Jay
Ten mladý muž mi přišel trochu mimo a lehce zmatený. Jako by něco chtěl a zároveň ne. Taky vypadal, že by odsud nejraději utekl. Už jsem mu chtěl říct, že se mě nemusí bát, ale to on už vešel dovnitř.
Nejspíš bude potřebovat to kafe. A pokud ho to zdrží, tak jeho skútr hodím na auto a odvezu ho do města. Než jsem mu to však stihl nabídnout, doslova mi vrazil balík do ruky a chtěl se odtáhnout, když se zarazil, a já pak už nějak nestíhal.
Nejen to zvláštní brnění, které mi od prstů, kterých se dotkl, prolétlo celou paží a snad všemi kostmi až do hrudi, že jsem až zalapal po dechu. Ale i to, co potom vyváděl. Vypadal, jako by se mi chtěl vyzvracet na nohy a vypadal, že je úplně mimo.
Tak teď nevím, jestli si něco nevzal, než šel do práce.
Jo, to bych si myslel v jiných případech, ale teď rozhodně ne. Už pro ten pocit, který mnou prolétl a držel se mě stále. I pro ten pocit, že ho znám, a přišlo to tak náhle, jako blesk z čistého nebe.
Ale je to nesmysl. Neznám ho, nemám s ním co do činění, a nejspíš je to náhoda, že na něj takhle reaguji. No, možná i proto, že je to můj typ? A vypadá jako ztracené štěně, které potřebuje pomoc?
„Pojďte se na chvíli natáhnout,“ popadl jsem ho a odtáhl k palandě, kterou jsem v kuchyni měl a sám jsem si ji vyrobil.
Položil jsem ho, sundal mu boty, povolil mu stáhnutý opasek, aby se mu lépe dýchalo, a podložil jsem mu nohy polštářem.
„Donesu vám vodu, a jak se vzpamatujete, dáte si se mnou to kafe, pokud vás to nezabije. Odvezu vás pak do města k doktorovi, aby vás prohlédl,“ vzdálil jsem se k dřezu, napustil vodu do sklenice a vrátil se k tomu muži.
„Tak se napijte,“ mírně jsem ho podebral, a nadzvedl, aby si mohl vzít sklenici a napít se.
Micah
Ani nevím jak, ale najednou jsem ležel natažený na pohovce a než jsem stačil zaprotestovat, tak mi ten muž rozepnul kalhoty a vyzul boty.
Jindy bych už vyletěl z kůže, ale teď jsem sotva stačil zpracovat všechno to, co mi běželo hlavou.
A vlastně…
Neměl bych říkat "ten muž…"
Když mě podepřel a strčil mi pod nos sklenici s vodou, mé oči se střetly s těmi jeho.
Tak krásně modré, jak jsem si pamatoval. Jejich barvu bych poznal mezi milionem jiných lidí.
Krásně modrá, jako čisté nebe.
„Jayi…" zašeptal jsem, olízl si rty, a pak sevřel jeho ruku, ve které držel sklenici.
Opět se mnou prohnala doslova bouře, až jsem se trochu zkroutil a musel se o něj víc opřít.
Z jeho vůně se mi točila hlava, tlukot jeho srdce přehlušoval i zvuk bubnů, teplo jeho těla mě zahřívalo.
Všechno tak známé a přitom neznámé.
„Gáe Buide a Gáe Derg," zašeptal jsem, aniž bych věděl, co to znamená.
Bylo to ale moc důležité a patřilo to k Jayovi. Tím jsem si byl jistý.
Ale proč to říkám? A proč ho oslovuji jménem?
Musím se sebrat. Vrátím se pozdě a pan Hudson mě zabije.
A se vzpomínkou na svého šéfa jako by ta mlha najednou zmizela, až jsem překvapeně zamrkal.
Hučení hlavy ustalo, stejně jako ten podivný pocit, tlak na žaludku zmizel, a já si najednou, až citelně, uvědomil blízkost druhého muže.
„O-omlouvám se!" vyjekl jsem a snažil se odtáhnout.
Neuvědomil jsem si ale, že stále svírám jeho ruku, ve které držel sklenici s vodou, a pak tak skončila na jeho košili.
„Omlouvám se!" zaječel jsem znovu, a pak se rukama a rukávem snažil dostat vodu z jeho košile.
Jay
Tenhle týpek je vážně divný. Ale co… Potkal jsem už spoustu divných lidí, když jsem cestoval po světě, než jsem se usadil zpátky v rodném hnízdě.
Ani mě tak nepřekvapilo, když mě oslovil jménem. Přeci jen je uvedeno na balíčku, který jsem měl dostat.
Spíš mě udivilo, co řekl potom.
Ty dvě slova jsem znal. Snad mimoděk jsem pohlédl k ložnici, ale pak se vrátil pohledem zpátky k němu.
„V pohodě,“ narovnal jsem se a jemně ho posunul zpátky na pohovku. „Je to jen voda a na to se neumírá.“
Vzal jsem z jeho ruky už prázdnou sklenici a šel ji postavit na stůl. Po cestě jsem ještě zvedl balík, který mu předtím vypadl z ruky, a také jsem ho dal na stůl.
„Jen se převleču a dáme si to kafe. A nemusíte se bát, já vás do města odvezu, ano? I když… Jak se tak na vás dívám, nejspíš byste měl dneska zůstat doma a vykašlat se na práci dřív, než se zhroutíte úplně,“ při těch slovech jsem si rozepnul košili, svléknul ji a převěsil přes židli.
Zaběhl jsem do ložnice, vytáhl si nátělník a hodil ho na sebe. Stejně začínalo být teplo, tak to bylo lepší, než se potit v triku nebo košili. Ještě jsem se na moment zastavil u stěny, kde visela ta zmíněná kopí a zadíval se na ně.
Po celou dobu mi ale hlavou vrtalo, proč zrovna tenhle mlaďoch je zmínil, zvlášť, když ani nemohl vědět, že je mám. Nemohl je přes chodbu a zavřené dveře ani vidět.
Ale přitom, že mi to ani nepřišlo divné, když je zmínil. A jak to, že mám pocit, jako bych toho člověka znal?
Možná ho tenkrát zmínil děda? Blbost. Tenhle kluk je mladý, a podle mého odhadu, když děda umřel, tak mladému mohlo být tak deset let?
„Zajímáte se o historii?“ zeptal jsem se ho, když jsem na stůl položil narychlo spíchnutou snídani a čerstvé kafe.
„Já jen, že jste zmínil Gáe Buide a Gáe Derg,“ posadil jsem se a ukázal mu, ať si přisedne.
„Nabídněte si, udělá vám to dobře,“ nalil jsem mu do hrnku kafe a přisunul na druhou stranu stolu i talíř se snídaní.
Micah
Myslím, že kdybych ještě držel sklenici, kterou mi vzal z ruky, asi bych ji upustil na zem, když si najednou svlékl košili.
Jeho velké ruce, nejspíš zvyklé na tvrdou práci, opálená kůže, široký hrudník, ale přesto žádný zarostlý zálesák, ani kulturista. Prostě kus chlapa. Přesně to, co není pro mě.
Povzdechl jsem si a prohrábl si rozcuchané vlasy, abych někam přenesl nervozitu. Nejspíš jsem vypadal jako idiot.
Kdo ví, co si o mě myslí. Ale moc dlouho jsem nad tím nedokázal přemýšlet, protože se znovu objevil, oblečený do nátělníku, který mu moc slušel, a začal chystat snídani.
„Já… Omlouvám se za nepříjemnosti… A děkuju… Nevím, jak vám to oplatím…" zamumlal jsem rozpačitě, a nakonec se zvedl, abych si přisedl ke stolu, a ještě ho neurazil nebo si třeba nemyslel, že pro mě takové jídlo není dost dobré.
Naopak.
Vypadalo to tak lákavě, že jsem se málem poslintal, a co víc, můj žaludek se hlasitě ozval, až jsem znovu zamumlal omluvu a raději sklopil hlavu.
Pustil jsem se do jídla, jedl pomalu, ukusoval malé kousky, aby to nevypadalo, že jsem snad týden nejedl.
„Bylo to… výborné. Moc děkuju," zamumlal jsem a v ruce sevřel hrnek s horkým kafem.
Přemýšlel jsem nad jeho otázkou a došlo mi, že nemám, jak odpovědět.
„O historii se… nezajímám. Jen… Jen vím… Vlastně ani nevím, co vím," přiznal jsem nakonec a povzdechl si.
„Prostě mě to tak napadlo. A pořád slyším ty bubny…" zamumlal jsem poslední slova spíš už pro sebe a raději upil kávy.
Sice jsem měl raději čaj, ale asi to bylo tím, že kafe jsem moc vařit neuměl.
Nedokázal jsem odhadnout množství, aby to nikoho nezabilo nebo aby z toho nebyly vyvařené ponožky.
„Máte to tu moc hezké," vypadlo ze mě.
Skvěle, Micahu, teď jsi zněl jako idiot.
Najednou se mi však znovu zatočila hlava, jako bych se nořil do nějaké hloubky, zvonilo mi v uších, cítil jsem otupělost. Mohlo to trvat minutu nebo jen pár vteřin.
„Mám pro vás ještě jeden balík!" vykřikl jsem najednou a prudce vstal od stolu.
Jay
Povytáhl jsem obočí, když řekl, že se o historii nezajímá, a navíc, že slyší bubny.
Vážně si něčeho nešňupnul?
A když zmínil, že to tu mám hezké, bezděčně jsem se kolem sebe rozhlédl. Ani mi to nepřišlo, navíc jsme tohle zařizovali s tátou. Je to jeho i mé dílo. Něco udělal on, něco po jeho smrti já…
Ale když najednou vyskočil, že má pro mne ještě jeden balík, cuknul jsem sebou, jak jsem to nečekal.
Když vyběhl ven pro balík, postavil jsem se i já. Přitáhl jsem si ten, který donesl dovnitř, strhnul jsem dodejku, podepsal a položil vedle.
Pak jsem chytl balíček a začal ho rozbalovat.
Byl docela lehký, a už když jsem ho vzal do ruky, cítil jsem, jak mě brní do prstů.
A co teprve, když jsem ho rozbalil.
Posadil jsem se a udiveně hleděl jsem na tu černou průsvitnou látku a nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. A když jsem se toho opatrně dotkl prsty, znovu mě zabrněly a hlavou mi probleskla vzpomínka. Nebo spíš obrázek na něco, co se mohlo stát? Ale já u toho nebyl, tak jak to můžu vědět? Jak to, že se mi vybavilo právě tohle…
Když ten poslíček vešel zpátky dovnitř, znovu jsem sebou cuknul. Ta šála, nebo šátek, mě úplně fascinoval, že jsem zapomněl na všechno ostatní.
„Ach, ano,“ konečně jsem se vzpamatoval a přebral jsem si od něho druhý balík.
Byl pevnější než ten první a o něco těžší.
Už po hmatu jsem zjistil, že je to nějaká kniha.
Podepsal jsem mu i tuhle dodejku a pak jsem to rychle rozbalil. A stejně jako předtím, i teď jsem na to hleděl beze slov snad dobrou minutu, než jsem deník vázaný v černé kůži vzal do ruky a otevřel.
„Pro mého drahého vnuka Jaye Mitchela. Užívej ho dobře, opatruj ho stejně jako ten první deník, a hlavně… neztrať je. Jsou pro tebe hodně důležité. Je v nich tvůj život. Je v nich to, co bylo, co se děje a co se ještě stane…“
Dědův podpis jsem lehce přejel roztřesenými prsty.
Opravdu jsem ho měl moc rád, a snad teprve teď jsem si uvědomil, že v tom prvním deníku nebyly jen nějaké fantazie…
Teď, když jsem měl před sebou ten šál, jeho deník, a když vedle mě stál Micah.
„Jak… jak se jmenujete?“ otočil jsem se na poslíčka, když mi do hlavy naskočilo právě tohle jméno.
Micah
Vyběhl jsem rychle ven a zamířil je skútru. Všechno se mi vykouřilo z hlavy, jediné, co teď bylo důležité, bylo předat balík, který vlastně ani pro něj původně být neměl.
Vrátil jsem se zpátky a chvilku zíral na pana Hughese, který v ruce držel šál.
A ne, jen tak ledajaký.
Zatajil se mi dech a jako ve snu jsem předal balík.
A zatímco pan Hughes rozbaloval ten další, já prsty přejel po šálu.
„Nyxin šál," zašeptal jsem, aniž bych odpověděl na otázku.
Cítil jsem bolest, zradu, smrt, ale i touhu, vášeň a lásku. Štěstí i radost.
„Předal vám ho. Strážci… umírají… blíží se zlo… bubny… já musím…"
Co, kruci, musím? A co to tady melu?
Zamrkal jsem a ucuknul rukou, jako bych se právě probudil.
„Omlouvám se," zamumlal jsem. „Raději už půjdu. Děkuji za snídani."
Sebral jsem ze stolu podepsané papíry, a hned zamířil ven.
Přítomnost toho muže mě rozrušila a zmátla.
Co se to se mnou děje?
Jay
Když poslíček zase začal cosi breptat, zpozorněl jsem. Snažil jsem se nepřeslechnout nic z toho, co řekl, aniž bych spustil oči z deníku, který jsem stále držel v ruce.
„Počkejte!“ křiknul jsem, když jsem se konečně vzpamatoval.
Spíš mě probralo klapnutí dveří, když se snažil rychle odejít.
Popadl jsem šál a deník, rychle ho uložil do komody, a vyběhl jsem za ním. Ještě po cestě jsem hrábnul po klíčích od auta a peněžence, a když jsem vyběhl ven, právě nasedal na ten svůj skútr.
„Takhle se od někoho neutíká,“ zastavil jsem ho a sundal ho z té jeho pidi motorky.
Postavil jsem ho vedle a ukázal na své auto.
„Nasedněte. Říkal jsem, že vás odvezu. Stejně si potřebuji ve městě něco vyřídit, tak nemusíte mít pocit, že tam jedu jen kvůli vám,“ postrčil jsem ho k autu.
Sám jsem tam přešel, otevřel korbu, hodil na ní hrubé prkno a po něm jsem vytáhl ten jeho skútr nahoru, kde jsem ho pevně uvázal, aby při jízdě z korby neodcestoval.
„Tak jedeme,“ postrčil jsem ho do auta, a nasedl jsem.
„Víte, nevypadáte, že by vám bylo dobře. Opravdu chcete odvézt do práce? nebylo by lepší jet domů nebo k lékaři? Klidně byste se mohl prospat i u mě, ale nejspíš vám to vaše povaha nedovolí, co?“ Kradmo jsem na něj pohlédl, když konečně nastoupil, a já nastartoval a vyjeli jsme.
Micah
Musím říct, že tolik infarktových stavů, jako za tuhle půl hodinku, jsem už dlouho nezažil.
V jednu chvíli mě dokonce napadlo, jestli to není někdo nastrčený od pana Hudsona, aby mě vyzkoušel, protože takhle se normálně lidi nechovají. Aspoň ty, co znám.
Neříkám, že je na mě celý svět zlý a všichni mě šikanují. Sousedka přes ulici je milá paní, která mi vždycky na Vánoční svátky přinese cukroví. Ale sama to nemá jednoduché, protože co jsem tak z řeči pochopil, jediný syn, kterého má, z ní tahá peníze.
Prodavačka v pekárně na rohu, mi vždycky přidá nějakou tu housku navíc a prohodí se mnou pár slov.
Nebo paní, co jednou týdně roznáší reklamní letáky.
Pár takových se prostě najde, ale nachystat mi snídani, odvést do města, a ještě nabídnout přespání?
Vlastně ani nevím, z čeho jsem byl víc v šoku. Jestli z toho, jak lehce mě sundal ze skútru, nebo z toho, jak mi nabídl přespání.
Sice mi moc dobře nebylo, ale představa, že řeknu panu Hudsonovi, že potřebuju volno…
Už jen z té představy se mi udělalo víc zle, až jsem se zabořil do sedadla, že mě skoro nebylo vidět.
„Já… to je v pořádku. Děkuji za nabídku a… děkuji moc za odvoz," špitl jsem nakonec, když jsem si uvědomil, že jsem pořád ještě neodpověděl.
V jednu chvíli mi to nedalo a nenápadně jsem se na pana Hughese podíval.
Jeho ostrý profil, to, s jakou jistotou řídil, jak svíral volant svýma rukama… Povzdechl jsem si a sklopil pohled do klína na své ruce.
O něčem takovém můžu jen snít.
Na firmu, kam jsem pana Hughese navedl, jsme dojeli téměř nastejno, jako bych já jel skútrem bez zdržení, takže jsem měl ještě půl hodinku k dobru, než mi začne skutečná směna.
„Já… Já děkuji moc… opravdu moc děkuju… nevím jak… nemám moc peněz, ale… moc to pro mě znamená…" zamumlal jsem, a odvážil se zvednout hlavu a zadívat se panu Hughesovi do očí.
Jeho jasná barva mě opět překvapila, stejně jako pohoda, která do nich byla vepsaná.
Raději jsem vzápětí sklopil pohled, navíc se kolem nás začali kupit další kurýři a zvědavě si nás prohlíželi. Nechtěl jsem, aby se pan Hughese cítil kvůli mně trapně.
„Asi bude lepší, když pojedete," zamumlal jsem a po očku mrknul na skupinku místních frajírků, co se postavila k jednomu z rozvážkových aut, začala se něčemu smát a ukazovali na nás dva.
„Nechci, abyste měl-"
„Wellsi!" přerušilo mě zařvání, až jsem s sebou škubnul a všechna barva se mi vytratila z tváře.
Tohle, prosím, ne. Ne, před tím hezkým mužem, co mě přivezl. Prosím, tohle ne.
„Wellsi! Už toho mám dost! Co si o sobě myslíte?! Jste budižkničemu a líné hovado! Máte padáka! Už s vámi nemíním ztrácet trpělivost! Pořád, aby člověk za vás řešit problémy! To vám nestačila ta včerejší ostuda, že vás dovezla policie?! Co si o nás lidé pomyslí!"
Jen jsem stál jako solný sloup a nechápal vůbec nic z toho, co říká.
„Ale pane Hudsone-" vymáčkl jsem nakonec ze sebe.
„Ne! Už jsem se rozhodl! Mám jen jedny nervy a šancí jsem vám dal víc než dost!"
Všechno uvnitř mě křičelo, chtěl jsem se bránit, odporovat mu, ale nakonec jsem, jako vždy, jen zůstal stát se sklopenou hlavou a čekal, až se vykřičí a odejde.
Jay
Ve městě jsme byli za chvíli, alespoň podle mě. Cestou jsem občas mrknul na mého spolucestujícího, ale ten toho moc nenamluvil.
Zdál se mi pořád takový nějaký… Vyplašený?
No, že jsem měl nejspíš v tomhle pravdu, se mi potvrdilo, jakmile jsme dojeli k budově zásilkové služby.
Už jen to, jak se po nás všichni dívali, když jsme přijeli a vystoupili. Po nás? Spíš po něm…
Když jsem sundával jeho skútr z korby, vyletěl zřejmě jeho šéf a hned po něm začal řvát.
Proč?
Podíval jsem se na mladýho… Byl bledší než loňský sníh, vypadal, že má na krajíčku, a že by se nejraději ztratil z povrchu zemského.
A navíc… Nechápal jsem, proč na něho ten jeho šéf tak vyletěl.
„Evidentně tu nejste šťastný,“ na moment jsem se otočil k mladýmu, co už poslíčkem není.
Popadl jsem skútr pod paži, jako by nic nevážil, a přešel jsem k tomu obtloustlému brunátnému chlapíkovi.
„To je dobře, že jste mu dal padáka. Protože kvůli tomu tu jsem. Právě jsem ho zaměstnal, a přivezl jsem ho jen proto, aby podepsal výpověď. Takže, ne vy, ale on vám dává výpověď a okamžitou. Tak hezky teď nakráčíme k vám do kanceláře, kde mu ji podepíšete, zaplatíte mu za práci, a my zase odejdeme. A ještě se mu omluvíte za to, že jste tu po něm tak nevybíravě řval. Omluvíte se mu tady, hned a přede všema tak, aby to všichni slyšeli.“
Nekřičel jsem, ale mluvil jsem dost hlasitě a důrazně, aby mě bylo slyšet.
„Co si... Kdo si myslíte, že jste?! Jak si můžete dovolit rozhodovat o mých zaměstnancích!“ začal křičet i na mě.
„Podržte to,“ vrazil jsem mu do rukou skútr, který ho hned složil k zemi, vytáhl jsem telefon a s upřeným ohledem na něj jsem hned vytočil jedno číslo.
„Ahoj Stu, jo, jen bych potřeboval malinkou službičku… Jojo, jsem ve městě… máš službu? Jo, to se hodí, ber to jako pomoc při výkonu povolání… ano, mám potíže s jedním pánem… Jo, adresa…“
Kouknul jsem na tabuli firmy a nadiktoval jsem mu adresu.
„Jsi poblíž? Fajn, čekáme… Děkuji…“
Schoval jsem telefon, založil jsem si ruce na hrudi a lhostejně se díval na toho chlapíka, jak se s funěním hrabe z pod motorky.
Netrvalo ani dvě minuty, a do dvora firmy vjelo policejní auto, zastavilo vedle nás a hned vystoupil Stewart, můj bývalý spolužák, který pracuje u policie už nějaký ten pátek.
„No, ahoj Stu, chtěl jsem se za tebou stavit a domluvit se, kdy budeš mít čas. Mám pro tebe hotovou tu skříň. No, ale tady tenhle pán na mě začal řvát, absolutně nechápu proč. Jen jsem přivezl jednoho jeho poslíčka, kterému není moc dobře. Nehledě na to, že to pro něho byl důvod, aby mu dal padáka. Ale já ho chci u sebe zaměstnat a tomuhle muži se to nelíbí. Navíc ho urazil a dost nevybíravě přede všemi, a odmítá se omluvit a podepsat Micovu výpověď a zaplatit mu výplatu, která mu náleží. Nedodržuje základní body smlouvy. Poslal Mica až ke mně jen na skútru, místo aby poslal někoho dodávkou. Navíc mu neumožnil dostatečný odpočinek, což se odrazilo na jeho zdraví… Mám pokračovat?“
Ani mi nedošlo, že vlastně toho mladého muže oslovuji jménem: Ale pohled na jeho šéfa rozhodně stál za to. Komplet celý zblednul, jen co vjelo policejní auto dovnitř. Zbledl ještě víc, když jsem to na Stua takhle hezky všechno vysypal, a myslím, že byl bledší než Micah.
Začal cosi breptat a couvat, že on to tak nemyslel, a kdesi cosi…
„Neslyším vaši omluvu, a ti pánové tam ji neslyší taky,“ mávnul jsem rukou za sebe ke skupince kurýrů.
„Chceš dát trestní oznámení?“ otočil se na mě Stu.
„Jen v případě, že tady pán neudělá, co má. A v první řadě se musí tady Micovi omluvit.“
Micah
Myslím, že jsem umřel a mé noční můry pokračují nadále.
Jinak jsem si nedovedl vysvětlit to, co se potom stalo.
Čekal jsem, že pan Hughes vezme nohy na ramena hned, jak zjistí, že jsem úplně k ničemu.
Bál jsem se pohlédnout jeho směrem, abych v jeho modrých očích nezahlédl opovržení a pohrdání.
Chtěl jsem si je v paměti uchovat takové, jaké jsem je viděl napoprvé.
Veselé a upřímné.
Zhluboka jsem se nadechl, očekávaje další posměšky, ale místo toho jsem jen zíral, neschopen zavřít pusu z toho, co se kolem mě najednou odehrálo.
A bylo mi snad ještě trapněji, než když mě pan Hudson seřval.
„To… to je dobré… prosím… to stačí," zaskřehotal jsem, prosebně se na pana Hughese zadíval a v prstech sevřel lem jeho nátělníku.
To, že mluvil o nějaké práci, mi ani v tu chvíli mozek nestačil zpracovat, při tom všem, co se tu dělo.
„Jste v pořádku?" promluvil na mě ten policista, až jsem s sebou škubnul a málem roztrhnul ten nátělník.
Jen jsem pokýval hlavou na znamení souhlasu a doufal, že mu to jako odpověď bude stačit.
„Opravdu je vám dobře?" ostražitě se na mě zadíval, až jsem se instinktivně schoval za záda pana Hughese.
„Wellsi-" začal nabírat pan Hudson, když se konečně očividně vzpamatoval, ale pohled na policistu a pana Hughese ho zarazil.
„Omlouvám se!" vyštěkl nakonec, zaskřípal zuby, a pak zaječel na jednoho z kurýrů, ať laskavě odtáhne tu motorku.
„Pohněte si, Wellsi! Můj čas je drahý!" zafuněl.
„Pozor na jazyk! Pro jistotu půjdu s vámi," řekl hned přísně policista a pan Hudson se zatvářil ublíženě, i když pohledem mě úplně propaloval, tak jsem se na něj radši nedíval.
Vždycky jsem věděl, že je pan Hudson rychlý, ale při cestě do kanceláře nejspíš trhl rekord v rychlé chůzi. Asi proto, aby nikdo neviděl, s kým jde.
Beztak to dopadne tak, že to všechno svede na mě, a ještě si to přibarví.
Ale to už jsem si zvykl. Horší je, že budu muset shánět práci, a v tom jsem moc dobrý nebyl.
O půl hodinky později jsem s policistou za zády, rychle spěchal zase dolů, s pěkným balíkem peněz v kapse. Tolik jsem snad ještě neměl za celý život. Když se policista dozvěděl, že nemám účet a celou dobu mi snad pan Hudson platil míň, než měl, po pohrůžce berňákem mi pan Hudson zaplatil nejen odstupné, ale i odškodné.
Asi si koupím konečně nějaký ten nový nábytek.
Jay
Spokojeně jsem se díval na Micova bývalého šéfa, jak ze sebe tlačí omluvu doslova na sílu.
No co, má, co mu patří. Nelíbí se mi už jen od pohledu, a nejspíš to nebude moc dobrý člověk.
Čekal jsem venku asi patnáct minut, než Mic a Stu přišli zpátky. Ještě jsem se ujistil, jestli si tu nenechal nic svého, jestli vrátil bývalému šéfovi jeho věci, aby ho pak nezažaloval, že mu něco ukradl.
A Stu mě ujistil, že na všechno dohlédl, a dokonce i na to, aby mu byla vyplacena výplata, která mu opravdu náležela.
„Mám to u tebe. Budu muset sepsat hlášení, a zřejmě dám podnět na berňák, a odbory, aby se na něho zaměřili. Každopádně mi to musíš oplatit. Takže… zítra mám volno, můžeš mi přivézt tu skříň, hodíme maso na gril a dáme pivo, co? Helen by tě ráda viděla častěji než jen dvakrát za rok.“
„Dobře, zítra dopoledne přijedu i se svým novým parťákem. Teda, pokud mi ze startu Micah neuteče,“ zasmál jsem se a mrknul na mladýho.
„No, Micu,“ plácnul Stu mladýho do zad. „Narovnej se, vypni hruď a nenech se každým hned zastrašit, jinak tě to bude provázet celý život. A kdybys potřeboval někdy pomoc, klidně se na mě obrať. A jestli chceš, můžu tě i trochu potrénovat. Víc sebevědomí by ti neuškodilo.“
Ještě Micovi potřepal rukou, mávnul na mě, že teda zítra, nasedl a za chvíli ho nebylo.
„Tak my jedeme,“ ukázal jsem Micahovi do auta. „Nebo tu chceš zůstat?“
Mic vypadal, že by se nejraději propadl do země, ale nakonec nastoupil, a my konečně mohli odjet.
„Hele, s tou prací u mě jsem to myslel vážně. Sice to zastanu i sám, ale občas musím odmítnout nějakou tu zakázku jen proto, že dělám věci, které mě zdržují. Takže, pokud nejsi proti, můžeš ke mně nastoupit zatím jako pomocná síla. Sepsali bychom smlouvu, to se nemusíš bát. A abys nemusel dojíždět, ubytuji tě u sebe. Tak co?“ pustil jsem jednou rukou volant, natáhl ji k němu.
„Jo, a pojedeme ke mně, nebo chceš jet domů k sobě? Za chvíli bude oběd, můžeme se taky někam zastavit, nebo… pokud bychom jeli k tobě nebo ke mně, můžu něco uvařit.“
Micah
Sotva jsme sešli dolů, nestíhal jsem znovu.
Nejen kvůli tomu, co řekl policista, ale i kvůli tomu, co řekl pan Hughes.
Fakt jsem z toho všeho byl úplně mimo a ani nevěděl, co odpovědět nebo udělat.
A zvláště, když jsme pak nasedli do auta, a já vlastně ani nevěděl, co budu dělat.
„Já… já… můžete, prosím, na chvíli zastavit?" zakňoural jsem, když už toho na mě bylo opravdu moc a hned, jak to udělal, vystoupil jsem, musel se několikrát zhluboka nadechnout a projít se, abych to ustál a nějak rozchodil.
Byl jsem z toho všeho opravdu mimo. Nechápal jsem, jak se tohle mohlo stát zrovna mě.
Možná bych to považoval všechno za vtip, kdyby nebylo toho policisty, a toho, co se odehrálo u pana Hudsona v kanceláři.
Druhá věc ale byla, že i když jsem chtěl toho muže v autě odmítnout, nešlo mi to pořád přes rty.
S tím vším, co se stalo okolo, jako by jedna moje část věděla, že s ním musím zůstat.
Ještě několikrát jsem se nadechl, než jsem se vrátil zpátky do auta a otočil se na pana Hughese.
„Víte, tohle všechno… Nevím, jak reagovat. Nikdy se mi nic takového nestalo. Nejsem ničím zajímavý, nemám rád davy lidí a jsem samotář. Chci tím říct, že nejsem zvyklý jednat rozhodně jako vy, nejsem tak nadaný jako vy, nevypadám skvěle jako vy, a jen bych vám byl určitě přítěží. Moc si toho všeho vážím. Zaplatím vám za benzin i za starost, opravdu to pro mě moc znamená, ale… Ale já teď nevím, co mám dělat. Nevím, co udělat. Neumím se tak rychle rozhodnout, zvláště, když jsem z toho všeho ještě úplně mimo a pořádně mi ani nedošlo, co se právě stalo," povzdechl jsem si a vzápětí si uvědomil, že jsem možná mluvil víc, než jsem měl.
Raději jsem sklopil hlavu a v prstech začal žmoulat lem svého trika.
Jay
Tak tenhle kluk má nejspíš těžký život. Žít takhle asi není zrovna lehké. Vždyť s jeho povahou ho zašlápne i mravenec, a on se mu ještě omluví, že mu vlezl do cesty.
Povzdechl jsem si, když se vrátil zpátky do auta a promluvil.
„Hele, nenutím tě do ničeho. Ten chlap by tě vyhodil tak, jako tak. A mě by se pomoc opravdu šikla. Máš doma nějaké zvíře, které by potřebovalo opatřit? Třeba psa, nebo kočku, nebo rybičky? No, rybičky by vydržely…“
Mic zavrtěl hlavou, aniž by se na mě podíval, a dál hypnotizoval svoje ruce.
„Máš nějakou jinou práci, kterou bys z fleku mohl dělat?“
Znovu zavrtěl hlavou.
„Chtěl bys dělat něco jiného, než poslíčka u toho chlapa?“
Poprvé přikývnul na souhlas. Aspoň něco.
„Dobře, tak pokud ti to nevadí, tak pojedeme ke mně. Ukážu ti, co bys pro dnešek mohl udělat, ukázal bych ti, co bys mohl dělat třeba i potom, pokud se rozhodneš zůstat. No, oblečení bych pro tebe měl, mám tam nějaké pracovní hadry navíc a mohly by ti padnout. Pokud ti teda nevadí, že nebudou úplně nové. Ukážu ti, co a jak, já nám udělám oběd, pak něco popracujeme, a pak si dáme večeři, a pak se rozhodneš. Pokud budeš chtít, můžeš u mě přespat, volných postelí mám doma víc než dost. No, anebo pokud nebudeš chtít, a rozhodneš se hledat jinou práci, tak tě pak odvezu domů. Takže jedeme.“
Když jsem domluvil, znovu jsem nastartoval a vyjeli jsme. Otočil jsem auto směrem k mému domu, a po očku sledoval, jestli Mic nemá tendenci vyskočit za jízdy. Ale zdálo se, že až tolik odvahy zase nemá.
Micah
No, nejspíš to nebude ani sen, ani sranda.
Potom, co jsme vyjeli a pan Hughes zamířil zpátky do Readingu, pořád jsem se sám sebe ptal, jestli je to dobrý nápad. Na jednu stranu jsem netušil proč, na stranu druhou pan Hughes nevypadal, že by si z někoho jen tak pro pobavení střílel a ani nevypadal, že by to udělal jen z rozmaru a ráno by si to zase rozmyslel. Přesto jsem to vůbec nechápal.
Cesta proběhla mlčky, já vlastně ani nevěděl, co bych řekl, a taky jsem nechtěl rušit.
Když jsme však dojeli, ani jsem se nestačil nadechnout, a s očima navrch hlavy jsem se snažil zapamatovat všechno, co mi pan Hughes řekl. Znovu jsem musel žasnout nad tím, jak to tam má pěkné, a vůbec jsem nechápal, jak to dokáže zvládnout.
Začínal jsem si ale uvědomovat, že se mi u něj líbí čím dál víc, aniž bych věděl proč.
Na malý moment mě znovu přepadla bolest hlavy, ale zase velice rychle odešla, tak jsem se nad tím moc nepozastavil. Když jsme skončili s obhlídkou domu, souhlasil jsem, že pomůžu, za to všechno, co pro mě udělal. A tak jsem hned vyfasoval úklid stáje a k tomu čisté pracovní věci. Dostal jsem názornou ukázku, a pak už šel pan Hughes vařit, zatímco já se pustil do úklidu. Někdo by to mohl považovat za podřadnou práci, říct, že jsem si nepolepšil, ale opak byl pravdou. Jen stáji s koněm jsem se obloukem vyhnul.
To zvíře bylo fakt obrovské! Nevím sice, jestli jsem splnil očekávání, ale když bylo hotovo a ze mě konečně spadlo to napětí, vrátil jsem se do kuchyně.
„Děkuju za všechno. Opravdu si toho moc vážím. Nikdo pro mě tohle ještě neudělal, a jestli… Jestli pořád platí ta nabídka, rád budu u vás pracovat. Jen… Nechci vás zatěžovat ohledně mého bydlení. A ani se nechci nějak vymlouvat, určitě bych si to zařídil, kdybych musel dojíždět. Nikdy jsem neměl problém s docházkou, opravdu!" skoro jsem vykřikl, když jsem si vzpomněl na to, co řekl pan Hudson o mých pozdních příchodech do práce, což nebyla pravda.
Jay
Nakonec to s ním asi nebude tak špatné. Provedl jsem ho po hospodářství, ukázal mu, co všechno dělám, a co bych chtěl po něm, aspoň pro začátek. S vědomím, že ráno nevypadal moc dobře, jsem mu dal lehčí práci a upozornil ho, že to nejsou závody. Když to stihne, tak stihne. Když nestihne, tak nestihne.
Dokonce i ty věci, které jsem mu dal, mu dobře padly. Něco bylo po tátovi, něco zůstalo po pomocnících, kteří sem občas dojdou, hlavně před zimou, kdy je potřeba z lesa stáhnout co nejvíce dřeva z míst, kam se traktory nedostanou. A taky nařezat a rozvézt. Někdo si pro dřevo jezdí sám, někdo si to nechává dovézt, ale za to si připlatí…
Nakonec, když jsem viděl, že se pustil do práce, nechal jsem ho být a šel jsem vařit oběd.
Počítal jsem, že bude mít pořádný hlad, i tu snídani jen tak pozobal.
Asi třikrát jsem se na něho byl podívat, jestli je v pohodě, a když mě ujistil, že ano, zase jsem se vrátil do kuchyně.
Vařil jsem větší porce. Ne, snad proto, že bych byl takový žrout. Teda, sním toho dost, to jo, ale takhle vařím proto, abych nemusel třeba dva tři dny ke sporáku. Pak si to jen přihřeju, a vlastně tím i ušetřím čas.
Blížilo se skoro k jedné hodině, když jsem byl s vařením hotový a Mic jako na zavolanou přišel, že už to má hotové.
A byl jsem potěšený, že přijal mou nabídku.
Přesto jsem s ním vyšel nejdříve ven, abych se podíval, jak udělal svou práci. A byl jsem mile překvapený. Jen u Portose jsem se zastavil, a spíš pro sebe se pousmál. No, budou si na sebe muset zvyknout.
„Vyvedeme Portose do ohrady, a pak se půjdeme najíst,“ vešel jsem ke koni, abych ho vyvedl ven.
„Neboj se ho, je sice velký, ale je hodný,“ zastavil jsem se, chytl Mica za ruku a natáhl ji k Portosovi, aby se seznámili.
„A s dojížděním… no, jedině, že bys měl auto. Takhle bude lepší, když budeš tady. Vůbec mě tím nezatěžuješ. Prohlédl sis dobře dům? Všiml sis, kolik je v něm místa? A navíc, některé práce je potřeba začít velmi brzy ráno, a to bys musel vyjíždět z domu někdy v noci, abys to stihl. Tak jdeme,“ pobídl jsem Mica i Portose, vyšli jsme ze stáje a zamířili k ohradě, kde jsem Portose pustil a ohradu zase zajistil.
„Jeho box budu zatím teda čistit sám, než si zvykneš,“ ještě jsem Portose pohladil, když ke mně sklonil hlavu, a pak už odběhl na druhou stranu ohrady, kde měl své oblíbené místo, a hned se tam začal válet.
„Tak jdeme jíst, ale nejdříve ti ukážu koupelnu,“ se smíchem jsem mu stáhl pavučinu z vlasů.
Navedl jsem Mica do koupelny, dal mu čisté věci, a pak už jsem šel do kuchyně, abych nachystal na stůl. Jen jsem doufal, že nemá vybíravý jazýček a bude mu chutnat.
Micah
Asi se budu muset hodit do klidu a počítat u pana Hughese se vším.
Vůbec mi nevadilo, že se se mnou vrátil do stájí a zkontroloval mou práci.
A byl jsem více než potěšen, že se mu to líbilo. Nevím proč, ale slyšet pochvalu a vidět, že jsem něco udělal dobře, mě moc potěšilo, takže jsem musel být rudý až na zadku.
A ještě víc, když mě pak chytil za ruku, byť to bylo naprosto bezděčné gesto, a natáhl mi ji k tomu obrovskému koni.
Nejspíš jsem chvíli ani nevnímal, co říká, jak jsem byl z toho doteku tak mimo. Fakt nevím, co to se mnou je. Opravdu mě dokáže rozhodit i něco tak malého? Nebo je to snad proto, že je to právě pan Hughes? Proč mi v jeho přítomnosti tak rychle buší srdce, a proč mám pocit, že ho snad znám?
Že je mezi námi něco víc a mám se ho držet? Celé to bylo strašně zmatené, a vůbec jsem se v sobě nevyznal. Ani jsem si neuvědomil a byli jsme venku, kam pan Hughese svého koně vyvedl.
Bylo vidět, že mu na zvířeti záleží, a bylo vidět, že i kůň má svého pána moc rád.
Byl na ně opravdu pěkný pohled.
Už jsem se nadechoval k odpovědi ohledně bydlení, když se pan Hughes přiblížil a se smíchem mi sundal pavučinu z vlasů.
Zatočila se mi hlava a málem jsem šel k zemi, jak mě to zase rozhodilo.
Ještě štěstí, že jsem mohl zapadnout do koupelny, kde jsem hned vlezl pod sprchu a sedl si do koutku na zem. Potřeboval jsem si to v klidu všechno promyslet, jenže to by na mě ze všech stran nesměl koukat pan Hughes.
Jeho vůně, oblečení, ručník přehozený přes sušák, kterým se nejspíš ráno utíral.
Kruci, už myslím, jako nějaký úchyl!
Poplácal jsem se po tvářích a zhluboka nadechl.
Musím to zvládnout. Ještě si bude myslet, že jsem nějaký podivín. A zatímco jsem se umýval, přičemž jsem musel využít jeho sprchový gelu a šampon, přemýšlel jsem nad nabídkou.
Práci jsem už vzal. Možná to bylo unáhlené rozhodnutí, ale asi toho už na mě bylo ve městě hodně, a když budu na čerstvém vzduchu a dál od lidí, dám se zase dohromady.
Jen nevím, jestli je dobré tu zůstávat i přes noc, i když je to velký dům. Nikdy jsem s nikým takhle nepřespával, pokud teda nepočítám rodiče.
No, ale musím to nějak zvládnout. A v jedné věci měl pan Hughes pravdu. Dojíždění by mohl být problém. Zvládl bych to i na kole, ale asi ne dlouho, protože noční autobusy na tuhle stranu nejezdily.
Když jsem byl vysprchovaný, abych spotřeboval co nejméně vody, ale zároveň se vydrhl, abych nebyl u stolu za prase, oblékl jsem si čisté triko a kalhoty, co mi půjčil na Hughes, a vrátil se zase do kuchyně, kde už to krásně vonělo, až se můj žaludek zase hlasitě ozval.
„Omlouvám se… a děkuji za nabídku. Já… já ji teda přijmu, ale asi si budu muset zajet pro věci. Nemůžu si všechno brát od vás, a ještě vám musím zaplatit za vodu a pobyt tady. A půjčil jsem si váš sprchový gel a šampon. Omlouvám se. Ale koupím vám klidně nové! A jen doufám, že nebudete zklamaný, opravdu se budu snažit. A moc pěkně to voní. Umím taky něco málo vařit, tak kdybyste chtěl, klidně můžu i to. A uklízet taky umím. Teda doufám. A vyperu i vyžehlím. Nebojím se žádné práce," vyhrkal jsem to ze sebe, až jsem se málem kousl do jazyku.
Jay
Vypadá to, že Micovi práce prospěla, a když se i osprchoval a přišel do kuchyně, měl už i zdravější barvu ve tváři.
Ale když promluvil… Nejprve jsem povytáhl obočí, pak jsem si v hlavě přebral, co vlastně řekl, no, a nakonec jsem se začal smát.
„Zaplatit vodu… uklidit… uvařit… mám pocit, že bychom spíš měli sepsat předmanželskou dohodu než pracovní smlouvu,“ smál jsem se, protože tohle mě fakt dostalo.
Ale bylo mi jasné, že to myslí vážně.
„Promiň,“ uklidnil jsem se po chvíli a položil před něho plný talíř. „No, nechtěl jsem tě urazit, nebo tak něco… S ničím si starosti nedělej. Pokud chceš, můžeš přispět na jídlo, můžeš si koupit své věci na hygienu, protože kartáček na zuby ti fakt nepůjčím a nový nemám. Pravda, tohle jsem zapomněl včera koupit. No, oblečení si klidně půjčovat můžeš, ale chápu, že lépe se asi budeš cítit ve svém. Jestli ti to teda není proti srsti, tak dneska bys už přespal tady. Zítra mám do města odvézt Stuovi tu skříň, tak mi s ní pomůžeš, a při cestě se stavíme u tebe doma pro věci, co?“ plácl jsem ho ještě po zádech, a pak už jsem si šel sednout na své místo.
Pustili jsme se oba do jídla, a Mic vypadal, že sežere i talíř, tak jsem mu raději ještě přidal. Ale potěšilo mě, že mu chutná.
„Po obědě si odpočineme, sepíšeme smlouvu, abys neměl strach, že na tebe něco hraju, nebo tak něco. No, a pak bychom šli do dílny. Jsem rád, že se nebojíš žádné práce, ale jen chci, abys dával pozor a byl opatrný. Mám tam pily, a různé další věci, kterými by sis mohl ublížit, pokud s nimi neumíš pracovat. Tak aby se ti něco nestalo, ano?“
Vstal jsem a odnesl talíř do dřezu.
„Dáš si kafe, nebo tak něco? Nebo čaj? Nebo mám džus, tak si vyber. Ale dám vařit kávy víc, a půjdeme vedle, kde mám pracovní stůl, abychom mohli sepsat smlouvu. Doklady máš, abychom to mohli všechno správně vyplnit?“
Zatímco jsem na něho mluvil, a pokládal mu otázky, uvařil jsem kafe, a pak nás už nasměroval do prostorného obýváku s pracovním stolem v rohu, kde jsem přitáhl pro Mica židli a sám jsem se usadil na své.
„Jo, a já jsem Jay Mitchell Hughes. Buď mi říkej Jay, nebo Mitchi, a hlavně… nevykej mi, ano?“ natáhl jsem k němu ruku a doufal, že tentokrát už ji neodmítne tak, jak tomu bylo v autě.
Micah
Nevěděl jsem, jestli se zlobit nebo utéct, když se pan Hughes začal smát hned potom, co jsem to na něj vybalil. Ale pravda byla, že úsměv měl opravdu pěkný, a byl přitom takový uvolněný a moc mu to slušelo. Málem jsem přeletěl přes stůl, když mě plácl po zádech a raději si sedl a zabořil nos do jídla.
Možná tím, co se stalo ve firmě, možná tím, že jsem byl víc uvolněnější a klidnější, jsem pomalu snědl i talířek a znovu se málem propadl, když mi pan Hughes raději přidal, abych mu asi neokousal i stůl.
Jen doufám, že si po tomhle nebude myslet, že jsem nenažraný.
Během jídla jsem si všechno, co mi řekl, znovu procházel hlavou a přemýšlel, co je pro mě nejlepší.
Možná by někdo řekl, že jsem nerozhodný, ale já si potřeboval všechno promyslet, navíc tohle bylo pro mě úplně nové a netušil jsem, co od toho očekávat.
Když jsme přešli do prostorného obýváku, a pan Hughes ke mně natáhl ruku, byl jsem znovu v háji.
Tykání? Nabízí mi tykání?
To je… to je moc osobní!
Co mám dělat?
U-uteču!
Klid, Micahu! To zvládneš!
Je to jen krásně urostlý chlap, co ti podává ruku, nabízí ti tykání a společné bydlení.
O nic přece nejde, ne?!
Chci umřít! Chci utéct!
Mé vnitřní já zafňukalo, ale nakonec jsem se zhluboka nadechl a rudými tvářemi se zadíval do očí pana Hughese.
Odvahu, Micahu!
„Tě-těší mě…" zachrčel jsem a sevřel jeho ruku ve své.
„Já jsem-"
Dech se mi zadrhl v hrdle a oči rozšířily, když mnou projel neznámý pocit, až jsem zavrávoral a skončil na hrudi pana Hughese.
Podlomily se mi kolena nejen z jeho vůně, ale i z těch obrazů, které jsem najednou spatřil.
Tak důvěrně známé a přesto cizí.
„Bubny…" zašeptal jsem. „Musíme je ochránit… přichází…"
Někde venku něco bouchlo, a to mě probralo.
Překvapeně jsem zamrkal, co to zase vyvádím, a pak od pana Hughese odskočil skoro na druhý konec místnosti.
„Omlouvám se," zapištěl jsem. „Omlouvám se! To… není to tak, jak to vypadá! Nechci vás obtěžovat! Teda… Jako jste moc hezký, to ano, ale… To… Jsem Micah! Micah Wells! Moc mě těší! A smlouva! Doklady! Mám doklady! A zaplatím… Teda, jako za pobyt tady! Přispěju! Na bydlení! Myslím na bydlení!"
Micahu! Ty jsi fakt debil! Myslím, že po tomhle ani žádná smlouva nebude.
V duchu jsem si brečel někde v koutku, jak jsem to hezky na začátku pokazil, a gratuloval si, jaký jsem korunovaný vůl a všechno zkazím.
Jay
Moje mimické svaly už dlouho nepracovaly tak moc, jako tomu bylo od chvíle, kdy sem do mého domu vešel tenhle mladý muž.
Nejspíš budu mít trvale obočí až někde uprostřed čela, jak jsem ho znovu už poněkolikáté povytáhl údivem. Nejspíš budu mít permanentní křeč, protože jsem se znovu začal smát.
„Micu… s tebou ještě bude sranda. Ty jsi fakt číslo…“ smál jsem se, ale ruku jsem mu stiskl.
Pravda byla, že když se naše ruce dotkly, taky jsem pocítil znovu to zvláštní brnění, ten divný pocit, z našeho doteku, ale nešlo o vzrušení. Jo, líbil se mi, ale tohle bylo něco jiného. A nejspíš v tom nejsem sám, podle toho, jak Mic zareagoval.
„Říkal jsem, že stačí, když přispěješ na jídlo, nebo něco z drogerky, nejsem hotel, abys mi platil za přespání. A říkám to naposledy, a věřím, že mě nechceš urazit, tak už to neříkej, ano?“
Počkal jsem, až donese doklady, zatím jsem nahodil počítač a najel na smlouvu.
Trochu jsem ji poupravil, protože smlouvu mám jen pro občasné brigádníky a Mica jsem chtěl zaměstnat na delší dobu. Možná napořád, pokud mu to půjde a nebude nic namítat.
Doplnili jsme údaje z jeho dokladů, smlouvu jsem vytiskl, podepsali jsme ji, jednu si vzal a druhou jsem si založil do složky.
Hned jsem mu zajistil zdravotní pojištění a zaplatil mu i úrazovou pojistku. Přeci jen tahle práce není přebírání papírů, a jeden nikdy neví.
Nejsem sice nějak extra bohatý, ale vydělám si, a část peněz odkládám bokem právě na tyhle věci, jako zaplatit pomocníky a podobně. Takže v tomhle jsem problém nikdy neměl.
A když mám pomocníky, udělám práce víc, a to znamená i víc si vydělat.
„Tak jo, půjdeme zkontrolovat Portose, já poklidím jeho box, a pak půjdeme do dílny, abych mohl připravit Stuartovu skříň na odvoz. Jestli chceš, můžeš jít se mnou. Momentálně sice nevím, co bych ti dal za práci, ale můžeš se aspoň dívat, co a jak, a budeš vědět na příště.“
A jak se řeklo, tak se i udělalo. Zatímco jsem uklízel stáj Portose, Mic se nabídl, že uklidí kuchyň, a pak přišel za mnou ven, když to měl hotové.
Bylo vidět, že je stále trochu nervózní, ale postupně povoloval, a k večeru, kdy jsme měli Stuovu skříň nachystanou na odvoz, a odvedl jsem Portose zpátky do stáje, už nebyl Mic tak napjatý.
Večeři jsme udělali společně, a mě došlo, že ty porce, které vařím, budu muset zase o něco zvětšit. Nechápal jsem, jak to, že toho tolik sní, a přitom je takový prcek. No, hezký prcek… Můj typ, řekl bych.
Ukázal jsem Micovi, kde bude spát, vybral jsem mu pokoj vedle své ložnice, aby se necítil nepříjemně, kdyby spal v podkroví a sám. Nachystal jsem mu volné oblečení na spaní, a pak už jsem se konečně i já odebral do koupelny, abych se mohl pořádně vydrbat.
Spát se mi ještě nechtělo, a druhý den jsem nemusel vstávat moc brzy, ale měl jsem v plánu se podívat na ten deník, co mi ráno Mic přivezl…
Micah
Oddechl jsem si, když mě pan Hughes... Teda vlastně Jay, nevyhodil ani po tomhle divadle, co jsem teď předvedl. Opravdu se mi ulevilo.
Pořád to nedokážu vysvětlit, ale byl jsem opravdu rád, když jsme podepsali smlouvu a já se ujistil, že to myslí vážně a chce mě zaměstnat.
Byl to zvláštní pocit.
Ještě včera jsem dělal poslíčka muži, který mě nejspíš kvůli něčemu nenáviděl, netušil jsem, kdy budu vstávat, ani kdy přijdu domů, a teď najednou tohle.
Ještě budu muset ale nějak dořešit bydlení.
Možná bych mohl poprosit sousedku, aby mi zašla do domu občas vyvětrat? Nebo si tam jednou týdně zajedu na kole sám?
To bych mohl.
A až teď mi došlo, že kolo vlastně zůstalo na firmě.
No, to nejspíš vyřeším, až pojedeme do města odvést skříň.
Kromě úklidu kuchyně jsem se pak celou dobu držel Jaye, pozorně sledoval, co dělá, poslouchal, co říká, a aspoň trochu se mu snažil pomoct.
Pomalu ze mě opadávalo napětí, i když pořád jsem tomu nemohl uvěřit, a hlavně to nedokázal pochopit. Společná večeře mě potěšila, a když mě pak Jay nastěhoval do pokoje vedle své ložnice, málem jsem se zahrabal pod postel.
Tak blízko budeme!
Myslel jsem, že mě odstěhuje někde na druhý konec, i bych to očekával, když jsem jen pracovní síla, ale asi by mě u něj už nemělo nic překvapit.
Když jsem se pořádně po pokoji rozhlédl, připadal jsem si jako v nějakém hotelu, a na okamžik mě znovu přepadly pochybnosti. A smutek.
Tohle by měla vidět máma. Moc mi chyběla. Byl to snad jediný človíček, co mě skutečně miloval. A mě hrozně mrzelo, že jsem ji nedokázal nijak pomoct.
Raději jsem si pobral půjčené pyžamo, nenápadně vyhlédl na chodbu, a když byl vzduch čistý, přeběhl do koupelny, i když jsem se cestou dvakrát přizabil.
Rychle jsem se opláchl, aspoň prstem přešmydlil pastou zuby, převlekl se, spoďáry rovnou přepral a vyvěsil, oblečení poskládal a uložil na volnou polici.
Za čistého vzduchu jsem znovu přeběhl do pokoje a rovnou se schoval do postele.
Byla tak velká a dokonalá!
Myslel jsem si, že lehnu a hned usnu, ale opak byl pravdou. Nebo jsem možná usnul?
Nejspíš asi jo, protože jinak si nedokážu vysvětlit ty obrazy, které se mi najednou míhaly před očima, a to silné nutkání vstát, vyjít z ložnice a zamířit do té vedlejší.
Jako bych se neovládal. Jako bych se na sebe díval z vrchu. Jako by mé tělo mělo vlastní rozum.
Vnímal jsem horkost svého těla, i to, jak silně mi buší srdce.
Neslyšel jsem a neviděl nic, kromě těch dvou kopí, vystavených na stěně.
„Máte silného pána," zašeptal jsem a skoro láskyplně po nic přejel prsty.
Ta síla a moc, která z nich sálala, mě donutila slabě vykřiknout.
„Musíte… ho chránit… přijde si pro něj… přijde si pro vás… přichází zlo… musíte…"
Najednou mnou projela tak silná bolest, až se mi zatmělo před očima, a tentokrát jsem hlasitě vykřikl a svezl se na kolena.
Když se mi konečně rozjasnil pohled, zamrkal jsem a nechápavě pohlédl na stěnu před sebou a přemýšlel jsem, co tu, kruci, dělám.