Micah
Ten den utekl strašně rychle.
Dokonce jsem i Mikkelovi částečně odpustil to, že sahal na mého Jaye, i když se mi občas zdálo, že se k němu v nestřežených chvílích až moc lísá.
Nebo se mi to možná jen zdálo. Nevím…
Makali jsme až do večera, dokonce se tentokrát zapojila i Korina a Damien.
Byl jsem unavený, ale snažil jsem se vydržet, co nejdýl. Rozhodně jsem na tom byl líp než Mikkel, který vytuhl s mobilem v ruce a tentokrát jsem Jayovi odpustil, že ho odnesl do pokoje.
Každopádně, já nakonec stejně nevydržel, a když už mi asi po třetí padla brada na prsa, rozhodl jsem se to taky zabalit a odplazit se do koupelny, abych se trochu opláchl.
Nejspíš jsem ale musel usnout uprostřed sprchování, protože si pamatuju pouze to, jak jsem zapínal vodu a najednou jsem se ráno probudil v posteli.
Vedle Jaye, který byl tak krásný, až se tajil dech.
Vím, že je o mužích divné, říkat, že jsou krásní, ale Jay prostě byl.
A já nedokázal odolat. Osmělil jsem se natolik, že jsem mu věnoval pár polibků, prsty prozkoumal jeho tělo, než jsem se k němu otočil zády a zadečkem se několikrát otřel o jeho klín.
Za chvíli jsem už své steny tlumil v polštáři, slastí se mi kroutily palce u nohou, a nejspíš jsem našel svou nejoblíbenější polohu, i když jsem při ní na Jaye neviděl.
Jako poděkování za krásné probuzení jsem udělal vydatnou snídani, málem hodil talíř po Mikkelovi, který si nejspíš usmyslel, že když ho Jay odnesl večer do pokoje, tak si snad na něj může dělat nárok nebo co. Naložil jsem si maso na oběd, připravil těsto na koláče, převlékl se, a zašel si dodělat zahrádku, zatímco Jay s Mikkelem a Damienem, který měl teď pár dní volno, protože dokončil jeden projekt, přebírali balíky se senem a ukládali je.
Když jsem byl hotový, zašel jsem udělat oběd, abych potom mohl zase pomáhat Jayovi, a tentokrát jsem se už nemusel zdržovat se zahrádkou.
Po večeři jsme pak probírali naše možnosti, jen Mikkel tomu pořád nechtěl moc uvěřit, i přesto, že mu Jay ukázal ostatní relikvie, a já mu řekl o té jeho.
Korina mi ukázala, jak můžu nabrat sílu a jistotu skrz meditaci, a to jsem taky hned druhý den ráno vyzkoušel, ale to bych nesměl být v posteli s Jayem.
Nejspíš je asi pravda to, že chlapi jsou po ránu nadrženější a sex je ráno intenzivnější.
Další den probíhal ve stejném duchu, jen s tím rozdílem, že se Jay rozhodl, naučit mě něco málo ze sebeobrany a nevzdal to ani potom, co jsem mu málem vypíchl oko větví.
Vynahradil jsem mu to ale ve sprše, kam jsme museli před obědem zaběhnout, jak jsme byli celí zpocení a špinaví. Po obědě jsme se vrátili zase k práci, protože té bylo pořád dost, navíc další den se už měl vrátit Portos a bylo potřeba pořádně na zimu připravit stáj.
Během těchto pár poklidných dní jsem ani jednou nepocítil přítomnost nepřítele nebo nového uživatele. Netušil jsem, jestli je to dobře nebo špatně, ale dalo mi to čas na přípravu sebe samotného.
Jen jsem doufal, že to k něčemu bude.
Jay
Další dny se fakt makalo, ale s Micem jsme nezapomněli na mazlící chvilky. Akorát jednou jsem ho zachraňoval z koupelny, když jsem tam přišel, on seděl na zemi, tekla na něho voda a Mic chrápal.
Doslova, jako když ho do vody hodí…
S Mikkelem jsem sepsal smlouvu, aby neměl strach, že bude u mě pracovat zadarmo, a domluvili jsme se, že část peněz mu odečtu za jídlo. Přeci jen to byl člověk navíc a brigádník, kdežto Mic je můj partner. A Korina dělala nákup ze svého a Damien ji na to přispěl. Takže rovným dílem.
I tak byl Mikkel spokojený se svou budoucí výplatou.
Byl jsem rád, když jsme zvládli balíky uklidit, a na dvoře bylo tak aspoň víc prostoru a nehrozilo, že mi to zmokne.
A tak jsem měl dost prostoru na chystání dřeva. Všechno, co jsem potřeboval nařezat, naštípat a uklidit už bylo na několika velkých hromadách. Nechtěl jsem to dělat vevnitř, když bylo venku ještě hezky, a taky jsem byl na čerstvé m vzduchu. Kluci mi pomohli i s tímhle, a tak se hromady pomalu zmenšovaly, barák začínal být postupně obložený dřevem, a co mělo jít dovnitř, tak se taky postupně odnášelo.
Další den jsem zapojil přívěs za auto, a společně s Micem jsme jeli na statek pro Portose. Hned jsem si u nich nakoupil domácí mléko a sýry, protože tomu se nic z obchodu nevyrovná.
Damien s Korinou, když právě nepomáhali nám, zjišťovali další Uživatele, a dokonce se jim podařilo dva přesvědčit, že mají přijet na nějakou dobu k nám.
A tak bylo potřeba připravit i ty poslední dva pokoje, které ještě byly volné. Korina se přestěhovala dolů místo Mica a nahoře tak byly ještě dva k použití…
A když jsme jeli s Micem pro Portose, tak Korina sjela pro ty dva, co měli přijet, aby je vyzvedla ve městě na nádraží…
Micah
Při vší té práci jsem úplně zapomněl na svůj nápad, který jsem Jayovi chtěl původně říct.
Ale v podstatě to připomněl sám, kdy jsme jeden večer zase probírali Uživatele a nepřítele.
Vlastně ani nevím, kdo s tím přišel, jako první.
Už z dřívějška jsem věděl, že Damien zná Lva, Uživatele meče Dyrwyna, a Vodnáře Uživatele džbánu Oinochoé. Chyběl nám tak poslední Uživatel, a to Střelec.
Nejprve jsem si nebyl jistý. Nevěděli jsme, jestli vůbec žije, či nikoliv. Ale teď jsem věděl, že žije.
Nedokázal jsem to popsat, ale prostě jsem to věděl. Možná jsem přece jen zesílil?
Vzhledem k událostem poslední doby bylo nasnadě postupovat opatrně, ale za to rychle, proto Damien neváhal, a hned se spojil se Lvem, Judem Connorem, aby mu vylíčil události poslední doby a poprosil ho o nalezení Střelce. Jude pracoval jako soukromý detektiv a věděl, co je v sázce, takže bez problémů souhlasil s tím, že nám dá hned vědět.
Bohužel, co se týče Vodnáře, Zachary Darrella, tak tam nám štěstí nepřálo.
Damienovi se s ním nedařilo spojit ani o dva dny později. Když jsem se soustředil, cítil jsem jistý neklid, ale doposud nic nenaznačovalo, že by byl ve smrtelném nebezpečí.
Celé to bylo ale podivné, jako by něco tlumilo mé síly.
Rozhodli jsme se, že tomu dáme ještě chvíli, a pak se obrátíme na Juda, který přinesl pozitivní zprávy v podobě nalezení Střelce, který přijal naši nabídku, a on i Jude tak přiletí na místní letiště, kde je vyzvedne Korina, protože já musel s Jayem pro Portose.
„Víš, vlastně mě napadlo, že by i ostatní Uživatelé mohli skončit u tebe, ale bál jsem se ti to navrhnout," přiznal jsem nakonec v autě.
„Bylo mi to hloupé, i když máš velký dům, pořád jsou to krky navíc a nemůžeš všechny živit. Taky vůbec netuším, jak mě ostatní přijmou. Přece jen jsem zatím nic nepředvedl, co by Uživatelům pomohlo," promnul jsem si nervózně ruce a povzdechl si.
Jay
Právě jsme dojížděli ke statku, když Mic vyslovil nahlas své obavy ohledně ostatních uživatelů.
Kdybych se nemusel soustředit na vjezd do prostoru, kde jsme měli naložit Portose, nejspíš bych se na něho udiveně podíval.
Zase o sobě pochybuje?
A to se Hadonošovi postavil do rány…
Zastavil jsem, vypnul motor, a než jsme vystoupili, přeci jen jsem se na Mica otočil. Vzal jsem jeho ruce do svých, promnul je, a pak je schoval ve svých dlaních.
„Nepochybuj o sobě. Nebuď zbrklý, ale ani se nedrž zpátky. Prostě buď rozumně svůj. A nechej na ostatních, ať si o tobě udělají obrázek sami. Nepředhazuj ostatním pořád, jak jsi k ničemu, nebo to tak nakonec bude a nikdo tě nebude brát vážně. Neznají tě, tak to nechej na nich, ano? Jsi fajn kluk, statečný a přitom hodný. Myslím, že s tebou nebudou mít problém,“ naklonil jsem se k němu a políbil ho.
Očkem jsem ale zahlédl, že k nám už jde majitel statku, tak jsem ještě Mica rychle líbnul na nos, a pak už ho pustil, abychom mohli vystoupit a naložit Portose.
Ten si běhal v ohradě, odděleně od ostatních, abychom ho pak nemuseli nahánět. Nezdá se, ale tenhle můj kůň, je pěkně tvrdohlavý. Když si usmyslí, že se mu nechce, tak se mu prostě nechce.
Tak jsem se s ním přivítal, ale šel jsem ještě pro mléko a sýry, které jsem měl už nachystané, aby pak Portos nečekal zbytečně v přívěsu, než to vyřídím.
Na statku jsme strávili asi dvě hodiny. A odjížděl jsem bohatší o jídlo, Portose, a chudší o peníze za jídlo a za okování Portose a jeho ustájení. Ale na tohle jsem měl vždycky extra peníze bokem, tak to nebylo tak hrozné, a nikdy to ani není tak moc drahé. Na oplátku, pokud potřebují pomoc, tak jim jsem k službám…
Zpátky jsme jeli podstatně opatrněji, už kvůli Portose. Ale i tak jsem se už těšil. Byl jsem spíš zvědavý na nové hosty.
A ti už byli na cestě taky. Korina mi volala právě ve chvíli, kdy jsme vjížděli do dvora, že je všechno OK, jsou na cestě a měli by být zpátky asi tak do patnácti minut.
„Připravíme Portosovi box, zatím ho nechám ještě venku,“ vyvedl jsem koně z přívěsu a zavedl ho rovnou do hrady. „Pomůžeš mi?“
Micah
Začervenal jsem se, když na mě Jay promluvil, jak jsme zastavili, a ještě dlouho slyšel v hlavě jeho slova a cítil jeho polibek, který zase byl tak jiný.
Moc rád bych se změnil, ale mám prostě nejspíš velmi nízké sebevědomí, které se snižovalo s každým rokem mého života. Ale musím si prostě uvědomit, že teď mám Jaye a můj život už bude úplně jiný, než byl před tím.
No, je přede mnou ještě dlouhá cesta, ale snad to zvládnu.
Vzhledem k tomu, že jsem v tomhle všem byl ještě úplně nový, tak jsem se spíš pletl pod nohama, než abych nějak výrazně pomáhal, ale čeho jsem si všiml bylo, jak je Jay na svého Portose hrdý.
Možná si to ani neuvědomoval, ale když o něm mluvil nebo když Portose chválili, vypadalo to, jako by Jay porostl o několik centimetrů.
A s Portosem to bylo podobně. A ať mi nikdo netvrdí, že zvířata jsou hloupá stvoření. U Portose to rozhodně neplatí. Jednou se budu muset zeptat Jaye, jak k němu vlastně přišel.
Když bylo všechno vyřízeno a my se mohli vrátit domů, uvažoval jsem znovu o tom, co mi Jay řekl.
Z myšlenek mě pak vyrušil až Jay, a já si ani neuvědomil, že už jsme doma.
„Samozřejmě, že ti pomůžu. Na takové věci se vůbec neptej," usmál jsem se na Jaye, převzal od něj všechno, co nakoupil a dostal, odnesl to do domu, zaběhl se převléknout, a pak už spěchal za zpátky za ním, abysme mohli spolu dodělat ještě pár maličkostí, pro Portosovo pohodlí, bezpečnost i spokojenost.
Damien, který zůstal doma, hlavně aby pohlídal Baxe, zrovna dodělával večeři, když se Korina znovu Jayovi ozvala, že už jsou téměř doma.
„Jsem strašně nervózní," přiznal jsem rozechvělým hlasem, když jsme byli v ložnici a převlékali se do čistého.
Dokonce jsem si utrhl i knoflíček u košile, jak se mi třásly ruce, a musel si tak vzít triko, které snad hosty neurazí.
Jay
Byli jsme skoro hotoví, když se ozvala Korina. Rychle jsme to dodělali a šli se osprchovat a obléct.
Viděl jsem, jak je Mic nervózní. Tak trochu jsem ho chápal. Ale…
„Micu, jsi náš Strážce, ne otec. Jsi zodpovědný za to, abys hlídal to, aby každá relikvie měla svého uživatele. Tak se nestresuj, ano? A navíc, díky tobě se podařilo zachránit Damiena a Mikkela, tak proč pořád pochybuješ o sobě."
Na moment jsem si ho k sobě přitáhl a políbil. Pak jsem mu svlékl košili, hodil ji na postel a oblékl mu triko.
„Tak je to lepší," pokýval jsem hlavou. „Tak jdeme, už jsou tady."
Z venku jsem už slyšel zatroubení a na to se rozštěkal Bax.
Jo, bude to dobrý hlídač.
Ještě jednou jsem Mica políbil. a pak už jsme společně šli přivítat hosty.
Když jsme vyšli ven, byl jsem celkem překvapený. Jeden z nich, starší, byl celkem dost sebevědomý, ale tak nějak rozumné. Bylo vidět, už podle chování, co od života chce. A Damien se s ním hned přivítal. Zřejmě to bude ten detektiv. A musel jsem se uchechtnout, když na něho Mikkel koukal jak na svatý obrázek. No, aspoň si našel jiný objekt, a Mic se nebude mrzet a stresovat.
Micah
Jay mi moc s povzbuzením nepomohl. Vím, že to myslel dobře, ale nervozity jsem se prostě zbavit nedokázal. Nikdy jsem nebyl horlivý k seznámení s novými lidmi.
Teď sice byla jiná situace, ale i tak.
Sotva jsme se oblékli, už se ozvala Korina, že jsou doma, a hned na to i Bax, který nepřestal štěkat, dokud jsme s Jayem nevešli ven.
Damien se už s jedním mužem vítal, z čehož jsem usoudil, že to nejspíš bude Lev, Jude Connor.
Pak se oba noví muži zaměřili na mě, a já se cítil najednou ještě víc nervózní.
„Ty budeš ten nový Strážce," zabručel druhý muž se silným přízvukem.
Vypadal o hodně starší než všichni tady, možná už mu bylo i přes čtyřicet, měl světlé krátké vlasy na spáncích mírně prošedivělé, poměrně statný o něco vyšší než Jay, se světlejší pletí, posetou pihami s modrýma očima.
„No… Jo… jsem…" vydoloval jsem ze sebe a v duchu si hned pogratuloval, jaký jsem hlupák.
„Nemusíš být tak nervózní, chlape! Bude to v pohodě. Teď když jsme pohromadě, teda aspoň většina z nás, tak to zvládneme," zasmál se ten druhý, a hned mi pocuchal vlasy.
I on byl nejspíš o trochu starší než Jay, hnědé vlasy měl po ramena, měl oříškově hnědé oči, byl o něco menší než Jay, ale díky své práci byl nejspíš trénovaný.
Stejně jako Jay, který se s muži přivítal vzápětí, jsem si i já všiml, že Mikkel sotva dokázal zatlačit slinu.
Super. Aspoň budu mít klid.
Když jsme pak vešli do kuchyně a posedali si k večeři, hlavně Jude se rozvykládal o tom, co se doposud dělo, a jak našel Jona. Ten po většinu času mlčel, spíš nás všechny jen bedlivě pozoroval, a na to, že to byl hromotluk, se pohyboval nejen tiše, ale mluvil jen málo.
Celkově to byl přesný opak třeba Juda nebo Mikkela, který taky nezavřel pusu, a zdálo se, že tomu všemu snad konečně uvěří.
Já toho taky moc nenamluvil, jen jsme jim pověděli o tom, co se tu stalo doposud, jak jsme se všichni setkali, a co předcházelo tomu, že jsem skončil jako Strážce.
A Jayův partner.
Chtěl, aby to věděli hned od začátku, kdyby s tím někdo z nich měl náhodou problém. Zdálo se ale, že jsme se opravdu všichni hledali, až jsme se našli, protože Jude se svěřil, že se právě rozešel se svým partnerem, protože neměl pochopení pro jeho práci, a on si rozhodně nebude volit mezi tím, co ho živí a svým milencem.
Z Jona jsme toho moc nedostali, jen jsem pochopil, že byl kdysi dávno ženatý, ale neklapalo to, a tak se rozvedli. Jak to má teď neprozradil, a vlastně to nebyla ani naše věc, tak se to dál nerozebíralo.
Jay
Co tak sleduji, tak většina uživatelů zřejmě žije sama. Co se taky divit, při tom, jaký život žijí. Vlastně i já byl sám od Geryho smrti až do teď.
Pozoroval jsem celou dobu i Mica, který sice byl červený, ale s pomocí přístupu ostatních se nakonec osmělil, a už to pak bylo fajn. Možná bych ho měl přestat podceňovat. A asi i poučovat, jak co má dělat. Zvládne to.
Když jsme pak seděli a povídal o tom, co všechno se doposud stalo, dokonce i Mikkel ztichl a neměl ty své průpovídky.
Možná to s ním nebude tak hrozný…
Tak trochu záhadou pro mne byl Jon. To možná i pro ostatní. Ale zdál se být se svým životem srozuměný a nejspíš si už i zvykl. A určitě bude i silný. Citil jsem z nich tu sílu, stejně jako ji cítím z Koriny. Možná to je i proto, že je teď se mnou Mic? Možná... Ale začal jsem věřit tomu, že to zvládneme. Jen najít Hadonoše a toho s kým spolupracuje. Zatím ho viděl jen Mic a asi Damien. A já vůbec nevěděl, od čeho se odpíchnout. Nebo jak ho najít.
Ale pak jsem si vzpomněl, že jsem se chtěl na něco podívat. Popadl jsem telefon a hned jsem volal našemu starostovi, jestli bych mohl nahlédnout do evidence obyvatel vesnice. Naštěstí s tím neměl problém, tak jsem se s ním domluvil hned na další den dopoledne.
„Ukážu vám pokoje, kde budete spát, a pak musím jít dodělat svoji práci," nakonec jsem se zvedl a ukázal novým hostům, aby šli se mnou.
„Víš, Micu," na moment jsem se zastavil a zadíval se do kopců, když jsme vyšli ven, abychom pokračovali v rozdělané práci. „Uvažuji nad tím, že bych se šel podívat k těm skalám. Mám pocit, že s tím, co se děje, mají nějakou souvislost, a možná bych tam na něco přišel."
Pohledem jsem se přesunul dolů na Baxe, který teď okusoval svoji novou boudu, a pak nakonec vlezl dovnitř a z tama vykukoval, a štěkal a vrčel na všechno kolem. Jo, je to dobrý pes…
Micah
Když se Jon s Judem přestěhovali do nachystaných pokojů, já vyšel s Jayem zase ven, abych mu pomohl s tím, co bude potřeba.
Když však promluvil, na místě jsem se zarazil a nevěřícně se na něj podíval.
„To rozhodně ne! Zamítá se! To místo je nebezpečné! Mě říkáš, ať jsem opatrný, a sám děláš opak! „Zapomněl jsi, co se stalo? Ani já nechci, nechci, abys ležel na hřbitově vedle-"
Zarazil jsem se, když mi došlo, jak jsem po Jayovi vyjel a zbytečně mu připomínal bolestivou minulost.
„Promiň," zašeptal jsem a povzdechl si.
„Nechtěl jsem ti to připomínat nebo tě ranit. Jen… To místo je moc nebezpečné. A když říkám moc, myslím tím hodně. Pokud tam chceš skutečně jít, probereme to zítra s ostatními a něco vymyslíme. Ale samotného tě rozhodně nepustím."
Strach o milovaného člověka dělá skutečně divy. Ani jednou jsem se nezakoktal, a dokonce se celou dobu díval Jayovi do očí. Asi se začínám pomalu učit.
„Umřel bych, kdyby se ti něco stalo, víš?" dodal jsem ještě, přistoupil k němu a pohladil ho po tváři.
Začínalo mu růst strniště, ale to mi vůbec nevadilo.
Naopak to Jayovi dodávalo víc na té jeho divokosti.
Jay
Úplně jsem zůstal v šoku a nevěřícně zíral na Mica, když se na mě rozkřičel.
To jako fakt? Taky se umí projevit?
Ale pak jsem se začal usmívat, i přesto, co nakousnul a nedopověděl.
„Víš,“ přitáhl jsem si ho k sobě. „Když jsem pohřbil Geryho, slíbil jsem mu, že se neuvidíme dříve než za sto let. A já ten slib hodlám dodržet. Takže tu budu po světě běhat ještě minimálně devadesát sedm let. Takže umřu jako vetchý stařec někdy kolem sto třicátého roku.“
Políbil jsem Mica, ale pak jsem se znovu zahleděl ke kopcům. Nebylo by na škodu zkusit zjistit, jestli to opravdu má souvislost. Možná by to pro nás bylo i lepší už jen proto, že je to tak blízko, a my budeme připravení. Opravdu jeden nikdy neví, zvlášť, když se tu tenkrát objevil ten…
Vlastně ani doteď nevím, kdo to byl.
„Bylo by fajn, kdybychom byli připravení, pokud to má nějakou souvislost. A taky možná bychom zjistili, že to něco, co se chystá, můžeme zničit v zárodku, pokud tam půjdeme. A jak se říká, pod svícnem je největší tma. Nemusí naši protivníci, ať už je to kdokoliv, počítat s tím, že se odvážíme tam jít, a můžeme je překvapit nepřipravené. Je nás dost. Nejsme sice všichni a nejspíš ani nebudeme, ale je nás dost. Anebo se taky může stát, že tam přijdeme a zjistíme, že tam vlastně nic není. Ale i tohle je varianta a dobrá. Aspoň si oddychnu, že nemám za dveřmi nepřítele.“
Jo, vážně nad tím začínám uvažovat. A zvlášť teď, když mi začínají docházet všechny souvislosti. A hlavně jsem zvědavý, co zítra zjistím z matriční knihy…
„A víš… líbil ses mi teď, jak jsi byl tak rozhodný,“ ještě jsem se pousmál, pořádně pomačkal Micovi zadeček, polibků jsem mu dal na celý den do zásoby, a pak jsem ho konečně pustil a pošoupnul do dvora, kde na nás čekala ještě hromada dřeva.
„Jen půjdu houknout na Mikkela, ať jde pracovat. Je u mě zaměstnaný, tak si nebude válet šunky a nebude běhat kolem pana detektiva,“ zasmál jsem se, a pak už jsem zaběhl do domu a zařval na Mikkela, ať dovalí svůj zadek ven a začne pracovat, jinak bude bez večeře.
Micah
Věděl jsem, že Jay má pravdu, co se týkalo těch skalisek. Taky bych rád věděl, co to tehdy mělo znamenat. A navíc…
Nepřijde mi jako náhoda, že Jayův přítel zemřel za podivných okolností, které můžou souviset s tím, co se vlastně stalo. Taky by mě zajímalo, proč Gery šel do lesa sám.
Chodil takhle běžně? Bylo to jeho vlastní vůle? Nebo něco jiného?
A šlo tu o něj, nebo celou dobu jen o Jaye?
V té době už nepřítel nejspíš věděl, že Jay je uživatel. Podle poznámek jeho dědy, pokud se Uživatel zblázní, nebo je velmi citově nestabilní, Relikvie se může obrátit proti němu, nebo ji může nepřítel snadno ovládnout, a tak se k ní dostat.
Nepřítel nejspíš musel na Jaye oklikou, vzhledem k tomu, že to byl vnuk pozorovatele.
Ani si nedokážu představit, jak to pro Jaye muselo být těžké. Já bych se nejspíš zbláznil.
On musí být neuvěřitelně silný, a o to víc jsem si ho vážil a respektoval. Nejen jako svého partnera a milence, ale i jako člověka takového.
No, každopádně, rudý jsem byl ještě i dlouho potom, co dokvačil Mikkel, který něco držkoval o tom, že mu Jay právě pokazil rande, ale neubránil jsem se úsměvu, když se ti dva do sebe pustili, protože vypadali jako bráchové.
Když bylo venku všechno hotovo, přičemž nám ještě přišel pomoct Jon, který se prý potřebuje protáhnout, a nakonec z něj vypadlo, že tam u nich pracuje jako předák dřevařských těžařů.
Obdivoval Jayovu práci, něco málo mu poradil, a pak mu vysekl poklonu, když zjistil, že většinu práce si dělá Jay sám.
Byl jsem docela utahaný, když jsme nakonec skončili s Jayem v posteli, ale ani po příjemném mazlení, které mě jindy příjemně unavilo, jsem tentokrát nějak nedokázal usnout, a pořád myslel na to, co Jay řekl.
Nakonec, když už jsem nevěděl, jak si lehnout a nechtěl jsem se pořád převalovat a riskovat, že vzbudím Jaye, který pěkně pochrupoval, jsem potichu vstal, hodil na sebe jeho župan a vyšel z ložnice. Měl jsem v plánu zajít si do kuchyně pro teplé mléko, které by mi třeba pomohlo, ale jaké bylo mé překvapení, když se v kuchyni svítilo a uvnitř byl Jon, Jude a Damien.
„Vzbudili jsme tě?" zeptal se Damien a omluvně se na mě podíval.
Jen jsem zavrtěl hlavou a na moment rozpačitě přešlápl, jak jsem si najednou nebyl jistý, co mám dělat.
Ale při vzpomínce na Jaye a na to, že mu nemůžu udělat ostudu, jsem nakonec rozhodně vešel dovnitř, až jsem se málem natáhl, kvůli županu, ve kterém jsem úplně plaval.
„Nemůžu spát," vydoloval jsem ze sebe nakonec, když jsem v bezpečí a s hrnkem kakaa zasedl za stůl.
Řekl jsem těm třem o svých myšlenkách a pochybnostech, a o Jayově nápadu jít ke skaliskům.
Jay
Udělali jsme zase kus práce. Mikkel sice remcal, ale nakonec taky máknul, zřejmě se chtěl předvést, že není zas tak k zahození a něco zvládne. Bude muset, když má takovou relikvii. A bude muset dost trénovat. Zatím může jen s delší tyčí. A budeme doufat, že se k té své relikvii brzy dostane.
Než jsme se vrátili pak do domu, ještě jsem se šel postarat o Portose. Bylo vidět, že je spokojený, a taky mi to dal najevo, když mi začal okusovat vlasy.
Nakonec jsme zapadli do postele, ani nevím jak. Dokonce jsem i brzy usnul. Ale stihl jsem si nachystat budík, abych ráno nezapsal.
Někdy uprostřed noci jsem se vzbudil a hned jsem pocítil to prázdno v posteli. Vstal jsem, že se podívám na Mica, ale jen jsem vyšel na chodbu, zaslechl jsem hlasy z kuchyně.
Zastavil jsem se kousek od ní a přemýšlel, jestli se k nim přidat. Ale když jsem slyšel, že Mic se s nimi baví úplně v pohodě, a zní celkem jistě, nechal jsem to tak. Nechtěl jsem to nějak narušovat a nemůžu mu být neustále za zadkem.
Nakonec jsem se šel jen vyvenčit, a pak se i s Baxem, který se ke mně přidal, uložil zpátky do postele.
„Milujeme ho, viď?“ pohladil jsem ho s úsměvem, když očichal Micův polštář, a pak se na něm uložil.
Pro jistotu jsem si ještě zkontroloval budík, a s prsty zabořenými do Baxova kožíšku jsem znovu brzy usnul.
Micah
Čím víc jsem mluvil, tím víc jsem se uvolňoval a už se tolik nezadrhával a nekoktal.
Možná to bylo i proto, že se nejednalo přímo o mě?
A byl jsem rád, že se mnou kluci, nebo vlastně chlapi souhlasili.
Rozhodně prý není dobrý nápad, aby tam šel sám, ale zase stojí za to, to prozkoumat.
Bylo by ale dobré, kdyby někdo zůstal i tady, pro případ, že by tam přece jen něco bylo.
Až pak budeme všichni, tak to ještě pořešíme, a já byl moc rád, že jsem se odhodlal k tomu, to říct.
Nakonec jsem ani spát už nešel.
Tak nějak jsme my čtyři zůstali v kuchyni do rána.
Z větší části měl hlavní slovo Jude, který nám pověděl, jak se dostal ke své relikvii, že už mu nejednou zachránila život, ale taky ho jednou dostala do prekérní situace.
Taky vylíčil historku, jak se vlastně seznámil s Damienem, a měl jsem takový dojem, že na něho možná i myslel, ale bohužel, Jude byl nejspíš z těch, co by s Damienem, bez potřeby sexu, dlouho nevydržel, byť to byl nejspíš trpělivý a rozumný chlap.
Jon jako obvykle skoro nepromluvil, ale všiml jsem si, že občas jeho pohled zabrousil na Damiena, zvlášť, když se zasmál nějakému Judeho vtípku nebo sám něco vyprávěl.
Z našeho dýchánku nás vyrušil až Jay, který se najednou objevil v kuchyni, až jsem se skoro lekl, a pak se zhrozil, kolik je hodin.
Rychle jsem vyletěl do ložnice, abych se převlékl a spěchal Jayovi pomoct s ranními povinnostmi.
Jeden nikdy neví, co se stane, tak by bylo dobré, kdybych to opravdu uměl natolik, aby se mi Jay nebál to svěřit.
Jay
Nakonec mě probudil ne budík, ale Bax, který zřejmě potřeboval ven, protože mi začal olizovat obličej a okusovat bradu a nos. A než jsem rozlepil pořádně oči, ozval se nakonec i ten budík.
Překvapilo mě, když Mic nebyl v posteli. Zřejmě usnul v kuchyni s hlavou na stole.
Ale jaké bylo mé překvapení, když tam byli pořád všichni čtyři, až na Korinu, a pořád kecali.
Ale byl jsem rád. Takhle se s nimi Mic nejlépe seznámí a získají vzájemnou důvěru.
Zasmál jsem se, když mě Mic zmerčil, a pak vystřelil, že mi půjde pomoct.
A já zatím šel probrat Mikkela, aby se oblékl a půjde taky makat. Sice se mu to moc nelíbilo, ale když se Jude mezi dveřmi jeho pokoje nabídl, že taky pomůže, hned vystřelil a šel se rychle oblékat, prý není problém udělat práci, kterou mu dám.
Opatrně jsem ještě nakouknul do pokoje Koriny.
Spala jak zabitá, ale notebook měla zapnutý, a na něm rozepsané to svoje psaní. Takže nejspíš chytla pisatelskou slinu a makala, dokud neodpadla, protože byla pořád v oblečení, které měla na sobě večer. Nechal jsem ji tedy spát a sešel dolů. Poprosil jsem Jona, jestli by mu nedělalo problém s Damienem udělat snídani.
A zatímco oni se pustili do vaření, my se vypravili ven. Já s Micem za Portosem, a Mikkel a Jude šli zase makat na dřevě.
Tentokrát jsem nechal Mica, aby Portose obstaral sám, a já ho jen občas zkontroloval a dělal si další věci.
A i když bylo brzy ráno, všichni jsme si opravdu mákli, a když jsme se pak dostali zpátky do kuchyně, převlečení a umytí, s blaženým výrazem jsme začali usrkávat čaj nebo kafe, podle toho, na co měl kdo chuť.
A snídaně? Museli jsme pro Korinu odložit, protože by ji nejspíš nic nezůstalo, jak to bylo výborné a jen to do nás padalo.
„Pojedu do vesnice, a potom jak se vrátím, potřebuji dodělat to dřevo. Do zítra bych to s vaší pomocí mohl mít udělané, děkuji vám za to. A pak, než začnu dělat další práci, bych se chtěl jet podívat do skalisek. Micovi se to sice moc nelíbí, ale něco mi říká, že tam prostě mám jet. Podívat se tam. A já na svoje intuice vždycky dám,“ prohlásil jsem, když jsme konečně dojedli, a já už byl převlečný, abych mohl do vesnice jet.
„Jo, a Mikkeli, jestli budeš makat na dřevě, než se vrátím, tak se pile a štípačce budeš vyhýbat obloukem. Nechci, aby sis udělal nějaký úraz, jasný?“
Pak už jsem přistoupil k Micovi, abych ho mohl pořádně políbit a konečně vyrazit, abych byl brzy zpátky.
Micah
Docela jsem si takhle po ránu máknul, ale aspoň mě to trochu probralo.
Jude nám šel pomoct, teda spíš s jinou prací, ale prý nechce jíst zadarmo, a Jon a Damienem zase zůstali v kuchyni, aby udělali snídani.
Mikkel očividně už zcela zapomněl na Jaye a místo toho měl jiný objekt zájmu.
A dával to tak očividně najevo, že i já jsem to viděl. Jude ale jako by se vůbec nechytal.
Kdybych ale nevěděl, co dělá za práci, uvěřil bych, že si snad ničeho nevšiml.
Takhle mi to přišlo, že možná neví, co od Mikkela očekávat. Mezi nimi byl ještě větší věkový rozdíl než mezi mnou a Jayem, navíc z nočního kuchyňského rozhovoru jsem pochopil, že Jude je své práci zcela oddaný, a ne každý má pro něco takového pochopení.
A divoký Mikkel mi zrovna nepřišel, jako jeden z těch trpělivých partnerů.
Ale kdo ví…
Já nemůžu nikoho soudit, ani o někom rozhodovat.
Po vydatné a výborné snídani, se Jay rozhodl, že pojede do města.
Napřed jsem chtěl jet s ním, ale bylo potřeba taky udělat domácí práce, které teď díky událostem stály, a oba koše na prádlo už silně přetékaly, stejně, jako se začal hromadit prach, a navíc bylo potřeba uklidit po Baxovi.
A tak, když Jay odjel, přičemž mě nezapomněl pořádně pomačkat, až jsem zrudl až na zadku, vyhodil jsem všechny ostatní ven, ať se vyvětrají, a sám se pustil do velkého úklidu.
Jay
Starosta se podivil, když jsem mu řekl, na co bych se chtěl podívat. Ale tyhle materiály jsou na požádání veřejně přístupné, takže mě zavedl do archívu, a pak už jsme spolu seděli a probírali matiční knihy do historie asi dvou set let nazpátek.
A čím dál víc jsme kroutili hlavami… A pak mě něco napadlo. Věděl jsem, že mi to nemusí povolit, ale nakonec, sám zvědavý, mi starosta přinesl v ochranné skříňce nejstarší kroniky.
Sice to trvalo další hodinu, ale pak jsme to našli. On sám nad tím kroutil hlavou snad víc než před chvílí, a říkal, že tohle opravdu stojí za prozkoumání, co že za tím může být.
Já to tušil. Ne, spíš jsem si tím byl už na sto procent jistý. Ale napovrch jsem se taky tvářil, že to nechápu…
Myslel jsem na to celou dobu, i po cestě zpátky, a dokonce jsem se zastavil i na hřbitově.
Musel jsem. Protože teď už víc, než kdy jindy jsem si jistý, že Gery umřel kvůli mně…
Kdybych ho nepožádal, aby se přestěhoval a prodal svůj byt a nechal se u mě zapsat na trvalo, mohl by žít.
Dřepěl jsem chvíli u jeho hrobu, zapálil jsem mu svíčku, vyměnil květiny, a celou dobu jsem se mu v duchu omlouval. Opravdu mě to mrzelo, a mé výčitky z jeho smrti tak byly ještě větší.
Když jsem se konečně rozjel domů, byly už skoro dvě hodiny odpoledne. Zdržel jsem se ve vesnici déle, než jsem chtěl.
Ale vracel jsem se s myšlenkou na to, jak moc si přeji být s Micem, obejmout ho, políbit ho…
A taky, říct mu, že se jeho domek zatím bourat nebude. Nemůže. Pokud by to udělal a trvale se přihlásil ke mně, někdo z vesnice by určitě umřel…
A mé rozhodnutí jít do skal se tím ještě víc utvrdilo, i kdybych tam měl utéct na tajňačku.
Micah
Práce bylo víc než dost, i když se to nezdálo.
Damien s Jonem se sice přihlásili, že mi pomůžou, ale chtěl jsem to udělat sám.
Ne, že bych jim nevěřil, ale jednak to byli pořád hosté, a něco jiného je pomáhat venku s těžkými věcmi nebo vařit, a něco jiného je umývat podlahu nebo utírat prach.
Jediné, co si sami samozřejmě museli udělat, bylo uklidit si se svých pokojích.
Ne, že bych to nechtěl udělat, ale bylo to jejich soukromí, a to jsem respektoval.
Netušil jsem, kdy Jay přijede, ale chtěl jsem to stihnout do oběda, abych ještě mohl uvařit.
Chtěl jsem Jaye potěšit, a hlavně jsem měl chuť na něco sladkého.
Při dělání oběda se vzbudila i Korina a brblala něco o tom, že zaspala, prý nebude tentokrát ani obědvat, jen si vezme kýbl silného kafe a něco do pusy.
Má teď prý múzu a musí toho využít. Jen jsem pokrčil rameny, nachystal jí na tácek všechno, co si poručila a vzápětí ji nebylo.
Vlastně jsem jí zapomněl říct o Jayově nápadu jít do skalisek, ale snad bude ještě příležitost později večer. Obával jsem se totiž, že Jaye ten nápad nepustí a za každou cenu tam prostě půjde.
Raději jsem se pustil do přípravy jídla, abych přišel na jiné myšlenky, a dal si záležet, abych Jaye co nejvíc potěšil. Jako dezert jsem vybral koláč s jeho oblíbeným ovocem a s domácím smetanovým přelivem, a akorát jsem ho vytahoval z trouby, když se ozval Bax a málem proskočil oknem.
Netrvalo dlouho a na příjezdové cestě se objevilo auto.
Nevím proč, ale srdce se mi rozbušilo rychleji, jako bysme se snad neviděli několik dní, sundal jsem zástěru a šel Jayovi naproti.
A sotva se otevřely dveře, už jsem vdechoval jeho vůni a spokojeně se tulil do jeho náruče.
Jay
Jak rád jsem Mica viděl. Jen co jsem vystoupil z auta, šel jsem rovnou k němu a popadl ho do náruče.
Potřeboval jsem to. Jen ho prostě obejmout, políbit ho a přesvědčit se, že je v pořádku.
Nevnímal jsem ani ostatní, ani zkoumavý pohled Juda. Jemu nejspíš nic neunikne, jako detektiv si zřejmě všímá každé maličkosti.
„Budu s vámi potřebovat mluvit. Ale nejdříve bych se rád najedl, a moc krásně to tu voní,“ zvedl jsem od Mica konečně hlavu a zavětřil jsem jako pes.
Ta vůně se opravdu nesla po celém domě až skoro ven.
„Ale s tebou Micu potřebuji mluvit hned, jestli máš něco rozvařené, tak to na chvíli vypni a přijď za mnou do ložnice, ano? Já se zatím skočím umýt a převlíct, a počkám tě v ložnici,“ ještě jednou jsem ho políbil, a pak už ho pustil, abych mohl jít dovnitř.
Zamířil jsem rovnou do koupelny abych se umyl, a pak do ložnice. A celou dobu jsem přemýšlel, jak to Mic vezme., jestli tím třeba nebude zklamaný, a v duchu jsem si přehrával, jak mu to říct, aby neměl pocit, že ho tu nechci. Já ho tu chci, a dvakrát víc než kdy předtím, jen mám teď o něj vážně větší strach. A pokud by se mu nic nestalo, nechci mít další výčitky, že kvůli tomu někdo jiný z vesnice může umřít…
Micah
Byl jsem rudý až za ušima, když mě Jay přede všemi začal mazlit. Bylo to moc příjemné, ale zároveň jsem se strašně styděl.
Všiml jsem si Mikkelova šklebu a jeho protočení očí, jako by říkal, že jsme se neviděli jen pár hodin a vyvádíme, jako praštění puberťáci.
Ale moc času mi Jay na vyřízení si to s Mikkelem nedal, protože pak mě zarazil svou žádostí.
Jako to, že si chce promluvit se všemi jsem chápal, to mi bylo jasné hned, když odjel do vesnice za starostou kvůli nějaké důležité věci.
Nejspíš Jaye něco napadlo a chtěl si to ověřit, než s tím vyrukuje, aby nebyl možná za pitomce.
Ale proč chce mluvit se mnou osobně?
A v soukromí?
Udělal jsem snad něco? Už mě tu nechce a tohle byla jen zástěrka?
„Hej! Netvař se, jako by nastal konec světa!" probral jsem se, až když mi Mikkel uštědřil herdu do zad, a kdyby nebylo Juda, asi bych naletěl na zeď, jak jsem to nečekal.
„Já… ne…" zahučel jsem a raději uhnul pohledem.
„Půjdu nachystat na… oběd," zamumlal jsem a rychle vykročil ke kuchyni, ale Jude mě popadl a otočil směrem do chodby.
„Mazej za Jayem, ať se můžeme najíst. Taky mám už hlad. A nachystat stůl zvládneme i my," postrčil mě, a já si povzdechl, poraženecky svěsil ramena a šoural se dopředu.
Podle zvuků byl Jay ještě v koupelně, tak jsem se dovlekl do ložnice a ztěžka dosedl na postel.
Jay
Když jsem došel do ložnice, Mic tam už seděl. V první chvíli jsem se zarazil, protože měl děsivě poraženecký výraz, jako by tušil něco špatného.
Vlastně… Já mu moc dobrou zprávu vlastně ani nenesu.
Chtěl jsem se nejdříve převléct, ale nakonec jsem to kašlal. To můžu potom.
Došel jsem k Micovi a vytáhl ho na nohy, aby přede mnou tak nešťastně neseděl. Na moment jsem ho objal, políbil, a pak jsem kousek odstoupil, abych na něho dobře viděl.
„Víš, jak jsme se bavili o tom, že necháme strhnout tvůj domek,“ chytl jsem ho za ruce a mírně je stiskl. „No, nerad to říkám, ale musíme to zastavit. Domek zatím musí zůstat stát, abys tam měl hlášený trvalý pobyt. Není to to tom, že bych tě tu nechtěl. Chci tě tu, a moc… Jen… Jen mám o tebe strach. Víš, potom, co jsem teď zjistil, co se mi vlastně teď potvrdilo. Teď jsem ještě víc přesvědčený, že Gery umřel kvůli mně. A já nechci, aby se to opakovalo, abys ty nebo kdokoliv jiný z vesnice zemřel, nebo klidně bych to mohl být i já.“
Odmlčel jsem se, na chvíli se díval do Micových očí, ale nakonec jsem si s povzdechem sedl na postel a stáhl si ho k sobě na klín. Pevně jsem ho objal a opřel se čelem o jeho rameno.
„Je to všechno prostě divné. Ale se starostou jsme nejspíš přišli na to, že to divné opravdu je. A pátrali jsme i v minulosti. A od jistého roku, kdy se tu stala na první pohled přírodní katastrofa, při které zemřela spousta lidí, tak od toho roku se počet obyvatel, trvale přihlášených v naší vesnici, už nikdy nezměnil. V momentě, kdy se někdo narodil, nebo když se někdo nastěhoval, tak někdo umřel. Na druhou stranu, když ubyl počet, tak nejpozději do měsíce se tu někdo nastěhoval, nebo narodil. Prostě takové udržování stejného počtu. A teď je nás tu hlášeno přesně 666, a ty bys byl šest set šedesát sedmý. Omlouvám se, že… že se to tak zkomplikovalo. Ale to mě ještě víc utvrdilo v tom, že do těch skal půjdeme.“
Micah
Nejraději bych v Jayově náruči byl napořád, ale nemohl jsem oddalovat nevyhnutelné.
V první moment, když začal mluvit, jsem se strašlivě lekl, a dokonce měl i na krajíčku, jak silně mě to zasáhlo, a v hlavě mi jely ty nejhorší scénáře.
Ale když Jay pokračoval a vysvětlil, proč tomu tak je, trochu jsem se uklidnil, ale strach pro změnu nahradil smutek.
Tahle vesnice je očividně nějak prokletá nebo v područí něčeho mocnějšího, než si dokážeme představit. A čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi do sebe zapadlo několik dalších skládaček, které jsme neměli, kam přiložit.
Vlastně jsem si ani neuvědomil, že se mnou Jay sedí, a že je v ložnici najednou ticho.
Jak dlouho jsem byl zamyšlený?
Vnímal jsem Jayovu vůni, tlukot jeho srdce, jeho pevné tělo, a znovu jsem si uvědomil, že tohoto muže prostě nechci ztratit. Znamená pro mě vše, i když se sotva známe, ale mám pocit, jako bych ho znal snad celý svůj život, a ještě mnohem déle.
Jako by celý můj dosavadní život byl jen příprava na skutečný život, který začal dnem, kdy jsem Jaye potkal. Jako bych celou dobu jen bezcílně bloudil, a až teď konečně našel smysl a cíl své cesty.
Trochu jsem se zastyděl za své předchozí chování, ale pořád je ve mě kus mého starého já, kterého se jen tak nezbavím, stejně jako svých pochybností a svého strachu.
Kousek jsem se od Jaye odtáhl, ale jenom proto, abych mohl vzít jeho tvář do dlaní.
Znovu jsem se na něj přitiskl, prsty zmapoval jeho obličej a vtiskl mu něžný polibek.
„Miluju tě," zašeptal jsem. „Vím, že ti to říkám pořád, a nejspíš tě to za chvíli unaví, ale nedokážu ani slovy popsat, jak strašně moc tě miluju. Mám pocit, že tě znám snad celý život, ne, jen pár dní. A děsím se dne, kdy mě vyhodíš nebo odejdeš. Asi prostě budu mít pořád tyhle pochybnosti. Ale… Chtěl jsem říct, že mě to strašně mrzí. To s Gerym a všechno okolo. Moc mě to mrzí a moc to bolí."
Přesunul jsem jednu svou dlaň na Jayovu hruď v místě, kde mu tlouklo srdce.
Ano. Cítil jsem jeho bolest kdykoliv, kdy se přestal hlídat. Byl to silný muž, ale pořád jen člověk, a jako takový měl své emoce. A když se nehlídal, cítil jsem to všechno.
„Dopřejeme Gerymu klid. I všem ostatním, kteří zemřeli vinou toho, co se tu děje. A ano. Souhlasím, že musíme ke skaliskům. Ale nepůjdeš tam sám. I kdybych tě měl přivázat k posteli, tak tě samotného nepustím. A taky… Vzpomněl jsem si na něco, o čem psal tvůj děda. Zkus si vzpomenout. Nestala se ta přírodní katastrofa někdy v době, kdy se tvůj děda stal pozorovatelem? Pokud ano, začíná to do sebe zapadat. Mám takové tušení, ale promluvíme si o tom s ostatními a-"
Přerušil mě zvonek domovních dveří, až jsem sebou škubnul, jak jsem to nečekal.
Překvapeně jsem zamrkal a už se chtěl Jaye zeptat, jestli čeká návštěvu, když jsem to ucítil.
Slabě jsem vykřikl, slezl z Jaye a popadl ho za ruku.
„Rychle!" rozeběhl jsem se ke dveřím s Jayem v patách a srdce jsem měl až v krku.
Na chodbě jsem se srazil s Damienem a málem sejmul botník.
Ten pocit…
A nemýlil jsem se.
„Proboha!" vykřikl jsem, když jsem otevřel prudce dveře, aniž bych nad něčím uvažoval.
Za dveřmi stál Uživatel, kterého jsme hledali, a nebyl zrovna v dobrém stavu.
„Našel jsem…" zachrčel, a pak se na mě doslova zhroutil.
Ještě, že za mnou stál Jay, protože jinak bych skončil taky na zemi, jak jsem to nečekal a mladého muže nechal dopadnout na sebe.
„Vodnář…" zašeptal jsem a současně se mnou Damien vykřikl jeho jméno.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Tak po dlouhé době jsem zase tady. Proč po dlouhé době? Prostě jsem tohle úplně vypustila, protože jsem už měla vážnou krizi, že toho nechám úplně. Ještě z toho nejsem úplně venku, ale snad se to zlepší. A musím říct, že v čase, který jsem netrávila čtením a opravami, jsem stihla spoustu jiných věcí. Například skouknout anime, kde jsem měla fakt obrovský skluz, hrát hru, kterou jsem odbývala, zajet si na dovolenou s děvčaty z MaDS, a taky jsem zjistila, kolik věcí jsem odbývala i doma, a měla jsem tak dost času to napravit. Takže to poslední asi bylo tak nejdůležitější. Jo, rodinu nebude zajímat, že jsem se starala o nějaké opravy povídek, byť to respektují, ví, že je to můj koníček, a nezakazují mi to. Ale nemůžu je prostě zanedbávat. Takže věřím, že to chápete i vy a budete stále věrní těmto stránkám a našim povídkám. :)
PS: předplatila jsem si další rok fungování stránek, takže to tu bude ještě nějakou dobu fungovat. :)) ♥
PS2:Tím se i omlouvám, že jsem doposud neodepsala na některé komentáře, za které moc děkujeme. ♥