Jay
Když jsem ukázal Micovi, kde bude spát, popřál jsem mu dobrou noc a vrátil jsem se do kuchyně. Poklidil jsem, co zůstalo od večeře, nalil jsem si velkou sklenici vody, a přešel do obýváku, kde jsem ji postavil na stolek, vedle pohodlného křesla.
Nalil jsem si skleničku brandy, ze šuplíku komody vytáhl deník, který mi dneska Mic doručil, a pak už jsem se šel usadit do křesla. Pohodlně jsem si natáhl nohy na taburet, rozsvítil lampu, a pak už se začetl do deníku a pomalu upíjel to dobré pití.
Nejdříve jsem to jen tak zběžně prolistoval, prohlédl si vazbu, podíval se, co je napsáno na poslední straně.
Na prázdné poslední stránce byla jen jedna věta…
„Tento deník ti doručí ten, kdo o vás, uživatelích relikvií, všechno ví… Nový Strážce…“
Strážce? Uživatelé? Relikvie?
O co tu vlastně jde? Micah že by měl být strážce? Ten Micah, který je vyplašený ze všeho, co se kolem něho mihne?
A uživatel relikvií? Děda to evidentně nechal poslat mě. Ale proč mi to došlo až teď, tolik let po jeho smrti? A proč píše, že ví všechno o nás… Proč nenapsal – Ví všechno o uživatelích… Já, že bych měl být uživatel nějaké relikvie? Pamatuji si, že něco takového říkával, že jsem nový uživatel. Ale často jsme to přisuzovali tomu, že jsou to prostě jeho fantazie…
Nejspíš si ten deník budu muset pořádně přečíst, a nejspíš si přečíst i ten, který mi dal před svou smrtí.
A tak jsem se do toho začetl, že jsem zapomněl i na okolní svět.
Ale v tom tichu, které to panovalo, jsem zaslechl šramot, který mě hned vytrhnul ze soustředění.
Odložil jsem deník, vstal a potichu přešel ke dveřím a vykouknul na chodbu.
Micah právě procházel a mířil do mé ložnice. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli něco potřebuje, ale vypadal, jako by nic nevnímal. Jako by byl náměsíčný. A tak jsem ho jen tiše pozoroval a šel opatrně za ním.
Myslím, že mi spadla brada až na zem, když jsem viděl, co dělá, a slyšel, co říká…
Počítal bych i s tím, že mě chce třeba okrást, nebo zabít, když se tak vplížil do mé ložnice, ale tohle… Tohle mě úplně vyvedlo z míry.
A když se pak s výkřikem sesunul k zemi, už jsem na nic nečekal. Přiskočil jsem k němu, abych se podíval, jak na tom je.
No, rozhodně žil…
Vyběhl jsem do koupelny, namočil ručník do studené vody a rychle se vracel zpátky za ním.
„Lež, asi ses praštil do hlavy, pomůžu ti vstát,“ dřepl jsem si k němu, když jsem viděl, že se probral.
Otřel jsem mu obličej mokrým ručníkem, a pak jsem mu pomohl do sedu.
„Zvládneš vstát?“
Micah
Než jsem se stačil rozkoukat, skláněl se nade mnou Jay a mluvil na mě.
Chvilku mi trvalo, než jsem se vrátil zpátky do reality a uvědomil si, že jsem nejspíš zase něco provedl.
Proč ležím v jeho ložnici? Proč zírám na ta kopí, a proč mám pocit, že svět je najednou vzhůru nohama?
Než jsem si to uvědomil, pocítil jsem vlhko na tvářích.
Nechtěl jsem vypadat jako slaboch, a tak jsem rychle zamrkal, a slzy otřel do rukávu pyžama.
„Jsem v pořádku," zašeptal jsem, a nakonec se postavil na roztřesené nohy.
„Omlouvám se… já nevím… nevím, co se to se mnou děje. Asi… asi nejsem vhodný zaměstnanec. Nejspíš… nejspíš zajdu za nějakým psychologem nebo jak se jmenuje ten, co se dívá na hlavu. Nikdy jsem… nikdy jsem neměl problém, ale teď… nerozumím tomu,“ povzdechl jsem si a svěsil ramena.
Byl jsem najednou tak strašně unavený.
Možná jsem opravdu jen přetažený a potřebuju si odpočinout, ale nechtěl jsem vypadat jako slaboch.
Nechtěl jsem, aby si Jay myslel, že se na něco vymlouvám.
Opravdu bych se měl sebrat. Měl bych ze sebou začít něco dělat, protože takhle se brzo sesypu úplně. Kdybych znal aspoň příčinu a důvod a-
Najednou jsem s sebou škubnul, jak mi to došlo.
Vím, kdy to začalo! Všechno to začalo ve chvíli, kdy jsem měl doručit ten neznámý balík neznámému bohatému klientovi!
Takže…
Poplašeně jsem se na Jaye zadíval a odstoupil od něj, až ke stěně.
„Já… já nic nemám… opravdu nic nemám… jestli… jestli jsem vám někdy ublížil, tak se moc omlouvám… Když mi řeknete, co jsem udělal, pokusím se to napravit, slibuju, ale prosím… prosím… já už nechci… už to dál nezvládnu… prosím…"
I když jsem nechtěl, vzlyknul jsem a svezl se po stěně do sedu na zem, kde jsem hned vrazil hlavu mezi kolena a čekal na poslední milosrdný úder.
Jay
Jo, nejspíš se opravdu praštil do hlavy, a to pořádně…
Jen jsem zíral na to, co mele a co vyvádí, a nevěděl jsem, jestli se mám smát, litovat ho, nebo být naštvaný, že mi vlezl do ložnice. Nebo jestli… Vlastně ani nevím co.
Nakonec jsem sebral mokrý ručník ze země, došel jsem k Micovi, strčil jsem mu ho do ruky, a pak jsem ho vystrkal z ložnice ven.
Dotáhl jsem ho k druhému křeslu, a tam jsem ho nacpal, aby se posadil, a za další chvilku jsem mu do ruky strčil skleničku s nalitou brandy.
„Vypij to!“ poručil jsem mu dost rázně. „Nejspíš jsi ještě vystresovaný i z té minulé práce. Navíc byl dnešní den tak trochu zvláštní. Nemyslím si, že bys potřeboval psychiatra, ale odpočinek ti rozhodně pomůže. Takže malá změna. Budeš tu pracovat, tak jak jsme se domluvili. Ale ze začátku budeš dostávat jen lehčí práce, a jen po trochách, než se dáš do pořádku. A nechci slyšet žádné námitky, jasný? Mě pomůže i každá maličkost, i kdybys měl třeba jen zametat dvůr, nebo dát do pořádku záhony, a mohl bych konečně pěstovat rajčata nebo jahody. Budeš mi pomáhat s Portosem. Možná se ho ještě bojíš, ale zvykneš si, a on tě už evidentně přijal. A věř mi, že kontakt se zvířetem je na pohodu to nejlepší, co může být.“
Natáhl jsem se k němu a dolil mu do skleničky další dávku brandy.
„Jen bych se chtěl zeptat… Co víš o těch kopí, co mi visí na stěně v ložnici?“ při té otázce jsem položil ruku na rozečtený dědův deník.
Micah
Než jsem si stačil v hlavě utvořit obrázek toho, jak mě Jay zapíchne těma kopí na stěně, už jsem seděl v obýváku a lil do sebe brandy.
A to mě taky vzpamatovalo, když jsem se zašklebil a otřásl, jak silné to bylo.
Nepil jsem, dokonce ani třeba pivo, takže tohle bylo jako kopanec.
Ale na druhou stranu, mě to řádně probralo a mysl se mi trochu rozjasnila.
Povzdechl jsem si, zadíval se na Jaye, a přemýšlel nad tím, co řekl.
„Znovu se musím omluvit. Já… rád tu zůstanu a rád ti ze vším pomůžu… A práce na zahradě… Moc rád to udělám, pokud nebudeš proti. Jsem vyučený… květinář a miluju přírodu. Mám rád zahradničení a líbí se mi sledovat, jak všechno roste. Jenže moc se tím uživit nedá. A když už jsi mě zaměstnal, nechci nějaké výjimky. Budu normálně pracovat. Zvládnu to."
Jo, nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem nějaký slaboch.
A když zmínil ta kopí, trhnul jsem s sebou a raději položil skleničku na stůl.
„Já…" rozpačitě jsem se poškrábal ve střapatých vlasech a zadíval se na Jaye.
„Nejsem blázen, opravdu," snažil jsem se ho ujistit dopředu. „Nevím o těch kopích nic. Nikdy jsem je neviděl. Ale… mám pocit, že je znám. Že bych je měl znát. Mám pocit, že vím, komu patřily, a komu patří. K čemu slouží a jaký mají význam. Mám pocit, že to všechno vím, ale vlastně vůbec nic nevím. Nevím, proč se tak chovám a reaguji, nevím, proč slyším ty zatracené bubny, a nevím, proč se mi zdají sny o smrti. Jediné, co vím, je, že to začalo, když jsem měl doručit urychleně balíček jednomu bohatému klientovi. Ten balíček, který jsem ti potom dal. A víš, proč jsem ho nepředal tomu bohatému klientovi? Protože než jsem tam přijel, tak… Bal tam policie a sanitka, a lidé si šeptali něco o násilném přepadení. Ten… ten člověk umřel. Umřel, a já pak ten balíček dal tobě. A vlastně ani nevím proč jsem ti ho měl dát."
Bylo toho opravdu hodně, co jsem nevěděl, a měl jsem pocit, že mi asi brzo praskne hlava.
Jay
Pozorně jsem Mica poslouchal, a i když to bylo celé zvláštní, zdál se být při smyslech. Vypadalo to, že to, co říká, je pravda, a on to všechno opravdu teď prožívá, jen neví, co se děje.
No, tak trochu jako já.
„Nejspíš máme něco společného,“ povzdechl jsem si. „Taky nevím, která bije. Dějí se zvláštní věci a já nemám tušení, o co jde. Nebo spíš… tušení mám, ale nevím, jestli je to pravda. A tyhle věci, které se dějí, jsou poslední dobou častější a silnější, zvlášť teď, když jsem potkal tebe.“
Kopl jsem do sebe zbytek brandy, ale další jsem si už nenalil.
Bylo dost hodin. Blížilo se k půlnoci, a byl čas jít spát, abychom ráno nebyli jako mátohy.
Vstal jsem, přešel ke komodě, otevřel šuplík a chvíli se do něho díval a rozmýšlel.
Je to cizí člověk. Znám ho teprve jeden den. Ale tak nějak cítím, že je pro mě důležitý a můžu mu věřit. A taky… Může mi pomoct vysvětlit nějaké věci, stejně jako já můžu pomoct jemu.
Nakonec jsem ze šuplíku vytáhl dědův deník, který byl také vázaný v černě kůži, a vrátil se k Micovi.
„Teď bychom se měli jít vyspat. Ale… Jak se budeš cítit lépe. Tak tady…“ podal jsem mu ten deník. „Mám ho od dědy. Stejně jako ten, který jsi mi donesl dneska ráno. Akorát že netuším, proč ten druhý deník se mi dostal do rukou až dnes, a taky, kdo ho měl u sebe a jak věděl, že mi ho má poslat zrovna dneska, a právě po tobě. A nemůžeme to přičítat jen tomu, že si na tebe tvůj bývalý šéf zasedl. No, podle toho, co je napsáno v tom druhém deníku, bys měl být strážce uživatelů relikvií. A jedna z těch relikvií jsou právě ta kopí, které mi přenechal děda s tím, že jsou moje, a že je mám opatrovat i za cenu života. Asi tak nějak. Sám jsem z toho ještě zmatený, ale věřím tomu, že když si dočtu ten deník, a připomenu si, co bylo v tomhle, který ti teď půjčuji, tak to hodně věcí objasní. Můžeš si ho přečíst, ale bylo by nejspíš lepší, kdybys teď šel spát a přečetl si ho, až budeš odpočatý.“
Micah
Tak teď nevím, jestli jsem se zbláznil já nebo Jay.
Strážce uživatelů relikvií?
Jakých relikvií?
Jaký strážce?
Jací uživatelé?
Nejspíš se oba asi potřebujeme vyspat.
Zamumlal jsem znovu omluvu, popadl deník a s přáním dobré noci raději odešel do svého pokoje.
Deník jsem hned odložil na stolek, jako bych se bál, že na mě z něho něco vyskočí, rozsvítil lampičku, zhasl velké světlo a zalehl do postele.
Celý jsem se schoval pod peřinu, i když bylo teplo a přitáhl si kolena k bradě.
Všechno je to podivné. Ale třeba, až se vyspím, až se nadýchám čerstvého vzduchu, až se konečně trochu seberu, tak pak na tohle budu jen s úsměvem vzpomínat a kroutit nad tím hlavou.
Nakonec jsem usnul a tentokrát se to obešlo bez děsivých snů. Spal jsem celou noc a opravdu si po dvou dnech konečně pořádně odpočinul, i přesto, že jsem spal jen nějakých šest hodin.
Aspoň tak mi to budík ukazoval.
Ale bylo to vydatných šest hodin, a protože jsem nechtěl být za lenocha, protáhl jsem se, mohutně zívl, ještě se párkrát převalil ve voňavých peřinách, a pak už vstal.
Bylo mi vážně moc dobře a jen černý deník na stolku, připomínal to, co se během včerejška odehrálo.
Ale ani tentokrát jsem ho neotevřel.
Místo toho jsem se zaběhl rychle umýt, převlekl se do půjčených věcí a rozhodl se najít Jaye.
Zahlédl jsem ho u stájí, jak... jak se tomu říká?
Jo… jak hřebelcuje toho svého obra a vypadalo to, že si ti dva skutečně rozumí.
Byl na ně hezký pohled, a tak nějak mě to ještě víc uklidnilo a dodalo sílu.
Místo toho, abych šel ven, jsem se nakonec vrátil do domu a zamířil do kuchyně.
Je načase, abych taky něco udělal.
Pustil jsem se do přípravy jediné snídaně, kterou jsem uměl udělat, když teda nepočítám namazání housky máslem, a doufal jsem, že Jayovi mé vafle, které jsem si sám vymyslel, plněné čokoládou a přelité smetanovou omáčkou a javorovým sirupem, budou chutnat.
Naštěstí měl doma všechny ingredience, dokonce i jablka do těsta, které jsem potřeboval, jen jiné ovoce jsem nenašel a v mrazáku jsem se hrabat nechtěl, tak jsem doufal, že to bude stačit takhle.
Uvařil jsem kávu a pro sebe čaj a trochu nervózní se pustil do přípravy.
Jay
Nakonec jsme se přeci jen oba odebrali do postele. Ještě jsem se šel rychle osprchovat, s úsměvem se podíval na Micovi spodky, které visely na sušáku, všude jsem pozhasínal a pak už jsem zalezl do své ložnice a rovnou do postele.
Celkově mě ten dnešní den docela unavil, a tak nebylo divu, že jsem usnul dost rychle.
Ráno mě vzbudil budík. I když většinou vstávám sám, přesto ho mám nastavený právě kvůli Portosovi.
Hodil jsem na sebe čisté spodky a ponožky, v chodbě na sebe hodil pracovní hadry, ještě se napil vody, protože jsem měl žízeň, a pak už jsem šel dělat svou práci tak, jako každé ráno.
Portos se se mnou pozdravil, jen co jsem vešel dovnitř. Než se nažral, uklidil jsem, co bylo potřeba, a pak jsem ho vyvedl ven, aby se proběhl, a já ho pak mohl otřít, vyhřebelcovat a zavést zpátky dovnitř.
Normálně bych ho nechal už venku, ale dneska jsme měli jet do města, a v tom případě ho raději nechávám zavřeného. Jeden nikdy neví, co by se mu venku mohlo stát. Stačilo si vzpomenout na toho chřestýše v lese.
Když jsem si na tohle vzpomněl, málem jsem si vynadal do blbců. Úplně jsem na hada zapomněl.
Rychle jsem přešel k hromadě dřeva, kde jsem předtím odložil pytel.
No, budu ho muset spálit, nebo zakopat, protože už bude nejspíš pořádně zavánět.
Jenže jaké bylo mé překvapení, když jsem se sehnul a ten pytel byl prázdný…
Ne, nezbláznil jsem se. Vážně je prázdný, a přitom zůstal zavázaný…
Vzal jsem ho do ruky a pořádně prohlédl. Na jedné straně byla menší díra. Nejprve jsem si myslel, že to rozkousalo nějaké zvíře, třeba myši nebo něco, co žere zdechliny. Jenže to rozkousané nebylo. Spíš to vypadalo, jako by do toho pytle někdo vypálil díru…
Narovnal jsem se a pozorně se kolem sebe rozhlédl. Můj pohled padl na stáj, kde byl Portos, jako by on snad věděl, co se tu stalo. Muselo to být včera, když jsem byl ve městě. Nebo ne?
A kdy tedy? A co nebo kdo to byl?
Zamyšleně, s pytlem v ruce jsem se vracel zpátky do domu, abych se umyl a nachystal na cestu do města. Ještě jsem chtěl udělat snídani a vzbudit Micaha.
Ale už při vstupu do domu jsem ucítil sladkou vůni a zaslechl šramot z kuchyně. Shodil jsem boty, abych nenanosil bordel a zamířil do kuchyně.
„Dobré ráno,“ vešel jsem dovnitř, a zadíval se na Mica, jak kuchtí. „Mohl sis ještě pospat, ale… úžasně to voní.“
Na stole už dokonce voněla káva i čaj…
„Jen se umyju, a hned jsem tu,“ odložil jsem pytel na židli a šel si umýt ruce.
Celou dobu mi však vrtalo hlavou, co se tady vlastně mohlo stát.
„Bojíš se psů, nebo ti nevadí?“ zeptal jsem se, jen co jsem se vrátil zpátky. „Nejspíš si totiž budu muset pořídit psa…“
Micah
Nebyl jsem zvyklý pro někoho vařit, takže jsem jednak neodhadl množství, a taky jsem si nebyl jistý, jestli bude chutnat. Tak jsem trochu zmatkoval a trvalo mi to tak dýl, než bych to normálně měl.
Ale i tak jsem to stihl akorát, protože zrovna, když jsem dodělával omáčku a poslední vafle vyndal z vaflovače, přišel Jay.
Sotva jsem ho stihl pozdravit a už zase zmizel s tím, že si jde umýt ruce.
Když se pak vrátil a položil mi svou otázku, překvapeně jsem se na něj zadíval, a pak se zarazil.
„Stalo… stalo se něco?" zeptal jsem se opatrně a položil na stůl talíř s vaflemi.
Přemýšlel jsem, jestli jsem třeba něco neudělal špatně já, nebo si to nakonec nerozmyslel a nechce mě nějak hlídat potom, co se stalo včera.
Třeba si fakt myslí, že jsem nějaký blázen.
„A… no, velkých psů se trochu bojím. Teda, spíš mám vůči nim respekt a rozhodně se jim snažím vyhýbat. Ale pokud ho na něco potřebuješ, zvyknu si…"
Podal jsem mu menší talířek a příbor, do hrnku nalil Jayovi kafe a sobě čaj, a přidal na stůl misku s omáčkou.
Rozhodně jsem nechtěl, aby se musel kvůli mně nějak omezovat.
„Neměl by ses mě na takové věci ptát. Tohle je tvůj dům," vyslovil jsem nakonec své myšlenky nahlas.
„Pokud psa potřebuješ, neptej se mě. Nechci tě nějak omezovat. Jsem vděčný za to, že jsi mi nabídl práci a střechu nad hlavou a už tak se cítím jako král. Už tak si myslím, že jsi pro mě udělal víc než dost, i když mě neznáš."
Na moment jsem pohlédl Jayovi do očí, ale pak raději rychle sklopil pohled, když jsem zase ucítil horkost ve tvářích.
„Doufám, že bude chutnat," raději jsem převedl řeč jinam, popřál dobrou chuť, a hned popadl hrnek s čajem, až jsem se skoro opařil, jak jsem byl nervózní.
Jay
Posadil jsem se ke stolu, nalil si kávu a napil se. Musel jsem uznat, že se dokonce Micovi i povedla, a takhle po ránu a po práci opravdu bodla. Čekal jsem, až dá snídani na stůl, a pak už jsem si naložil na talíř a pustil se do jídla.
Myslím, že jsem snad u chrochtal, jak to bylo dobré. Sladkou snídani si dělám málokdy, ale tohle byl vážně luxus.
„No, chci většího psa. Ale stejně by to zpočátku bylo spíš štěně. Nechci si kupovat už dospělého psa. Vlastně… Předevčírem jsem v lese zabil hada, a úplně jsem zapomněl, že jsem ho donesl sem. No, a dneska jsem pytel, ve kterém byl, našel prázdný,“ natáhl jsem se k druhé židli a zvedl pytel, aby ho Mic viděl. „Je zvláštní, že tu není, pytel je zavázaný, je tu jen malá díra, kterou by se mohl protáhnout. Ale není to rozkousané, spíš jako by to bylo vypálené, nebo tak něco. Ale zase potom… proč jen tohle místo, proč neshořel celý pytel. A navíc… Jsem si jistý, že jsem toho hada zabil, navíc nožem, a nikde tu po něm není ani stopa. Ani kapka krve.“
Zase jsem pytel odložil na židli a pokračoval v jídle.
Už jsem se rozhodl. Stejně jedeme za Stuem, tak se ho poptám, jestli neví o někom, kdo by prodal štěně nějakého pořádného psa. Nějaký dobrý hlídač, který by se dal dobře vycvičit, a který by poslouchal a byl dobrý obránce. Jo, něco takového by se hodilo i kvůli Portosovi. Byl bych potom klidnější ve chvílích, kdy bych třeba odjížděl z domu.
„Po snídani naložíme tu skříň a pojedeme. Ano? Nejdříve se ale zastavíme u Stua, abych s tou skříní nejezdil po celém městě, a potom pojedeme k tobě. A díky za snídani. Je to vážně dobré,“ ještě jsem si se spokojeným úsměvem přidal další porci.
Micah
Zvědavě jsem se na pytel zadíval a přemýšlel nad tím, co Jay řekl.
Opravdu to bylo zvláštní. Co se asi mohlo stát?
Ať jsem nad tím přemýšlel jakkoliv, odpověď jsem nedokázal najít.
A tak jsem raději mlčky snídal, občas se podíval na Jaye, a moc mě potěšilo, když řekl, že mu chutná a ještě si přidal.
Opravdu jsem najednou pocítil tolik energie, že jsem měl chuť vyskočit a začít se radovat, ale to bych nejspíš vypadal, jako blbec. Místo toho jsem zamumlal poděkování, a po snídani uklidil s tím, že když jsem si udělal nádobí, tak si ho taky uklidím.
Ještě jsem kuchyň vytřel, a pak šel Jayovi pomoct naložit skříň, dokud byl v pracovním oblečení a já v domácím.
Až potom jsme se oba zašli převléknout, a já trochu znervózněl, když jsme měli jet zase do města a mě to připomnělo to, co se stalo.
A taky…
„Já…" začal jsem, ale hned si odkašlal, jak se mi utvořil knedlík v krku.
Seděli jsme už v autě a mířili do města, a já si akorát vzpomněl na kolo, které by se mi možná docela i hodilo, třeba jen pro nákupy do vesničky.
„Nechal jsem na firmě kolo a napadlo mě… no, že by se mohlo třeba hodit, kdybych pro něco musel do vesnice. Tak jestli by ti to nevadilo…" zamumlal jsem.
„Ale samozřejmě nemusíš! Byl to jen nápad!" dodal jsem hned vzápětí a zašermoval rukama, až jsem si jednu málem vlepil.
Jay
Jo, tak musím uznat, že to byl dobrý nápad vzít Micaha sem. Jeho pomoc, i když si to možná nemyslel, byla vážně k prospěchu. Takhle jsme to zvládli všechno udělat, a vyrazit dříve, než kdybych byl sám.
Byli jsme už u města, když si Mic vzpomněl, že má na firmě ještě svoje kolo.
Sice ho nepotřebuje, mám doma i malou motorku, ale je to jeho majetek, a pokud ho chce, tak proč ne.
A tak jsem hned odbočil na cestu, která vedla k zásilkové službě, abychom to měli za sebou. Naložíme kolo, a pak pojedeme za Stewartem.
„Když budeš potřebovat do vesnice, klidně si můžeš půjčit moji motorku. Není velká, tak bys s ní neměl mít problém. Ale to kolo vezmeme. Je tvoje, a navíc… tomu praseti bych tam nenechal ani špinavé ponožky, kdybych byl na tvém místě. Tak jen čapneme kolo a pojedem, ok?“ otočil jsem se na moment k Micovi a musel se zasmát, když jsem viděl, jak si málem vrazil.
Za dalších pět minut jsme vjeli do dvora firmy. V tuhle dobu tam bylo minimum lidí. Většina aut byla pryč, stejně jako poslíčků, a ti co zrovna nebyli venku tak seděli vevnitř a nejspíš pracovali.
Než si Mic vytáhl kolo a naložil ho na korbu, stál jsem jak jeho bodyguard, a bedlivě jsem sledoval dveře a čekal, jestli se z nich nevyřítí jeho bývalý šéf.
Ale měli jsme nejspíš štěstí, protože se to všechno obešlo v klidu, dokonce Mica i dva chlapi pozdravili, a pak už jsme se mohli konečně rozjet za Stuem.
Bydlel na druhém konci města v menším domku, na který ještě splácí hypotéku. Ale s Helen si to tu postavili a hezky zařídili. Dokonce i jejich děti tu byly spokojené, a vůbec jim nevadilo, že musí jezdit do školy autobusem. Prý by to neměnili…
Nejen Stu, ale i Helen je moje bývalá spolužačka ze střední. A tak, když jsme se objevili, když jsem vystoupil z auta, už mi visela na krku a hubovala, že mám jezdit častěji.
Nejmladší dcera, které bylo pět let, se ji doslova držela za sukni, a starší synové byli právě ve škole.
Ještě jsem ji seznámil s Micem, a pak už jsem šel otevřít korbu auta.
„Tak jdeme na to,“ pošoupnul jsem Helen s malou dál, abychom mohli vyložit skříň, odnést to dovnitř a smontovat.
A zatímco jsme já a Mic pracovali, Stu už na zahradě rozpaloval gril a Helen chystala maso…
Micah
Úplně jsem zapomněl!
Málem jsem zaúpěl a měl co dělat, abych neutekl, když mi došlo, že policista nabídl Jayovi grilování po dovezení skříně.
Připadal jsem si trochu hloupě.
Očividně se moc dobře všichni znali, Helen vypadala jako fajn žena, její dcera ji byla podobná a Stuart se o ně očividně dobře staral.
Ale pořád to byli Jayovy přátelé a já je neznal, tak jsem si trochu připadal trapně, když jsme smontovali skříň a museli sejít dolů na zahradu.
Po cestě jsem obdivoval Jayovu práci, která tu byla vidět a hlavně poznat, zdálo se, že jim nejspíš zařídil celý dům a o to víc si ho nejspíš vážili.
Byl na ně všechny opravdu hezký pohled a já nechtěl rušit, tak jsem si sedl trochu bokem, a jen tak zíral do zahrady a občas kývl hlavou na souhlas, nebo zavrtěl, když se mě někdo na něco zeptal.
No, nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem zbaběle utekl na záchod.
Tam jsem se opřel o umyvadlo a zadíval se na sebe do zrcadla.
Vypadal jsem úplně obyčejně a nevýrazně, ztratil bych se v davu, nejsem někdo, koho by si člověk zapamatoval. Jediné, co snad na mě bylo výrazné, byla nezvyklá barva očí. Jenže vzhledem k tomu, že jsem většinu času klopil hlavu k zemi, málo kdo si toho všimnul.
A právě proto jsem se znovu ptal sám sebe, čím jsem zaujal někoho takového jako je Jay.
Krásný a silný muž, plný života, nebojácný, s jiskrou v očích, obklopený přáteli.
Proč já?
Povzdechl jsem si, ještě jednou se na sebe zadíval, a pak pustil studenou vodu, abych si opláchl obličej a trochu se vzpamatoval.
Mohl jsem raději zůstat u Jaye a udělat nějakou práci.
Nebo se bál nechat mě tam samotného, abych ho třeba nevykradl?
Při té příležitosti jsem si vzpomněl na peníze, které jsem dostal jako výplatu a odškodné.
Větší část jsem dal bokem a uložil ji do spodního šuplíku komody, kdyby bylo nejhůř. Zbylou částku jsem rozdělil na tři díly. Ten největší pro Jaye, protože jsem rozhodně nechtěl bydlet u něj zadarmo, ať si říkal, co chce. Druhou, menší část, na potřebné výdaje pro domácnost, kdyby bylo potřeba dokoupit něco na vaření nebo společnou hygienu, úklidové prostředky a tak.
No, a tu nejmenší část jsem měl pro sebe. Na své vlastní nákupy.
A část jsem si jich vzal rovnou s sebou. Možná bych si mohl dojít nakoupit, než skončí s grilováním?
To není špatný nápad.
Pokýval jsem hlavou a seběhl rychle na zahradu.
„Já… omlouvám se, ale nechci moc rušit. Nejsem dobrý společník, a tak mě napadlo, abysme se nemuseli pak zdržovat, že si zaběhnu koupit pár věcí, a pak se sem vrátím," zamumlal jsem s mírně sklopenou hlavou a rozpačitě se poškrábal ve vlasech.
Jay
Než jsme smontovali skříň, Stu rozpálil gril a začal dělat maso. Helen přišla za námi, a hned nás navigovala, kam máme skříň postavit, a jakmile byla na svém místě, pustila se do přemisťování věcí, začala ji plnit vším možným, a malá ji u toho zdatně asistovala.
Vyšli jsme ven za Stuem, seděli jsme, kecali, pak se k nám přidala i Helen s dcerou.
Jen Mic se zdál takový uťápnutý.
Seděl bokem, jen občas na něco kývnul, ale nezdálo se, že by se nějak bavil.
A pak, když přišel s tím, že by šel nakoupit…
„Nikam,“ rozhodl za mě Stewart. „Jídlo už je hotové, takže se teď najíme. A mimochodem, když jsi byl na záchodě, tak nám tu Jay vychvaloval tvoje vafle. A Helen by chtěla recept. Děcka jsou po sladkém jak střelení, tak by bylo fajn, jim udělat něco nového. Tak si vezmi talíř, pojď sem, já ti naložím maso, a půjdeme se najíst.“
Stu se s tím prostě napáral. No, a byl jsem rád, že to řekl. Já bych Mica taky nepustil.
„Hele,“ posadil jsem se pak s plným talířem ke stolu, naložil jsem si hromadu hořčice a křenu, a hrábl jsem po pečivu. „Stejně musím taky do obchodu. Tak pojedeme spolu. Však jsem říkal, že jsem si zapomněl koupit nový kartáček na zuby. A vlastně… Stu, vyřiď bráchovi, že bych tak za měsíc k němu přišel, ať mi omrkne chrup. Už jsem u něj nebyl skoro rok, ale teď momentálně nemám moc času. Musím z lesa postahovat co nejvíce dřeva. Lesní správa mě o to požádala, a celkem slušně platí.“
Stuartův brácha byl zubař, a já k němu chodil. I když jsem měl většinou zuby v pořádku, ale vždycky mi kladl na srdce, že nemám zanedbávat prevenci.
„Tak dobrou chuť,“ popřál jsem ještě všem, a už se pustil do toho vynikajícího masa, které takhle dobře umí ugrilovat snad jen Stu.
Micah
No, moje cesta do města se rázně zamítla.
Málem jsem stál v pozoru, když mi to Stuart zarazil, a pak mi nakázal, že mám přinést talíř, a naložil mi maso. A že toho byla pořádná hromada.
Poděkoval jsem a šel si sednout ke stolu, kde se ke mně hned přidal Jay.
Znovu jsem pocítil rozpaky, ale pak se raději rychle pustil do jídla, až se mi dělaly boule za ušima, jak bylo výborné.
Po jídle jsem Helen dal recept na vafle a nejspíš mi napořád zůstane rudá barva, když Stuart znovu připomněl, jak je Jay chválil, až jsem se málem propadl.
Když bylo uklizeno a Helen přinesla chlapům kafe a mě čaj, ještě chvilku jsme seděli, a já spíš poslouchal, i když bych nejraději utekl, ale už to nutkání nebylo tak strašné.
A proto jsem s sebou překvapeně trhl, když se na mě Stuart obrátil se svou otázkou ohledně bývalého zaměstnání.
„Nechal jsem to prověřit a zjistilo se, že ti nezaplatil část zdravotního a sociálního pojištění. Narostl ti tam obrovský dluh, to jsi nevěděl?"
Sklopil jsem hlavu, a pak zavrtěl hlavou, jak jsem se styděl.
„V pohodě, jen se ptám, nedávám ti to za vinu. Ale zaráží mě, že si toho nikdo z rodiny nevšiml. Nikomu nevadilo, jak s tebou Hudson jednal?"
„Ži-žiju sám," vykoktal jsem a uhnul před Stuartovým upřeným pohledem.
O rodině jsem toho nikdy moc nenamluvil, ostatně ani nebylo co. Sourozence jsem neměl a moje jediná rodina byla moje máma.
„Hm, no, každopádně, když se Hudsonovi pohrozilo soudem, slíbil, že zaplatí všechno, co ti dluží i s poplatky, takže se nemusíš bát. Osobně na to dohlédnu, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Stejně takové lidi nikdy nepochopím. I kvůli tomuhle jsem rád, že jsem se stal policistou."
Stuart byl očividně na svou práci hrdý, a já si jen přál, aby byli všichni takoví, jako je on.
Moc jsem mu poděkoval, stejně jako Helen, a chvíli na to jsme se už rozloučili, protože bylo potřeba zajet nakoupit, vzít věci z mého domku, a taky jsem ještě dneska nic neudělal, tak aby mě Jay neživil zadarmo a něco si i vydělal.
Jay
Podivil jsem se, když Mic říkal, že žije sám. Ale tohle tak trochu vysvětlovalo, jaký vlastně je.
A pokud žil jen s mámou, pokud neměl mužský vzor, chlapa v rodině, který by se ho zastal a něco ho naučil…
Naštvalo mě i to, když Stu řekl, že Micovi bývalý šéf neplatil pojistku. A že mu tím narostl dluh. Ten chlap má jediné štěstí, že jsem to nevěděl ráno, když jsme tam jeli pro kolo. Nejspíš bych ho hned chytil pod krkem.
Ale takhle to aspoň bylo oficiálně a já si s ním nemusel špinit ruce.
Když jsme se rozloučili, a Stu a Helen slíbili, že přijedou na návštěvu dříve jak za půl roku, rozjeli jsme se do obchodu. Nakoupil jsem něco z toho, co ve vesnici nekoupím, a málem jsem odešel bez toho zubního kartáčku, kdyby mi ho Mic nepřipomněl. Trochu jsme se dohadovali při placení, ale nakonec jsem ho nechal, aby část nákupu zaplatil on, jinak bychom se nejspíš z obchodu nehnuli. Jo, takhle rozhodný by měl být pořád.
Naložili jsme nákup do auta, pak sebe a pak už mě Mic navigoval k jeho domku.
Už jen při pohledu z venku mi bylo jasné, že tenhle dům by snesl pár oprav. Ale když jsem se podíval blíž, a hlavně když jsem si to prohlédl zevnitř…
„Ty, Micu,“ došel jsem k němu, potom, co jsem si dům prohlédl.
Podal jsem mu věci ze skříně, aby si je mohl sbalit do tašky, a zůstal jsem stát vedle něho.
„Chci se zeptat na jednu věc. Jak moc jsi citově vázaný na tenhle dům?“ rozmáchl jsem rukou kolem sebe. „Víš, nechci ti brát iluze, ale podle toho, co jsem se tak zběžně podíval, tak je tu potřeba spousta oprav. A bylo to jen zběžné podívání. Trámy sice ještě drží, ale na jedné straně to vypadá, že je dřevo napadené. Střecha, aspoň, co jsem viděl zespodu, by potřebovala vyměnit celá, no a mohl bych pokračovat. Možná se ti to nebude líbit, co řeknu, ale nebudu ti lhát. Tenhle dům by bylo lepší strhnout a postavit nový. Tak za rok, rok a půl by ti taky mohl spadnout na hlavu. Opravy by tě stály strašně moc peněz, skoro tolik co nový dům. A já počítám, podle toho, co jsem viděl, a teď slyšel u Stuarta, že sis moc peněz asi nevydělal, a to co teď máš, ti na opravy stačit nebude. Je mi líto, že ti to takhle říkám, ale měl bys vědět, jaká je realita. Pokud bys byl schopný to zvládnout a nezhroutit se, nejlepší by bylo tenhle dům strhnout a prodat pozemek. Vydělal bys na tom víc, než kdybys to prodal i s domem, ať už rekonstruovaným nebo chátrajícím.“
Micah
Nakonec jsme málem odjeli bez kartáčku na zuby, protože na něj Jay zapomněl.
Já, i když jsem nechtěl moc utrácet, nakonec jsem si nakoupil hygienu navíc, nějaké spodní prádlo, čisté ponožky, nové boty, pevné, protože mi bylo jasné, že v teniskách dlouho nevydržím, papuče, mikinu, protože moje oblíbená se mi roztrhla, a levné kalhoty, které budu nosit tam, kde se nejvíc zašpiním. Přibrali jsme ještě něco málo z potravin, a pak už zamířili k mému domu.
Až teprve u něho mi došlo, že pro Jaye to nemusí být příjemné, protože tohle se ani zdaleka nepodobalo tomu, v čem žil on.
Snažil jsem se být, co nejrychlejší a začal od ložnice, kde jsem vybral hlavně věci, za které jsem se nemusel stydět.
A zatímco jsem je ukládal do tašky, poslouchal jsem Jayova slova a přemýšlel o nich.
Zaběhl jsem do koupelny, pobral si ručníky, sprcháč, šampon, pastu, hřebínek, kartáček, nějaké krémy a holení, přihodil to do jedné prázdné tašky, z malé knihovničky v obýváku pobral pár rozečtených knížek, a ze špajzu vzal věci, které by se mohly zkazit, nebo jich byla škoda.
V lednici jsem nic neměl, nádobí, kromě hrnku od mámy, jsem si brát nemusel, a nic jiného jsem vlastně ani neměl. Jo, ještě jedna fotka v rámečku a přetržený řetízek, který byl na něm pověšený.
„Tenhle dům mi odkázali prarodiče," promluvil jsem nakonec, když jsem vycházel z domu s jednou taškou a Jay nesl druhou. „Oni se tady narodili, zamilovali se, vzali, a pak si postavili tenhle dům. I máma se tu narodila, jenže sotva dosáhla plnoletosti, zlákalo ji velké město. Odstěhovala se a já se už narodil jinde. Popravdě, nikdy jsem v Readingu nebyl, máma o rodičích moc mluvit nechtěla, a já je tak ani nepoznal. Myslím, že ji snad dávali za vinu, že odešla, a ona jim nejspíš vyčítala, že ji nepochopili. Nikdy mi to neřekla, proto mě překvapilo, když se u nás jednoho dne objevil právník a řekl, že jsem zdědil dům. Ne, máma, ale já. Ani nevím, že věděli, že jsem se narodil. Bylo mi sotva šestnáct, a ještě jsem netušil, co budu dělat, takže to šlo úplně mimo mě, jenže pak…"
Najednou jsem se zarazil a zavrtěl hlavou. Už jsem řekl až moc.
„No, ve dvaceti jsem se sem nakonec odstěhoval, ale zatím si nenašetřil tolik, abych ho mohl spravit, a prarodiče do domu pravděpodobně žádné peníze nikdy neinvestovali,“ pokrčil jsem rameny a vlastně mi v tu chvíli došlo, že jsem ještě neodpověděl na Jayovu otázku.
„Jestli nevadí, musím si to promyslet. Vím, že oprava by stála hodně peněz, ale… Tady se narodila máma, a byla to první věc, co jsem od někoho, kromě ní, dostal. Je to kus historie naší rodiny, tak se nemůžu rozhodnout jen tak, pokud ti to nevadí," zamumlal jsem rozpačitě a sklopil hlavu.
Jay
„No, klidně si to rozmysli. Jen ti říkám, jak to s tvým domem vypadá, a co s ním uděláš, je už na tobě. Ukaž, pomůžu ti,“ vzal jsem dvě tašky, a vyšli jsme z domu ven.
Ještě jednou jsem se na ten dům podíval.
Jo, opravdu ho opravy budou stát tolik, co nový dům.
Hodili jsme tašky do auta k nákupu, a už jsem chtěl nastoupit, když jsem si na něco vzpomněl.
„Ty, Micu,“ zastavil jsem ho, než stihl nastoupit a přešel jsem k němu blíž.
„Víš, zapomněl jsem ti říct jednu věc. Než odjedeme, chci, abys to věděl, a můžeš se ještě rozmyslet, jestli teda pojedeš ke mně a zůstaneš u mě pracovat a bydlet, nebo jestli to odmítneš. Pokud ano, zrušíme pracovní smlouvu, a nebudu se zlobit. No, pomohl bych ti najít nějakou jinou práci, v tom není problém. Ale chci, abys věděl jednu věc už jen proto, že spolu teď budeme prakticky pořád. Teda, nemusíš pracovat o víkendech, to budeš mít odpočinek, a dovolenou taky budeš mít, tak jak je dané zákonem. Ale většinu času budeme spolu. No, tak abych to zkrátil… Žiju sám, protože jsem si nenašel ženu. A najít si ji ani nechci. Jsem totiž gay. Mám rád muže. Takže jestli ti to vadí, jestli se ti to příčí, klidně mi to řekni. Nebudu tě nutit se mnou zůstat, a udělám to, co jsem řekl. Můžeme smlouvu zrušit a pomůžu ti najít jinou práci.“
Teda, jako mluvil jsem na můj vkus dlouho. Až jsem se sám podivil. Ale tahle informace je dost zásadní pro naše budoucí spolužití a budoucí spolupráci. Pokud by se mu to nelíbilo, a je mu to vyloženě proti srsti, raději to ukončíme hned, než by potom mohly nastat problémy. A on by se to určitě dozvěděl, už jen proto, že to o mě ostatní ví, a já se s tím nikdy nijak netajil.
Micah
Když Jay přidal tašky k nákupu a řekl, že si to můžu v klidu rozmyslet, chtěl jsem už nastoupit, ale zarazil mě.
Poslouchal jsem jeho slova, zprvu nechápavě, a tak trochu se strachem, že jsem něco udělal, ale když domluvil, zůstal jsem na něj zírat s otevřenou pusou, a nejspíš rudý až po konečky vlasů.
Uvědomil jsem si, jakou chybu jsem udělal, když jsem mu to hned na začátku neřekl, protože si teď může myslet, že jsem to tajil třeba schválně, i když je to vlastně pravda. Ale v tom všem zmatku jsem na to, tak trochu, i zapomněl. Věděl jsem, že bych měl odpovědět a necivět na něj jako pako, ale nemohl jsem si pomoct.
„Já taky!" nakonec jsem skoro zaječel, a snažil se zabránit tomu, aby mi srdce vyskočilo z hrudi.
„Teda jako to… No… Jsem taky gay… Takže mi to nevadí a omlouvám se, že jsem ti to neřekl," dostal jsem nakonec ze sebe a snažil se to všechno udýchat.
Jako, i když je gay, stejně u něj nemám žádnou šanci, tak nevím, proč moje srdce tak vyvádí. A vůbec, proč mu to vlastně říkám? Nikdy jsem to nikomu neřekl. No, asi to bude tím, že je tak jiný než všichni ostatní, a nutí mě dělat věci, které bych jinak neudělal.
Jay
S napětím jsem čekal na jeho reakci. Sice jsem počítal s tím, že mu bude blbé mě odmítnout a zrušit smlouvu, podle toho, jak se chová. A nejspíš by mě to mrzelo, protože mě tenhle kluk docela zaujal, a tak nějak jsem měl pocit, že by bylo fajn, kdyby zůstal u mě.
Ale že na mě vybalí tohle…
„No, tak je to vyřešeno. Nemáme s tím problém ani jeden. A neboj, nebudu tě obtěžovat. Teda pokud nebudeš chtít a souhlasit. Jako, jsi můj typ, to jo, ale nechci, abys mi utekl hned po pár dnech,“ poplácal jsem ještě Mica po zádech, a pak už ho vybídl, aby si nastoupil.
„No, a omlouvat se nemusíš, že jsi mi to neřekl. Taky jsem na to zapomněl. Ale jsem rád, že máme jasno a můžu být v klidu, že ti to není proti srsti,“ ještě jsem se na Mica otočil, když jsme konečně vyjeli a já se zařadil do provozu.
Když jsme dojeli, vybalili jsme nákup, pomohl jsem Micovi odnést jeho věci a ukázal mu, kam se dávají, které věci z toho, co jsme nakoupili. Na úklidové prostředky jsem měl malou komoru v chodbě. Věci na hygienu si mohl dát do horní koupelny, která je prakticky volná. Ale klidně může použít i spodní, a tak jsem mu tam uvolnil poličky, aby si měl kde naskládat věci a nemusel do koupelny šlapat do patra. Jsme tu jen dva a spí dole, tak to tak bude lepší.
Obědvat jsme nemuseli, protože jsme jedli u Stua, a tak, jak bylo všechno pouklizeno, převlékli jsme se a šli jsme pracovat.
Vyvedl jsem Portose do ohrady, vyřídil telefon od Stua, a spokojeně se usmál.
„Tak jo, budu mít psa,“ zastavil jsem se na moment u Mica. „Ve městě je jeden chovatel, který má štěňata. Sice je všechny už prodal, ale jedno se mu vrátilo, protože majitelka prý onemocněla a musela do nemocnice, a neví se, jak dlouho tam bude. A nechtěla štěně dávat k někomu cizímu a pak si ho brát zpátky. Navíc neví, na jak dlouho to bude. Je to pes, má půl roku, tak by to mělo být v pohodě. Stu mi ho v neděli přiveze.“
To mi připomíná, že bych měl tomu novému přírůstku udělat boudu a najít nejvhodnější místo.
Sice bude ze začátku hodně doma, ale jen na chvíli.
„Micu, pokud se cítíš, můžeš mi pomoct. Budu řezat dřevo, a kdybys mi ho skládal, tak by to šlo rychleji. Ale nepřetahuj se moc, ještě nejsi úplně v pohodě a chtěl jsem, abys zítra se mnou šel do lesa. Budu stahovat dřevo a chci, aby sis to taky osahal. A o víkendu pak budeš mít volno. Ale jestli budeš chtít něco dělat, zakazovat ti to nebudu. Ale lepší by bylo jen takové lehčí práce, aby sis pomalu zvykal a nezrušil se hned po pár dnech.“
Micah
Tak jo, tenhle chlap mě vyvádí z míry, sotva otevře pusu.
Já, že jsem jeho typ? Nepřidal mu Stuart něco do jídla? Nepraštil se do hlavy? Nemá horečku?
Měl jsem tendenci sáhnout mu na čelo, ale naštěstí mě postrčil do auta, tak jsem jen zabručel a raději nasedl. Celou cestu jsem pak byl mlčky, a jen občas zabručel, protože jsem měl takový dojem, že si ze mě Jay střílí.
Ale pak už jsem na to neměl myšlenky, protože sotva jsme přijeli domů, už jsem měl plnou hlavu všeho, co mi Jay ukazoval, a snažil jsem se zapamatovat si všechno, co kam patří, abych mu v tom nedělal nepořádek a nemusel to pak hledat.
Když pak řekl, že v neděli doveze Stuart psa, pocítil jsem jakési zvláštní napětí. Nikdy jsi neměl zvíře, nějak prostě na to nebyly myšlenky. Ne, že bych je neměl rád, a je pravda, že velkých psů jsem se trochu bál, nebo spíš z nich měl respekt, ale neznamenalo to, že bych je nenáviděl.
A teď budeme mít štěně.
No, snad nic nepokazím a neudělám si ostudu.
Nakonec jsme s Jayem strávili celý zbytek odpoledne řezáním dřeva, děláním boudy, já jsem pak ještě uklidil dvorek a kolem stájí, osahal si Portose, který mi málem sežral ruku, když jsem mu dával jablko, takže jsem skončil celý oslintaný, ale i když Jay říkal, ať se nepřepínám, na odpočinek jsem nějak neměl náladu, protože mě tohle strašně bavilo.
Dokonce jsem se neubránil i zasmání, když Portos Jaye kousnul do zadku.
Nevím, jak podle Jaye, ale na můj vkus jsme udělali kus práce. Teda aspoň já určitě, protože fyzickou práci jsem už nedělal hodně dlouho, a tohle se roznášení balíků opravdu nerovnalo.
Byl jsem tak večer sice unavený, ale spokojený, a poprvé za dlouho dobu jsem měl pocit, že mi práce i něco dává.
„Jestli… jestli ti to nebude vadit, tak bych se o víkendu pustil do zahrádky. Všiml jsem si, že máš hodně kyprou a vlhkou půdu, žádný jíl, navíc tvá zahrada je dobře situovaná a hlavně prostorná. Nakreslil bych ti, jak bych si to představoval, a kdybys souhlasil, hned bych se do toho pustil. Bude lepší to udělat teď, aby si to přes zimu sedlo. Nejvhodnější období je právě tohle, protože půda se musí zrýt, prokypřit, vyplevelit, nejlépe pohnojit, případně zbavit škůdců. Takže…"
Najednou mi došlo, že mluvím, jako by mi to tu patřilo, a dávám rady někomu, kdo je mnohem zkušenější. Okamžitě jsem zrudnul a zašermoval rukama.
„Omlouvám se! Nechci ti radit, ani nechci, aby sis myslel, že ti dělám kázání! Omlouvám se!" vyjekl jsem a omluvně se na něj zadíval.
Jay
Micova pomoc byla vážně dobrá. I když to hlavní jsem dělal já, a on mi více méně pomáhal, přesto to k něčemu bylo. Nemusel jsem se zdržovat některými věcmi, jako třeba při řezání dřeva jsem to nemusel sbírat a ukládat, a tak mi to ušetřilo spoustu času, a já měl za ten den, díky němu, hotovou jednu várku na odvoz. A tak jsme mohli začít pracovat i na té boudě. Pes, kterého mi Stu přiveze, se jmenuje Bax, a je to Shilohský ovčák, takže to bude chtít větší boudu. A k tomu jsem mu udělal vyvýšenou podlahu, aby neležel na studené zemi. Sice jsem to celé nedokončil, ale než bude natrvalo venku, bude to mít dávno hotové. V sobotu na to moc času mít nebudu, a v neděli přijede Stu.
Když jsme pak seděli u večeře, Mic začal mluvit o zahradě. Bylo vidět, že tomu rozumí, a tak jsem neměl problém, aby na tom začal dělat.
„Nemusíš mi to kreslit. Nechám to na tobě. Jen ti ukážu, kde budu potřebovat prostor a jakou část zahrady můžeš bez problémů využít,“ dojedl jsem večeři, odložil příbor, a zadíval se na Mica.
Bylo vidět, že je unavený, a já zapřemýšlel, jestli ho vážně vzít s sebou druhý den do lesa. Sice moc dělat nebude, zase jen spíš pomáhat, ale je to docela kus cesty, tak skoro na hodinu a půl pěšky, a takový celodenní pobyt v lese jednoho utahá.
„Ráno pojedu do lesa. Jestli budeš moc unavený, nemusíš se mnou chodit. Nechám to na tobě. Pokud půjdeš, vstávám ve čtyři, abych se probral, nachystal věci, připravit Portose, a tak kolem šesté mohl vyrazit. Záleží na tobě. Pokud bys zůstal doma, mohl bys zase něco udělat tady. Pokud budeš chtít jít, tak si nastav budík, ale bylo by fajn jít hned spát.“