udělat paseku v celém lese. Jo, ještě jedna maličkost, dávej si pozor, kam šlapeš. Můžou tu být hadi. Ale moc jich tu nebývá, víc jich je tam u skalisek,“ ukázal jsem před sebe.
Odstrojil jsem Portose, aby měl volnost a někde se nezachytil, a než jsem se pustil do práce, ještě jsem si nalil trochu kávy a nabídl i Micovi.
„Většinu stromů už mám očištěnou. Mohl bych to stáhnout i tak, ale je lepší, když kmeny nemají zbytečné větve navíc, které by se mohly šprajcnout, a mě nebo Portosovi pak by mohl kmen ublížit, kdyby se napružil a pak vymrštil. Už jsem tak měl jednou zlomenou nohu a nechci to opakovat. Jasně, trvá to trochu déle, ale já nikam nespěchám. Dneska stáhneme co nejvíc kmenů dolů na lesní cestu, kde je naskládáme, a některé si pak vyberu a stáhnu je dolů ke mně.“
Snědl jsem jednu housku, vypil kávu, napil se trochu vody a šel si nachystat pilu.
„Když budu pracovat, vyhýbej se mi, abys nepřišel k úrazu. Můžeš zatím tahat větve na jednu hromadu, třeba tam,“ ukázal jsem trochu níž. „No, když budeš unavený, klidně si odpočiň. A když budeš mít hlad, klidně se najez.“
Zapnul jsem si rukávy od košile, hodil na oči pracovní chránící brýle, a ještě se mrknul na Portose, jestli je v pohodě, a pak na Mica.
Jo, sice jsem mu neřekl úplně pravdu, že jsem viděl jeho zadek nejen venku, ale i u něj v ložnici, ale raději ať to neví. Nerad bych, aby mi hned utekl jen proto, že jsem nakouknul do jeho pokoje, když spal.
„Víš, fakt buď opatrný. Tohle místo je tak trochu zvláštní. Nejsou tu díry, do kterých bys mohl spadnout jako u skal, aspoň o nich nevím. Ale už jen to, že tu bylo několik větrných vírů, které přišly z čista jasna odnikud, přičemž nebe bylo úplně čisté… už to samo o sobě je divné. No, tak já jdu makat,“ ještě jsem se na Mica usmál, abych ho povzbudil, a pak už se postavil k jednomu z posledních třech kmenů, které jsem potřeboval ořezat, nahodil řetězovku a pustil se do práce.
Micah
Tak jo, pustit se do práce. Jenže ono se to snadno řekne, ale hůř udělá, když člověk přesně neví, odkud začít.
Kromě toho…
Vzdychl jsem, podepřel si bradu a nedokázal odtrhnout pohled od Jaye, který začal ořezávat strom.
Uvědomuje si ten chlap vůbec, jak pěkný je?
Nejspíš bych zůstal na kmeni sedět, dokud bysme nemuseli zpátky, ale nakonec mě začal bolet zadek, zatlačil jsem slinu a vstal, abych mohl začít pracovat.
Nasadil jsem si rukavice, které mi Jay přibalil a rozhlédl se kolem sebe.
Tak jo. Odnosit větve na hromadu zvládnu.
Začal jsem systematicky z jednoho konce a posbíral napřed ty menší, kterých jsem zvládl vzít víc najednou. Pak jsem odtahal ty větší, a když jsem dokončil jednu část, Jay akorát dodělával jeden kmen stromu. Samozřejmě, že jsem ho celou dobu po očku pozoroval, a jednou dokonce málem narazil do stromu, když se zrovna protahoval, aby ulevil namáhaným svalům.
Vážně jsem jako nějaký puberták, co si o mě ještě pomyslí.
Na chvilku jsem se zastavil, abych se napil vody, a pak se znovu pustil do práce.
Nechtěl jsem, aby si Jay myslel, že jsem nějaká padavka a nezvládnu i něco tak jednoduchého.
Nakonec jsem se do toho tak zažral, že jsem zcela přestal vnímat okolí, a ani nevím jak, najednou jsem se ocitl o kus dál od Jaye a místa, kde právě byl.
Trochu jsem se polekal a už chtěl vykročit, když jsem najednou za sebou uslyšel šelest, a když jsem se prudce otočil, zíral jsem na asi dva metry velkého černého hada.
Srdce se mi rozbušilo jako šílené, nedokázal jsem se pořádně nadechnout a v hlavě mi hučelo, jako ve včelím úlu.
Snažil jsem se couvat od hada pryč, ale ten jako by mě následoval.
Nedokázal jsem z něj spustit oči, byl jsem jako hypnotizovaný, a v hlavě se mi znovu rozezněla ozvěna bubnů. Ten had nebyl normální. Čišelo z něj nesmírné zlo.
Já vím, zní to blbě, ale prostě tak jsem to najednou pocítil.
Roztřásla mě zimnice a z očí se mi spustily slzy ne strachem, ale tím čirým zlem, které jsem pocítil.
„Ach!" vykřikl jsem, když jsem zakopl o větev a skončil na zadku, jak jsem neudržel rovnováhu.
Snažil jsem se couvat i v sedě od hada pryč, ale on se pořád přibližoval a přibližoval…
„Jdi ode mě!" vykřikl jsem konečně, až mi přeskočil hlas a hodil po hadovi první věc, co mi přišla pod ruku.
Jenže on se tomu jednoduše vyhnul a dál mě svazoval svým pohledem, stejně, jako se ke mě pořád blížil…
Jay
Vážně se mi teď dělalo dobře, protože jsem se nemusel starat o maličkosti. A tak jsem první strom měl ořezaný celkem rychle, a ty nejhrubší větve jsem ještě aspoň rozpůlil, aby nebyly tak těžké na tahání.
Chtěl jsem se přesunout k dalšímu kmeni, ale nakonec jsem odložil řetězovku a vyšel těch pár metrů nahoru k našim věcem, abych se pořádně napil. Začínalo být dost teplo, a už nějakou chvíli jsme tu byli.
Právě jsem si vytahoval vodu, když najednou Portos o kus dál zafrkal a několikrát zahrabal kopytem do země. A když to znovu zopakoval, otočil jsem se…
Upozorňoval mě na nějaké nebezpečí, a to nebylo radno podceňovat.
A měl jsem pravdu. Mic byl tak zažraný do práce, že si ani neuvědomil, jak moc se přiblížil ke skaliskům. Už jsem chtěl na něho zavolat, když se najednou jeho chování změnilo. A podle toho, co jsem viděl…
Rychle jsem vytáhl krátkou mačetu a rozběhl se za ním. Dalo mi to práci, párkrát jsem se zamotal do větví, ale stále jsem sledoval Mica.
Podle toho, co dělal, tam nejspíš bylo nějaké zvíře. Je to městský kluk, může ho vyplašit i žába, ale nemohl jsem to podceňovat. Byl jsem od něj už asi na deset metrů, když dopadl na zadek a po něm začal couvat zpátky a křičet a házet klacky a kameny před sebe…
Vyběhl jsem ještě kousek a zaměřil se pohledem tam, kde se pohnula tráva. A za chvilku jsem ho uviděl.
Nerozmýšlel jsem se, rozmáchl se a hodil tím směrem mačetu a doufal, že jsem se trefil.
„Micu! Micu, uklidni se a nekřič! Zůstaň na místě a nehýbej se! Micu, slyšíš?“ konečně jsem na něho zavolal a rychle jsem překonal zbývající vzdálenost, a po cestě vytahoval nůž zpoza opasku.
Micah
Byl jsem úplně mimo.
A nebylo to jen tím, že jsem měl strach.
Ten jsem samozřejmě měl, kdo taky ne, když vidí před sebou černého hada.
Ale bylo v tom něco víc, něco, co jsem nedokázal úplně pojmenovat.
Každou chvilku jsem očekával, že mě ten had sežere, nebo se změní v nějaké monstrum a snažil se odplazit, co nejdál to šlo, jenže spíš jsem se víc zamotával do větví a klouzal po hlíně.
Úplně jsem přitom všem zapomněl na Jaye, který se mi ale sám připomněl.
Trhl jsem s sebou, když jsem uslyšel jeho hlas, a na okamžik spustil hada z očí.
To, že to byla chyba jsem pochopil vzápětí, když se had vyhnul mačetě, kterou po něm Jay hodil a najednou byl až moc blízko. Tak blízko, že mě jeho rozeklaný jazyk polechtal na bradě.
„Nezachráníššššš je…" zasyčelo mi v hlavě, a než jsem chytl pravý panický záchvat, had byl najednou pryč.
Pohoda posledních dní zmizela, jako mávnutím proutku, a já byl zase jen uzlíček nervů.
Seděl jsem na zemi s hlavou mezi koleny a mumlal si sám pro sebe, že jsem se musel zbláznit.
Určitě jo! Vždyť hadi nemluví!
Škubl jsem s sebou a vykřikl, když se mě najednou někdo dotkl.
Když jsem uviděl Jaye, rozbrečel jsem se ještě víc, a nehledě na to, co si bude o mě myslet, skočil jsem mu kolem krku a zabořil nos do jeho hrudi.
„Jsem blá-blázen… myslím, že… že jsem se zbláznil… co… co se to se mnou děje? Jestli jsem někdy… někomu ublížil… tak se omlouvám…" vzlykal jsem ho jeho hrudi a máčel mu košili svými slzami.
Jay
Úplně ve mně hrklo, když jsem viděl hada tak blízko Mica. Byla to známka toho, že jsem se netrefil, a já si v tu chvíli nadával do všeho možného.
Ale než jsem stihl doběhnout a hada zabít, byl najednou pryč. Ani jsem nestihl zaregistrovat, kdy se odplazil.
Dopadl jsem vedle Mica na kolena a hned se ho prohlížel, jestli je v pořádku. Ale jen to způsobilo jeho leknutí a vzápětí byl na mě nalepený a soplil mi do košile.
„V pořádu… už je to v pořádku,“ hladil jsem ho po zádech, ale pro jistotu se ještě rozhlížel kolem sebe, připravený na hada zaútočit dříve než on na nás.
Ale ten se už neukázal.
Počkal jsem, až se Mic trochu uklidní, pak jsem mu pomohl na nohy a pomalu ho táhl dolů k našim věcem. Po cestě jsem ještě sebral mačetu a podivil se, když jsem na ni zahlédl stopy krve. Nejspíš jsem hada jen zranil…
„Už je to v pořádku, ano?“ podal jsem Micovi kapesníky, když jsme se posadili na kládu u našich věcí.
„Já to tu dodělám, bude to tak hodina a půl, a pak půjdeme domů. Nemusíš už nic dělat. Zůstaň tady u Portose. To on mě upozornil, že se něco děje, víš?“
Vytáhl jsem z brašny termosky a nalil Micovi čaj a podal mu ho. Sám jsem si nalil kávu, vytáhl svačinu a část dal i Micovi, i když jsem nevěděl, jestli bude mít vůbec chuť si dát, jak byl z toho pořád vyplašený.
Nedivil jsem se mu. Bylo to opravdu celé podivné. Takové chování u hadů jsem ještě nezažil, zvlášť, pokud byl zraněný. To by spíš zaútočil na mě, ale on se plazil přímo za Micem, jako by právě on byl jeho cíl.
„Jen si dávej pozor, a k těm skaliskům se nepřibližuj. Dneska to dodělám, a už sem nebudeme muset jít. Jen se tu některý den zastavím a postahuji zbytek dřeva dolů na cestu.“
Mluvil jsem na Mica, aby se uklidnil, a celou dobu jsem ho pozoroval. Nejspíš dneska bude potřebovat velkého panáka. A pokud se mnou ještě půjde do lesa, dostane pořádný nůž, aby měl něco na obranu.
Micah
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy jsem dostal do ruky čaj.
Ani jsem si neuvědomil, kdy nás Jay stáhl dolů.
Kousl jsem si i do housky, ale pořád jsem měl stažený žaludek, takže nakonec zůstalo jen u čaje.
Poslouchal jsem Jaye, zadíval se na Portose, který mi věnoval jeden z těch pohledů, při kterých si říkám, jestli zvířata nemají větší rozum než lidi, a když jsem se trochu sebral, zastyděl jsem se.
Vyváděl jsem jako malý kluk, a přitom to byl jen had.
Co si o mě teď Jay pomyslí? Určitě si řekne, že jsem jen městská fňukna, a už mě u sebe nebude chtít.
On je na něco takového zvyklý, a přece se v lese dá čekat, že na něco člověk narazí.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, vypil čaj, pořádně se vysmrkal, a pak se poplácal po tvářích.
Vzpamatuj se, Micahu!
Lepší příležitost už nikdy nedostaneš!
„Jsem v pořádku. Nemusíš kvůli mně měnit plány. Zpanikařil jsem. Omlouvám se. Mrzí mě to. Ale už je to dobré. Doděláme práci, jak jsi naplánoval. Chci ti pomoct, nechci pořád nějaké úlevy. Zvládnu to," řekl jsem odhodlaně, i když se mi hlas ještě trochu třásl, a zadíval se Jaymu do očí.
Jay
Když jsme tak seděli blízko sebe, cítil jsem, jak se Micah chvěje. Nejspíš z toho byl ještě rozhozený, a já se mu ani nedivil. Hadů nebo jiných zvířat tady se nebojím, ale mám k nim respekt. Vím, co dokážou, a jak jsou nebezpeční. Stejně jako ten chřestýš před třemi dny.
A to mě přivedlo na myšlenku, že v tomhle místě se hadi poslední dobou chovají nějak podivně.
Možná by nebylo od věci zavolat nějakému odborníkovi a poptat se na to…
Ale to až budu doma, protože odsud se nikomu nedovolám.
A to jsem si uvědomil další věc.
Kdyby se Micovi něco stalo, byl by problém. Budu muset prohlédnout séra, které mám na první pomoc proti hadímu uštknutí, jestli nejsou prošlá, a taky jich pak brát s sebou do lesa raději víc. Minimálně jedno pro sebe a jedno pro něho. A taky pro Portose, i když u něj je to trochu složitější.
No, ale brzy bude zima, začne se ochlazovat, takže hadi už nebudou tak aktivní, a spíš budou někde poschovávaní. A taky už nebudu muset tak často sem nahoru. Spíše jen níže v lesích, které jsou blíž k mému domu.
„Dobře,“ ještě jsem se napil vody, sbalil věci a postavil se, abych opatřil i Portose. „Ale nepřemáhej se, jasný? Když ti nebude dobře, řekni mi. Raději to, než tě odsud tahat v bezvědomí.“
Ještě jsem poplácal Mica po zádech a šel k Portosovi, abych mu poděkoval, a dal mu mlsku, kterou mi skoro rval z kapsy.
Nakonec jsem se zabral do práce a skončil dříve než za tu hodinu a půl. Jel jsem bez přestávky, ale nechtěl jsem to tu už moc protahovat kvůli Mica. Ale i tak jsem ho pozoroval, jestli je opravdu v pohodě.
Podařilo se nám potom společnými silami stáhnout dva menší kmeny níž, abych nemusel Portose hned zaměstnávat. A když jsme měli všechno pobalené, zaháknul jsem všechny čtyři a zapřáhl je za Portose, a už jsme mohli vyrazit dolů k lesní cestě, kde už byla hromada, kterou jsem tam vytvářel už delší dobu.
Micah
Oddechl jsem si, když Jay nakonec souhlasil, že budeme pokračovat, ale přesto jsem ještě dostal kázání. I když mi bylo všelijak, znovu jsem se pustil do práce.
A že to byl dobrý nápad, mi došlo v momentě, kdy jsem na celou věc téměř zapomněl, a spíš jsem se začal stydět, že jsem se choval jako idiot a zkazil jsem pěkný den.
A co víc…
Málem jsem narval do stromu, když jsem si vzpomněl, jak jsem se sápal po Jayovi a soplil mu košili.
Úžasné, Micahu, jsi fakt borec!
Na sopel určitě takového chlapa jako je Jay utáhneš!
Vynadal jsem si do všeho možného a nenápadně brblal celou cestu dolů, aby si toho Jay nevšiml.
Za prvé, byl jsem v lese, a podle toho, co Jay říkal, skaliska byly hadí doupě.
Takže jsem jim v podstatě vlezl do revíru.
Za druhé, ječel jsem jak trefená husa, a ještě po hadovi házel kamení. Je jasné, že se bude bránit.
A za třetí, nemluvil. Jak asi mohl mluvit?!
Byl jsem prostě v šoku, a je vědecky dokázané, že když člověk prožívá strach a náhlý šok, vidí a slyší věci, které vlastně ani nejsou pravda, ale prostě mozek si to tak zpracuje.
Mozek se prostě zaplaví nějakou látkou, kterou ve chvíli stresu a napětí lidské tělo nadměrně vyprodukuje, a to může způsobit až halucinace.
Takže jsem se zase úžasně předvedl, a moje šance na to, že by se o mě Jay mohl zajímat, klesly těžce pod bod mrazu. Teda...
Ne, že bych do teď měl nějakou šanci.
Zašklebil jsem se sám pro sebe, ale pak se raději tvářil normálně, aby mě Jay ještě nevyhnal domů.
Když jsme došli k naskládaným kmenům, tam jsme odložili ty, co Jay očistil, a vzali jiné dva, které byly podle Jaye perfektní.
Moc jsem se v tom nevyznal, pro mě to bylo dřevo, jako dřevo, ale Jay vypadal, že ví, co dělá, a hlavně vypadal, že ho to opravdu baví.
Když jsme dorazili domů a pomohl jsem Jayovi s kmeny, které si ukládal na zvláštní místo, ještě na okamžik jsem ho zastavil, když měl nakročeno, že se postará o Portose.
„Omlouvám se za to v lese. Zpanikařil jsem. Jestli… jestli ti to nebude vadit, udělal bych večeři," poškrábal jsem se rozpačitě ve vlasech a pokusil se o úsměv.
Jay
Zdálo se mi to, nebo si Mic pořád něco pro sebe brblal? A skoro celou cestu?
Každopádně se zdál, že už je víc v pohodě, tak jsem se jen pousmál a pobídl Portose do kroku.
I když jsem šel zase o něco pomaleji, šli jsme tentokrát rychleji než ráno. Jako by Mica něco pohánělo, aby byl dole co nejdříve.
Přesto jsme dorazili až k večeru, což ale nebylo neobvyklé, a byl akorát tak čas všechno uklidit, postarat se o Portose a udělat večeři. Druhý den jsme nemuseli vstávat tak brzy. Sice já jo, k Portosovi, ale pak jsem si zase mohl jít lehnout a trochu se prospat. Zákazník si měl pro dřevo dojet až po obědě, tak jsem byl v klidu.
„Budu rád, když uděláš večeři. Pokud by ti to nevadilo, dal bych si něco čerstvě uvařeného. Přeci jen jsme celý den jedli housky. Teda, pokud se na to cítíš. Nějaké maso by tam mělo být rozmražené v lednici. A víš… Neomlouvej se pořád. Jde jen o to si zvyknout,“ plácnul jsem Mica po zádech, a pak už jsem ho postrčil do domu, abych si mohl dodělat práci, než se začne stmívat.
Nechal jsem ho jít dělat večeři a sám jsem dodělal to, co jsem potřeboval. A když jsem pak vcházel do domu jen v trenkách, protože jsem ze sebe poshazoval bordel na verandě, už to domem hezky vonělo, a já se docela na tu večeři i těšil.
„Jdu hodit sprchu, a hned přijdu,“ zastavil jsem se ještě na moment v kuchyni.
„Dobře to voní, a mám docela hlad. Už se těším na jídlo,“ nakouknul jsem přes Mica ještě do hrnce, a pak už jsem ho nechal vařit a šel do koupelny, abych ze sebe stáhnul špínu.
Micah
Byl jsem rád, že Jay souhlasil, a tak trochu jsem si i oddechl.
Sice jsem neuměl vařit moc jídel, a ani neuměl nic honosného, ale něco jsem zvládl.
Taky jsem se musel pár let živit sám, a i když jsem bydlel s mámou, poslední roky jsem musel obstarávat domácnost já.
Když mě Jay postrčil k domu, na nic jsem nečekal, v předsíni se vyzul a shodil ze sebe mikinu i kalhoty, abych neudělal po domě nepořádek, a pak teprve přešel do koupelny, kde jsem shodil zbytek oblečení, abych se mohl pořádně osprchovat a sundat ze sebe pot.
Horká voda mi udělala moc dobře, vydrbal jsem si i vlasy, sundal nenápadný porost, který mi na těle vyrašil, protože jsem to neměl rád, a pak, spokojený se svou očistou, jsem si oblekl spodky, volné kalhoty, obyčejné triko, a přešel do kuchyně.
Už jsem tak nějak věděl, kde a co Jay má, ale protože jsem zatím neměl představu, co uvařím, prošel jsem mu skříňky i špajzku, našel přitom i zástěru, kterou jsem si oblékl, a tak nějak se rozhodl, co udělám.
Nevěděl jsem, jestli Jay není na něco alergický, ale logicky jsem si odvodil, že to, co má v lednici a špízi, nejspíš jí a nevadí mu to.
Vytáhl jsem z lednice maso a zaradoval se, když bylo pěkně libové a vcelku, takže jsem si ho mohl upravit podle sebe. K tomu jsem vybral zeleninu a brambory a pustil se do práce.
Úplně jsem se do toho zažral, že jsem zapomněl i na to, kde jsem, ale Jay mě přivedl zpátky do reality.
A způsobem, jakým to dokázal jen on.
Málem jsem si uřízl ruku, když Jay vešel do kuchyně a měl na sobě jen…
Ty uplé boxerky toho moc neschovaly!
Začal jsem rychle a zhluboka dýchat, oči jsem zabořil na linku před sebe a odmítal se hnout, zvláště, když se nade mě pak Jay naklonil, a já cítil úplně všechno!
Když odešel, ještě chvilku jsem stál jako solný sloup, než jsem se zaúpěním strčil hlavu pod kohoutek, abych se schladil a uklidnil.
Ten chlap mě zabije!
Musel jsem se zase několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil a mohl dodělat večeři.
K masu v hrnci jsem přihodil brambory, nechal to spolu chvilku povařit, a pak tam přidal nakrájenou zeleninu, aby zůstala pěkně křupavá, ale nebyla úplně syrová.
Zahustil jsem kouskem másla, dochutil a doufal, že tenhle bramborovo-masový hrnec bude Jayovi chutnat.
Jay
Nechal jsem Mica dodělat večeři a šel se rychle osprchovat. Pořádně jsem si vydrbal i vlasy, protože jsem v nich měl piliny. S tímhle jsem měl vždycky problém. Husté nepoddajné vlasy, a pokud bych je chtěl mít čisté, musel bych mít šátek. Ale to bych se zase upekl…
Když jsem byl spokojený se svou očistou, utřel jsem se, oblíkl čisté věci, a s ručníkem na hlavě ještě zamířil do ložnice.
Zadíval jsem se na kopí zavěšené na stěně, a znovu se nad vším, co se za poslední dny událo, zamyslel.
Kratší kopí jsem sundal ze stěny a zkusmo s ní párkrát švihnul, naznačil výpad, udělal pár otoček…
A vlastně ani nevím, proč jsem to udělal, a proč jsem do ložnice vlastně šel…
Podíval jsem se na kopí, které, jako by najednou mělo vlastní rozum a snažilo se mi něco naznačit.
Ještě chvilku jsem tak stál, než mě probralo klepnutí hrnce z kuchyně. Pověsil jsem ho zpátky na stěnu, rychle si vydrbal ručníkem vlasy a zaběhl ho pověsit zpátky do koupelny.
Dneska asi tak brzy spát nepůjdu. Nejspíš si zas přečtu něco z dědova deníku…
Když jsem došel do kuchyně, Mic právě prostíral stůl. Hrnec stál uprostřed a já viděl jeho zaváhání, jako by měl strach, že to snad ani jíst nebudu.
Ale nemusel mít vůbec strach.
Vonělo to opravdu dobře.
Ještě jsem zaběhl do chodby, abych vytáhl z brašny věci, které bylo třeba umýt, a zbytek svačiny, a pak už jsme se konečně usadili u večeře.
Nechal jsem si naložit na talíř, popřál Micovi dobrou chuť, a pak už se s chutí pustil do jídla.
„Zítra si můžeš přispat. Je sobota, takže volný den. Pokud ti to bude moc trhat rukama, tak můžeš začít s tou zahradou. Já dodělám tu boudu pro psa… prý se jmenuje Bax, a je to Shilohský ovčák. Bude trochu větší, ale zatím to je štěně, tak se nemusíš bát. No, možná bych pro začátek dával boty nahoru na polici, kdyby ho náhodou napadlo je rozkousat.“
Když jsem promluvil, zvedl jsem hlavu a zadíval se na něho.
Ne, nezdálo se mi to. Měl červenější tváře než předtím. Možná je unavený? Nebo to má z toho šoku z lesa? Nebo je to prostě z toho čerstvého vzduchu? Každopádně je roztomilý i s tím jeho rozčepýřeným hárem na hlavě. Fakt bych si dal říct…
Micah
Oddechl jsem si, když Jayovi očividně jídlo chutnalo, a sám jsem si naložil stejně jako on.
Nejspíš těma nervama mi pořádně vyhládlo, takže jsem se do toho pustil, hlavně i proto, když si mě najednou začal Jay prohlížet, až jsem se bál, jestli náhodou nemám na čele vypálené, jak moc jsem z něho rozhozený.
Jo, ještě jsem cítil teplo ve tvářích, protože asi jen tak na ten pohled nezapomenu.
Nakonec jsme se oba pořádně najedli, ještě jsem Jayovi uvařil kafe, uklidil jsem, protože jsem si nadělal binec já, a Jaye vyhodil do obýváku nebo někam, aby mi nezavazel, a hlavně mě nerozptyloval.
Bylo kolem deváté večer, když jsem odložil zástěru a spokojeně se zadíval na vydrbanou kuchyň.
Zvládl jsem umýt i okna!
Pokýval jsem hlavou, a pak už z kuchyně vyšel, abych Jayovi popřál dobrou noc a odebral se do ložnice. Začínal jsem dost pociťovat únavu, ale kupodivu to nebylo tak hrozné jako včera, takže jsem normálně došel do ložnice pro pyžamo, v koupelně jsem se umyl, převlékl a vyčistil zuby, a tentokrát už oblečený zamířil do ložnice a zalezl do postele.
Pohled mi padl na stolek, kde pořád ležel Jayův deník, na který jsem přitom všem úplně zapomněl.
Natáhl jsem ruku, ale pak ji zase stáhl zpátky.
Nemůžu si ho přečíst. I když mi to Jay sám nabídl, je to jeho soukromí. Jeho osobní věc. Nemůžu jen tak, část něco, co mu odkázal děda.
S těmihle myšlenkami jsem zhasnul lampičku a zavřel oči.
Myslel jsem, že hned usnu, ale tentokrát to nějak nešlo. A když už jsem zabral, probudil jsem se s trhnutím, protože se mi zdálo o hadech.
Nakonec jsem to asi po pěti pokusech vzdal a povzdechl si, když budík ukazoval něco málo před půlnocí. Asi si zajdu do kuchyně nalít mléko, nebo se jen tak projdu a třeba mě to unaví.
Potichu jsem vylezl z postele a ložnice, abych nevzbudil Jaye, jaké však vylo mé překvapení, když seděl na gauči a četl si.
Aniž bych si to nějak pořádně promyslel, místo do kuchyně jsem zamířil k němu, sedl si vedle něj na gauč a zabořil obličej do jeho paže.
„Nemůžu usnout," zahuhlal jsem a přitáhl si kolena k sobě.
Jay
Bylo to žrádlo. Fakt dobrý. Nacpal jsem se až k prasknutí, a myšlenka, že si půjdu číst, nabyla pevnějších základů. Jo, takhle přežraný bych nejspíš neusnul. A pokud ano, měl bych těžké spaní a špatné sny.
A tak jsem se nakonec odebral do obýváku, teda, hlavně mě Mic vyhodil, prý to tam v kuchyni už zvládne sám. Nalil jsem si skleničku dobrého pití, usadil se tentokrát na sedačce, abych měl pohodlí a nekrčil se v křesle. Přeci jen i moje svaly dostaly dneska trochu zabrat.
Jednou jsem si akorát odskočil na záchod, mrknul jsem do kuchyně na Mica, a když jsem viděl, že umývá okna, jen jsem zavrtěl hlavou, a raději se zase zdekoval do obýváku.
Začínám mít pocit, že jsem si domů přivedl manželku…
S úsměvem jsem se zase usadil a začetl se. A zapomněl na čas.
Byl jsem asi tak v polovině deníku, zas tak hrubý nebyl, když jsem zaslechl šramot, a po chvilce se objevil Mic. K mému překvapení se usadil vedle mě, opřel se o mě a povzdechl si, že nemůže spát.
Mrknul jsem na hodiny a docela mě překvapilo, že už je tolik. Ani jsem nepostřehl, že ten čas tak rychle utíká.
„No, kdyby byla zima, roztopil bych krb, u toho se dobře usíná. Ale teď by nám spíš bylo horko,“ odložil jsem deník a zadíval se na Micovu hlavu.
Měl jsem chuť ho podrbat v těch rozcuchaných vlasech. Fakt mě to lákalo…
„Jestli chceš, zůstaň tady,“ nakonec jsem se zvedl.
Naznačil jsem mu, ať si stoupne, a pak jsem sedačku roztáhl. Hodil jsem přes ní deku, zaběhl jsem do pokoje pro polštář a peřinu a hodil to tam taky.
„Teda, jestli ti nevadí, že budu vedle tebe a budu si číst,“ pozhasínal jsem a nechal svítit jen lampu vedle sedačky. Vzal jsem deník, dal na sedačku ještě jednu podušku z křesla, abych byl výš a neležel rovně, a pak se konečně uvelebil a přes nohy si jen lehce přetáhl přehoz ze sedačky.
„No, tak, nestyď se, nekousnu tě,“ poplácal jsem rukou na místo vedle sebe, kde byl nachystaný polštář a peřina.
Micah
To byl zase pro jednou debilní nápad!
Že já si napřed něco pořádně nepromyslím, než to udělám!
Hrklo ve mě, když se Jay najednou zvedl.
Teď určitě nastala moje poslední minutka!
Úplně jsem přeslechl i jeho slova, a když odběhl, v duchu jsem viděl, jak přichází s nějakým nožem nebo těma kopí, co mu visí na stěně.
Kruci!
Ale on místo toho přišel s dekou a polštářem, a já si až teď uvědomil, že gauč je roztažený a Jay říkal ať zůstanu, pokud chci.
Podíval jsem se na něj, když se uvelebil, a znovu cítil, jak mi rudnou tváře.
Jako fakt? To si jako fakt mám lehnout vedle něho?
Chápe vůbec, co mi tu nabízí?
Vrchol mého sexuálního života byla jedna pusa na střední na klučičích záchodech!
A teď si mám lehnout vedle sexy chlapa?!
To nedám… To fakt nedám…
Jenže když uteču, bude si určitě myslet, že jsem zbabělec, nebo že se ho třeba štítím, nebo bojím.
A to jsem taky nechtěl.
Navíc… Asi těžko bude počítat, že jsem ještě v šestadvaceti panic. S tím se taky člověk nechlubí.
Fajn, to zvládnu. Jen budeme ležet vedle sebe. Normálka.
No, normální by to bylo, kdybych se nezapletl do deky a nehodil hubu zrovna na Jayho hruď.
A když jsem se pokusil zvednout, rukou jsem zahrábl mezi jeho nohy, jak jsem si to špatně vypočítal.
Micahu, ty jsi fakt frajer!
Zafňukal jsem, rychle se posbíral, raději se na Jaye ani nepodíval, a pak si lehl zády k němu, co nejvíc na kraj gauče, a ještě se skoro celý zahrabal pod deku.
Jo, zase jsem to úplně zkonil.
Jay
Skoro jsem se začal smát, když jsem viděl, jak Micah začal zmatkovat. Ale když se otočil, rychle jsem si srovnal nádobíčko, které mírně po jeho útoku utrpělo.
Choval se, jako by poprvé s někým takhle spal.
Vlastně, co když je to fakt jeho poprvé, a to celkově?
Přes deník jsem se na něho pátravě zadíval, jak se motá do peřiny a odsouvá se na druhý konec sedačky, div že přes její okraj nepřeletí na zem.
„Hele, takhle brzy spadneš,“ nakonec jsem se nad ním nahnul a přitáhnul si ho blíž k sobě.
Pak jsem se zase uložil a znovu se začetl do deníku.
Ale nejspíš únava z celého týdne, se na mě podepsala. I to, že už bylo dost hodin, taky to, že jsem tu nebyl sám, a od Mica šlo ke mně příjemné teplo, i když měl na sobě to srandovní pyžamo a byl zabalený do peřiny…
Brzy se mi začaly klížit oči a písmenka se mi rozmazávaly. A když jsem se přistihl, že jeden řádek, něco o jablkách, čtu už asi po desáté, tak jsem to vzdal.
Odložil jsem deník, zhasnul jsem lampu, a pohodlněji se uložil.
Chvíli jsem jen tak čuměl do tmy, než jsem s tichým zaklením vstal, odhodil tu podušku, zaběhl si pro polštář a vrátil se zpátky k Micovi, aby nebyl v obýváku sám.
Jenže to, jaké šlo od něj příjemné teplo… No, co, snad mu to nebude vadit.
Opatrně jsem nadzvedl peřinu a přilehl jsem si k němu, abych nás mohl přikrýt oba.
Jasně, mohl jsem si vzít svoji, ale takhle to bylo lepší a hlavně příjemnější.
A když jsem kolem něho omotal ruku, zabořil nos do jeho vlasů a vdechoval jeho vůni, už bylo jen otázkou pár vteřin, kdy jsem i já zavřel oči a vzápětí usnul, aniž by mi došlo, že to pro něho nemusí být příjemné.