Micah
Stačilo jen tak málo a všechno se změnilo. Tím, co se stalo se mi úplně rozhodilo soustředění, a jak se všichni rozdělili na skupinky, nebo spíš, jak je všechny nepřítel rozdělil na skupinky, neměl jsem dost síly na to, abych všechny ochránil.
Začal jsem panikařit a toho využil nepřítel. Snažil jsem se ochránit, co se dalo, ale najednou se z ničeho nic přihnal vzdušný vír, až jsem skoro nemohl popadnout dech.
„Vážně sis myslel, že mě můžete porazit?" zaslechl jsem najednou před sebou hlas, a když jsem otevřel oči, aniž by mi došlo, že jsem je zavřel, uviděl jsem těsně před sebou Lucase.
Nedokázal jsem pohnout ani prstem, jak mě to překvapilo, zaskočilo, a hlavně jsem se lekl.
„Půjdeš se mnou," usmál se Lucas a já měl pocit, jako by na mě shlíželo nějaké velké a dravé zvíře.
Nestačil jsem se ani nadechnout, nestačil jsem ani vyvolat cokoliv na obranu. Najednou, jako by mé tělo ztuhlo. Vnímal jsem, viděl jsem, slyšel jsem, ale nedokázal ani pohnout prstem.
Nedokázal jsem promluvit a jen bezmocně visel v Lucasově náruči, když mě vzal a prošel se mnou černým tunelem někam do neznáma.
Moje poslední myšlenka patřila Jayovi. Cítil jsem, že je v pořádku, ale čím víc jsme se nořili do té temnoty, tím slabší bylo mé spojení s Uživateli, až nakonec zmizelo úplně.
Jay
„Zklidni se!“ zařval na mě Jude, když jsem se po jeho ráně sbíral ze země.
Kdyby mě nezastavil, nejspíš bych tam jako šílenec pořád běhal a hledal Mica.
Ale on opravdu nikde nebyl. Nebyl tu.
Nebyl…
Tak moc se mi sevřel žaludek, že se mi chtělo až zvracet. Bál jsem se o něho. Bál jsem se, že jsem ho nadobro ztratil.
Nebyl jsem schopen teď normálně uvažovat, a to vůbec nad ničím. Dokonce i má kopí zmizela, když jsem se přestal soustředit.
„Musíme pryč, hned!“ popadl mě znovu Jude za paži a zvedl mě na nohy. „Kluci potřebují ošetřit a rychle! Korina bude řídit. Ty si sedneš dopředu,“ dostrkal mě rychle k autu, a až teprve tam jsem se trochu probral.
Nevím, jak dlouho jsem tam mezi těmi spícími lidmi vyšiloval. Ale nějak se mi ztratil nějaký čas, a já teď šokovaně hleděl na zadní sedačku, kdy seděl Jon a staral se o bezvládného Damiena. A v Judově autě… Podobný obrázek, akorát že na zadní sedačce ležel Mikkel, a také zraněný…
„Co lidi…“ rychle jsem se konečně nasoukal do auta.
„Nebudou si nic pamatovat. Proberou se a pojedou tak, jako by se nic nestalo. Jen pak musíš vysvětlit, proč jsme tak najednou zmizeli, ale to je nejmenší problém.“
„Hadonoš?“
„Mrtvý,“ ozval se zezadu Jon. „Mikkel ho zranil a Jude ho zabil. Ale pak zmizel. Není tam po něm ani stopa, ani jediný flíček krve…“
„Lyra?“
„Má ji u sebe Mikkel, on jediný zvládl vytáhnout svůj šíp, kterým vystřelil Hadonošovi Lyru z ruky.“
Zdálo se, že jsem OK, že se ptám na blbosti, místo abych se zajímal o Mica.
Ale pravda byla, že jsem měl stále sevřený žaludek, srdce mi valilo jak blázen, ruce se mi třásly, protože ten strach… ten jsem o Mica měl. A i když jsem se ptal na jiné věci, moje hlavní myšlenky byly právě k němu.
Musím ho co nejdříve najít. Musím… Nebude mrtvý. Určitě ne…
Micah
Probrala mě zima. To bylo jako první, co jsem zaregistroval, když jsem se s trhnutím probral.
Napřed jsem nebyl schopen určit, kde jsem, co se stalo a jestli se vůbec něco stalo. Byl jsem zmatený, dezorientovaný a cítil se, jako po týdenním flámu.
Bylo mi zle, žaludek se obracel, hlava duněla.
Nevzpomínám si, že bych se někdy opil. Jednou jsem si zkoušel dát skleničku a vím, že mi to nechutnalo. Tak proč bych to teď měnil? Že by proto, že se se mnou Jay rozešel, tak…
Jay!
Při vzpomínce na něj mi najednou všechno došlo a já vykřikl bolestí, když jsem se prudce pohnul a posadil na nějakém provizorním lůžku, na kterém jsem ležel.
„Ale… princezna je vzhůru?" ozval se známý hlas, a já strachem skoro ani nedýchal.
To dunění hlavy přicházelo z bubnů, které jsem teď slyšel silněji než kdy dřív. žaludek se mi bouřil kvůli zápachu, který se prostorem linul.
A jakmile jsem zaostřil na Lukase a pochopil, kde jsem, a co se tu děje, vyzvracel jsem nejspíš všechno, co jsem za tenhle týden snědl.
„Nějaká citlivka ne?" ozvalo se najednou přede mnou.
Než jsem se nadál, Lucas mě popadl za vlasy, škubnul mi hlavou dozadu, a pak mi do krku nalil nějakou hustou tekutinu, která nešla skoro spolknout a málem jsem se udusil.
Alespoň že chutnala poměrně sladce a neobrátilo mi to žaludek znovu.
„Buď hodný chlapec. Tohle je pro tebe," usmál se Lucas, a pak sklonil hlavu a vrazil mi svůj jazyk skoro až do krku.
Snažil jsem se ho odtlačit, ale mí prsty sklouzly po jeho kůži, protože kromě znaků nakreslených na těle, byl zcela nahý. A navíc jsem byl slabý tak, že jsem sotva zvedl ruce.
„Dívej se a uč. Tohle je pro tebe," zopakoval znovu, když mě pustil.
Vrátil se do kruhu ve středu jeskyně, kde slabě zářily nějaké symboly, a pokračoval v kuchání něčeho, co leželo před ním na zemi, a pokračoval v malování symbolů krví na své tělo.
U toho pronášel nějaká cizí slova, která mě bodala v uších, a v reakci na to, se vlnilo obrovské zrcadlo před ním, za kterým jsem občas zahlédl rozšklebenou tlamu nebo tlapu s drápy.
Jay
Ani nevím, jak jsme dojeli ke mně domů. Skoro jsem přišlápl i Baxe, jak jsem spěchal dovnitř zkontrolovat, jestli jsou má kopí na místě. Jude a Jon mezitím donesli Mikkela a Damiena do mé a Micovy ložnice, protože byla nejblíže a s největší postelí, aby se nemuselo běhat z pokoje do pokoje.
Oddechl jsem si, když jsem viděl kopí viset na stěně a omluvně jsem je pohladil.
„Pomozte mi zachránit Mica, prosím,“ pomyslel jsem si v duchu a pak je vzal do ruky.
Kopí jemně zazářila a pak jsem cítil, jak do každé dlaně od nich proudí energie a teplo.
Musím se uklidnit.
„Jak jsou na tom?“ konečně jsem se otočil k posteli, kde Jude a Korina právě ošetřovali kluky, jak se dalo.
Nějaké zkušenosti měli, ale nedokázali říct, proč jsou v bezvědomí, a jak moc to ovlivní jejich relikvie. Každopádně jsme teď ani s jedním nemohli počítat. Ten, který by nás všechny mohl ošetřit a uzdravit na tom byl nejhůř.
„Damien by to potřeboval sešít, podle mě ho to neohrožuje na životě, ale i tak,“ překryla Korina gázou Damienovu ránu v boku.
Jon nervózně přešlapoval vedle něho a bylo vidět, jak je mimo z toho, že je Damien zraněný.
„Musím jít, musím najít Mica dříve, než bude pozdě,“ řekl jsem opatrně, i když jsem byl rozhodnutý jít.
Ale obával jsem se, jak to ostatní vezmou.
„Podle mně budou v té jeskyni,“ ozval se Jon, a já na něho překvapeně pohlédl.
„Šel bych s tebou, ale…“
„Vím, chápu,“ pohlédl jsem na Damiena.
„Mikkel to zvládne, není na tom tak špatně. Ale na to, že se nemůžou probrat, může mít vliv Lucas. Půjdu taky. Dostaneme ho, a věřím tomu, že se kluci proberou,“ zvedl se Jude.
„Půjdu taky,“ ozvala se Korina.
„Myslím, že i mě budete potřebovat,“ ozval se mezi dveřmi Zachary. „A čím dříve půjdeme, tím větší šance na úspěch.“
„Ty nikam nepůjdeš, nejsi útočný typ,“ zamračil se Jude. „Stačí, když nám dáš napít-“
„Nebude to fungovat!“ skoro vykřikl Zach. „Musím být s vámi, musí se má relikvie použít před bojem, a co když se tam nic nestane, a třeba vás někdo napadne až o hodně později? Takž-“
Zacharyho proslov přerušil domovní zvonek, až jsme leknutím skoro všichni nadskočili.
V první moment jsme na sebe pohlédli, ale pak jsem si uvědomil, že jsem už skoro paranoidní. Třeba to je pošťák, nebo Stu…I když ten by zrovna teď nemusel dojít.
Když se ozvalo tentokrát silné zabouchání na dveře, rázným krokem jsem se k nim rozešel a prudce je otevřel, aniž bych pustil kopí z ruky.
„Vidím, že jsi připravený,“ ozval se vysoký muž, kolem padesátky, s prošedivělými vlasy a plnovousem. „Byl jsem tam. Všechno jsem viděl. Tušil jsem, že budete potřebovat pomoct. Jako Pozorovatel bych se do ničeho neměl míchat, a taky nebudu. Ale moje civilní povolání je lékař, chirurg, takže…“
Jednou rukou mě odstrčil a vešel do domu. Snad podle čuchu šel rovnou do ložnice, a já si teprve teď všiml, že má v ruce lékařskou brašnu.
„Jak už jsem tady mladýmu řekl,“ ukázal na mě přes rameno prstem a pak zamířil rovnou ke klukům, ležícím na posteli, kde si k nim přisedl a hned je začal postupně prohlížet.
„Jmenuji se Scott Welington, a jako Pozorovatel se do ničeho teda míchat nebudu, ale tihle dva potřebují lékaře. Vy víte, co máte dělat. Potřebuji, aby tu se mnou někdo zůstal, a vy ostatní vypadněte. Běží vám čas, a to zatraceně rychle… Máte své relikvie, tak padejte…“
Micah
Dostal jsem nefalšovaný strach. Netušil jsem, co je s klukama, z nějakého důvodu jsem necítil ani je, ani jejich Relikvie, místo toho jsem vnímal pouze bolest a zuřivost ukradených Relikvií, a i to stejně zastiňovala hrůza, která na mě šla zpoza zrcadla.
Bolelo mě celé tělo, v hlavě dunělo a nedokázal jsem se ani pohnout i přes to, že jsem byl zcela volný a Lucas si mě očividně ani nevšímal.
Pochopil jsem, že jsem nejspíš ve skaliskách, na místě, kde byl Jay s klukama, ale vůbec jsem neměl sílu utéct.
Doufal jsem jen, že jsou všichni ostatní v pořádku, že se jim nic nestalo. Ale jejich Relikvie jsem nikde neviděl.
I přes bolest hlavy, jsem začal uvažovat.
Co po mě Lucas chce, když nemá Relikvie? Myslí si, že se ostatní tak snadno vzdají? I když jsem Strážce, ví, co je jejich povinnost.
Neudělali by něco hloupého, co by mohlo ohrozit životy lidí. Myslel jsem na Jaye. Je to silný muž.
Určitě je v pořádku. Hlavně, ať je v pořádku. Nic jiného si nepřeji.
„Nepodaří se ti to," promluvil jsem konečně po chvilce, i když to neznělo asi moc přesvědčivě.
„Vždycky se najde někdo, kdo tě zastaví. Když to nebudu já, přijde někdo jiný."
„Naivní hlupáku!" zasyčel Lucas a v mžiku byl u mě.
Pevně mi prsty sevřel bradu, až jsem měl pocit, že mi rozdrtí čelist, a pohled do jeho očí byl jako hledět do hluboké propasti.
„Čas lidí už dávno pominul. Tohle nikdy nebyla vaše zem. Nikdy to nebyl váš svět. Jen jste si ho přisvojili za vlastní, když nebyl nikdo, kdo se vám mohl bránit. Říkáte si dobyvatelé, ale o dobývání nic nevíte! Nevíte nic o tom, jaké to tu bylo dříve, než jste přišli vy. Hloupá rasa, která si myslí, že vládne všemu!"
Lucas si odfrkl, a s jeho slovy, jako by víc zapulzoval odraz zrcadla a hučení v mé hlavě zesílilo.
„Můžu tě ubezpečit, že pro tebe nikdo už nepřijde. Nebude kdo. Sice nemám Relikvie všechny, ale mám tebe," pronesl, jako by právě odříkával počasí, a pak mě konečně pustil.
Jay
Neměl jsem chuť nechávat cizího člověka ve svém domě. Ale když zmínil mého dědu, i to, že on mi nechal poslat některé ty věci, včetně jednoho dědova deníku, mě nakonec přesvědčilo, že nejspíš Pozorovatel bude. A taky s ním zůstal Jon. A ten by ho s klidem jedním máchnutím ruky přizabil, kdyby se o něco pokusil.
Přesto jsem si svá kopí rovnou vzal. Chtěl jsem být připravený, a nechtěl jsem mu je nechávat na očích.
„Myslíš, že mu můžeme věřit?“ zeptal se Zachary, když jsme namačkaní v mém terénním autě jeli ke skaliskům.
„Snad jo,“ odtušil jsem, ale myšlenkami jsem teď byl spíš i Mica.
V duchu jsem se modlil, aby byl tam, kde právě jedeme, a hlavně, aby byl v pořádku.
„Určitě můžeme. Říkejme tomu třeba ženská intuice,“ ozvala se Korina.
Snad se nespletla.
„Najdeme Mica a ukončíme to,“ dodala ještě, když viděla můj výraz a pevně sevřený volant.
Snad se neplete ani teď…
Kašlal jsem na to, že si Jude několikrát narazil hlavu o střechu auta, když jsem přejížděl v plné rychlosti terénní nerovnosti. Já tam prostě potřeboval být co nejdříve.
A já jediný vím, z nás čtyř, co tu teď sedíme v autě, jak se tam dostat, a jak to tam vypadá.
Pokud se teda něco nezměnilo.
A tak, abych se nějak odtrhnul z těch černých myšlenek, co se s Micem může dít, jsem jim vysvětlil, jak se tam dostaneme, jak to vypadá vevnitř, a co nás tam může čekat.
Včetně těch potvor, s kterými jsme se setkali i ve vesnici…
Čím víc jsme se ale blížili k místu, tím větší tíseň jsem pociťoval. Obavy, strach, že bude pozdě, že se stalo něco špatného. Cítil jsem frustraci, že jsem nedokázal zabránit Gregově smrti, a Micově zmizení.
Je to moje vina, že se tohle všechno stalo…
„Není to tvoje vina,“ položil mi Jude ruku na rameno, když jsme konečně vystoupili, a já sevřel svá kopí v ruce. „Vidím ti to na očích. Uklidni se, nebo aspoň co to jde, ať neprovedeš nějakou kravinu.“
Nejdříve jsem mu chtěl jednu fláknout, ale nakonec jsem jen mlčky přikývl, a trochu uvolnil svůj napjatý postoj.
„Tak jdeme,“ zavelel jsem, a odhodlaně vykročil ke skaliskům, kde byl skrytý vchod do jeskyně.
Micah
Ani nevím, kde jsem vzal tu odvahu, ale snažil jsem se bránit tomu, aby mě Lucas odtáhl do toho kruhu.
Bohužel, pořád byl mnohem silnější než já, takže mu to moc práce nedalo.
Mrsknul se mnou doprostřed kruhu, až jsem uklouznul na zasychající krvi a odřel si dlaně.
Pokoušel jsem se sebrat poslední zbytky sil a vyvolat nějakou Relikvii, nebo se spojit s některým z Uživatelů, ale bez odezvy.
Začínal jsem být opravdu zoufalý. Netušil jsem, co Lucas vlastně plánuje. Netušil jsem, co chce dělat se mnou, a hlavně, jestli mu dokážu nějak zabránit v tom, co chce udělat.
„Nesnaž se. Nechápu, o co ti jde. Vím o tobě první poslední. Chudák a budižkničemu, kterého najednou potkalo štěstí?" zadíval se na mě s opovržením a chmátl po mě.
Zásluhou zasychající krve se mi ale podařilo uhnout a uklouznout trochu dál s odporným mlaskavým zvukem.
Jediného, čeho jsem ale docílil bylo, že se Lucas nejspíš rozzuřil a vlepil mi políček, až to zaštípalo.
„Já tě ještě naučím poslouchat!" zasyčel.
„Budeš se dívat na to, jak tenhle svět přebírají jeho skuteční pánové. Nechám tě žít. Alespoň z části,“ ušklíbl se, a já dostal ještě větší strach než před tím.
I přes situaci mi začal na plné obrátky jet mozek, jak jsem se snažil vymyslet, co bude.
Jenže, došlo mi, že pokud mi nepomůže zázrak, a na ty jsem moc nevěřil, Lucas zvítězí a všechno, čeho doposud Strážci i Uživatelé dosáhli, přijde vniveč.
Jay
Spěchali jsme, ale přesto jsme museli být opatrní. Myšlenky na to, co je s Micem mě poháněly dopředu, až jsem přestal dávat pozor na cestu a zahučel jsem k zemi, když jsem šlápl do výmolu.
„Polámaný tam budeš na hovno,“ zavrčel na mě Jude, když mi pomáhal ze země.
„Tam,“ ukázal jsem k jeskyni, jen co jsem se narovnal a rozhlédl se kolem sebe.
Okamžitě jsme se všichni přikrčili, když jsme tam zahlédli pohyb.
„Zbavíme se jich,“ šeptla Korina.
Přikrčená, stejně jako Jude, proběhla křovím, a než si ty dvě potvory stihly uvědomit zašustění a zapraskání větví, byli fuč. Jednomu odletěla hlava, když se mu kolem krku s trhnutím omotal Korinin bič, druhý byl rozpůlen vejpůl, když se Jude rozmáchl svým mečem. Nestihli ani zakřičet, a prostě se rozprskli…
„Drž se za námi,“ šeptnul jsem Zacharymu.
Neměl jsem dobrý pocit, že jde s námi, i když měl svou osobní zbraň. Ale už jsme věděli, že obyčejná kulka toho nejspíš moc nezmůže.
Když jsme se opatrně a tiše vplížili dovnitř, bylo to, jako opět procházet hustou kaší. Jako by nám to bránilo vejít, stejně jako minule nám to bránilo odejít.
Hned, jakmile jsme se mohli dobře a zhluboka nadechnout, jsme se schovali za výčnělky, zpoza kterých jsme se pak rozhlédli po té prostorné jeskyni.
Bylo to stejné, jako když jsme tu byli poprvé. Viděl jsem na Korině a Judovi, i na Zacharym, jak nevěřícně hledí na to, co se před nimi zjevilo.
Ale i přesto, tu změna od posledně byla.
Nejen že jsem slyšel hlas, ale viděli jsme i to, co se uprostřed jeskyně odehrávalo.
Už jen slyšet Mica mi rozbušilo srdce v útěše, že žije. Ale pak ten pohled…
Krev ve mně znovu začala vřít. Snad mi naskákaly i puchýře na kůži, jak moc. A… Už jsem se nedokázal zastavit.
„Zabiju tě!“ zařval jsem, a bezhlavě se vrhnul na Lucase.
Hlavou mi bleskla myšlenka, proč některá z relikvií není střelná zbraň, bylo by to jednodušší.
Ale další myšlenku jsem už nestihl rozvést ani v hlavě.
Uvědomění si, že už jednou mě Lucas poslal k zemi, aniž by na mě sáhnul, přišlo pozdě.
Byl jsem snad na dosah. Moje kopí se o něj skoro otřelo, ale v tu samou chvíli jsem odletěl bokem a bolestivě narazil na skálu. Zůstal jsem ležet kousek od místa, kde se schovával Zachary, a jen jsem se díval na to, je se jedno mé kopí kutálí blíž k Lucasovi…
Micah
Na celé věci mě nejvíc asi štvalo to, že nevím, co je s ostatními, a hlavně s Jayem. Možná jsem uvažoval sobecky, a měl bych spíš myslet na lidstvo jako takové. Ale i když jsem se snažil, vždycky mi jako první přišel na mysl Jay.
Pokud tady umřu, a nepochyboval jsem o tom, že se tak stane, pak se jen modlím za to, aby byl Jay v pořádku.
A snad, jako bych ho svými myšlenkami přivolal… Nebo se mi to prostě jen zdálo…
Škubnul jsem s sebou a pak jen nevěřícně hleděl na to, jak se s řevem rozbíhá proti Lucasovi.
Mé srdce začalo doslova šílet a štěstí, že ho vidím se ve mně pralo se strachem o něj. Cvakly mi zuby, když Jay narazil do skály, když ho Lucas odhodil, aniž by se ho dotkl, ale to mě konečně probralo.
Doslova jsem skočil pod nohy Lucasovi, který chtěl sebrat Jayovo spadlé kopí. Přitiskl jsem si ho na prsa a sunul se dál, jak nejvíc to šlo.
„Dej mi to," zavrčel na mě Lucas, ale já popošel o další kousek dál.
Prudce jsem zavrtěl hlavou a zadíval se směrem k Jayovi, abych zjistil, jak na tom je.
„Je v pořádku!" křikl na mě Jude, který vystoupil ze stínů a všiml jsem si i Koriny.
Doposud jsem jejich přítomnost vůbec nepocítil, ale když byli tak blízko, tak i přes Lucasovu snahu potlačit mé sily, jsem začal vnímat i něco jiného než strach a bolest.
Zavřel jsem oči a soustředil se. Sice jsem riskoval, že mě Lucas chytne, ale snad budu rychlejší.
Chtěl jsem se spojit s Jayovou Relikvií, a pomocí zbytku mých sil mu předat kopí, které jsem držel v rukou. A jakmile jsem uslyšel nenávistný řev, otevřel jsem oči s vědomím, že se mi to podařilo.
Co na tom, že jsem vzápětí vyjekl bolestí, když mi Lucas málem urazil hlavu. Hlavně, že nedostal Jayovo kopí. A teď…
Teď, když jsou tady, nedám se tak snadno…
Jay
V první chvíli se mi zatmělo před očima, a pak, jakmile se mi vrátil vyražený dech, jsem zaskučel bolestí.
Hlavou mi problesklo, jak dobré by teď bylo, kdyby tu byl Damien se svými jablky a Mikkel se svým lukem. Napil by se od Zacharyho z relikvie a bylo by po všem. Ale ono ne…
Vždycky musí být nějaké ‚ale‘ a nikdy to prostě nejde hladce.
Když mě zabrněla ruka a Mic zakřičel, stejně jako vztekle Lucas, vzpamatoval jsem se.
Rychle jsem pohlédl jejich směrem a v té samé chvíli mě znovu zabrněla pravá ruka a v ní se zhmotnilo Gaye Derg. I když mě všechno bolelo, hned jsem pocítil větší jistotu, jako by mi obě má kopí dodávala sílu, kterou jsem na moment ztratil.
Vyškrábal jsem se se vzteklým vrčením na kolena, a už jsem si chtěl stoupnout a vyběhnout znovu na Lucase, když jsem viděl, co dělá Micovi. Ale v tu samou chvíli mě zarazil Zachary a potáhl mě zpátky za výčnělek.
„Kam se ženeš, kruci! Jsi na hlavu!“ rozčíleně na mě zavrčel.
„Podívej!“ máchl rukou do prostoru jeskyně.
Za Lucasem bylo jakési velké zrcadlo, nebo co to bylo. Vlnilo se, míhal se tam nejasný obraz, a kromě toho, se z něho vyrojila snad armáda Lucasových poskoků, stejně jako minule, stejně jako ve vesnici.
„Musíme to rozbít, nebo zabít Lucase,“ rychle se snažil vysvětlit situaci.
Ohlédl jsem se stejně jako on po Korině a Judovi. Oba dva už dávno vyběhli z úkrytu a vrhli se do boje s těmi příšerami, ve snaze si probít cestu k Micovi.
„Na!“ popadl mě Zach surově za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu.
Jen jsem stihl otevřít pusu, když mi do ní něco steklo z jeho relikvie.
Co se se mnou dělo potom, snad nedokážu ani popsat. Ani chuť toho, čeho jsem si loknul, ani pocity, které mi v tu chvíli prolétly tělem.
V jednu chvíli se mi zdálo, jako by se mé tělo mělo rozervat a vzápětí jsem se cítil nepřemožitelný.
„Dávej na sebe pozor!“ křikl za mnou Zachary ještě ve chvíli, kdy už mě postrčil dopředu, a já si razil cestu rovnou k Micovi…
Micah
Ulevilo se mi, když jsem viděl, že je Jay v pořádku. Bolelo mě to i za něj, a sám nehleděl na vlastní bolest.
Chtěl jsem jim pomoct, zvláště, když Lucas znovu přivolal ty své poskoky, kterých nebylo zrovna málo, a Korina s Judem na ně hned vyskočili.
Snažil jsem se je ochránit, nebo jim aspoň dodat sílu, ale jako by mě něco drželo zpátky. Jako bych narážel do neviditelné stěny, která mě nechtěla pustit dál.
„Nesnaž se!" uslyšel jsem zavrčení směrem od Lucase a vzápětí vyhekl, když mě spoutala neviditelná pouta a já se vznesl lehce do vzduchu.
Pálilo to jako čert, ale nechtěl jsem dát najevo nic, co by nepřítele potěšilo.
„Jay!" vykřikl jsem, když mou pozornost upoutalo to, s jakým odhodláním se pustil do nepřátel.
A ve chvíli, kdy jsem uviděl Zacharyho se džbánem v ruce, jsem pochopil.
Jenže i tak bylo nepřátel mnohem více, a co víc, snažili se Korinu i Juda zahnat do kouta a hlavně rozdělit.
Znovu jsem se snažil vydolovat ze sebe aspoň něco málo, abych jim mohl pomoci, ale opět bez výsledku.
Vážně mě to docela začínalo už štvát. K čemu jsem Strážce, když si nedokážu poradit v takové situaci?
Nikdo z těch tří to ale nevzdával, a hlavně Jay se probíjel dopředu k Lucasovi. Ten chodil pode mnou v ohraničeném kruhu, něco si pro sebe mumlal, a okolí snad ani nevnímal.
Pokusil jsem se uklidnit. Napadlo mě, že by se mi mohlo podařit něco podobného, jako když jsem ve vesnici vyvolal Lustitii, ale přítomnost démonů a Lucase mi to moc neusnadňovala.
Navíc jsem měl oči jen pro Jaye, a i když se mu rány jako by zázrakem vyhýbaly, zatrnulo mi pokaždé, když se k němu někdo přiblížil.
Věděl jsem, že díky Oinochoe bude nějakou chvíli téměř nepřemožitelný, ale nezáleželo jen na samotné Relikvii. Ani celý džbán by zlomeného člověka k vítězství nepřivedl.
Jen pevná vůle a silné odhodlání mohly dát Oinochoe důvod darovat svému favoritovi vítězství.
Jay
Tentokrát, snad to bylo tím, že u mě Zach použil svou relikvii, jsem neměl problém se stavět těm potvorám a jednoho po druhém je kosit do ztracena. Ale ty, co zmizeli, nahrazovali další, a já začínal ztrácet trpělivost.
Koutkem oka jsem zahlédl, že se Zachary snaží dostat k Judovi a Korině, ale nedařilo se mu. Musel uhýbat před nepřáteli, a kdykoliv se jeden z těch dvou k němu přiblížil, měli co dělat, aby ubránili nejen sebe, ale i Zacharyho.
Chtěl jsem jim pomoct, ale musel jsem se soustředit teď na záchranu Mica.
Ten byl přednější, a já věřil, že ti tři si nějak poradí.
Byl jsem rozzuřený, že jsem se k Micovi stále nemohl dostat. Začínal jsem ztrácet soudnost, zvlášť, když jsem viděl, co se děje za tou neviditelnou bariérou.
Lucas se na mě občas podíval, ale pak mě s povýšeneckým úšklebkem dál ignoroval a věnoval se svému, jako bychom tam snad ani nebyli.
A když znovu udeřil Mica, až se mu hlava zvrátila dozadu, a snad jsem zaslechl i křupnutí v jeho krku, byla to pro mne konečná.
Vztekle jsem se rozmáchl kolem sebe oběma kopí a v tu chvíli jsem měl volný průchod.
Dostal jsem se až k té bariéře, kde jsem se snažil popadnout dech a rychle vymyslet, jak se přes ní dostat k Lucasovi a Micovi.
Moje ovládání bylo na samé hranici, jak jsem byl už zoufalý, zvlášť, když jsem viděl, jak se ten vlnící se obraz vedle Lucase mění a začíná nabírat fyzickou podobu…
Vykřikl jsem a málem jsem svá kopí zahodil, když se najednou silně rozehřály a skoro mi popálily ruce.
Ale na poslední chvíli jsem je sevřel pevněji a v duchu jim poslal omluvu.
Teď to nebylo o mně, teď to bylo o záchraně Mica…
„Pomozte mi prosím, pomozte mi zachránit Strážce,“ zašeptal jsem tiše, když jsem se trošku uklidnil.
Kopí ještě chvíli odporovala, dávala najevo svou nevoli s mým chováním, ale když jsem je v duchu znovu poprosil o pomoc…
Přestala mě pálit do rukou a já pocítil novou sílu. Takovou, kterou jsem doposud u nich nepoznal. A to byl pro mne povel, známka, že jsou opět se mnou.
A ve chvíli, kdy se najednou silně rozzářila, já se s nimi se vší silou rozmáchl proti té neviditelné bariéře…
Nebyl slyšet žádný zvuk. Najednou, jako by vše utichlo, nebyly snad slyšet ani zvuky boje za mnou, ani Lucasovo mumlání nějakých zaklínadel, nebo co to bylo, nebyl slyšet ani Mic, ani můj překotný dech…
Jako by se najednou všechno zastavilo v čase…
Neviditelná bariéra se přede mnou zjevila v podobě nekonečné pavučiny rozpraskaného skla. A pak s tichým křupavým zvukem se sesypala.
A v té chvíli jsem vystartoval… Delší kopí zasáhlo ten vlnící se obraz a rozťal ho na polovinu, zatím co mé kratší kopí projelo Lucasovým břichem…
Micah
Nedokážu ani slovy popsat to, co se v té jeskyni odehrávalo. A pokud tohle přežiju, asi na to jen tak nezapomenu.
I přesto, že se zdál Lucas duchem nepřítomen, jeho pouta mě pevně svazovala, bariéra pevně držela a ty bestie snad neměli konce.
I když se Jude a Korina bránili statečně, bylo vidět, že jim pomalu ubývají síly. A jediný, kdo se ze džbánu napil byl Jay. a ani jemu nemohla Oinochoe zajistit vítězství v takové přesile.
S každou vteřinou můj strach rostl, ale pak se něco změnilo.
Jakmile se Jay přiblížil k bariéře, pocítil jsem vzdor jeho Relikvií. Za normálních okolností bych mohl nejspíš Relikvie uklidnit, ale teď jsem mohl vyslat jen slabou prosbu a nechat to na Jayovi.
Opět se mi potvrdilo, jak úžasný a silný muž to je, když o pár vteřin později dostal Relikvie pod kontrolu a pustil se do boje.
Se sílou, jaká najednou kolem něj vzrostla, byla jen otázka času, než se probije skrz.
A opravdu se tak stalo.
Na malý moment, jako by se zastavil čas. Vnímal jsem tu změnu citelně, jako když v létě náhle přijde silná bouře.
A v okamžiku, kdy jedno Jayovo kopí projelo Lucasovým břichem, jeho pouta povolila, a já se s výkřikem svalil na zem.
S funěním jsem se vyškrábal na nohy, v hlavě mi hučelo, ale bylo to nejspíš odezvou zpoza zrcadla, než že bych byl nějak vážně zraněn.
„Jay!" vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas.
Jeho ostražitost na vteřinu povolila, ale Lucas i přes to zranění nebyl pořád mrtvý.
Ve chvíli, kdy se napřáhl, že snad dá Jayovi ránu, jsem vletěl mezi ně, a snad jen zázrakem se mi podařilo vyvolat Pridwen, který útok odrazil.
„Nikomu už neublížíš!" zamračil jsem se a položil ruku na Jayovu, ve které svíral kopí.
Věnoval jsem mu i Relikvii zbytek svých sil, a doufal, že to postačí na to, aby s Lucasem byl jednou pro vždy pokoj.
Jay
Nemyslel jsem si, že to bude tak těžké.
Vlastně já vůbec nemyslel. Přišel jsem tu jen s jedním cílem, a to zachránit Mica. A nepřemýšlel jsem nad tím, co to bude stát.
Ve chvíli, kdy Lucas vztekle zařval a natáhl se po kopí, které mu projelo břichem, snad ve snaze mi ho vzít, ztratil jsem na moment soustředění. Rychle jsem rukou škubnul k sobě, ale v tu samou chvíli Lucas zaútočil, a snad ve stejné vteřině přede mnou stál Mic se štítem v rukách…
A já se konečně vzpamatoval.
Stihl jsem jen na Mica křiknout, aby se chránil, a pak jsem přes něj skočil rovnou na Lucase.
Měl jsem toho akorát tak dost.
Nebude nám ničit život. Nebude si tu dělat co chce.
Snad ztrátou krve byly Lucasovy útoky slabší a mě se dařilo je odrážet. Dokonce i jeho magie, kdy mě chtěl zase odhodit, už nefungovala. Nohy mu podkluzovaly po zakrvácené zemi, stejně jako mě, ale já na rozdíl od něj měl boty a dokázal jsem udržet rovnováhu.
Najednou se však Lucas zastavil a začal se šíleně chechtat.
„Myslíte si, že mě to zastaví?!“ zařval na mě. „Myslíš, že ho to zastaví? On tu bude vládnout!“
Nestihl jsem se ani otočit tam, kde ukazovat. Najednou jsem zacítil bolest přes rameno a paži, jako by se mi do ní zasekly čtyři nože a krájely ji na pruhy. Jen koutkem oka jsem zahlédl čtyři drápy na obrovské tlapě, nebo ruce, která se znovu zvedala v úmyslu opět zaútočit.
Myslel jsem si, že rozbitím zrcadla to bude v pohodě, ale ta věc, ten ďábel, byl zatraceně silný a tohle ho nezastavilo.
Na poslední chvíli jsem uhnul další ráně. Musel jsem uskočit, a to mě dostalo blíž k Lucasovi.
A tentokrát jsem už neváhal. Využil jsem situace. Toho, že Lucas polevil v ostražitosti, snad s vědomím, že vyhrál… Hodil jsem jedno kopí k Micovi, a volnou rukou jsem praštil Lucase tak silně a nečekaně, že setrvačností letěl dopředu a rovnou pod drápy toho tvora.
„Nebudeš tu! Už nikdy mi nikoho nezabiješ!“ zařval jsem tentokrát já, a ve chvíli, kdy se Lucas dostal do spárů té příšery, jsem se rozmáchl.
Ne, jednou nebo dvakrát… Útočil jsem proti tomu něčemu, dokud mi zbývaly síly.
Rozbít to zrcadlo na malinkaté střípky, které už nikdo nedá dohromady…
Utočil jsem, dokud jsem nějakou sílu měl, a teprve, když mi došla, když mi došel dech, dopadl jsem na kolena, pevně svírajíc Gae Derg a snažíc se neodpadnout. Snad jen setrvačností jsem se ještě zvedl v kolenou a máchal rukou kolem sebe, aniž bych si uvědomil, jaké velké ticho v jeskyni nastalo…
Micah
Doufal jsem, že Jayovi pomůžu, jakkoliv to jen půjde, ale pak…
„Prosím…" vzlykl jsem a svezl se na kolena vedle něho.
Zachránil nás. Všechny, ale… Za jakou cenu?
Pevně jsem ho objal kolem pasu a opřel se čelem o jeho záda. I když jsem byl sám úplně v háji, snažil jsem se ho uklidnit a dodat mu pocit bezpečí, aby nezešílel z toho, co viděl.
Něco takového na člověku zanechá následky, a já bych nerad Jaye viděl zničeného. Je to silný muž.
„Je po všem," zašeptal jsem, a pak se přesunul před něj, a z rukou mu sebral kopí, které jsem silou vůle poslal pryč.
„Jak mu je?" ozvala se starostlivě Korina, na kterou jsem skoro zapomněl, stejně jako na Zacharyho a Juda.
„Potřebuje ošetřit a…" hlas se mi zlomil a já už nedokázal zadržet slzy.
„Musíme pryč," ozval se tiše Jude, který přešel k nám a dotkl se Jayova ramene.
Měl pravdu. Jeskyně, nebo co to bylo, se začínala hroutit. Uvězněné Relikvie byly osvobozeny, a každá šla hledat svého nového pána. Ale… Popravdě, v tuhle chvíli mi to bylo snad i jedno. Jen jsem chtěl, aby byl Jay v pořádku.
„Jdeme!" křikla na nás Korina, která z jeskyně pro změnu táhla Zacharyho, zatímco mě s Jayem pomáhal Jude.
„Pojedeme domů," zašeptal jsem a letmo políbil Jaye na hřbet ruky.
Jay
Ani pořádně nevím, co se dělo potom. Nejspíš jsem opravdu ztratil soudnost, můj rozum přestal normálně fungovat a já…
Vlastně ani nevím, co já.
Jen si pamatuji, jak se na mě Mic natiskl, a skoro mi vypáčil z ruky kopí, které jsem měl tendenci stále pevně držet a ohánět se s ním kolem sebe.
Vážně jsem byl nejspíš mimo sebe. Divím se, že Gae Derg se mnou zůstala do poslední chvíle, že nezmizela, protože její Uživatel se nejspíš zbláznil.
Ještě nikdy jsem se takhle nechoval.
Nejspíš to ve mně bylo všechno nahromaděné, a teď s tím vším, a se strachem, že přijdu o Mica, to prostě bouchlo.
Jako ve snách jsem se za pomocí Mica a Juda vypotácel z jeskyně, kdy jsme museli dávat pozor, aby nás něco nesmetlo, a museli jsme spěchat, abychom to stihli ven, aniž by nás to vevnitř zavalilo.
Dokonce ani ta hustá mlha, to, čím jsme původně vcházeli dovnitř, už tu nebyla. Ale přesto, když jsme vyšli před jeskyni, najednou jsem zamrkal, jako bych se právě probudil z těžkého snu, a několikrát se zhluboka nadechl.
Cítil jsem to.
Tu úlevu, tu volnost a svobodu. To, že nám, že nikomu už nehrozí nic z toho, co se tu, kdo ví kolik roků, chystalo.
„Omlouvám se…“ zachrčel jsem, když jsem konečně popadl dech a sedl si na největší kámen, který jako jeden z mnoha s rachotem zavalil vchod do jeskyně.
Byli jsme špinaví od krve, zaprášení, zpocení, unavení, ale… Byli jsme živí, a hlavně jsme byli všichni.
Sáhl jsem do kapsy a vrazil jsem do ruky Judovi klíče od auta.
„Vezmi Zacha a Korinu zpátky, nevlezeme se do auta všichni. Já… já tu počkám…“
Druhou, nezraněnou rukou jsem si přitáhl Mica a zabořil jsem hlavu do jeho břicha.
Potřeboval jsem jeho blízkost, cítit jeho teplo a jeho jistotu, které měl tentokrát daleko víc, než jsem měl já.
„Zklamal jsem,“ zašeptal jsem ochraptělým hlasem. „Miluji tě a… omlouvám se… za všechno…“
Micah
Téměř jsem ani nedýchal, až do chvíle, než jsme se dostali z jeskyně ven. A teprve tam jsem pocítil úlevu, jako bych se vynořil nad hladinu hluboké vody. A nebyl jsem sám. Cítil jsem to ode všech, a bylo to tak silné, že mi to málem podlomilo kolena.
Ale i přesto jsem cítil ještě něco jiného.
„Teď už nám nic nehrozí. Jeďte," zašeptal jsem, když se Jude chtěl ohradit proti Jayovu nápadu nechat ho tam.
Za normálních okolností bych hned protestoval, Jay potřeboval ošetřit. Ale taky jsem věděl, že potřebuje i něco jiného.
Počkal jsem, až to tři odjedou, a pak se vyprostil s Jayho sevření. Klekl jsem si před ním do trávy a sevřel jeho tváře se svých dlaních.
„Za co se omlouváš," zašeptal jsem po chvilce ticha a mírně se zamračil.
„Ty se nemáš vůbec za co omlouvat. To ty jsi nás zachránil. Postavil ses tomu čelem, zatímco já to zvoral. Dovolil jsem nepříteli, aby mě unesl. Všechny jsem ohrozil svou slabostí. Ne, ty, ale já jsem zklamal. To já bych se tu měl omlouvat a prosit za odpuštění. Ty jsi neudělal nic špatného. Uvnitř sebe jsi dlouho nesl bolest a smutek, a někdy to muselo jít ven. Ale to je jen dobře. Teď už je ale po všem. A já jsem tu s tebou. Jsem tu s tebou a neopustím tě. Miluji tě, a dal bych klidně duši ďáblu, jen abys byl v pořádku. Nejspíš nikdy nebudu tak silný jako ostatní, ale vždycky ti budu stát věrně po boku a nikdy tě neopustím."
Trochu jsem si přitáhl Jaye blíž a věnoval mu ten nejprocítěnější polibek, jaký jsem dokázal.
Jay
Nejspíš si nemůžu přát lepšího kluka. To snad ani nejde.
Místo, aby mi vynadal, že jsem se choval jak pomatenec, ještě se omlouval, že to on byl na vině, že se všechno tohle stalo.
Svezl jsem se z toho šutru na zem do trávy a přitáhl si Mica na klín. Pevně jsem ho objal a opřel se čelem o jeho rameno.
„Jsem taky na vině. Měl jsem se ovládnout, zachoval jsem se jako… úplný amatér,“ zamumlal jsem do jeho ramene a pak si povzdechl. „Přestanu se omlouvat, když to uděláš i ty. Nemůžeš za to, co se stalo. Jsi strážce, ne bojovník. Lucas… Lucas tě unesl zřejmě proto, že dokážeš ovládat všechny relikvie. Mě prostě štve, že jsem se opravdu choval jako pomatenec.“
Ještě pevněji jsem Mica sevřel v objetí, že snad skoro nemohl dýchat. Ale potřeboval jsem nějak zastavit ten třes v rukách, který pořád neustával. Chvěl jsem se, ale kupodivu to byl teď Mic, z kterého jsem cítil větší jistotu, než jsem teď měl já.
„Jsi opravdu Strážce… Opravdový Strážce… Máš na mě… neuvěřitelný vliv,“ konečně jsem zvedl hlavu a pokusil se o něco, co snad mělo být úsměv.
Ale asi to byl spíš nějaký škleb.
„Nic už neříkej, prosím. Je to za námi… jen buď se mnou, ano?“
Krátce jsem ho políbil na rty a pak si zase na chvíli o něj opřel hlavu.
Seděli jsme tam takhle nějakých pár minut. Možná půl hodiny… Čas teď plynul strašně divně, a já doteď nebyl schopen ani vnímat to, co se dělo kolem nás. Až teprve, když jsem zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe, měl jsem pocit, jako bych přišel z jiného světa, z jiné dimenze… Na moment jsem otočil hlavu k zavalenému vchodu, a už i ta představa, co bylo vevnitř, byla jak zahalená v mlze.
Prach z napadaných kamenů a suti už sedl, nad hlavami nám svítilo slunce, a na modré obloze byl sem tam bílý mráček. Jako by někdo zmáčknul knoflík, začal se kolem nás ozývat zpěv ptáků, a já si až teprve teď uvědomil, že tu vlastně po celou dobu bylo nezvyklé ticho
„Půjdeme pomalu dolů, ano?“ dal jsem ještě Micovi polibek na rty, a pak už jsem ho vybídl, aby vstal.
S jeho pomocí jsem vstal i já, a pak už jsme se pomalu sunuli dolů, a šli naproti Judovi, který pro nás měl přijet.
Držel jsem si Mica blízko sebe. Nejen, že jsem stále potřeboval cítit jeho jistotu. Ale byl jsem rád, že se nám ho podařilo najít a zachránit. Byl jsem rád, že je zdravý a živý. Držel jsem si ho blízko sebe, protože ho miluji a dal bych za něj svůj život… To kvůli tomu jsem do té jeskyně šel. Pro něj, zachránit ho. A klidně tam pro něj i umřít jen proto, aby on zůstal naživu…
Micah
Jay byl muž, jakého jsem si opravdu ani nezasloužil. Nejraději bych tak s ním seděl věčnost, ale bylo potřeba se pohnout. Je pravda, že najednou se mi okolí jeskyně už nezdálo tak děsivé. Cítil jsem klid a jistotu, slyšel zpívat ptáky, vzduch Jakoby byl najednou čistější a slunce snad svítilo víc než kdy před tím. Ale Jay opravdu potřeboval ošetřit a museli jsme za ostatními.
Tiskl jsem se na Jaye a nedokázal zabránit tomu, abych se nečervenal po jeho poznámce, že jsem opravdový Strážce. A když jsme došli na cestičku, kde nás mohl Jude naložit, stáhl jsem Jaye do trávy a sedl si vedle něj.
„Jsi opravdu úžasný muž, a já se každý den sám sebe ptám, čím jsem si tě zasloužil," zasmál jsem se krátce a potřásl hlavou.
Vzal jsem jeho ruku do své a políbil ho do dlaně.
„Přestanu se omlouvat, ale ty mi musíš slíbit, že už si nic nebudeš vyčítat. Jsi jen člověk. Jsi úžasný, ale nejsi superman. Teda… Promiň, že ti tu dělám kázání! Nemyslel jsem to tak!" začal jsem šermovat rukama, až jsem mu málem vypíchl oko, když mi došlo, že začínám být až nějak moc chytrý.
Ale nechtěl jsem, aby si něco dával za vinu. Nebýt jeho, nejspíš by Lucas dostal, co chtěl. Jeho odvaha a nezlomná vůle, stejně jako síla dala nejen všechny dohromady, ale i zabránila Lucasovi přinést smrt na tenhle svět.
„A, to ty máš na mě neuvěřitelný vliv…" zamumlal jsem ještě a přitiskl se na Jaye, aby neviděl, jak se červenám.
Mohli jsme tam sedět pár minut, když jsem uslyšel přijíždět auto, a než jsem stačil zvednout hlavu, Jude nás oba málem přejel.
Vím, že to v Jayovi bude asi ještě dlouho hlodat, a nemůže to přejít za pět minut, ale chtěl jsem mu pomoct. Chtěl jsem, aby si nic nevyčítal. Bylo to už za námi, a já se k tomu nechtěl vracet.
„V pohodě?" vyskočil Jude z auta.
„Přežili jsme konec světa, aby nás pak někdo zajel na lesní cestě. Ale jinak v pohodě," zabručel jsem a pomohl Jayovi na nohy, abychom už konečně mohli být doma.