Hiromi
„Jacku,“ vrhnul jsem se mu kolem pasu, a on mě jen jednou rukou sevřel, protože v druhé držel hrníček s čajem.
Pokud někdo, tak on mi rozuměl ze všech nejvíc. Pokaždý tu pro mě byl, ať jsem potřeboval cokoliv, a nijak si mě nedobíral. Fakt za všech okolností kamarád.
„No… Půjdu asi udělat jeden i tobě,“ zasmál se a postrčil mě ke gauči, kde už seděl jeho obrovský pes.
„Gaku… Ty jsi ještě na světě?“ zabořil jsem obličej do jeho příjemné srsti a prsty jí projížděl.
Měl ho už spoustu let, byla to tibetská doga, ale neskutečně hodný pes. Velmi často po focení jsem končil i Jacka doma. Nebyl nebezpečný, protože po chlapech nešel a holka kterou chtěl, si nakonec vzala jiného. Byl bohatý a měl konexe, které ona potřebovala, protože v kariéře modelky je to důležité. On té doby nikoho neměl, ty, které se na něj lepí jsou jen zlatokopky a jde jim o jeho vzhled.
„Co? Je mu teprve třináct, ten mě jednou přežije,“ zasmál se znovu a položil druhý šálek čaje na stůl.
„Hmmm…“ zamručel jsem, protože se mi moc mluvit nechtělo.
Hodil jsem si bundu přes rantl křesla a znovu si opřel hlavu o to krásné zvíře vedle mě. Šlo od něj tak příjemné teplo, a to já teď potřeboval. Jack se se mnou začal bavit, a já mu pomalu vše vypravoval. Byl ta nejlepší vrba, co jsem znal, teda kromě Kura, ale to byl spíš bratr.
Montaro
„Víš co?“ zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se na kachličky před sebou. „Nemám zájem. Takže tu ruku dej pryč, pokud o ni nechceš přijít.“
Ale Stephan jako by neslyšel. Nejspíš měl upito stejně jako já a nehodlal se vzdát svých choutek.
Když se na mě znovu natlačil, nasral jsem se. Vší silou jsem se odrazil rukama od stěny. Stephan proletěl dveřmi z kabinky ven a já za ním. Dopadli jsme na zem, ale hned jsem se zvedl a jednu mu vrazil.
Bylo mi jedno, jestli je model nebo ne. Nemá mě srát. Už tak jsem rozčílenej a ještě tohle...
Chtěl jsem vstát, ale on se taky rozmáchnul. No, nějakou sílu měl, pocítil jsem to hned, co jeho pěst dopadla na moji tvář. Chytl jsem ho za tu ruku a silně ji sevřel.
„Mám ti ji zlomit?“ zavrčel jsem vztekle. „Ještě jednou něco zkus, na mě, nebo na Hira, tak tě zabiju, rozumíš? A bude mi jedno, jestli mě deportují.“
Praštil jsem ho do břicha, aby se konečně vzpamatoval a dal mi pokoj.
Ani nevím, jak jsem se z tama dostal. Byl jsem nasranej jak už dlouho ne. Bolelo mě rameno, jak jsem si ho narazil při dopadu na zem. Na tváři nejspíš budu mít modřinu a klouby na prstech jsem měl mírně sedřené, jak jsem narazil na stěnu, a pak ještě praštil toho zmetka.
A nemluvě o tom, že se mi rozervaly kalhoty. Ale toho si nikdo nevšímal. Takových potrhaných kalhot jsem tu viděl...
Došel jsem pomalu k nějakému menšímu parku, kde jsem se usadil na lavičce. Díval jsem se kolem sebe a přemýšlel aspoň tolik, co mi můj mírně podnapilý mozek dovoloval. Takhle se nebudu moct vrátit. Vypadám hrozně, takže menší procházka mi neuškodí.
Vytáhl jsem však přesto telefon a vytočil číslo na Shintara.
„No konečně!“ ozval se hned jen co zvedl telefon. „Co prosím tě děláš? Dovolat se ti je problém...“
„Shi, je mi to líto. Strašně moc mě mrzí, že jsem odjel a ani tě nepožádal o to, abys mi šel za svědka. Ani nevíš jak,“ řekl jsem sklesle.
To bylo to, co mi celou dobu tak leželo v hlavě. Měl jsem celou dobu pocit, jako bych Shintara zradil, jako bych ho prostě odstavil úplně bokem, jako nějakou nepotřebnou věc.
„Monty, ser na to,“ odpověděl mi. „Nezlobím se. Vím, že jste odjížděli moc na rychlo. Ale počítal jsem s tím, že se ozveš, však jsme si slíbili, že si půjdeme za svědka navzájem, ne?“
„Já vím, ale vážně mě to mrzí...“
Měl jsem z toho vážně špatnou náladu a moc nechybělo, abych se nerozbrečel. Nikdy jsem Shintara neodstavil. Vždycky mi byl poblíž a pomohl mi a já jemu. A teď, při tak důležité věci, kdy si budu brát kluka, kterého opravdu miluji, tak jsem na něho úplně zapomněl.
„Monty, jsem nachystaný. Jen jsem potřeboval sehnat našim někoho na farmu, ale už je to zajištěné. Zítra brzy ráno mi letí letadlo, takže brzy budu u tebe a pomůžu ti i se zařizováním svatby...“
Hiromi
Jack mě poslouchal a po celou dobu nepromluvil ani jedno slovo. Spíš si dělal svůj vlastní názor, než řekne to, co si myslí. Z kluků byl opravdu nejupřímnější i když Keny mi byl taky blízký. Modelové jsou prostě zvláštní lidé… Umělci, tak by se jim dalo říct.
„Podle mě to není tak horké, jak si ty myslíš. Jo… Japonští muži můžou být jiní v náladovosti a citech, ale prakticky to máme všichni stejní. Myslet rozkrokem nám jde. On tě miluje, jinak by si rozhodně nechtěl vzít muže, proč taky? Být se ženou je pro něj přeci jednodušší, hlavně když on sám není gay,“ napil se čaje a vypustil psa ven, aby se mohl vyvenčit.
„Měl bys jít domů a promluvit si s ním o tom, co trápí tebe. Pokud vázne komunikace, potom je to vždy na nic. Nepochybuj o něm, potom pochybuješ o sobě. Vzdal se hodně věcí proto, aby byl s tebou, není to dost velký důkaz lásky?“ pohladil mě po vlasech a podal mi bundu z opěradla gauče.
„Máš pravdu… Asi nebude doma, ale pokud s ním nebudu mluvit, nic nevyřeším. Možná jsem chtěl mít vše podle sebe a zapomněl na něj. Proč jsou vztahy tak komplikované?“ povzdechl jsem si a zvedl se z křesla, abych si oblékl bundu.
Došel jsem ke dveřím, a ještě se otočil k Jackovi, abych ho objal a poděkoval mu. On jen s úsměvem můj stisk opětoval, a potom mě pustil ven z domu.
Jack měl v mnoha ohledech pravdu, a to mě trápilo ještě mnohem víc, než bych si vůbec přál. Srdce si nebezpečně rychle poskakovalo v hrudi a nedávalo mi moc možností, abych volně dýchal. Jel jsem zpátky, ale byl jsem tak zmatený z toho všeho, že se mi myšlenky rozkutálely kolem hlavy a já nezvládl řízení.
Opřel jsem to o sloup pouliční lampy a motorku odřel. Sice to nebylo nic vážného, ale už se mi jelo špatně a trochu mě bolelo tělo. Kdybych jel rychleji, asi bych se rozflákal, takhle to bylo jen něco málo modřin.
Hned jsem doma zalezl do sprchy, a trochu si tělo chladil, jak jsem byl v šoku.
Montaro
„Hele, to nějak pořešíme. Sice cesta trvá víc jak třináct hodin, ale přiletím kolem čtvrté odpoledne, takže mě čekej na letišti, jasný?“
„Tak brzy? Vždyť jsi ještě doma!“
„V Tokiu je dnešek v Americe včerejšek, blbečku,“ začal se Shintaro smát a mě se konečně o něco spravila nálada.
Budu mít tady svou oporu. Miluji Hiromiho, ale tohle je jiné... Pokud bude problém, on mi nakope prdel a ani se nebude ptát, jestli může.
„Dobře, budu tam, pošli mi ještě zprávu, kterým letem přiletíš...“
Když jsme domluvili, už o něco klidnější jsem schoval telefon do kapsy. Rozhlédl jsem se kolem sebe a až teprve teď si uvědomil, že jsem vlastně venku docela dlouho a už se začíná smrákat.
Jen problém byl, jak se dostat zpátky. Absolutně jsem nevěděl, kde jsem a adresu jsem si nepamatoval, abych si mohl vzít taxi.
Po chvilce uvažování, jsem nakonec znovu vytáhl telefon a vytočil číslo na Jamese.
„Víš, nechci Hira znepokojovat, nebo budit, kdyby náhodou spal... Potřebuji odvoz, ale nevím, kde jsem...“ začal jsem opatrně.
James mě chvíli zpovídal a když si udělal obrázek, kde asi můžu být, rozkázal mi zůstat na místě a čekat na něj.
Hiromi
Dost mě pobolívalo tělo, a jak kdyby bylo v jednom ohni. Nemohl jsem si dosáhnout na záda, abych si je ošetřil, věděl jsem, že je tam nejmíň jedna odřenina, co by potřebovala dezinfekci. Věděl jsem, že když řeknu Jamesovi, tak bude nadávat a taky… Před chvílí jsem ho slyšel, jak spěchá po chodbě někam pryč. Jediné, co mi zbývalo, bylo říct Montymu, až dorazí, ale to jsem zase riskoval, že se taky naštve. Byl jsem v bezvýchodné situaci.
Nakonec jsem se schoulil na posteli do klubíčka a celý nahý tak zůstal ležet. Bylo mi teplo a zároveň tak bídně, že jsem nebyl schopen udělat ani jeden pohyb. Monty tu nebyl… Všechno bylo na nic a zbytečné, cítil jsem se vážně na prd a ublížený.
Brzo by tu měla být malá, takže zvedne všem náladu a bude vše v pořádku. Z mojí rodiny v Japonsku nikdo nepojede, protože neteř je malinká, takže sestra letět nemůže. Otce s Harunou bych do letadla dostal jen spoutané a na šrot. Jediní, kdo měli letět s malou a její mámou, byli Aki a Kuro. Takže ano… Moji bratři sem letěli. Jen… Máma tu nebude a tak by se jí to líbilo.
Montaro
Čekal jsem asi půl hodiny, než jsem zahlédl, jak ulicí, přiléhající k parku, pomalu projíždí Jamesovo auto. Nejspíš se díval, kde bych mohl být. Vyskočil jsem z lavičky a rozběhl se k cestě a zuřivě na něj mával, protože už skoro projel. Nemusel jsem ani vytahovat telefon, protože hned dupnul na brzdy.
„Díky, zachránil jsi mě,“ nasoukal jsem se do auta vedle něj.
„Ty jsi chlastal? A co to má být? S kým ses porval?“ ukázal na mé zválené a roztrhané oblečení, a pak na mou tvář.
„No, řekněme, že jsem musel někomu něco ručně vysvětlit, protože mě špatně pochopil a nedal si říct,“ zamručel jsem, když jsem se prohlížel ve zpětném zrcátku.
Fakt se mi dělala modřina a pokud to do svatby nezmizí, nejspíš budu muset použít make-up.
„Kdo to byl?“ zamračil se James. „Buď rád, že tě nesbalili policajti.“
„Nerval jsem se venku, ale na záchodě. A byl to jeden z těch Hirových kamarádů...“
„Který?!“ vyštěkl naštvaně James, jako by ho chtěl jít okamžitě zabít.
„Neřeš to,“ srovnal jsem mu zrcátko. „Myslím, že jsem mu to vysvětlil dostatečně,“ ukázal jsem svou pěst, na které se pěkně vyjímaly odřeniny.
„Jak myslíš,“ pokrčil nakonec rameny a dupnul na plyn, abychom byli co nejdříve doma.
Hiromi
Jen jsem ležel a přemýšlel nad vším, co se dnes v noci stalo. Neměl jsem daleko k tomu, abych brečel, protože mi to všechno přišlo beznadějné a smutné. Jak kdyby mě někdo vypnul a hned zapnul tím, že do mě pustí nálož energie.
„Moc mi chybíš… Monty,“ zašeptal jsem, když jsem se zachumlal, do deky a s pár bolestivými průpovídkami se uložil.
Byl jsem z toho všeho tak unavený, že jsem nakonec usnul jako malé dítě.
Montaro
„Potřeboval bych zítra odvézt na letiště. Přiletí brácha, jde mi za svědka,“ ukázal jsem Jamesovi zprávu na mobilu, kde mi Shi poslal čas svého příletu a číslo letu.
„Jo, to by neměl být problém, nějaké auto je vždycky k dispozici, tak si s Hirem můžete jedno půjčit,“ ukázal James rukou po garáži.
Když však ve vzduchu opisoval půlkruh, najednou se jeho ruka zastavila.
„To snad ne...“ rychle přešel k motorce.
Dřepl si k ní a začal si ji prohlížet. Zvědavě jsem k němu došel a také se podíval.
„Co jsi dělal?“ zeptal jsem se.
„Já? Nic, na motorce jsem teď vůbec nejel. Jediný, kdo na ni mohl jet, je Hiro,“ zamračil se. „Doufám, že si neurazil hlavu.“
Hned se zvedl a zamířil rychlým krokem do domu a já za ním. Motorka sice byla jen poškrábaná a ohnuté zrcátko, ale jak vypadá Hiro?
James se ani nezul a rovnou vyběhl nahoru po schodech do našeho pokoje.
„Hiro! Hiromi! Ukaž se mi!“ ozval se přísně, jen co rozrazil dveře a vpadl dovnitř. „Co jsi prosím tě dělal? Jsi v pořádku?“ zamířil rovnou k posteli, ale já ho předběhl. Strhnul jsem z Hira deku i přesto že spal. Prostě jsem se potřeboval ujistit, že není polámaný.
„Tak Hiro,“ vzbuď se,“ chytl jsem ho za rameno a pootočil ho, abych se na něj mohl podívat.
Hiromi
Trochu mě bolela záda a s tím bohužel i hlava. Moc jsem na to netrpěl, takže o to víc to bylo příjemné. Stejně se mi nechtělo vstávat, tak jsem měl zavřené oči, a tak lehce spal.
Zamručel jsem, když se mnou někdo třepal, a chtěl se přetočit na záda, ale místo toho mi bolest vystřelila do zad, a já se otočil na břicho. Ukázal jsem se celý nahý a byla mi zima, protože peřina někam zmizela. Moc dobře jsem slyšel naštvaný hlas Jamese, a přesně toho jsem se bál.
„Omlouvám se… Chtěl jsem si provětrat hlavu, a jak jsem jel a byl zamyšlený, opřel jsem to o lampu. Nic vážného to není, asi jen odřeniny na zádech a trochu mě bolí hlava,“ mluvil jsem klidně a celkem pomalu, jak se mi nic nechtělo.
„Blbečku, příště v tomhle stavu nejezdi na motorce, můžeš přijít o hlavu,“ prskl po mě James.
„Dojdu pro lékárničku, je potřeba to vydezinfikovat,“ odešel na chodbu, a hned do koupelny.
„Už ti je líp?“ řekl jsem tiše a trochu se pootočil, abych na Montyho viděl.
V tu chvíli by ve mně krve nedořezal.
„Co… Co to je? Ty ses pral?“ natáhl jsem k němu ruku a pohladil ho po tváři, kde se začala rýsovat modřina.
Montaro
„Ty se mě ptáš, co to je? Podívej se na sebe!“ vyjel jsem na Hira.
Nechtěl jsem, ale ovládl mě strach. Takový ten pocit, že to mohlo dopadnout hůř než jen s odřeninami.
„Už to nikdy nedělej, rozumíš? Zapomněl jsi, že se máme brát? To jsi chtěl, abych místo na svatbu za tebou jezdil do nemocnice? Moje srdce by nevydrželo, kdyby se ti něco stalo, Hiromi Moon!“
Nadával jsem mu, ale přitom jsem cítil i úlevu, že se opravdu nestalo nic horšího. Nedbal jsem na to, že může být bolavý. Prostě jsem si sednul a popadnul ho do náruče a pevně k sobě tisknul.
Pořád mi lítala v hlavě představa, že to nemuselo dopadnout takhle, a já... Já... Nevím, co bych dělal. Nejspíš bych se zbláznil. Tolik ho miluji, že si bez něj už neumím život představit.
„Už to, prosím tě, nikdy nedělej, blázne,“ zašeptal jsem a políbil jsem Hira do vlasů. „Možná bys měl jít k doktorovi, ať tě prohlédne, nebo co... Ať máme jistotu, že nemáš nějaké vnitřní zranění, nebo co... Ošetříme tě, a pak zajedem do nemocnice. Nebudu mít klid, dokud tě doktor nezkontroluje...“
Hiromi
„Taky… Taky jsem se o tebe bál a… Chtěl jsem si vyčistit hlavu. Sám jsem se tady trápil,“ zašeptal jsem mu do ucha, když jsem se i já k němu přitulil.
Ale ostrá bolest znovu projela mým tělem, nejspíš jsem si trochu pohnul se zády. Pár masáží to napraví, a já do svatby budu jak rybička. Nebyl jsem slaboch, to mi opravdu něco muselo být, abych šel k doktorovi, a hlavně jsem je neměl rád.
„Bude stačit to jen ošetřit, zas tak špatně mi není, jen jsem trochu pocuchaný,“ usmál jsem se a chytil Montyho tvář do rukou.
Jenže ještě víc mě sevřel a já trochu sykl.
„Nemačkej tak, prosím,“ kňukl jsem, a hned si vysloužil jeden naštvaný pohled od Jamese.
„Vážně jak malé dítě, mám ti koupit lízátko, když to zvládneš u doktora? No tak… Ošetříš mu to, nebo mám já?“ podával Montymu lékárničku a nepřestával být naštvaný.
„Promiň za tu motorku,“ omluvil jsem se a tím ho ještě víc rozzlobil.
„Je to tvoje motorka, já se o ni jen starám. Neser mně, rozhodně mi je jedno jak vypadá ona, ale ty… Jsi vážně vůl,“ prskl znovu.
Montaro
Nechal jsem Jamesovi prostor, aby Hirovi vynadal a ošetřil mu aspoň něco. Mezitím jsem přešel ke skříni a vytáhl mu čisté věci. Bylo mi jedno, jestli bude vypadat jako kašpar. Prostě se obleče a půjde...
„Jedeme do nemocnice a bez debat. Může se zdát, že jsi v pohodě, ale nemusíš být. Chci mít jistotu, takže žádné řeči a oblíkat,“ dost jasně jsem mu dal najevo, že nebude odmlouvat.
Zaběhl jsem do koupelny, narychlo se sprchnul a taky se oblékl do čistého.
„Jamesi, pojedeš s námi? Nemůžu řídit,“ podíval jsem se na Jamese.
„Jo, jedeme,“ vstal z postele. „Jen řeknu... no Kenymu, aby věděl. I když, možná bude chtít s námi. Pracuje tam jeho máma.“
Vrátil jsem se k Hirovi a pomohl mu s oblékáním. Prý, že to bude v pohodě, ale křivil se jako mrzák. Určitě ho musí bolet záda.
„Promiň za to předtím,“ natáhl jsem mu kalhoty a zapnul opasek. „Potřeboval jsem být opravdu na chvíli sám. Není to o tom, že bych se na tebe zlobil, nebo tak něco... Jo, ale teď se zlobím, za tohle,“ ukázal jsem ještě na rameno, kde se mu dělala modřina, než jsem mu ho schoval pod trikem.
Pořád jsem cítil, že mám trochu vypito, ale procházka a čekání v parku, a pak tohle, mě postupně dostávalo do střízliva.
„Tak jedem,“ pomohl jsem mu ještě obout boty, aby se nemusel ohýbat.
Hiromi
„Ano… Poslechnu,“ pousmál jsem se, protože to, jak se Monty choval, mi připadalo vážně roztomilé.
Nechal jsem se obléct, ale když jsem vstával na nohy Keny mě smetl zpátky na postel. Nějak si neuvědomil vzdálenost od dveří a zakopl o práh, tím se chytil mě a oba jsme skončili na posteli. Musel jsme uznat, že tenhle atak vážně bolel a nedalo se to zamaskovat.
„Auuu… Sakra…“ prskl jsem po něm a on se v rychlosti zvedl, aby mě nezalehl.
„Sorry… Vážně… To jsem nechtěl,“ omlouval se a přitom mi pomáhal na nohy.
„Dobrý…“ mručel jsem, ale bolelo to jako čert.
James ho jen výchovně plácl po hlavě, až se mu dredy zavlnili. Dál se mě nikdo z nich na nic neptal a narvali do auta, abychom byli co nejdříve v nemocnici. Znal jsem to místo moc dobře, s Kenym jsme za jeho mámou chodili často, už jen proto, že má Keny cukrovku a muselo se to hlídat. Bohužel vždy miloval sladké a nezajímal se o následky, kdy ho jeho máma vždy málem zabila, jak se na něj zlobila.
Montaro
Chtěl jsem po Kenym vystartovat, když srazil Hira na postel, a to dost necitlivě. Když Hiro zaskučel bolestí, bylo jasné, že rozhodnutí jet na kontrolu je správné. Popadl jsem svoji a Hirovu peněženku, a už jsme se bez dalších zbytečných řečí rozjeli do nemocnice.
Byl večer, takže cesty nebyly tolik zacpané, a netrvalo dlouho a zaparkovali jsme na parkovišti u nemocnice.
Pomohl jsem Hirovi vystoupit, protože se pořád tak nějak křivil. Rozhlédl jsem se kolem sebe...
„Nějak nevím, jak to tu funguje, takže je to na vás,“ ukázal jsem na hlavní vchod do nemocnice.
Jediné, co jsem asi správně tušil, bylo, že tohle japonská pojišťovna nejspíš nezaplatí, a proto bylo na místě mít s sebou peníze.
„Tak kudy?“
Hiromi
Pevně jsem se chytil Montyho, i když jsem to zrovna tolik nepotřeboval, ale jeho teplo bylo tak příjemné. Nic mě zas tak moc nebolelo, jak tihle tady se mnou zacházeli, ale byla pravda, že nějaká prevence musela být. Taky, to do té hlavy byla docela šlupka, i když jsem měl helmu.
„Támhle…“ ukázal Keny ke vchodu do nemocnice, odkud se na nás už usmívala jeho máma.
Vždy moc milá žena, která byla v sesterské uniformě jak pořádně nakynutý koblížek. U ní nikomu nevadilo, že měla nadváhu, byla krásná i tak, a moc hodná.
„Tak pojďte,“ pokynula a vedla nás k doktorovi, který měl právě službu.
Posadili jsme se v ordinaci a čekali na příchod lékaře. Celá nemocnice byla tichá, jak tu všichni již spali, v těchhle hodinách se ani nebylo čemu divit.
„Jsem vážně v pořádku nemusíš se bát. Taky se omlouvám, dost věcí mi mělo dojít, že se tu necítíš dobře, když všechno organizuji. Jen jsem si tě chtěl vzít a… Pokazil jsem to. Vážně mě to mrzí. Kdybys… Kdybys jen věděl, jak moc tě miluji… Neřekl by sis, že jsem maniak?“ chytil jsem ho, a víc se k jeho ruce přitiskl.
Montaro
„To doufám, že jsi v pořádku. Ale jistota je jistota,“ políbil jsem Hiromiho do vlasů, když jsem se vedle něho usadil.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a na chvilku pozoroval i Kenyho, jak se dohaduje o něčem se sestřičkou. Podle toho, co jsem zaslechl, tak to byla jeho máma.
„Není pravda, že se tu necítím dobře,“ konečně jsem promluvil. „Ale mrzí mě, že jsem se nemohl do plánování a chystání svatby vůbec zapojit. Kdyby to tak bylo od začátku, tak bych určitě nezapomněl na tak důležitou věc, jako je mít svědka.“
Možná se to Hirovi moc nelíbilo, možná se kvůli tomu necítil dobře, ale nechtěl jsem lhát.
„Víš, jsem taky jen člověk. Nejsem žádný super hrdina, který všechno zvládá s přehledem a je dokonalý. A upřímně, z takových lidí, kteří se snaží být dokonalými, bez jediné chyby a bez žádného provinění, se mi dělá špatně. Všichni jsme nějací i s těmi chybami. Miluji tě takového, jaký jsi. A klidně buď maniak. Nevadí mi to...“
Chytl jsem Hira kolem ramen a víc si ho k sobě přitáhl.
Vážně ho miluji, i když je pravda, že se o něco změnil od té doby, co jsme spolu začali chodit a žít. Jako by mi chtěl ukázat, že jeho láska ke mně je bezchybná, dokonalá... Nevadí mi to, ale někdy mám pocit, jako by mě tím strašně svazoval, a já neměl možnost se ani s nikým bavit, jen proto, aby neměl o mně nějaké pochybnosti.
„Vy jdete taky?“ zastavila se před námi sestřička a ukázala na mě. „Jeli jste spolu? Měl byste se nechat taky raději vyšetřit.“
„Já? Ne... Já nejel...“
„Nelžete,“ založila si ruce v bok a zamračila se na mě.
„Ne, vážně jsem nejel. Já se... no... popral jsem se,“ přiznal jsem se nakonec.
„Aha, takže to není nic vážného?“
„Ne, jen ta jedna rána,“ ukázal jsem na tvář.
„No, ale stejně pojďte se mnou. Vyčistím vám aspoň tohle, ať nedostanete nějakou infekci,“ chytla mě za tu ruku a podívala se na mé odřené klouby.
Hiromi
Poslouchal jsem Montyho a vůbec se mi neulevilo. Myslel jsem, že mi jeho slova konečně ujasní, proč se cítím jako pořádná mrcha, ale nestalo se tak. Nějak mě to všechno mrzelo a zasáhlo víc, než bych si vůbec chtěl připustit. Miluji ho, ale občas se cítím jako nadbytečná věc v jeho životě. Možná je to vše i tím, že jsem cizinec v Americe i v Japonsku, nikde nemám pořádně domov. Chtěl jsem si jednou v životě říct, že ano… S ním chci mít domov, který je jen náš, a tam se vracet. Proč za těchto pár dní, se cítím jako někdo, kým vůbec nejsem?
„Pojď, vezmu tě na rentgen,“ nadzvedl mě k sobě za ruku Keny a vedl na jiné oddělení.
Díky bohu to bylo kousek, takže jsem nemusel tak daleko. Potom mě odvedl zpátky, kde na mě již čekal připravený doktor se složkou a snímky v rukách.
„Nic vážného to není. Žádná zlomenina, jen trochu pohnutý krk, ale nic, co by nespravila pořádná masáž a mast, kterou vám napíšu. Musíte si jí mazat pětkrát denně. Jen… Trochu mi dělá starost vaše rameno, jak kdyby byly svaly povolené. Nedělal jste nějaký sport a párkrát nedošlo k vykloubení ramenní jamky?“ podíval se na mě a prohlédl si mě od vrhu dolů.
„Ano, dělal jsem bojový sport a několikrát k tomu došlo, ale to je už nějakou dobu,“ promnul jsem si ruku a trochu se narovnal, když mi ten jeho pohled byl už nepříjemný.
„Hmmm… Doporučím vám nějaké opichy a na ty budete chodit ke mně. Je to tady v nemocnici, mělo by to uvolnit napětí a trochu povolit pohyb ramene,“ usmál se na mě a podal mi recept s léky.
Montaro
„Tady máte recept na mastičku. Musel jste si pořádně praštit, když to máte tak sedřené,“ zavrtěla hlavou sestřička, když mi podávala recept, co mi napsal doktor.
Ten si mě pro jistotu prohlédl. Nějak mi nevěřil a prý jistota je jistota, i když to byla jen jedna rána. A prý by bylo fajn, kdybych si nechal potom zkontrolovat zuby, až se vrátím domů.
Otok na tváři by měl do druhého dne zmizet, ale mám si to ledovat. Ale modřinu tam prý budu pár dní mít.
Jako bych to nevěděl. Není to poprvé, co jsem se porval. I proto si mě táta vzal do parády a naučil mě, jak se mám hlídat, abych nevyletěl kvůli každé hlouposti. Kdyby tak věděl...
I tak jsem byl pořád nervózní a málem jsem si rozerval triko, když jsem si ho zpátky oblíkal. Ruku mi aspoň pro dnešek sestřička ovázala, abych si nezamastil a nezašpinil oblečení.
V duchu jsem si snažil vybavit, jak moc a kolikrát jsem praštil toho zmetka. Mají mít ještě s Hirem rozloučení se svobodou. Kdo ví, jestli tam vůbec dojde, když bude tak zmalovaný. Servítky jsem si zrovna nebral, a jen jsem doufal, že to nepůjde nahlásit jako napadení. Nejspíš by ze svatby sešlo, a to nemůžu dopustit.
Seděl jsem už nějakou chvíli na chodbě a čekal na Hira. I z toho jsem už byl docela nervní, protože se mi to zdálo dlouho, co odešel do ordinace.
„Kde je Hiro?“ vyskočil jsem na nohy, když jsem zahlédl Kenyho s Jamesem.
„Měl by tu každou chvíli být,“ ukázal na konec chodby, kudy předtím Hiro odešel.
„Potřebuji to zaplatit,“ ukázal jsem mu účet, který jsem na rozloučenou dostal od sestřičky. „Kde je tady nějaká pokladna?“
Hiromi
Převzal jsem si všechny potřebné věci i recepty a vyšel i s Kenyho mámou na chodbu. Byl jsem rád, že jsem zrovna uviděl Montyho a mohl jít za ním. Nechtěl bych ho tu po celé nemocnici hledat, přeci jen to tu nebylo zrovna malé, a asi by to chvíli trvalo. Začal jsem se cítit potom všem být unavený a chtěl jsem hlavně domů.
„Jak jsi dopadnul, a taky… S kým ses to vůbec porval?“ přitulil jsem se opatrně k Montymu a trochu sevřel cíp jeho trička.
„Vše dopadlo v pořádku, prý jen pár masáží a nějaké opichy, ale nemělo by mi to vadit při pohybu. A taky… Měl bych tohle zaplatit,“ ukázal jsem účtenku za ošetření a trochu se protáhl, když mě píchlo v tom rameni.
„Tak fajn… Po zaplacení vás hodím domů,“ řekl James a nenápadně pohladil Kenyho po ruce, jako by mu tím říkal, že on s ním jede taky.
Montaro
Oddychl jsem si, když se Hiromi konečně objevil na chodbě. Už jsem měl strach, že je to přeci jen něco horšího, když jeho vyšetření tak dlouho trvalo.
„Já jsem v pohodě,“ nahnul jsem se k Hirovi a políbil ho na tvář. „No a co se týká té rvačky... Víš, že vlastně ani nevím, jak se jmenoval? K jeho smůle si mě spletl se šlapkou, tak jsem mu ten omyl ručně vysvětlil.“
Vzal jsem Hirovi z ruky účet za ošetření a volnou rukou ho objal kolem ramen. Šli jsme za Jamesem a Kenym, abychom to mohli zaplatit a jet domů. Stejně se ještě cestou musíme zastavit v nějaké lékárně. Podle všeho, tu s tím není problém a nějaká otevřená určitě bude.
„Jsem rád, že jsi relativně v pořádku,“ schoval jsem si peněženku, když jsem zaplatil a my konečně zamířili k autu. „Ještě se stavíme v lékárně a pak konečně domů. Už se těším na postel Dneska toho bylo trochu moc a jsem už docela utahaný. A vedle tebe se mi usíná nejlépe...“ přitáhl jsem si Hira k sobě, když jsme nastoupili do auta.
„Opravdu mě mrzí, že jsem byl protivný. Nezlob se, prosím, ano?“
Vážně jsem se uklidnil. Možná k tomu přispělo i to, že jsem se popral, že mě Shintaro seřval, a taky... Strach o Hira... Na to poslední si nejspíš nikdy nezvyknu. Nevím, co bych dělal, kdyby se mu stalo něco vážného...
Hiromi
Líbilo se mi, jak hned převzal iniciativu a šel zaplatit účet. A když mě objal v autě a já cítil jeho teplo… Už jsem se zase cítil v bezpečí a klidu. Možná ze mě tím vším něco spadlo. Třeba mě ta rána do hlavy konečně probrala, nebo taky ne, ale co… Snaha se cení. Víc jsem zabořil tvář do jeho trika a pevně ho objal, až jsem sykl. Neuvědomil jsem si, že mě pořád bolí to rameno, a to se prostě nedalo překonat.
„Byla to i moje chyba. Já se na tebe nezlobím, jen jsem měl strach, aby se ti nic nestalo, když jsi někam šel a ani to tu neznáš. Neumím… Ne… Nechci si představit, že by se ti něco stalo a já bych nevěděl kde jsi. Taky jsem ti přitížil tím, jak vypadám. Jenže…“ na prázdno jsem polkl, když se mi sevřelo tou představou hrdlo.
„Nemohl jsme bez tebe vydržet. Najednou mi přišlo vše líto, a že to nedokážu spravit. Odpusť, že nejsem ve všem dokonalý. Možná se moc snažím, a proto se bojím, že mi tě jednou někdo ukradne. Ano… Měl bych ti víc věřit, jenže se bojím. Vážně bych bez tebe nemohl dýchat,“ zašeptal jsem mu do ucha a potom ho políbil na tvář.
Montaro
„To by nešlo, abys nedýchal. Udusil by ses,“ pousmál jsem se. „A dokonalý není nikdo. To ani nejde. Jsem rád za to, jaký jsi. Každý máme nějaké chyby, i já...“
Zastavili jsme se cestou ještě v lékárně. Ani jsme nemuseli vystupovat. James vyskočil z auta s tím, že to vezme, abychom se zbytečně nezdržovali. Za chvíli byl zpátky v autě a jen nám na klín hodil pytlíky s léky, a už jsme konečně jeli domů.
„Asi zůstaneme dneska už v pokoji, co? Donesu ti večeři a najíme se spolu,“ doprovodil jsem Hira do pokoje.
Shodil jsem ze sebe aspoň mikinu a rovnou zamířil dolů do kuchyně.
„Co se stalo?“ ozvalo se hned, jakmile jsem vešel dovnitř.
Hirova teta si právě vařila kávu a udiveně koukala na moji zavázanou ruku.
„Tohle... Nic, jen jsem narazil do zdi.“
„Ta zeď musela být divně postavená, co?“ zasmála se a ukázala i na můj obličej.
„No byla,“ pokrčil jsem s úsměvem rameny. „Nevadilo by, kdybychom s Hirem povečeřeli v pokoji? Jsme docela utahaní. Bylo toho dneska nějak moc.“
Lily nic nenamítala. Vytáhla jídlo a naservírovala nám to na tác.
„Hiro taky narazil do zdi?“ zeptala se, když mi tác podávala.
„No, tak trochu...“
„Měli byste na sebe dávat větší pozor,“ poklepala mě ještě po rameni. „Zítra se posadíme a probereme, co je ještě potřeba zařídit. A pokud chcete, můžeme se jet podívat, kde svatba bude a probrat spolu jídelníček. Jen jsem si neuvědomila jednu věc. Nevím, jestli jsi věřící, nebo vyznáváš budhismus, nebo jestli...“
„To je v pohodě. Stačí mi formální svatba. Jen chci, abychom se vzali a Hiromi, aby byl spokojený a hlavně šťastný...“
Hiromi
Nějak jsem nebyl na nic schopen odpovědět. Byl jsem unavený a chtěl jsem být už v posteli, ze které mě vytáhli k doktorovi. Chtěl jsem jen odpočívat a být s Montym.
Někdy je lepší, když si o všem promluvíme, ale Monty to moc neumí, a já se ho nechci zbytečně vyptávat, abych ho tím neotravoval.
Spokojeně jsem si lehl do postele, když jsem ze sebe sundal oblečení. Nechal jsem si jen dlouhé Montyho tričko, které mi dal, když mi vybíral oblečení. Bylo vážně veliké, měl jsem ho pod zadek, ale za to bylo velmi pohodlné a příjemné.
Sedl jsem si a přikryl se peřinou, polštář jsem si upravil tak, aby mi bylo příjemně a mohl sníst jídlo, které Monty donese. Jen jsem si ze stolu vzal vodu a spolkl prášky, které jsem měl brát. Vážně mi nebylo tak hrozně, jen to rameno, ale to jsem stejně věděl, že už dávno mělo být po operaci. Protáhl jsem se a spokojeně čekal na Montyho, až se za mnou vrátí.