Už se zase hádali. Poslední dobou to dělají pořád. Nechci, aby na sebe tak křičeli, jenže oba se snaží prosadit tu svou, věříc, že tím jejich zpúsobem nás nejlíp všechny zachrání. Jako by nás něco mohlo zachránit...
„Říkám ti, že musíme zůstat tady a bojovat! Pokud utečeme, jen tím ukážeme světu, že máme slabinu! Že příště, až se něco podobného stane, bude stačit, když udělají bububu a my se staženýma ocasama zase zdrhnem! Musíme tuhle šílenost už jednou pro vždy ukončit! Musíme jim ukázat, že se umíme bránit!"
To křičel pan Millers. On jediný si dovolil nesouhlasit skoro se vším co dělal Bee. Jasně, tohle nebylo jeho skutečné jméno, ale nikdo mu jinak než přezdívkou neříkal a on sám si na to zvykl, takže proti tomu ani nic nenamítal. Bee byl něco jako náš šéf. Staral se o nás, ale někdy byl až moc ochranitelský a starostlivý, což někdy lezlo docela na nervy. Aspoň mě...
„Zbláznil ses?! Bojovat?! Jak? Kdo? Všiml sis kolik je jich a kolik je nás? Prioritou je zachránit děti! Ty musíme odsud dostat!"
Děti... To mluvil samozřejmě o nás. Ale... Vážně se ještě můžu považovat za dítě? Je mi 17 let a ve 12 jsem zabil svého prvního protivníka. Nejsem dítě. Jsem monstrum...
„Ty děti, jak jim říkáš, můžou taky bojovat! Proč je nenecháš, ať se sami rozhodnou, co chtějí udělat? Jestli utéct, nebo zůstat? Kromě toho, právě děti, tohle všechno způsobily."
Tak v tomhle měl pan Millers naprostou pravdu. Za tenhle chaos a zmatek a za to, že se o nás dozvěděli ostatní a odhalila se tak naše totožnost vážně mohly děti. Čtyři zbohatličtí fracci, kteří prostě jen chtěli světu dokázat, že nejen dospělí dokážou vládnout světu...
„Bee, my tu chceme zůstat, chceme bojovat, zvládneme to, už nejsme malí, nemusíš nás chránit."
Jj... Je z nás nejstarší, i když mi někdy leze na nervy s tím, jak nám všem předhazuje, že on je tu nejdýl a tudíž všechno zná, všechno ví a všude byl. Občas měl ale i světlé chvilky, jako v tomhle případě, kdy se nás zastává a někdy bral na sebe dokonce i nějaký prohřešek, který někdo z děcek spáchal. Když mě sem přivezli, byl jsem do něj dokonce i zamilovaný, ale za nějakou dobu mě to přešlo. Už ani nevím proč...
„Pokud se nám podaří infiltrovat na jejich základnu a zabít nebo chytit ty čtyři, můžeme tak předejít nejhoršímu. My nechceme válku. Nikdo z nás ji nechce, ale i když utečeme nic se tím nezmění. Stanou se z nás psanci. Stane se z nás lovná zvěř a nikdy nedokážeme utéct tak daleko, abysme přežili dostatečně dlouho."
Teď byl vážně úžasný. Tohle byl přesně ten důvod, proč ho všichni uznávali, a proč za ním, hlavně ti mladší šli. Ostatně, pokud by se teď, i kdyby to Bee zakázal, rozhodl uskutečnit svůj plán, šel bych s ním i já...
„Slyšíš to! Sám to slyšíš. I ta děcka si uvědomují, že útěkem se nic nevyřeší. Naopak. Ten to všechno jen zhorší. Navíc, většina z nich už je plnoletých, můžou se rozhodovat sami za sebe, a pokud chtějí bojovat, tak jim v tom nebraň!"
Pan Millers si pořád stál za svým, ale já se obával, že Beeho stejně nepřesvědčí...
„Ne! Už jsem rozhodl! Děti odsud půjdou pryč. Odvezou se na bezpečné místo a my je tady zrdžíme, dáme jim náskok, a pak odsud taky zmizíme!"
Přesně jak jsem si myslel...
„Si zabedněný, zakomplexovaný idiot, který absolutně nechápe podstatu problému! Ale dělej si jak chceš. Každopádně já se na tomhle odmítám podílet!"
„Kam si sakra myslíš, že jdeš?!"
„Jdu bojovat!"
Chjo... Tak tohle dopadlo jak nejhůř mohlo. Pan Millers vypálil z řídící místnosti, Bee se vydal okamžitě za ním, snad ve snaze ho zastavit, a tak tu zůstal jen mračící se Jj a pár AIček, kteří na několika monitorech sledovali dění po celém světě a průběžně podávali hlášení všem týmům, kteří zrovna byli na misích a snažili se odrazit nepřátele. Povzdechl jsem si, a vydal se do svého pokoje. Stále jsem nevěděl co dělat. Nikdo se nijak nevyjádřil a v tomhle jsem byl trochu bezradný. Potřeboval jsem někoho, kdo by mi řekl, co přesně mám dělat, jinak jsem byl ztracený...
„Vstávej Lee! Jj, nás volá do zasedačky."
Ani nevím, kdy a jak se mi podařilo usnout, ale vzbudil mě naléhavý hlas Jill, která si mě prohlížela s obavou v očích. Trochu jsem zasykl, když jsem se pokoušel si narovnat tělo, které jsem měl podivně zkroucené. Usnout v křesle není rozhodně nic pohodlného...
„Díky, že jste všichni přišli. Myslím, že nemusím sdělovat důvod tohoto shromáždění, všichni víme, co se stalo a všichni víme, jak na to reagovali hlavně Bee a Mark. Vím, že některým z vás lezu na nervy, a že to, co se chystám udělat je hodně riskantní, ale možná bych měl návrh, jak tohle celé ukončit. Bee o tom nechce ani slyšet, Mark zmizel kdoví kam a ostatní teď mají plné ruce práce. Nemůžu mluvit za vás za všechny, proto kdo chce jít se mnou, ať zůstane, kdo ne, ať odejde."
Jak jsem si myslel. Jj, to jen tak nevzdá. Bude bojovat a v tom případě já chci jít taky. Tohle je můj domov, jediný, který jsem kdy měl. Oni jsou má rodina, jediná, kterou jsem kdy měl, i když pochybuju, že to tak berou i ostatní, ale to mi bylo vcelku jedno. Nemůžu to tu opustit, nemůžu odejít, utéct a schovávat se kdoví kde. Navíc, jak pan Miller a Jj řekli, nikde se neschováme. Stane se z nás lovná zvěř...
„Jj, měli by jít jen plnoletí, nebo aspoň ti, kterým je víc než 16 let. Mladší, by nám mohli spíš překážet a taky se obávám, že tohle není mise pro ně."
Když jsem se pořádně rozhlédl, viděl jsem, že moc dětí neodešlo, jenom tak čtvrtina, ale pořád tu zůstávalo hodně těch, kterým ještě nebylo ani 15. Osobně jsem s tím problém neměl. Znal jsem je, viděl jsem je bojovat, věděl jsem, čeho jsou schopní. Jenže... Tohle nebude mise, na kterou je kdokoliv z nich zvyklý...
„Je to jejich rozhodnutí. Nemůžu jim bránit."
Tak v tomhle jsem s ním úplně nesouhlasil a nebyl jsem sám...
„Ne, Jj. Pokud do toho chceš jít, pokud chceš, abysme ti pomohli, nevezmeš nikoho, komu nebylo aspoň 15, když už nic jiného. Vím, že chtějí bojovat všichni. Vím, jak někteří z nich tvrdě makají, ale tohle není žádný výlet. Nechci do toho jít s tím, že mi bude krýt záda desetiletý smrad, kterému teče nudle z nosu."
Jimi. Druhý nejstarší kluk tady. Měl jsem podezření, že ti dva spolu spí, každpádně, to nebyla moje starost. Na rozdíl od Jj nebyl tak výrazý, málokdy promluvil, ale pokud něco řekl, věděl jsem, že to myslí vážně a můžu mu věřit. Snad proto se s ním asi nikdy nikdo nehádal...
„Dobrá. Fajn. Slyšeli jste Jimiho. Všem, kterým ještě nebylo 15, odejděte. Vím, že chcete bojovat, že jste dostatečně připravení, ale není čas na hádky, a pokud tohle přežijem, budete mít ještě spoustu času se pořádně ukázat."
Naštěstí se to rychle uzavřelo a nikdo moc neprotestoval, i když na některých bylo vidět, že se jim tohle jednání moc nelíbí. Když odešli, moc nás v místnosti nezůstalo. Kromě mě, Jj, Jimiho a Jill, tu byli ještě Sam, Laura, Elena, Jeff, Yuri a Mike. Moc málo na to, abysme něco dokázali zvrátit, ale pokud Jj a i Jimi věřili, že něco zmůžeme, pak jsme museli doufat a věřit. Ale, já se v tomhle moc nevyznal. Vždycky jsem bojoval sám, takže pokud jsem šel na nějakou misi, nikdy jsem z nikým nespolupracoval...
„Projdeme si, co zatím víme. Za celou tou šíleností a vyzrazením tajných informací, stojí tihle čtyři," začal Jj a ukázal na velký monitor "Kade Franciss.
On je hlavou té jejich organizace. Nutno podotknout, že je to neuvěřitelný parchant. Jeho otec byl ředitelem společnost Franciss Arms, která je přední světovou zbrojní firmou. Byl taky jedním z nejmocnějších a nejbohatších mužů, dokud mu jeho milý synek jednoho krásného dne neprohnal hlavou kulku. Je mu teprve 14 let, ale už vede celou společnost a dokonce začal vytvářet nové kontrakty.
Druhým je Manuel Rajach. Syn jedné z nejbohatších rodin na východní polokouli. Jejich bohatství vzešlo z práce otroků. Už od dob jeho prapradědečka, jednoho z nejznámějších obchodníků s otroky v západní Africe. Jeho rodina s otroky obchodovala ve velkém až do dneška. Pak jednoho dne prostě zmizeli a zůstal jenom Manuel, který zdědil samozřejmě úplně vše. Třetí je baron Maximillian von Krauzer. Osiřelý princ z Bavorských Alp. Historicky nejmladší student, který kdy byl přijat na Mnichovskou univerzitu. Byl považovaný za jednoho z největších vědeckých talentů, dokud ostatní akademikové neshledali jeho metody nanejvýš znepokojivými. Ale vzhledem k rodinné historii to není nijak překvapivé. Von Krauzer totiž není skutečné rodové jméno. To pravé zní Frankenstein. A jako poslední je tu Wilhelmina Kingstonová, které padl do klína několika miliardový majetek poté, co její matka údaně spáchala sebevraždu. Jejími koníčky jsou soutěže krásy a bojová umění. Všem ostatním je také 14 let, jejich IQ přesahuje nadprůměr a každý z nich má na rukou víc krve než my všichni dohromady. Je nutné je zastavit. Musíme je zastavit, ať už z důvodu toho, abysme ochránili naši existenci nebo jen proto, abysme zábránili tomu, aby provedli něco mnohem horšího. Musíme se dostat na jejich základnu a chytit je nebo zabít. Jakmile bude tohle hotové, budeme muset nějak uklidnit veřejnost. To nechám na tobě, Lauro. Jsi z nás technicky nejzdatnější. Jill a Jeff budou mít za úkol krýt nám záda a sledovat dění z bezpečného místa. Já Jimi, Lee a Sam půjdeme po těch čtyřech. Eleno, ty zůstaneš tady a pokusíš se nám získat, co nejvíc času. Yuri vyřadíš co nejvíc jejich zbraní, Miku, ty nás budeš jistit z budovy naproti jejich sídla. Je tam dost místa na to, aby ses tam ukryl a zlikvidoval všechno a všechny, kteří by po nás šli. Neříkám, že to všichni přežijeme, ale je to naše jediná šance. Já nechci utíkat, ale chci bojovat. Moc si cením toho, že jste tu zůstali, ale přesto vás ještě jednou žádám, abyste to pečlivě zvážili. Pořád ještě můžete odejít."
Jj, rozdal úkoly, a pak se na nás všechny zadíval s odhodláním v očích a zkoumal, jestli někdo z nás přece jen nechce couvnout. Ono je sice krásné, když jde na nějakou misi hodně lidí, ale když pak v polovině zjistí, že je to nad jejich síly a dostanou nějaký psychický záchvat moc příjemné to není. Hlavně pro ty druhé, kteří se musí nejen krýt před nepřáteli, ale ještě se starat o svého spolubojovníka. Tohle jsem nikdy neuznával, raději jsem pracovat sám, proto mě překvapilo, když mě Jj vzal k sobě do týmu. A evidentně to nepřekvapilo jen mě...
„Jj, vím, že to máš asi všechno perfetně naplánované. Ale z jednou věcí nesouhlasím. Proč on...? Je to monstrum, na tuhle misi se nehodí."
V duchu jsem si povzdechl a podíval se na Mika, který na mě ukazoval a mračil se. V jedné věci měl ale pravdu. Byl jsem monstrum a o spolupráci jsem toho věděl jen velmi málo. V boji jsem se spoléhal jen sám na sebe, řídil se jen svými instinkty, bojoval podle toho, jak si to vyžadovala situace. Popravdě, nevěděl jsem, jak budu reagovat, když budu mít kolem sebe ještě další tři lidi...
„Já souhlasím z Mikem. Potřebujeme někoho, kdo svou misi zvládne bez problémů. On není zvyklý na to s někým spolupracovat. Samozřejmě nezpochybňuju jeho schopnosti, vím co dokáže a čeho všeho je schopný, ale tady jde i o schopnost podřídit se a poslouchat."
Elena aby se Mika nezastala. Nesnášel jsem ji. Popravdě nevím, co tady dělala. Jedna z mých schopností byla, že jsem dokázal už jen z pohledu odhadnou protivníkovu sílu. Ona skoro žádnou neměla. Jen proto, že byla Mikeovou oblíbenkyní a pokaždé se spíš svezla s ostatníma z ní nic vyjímečného nedělalo. Pravda ovšem byla, že ve lhaní ji nebyl nikdo roven, proto ji zřejmě Jj nechal tady. Osobně jsem byl i rád...
„Ano, je pravda, že nemá žádné zkušenosti ze spoluprací, ale jeho síla je velmi důležitá. potřebujeme jeho, potřebujeme jeho sílu. Lee, myslíš, že to zvládneš?"
Jj se na mě obrátil s jasnou otázkou a v tu ránu se na mě upřely všechny pohledy. Nerad jsem byl ve středu pozornosti, byl jsem spíš tichý typ, co se krčí v rohu a jen sleduje dění kolem sebe...
"Jistěže to zvládnu," odpověděl jsem přesvědčivě. Co jiného jsem taky měl říct? Nechtěl jsem zůstat tady. Chtěl jsem jít bojovat. Ne.... Já to potřeboval... Cítil jsem, jak se ve mě vaří krev... Chtěl jsem...musel jsem zabíjet... Bylo to pro mě stejně důležité jako dýchat vzduch. proto mi říkali monstrum...
„Fajn. Tím je pro mě rozhodnuto. Je to mé rozhodnutí a beru veškerou zodpovědnost na sebe. Věřím, že Lee to zvládne líp než kdodoliv jiný, takže nechci slyšet žádné námitky. Teď se běžte vššichni připravit. Za dvě hodiny dostanete plány s přesnými instrukcemi a vyrazíme. Samozřejmě nikomu ani slovo."
Mike chtěl ještě něco namítnout, ale Jjův pohled ho odhradil. Já si mohl konečně pořádně oddechnout a jako první jsem ihned vypadl ze zasedačky a šel do pokoje, který jsem naštěstí sdílel jen já sám. V tomhle byla výhoda, že se mi každý vyhýbal, protože se mnou tím pádem nikdo nechtěl ani bydlet. Připravil jsem si potřebné zbraně, vysprchoval se, převlékl a v tichosti čekal na čas, kdy jsme měli vyrazit. Pohled mi zabloudil na zrcadlo ve kterém se odrážel můj obraz. Nikdo by nikdy neuhádl co dělám. Měl jsem jemnou, skoro dětskou tvář, která mě dělala mnohem mladším než jsem ve skutečnost byl, krátké světlé vlasy, tmavě modré oči, drobný nos, plné rty a útlou skoro holčičí postavu. Mělo to své výhody i nevýhody. Protivníci mě díky tomu snadno podcenili, jenže na druhou stranu mě nikdo nebral moc vážně, takže jsem byl takový nevýrazný kluk, o kterém pomalu nikdo ani nevěděl. Vůbec bych se nedivil, kdyby polovina lidí, co na ostrově žila neznala mé skutečné jméno a všichni mě znali jen jako "to monstrum"...