Micah
Nevím jak, ale věděl jsem, že Jay žije a je prozatím nezraněn.
Cítil jsem jeho sílu a odhodlání, a to, jako by mě drželo na nohou a nutilo dělat věci, které by mě jindy nenapadly. Prostě jsem vypnul mozek a nechal se řídit instinkty.
Jako bych už tohle někdy dělal. Bylo to cizí, nové, ale přesto podvědomě známé.
„Hotovo," přiběhl zadýchaný Damien, který pořád držel Baxe.
Ten, jako by si taky uvědomoval, že se něco děje, ani nedutal a nechal se nést.
Pohladil jsem ho, abych ho snad uklidnil, a pak jsme přešli do obýváku, kde jsem opatrně odhrnul záclonu, abych se podíval ven. Muže jsem nikde neviděl, ale sotva jsem se otočil na Damiena, abych mu to řekl, rozlehlo se domem zvonění domovního zvonku, až jsme všichni tři nadskočili.
„Pane Wellsi. Můj čas je drahý a začínám ztrácet trpělivost. Máte něco, co patří mě a já to chci zpátky. Myslíte si, že se dokážete ubránit? Jste mladý a nezkušený. Nejste jako předchozí Strážce. Ale já slibuju, že pokud uděláte, co chci, nechám vás žít. Věřte mi, že na vaší smrti nemám žádný zájem. Nemám rád násilí a zbytečnou smrt. Ale k zachování rovnováhy je potřeba učinit důrazné kroky. Podívejte se na svět kolem sebe. Tak zkažený, plný nenávisti, smilství, zoufalství, útlaku. Pamatuju doby, kdy lidé žili ve stínu nás, mocných, byli spokojení a nic jim nechybělo. Jenže pak přestali věřit. Přestali věřit v nás, kteří je učili, a kteří jim dali svou zem, své místo v životě, zatratili nás a sami se pasovali na nejvyšší bytosti. Hlupáci! Nejsou nic, než jen obyčejní červi! Množí se jako krysy a myslí si, že to oni rozhodují o osudu. Tenhle svět jim ale nepatří! A je potřeba jim ukázat, kde je jejich místo! Ukázat jim, kdo tu vládne!"
Mužův hlas nabíral na síle a poslední slova zněla jako burácení hromů, které zvýrazňoval zvuk bubnů, sílící v mé hlavě.
Bylo těžké se soustředit na udržení štítu, který chránil tenhle dům, zároveň vnímat, jak je na tom Jay a nezbláznit se ze zvuku bubnů.
Jay
Protivník se držel dobře. I když jsme měli přesilu, i když se ho Korina snažila udržet v bezpečné vzdálenosti svým bičem, neustále na nás dorážel.
A nejen meči…
V jednu chvíli jsem rychle rozmotal šál a skryl nás oba před kouzlem, které proti nám vyslal.
Otřel se o nás ohnivý jazyk, který pak skončil v nedalekém křoví, a to vzplálo černým plamenem a shořelo na troud, aniž by se oheň dál rozšířil.
Ale ten moment stačil protivníkovi na to, aby zaútočil.
Korina mě rychle odstrčila bokem a zaútočila svým bičem.
Protivník vztekle zařval, když se mu bič omotal kolem ruky a jeden z mečů mu vypadl. Chtěl se pro něj sehnout, ale Korina trhla bičem a on popoběhl blíž k ní. A v tu chvíli jsem zaútočil já.
Chytil se za bok a klesl na kolena, když se mi ho podařilo zasáhnout.
„Nevyhrajete!“ zavrčel na nás vztekle. „Nikdy nevyhrajete! Nemyslete si, že jsem sám!“
Ještě jednou se na nás podíval, a pak s černým dusivým dýmem prostě zmizel.
Pamatujíc na to, co se stalo u Damiena v bytě, jsem k sobě rychle stáhl Korinu a přehodil přes nás Nyxin šál. Přiklekl jsem jeden z mečů Blíženců, když jsme dopadli na kolena, a snažili se, aby nikde nebyla ani škvíra, kudy by ten hustý nedýchatelný dým, nebo co to bylo, mohl proniknout a otrávit nás.
Trvalo asi další tři minuty, než se náhle zvedl vítr a vzduch se kolem nás pročistil. Jako by i příroda věděla, že potřebujeme její pomoc.
Ještě chvilku jsme tak klečeli, rozhlíželi se, jestli tu není další útočník, ale když bylo ticho a klid, vstali jsme konečně ze země.
„Nepřítel má už některé relikvie,“ zvedl jsem meč, který tu po jeho útěku zůstal. „Musíme se okamžitě vrátit.“
A za dalších pět minut jsme už seděli v autě, a jeli domů. Už jsem se ani nedivil tomu, že mé kopí, šál i Korinin plášť zmizely. Na jejím klíně teď spočíval jen meč, který zřejmě proto, že mu chybělo dvojče, zůstal s námi…
Micah
Když se muž na chvíli odmlčel, podíval jsem se na Damiena, který zakroutil očima a poklepal si na čelo. Nevím proč, ale v tuhle chvíli to bylo něco, co mi pozvedlo náladu.
Vidět, že nepanikaří jako já.
„Všichni lidé nejsou stejní!" křikl jsem v odpověď. „Na světě je možná násilí a války, lidí zbytečně umírají, nenávidí se a ubližují druhým. Ale pořád jsou tu i tací, kteří milují. Kteří ctí své bližní, chrání je a pomáhají si navzájem. Pořád jsou tu tací, co pomáhají ostatním, i když sami mají málo. Lidé sami rozhodují o svém osudu a životě. Kdo jsi, že můžeš rozhodovat za ně?"
Najednou, jako by se venku rozpoutala bouře.
Zatáhlo se, ochladilo a zvedl vítr.
„Hloupý kluku!" ozvalo se zasyčení, že i Damien zbledl a přiblížil se ke mně, jako by u mě hledal ochranu.
Bax zakňučel, ještě víc se mu schoulil v náruči, a já doufal, že Portos, když tak uteče.
„Ty nevíš vůbec nic o-" ozvalo se znovu, ale pak najednou hlas zmlknul.
Chvíli se nic nedělo, a pak jsem uslyšel zaklení v jazyce, který jsem neznal, ale už jen ty neznámé slova byly jako tisíce žhavých jehliček, co se mi zabodly do hlavy.
Lehce jsem zavrávoral, ale štít kolem domu nepustil, ani na okamžik.
Bouře venku zesílila, ale nevzdával jsem to.
V jednu chvíli jsem pocítil i návrat Relikvií Jaye a Koriny, a oddechl si, že aspoň oni jsou v pořádku.
A stejně jako náhle bouře začala, tak i odezněla.
Pocit nebezpečí zmizel jako mávnutím proutku, až jsem překvapeně zamrkal, jak náhlé ticho najednou nastalo.
„Musíme-"
Otočil jsem se prudce k Damienovi, ale poslední, co si pamatuju byla jeho přibližující se náruč, a pak tma.
Jay
Ten špatný pocit, který mě zasáhl, když jsem jel pro Korinu, se mě držel i potom, když jsme se vydali na cestu zpátky. Teď už bylo jisté, že se to netýkalo Koriny, ale něco se muselo stát doma.
A nebudu klidný, dokud neuvidím na vlastní oči, že jsou kluci v pohodě. Že jsou v pohodě všichni.
Teď, když už byla tma, a provoz na cestě mezi městy skoro nulový, jsem si troufnul ještě víc přišlápnout plyn. Prakticky až k podlaze, až na mě musela v jednu chvíli Korina houknout, abych zpomalil, že ona chce dojet ke mně vcelku.
Měl jsem plno otázek, ale nakonec jsme se domluvili, že to necháme, až budeme doma, aby se to nemuselo znovu opakovat.
Podivila se však, když jsem ji řekl, že je u mě doma nový Strážce a jeden z Uživatelů. A tak mi i došlo, že naše vodní znamení bude vlastně komplet pod jednou střechou.
Možná tak budeme silnější, zvlášť, když máme u sebe Strážce.
Jen bude potřeba zjistit, co s ostatními, a nejspíš by bylo lepší, kdyby se někde sešli, a byli by pohromadě aspoň vždycky dva, aby se dokázali ubránit.
Když jsme se blížili k mému hospodářství, znovu jsem přišlápl plyn. I kdyby mě zastavila policie za rychlou jízdu, věděl jsem, že by mi Stu pomohl.
Ale nakonec jsme bez překážek vjeli na cestu, která už vedla k mému stavení, a já už i v té tmě viděl střechu, ale jinak bylo celé hospodářství úplně ponořeno do tmy.
V duchu jsem si oddechl. Když jsme vjížděli do dvora, vypadalo to, že je to tu v pořádku.
Ale na první pohled.
Na ten druhý…
„Portosi!“ vykřikl jsem, když se najednou před autem objevil můj kůň, a já zastavil na poslední chvíli.
Vyskočil jsem z auta, chytl ho a hned vedl do stáje. Chtěl jsem nejdříve domů, ale tohle zvíře muselo do bezpečí. Hrozilo, že by si tu v té tmě mohl ublížit.
Byly skoro dvě hodiny v noci, a tma tu byla jako… no, jako v prdeli. Sice jsem viděl, že z obýváku skrz okenice prosvítá světlo, ale venkovní nesvítilo.
A když jsem schoval Portose do stáje, a uklidnil ho, protože vypadal mírně vystresovaně, přešel jsem i s Korinou k domu a hned mi bylo jasné, proč nesvítí venkovní světlo.
Na dřevěné podlaze verandy byly střepy… Žárovka praskla.
Ale nejspíš to nebylo samo sebou, protože jsem ji nedávno vyměňoval, byla skoro nová.
Když jsem chtěl otevřít, podivil jsem se, že je zamčeno. Naštěstí jsem měl u sebe klíče, tak jsem odemknul, a hned jsem se hnal do obýváku bez ohledu na to, že jsem se nevyzul.
„Co se tu stalo?!“ houknul jsem na Damiena, který se tak lekl, že vyskočil z křesla skoro ke stropu, a Bax, kterého měl na klíně, se rozštěkal.
Já se rozběhl ke gauči, kde ležel Mic.
„Tak co se tu stalo?“ zeptal jsem se už o něco mírněji, doklekl jsem na zem a pohladil probírajícího se Mica po tváři.
„Jsem doma, a jsme v pořádku,“ dodal jsem pološeptem a políbil jsem ho.
Micah
Ani nevím, jak dlouho jsem byl mimo.
Zdálo se mi o něčem? Netuším.
Prostě jsem v jednu chvíli odpadl, a v té druhé se začal probírat.
Spíš mě probral hlas, který jsem moc dobře znal, a tak moc ho chtěl slyšet.
Jako bych ho svými myšlenkami přivolal, sotva jsem rozlepil jedno oko, už se nade mnou Jay skláněl, něco mi říkal, a pak mě políbil.
Ani jsem neměl čas se zastydět, místo toho jsem ho jednoduše objal kolem krku, přitiskl na sebe a vdechl jeho vůni. Opravdu se mi to nezdálo.
„Věděl jsem, že to dokážeš," zašeptal jsem a nepustil ho, dokud se k nám nevetřel Bax a oba nás řádně neoslintal.
„Jsi v pořádku? Nic se nestalo?" odtáhl jsem Jaye od sebe, jako bych se teprve teď vzpamatoval a začal si ho starostlivě prohlížet.
Posadil jsem se na gauči a vzal si sklenici vody od Damiena.
Až ve chvíli, kdy jsem pil mi došlo, že je nás o jednoho víc a překvapeně jsem zamrkal na ženu, která stála vedle Damiena.
„Mám to v hlavě trochu popletené," zabručel jsem a povzdechl si.
„Zvládl to skvěle. Všechny nás ochránil," ozval se Damien a v rychlosti vypověděl všechno, co se tu stalo a co slyšel.
Já jsem doplnil to, jak ten muž vypadal, a že mě znal jménem, jen to svoje neřekl.
„A taky ví o tom, že máme Relikvie ostatních," povzdechl jsem si.
Damien ještě dodal, že uklidil nepořádek a vysvětlil, proč jsou zavřené všechny okna a dveře.
„Portos!" vyskočil jsem na nohy, ale pak se zase rychle sesunul na gauč.
„Nechal jsem mu otevřené vrátka, aby když tak mohl utéct v případě nouze, a schovat se někam, kde ho najdeš," podíval jsem se omluvně na Jay a doufal, že si nebude myslet, že jsem se zbláznil.
Jay
Zamračeně jsem poslouchal, co Mic i Damien říkají…
Vážně jsem neměl odjíždět. Ale kdybych nejel, kdo ví, jak by dopadla Korina. A možná to byl jejich plán, jak nás od sebe rozdělit a oslabit tak Mica?
„Takže měl pravdu. Vážně je jich víc než jeden,“ povzdechl jsem si.
Posadil jsem se na gauč a přitáhl si Mica k sobě na klín.
„O Portose se neboj. Udělal jsi dobře. Byl někde venku, a když jsme přijeli, tak se vrátil a už je zpátky ve stáji. Jsem rád, že ses postaral i o něho,“ pohladil jsem ho po zádech, věnoval mu krátký polibek, a pak už jsem ukázal na Korinu. „Tohle je Korina Douka. Umí dobře anglicky, takže se v pohodě všichni domluvíme. Tohle je Damien Brody, znamení Raka, strážce Relikvie Indunniných jablek, A tohle, Korino, je náš nový Strážce a můj partner, Micah Wells.“
Korina, jako by na to snad čekala, si hned přitáhla do objetí Damiena, a pak skoro skočila Micovi kolem krku.
„Jsi vážně sladký,“ usmála se na něj, a ještě jednou ho pomačkala. „No, jsme tady, takže teď se mrknem na to, co všechno víme. Spát se půjde až potom. Chci to slyšet hned. Jdu uvařit kýbel kafe.“
Na to se otočila a zamířila rovnou do kuchyně.
„Vidím, že se tu toho moc nezměnilo, od mé poslední návštěvy!“ křikla ještě na mě z kuchyně, a vzápětí jsem už slyšel, jak napouští vodu do konvice a chystá na kafe.
„Tak povídejte! Jsem jedno ucho!“
„No, myslím, že tak brzy spát asi nepůjdeme. Jak ji znám, nedá pokoj, dokud nebude všechno vědět,“ pousmál jsem se a ukázal Damienovi, aby šel za ní do kuchyně.
„A my jdeme taky,“ ještě jednou jsem Mica políbil, a pak už jsme vstali, a šli do kuchyně taky.
Byl jsem celkem unavený. Dopoledne práce v lese, pak návštěva ve vesnici, pak doma s Fredem a na to jsem byl kus cesty odsud a čelil jakémusi zakuklenci. A pak přijedu po dlouhé cestě sem, je něco po druhé ráno, a Korina vypadá, jako by vypila litr energeťáku. Vůbec bych ji nehádal, že je ji už třicet sedm.
„Ještě to dořešíme a pak půjdeme spát, ano? Korina by nedala pokoj a byla by schopná nám vlézt do postele,“ potáhl jsem Mica víc do kuchyně a omluvně se na něho podíval.
Micah
Jako uchránil jsem dům před nepřítelem. Možná jsem zesílil, ale co mám dělat s ženou, která se mi vrhá kolem krku a říká, že jsem sladký?
Byl jsem úplně mimo a nejraději bych utekl do ložnice, ale naše nová spolubydlící měla úplně jiné plány.
Už jsem se ani nepodivoval nad tím, že to tady tak dobře zná, když vletěla do kuchyně, aby uvařila kafe.
Já teda s díky odmítl, když jsme s Jayem přešli taky do kuchyně, a pak po většinu času poslouchal.
Spíš mluvil Jay, který ji pověděl o denících, o našem prvním setkání, kdy jsem mu přivezl balík a už tu v podstatě zůstal. Já jen přidal svůj divný pocit a znění bubnů, když jsem se poprvé dostal do styku s Uživatelem, nebo spíše tím, co mu patřilo, akorát jsem pomlčel o své bývalé práci. Jay pak zmínil chřestýše, který zaútočil na Portose, pověděl, co se stalo u skalisek, a pak si převzal slovo Damien, který vylíčil, co se stalo u něj doma, než jsme se objevili my dva.
Korina pak vypověděla, co se stalo jí, a jak dlouho už je na cestě a schovává se, a o nápadu, poslat Jaymu svou Relikvii.
Sice to bylo riskantní, protože v tu chvíli přišla o schopnost se bránit, ale raději, když ví, že je Relikvie v bezpečí, než aby ji získal nepřítel.
A nejspíš by proti němu ani neměla sama šanci.
Pak přišla řada i na ostatní Uživatele, Jay zmínil, jaké Relikvie má, a co všechno jsme už zjistili, a mě, i přesto, že jsem se před chvíli vzbudil, začala pomalu padat hlava, jak jsem byl ze všeho unavený.
Nechtěl jsem ale vypadat jako slaboch, a tak jsem se to pokoušel vydržet.
Ale Jayův hlas byl tak uklidňující!
No, nakonec jsem nejspíš stejně zadříml, protože mě vzbudilo mé vlastní zachrápání a já zjistil, že sedím s hlavou zakloněnou a opřenou o židli.
Jay
Stejně jako Micah, ani já jsem si nedal kafe. Raději jsem nám uvařil čaj, protože jsem se potřeboval vyspat, a ne svítit jak žárovka až do rána.
„Chci si přečíst Johnovy deníky, můžeš mi je donést?“ podívala se Korina na Mica a uchechtla se, když viděla, jak zalomil.
„Já půjdu spát,“ zvedl se Damien od stolu, uklidil si hrnek, což jsem v duchu ocenil, a pak se s přáním dobrého rána zdekoval k sobě do pokoje.
„Dám ti ty deníky, jen mi ještě dej ten meč,“ vstal jsem i já.
Podebral jsem Mica do náruče, a i s ním přešel do ložnice, kde jsem ho uložil na postel. Byl sice na půl probraný, ale já se rád o něj postaral.
Když zalehl, vzal jsem dědovy deníky a podal je Korině, která hned po nás vešla i s mečem, a ten jsme uložili do truhly.
„Kde budu spát?“ rozhlédla se, jako by si chtěla ustlat mezi námi.
„Ukážu ti,“ vyvedl jsem ji do podkroví a ukázal ji její pokoj.
Byla naprosto spokojená. Hned si vytáhla z batohu věci a uklidila se do koupelny, že se osprchuje, protože je prý špinavá jak prase, a pak si bude číst.
Ještě měla nějaké další otázky, ale já ji zarazil s tím, že se musím vyspat, protože na rozdíl od ní, musím ráno vstát k Portosovi a mám taky nějakou práci, kromě toho, že musím chránit Relikvie.
Jí se to v pohodě ponocovalo, když prakticky nepracuje někde závazně. Je spisovatelka, a vydělala si svými knihami doma v Řecku i tady v Americe peněz dost. A prý má sice rozepsanou další knihu, ale termín ji vůbec netlačí.
Když jsem došel dolů, skoro jsem mlel z posledního.
Zkontroloval jsem budík a s povzdechem zjistil, že budu spát asi tak dvě hodiny a budu zase vstávat.
A kašlal jsem na sprchu. Ta bude ráno…
A za další minutu už jsem se tiskl k Micovu rozehřátému tělu a spokojeně odfukoval.
Micah
Jen chabě jsem zaprotestoval, když mě Jay podebral do náruče a odnesl do ložnice.
Mohl jsem tam klidně dojít sám, ale už jsem neměl sílu ani otevřít pusu.
S jeho pomocí jsem se převlíkl do trika na spaní, a bez toho, aniž bych si vzpomněl na sprchu, jsem se zahrabal pod peřinu a téměř okamžitě vytuhnul.
Chtěl jsem počkat na Jaye, který šel ještě Korině ukázat její pokoj, ale už jsem to fakt nedal.
Sice jsem byl ze své původní práce zvyklý ponocovat, ale s tím vším, co se dnes stalo, jsem to prostě nevydržel.
Usnul jsem jako když mě do vody hodí, a přišlo mi, že spím tak pět minut, když jsem ucítil vedle sebe pohyb, jak Jay vstával k Portosovi.
Jen jsem zabručel, otočil se čelem k němu, pootevřel oko a na moment se přitiskl k jeho velkému tělu.
„Brzy se mi vrať…" zamumlal jsem v polospánku, ale odpověď jsem už neslyšel, protože jsem byl rázem zase tuhý jako prkno.
Jay
Vážně se mi nechtělo vstávat. Myslel jsem, že ten telefon prohodím oknem až do Spriengfildu.
Ale nakonec jsem po něm hrábnul a jen ho vypnul, aby nedělal kravál.
Když jsem se vyhrabal z vyhřáté postele, ještě jsem se naklonil k Micovi a políbil ho do vlasů. Usmál jsem se, když jsem viděl, že už je zase mimo, ale nedivil jsem se mu.
Musí toho na něj být opravdu moc. Přišel sem ke mně, začal novou práci, nový život. Stal se strážcem…
To všechno je pro něho opravdu nové a musí být i vyčerpávající, než si vůbec zvykne. Já sám si nepamatuji, kdy naposledy jsem byl tak utahaný jako teď.
Ale Portos nepočká.
Přešel jsem do chodby, vzal si pracovní hadry a s nimi zamířil do kuchyně. Chtěl jsem si rozsvítit, ale tam už světlo bylo, a já jen udiveně hleděl na Korinu, jak sedí u stolu, popíjí kafe a pročítá si druhý dědův deník.
„Jo, John to napsal úplně přesně. Můžu to potvrdit podle toho, co se už stalo, takže můžeme věřit každému slovu z toho, co se má stát,“ zamručel jen co mě pozdravila. „Vypadáš, že bys raději ještě zůstal v posteli,“ konečně ke mně zvedla hlavu. „Měl jsi říct, postarala bych se ti o Portose.“
„To víš že jo. Udělala bys mi z něho dostihového koně,“ vzal jsem konvici a nalil si taky kávu.
Aspoň jsem nemusel vařit a měl jsem ušetřený čas. Posadil jsem se na gauč, kde jsem upíjel kávu a začal se i oblékat do pracovního. Zíval jsem na celé kolo, ale vzápětí jsem vyheknul, když mi na klín vyskočil Bax a kousnul mě do brady.
„To je Bax, zapomněl jsem ti ho včera představit,“ představil jsem ho Korině, která se na nás pobaveně dívala.
„Postarám se o Portose, a jak se nasnídám, můžeme si pak promluvit, co bude dál,“ dopil jsem kávu, do kusy strčil suchou housku, a pak jsem už s Baxem v patách zamířil ven.
Když jsem vešel do stáje, Portos hned otočil hlavu a zafrkal pozdrav. Poplácal jsem ho po hřbetě, za to, že byl v noci pašák a nikam se mi nezaběhl, a pak už jsem spolknul poslední sousto housky a pustil se do práce.
Bax se mezitím vyvenčil, poběhal po dvoře, přiběhl zkontrolovat i stáj a Portose, a když bylo hotovo, vrátili jsme se zpátky do domu.
Zapřemýšlel jsem, jestli má cenu jít spát, protože jsem měl nějakou práci. Ale nakonec jsem se rozhodl, že bude lepší zůstat vzhůru, protože by to pak mohlo být ještě horší a do noci jsem fakti pracovat nechtěl.
A tak jsem se zaběhl osprchovat, převléct, zkontroloval jsem Mica, který ještě pochrupoval, a pak jsem se šel pustit do dělání snídaně.
Micah
Ani nevím, jak dlouho jsem pak ještě spal, ale probraly mě hlasy a taky něco lechtivého na noze.
Otočil jsem se s tím, že je to Jay a chtěl jsem se na něj zase natisknout, ale místo Jaye jsem políbil zem, jak jsem sletěl z postele.
Vyhekl jsem a překvapeně zamrkal na Baxe, který mi nejspíš olizoval prsty na nohou a hleděl na mě s nechápavým výrazem, co to jako vyvádím.
Jen jsem zabručel, vyškrábal se na nohy, a pak se odšoural do koupelny, abych se opláchl a osprchoval. Trochu mě mrzelo, že se Jay nevrátil, ale nejspíš měl nějakou práci a já ho nechtěl zdržovat. Nechtěl jsem, aby kvůli mně měnil své zvyky.
Za mohutného zívání, kdy jsem si oblekl triko naruby a musel si ho ještě převléknout, jsem se konečně doplazil do kuchyně, kde jsem s sebou pleskl na židli a hlavu položil na stůl.
„Dobré ráno," zahučel jsem na všechny, a pak si nepřítomně přitáhl blíž hrnek s čajem.
Dneska bych měl zase pohnout se zahrádkou nebo pomoct Jayovi se dřevem, ale bylo mi nějak divně, hlavně mi bylo docela teplo, i přesto, že takhle po ránu bývá už chladněji.
Jay
Právě jsem pokládal na stůl obložené housky a k tomu nějakou zeleninu, když se do kuchyně došoural Mic. A to doslova a do písmene. A tečku tomu dal, když si položil hlavu na stůl, něco zabručel a přitáhl si hrnek s čajem.
Korina jen pozvedla obočí a usmála se, protože to byl zrovna její čaj, který si udělala hned, co dopila kafe.
Srovnal jsem jídlo na stole a přešel jsem k Micovi.
„Měl jsi ještě spát,“ sklonil jsem se k němu.
Chytl jsem ho a zvedl mu hlavu, abych ho mohl políbit na čelo, ale zarazil jsem se, když jsem viděl, jak se mu oči lesknou. A místo na rty jsem ho políbil na čelo.
„Máš teplotu,“ zamračil jsem se.
Přešel jsem ke skříňce, odkud jsem vytáhl malou lékárničku a z ní hned vyhrabal prášky.
„Dej si aspoň jednu housku a pak spolkni prášek. A půjdeš si lehnout. A nevylezeš z postele, dokud ti nebude lépe. A bez debat,“ dodal jsem ještě přísně a položil před něho prášky.
Teprve potom jsem ho políbil na rty, a ještě jednou mu popřál dobré ráno.
Na malý talíř jsem mu dal housku, kterou jsem rozkrojil na půl, kdyby ji náhodou nesnědl celou.
Korina mezitím vstala a šla si uvařit nový čaj.
„Vážně jsi měl zůstat v posteli,“ přehodil jsem přes Mica ještě pro jistotu menší deku.
Pak jsem se vedle něho usadil a začal jsem snídat. Po očku jsem ho však pozoroval, a byl připravený okamžitě zasáhnout, kdyby se mu udělalo víc zle.
„Každopádně zůstaneš v posteli, o tom s tebou nemíním diskutovat. Možná bych tě měl odvézt k lékaři?“
Micah
Má tak velké ruce!
Málem jsem se rozpustil blahem, když vzal Jay mou tvář do dlaní, a jen napůl ucha jsem poslouchal, co říká. Pravda byla, že jsem se opravdu cítil trochu jinak než normálně, ani jsem neměl moc hlad, i když jsem šel spát bez večeře, jen jsem měl strašnou žízeň, a tak jsem do sebe najednou hodil celý hrnek čaje, který naštěstí už nebyl horký.
Damien jen zakroutil hlavou, vytáhl ze skříně ten největší hrnek, co tam byl a udělal mi čaj nový.
„Děkuju," usmál jsem se na něj, a pak si opřel hlavu o Jayovu paži.
„Jsi tak velký a je to moc příjemné," zamumlal jsem a otřel se tváří o jeho ruku.
Musel jsem si ale vzít ten prášek, tak jsem se nakonec narovnal, nasoukal do sebe aspoň půlku housky, prášek zapil vodou, kterou mi ještě Korina podala, a pak si znovu ustlal na Jayovi.
Klidně bych tak zůstal celý den.
Ale nakonec jsem se musel zvednout a vrátit se zpátky do ložnice.
Sotva jsem zalehl, už byl na posteli Bax a tentokrát se mě ani nesnažil sežrat.
„Nechci doktora," zamumlal jsem a na chvilku si přitáhl Jaye k sobě.
„Je mi dobře, jen jsem trochu unavený. Nic to není, jen se ještě trochu prospím…"
Zabořil jsem tvář do Jayovy hrudi a nadechl se jeho vůně.
„Miluju tvoji vůni… tvůj hlas… tvé velké ruce… tvé velké tělo…" vydechl jsem a otřel se o něj.
Jay
Nakonec jsem šel s Micem i do ložnice, abych měl jistotu, že opravdu do té postele zaleze.
Sám jsem si k němu na moment přilehl. Bylo u něj opravdu dobře. I když teď hřál víc než předtím, ale i tak.
„Jestli půjdeš k lékaři nebo ne, to se uvidí, jak ti bude později. Nejspíš ses tím vším dost vyčerpal. Jo, akorát jsem ti zapomněl říct, že jsme donesli jeden z mečů, co měli blíženci. Takže je pro ně ta relikvie nepoužitelná. S jedním mečem sice můžou zaútočit, ale pokud ty relikvie potřebují pro něco jiného, musí je mít oba. A teď zkus usnout, ano? No… vůně… byl jsem se sprchovat, jak jsem přišel z venku. A velké ruce… Ty mám asi po tátovi, byl to kus chlapa. Jen je škoda, že už není. Ale určitě by se ti líbil, stejně jako máma. Nevím, co ti mám povídat, když se ti líbí můj hlas… Ale nejspíš to je už jedno…“ usmál jsem se, když jsem viděl, že Mic zase usnul jako špalek.
„No, pokud mě vnímáš… půjdu do dílny, musím něco udělat, kdyby něco, tak zavolej na Korinu, ale to ty nejspíš neuděláš, jak jsem měl tu čest tě poznat. No, nevadí, budu hned vedle v dílně. Tak se dobře vyspi, ať jsi brzy v pořádku,“ sklonil jsem se, políbil jsem ho do vlasů a pak jsem opatrně vstal.
Musel jsem, jinak bych nejspíš usnul s ním.
Ještě jsem ho pořádně přikryl, otevřel jsem okenice a trochu okno, ale zatáhl jsem závěsy, aby tu měl přítmí a dobře se mu spalo.
Ještě jednou jsem se na něho podíval, a teprve potom jsem vyšel z pokoje.
„Jsi v tom až po uši,“ zakřenila se na mě Korina, když jsem došel do kuchyně, abych si dojedl snídani.
„A ty jsi pořád sama,“ vrátil jsem ji to.
„No, jo,“ povzdechla si. „Víš, Sophia… Měla poslední dobou čím dál větší nároky. A přišla s tím, abych začala dělat něco jiného, že psaní mě nebude pořád živit. Chtěla, abych začala pracovat v něčem jiném, v něčem stálejším. A kromě toho, začínala až moc vymýšlet. A nakonec si přisadila tím, že pokud nezměním svůj život, tak odejde. No, a odešla. Já se nemíním měnit. Psaní miluji, a vydělala jsem si s ním tolik, že mám do konce života vystaráno, a pokud bych měla i děti, tak ty taky. A navíc… Co až by zjistila, že jsem Uživatel? Takže, takhle bylo lepší to prostě ukončit.“
Natáhl jsem se přes stůl a povzbudivě jsem ji stiskl rameno. Bylo vidět, že to ještě není úplně za ní, a bude to chtít ještě chvilku čas.
„No, dobré v tom je, že taky jednou konečně napíšu nějaké drama,“ nakonec se Korina rozesmála a stiskla mou ruku jako díky.
A tím to pro nás skončilo. Nakonec jsem se hned po snídani odebral do dílny s pořádným hrnkem kávy, a hned jsem začal pracovat na židlích paní Woodsové. Měl jsem i jinou práci, ale věděl jsem, že tohle zvládnu za chvíli, a jak jsem to měl hotovo, tak jsem si nakreslil návrh na polici na kuchařky a hned jsem na tom začal pracovat.
I když jsem věděl, že to dneska hotové nebude, a že se budu muset ještě vrátit k těm židlím, abych jim dal druhou vrstvu nátěru, přesto jsem to chtěl mít hotové co nejdříve, a chtěl jsem mu prostě udělat radost.
Micah
Myslím, že jsem usnul, sotva jsem dořekl větu, kterou si vlastně ani nepamatuju.
Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem nikdy nebyl nijak nemocný.
I když kolem řádila třeba chřipka nebo angína, já jsem z toho vždycky vyvázl maximálně tak s rýmou.
Máma si z toho vždycky dělávala srandu, učitelé mě vždy dávali za příklad spolužákům, což ne vždy byl šťastný nápad, ale možná to všechno mělo jiný důvod.
Měl bych se zeptat Jaye, jestli Uživaté bývají často nebo méně nemocní. Podle zápisků by Relikvie měly své Uživatele chránit před vším škodlivým.
Znamená to i nemoci?
Zeptám se ho. Jen co vstanu.
Myšlenky my vířily hlavou a sotva jsem jednu domyslel, už jsem na ni zapomněl.
Vím, že jsem se jednou vzbudil, bylo mi hrozné vedro, byl jsem strašně zpocený, a pak šlo pyžamo, co jsem na sobě měl, dolů, stejně jako letěla z postele i deka.
Pak už to bylo lepší, než jsem znovu úplně zatvrdl.
Asi ještě dvakrát mě probudila zimnice, než jsem úplně přestal vnímat okolí.
Vlastně mě pak probudilo vlastní chrápání, a když jsem se probral a zamžoural kolem sebe, v první chvíli jsem si nebyl schopen uvědomit, proč ležím v posteli, než mi to došlo.
Byl jsem oblečený do čistého pyžama, teda spíš jen spodků a trika, byl jsem přikrytý, a budík ukazoval pět odpoledne.
Bezva. Takže jsem celý den prochrápal.
Nutno ale podotknout, že už mi bylo o něco líp, a dokonce mi zakručelo v břiše, když jsem ucítil nějakou vůni.
Vyškrábal jsem se z postele, došel si opláchnout obličej a vypláchnout pusu, a pak se vydal do kuchyně.
Jay stál zrovna u linky a něco dělal, a vypadal u toho tak dokonale, že jsem prostě neodolal.
Přešel jsem rychle k němu, a pak se doslova přilepil na jeho širokou hruď.
Spokojeně jsem vydechl a toho svého obra objal kolem pasu.
Jay
Nakonec jsem prací strávil skoro celý den. Stejně jako Damien, který se přišel dolů jen naobědvat, že prý má rozdělaný jeden projekt, a ten potřebuje mít do dvou dnů hotový.
Korina si pročítala dědovy deníky, a když s tím byla hotová, tak se chytla dělání oběda.
Prý nemám úplně všechno, co by potřebovala, ale vymyslí nám nějaký oběd, nějakou jejich typickou řeckou specialitu.
Několikrát jsem byl zkontrolovat Mica. Když jsem zjistil, že je celý propocený, donesl jsem peřinu z pokoje, kde původně spal, otřel jsem ho vlhkým ručníkem a oblékl hned do pyžama, aby mu nebyla zima. A pak jsem ho pořádně zabalil.
Myslím, že během toho něco zamručel, dokonce pokrčil nos a našpulil pusu, což mě docela rozesmálo, jak byl roztomilý. Ale rozhodně jsem ho nehodlal budit.
S policí na kuchařky jsem taky docela pohnul. Jen co jsem měl udělaný nákres, pustil jsem se do toho.
Ale bylo potřeba dělat i jiné věci. Tak, když jsem udělal to hlavní, a nechal to bokem, aby dobře zaschlo lepidlo ve spojích, přešel jsem ven a doskládal jsem tu hromadu dřeva, která byla rozdělaná.
Bax se celý den potuloval po venku, a já byl rád, že neměl tendenci utíkat ze dvora pryč.
Blížilo se k páté, když mi už dost začalo kručet v břiše, tak jsem se rozhodl pro teplou večeři.
Osprchoval jsem se, převlékl, a po zkontrolování Mica jsem se pustil do vaření, zatímco si Korina donesla svůj notebook a něco si tam sepisovala.
Ani jsem nepostřehl, kdy do kuchyně vešel Mic.
Byl celý rozčepýřený, jak zřejmě zrovna vstal z postele, celý pomačkaný, i když měl vlhké tváře, jak se nejspíš byl opláchnout. Ale vypadal, že je mu lépe. A v tom pyžamu fakt vypadal roztomile.
Odložil jsem nůž, když se na mě nalepil, a jednou rukou si ho přitáhl víc k sobě. Políbil jsem ho do vlasů a pak na rty…
„Vy jste tak krásně zamilovaní,“ zaslechl jsem za sebou Korinin povzdech.
A když jsem se na ni otočil, měla lokty opřené o stůl a se zasněným pohledem na nás si podpírala bradu.
„Korina dělala oběd, chceš zkusit, nebo počkáš až na večeři? Tak bude ale nejdříve tak za hodinu,“ vrátil jsem svou pozornost k Micovi.
„Je ti lépe? Cítíš se dobře, nebo chceš raději k tomu doktorovi?“
Micah
Jak jsem byl zahleděný na Jaye, vůbec jsem si nevšiml Koriny, která byla v kuchyni taky.
Jo, málem bych zapomněl, že máme strávníka navíc.
Teda… Spíš, že má Jay strávníka navíc.
Víc jsem se zabořil do jeho hrudi, když jsem si uvědomil, že už myslím na nás jako společnou domácnost a zahuhlal dobré ráno.
„Už je mi mnohem líp," usmál jsem se na toho svého chlapa a zvedl hlavu, abych se zadíval na jeho tvář.
„A co ty? Odpočinul sis vůbec?" mírně jsem se zamračil a natáhl ruku, abych ho pohladil po tváři, kde mu začaly rašit vousy, takže to trochu škrábalo, ale kupodivu mi to nevadilo.
No, nejspíš si vůbec neodpočinul a mě bude něco říkat o doktorovi.
Víc jsem se o něj zapřel a pokusil se ho odtáhnout od linky, ale bylo to jako pokoušet se hnout se skálou.
„Fajn, vzdávám to," zafuněl jsem námahou. „Dodělám večeři a ty si sedneš. Musíš si taky odpočinout. Málo jsi spal, a jak tě znám, celý den ses nezastavil. Když jsem já musel ležet v posteli, tak ty si teď sedneš a já to dodělám. Jen mě naviguj a řekni, co chceš udělat. A Korinin oběd si dám třeba později nebo zítra… pokud teda neva…" zrozpačitěl jsem najednou, když mi došlo, jak rázně jsem na svůj vkus mluvil.
Ale když já nechtěl, aby se Jay zbytečně přepínal, a mě bylo už opravdu dobře.
„Necháš mě to dodělat, prosím?" řekl jsem už mírněji a hodil na Jaye psí pohled.
Jay
Začal jsem se smát, když se mě Mic snažil odtlačit od linky.
Ale když jsem viděl, jak dost sebejistě prohlásil, že bude dělat večeři, nakonec jsem ustoupil.
Sundal jsem si zástěru, natáhl ji Micovi, a ještě jsem mu vzadu udělal hezkou mašli.
„Tak jo, já se tu posadím, a budu tě navigovat. Nebo ti řeknu, co jsem chtěl udělat, a ty to doděláš podle sebe. A Korinin oběd můžeme sníst třeba i na snídani. Fakt toho tam ještě dost zbylo. Navařila jak pro armádu, a prasata nechovám a jídlo zbytečně nevyhazuji,“ ještě jednou jsem Mica políbil a pak už jsem si sedl na gauč, nohy hodil na židli a pohodlně se opřel.
„To je správný přístup,“ ozvala se Korina a konečně i ona přestala zasněně koukat a zvedla se od stolu.
„Půjdu ti obstarat Portose. Krmení je pořád tam, jak bývalo? A mám mu do toho něco přidat?“
Řekl jsem Korině, kde, co je, jakou dávku čeho, a že by mu mohla uklidit box, a pak ho teprve odvést do stáje. Myslel jsem si, že odmítne, ale ona souhlasila a hned odběhla.
Nejspíš taky potřebuje být chvíli sama se svými myšlenkami.
A tak jsem se mohl konečně věnovat Micovi. Řekl jsem mu, co jsem chystal, a on se do toho nakonec odvážně pustil sám. Jen, sem tam jsem mu poradil, jinak jsem celou dobu seděl, popíjel džus a fakt zamilovaně na něho koukal…
„Jak se osprchuji, namažeš mi potom ty záda, prosím? Nějak jsem to dneska s tou prací asi přehnal,“ protáhnul jsem se, až mi zakřupaly snad všechny obratle.
Jo, nejen dnešní práce, ale i včerejší, a pak ta cesta pro Korinu… To fakt jednoho zmůže. Dneska nejspíš odpadnu jak shnilá hruška. Ale… Rád bych použil ten lubrikační gel, co jsme s Micem koupili…
Micah
Byl jsem moc rád, že Jay neodmítnul.
Vážně na něm byla vidět trochu únava a nebylo se čemu divit. Za to já jsem prospal skoro celý den.
Navíc, když promluvil o svých zádech, došlo mi, že jsem mu s tím nijak nepomohl.
„Omlouvám se, že přidělávám starosti," zamumlal jsem a na moment ještě přešel k Jayovi, vecpal se mu na klín a stulil na hrudi.
„Ty záda ti určitě namažu. Sice masírovat neumím, ale nějak to zvládnu. Hlavně bys měl být opatrnější. A zítra ráno ti pomůžu s Portosem, a řekneš mi, co mám udělat a budeš se šetřit. A bez debat nebo tě nacpu do auta a odvezu k doktorovi," zabručel jsem, ale pak se začervenal, když mi došlo, jak mluvím, a zastyděl se.
„Raději půjdu dělat tu večeři," slezl jsem z Jayova klínu, ještě se nahnul pro polibek, a pak už odběhl k lince, abysme mohli ještě dneska povečeřet.
Navíc mi solidně začalo kručet v břiše a měl jsem pořádný hlad.
Mohl jsem si vzít to, co dělala Korina na oběd, ale nechtěl jsem se cpát, když za chvilku bude večeře od Jaye, kterou bych pak nejspíš nesnědl.
Trvalo to možná trochu dýl, a nejspíš to nebylo přesně to, co si Jay usmyslel, že bude vařit, ale s jeho pomocí a radami z toho nakonec vyšlo něco kupodivu poživatelného, co i hezky vonělo.
Přitáhlo to dokonce Damiena, který byl podle Jaye taky skoro celý den zavřený u sebe, kvůli nějakému projektu, který musel mít brzo hotový.
Když se vrátila i Korina, než se umyla, prostřel jsem stůl, a pak se zaběhl obléknout i já, abych u stolu neseděl jen ve spodkách.
Jay
Jo, fakticky jsem byl utahaný. I když jsem z Mica ani na chvíli nespustil oči, přesto jsem se chvílemi přistihl, že začínám podřimovat.
Ale když to už vonělo po celém baráku, tak jsem byl rozhodně víc než vzhůru. Měl jsem hlad, a vonělo to opravdu dobře. Tak dobře, že došel i Damien.
Když jsme si posedali ke stolu, zavládla tu vážně příjemná atmosféra. Nemluvili jsme o problému, který nás pálí, spíš o běžných věcech. A po těch dnech samoty jsem si tu společnost opravdu užíval.
Ale nejvíc samozřejmě Mica.
Jednou mu o Gerardovi řeknu, ale ne teď. To má čas. Teď jsem zamilovaný znovu a do Mica. A já nechci, aby se cítil špatně, kdybych začal mluvit o svém mrtvém příteli. A byl jsem rád, že i Korina ho nezmínila. Viděli se sice jen jednou, ale i tak…
No, nebudu si kazit příjemný večer smutnými vzpomínkami.
Večeře do mě padla, jen to zahučelo. Vážně to bylo dobré, a všichni jsme to i Micovi pochválili.
„Dneska půjdu asi brzy spát, jsem taky nějaká utahaná,“ ozvala se Korina, když jsme sklízeli ze stolu.
„Se divím, že jsi nespala předtím,“ zabručel Damien.
Ale ten měl co povídat, taky zíval na celé kolo.
„Zajdu ještě s Baxem ven a mrknu na Portose, jestli jsi z něho neudělala krávu,“ mrknul jsem na Korinu a ta se málem nafoukla.
Popošel jsem k Micovi a přitáhl si ho do náruče. Málem o mě otřel špinavý příbor, který chtěl strčit do myčky, tak jsem mu ho vzal z ruky a položil na linku.
„Jestli chceš, můžeš jít se mnou, ukážu ti, co kde je, jak se, co dělá, Bax se zatím vyvenčí, a jak se vrátíme, tak… zalezeme spolu do postele, ano?“ poslední slova jsem mu zašeptal do ucha s výmluvným tónem.