Jay
Už se hrot propisky dotýkal papíru, abych ho podepsal, když jsem se po Micových slovech zarazil a zahleděl se na balík.
Takže takhle je to. Já to tak necítím jako Mic, ale věřím tomu, že to, co říká, je pravda.
„Jay?“ ozvala se Nely a zadávala se na mě.
„Ach, promiň, jen jsem se zamyslel,“ vzpamatoval jsem se, rychle podepsal dodejku.
Vzal jsem balík, chytl druhou rukou Mica kolem ramen, a raději se rozloučili a rychle vyšli ven.
„Jsi v pohodě?“ zastavili jsme se kousek dál od pošty.
Zadíval jsem se na Mica, a pak zase na balík.
„Když tak přemýšlím… Korina je asi uživatel biče. Určitě. Je to Řekyně, pochází z Athén, je ode mne starší o pět let. S orlím nosem, tmavýma očima, nádhernýma vlasama, štíhlá, vysportovaná. Pamatuji si ji. Byla u nás, a pamatuji si, že měla u sebe bič. Dost si rozuměla s dědou, a já teď už vím proč. Nejspíš ona věděla, že je Pozorovatel. Poprvé k nám přišla, když jsem dostal kopí…“
V tu chvíli jsem se zarazil.
Kopí mi předal děda, ale to, že tu v tu chvíli bylo, znamenalo, že v tu dobu zemřel Uživatel Štíra, a ona o tom věděla.
Pokud jsem ten bič teď dostal, tak nejspíš proto, že Korina Douka je v nebezpečí, nebo je mrtvá.
Jo, další, kterou jsem znal jménem.
„Mám na ni doma kontakt, zkusím se s ní spojit. Možná ještě není mrtvá,“ dodal jsem ještě, ale pak jsem balík strčil pod paží, narovnal se a rozhlédl se kolem sebe, jako bych čekal, že na mě Korina odněkud vyskočí s tím, že se jednalo o vtip.
Jo, vždycky byla veselá, ale uměla být i přísná…
Ale teď se musím soustředit na to, proč jsme sem jeli.
„Tak jdeme za Fredem,“ chytl jsem Mica za ruku a vyrazili jsme za vesnickým veterinářem.
Micah
Nevím proč, ale i když jsem pocítil podivný tlak a znovu jsem uslyšel bubny, bolest se nedostavila.
Spíš jsem byl jen překvapen tím, že další Uživatel poslal Jayovi svou relikvii. To jen znamenalo, jak moc mu věří, jak moc i před svou smrtí doufali, že Jay dokáže nepřítele zastavit.
Trochu jsem se nafoukl, když začal mluvit o uživatelce Ryb a popsal ji možná až moc detailně.
Snad nežárlím?
Začervenal jsem se, jen zamumlal Jayovi odpověď, a pak už se nechal odvést za Fredem, místním veterinářem.
Celou cestu mě Jay držel za ruku a já z toho byl pořád nesvůj.
Ne, že bych to nechtěl, bylo to přímo ukázkové rande, ale pořád jsem byl mezi Jayovými přáteli, a netušil jsem, jak mě přijmou, a jak se na to budou dívat.
A když jsem nepřemýšlel nad tímhle, přemýšlel jsem nad Uživateli, Relikviemi, a co bude dál.
Vůbec jsem netušil, jak nepřítele zastavit, nebo co udělat. Podle Jayova dědy, Uživatel dokáže ovládnout pouze svoji Relikvii. Pokud by se pokusil použít Relikvii někoho jiného, mohlo by se stát, že Relikvie obrátí své síly proti Uživateli.
Něco jiného ovšem bylo, pokud by se všechny Relikvie shromáždily na jednom místě a pomocí složitého rituálu vyvolali jejich síly.
V tom případě by došlo k nashromáždění tak obrovské síly, že by zvládla zničit půl Zeměkoule, nebo právě otevřít bránu do jiných dimenzí.
V tomhle případě démonům, uvězněným v hlubinách času, aby se zabránilo v opětovnému návratu na náš svět. Je paradoxní, že právě ty Relikvie, které démony zahnali do propasti a uvěznili, je taky můžou osvobodit.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani nevšiml, kdy jsme došli k rodinnému domku, dokud mě neprobraly hlasy, jak na mě někdo mluvil.
Jay
Byl jsem zamyšlený, stejně jako Micah. Vypadalo to, že usilovně nad něčím přemýšlí, a já se ani nedivil.
Celou cestu mlčel, a i když byl červený, nejspíš proto, že jsem ho vedl za ruku, neprotestoval a vypadal, že je opravdu myšlenkami úplně někde jinde. Probral se až ve chvíli, kdy jsme došli k Fredovi, který byl právě venku a vyprovázel paní Woodsovou s jejím kocourem.
Pozdravil jsem se s ní, poptal se, jestli komoda drží, a hned jsem se domluvil, že se u ní zastavím, než pojedeme domů, a vezmu její židle, které chtěla opravit.
Vešli jsme k Fredovi do ordinace, a ten se mě hned ptal, jestli je něco s Portosem, když jsem přišel takhle nečekaně, a zvědavě se zadíval na Mica.
„Tohle je můj přítel, Micah Wells. Možná ho teď uvidíte častěji. A tohle je Fred Moon, náš vesnický veterinář, a řekl bych, že nejlepší v okolí minimálně několika stovek mil. Portos ho miluje a nejspíš si ho zamiluje i Bax,“ postrčil jsem Mica dopředu, aby se seznámil s Fredem.
„Bax?“ otočil se na mě Fred, jen co se pozdravil s Micem.
„No, pořídil jsem si psa,“ podrbal jsem se ve svých rozcuchaných vlasech. „A možná bys měl upozornit ty, co chodí do lesa, aby si dávali pozor, posledně jsem narazil na divoké vlky a netvářili se zrovna přátelsky. Už jsem upozornil i kluky z lesní správy. Jsem tu vlastně proto, abych se s tebou domluvil, jestli by ses u nás zastavil, podíval se na štěně, a hned i preventivně na Portose. Nemá viditelně žádné problémy, ale jen pro jistotu. Minule se dost vyplašil. Málem na něho zaútočil chřestýš, když jsme byli stahovat dřevo. Ale byl jsem rychlejší a naštěstí se nic nestalo.“
„Dobře, půjdu asi hned. Jen to tu zavřu a pak pojedu k tobě. To štěně, co je to za psa?“
Řekl jsem Fredovi, jak je Bax starý, co je to za psa, a že pro něho mám jen málo základních věcí.
Fred si ho hned zapsal do databáze svých zvířecích pacientů. Rozloučili jsme se s tím, že já se ještě stavím u paní Woodsové pro židle, a Fred mezitím nachystá pro Baxe co je potřeba, naloží to, a pojede rovnou ke mně a tam se setkáme. Jen jsem ho upozornil, ať se nediví, že mám doma jednoho podnájemníka navíc, kdyby náhodou přijel dříve než my.
A taky, hned jak jsme vyšli ven, jsem zavolal Damienovi, aby věděl, že se tam může objevit postarší pán, že je to veterinář a jede se podívat na Portose a Baxe.
„No, a my jedeme pro ty židle,“ došli jsme zpátky k autu a já hodil balík na zadní sedadlo.
Jeli jsme velkým autem, takže nebyl problém židle hodit na korbu a hned je vzít k sobě, aby paní Woodsová nemusela dlouho čekat na opravu.
Micah
Tak trochu jsem si připadal zbytečný, protože to opravdu vypadalo, že Jaye všichni milují.
Nejspíš si na to budu muset zvyknout, ale i tak. Tohle všechno, pro mě bylo úplně nové.
Nedokázal jsem se s nikým přátelit, protože jsem nikdy nenašel odvahu někoho oslovit.
Vždy jsem si připadal bezvýznamný a zbytečný, málo výrazný na to, aby se mnou někdo zabýval. A ještě víc se to zhoršilo po mámině smrti, což vlastně mělo za následek mé přestěhování.
Představa, že žiju v nějakém obrovském městě mi stahovala žaludek do malé kuličky.
Myslel jsem si, že bych u veterináře koupil něco dobrého pro Baxe, ale nakonec to bylo spíš jen o domluvě a o tom, že veterinář přijede k nám, aby se na štěně podíval.
A až při cestě zpátky, kdy jsme na autě měli už naložené židle a v košíku několik čerstvých vajec, hromadu zeleniny, ovoce, kus koláče a v chladícím boxu domácí slepici, jsem si uvědomil, že jsme vůbec nic nekoupili. Chtěl jsem se zastavit v obchodě, ale přitom všem jsem na to zapomněl a říkat teď Jayovi, ať to obrátí, bylo hloupé.
Vlastně…
Mám u něj své kolo, tak můžu některý den sjet sám nakoupit. Není to tak daleko, a když si pořídím nějaký pevný batoh na záda, unesu tak spoustu věcí.
Když jsme se vrátili domů, veterinář akorát vytahoval své věci z auta, takže pak rovnou pomohl Jayovi se židlemi, zatímco já jsem popadl balík a výslužku od té milé paní a přešel do domu.
„Všechno v pořádku?" zastavil mě Damien, kterého jsem si vůbec nevšiml.
„Hm? Jo…" zabručel jsem.
„Já jen, že zíráš na ty vejce, jako bys čekal, že se z nich něco vylíhne," pozvedl obočí Damien.
Jen jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou.
Uklidil jsem jídlo do lednice, koláč nachystal na talíř, dal postavit na kávu, a popadl balík, který jsem odnesl do Jayovy ložnice, abych ho přidal do truhly k ostatním Relikviím.
Jay
Když jsme se vrátili, Fred už vykládal věci z auta. Přijel chvíli přede mnou, a prý už se seznámil s novým nájemníkem.
A taky s Baxem. Ale než ho prohlídne, tak mi hodí ty věci a podívá se na Portose.
Pomohl mi sundat a schovat židle do dílny, a pak si vzal své věci a šel k Portosovi. U toho jsem mu vždycky musel asistovat, a tak jsem jen zaběhl do chodby, svléknul jsem si triko, a hodil na sebe aspoň pracovní košili. A v té chvíli, kdy jsem se převlékal, jsem zaslechl mluvit Damiena s Micem.
Na moment jsem se zarazil a zapřemýšlel, jestli mám jít za ním. Ale nakonec jsem šel za Fredem, protože ten už na mě čekal, a bylo potřeba, abych mu pomohl.
Přesto mi vrtalo hlavou, co s Micem může být. Je možné, že by na něho znovu dolehlo to, že se u mě objevila nová relikvive? Vážně ho to tak bere, nebo je v tom něco jiného?
Třeba jsem udělal něco já, něco, čeho si nejsem vědom?
No, snad mu potom zlepším náladu. Doufám…
U Portose jsme strávili asi půl hodiny, pak jsme ho ještě vyvedli ven do ohrady, kde se mu Fred ještě chvíli věnoval.
Jo, vážně ho Portos miluje. Poslouchá ho snad víc než mě.
„Vypadá, že je v pořádku, ale měl bys mu pro jistotu vyměnit podkovy. Můžeme se domluvit, třeba příští týden zatím je to dobrý, ale pro jistotu,“ nakonec se Fred ke mně vrátil. „A teď jdeme na toho malého trhače.“
Společně jsme pak vešli do domu, a jen co jsem se tam objevil, Bax se znovu vrhnul na mé nohavice.
„S takovou budu za chvíli bez kalhot,“ povzdechl jsem si, a raději vzal Baxe na ruce.
Vešli jsme do kuchyně, kde se Fred usadil na stolku, otevřel svou brašnu, vytáhl, co potřeboval, a Baxe si postavil na stolek. Ten, jako by věděl, že je to důležité, se najednou zklidnil, a stál a čekal, až ho vyšetří.
Pak se Fred podíval do očkovacího průkazu a spokojeně zakýval hlavou.
„Přeočkování za měsíc, napiš si to do kalendáře, když tak ti pak ještě zavolám. Jinak je v pořádku a bude z něho fakt hezký pes,“ otevřel si Fred notebook, když jsme uklidili stolek a Baxe zase sundali na zem.
Zapsal si tam všechno ohledně Portose i Baxe, a pak ho spokojeně zaklapnul.
„Dal bych si kafe. Teda, pokud nemáte nějakou práci. Co?“
Micah
Chvilku jsem klečel u truhly a vlastně zjistil, že ani nevím, nad čím přemýšlím.
Cesta do vesnice byla na jednu stranu velmi příjemná a uklidňující, ale na stranu druhou mi zase ukázala důvod, proč bych s Jayem neměl zůstávat.
Miluju ho, opravdu strašně moc, ale bojím se, že mu nedám to, co si zaslouží.
Ještě chvilku jsem zíral na truhlu, než jsem vyšel z ložnice a zrovna zaslechl hlasy z kuchyně ohledně přeočkování a kávy.
Musím se sebrat. Nesmím Jayovi udělat ostudu. Navíc…
Asi mi s takovou brzo uteče, pokud se pořád budu utápět v depresi.
Když jsem však vešel do kuchyně, došlo mi, že si s nimi vlastně nebudu moct o čem povídat, protože nic v podstatě neznám.
„Omlouvám se, ale můžu vám nabídnout jen koláč od té hodné paní. Péct ještě moc neumím," zamumlal jsem nejspíš nesouvisle, když jsem podal veterináři hrnek a talířek s kouskem koláče.
Nandal jsem i Jayovi a Damienovi, který se k nám přidal, rozlil jim kafe, a sobě si dal o polovinu menší porci než jim.
Sedl jsem si vedle Jaye a netrvalo dlouho, měl jsem na klíně Baxe, který byl najednou až moc poslušný a jen na mě upřeně zíral.
Pocuchal jsem mu prsty kožíšek a usmál se na něj, aby viděl, že jsem v pohodě.
Klid mu ale nevydržel dlouho, protože vzápětí jsem měl celý obličej oslintaný, když se na mě vrhnul za všeobecného veselí.
„Omlouvám se, ale půjdu se umýt," povzdechl jsem si nad tou spouští, když jsem Baxe ze sebe konečně serval a postavil na zem, kde se vrhnul na Jayovu nohavici.
„No, já půjdu taky," zvedl se i veterinář, se kterým jsem se rovnou rozloučil, a zamířil jsem hned do koupelny, abych se dal do pucu.
Jay
Kdyby tak Bax uměl mluvit, kdo ví, co by Micovi řekl, když na něho tak upřeně civěl.
Ale byl jsem rád za to neposedné štěně. Trochu to tu oživil, a Mic si na něho zvykne a pak mu už ani nepřijde, že je velký, až vyroste. A to právě proto, že Mic bude u toho, jak Bax bude růst…
Byl jsem rád, že mi Fred pro Baxe donesl prakticky všechno, včetně pelíšku. A tak jsem mu ho nechal tady v kuchyni, kde bývá nejtepleji, a v ložnici jsem mu nechal ten provizorní, udělaný z polštáře, abychom to nemuseli stále stěhovat.
Sice jsem mrkal na ten účet, co mi pak Fred s úsměvem dal, ale věděl jsem, že by mě nikdy neošidil, a vždycky mi dal to, co bylo potřeba, a všechno kvalitní.
Ještě jsem si u Fredova auta vyslechl, jak mám Baxe krmit, a že mi zavolá, až domluví překování Portose. Jezdím s ním do vedlejší vesnice, kde jsou velké stáje, a jejich majitel se mi vždycky o Portose stará, pokud musím třeba na pár dní odjet pryč a Stu taky nemůže. A když jedeme na překování, jezdí Fred pro jistotu se mnou, protože Portose zná ze všech nejlépe.
Když Fred odjel, vrátil jsem se do domu a mrknul se, jak jsme na tom s jídlem. Bylo toho dost, a pár dní vydržíme, i když nám přibyl Damien.
„Jestli nebude vadit, tak bych dneska dal k večeři to, co zbylo od oběda, aby se to spotřebovalo, a když tak můžu něco přidělat, pokud by to nikomu nestačilo,“ otočil jsem se na Damiena, který si právě vařil čaj s tím, že zas půjde na chvíli pracovat.
Prý mu to nevadí, sní prakticky všechno, a nevadí mu, pokud to bude přihřívané, a oběd byl fakt dobrý, tak si dá klidně opáčko.
Když se konečně ukázal i Mic, byl pořád jak přejetý parním válcem.
Jo, řekl jsem si, že mu dneska zlepším náladu, tak to zkusím hned.
Popadl jsem ho za ruku a bez řečí jsem ho táhl až nahoru do podkroví. Na druhém konci, kde už byl jen jeden pokoj, byly o něco menší dveře do místnosti, kterou jsem nechal v původním stavu, a vlastně to byl jediný prostor půdy, který nebyl předělaný na pokoj.
Byly tu uloženy různé věci, nějaká ta skříň, truhla nebo komoda, a jednu z těch dvou truhel jsem otevřel a potáhl jsem Mica dolů, aby si klekl vedle mě.
„Hele, říkal jsi ve vesnici, že bys potřeboval kuchařku. Tady máš výběr. Zůstaly po mámě, a je jich fakt hodně. Tak můžeš podle toho vařit a zkoušet, jak se ti bude chtít. Klidně je všechny odneseme dolů do kuchyně, co ty na to?“
Micah
Pořádně jsem se opláchl, abych smyl slinty, i co jsem měl ve vlasech, převlékl si triko, a pak se vrátil do kuchyně, kde už byl Jay sám, protože Damien šel znovu pracovat.
Když mě Jay popadl za ruku a někam táhl, už jsem se lekl, že teď nadešla moje hodinka a konečně si to jde se mnou všechno vyříkat.
Jenže místo do ložnice jsme zamířili do podkroví, minuli Damienův dočasný pokoj a vešli do další místnosti, která spíš vypadala jako nějaké skladiště nebo spíš obývák, kde byly uloženy nepotřebné věci. I přesto, že bylo všechno pokryto drobnou vrstvou prachu, bylo všechno pečlivě poskládáno.
Možná mě chce Jay vyhodit sem? Aby měl ode mě pokoj?
Byl jsem tak zabraný do myšlenek, že jsem ani nepostřehl, kdy Jay otevřel jednu truhlu, dokud mě nepotáhl dolů.
Chvilku jsem zíral na ten obsah, než mi došly Jayova slova.
Sem prostě cíťa. Vím to. A romantik. A nic romantičtějšího jsem ještě nedostal.
„To je…" podíval jsem se na Jaye, a pak se rozbulel jako malé děcko.
Vrhl jsem se mu kolem krku a soplil mu košili, jak jsem z toho byl úplně na měkko.
„Miluju tě, víš to?" zavyl jsem do jeho ramene. „To je… to nejromantičtější… co mi kdo dal… myslel jsem si… že jsi mě neslyšel… nebo ti to vadilo… mrzí mě to… že se chovám jako idiot… ale já… moc tě miluju a nechci tě… ztratit… jsi ten nejlepší chlap… a všichni tě mají moc rádi… a já jsem jen šedá myška a nic neznamenám… nechci, ti dělat ostudu…"
Bulel jsem dál a máčel svými slzami jeho tvář, takže nejspíš za chvilku vypadal jako já, když mě oblízne Bax.
Ale pravda byla, že tohle… Tohle bylo opravdu velké překvapení, a já se styděl za to, jak jsem se před tím choval. Nezměním se ze dne na den, budu mít pochybnosti, ale musím začít Jayovi víc věřit.
Musím začít víc věřit v náš vztah.
Jay
Nejprve jsem se lekl, že jsem tohle udělal špatně. Že jsem tu Mica neměl vůbec vodit.
Když se rozbulel, nevěděl jsem, jak mám reagovat.
Ale když se konečně vymáčkl, oddechl jsem si, ale hned na to jsem se i podivil.
„Fakt romantické? Jako tohle?“ podíval jsem se na moment do truhly. „Kdyby to byla kytka… Ale víš co? Jsem rád, že ti to udělalo radost. Zdál ses mi takový nějaký… přejetý, a nevěděl jsem, čím tě mám potěšit. A nemyslím si, že mě mají všichni rádi. Spíš tady ve vesnici vycházíme většina spolu dobře. Aspoň já to tak vidím,“ trochu jsem si Mica oddálil a otřel mu dlaní jeho mokré tváře.
„A nebreč, já pak vážně nevím, jak reagovat na slzy. Teda aspoň na tyhle,“ usmál jsem se a políbil jsem ho.
„Tak pojď, vezmeme pár kuchařek dolů do kuchyně. Myslím, že mezi nimi jsou i nějaké s jednoduššími recepty. Máma byla, řekl bych, sběratelka kuchařek, proto jich je tolik. Já je skoro nikdy nepoužíval. Vždycky jsem vařil od oka a co mi zrovna pod ruku přišlo,“ vytáhl jsem z truhly pár kuchařek, dal je Micovi do náruče.
Pak jsem jich taky pár vzal, zavřel jsem truhlu, a už jsme to šmatlali dolů do kuchyně, kde přeci jen bylo více světla a mohl se na ně podívat blíže.
„Kdybys chtěl, klidně si můžeš to podkroví i sám prohlédnout. Je tam spousta věcí, a možná se ti něco bude líbit, nebo se ti něco bude hodit. Klidně si to můžeš půjčit nebo vzít. Stejně přemýšlím, že si někdy udělám prostor a pořádně to projdu, a udělám v tom trochu pořádek. Začíná se to tam přeplňovat různými věcmi.“
Když jsme uložili kuchařky na kuchyňský stůl, ještě jsem se rozhlédl, kde bychom je uložili.
„Udělám na ně poličku, abys pro ně nemusel běhat nahoru. Bude jenom pro tebe a tvoje kuchařky,“ ukázal jsem na volné místo na stěně, kam by se police perfektně hodila, a já už měl v hlavě i představu, jak bude vypadat. „A já se mrknu zatím na ten kontakt na Korinu a zkusím ji zavolat, ano?“
Micah
Když jsme se vrátili dolů do kuchyně, pořád jsem byl duchem nepřítomen z toho, co se stalo v podkroví. No, pro někoho je romantická kytka, pro někoho kuchařky.
A když Jay řekl, že mi pro ně udělá poličku a budou jen moje, znovu jsem se rozbulel, a měl mě na krku. Jo, prostě je to úžasný chlap.
Pak jsem ho už ale vyhodil s tím, že by měl jít zavolat té Korině, jinak ho celého štěstím zasoplím, a sám jsem si sedl za stůl, abych se podíval, co jsme přinesli.
Nechtěl jsem se v té truhle přehrabovat, tak jsme popadli ty, co ležely nahoře, a k mému překvapení to byly jak nové kuchařky, tak i starší.
Dvě tam byly dokonce s koláči a dezerty, a hned jsem je otevřel, abych si udělal případné poznámky.
A když jsem tak knihou listoval, hned mě napadlo, že bych si mohl dělat záložky.
Zaběhl jsem do obýváku pro papíry, které tam Jay měl, lepidlo, pravítko a tužku, vrátil se zpátky do kuchyně, vyhrabal nůžky a pustil se do práce.
Za chvilku už se mi na stole nakupilo pár záložek, které si budu dávat k receptům, co se mi zalíbí a chtěl bych je vyzkoušet.
Úplně jsem se do toho ponořil, že jsem skoro ani nevnímal Damiena, který si přišel pro čaj, ale zase odešel s tím, že mě nebude rušit.
Jay
Mic asi nikdy nepřestane brečet. Ale tentokrát už jsem se nelekl, a spíš se jen usmíval, když se mi zase zavěsil na krk. Kdo by to byl řekl, že ho potěší taková věc, jako je kuchařka.
„Co se stalo, že je tak ubrečený?“ zastavil se u mě Damien s hrnkem čaje v ruce.
Právě jsem seděl u svého pracovního stolu a procházel zápisník, kde jsem měl zapsané snad všechny telefonní čísla, s kterými jsem kdy přišel do styku. Spíš jsem ho převzal po dědovi, a jen jsem si tam doplňoval svoje nové kontakty.
Na moment jsem se ohlédl ke kuchyni, kde Mic seděl u stolu a procházel kuchařky, a něco si tam lepil a stříhal, a pak se s úsměvem podíval na Damiena.
„Dostal kuchařky po mé mámě, a tak trochu ho to dojalo,“ převrátil jsem list v diáři, a hned na to vyskočil na nohy, až se Damien lekl.
„Jo, věděl jsem, že to tu bude. Jen doufám, že na Korinu to číslo bude ještě platit,“ rychle jsem popadl telefon a už vytáčel číslo.
„Korina?“
„Jo, Uživatelka znamení ryb, dneska jsem dostal balík a v ní byl Bič bohyně Nemesis. Chci vědět, jestli žije, a snad bu- Korino!“ nedopověděl jsem, ale vzápětí vykřikl její jméno, když se mi ozvala v telefonu.
Zněla docela nervózně, hned pojal podezření, že je něco špatně. Na druhou stranu – žije. A to je hlavní.
„Jay! Dostal jsi balík? Přijela jsem z Evropy, chci se dostat k tobě, ale mám problémy! Proto jsem ti ho poslala. Nemám se k tobě, jak dostat! Každý pokus přijet vlakem, autobusem nebo autem ztroskotal, a já musela utíkat! Nevím, kdo to je, ale pořád mě někdo pronásleduje už od momentu, kdy jsem vyšla z letiště. Teď jsem se schovala v jednom hotelu, ale nevím, na jak dlouho. Můžeš pro mě přijet?“
Mohl jsem si být na sto procent jistý, že když Korinin hlas zněl takto, tak ty problémy rozhodně má a začíná být zoufalá. Což v jejím případě musím brát vážně, protože si zatím se vším doteď poradila. Aspoň co vím.
„Kde konkrétně jsi,“ zeptal jsem se, a pak už na papír rychle škrábal informace, které na mě chrlila jedním dechem.
Micah
Právě jsem lepil poslední záložku, když se do kuchyně přihnal Jay, že musí pro Korinu.
Lekl jsem se a vyskočil na nohy tak prudce, až jsem skončil na zemi na zadku, jak se mi zatočila hlava.
Zabrblal jsem, že mě Jay nemá tak děsit, ale pak už poslouchal, jaké má Uživatelka Ryb problémy a Jay pro ni musí jet. Bohužel, byla ve vzdálenějším městě, takže to znamená, že bude Jay pryč několik hodin.
Uvažoval jsem, co bude nejlepší, ale nakonec jsme se domluvili, že raději zůstanu doma.
Tady jsem v bezpečí, a pokud někdo po Korině jde, mohl bych nás všechny vystavit zbytečnému riziku, jen svou přítomností.
Když si však chtěl Jay vzít kopí, zarazil jsem ho.
„Jay, věř mi," otočil jsem si ho čelem k sobě a sevřel jeho tvář ve svých dlaních.
Nevím, kde jsem vzal tu jistotu, ale prostě jsem najednou věděl, co dělat.
Teď máme šanci zachránit dalšího Uživatele. Musíme ho zachránit.
„S kopími bys byl nápadný. Ale jsou to tvoje kopí. Ty jsi právoplatný Uživatel. Přijdou k tobě, když je budeš potřebovat. Stačí pomyslet. Nevím, jak to vím, ale cítím, že to tak má být. Navíc… Ty a já… Naše spojení je mnohem silnější. Pokud budeš mít problémy, ucítím to, stejně jako ty, když budu mít problémy já. Děda psal, že Strážce může svým Uživatelům pomoct i na dálku. Nevím, co zmůžu, když nic neumím, ale vím jistě, že kopí k tobě přijdou, pokud je budeš potřebovat."
Byla to snad nejdelší plynulá řeč, kterou jsem zvládl, a v duchu si gratuloval.
Jenže už nemůžu být tak slabý. Teď už to není jen o nějakém povídání. Už je to vážné.
Domluvili jsme se, že zatím nachystám pro Korinu pokoj v patře, a budeme s Damienem na přijmu, kdyby se cokoliv stalo.
Dokonce jsem se osmělil natolik, že když jsem Jaye vyprovodil k autu, sám jsem ho políbil, i když možná trochu neohrabaně.
„Dávej na sebe, prosím, pozor," zašeptal jsem, a pak už ho pustil, protože každá vteřina byla drahá.
Jay
Viděl jsem na Micovi, že je nervózní, a vážně jsme přemýšleli, jak to udělat. Normálně bych ho vzal s sebou, ale byl tu Damien, a zůstal by několik hodin bez ochrany. A v tomhle by mu nepomohl ani Bax, ani Portos. Leda že by uměl jezdit na koni a rychle by utekl.
Trochu jsem se zarazil, když Mic říkal, abych nechal kopí doma.
Nemyslím si, že bych s nimi byl nápadný, když je budu mít v autě schované. Ale nakonec jsem kývnul.
Musím mu věřit. Je to strážce a jako takový by měl vědět, co říká, i když je v tom úplně nový. A nikdo ho na tuto roli nepřipravil. Prostě do toho byl hozený a starej se…
„Budu dávat pozor. Ale vy taky, ano? Kdyby něco, tak raději utečte do města ke Stuovi. V chodbě jsou klíče od druhého auta,“ taky jsem ho políbil, na moment objal, a pak už jsem naskočil do auta a vyjel.
Cesta do Plattsburghu při tom, že je už podvečer a provoz se zmírní, bude stejně trvat prakticky přes dvě hodiny. Při slabém provozu minimálně dvě a půl hodiny. Pak, než najdu Korinu, a než se vrátím zpátky…
Už teď, když jsem vyjel, jsem se modlil, aby se za těch minimálně šest hodin něco nestalo.
Hodil jsem si telefon na handsfree, a hned jsem zavolal Korině, aby věděla, že už pro ni jedu a má se nachystat.
Blížilo se k sedmé hodině, tak jsem počítal, že kolem desáté bych ji mohl vyzvednout. A doufal jsem, že bude v pořádku…
Micah
Díval jsem se za autem, dokud mi nezmizelo z očí, a pak se teprve vrátil domů.
Byl jsem nervózní, a nevím, jestli jsem neudělal chybu, když jsem přešel do ložnice a zadíval se na kopí na stěně. Ale po mém doteku, kdy jsem cítil jejich energii a sílu, jsem se malinko uklidnil a věděl, že jsem udělal dobře. Prostě jsem to věděl.
Vrátil jsem se zpátky do kuchyně, abych si uklidil kuchařky a podíval se, jestli bych nemohl aspoň něco upéct. Jenže jak jsem byl myšlenkami pořád u Jaye, tak koláč skončil v koši, i když se mi Damien snažil pomoct, a potom, co jsem uklidil knížky do rohu kuchyňské linky, kde prozatím nepřekážely, raději jsem se rozhodl uklidit pro Korinu pokoj v podkroví, vedle toho Damienova.
Teda, ne, že by tam Jay měl nějaký velký nepořádek, ale bylo potřeba vysát prach, vyvětrat a povléct postel. Nakonec jsem nad úklidem strávil asi hodinu s tím, že jsem dal vyvětrat i peřinu a polštář.
Právě jsem se vracel dolů s kbelíkem a hadrou, jak jsem trochu stíral poličky a skříň, když mě zasáhl tak silný pocit bolesti, až jsem vykřikl, kbelík vypadl z ruky a já se jen tak tak zachytil stěny, abych nezahučel ze schodů dolů.
„Micu!" vykřikl Damien, který se přišel podívat, co se stalo, jak uslyšel rachot, když kbelík padal ze schodů.
Trochu naštvaně jsem se podíval na tu spoušť, kterou budu muset uklidit, a pak se nechal vytáhnout Damienem na nohy.
„Co se-"
Začal Damien, ale přerušil ho Baxův štěkot.
„Něco… něco se blíží…" zašeptal jsem, když se mi konečně rozjasnila mysl a já pochopil, co ta náhlá bolest znamenala.
Bubny…
Zase ty zatracené bubny. A bolest. Ale…
Tentokrát jsem se jí nenechal pohltit. Musím ochránit Damiena. Musím ochránit tenhle dům. Musím ochránit Relikvie. Teda… Aspoň se o to musím pokusit.
Jo, nejsem moc nebojácný.
„Musíš se schovat," zašeptal jsem, když jsme opatrně sešli dolů.
Baxovo štěkání se změnilo v kňučení, pak udělal loužičku, celý se roztřásl a pokoušel se schovat pod komodu vedle zadních dveří.
I já cítil to nesmírné zlo, které proudilo z venku.
A v tu chvíli…
„Portos!" vykřikl jsem, vrazil Baxe Damienovi, zakřičel na něj, ať se ani nehne a sám jsem vyrazil z domu směrem ke stájím.
Jay
Byl jsem asi v polovině cesty, když jsem musel zajet na krajnici a zastavit.
Měl jsem zvláštní pocit něčeho nedobrého. Snad bezděčně jsem se otočil a přes zadní okno jsem se zadíval směrem ke kopcům, kde se ukrýval můj dům.
Stál jsem tam asi pět minut, a přemýšlel, jestli se nemám vrátit.
Pocit, že jsem je neměl nechat samotné, čím dál víc sílil a pral se s pocitem, že i Korina potřebuje mou pomoc.
Nakonec jsem se otočil zpátky, znovu nastartoval a vyjel za Korinou.
Musím Micovi a Damienovi věřit. Hlavně Micovi. Ví, co má dělat. On sám sice neví, jak to, že to ví, ale prostě ví…
Šlápl jsem na plyn, abych byl co nejdříve v Plattsburghu a mohl se hned vrátit domů.
I přesto, že jsem se snažil přesvědčit, že to bude dobré, že je to prostě jen taková představa, protože jsem do Mica zamilovaný, stejně mě ten pocit provázel celou cestu.
Když jsem vjel mezi první domy, musel jsem zpomalit, a hned jsem volal Korině. Začínalo se stmívat, a já potřeboval vědět, jestli je ještě v hotelu, nebo se ukrývá někde jinde.
Micah
Hned za dveřma mi připadalo, jako bych vešel do nějakého sirupu. Přitom se nic nezměnilo. Nebylo zataženo, nebylo pochmurno, nerozpršelo se, prostě svítilo zapadající slunce, tak jako když jsem se loučil s Jayem, mírně pofukoval teplejší větří a na první pohled by člověk nic nepoznal.
Na ten druhý, kromě toho pocitu, jsem si uvědomil, že vůbec neslyším zpívat ptáky a všude je až hrobové ticho.
Rozhlédl jsem se kolem, pokoušel se z hlavy vytěsnit dunění bubnů, a pak přeběhl ke stáji, kde jsem slyšel Portose frkat a dupat.
Když mě uviděl, jen pohodil hlavou, ale řeči zvířat jsem neuměl, takže pokud mě upozorňoval na nebezpečí, nepoznal jsem to.
„Jen klid, hochu," zašeptal jsem a pohladil ho po hlavě.
Zdálo se mi to nebo se mírně třásl?
Ale možná se třásla moje ruka, těžko říct.
Portos vypadal nezraněný, a já popravdě ani netušil, co bych teď měl dělat.
Pustit ho? Aby se raději schoval sám? Nechat ho takhle a doufat, že nepřítele nenapadne mu ublížit?
A je tu vůbec nějaký nepřítel?
Možná si to jen namlouvám…
Ne, někdo tu je. Ten pocit… Ten nepřišel jen sám od sebe.
Cítím přítomnost něčeho zlého.
Měl bych zavolat Jayovi? Ne, raději ne. Nebudu ho rušit a obtěžovat. Jestli řídí, musí se soustředit.
Navíc jede někam, kde to ani nezná. Kromě toho, jsem mu řekl, ať mi věří, že se o dům postarám.
Hm, nevím, jak mě něco takového mohlo napadnout.
Na moment jsem se zašklebil nad svými myšlenkami, a pak nadskočil, když jsem někde za stájí zaslechl ránu.
Musím se vrátit do domu.
A pak mě to napadlo.
Pootevřel jsem dvířka Portosova boxu, a ještě jednou ho pohladil.
„Pokud by se něco stalo, tak utíkej tam, kde to znáš, a kde tě bude Jay hledat, ano?" zašeptal jsem.
Bezva. Povídám si s koněm.
Ale Portos zafrkal, jako by mi rozuměl, a drcnul do mě, snad abych už vypadnul.
Vykoukl jsem ze stáje, a když byl vzduch čistý, rozeběhl jsem se zpátky k domu.
Ale zhruba v polovině cesty mě bolest znovu zasáhla tak tvrdě, až jsem zakopl a jen tak tak udržel balanc, abych se nevyválel v trávě.
„Dobrý podvečer, pane Wellsi. Nebo bych měl říct… nový Strážce?" zaslechl jsem za sebou hluboký hlas, při kterém se mi zježily všechny chlupy.
I ty, které nemám.
Jay
„Proč jsi nezůstala v hotelu?“
„Protože tam nebylo bezpečno, idiote! Proč asi?!“ křikla na mě Korina do telefonu, až mi málem praskl ušní bubínek.
„Kde jsi?“ odpověděl jsem ji, a ještě o něco víc zpomalil.
Najel jsem na volné parkovací místo u jednoho domu a zadal navigaci, podle toho, co mi Korina říkala.
„Je někdo poblíž? Nebo jsi sama? Pořádně se rozhlédni, kdyby něco, tak se přemísti a dej mi vědět!“ ještě jsem na ni křiknul a hovor vypnul.
Rozjel jsem se podle navigace do jednoho z městských parků, a doufal jsem, že tam ještě bude.
Cesta mi nezabrala víc jak deset minut, ale i za tu dobu se mohlo cokoliv stát.
Zaparkoval jsem, a v šeru, které přišlo s končícím dnem, jsem upřel zrak mezi stromy a vykročil.
Obezřetně jsem se rozhlížel, se sluchátkem na uchu a telefonem v kapse. Ale Korina zatím nevolala, tak by měla být někde tady.
„Jay!“ ozvalo se najednou kousek ode mne, když jsem byl víc parku mezi stromy.
Zastavil jsem se u lavičky, pískoviště a prolézaček, a podíval se napravo, odkud jsem slyšel Korinin hlas.
„Jay! Pozor!“ vykřikla najednou a vyběhla z poza stromu…
Prudce jsem se otočil tam, kam ukazovala, a na poslední chvíli jsem se vyhnul ráně jednoho z mečů, které jsem okamžitě poznal. Pamatoval jsem si dobře, jak jsem je u Japonských dvojčat obdivoval, a to jsem ještě nevěděl, že to jsou Relikvie a oni Uživatelé.
Nerozeznal jsem útočníka. Ale to, že držel tyhle dva krátké meče Gan Jiang a Mo Ye v rukách, pro mne znamenalo, že je to nepřítel, který je ukořistil.
Na okamžik jsem se zasekl. Byl jsem neozbrojený, ale vzpomněl jsem si vzápětí, co mi říkal Mic.
Musel jsem to zkusit. Jiná možnost obrany teď nebyla…
„Dokážeš přivolat svůj bič?!“ křiknul jsem na Korinu, která už byla pár kroků ode mne, a sám jsem se soustředil na svá kopí, která teď visela u mě v ložnici na zdi.
Micah
Na první pohled bych neřekl, že ten muž přede mnou, je někdo, kdo chce zničit svět.
Za normálních okolností bych se do něj snad i platonicky zamiloval, kdyby to byl jeden z mých klientů.
Jeho věk se nedal přesně určit, ale kdybych to měl srovnat s Jayem, připadal mi o něco mladší.
Štíhlé a vysportované tělo zvýrazňoval šedý oblek na míru s černým rolákem, který barevně ladil s dlouhými vlasy sepnutými stuhou do culíku.
Jemná, lehce opálená pleť zdůrazňovala zelené oči a středně plné rty, které se usmívaly.
Celkově to byl moc pohledný muž, na můj vkus až příliš pohledný, možná nepřirozeně pohledný.
Jenže to, co jsem z něj cítil…
„Pane Wellsi, je načase se seznámit a promluvit si," ozval se znovu ten muž, a zatímco on udělal krok dopředu, já zacouval o krok dozadu.
„Nejste-" začal jsem, ale pak se zarazil a ztuhl na místě.
Jay! Má problémy!
Musím se uklidnit. Potřebuje moji pomoc.
Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale tak rychle jako teď jsem snad v životě neutíkal.
Potřeboval jsem se soustředit, ale to s mužem venku nešlo, tak jsem vzal nohy na ramena a pádil do domu.
„Rychle zavři!" zaječel jsem na Damiena, když jsem s sebou pleskl v předsíni na zem.
Jen letmo jsem zahlédl muže venku, než se dveře zavřely.
Stál pořád na stejném místě, ale už se neusmíval. A jeho oči byly plné nenávisti.
„Pozavírej všechny okna a dveře! Honem!" rozkázal jsem Damienovi, zatímco jsem se s funěním sbíral
ze země.
„Čekáš, že ho to zastaví?!" odpověděl mi trochu nevrle Damien.
„To možná ne, ale já ano! Věř mi!" křikl jsem na něj a hnal se do Jayovy ložnice.
Kopí na stěně jako by pořád byly tady, ale zároveň nebyly.
Položil jsem na ně ruku a zavřel oči.
Doufal jsem, že když to nechám, když se tomu nebudu bránit, podvědomě udělám, co bude potřeba.
A skutečně… Na malý moment jsem byl u Jaye v nějakém parku. Na malý moment jsem zahlédl i druhou Uživatelku. Teď jsem je musel ochránit.
Potřebovali Strážce, i když jsem nepochyboval, že by se Jay dokázal ubránit sám.
Soustředil jsem se na kopí, bič bohyně Nemesis a Nyxin šál.
Tušil jsem, že by jim mohl pomoct. Něco mi prostě říkalo, ať jim ho pošlu taky.
Uběhlo možná pár vteřin, možná jen pár setin vteřiny, a kopí ze zdi zmizela úplně, stejně jako Nyxin šál a bič Nemesis z truhly.
Teď už to bylo na Jayovi. A na mě s Damienem, abychom ubránili tenhle dům.
Jay
Pocítil jsem to. To zvláštní brnění, které začínalo v prstech a procházelo postupně od rukou do celého těla. A pak… Měl jsem pocit, jako bych snad na vteřinu zahlédl Mica, ale místo toho jsem jen udiveně pohlédl na ruce, ve který jsem svíral kopí.
I nepřítel se na moment zarazil, ale pak se vzteklým zařvání provedl výpad. Okamžitě se musel stáhnout zpátky, když kolem mě zasvištěl Korinin bič a tu zahalenou postavu jen tak tak minul.
Uskočil na poslední chvíli.
„Nech to na sobě, ke mně se tak blízko nedostane!“ houkla na mě Korina.
A zatímco jednou rukou se snažila s bičem udržet nepřítele od nás dál, a druhou mě rychle zamotala do Nyxinina šálu tak, abych mě ruce volné, ale abych byl zároveň i chráněný.
„Tak jdeme na to,“ rozmáchla se a silně švihla bičem, až to prásklo večerním tichem jako výstřel z pistole.
Současně s tím jsem vyrazil vpřed.
Už to nebyl útočník a dva bezbranní lidé. Už to byli tři, a každý měl svou zbraň. A teď záleželo na tom, kdo bude lepší a rychlejší…