Aki
„Kuro… Ty se nemáš za co omlouvat, prostě jsem to podcenil. Je to i pro mě poprvé, nejspíš na to je něco, co nám pomůže. A… Mám tě moc rád na to, abych ti chtěl ublížit. Tohle mě mrzí,“ políbil jsem ho na tvář.
Když však nereagoval a stále se chvěl, chytil jsem ho za bradu a otočil k sobě. Setřel jsem mu z tváře slzy, které se tam před chvílí nejspíš skutálely, a pohladil po jeho rtech. Přitáhl jsem si ho k sobě tak pevně, aby dobře cítil vše, co mu chci dát. Jeho ruce byly studené, a neustále se chvěl. Nevěděl jsem, jestli je to kvůli tomu, co jsme zkusili, nebo tomu, že je mu zima. Povzdechl jsem si a přejel mu prsty po zádech.
„Prosím, už nebreč, bojím se pak o tebe. Pořád to bolí?“ ptal jsem se, a přitom mi to bylo vše tak líto.
Možná na to bylo ještě brzo, možná jsem byl moc hr, ale stoprocentní bylo to, že se to celý pokazilo.
Kuro
Aki si mě přitáhl k sobě, když jsem se na něj neotáčel. Mluvil ke mně hezky, ale stejně jsem z toho měl špatný pocit. Nejen, že mě to stále bolelo, ale zdálo se mi, jako by bral všechnu vinu na sebe. A přitom se tak snažil...
Nechápu to. Nevím, co se stalo, že to takhle dopadlo.
„Je to dobrý,“ zalhal jsem tiše.
Chytl jsem ho kolem pasu a víc se k němu přitulil.
Možná přišel teď na to, že to se mnou nebude to pravé, protože jsem selhal. Třeba se bude chtít vrátit k holkám, protože to je jednodušší, a jen mě tak chlácholí, aby měl klid na duši.
„Je mi to líto. Strašně moc... jsem to... taky jsem to chtěl... Omlouvám se, že jsem to...“
Nedopověděl jsem. Styděl jsem se i vyslovit, že jsem zklamal a nepovedlo se to kvůli tomu, že jsem tak nezkušený, a že jsem se toho lekl. Ano... Opravdu jsem dostal strach, a možná proto jsem se nedokázal uvolnit. Netušil jsem, že budu sám sebou tak zklamaný, a hned u prvního sexu. Myslel jsem, že to bude krásné, a budu si to navždy pamatovat. Jo... tak pamatovat si to rozhodně budu.
Odtáhl jsem se od Akiho a natáhl se pro své kalhoty na spaní. Opatrně jsem se oblékl a zas ulehl.
„To, kdyby náhodou přišla Rose,“ vysvětlil jsem mu, proč jsem si natáhl kalhoty. „Chce se mi spát.“
Otočil jsem se a mírně se přitiskl k němu zády. Ale jen tak, abych se ho nedotýkal svým zadečkem, protože jsem stále měl ten nepříjemný bolestivý a palčivý pocit.
Aki
Cítil jsem se vážně hrozně, když se ještě tak krčil, jak si natahoval kalhoty. Bylo vidět, jak moc ho to bolí, a potom ještě v tom stavu, v jakém jsme ho včera dovezli sem… Prostě jsem to přehnal. Špatný načasování… Nepodařilo se mi to, a on se ještě cítil tak, že se omlouval.
„Už se mi neomlouvej, to není tvoje chyba. Vážně,“ sevřel jsem ho, ale dal jsem pozor, abych mu neublížil ještě víc.
Pohladil jsem ho po zadečku a omluvně jsem ho políbil na rameno, aby byl v pořádku, ale i tak… Hrozně jsem si to celý vyčítal.
Kuro
Nevěděl jsem, co mám na to Akimu říct, tak jsem raději mlčel. Trochu jsem sebou cuknul, když mě pohladil po zadku, ale vzápětí jsem si uvědomil, že to muselo vyznít blbě, tak jsem se k němu víc přitulil.
„Jsem unavený,“ hlesl jsem a zavřel oči.
Chytl jsem jednu jeho ruku a přetáhl si ji přes sebe, aby mě objal. Držel jsem ji pevně, jako bych měl strach, že mi po tomhle nevydařeném sexu uteče. Vážně se toho bojím...
Opravdu jsem nestál za nic.
Vždyť ani nemám možnost si to někde prostudovat. Časopisy jsem mít doma nemohl, počítač jsme taky neměli, a to nemluvím ani o mobilu.
Byl jsem z toho vážně nešťastný...
Chtěl jsem na to nemyslet, ale nešlo to. Měl jsem toho plnou hlavu. Ale i přesto jsem po chvíli začal pravidelně oddechovat, a usnul jsem ještě dřív, než se stihla vrátit Rose.
Aki
Nespal jsem, jen jsem ho pozoroval, a pokaždé, když pokrčil obočí a vypadal, že ho bolí celé tělo, víc jsem nás oba zachumlal. Když přišla Rose, moc dobře jsem ji slyšel. Opatrně jsem se vyplížil z postele a Kura zpátky přikryl, aby mu nebyla zima. Nechtěl jsem, aby se brzo probudil, musel se pořádně vyspat.
Oblékl jsem se a vydal se za Rose dolů. Zrovna se táhla s těžkým nákupem, takže jsem ji hned pomohl a vyndal všechen nákup na pult.
„Pokud jsou potřeba nějaké peníze, prosím řekni mi, rád pomůžu,“ řekl jsem, protože tohle mě stále trápilo.
Nechtěl jsem, aby se Rose, nebo Hiromi museli uskromňovat, když jsme tu oba.
„Tohle už nikdy neříkej, ano? Mám dost peněz. Sice to nevypadá, ale mám dost našetřeno. Nemám jen tyhle zahrady, ale píšu i knihy o psychologii, jsem v tom studovaná a… Zabývám se hlavně dětmi. Takže se nemusíš bát, budeme se mít stále stejně dobře,“ usmála se a pohladila mě po vlasech.
„Aki… Vím, že s tebou mluvil tvůj otec, a je mi jasné, že v tvém rodinném postavení něco takového bude problém, ale pamatuj si, že tady jsi pokaždé vítán,“ stiskla mi na chvíli ruku a donutila mě, abych se jí díval do očí.
„Zajímá mě ještě jedna věc… Čím chceš být?“
Snad poprvé se mě někdo zeptal napřímo. Nikoho nezajímalo, co mě zajímá, táta se rozhodl za mě a neptal se. Zasekl jsem se nechal si chvíli, abych si to promyslel.
Kuro
Sice jsem usnul, ale nespalo se mi moc dobře. Místy mě něco zabolelo, a trochu mě to probralo, ale já se nechtěl odtáhnout od Akiho. Tak jsem sebou vždy jen mírně cuknul, ale zůstal jsem u něj.
Chtěl jsem s ním být. Miluji ho, i když se to celé podělalo a bylo mi to líto.
Ale nechtěl jsem, aby si něco vyčítal...
Po nějaké době jsem trochu víc zabral. Ale v momentě, kdy se Aki zvedl z postele, jsem byl hned vzhůru. Přivřenýma očima jsem pozoroval, jak se obléká a mizí za dveřmi.
Tohle mě nejspíš bude tížit ještě pěkně dlouho... celý ten zpackaný sex. Jsem gay, proč jsem se na to nepřipravil lépe?
Když se Aki nevracel, cítil jsem se čím dál víc osaměle. Vstal jsem, hodil jsem na sebe župan a vyšel z pokoje ven. Zamířil jsem na schody, protože jsem ze spodu slyšel hlasy.
Ale v momentě, kdy jsem Rose zaslechl, jak se Akiho ptá, čím chce být, zastavil jsem se.
Zůstal jsem schovaný na schodech, a opřený o stěnu jen tiše poslouchal....
Aki
„Otec si přeje, abych byl chirurg jako on a děda, ale mě to tímhle směrem netáhne. Vím, že se kvůli tomu bude zlobit, a i kvůli Kurovi, ale já určitě nepůjdu cestou, kterou mi nalajnoval. Povahou jsem stejně celý on, takže ani nemá důvod myslet si, že to bude jinak,“ povzdechl jsem si a napil se džusu, co jsem si nalil.
„A ty chceš být co, Aki? Jen ty, ne někdo jiný, ale ty,“ zdůraznila otázku a já se na ni podíval.
„Chci být pediatr. Chci prostě pomáhat dětem, to je moje přání. Ale… Chci toho dosáhnout sám, ne tak, že mi budou cpát prachy a dělat ze mě něco, co nejsem. Rád si najdu práci a nějak si vydělám, abych si to zaplatil. Otec tohle moc neuznává, říká tomu podřadná práce, protože je na ministerstvu a dělá v kanceláři, už si ani nepamatuji, kdy byl doma a pomáhal lidem jako lékař. Myslím si, že nejspíš nikdy,“ znovu jsem se napil a pročísl si prsty vlasy dozadu, když mi padaly dopředu.
Začal jsem krájet zeleninu, co mi Rose podávala a přemýšlel nad tím, jestli se to Kurovi bude líbit. Třeba si bude myslet, že je to jen sen a nedá se splnit.
„Pokud tě v tom nepodpoří oni, tak já ano. Mám dost známých, kteří by mohli pomoct tě dostat na školu nedaleko odsud, a ty bys dojížděl. Mohl bys i na stáž na pár týdnů do Ameriky, ale to se samozřejmě uvidí. Jsem zaměřená na dětskou psychologii a se studiem ti velmi ráda pomohu. Jsem na tvojí straně,“ usmála se a podala mi další kousky zeleniny, když viděla, jak mi to jde od ruky.
Kuro
Moje nohy slábly. Sunul jsem se po stěně, až jsem dosedl na schody.
Aki se chce stát lékařem. Bude studovat, kdo ví kde, a možná pojede do Ameriky.
Nebude tu... A navíc...
Chce být pediatr. Má rád děti. Určitě jednou bude chtít mít i své. Ale to já... já... já...
Pomalu jsem se zvedl a potichu šel zase nahoru. Ani nevím, jak jsem se dostal do pokoje. Ani jsem si nesundal župan. Prostě jsem vlezl pod peřinu. Schoval jsem se pod ní celý a schoulil se do klubíčka.
Rukáv a polštář vlhly mými slzami.
Věděl jsem to. Proč jsem si dával naděje? Jednou se bude chtít oženit, aby mohl mít své vlastní děti. A určitě nebude dlouho váhat, zvlášť po tom dnešním blbém zážitku. Zjistil, že jsem k ničemu. S holkou by se mu tohle určitě nestalo...
Přeji mu, aby mohl dělat svou vysněnou práci. Přeji mu to. Ale přitom....
Tiše jsem vzlykal, schovaný pod peřinou. Úplně jsem zapomněl, že mě bolí tělo, protože teď mě bolelo u srdce.
Ani nevím, jak dlouho jsem brečel. Ale nakonec jsem unavený pláčem znovu usnul, aniž bych jen vystrčil hlavu zpod peřiny.
Aki
Pomáhal jsem s obědem, co nejvíc to šlo, a popravdě mě to i dost bavilo. Vaření mi připadalo zábava, i když mě doma nikdy nepustili k ničemu, co se dělalo rukama, a vychovávali mě se stříbrnou lžicí v puse, tohle bylo fajn. Měl bych radši takovou rodinu než tu, co se o mě nezajímá. Takovou bych si přál i pro Nyoko. Pokud zůstanu s Kurem, jsem asi připravený na cokoliv, co přijde. Mám moc rád děti, ale zase… V práci jich budu mít víc než dost. Teda… Pokud to někdy vystuduji.
Věděl jsem o té škole, co mi říkala Rose a popravdě jsem si brzo mohl udělat i řidičák. Aspoň na motorku, aby to nebylo daleko, a já se za ním mohl vracet. Jenže…
Co když jsem mu tak ublížil, že jsem to pokazil, a on už se mnou nikdy nebude chtít spát. Neříkám, že to je to nejdůležitější, ale… zase… Sex je polovina vztahu, a to v kterýmkoliv.
Až dolů k nám se neslo zvonění mého telefonu, který nepřetržitě vyzváněl. Vyběhl jsem do pokoje a rychle po něm hrábnul, aby nevzbudil Kura. Hned, co jsem to číslo viděl, mě zamrazilo až v kostech.
„Otče?“ zvedl jsem to a začal mluvit.
„Ano… Vím… Dobře, budu doma na večeři. Nebudu… Jo jsem… Nemusíš se starat, omluvenku mám. Ne, nejsem za školou. Fajn… Pokládám… Nemám zájem, pokud ji dovedeš, tak ji vyhodím. To mě nezajímá… Večer,“ dál jsem se s ním nebavil a rovnou zavěsil, protože mě z něj už docela dost třeštila hlava.
Kuro
Trhnul jsem sebou, když Akimu začal zvonit telefon. Měl jsem chuť se po něm natáhnout a praštit s ním o zeď. Ale když jsem uslyšel Akiho, jak běží nahoru, zůstal jsem pod peřinou a dělal, že spím.
Dobře jsem slyšel každé slovo.
Je to jisté. Aki dneska večer odejde domů, a kdo ví, jak to bude dál. Vůbec se mi nelíbilo, co říkal.
Ale... měl bych mu věřit. Spíš... Chci mu věřit, že mě nenechá být. Ale všechno okolo napovídá tomu, že to tak nemusí být.
Po chvilce ticha, kdy už Aki nemluvil, jsem se otočil a vystrčil hlavu zpod peřiny, jako bych se právě probudil.
„Rose je zpátky?“ opatrně jsem se posadil a protřel si oči.
Zavětřil jsem jako pes, a když jsem ucítil tu vůni, jako na povel mi zakručelo v břiše.
„Oběd? To už je tolik hodin?“ překvapeně jsem pohlédl na hodinky. „Měl bych jít dolů a pomoct aspoň s něčím. Nedokážu jen tak ležet celý den, zvlášť když jsem tady jako host.“
Aki
„Co? Jo… Už se vrátila a jídlo je taky hotové. Pojď se najíst, musíš mít opravdu hlad a potřebuješ přibrat,“ políbil jsem ho a sedl si vedle něj na postel.
„Je ti líp? Jestli tě to bolí, tak ti donesu jídlo sem a sníme to tu, co?“ pohladil jsem ho po vlasech a nechal ho posadit se.
„Oběd,“ zakřičela Rose, když jsem se dlouho nevracel.
„Budu s tebou do večera, ale pak musím domů a něco si zařídit. Nemusíš se bát, rozhodně se nehodlám vzdát tebe, nebo našeho vztahu. Jo? Stejně jsem už rozhodnutý, jak a co bude, takže je jedno, co mi otec, nebo matka řeknou. Neboj,“ ještě jednou jsem ho pohladil po vlasech a zvedl se.
„Půjdeme?“
Kuro
„Jsem v pohodě,“ přikývl jsem a usmál jsem se.
Nemůžu se pořád tvářit, jako by mi ublížil celý svět. I když mám pochybnosti, musím Akimu věřit.
A bude tu do večera. Ještě nikdy jsme spolu tak dlouho nebyli, tak to nechci ničím pokazit. Prostě si budu užívat jeho společnosti, dokud to jde.
Vstal jsem, upravil jsem si župan, a ještě jsem zamířil do koupelny, abych si trochu opláchl obličej. Vlasy jsem jen prohrábnul rukama, protože jinak nemělo cenu s nimi něco dělat. Ony si samy dělaly, co chtěly, a mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl.
Sešli jsme dolů. Kde už na stole bylo připraveno jídlo, a když jsem to viděl, začaly se mi sbíhat sliny ještě víc. Taky jsme doma společně obědvali, ale jen výjimečně jsme měli tak bohatý oběd. Pro mne to bylo, jako bychom měli oslavit nový rok.
Ale snad teď už to bude lepší, a tím, že už nejsem doma, tak bude aspoň víc pro Ritu. Doufám, že si to táta zapamatoval, když jsem mu řekl, že je Rita moc hubená. Sice to bylo všechno ve zlosti, on byl taky rozčílený, ale snad to pomohlo.
Nejraději bych ji vzal sem. Bude se mi po ní stýskat...
Aspoň na chvilku jsem zapomněl na mé trápení s Akiho odchodem a tím, co se stalo ráno.
Poděkoval jsem Rose za oběd a hned se do něj pustil, abych utišil ten hlasitý žaludek. Až jsem se sám podivil, kolik jsem toho dokázal sníst. Tohle nepůjde jen tak. Rose bude muset živit dva kluky, kteří rostou, a nevidím nikde, že by měla manžela, který by jim pomáhal. Nejspíš se musí starat sama.
Půjdu do práce a budu ji dávat peníze. Nechci, aby mě živila jen tak, když jsem přišel vlastně z ulice...
Aki
„Kuro? Hiromi ti dnes přinese úkoly. Zařídila jsem ti omluvenku a domluvila se s ředitelstvím školy, že vše, co se týká učení a dalších potřebných věcí, budou směrovat na mě. Odteď jsi můj syn, tak chci vědět, co se s tebou děje. Nevadí ti to, doufám?“ usmála se Rose, když pokládala koláč na stůl.
Udělal jsem kávu a postavil ji na stůl, aby si každý mohl nalít. Stejně mi Kuro nepřipadal moc v pořádku. Nejspíš mu hlavu zaměstnávalo až příliš mnoho problémů, které se na něj za těch pár dnů nahrnulo. Popravdě jsem měl z dneška taky obavy, hlavně z otce a toho, co může těma svejma dlouhejma prackama udělat.
„Dnes tu spíš?“ zeptala se Rose a podala mi mléko.
„Dnes ne, musím domů za otcem a dořešit co a jak. Ale nebojte, zítra přijedu a pomůžu třeba s polem,“ usmál jsem se tentokrát já, abych schoval svoje obavy.
Kuro
„Nevadí mi to. A budu rád, když mi Hiro donese úkoly, přece jen dva týdny je moc dlouho. Myslím si, že bych tak dlouho ani chybět nemusel,“ přikývl jsem, když Rose začala mluvit o úkolech.
Nevím, jak se k tomu bude stavět Hiromi. I tak mám trochu strach, aby ho to neobtěžovalo. Doteď byl sám a nemusel se takhle o nikoho starat. Ale... Budu se snažit být mu dobrým bráchou.
„Chci se zeptat,“ odložil jsem hůlky a zadíval se na Rose. „Ve škole... Učitelé ví, co se u nás doma stalo?“
Ani nevím, jestli mě to zajímalo, ale tak nějak jsem chtěl zamluvit Akiho odchod. Nechtěl jsem to poslouchat do doby, než opravdu bude muset odejít. Už tak je mi z toho úzko a nechci si to připomínat každou minutu.
„Stejně budu potřebovat jít na úřad. Musím zrušit svou adresu, nahlásit novou a taky si mám jít vyzvednout výplatu. Šéf říkal, že mi ji na dnešek připraví. Klidně pojedu autobusem. Nevadí mi to, dodal jsem rychle.
„Tak to vezmu od konce,“ ozvala se Rose trochu přísnějším hlasem, až jsem se zarazil. „Žádný autobus a žádné courání. Úřad můžeš vyřídit později. Pro výplatu zajedeme spolu, aby tvůj šéf neměl starosti. Podle mne je to moc hodný člověk. Stejně musím vyzvednout Hiromiho, a ještě nějaké věci ve městě. Ale to až ve čtyři, takže si zatím půjdeš ještě lehnout, ano?“
Rose vstala a začala sbírat prázdné nádobí, aby ho umyla a uklidila. Poděkoval jsem ji za jídlo, když se u mě zastavila.
„Kuro, nedělej si s ničím těžkou hlavu. S vaším třídním učitelem a výchovným poradcem jsem to vyřídila. Něco ví, ale máme dohodu, že to nebudou hlásit, pokud budeš u nás a nic dalšího se ze strany tvého otce nestane. Každopádně k vám domů půjdou, a dostane upozornění.“
V šoku jsem hleděl na Rose. Nechápal jsem, jak to všechno dokázala, tak v pohodě vyřídit. Možná proto se vrátila později, než jsem počítal. Ale já měl za to, že se prostě zdržela na nákupu.
Každým svým slovem, gestem, úsměvem, mi čím dál víc dokazovala, že to myslí se mnou dobře a myslí vážně všechno, co říká...
Aki
Chtěl jsem pomoct Rose s nádobím a popostrčila mě ke Kurovi a nenápadně oba poslala do pokoje. Popravdě jsem byl rád, že s ním ještě pár hodin budu. Stejně jsem měl pořád v hlavě to, že jsem mu ublížil, a doufal jsem, že si náš vztah nerozmyslí. Bylo to vážně nepovedený a takový… Možná jsem i dostal strach z toho, že bych se s ním měl znovu milovat. Jak kdyby mi někdo píchnul hřebík pod srdce, jak to zabolelo. Hrozný zážitek… Podcenil jsem to. Musím si vše pořádně nastudovat a potom do toho můžeme jít znovu, pokud bude chtít on. Nezačnu… Nebudu moct, dokud neřekne on, abych se ho takhle dotknul.
Vešli jsme do pokoje a já ho dovedl k posteli.
„Měl by ses pořádně vyspat, pořád máš deficit a já si lehnu k tobě,“ usmál jsem se a posadil se na postel, aby si ke mně přilehl.
Pohladil jsem ho po ruce a jeho odřené klouby políbil, aby se snad rychleji zahojily. Stejně jsem ruku zasunul pod jeho tričko a dotkl se toho krásně hebkého těla, jen na moment, abych cítil to jeho hezké teplo a potom je znovu vytáhl.
Kuro
Mrknul jsem na hodiny, abych věděl, kolik mi s Akim ještě zbývá času. Blížila se druhá a já doufal, že se ten čas povleče. Že to bude pomalu utíkat a já tak budu mít pocit, že jsem s ním o to déle.
Když mě pod trikem pohladil po břiše, projel mnou příjemný pocit. Prostě jeho doteky miluji, ať už se stalo, co se stalo.
Přitáhl jsem se k němu, chytl ho kolem krku a políbil ho.
Opravdu ho miluji... tenhle cit je ve mně čím dál silnější a já se mu rozhodně nebráním.
„Trochu mě bolí hlava,“ poposedl jsem a dotkl se prsty náplasti na obočí, kde mě to začalo škubat.
„Nechal jsem dole léky. Mohl bych tě poprosit, jestli bys mi pro ně došel?“
Posunul jsem se víc na postel a zalehl. Přikryl jsem se a jen se zamilovaně díval na Akiho.
Určitě zamilovaně, protože u něj to už ani jinak neumím...
Aki
„V pohodě, jen lež,“ pousmál jsem se a políbil ho na čelo v místě, kde byl zraněný.
Vyšel jsem ven a zamířil dolů. Zrovna Rose otvírala venkovní dveře, protože nesla nějaké ovoce ze zahrady a krásně vonící zeleninu. Pomohl jsem jí to položit na stůl a poprosil o ty léky, protože já nevěděl, kde by mohly být.
„Nejspíš po nich hned usne, tak ať si odpočine,“ pousmála se a já podala mi i sklenku s vodou.
„Doufám, že bude brzo v pořádku, už jen proto, že se mu nic podobného nestane, protože to nedovolím,“ povzdechl jsem si, když jsem si na to celé vzpomněl.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje a podal léky i vodu Kurovi, aby si je poctivě vzal a neměl další bolesti.
Kuro
Aki odběhl, ale za chvíli byl zpátky i s léky. Posadil jsem se, sy\polkl jsem prášek, zapil vodou a dal jsem prázdnou sklenici na stolek.
Nechtělo se mi však ležet. Měl jsem pocit, že když si lehnu a usnu, tak přijdu o to málo času, co můžu s Akim být. Přisunul jsem se k němu, objal jsem ho, a když se pootočil, opřel jsem si hlavu o jeho hruď.
„Jsem tak rád, že jsi tu se mnou,“ řekl jsem tiše. „Snad to u vás doma dobře dopadne.“
Poslouchal jsem, jak mu bije srdce. Bylo příjemné takto sedět, objímat ho a jen poslouchat.
Kéž by to tak zůstalo napořád. Klidně bych tu takhle i zdřevěněl, nebo zapustil do té postele kořeny. Bylo mi to jedno. Hlavně, když jsem mohl být s ním.
Ještě víc jsem ho sevřel v objetí, jako bych měl strach, že snad spadnu, nebo že mi uteče. Zavřel jsem oči a nechal si své představy, jak by to mohlo být krásné, kdybychom mohli být už napořád spolu...
Všechno okolo se mi ale postupně začínalo ztrácet, a já už ani skoro nevnímal Akiho hlas.
Nechtěl jsem spát. Ale bylo to silnější než já...
Aki
„Taky jsem s tebou rád,“ políbil jsem ho do vlasů a víc přitiskl na svou hruď.
Ale… Vždy má něco svoje ale. U mě je to táta.
„Určitě bude, neboj se,“ řekl jsem klidně, aby nepoznal moje pochyby.
Nemusel se i on trápit, stačilo, když jsem to byl já, kdo mohl mít velké problémy. Přitáhl jsem kousek peřiny i na sebe, když Kuro usnul, a já ho nechtěl budit, kdybych se víc pohnul. Během chvíle i já usnul, protože toho na mě dneska bylo i tak dost. Tulil jsem se k němu, jak kdybych se bál, že o něj přijdu, a užíval si tu pohodu, co tu po celém domě vládla.
„Kuro… Aki… už musíte vstávat. Jedu pro Hiromiho a Aki musí na tu večeři,“ zakřičela na nás Rose, která nejspíš čekala už moc dlouho.
Protáhl jsem se a hrábl po telefonu, abych se podíval na čas, ale když jsem viděl, kolikrát mi volal táta, málem mě ranilo. Okamžitě jsem se posadil a trochu ze sebe tím Kura shodil.
„Promiň, musíme už jít. Táta mi už desetkrát volal, takže mě urgentně shání,“ povzdechl jsem si ještě ospale a políbil ho, jak byl roztomile pomuchlaný.
Jen jsem se v koupelně rychle opláchl a raději počkal na Kura dole, abych neměl tendence zase zdržovat. Ani jsem si nechtěl představit, jaké to po tomhle dni bude, ale věděl jsem, že se Kura nevzdám, tak proč jsem se tolik bál?
Kuro
Opravdu jsem nakonec usnul v sedě. A Aki také. Trhnul jsem sebou, když na nás Rose zavolala.
„Hned, už jdu!“ stihl jsem jen zavolat, protože Aki už byl z pokoje dávno venku.
Rychle jsem se oblékl a zamířil dolů, kde už Rose netrpělivě přešlapovala, a řekl bych, že i Aki. V tu chvíli mi došlo, že se vrací domů.
Všechno se ve mně stáhlo nepříjemným pocitem. Bylo mi z toho náhle smutno, a ani se mi nechtělo do toho auta nastoupit.
„Nejdříve pojedeme vysadit Akiho, aby neměl doma problémy, jen mě musíš navigovat. Pak zajedeme ke škole pro Hiromiho. Cestou nazpátek se stavíme u tebe v práci a já si tam ještě něco dokoupím. Jsou tam věci, které se jinde špatně shání,“ usmála se Rose a nastartovala, abychom mohli vyjet.
Zapnul jsem si pás a jen co jsme vyjeli, chytl jsem Akiho za ruku. Bylo mi jasné, že cesta dlouho trvat nebude, a tak jsem chtěl ještě aspoň těch pár minut být k němu co nejblíže. Opravdu mi z toho bylo smutno a nedokázal jsem se už ani usmát.
Aki
Cítil jsem, jak mi po celou dobu Kuro drtí ruku. Popravdě jsem moc dobře věděl, jak se cítí, protože já na tom by stejně. Nešlo to však změnit, musel jsem domů a vyřešit si teď svoji rodinu. Byl jsem ale rozhodnutý, že si za Kurem stát budu.
„Všechno bude dobrý, jen vydrž. Zítra se uvidíme,“ políbil jsem ho ve chvíli, kdy jsem vystupoval z auta.
Stejně jsem se ještě na moment vrátil a znovu ho políbil. Nechtělo se mi, ale když jsem viděl našeho komorníka, jak stojí u dveří a vyhlíží mě, nic jinýho mi nezbylo. Ještě jsem se rozloučil s Rose, a vyrazil k domu.
„Dobrý den, mladý pane,“ usmál se a vzal mi bundu, aby ji uklidil.
Už z dálky bylo slyšet, jak to v jídelně až moc žije. Když jsem tam dorazil, seděl tam otec, matka a ta dívka, co mi neustále dohazovali. Bylo mi jasný, o co tu jde, ale já jejich hru nebudu hrát.
„Tak jsi dorazil? Sedni si!“ ukázal táta na židli naproti němu a vedle té dívky.
Skvělý… Peklo začíná.
Kuro
Neříkal jsem nic. Jen jsem přikývl, a ještě mu stiskl ruku, když se vrátil, aby mě políbil. Díval jsem se za ním, dokud nezmizel v domě. Tak rád bych tam šel s ním. Ale nemohl jsem.
Až teprve, když jsem se otočil dopředu, jsem si uvědomil, že i Rose čekala, až Aki vejde do domu, a pak s pohledem na mě, přes zpětné zrcátko, se na mě povzbudivě usmála.
„Bude to dobrý, uvidíš.“
Vyjela na cestu a zamířila ke škole.
„Zajdeme nejdříve pro Hira a pak k tobě do práce,“ dodala ještě, aby mi připomněla, jak budou vypadat následující minuty.
Možná mě chtěla nějak zabavit, abych nemyslel na Akiho, ale stejně se jí to nepodařilo. Díval jsem se z okýnka ven, jak ubíhá cesta a myšlenkami byl stále u něj.
Po chvíli jsme zastavili před školou. Rose vypla motor, protože tu Hiromi ještě nebyl. Znovu se na mě podívala do zrcátka a vypadalo to, že chce něco říct. Ale já se stále díval ven, protože jsem neměl na nic náladu.
„Budeme muset ještě chvilku počkat,“ řekla nakonec, a aby nebylo ticho, pustila si rádio.
Aki
„Takže… Tvoje poflakování s nepříliš dobrými kamarády skončilo. Tahle dívka patří do jedné z nejlepších rodin a ty si ji vezmeš. To znamená, že ode dneška se s ní budeš víc vídat a připravovat se na sňatek s ní. Nemusíš se bát, vše proběhne až po tvé škole, počítáme jedině s doktorskou a ekonomické zaměření. Nastoupíš na místo vedle mě a povedeš firmu. Nic mě jinak nezajímá. Nevěřím, že jsi to s tím…“ víc nemohl říct, protože jsem vzal talíř a rozflákal ho o zem.
„Tak a dost… O mém životě vážně rozhodovat nemůžete. Píchám chlapy, chceš se mnou být?“ otočil jsem se na tu holku a trochu vulgárně do ní šťouchl.
Bylo mi jedno, jak to vypadá, ale jenom šok je mohl probudit.
„Cože?“ naštval se táta a vyskočil ze židle tak rychle, že sebou málem práskl o zem.
„Takhle se chovat nebudeš. Jednou jsi můj syn a budeš dodržovat to, co je tvoje povinnost,“ vytáhl mě za ucho na nohy a táhl po schodech nahoru do mého pokoje.
„To se nestane! Mám Kura rád a budu s ním, i kdyby ses třeba zbláznil!“ řval jsem na něj, ale on mě prudce hodil do mého pokoje a vzal mi mobil z kapsy, než jsem se stačil otočit.
„Zůstaneš tady, dokud nedostaneš rozum,“ štěkl po mě a zamkl pokoj.
„Kurva… To je vážně na hovno,“ zaklel jsem, když jsem si uvědomil, že ani z okna utéct nemůžu.
Kuro
Nevydržel jsem sedět v klidu. Pořád jsem myslel na Akiho, jak to asi u nich doma teď vypadá. Z jeho otce, byť jsem ho viděl jen chvilku, jsem neměl dobrý pocit. Podle mě nebyl násilný jak ten můj, ale něco mi na něm prostě vadilo.
„Musím na vzduch,“ odpásal jsem se a vystoupil z auta, než Rose stihla něco říct.
Přecházel jsem po boku auta tam a zpátky, jak jsem byl nervózní. Kdyby aspoň ten Hiromi už přišel...
„Bojíš se přijít do školy?“ ozvalo se najednou vedle mne.
Zastavil jsem se a zvedl hlavu. Ookuba, s pořádným monoklem a pár dalšími modřinami, se na mě mračil a vypadal, jako by mě chtěl na místě sežrat.
„Dej mi pokoj,“ odsekl jsem mu a chtěl pokračovat v chůzi.
„Tak to prr,“ popadl mě za loket. „Kvůli tobě mám podmínku...“
„Můžeš si za to sám.“
„Hele, sereš mě, mám chuť tě přizabít, ale tohle jsem ti neudělal,“ ukázal prstem na můj domlácený obličej.
„Všechno v pořádku?“ klaply dveře od auta a Rose vystoupila.
„Jo, v pohodě, jen taková přátelská rozmluva,“ usmál se na ni Ookuba, ale pustil mě a odstoupil o krok.
„Tohle na mě nehodíš,“ znovu ukázal prstem na můj obličej.
„To mu udělal otec, tak se do něho přestaň srát,“ zavrčel na něho Hiromi, který se tu zčistajasna objevil.
Ookuba odstoupil ještě o krok, když ho viděl, ale po jeho slovech zůstal zaraženě hledět.
„Otec?“ zeptal se nechápavě.
„Jo, kašli na to... Jedeme,“ drcnul do mě Hiromi, abychom už nastoupili a mohli odjet.
Aki
Slyšel jsem, jak někdo chodí kolem mého pokoje a i hlasy, jak si povídali. Poznal jsem otce i matku, a dokonce i tu holku. Ale rozhodně jsem nečekal to, co udělali. Odemkli a tu holku mi tam div nevhodili, ihned potom znovu zamkli, abych jim neutekl a stoprocentně čekali na chodbě.
„To je jako co? Si tě koupili a ty mi tu budeš poslušně roztahovat nohy?“ prskal jsem na ni, a když se ke mně snažila přiblížit, zle jsem se na ni podíval.
„Omlouvám se, ale tenhle svazek je domluvený opravdu dlouho, a já nemůžu protestovat. Prostě jen dělám to, co chtějí moji i tvoji rodiče,“ řekla mile a posadila se na postel. „Pokud chceš tohle, není v tom problém, stejně se vezmeme, takže je to v pořádku,“ roztáhla nohy od sebe a ukázala svoje červená tanga.
Kdyby to bylo před pár měsíci, tak by se mi líbila a neváhal bych, ale teď… Sáhl jsem po dece a hodil jí to přes nohy, aby se víc neztrapňovala.
„Vážně nemám zájem. Mám rád svého přítele a rozhodně to nehodlám měnit. Promiň,“ odpověděl jsem ji a sedl si na gauč, abych se mohl dívat na televizi.
Bylo mi jedno, jak dlouho to bude trvat, ale věřil jsem, že se z toho pokoje jednou dostanu.
Kuro
Rose si odkašlala, abychom ji vnímali a ukázala na auto. Sama nastoupila a hned nastartovala, aby dala najevo, že odjíždíme.
„Tak jdeme,“ otevřel dveře a také nastoupil.
„Ty,“ rychle přiskočil znovu Ookuba a chytl mě za loket, aby mě zastavil. „Nevím, proč ti to otec udělal, sere mě to. Tohle by otcové dělat neměli. Ale malá otázka, víš, kde je Aki?“
Prudce jsem se narovnal a otočil na něho.
„Proč?“
„Už jsem ti řekl, že se máš od něho držet dál a to platí. Ty budeš vždycky jen otrok, nic víc. Já jsem ten, kdo mu bude dělat společnost, protože ta štětka, co si ho má vzít, se mě bojí. Tak mi udělá místo kdykoliv budu chtít, i když bude jednou jeho manželka. Jojo, nejspíš teď zrovna sedí vedle sebe a domlouvají si datum svatby. Nebo dělají něco lepšího…“
Zalapal jsem po vzduchu a jen se na něho šokovaně díval.
Aki... Aki má domluvenou svatbu?
Ookuba se vítězoslavně zašklebil, ale když viděl, že se Hiromi souká z auta ven, jen mě přátelsky poplácal po rameni.
„Příjemný den, přeji,“ rychle se otočil, a ještě rychleji odešel.
„Jen kecal kraviny,“ potáhl mě Hiromi do auta, abych se konečně hnul. „Jen je nasraný za to, jak dostal přes hubu.“
„Hiromi!“ přísně Rose oslovila svého syna. „Pozor na pusu!“
„No jo, promiň, zapomněl jsem se,“ mírně Hiro sklonil hlavu, ale dobře jsem viděl ten jeho úšklebek.
„Tak jedeme k tobě do práce, Kuro...“
„Hmmm,“ odpověděl jsem jen, protože na nic víc jsem vážně neměl náladu.
Nemohl jsem se zbavit toho, co mi Ookuba řekl. Bylo to, jako šlápnout bosou nohou na rezavý hřeb a probodnout si s ním chodidlo. Tak silně mě to zasáhlo. Bolelo to... Ta představa, že Aki...
Aki
Asi po dvou hodinách, co ta holka pořád seděla na posteli a čekala, že ji asi ojedu, co já vím, jsem se zvedl a přešel do pokoje pro učení a zpátky na gauč, protože se mi v její přítomnosti být nechtělo.
Jako dobře… Holka, co si mě má vzít, to chápu, ale aby se mi chtěla dát pokaždý, co si jen vzpomenu… To jí vymyli mozek? To se mi snad hnusí víc než moji kuplířští rodiče.
Radši jsem se učil a dělal, že jsem v pokoji sám.
„Ty se učíš? A co…“ řekla matka hned potom, co otevřela pokoj.
Raději ustoupila té holce, co se s pláčem vyřítila ven. Nevím, co čekala, ale rozhodně se jí to nesplnilo.
„Zítra mám písemku, takže mě neotravujte,“ odpověděl jsem rázně a dál si listoval sešitem.
„Týden máš omluvený, o to se prý postarala ta paní, u které jsi byl. Co se týká toho, s někým z nižší vrstvy se prostě stýkat nebudeš,“ procedila naštvaně mezi zuby, a já se na ni stejně naštvaně podíval.
„Budu se stýkat s kým chci, je mi devatenáct a můžu třeba i odejít z domu,“ odsekl jsem a dál se brodil v učení.
„Omyl, bude ti devatenáct a do té doby nemáš šanci na ty peníze po babičce,“ vrátila mi to a potom práskla s dveřmi.
Do konce týdne? To je docela dost dní a ani se nemůžu ozvat Kurovi, že je to v pořádku. Sakra… Asi zešílím.
Kuro
Ani nevím, jak jsme dojeli do práce. Zatímco Rose a Hiro nakupovali, já mluvil se svým šéfem.
Omlouval jsem se mu, že to tak všechno dopadlo, a on se mě snažil přesvědčit, že je to v pohodě, hlavně ať se dám do pořádku. Do ruky mi strčil obálku, která byla hrubší, než obvykle bývá. Nechtěl jsem si vzít tolik peněz, ale šéf byl neústupný. Prý budu teď potřebovat peníze, tak si je mám nechat. Že si je prý zasloužím.
Mám ho moc rád. Slíbil jsem mu, že až budu v pořádku, tak se zase zastavím.
Nakonec jsme odjeli asi s půl hodinový zpožděním. Už jsme se nikde nezastavovali a jeli rovnou domů. Opravdu už tomu tak můžu říkat.
Pomohl jsem s nákupem, a pak se omluvil s tím, že se půjdu osprchovat a na chvíli si odpočinout.
Byl jsem celou dobu zamyšlený. I ve sprše, když jsem se myl, i potom, když jsem se šel natáhnout. Byl jsem tak zahlcený myšlenkami, že jsem nedokázal usnout. Po celou dobu se mi nepříjemně svíral hrudník. Strach, že mě Aki opustil, byl čím dál silnější. Tušil jsem, že by se to jednou mohlo stát. Vždyť chodil s tolika holkami, je z bohaté rodiny, a navíc...
Ráno zjistil, že i v tom sexu nestojím za nic.
Bylo mi do breku. Jen tak, tak jsem se držel, abych nezačal řvát, jak moc mě to bolelo...
„Kuro! Pojď na chvíli dolů!“ vytrhl mě asi po dvou hodinách Rosin hlas z mého zamyšlení.
Nechtělo se mi, ale jsem tu z její dobré vůle. Nechtěl jsem, aby se na mě zlobila.
Raději jsem se zvedl z postele a šel dolů.
Zamířil jsem do kuchyně, ale ve dveřích jsem zůstal překvapeně stát...
„Všechno nejlepší k narozeninám, Kuro,“ usmála se na mě Rose, chytla mě za ruku a potáhla ke stolu, na kterém byl velký dort a další dobroty.
„Všechno nejlepší,“ pousmál se Hiro a plácl mě přátelsky do zad.
Aki
Když čas už dost pokročil a nikdo mi ani jídlo nedonesl, začal jsem být dost nervózní. Nemohli mě tu prostě držet. Byl jsem dospělý a měl jsem své vlastní názory a taky jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Měl jsem v plánu zdrhnout, ale nebylo kudy. Jediná šance byl komorník anebo Nyoko, ale ani jeden se tu dneska neukázali. Podle všeho měli i oni zakázané se se mnou vidět.
„Sakra… Tohle je vážně na palici,“ naštvaně jsem praštil s učebnicí o zem a vytáhl si bagetu, co jsem měl v lednici, aspoň nějaké zásoby mi tu nechali.
Dokonce i pitího jsem měl tak… Na týden, jasně. Vážně si to promýšleli, ale takhle… Asi zažaluji své vlastní rodiče, že mě dali domácí vězení. Nemyslel jsem, že budou tak dětinští, ale jsou.
„Kuro… Až tě uvidím, vážně ti to už řeknu. Nepochybuji o tom, co teď cítím. Miluji tě,“ sedl jsem si na parapet a díval se na hvězdy, které venku zářily.
Jedl jsem bagetu, ale srdce se mi nepříjemně stahovalo. Chyběl mi. Moc mi chyběl.
Kuro
Byl jsem opravdu překvapený. Ještě včera jsem myslel na to, že dnes budu mít narozeniny, ale dneska jsem na to úplně zapomněl. Měl jsem, vlastně mám, ještě hlavu plnou Akiho a všeho, co se stalo, že na tohle mi tam už nezbylo jaksi místo.
„Dě... děkuji...“ řekl jsem roztřeseným hlasem.
Přistoupil jsem ke stolu a odíval se na ten dort, na kterém byla zapálená svíčka.
„Sfoukni to a něco si přej,“ postrčil mě ještě Hiro blíž.
Mám jedno přání. Jedno jediné a to největší.
Přeji si, aby všechno dobře dopadlo, a Aki mohl být se mnou i když mám teď pochybnosti. Moc si to přeji...
Svíčka zhasla hned po mém prvním sfouknutí, a já si rychle otřel slzy, které mi v tu chvíli vyhrkly z očí.
„Máš oslavovat, ne plakat,“ pousmála se Rose. „Tady máš něco od nás.“
Podala mi menší balíček, a když jsem se usadil, abych ho rozbalil, ona mezitím začala krájet dort, abychom si mohli pochutnat. Musela ho upéct, když jsem byl nahoře. Nebo dopoledne, když jsme s Akim spali...
Pomalu jsem rozbaloval dárek. I papír jsem slušně poskládal, jako by to byla nějaká cennost. A když jsem otevřel krabičku, skoro jsem nedýchal.
„To... to nemůžu přijmout,“ hlesl jsem a díval se na ruku, ve které jsem držel mobil.
„Proč bys nemohl? Je to dárek, tady se na cenu nehledí. Ale když se tak tváříš... Neboj se, nebyl drahý a rozhodně kvůli tomu nezchudneme,“ pohladila mě Rose po vlasech.
Přesně odhadla, na co jsem myslel.
„Nechtěl bys někomu zavolat?“ posunul Hiromi přede mne talířek s kouskem dortu.
Ani na chvíli jsem neváhal. Jeho číslo jsem znal zpaměti.
Byl jsem nervózní, když jsem slyšel vyzváněcí tón. Ale ten hlas, který se na druhé straně ozval, rozhodně Akimu nepatřil.