Jay Mitchell Hughes
Vysoký 189 cm, svalnatější, ale ne přehnaně, i přes svou postavu je hbitý a rychlý, 32 let
Žije na venkově, jeho dům je ale mimo obydlenou část. Je to taková samota, víc v lese, do vesnice Reading to má asi patnáct minut autem, do města Rutland pak něco přes hodinu. Nejen žije, ale i pracuje v lese, má rád práci se dřevem, stará se o dodávky dřeva a vyrábí nábytek, ale jen na zakázku. Není velkovýrobna, a práce ho baví právě proto, že je pánem svého času, a lidé si na jeho výtvor rádi počkají.
Má husté hnědo rezavé vlasy, v létě, když svítí hodně slunce, vytáhne barvu jeho vlasů až do zlatova.
Dlouhé po ramena, sem tam si je nechá zastřihnout, ale celá jeho úprava vlasů končí jen umytím a občasným rozčesáním. Oči má jasně modré, jako čisté nebe. Díky své postavě, vlasům, pohledu a rysům působí celkem divokým dojmem.
V domě od smrti rodičů žije sám, sourozence nemá…
Ve vesnici je celkem oblíbený pro svou nekonfliktní povahu. Většinou ho oslovují prvním jménem, ale občas i zkráceninou druhého jména. Když má chuť zajde do místní hospody na pivo a kus řeči. Všeobecně se o něm ví, že je na kluky, ale ve svém okolí s tím nemá problém.
Měl přítele, ale po jeho smrti si zatím nikoho nenašel.
Micah Wells
Vysoký 168 cm, štíhlý, vzhledově nevýrazný, má hnědé střapaté vlasy, které si sám stříhá, tmavě modré oči, plné rty, drobný nos. Sám sebe nepovažuje za nijak přitažlivého, ale úplně obyčejného, co se ztratí v davu. Když se na něj člověk ale pozorně zadívá, zaujme ho výrazná a nevšední barva jeho očí.
Je mu dvacet šest let a bydlí sám v malém a rozpadajícím se domku, který zdědil po svých prarodičích. Je to samotář, nemá rád velké davy lidí, špatně se orientuje v prostoru, chybí mu rozhodnost a síla se projevit. Je to snílek a možná tak trochu naivní romantik.
Je ale věrný a pro přátele by se rozkrájel. Momentálně žádné nemá, ale aspoň jednoho by si přál mít.
Dost ho svazuje i fakt, že je gay. Bojí se to říkat nahlas, pořád kolem sebe slyší předsudky na tohle téma, a on je nerad středem pozornosti.
Pracuje jako poslíček u jedné zásilkové firmy, kde ale není moc šťastný, protože jeho šéf se po něm vozí téměř dvacet čtyři hodin. Nemá však dost odvahy se mu postavit, nebo z práce odejít a najít si novou.
Lucas Scott
Vysoký 190 cm, štíhlý, šlachovitý, jeho minulost, stejně jako původ je obestřen tajemstvím. Získal nadpřirozenou sílu, neštítí se násilí, má jen jeden cíl a ten hodlá splnit.
Na první pohled působí jako aristokrat, má vystupování hodné šlechtice, dlouhé černé vlasy nosí stažené do culíku, tmavě zelené oči přitáhnout pozornost, ať jde kamkoliv, stejně jako dokonalé rysy jeho tváře a lehce opálená pleť.
Nic pro něj není cizí, dítě zabije stejně jako dospělého, nemá žádný cit, na nikom mu nezáleží. Lidi využívá jen jako prostředky k dosažení svého cíle.
Micah
Zazíval jsem na celé kolo a protáhl se na posteli, až mi zapraskaly kosti. Nebo to zaskřípala postel?
Možné to bylo.
Sice jsem měl svůj dům v klidné čtvrti města Rutland, ale žádná výhra to nebyla.
Dům jsem zdědil po prarodičích, kteří ho ale poněkud zapomněli opravit, a já si sotva našetřil na to, abych pokryl nejnutnější výdaje.
Dům mi sice úplně na hlavu ještě nepadal, z venku vypadal jako každý jiný tady, s předzahrádkou a malou zahradou za domem. Vloni se mi podařilo i celý dům vymalovat a do obýváku koupit nový koberec. Ale chtělo by to nový stůl do malé jídelny, která byla spojena s kuchyní, novou sedačku do obýváku, nové skříně do ložnice, novou postel, komodu, prostě celkově nový interiér.
A taky nejspíš budu muset brzo našetřit na novou střechu, a ještě letos musím objednat kominíka, než začnou mrazy.
A to tu nebylo nic neobvyklého, vzhledem k tomu, že jsme byli jen tři hodiny jízdy od nejbližšího města Kanady, Montrealu. Zimy tu byly chladné a dlouhé, léta teplé a vlhké.
Jednou tu naměřili dokonce čtyřicet stupňů v létě a čtyřicet v zimě.
Ještě jednou jsem se protáhl, a pak konečně vstal, abych se došoural do koupelny, která byla naproti na chodbě.
Včera jsem musel až do noci uklízet kanceláře v naší pobočce donáškové služby, tady v Rutlandu, protože podle svého šéfa jsem se opozdil o pět minut na jednu zakázku a on byl nucen klientovi uhradit ztrátu času.
Věděl jsem, že je to nesmysl. Jednak by si můj šéf pro cent nechal koleno vrtat, a jednak jsem nikam pozdě nepřijel, naopak jsem na klienta musel ještě čekat.
Ale odporovat jsem si nedovolil, místo toho jsem jen sklopil hlavu, když po mě řval, jak jsem neschopný, a jen díky jeho laskavosti mě ještě nevyhodil na ulici a měl bych si toho vážit.
Už mnohokrát jsem si říkal, že bych odešel.
Jenže… nemám rád změny a taky nevím, co jiného bych dělal.
Jsem vyučený vazač květin a s tímhle řemeslem se nikde opravdu neuchytím. A na to, abych si otevřel vlastní obchod a založil květinářství jsem fakt neměl finance.
Práce jako taková by mě bavila, měl jsem rád květiny, ale prostě to nešlo.
Opláchl jsem si obličej, vyčistil zuby, zašel na záchod, vzdal pokus o rozčesání vlasů, hodil na sebe obyčejné triko, mikinu a rifle, a přešel do kuchyně, abych si uvařil čaj a namazal aspoň housku s máslem.
Jay
Seděl jsem na pařezu právě poraženého stromu a díval se, jak o kus dál můj jediný kůň ožírá klestí. Nikdy jsem ho nepochopil. Řekl bych, že se raději bude krmit trávou na nedalekém paloučku, ale on ne.
Když už si ho beru s sebou do hůře dostupných míst, většinou jen postává a dívá se na mě, jak se lopotím, a čeká, kdy ten strom, který jsem se právě rozhodl sundat, konečně spadne.
Stejně jako teď.
Jen co strom s rachotem dopadl na zem, už se Portos ozýval, škubal se a chtěl jít za mnou.
No, ani ne tak za mnou, jako spíš jít ožrat ten právě spadlý strom.
Musel jsem ho jít odvázat a pustit, jinak by asi vyrval z kořenů i ten zdravý strom, u kterého jsem ho přivázal. Dokonce nechtěl ani jablko, které jsem mu nabídl.
Jen se na mě podíval, zhnuseně si odfrknul a už hlavou do mě drcal a naznačoval, že bych ho měl konečně pustit.
A tak teď sedím, sleduji ho, svačím, a občas mrknu k nebi, které je dnes obzvláště čisté, a slunce paří jako by chtělo spálit na popel všechno okolo.
Pracovní košili jsem měl úplně propocenou, ale nepřevlékal jsem se. Nemělo to cenu.
Jen co si trochu odpočinu, seřežu větve, očistím kmen a pak ho zapřáhnu za Portose a potáhneme domů. Jo, vyjde to akorát tak do setmění…
Otřel jsem si zpocené čelo i krk, zabalil jsem zbytky svačiny, napil se, a pak to všechno schoval do brašny.
„Tak, jdeme na to,“ postavil jsem se a přešel jsem k Portosovi, chytl ho za ohlávku a vedl ho dál, abych ho mohl přivázat.
Nahodil jsem pilu a po chvilce už se lesem ozývala má řetězovka…
Micah
Z domu jsem vyšel s půl hodinovým předstihem, abych svému šéfovi nedal žádnou záminku k tomu mě seřvat za pozdní příchod. Vždycky jsem chodil raději dříve, ale stejně se už několikrát stalo, že mi pan Hudson vynadal, že jsem přišel pozdě.
Prý mi psal zprávu, abych třeba přišel dřív, přitom mi nikdy nic nepsal. Prostě si na mě hned od začátku zasedl, aniž bych věděl proč. Bohužel, vždycky se někdo takový najde, s tím nic nenadělám.
Zadíval jsem se na nebe, batoh hodil do košíku na kole a vyvezl ho ven před dům.
Vypadalo to, že dneska bude jeden z těch teplejších dnů, ale já měl rád jistotu, navíc po ránu na kole bylo pořád chladno. Aspoň mě.
Šlápl jsem do pedálů, a za chvilku už si to mířil po cyklostezce do práce.
Takhle brzo tam býval jen šéf a kurýři, sekretářka a ti, co dělali v kancelářích chodili až na pozdější hodinu, takže v celé budově vládl poměrně klid.
Vyjel jsem výtahem do patra, kde měli kurýři šatny, abych se převlékl, svačinu dal do lednice, a o patro niž si vybral seznam donášek nebo roznášek.
„Wellsi!" uslyšel jsem najednou zařvání, až jsem sebou trhl a mikina, kterou jsem si zrovna přetahoval přes hlavu, nepěkně zapraskala.
Byla moje nejoblíbenější.
Povzdechl jsem si a zkontroloval poničenou látku, když do šaten vrazil brunátný pan Hudson.
„Wellsi! Kde se zase flákáte?! Zatraceně! Už tak mám s vámi velkou trpělivost a vy mi to takhle oplácíte?! Jsem vám pro srandu?!"
Nenápadně jsem se schoval za dveře skříňky, abych unikl co nejvíc spršce slin a nechápavě na něj zíral. Pokoušel jsem si vzpomenout, co jsem zase provedl, ale nic mě nenapadlo.
Možná jsem špatně uklidil.
„Pane?" špitl jsem a snažil se nedívat do jeho očí, protože to ho nesmírně rozčilovalo.
„Wellsi! Napsal jsem vám, že máte přijít o hodinu dřív! Máme důležitého klienta a spěchá to!"
„Omlouvám se," zamumlal jsem a sklopil pohled úplně.
Samozřejmě, že mi nic nepřišlo.
A co se týče toho ostatního, často se o mě říkalo, že jsem nejrychlejší kurýr, jakého tahle firma měla.
Nijak zvlášť rychlý jsem si nepřipadal, ale možná to byl důvod, proč mě pan Hudson nevyhodil?
Nevím. V ničem nevynikám.
A důležitý klient znamenal bohatý klient. Pan Hudson ucítil peníze na míle daleko, a mohl se vždycky přetrhnout, jen aby získal, co nejvíc.
„Budeš tu stát ještě dlouho?! Obleč se a běž! Stojíš si na vedení?! Můj pane, ty to všechno vidíš!" zvedl pan Hudson pohled ke stropu a ve vzduchu nakreslil kříž.
„Ano, pane," špitl jsem a rychle si přetáhl přes hlavu i triko, abych si mohl obléknout to pracovní, a přitom všem jsem se pokusil, co nejvíce schovat za dveře skříňky, aby mě nebylo moc vidět.
Jo, společné šatny jsou zlo. I proto jsem chodil daleko před ostatními, abych se stihl převléknout.
Jay
Slunce už bylo dost vysoko, když jsem strom očistil nahrubo. Tenhle nebyl moc prorostlý a hustý.
Spíš vypadal, že každou chvíli spadne sám. Nedávný silný vítr, který tu byl, ho v polovině zlomil, stejně jako pár dalších, které byly vyvrácené úplně, a z nichž některé jsem už taky odtáhl.
Bylo to zvláštní. Větrný vír se ukázal v jednom místě, chvíli tu řádil na ploše přibližně dvou set metrů čtverečných, pak se rozdělil na několik malých trombů, a nakonec i to zmizelo, aniž by se to přesunulo dál.
Byl to zvláštní přírodní úkaz, a zatímco ho někteří obyvatelé vesnice pozorovali s údivem, já se na to díval nedůvěřivě. Spíš podezíravě…
Znám přírodu, z velké části umím odhadnout, jak co bude vypadat, kdy bude pršet, a podobně.
Ale tohle jsem vážně nedokázal odhadnout nebo předpovědět ani náhodou.
Znovu jsem se podíval k nebi, jako bych se chtěl ujistit, že dneska se něco podobného nestane, když mou pozornost upoutal Portos, který najednou začal jančit.
Odložil jsem řetězovku, otočil se a pomalu šel k němu, abych se podíval, co se děje…
A po dalších třech krocích už jsem sahal do pouzdra pro nůž…
„Klid, Portosi! Klid!“ zavolal jsem na něho. A když znovu párkrát zadupal do země a snažil se vyškubnout od stromu, já se rozmáchl a hned jsem vyběhl k němu.
„Ano vím, že se bojíte hadů,“ zamračil jsem se na svého koně, a pak jsem se sehnul k zemi, asi metr před ním.
„Ale myslíš si, že tímhle tohoto chlapíka zaženeš? Možná užovka by se lekla, ale ne tenhle chřestýš, ty trdlo,“ opatrně jsem sebral ze země hada, který se už nehýbal a těsně za hlavou měl zabodnutý nůž, který ho doslova přibil k větvi, přes kterou se právě chtěl dostat k Portosovi.
„Máš štěstí, že nebyl rychlejší,“ prohlédl jsem si pořádně hada, a pak přešel ke své brašně, odkud jsem vytáhl plátěný pytel a do něho hada uložil a i přesto, že už nežil, raději jsem ho pořádně zauzloval.
„Tak já to jdu dodělat, ať můžeme brzy zpátky,“ otřel jsem si nůž o kalhoty a schoval ho do pouzdra.
Než jsem se vrátil k práci, zastavil jsem se ještě u Portose, abych ho pohladil a uklidnil, a on se mi tu nakonec nezjančil úplně.
Micah
Ráno jako každé jiné. Sotva jsem se oblekl, už mě pan Hudson vyháněl, ať si pospíším. Bohužel, ani on nemohl změnit pořadí dodávek, takže jsem musel napřed roznést všechny ostatní, které byly poslané dříve. A i když mě pan Hudson honil, abych si pospíšil, v konečném důsledku to stejně bylo k ničemu, protože lidé měli přesně určený čas a většina z nich, i když jsem přijel dřív, mě nechala čekat. Buď jen z rozmaru nebo se nemohla dostavit.
Seběhl jsem o patro niž, abych si vyzvedl seznam a klíče od přepravního skútru.
Musel jsem teď do hodiny stihnout rozvést šest balíků, pak jsem měl hodinu pauzu, kterou nejspíš stejně mít nebudu, a pak až do pěti hodin rozvozy.
Pak mě čekala půl hodinová pauza a na večer zůstane pár zakázek, včetně té nové, na kterou se dostanu možná až kolem osmé večerní.
To znamená, že zase budu dělat přes čas a domů se dostanu, kdo ví kdy.
No, co. Stejně mě doma nikdo nečeká.
„Wellsi! Nezapomněl jste na něco?!"
Ozval se za mnou zase pan Hudson. Měl by se každopádně rozhodnout, jestli mi bude tykat nebo vykat, protože jednou to bylo tak, podruhé jinak.
Přidupal ke mně a natáhl ruku s papírkem, na které byla napsaná adresa nejspíš toho bohatého klienta.
Natáhl jsem ruku, že si papírek vezmu, ale najednou se mi zatočila hlava, na moment zatmělo před očima a stěží jsem se zvládl nadechnout.
Zamrkal jsem a vzápětí ztuhl, když k mým uším dolehlo dunění bubnů.
Bubny? Nějaké vyzvánění? To asi těžko. Pan Hudson nedovoluje v práci osobní hovory.
Nepálí se tu něco? Začichal jsem a hlava se mi zatočila znovu, když jsem ucítil silný zápach... síry?
„Wellsi!" probralo mě zařvání a následně poprskaný obličej, jak byl pan Hudson blízko.
Znovu jsem zamrkal a rozhlédl se.
Žádné bubny, žádná síra. Jsem přetažený?
„Wellsi! Vy jste si něco ráno vzal?!"
„Ne-ne, omlouvám se. Jen... asi se mi udělalo nějak těžko," zamumlal jsem a raději si papírek vzal.
„Těžko?! A z čeho?! Mě je padesát, mám cukrovku, vysoký tlak a ucpané cévy, a stěžuju si snad?! Tvářím se ublíženě?! Vzdychám?!"
„Ne, pane. Omlouvám se…"
„Tak co tu ještě stojíte, kruci! Máte snad práci, ne?! Lelkování vám strhnu z platu, to si pište!"
Raději jsem ještě jednou zamumlal omluvu, a pak už rychle odběhl do suterénu pro motorku a do skladu, pro první várku balíků.
A až, když jsem vyjížděl za bránu, jsem si teprve oddechl a na GPS navolil první adresu.
Jay
Právě jsem odházel seřezané větve na hromadu, když jsem to pocítil.
Zvláštní chvění, mravenčení po celém těle, neznámého původu a přitom známé.
Věděl jsem, že to není jen tak. Věděl jsem, že se to týká něčeho, o čem normální lidé nemají ani potuchy.
Narovnal jsem se a pořádně jsem se kolem sebe rozhlédl.
Chvíli jsem tak stál, pozoroval jsem okolí a vnímal vše, co ke mně přicházelo.
Ale ten zvláštní pocit, stejně jak nečekaně přišel, tak i rychle odezněl. I přesto jsem věděl, že to není samo sebou, i když jsem si to zatím nedokázal nějak přesně vysvětlit. Stejně jako ty větrné víry.
Nejspíš se budu muset podívat do zápisků, které jsem kdysi dostal od svého dědy.
Byl to zvláštní člověk, ale měl jsem ho moc rád. A měl svá tajemství…
A ta tajemství jsou právě v tom jeho deníku. Četl jsem ho ve chvíli, kdy děda umřel a ten deník mi odkázal, ale je to už strašně dávno, a mě bylo nějakých patnáct.
Bavilo mě to číst, tenkrát jsem to bral jako nějaký vymyšlený příběh, něco, co koupíte v knihkupectví, a ani na moment mě nenapadlo, že by to mohla být pravda.
Ale postupem času jsem si začal uvědomovat některé věci. A zvlášť, když jsem začal žít Gerym, který se o takové věci zajímal, a začínal poukazovat na některé drobnosti, které mi kdysi přišly normální, a vůbec jsem se nad nimi nepozastavoval. A ještě víc jsem to začal vnímat po Geryho smrti…
Když se nějakou dobu nic nedělo, a dokonce i Portos přestal frkat a rozhlížet se kolem sebe, vrátil jsem se k práci. Chybělo mi už jen málo, abychom se mohli vrátit zpátky dolů.
Jen upevnit kmen do řetězů a postroje, posbírat věci a vydat se na cestu domů. A už jsem se i docela těšil na pořádnou koupel…
Micah
První rozvážky proběhly jako vždy rychle, trochu ve spěchu, protože většina lidí zapomněla, že má dostat balík, a chvilku trvalo, než jsem je třeba vzbudil, nebo než vůbec uslyšeli zvonek.
Jako třeba jeden muž, ke kterému jsem jezdil pravidelně každý měsíc.
Bylo mu něco málo přes třicet, bydlel sám, aspoň z toho, co jsem vypozoroval, a zrovna dneska mi přišel otevřít jen v malém ručníku, který měl omotaný kolem pasu a druhým ručníkem si vytíral vodu z krátkých vlasů.
Musel jsem vypadat jako idiot, když mi balík málem vypadl dvakrát z ruky, než jsem mu ho předal, a pak se skoro složil, když se ke mně přiblížil, aby mi podepsal papíry.
Na střední jsem měl jednu krátkou známost, ale vždycky, aniž bych věděl proč, mě přitahovali větší muži. Žádné přehnané svaly, ale celkově vysocí a trochu urostlejší.
A tenhle byl zrovna můj typ.
Jenže… O někom takovém si můžu opravdu nechat jen zdát. Takoví krasavci nejsou určeni pro někoho bezvýznamného, jako jsem já.
Po cestě zpátky, kdy jsem od hlavních dveří utíkal, jsem nabral branku, přeletěl přes skútr a trefil lampu, až mi bylo skoro do breku, jaký jsem idiot.
Naštěstí k němu pojedu až za měsíc, a do té doby na tohle snad zapomene.
Trochu natlučený jsem se vydal zpátky na firmu, abych si dal hodinovou přestávku, a pak začal s delší roznáškou, která bude trvat, až do pěti hodin.
Trochu jsem si oddechl, když jsem po příjezdu zjistil, že pan Hudson má zrovna nějakou schůzi, která bude trvat minimálně půl hodiny.
Čas akorát na to, abych něco málo posvačil a koupil si něco na cestu, protože pak už budu jíst za pochodu. Zaběhl jsem do šatny pro peněženku, odpočítal drobné, aby mi zbylo na dalších pár dní, než bude výplata, a s tím málem se vydal zase dolů do kantýny a koupil si jednu obloženou housku a jednu bagetu se salámem.
Jay
Vzhledem k tomu, že jsem to všechno dělal sám, nějakou chvíli mi trvalo, než jsem měl kmen upevněný a zapřáhnutý za Portose.
Ale tenhle kůň je doslova zlaté zvíře. I když plašil, když viděl hada, což jsem se mu nedivil, jinak je to velký kliďas. A trpělivě čekal, až to budu mít hotovo, dělal, co jsem mu řekl, a nakonec jsme mohli vyrazit dolů.
Pytel s hadem jsem ale připevnil až ke kládě. Jen co jsem ho vzal do ruky, Portos se na mě škaredě podíval, jak jen to v jeho případě bylo možné. Jako by se chtěl zeptat, zda to myslím vážně, když to mrtvé zvíře beru s sebou…
Cesta trvala rozhodně déle, než když jsme šli nahoru. Přeci jen jsme museli jít pomaleji, opatrněji, sem tam jsme se museli zastavit, když se kláda někde o něco zadrhla. A taky jsem nechtěl, aby si Portos ublížil.
Ale jen co jsme se dostali na lesní cestu, už to šlo podstatně rychleji.
Celou dobu jsem se však občas rozhlížel, a kontroloval okolí. Ne, snad proto, že bych se bál. Ale spíš proto, že jsem měl předtím ten divný pocit. A já tyhle věci beru celkem vážně.
Když už jsme měli na dohled můj dům, i Portos o něco přidal a sem tam zafrkal, jak se už těšil do své stáje.
Kládu jsem z postroje odpojil u hromady ostatních, které jsem tam postupně přivážel. Měl jsem tam celkem tři hromady, které tam byly různě dlouhou dobu.
Slíbil jsem třem lidem z vesnice, že jim nařežu dříví na zimu a přivezu, a na to byla určená právě jedna z těch hromad, která tam ležela nejdéle, a dřevo se postupně vysušilo natolik, aby bylo vhodné na podpal.
„Tak pojď,“ popadl jsem Portose za ohlávku a vedl ho k ohradě, kde jsem ho pustil, abych ho pak mohl ještě vyhřebelcovat, očistit, zkontrolovat podkovy a pak ho odvést do stáje.
Než udělám všechno, co musím, bude nejspíš skoro večer…
Micah
Můj klid nevydržel dlouho, přesně, jak jsem očekával.
Vždycky se mi zdálo, že pan Hudson má nějakou skrytou speciální sílu, protože mě dokázal najít, ať jsem byl kdekoliv. A z občasných řečí jsem už věděl, že i pozná, kdy se vrátím zpátky do firmy.
„Wellsi! Co tady ještě okouníte?! Nemáte snad dost práce?!" naběhl pan Hudson do kantýny a já si přál, abych byl v tu chvíli neviditelný, protože se samozřejmě zase na mě všechny hlavy otočily, a že jich v tuhle dobu nebylo zrovna málo, protože začali chodit i kancelářští, kteří si před prací dávali ještě kávu.
Podíval jsem se na hodinky a na rozpis rozvozů, abych se ujistil, že to mám opravdu správně a nespletl jsem se nebo třeba neposunuli čas.
„Mmm, mám teďka přestávku?" začal jsem opatrně a snažil se přehlédnout posměšky některých spolupracovníků.
„Říkal jsem, že máte důležitého klienta! To znamená, že si musíte pospíšit! Mám vám to napsat, nebo jak už to mám říct!" vyjel po mě a já měl sto chutí schovat se pod stůl.
„Ale podle časového rozvrhu-"
„Dělejte pořádně svou práci, pane Wellsi! Jinak víte, co vás čeká! Takových jako vy stojí za branou spousta!" přerušil mě, a pak rázně odkráčel.
Povzdechl jsem si a zadíval se na nedojezenou housku.
Už jsem na ni nějak neměl chuť, navíc hrozilo, že pokud tu zůstanu ještě o chvilku dýl, pan Hudson se vrátí a znovu mě seřve.
Opravdu, nevím, proč si na mě tak zasedl. Zase na druhou stranu, můžu být rád, že nějakou práci mám.
Zabalil jsem housku do sáčku, rychle dopil čaj, hrnek uklidil, a pak už raději spěchal ven.
Sice nevím, co budu dělat, asi se projdu nebo si sednu na chvilku do knihovny, protože opravdu nemělo smysl začínat s rozvozy s půl hodinovým předstihem. A na firmě jsem zůstat nemohl.
Nebylo místo, kde bych se schoval, a i kdyby, hned by mě někdo naprášil. Nebyl ani nikdo, kdo by se mě zastal, nebo u koho bych se ozval. Byl jsem prostě taková černá ovce.
Ale na jednu stranu to mělo svou výhodu. Měl jsem od všech pokoj a klid.
Jay
Než jsem se postaral o Portose a pouklízel věci, čas se o dost posunul. Zastavil jsem se před domkem a rozhlédl se. Jo, jsem tu už dlouho sám. Nějak mi tahle samota nevadila, teda bydlení na samotě. Měl jsem to tu i docela rád. Ale občas tu bývalo až moc ticho.
Možná bych si mohl pořídit psa? Nějakého pořádného? Budu o tom uvažovat, a vlastně by mi mohl dělat společnost i ve chvílích, kdy bych pracoval v lese.
Nejméně týden se stejně do lesa zase nedostanu. Musím dodělat jednu zakázku, kdy si Theresa Wodsová objednala novou komodu, a já už ji mám skoro hotovou. Jen dodělat maličkosti, což je tak hodina a půl práce, a pak ji to odvézt. A taky musím nařezat to dřevo a rozvézt, jak jsem slíbil. Za dva měsíce se začne ochlazovat, a tady v horách zima přijde vždycky velmi brzy.
A tak, nakonec místo do domu, jsem zamířil do dílny.
Komodu dodělám hned, a pak se osprchuji a můžu ji hned i odvézt…
Aspoň se stavím do krámu u Charlese a dokoupím nějaké věci, které mi už chybí… I když už nejspíš bude doma, nebo v hospodě u piva, vždycky otevře pro toho, kdo to zrovna potřebuje.
Micah
Ta půl hodina utekla strašně rychle, a než jsem se nadál, čekaly mě další rozvážky.
Sem tam jsem musel čekat na nedochvilného klienta někdy to šlo jako po másle, jednou jsem musel skoro utíkat, protože jsem se netrefil do nejvhodnější doby jednoho páru, ale práce mě zabavila natolik, že jsem neměl ani myšlenky na pana Hudsona a na to, co mě po návratu čeká.
Přesně v pět jsem se znovu vrátil na firmu, ale tentokrát se nezdržel.
Než stihl pan Hudson sjet pět pater, já popadl další seznam dnešních posledních klientů a raději rychle zmizel.
Sedl jsem si do parku, kousek dál od firmy, v nedalekém stánku koupil kelímek sodovky a zbytek svačiny i bagetu, co jsem si ráno koupil, jsem dojedl venku.
Drobky jsem naházel holubům, odpadky vyhodil do koše, a při pohledu na hodinky zjistil, že je akorát čas vyrazit.
Rozvážky večer a ráno byly vždycky nejhorší. Zatímco ráno ještě všichni spali, večer se všichni chystali na nějaké párty nebo menjdany, občas jsem musel doručit balík i někam, kde se zrovna oslavovalo, a to mi nebylo dvakrát příjemné.
Naštěstí se to dnes obešlo bez větších problémů, a já tak konečně něco málo před osmou hodinou, mohl zajet na adresu onoho bohatého klienta, kterou mi vrazil pan Hudson.
Balíček jsem měl uložený v přepravním boxu na skůtru a celou cestu jsem měl pocit, jako bych vezl těžký náklad. Dokonce jsem jednou i zastavil a zkontroloval, jestli jsem náhodou nepíchl, protože to by mi ještě tak scházelo, ale všechno bylo v naprostém pořádku.
Co už ale nebylo v pořádku, byla policie a spousta lidí okolo domu, kam jsem měl namířeno.
Uviděl jsem je hned, jakmile jsem vyjel z boční uličky.
Spousta světel, křik, policisté, co odháněli zvědavé kolemjdoucí.
Zůstal jsem sedět na skútru naproti přes silnici, křečovitě svíral řídítka a snažil se zhluboka dýchat.
Bubny…
Mám pocit, že mi jejich dunění proniká až do morků kostí.
Zní tak zlověstně…
Válka…
Válka…
Smrt…
Uteč…
Uteč!
„…jste v pořádku?"
Trhnul jsem s sebou a zadíval se na ženu, která se nade mnou skláněla.
Pach síry…
Bubny…
Skoro jsem nestačil zvednout skútr na stojan, jak jsem pospíchal k nejbližšímu rohu, kde skončila celá moje snídaně i se svačinou.
Jay
Blížilo se k večeru, když jsem byl konečně hotový, a já, když jsem si prohlížel komodu, si spokojeně oddechl, a teprve teď si uvědomil, že moje poslední jídlo, byla svačina v lese.
A navíc…
Přičichl jsem si k sobě, a málem se mi zkroutily i palce u nohou, jak jsem sám sobě smrděl.
Vůně dřeva by mi tak ani nevadila. Ale práce v lese, pak tady, byl jsem špinavý a zpocený, a takhle rozhodně paní Wodsové tu komodu nepovezu.
Vyzul jsem se venku na verandě, a svlékl jsem se hned i ze špinavých hader, abych si nenanosil bordel dovnitř domu. Vešel jsem a rovnou zamířil do koupelny, a za dalších pár vteřin už jsem na sebe pouštěl teplou sprchu.
Vzhledem k tomu, že jsem na samotě, musel jsem být s vodou opatrný, protože tu jsem bral ze studny. A na teplou jsem měl průtokový ohřívač.
Zatím se mi nestalo, že by mi voda došla, a navíc po snad milion testech, jsem byl milionkrát ujištěn, že ta voda je i pitná. Jen jsem občas musel studnu zkontrolovat a občas ji vyčistit, aby nedošlo ke znečištění vody. To bych ji potom musel nosit v barelech a mýt se v nedalekém potoce.
Když jsem byl konečně spokojený se svou očistou, oblékl jsem se do čistého, a ještě skočil do kuchyně, kde jsem si přihřál polévku, abych dal do žaludku aspoň jedno teplé jídlo. K tomu jsem snědl snad půlku bochníku chleba a zapil snad dvěma litry džusu.
A pak jsem teprve spokojeně vyšel ven, nasedl do svého Rangeru, kde jsem na korbě měl už naloženou rozmontovanou komodu, a vyrazil jsem do vesnice…
Ještě jsem stihl paní Wodsové z auta zavolat, že k ní jedu, a přečíst si zprávu, že mi ráno bude dodán balíček.
Sice jsem si nic neobjednal, ale občas mi někdo něco poslal, tak jsem se tomu ani nepodivil
Micah
Ani nevím, jak jsem se dostal domů.
Vlastně vím. Odvezla mě policie, když jsem se na rožku sesunul a upoutal tak pozornost.
Jako první si samozřejmě mysleli, že jsem si nejspíš něco dal, ale nejspíš nakonec lékař poznal, že to tak není, naložili mě do policejního vozu, odvezli na firmu, kde předali vyjevenému panu Hudsonovi skútr, a pak už jsem byl doma.
Poslední, co si pamatuju byla postel, na kterou jsem se svalil.
Nikdy jsem neměl problém se spaním.
Teda občas se mi zdávaly zvláštní sny, ale připočítával jsem to k tomu, že žiju o samotě ve starém domě. Tentokrát jsem ale měl pocit, že se topím v krvi, bubny nepřestávají dunět, všechno je načichlé sírou a všude jsou mrtví.
Nebylo proto divu, že mě telefon probral hned na první zazvonění.
Hmátl jsem po něm a zamrkal na hodinky, které ukazovaly sotva pět ráno.
„Wellsi! Nevím, co jste to včera zase provedl, ale ta ostuda pro naši firmu je nesmírná! Policie! Policie! Neuvěřitelné! Začíná mi docházet trpělivost! Celou noc jsem nespal, abych za vás vyžehlil vaše průšvihy! Dnes máte poslední možnost mi dokázat, že o tuhle práci i nadále stojíte! S nočním závozem přišel jeden důležitý balíček, který musí být neodkladně dopraven na jednu adresu mimo město. Odesílatel balíčku mi volal a kladl mi na srdce, jak moc je to důležité! Chce připlatit trojnásobek! Trojnásobek! Za doručení! Rozumíte, Wellsi?! Trojnásobek! Máte půl hodiny na to, abyste laskavě došel na firmu a zakázku vyřídil!"
Nestačil jsem se ani nadechnout k odpovědi a v uchu mi zazněl obsazovací tón.
Možná to bylo tím, co se stalo večer, možná těmi sny, nebo tím, že jsem nebyl odpočinutý, ale najednou mi do očí hrkly slzy.
Nikdy jsem si nestěžoval na nějakou nespravedlnost. Ale najednou mi to všechno bylo líto.
Nakonec jsem slzy otřel do rukávu, vysoukal se z postele, došoural se do koupelny, abych si dal sprchu a dal se trochu do pořádku. V kuchyni jsem si nakonec dal jen suchou housku a trochu bylinkového čaje, a chvátal na firmu, abych to stihl.
Pořád mi nebylo zrovna nejlépe, bylo mi horko i zima zároveň, bolel mě žaludek i hlava, měl jsem pocit, jako by mě podupalo stádo koní.
Na firmu jsem se dostal ale s předstihem, stejně dostal seřváno, a tak jsem raději rychle převzal balík i adresu, abych byl co nejdříve pryč.
Raději jsem se ani nepozastavoval nad tím, proč musím na skútru jet do třicet čtyři mil vzdálené vesnice Reading, když tyhle dlouhé trasy obstarávali speciální kurýři.
Vlastně jsem si hned mohl i odpovědět.
Nikdo by tak brzo nevstal, a nikdo by nedělal zakázku navíc, mimo svůj plán.
Povzdechl jsem si, nasadil helmu, navolil trasu a vyrazil.
Silnice takhle po ránu byly téměř prázdné, a chladnější ranní větřík mě trochu uklidnil, takže nakonec jsem to nepovažoval za tak špatný nápad.
I když budu muset na cestu zpátky natankovat a nejspíš ze svého.
Když jsem o hodinu a půl dorazil do Readingu, musel jsem ujet ještě dalších patnáct minut k určenému cíli, což byl pěkný dřevěný dům, trošku schovaný v lese, trochu dál od vesnice.
Bylo tu ale krásně, a já tak trochu zalitoval, že nebydlím právě na takovém místě.
Zajel jsem na příjezdovou cestu, postavil skútr na stojan, sundal helmu a z boxu vytáhl balíček. Až teď jsem si všimnul, že ten ze včerejška tam pořád zůstal, ale teď jsem neměl čas nad tím moc přemýšlet.
Jay
Paní Wodsová byla unešená z nové komody. Perfektně se ji hodila k ostatnímu nábytku, a navíc… Je to ruční práce. Žádný narychlo slátaný nábytek z dřevotřísky z velkovýrobny. Ale pravý poctivý masív, na kterém jsem si dal záležet, stejně jako na dalších kouscích, které vyrábím. A tenhle nábytek vydrží roky, pokud se o něho bude dobře starat. A to paní Wodsová rozhodně bude. Vím to, protože má v domě nábytek, který ještě kdysi pro ni vyrobil můj táta.
Vyslechl jsem si chválu i radost, že jsem řemeslo přebral po otci. Prý jsem po něm zdědil nejen fyzické proporce, ale i zlaté ruce. A po mámě samozřejmě krásu…
No, s tou krásou bych to tak zase nepřeháněl, ale raději jsem ji to nevymlouval.
Převzal jsem si od ní peníze, rozloučil se, zaběhl k Charlsovi do krámu, a pak už s dvěma velkými taškami nákupu spokojeně mířil domů.
Zkontroloval jsem, jestli je Portos v pořádku, popřál mu dobrou noc, a pak se konečně uklidil do domu, abych vybalil nákup, dal si druhou večeři a pak zapadl do postele.
Vážně jsem se na postel těšil. Nejen že jsem ráno vstával brzy, abych zvládl práci v lese, ale měl jsem toho za celý den dost. A dělal jsem navíc tu komodu. Ale jedno pozitivum to mělo. Nemusel jsem druhý den makat už od božího rána.
I tak jsem vstával celkem brzy. Byl jsem tak už naučený, a taky musel jsem jít k Portosovi. Ten rozhodně nebude čekat do poledne, až se milostivě vyhrabu z postele.
A tak jsem hned po probuzení na sebe hodil pracovní hadry a šel do stáje. Portose jsem obstaral, pustil ho do ohrady, a pak jsem mu vyčistil box a hodil novou podestýlku.
Právě jsem se vracel do domu, když jsem zaslechl zvuk motoru, a tak jsem přidal do kroku. Obešel jsem dům, a překvapeně jsem hleděl na mladého muže, který právě mačkal zvonek u dveří.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem ho, a ještě po cestě k němu ze sebe střepával slámu.
„Přejete si?“ zastavil jsem se u něho.
Prohlédl jsem si ho, a pak se málem plácnul do čela.
„Jo, balíček. Dostal jsem zprávu, že mi ho dneska doručíte. Ale čekal jsem, že přijedete později, a že to bude někdo autem,“ na moment jsem pohlédl ke skútru, a pak se vrátil k němu.
„Vypadáte, že by vám bodlo kafe, co?“ otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. „Pojďte dál, právě se chystám snídat, tak se můžete přidat. A stejně vám musím potvrdit převzetí balíčku.“
Ustoupil jsem ze dveří a ukázal mu, aby vešel dovnitř.
Micah
Napůl jsem očekával, že mi otevře zarostlý nahatý chlap, a už dopředu se snažil obrnit.
Zvláště, když jsem mačkal na zvonek a stále se nikdo neobjevoval.
Jaké však bylo mé překvapení, když se najednou za mými zády ozval hlas, až jsem málem vypustil duši, jak jsem se lekl, a pak civěl na docela pěkného muže, kterému z vlasů trčela sláma.
Nebyl jsem schopný ani pozdravit a už zíral na dveře, které otevřel, když mě zval dál.
Jako vážně?
Zve mě dál?
Ne, že by se to nikdy u kurýrů nestalo, ale nestávalo se to mě!
A navíc takový muž?!
V tu chvíli mi myslí proletěly všechny hrůzné scénáře, které jsem si dokázal představit v opuštěném domě v lese, a srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
Co když je to nějaký vrah?! Násilník?! Jsou s panem Hudsonem spolčeni? Tohle je trest?
Proč jsem tu vůbec jel!
„Já…" zachrčel jsem a skoro se lekl vlastního hlasu.
Nedokázal jsem nic říct, místo toho se moje nohy pohnuly samy a já vešel dovnitř.
Jako by mě tam něco táhlo, jako by mé tělo mělo najednou vlastní rozum.
Přešel jsem za tím mužem do kuchyně, i když bych nejraději byl už na cestě zpátky.
Bolest hlavy zesílila a najednou se mi udělalo zle.
Ten muž přede mnou…
Znám ho.
Nemůžu ho znát, když ho vidím poprvé v životě.
Znám ho.
Je důležitý.
Ublíží mi.
Uteč!
Někde v dálce zní bubny…
Snažil jsem se zhluboka dýchat a zaostřit na toho muže přede mnou.
„Balík..." zachrčel jsem a natáhl k němu třesoucí ruce.
Viděl jsem, jak jde blíž ke mně, natahuje ruce, přebírá balík, jeho prsty se dotknou těch mých...
Hlavou mi projela tak silná bolest, až jsem vykřikl a podlomily se mi kolena.
Natáhl jsem ruku, abych se něčeho zachytil a snažil udržet žaludek na místě, když se mi najednou převrátil.
Bubny...
Ten muž přede mnou...
Dalších dvanáct postav...
Obrovské zlo, číhající pod hladinou...