Aki
Vysprchoval jsem se a zalezl do postele. Usnul jsem jak špalek, a nebýt Nyoko, ani se nestihnu probudit do školy. Rychle jsem si naházel věci do tašky na basket a druhé do batohu učení. Nyoko jsem cestou autem vyhodil u školy a už spěchal na ranní trénink, který je hodinu před vyučováním. Ookuba mě hned chytil do kravaty a rozcuchal mi ještě mokré vlasy z rychlé ranní sprchy.
„Jako… Málem jsi to nestih,“ zazubil se a postrčil mě do řady, kterou si už dávno vybral jako svůj tým.
Dneska jsem hrál vážně dobře, možná to bylo i tím, co se večer mezi mnou a Kurou stalo. Všechno to stálo za to. Ookuba byl ale nadšen, a tím aspoň na ostatní neřval, zaměřil se jen na mě a pořád mi něco prováděl. Vážně jak malej kluk.
Po tréninku jsme se osprchoval a hodil na sebe uniformu. Přišli jsme až do poloviny první hodiny, protože jsme vždy měli omluvenku, pokud se to protáhlo. Trenér byl na tohle pedant, a dokud to nebylo ono, nechal nás běhat kolem hřiště do zblbnutí, jako trest. Sice jsem tu byl chvíli, ale v týmu mi to šlo.
Kuro
Vstal jsem ještě před zazvoněním budíku. Rychle jsem zapadl do koupelny, abych se osprchoval. Nepotřeboval jsem, aby si toho někdo další všiml, zvlášť, když jsem včera přišel pozdě domů.
Bylo mi jedno, že jsem se osprchoval až ráno. Takhle jsem měl pocit, že je Aki stále se mnou. A když jsem se pak přestěhoval na svoji matraci, necítil jsem se aspoň tak sám.
Tátu jsem zahlédl jen na chvilku, když se obouval a šel do práce. Aspoň jsme se vyhnuli dalším hádkám.
Ale dneska, co jsem věděl s jistotou, jsem se snad poprvé tak moc těšil do školy. Skoro jsem doma zapomněl bento, kdyby mi ho Rita nepodala ještě mezi dveřmi.
„Vypadáš, jako by ti ten úsměv někdo přišil na obličej,“ otočil se na mě Hiromi, když dorazil do třídy a sedl si do své lavice.
Jen jsem k němu zvedl hlavu a usmál se ještě víc.
„Chceš mi snad říct, že ty a A-“
„Pst,“ rychle jsem mu dal ruku na pusu. „A ne, není to to, co si myslíš. I když... skoro jo. Byl jsem včera večer u něho.“
„Počkej, jak skoro?“ stáhl moji ruku bokem.
„No, skoro... Nechci tady o tom mluvit,“ opatrně jsem se kolem sebe rozhlédl.
„Je mi to jasný,“ pokýval Hiromi hlavou a hned na to přede mne položil sešit z matiky. „Hele, tohle nechápu, můžeš mi to vysvětlit?“
Narovnal jsem se a nahlédl do sešitu. Podal jsem Hiromimu tužku a papír, aby si hned psal, co jsem mu říkal. Zabili jsme tak čas, než začala hodina.
A Aki pořád nikde...
Už jsem z toho začínal mít divný pocit. Neměl jsem telefon a tím pádem mi ani nemohl dát vědět, pokud by se něco dělo. Začínal jsem se cítit tak nějak nejistý. Můj úsměv pomalu mizel a nebyl jsem schopný se ani soustředit na učení. Dokonce jsem si přestal psát poznámky.
Ale v momentě, kdy se otevřely dveře, a on vešel dovnitř, pocítil jsem úlevu. Úlevu, která však netrvala dlouho. Ookuba na něm byl zavěšený, jako nejlepší parťák... Sevřel jsem v ruce tužku, že se málem zlomila, a hned jsem otočil hlavu, abych se na ně nemusel dívat. Tohle já nikdy nebudu moct udělat. Nebudu mít ve škole nikdy ani možnost se ho dotknout, natož se na něj takhle zavěsit. A vlastně ani on na mě... To budeme muset vždycky čekat až do večera, až půjdu z práce?
Aki
Konečně jsem se dostal z područí toho obra a vyhodil ho ze třídy ven, protože byla už asi třetí přestávka a on mi ani na chvíli nedovolil být s Kurou. I malá svačina mi stačila, ale Ookuba ne, a ne mě nechat. Nakonec jsem se před obědovou přestávkou domluvil s učitelem, že půjdu uklidit přírodopisný kabinet a vzal si klíče, abych potom zamkl, že se tam i najím. Mohl jsem si vzít i pomocníka, a já moc dobře věděl koho.
„Pomůžeš mi!“ štěkl jsem po Kurovi, jako že rozkaz, protože si pořád ostatní ve třídě mysleli, že je můj otrok.
Hiromi se usmál, ale nekomentoval to. Po tom, co jsem mu všechno řekl, a protože byl nejspíš zpovědník nás obou, mohl jsem mu bezmezně věřit.
Zacinkal jsem Kurovi u hlavy klíči a významně pozvedl obočí, aby to nikdo neviděl, jen on.
„Ale musíme rychle,“ ukázal jsem ke vzdálenějším dveřím naší třídy, odkud se už ozýval rozjařený Ookubův hlas, a potom na druhé, blíže k nám, kudy jsme mohli utéct dřív, než nás spatřil.
Kuro
Celý den byl na nic. Nemohl jsem se k Akimu ani přiblížit. Můj úsměv, který jsem z rána měl, docela zmizel. Raději jsem jen seděl v lavici, a jen jednou jsem šel na záchod s nadějí, že bych se aspoň tam mohl k Akimu přiblížit. Ale i tam měl Ookubovu společnost. Začínal jsem toho kluka nesnášet. Raději jsem se otočil a odešel na záchod v druhém patře, abych se na ně nemusel dívat.
Když mi najednou na začátku obědové pauzy Aki zacinkal klíči u ucha a štěkl po mně, že mám jít s ním, málem jsem vysypal své bento na lavici.
Bylo mi hloupě, když jsem zaslechl ty posměšky z druhých lavic, kde seděly hvězdy naší třídy, ale raději jsem se na ně ani nedíval. Jen jsem zavřel krabičku, a za povzbudivého úsměvu Hiromiho, jsem šel za Akim poslušně jako pejsek. A když jsem zaslechl hlas Ookuby, raději jsem přidal do kroku, tak jak chtěl Aki.
Nevšímal jsem si ani těch, co byli na chodbě, jen jsem sklonil hlavu a prostě šel...
Aki
Bylo to vážně o chlup, protože právě nohou vstupoval do třídy Ookuba. Díky bohu nás nezahlídnul, jinak by mě sledoval snad i do pekla. Táhl jsem Kura za rukáv co nejrychleji, a opravdu mi neušly ty pohledy všech kolem nás, jak na nás civěli, ale bylo jasné, že vědí o té pitomosti s otrokem.
Jo… Otrok, to už je dávno pasé. Teď Kura mi… Jo, je to možné. Asi ho vážně miluji.
Rychle jsem se na něj podíval, když jsem si tenhle fakt uvědomil a odemkl dveře sborovny. Ihned jsem ji za námi zamkl, aby nevítaní hosté nemohli dovnitř, a my dva zůstali sami. Přitiskl jsem ho na nejbližší zeď, až na nás málem spadla vycpaná sova, jenže za ten polibek mi to stačilo.
„Moc jsi mi chyběl. Ookuba je šíleně otravný, je mi furt za zadkem. Sakra…“ znovu jsem ho líbal a tiskl ho, co nejvíc to šlo.
Vážně mi tenhle den moc chyběl a já se nemohl dočkat večera.
„Co večer? Mám se pro tebe stavit?“ usmál jsem se, když jsem ho chvíli nechal dýchat, ale oči jsem ani na vteřinu nespustil z těch jeho.
Kuro
Nestihl jsem si ani všimnout, jestli se po nás někdo díval, když mě Aki zatáhl dovnitř. Stihl jsem jen zaslechnout cvaknutí zámku, když otočil klíčem. Na poslední chvíli natáhl ruku nahoru, aby na nás ten opeřenec nespadl.
Ale...
Konečně jsme mohli být aspoň na chvilku sami. Stále jsem měl stáhnutý žaludek z toho nepříjemného pocitu, který mě celý den provázel. Přesto jsem polibek neodmítl. Byla to taková náplast za to, co jsme museli po celou dobu snášet. Nevím, jak to vydržím další dny, a to je školní rok teprve na začátku.
„Taky jsi mi chyběl,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem. „Večer by to šlo, ale končím normálně v devět. Nemůžu pokaždé chtít, aby mě šéf pustil z práce dříve,“ dodal jsem mírně zklamaně.
Jsem v těchto věcech nezkušený, ale opětoval jsem mu polibek, jak nejlépe jsem uměl. Ale po většinu času jsem nechal jeho, aby to celé vedl... Možná jednou mu budu moct být dobrým partnerem se vším všudy. Možná jednou, pokud se něco nepokazí...
Pevně jsem ho objal, ale ruce se mi třásly. Nedostávalo se mi dechu, tak jsem se odtrhnul od polibku a jen se k němu tiskl. Bylo mi tak moc dobře a strašně moc jsem si přál, aby ta obědová pauza trvala celý den...
Aki
„To je jedno. Stačí i deset minut s tebou, hlavně když tě ještě jednou budu moct políbit, než půjdu spát,“ usmál jsem se a znovu ho začal líbat.
Bylo jedno, že obědová přestávka už skončila, měli jsme ještě půl vyučovací hodiny, jenže spoustu práce. Povzdechl jsem si, a ještě ho objal, než se i s ním podíval po kabinetu.
„Máme tu spoustu práce, ale čím dřív to uděláme, tím dýl se ještě můžeme líbat,“ zazubil jsem se a stejně mu ještě jednou dal pořádnýho francouzáka.
„Stejně by se mi líbilo být s tebou zase sám, ale aspoň na půl dne, abychom to mohli… Abychom se… No… Milovali,“ stočil jsem se bokem, aby mi neviděl do tváře, protože mi to připadalo vážně dost trapný.
„Myslíš, že budeš mít zase někdy takové volno, jako tenkrát o víkendu?“ pohladil jsem ho po tváři, ale už jsem od něj musel, abych začal otírat prach z těch zvířat na horních poličkách.
Tím, že jsem byl tak vysoký, tak jsem nepotřeboval žádné štafle, protože učitel měřil kolem stopadesátišesti. Prostě prcek, ale o to víc děsivější.
Kuro
„Taky budu rád, když se uvidíme aspoň na chvíli,“ přikývl jsem a už jsem po jeho dalším polibku měl o něco lepší náladu.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a s povzdechem jsem začal uklízet poličky, co byly níž. S Akiho výškou jsem se rozhodně rovnat nemohl, tak jsem raději ty věci nahoře nechal na něm.
Bylo toho hodně, strávili jsme v kabinetě skoro celou hodinu, ale byl jsem za to rád. I když jsme se mohli místy „jen“ líbat a dotýkat se, byl jsem šťastný, že můžu být v jeho společnosti.
Přemýšlel jsem i o jeho otázce. Snažil jsem si vybavit v hlavě, jestli rodiče něco neplánují, ale v dohledných čtrnácti dnech, to tak nevypadalo.
„Nejspíš to o víkendu nepůjde. Možná bych se mohl urvat třeba na odpoledne, ale to nevím určitě. Záleží, jestli bude šéf potřebovat pomoc.
Odložil jsem prachovku, podlezl jsem pod Akiho rukou, když se právě natahoval na horní polici a posouval tu šílenou sovu, co na nás málem spadla. Chytl jsem ho za košili a přitáhl jsem si ho k sobě.
„Nestihli jsme se ani naobědvat,“ řekl jsem tiše a hned na to jsem se přisál na jeho rty.
Aki
„Času je…“ nestihl jsem doříct, když si mě stáhl k sobě dolů.
Chytil jsem ho kolem pasu a vytáhl si ho k sobě, abych ho mohl posadit na parapet. Žaluzie byly zatažené, takže jsem se ničeho bát nemusel. Hned, co jsem ho tam vyhoupnul, jsem mu rozepl košili a zajel na jeho hladkou pokožku.
„Rád se tě dotýkám,“ zašeptal jsem mu do ucha, než jsem ho znovu a znovu políbil.
Natáhl jsem se pro krabičku s bentem a vytáhl jedem malý páreček, který jsem si dal mezi zuby a přiblížil se k jeho rtům.
„Takhle se najíme oba,“ pousmál jsem se a dál pokračoval s kousky masa a zeleniny.
Kuro
Hned jsem se otočil k oknu, když mě vysadil na parapet, ale když jsem viděl zatažené žaluzie, oddychl jsem si. Seděl jsem a jen se díval, jak mi rozepíná košili. Byl to krásný pocit, který se mi roztahoval v břiše, když mě pohladil po holé kůži. Líbilo se mi, jak se mě dotýká, a já chtěl také.
Zatímco jsem ukusoval jídlo z jeho zubů, chytl jsem i j á jeho košili a vytáhnul mu ji z kalhot. Zasunul jsem ruce hned pod ní a hladil ho po zádech.
Bylo mi tak krásně... Tak moc dobře, že jsem ani nevnímal, kdy jsme se líbali a kdy jsem si od něj bral jídlo. Nějak mi to splývalo, a já tak strašně moc chtěl víc.
Moje ostýchavost pomalu mizela. Už jsem se tolik nestyděl ukázat se před ním napůl obnažený...
Pocit, že ho musím mít co nejblíž, byl tak náhlý, že jsem ani nepřemýšlel nad tím, co dělám. Zahákl jsem nohy kolem jeho pasu a přitáhl si ho k sobě tak blízko, že jsem se ho mohl chytit kolem krku a stáhnout ho níž.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem mu do ucha pod návalem svých citů.
Aki
„Kuro,“ zašeptal jsem mu po jeho slovech do rtů.
Nejspíš jsem to cítil stejně, ale nebyl jsem schopen to říct. Pořád někde uvnitř mě se to bálo. Divné… Nikdy mě nic tolik nezasáhlo jako tohle. Jídlo jsem odložil bokem, abych měl víc prostoru, a rozepnul jemu i sobě kalhoty. Zasunul jsem ruku pod jeho spodní prádlo a začal si pohrávat s tím, co v něm bylo skryto.
„Kuro… i ty… chytni…“ sevřel jsem jeho ruku a namířil si s ní do svého prádla.
Nemohli jsme tady víc, ale tohle… Aspoň tohle jo.
„Moc tě chci,“ zašeptal jsem, když jsem mu přejížděl po mužství a cítil, jak mu pěkně nabíhá.
Kdybychom tak měli víc času a já si ho mohl vzít. Byl bych něžný… Určitě… no možná ne… Ale snažil bych se, to vím určitě. Jsem jen chlap, mám holt zvrhlé a oplzlé myšlenky.
Kuro
Bylo mi s Akim tak dobře... Opravdu moc dobře. Moc jsem si přál, aby tohle nebyl jen nějaký hloupý přírodopisný kabinet, ale třeba jeho pokoj.
Překvapil mě, když mi rychle rozepl kalhoty a zajel rukou dovnitř. Jen jsem nahlas vydechl, ale nic víc jsem nestihl, a už jsem i já měl ruku u něj v prádle.
„Nem... nemůžeme... co když ně...kdo... přijde?“
Mluvil jsem trhaně, protože práce jeho ruky byla tak dokonalá, že se mé slova okamžitě začaly střídat s tichými vzdechy.
Ale už jsem víc nad ničím nepřemýšlel. Ta touha mě okamžitě ovládla a přebila zdravý rozum. Chytl jsem jeho penis a jemně ho protáhl v ruce. Byl horký a příjemný na dotek. Rychle nabral svou pevnost, že byl problém se v tom prádle s ním vměstnat. Vytáhl jsem mu ho ven, a nohama jsem mu o něco víc potáhl kalhoty níž. Druhou rukou jsem ho hladil po zádech a po částečně odhaleném zadku.
Byl všude tak pevný.
Naprosto jsem se oddal téhle chvíli a už mi bylo jedno, kde jsme.
Měl jsem chuť mu dokola neustále opakovat, jak ho miluji. Ale jen jsem vzdychal a snažil se, aby z mých úst nevyšlo hlasité zavzdychání. Zvlášť v momentě, kdy mě přicházející orgasmus skoro omráčil, a já se ho musel pevně chytit kolem krku, abych neprošel tím oknem a nevypadl na školní dvůr. Zpevnil jsem sevření jeho těla mýma nohama, když jsem propouštěl svou první várku sperma. Zaklonil jsem hlavu, zatnul jsem zuby a se silným třesem ve všech svalech, jak jsem nemohl vyjádřit své nádherné pocity nahlas, jsem prožíval tu svou krátkou chvilku blaha. Jen z posledních sil, co mi zbývaly jsem tiskl Akiho chloubu. Možná v jedné chvíli víc, než bylo nutné... Ale... nešlo to jinak. Tohle mě naprosto ovládlo...
Aki
Nemohl jsem si pomoct a hladil ho všude po těle, kam se jen moje ruka dostala. V poslední chvíli, kdy jsem cítil, jak moc se chvěje a jeho sténání se zrychlilo, pevný stisk na mém penisu mě málem uzemnil. Bolelo to, ale zároveň… Stáhl jsem jeho ruku dolů a dováděl sebe ke konci, ale…
Zajel jsem mu na zadeček a jedním prstem podráždil jeho vstup, už jen proto, aby věděl, že jednou se tam dostanu, stůj, co stůj. Jenže mě to ještě víc vzrušilo a já zajel hlouběji, když se to na mě hrnulo jako silná a strhující lavina. Přivřel jsem oči a nechal sebou projít to, co mě dostávalo do jiného světa. Sperma se valilo do mojí ruky a já radši hned vytáhl papírové kapesníčky. Vždy jsem je měl po ruce, jenže dneska se to opravdu hodilo. Vše jsem setřel, i Kurovo břicho, i když jsem měl chuť s ním udělat něco úplně jiného.
„Kuro… I já tě mám moc rád,“ zašeptal jsem a přitáhl si ho pro další polibky.
Kuro
Ani mi v té chvíli nenapadlo, že se můžeme zašpinit. Kdyby nebylo Akiho a mé rozepnuté košile, nejspíš bychom si museli obléct věci do tělocviku, nebo jít rovnou domů. A to nevím, jak bychom to vysvětlovali. Stále jsem se mírně třásl, ale to uspokojení, které jsem cítil, se nedalo ničím zaplatit... Byl jsem jak na obláčkách.
Ještě jsem rychle oddechoval, když ze mne Aki stíral sperma. Většina byla moje, protože to své Aki pochytal do ruky. Nechápal jsem, jak se může v takové chvíli ovládat. Možná je zvyklý...
Mlaskl jsem, když jsem si uvědomil tu skutečnost, že on už s někým spal. V tu chvíli jsem žárlil na všechny holky, které s ním kdy mohly být. Obláčky splaskly a já dopadl na tvrdou zem.
Řekl, že mě má moc rád. Moc rád... Ale stále je to jen rád...
Nemůžu po něm chtít, aby mi hned vyznal lásku. Nejspíš se toho možná ani nedočkám.
Ale i tak... Ten pocit, že se s ním jednou možná budu milovat naplno... Možná čeká jen na to, podle toho, jak svým prstem naznačil. Ještě teď se mi zadek stáhne, když si připomenu ten zvláštní pocit, když jeho prst zajel dovnitř...
„Měli bychom jít, nebo nás brzy začnou hledat,“ seskočil jsem z parapetu a začal se upravovat.
I když jsem měl pochybnosti, jak to bude dál, přeci jen mé city jsou ale opravdové. Ještě jednou jsem si přitáhl Aikiho pro polibek. Chtěl jsem si je nabrat do zásoby na dobu, kdy ho neuvidím...
Aki
Viděl jsem to. Určitě jsem to v jednu chvíli viděl. Jsem si tím jistý… Mám tě rád, nestačí. Byl zklamaný, ale já mu to chci říct, až to z mé strany bude zcela jasné. Nechci, aby slyšel moje první: miluji tě tak, že to řekl on, tak musím já to stejný. Chci, aby to bylo super… Takové, že se třeba rozpláče, já nevím. Není to holka, tak proč mi na tom tolik záleží? Nejspíš proto, že i já ho miluji.
„Přijdu večer pro tebe. Jen hodím klíče učiteli a řeknu, jak dlouho jsme tu byli, aby tě omluvil. Musím na zápas a potom domů. Nejspíš to stihnu tak, tak… Máme ho až do osmi, pokud postoupíme, ale o tom v téhle sestavě nepochybuji,“ ještě jsem mu upravil kravatu a políbil, než jsme vyšli ven z kabinetu, a já zamířil za učitelem.
Ještě jsem stihl sebrat krabičky s bentem a jednu plnou hodit Kurovi do batohu, aby se pořádně najedl, než jsem vystřelil ven ze třídy za Ookubou, který tam už naštvaně stepoval.
„Kde jsi jako byl?“ prsknul po mě, ale hned mi hodil svou pracku přes ramena a vedl do tělocvičny.
Jak pijavice… Vážně že jo.
Kuro
Přikývl jsem, že budu čekat. Najednou se mi nechtělo ani mluvit. Jen jsem si ještě vzal od něj polibek, a už jsme vycházeli z kabinetu ven.
Tak jak jsem byl před chvilkou šťastný, teď mě zas přepadl smutek. Zvlášť, když jsem viděl Ookubu, jak si ho majetnicky odvádí pryč.
„Na,“ strčil mi Hiromi do ruky smeták, když skončila poslední hodina. „Dneska máme úklid. Už sis to nacvičil, tak můžeš pokračovat.“
Nechápal jsem. Ale když se nenápadně podíval za Akim, došlo mi, o čem mluví. Myslím, že jsem se i začervenal.
„V tom kabinetě musel být pořádný bordel, když vám to tak trvalo,“ usmál se, když mi stáhl z vlasů pavučinu.
Nezbylo mi nic jiného než se pustit do úklidu. Časově mi to vyšlo tak akorát na to, abych stihl dojít do práce. Dokonce jsem měl dneska i odvoz, když pro Hira přijela máma, tak mě vzali s sebou a hned to spojili s nákupem.
„Jen pojez,“ souhlasil šéf, když jsem ho poprosil, jestli bych se mohl nejdříve najíst, že jsem nestihl oběd.
Vytáhl jsem Akiho bento a pustil se do jídla. Tak nějak jsem tušil, že to udělá, a já ho nechtěl zklamat, že to nesním. Však říkal, že si mě vykrmí. Jen nevím, jestli se mu to podaří, protože jsme od přírody hubená rodina... Ale pravda je, že ty vystouplé kosti, asi nejsou normální, zamračil jsem se na sebe do zrcadla, když jsem se pak převlíkal do pracovního oblečení.
Aki
Stihl jsem se tak akorát otočit, když na mě Ookuba poslal tvrdou nahrávku o zem. Přesně to vyšlo na výskok a pěkný koš z letu. Poslední… Vyhráli jsme a celkem s převahou. Aby taky ne, když náš tým měl nejvyšší hráče. Ookuba sám měřil přes dva metry a to pořád rostl. Já stodevadesát a každou noc mě bolely kosti, jak se protahovaly.
„Dobrý… Postupujem,“ nadšeně mě poplácal po hlavě a rozcuchal vlasy, když se ke mně konečně přes ostatní dostal.
Konečně jsem se po tak dlouhém dni mohl osprchovat, a že jsem to vážně potřeboval. Zalezl jsem si hned do prvního výklenku a začal ze sebe smývat pot. Taky jsem tu byl asi poslední, protože se kluci už oblíkali.
„Chceš umýt záda?“ ozvalo se za mnou a já se málem přerazil, když se mě něčí ruka dotkla.
„Co blbneš?“ otočil jsem se na Ookubu, který se smál.
„Nějakej vystrašenej, ne? Hej… Jen jsem ti chtěl pomoct.“
Byl nějak blízko a mě se to rozhodně nelíbilo.
Vystrčil jsem ho ze sprchy a pustil na něj studenou vodu, aby se probral z těch hovadin. Dál jsem se o něj nestaral a radši se v rychlosti umyl dřív, než ho zase něco napadne. Rozhodně jsem mu nevěřil, že je na kluky, už jen proto, že měl holek jak smetí, na každém prstu deset. S žádnou nikdy nevydržel, a co jsem věděl o jeho praktikách, ani jsem se nedivil.
Omotal jsem si ručník kolem pasu a druhým se utřel. Hodil jsem na sebe oblečení a chtěl odejít, ale on mě zarazil. Tlakem mě natiskl na skříňku a přiblížil se na centimetry k mé tváři.
„Co oslava, hmmm? Jdeme sem kousek, tak pojď,“ jeho tón se mi nelíbil, ale ten výraz ve tváři, co měl, byl ještě mnohem horší.
Měl jsem tak dvě hodiny, než vyzvednu Kura, tak jsem souhlasil a nechal se Ookubou odtáhnout jak hadrová panenka.
Kuro
Dneska bylo celkem dost práce, ale šéf byl spokojený, protože bylo hodně zákazníků a tím pádem i velká tržba. A mě aspoň ten den rychle utíkal. Rozhodně jsem se těšil na to, až odbije devátá a já budu moci být aspoň chvíli s Akim. Doufal jsem, že to stihne, i když říkal, že to bude na těsno. Ale pokud ke mně aspoň něco cítí, určitě se bude snažit.
Proč jsem si jím vlastně tak jistý?
Co když to nakonec dopadne jinak, než si představuji? A vlastně... Máme my dva nějakou budoucnost, když on je z bohaté rodiny, má spoustu podobných známých, neustále se kolem něj někdo motá, zatímco já...
Vždyť ani pořádně nemůžu jít třeba do kina. Jo, na lístek bych si ušetřil, ale táta... Nedovolí mi, abych se někde „poflakoval“. Prý je potřeba, abych do práce chodil, nejen že se peníze vždy hodí, ale i prý proto, abych byl připravený na život. Zřejmě počítá s tím, že po škole půjdu co nejdříve pracovat. Ale já bych si rád udělal nějakou školu. Něco, co by mě opravdu bavilo. I kdyby to měly být třeba jen dva tři roky, ale chci něčím být.
Jenže... už mi jasně bylo dáno najevo, že na další studia nejsou peníze...
Tak nějak jsem z myšlenek na Akiho přešel na moji budoucnost. Ani jsem si nevšiml, že ten čas potom utekl ještě rychleji, a tak, když za mnou přišel šéf, že budeme zavírat, překvapeně jsem se podíval na hodiny.
Bylo už čtvrt na deset. Už jsem měl skončit a být s Akim, a já tu zatím pracuji a on... On tu není?
Rychle jsem se převlékl, rozloučil se se šéfem a vyběhl ven, jestli nečeká někde zase u popelnic, někde v tmavém koutu.
Ale nebyl...
Aki
Snažil jsem se, co jsem mohl, abych rychle vypadnul, ale každý okamžik ta obrovská bestie vyčíhala a zase mě stáhla k sobě. Otravný…
„Už jdu… Vážně jsem utahaný a den to byl dlouhý. Čau,“ vysmekl jsem se nakonec Ookubovi v rychlosti, když jsme mířili do jiného baru, a zdrhl tak rychle, že nestihl zareagovat.
Dneska se choval vážně divně, a příjemný mi to rozhodně nebylo. Spěchal jsem, co to nejvíc šlo, ale na hodinkách jsem viděl, jak jdu pozdě.
„Kuro,“ vykřikl jsem, když jsem ho viděl, jak právě odchází od práce.
Ihned jsem ho zatáhl do uličky a co nejpevněji sevřel.
„Odpusť, Ookuba mě nechtěl pustit. Vyhráli jsme to a postoupili. Příště tu vážně budu včas,“ za bradu jsem si ho k sobě pozvedl a políbil ho.
Doufal jsem, že se nebude tak zlobit, ale dvacet minut je dvacet minut.
Kuro
Šoural jsem se pomalu od obchodu. Moc jsem si přál, aby ještě dorazil. Bylo mi tak nějak smutno, že nepřišel. Tak jsem se na něj těšil...
Byl jsem už skoro za rohem, když jsem ho zaslechl a viděl, jak za mnou běží.
Doběhl mě a hned zatáhl do vedlejší uličky, kde na nás od obchodu nebylo vidět.
„Myslel jsem, že už nedorazíš,“ řekl jsem a přitiskl se na něj, jak nejvíc to šlo.
Ale to jméno... Zase ten Ookuba. Proč je na něm pořád tak nalepený? Jsou to asi nejlepší kámoši, ale mě se ten kluk vůbec nelíbí. Jsem rád, že aspoň není v naší třídě. Aspoň to...
„Je dobře, že jste vyhráli,“ nakonec jsem se pousmál a přitáhl si tak nějak automaticky Akiho pro polibek. „Určitě se přijdu podívat na další zápas.“
Objímal jsem ho a konečně mi bylo dobře. Tak dlouho jsem na tohle čekal. Měl jsem pocit, jako by ten půlden, co jsem ho neviděl, byla celá věčnost.
„Je mi to líto, ale musím jít domů. Včera jsem se s tátou skoro chytil a nechci, aby to dneska pokračovalo,“ řekl jsem roztřeseným hlasem, protože když jsem si uvědomil, že s Akim budu jen tak krátkou chvilku, chtělo se brečet.
Aki
„Ještě chvíli, chci tě líbat,“ zašeptal jsem, když jsem si ho k sobě ještě víc přitiskl a začal ho znovu líbat.
Bylo to jen pár hodin, ale já se ho vážně nechtěl vzdát.
„Chci být s tebou pořád, tohle mě ničí,“ povzdechl jsem si a mazlil se s ním, jak kdyby to bylo naposledy, co ho držím.
Jenže jsem měl na mysli to, co říkal. Nechtěl jsem mu dělat problémy, a když jsem ho viděl minule… Vážně se mi jeho táta nelíbil.
„Tak jdeme,“ chytil jsem ho za ruku a šel s ním těmi krátkými uličkami, které vedou k jeho domu.
„Uvidíme se zítra,“ naposledy jsem ho zatáhl k zhasnuté lampě a natiskl na něj své rty.
Jsem z něj šílený… Hrozně moc.
Kuro
Tentokrát mi ta cesta domů přišla strašně krátká. Jako by se všechno spiklo proti nám.
Netrvalo dlouho a my byli v té poslední, kde jsme spolu ještě mohli být. Tiskli jsme se k sobě za tou starou lampou, která už nesvítila dobrých pár dní. Líbali jsme se a ani jednoho z nás nezajímalo, že by někdo mohl jít kolem.
Chvěl jsem se, když jsem Akiho pouštěl. Krucinál, nejsem holka, abych tu brečel. Vždyť se uvidíme zase ve škole. Už za pár hodin... Uteče to jako nic...
„Promiň, musím už vážně jít,“ dal jsem Akimu ještě jeden polibek, a pak se vymanil z jeho držení.
Kdybych měl aspoň mobil, abychom si mohli psát. Ale ani to nemám. A i kdybych si na nějaký našetřil, táta by mi ho jistě zakázal kvůli tomu, že je to drahá zbytečnost.
Ještě jednou jsem se na rohu ulice otočil a zamával Akimu. Ale když jsem si všiml, že táta stojí v okně, rychle jsem stáhl ruku zpátky dolů. Přidal jsem do kroku, aby zas nebylo peklo... Klidně si může zavolat do práce, šéf mu potvrdí, že jsem končil pozdě. A i kdyby, za chvíli mi bude osmnáct, tak proč mě stále tak omezuje? Nosím jim peníze z brigády, abychom se měli aspoň trochu lépe, dobře se učím, starám se často o Ritu i o domácnost, když jsou třeba někde pryč, tak kde je, kruci, problém?
Proč mi nedá trochu volna jen pro sebe a pro kamarády? Pro Akiho?
Aki
Ještě chvíli jsem se za ním díval, než zmizel za rohem. Tohle mě už vážně štvalo, byl takový problém s ním prostě být? Co až s ním třeba budu chtít žít? Budu ho muset unést?
Pomalu jsem odešel k nám domů. Když jsem však vstoupil, podezřele to tam dneska žilo. Máma se u stolu bavila s nějakou dívkou, a strojeně se smála na celý dům. Nyoko tu nebyla, podle všeho si četla ve svém pokoji. Máminu přítomnost totiž moc nevyhledávala, měla radši tátu.
„Ach Aki… už jsi doma? Bylo to dnes dobré ve škole?“
Hrůza, i ty lži jsou hnus.
Jen jsem zamručel a vzal si nějaké jídlo z lednice.
„To je Suzumi, je to dcera jednoho mého klienta a dědička velmi prosperující firmy. To je dívka, se kterou máš domluvený sňatek,“ usmála se a já se zasekl.
Otočil jsem se na tu dívku a celou si ji prohlédl.
„Je mi líto, že jste vážila takovou cestu, ale já se ženit nebudu a ani nehodlám,“ šel jsem do svého pokoje a naprosto ignoroval matku, která mě sledovala.
„Takhle se chovat nebudeš, pokud žiješ pod mou střechou, tak se budeš chovat vzorně a tak, jak chci já!“ prskala na mě, než mi dala jednu pěknou facku od cesty.
„Ulevila sis? Nebudu skákat, jak ty chceš, to je vše,“ zabouchl jsem před ní dveře a zamkl, aby se za mnou nedostala.
Tohle není máma, ale diktátor, který nikoho neposlouchá. Nikoho si nevezmu, jen toho, koho mám rád… Kura.
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Kuro
Další dny probíhaly ve stejném duchu. Večer jsem uléhal s myšlenkami na Akiho a ráno jsem vstával s tím, jak se na něj moc těším. Tátovi jsem se snažil vyhýbat, jak nejvíc to šlo, ale i přesto se mi podařilo dvakrát přijít pozdě, když jsme se s Akim zapomněli v tmavé uličce, která jediná nám poskytovala soukromí a dokázala udržet naše tajemství. Měli jsme už svůj koutek, kde jsme se vždycky zastavili na pár minut, abychom si mohli říct to, co jsme během dne nestihli. No říct... Myslím, že jsme v tom tmavém koutu toho moc nenamluvili.
Ale pokaždé, když jsem se s ním loučil, bylo mi smutno. Stejně jako když jsem natěšený přišel do školy a on už byl zase v obležení jejich party, ať už kluků, co chodili do basketu, či holek, které se za nimi táhli jako ten nejhorší smrad. Byly na nich neustále nalepené, ale nejvíc mě štval Ookuba.
Měl jsem pocit, jako by něco tušil a snažil se ode mne Akiho držet co nejdál.
„Kuro!“ zavolal na mě Hiromi, když jsem jeden den už bral tašku, že půjdu domů. „Máme dneska zase úklid, zapomněl jsi?“
Jen jsem se smutně ohlédl po Akim, který už mířil na trénink.
„Však si můžete zas domluvit nějaký úklid něčeho, ne?“ zasmál se tiše Hiromi a strčil mi do ruky smeták. „Máme dneska na starosti záchody. Já půjdu vynést koše, a pak ti přijdu pomoct, nebo to chceš naopak?“ rozhlédl se po prázdné chodbě, kde byly už jen další tři děcka, kteří uklízeli tohle patro s námi.
„To je v pohodě, půjdu tam,“ vzal jsem si smeták a zamířil na záchody.
Vybral jsem si tu méně bolestivou variantu. Popelnice byly nedaleko tělocvičny, a já se nechtěl dívat na to, jak zas Aki mizí vevnitř s Ookubou za zadkem.
Měl jsem špatnou náladu. Tak strašně moc bych s ním chtěl být. Tak moc a přitom... Musíme se skrývat. Proč vlastně? Já si sám nevybral, že jsem jiný. Proč to společnost bere špatně? Měli by si zkusit být někdy v mé kůži. Na druhou stranu, kdybych byl normálně na holky, nezamiloval bych se do tak skvělého kluka, jako je Aki.
Zamyšleně jsem vešel na záchodky, ale než jsem se stačil rozhlédnout, odkud vlastně začnu, někdo do mě silně strčil, že jsem proletěl až na druhou stranu a zastavil se o zeď.
„Mám s tebou řeč a docela spěchám,“ ozval se nade mnou Ookubův hlas. Popadl mě za ruku, natlačil se se mnou do kabinky, a hned za sebou zavřel. „Takže...“ promnul si pěst. „Odkud bych měl začít?“
Aki
Schovávali jsme své city co nejvíc to šlo, ale popravdě mě to čím dál víc štvalo. Chybělo mi s ním normálně jít na rande, nebo se obejmout tak, aby to nebylo v tmavé uličce. Chtěl jsem s ním normálně chodit a podle toho mít i volné chvíle. Toužil jsem po tom s ním spát… Bylo to snad už nesnesitelné. Pořád jsem se ho dotýkal všude po těle. Líbal ho… Hladil… Ale víc jsem nemohl.
„Máme trénink!“ křikl na mě jeden z kluků, co je u mě v týmu, a vytáhl mě ven ze třídy.
Divné, že pro mě nepřišel Ookuba, ale aspoň se na mě nelepil. Chtěl jsem se ještě rozloučit s Kurou, ale on tam nebyl. Dneska měl službu s Hiromim, který byl opravdu dobrý kamarád pro nás oba. O víkendech, když jsem nemohl být s Kurou, jsem pomáhal na farmě jeho mámy, protože doma bývala ta moje a furt mi cpala tu prachatou a hrozně blbou holku.
Šel jsem do tělocvičny, ale ani tam Ookuba nebyl, už se mi to přestávalo líbit.
„Je na záchodě, prej si musí ulevit, než půjde hrát,“ zasmál se jeden z kluků a vhodil mi míč do ruky.
Kuro
Dopadl jsem na mísu a hlavou se praštil do zdi. Aspoň, že byl poklop dole, jinak bych nejspíš už byl zašprajcovaný vevnitř. Ale to nebyl teď ten největší problém. Ten stál právě přede mnou. Spíš tyčil se nade mnou jako bůh pomsty. Musel jsem zaklonit hlavu, abych na něho vůbec viděl.
„Co... co po... mně chceš?“ zeptal jsem se a jednou rukou se chytil za hlavu, kde se mi dělala boule.
Bál jsem se ho. Ookuba byl kus chlapa už v tomhle věku, a jen blázen by si s ním něco začal. Nohy jsem přikrčil víc k sobě, abych v případě nutnosti mohl proti němu vykopnout. Ale věděl jsem, že moc šancí mi k tomu nejspíš nedá.
„Aki...“ promluvil najednou.
Hrklo ve mně. Padlo Akiho jméno, a ve spojení s Ookubou a tím, že mě zatáhl sem, to nevěstilo nic dobrého. Stáhl se mi žaludek až tak, že se mi chtělo zvracet.
„Co s ním máš? Proč se kolem něho pořád motáš, co?“ sevřel ruce v pěst, a ještě víc se ke mně sklonil. „Už jsem ti jednou říkal, že se máš od něho držet dál.“
Poskočil jsem, když praštil rukou do zdi.
„Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak jste každou chvíli spolu!“
„To není pravda!“ vyhrkl jsem. „Pořád je s tebou, tak nevím, co po mně chceš!“
Ne, že bych byl odvážný, ale tohle mě delší dobu skutečně štvalo, tak to ze mě vyletělo, aniž bych se stihl zabrzdit.
„Máme spolu nedořešenou schůzku, za tělocvičnou. Pamatuješ?“ chytl mě za košili pod krkem a vytáhl mě na nohy.
„Zapomněl jsem...“ chytl jsem ho za zápěstí ruky, kterou mě držel.
„Kvůli Akimu? Moc dobře jsem si všiml, že slovo „otrok“ pro tebe zřejmě neplatí. Ledaže bys byl jeho hračka na sex, i na to se otroci hodí. Tak jak to je? Viděl jsem vás...“
Polilo mě horko. Kde nás mohl vidět? To jsme vážně byli tak neopatrní?
„Pusť mě!“ snažil jsem se z jeho sevření dostat, ale on mě chytil ještě pevněji, že jsem skoro dýchat nemohl.
„Já se s takovou špínou zahazovat nebudu. Ale mám dost kámošů, kterým se budeš líbit. Takže dáš od Akiho ruce pryč. Nebo si s tebou dají dostaveníčko. V obchodě zavírají v devět, co?“
Teď jsem se bál ještě víc. Tušil jsem, že by byl Ookuba něčeho takového schopný, a to že pracuji v obchodě, není žádné tajemství.
„Nebudeš mi nic přikazovat. Jsem Akiho otrok a ty na mě nemáš co sahat!“ vykřikl jsem a vší silou jsem se proti němu rozmáchl. Uhnul, ale naštval se ještě víc.
Otevřel dveře kabinky a mrsknul se mnou na protější stěnu. Ještě je mně došel, dřepl si ke mně a pevně mě chytil za bradu.
„Podle mě bude tvůj zadek dobrý...“ stiskl mě silně druhou rukou v rozkroku. „Tohle nepotřebuješ. Pro dobrou zábavu stačí jen tvoje prdel a pusa... No a pokud vím, tak ve čtvrtky máme trénink do půl desáté. To ti Aki zřejmě nepůjde naproti...“
Zarazil mě do zdi a než odešel, ještě si do mě kopnul.
„Takže si rozmysli... Po cestě domů máš tmavých uliček víc než dost,“ a s těmi slovy za sebou zavřel dveře.
Aki
Už to byla doba, co jsme trénovali a Ookuba nikde. Začal jsem mít opravdu nepříjemný pocit, který se mě nechtěl opustit.
„Kam šel na záchod?“ chytil jsem jednoho kluka za ruku.
„Hned támhle,“ ukázal za šatny směrem ke škole, a já uviděl Hiromiho, jak tam mířil s prázdným košem.
„Kurva,“ zaklel jsem a hned se tím směrem rozběhl.
Právě jsem se míjel s Ookubou, který se tlemil jak debil.
„Hej, kam běžíš?“ pobaveně se na mě podíval a chytil mě kolem ramen, aby mě zastavil a vrátil na trénink.
„Do toho ti je hovno a jestli si udělal to, co si myslím, tak jsem s basketem a s tebou skončil,“ prskl jsem na něj.
„Tehdy večer jsem šel za vámi a viděl vás. Ser na něj… Vážně! To já jsem ti nejblíž,“ přitáhl si mě k sobě a zašeptal mi to vrčivě do ucha.
„Prkýnko z hajzlu je mi nejblíž a spím s ním? Co? Víš o mě kulový,“ odhodil jsem ho od sebe tak silně, až se praštil hlavou o schody, které vedly na lavičky.
Vyběhl jsem ven a pak rovnou do školní budovy na záchody.
„Kuro? Kuro… Kuro!“ šílel jsem a byl neuvěřitelně naštvaný.
„Neřvi tu a pojď sem,“ křikl po mě Hiromi, který už u něj seděl.
Vběhl jsem dovnitř rovnou ke Kurovi, prudce jsem ho obejmul a vtáhl ho do své náruče. Pořád jsem ho líbal, až musel Hiromi zatarasit dveře, kdyby sem někdo přišel.
„Co… se… stalo? Co… ti… řekl? Jak… ti… te?“
Kuro
Držel jsem se za hlavu a snažil se přemluvit, abych nezačal brečet. Ani ne tak kvůli tomu, že mě praštil. Ale spíš proto, že jsem byl úplně v háji.
Ookuba nás viděl... A vyhrožoval mi. Co je horší? To, že chce, abych nechal Akiho být, nebo to, že nás vůbec spolu viděl, anebo to, že mi tady na férovku vyhrožuje znásilněním? Ruce i nohy se mi třásly, když jsem se chtěl zvednout ze země, ale byl jsem po tom prohození a dvojitým praštěním hlavou o zeď otřesený a znovu jsem dosedl na zadek. Nevěděl jsem, jestli mě bolí víc hlava, nebo rokrok, kde mě Ookuba pořádně zmáčknul.
„Kuro!“
Hiromi právě vešel dovnitř, a když mě viděl, zahodil koš a hned běžel ke mně.
„Co se stalo? Kdo ti, co udělal?“
Než jsem mu stačil odpovědět, uslyšeli jsme křičet Akiho, jak mě hledal, a Hiro na něj hned křiknul, aby ho umlčel, a on nevyváděl na celou školu a zbytečně na nás nepřitáhl pozornost ještě víc.
Chytl jsem se Akiho kolem krku a pevně ho sevřel. Pocítil jsem úlevu, a řekl bych že i bezpečí, když byl se mnou a držel mě.
„To je dobrý. Zvládnu to, jsem zvyklý od táty,“ pokusil jsem se ho uklidnit, ale sám jsem se vzápětí roztřásl jak osika.
„Ookuba nás viděl. Ví o nás, Aki. Mám strach, že to roznese po škole. Chce... chce...“ nedokázal jsem to vyslovit.
Nemohl bych dát od Akiho ruce pryč. Když jsem si to představil, sevřel jsem ho ještě víc kolem krku a už jsem nedokázal zastavit slzy, které se mi z očí valily proudem.
„Jdu ho zabít,“ zavrčel vztekle Hiromi. Zvedl se a zamířil rovnou ven.
„Hiro! Nedělej to! Nestojím za to, aby tě vyloučili ze školy!“ chtěl jsem ho zastavit, ale to on už byl někde na chodbě.
„Nechci... nechci, abyste měli kvůli mně problémy,“ vzlykal jsem.