Micah
Stál jsem venku ještě chvíli potom, co mi auto s Jayem a ostatními zmizelo z dohledu. A nebýt Baxe, který mě začal tahat za nohavici, asi bych tam vystál důlek.
Vrátil jsem se do domu i s Baxem v náručí, a hned si od Koriny vyposlechl, že mám být silnější a trochu chlapům věřit.
„No, budeme muset jet, ať se brzo vrátíme," ozval se Jude, když jsem vešel do kuchyně.
„Pojedu s tebou, ale nejspíš se zdržím déle než ty, tak na mě nečekej. Vrátím se taxíkem. A kdyby něco, budu volat," dodala hned Korina, když viděla můj pohled.
„Není dobré se rozdělovat," zabručel jsem.
Už tak dost, že jsme bez dvou nejsilnějších mužů a léčitele.
„O mě se neboj. Dokázala jsem jim utíkat čtrnáct dní. Na mě si jen tak nepřijdou. A jak říkám, kdyby něco, budu volat. Nemusíš se tak bát. Budu opatrná. Spíš dávejte pozor vy tady na sebe a čekejte, až se ti tři vrátí. Jen doufám, že to bude brzo a obejde se to bez problémů."
Zaslechl jsem v hlase Koriny starost a obavy?
Vždycky působí tak uvolněně a nad věcí, že slyšet tohle od ní, mi na klidu dvakrát nepřidalo.
Zhruba za půl hodiny se rozloučili i Korina s Judem, a tentokrát Mikkel stál u okna jak zaražený, div ho celé neoslintal.
„Říkal jsi, že budeš prát. Chceš pomoct?" ozval se Zachary, když se Mikkel konečně odtrhl od okna.
„Dělejte si, co chcete, ale nehnete se z domu, aniž bych o tom věděl," pronesl důležitě a zkřížil paže na hrudi.
Jen jsem povytáhl obočí stejně jako Zachary a povzdechl si.
„Mám vás hlídat," zaprskal Mikkel, když viděl, jak se oba tváříme.
Jen jsem pokrčil rameny, raději nic neřekl, a pak kývl na Zacharyho, aby šel teda se mnou.
Musel jsem se uklidnit, abych byl připravený, kdyby náhodou bylo potřeba.
Jay
Zpočátku bylo v autě ticho, jako by si každý chtěl v sobě přebrat, proč tam vlastně jedeme a co nás tam může čekat.
Já osobně jsem myslel na kluky, které jsme nechali doma, a hlavně na Mica. Doufal jsem, že když i Korina a Jude budou pryč, že se za tu dobu nic nestane, a všichni budou v pořádku až se vrátíme.
Když jsme se blížili k místu, kde jsem musel nechat auto, konečně jsem promluvil.
Řekl jsem jim, kde je to místo, a už se tam mohli z auta i podívat. Taky jsem jim řekl, že si mají dávat pozor na hady, a i tu příhodu s chřestýšem, kterého jsem zabil, a pak někam zmizel. A taky ať si dávají pozor na vlky. To, kromě našich protivníků, opravdu nejvíc.
Damien hned na to vytáhl kolt, a ještě si ho zkontroloval, než ho pak spokojený vrátil zpátky do pouzdra.
Když jsme dojeli na místo, otočil jsem auto na menším plácku, který tu poskytovala mírně rozšířená cesta. Věděl jsem, že tudy nikdo nepojede, a ani neměl strach, že by někomu zavazelo, tak jsem ho nechal zaparkované tak, abychom v případě nutnosti mohli co nejrychleji odjet.
„Tak jdeme,“ ukázal jsem nahoru k polomu, kde jsme naposledy s Micem stahovali dřevo.
Museli jsme tam dojít a přes něj pak nahoru ke skaliskám.
Už po cestě, kdy nám nohy podkluzovaly na mokrém podloží, mě začínal svírat zvláštní pocit, jako by tu opravdu nebylo něco v pořádku. Snad bezděčně jsem si promnul ruce, jako bych čekal, že v nich budu mít svá kopí.
Byli jsme zaměření na skaliska, ale přesto jsme se po cestě obezřetně rozhlíželi a naslouchali okolním zvukům, abychom byli připraveni na cokoliv…
Micah
Moc mi k tomu uklidňování nepomohla ani ta práce, a ani Zachary, kterého jsem několikrát přistihl, jak stojí u okna a zírá ven.
„Ty a Damien…" vypadlo ze mě v jednu chvíli dřív, než jsem si to uvědomil, protože jsem potřeboval přijít na jiné myšlenky, a hlavně mě Zachary tímhle znervózňoval.
„Promiň… Nechci vyzvídat nebo tak něco," zamumlal jsem vzápětí, protože mi došlo, jak neslušné to bylo.
„To nic," mávl rukou Zachary a odstoupil od okna.
Popadl druhý koš s prádlem a společně jsme přešli k věšáku.
„Já a Damien… Je pro mě něco jako starší bratr. Víš, jsem bisexuál a Damien je moc hezký chlap, ale nic pro mě. Ne, kvůli tomu, že netouží po sexu, ano, vím to. Ale spíš… no… Řekněme, že mám raději velké chlapy, co se nebojí trochu přitvrdit," zahučel Zachary a mě vypadly kolíčky z rukou, jak jsem na něj zůstal civět, protože do něj bych to rozhodně neřekl.
Samozřejmě, že jsem cítil, jak mi okamžitě zahořely tváře a raději jsem proto zaujatě začal přebírat prádlo, jako by záleželo na tom, co pověsím, jako první.
„Ale… Myslím, že se Damien líbí Jonovi," promluvil po chvíli zamyšleně Zachary a mě spadla brada podruhé.
„Jak… jak to víš?"
„To poznám… A navíc mi přijde Jon, že to bude mít nejspíš podobně, podle toho, jak se vyjadřuje a z toho, co jsem zatím vypozoroval. Víš, studuju na policejního psychologa a chtěl bych se stát behaviorálním analytikem u kriminálky. Asi ti nebude nic říkat jméno Joshua Cavis, Thomas Ward nebo Markus Rodriguez, viď? No, pan Cavis je bohužel už mrtvý, ale chtěl bych jednou dokázat to, co on. A možná se mi jednou poštěstí pracovat pod tak velkými jmény jako právě pan Ward nebo Rodriguez. Někdy ti o nich povím."
Zachary se poněkud zasnil a vypadalo to, že by o tomhle dokázal mluvit hodiny.
Bohužel, mě ani jedno z jmen nic neříkalo, ale já nikdy moc nečetl noviny, a na televizi se skoro nedívám.
„No, každopádně, prostě hlavní bodem je studovat chování lidí, a poznat i z těch nejnepatrnějších gest, o co člověku jde. A mám prostě takový pocit, že Jon a Damien…" mrkl na mě a pousmál se.
Zapřemýšlel jsem nad tím a vybavil si ty dva. Jako, určitě by se k sobě hodili. A je pravda, že o Jonovi skoro nic nevíme a tohle nejspíš není něco, s čím by se rád chlubil.
„Pověsíme prádlo, zajdeme všude vyvětrat, a pak upeču nějaký dobrý koláč. A možná bysme mohli pak na chvíli vyvést Portose ven. Teda pokud mi neuhryzne hlavu, když tu není Jay," povzdechl jsem se a mírně se zamračil.
Jay
Nespěchali jsme, ale přesto jsem měl pocit, že jsme tam byli až moc rychle, jako bychom to chtěli mít už za sebou. Ten tísnivý pocit sílil s tím, jak jsme se blížili ke skaliskům, a já se přistihl, že se rozhlížím kolem sebe víc než předtím.
Když jsme byli na úpatí největší skály, zůstali jsme stát schovaní za posledními stromy a chvíli okolí pozorovali.
Zdálo se však, že kromě toho nepříjemného pocitu, se tady nic vlastně neděje.
„Obejdeme ty menší, tam je malá nepatrná stezka, po které tuhle skálu objedeme. Na druhé straně jsou zase další, menší. Tvoří vlastně takové seskupení, kdy z těch malých můžete postupně vylézt na tu největší, aniž byste museli šplhat po stěně. Nejsem sice horolezec, ale kdybychom to nechtěli brát oklikou, dá se jimi projít a vyšplhat nahoru,“ ukázal jsem klukům napravo, kde se skrývala ta menší stezka.
„Nemyslím si, že nahoře bude něco zajímavého. Spíš počítám že jestli něco, tak to bude spíš dole,“ promluvil tichým hlasem Jon.
Překvapeně jsme se na něho s Damienem podívali. To bylo snad poprvé, co řekl větu delší než o třech slovech.
„Drž se u mě,“ dodal ještě Damienovi a pak vykročil.
„Já to vezmu vrchem,“ ozval jsem se ještě já, a pak se od kluků odpojil.
Změnil jsem směr jen trochu víc na západ, kde jsem vylezl na menší skaliska a kluky následoval tak, abych na ně pořád viděl a oni věděli, kde se právě nacházím já.
Sice jsem nebyl v oblacích, ale dalo by se říct, že jsem to celé sledoval z ptačí perspektivy, a to se nakonec ukázalo jako dobrý nápad.
„Napravo od vás, po deseti metrech odbočte ostře doprava,“ ohlásil jsem jim do vysílačky, které jsme si s sebou vzali.
V rychlosti, která byla v těchto podmínkách možná, jsem přešplhal na další menší skálu, přeběhl po jejím vrchu a zůstal stát. Díval jsem se dolů na kluky, jak se pomalu blíží ke mně, a nakonec zůstali stát i oni a jen se dívali před sebe.
Měl jsem pravdu, když se mi zdálo, že v těchto místech je něco jinak. Nikdy jsem tyhle skály podrobně nezkoumal, i když tu žiju už hodně dlouho, prakticky od narození. Ale vždycky mi rodiče říkali, i děda, že je to tu nebezpečné a nemám sem chodit, aby se mi nic nestalo.
To uskupení asi pěti menších stromů, pár křovisek, a nepatrně ušlapaná tráva…
Jako by tu někdo pravidelně chodil, a hlavně… V jednom místě to vypadalo, jako by tam byl nějaký symbol, a ten rozhodně nevytvořila příroda. Na to byl až příliš symetrický…
„Jdu za vámi dolů,“ zahlásil jsem ještě klukům, a pak už jsem opatrně sešel a kousek sešplhal dolů.
Micah
Nakonec se Zachary trochu rozpovídal o tom, co by chtěl dělat, a proč ho to tak zajímá. Docela nám tím nejen utekl čas, ale zároveň jsem přišel na jiné myšlenky.
A tak nějak úplně zapomněl i na Mikkela, který se ale přihlásil sám s tím, že má hlad.
„Vždyť byla před chvilkou snídaně?" podivil se Zachary.
„Co bys čekal. Jsem ve vývinu a musím se posilnit," odfrkl Mikkel.
„Nemyslím si, že tímhle na něj uděláš dojem," zašeptal Zachary a pokrčil rameny.
Mikkel se na něj podíval, jako by mu snad chtěl skočit kolem krku.
„Co tím, jak myslíš?" zavrčel na něj, až jsem se skoro lekl.
„No, je očividně jasné, o co ti jde. Jenže Jude je trochu jiná liga, a nemyslím si, že by měl zájem o praštěného puberťáka.
„Nemyslím-" vydechl jsem šokovaně, protože takovou upřímnost jsem od Zacharyho nečekal.
A Mikkel očividně taky ne, i když u něj to mělo opačný význam než u mě.
Chvilku to vypadalo, že po něm opravdu skočí, ale nakonec se urazil a otočil.
„Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat," zasyčel na nás, a pak uraženě vyšel z kuchyně a nezapomněl přitom za sebou pořádně prásknout dveřma.
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„Omlouvám se, ale… No, nemám moc rád tenhle typ lidí. Sebestřední s nafouklým egem. Vím, že je mladý, vlastně jen o dva roky starší než já, ale i tak," zadíval se na mě Zachary.
Nakonec jsem se pousmál a pokrčil rameny.
„Je pravda, že Mikkel taky zrovna není můj typ. Je na mě moc divoký. Ale myslím si, že někdo jako on by se právě k Judovi hodil."
„Neříkám, že ne, jen jsem řekl, že takhle ho nezíská," usmál se Zachary.
Jay
Stáli jsme a dívali se na to, co se před námi objevilo. Vypadalo to jako puklina ve skále, ale podle toho, jak vypadalo okolí, nám bylo hned jasné, že to jen tak obyčejná puklina nebude.
„Tam se nevlezu,“ zabručel Jon a nedůvěřivě se na ten prostor podíval.
„Nemyslím si,“ ozval se Damien, a než jsme ho stihli zastavit, rozešel se k té puklině.
Rychle jsme se rozešli za ním. On udělal ještě pár kroků, rozhlédl se a pak na nás mávnul. Rychle jsme ho došli a s údivem hleděli kolem sebe.
I když se zdálo, že je tu pro mě a Jona málo prostoru na projití, přesto, jako by se puklina najednou rozšířila, v pohodě jsme se tam vešli všichni tři.
„Půjdeme se podívat dovnitř,“ zahlásil jsem tiše. „Damiene, půjdeš mezi námi.“
Sice se mu to moc nelíbilo, ale nakonec jen kývnul.
Opatrně jsme procházeli tím skalnatým vchodem. Nebyl dlouhý, možná tak deset kroků nám trvalo, než se prostor před námi rozšířil a my jen hleděli na to, co se před námi ukázalo.
Jeskyně, která by tu snad ani neměla být. Větší, s několika dalšími skalními výklenky. Teplota šla rapidně dolů o několik stupňů, a i přesto, že jsme byli ve skále, nepotřebovali jsme baterky. Celý prostor osvětlovaly jakési pochodně visící ve vzduchu.
A to všudypřítomné ticho. Ticho tak velké, že měl člověk pocit, že ohluchnul.
„Myslím, že jsi měl pravdu,“ ozval se za mnou Jon.
Málem jsem poskočil, jak jsem to nečekal, ale vzápětí mě udivilo, že i když promluvil celkem nahlas, měl jsem pocit, jako by šeptal.
„Rozhlédneme se, co to je, a pak půjde-“
„Relikvie,“ vydechl najednou Damien a upřel pohled do nejvzdálenějšího výklenku.
Všichni jsme se tam podívali. Jediné místo, které bylo ponořeno ve tmě, ale slabá matná skoro neviditelná načervenalá záře jasně ukazovala, že tam opravdu něco je. A když jsme udělali pár kroků blíž, musel jsem uznat, že měl nejspíš Damien pravdu. Nejsem sice strážce, ale přesto jsem to pocítil. Tu energii, která z toho místa šla. Jako by nás to volalo, ať přijdeme a vysvobodíme to… Z té velké truhly, která se před námi vzápětí ukázala, když jsme došli až skoro k výklenku.
„Připravte se,“ řekl jsem tiše a myslí jsem se soustředil na své relikvie, které se během pár vteřin zhmotnily v mých rukách.
A nejspíš to bylo na poslední chvíli. Tak, tak jsem uhnul šípu, který na mě letěl a v poslední chvíli ho srazil jedním z mých kopí…
Micah
Udělal jsem slíbený koláč se Zacharyho pomocí, a když se pustil do úklidu, nakonec mi to nedalo, kousek jsem uřízl, dal na talíř, do hrnku nalil kávu a vydal se hledat Mikkela.
I když to byl strašný poděs a v jednu chvíli se snad pokoušel i o Jaye, tak pořád jsem byl Strážce, on byl pořád Uživatel, a navíc, kdo ví jak dlouho budeme sdílet jednu domácnost, a já nechci, aby se kluci zbytečně hádali.
Našel jsem ho venku s Baxem, jak spolu sedí u jeho boudy a Mikkel mu hází míček.
Jakmile ale Bax zavětřil mě, rozeběhl se mi naproti, až jsem měl co dělat, abych udržel talíř, sebe i hrnek.
„Tady máš. A omlouvám se. Zachary to nemyslel zle," dodal jsem rozpačitě a podal mu talířek i hrnek.
Nevím, jestli proto, že se na to Bax tak hladově díval, nebo mě vzal na milost, každopádně si to s bručením převzal, a než jsem se stačil nadechnout měl to v sobě.
„Jestli ti vadí, že jsem tady, tak odejdu," řekl najednou, až jsem s sebou škubnul a překvapeně na něj zamrkal.
Chvilku jsem netušil, co odpovědět, ale připoměl se mi Bax, který se zase dožadoval míčku.
„Tak to není!" zamával jsem rukama, když to vypadalo, že Mikkel už odejde.
„Není to tak, že bych tě tu nechtěl," pokračoval jsem tišeji. „Jen… no… vždycky jsem se takovým lidem… jako jsi ty vyhýbal. Nejsem zrovna společenský a nikdy jsem nebyl oblíbený. A ty jsi… prostě moc divoký a moc svůj… Ale není to tak, že bych tě tu nechtěl. Navíc to rozhodnutí není na mě, ale na Jayovi."
Mikkel na mě chvilku nehnutě zíral, než se zasmál a bouchl mě do ramene.
„Jsi strašný trouba a ňouma!"
No, mohl bych se urazil, ale místo toho jsem se usmál a zrozpačitěl.
„Tak půjdeme do domu? Neměli bysme-"
Najednou jsem se zarazil a podklesl v kolenou, jak se mi bolestí zatmělo před očima.
Bubny…
Zase ty bubny…
„Co je?" zadíval se na mě Mikkel, který mě podepřel, ale vzápětí ztuhnul, a stejně jako já se zadíval jedním směrem.
Ten muž…
„Nepřítel…" zachraptěl jsem a narovnal se, když největší bolest pominula, nebo spíš jsem jí potlačil, abych se mohl soustředit.
Jay
Koutkem oka jsem zahlédl, jak Jon stihl strhnout Damiena k zemi, když i směrem k nim letěly další šípy. A za další vteřinu měl i Jon v ruce svoji relikvii.
„Damiene ty ne!“ křikl jsem, když jsem viděl, jak se Damien začíná soustředit. „Máš kolt! Vytáhni ji jen v případě, že se něco stane!“
Damienův soustředěný výraz povolil, kývnul a rychle si vytáhl kolt. V podřepu se rozhlížel kolem sebe, a Jon stál za jeho zády a pozoroval druhou část prostoru.
„Nemáte tu co dělat!“ ozval se najednou hlas a mě překvapilo, jak silně a s ozvěnou zněl, když my tři se sotva slyšeli.
„Nechte relikvie tady a můžete odejít!“ znovu se ozval hlas, a my se divoce rozhlíželi, odkud jde.
Vypadalo to, jako by byl Hadonoš neviditelný. Ale ten hlas jsem poznal… Už jsem měl tu čest.
„Vezmu relikvie!“ křiknul Damien a rozběhl se k jedné z truhel, která na nás působila nejsilněji.
„Dame! Stůj!“ zakřičel Jon, ale bylo to znít spíš jako šepot.
Damien však neposlouchal. A ve chvíli, kdy se dostal až moc blízko k truhle, najednou kolem ní zazářily různé symboly a on s výkřikem odletěl kus dál a dopadl tvrdě na zem. Kolt mu vypadnul z ruky, a ve chvíli, kdy se vzpamatoval a chtěl se po něm natáhnout, sám od sebe se posunul kus dál po zemi, jako by ho někdo odkopnul.
A to byl povel pro mne a Jona. Ten hned doběhl k Damienovi, připraven ho bránit, a já se rozběhl do místa, kde původně ležel kolt. Stačilo se rozmáchnout a má kopí narazila…
Jasně jsem pocítil, jak částečně něčím jedno z kopí projelo. Jako když člověk řeže kus masa. A vzápětí se ozval bolestivý výkřik a před námi se zjevil mladý muž.
Držel se za bok, který mu silně krvácel, a se zuřivým výrazem se na nás díval.
„Neodejdete odsud! Zůstanete tu vy i vaše relikvie!“ zařval na nás.
Vzápětí se kolem nás rozprsklo několik světel a my měli co dělat, abychom uhýbali a ubránili se tvorům, které jsme ani nedokázali pojmenovat…
Micah
Poznal jsem toho muže hned. Jednak proto, že uvnitř mě to doslova řvalo, taky proto, že najednou, jako by se ochladilo a z okolí se vytratily veškeré typické zvuky pro venkov, a taky proto, že na jeho tvář se jen tak nezapomíná.
„Dlouho jsme se neviděli," pronesl lehkým tónem, a dokonce se usmál.
„Už ani krok!" ozval se najednou Mikkel, který si stoupnul přede mě, a pak jsem jen hleděl na to, jak vyvolává svou Relikvii.
Myslím, že i ten muž, jehož jméno jsem si nepamatoval, se najednou překvapeně zastavil, a na okamžik jsem zahleděl vztek, který mu přeletěl přes tvář.
„Mikkeli…" vydechl jsem, když mi došlo, co tohle všechno znamená, a v jeho rukách se zhmotnil nádherný zlatý Apollonův luk.
„Promiň. Nechtěl jsem to tajit. Nechtěl jsem vás ale uvést ještě do většího nebezpečí. Navíc, tahle Relikvie má pořád svou hlavu a trucuje, že ji schovávám a nepoužívám. Už se mi i nejednou stalo, že odmítla spolupracovat. Otec mi říkal, že mé znamení je výjimečné tím, že když umře původní Uživatel a zrodí se nový, může se zrodit i nová Relikvie."
Brada mi spadla málem až na zem, a nevěřícně jsem poslouchal Mikkelova slova.
„Tys…"
„Věděl o tom celou dobu?" dořekl za mě. „Jo, věděl. I o tom, že moje prvotní Relikvie je oštěp, který byl ukraden nepřítelem. Otec mi ale zakázal o tomhle mluvit. Máma o tom nic neví, a vlastně ani nevím, jak o tom ví otec, ale kladl mi na srdce, abych se držel stranou i před ostatními Uživateli, a nikdy neukazoval tuhle Relikvii."
Byl jsem zmatený, ale cítil jsem, že Mikkel mluví pravdu. Jen jsem nechápal, jak to, že jsem nepocítil i jeho druhou Relikvii? Že jsem nepocítil, že je s ním něco jinak?
A vzápětí jsem dostal i odpověď.
„Tak takhle to je," ozval se muž a najednou zase vypadal náramně spokojeně.
„Už chápu. A rozumím ti. Jak těžké to muselo pro tebe být? Svázaný tímhle prokletím, dívat se, jak si ostatní děti hrají, a ty nic. Vzdaloval ses jim, viď? Byl jsi vždycky sám a opuštěný. Nechtěný. Bylo ti kladeno na srdce, že tohle je tvůj úděl, ale tys nechápal. Proč zrovna ty? Jen ses chtěl bavit. Jen jsi chtěl žít, jako ostatní. A čím víc tě do toho nutili, tím víc jsi to popíral. I Relikvie to cítí. Cítí tvou nechuť přijmout svůj osud. Můžu ti pomoci. Osvobodit tě od toho břímě. Jsi mladý a krásný. Život máš před sebou. Opravdu se chceš uvázat s tímhle?"
Cítil jsem, jak Mikkelovo odhodlání po mužových slovech zakolísalo a jeho Relikvie se pomalu začala vytrácet.
„Mikkeli, neposlouchej-"
„Zmlkni!" okřikl se po mě muž, až jsem se musel přikrčit, jak mě síla jeho hlasu zasáhla.
„Jsi stejný, jako všichni ostatní Strážci! Jen mluvíš a necháváš za sebe umírat druhé! Opravdu chceš za někoho takového umřít? Opravdu ti to za to stojí?"
Tak takhle muž přesvědčil Hadonoše? Pravda byla, že jeho podmanivý a silný hlas byl neodolatelný.
Jay
Bylo to jako v nějakém divokém fantasy filmu. Kdybych nebyl Uživatel a nevěděl o některých věcech, myslel bych si, že se tu něco natáčí, nebo je tu nějaká skrytá kamera.
Ale tohle byla skutečnost. Pět postav, které se před námi zjevily, opravdu vypadaly, jako by přišli z pekla. Jen ty rohy jim chyběly. Okamžitě na nás ale zaútočili, a my měli co dělat, abychom se ubránili.
Jon statečně bránil Damiena, a přes všechen ten fofr, se jim postupně pomalu podařilo přibližovat se k dědovu koltu, který ležel nedaleko nich.
Já se musel soustředit na dva, kteří na mě zaútočili. Ale nejspíš nebyli moc silní. Prvnímu projelo jedno kopí hrudí, ani nestačil mrknout. A vzápětí na to se rozprsknul jako ohňostroj, který na chvíli víc ozářil prostor kolem nás.
Hadonoš vztekle zařval, a já koutkem oka zahlédl, jak sahá pod svůj plášť bez ohledu na to, že je zraněný a krev se mu už vsakovala skoro do nohavic.
„To nedovolím!“ vykřikl jsem, když jsem viděl, jak se v jeho ruce objevila lyra.
Bylo to na poslední chvíli… Uhnul jsem velké sekeře, která mi mířila na hlavu. S rozmachem jsem se ohnal po mém protivníkovi, a pak, když jeho ruka upadla a on se s řevem chtěl na mě vrhnout a snad mě rozsápat zbývající rukou, jsem se rozmáchl znovu a druhé kopí mu projelo hrdlem…
A ve chvíli, kdy se znovu kolem nás rozprsklo světlo, a já už viděl, jak Hadonoš natahuje ruku a prsty pokládá na struny lyry, vyskočil jsem…
V tu samou chvíli se stalo několik věcí najednou.
Jon úspěšně bránil sebe i Damiena, zabil už dvě obludy a bránil se té poslední. Damien se dostal ke svému koltu a vystřelil. Zasáhl Hadonoše do ruky, která držela lyru a ta mu klesla dolů. Přesto ji však chtěl znovu zvednout, ale to já už se k němu dostal tak blízko, abych mu v tom mohl zabránit. Gáe Derg ho zasáhlo do druhé paže a jen málo chybělo k tomu, aby o ruku přišel úplně.
Jenže současně se najednou celý prostor rozzářil. Největší záře šla od truhly, kde jsme tušili ukryté relikvie…
Nevšímali jsme si už Hadonoše, jen jsme šokovaně pohlédli na truhlu, která opravdu celá zářila silným světlem, po chvíli pohasla a vedle ní ležela hůl Ruyi Jingu Bang.
Mikkelova relikvie…
Micah
Netušil jsem, co dělat. Jednak mě zaskočilo to s Mikkelem, že nás všechny dokázal v podstatě oklamat, i když k tomu měl své důvody a nejspíš to neměl jednoduché, a taky to, jak se ten muž choval.
Opět jsem selhal. To, že může jeden Uživatel mít více relikvií a použít je, je sice velice vzácné, ale v minulosti se to ojediněle stalo. Aspoň podle toho, co psal děda. Vlastně i Jay jednou použil jinou Relikvii než svoji.
„Vidíš? Není ani schopný mi odporovat! Je to slaboch. Jen řeči a nic víc," ušklíbl se muž a já si mimoděk vzpomněl na jeho jméno.
„No tak, chlapče. Vím, že si chytrý kluk. Ten útok na tebe byla jen zkouška a ty jsi obstál. Kdyby můj poskok chtěl, zabije tě a ty to víš. Tušil jsem, že jsi výjiméčný a čekal jsem na ten správný čas."
Viděl jsem, jak Mikkelovo odhodlání začíná kolísat.
„Mikkeli, prosím…" zašeptal jsem a popošel blíž k němu.
Když se však na mě otočil, zarazil jsem se na místě.
Cítil ke mně nenávist?
„U mě ti nebude špatně. Dám ti všechno, po čem toužíš. Všechno-"
„Co to děláš, ty idiote?!" ozvalo se najednou směrem od zadního vchodu, a já překvapeně zamrkal na Zacharyho, který v ruce držel velkou pušku.
„Věděl jsem, že jsi idiot, ale až takový?! Myslíš, že takhle si ho získáš?! Tím, že budeš pochybovat?! Padl jsi na hubu? Vozili se po tobě? Udělali ti bebí? Tak se, kurva, zvedni a bojuj! Nenech je, aby pošlapali tvou hrdost a to, kým jsi! Jsi svůj, jsi jedinečný, jako každý z nás! Nedělej něco, čeho pak budeš litovat!"
Zíral jsem na Zacharyho, kterému přeskakoval hlas, jak křičel, ale mělo to účinek.
A ve chvíli, kdy se Zachary znovu nadechoval, aby se nejspíš na Mikkela znovu rozkřičel se stalo několik věcí najednou.
Jay
Stejně jako my, i Hadonoš zůstal šokovaně hledět na Mikkelovu relikvii.
Nejspíš i jeho to překvapilo. Ale vzápětí, i když klečel na kolenou, sotva dýchal, byl celý zakrvácený a vypadal, že každou chvíli odpadne, se začal chechtat jako smyslu zbavený.
„Je mrtvá!“ zakřičel vítězoslavně ochraptělým hlasem. „Relikvie je mrtvá! S uživatelem je konec! A vy! Vy dopadnete stejně!“
Měl jsem chuť mu zakroutit krkem. V tu chvíli jsem se už neznal a rozběhl jsem se k němu, abych ho dorazil. Vztek, zuřivost mnou doslova cloumala, byl jsem nadopovaný adrenalinem a snad jsem v tu chvíli přestal i rozumně uvažovat.
S tím vším mě totiž zachvátil i silný pocit strachu. Nejen o Mikkela a o Zacharyho, ale hlavně o Mica.
pokud Mikkel zemřel, znamená to, že…
„Blíží se! Blíží se a vy… vy zemřete! Nikam se odsud nedostanete! Lucas už má plán! Všechno, vy, celá vesnice, zn-“
Hadonošovy výhružky umlčel rázný kopanec od Damiena, který se k němu dostal jako první. Poslal slavného Hadonoše do bezvědomí a my se zbytek už nedozvěděli.
„Musíme pryč! Hned!“ křikl na nás zadýchaný Jon, kterému se podařilo zbavit posledního protivníka a doběhl k nám. „Kašlete na to, co tu je! Musíme pryč! Musíme hned zpátky! Nevíme, co je s klukama, a cítím to! Někdo se sem blíží! Někdo silný! Musíme p-“
„Jo! Slyším!“ zařval jsem na něho, aby přestal křičet a ani jsem se nestihl podivit, kolik toho snad poprvé řekl.
Jako jeden jsme se ještě ohlédli po Mikově relikvii, a pak už jsme se společně rozběhli k východu.
Teď bylo důležitější než všechno tohle, se odsud dostat živí ven, a hlavně co nejdříve zpátky domů.
A to nás pohánělo víc než cokoliv jiného. Strach o kluky.
Můj strach o Mica…
Micah
Pocítil jsem silnou zlobu ze strany nepřítele a na moment zapomněl na své pochybnosti.
Strhl jsem Mikkela a postavil se tak, abych chránil i jeho i Zacharyho. Musím říct, že mi až zatrnulo, když nepřítelova rána udeřila do šítu, který jsem vyvolal a pocítil to snad až v konečcích vlasů.
„Běžte dovnitř!" zakřičel jsem tentokrát já, až mi hlas přeskočil.
„Ty idiote!" křikl vzápětí Mikkel na Zacharyho. „Skoro jsem ho měl!"
„Cože?!" vykřikl Zachary a zatvářil se nechápavě stejně jako já.
„Myslíš, že bych se nechal oblbnout takovým kreténem?! Možná jsem měl život na hovno, ale to neznamená, že zahodím všechno, co jsem si tak vydřel!"
„Ty…" vydechl Zachary překvapeně.
„To, že mi nevěříte si spolu ještě vyříkáme. Teď se pojďme zbavit toho hajzla!" zaprskal Mikkel a postavil se těsně za mě.
„Jestli mi to dovolíš, budu ti dělat štít," zahučel jsem v rozpacích nad tím, že jsem vůbec o Mikkelovi pochyboval.
Musím se mu řádně omluvit, a taky jsem zase jako Strážce zapochyboval.
„Chudáčci! Myslíte si, že proti mně něco zmůžete?! Ubožáci!" zasyčel muž a jeho tvář už nebyla tak krásná a vlídná jako doposud.
Najednou se citelně ochladilo, nebe potemnělo a zvedl se prudký vítr.
„Stačí, když ho trefím! Mé šípy nikdy neminou cíl!" zakřičel mi Mikkel do ucha.
Mávl na Zacharyho, aby byl co nejblíže u nás a já štít vyměnil za šálu, která nás částečně skryla před tou větrnou bouří.
„Jestli se nečekaně vrátí Korina nebo Jude," zašeptal jsem, když mi najednou došla tíha okamžiku.
Mohl by je zastihnout nepřipravené, a i když je Jude nepochybně silný muž, nepřítel má výhodu.
„Zastavíme ho," zavrčel vedle mě Mikkel a snažil se zamířit na muže.
Jenže, buď nebyl dost trénovaný, nebo se stalo to, o čem mluvil, Relikvie prostě neposlouchala.
A když jsem se jí dotkl, jasně jsem cítil její negativní postoj, protože odmítla i mě.
„Zatracená mrcha," zaprskal Mikkel a v tu chvíli slabě vykřikl, jak dostal ránu a Relikvie zmizela úplně.
„Tys tomu fakt dal!" praštil ho do zad Zachary.
Než se však stihli začít hádat, znovu se ozval nepřítel a jeho útok zesílil.
Měl jsem co dělat, abych šál udržel a už mi začínaly docházet síly. Cítil jsem, jak slábnu a začíná mě pohlcovat temnota.
„Nevyhrajete! Jste slabí a-" zakřičel muž, ale vzápětí ztichl, pootočil hlavu, snad to vypadalo, že něco, nebo někoho poslouchá, protože hned na to zaklel, zesílil útok proti nám, a pak najednou zmizel.
„Co to bylo?" promluvil konečně Zachary, když šál zmizel.
„Nevím, jen doufám-" nadechl jsem se a vstal, ale vzápětí se poroučel zase k zemi.
Jay
Dostat se na druhý konec jeskyně, kde byl východ, nebyl tolik problém, i když ty zvláštní světla postupně zhasínala, jako by nám někdo chtěl ztížit cestu ven.
Ale v momentě, kdy jsem ucítil čerstvý závan vzduchu, křikl jsem na kluky, a ještě přidal na sprintu.
Doufal jsem, že se z jeskyně dostaneme dřív, než přijde to větší nebezpečí.
Bránili bychom se, to jo. Ale nevíme, kdo za tím stojí a jakou má sílu. A nechtěl jsem, aby tu někdo z nás zůstal. Stačí, že nevíme, co je s klukama.
Když jsme probíhali průchodem ven, bylo to, jako drát se přes nějakou hustou kaši, nebo nějakým želé. Jako by nás to opravdu chtělo zadržet vevnitř. V jednu chvíli jsem měl problém se i nadechnout, a tak, když jsem pak šlápnul do prázdna, doslova jsem vypadl z jeskyně, skutálel se kousek pod ní a snažil se popadnout dech.
„Jak jste na tom?!“ křiknul jsem na kluky, když jsem se konečně mohl pořádně nadechnout.
Zvedl jsem se na kolena, a hned, jak se mi srovnal tlak v hlavě, vyskočil na nohy a díval se po Damienovi a Jonovi.
Až na to, že jsme byli špinaví, zadýchaní, nadopovaní adrenalinem a sem tam s nějakou oděrkou či šrámem, se zdálo, že bychom jinak měli být všichni v pořádku.
„Dobrý!“ mávl na mě Jon. „Musíme hned pryč. Mám pocit, že se sem žene něco špatného. Něco hodně špatného.“
Pomohl vstát i Damienovi, a pak už jsme se bez řečí rozběhli k autu. Nešli jsme však přímou cestou. Vzali jsme to víc oklikou, abychom tomu něčemu nevběhli rovnou do rány…
„Myslel jsem, že se z tama už nedostaneme,“ konečně promluvil i Damien, když už naše relikvie zmizely, a my seděli v autě.
Měl jsem nohu skoro až u podlahy, jak jen to v tomhle terénu šlo, a snažil se co nejrychleji dojet domů, jak mě poháněl strach o Mica.
„Mám strach… i o Mikkela…“ dodal ještě Damien, zatímco Jon, ve chvíli, kdy jsme se dostali k autu zase nahodil tu svou mlčenlivost.
„Jo, já taky,“ zabručel jsem, a tak, tak se vyhnul jednomu z výmolů.
Za dalších deset minut jsme však už vjížděli do brány. Ve dvoře jsem zabrzdil skoro smykem, a auto snad ještě ani nestálo, a já už vbíhal do domu.
Micu!“ zakřičel jsem hned ve dveřích. „Mikkeli, Zachary! Kde jste!“
Micah
Zdálo se mi, že na mě někdo mluví, že mě někdo volá, ale nerozuměl jsem. Svět kolem mě potemněl, ale když jsem znovu otevřel oči, překvapeně jsem zamrkal.
Ocitl jsem se v nějaké zahradě, kterou jsem rozhodně neznal. Měl bych se polekat, ale nějak jsem uvnitř sebe cítil neuvěřitelný klid.
Bylo tu tak krásně, vonělo to tu přírodou, viděl jsem veverky a několik druhů ptáků, kteří se mě snad vůbec nebáli a zvědavě kolem mě létali.
Nakonec jsem se osmělil a přešel po úzké pěšince trochu dál, dokud jsem nenarazil na altánek, ve kterém seděl muž neurčitého věku.
„Asi tě zajímá, co se to děje," promluvil muž tichým hlasem.
Byl jsem zmatený a nejspíš to na mě bylo i vidět.
„Jsem…"
„Mrtvý?" dokončil za mě muž, a pak se zasmál. „To ne, hochu, ani zdaleka ne. Řekněme, že jsem jen vzpomínka, vyvolaná ve stavu nouze."
Poplácal dlaní na lávku vedle sebe, a já trochu váhavě a rozpačitě přisedl k němu.
„Ty jsi… Strážce…" promluvil jsem konečně do ticha.
„Mrzí mě, že to takhle dopadlo. Nechtěl jsem tohle břímě na někoho házet. Bohužel jsem nebyl dost rychlý a podcenil soupeře," usmál se smutně muž.
„Proč já?" vypadlo ze mě dřív, než mi došlo, že to mohlo znít urážlivě a nevhodně.
„Tu samou otázku jsem si kladl i já, chlapče. Ale osud si nevybíráš. Osud si vybral tebe. Možná o sobě pochybuješ, ale kdybys nebyl ten pravý, neseděl bys tu teď. To mi můžeš věřit."
„Je to těžké," povzdechl jsem si, a jako bych cítil, že tomu muži můžu říct všechno, co mě tíží, vypověděl jsem mu, co se stalo od začátku, až do teď.
„Nechci si stěžovat nebo znít neuctivě, ale prostě… Myslím si, že na to nemám," uzavřel jsem nakonec.
„Moc se podceňuješ hochu. Proč nad tím tak přemýšlíš? Proč pořád myslíš na to, že to nezvládneš? Nechej tomu volný průběh a uvidíš."
„Mám strach."
„To je dobře. Kdyby ne, vybral bych hodně špatně. Jsi laskavý a hodný kluk, takový by měl pravý Strážce být. Nepochybuj o sobě, nepochybuj o druhých, nesnaž se měnit sebe nebo okolí. Přijmi to tak, jak to je. Nic v tom nehledej. Buď takový, jako jsi doteď."
Díval jsem se na toho muže před sebou a cítil z něj nesmírný klid a jistotu. Ale taky i smutek.
Povídali jsme si ještě dlouho, i když tady byl čas relativní pojem.
„Je čas, vrátit se domů. Myslím, že je tam někdo, kdo netrpělivě čeká na tvůj návrat," usmál se muž, a než jsem se stihl nadechnout k odpovědi, obklopila mně znovu tma.
Jay
Už jen to, jak jsem stihl zahlédnout, jak to vypadalo venku, tak bylo jasné, že se tu opravdu něco stalo.
Měl jsem srdce až v krku, jak jsem se bál, a v duchu si nadával do všech možných idiotů, že jsme k těm skaliskům vůbec šli. Neměli jsme je tu nechávat samotné.
Dokonce i Damien vběhl dovnitř tak rychle, že mě srazil a na poslední chvíli mě zachytil Jon.
„Neřvi, Dame, tady jsme!“ zaslechl jsem Zacharyho hlas v odpověď, když i Damien hulákal na celý barák.
Ani jsme se nezouvali. Kašlali jsme na to a rovnou jsme vběhli do obýváku.
„Jsi v pořádku?“ přiskočil hned Damien k Zacharymu, a hned ho začal kontrolovat.
Já zatím doběhl k sedačce, na které ležel bledý Mic, a nevypadal moc dobře. Ale když jsem na něho promluvil, pohladil jsem ho po tváři, několikrát ho šeptem poprosil, aby se vzbudil a dal mu polibek, najednou se zhluboka nadechl, a otevřel oči.
„Bál jsem se o tebe,“ oddechl jsem si, že se probral a vnímá mě.
Ani jsem nepřemýšlel, jestli ho něco bolí, prostě jsem ho vytáhl do sedu a pevně ho sevřel v objetí. Moje srdce stále silně a rychle tlouklo, jak moc mě ten strach o něj zachvátil.
„Vážně jsem se bál…“ zašeptal jsem do jeho rtů a znovu ho políbil.
Už jsem si skoro oddechl, že je všechno v pořádku, když se náhle ozval Jon.
„Kde je Mikkel?“
Micah
Měl jsem strach, co uvidím, až otevřu oči. Ale první, co jsem viděl byl, Jay a mé srdce málem explodovalo, kolik štěstí mě najednou zasáhlo.
Beze slova jsem ho pevně objal, když mě políbil a nos mu zabořil do hrudi.
Měl bych se starat i o ostatní, ale Jay… Byl prostě ten nejdůležitější.
Až když Jon promluvil, konečně jsem zvedl hlavu a podíval se pořádně na ostatní. Byli v pořádku. Cítil jsem to, ale i přesto jsem věděl, že se něco stalo.
„Mikkel je u sebe," zašklebil se Zachary, ale než se dostal dál, najednou se ozval rachot a dovnitř vpadl zadýchaný Jude.
Když nás viděl, tak se zarazil a viditelně si vzápětí oddechl.
„Cítil jsem, že se něco děje. Korina mi volala, slíbil jsem, že zjistím, co a jak, a pak ji zavolám," zadíval se na nás pátravě.
„Všichni žijeme," mávl rukou Zachary. „I když… Málem jsem toho kreténa zastřelil."
„Koho?" zeptal se nechápavě Damien.
„Mikkela," promluvil jsem konečně a povzdechl si.
„Bylo to nedorozumění," dodal jsem rychle po Judeho pohledu.
„No, prostě ten idiot teď trucuje. Relikvie mu dala kopačky, takže si ani neškrtl a má z toho depku," shrnul Zachary a protočil očima.
„Půjdu uvařit kafe, naleju nám panáka, a pak si všichni promluvíme. Asi každý máme o čem mluvit," shrnul Damien po chvilce ticha a rovnou se vydal do kuchyně.
Já se přitiskl na Jay a pevně ho objal.
„Jsem moc rád, že jsi v pořádku," zamumlal jsem a zvedl k němu oči.
„No, než se usadíte, já zajdu pro toho problémistu," rozhodl Jude.
Zachary pak šel pomoct Damienovi, Jon odešel pro lékárničku, protože bylo potřeba ošetřit všem drobné zranění, a tak jsme s Jayem na chvíli osaměli.
„Zase jsem to pokazil. Pochyboval jsem o Mikkelovi," vypadlo ze mě, a pak Jayovi v rychlosti pověděl, co jsem viděl, když jsem byl mimo.
Jay
Oddychl jsem si, když se Mic probral a začal mě vnímat. Ten balvan, co mi spadl ze srdce, byl fakt obrovský a muselo to být slyšet až do vesnice.
Nechal jsem se opusinkovat, a sám jsem ho pevně objal, protože jsem byl moc rád, že je relativně v pořádku.
Ale když přišla řeč na Mikkela, jen jsem pozvedl obočí.
„Měli jsme strach, že je Mikkel mrtvý,“ přiznal jsem, když mi Mic dovyprávěl svůj zážitek.
„Ale hlavně jsem myslel na tebe. Jsem fakt rád, že jsi v pořádku. Stejně je zvláštní, že ses setkal s předchozím Strážcem, i když je vlastně dávno mrtvý…“
Ještě jednou jsem Mica políbil, a pak mu pomohl vstát, abychom přešli do kuchyně, kde už dokonce i Jude přitáhl Mikkela. Ten se tvářil hůř než samotný ďábel. Nejspíš to, co se stalo, co nám kluci říkali, ho naštvalo opravdu hodně.
„Prostě nebuď na svou relikvii tak hr, a měj k ní úctu. Přijmi ji a nenadávej ji,“ postavil jsem se před Mikkela. „Tvoje původní relikvie umřela. Viděli jsme to. Měli jsme strach, že se ti něco stalo. A nechceme něco podobného zažít znovu. Buď rád, že jsi dostal druhou šanci, tak ji využij. Nezahoď svůj život zbytečně, protože ten, co tohle všechno spískal, si pro tebe přijde určitě. Bude chtít, když zjistí, že tvoji původní relikvii už nemůže použít.“
Zamračeně jsem se na Mikkela díval, ale nakonec jsem povolil. Nejspíš je typ, který na to prostě musí přijít sám. Ale lepší by pro něj bylo, kdyby to bylo dříve, než se stane něco hodně špatného. Pocuchal jsem mu vlasy, načež na mě zaprskal, že není malé děcko, a šel se napučeně posadit. Ale rozhodně si dal záležet na tom, aby seděl, pokud možno hned vedle Juda.
„Připravím oběd, udělám hambáče. Snad nevadí. Je to rychlé, tak ať se nemusíme zdržovat. Opravdu toho máme hodně co probrat, ale počkáme na Korinu, ať to nemusíme opakovat dvakrát,“ ukázal jsem jim, aby se posadili a nezavazeli, ale pokud někdo bude chtít, může mi pomoct.
Zaběhl jsem se ještě vyzout, převlíct a umýt, a pak už jsem se postavil k lince, abych mohl uvařit.
„Jen tak mimochodem, našli jsme tam vchod do jeskyně. Vevnitř jsme našli truhlu, ve které jsou podle všeho zapečetěné další relikvie od mrtvých uživatelů. Mikkelova se objevila vedle a bez známek jakékoli energie. A jo… byl tam Hadonoš a zaútočil na nás s nějakýma potvorama. Buď je mrtvý nebo těžce zraněný. Ale raději jsme z tama utekli pryč, protože jsme se báli o vás kvůli tomu, co říkal a co jsme viděli,“ dodal jsem ještě během toho, co jsem chystal maso a další věci na hambáče.
Micah
Vím, že bych si už měl zvyknout na to, že Jay je prostě úžasný chlap, ale když začal dělat Mikkelovi kázání, civěl jsem na něj, jak na Svatý obrázek, až do mě Zachary drcnul.
Když pak Jay rozhodl, že počkáme na Korinu, až se vrátí, a mezitím udělá něco na jídlo, zadíval jsem se na hodiny.
Vlastně jsem si, až do teď neuvědomil, jak čas pokročil, a že už je skoro poledne.
Pravda byla, že jsem moc hlad neměl, ale nebyl jsem tady sám a nemohl rozhodovat za druhé.
„Myslím, že nám chybí něco důležitého. Teda chci říct, že nám uniká něco důležitého," ozval jsem se po chvíli. „Zajímalo by mě… No, když tak rychle chce nepřítel získat Relikvie, asi to musí mít důvod. Možná je to nesmysl, ale co takhle zkusit nějaké zatmění měsíce nebo slunce, nebo nějaké význačné postavení planet nebo něco podobného. Vím, že to zní nejspíš divně, ale od něčeho bysme se měli odrazit."
„Za normálních okolností bych ti nejspíš řekl, že je to nesmysl, ale máš pravdu, že by nebylo na škodu to prověřit," zamyslel se Damien.
Zrovna, když Jay dodělával jídlo, zaslechli jsme Korinu, která se akorát vrátila a s očima navrch hlavy vpadla do kuchyně.
Damien ji musel napřed uklidnit, než jsme se mohli konečně dostat k tomu hlavnímu.
Vypověděli jsme, co se stalo tady u nás, a i když se Mikkel ošíval, nakonec řekl, proč ho chtěl Zachary zabít, a vypadlo z něj i to, co má za problémy se svou Relikvií.
A samozřejmě i něco málo o své minulosti a všem se ještě dokonce omluvil za to, že nás tahal za nos.
Jude pak řekl, co se dozvěděl ve městě o mrtvém neznámém, ale bohužel nás to nikam moc neposunulo, protože v podstatě o něm nebyly žádné záznamy, žil spořádaným životem a nic na něm nebylo zvláštního.
Jay
Byl jsem v půlce dělání oběda, když dovnitř vpadla Korina. Viditelně i ona si oddechla, když nás viděla všechny a hlavně živé. A pak už jen poslouchala, co se vlastně všechno stalo.
„Něco mě napadlo,“ ozval jsem se, když jsem tak přemýšlel nad tím, co řekl Mic o hvězdách a úplňku.
„Dodělej to maso, prosím,“ předal jsem kuchařské žezlo Micovi, utřel jsem si ruce a hned jsem zaběhl pro svůj telefon.
Usadil jsem se v kuchyni na gauč, chvíli jsem surfoval po netu, než jsem našel něco docela ucházejícího, i podle recenzí.
Vyťukal jsem uvedené číslo a čekal na spojení. Asi po čtvrtém zazvonění se mi na druhém konci ozval příjemný melodický ženský hlas, a prý co bych potřeboval zjistit, předpovědět a podobně.
„Víte… Budu se ženit. Teda chci se oženit, a to v nejbližších třech měsících. A jsem tak trochu pověrčivý. Můžete mi zjistit, které dny, ode dneška, nejsou vhodné pro uzavření manželství a proč? Cokoliv bude trochu špatně, opravdu cokoliv…“ s úsměvem jsem se podíval na ostatní, když se na mě otočili. „Ano, postavení hvězd, fáze měsíce, různé vlivy, prostě cokoliv… Poslat mi to na mejl, a nebojte, hned vám pošlu zálohu… Narození moje a partnerky? Nevím, jestli je to důležité, ale budiž… ale byl bych rád, kdybyste mi sdělila i všechno negativní, co nemá souvislost s daty našeho narození… Ano, Jay Mitchell Hughes a Micah Wells… nevadí to, že ne? Ano muži, oba… No tak datum narození a místo…“
Začal jsem astroložce, která byla podle všeho hodně uznávaná, diktovat vše, co potřebovala, i místo, kde by se měla konat svatba, jen jsem se trochu zasekl na tom, kde a v kolik hodin se narodil Mic. A tak jsem si od něj převzal zase vaření a strčil mu telefon do ruky, aby to s astroložkou dořešil.