Aki
Sakra… Všechno mě sere.
Zalezl jsem do postele a snažil se usnout, ale nešlo to. Bylo to šílený. Pořád jsem myslel na Kura a na to, jak se z tohohle pokoje dostat. Dokonce jsem si otevřel okno a přemýšlel, jak daleko je to dolů, pokud skočím. Došlo mi, že bych si nejspíš obě nohy zlomil. Možnost tu byla, ale na to jsem měl málo prostěradel.
Nakonec jsem stejně zavřel oči a aspoň zkusil odpočívat.
Jak kdyby to šlo.
Kuro
Nechtěl jsem Rose přidělávat starosti, tak jsem se tvářil, že se nic neděje. I když nevím, jestli se mi to dařilo, když se na mě oba dva tak podezíravě dívali.
Ale snažili se mi udělat hezký večer.
„Nepřeji si, abys už někdy volal. Aki nemá o tebe zájem... Byl to jen úlet, tak se s tím smiř... Nemůžeš s ním mluvit... Teď je právě se svou snoubenkou a nehodí se, abys je rušil... Bude přestupovat na jinou školu, tak se už neuvidíte...“
Tohle všechno mi stále znělo v hlavě, když jsem se pak v noci ukládal do postele. Chtěl jsem se aspoň učit, ale stejně jsem nebyl schopný se soustředit. Jen jsem ležel a stále myslel na Akiho.
Bude se ženit... Má snoubenku... přestoupí na jinou školu...
Už se neuvidíme.
Skoro celou noc jsem svíral nový mobil v ruce a brečel. Měl jsem pocit, že mi praskne srdce, jak moc mě to bolelo.
Proč by se vlastně chtěl za mnou vracet, když nestojím za nic? Jsem chudý. Nic nemám. Jsem bezdomovec a tady bydlím jen díky dobré vůli Rose a Hiromiho. Nemám, co bych mohl Akimu nabídnout. Ani mé tělo nestojí za nic. Pořád říkal, jak jsem hubený a navíc... Nejsem jako holky, kde je to jednodušší. Zklamal jsem ho a on se už nevrátí...
Usnul jsem až při svítání. Neslyšel jsem ani Hiromiho chystat se do školy. Ani to, že na mě Rose volala.
Když jsem se vzbudil, bylo skoro poledne.
Podíval jsem se do okna, jako bych se chtěl přesvědčit, že jsem opravdu tak dlouho spal, a pak na mobil, který jsem měl na polštáři vedle hlavy.
Znovu se ve mně všechno sevřelo a slzy se spustily samy od sebe, aniž bych tomu dokázal zabránit...
Aki
Neusnul jsem… Ani minutu jsem nespal, a potom hned ráno čekal na komorníka, až donese snídani, abych mohl zdrhnout. Žádná jiná šance nebyla, jinak bych se odsud prostě nedostal.
„Aki, otevírám dveře,“ ozval se bohužel hlas mého otce a hned nato vešel s tácem se snídaní dovnitř.
„Nechci,“ odsekl jsem a rezignovaně si sedl na gauč.
„Sníš to a taky… Volal ti ten kluk a nejspíš tě nechal potom, co jsem mu řekl,“ víc táta nestihl říct, protože jsem vystřelil tak rychle, že jsem ho málem srazil k zemi.
„Je mi skoro devatenáct a ty mě nebudeš v pokoji držet jako vězně. Co se týká Kura… Budu s ním, teda, pokud jsi ho moc neurazil… A miluji ho, takže si trhni. Je mi jedno, co mi uděláš, ale nemám problém si vzít pár věcí a peníze co mám naspořený a odejít. Rozhodně nehodlám nic měnit na škole, a ani na svém rozhodnutí o studiu. Třeba se tady slož k zemi, je mi to jedno, protože bys to jen hrál, a myslím, že to tu už jednou bylo,“ naštvaně jsem práskl dveřmi a běžel dolů z pokoje rovnou ke vchodovým dveřím.
„Kam, si myslíš, že jdeš,“ zařvala na mě máma a dala komorníkovi rozkaz, aby zamkl.
Kuro
Rose nakonec rezignovala. Namluvil jsem ji, že mi není dobře, že mě bolí hlava, proto jsem nevylezl z postele. Nechala mi oběd na stole, ale donutila mě vzít si aspoň léky.
Celý den to probíhalo stejně. Prostě jsem byl zalezlý v posteli a bylo mi z toho tak zle, že jsem byl schopný vylézt jen tehdy, když jsem musel nutně na záchod. Oči jsem měl celé zarudlé a kruhy kolem nich, jako by mi je někdo namaloval.
Až teprve k večeru jsem vzal tác, abych mohl odnést špinavé nádobí, a sešel jsem pomalu dolů.
Hlava se mi motala, jako bych byl opilý, tak jsem se raději přidržoval jednou rukou stěny.
Z kuchyně se ozývaly hlasy Hiromiho a Rose.
„Nebyl?“
„Ne,“ odpověděl Hiromi mámě. „Prý už nepřijde. Má jít na jinou školu. Říkal to Ookuba, který byl z toho dost naštvanej. Ale říkal, že za ním dneska jde, protože je prý jeho nejlepší kámoš a jejich rodiny se znají.“
„To se mi moc nelíbí,“ zamyslela se Rose právě ve chvíli, kdy jsem se zastavil ve dveřích.
„No mě taky ne. Protože Ookuba se tvářil, jako by Aki-“ Hiromi nedopověděl.
Zarazil se, když mě uviděl. Jako bych to, co chtěl říct, neměl slyšet.
Aki
„Jdu pryč a vy mě tu, ale vážně, nemůžete držet. Jako tohle je protiprávní. Kdyby mi bylo třeba šestnáct, tak jo, ale jsem dospělý. Nezměníte mě, tak mě nechte na pokoji,“ vyjel jsem na ni hned, co mě stihla dojít a prudce chytit za ruku.
Moc dobře jsem si všiml toho, že komorník nezamkl, jen to naznačil. Aspoň jako jediný měl rozum a dal mi možnost, která mi chyběla.
„Řekl jsem ti, že na věku mi nezáleží. Jednou ses narodil do téhle rodiny, tak nám nebudeš dělat hanbu. Já se rozhodl, co budeš dělat, a ty prostě musíš jít v mých stopách,“ došel k nám i otec a chytil mě za bradu, abych nemohl uhnout pohledem.
„Vážně jsi se zbláznil ne? Jako vážně nechci být tím co ty. Konec konverzace, protože já v tuhle chvíli končím. Nebudu skákat, jak ty chceš, to je všechno. Jsem stejný jako ty, myslíš si, že nějak uhnu na cestě, kterou jsem si vybral?“ díval jsem se mu zpříma do očí, a bylo vidět, že ho to štve ještě víc.
No, facka, která hned letěla ze strany matky, to bylo snad i s rozběhem, jaká šlupka to byla. Jen jsem jí vysmekl svoji ruku ze sevření, a ještě víc se narovnal, až mě táta musel pustit, protože na mě nedosáhl.
„Už nikdy se mě nedotýkej, pokud se pamatuji, tak se nezajímáš ani o mě, a už vůbec ne o Nyoko, takže na tohle nemáš žádné právo,“ odsekl jsem matce a ona jen odstoupila.
Bylo mi jedno, jak to bere, ale byla to pravda.
„Tohle jsi přehnal. Okamžitě se vrátíš do pokoje a budeš-“ chtěl ještě něco říct, ale já rychle otevřel dveře a vyběhl ven, aby mě nechytil.
Běžel jsem… Za svobodou, protože jinak se tomuhle nedalo říct. Díky bohu jsem v kapse měl aspoň svoji kartu s penězi, které jsem si schovával, a na které oni nemohli. Od mých osmnácti to byl už jen můj účet. A… Mrzelo mě, že na peníze od babičky jsem nemohl, protože bych hned Kura odvedl někam daleko.
Kuro
„Om...omlouvám se, nechtěl jsem vyrušovat,“ zablekotal jsem, protože jsem nebyl schopný hned mluvit normálně.
Vešel jsem dovnitř a položil tác s nádobím na linku. Ruce se mi třásly, protože to, co jsem slyšel včera, jsem si dal dohromady s tím, co teď řekl Hiromi.
Nejen Akiho rodiče a nějaká holka, ale i Ookuba mi ho berou. Vždyť to říkal. Varoval mě, že mám od něj dát ruce pryč. A nejspíš věděl, proč to říká...
„Kuro, jak je ti?“ popošla ke mně Rose a chytla mě za bradu, aby se mi zblízka podívala do tváře.
„V pohodě,“ odpověděl jsem, ale moje srdce nedokázalo lhát.
V očích mě znovu zaštípaly slzy.
Pane bože. Brečím, jak nějaký puberťačka. Proč? Protože se tak moc bojím, že jsem o Akiho přišel? Protože ho tak moc miluji a nedokážu si představit, že už s ním nebudu? Kdy to přestane bolet? Za jak dlouho?
„Hiro, nech nás na chvíli o samotě. Zavolám, až bude večeře,“ pootočila se Rose na svého syna a kývla směrem ke dveřím.
„Jo, jdu se učit,“ odpověděl a hned zmizel na druhém konci chodby, kde měl svůj pokoj.
„Posaď se, Kuro,“ potáhla mě k malé sedačce, kterou v téhle prostorné kuchyni měli.
Nalila mi čerstvou vodu a podala mi ji, abych se napil a trochu se uklidnil.
„Co tě, Kuro, trápí? Týká se to Akiho, viď? Tvoje oči, jsi celý přepadlý, ruce se ti třesou, skoro nejíš... Řekni mi, co máš na srdci. Může to být cokoliv... “ pohladila mě po ruce.
Chvíli jsem ještě mlčel a snažil se to srovnat v hlavě. Byl jsem z toho úplně vedle a nedokázal jsem se uklidnit, ani když jsem se napil a Rose seděla vedle mne. Ale nakonec, s dalšími slzami, jsem začal mluvit. Styděl jsem se, ale čím víc jsem ji toho řekl, tím víc jsem cítil, jak ze mne pomalu padá celá ta tíha.
Občas se mně něco nenásilně doptala, ale ani jednou se nezatvářila tak, jako by ji to mělo vadit. Nebo že by byla zhnusená tím, co jsem ji říkal. Bylo to prostě tak přirozené, že ani nevím jak, ale nakonec jsem ji řekl úplně všechno. I to naše včerejší fiasko při sexu...
Aki
„Akiyuki… Aki! Sakra, zastav se!“ křičel na mě táta, jak mu docházel dech, protože jsem běžel na něj moc rychle.
Když jsem ale zjistil, že stihl zamknout hlavní bránu, vztek mě už naplno pohltil. Nejen, že mi vzal klíče… telefon… sebeúctu… Dokonce mě tu prostě zamknul jak v nějaké pitomé kleci.
„Do prdele, už mě pusť! Tohle je omezování osobní svobody, a ty mě tu držíš protiprávně. Vážně už je toho dost. Vrať mi telefon, a první co bude, že volám na policii, že jsi mě prostě unesl proti mé vůli,“ zvýšil jsem hlas, aby nás slyšeli i ti lidi, co procházeli kolem domu.
Tohle otec nenáviděl nejvíc, když jsem ho ponižoval před ostatními. Moc často jsem to ale nedělal, ale tentokrát…
Zastavil se a zamračil, když si uvědomil, co mu říkám. Trochu se stáhl a ukázal na dům. Chvíli mu trvalo, než popadl dech a mohl mluvit.
„Dobře… Promluvíme si v domě a nebudu tě už nikam zamykat. To je slib. Jen si mě vyslechni,“ řekl o poznání klidněji.
Musel jsem se nad tímhle trochu zarazit, abych si to nechal projít hlavou. Ale když to slíbil, nikdy by to neporušil. Aspoň v něčem bylo na něj spoleh.
Vydal jsem se tedy s ním zpět, ale měl jsem stále v záloze klacek, co jsem stihl sebrat ze země.
Kuro
Musel jsem uznat, že se mi o něco ulevilo, když jsem to mohl ze sebe takhle dostat ven.
„Držet to v sobě, trápit se tím, není dobré pro srdce,“ položila mi Rose na moment dlaň na hruď, kde byl cítit tlukot mého srdce. „Klidně breč, křič, nadávej, někomu si postěžuj, nebo si prostě jen popovídej... Ale nedrž to v sobě.“
Přikývl jsem. Vážně to bylo o mnoho lepší.
„Pojď se mnou,“ postavila se a ukázala mi směrem do chodby.
Podivil jsem se, co může chtít, ale udělal jsem, co chtěla. Zastavila se u jedněch dveří, které otevřela, a přede mnou se objevil prostorný pokoj. Řekl bych, že její království. Pracovna, s obrovskou knihovnou, pracovním stolem, i pohodlnou sedačkou u menšího stolku.
Tolik knih jsem opravdu ještě neviděl. Rozhlížel jsem se s otevřenou pusou, až se Rose musela usmát.
Přešla ke stolu a zapla počítač.
„Víš, Kuro, přiznám se, že nejsem člověk, který by znal úplně všechno. Ale, co nebudu vědět, v tom nám pomůže internet. A navíc, znám někoho, kdo vám rád pomůže,“ vytáhla telefon a hned vytočila číslo.
Vážně jsem nechápal. Byl jsem z jejího přístupu tak v šoku, že jsem nedokázal nic víc než jen sedět, tupě na ni hledět, jak s někým telefonuje, a červenat se až za ušima.
„Tak,“ odložila telefon. „Asi tak do hodiny nejpozději budeme mít návštěvu. Zatím si můžeme povídat dál. Já ještě donesu ten dort, který nám zůstal od včerejška, aby se nám lépe u toho sladkého povídalo.“
Aki
Bylo vidět, že se rodiče snaží krotit. Nejen oni, ale i já už chtěl mít klid od tohohle divadla, které stejně nikam nevedlo.
„Poslouchej… Vím, že se ti můj přístup nelíbí, ale jinak to nejde. Nemůžu ti povolit toho kluka, a ještě z takové úrovně, jako je on,“ řekl otec a napil se vody, jak mu vyschlo v hrdle po tom běhu.
„Úrovně? Tati… Byl jsi taky nic, než jsi poznal mámu. Z jaké úrovně, co je to za hovadinu? Jako nezajímá mě, odkud pochází, mám ho rád, a to je všechno. Nechte mě být,“ pokračoval jsem dál ve své paličatosti a kašlal na jejich názory.
Oba se do mě hned pustili a asi další dvě hodiny hustili kraviny do mé hlavy, dokud se otec znovu nenervnul. Nakonec to skončilo další fackou a křičením o tom, jak mě vydědí.
„Jo… Udělej to, stejně to nic neřeší, já chci jít,“ prsknul jsem po něm a zvedl se konečně od stolu.
„Takže si sbal a vypadni. Věci, co jsou tvoje, si vezmi, nechci je tu, a už se víc neuvidíme. Takového syna nechci. Jen se opovaž mě někde ztrapňovat a vyřídím si to s tebou,“ vztekle řekla máma a dala mi tím vlastně souhlas.
Bohužel otec to tak neviděl. Hned se s ní začal hádat, ale bylo už pozdě. Vyběhl jsem do svého pokoje a začal si balit nejnutnější věci. Oblečení a nějakou kosmetiku… Klíče po mě máma mrskla, když mi to říkala, takže pro nábytek, a tak, jsem se mohl kdykoliv vrátit. Jenže telefon mi vážně chyběl a já ho chtěl.
Kuro
„Kuro, to tak není,“ zastavila mě znovu Rose, když jsem si posteskl, že nejspíš kvůli tomu mě už Aki nebude chtít. „Je spousta kluků, co se zajímají o holky, mají s nimi sex a až v pozdějším věku si uvědomí, že to pro ně není to pravé. Někteří se tomu podvědomě brání do konce života, ale to pak nežijí spokojený život, protože jim něco chybí, a musí se podřídit něčemu, co je vnitřně hodně trápí a je jim to proti srsti. Ty jsi jeden z těch, kteří si tím procházejí už od mladého věku, a někdy bych řekla, že je to složitější, zvlášť v době, kdy si puberťáci povídají o holkách, o randění, prvním sexu a podobně...“
Jo, tak v tomhle má naprostou pravdu. Ten pocit, kdy se převlíkáme na tělocvik, já nevím, kam s očima, a oni si klidně přeměřují, kdo má větší výbavu, a ještě se baví o holkách...
„Aki udělal správně, že v tom nepokračoval. Mohl ti opravdu ublížit. Což mi připomíná, nebudu tě prohlížet, nejsem doktor, ale je mi jasné, že by se malá pomoc hodila. No, a ta už je na cestě,“ usmála se a pak mě nasměrovala k počítači.
Seděli jsme vedle sebe a dívali se na všechny možné stránky, diskuze, kde tohle téma prvního sexu mezi dvěma muži bylo opravdu časté. Rose mě vždy jen směrovala, kde to můžu číst a stojí to za to, nebo kde ne, že jde jen o hloupé řeči. Bylo vidět, že se v tom docela orientuje, a já byl rád, že to vzala tímhle způsobem. Bylo to pro mne lepší než to slyšet přímo od ní.
„Návštěva je už tady,“ náhle vstala Rose, když zaslechla zatroubení auta. „Kluci jsou hodní, jsou spolu už dva roky. Vůbec se neboj, nestyď se, jsou tu proto, aby ti pomohli, ano?“
Bylo to zvláštní. Vědět, že přijdou nějací dva gayové jen proto, že já mám nějaký problém. A nestyď se... Jak se nemá stydět, když...
Zůstal jsem hledět s otevřenou pusou, když se ve dveřích objevil nádherný pár. Oba dva se usmívali a vypadali opravdu v pohodě a hlavně... šťastně.
Aki
„Tati, chci svůj telefon,“ řekl jsem hned, co jsem se s tou těžkou taškou dopotácel dolů.
„Neříkej mi tati, když se odsud plížíš jak nějaký odpad. Bude z tebe bezdomovec, kde jako budeš žít? Nemáš nic, jen možná pár drobných a na peníze od babičky můžeš sáhnout až v devatenácti, to byla její podmínka, takže nechápu, kam spěcháš. Nech si to ještě projít hlavou a začni myslet,“ mluvil dál táta, ale já ho, jako obvykle, ignoroval.
Když to vzdal a viděl, že to nemá cenu, mrsknul po mě telefon a nějaké peníze, prý abych mu nedělal ostudu. To bylo taky jediný, co je zajímalo.
„To jsme tě tak špatně vychovali, že se k nám takhle chováš?“ prskala dál máma, protože ji to kazilo plány.
„Ne, vy jste mě nevychovali vůbec. Neměli jste čas, tak čemu se divit, že?“ postavil jsem se před ní, když mě znovu zastavila.
Její umělé drápy se mi zarývaly do kůže, jak kdyby to bylo máslo. Byla vážně neodbytná.
„Nevím, jak se chceš, kam dostat, protože s naší podporou už nepočítej. Řidič… Peníze… Jo… A chodíš na jinou školu, už se přestup zařizuje,“ naštvaně prskala.
„Nechodím, to si zařídím sám. Co se týká peněz, nechci je. Co řidiče… Jezdí autobus a mám nohy. Takže… Mějte se tu hezky, a doufám, že se uklidníte, jinak mě neuvidíte,“ domluvil jsem a po rozloučení s komorníkem, jsem vyšel z domu.
Vypadalo to, že to bude jednoduché, ale nebylo. Hned u brány mi taška vypadla z ruky a já se sesunul k zemi. I když jsem nechtěl, slzy si stejně našly cestu. Můžu být drsný, jak chci, ale tohle byl můj domov. Rodiče na hovno, ale komorník a kuchařka jako náhradní byli úžasní. Moje sestra…
„Nyoko?“ usmál jsem se, když vyšla z auta, co právě zastavilo před branou.
Bohužel nejen ona, ale i Ookuba, který ji dovezl.
„Pojď, tady nemůžeš zůstat,“ řekl mile a pomohl mi na nohy, aby mě odvedl do svého auta.
„Nyo… Uvidíme se, víš, kde budu u Rose,“ řekl jsem ještě tiše, když nechápala, co se děje, a bála se jít domů.
„Odvezu ho, takže se neboj a běž,“ ukázal jí Ookuba k domu a mě narval do auta, abych tu dál nezacláněl.
Bolelo to… Vážně to bolelo a všechno se svíralo, jako bych byl ve svěráku. Bylo mi šíleně…
Kuro
Kluci byli starší. Právě studovali předposlední ročník univerzity. Nejprve jsme seděli všichni v obýváku, kde se k nám přidal i Hiromi. Bylo vidět, že se znají, a ani Hiro nebyl nějak jejich návštěvou překvapen. Nejspíš se takhle vídají častěji. Byl jsem na jednu stranu rád, že i Hiromi byl v pohodě a nevadilo mu, že jsem, jaký jsem. Necítil bych se tu jinak dobře, kdyby tomu bylo jinak.
Když se Hiro sebral a šel se zas učit, Seiji se podíval na mě a pak na svého přítele.
„Já něco potřebuji dořešit s Rose ohledně školy,“ vstal a vytáhl z tašky nějaké složky, které Rose hned podal. „Tak mě na chvíli omluvte, ano?“
Rose bez zaváhání hned vstala a odešla i se Seijim do své pracovny. Já jsem sklonil hlavu a díval se na své třesoucí se ruce. Cítil jsem, jak je mi teplo, styděl jsem se, a nevěděl, o čem mám mluvit.
„Potřebuješ si odpočinout, co?“ naklonil se ke mně Miuri. „Co se stalo? Proč máš tohle?“
Zasekl jsem se, když se dotkl mé tváře. Jeho prsty byly hřejivé a jemné, že bych to u kluka ani nečekal.
„To se táta takhle vypořádal s tím, když se dozvěděl, že jsem na kluky. Musím si vzít léky,“ vstal jsem. „Mohl bys... Víš, potřeboval bych se něco zeptat, ale nevím... tady... Ale nemusíš, jestli tě to obtěžuje,“ dodal jsem rychle.
„Půjdeme k tobě do pokoje, ano?“ pousmál se na mě. „Bude to tak lepší.“
Také vstal a šel za mnou. Stejně si myslím, že Seiji šel s Rose vedle, aby nás dva nechali o samotě si v klidu promluvit beze svědků. Cítil jsem se trapně, opravdu jsem se styděl, ale na druhou stranu... Chci to všechno vědět. I to, kde jsme udělali chybu. Jak můžu být pro Akiho lepší. Jen... Pořád nevím, co s ním je, a netroufám si zavolat mu. Stačilo mi to jednou, když se tam ozval jeho otec...
Překvapeně jsem na Miuriho pohlédl, když si sebou nahoru vzal i tašku. Ale on se znovu jen usmál, položil ji na stůl a otevřel.
„Rose nám už tak zhruba řekla, o co jde. Opravdu se nemusíš stydět. Mám tu i nějaké věci, které by vám mohli pomoct. No, jak tě pozoruji, tak jsi ten pasivní, co?“
„Pasivní?“ nechápal jsem.
Vzal jsem si léky, a zatím, co jsem dopíjel vodu, díval jsem se, jak vytahuje z tašky nějakou knihu a taky...
Vážně jsem byl červený až za ušima. Málem mi i zaskočil poslední lok, jak jsem se rozkašlal.
„Pasivní, ten, co přijímá. No, možná bych to řekl... nejsi ten, co zasunuje, má to hodně názvů, ale nechci být vulgární,“ zasmál se Miura, když viděl, jak se červenám. „Hele, nestyď se, jsem stejný jako ty. Taky se mi líbí, když se o mně Seiji pěkně stará, a když ho do mě strčí, tak je to pocit k nezaplacení. Opravdu to mám rád a neměnil bych.“
„Vážně je to tak dobré?“ konečně jsem sebral odvahu a zeptal se. „Chtěli jsme to zkusit. Já to chtěl, ale nakonec z toho sešlo. Strašně to bolelo.“
S posledními slovy jsem sklonil hlavu. Nejen že jsem byl červený, ale styděl jsem se to přiznat.
„Kdy jste to dělali?“
„Včera ráno,“ odpověděl jsem automaticky.
„Na,“ popošel ke mně a dal mi do ruky mastičku. „Počítám, že sis to bolavé místo ani neošetřil, co?“
Posadil se vedle mě a poklepal mě po noze, snad aby mě uklidnil. Viděl, že jsem z toho pořád nervózní. A bodejť by ne.
„Tak se nestyď a řekni mi, jak jste to dělali,“ začal se Miura smát, když viděl, jak jsem na něj vytřeštil oči. „Hele, nejsem zvědavej jak to druzí dělají, ale můžu ti říct, co jste udělali špatně...“
Aki
„Nemůžeš se takhle ponižovat. Kašli na ně, když se k tobě takhle chovají. Vezmu tě k sobě, budeš bydlet u mě, a se školou je to už zařízený. Strejda je ředitel, takže to bylo jednoduchý, jsi dál, tam kde jsi byl. Postarám se o tebe vždycky, slyšíš?“ vytáhl mě k sobě za bradu a pohladil po tváři, když viděl, jak vypadám.
„Víš Aki… Miluji tě už hodně dlouho a tentokrát chci, abys byl se mnou. Dám ti všechno… Víš, že jsem bohatý a nikdo mi do života nekecá, protože mám jen tátu, a tomu to je jedno. Dokonce se mu líbíš, takže v tom problém nevidím. Nemusíš mě milovat, jen se mnou buď. Je mi jedno, jestli budu nahoře nebo dole… Prostě se přizpůsobím,“ pohladil mě po zadku a bez váhání políbil.
Byl jsem v šoku už domova, a ještě tohle. Probral jsem se až ve chvíli, kdy mi jeho jazyk zajížděl do pusy. Prudce jsem ho od sebe odstrčil a dal mu jednu pěstí přímo do jeho tváře. Nebyla to taková rána… Jako bych si snad přiznal, že se mi ten blbec trochu líbí. Byla pravda, že byl pořád po mém boku a nejednou mi pomohl. Kamarádství s ním, mě přivedlo do nejednoho průseru, ale z nejednoho mě vysekalo. Měl jsem pocit, že žiju, když jsem se za něj bil. Mám ho rád, ale ne tak, jak on mě. Nebylo by fér, kdybych ho využil.
„Odvez mě prosím do jedné vesnice, co ti nadiktuji. Je to jen kousek. Mám tě rád, Ookubo, ale nezasloužíš si, abych ti lhal, že s tebou budu,“ řekl jsem mu zpříma do očí, ale on mě i přesto objal.
„Je mi jedno, jak dlouho budu čekat, ale třeba si to jednou rozmyslíš. Odvezu tě, kam chceš, a kdy budeš chtít, ale nechtěj po mně, abych vycházel s tím prckem. Jednou tě zničí, protože je k ničemu, ale to je tvoje věc. Potom nastoupím já, abych tě zase zachránil,“ řekl ještě, než sdělil řidiči, kam mě má dovést.
Cesta nebyla dlouhá, ale po celou dobu mě držel za ruku. Nechal jsem ho, nějak jsem v tuhle chvíli kamaráda potřeboval, a tohle pro mě bylo jen to. Vystoupil jsem kousek od domu, aby nevěděl, kde Kuro bydlí, a rozloučil se s ním. Vzal jsem si tašku a už spěchal za Kurem. Moc jsem se na něj těšil. Opravdu hodně. Vletěl jsem tam jak veliká voda a hned do pokoje. Ale když jsem otevřel dveře…
Co to je sakra za kluka? A proč ho hladí po noze? Co to, do prdele, je?
Kuro
Převracel jsem mastičku v ruce a pohledem zabloudil i ke stolu, kde ležely nějaké věci, které Miura vytáhl z tašky.
„No tak, nestyď se,“ poplácal mě znovu po noze.
Sice to ze mě šlo, jako kdyby mě mučili, ale nakonec jsem mu řekl, jak to probíhalo.
Když jsem domluvil, musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, jak mi bylo hloupě.
„Buď v klidu. Nemáš se za co stydět. Jednou přijde doba, kdy o tom budeš mluvit úplně normálně. Tak, jak kdybys někomu diktoval recept na vaření. Je to přirozené. No, ale celý se třeseš. Je to z nervozity, nebo proto, že tě celé tohle povídání vzrušilo?“ pohladil mě znovu po noze a zasmál se tomu. „Tak já ti teď řeknu, co bylo špatně. V první řadě jste měli počkat, až ti bude lépe. Ale chápu, že jste moc chtěli a všechno ostatní šlo bokem. Ale prostě jste to uspěchali. A druhá věc. Tamhle...“ právě zvedal ruku, aby ukázal na stůl, když se rozletěly dveře a v nich stál Aki.
Byl jsem v šoku. Stejně jako Miura a Aki nejspíš taky, podle toho, jak se tvářil.
Miura hned zvedl ruku, když si uvědomil, kde ji má a s úsměvem vstal.
„Aki!“ vyhrkl jsem a taky rychle vyskočil na nohy.
Nevěděl jsem, co mám říct. Byl jsem opravdu šťastný, že přišel, ale zároveň jsem si uvědomoval, jak to muselo vypadat, když nás tady takhle našel. Nějaké to: ‚To není, jak to vypadá‘, nemělo snad ani cenu říkat.
Aki
Byl jsem úplně v šoku... Jak kdyby mě někdo bodl do zad. Koukal jsem střídavě na Kura a toho někoho, a ke schodům. Nakonec jsem se podíval ke stolu a naštvaně k němu došel. Pořád jsem na rameni měl tašku, jak kdybych se jí bál odložit. Uchopil jsem jednu lahvičku, co tam stála, a přečetl na co je. Zbytek jsem si číst nemusel, stačilo to vidět. Roztahovací kolíky, různé lubrikanty a dokonce kondomy...
To si tu jako s ním hned rozjíždí nějakou akcičku? Nechodíme spolu? Podvádí mě?
Vůbec jsem nepromluvil a hned se vydal do kuchyně, abych se napil vody, jak mi vyprahlo v hrdle.
Tohle je jen noční můra, že? Protáčel jsem v ruce telefon s číslem Ookuby na hlavní straně.
Kuro
Srdce mi snad ani nebilo, a skoro jsem nedýchal, když jsem viděl, jak Aki přešel ke stolu, podíval se, co na něm leží, a pak se beze slova otočil a šel pryč.
„Předpokládám, že je to tvůj kluk. Je teda pěkně vysokej... No, měl bys jít za ním,“ popostrčil mě Miura. „Já zajdu za Seijim a Rose, aby věděli, že ho máš zpátky.“
Sešli jsme dolů, a já, celý roztřesený, šel do kuchyně, kde jsem ho zahlédl se mihnout.
„Aki,“ ozval jsem se opatrně a došel až k němu. „Aki, vysvětlím ti to. Miura mi jen chtěl pomoct. Nic spolu nemáme, a ani jsme se k ničemu nechystali...“
Chtěl jsem ho chytit za ruku, aby se ke mně otočil, ale zarazil jsem se. Viděl jsem to jméno, které tam měl navolené.
„Aki...“ vydechl jsem roztřeseným hlasem a začal jsem couvat.
Měl jsem upřený pohled na ten telefon, a v tu chvíli se mi snad zhroutil svět. Přišel sem, viděl mě nahoře s Miurou, a teď chce volat Ookubovi. Je to opravdu tak, jak Ookuba říkal? Jak říkal Akiho otec?
„Aki, prosím, řekni něco,“ ozval jsem se znovu, už skoro plačtivým hlasem.
Bojím se toho, co mi řekne. Zlobí se na mě. Vidím to v jeho výrazu. Ani se ke mně nepodíval, jako bych tu ani nebyl...
Aki
Teprve, když mi řekl, abych promluvil, podíval jsem se na něj. Přivřel jsem oči a položil telefon na stůl.
„Myslíš něco o Ookubovi? Dovezl mě sem, protože jsem kvůli tobě odešel z domu. Což mi připomíná, že musím poprosit Rose o střechu nad hlavou. Ale…“ zvedl jsem se a rychle natlačil Kura na linku, kde jsem ho z obou stran uvěznil rukama.
„Vyznal se mi. Že prej mě miluje a dá mi všechno. Víš, že je hrozně bohatý? Potom přijdu sem, a ty jsi v pokoji s někým koho neznám. Nejspíš gayem. Má ruku na tvým stehně a na stole věci na sex. Jak se mám cítit a co si mám myslet?“ vrčel jsem mu do tváře, a přitom se mu zpříma díval do očí.
Byl jsem sehnutý tak, abychom byli oba v podobné výšce. Jenže když jsem viděl, jak je nešťastný a…
„Přišel jsem, protože jsem Ookubu odmítl z důvodu, že miluji tebe,“ přiblížil jsem se úplně k němu a dýchal mu do tváře.
Kuro
Strašně to bolelo. To, jak jsem se zády tlačil na hranu linky, jsem snad ani nevnímal. Ale za to jeho slova... Myslel jsem, že mi snad pukne srdce, když to říkal. Už jsem nedokázal zadržet ty slzy. Brada se mi třásla, když mluvil o tom, že ho Ookuba miluje, a že je hodně bohatý. Jako by mi vyčetl všechno, čeho jsem se opravdu bál.
Ani jsem pořádně nevnímal jeho další slova. Srdce se mi rozbušilo tak silně, že mi až zaléhalo v uších.
Říkal, že mě miluje? Vážně to říkal, nebo se mi to jen zdálo?
Nejspíš jsem se přeslechl.
„Promiň, Aki, ale Miura mi opravdu chtěl jen pomoct. Nikdy bych tě nezradil. Miluji tě, vážně,“ díval jsem se mu do očí a rukama drtil okraje linky.
„To by stačilo,“ ozval se najednou přísný hlas Rose. „Aki, pojď se mnou do pracovny, a ty, Kuro, se běž opláchnout a běž si lehnout.“
Trhnul jsem sebou a otočil se na ni. Stála ve dveřích a přísně se na nás dívala. Jak dlouho tam asi je?
„Promiň, už jdu,“ přikývl jsem a čekal, až mě Aki pustí.
Aki
„Půjdu, jen nám dej chvíli. Pokud to chci říct, řeknu to,“ zpátky jsem zarazil Kura na původní místo a jednou rukou ho chytil zezadu za hlavu, aby mi nikam pohledem neuhnul.
„Jsem občas prudký… Umím žárlit a někdy se neumím vyjadřovat. Nikdy na tebe ale nebudu řvát a neubližuji ti. Pořád se nevyznám v tom, co chci, a jak se k tobě mám správně chovat, ale to, co jsi asi před chvílí zazdil, je pravda. Promiň, že mi to tak trvalo,“ políbil jsem ho a potom se opřel o jeho čelo tím svým.
„Miluji tě… Opravdu tě miluji,“ chytil jsem ho kolem pasu, a i s ním se napřímil.
Znovu jsem ho políbil tak, jak jsem chtěl po ty dva dny, co jsem ho neviděl. Tolik mi chyběl a má štěstí, že jeho oči prostě lhát neumí. Je tak lehko čitelný, ale asi nejvíc upřímný člověk, co znám. Můžu mu věřit a já to vím. To by mi nikdo jiný nedokázal dát, jen on.
Opatrně jsem ho postavil na zem a pustil. Otočil jsem se na Rose a vydal se do její pracovny, kterou prstem ukazovala. Nezapomněl jsem však toho kluka probodnout pohledem, protože se mi to vážně nelíbilo. Má si sahat na svoje, ne na mé.
„Nedotýkej se ho, koušu,“ udělal jsem hlavou prudký pohyb v náznaku, že to myslím vážně, a potom v klidu pokračoval do pracovny.
Kuro
Tak se mi to nezdálo. Opravdu to řekl. Ještě chvilku jsem stál, když Aki odešel s Rose a nevěděl, co mám dělat. Olízl jsem si rty, abych cítil chuť Akiho, ale na jazyku mi ulpěla slanost mých slz.
Rychle jsem si otřel oči a otočil se, abych si natočil vodu a pořádně se napil.
„No, doufám, že nebude tak hrr i na Seijiho. Nejspíš by to nedopadlo dobře,“ ozval se za mnou Miura. „Ale musím říct, že je pěkně žárlivej. Prej, nedotýkat, koušu,“ začal se smát, když zopakoval to, co mu Aki řekl.
„Vím, že se mu to nelíbilo, ale já taky trpěl, když se na něho pořád věšel Ookuba. A to jsem ani nemohl nic říct a musel jsem to tiše snášet,“ posteskl jsem si.
A on mi ho znovu připomněl tím, co o něm řekl. Odmítl ho, to jo. Ale, co když... Ne. Raději na to nebudu myslet. I když je pravda, že já jsem chudý a nemám Akimu co nabídnout. Jasně to řekl... Ookuba je děsně bohatý. Tohle mě snad bolelo víc než cokoliv jiného. Ale řekl jsem si, že na to raději nebudu myslet. Nechci na to myslet.
„Půjdeme nahoru? Stejně vypadáš, že bys potřeboval postel,“ ukázal Mirua do chodby.
„Já nevím, jestli...“
„Hele v klidu. Seiji mu to vysvětlí a Rose taky,“ postrčil mě Miura na schody.
Pravda byla, že jsem začínal pociťovat únavu. Nejspíš zase začaly účinkovat ty léky.
„Kdybys potřeboval s něčím pomoct, klidně se ozvi. Sice mám ještě před sebou dva roky, ale bude ze mě lékař, víš?“ díval se na mě, jak se ukládám do postele.
Potom přešel ke stolu, chvíli se na něj díval, než vzal pár věcí a vrátil se ke mně. Už si nesedal raději na postel, ale přitáhl si židli.
„Tak, než mi usneš, tak to vezmem po pořádku, a snad si stihneš i něco zapamatovat,“ položil věci vedle mne a vůbec si nevšímal toho, že jsem znovu rudý jak rak. „Důležitá je hygiena, snad ti nemusím ani říkat proč, ale kdybys to chtěl podrobně, tak tady to všechno máš, od A až po Z.“
Vzal do ruky knihu a ukázal mi ji. Otočil pár stránek, abych věděl, kde, co hledat, ale prý bude lepší si to přečíst celé. Znovu ji odložil a vzal do ruky gel... Pozorně jsem ho poslouchal, ale když byl někde u toho, k čemu slouží roztahovací kolík, začaly se mi zavírat oči.
„No, tak můžeme to dopovídat příště. Rose má na mě telefon,“ posbíral Miura věci z postele.
Ještě jsem viděl, jak něco nechává na stole a něco sklízí zpátky do tašky. Ale už nevím, kdy odešel. Najednou jsem prostě vytuhnul, jak malé děcko.
Aki
„Prosím, uklidni se. Chápu, že to mohlo vypadat blbě, ale nic se nedělo. Miura a Seiji přišli pomoct,“ usmála se Rose a ukázala mi na křeslo, abych si sedl.
„Pomoct? Pomoct… No… Řekněme, že se mi nelíbila ruka toho kluka na stehně Kura. Sorry, ale to jako kamaráčoft neberu,“ naštvaně jsem si sedl.
„V poho, rozhodně ho nehodlal ojet. Je to můj kluk, a jen radil, co se má, jak dělat, abys mu neublížil,“ řekl klidně ten druhý kluk a vrátil nějakou knížku do knihovny, aby si mohl sednout naproti mně.
„Aha… Takže všichni tu vědí, jak jsem neschopný a ublížil jsem mu, protože jsem se s ním chtěl milovat. Jo… To je taky super. Tak se cítím hned líp,“ zakroutil jsem hlavou, protože tohle bylo vážně už moc.
„Klid, nikdo ti nic nevyčítá, jo? Jako nebyl jsi na kluky, pokud vím, tohle se stane skoro každýmu, když si nic nenačte, nebo nezná ke komu zajít. My to taky známe, jen pomáháme. Ale kecal bych, kdybych ti řekl, že nechápu, proč zuříš. Ale vážně… Klid, jo?“
Tak to už mě nasral, postavil jsem se, ale on mě donutil si zpátky sednout.
„Tak dost Aki. Co se stalo u tebe doma? Takhle by ses nenaštval jen tak,“ řekla klidně Rose a já se narovnal.
„Odešel jsem. Zamkli mě doma jak nějakýho spratka a nechtěli pustit. Málem jsem skočil z okna, abych se dostal pryč, ale stejně jsem se s nima pohádal a odešel. Štve mě to… Moc. Proč to sakra nemůže být normální? Proč to každýmu vadí? Proč… Jsem divnej?“
Kuro
I když jsem usnul, nebylo to klidné spaní. Cítil jsem, že mi někdo položil ruku na čelo a pak mě víc přikryl. Ale hned na to, jsem slyšel vzdalující se kroky. Nebyl jsem schopný ani otevřít oči.
Cítil jsem se divně i v tom spánku. Jako bych si stále podvědomě vyčítal, co se stalo. Dokonce se mi zdálo i o tom, jak mi Ookuba odvádí Akiho...
Proč to?
Protože mi o něm Aki řekl? Protože mi Ookuba řekl, že mi ho vezme?
Otevřel jsem oči, když jsem sebou v jednu chvíli tak trhnul, až jsem sám sebe probudil. Venku už byla tma a já neměl ani ponětí o tom, kolik je hodin.
Opatrně jsem vstal a pomalu šel dolů. Byl jsem celý zpocený a když mě ofouknul průvan, celý jsem se roztřásl.
Slyšel jsem odněkud hlasy, ale na chodbě byla tma. Šel jsem pomalu k pootevřeným dveřím Rosiny pracovny, odkud jsem hlasy slyšel. Ale neslyšel jsem Akiho. Znovu mě přepadl strach, že odešel... Hned jsem si vzpomněl na ten sen a na Ookubovo číslo na Akiho telefonu.
„Aki?“ strčil jsem do těch dveří, aby se otevřely.