Micah
Řekl bych, že jsme všichni měli opravdu štěstí.
A byl jsem i rád, že Jay nešel sám. Kdyby ano, kdo ví, co by se stalo. Tak nějak jsem doufal, že by můj nápad mohli i přejít, protože, když jsem se nad tím zamyslel, neznělo to tak smysluplně, jak jsem si myslel. Ale to by Jay nesměl být Jay.
Jenže, to jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Jako u Jaye by mě nemělo překvapit nic, ale to, s čím přišel…
Málem mi spadlo maso na zem, i když v první chvíli jsem se uklidňoval tím, že je to jen zástěrka.
Jenže, když pak řekl mé jméno, a ještě k tomu mi dal mobil, abych té paní nadiktoval údaje o sobě, byl jsem v koncích.
Vyklepaný a rudý, až za ušima mi mobil napřed vypadl z ruky, ale naštěstí se nerozbil.
„Haló? Všechno v pořádku?" ozval se na druhé straně ženský hlas.
„Do-dobrý den!" vypískl jsem a praštil se hlavou o stůl, jak jsem mobil zvedal, až mi vyhrkly slzy.
Očividně jsem ale spravil Mikkelovi náladu, který z pučení přešel do šklebení, Zachary se potutelně usmíval, Korina se nejspíš něco snažila rukama naznačit Jayovi, Jon byl nepřístupný jako vždy, Damienovi cukaly koutky úst, a Jude ukázal Jayovi zvednutý palec.
Musím se uklidnit. Je to jen kvůli informacím, které potřebujeme. Není to doopravdy. Vždyť se známe pár dní!
„Vzpamatuj se, Micahu!“ okřikoval jsem se v duchu, když jsem se pořád nedokázal pořádně uklidnit.
Dvakrát jsem spletl datum mého narození a nedokázal si vzpomenout na to, v jakém jsem narozen znamení.
Nakonec jsem ze sebe něco vykoktal, nejspíš si ta paní musela myslet, že jsem úplný blbec nebo si z ní snad děláme srandu, a proto jsem se raději rychle rozloučil a předal mobil zase Jayovi, aby si mohl dořešit zbytek, a já se vrátil k vaření.
Jay
Když jsem viděl, jak Mic zrudnul, a jak začal panikařit, raději jsem se otočil ke sporáku a dělal hambáče.
Na půl ucha jsem ho poslouchal, a usmíval jsem se na maso, které se opékalo na pánvi.
Jo, je to prostě můj Mic.
Dokonce jsem slyšel i uchechtávání ostatních a Mikkelovy narážky. Málem jsem i připálil maso, jak jsem se nad tím vším zamyslel, že by to vlastně nebyl špatný nápad. Jo, znám se s Micem chvíli, ale prostě tak nějak uvnitř sebe cítím, že on je ten pravý a zůstanu s ním.
Když ke mně přišel a celý rudý mi dal zpátky mobil, s úsměvem jsem poslouchal astroložku.
„Je váš přítel v pořádku?“ zeptala se zúčastněně.
„Je,“ odpověděl jsem. „No víte… Nemůže se dočkat, stejně jako já. Byla to prostě láska na první pohled. A ano… myslím to vážně… Je to můj poklad. Vážně je… miluji ho…“
Při tom, co jsem mluvil s astroložkou jsem se otočil a došel k Micovi. Na moment jsem se natiskl na jeho záda, políbil ho na krku, a pak už jsem ho raději nechal, protože pánvička málem skončila na zemi.
„Byl bych moc rád, kdyby to bylo co nejdříve, opravdu jsme oba dva nedočkaví… Klidně i připlatím…“
Ještě jsem s ní dořešil, na jaký mejl mi má poslat info k platbě, a pak i to ostatní, až to bude mít hotové.
Zašel jsem do obýváku, sedl si na chvíli k počítači, otevřel mejl, a hned podle instrukcí ji poslal zálohu a pak zprávu, že peníze už jsou na cestě.
„Tak, to bychom měli. Aspoň budeme vědět, kdy se budeme moct vzít a nic nám nebude hrozit,“ došel jsem k Micovi a vypáčil mu z ruky vidličku, aby si ještě neublížil.
„Běž si sednout, ano? Už to dodělám,“ pohladil jsem ho po zadečku, a pak se k němu ještě naklonil. „Ale… víš… vzít se můžeme… v tom jsem nelhal, že bych to chtěl.“ zašeptal jsem mu ještě do ucha, a pak už se věnoval vaření.
Micah
Myslel jsem si, že je krize zažehnána, ale opět jsem Jaye podcenil. Ten chlap mi to dělá schválně!
Určitě!
„Gratuluju, chlape," zasmál se Jude a plácl mě po zádech, až jsem málem přeletěl přes stůl, když mě Jay vyhnal od sporáku, protože bysme dneska jinak nejspíš neobědvali.
„Doufám, že mě pozvete na svatbu. I když je pravda, že takhle originální vyznání jsem ještě neslyšel," přidal se Damien a já měl chuť strčit hlavu pod stůl.
„No tak, hoši… Nevidíte, že je z toho celý mimo? Nezlobte ho," pokárala je na oko Korina, a já si oddechl, že mám aspoň jednoho zastánce.
„Ale znám jedno klenotnictví, kde dělají úžasné prstýnky, a taky bych zařídila hostinu a pozvánky," dodala vzápětí.
No, tolik k mému zastánci.
A dokud Jay nedal na stůj jídlo, tak všichni pokračovali v řešení svatby, jako bychom se snad s Jayem měli vzít hned zítra.
Na druhou stranu to trochu rozvířilo tu napjatou atmosféru, a nakonec jsem dostal strach, že všichni sní hambáče i s talířema.
I mě moc chutnalo, přesto, jak jsem ještě před chvílí neměl moc hlad, a dokonce si i přidal.
Na chvilku, jak to jen šlo, jsem zapomněl i na to, co nás čeká a užíval si téhle relativní pohody.
Při pití čaje jsem všechny pozoroval a uvědomil si, že tyhle lidi mám moc rád, a nechci, aby se jim něco stalo. Vlastně to byli mí jediní opravdoví přátelé, a já doufal, že to tak zůstane.
Jay
Po celou dobu, co jsem dodělával večeři, jsem se usmíval. Ani nevím, proč mě napadlo vyrukovat právě s tímhle. Ale nejspíš proto, že jsem se do Mica opravdově zamiloval, byť se známe teprve chvíli.
Ale čas je relativně malý pojem, pokud jde o tuhle záležitost. Někdo se zamiluje hned, někdo kolem sebe chodí několik roků, než přijdou na to, že se milují. A já s Micem patříme do první skupiny.
Když jsem naskládal večeři na stůl, a pořád jsem poslouchal různé narážky a plánování naší svatby, uvědomil jsem si, že bych to opravdu chtěl.
Jen netuším, jak by to vzal, nebo jak to bere Mic. Nechtěl jsem, aby se cítil svázaný, nebo že na něho moc tlačím. Nechci, aby měl pocit, že jsem ho k tomu nutil, třeba proto, aby mi dělal náhradu za Grega.
Večeři jsem si musel pochválit, hambáče byly pravdu skvělé, a i nálada u stolu se tím vším uvolnila.
Bylo něco kolem třetí hodiny, když jsme se konečně najedli, uklidili kuchyň, a pak se usadili v obýváku.
Probírali jsme, co všechno mohlo znamenat to, co se doposud stalo v souvislosti s tím, co jsme viděli ve skále, a co zažili kluci tady.
Den se pomalu přehoupl na podvečer, a já si uvědomil, že přes všechny ty problémy jsem úplně zapomněl na Baxe a Portose.
Vyskočil jsem na nohy a začal volat Baxe, ale ten se nikde neozýval. Ani štěknutí.
Vyběhl jsem z domu ven a znovu na něho zavolal. Proběhl jsem dvůr i zahradu, nakoukl do jeho boudy, a když jsem zaslechl, jak se ozývá Portos, vběhl jsem do stáje, a až teprve tam jsem se uklidnil.
Portos na mě kýval hlavou, jako by chtěl, abych šel za ním. A když jsem nakoukl do jeho boxu, jen jsem se pousmál.
Bax ležel v koutku na seně, stočený do klubíčka a spal.
„Hlídal si ho, ano?“ pohladil jsem Portose a pak jsem vešel dovnitř, abych mohl Baxe přenést do domu. „Za chvíli jsem zpátky a vyvedu tě na chvíli ven, než se bude stmívat,“ ještě jsem se na Portose otočil, ale pak už jsem šel ven, aby se Bax, který se právě probral, mohl vyvenčit, a mohli jsme jít dovnitř.
Micah
I když jsme po obědě pak probírali záležitosti týkající se Relikvií a nepřítele, přesto už ta atmosféra nebyla tak napjatá, jako před obědem.
A shodli jsme se všichni na jedné věci. Nejspíš se blíží konec. Nepřítel je čím dál aktivnější, jako by se to snažil všechno urychlit, a už se neschovává ve stínech.
Navíc, teď když jsme přišli na jeho skrýš, a on přišel o jednu Relikvii, asi to nenechá jen tak a bude se snažit o protiútok.
Nejsme sice kompletní, chybí nám Uživatelé, a Mikkel se ještě neztotožnil se svou novou Relikvií, ale máme na své straně silné muže, a začínal jsem věřit tomu, že vyhrajeme.
Otázkou jen zůstávalo, jak a kdy se nepřítel ukáže. Hadonoš byl podle všeho zraněný, ale museli jsme počítat i s tím, že nepřítel ho zase může vyléčit. Když ne Relikvií, tak nějak jinak.
A jeho lyra byla obzvlášť nebezpečná. Stačilo, kdyby jednou zahrál a skončili jsme. Ale tohle nejspíš budeme muset řešit až podle situace. Nemělo smysl si dopředu dělat nějaký scénář.
Jediné, co nejspíš navždy zůstane záhadou, bylo, kdo byl ve skutečnosti muž, který zemřel a poslal Jayovi deník jeho dědy. Nový pozorovatel? Nebo jen někdo, komu děda bezmezně důvěřoval a pro jistotu u něj něco takového schoval s tím, že kdyby se něco stalo, má to poslat jeho vnukovi?
Úplně jsme při tom všem zapomněli na čas, a i na chudáka Baxe a Portose.
Když pak Jay odešel a všichni se v podstatě už rozutekli po svém, zůstal jsem v obýváku s Jonem, který si ještě jednou chtěl deníky přečíst.
„Děkuju," řekl jsem po chvilce zírání z okna, kdy jsem sice Jaye úplně neviděl, ale vnímal jeho přítomnost.
„Že jsi šel s ním," dodal jsem, když se na mě nechápavě zadíval.
„Za nic," zahučel a znovu sklopil oči do deníku.
Pousmál jsem se, a pak už nechal Jona samotného. Jen ve dveřích jsem se ještě na moment zastavil.
„Jone? Vím, že ti nemám co radit, ale možná, když si promluvíš s Damienem, budeš velice překvapen."
S úsměvem jsem pak vyšel ze dveří a zamířil rovnou do ložnice. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl, pohladil Baxe, kterého Jay přinesl z venku, a vydal se do koupelny.
Počkal jsem, až Jay přijde a umyje se, ale do ložnice jsem ho poslal napřed.
Pár minut jsem sbíral odvahu, a pak teprve zabalený do jeho županu se vydal za ním.
Byl na něj opravdu krásný pohled, jak tam, tak ležel v posteli, jeho pevné tělo, mužné rysy, opravdu jsem si nemohl přát nic lepšího.
Beze slova jsem došel k posteli, roztřesenýma rukama si stáhl z ramen župan a vyhoupl se na postel a nad Jaye.
„Říkám ano," zašeptal jsem do jeho rtů, když jsem se nad ním sklonil. „Kdykoliv budeš chtít, říkám ano, protože jsi muž mého života…"
Jay
„Tak pojď, darebo,“ vzal jsem Baxe, když se vyvenčil a vešli jsme do domu.
Nechal jsem ho nažrat, a pak jsem ho uložil do jeho pelíšku v ložnici.
„Postarám se o Portose, tak klidně zůstaň s Micem,“ zastavila mě ještě Korina, která měla pod paží svůj notebook a s hrnkem kafe v druhé ruce mířila ven. „Je tam docela fajn, a teď se mi hodí psát venku. Aspoň to navodí tu správnou atmosféru pro část, kterou teď píšu.“
Ještě na mě mrkla, že s tím klenotnictvím to myslela vážně, a pak už vyšla ven.
V koupelně jsem se dlouho nezdržel. A myslel jsem, že si Mic vleze pod sprchu se mnou, ale nakonec mě vyprovodil ven.
A tak jsem s povzdechem odešel do ložnice a posadil se na posteli. Ještě nebyl večer, spíš pozdní odpoledne, ale nějak jsem cítil, že by opravdu bylo fajn si odpočinout, pak si dát večeři, a pak si zase odpočinout.
A taky jsem měl hlavu plnou všeho možného. Opravdu toho bylo hodně, na co jsem myslel, až jsem nakonec skončil na ležato a nepřítomně hleděl do stropu.
Ale nejvíc, nejhlasitěji se ozývala myšlenka na to, jestli jsem to nepřehnal, a jestli by mě Mic opravdu chtěl.
A odpověď přišla vzápětí.
A přišla tak náhle, tak elegantně, sexy a eroticky, že mi málem unikl smysl toho, co vlastně Mic řekl.
Byl jsem na něj tak zahleděný, že až po pár vteřinách mi došel význam onoho slova: Ano.
Okamžitě jsem se zvedl do sedu a šokovaně hleděl na Mica.
„Vážně?“ vzal jsem jeho hlavu do dlaní a zahleděl se do jeho očí.
„Vážně by sis mě vzal? Já… Já to zprvu vzal jen jako záminku, ale jakmile jsem řekl té astroložce tvé jméno, věděl jsem, že bych to opravdu chtěl. Chci si tě vzít, ale měl jsem strach, že by ses mohl cítit špatně, že tě do něčeho tlačím, nebo tak… Já…“ roztřeseně jsem vydechl a políbil ho na rty.
„Vážně si tě chci vzít, miluji tě, Micu…“ pustil jsem jeho tvář, pevně jsem ho objal, a teprve po pár nádeších, kdy jsem se snažil trochu uklidnit, jsem ho začal líbat se vším, co jsem v tu chvíli cítil.
Byl jsem šťastný. Byl jsem opravdu hodně šťastný.
Micah
V první chvíli jsem dostal strach, že jsem to možná přehnal a vyložil si to jinak, než Jay myslel.
Ale vzápětí se mi srdce rozbušilo jako šílené, až se mi začala točit hlava a já se obával, že dostanu infarkt.
„Přemýšlel jsem o tom," řekl jsem zadýchaně, když mě Jay nechal konečně nadechnout, a tentokrát vzal já jeho tvář do dlaní a zadíval se mu do očí.
„Víš… Napřed jsem si myslel, že si děláš srandu. Vždycky mě tak pozlobíš, a řekneš, nebo uděláš něco z čeho jsem úplně paf. A tohle… Vím, že se známe chvilku a… No, přemýšlel jsem. Prostě mi to nedalo… A došlo mi, že pokud bys to myslel do budoucna vážně a jednou mě opravdu požádal, tak řeknu ano. Možná jsem naivní a hloupý, ale předchozí Strážce mi řekl, ať myslím i na sebe, ať se neměním a poslouchám své srdce. A já ho poslechl. Jsi můj první a jediný skutečný muž, a chci ti patřit se vším všudy. Moc se neumím vyjadřovat, takže… No, snad to nevyznělo špatně…" zamumlal jsem nakonec a cítil, jak zase rudnu.
Navíc jsem pořád před Jayem seděl nahatý, a to mi na kuráži moc nepřidalo.
Jay
S úsměvem jsem poslouchal Mica a sledoval, jak se u toho tváří.
Byl fakt roztomilý a k nakousnutí, a ještě když se k tomu začervenal…
„Vyznělo to úplně nejlépe, jak jen mohlo,“ trochu jsem Mica od sebe oddálil a pěkně si ho celého prohlédl.
„A moc ti to sluší…“ políbil jsem ho na rameno a pak na krk, odkud jsem se přesunul k jeho rtům.
„A víš… jsi úplně k nakousnutí,“ zašeptal jsem, a pak jsem ho začal líbat.
Netrvalo dlouho, a Mic ležel na posteli, já nad ním klečel, prohlížel jsem si jeho nádherné tělo, hladil jsem ho a líbal…
Snažil jsem se nevynechat jediné místo, kde mu to dělalo dobře. Kdykoliv více zavzdychal, nebo se zachvěl, tam jsem se o něco zdržel, než jsem přešel dál, dokud jsem neskončil u jeho klínu.
„Jsi nádherný úplně všude,“ roztáhl jsem mu nohy.
Pohladil jsem ho po stehnech, a pak se sklonil dolů, abych polaskal i jeho penis, zatímco mé prsty, které jsem si stihl nagelovat, zamířily k jeho dírce, do které jsem se hned začal dobývat.
Byl jsem vzrušený už jen z toho, když jsem si ho prohlížel, ale teď… teď když jsem mu dělal všechno tohle, a vnímal a slyšel, jak to vnímá on… Tak teď jsem byl už na samé hranici, až hrozilo, že snad udělám do matrace díru, jak jsem byl tvrdý.
Micah
No, nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem po chvíli skončil na zádech a myšlenky se mi vykouřily z hlavy. Jen jsem vnímal Jaye a málem se rozplynul, když do mě pronikl, až jsem se prohnul v zádech.
I když jsme se milovali už několikrát, tohle bylo zase jiné, nebo aspoň mi to tak připadalo.
A bylo mi i jedno, že nejspíš v baráku nikdo nespí. Prostě, Jay mě dokázal dokonale odrovnat.
„Myslím… myslím, že už se ani nehnu," zachraptěl jsem, když se Jay dost vyřádil, a já nebyl schopný pohnout ani prstem.
Jen jsem, ležel rozvalený na posteli, oddechoval, a snažil se uklidnit své srdce.
Nevím, co přinese zítřek a další dny. Dokud nebude po všem, nebudeme mít klid. Proto tyhle chvíle byly o to víc úžasné.
„Vůbec se mi nechce vstávat," objal jsem Jaye kolem krku a natiskl ho na sebe, tak, jak jsem měl rád.
„Ale jestli chceš, tak ty klidně jdi. Já si tady lehnu a budu nám zahřívat postel..." zachichotal jsem se jako idiot.
Byl jsem opravdu šťastný, zvláště potom, co Jay řekl. Opravdu jsem si nedokázal představit, že bych žil život z někým jiným.
Přál bych si, aby to všechno už bylo za námi, a nemuseli se pořád ohlížet přes rameno a bát se, co přinese další den.
Zvláště, když jsme nepřítele měli očividně pod nosem.
Ale nemohli jsme to zase uspěchat, protože by to mohlo situaci jen zhoršit.
Věnoval jsem Jayovi polibek na rty, na krk, a pak ramena, než jsem ho konečně pustil ze svého sevření, i když se mi to moc nelíbilo.
Jay
Nakonec jsme na večeři ani nešli, i přesto, že na nás Jude klepal, že je jídlo na stole. Jen jsem něco zabručel, a oni nás raději nechali být. A dobře udělali. Další vyrušení bych nesl velmi nelibě, když už jsme se s Micem k sobě tak hezky měli.
A že jsme si ten večer užili parádně…
Někdy uprostřed noci, když Mic zalomil, jsem přeci jen vylezl z ložnice, abych si mohl ulevit a vyvenčil Baxe, který se mi motal pod nohama, a málem jsem se srazil s Korinou, která právě vycházela z koupelny. Jen na mě hodila výmluvný úsměv, ale pak mě hned ujistila, že o Portose bylo postaráno, abych se nebál, ale ráno, že bude spát, tak ať si nezapomenu nastavit budík.
Když se vyvenčil i Bax, vrátil jsem se do teplé postele za Micem. Hezky jsem se kolem něho omotal a brzy na to jsem usnul.
Když jsem se probudil, díval jsem se do těch nejkrásnějších očí, které jsem kdy mohl vidět. A stejně jako Micovi, ani mě se nechtělo z postele vstávat. Ale musel jsem, protože mi vzápětí začal zvonit budík.
„Zůstaň hezky tady a zahřívej postel. Umíš to moc dobře,“ políbil jsem ho na rty, na krk a na hruď.
„Já obstarám Portose a udělám snídani a přijdu za tebou. Hlavně nevychladni,“ pohladil jsem ho po jeho rozkroku, ale pak už jsem raději vstal, jinak by Portos dostal nažrat až v poledne, a Bax by nejspíš udělal v ložnici loužičku.
A jak jsem slíbil, tak jsem i udělal.
Postaral jsem se o koně, vyvenčil Baxe, udělal snídani, vyřídil dva pracovní telefony, podíval se ven, jestli bude pršet a budu dělat v dílně, nebo jestli budeme moct konečně dodělat to dřevo, kterého už moc nezbývalo. A vypadalo to, že to dneska dřevo vyhraje, ale aspoň už to budu mít hotové. A taky jsem měl nějaké dodělávky a potřeboval jsem zkontrolovat střechy a komín. A na to jsem si na další den pozval kominíka, abychom se pak v zimě neudusili, až začnu víc topit.
Snídani jsem pro všechny připravil na stůl, pro mě a pro Mica jsem dal na tácek a konečně zamířil do ložnice.
„Tak jsem tady,“ zabouchnul jsem nohou dveře a došel k posteli.
„Přál jste si snídani, pane?“ s úsměvem jsem se zastavil u postele a díval se na rozespalého Mica, který tak byl ještě krásnější než obvykle.
Micah
Byla to naprosto neuvěřitelná noc. Dokonce jsem na večeři ani nepomyslel. A ráno se pak neslo v podobném duchu, když jsem pozval Jaye se snídaní do vyhřáté postele.
Cítil jsem se naprosto úžasně a nebyl ani schopen vstát, když nakonec Jay musel odejít k Portosovi.
Jenže celý den válet se v posteli jsem taky nemohl, takže jsem nakonec po chvíli s bručením vstal, poválel se pro změnu po zemi, jak mě neunesly nohy, a pak se smíchem, kdy jsem se smál nad svou vlastní nešikovností, přešel do koupelny, abych se probral.
Opravdu jsem byl neuvěřitelně šťastný. A i když nás čekal ještě nelehký úkol, den jako byl tenhle, jsem si chtěl užít plnými doušky, a doufal, že jich bude víc, až tohle všechno skončí.
Když jsem se zkulturnil a oblékl, vyšel jsem za Jayem ven, přešel až k němu a objal ho.
„Miluju tě," usmál jsem se na něj, věnoval mu polibek, a pak se vydal zase zpátky do domu abych se pozdravil i s ostatními.
Zbytek dne pak proběhl v poklidu, dopoledne jsme skoro všichni dělali na dřevu a s Jonovou pomocí se Jayovi podařilo výrazně pohnout s tím, co chtěl dodělat. Po obědě jsme znovu probírali záležitosti ohledně Lucase a odpoledne Jay obdržel hovor, že jsme všichni zváni na oslavu pětistého založení vesnice, která se bude konat za týden.
Po večeři jsme si pak na chvíli sedli všichni k filmu, a já si všiml, že Damien občas pokukuje po Jonovi.
Mikkel byl výjimečně zticha, a zase pro změnu hleděl zamilovaně na Juda, který ho statečně ignoroval.
Korina se nakonec zvedla jako první, prý dostala další nápad a musí ho jít zrealizovat dřív, než na to zapomene, a já se po chvilce přistihl, že mi padá hlava, a nakonec jsem si ustlal na Jayově klíně.
Ani nevím, kdy jsem se pak dostal do postele, za to ráno se mi opět dostalo toho nejkrásnějšího probuzení, po kterém se mi vůbec nechtělo vstávat.
Jay
Nemohl jsem si přát lepšího muže. Mic je roztomilý, když je rozespalý, nebo mi usne na klíně, nebo je v rozpacích, je krásný a hodný. A snaživý, i když mu třeba hned něco nejde, tak se nevzdává. Je laskavý, trpělivý a umí naslouchat.
V tom všem jsem se utvrdil v dalších dnech, kdy jsme zůstali doma a snažili se udělat co nejvíc práce. Dřevo bylo schováno, dvůr vyčištěn, dodělávky dodělány, komín zkontrolovaný, a střechy… Naštěstí jen nad dílnou bylo potřeba menší opravy a vyčistit okapy, ale na to jsem si pozval odborníka z vesnice, který to zvládl za jedno odpoledne.
Já se tak mohl bez problémů pustit do toho, co na mě čekalo v dílně. Většinou to dělám až v zimě, ale když už jsme udělali dříve tu hlavní práci, tak jsem mohl dříve začít i s tímhle.
A pomáhali všichni. A Korina, pokud zrovna neměla pisatelskou slinu, tak se i s Micem postarali o vnitřek domu včetně vaření. A sem tam se k nim někdo přidal…
Ve chvílích, kdy se nic nedělalo, jsme zas pro změnu seděli vevnitř nebo venku na terase, zjišťovali, četli znovu deníky, snažili se přijít na jakoukoliv souvislost s tím, co se kolem děje. A plánovali jsme. Nebo jsme aspoň chtěli.
Ale co tak můžeme plánovat, když nevíme přesně, co je nepřítel zač, kde se příště objeví, a co má za lubem.
Ale každopádně jsme se taky chystali, že půjdeme všichni na tu oslavu pětistého výročí založení vesnice. Spíš osídlení prvních osadníků, protože oficiální založení a zapsání bylo o něco později…
Mělo se to konat v sobotu odpoledne, na malém náměstíčku, spíš plácku, který připomínal náměstíčko, protože to byl takový střed vesnice.
„Hele, budeš se chovat slušně. Tohle jsou normální lidi, a ne nějací balíci, tak nechci, abys někoho urazil svými poznámkami,“ upozornil jsem Mikkela, když jsme se po obědě chystali k odjezdu do vesnice.
Ten si jen něco odfrknul, a pak už spěchal nahoru, prý musí vypadat co nejlépe, aby mi nedělal ostudu. Ale stejně se fintil kvůli Judovi, to nám už všem bylo jasné.
„Už se docela těším, aspoň se seznámíš i s dalšími lidmi z vesnice, když už tu bydlíš a budeš můj manžel,“ přitočil jsem se k Micovi a políbil ho, když jsme se i my v ložnici oblékali do slušných věcí.
Micah
Ten týden uběhl jako voda. V podstatě se nic nezměnilo, nebo spíš nepřítel se znovu neobjevil, a ani jsme neslyšeli žádné zprávy, nebo já nic necítil. Během toho týdne se taky stihla udělat hromada práce, i když já moc platný nebyl, přesto, že jsem vlastně pořád byl vedený jako Jayův zaměstnanec.
Většinou jsem se jen staral o dům nebo kuchyni, občas mi pomáhala Korina, pokud zrovna nepsala nebo se přidal někdo i z kluků.
A když se zrovna nepracovalo, pokoušeli jsme se vymyslet něco proti nepříteli, i když to bylo velmi těžké, vzhledem k tomu, že jsme se vlastně neměli čeho chytit.
A pak najednou nadešel den, kdy jsme byli všichni pozvaní do vesnice na slavnost.
Už tak jsem byl nervózní, ale když se ozval Jay, zpanikařil jsem, až to nakonec odnesly knoflíčky u košile, se kterou jsem silně škubnul při zapínání.
Napučeně jsem ji odhodil na postel a trochu vyčítavě se na Jaye zadíval.
„Máš speciální nadání mě vždycky rozhodit, víš to?" povzdechl jsem si nakonec, přistoupil k Jayovi a objal ho.
„Doufám jen, že ti neudělám ostudu," dodal jsem ještě, a pak už od něj odstoupil, abych si vybral novou košili, protože z chodby se už ozval Damien, jak jsou na tom ostatní.
Do vesnice jsme jeli dvěma Jayovými auty, protože do jednoho bychom se nenaskládali, s tím, že je necháme u místního penzionu, kde v případě nouze přespíme. Volných pokojů je prý momentálně dost, protože skončila sezóna a většina turistů už odjela.
Cestou do vesnice jsem se snažil uklidnit, i když jsem vůbec netušil, z čeho jsem tak nervózní.
Všechny zbraně, včetně Relikvií, jsme samozřejmě nechali doma. Asi těžko si může Jay takový arzenál vozit v autě, a navíc jsme nepředpokládali, že by nepřítel zaútočil takhle veřejně.
Pořád jsme ještě čekali na odpověď astroložky, která se nechala slyšet, že je to tentokrát velmi těžké, ale ozve se co nejdříve.
Už při příjezdu bylo vidět, že pro tuhle vesnici jsou oslavy hodně důležité, a ta atmosféra, co na mě dýchla, mě okamžitě okouzlila.
Jay
Začal jsem se smát, když Mic urval knoflíčky potom, co jsem mu řekl. Nejspíš asi mám to nadání ho rozhodit, když to říkal, a takhle zareagoval.
A tak jsem s ještě lepší náladou šel nastoupit do auta, usmíval jsem se celou dobu a po očku pozoroval Mica, jak to jen při řízení šlo.
Jeli jsme dvěma auty. Bylo nás osm, takže jsme se dobře poskládali. Korina a Zachary jeli s námi, Jude řídil druhé, a do něho se nacpal Mikkel, a dozadu pak Jon a Damien.
Docela jsem se na oslavu těšil. Už víc jak před dvěma měsíci si u mě starosta objednal vyřezávanou truhlici, která bude sloužit jako jedna z cen v tombole, která pak má být v podvečer, a taky jsem pomáhal vybrat prkna na podium, které prakticky mělo sloužit i jako taneční parket.
Ale tohle všechno se chystalo už tak dva měsíce dopředu, a kdyby mi starosta nezavolal, abychom přijeli, úplně bych na nějakou oslavu přes všechny ty starosti zapomněl.
Ale bylo fajn jet. Bylo to vlastně i takové odreagování. Jen se budu muset vrátit navečer za Portosem a Baxem, ale domluvili jsme se, že jen odskočím a vrátím se zpátky na noční párty.
Už když jsem parkoval na vyhrazeném místě, které tentokrát bylo dál od středu vesnice, aby bylo místo pro oslavy, bylo vidět, že je tu o něco víc lidí než normálně. Přijeli příbuzní i některých starousedlíků, a dokonce tu bylo i pár čestných hostů z města.
Na výzdobě si dali záležet, a divil jsem se, že mi nevolali, abych přijel pomoct. Ale nejspíš věděli, že mám u sebe lidi, a taky dost práce.
Už po cestě k části, kde se konal hlavní program, jsem se zdravil s lidmi, a taky jsem jim představil i své hosty. Korinu dokonce někteří starousedlíci i poznali, a divili se, jak krásná žena z ní vyrostla.
Na otázku, koho si to vedu za ruku, jsem s úsměvem odpověděl, že svého budoucího manžela, a Mica jim náležitě představil.
A ti, co už Mica měli čest poznat, se s ním taky hezky přivítali, jako by už byl jedním z nich.
Byl jsem šťastný, a rozhodně jsem se nemohl dočkat, až se všechno vyjasní, vyřeší, a Mic se ke mně bude moct natrvalo nastěhovat.
Procházeli jsme uličkou mezi těmi pár stánky, které tu byly, a blížili jsme se k lavicím, abychom se usadili, když jsem zpozorněl… Strhl jsem Mica zpátky mezi stánky, abychom se schovali, a jen krátce křiknul na ostatní, aby se schovali k nám, a ukázal jim na podium, kde se připravovala kapela…
Nezdálo se mi to. Už při procházení jsem měl pocit, že jsem zahlédl známou tvář. A teď jsem si to potvrdil…
Hadonoš stál na podiu, a k němu právě šel jeden z hudebníků, aby ho poslal pryč, že tam nemá co dělat. Ale ten se jen pousmál, vytáhl z pod pláště Lyru a položil na ni prsty druhé ruky…
Byli jsme v háji. Byli jsme v šoku, že se uzdravil tak rychle, a že se tu objevil. Byli jsme do něho daleko, a než bychom k němu doběhli, byli bychom snadná kořist.
Jediné, co mě, a nejen mě, teď napadlo, bylo spolehnout se na Mica, že vyvolá Nixin šál, a zacpat si něčím uši…
Micah
Vím, že si na to budu muset zvyknout, ale nedokázal jsem se ubránit červenání, když jsme se najednou ocitli mezi tolika lidmi, a Jay mě začal představovat. Měl jsem docela obavy, jak to vezmou, přece jen je tohle menší vesnice, kde je mladých lidí málo. Ale překvapilo mě, že jen pár z nich snad vyjádřilo jakousi nechuť v podobě nuceného úsměvu a rozpačitého výrazu.
Zahleděl jsem se na Jaye, protože mi bylo jasné, že to jen díky němu to takhle berou.
Je to úžasný muž, kterého si lidé váží a respektují. A já mám neuvěřitelné štěstí, že jsem tomu ani nemohl uvěřit.
A tak zasněně jsem na něj hleděl, že jsem si ani nevšiml hrozícího nebezpečí, dokud mě Jay nestrhl stranou a neukázal na pódium.
Byl jsem v šoku. Jak to, že se tady objevil? Proč teď? Jak to, že jsem ho necítil?
Tohle všechno mi problesklo hlavou v momentě, kdy se otočil naším směrem, a přísahal bych, že se na nás usmál, i když nás nemohl vidět.
Občas jsem někde četl, jak lidi popisují, že se vám těsně před smrtí promítne před očima celý život.
Samozřejmě, že nevím, jestli je to pravda. Rozhodně nemám ještě v plánu umírat. Mimo to, mě před očima můj život neprobleskl. Ale život snad všech Uživatelů a Strážců. A já vyslal němou prosbu o pomoc.
Jestli Hadonoš zahraje, jestli nás uspí, je po všem. Je po životě na zemi, jak ho známe. Lucas získá všechno, když jsme takhle pohromadě.
Zahlédl jsem dávný obraz nějaké oslavy, a v tu chvíli si uvědomil naši chybu. Všechno mi to začalo do sebe zapadat, když jsem viděl ty útržky, co se mi zjevovaly před očima.
Dnes se slavil Alban Elved. Zítra, na den přesně, nastane úplně zatmění slunce. Přesně na tomhle místě se před stovkami let odehrál čarodějnický sabat, při kterém bylo obětováno přesně šedesát šest panen. Tahle zem byla nasákla krví nevinných a silou černé magie. Teď to do sebe všechno zapadalo.
Proč mi to nedošlo dřív? Měl bych to vzdát? Přece se už nedá nic dělat. Už je všechno ztraceno...
Ne! Mám nový život! Nemůžu to vzdát! Už nejsem stejný jako kdysi! Musím je ochránit! Nejsem dokonalý partner, nejsem dokonalý člověk, nic jsem v životě nedokázal, ale chci něco dokázat teď!
Chci dokázat, že tenhle svět, tihle lidi, i když na sebe jsou občas zlí a plní nenávisti, si nezaslouží takový konec. Nezaslouží si být jen potrava pro démony.
Tam! To světlo!
Natáhl jsem ruku a dotkl se té zářící věci. Nevím, co to bylo, nevím, co se stalo, probral mě až zlostný výkřik. Když jsem otevřel oči, překvapivě jsem zamrkal na scénu před sebou. Na pódiu stál Hadonoš a zuřil. Lid kolem nás leželi na zemi, ale já cítil, že jsou v pořádku.
My ostatní jsme stáli tam, kde jsme se schovali a já v ruce držel kartu. Vypadala docela obyčejně, tarotová karta Iustitia. Ta, jež zprostředkuje, napravuje a rozhoduje.
Dávno zapomenutá Relikvie, mocná, která ale nikdy neměla stálého Uživatele kvůli své povaze. Teď se rozhodla objevit a napravit nedozírné následky.
Otočil jsem se k Jayovi a už se nadechoval, že něco řeknu, když se před námi ozvalo zatleskání.
„To se podívejme, kdo nám tu vystrkuje růžky," zaslechl jsem jízlivý hlas a vzápětí i uviděl toho, komu patřil.
Není čas panikařit. Ten čas, co nám byl dán, nesmí přijít nazmar.
„Ochráním vás," vykřikl jsem do ticha. „Hadonoš nesmí znovu zahrát. Lustitia nám už nepomůže."
Nemělo smysl cokoliv skrývat. Nebo si něco nalhávat. Tohle nebyl nepřítel, kterého byste utáhli na
vařené nudli.
Jay
Tak jak jsem si myslel, že je všechno totálně v háji, tak jsem tu myšlenku hned odehnal, jakmile jsem pohlédl na Mica.
Aniž by se nad čímkoliv pozastavil, najednou vypadal, jako by byl duchem úplně někde jinde, ale přitom věděl, co dělá.
Něco si neslyšitelně zamumlal pod nosem, a najednou se před ním rozzářilo světlo a on k němu natáhl ruku. Všichni Uživatelé, co jsme tu byli, jsme do jednoho nevěřícně hleděli na jeho ruku, ve které držel kartu, která dokáže mnohé změnit, zvrátit, napravit…
Netušil jsem, že něco takového je možné. Věděl jsem o některých dávno již nepoužívaných relikviích, ale o kartě jsem neslyšel ani jednou. A přesto, když se zjevila, věděl jsem, o co jde…
Všichni do jednoho jsme šokovaně na Mica hleděli, a dokonce snad zapomněli i na nebezpečí, které nám stále hrozilo. Ale to nám právě on připomněl svými slovy.
Už jsem se chtěl rozběhnout na podium, abych Hadonoše zastavil. V ruce se mi už zhmotnily má kopí, a i když jsem věděl, že to možná nestihnu dříve, než zahraje, přesto jsem doufal, že Korina svým bičem mu může Lyru z ruky vyrazit a já po něm můžu kopí hodit, i když pak třeba usnu jako špalek.
Všechno dobré, než nedělat nic…
Ale sotva jsem udělal první krok zarazil jsem se.
„Zvládneš to… Věř ji, dej ji své srdce a svůj klid… a když to zvládneš, já ti dám potom odměnu…“
Judův hlas mě donutil se otočit.
Stál za Mikkelovými zády, který měl v ruce luk a šíp a mířil přímo na hadonoše.
„Nedovolím mu to!“ zavrčel tiše. „Musíme ho zastavit, prosím…“
Luk jasně zazářil, a ve chvíli, kdy se šíp rozletěl jeho směrem, vyběhl i Jude, než jsem se stačil pohnout, byť jen o milimetr.
Micah
Nemůžu říct, že bych nedostal strach, když se objevil Lucas, a má touha panikařit se na malý moment ozvala. Ale utlumila to vzpomínka na můj sen, nebo spíš schůzku s bývalým Strážcem.
Musel jsem věřit. A musel jsem se spolehnout na ostatní. A sotva jsem na to pomyslel, ozval se Jude s Mikkelem.
Cítil jsem, jak roste do pouto mezi nimi, a vnímal jsem sílu Relikvie, která reagovala na Mikkela. Viděl jsem, jak se Jayovi v rukou zhmotnila kopí a jak se napjal k útoku. Přistoupil jsem k němu a položil mu ruku na paži.
„Věřím jim," řekl jsem. „Nech to na nich."
„Odporné," zaslechl jsem znechucený hlas před sebou a téměř zapomněl i na Lukase.
Chvíli jsme na sebe hleděli, ale pak se najednou nečekaně vyrazil. Čekal jsem, že zaútočí v první řadě na mě, ale místo toho vyrazil směrem k Damianovi.
Než však stačil kdokoliv z nás zareagovat postavil se Lucasovi do cesty Jon.
„Nedovolím ti mu ublížit," zavrčel a v ruce se mu zhmotnil oštěp.
Na chvíli se snad zdálo že se Lucas stáhne, ale místo toho, aby zaútočil přímo vyvolal několik svých poskoků, které nám popsal Jay ze skalisek.
Cítil jsem, jak síla Jonovy relikvie roste.
„Damiene," vykřikl jsem, "nesmíš dovolit, aby Jona Relikvie ovládla."
Jonova Relikvie byla velmi silná a mocná. A těžko ovladatelná. Ale věřil jsem, že Damian Jonovi v případě potřeby pomůže.
Víc už jsem je nemohl sledovat, protože i proti nám, stejně jako proti Korině a Zacharymu, vyrazil další nepřítel.
Jay
Přikývl jsem, když na mě Mic promluvil, a hned jsem od něj pocítil jistotu, jakou doposud snad ještě neměl.
Byl tak jiný, odhodlaný, soustředěný, a hlavně klidný…
A já cítil, jak tohle všechno předává nám ostatním.
Otočil jsem hlavu ve chvíli, kdy z Mikkelova luku vyletěl šíp, který za sebou zanechával zlatou čáru a vzápětí se s drnčením zabodnul do jedné dřevěné kulisy a připíchl k ní i Lyru, vystřelenou z Hadonošovy ruky. Ten vztekle zařval, a hned se za ní rozběhl a chtěl ji sundat. Ale v tu samou chvíli se k němu rozběhli Mikkel i Jon, bez ohledu na nebezpečí, které skýtal Lucas.
Byť jsem chtěl zůstat u Mica a chránit ho, musel jsem, stejně jako ostatní, začít bojovat. Rozprostřeli jsme se po prostoru, snažili jsme se zaměřit boj na prázdná místa, abychom neublížili někomu z těch spících lidí, které jsme museli občas přeskakovat, nebo se jim na poslední chvíli vyhýbat.
Brzy jsem byl zpocený, ale podařilo se mi zbavit třech těch vyvolaných potvor.
Neměl jsem čas sledovat, jak je na tom Jon a Mikkel, ale zatím nikdo z nás neusnul, tak se jim zřejmě dařilo Hadonošovi bránit v tom, aby na Lyru zahrál.
Ale ve chvíli, kdy se znovu ozval Lucas, kdy jsem koutkem oka zahlédl, jak se blíží k Micovi, v tu chvíli jsem se dostal na bod varu.
Zabil jsem jednoho, co mi stál v cestě, a hnal se rovnou na Lucase.
„Nedovolím ti, aby sis tu dělal, co chtěl!“ zařval jsem na něho a vyskočil proti němu.
Zabil Grega, může za smrt jiných lidí, i Uživatelů… Nedovolím, aby ublížil Micovi…
„Zabiju tě!“ zařval jsem a s otočkou ve výskoku jsem se po něm ohnal delší kopí. „Zaplatíš za Gregovu smrt! Další si už nevezmeš!“
Kopí ho zasáhla do zad, kde mu zanechala delší krvácející ránu. Ale v tu samou chvíli mě najednou odhodila tlaková vlna a já dopadl na Korinu, a oba jsme se po zemi svezli kus od Mica.
Snažil jsem se rychle zvednout, nechápajíc, co se vlastně stalo. Ale měl jsem pocit, jako by na mě někdo dal závaží, a já měl problém se vyhrabat na nohy.
Micah
Cítil jsem, jak mnou proudí síla a jistota. Jako bych to najednou nebyl já, kdo vede mé "kroky". Anebo jsem to byl naopak skutečně já, jako bych se právě probudil.
Nepřítele jsme však nesměli podcenit a myslet si, že vyhrajeme, protože máme přesilu.
Potom, co Lucas povolal ty své... vlastně, ani nevím, co to bylo, stál se založenýma rukama kousek opodál a opovržlivě se na nás všechny díval.
Nejspíš to vypadalo, že taky nic nedělám, když jsem jen tak stál a díval se na Lucase, ale opak byl pravdou.
Snažil jsem se všechny podpořit, utěšoval jsem jejich vnitřní neklid, uklidňoval Relikvie, které v zápalu boje ztrácely soudnost, protože už to byla doba, kdy se naposledy zapojily do pořádného boje, a ne všechny Relikvie byly zrovna mírumilovné.
Třeba jako Gae Bulg, jehož zuřivost a touhu po krvi jsem cítil snad nejvíc. Vnímal jsem, jak to ovlivňuje Jona, ale i Damien ho úspěšně uklidňoval.
Korina pro změnu úspěšně chránila Zacharyho, který bohužel neměl bojovou Relikvii, a sám nevypadal na to, že by holýma rukama zvládl nepřítele.
I když máchal klackem, který někde sehnal, těžko tím mohl někoho zabít.
Mikkel bojoval s Judem na pódiu proti Hadonošovi, a já, na střídačku jim a Korině, pomáhal odrážet útoky tím, že jsem vyvolával Pridwen.
No, ne, že bych se cítil jako rybička, ale snažil jsem se ze sebe vydat maximum. Dokonce jsem po chvíli zapomněl i na Lucase, a jen se soustředil na svůj úkol, dokud mě zpátky do reality nepřivedl až Jayův křik a jeho touha po pomstě, kterou jsem pocítil.
Dal do toho vše, co nejspíš cítil a zadržoval po celou dobu v sobě, zvlášť, když zjistil, že za smrt jeho bývalého přítele nejspíš může něco jiného, než si původně myslel.
Kdyby to byl jiný protivník, nejspíš by ho Jay snadno dostal. Síly na to měl víc než dost. Jenže Lucas měl bohužel očividně zkušenosti s magií a uměl ji použít.
Jen jsem se snažil zmírnit dopad Jaye, který smetl k zemi i Korinu. Cítil jsem, jak se do Jaye opřela neznámá síla a já se snažil soustředit jen na to, abych ho ochránil.
Bohužel jsem přestal dávat pozor na ostatní, a jako první to odnesl Damien, i přesto, že se ho Jon snažil chránit.
Na poslední chvíli jsem vyvolal štít, abych aspoň zabránil nejhoršímu, ale přesto jsem nedokázal zabránit tomu, aby se o Damiena část síly neotřelo.
Jay
Jindy bych snad pronesl nějakou vtipnou poznámku, že je fajn, dopadnout do měkkého, ale že na holky nejsem. Ale tentokrát jsem na to neměl ani pomyšlení.
Korina vyhekla, když jsme narazili o kamennou zídku kolem kašny. Snažil jsem se rychle zvednout, ale i přesto jsem ji tím dopadem skoro vyrazil dech.
Svůj bič naštěstí stále držela pevně v ruce, i když to vypadalo, jako by ji ho chtěla nějaká neznámá síla vytrhnout z ruky.
Já jedno kopí držel v ruce, druhé se válelo kousek ode mne. Vrhnul jsem se k němu s myšlenkou, že ho nikomu nenechám, a ve chvíli, kdy se ho jedna z těch potvor skoro dotýkala, před očima mu zmizela a objevila se v mé ruce.
Využil jsem setrvačností mého pohybu a rovnou jsem se rozmáchl.
A vzápětí bylo o jednoho útočníka méně. A v dalším momentě jsem se musel bránit dalším dvěma.
Snažil jsem se dostat k Micovi, ale jako by mi v tom něco bránilo. Nebo někdo. S každým dalším krokem blíž k němu se mi do cesty stavěly další a další překážky…
Nechápal jsem, odkud se berou, jestli má Lucas takovou sílu, aby je stále vyvolával. Nestíhal jsem, měl jsem co dělat, stejně jako Korina, stejně jako Mikkel a Jude, kteří sundali k zemi Hadonoše, ale vzápětí se museli bránit dalším potvorám.
„Jay! Tam!“ vykřikla náhle Korina a ukázala právě ke kašně, kde jsme se předtím zastavili.
Jo, to bylo ono. Odtud vycházeli a útočili na nás. Kašna, ve středu vesnice…
Její okolí ještě víc zazářilo, jako by byla v nějakém červeném magickém kruhu, a s každým dalším zábleskem se objevila další útočící potvora.
Najednou se kolem nás rozfoukal silný vítr, vytvořil velký skoro černý větrný vír, skrz který nebylo vidět na krok…
Trvalo to snad pět vteřin, možná deset, ale pak zmizel a…
Nastalo ticho. Tak ohlušující ticho, až tomu bylo těžké uvěřit.
„Micu!“ zařval jsem a divoce jsem se rozhlížel po tom prázdném náměstíčku. „Micu!!!“
Ale kromě nás a spících hostů téhle slavnosti, tu nikdo jiný nebyl.
Lucas a jeho poskoci zmizeli, jako když člověk luskne prsty. Najednou prostě byli pryč.
A Mic…
Mic taky…