Micah
Když se Jay vrátil od dřeva, přišel mi takový přešlý. Nebo možná utahaný.
Zapřemýšlel jsem, jestli jsem místo nákupu neměl raději pomoct jemu. Ostatně kuchařky jsem si mohl do police naskládat kdykoliv.
Byli jsme sice partneři, ale oficiálně jsem byl pořád Jayův zaměstnanec a té práce jsem doposud opravdu moc neudělal.
Když Jay pak odešel, aby dodělal dřevo a jen se vrátil na oběd, po kterém zase zmizel, když jsem douklízel kuchyň, protože ti dva se zase zdekovali, prý mají moc práce, upekl jsem ještě koláč z broskví, které nám dala paní od židlí, a byly už hodně zralé, tak aby se nevyhodily, našel jsem si ten nejjednodušší a nejrychlejší recept.
Jakmile jsem měl hotovo, udělal jsem do termosky kávu, na talířek dal pár klínků koláče a vyšel ven. Jaye jsem našel u dílny, respektive vedle ní, kde měl prostor na dřevo.
Už tam měl v podstatě všechno naskládané, takže z mé pomoci nejspíš zase nic nebude.
Talířek, termosku i hrnek jsem položil na stolek, co měl v dílně, trochu si pohrál s Baxem, a celou dobu se držel u Jaye, abych pochytil všechno, co dělá.
Večeři jsem pak nechal na Damienovi a pomohl jsem aspoň Jayovi s Portosem, i když jsem v jednu chvíli byl úplně marný a měl dojem, že mi nic nejde.
Přesto jsem tentokrát s Jayem zůstal, ne jako ráno. Pokud budu pořád utíkat, nic se nenaučím.
Večeři jsem ale stejně jen odbyl, i když byla dobrá, nějak jsem neměl chuť, a tentokrát se z kuchyně vypařil jako první a úklid nechal na ostatních.
Zašel jsem s Baxem ještě ven se vyvenčit, a pak jsem zapadl do koupelny, abych se umyl a převlékl do trika na spaní.
„Víš… Mám takový dojem, že jsem úplně marný ve všem, co dělám. Chtěl bych ti pomáhat víc, abys nebyl na všechno sám, ale nic mi nejde," povzdechl jsem si, když jsem seděl na posteli za Jayem, mazal mu zase záda, a pokoušel se mu trochu promačkat ztuhlé svaly na pažích.
Jay
Po obědě jsem si trochu odpočinul a pak jsem se zase pustil do práce. Potřeboval jsem to mít hotové, a tak jsem nemohl to nechávat na druhý den. Mic upekl perfektní buchtu a když jí donesl, hned jsem snědl tři kousky jen to zahučelo. A když se snažil pomoct, jen jsem se na něj s úsměvem díval a popíjel kávu. U Portose už to pak bylo o něco lepší. Šlo mu to daleko lépe než ráno, ale stejně vypadal jako by byl z toho přešlý.
Tentokrát jsme se do ložnice uklidili celkem rychle. A podle zvuků, které šly z chodby, tak se ti dva taky zdekovali nahoru. Bax se uložil v pelíšku vedle postele, a z tama na nás koukal, co děláme.
Užíval jsem si Micovy péče, a po jeho masáži mě dokonce i přešla ta velká únava. Byla už menší a vážně jsem se cítil dobře.
„Víš co?“ chytl jsem ho a přetáhl si ho na klín.
Posadil jsem si ho obkročmo na sebe a zadíval se mu do očí.
„Zítra tě nechám, aby ses postaral o Portose sám. Už víš kolik, čeho máš dát, vyvedeš ho do ohrady, a pak mu vyčistíš jeho box. Co ty na to? A kdybys náhodou nevěděl, můžeš se přijít zeptat. Není problém, takže ráno, jak zazvoní budík, já budu spát a ty půjdeš pracovat, co?“ zasmál jsem se, když jsem viděl, jak se tváří.
Pohladil jsem ho po zádech, a pak se mu hned přisál na rty. Byl příjemně vyhřátý z koupele, a to triko, které měl na sobě, brzy letělo na zem, protože já chtěl cítit jeho tělo, jeho jemnou a teplou kůži…
Micah
Jako ne, že bych měl problém s tím, že já vstanu a Jay bude ještě spát.
Ale mám sám nakrmit Portose, vyvést ho do ohrady a vyčistit mu box?
A kolik mám na to času? Celý týden?
Navíc ještě nejsme s Portosem takoví kámoši, abych k němu jen tak ráno přišel bez Jaye.
Nejspíš bych už nikdy ze stáje nevyšel po svých.
Vím, jak Portos na Jayovi visí.
Jasně, časem, pokud mě Jay nevyhodí, bych chtěl, aby to došlo až tak daleko, že si Jay klidně ráno trochu přispí, a já udělám něco za něj. Ale s tím počítám někdy do daleké budoucnosti, což rozhodně zítra není.
Jenže, než jsem stihl zaprotestovat, byl jsem bez trika a Jay mi dokonale vypnul mozek tím, co zase se mnou dělal. Vážně nevím, jak to ten chlap dělá, ale stačí, když se mě dotkne, a já se rozpouštím jako zmrzlina na slunci.
Usínal jsem zaklesnutý do Jaye, spokojený a uvolněný, že jsem úplně zapomněl na to, co jsem chtěl říct. Když ráno zazvonil budík, napřed se mi vůbec nechtělo vstávat, komu taky jo, když má vedle sebe něco velkého a voňavého, ale když mi mozek začal pracovat, vzpomněl jsem si na Jayovu práci.
„Tak jo…" zabručel jsem a svalil se z postele dřív, než mě Jay stihl pomačkat a zase bych nic neudělal.
„Jdu na Portose. Pokud se nevrátím, tak pravděpodobně ležím nohama nahoře a Portos zvítězil. Miluju tě a moc nákladný pohřeb nechci."
To zvládnu.
Aniž bych si to uvědomil, nahatý jsem přešel do koupelny, abych se mohl opláchnout a pustit se do boje, čistý a neposkvrněný.
Jay
Mic si ani neuvědomuje, jak je úžasný. Je prostě krásný a sexy a nedá se mu odolat.
A tak netrvalo dlouho a já mu ukázal, jak moc se mi líbí, jak na mě působí. A tak nebylo divu, že se mi pak dobře usínalo, a ráno jsem se pochválil za ten nápad, poslat Mica k Portosovi, protože se mi vůbec nechtělo z postele.
Chtěl jsem mu popřát dobré ráno, ale utekl mi dříve, než jsem se k něčemu dostal.
A tak, když vyběhl do koupelny, zvedl jsem se a šel jsem mu pomoct s ranním mytím. Že vylezl z koupelny o něco později, než vůbec asi chtěl, už je druhá věc…
Nechal jsem ho pak už konečně jít, a já, když jsem na sebe hodil nějaké věci, jsem šel do kuchyně, abych se tentokrát postaral o snídani jako správná hospodyňka. A i když bylo ještě brzy, udělal jsem snídani pro všechny.
„Jde ti to moc dobře,“ zastavil jsem se pak později ve stáji, s hrnkem čaje pro Mica a zadíval se na něho, jak se snaží udělat to, co měl.
Portos už byl ve výběhu, a když jsem kolem procházel za Micem, nevypadal, že by o něj nebylo dobře postaráno. Fakt vypadal spokojeně tak, jak kůň snad dokáže vypadat. Je pravda, že tenhle kůň umí dát pěkně najevo, když je s něčím nespokojený.
„Portos říkal, že se dobře nažral a prý ti děkuje,“ vzal jsem od Mica vidle a strčil mu do ruky hrnek s čajem. „Dodělám to, ty si odpočiň,“ postrčil jsem ho na balík sena, aby se posadil, a šel jsem dočistit Portosův box.
Už toho opravdu nebylo moc, a tak jsme se brzy vraceli zpátky do domu, abychom se mohli umýt a jít se nasnídat.
Micah
Nakonec jsem z té koupelny vyšel později, než jsem měl v plánu, navíc trochu nabručený, protože jsem vstával, aby si Jay odpočinul, ale to se očividně stane až v hrobě.
Přesto, když jsem vycházel z domu, usmíval jsem se jako blbeček, a dokonce i zapomněl na své hrůzné představy o tom, jak mě Portos sežere.
Nakonec, po domluvě, kdy jsem Portose uprosil, se nechal odvést do ohrady a nakrmit, abych mu mohl vyčistit box.
Trochu jsem s tím zápasil, rozhodně mi to nešlo tak dobře a rychle jako Jayovi, ale vzdát jsem to nechtěl. Myslím, že slámu a seno jsem měl i v trenclích, jak jsem se několikrát vyválel, a když Jay přišel, málem jsem si zapíchl vidle do oka.
A i když jsem se nerad vzdával, s povděkem jsem převzal hrnek s čajem a přenechal místo Jayovi, který už dodělal zbytek.
Když bylo hotovo, zaběhl jsem znovu do sprchy, tentokrát sám, aby to bylo rychlejší, a sotva jsem se dostal do kuchyně, přišel i Damian s Korinou.
Docela překvapeně jsem na ni zíral, protože přišla oblečená do elegantního dámského kostýmku s vlasy sčesanými do drdolu, lehce nalíčená a v botách na vysokém podpatku.
Potkat ji takhle někde ve městě, tak se schovám a nevystrkuju nos, protože z ní šel respekt a síla.
Řekla nám, že potřebuje odjet za svou vydavatelkou ohledně té knihy, co píše, a nejspíš u ní zůstane přes noc. Prý je to bezpečné, a kdyby něco, tak se ozve. Bič prý nechá tady, když už teď ví, že ho může použít i na dálku, a auto nepotřebuje, protože si zavolala taxi a zpátky by stejně řídit nemohla.
Po snídani se rozloučila, ještě jednou nás ujistila, že bude v pohodě, ale zrovna přijel taxi, takže musela jít.
Damien prý večer má taky nějakou schůzku s někým z vesnice, ohledně své práce, a taky neví, kdy se vrátí. A prý teď potřebuje zamakat, takže ho nemáme pak volat ani na oběd, a večeři už si dá na schůzce, takže tu taky nebude.
Docela jsem z toho všeho byl div živý, ale dlouho jsem nad tím nepřemýšlel, protože tentokrát jsem se místo vaření pustil do práce s Jayem, abych mu taky s něčím pomohl.
A když tentokrát Jay odběhl udělat oběd pro nás dva, já pouklízel dům, hodil prát prádlo, a po obědě se pustil do záhonku.
Večer, když odjel i Damien, byl jsem sice unavený, ale spokojený s tím, že jsem Jayovi aspoň trochu pomohl. A když jsme ustájili Portose, a Jay odběhl udělat večeři, já se osprchoval a hodil na sebe jeho velké triko, které jsem měl skoro jako šaty.
Po večeři jsem nechal Jaye odpočívat, a sám se pustil do úklidu kuchyně, ale moc daleko jsem se nedostal. Musím si zapamatovat jednu věc.
Rozhodně nechodit mimo ložnici po domě jen v triku, a rozhodně se nesmím před Jayem ohýbat a vystrkovat na něj svůj zadeček.
I když…
Málem jsem umřel slastí, když mě opřel o linku a nejspíš se mi rozhodl ukázat novou polohu.
Jay
Jako by se s Micem vrátila chuť do všeho. Měl jsem prostě najednou pocit, že toho zvládnu daleko víc, jako by mi to přililo energii, která doteď spala. Dokonce mě i víc bavilo uklízení, i když to právě dneska z větší části dělal Mic.
Ale rád jsem se pustil do vaření a s uspokojením sledoval, jak Micovi chutná.
Chtěl jsem být dneska hodný a nezlobit ho. Jenže to by nesměl přijít v mém triku… A ještě k tomu tak krásně voněl koupelí, že jsem mu prostě nedokázal odolat. A vzhledem k tomu, že jsme byli sami doma, nečekal jsem na to, až se zavřeme v ložnici. Celý dům teď byl jen pro nás. Teda až na Baxe. Ale tomu stačilo dát kousátko, a on se s tím uložil do pelechu, zatímco já ukazoval Micovi, že i na lince se dá provozovat sex, když ví jak na to.
Ale tentokrát jsem si ho tam hezky usadil a rozhodl se na něm pochutnat až do konce. Prsty jsem obšťastňoval i jeho dírku, s tím, že jakmile jsme se nakonec přesunuli do ložnice, už jsem neváhal a ukázal mu další polohu, kdy i jeho prostata dostávala zabrat tak, že Mic byl slyšet přes celý dům…
Micah
Když jsme s Jayem skončili nakonec v ložnici, byl jsem i docela rád, že Korina s Damienem nejsou doma, protože jinak bych už nikdy nevyšel ven.
Jay se nejspíš rozhodl mi za něco pomstít, protože s tím, co mi dělal jsem prostě nedokázal být z ticha, a na pár vteřin jsem snad byl i mimo, když přišlo kýžené uvolnění.
Byl jsem rozteklý, jak plastelína na slunci, a nakonec mě Jay musel zastlat, protože jsem se vůbec nedokázal pohnout.
Ale znovu a znovu mi to jen dokázalo to, jak moc ho miluju, a tohle je ten muž, se kterým chci prožít zbytek života.
Tentokrát jsem ale ráno odmítal vstát z postele, místo toho se osmělil, a pro změnu jsem se já chtěl Jayovi nějak pomstít. I když jsem měl strach, že mě skopne z postele, zalezl jsem pod peřinu a začal se mu pořádně věnovat.
Opravdu bych si nepomyslel, že mít něčí penis v puse může být tak vzrušující. A ta chuť byla tak opojná. Ale možná je to jen tím, že jsme partneři?
No, Jay se tentokrát k Portosovi trochu opozdil, a zatím, co si ho šel udobřit, já s pitomým úsměvem, šel udělat snídani.
Ve stáji bych byl houby platný, protože jsem sotva chodil, a navíc jsem byl pořád myšlenkama v ložnici. Za odměnu jsem se překonal a udělal snad tu nejlepší snídani, jaké jsem byl schopný.
Nevěděl jsem, jak na tom bude Korina s Damienem, tak jsem udělal raději trochu víc s tím, že by se to když tak snědlo o něco později.
Po snídani jsem se vrátil k dodělání záhonku, zatímco Jay měl svoji práci. A já byl rozhodnutý mu jít pomoct, až si dodělám to nejdůležitější.
Už toho moc nezůstávalo, počítal jsem, že tak dva, tři dny a zahrádka bude připravená.
Jay
Další ráno mě Mic vzbudil. Což o to, ono mi to nějak nevadilo. Ale způsob, jakým mě vzbudil, byl nanejvýš příjemný, a já se divil, že se k tomu odhodlal.
Ale počítal jsem s tím, že se bude osmělovat čím dál víc, a už mu potom nebude ani dělat problém si říct, co chce. Už teď je sexy, a potom… Nejspíš kolem něho budu pořád chodit jako mlsná kočka.
Tentokrát jsem šel do stáje sám. Asi měl Mic strach, že ho Portos sežvýká za to, že mě ráno zdržel. Ale já to tomu mému tvrdohlavému koni hezky vysvětlil, a byl klid.
Po vynikající snídani jsem se odebral do dílny, abych pokračoval ve své práci, a na odpoledne jsem si naplánoval dodělat kontrolu všeho, co bude potřeba zařídit na zimu. A hlavně dostatek dřeva na topení, dostatek krmiva pro Portose, a všechny tyhle věci, co k hospodářství jsou potřeba.
V podobném duchu se ubíral i další den. Damien si dodělal svou nejurgentnější práci, Korina se spokojeně usmívala, že má prodloužený termín odevzdání rukopisu, ale stejně ji prý chybí už jen pár stránek.
„Zítra jedu s Portosem na statek ke kováři, pojedeš se mnou?“ zeptal jsem se Mica, když jsme se konečně uložili do postele.
Stihli jsme se spolu i osprchovat, pomazlit se v koupelně i v ložnici, ale tentokrát jsem sex vynechal. Mic byl unavený a já taky. A bylo potřeba, abychom se pořádně konečně vyspali.
Micah
Den utekl strašně rychle, a já si víc a víc uvědomoval, že tohle nejspíš může být napořád.
A protože jsme tentokrát sex vynechali, mohl jsem přemýšlet s čistou hlavou, a taky jsem se trochu víc vyspal.
Ne, že bych si před tím stěžoval, ale spánek taky není špatný.
A proto, když jsme ráno vstali, a já utekl Jaymu z postele dřív, než by mohlo něco být, myl se a hned popadl Baxe a zašel s ním ven, aby se vyvenčil, rozhodl jsem se.
Bylo mi to líto a cítil jsem smutek, možná že rozhodnutí je příliš rychlé, a budu toho později litovat, ale doufal jsem, že tomu tak nebude.
Po snídani, když jsme s Jayem osaměli, přistoupil jsem k němu, a jen ho beze slova objal.
Prostě jsem se stulil do jeho náruče a otřel si nos o jeho košili.
„Víš, přemýšlel jsem. Možná… Možná jednám unáhleně, ale chci už za minulostí zavřít dveře. Miluju tě a chtěl bych s tebou zůstat na pořád. Takže… No, víš…" zvedl jsem hlavu, zhluboka se nadechl a zadíval se Jayovi do očí.
„Chci nechat ten dům po prarodičích strhnout. Pokud s tím nesouhlasíš, nebo myslíš, že jednám zbrkle, tak na to zapomeneme. Když mě vyhodíš, něco si najdu jiného, ale prostě… Přemýšlel jsem a tak…" vyhrkl jsem to ze sebe, až jsem se zakoktal.
Jay
Ráno po snídani jsem se začal chystat na odjezd na statek ke kováři. Bylo potřeba Portose naložit do vozu, ale měl jsem ještě chvíli čas, tak jsem nějak nespěchal, ale ani se nepouštěl do žádné práce.
Zadíval jsem se na Mica, když se mi stulil do náruče a trochu nejistě začal mluvit.
Proč nejistě mi bylo jasné vzápětí.
Trochu víc jsem ho na sebe natiskl, pohladil ho po zádech, a v duchu se snažil představit, jaké by to bylo, kdybych já nechal strhnout dům ve kterém jsem vyrůstal. Asi by mi taky nebylo nejlépe.
„Je mi jasné, že to pro tebe není asi lehké,“ nakonec jsem ho trošku pošoupnul, abych mu viděl do očí. „Ale vzpomeň si, co jsem ti říkal, když jsem tam u tebe byl. Opravy by tě stály daleko víc, skoro jako nový dům, a to jsem viděl jen něco málo z tvého domu. Podpořím tě, ať už tak, nebo tak. A pokud ho opravdu chceš strhnout, domluvím ti kluky, kteří to udělají rychle, a ještě ti pozemek i vyklidí. Budeš si ho potom chtít nechat nebo prodat?“
Jenže po chvilce mi došlo i to, co říkal kromě toho…
„Jasně se mnou zůstaneš, o tom nepochybuj,“ znovu jsem si ho přitáhl a dal mu pořádný polibek, abych ty jeho pochybnosti odehnal.
Micah
Opravdu bych si nemohl přát úžasnějšího muže.
A tak nějak jsem věděl, že jsem se rozhodl dobře. A pokud chci, aby mě Jay nevykopl, nejspíš se budu muset víc snažit a víc se zapojovat.
Objal jsem Jaye kolem krku, stoupnul si na špičky, a trochu rozpačitě a možná neohrabaně mu věnoval procítěný a jemný polibek.
„Opravdu tě strašně miluju," zašeptal jsem. „A za všechno strašně moc děkuju. Opravdu nevím, co bych bez tebe dělal, a kde bych teď byl. Doufám, že tě nikdy nezklamu."
Ještě jednou jsem Jaye políbil, a pak už ho konečně pustil.
„Půjdu se převléknout, ať můžeme jet, rád pojedu s tebou. Jen bych pak rád ještě dělal na zahrádce, až se vrátíme," usmál jsem se na Jaye a popošel ke dveřím, abych se zaběhl převléknout, ale sotva jsem udělal krok, měl jsem dojem, jako bych se propadl do propasti.
Napřed jsem se lekl, že je tu opět nepřítel, nebo, že se něco děje s dalším Uživatelem, ale tohle bylo jiné. Nebyla to ta nepříjemná fyzická bolest jako vždy.
Bylo to, jako bych se nořil hluboko do hustého sirupu a kolem sebe slyšel hlasy.
A pak jsem pochopil… Pochopil jsem, proč a v čem je to tak jiné.
A proč není bolest tak intenzivní, spíš jen tupě pulzující jakoby schovaná pod povrchem.
Překvapeně jsem zamrkal a zahleděl se na Jaye.
Ani nevím, kdy jsem skončil na zemi. Snažil jsem se popadnout dech a trochu se i rozkašlal.
„Jsem… jsem v pořádku," zachrčel jsem.
„Jen… obávám se, že Portos bude muset chvilku počkat… ale… teda… nechci ti do toho zasahovat… jen… asi jsem našel… nového Uživatele…" vydechl jsem a zadíval se s obavou na Jaye.
Jay
Kde by Mic teď beze mě byl, je jasné. Byl by v jisté zásilkové službě a nechal by po sobě šlapat.
Ale tohle už nedovolím. Nikdy.
Když pak Mic vyběhl, že pojede se mnou, postavil jsem se, že se dooblíkám, ale vzápětí jsem sebou škubnul, když najednou vykřiknul a sesunul se na zem. Rychle jsem k němu přiskočil, ale to on už se vzpamatoval.
„Nový uživatel?“ zamyslel jsem se nahlas, ale v duchu už jsem přebíral všechny možnosti.
Portos rozhodně čekat nemůže. Bez nových podkov by si mohl ublížit, a už je to domluvené.
Mohl bych požádat Korinu, ale je potřeba, aby někdo zůstal s Damienem. A rozhodně chci jet s Micem. Henry už je na cestě na statek, protože tam má práci, a nemůžu po něm chtít, aby přijel pro Portose. A Stu se sice zvládne o koně postarat, ale nezvládne Portosův převoz, a navíc může mít teď službu.
Zapeklitá situace…
„Portos rozhodně počkat nemůže. Uděláme to jinak. Odvezeme ho na statek, a pak hned pojedeme za tím novým uživatelem. Je to zdržení necelou hodinu, ale musím ho tam odvézt. Jak už tam bude, postarají se o něho,“ pomohl jsem Micovi na nohy a pošoupnul ho ke skříni, aby se oblékl.
Hodil jsem na sebe rychle kalhoty a vyběhl nahoru za Korinou a Damienem, abych jim řekl, co a jak, a že nevíme, kdy se přesně vrátíme. Ať se postarají o Baxe a do domu nikoho nepouští.
„Jdu naložit Portose!“ křiknul jsem ještě na Mica, a už jsem se obouval a spěchal ven.
Vozík jsem měl už připojený, takže stačilo Portose jen vyvést ze stáje, a naložit a jet.
Micah
Trochu jsem se zastyděl, když Jay řekl, že Portos prostě nepočká.
Moc jsem toho o koních nevěděl, vlastně do doby, než jsem se s Jayem setkal, tak vůbec nic, a proto jsem neměl právo mu do toho mluvit.
„Omlouvám se," zamumlal jsem, když už jsme seděli v autě a mířili s Portosem do vedlejší vesnice.
Mnul jsem si nervózně prsty s hlavou sklopenou a opravdu se styděl.
„Nechtěl jsem, aby to vyznělo… nemyslel jsem to… nechtěl jsem to tak říct… nezlob se, prosím, ano?" popotáhl jsem a zadíval se na Jaye.
Opravdu mi to bylo líto, že jsem takhle reagoval.
Vím, jak je Portos pro Jaye důležitý, a co pro něj znamená.
Zbytek cesty jsem se raději díval z okna a mlčel, snažil se přemýšlet nad novým Uživatelem, ale stejně mi to moc nešlo.
Když jsme předali Portose, teda spíš Jay, protože já se jen pletl pod nohama, raději jsem si po chvilce sedl zase zpátky do auta.
Jakmile bylo všechno vyřízeno, nasměroval jsem Jaye na Hartland, který byl asi půl hodiny jízdy autem, a doufal, že až budeme do menšího městečka přijíždět, tak poznám, o koho přesně se bude jednat, protože zatím jsem jednal spíš instinktivně a moc nad tím nepřemýšlel.
Bylo to jako když automaticky ráno vstanete a jdete do koupeny, nebo jako když automaticky zavazujete tkaničky na botách.
Nedokázal jsem to vysvětlit, prostě jsem to věděl.
Pozitivní bylo, že jsem u toho neslyšel ty zatracené bubny.
Spíš, jako když se listím prohání vítr. Takové šumění, ne nepříjemné, ale těžko popsatelné.
I celou cestu tam jsem mlčel, přemýšlel, ani nevím nad čím, a úplně se na moment ztratil, takže jsem byl pak překvapený, když mi Jay ukázal na ceduli, která značila příjezd do města.
Snažil jsem se soustředit, ale nic nepřicházelo. Prostě najednou jsem nic necítil, a docela to srazilo mé sebevědomí, protože jsem nechtěl, aby si Jay myslel, že ho sem tahám schválně nebo aby si nemyslel, že jsem si to vymyslel.
Lucas
Seděl jsem nahý na zemi, vnímal hrubou strukturu kamenů, cítil vlhkost, ale ne chlad.
Vnímal jsem jemné vibrování energie, která kolem mě proudila z kruhu, ve kterém jsem seděl.
Truhlice různých velikostí, které stály v přesných rozestupech po obvodu kruhu, osvětlovaly záře svící umístěné za nimi.
Ty, které byly otevřené, zely prázdnotou a svíce nehořely. Ty zapečetěné, ukrývaly cenný poklad.
Zamračil jsem se.
V tuhle chvíli jsem už měl mít téměř všechny truhly plné. Jenže, zhatili mi plány.
A ani moje domluva nepomohla. Nepočítal jsem s novým Strážcem.
Ale na stranu druhou… měl jsem rád výzvy.
Cítil jsem, jak mým tělem protéká síla.
Relikvie se bránily, ale netrvalo moc dlouho, abych si je podrobil.
Vlastně stačilo jen zabít jejich Uživatele, a vykoupat je v jejich krvi, abych podnítil a vzbouřil jejich sílu.
Pak už jen stačilo přidat trochu vlastní síly a měl jsem tak v moci čtyři z třinácti Relikvií.
Vlastně pět, když počítám Lyru.
Zamračil jsem se nad touhle myšlenkou.
Hadonoš… Poslední úkol pěkně zkazil.
K čemu mi bude polovina Relikvie?
Nevím, jak dlouho jsem tam bez hnutí seděl. Čas je pro mě relativní dojem.
Otevřel jsem oči až ve chvíli, kdy jsem to ucítil.
Pomalu jsem vstal, vyšel ze sklepení a zamířil do haly svého rozlehlého domu.
Hadonoš byl jediný, kdo měl ke mně přístup, a velmi rychle se stal mým milencem.
Potřeba ukojit tu touhu, kterou jsem cítil před každým lovem, nebo po něm, byla vždy velmi silná.
A Hadonoš se brzy naučil, čím mě potěší a že není radno mi odporovat.
„Objevil se nový Uživatel," zadíval jsem se mu do očí, když bylo po všem a jeho tělo se ještě mírně chvělo.
„Nejspíš tam bude i on. Nezklam mě. Tentokrát bych to nenesl dobře a byl bych velmi, ale velmi rozladěn. Relikvie jsou důležité, ale ten poslední dílek do skládačky je Strážce, a to moc dobře víš. Chci ho živého. Ostatní zabij."
„Nezklamu tě," zachrčel Hadonoš.
„To doufám. Ještě jsem ti neodpustil ten proklatý meč, který jsi pořád nezískal zpátky," zavrčel jsem na něj a svými prsty mu sevřel bolestivě čelist.
„Nesnáším prohry a nesnáším, když nejde něco podle mého plánu. Chci Relikvie, mrtvé Uživatele, protože bez toho jsou mi Relikvie k ničemu, a chci Strážce, jehož krev zvýší sílu Relikvií, abych mohl otevřít brány," zasyčel jsem Hadonošovi z blízka do obličeje, a pak ho pustil.
Jay
Dojeli jsme na statek, kde už čekal Henry a Rita, která tomu všemu tady šéfovala. Byla to spíš majitelka se svým manželem. Ale co se týkalo zařizování, papírování a podobně, to obstarávala ona. Manžel Raul, zas obstarával všechnu manuální práci, kterou bylo potřeba. Měli tu sice další čtyři zaměstnance, ale nikdy neplatilo to, že by si tihle manželé hodili nohy na stůl a starali se ostatní.
Jakmile jsem vyvedl Portose z přívěsu, odvedl jsem ho do menší ohrady, kde byl sám, a pak jsem šel hned za Ritou a Raulem, abych se s nimi domluvil, jestli by mi mohli Portose na pár dní ustájit.
Vzhledem k tomu, že měli volné místo ve stáji, nebyl s tím problém, a taky to nebylo poprvé.
Předběžně jsme se domluvili zatím na týden, ale pak už jsem spěchal odpojit přívěs od auta, a s omluvou, že překování Portose nechávám na nich, jsem se rozloučil a spěchali jsme s Micem do auta, abychom mohli jet.
A pořád byl zamlklý, přešlý, a… začal se omlouvat.
„To je v pohodě. Chápu, že jako nový Strážce máš nějakou povinnost, že nechceš nic zanedbat, nebo podcenit, a já se nezlobím. Vím, že jsi to nemyslel zle,“ snažil jsem se Mica uklidnit, a aspoň jsem ho pohladil po noze, než jsem zas chytl volant.
Když jsme vjeli do Hartlandu, dojel jsem skoro do centra, ale najednou, jako by Mic vypadnul…
Rozhlížel se kolem, a tvářil se, jako by ani nevěděl, kam má jet.
„Necháme auto tady a půjdeme pěšky, možná se tak na nového Uživatele lépe napojíš,“ políbil jsem ho na tvář, a pak už jsem zajel na parkoviště, kde jsme vystoupili.
Popošli jsme dál od auta, do místa, kde jsme se mohli hezky rozhlédnout. Prohlížel jsem si všechno a všechny, ale nejsem Strážce, já nic moc necítil…
„Tak co? Projdeme to postupně, nebo už ho cítíš? Táhne tě to na nějakou stranu?“
Micah
Byl jsem úplně mimo.
Připadal jsem si k ničemu a cítil jsem podivnou nervozitu, když jsme vystoupili z auta s tím, že to zkusíme pěšky.
Jen jsem zavrtěl frustrovaně hlavou, když se mě Jay zeptal, a pokračoval o krok před ním, protože jsem se mu nemohl podívat ani do očí.
Mrzelo mě to. Myslel jsem, že už to bude všechno v pohodě, že přes to nejhorší jsem se už dostal, a teď už jen budu procházet fázemi postupného učení a seznamování se se svým údělem. Jenže teď, jako bych byl zase na začátku. Dokonce jsem si v jednu chvíli i zanadával, když se pořád nic nedělo, a posadil se na lavičku, kolem které jsme akorát procházeli.
Musím se zklidnit, protože s takovou se nikam nedostanu. Zhluboka jsem se nadechl, vnímal Jaye, bral si od něj sílu a energii, a pak jsem to uviděl. Jemné vlákno, které se táhlo skrz městečko. A znovu to šumění.
„Mám to!" vykřikl jsem, až se po nás pár lidí otočilo, ale já na to nedbal.
Vyskočil jsem na nohy a hned se hnal přes silnici, aby mi vlákno nezmizelo.
Proběhl jsem mezi rodinnými domky a zamířil k řadovce naproti ulice, kde vlákno končilo.
Jenže, sotva jsem vrazil do dveří, do poklidného šumu v mě hlavě se vedral i zvuk bubnů.
Jay
Nakonec to, že jsme vylezli z auta, a Mic se trochu uklidnil, slavilo úspěch.
Tiše jsem ho sledoval, a když pak najednou vyskočil, že to má, oddychl jsem si, a hned se rozběhl za ním. Skoro jsem mu nestačil, jak najednou nasadil sprint. Netušil jsem, že umí tak rychle běžet.
Zamířili jsme mezi rodinné domky v jedné klidné ulici, a ve chvíli, kdy se Mic zaměřil na ten jediný konkrétní, pocítil jsem to už taky.
Ne, nového Uživatele, ale něco jiného. To, co tenkrát, když jsem jel pro Corinu.
Ještě jsem se ani nestihl pořádně rozkoukat, když jsme vpadli dovnitř domu, a hned jsem se zaměřil na svá kopí. A za další dvě vteřiny jsem cítil, jak se mi zhmotňují v ruce.
„Můžeš pro jistotu přivolat Nixin šál?“ šoupnul jsem Mica trochu bokem, abych mohl vejít víc do domu a ostražitě jsem se rozhlížel.
Byl to patrový domek, ale vypadalo to, že dole je klid. Ani jsem se nepozastavil, že jsem v cizím domě, že na nás klidně můžou poslat policii za neoprávněné vniknutí, prostě jsem proběhl všechny místnosti, a právě jsem nahlížel do kuchyně, když jsem to uslyšel.
„Nahoře!“ vyběhl jsem po schodech do patra, kde už podle dveří byly jen dvě místnosti.
A já zamířil právě tam, kde byly dveře otevřené…
„Z cesty!“ křikl jsem na mladíka, který právě stál uprostřed pokoje a vším, co měl po ruce házel po dalším muži.
„Ty!“ křikl jsem na něho a přeskočil mladýho. „Jak můžeš? Jsi Uživatel!“
Už jsem ale neváhal a rovnou zaútočil. Poznal jsem ho. Nejen z večera, kdy zaútočil na mě a Korinu, ale i tenkrát, když přišel s těmi vlky… A jen jsem doufal, že mé útoky budou dost rychlé, aby nestačil vytáhnout svoji lyru.
Lucas
Nečekal jsem, až se Malachias sebere a odejde.
Měl jsem svůj vlastní plán, a ten musel být přesně načasovaný, aby vyšel.
Už jsem měl po krk proher a pořád nějakého čekání a zdržování.
Je pravda, že čas pro mě i mé zaměstnavatele byl relativní, ale není nic příjemného, když je váš zaměstnavatel netrpělivý a nedočkavý. Potřeboval jsem aspoň něco, čím bych je uklidnil.
Nový Uživatel mi byl vcelku k ničemu. Jeho Relikvie byla zapečetěná u mě, a ani Strážce ji nemohl přenést a zhmotnit.
Nemusel bych si ho vůbec všímat. Ale…
Díky němu získám to, co chci.
Nebyl pro mě problém, přenést se během okamžiku do Francie. Být nejlepší v očích svých zaměstnavatelů má své výhody.
A já nejlepší byl.
Nebyl ani problém najít Uživatele a jeho Relikvii.
Je to jako smrad, který cítíte na míle daleko, smrad, který se táhne jako hustá kaše.
Věděla, co jsem zač, sotva jsem vešel do jejího domu. Byla připravená, a dokonce se snažila i bojovat.
Očividně to s Relikvií uměla a byla s ní spřízněná.
O to větší radost mi dělalo ji vykuchat zaživa, a Carnwennan, ponořit hluboko do jejího srdce.
Dýka mi vibrovala v ruce, snažila se vzdorovat, ale nebylo to nic platné.
Vůně čerstvé krve, má síla a moc, touha po svobodě, to všechno způsobilo, že po chvíli přestala zcela vzdorovat. Usmál jsem se. Konečně aspoň nějaké vítezství.
„Malachiasi, stáhni se," zašeptal jsem do ticha, které rušilo jen odkapávání čerstvé krve, a ve chvíli, kdy do domu nejspíš vstoupila služebná Uživatelky, jsem zmizel…
Micah
Ani netuším, kdy jsem se naučil tak rychle běhat.
Málem jsem zakopl, když se ozvaly bubny a já se lekl. Ale vzápětí už jsem měl co dělat, abych Jayovi uhnul z cesty a zároveň se pokusil nějak dostat k novému Uživateli.
Při zběžném pohledu byl nejspíš ve stejném věku jako já, možná o něco mladší a… hodně pohledný.
Ani nevím, proč jsem pomyslel zrovna na tohle.
„Zaplatíte za to, co jste mi udělali," zasyčel Hadanoš a ohnal se proti Jayovi černou magií.
Stihl jsem tak tak vyvolat štít, kterým jsem nás ochránil, ale rána to byla tak tvrdá, že jsem s výkřikem odletěl na druhý konec místnosti a bolestivě se udeřil do zad.
Snažil jsem se posbírat, vytěsnit zvuk bubnů a soustředit se na kluka, který pořád něco křičel, a nejspíš se snažil zavolat policii.
„Tady policie… nic nezmůže…" zafuněl jsem, když jsem se k němu konečně dostal a povalil ho na zem, protože Hadonoš znovu zaútočil.
„Všichni jste blázni a ničíte dům mých rodičů!" zaječel mi do obličeje, a pak mi jednu vrazil.
Byl jsem tak v šoku, že jsem se nezmohl na nic, a ten kluk se zase zvedl na nohy.
Bylo to… Divné…
Měl by vědět, kdo jsem, kdo je Jay, měl by pochopit, co se tady děje.
Tak proč se chová takhle?
Dokonce skočil Jayovi po krku a ječel na něj něco o vrazích a barbarech.
Zamračil jsem se, vyhrabal se na nohy a serval toho kluka z Jaye právě ve chvíli, kdy Hadonoš znovu zaútočil.
Jenže nový Uživatel se mi vysmekl, a začal se znovu bránit.
Celé se to stalo moc rychle. Ani vlastně nevím, jak k tomu došlo.
V jedné chvíli ten kluk křičel, v druhé chvíli se Jay bránil, ve třetí chvíli zaútočil Hadonoš, a já prostě jednal instinktivně.
Neměl jsem čas vyvolat štít. Vlastně jsem na to ani v tu chvíli nepomyslel.
Chtěl jsem jen chránit Jaye, který přes toho kluka neviděl nebezpečí, které se k němu blížilo.
Prostě jsem kluka odstrčil stranou, postavil se ráně do cesty a ochránil Jaye vlastním tělem.
Kupodivu to ani nebolelo.
Vlastně jsem docela překvapeně zamrkal na hrot něčeho ostrého, co mi projelo skrz záda a teď trčelo z hrudi.
Jay
Všechno to bylo jako nějaká pitomá komedie. Ten mladej, místo aby byl vystrašený, tak byl ještě drzý, řval po nás všech, a dokonce na nás i zaútočil… Nevěděl jsem, co mám dělat dříve.
Tomu klukovi zřejmě chybí pud sebezáchovy.
Ale ve chvíli, kdy ho Mic odžduchnul, tak zmlknul. Ale Mic taky. Jen se podíval, jak mu z hrudi trčí kus hrotu, a já se šokovaně díval taky…
Tak, tak jsem ho stihl zachytit. Jedno kopí mi vypadlo z ruky a já už se obával, že o něho přijdu, ale Hadonoš najednou zmizel. Jako by čekal na nějaký povel. Stejně jako tenkrát u Koriny…
Vypadá to, že s někým spolupracuje.
„Micu!“ vykřikl jsem a svezl jsem se i s ním k zemi.
Hned jsem popadl první věc, co byla po ruce a přitiskl jsem mu to na ránu.
Ale problém byl, že krvácel jak z hrudi, tak ze zad.
„To je moje mikina!“ zařval mi mladej do ucha.
„To je mi, kurva, u prdele!“ zařval jsem já na něho. „Zachránili jsme ti koule, takže teď se postaráš pěkně ty! A zkus ještě chvíli ječet a vrazím ti tak, že se nevzpamatuješ další týden, jasný?!“
Nevím, čím to bylo, ale mladej několikrát otevřel pusu, a zase zavřel. Pak odběhl a vrátil se s nějakými ručníky.
Narychlo jsme je přiložili Micovi k ranám a stáhli provizorně dvěma širokými obvazy.
„Vydrž Micu,“ opatrně jsem ho položil. „Skočím pro auto, hned jsem tu.“
Zvedl jsem se, a ještě s důrazným varováním, že se mladej postará o Mica, jinak ho zabiju, jsem se rozběhl ven.
K autu to nebylo daleko, ale po cestě jsem už vytahoval mobil a volal Korině. Naštěstí mi to hned vzala, a já ji ve spěchu řekl, co se stalo a co potřebuji. Prý i kdyby ho měla za vlasy vytáhnout od rozdělané práce, tak tam budou, ale ať si pohneme…
Jakmile jsem byl u auta, hned jsem do něho hodil šipku a rozjel se k mladýmu. Za další dvě minuty jsem zastavil smykem před jeho domem a vběhl dovnitř.
„Seber si mobil a peněženku, a jdeš s námi! A bez keců, jestli se chceš dožít důchodu. Ne já, ale ten, co jsme ho zahnali, a kvůli kterému teď má Mic na kahánku, tě přijde zabít. A přijde určitě, tomu věř!“
Opatrně jsem Mica podebral, a v patách s mladým, který zřejmě pochopil, že je ještě mladý na to, aby umřel, jsem spěchal do auta. Opatrně jsem Mica uložil na zadní sedačku.
„Hlídej ho!“ prsknul jsem na mladýho a hned skočil za volant.
Jakmile jsme byli naložení, hned jsem se rozjel domů, zatímco Damien a Korina nám jeli naproti. ‚Měli jsme se setkat někde uprostřed cesty na jednom odpočívadle. Byl to nejrychlejší způsob. A já nechtěl, aby mi Mic umřel. To jsem opravdu nechtěl… Na to ho moc miluji.
Micah
Čekal jsem, že uvidím bílé světlo, že se budu svíjet v agonii bolesti, budu krvácet i z očí, prostě všechno to, co vidíte ve filmech.
Jenže nic z toho se nedostavilo. Byl jsem jen podivně otupělý, jako by mi Hadonoš píchl pořádnou dávku sedativ. Vnímal jsem každé Jayovo slovo, cítil jeho ruce, ale nebyl jsem schopný mu říct, že jsem v pořádku, že to nebolí, a ať si nedělá starosti.
Chtěl jsem se na něj usmát, pohladit ho, říct mu, jak ho miluju, a že bych ho zachránil znovu a znovu, tak ať si nic nevyčítá, ale nedokázal jsem pohnout ani prstem.
Možná to bylo všechno způsobeno tím, že jsem Strážce? Vnímám bolest a smrt jinak než normální člověk? Nebo mě Hadonoš jen otrávil, nebo nějakým způsobem paralyzoval?
Netuším… A kdo ví, jestli se to vůbec dozvím.
Když jsme se ocitli v autě a Jay přísně nakázal klukovi, aby na mě dával pozor, snažil jsem se aspoň trochu vnímat jeho přítomnost, aby mi něco napovědělo, proč nemá ani tušení, kým je, a co se vlastně stalo. Ale v mém stavu to šlo velice těžko.
A tak jediné, co mi přišlo na mysl, bylo, že tohle je způsobené tím, že jeho Relikvie padla do rukou nepřítele, a on ji má někde pod zámkem, abych ji nemohl ani já zhmotnit a přivolat.
Což byl trochu problém.
Uživatel bez Relikvie je v podstatě jen obyčejný člověk bez schopností, je víc zranitelný, a k tomu všemu, nejspíš nemusí tak snadno uvěřit.
„Nespi!" zatřásl se mnou někdo, a když jsem zaostřil, zíral jsem do klukovi tváře.
Vážně byl moc hezký.
„Jestli zaklepeš bačkorama, ten velký chlap mě zabije!" zaprskal na mě a zatvářil se uraženě.
Ani mi nepřišlo, že bych usínal, ale pravdou je, že se mi spát chtělo.
Jay
Byl jsem nervní, když jsme projížděli městem. Musel jsem dodržovat rychlost. Nepotřeboval jsem, aby mě zastavili policajti. Jak bych jim vysvětloval Micovo zranění? A to byl další důvod, proč jsem nevolal záchranku a řešil jsem to takhle. Ptali by se, a já bych nevěděl, co jim odpovědět.
Štěstí bylo, že se mé kopí vrátily zpátky na své místo. Kdyby nás zastavili, mohli by ještě z Micova zranění obvinit mě.
Celou dobu, co jsme jeli, jsem utíkal pohledem i do zpětného zrcátka, jak na tom Mic je.
A jakmile jsme vyjeli z města, šlápl jsem na plyn a doufal, že policajti nebudou mít hlídku někde mimo městečko.
Přesto to trvalo skoro půl hodiny, než jsme se dostali na odpočívadlo. A k našemu štěstí tam akorát dojela i Korina s Damienem.
Už čekali venku vedle auta, a jakmile jsem zastavil, hned jsem vyběhl ven, za límec vytáhl mlaďocha, aby nezavazel, a pustil dovnitř Damiena. Jen jsem doufal, že ví, jak má Relikvii použít, a doufal jsem, že to Mic přežije.
„Drž už tu hubu!“ zavrčel jsem na mladýho, když zase začal cosi prskat, a mlel něco o napadení a o únosu.
„Buď rád, že jsi šel dobrovolně. Klidně bych tě tam nechal! Jsi nový uživatel Relikvie. Chápu, že mi nevěříš, ale proč si myslíš, že se tam objevil ten zmetek a chtěl tě zabít? A proč zmizel, jako když ho sfoukneš? A pokud ti tohle nestačí, tak se pořádně dívej!“ popadl jsem ho za krk a skoro ho přirazil na okno auta, aby viděl, co se děje uvnitř…
Micah
Přišlo mi, jako bychom po chvíli zastavili. Nebo se mi to jen zdálo? Už jsem byl v takovém stavu, že jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole.
„…Micu… Drž…" uslyšel jsem něčí vzdálený hlas, který mi přišel povědomý.
Někdo mi podepřel hlavu, a pak jsem na rtech ucítil něco hodně sladkého a hustého jako med.
Když mi to steklo do krku, měl jsem pocit, jako bych spolkl hodně horký čaj.
Bolelo to, ale zároveň i příjemně hřálo.
Vykřikl jsem, a pak se prudce posadil, až jsem se praštil do hlavy, což mě probralo úplně.
„Pomalu!" stáhl mě někdo zpátky na sedadlo, a když jsem se konečně rozkoukal, zíral jsem do ustarané Damienovy tváře.
„Co se…" zachrčel jsem.
„Volal nám Jay," řekl tiše, "byl jsi…"
Damien si povzdechl, zavrtěl hlavou, a ukázal na rozkrojené jablko, které držel v ruce, a které znovu srůstalo.
„Idunnino jablko…" vydechl jsem, a pak mi to konečně došlo.
Znovu jsem se prudce posadil a ohmatal si hruď v místě, kde jsem měl ještě před chvilkou nejspíš díru.
„Jay?" fňukl jsem a posunul se víc v autě.
Měl jsem dojem, že ho slyším, a tak jsem se vysoukal víc ven, kde jsem ho konečně uviděl.
„Jay!" vykřikl jsem a vrhl se mu do náruče, kde jsem se schoval.
Jay
Držel jsem mladýho za krk, naraženého nosem na sklo auta, a sám jsem se nervózně díval dovnitř.
Kašlat na to, že je sedačka od krve, to se vyčistí nebo vymění. Důležitější teď pro mě bylo, aby to Mic přežil. A tak moc jsem na to myslel, až mladý zaskučel, jak jsem mu bezděčně ještě víc ten krk sevřel.
„Paráda!“ vyhrkl, když jsem ho konečně pustil. „Hele, jako nevím, kdo jste, a co to mělo být, ale určitě tu je někde skrytá kamera, a tohle jsou jenom nějaké efekty, že jo? Jako vážně vypadal, že umíral, a teď…“
Při pohledu, jaký jsem po něm hodil okamžitě zmlknul.
Vlastně ne…
„Jako, nevěřím, těm blbostem, ale fakt… tohle je super… naučíš mě to? A to, jak jsi máchal s těma tyčkama…“ začal kolem mě pobíhat, a rozhazovat rukama a pořád něco mlel.
Ale já ho jen odstrčil, že letěl skoro do druhého auta, když Mic vylezl a rozběhl se ke mně.
„Ani netušíš, jak moc jsem se o tebe bál,“ pořádně jsem ho sevřel v náruči, a ani nepřemýšlel nad tím, že by ho ještě něco mohlo bolet.
„Chápu tvoji starost. Ale ty máš za úkol hledat nové strážce, starat se o ně. Ale rozhodně ne, nechat se zabít, rozumíš? Už to nikdy nedělej, nechci se zas o tebe tak bát…“
Jen co jsem Micovi vyčinil, zadíval jsem se mu do očí, a pak už jsem se vrhnul na jeho ústa.
„Miluji tě… a… nechci, abys kvůli mně umřel… možná jsem sobec, ale nechci abys umřel kvůli kterémukoliv jinému Uživateli… vážně to nechci…“ dodal jsem ještě napůl šeptem, když jsme se přestali líbat, a znovu jsem ho schoval ve své náruči.
Vážně to nechci… Nechci chodit k jeho hrobu, opravdu ne.