„Lee, drž se plánu, ano? Pokud se ti nebude něco zdát, řekneš to mě nebo Jimimu. Nepůjdeš do ničeho na vlastní pěst, jasné?"
Jj klečel naproti mě a tichým naléhavým hlasem mi už asi po milionté sděloval, že si mám dávat pozor a poslouchat rozkazy. Asi před hodinou jsme se teleportovali do města, a před chvilkou se naše malá skupina rozdělila u výchozího bodu, který určil Jj, představovaný jedním domem na městském předměstí. Náš cíl byl asi 5km odsud ve vysoké, skleněné budově, která byla vidět snad z každého koutu města...
„Jj, podle informací budeme muset kus cesty jít podzemí, stokami, které nás přivedou skoro před hlavní budovu."
Něco takového jsem čekal. Rozhodně to byla bezpečnější cesta, ale byl v tom jeden háček...
„Měli bysme jít přímou cestou," ozval jsem se a oba se na mě překvapivě podívali.
„Zdrží nás to. A my nemáme času nazbyt. Přímá cesta nám zabere zhruba 20 minut čistého času, pokud půjdeme stokama, zabere nám to minimálně 3x tolik času," vysvětloval jsem.
„To je sice pravda, ale je to riskantnější."
Jj se na mě zamračil a z jeho pohledu jsem usoudil, že začíná pochybovat o svém rozhodnutí vzít mě s sebou. Jenže já si nemohl pomoci. Cítil jsem to, co oni nemohli. Už dlouho jsem nebyl v žádné akci a až teď jsem si uvědomil, jak moc mi to chybí. Vážně jsem to potřeboval.
Začalo to všechno před deseti lety, kdy mě rodiče prodali jednomu místnímu otrokáři. I když mi bylo nějakých 7 let, svět jsem vnímal víc než jiné děti v mém věku. Možná proto jsem skončil v bojové aréně a o rok později mě můj pán začal cvičit jako bojového otroka...
„Nechtěj, abych pochyboval o svém rozhodnutí tě vzít sebou. Říkal jsem, že neohrozím zbytečně ničí život. Sice to možná bude trvat déle, ale s touhle variantou samozřejmě počítám."
Jj se dál mračil a Jimi pokyvoval hlavou. Mé nitro teď doslova řvalo. Chtělo krev. Stejně jako kdysi. Když je vám 8 let a někdo vás šoupne do malé cely a od rána do večera vás mlátí, aby vás údajně zocelil, myslíte si, že nic horšího vás už nepotká. Jenže...
„Nechci ohrozit něčí život," věděl jsem, že lžu. Bylo mi to jedno. Mému starému já, to bylo jedno.
„A právě proto chci spěchat."
„Je to moc riskantní. Když nás odhalí, odhalí všechny."
Jj si stál pevně za svým a já věděl, že bez Jimiho pomoci ho nepřesvědčím. Jenže Jimi mlčel a jen si mě prohlížel. Jakoby se mi snad chtěl dostat do hlavy a zjistit na co myslím. V duchu jsem se ušklíbl. Tohle se mu skutečně nepodaří. Dokázal jsem plně ovládat své emoce. Ostatně to bylo první, co mě můj mistr naučil. Můj mistr... Jak rád bych ho znovu viděl. Byl to sice krutý parchant, který mě s radostí mučil a dokonce si bral i mé tělo, ale jen díky němu jsem uměl všechny ty věci a jen díky němu jsem žil.
„Jj, na tuhle misi jsi mě bral z důvodu toho, že jsi chtěl využít mou sílu a mé schopnosti. Tak ji využij. Využij ji hned. Já vás přes tohle město dostanu," snažil jsem se neznít moc nadšeně.
„V tomhle má možná Lee pravdu. Můžeme využít jeho schopnosti."
Jimi konečně promluvil a mé staré já zajásalo. Když jsem se dostal k Beemu, nebo spíš, když mě našli, a přivedli zpět mezi lidi do civilizace, pokoušel jsem se zapomenout na minulost na to monstrum v sobě a dokonce se mi to i podařilo. Nebo jsem si to alespoň myslel. Když se o nás ale svět dozvěděl, když se lidé obrátili proti nám, vrátilo se mé staré já, které chtělo bojovat. Ze začátku jsem uvažoval dokonce nad tím, že uteču a budu sám bojovat, jenže rozum mi říkal, že bych stejně ničeho nedosáhl. 'Bojuj, abys zvítězil. Zabíjej, abys zvítězil. Krev mrtvých nepřátel, je tvůj život.' To byly slova mého mistra a já věděl, že musím vydržet...
„Nevím, jestli je to dobrý nápad, Jimi. Pořád je to riskantní. Ne, že bych nevěřil v Leeovi schopnosti, ale..."
Jj se odmlčel, ale já věděl, nad čím přemýšlí, a co mu dělá starost.
„Dokážu se ovládnout. Nemusíš se bát, že tu začnu pobíhat a vraždit všechny, co uvidím," řekl jsem a snažil se, aby to znělo trochu dotčeně.
„Promiň, já..."
„Na tohle nemáme čas Jj. Omlouvat se nemusíš. Vím, že mě všichni považujete za zrůdu, za monstrum a někteří se mě dokonce i bojí. Nejsem hlupák a mám oči a uši. Je mi to ale jedno. Teď jen chci splatit svůj dluh a zlikvidovat ty, kteří rozpoutali tohle peklo," skočil jsem Jjovi do řeči, protože mě nějaké omluvy nebo podobné věci vážně nezajímaly.
Chtěl jsem jenom... Co jsem vlastně přesně chtěl? Sice jsem tvrdil, že je musím zachránit, že musím zachránit svou rodinu, ale byla to skutečně pravda? Nenamlouval jsem si jen něco? 'Nikdy mezi lidi nezapadneš. I když tě přijmou, vždycky budou v tobě vidět zrůdu, vždycky ti připomenou minulost. Před ní se nikam neschováš, neutečeš. Pořád bude s tebou jako stín.' Věděl jsem, že mistr má pravdu. Vždycky ji měl. Jenže... Když jsem se dostal z toho pekla, ve kterém jsem od 7 let žil, mé dětské já, které ve mně pořád zůstávalo potlačené, chtělo zažít ten pocit, když má člověk rodinu a ví, že někam patří.
Ať už to bylo jakkoliv, jedna věc ale zůstávala stejná. Bee mi dal možnost a šanci poznat i jiný svět, než smrt a chlad. Dal mi okusit něčeho, o čem jsem si myslel, že už neexistuje...
„Dobrá. Uděláme to po tvém. Ale drž se zpátky. O to jediné tě žádám."
To si opravdu myslel, že tu začnu pobíhat jako šílený maniak a všechny vraždit?
Pokývl jsem hlavou na souhlas a konečně jsme vyrazili. Po několika metrech jsem si všiml, že běžím v čele naší malé skupinky a ani Jj ani Jimi mě nezastavují. Možná už konečně pochopili, že nejsem jen vraždící monstrum. Po chvilce, u jednoho menšího domku, jsem se zastavil a nasál vzduch. Zavřel jsem oči a soustředil se.
„Severovýchod. Deset metrů. Tři dospělí muži. Ozbrojení," vydechl jsem a snažil se potlačit vzrušení, které se zmocnilo mého těla.
Chtěl jsem okamžitě vyrazit, ale musel jsem počkat až co řekne Jimi a Jj. Naštěstí se ukázalo, že ty tři muže považují za dost velkou hrozbu, i když bysme se jim při troše štěstí vyhli, a tak když Jj přikývl, mé srdce zajásalo radostí. Okamžitě jsem vyrazil, a podvědomě vycítil, jak Jj s Jimim udělali totéž.
O chvilku později jsem se dostal k cíli. Schválně jsem si vybral toho největšího chlapa, ze kterého jsem cítil největší nebezpečí. A i když jsem od něj očekával trochu víc... Všiml si mě až ve chvíli, kdy se má ruka nořila do jeho hrudi... Když jsem se narovnal a bezmyšlenkovitě slízával čerstvou teplou krev, která mi ulpěla na prstech, podíval jsem se, jak jsou na tom Jj s Jimim.
Musel jsem je obdivovat.
Byli mi tak podobní, i když by si to asi nikdy nepřiznali.
Jj, jehož příjmení jsem ani neznal, žil na ostrově nejdéle ze všech děcek. Bylo mu 23 let, měl rudé polodlouhé vlasy, které měl na bocích víc sestříhané, pružné tělo a dokonale ovládal Muai Thai. Jednou ranou dokázal protivníka zabít, což udělal i teď. Už od první chvíle mě zajímalo, jestli bych byl schopen ho v přímém souboji porazit. Nevím přesně, jak se na ostrov dostal, nikdo o tom nechtěl moc mluvit a zvlášť ne se mnou, ale už od první chvíle, kdy jsem ho uviděl, mě zaujal.
Jimi, ani jeho příjmení jsem neznal, na ostrově žil o něco kratší dobu než Jj, bylo mu 20 let, měl černé, skoro modré krátké vlasy, které mu odstávaly do všech stran a dodávaly mu trochu rebelského vzhledu. Byl stejně vysoký jako Jj, i když víc svalnatější. Rychlost s jakou zabíjel, by se dala srovnat s tou mojí a dvě dýky v jeho ruce vypadaly jako dětské hračky. Z toho, co jsem zjistil, ho na ostrov dostal pan Millers, který ho vytáhl z nějakých nelegálních zápasů. O jeho minulosti jsem moc nevěděl, ale to skoro u nikoho.
„Jdeme..."
Jj mě vyrušil z příjemných myšlenek, a když jsme mrtvé chlápky hodili do velkých popelnic, vydali jsme se znovu na cestu. Aspoň na chvilku jsem ukojil svůj hlad, i když jsem věděl, že to moc dlouho nevydrží...