Montaro
Líbilo se mi vidět Hiromiho, když fotil. Bylo vidět, že v tom umí chodit a nic z toho nezapomněl. Ale spodní prádlo by zřejmě fotit nemohl, když jsem si vzpomněl na to jeho tetování.
Janis nám právě vysvětlovala, jak to bude vypadat, když jsem si všiml, že ten Ramon vešel do vedlejší místnosti, co sloužila jako převlíkárna. Pokud vím, nemá tam nic na práci.
Hm, takže si nedá pokoj. Pořád si bude zahrávat. Nechtěl jsem, aby se Hiromi do něčeho namočil.
Takže budu hrát taky...
„Promiň, Janis, jen si odskočím, za chvilku jsem tady,“ omluvil jsem se a vykročil směrem do převlíkárny.
Už po cestě jsem shodil sako, sundal motýlka a rozepl si košili. Otevřel jsem dveře v momentě, kdy se Ramon blížil k Hirovi. Zavřel jsem za sebou a ještě po cestě vzal ze stolu svůj telefon.
„Promiňte, že ruším, ale mohl bys mi Hiro s něčím pomoct?“ svlékl jsem si košili úplně, aby bylo vidět tetování. Postavil jsem se mezi ně, zády k Ramonovi. Jasně, mohl jsem ho praštit, ale tím by skončilo veškeré fotografování.
„Potřeboval bych trochu otřít záda vlhkým ubrouskem. Je mi docela teplo,“ narovnal jsem se, aby ještě víc vynikla moje výška a šířka ramen.
Pak jsem se otočil k Ramonovi čelem a vytočil jsem číslo na Shintara. Chvilku to trvalo, než to zvedl a po tu dobu jsme na sebe s Ramonem upřeně hleděli.
„Ano, to jsem já, volám ti kvůli tomu, na čem jsme se domluvili,“ tuhle větu jsme vždy používali, když jsme se chtěli zbavit třeba nějaké otravné holky a utéct ze špatné schůzky. Shintaro hned pochopil.
„No, chci se zeptat, jestli už jsi poslal kluky. Ano? Budou čekat venku? Za jak dlouho? Ne, myslím že tady nikomu nebude vadit, že jsou z yakuzy... Hmmm, jo, to by šlo... ať počkají venku a kdyby byl nějaký problém, zavolám je dovnitř... Jo, budou hlídat Hiromiho... Ha ha, fakt vtipný... jsem s Bossem jedna ruka, přece by nesáhl na svého zetě... ale asi by mně zabil, kdyby se Hirovi něco stalo... Ano, je lepší, když se do rvačky dostane někdo jiný než já... jo, zabil bych ho, to dobře víš... Ano, tak děkuji...“
Musel jsem se snažit udržet vážnou tvář, a to že opravdu hodně, protože Shintaro se na druhé straně telefonu jen uchechtával...
„Hiro, utřeš mi ty záda, prosím? Janis už na vás čeká, pane fotografe...“ naklonil jsem hlavu k Ramonovi a ukázal mu na dveře, aby vypadnul.
Hiromi
Musel jsem se usmát, když začal Monty tuhle hru. Moc dobře jsem věděl, že tu kluci z Yakuzy nejsou, protože tady mají malé pole působnosti. Jenže to, jak se mě zastal… Bylo to něco krásného. Já bych nejspíš šel sedět, protože ten člověk by se mě prostě nedotkl, to bych nedovolil, to může jen jeden člověk… Jediný na světě.
„Samozřejmě můj muži,“ propíchnul jsem Ramona pohledem a viděl, jak ten debil tiskne ruku v pěst.
Kdyby mohl, skočil by po Montym a rval se, ale neměl na něj ani výškově, a už vůbec ne silově. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než se prostě sebrat a vypadnout. Přitiskl jsem se na Montyho a políbil ho na jeho krásná záda, kde jsem pohladil to tetování, co pro mě tolik znamená.
„Miluji tě… Vážně moc. Asi bych ho zabil, debila,“ přitulil jsem se k Montymu, ale nepřestával ho hladit.
Montaro
Tu vážnou tvář jsem si udržel i díky tomu, že mi v hlavě šrotovala všechna anglická slovíčka, abych neřekl něco špatně. Ale nakonec jsem to zvládl a Ramon s kyselým ksichtem vypadl.
Byla to úleva, když odešel a já mohl aspoň chvilku s Hirem mluvit japonsky.
„Musím říct, že se Shintaro moc dobře bavil,“ usmál jsem se a otočil se k Hirovi čelem.
Objal jsem ho a políbil. Díval jsem se mu do očí a hladil jsem ho po zádech.
„Moc ti to sluší v tomhle obleku,“ trochu jsem od sebe Hira odsunul. „Jsi opravdu krásný. Ještě nás čeká společné focení, a nevím, nevím... Nejspíš tam vedle tebe úplně zaniknu. Nechám si ty fotografie zarámovat a vystavím je v každé místnosti v našem domě.“
Znovu jsem Hira objal, abych ho mohl políbit. Nechtělo se mi ho vůbec pouštět.
„Tak tady jste,“ ozval se náhle hlas Janis ode dveří a přerušil náš polibek. „Jste opravdu nádherný pár. Moc vám to spolu sluší, ale je čas se hnout. Montaro, obleč se a přijď dofotit fotky s Beatris. Trošku spěchá, má ještě dneska další focení v exteriéru. Tak ať ji nezdržujeme. Tak šup, šup...“
Hiromi
„Umím si tvého bratra představit, je pro každou špatnost,“ usmál jsem se, protože i mě pomáhal s jednou, vlastně se dvěma osobami.
Líbal jsem se k Montym a nemohl se přestat tisknout na jeho tělo, klidně bych si to tady s ním rozdal a bylo by mi jedno kdo přijde. Miluji ho a chci mu to každou chvíli svého života dokazovat. Je pro mě nejdůležitější osobou, co ve svém životě mám.
„Omlouvám se Janis, chtěli jsme být chvíli sami, víš, jak to snoubenci mají,“ usmál jsem se na ni a ukázal na její ruku, protože ona se měla taky brzo vdávat.
„To jo… Ale Monty musí dofotit. Ty mu vyber oblek a klidně se na něj na place dívej, stejně z něj nedokážeš spustit oči. Stejně… Jste krásný pár, a já vám závidím, taky bych tu chtěla mít muže, ale víš jak… Je někde mezi Havají a Karibikem, práce nepočká,“ povzdechla si, ale zcela vážně Montyho ode mě odtrhla a zatáhla ho za Beatrix.
Jen jsem se smál a docela se bavil touhle podívanou, dokud na mě nepohlédl Ramon, to mě smích přešel. Ale stejně jsem se vztyčenou hlavou vyšel ven a postavil se vedle Kenyho, který s Jamesem stál opodál a nebavili se spolu. Tohle už bylo něco vážného, protože byl James z téhle situace celkem smutný.
„Pokazili jsme vám to nějak já a Monty? Omlouvám se za tu nahou scénu před pokojem, my…“ chtěl jsem mluvit, ale Keny mě zastavil.
„Ne… Opravdu tohle není o vás, a nech to plavat, jo? Dnešek je o vás, tak chci vidět krásnou nevěstu, ok?“ pousmál se a radši se díval směrem k Montymu, až se mu dredy rozlítly kolem hlavy.
Montaro
Popadl jsem košili a hned si ji na sebe oblékl. Mně stačilo, že to tetování viděl Ramon. A pokud není úplně blbej, a doplní si to tím, že jsem z Japonska a s tím, co jsem říkal Shintarovi do telefonu, tak mu snad dojde, s kým má tu čest. Však on neví, že vlastně ani Yakuza nejsem, jen si beru jejich syna.
Rychle jsem se upravil. Spíš, nechal jsem se upravit stylisty. Jen košili jsem si do kalhot zastrkal raději sám.
Nevěsta byla opravdu krásná. I když to je u modelky nutnost, aby byla pěkná, přeci jen tahle... Krásné tmavé vlnité vlasy, tmavé oči, skoro jako u Japonek, plné, pěkně tvarované rty, výraznější lícní kosti. A o postavě ani nemluvím. Její výška byla stejná jako Hirova.
Ještě, než jsem k ní došel, zastavil jsem Janis.
„Víš, chci se zeptat. Daly by se tu někde sehnat tradiční japonská kimona? Se vším všudy? Klidně můžou být i z půjčovny kostýmů, nebo z divadla, nebo co, Chtěl bych se v nich s Hirem vyfotit, ale chtěl bych, aby to bylo pro něj překvapení. Myslíš, že by to šlo? Vím, že jsme v Americe, a tohle je moc narychlo a trochu složité...“
„Právě,“ poplácala mě Janis po ruce. „Jsme v Americe, v zemi neomezených možností. Když pracuješ v téhle branži a máš ty správné známé, dá se zařídit všechno. No, možná bude problém s tvou velikostí, ale uvidím, co se dá dělat. Pokud by to vyšlo, do hodiny by tady mohly být. Stejně tvoje focení s Beatris a potom ještě s Hirem v oblecích bude trvat tak hodinu a půl. Dám ti vědět, ano?“
„Děkuji, Janis. Jsi zlatá. Ale před Hirem...“
„Já vím, překvapení. Ale teď už padej za Beatris.“
Cítil jsem se však trochu nesvůj, když jsem vystoupil na podium. Ale Beatris se na mě usmála, chytla mě za ruce a uklidňovala, že to bude v pohodě. Jen mám poslouchat pokyny fotografa a přirozeně se usmívat. Prý se nemá co zkazit, protože jsem fotogenický.
Taky jsem se na ni usmál. Byl jsem rád, že jsou tu fajn lidi. Teda až na jednoho...
„Tak začneme. Beatris, postav se k Masahimu zády a opři se o něj. Ty ji obejmi a nakloň se k jejímu uchu, ale dívejte se tím směrem...“
Hiromi
Pozoroval jsem Montyho focení a občas zaskřípal zuby, když u něj byla modelka až moc blízko. Nakonec jsem se přemístil k Janis, která už vybírala fotky, které půjdou do schválení a které se jí nelíbily. Vlastně z mých byly všechny na schválení a z Montyho jen asi tři byly mimo. Byl jsem na něj hrdý, taky to byl nádherný chlap, ale…
„Dobrý! Převléct a už je to jen a jen o vás dvou,“ křikl na nás Ramon a naštvaně stiskl pěst.
Dobře… Na tohle se celou dobu těším.
Šel jsem s Montym do šatny a ukázal mu oblek, který jsem z těch všech vybral. Byl krásný… Byl oproti mému černý, ale tak krásně střižený, že mu bude sedět, jak kdyby ho šili přímo na něj.
„Tenhle jsem ti vybral, ale pokud se ti nebude líbit, tak je tu spousta jiných,“ ukázal jsem na stojan s obleky.
„Chtěl bych se s tebou milovat,“ šeptl jsem.
„No a je tu i tmavě zelený a hnědý. Hned co odsud odejdeme,“ poslední větu jsem taky zašeptal, jak kdybych dělal, že poznámky na sex jsou v jeho hlavě a já je neříkám.
Montaro
Po chvíli nervozita odezněla a já si to focení začal i užívat. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nepřipomnělo svatbu s Hisako. Jen naše oblečení vypadalo trochu jinak.
„Jsi silný,“ usmála se na mě Beatris ve chvíli, kdy jsem ji držel v náruči a ona se mě držela kolem krku.
Však taky vážíš padesát kilo i s postelí, pomyslel jsem si, když se na mě dle instrukcí víc natiskla.
„Co tak se domluvit a zajít někam večer na skleničku?“ zašeptala a přivoněla si k mému krku.
Udiveně jsem na ni pohlédl.
„Víš, je mi jasné, že nedržíš ženskou poprvé v rukách, poznám to.“
To je pravda, ať už to byla Hisako, nebo nějaká jiná, docela jsem si to s nimi užíval.
„Na skleničku jedině s Hirem,“ odpověděl jsem tiše.
„Jsi pod pantoflem už teď?“
Nechápal jsem, co mi to říkala. Nedokázal jsem si to převést do japonštiny.
„Budu si ho brát, a neznám to tady. Nejsem odsud. Takže jedině s jeho doprovodem,“ odpověděl jsem neurčitě.
„Bydlíte u Jamese, co? Tak já ještě zavolám...“
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Jo líbila se mi. Byla atraktivní a milá, a moc hezky se usmívala. A když jsem ji držel v náruči... Ty její tvary taky nejsou k zahození.
Musel jsem uznat, že se jí podařilo mě rozhodit. Dokonale.
Když jsem s Hiromim vybíral obleky, nedokázal jsem se soustředit.
„Tenhle se mi líbí,“ odpověděl jsem.
Popadl jsem ho a šel si ho obléct, aniž bych si ho pořádně prohlédl. Věřil jsem Hirovi, že mi vybral ten nejlepší. Jeho úsudku, co se týká oblékání, jsem opravdu mohl na sto procent důvěřovat.
„Mám chuť se milovat hned teď,“ zašeptal jsem, když jsem se postavil před zrcadlo, abych se Hirovi v tom obleku ukázal.
Hiromi
Moc dobře jsem si všiml té chladné reakce na ten oblek, jak kdyby byl myšlenkami někde jinde, a ne se mnou. Po celou dobu focení z Beatris jsem z nich nespustil oči a opravdu… Slušelo jim to. Dost často byli až moc blízko a neuniklo mi i její flirtování s ním. Co když… Co bych dělal, kdyby se vrátil k ženám. Vím, že bych mu nevěru neodpustil, nemohl bych, v tom jsem až moc zásadový. Ztratil bych všechno, i smysl života, ale co když on opravdu váhá?
„Opravdu se chceš milovat se mnou? Viděl jsem, jak jsi flirtoval s Beatris. Monty… Pokud si nejsi jistý tím, co ke mně cítíš… Já se nechci ocitnout na druhé koleji a dívat se, jak jsi se ženou. Nezvládl bych to. Miluji tě, ale co když vážně váháš?“ promluvil jsem tiše a musel stočit pohled, když my z očí začaly padat ty otravné slzy, což se u mě vůbec nestávalo.
Nikdy jsem o svých pocitech a lásce k němu nepochyboval, ale pokud ho rozhodilo i tohle? Co to pro nás dva znamená? Najednou toho pro dnešek na mě bylo moc. Chtěl jsem se jen vyfotit s mužem, kterého miluji a budu si ho brát, a najednou? Bolí to… Kdyby jen věděl jak moc.
Montaro
Otočil jsem se na Hiromiho a překvapeně poslouchal, co mi říká. Vážně? To myslí vážně?
„S kým jiným bych se chtěl milovat? Beatris mě zvala na skleničku, no, a tak trochu mi to připomnělo svatbu s Hisako. Myslel jsem, že jsem, že o mně nepochybuješ, tak jako já nepochybuji o tobě,“ pohladil jsem Hiromiho po vlasech a na moment jsem ho objal. „Měli bychom jít, Janis na nás už čeká.“
Políbil jsem Hira do vlasů, a pak jsem ho pustil. Nevěděl jsem, co mám jiného říct. Netušil jsem, že ho něco takového rozhodí. Nejspíš nebyl moc dobrý nápad souhlasit s tímhle focením. Venku chodí spousta žen, často se mi nějaká přimluví. A navíc... Beatris flirtovala se mnou, ne já s ní.
Mrzelo mě, že mi Hiromi nevěří. Už tak mám problém s tím, že do zařizování svatby prakticky nemám co mluvit. Že nemám možnost se jakkoliv zapojit, a mám pocit, jako bych měl všechno přikázáno. A ještě k tomu tohle...
„Mrzí mě, jestli máš pochybnosti.“
Vyšel jsem z převlékárny ven. Ramon se o něčem na druhé straně bavil s Beatris, James s Kenym seděli na pohovce a tvářili se, jako by byli pro sebe cizí. Janis a ostatní tu pobíhali, a každý něco dělal. Podle všeho, focení má končit, protože i další dvě modelky a jeden model, co s námi fotili, už byli oblečení do svých věcí a domlouvali se na dalším termínu focení.
„Monty,“ přistoupila ke mně Janis. „Obleky, které jsi chtěl, jsou už na cestě. Tvůj je půjčený z divadla, ale Hirův jsem sehnala u jednoho známého, co má rodinu v Japonsku, a často k nim jezdí. Je stejně velký jako Hiro, tak by neměl být problém. Kde je vlastně Hiro?“
„No, děkuji...“ mírně jsem se automaticky poklonil. „Jen nevím, jestli bude mít Hiro na další focení náladu.“
„No dobře, půjdu pro něho,“ ukázala na Ramona, který se už vrátil ke svým fotoaparátům, aby se nachystal. „Běž se připravit a neboj, nic mu neřeknu. Vím, že to chceš jako překvapení.“
Povzdechl jsem si. Jo, překvapení to má být, ale už vážně nevím, jestli z toho bude mít aspoň trochu radost. Nic lepšího mě nenapadlo, a asi je divné přijet do Ameriky, abychom se vyfotili v japonských tradičních oděvech.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ramon si chystal věci a spokojeně se usmíval. Beatris seděla u počítače a prohlížela si naše fotky. Došel jsem k ní. Fotky byly opravdu hezké. Líbily se mi...
„Beatris, jen ti chci říct...“ zastavil jsem ji v prohlížení, aby mně vnímala. „Na žádnou skleničku nepůjdu. Chci být s Hiromim a jeho rodinou.“
Hiromi
Nějak mě to všechno mrzelo, ale Monty měl pravdu, vypadalo to, jako kdybych mu nevěřil. Všechno bylo ale jinak… Já mu věřil, miloval ho. Nikdy bych si nemyslel, že by mě podvedl. Já… Já… ztratil jsem se. Na malý moment jsem se prostě bál, že bych ho mohl ztratit.
Vyšel jsem ven a hned si trochu poupravil kravatu, protože byla nakřivo.
„Hned jdeme na focení!“ křikl na mě Ramon.
Došel jsem k němu a chtěl jít k plátnu, když mě silným tahem zastavil a přitáhl k sobě, aby mi upravil límeček.
„Beatris je velmi žádaná modelka a krásná, pokud vím, říkala, že se jí Monty líbí. Co kdybys zůstal dneska se mnou a ona s ním? Nebylo by to tak lepší? Víš, jak dobře by ses se mnou měl? Zahrnul bych tě vším, po čem jsi v život-“ nestihl doříct, protože jsem ho loktem pěkně nabral do žeber, až se musel předklonit, aby to vydýchal.
„Dnes jsi tu jen proto, abys fotil, a to dělej!“ prsknul jsem na něj a šel čekat na Montyho, až se vykecá s Beatrix, i když bych jí nejraději vymazal ten úsměv z obličeje.
Bylo naprosto jasný, o co tu jde. Beatris něco chtěla a Ramon něco chtěl, ideální dvojice na to, aby se spojili.
Montaro
„To je škoda,“ pohladila mě po ruce, kterou jsem měl opřenou o stůl. „Ale víš co? Nevadí mi, když Hiro půjde s námi. Známe se až moc dobře. A jak vidím, tak mu i jiná společnost nebude vadit,“ ukázala za mě.
Otočil jsem se v momentě, kdy si ho Ramon přitáhl a začal mu upravovat límeček. Raději jsem se otočil zpátky k Beatris, abych po něm nevyběhl.
„Vážně se mi líbíš, Monty,“ usmála se na mě. „Je mi jasné, že zkušenosti se ženami máš. Jsi vážně sexy.“
„Víš, máš pravdu,“ naklonil jsem se k ní. „Zkušenosti se ženami mám. Nejsem jen na chlapy, víš? Ale to neznamená, že když mám rád oboje, že se vyspím s každým, koho potkám, nebo že budu lítat od ženské k chlapovi. Miluji Hira... Mám před svatbou, říká ti to něco?“
„Ale jasně že říká,“ znovu se usmála. „Poslední chvíle jsi svobodný. Tak co tak si ještě užít, než se nadosmrti zavážeš? Popřemýšlej o tom. Potom už nebudeš mít možnost se ženou spát, pokud nebudeš chtít porušit manželský slib,“ podívala se na hodinky a rychle vstala.
Pohledem ještě zabloudila k Hirovi, který se už přemístil.
„Tak popřemýšlej, tady je moje číslo,“ nenápadně mi strčila lístek do kapsy.
„Tak dělej! Čekáme jenom na tebe!“ křikl na mě Ramon a Janis už mě popadla za ruku a táhla k Hirovi.
Hiromi
Sledoval jsem celou dobu ty dva, jak kdybych měl každou chvíli vyskočit z kůže, ani ten malý papírek, který mu strčila do kapsy mi neunikl, ale pokud mu mám věřit… Nemůžu mu ukázat, jak moc se bojím. On by to neudělal, určitě ne… Ne… Pokud má moje tetování, nedovolil by si to. Miluji ho… Moc.
Beatris se rozloučila se všemi objetím a polibkem na tvář, než došla ještě ke mně. Jen jsem si ji víc k sobě přitáhl a zavrčel ji do ucha tak silně, až jsem cítil, jak se zachvěla.
„Jen se k němu přibliž a přísahám, že yakuza se ve mně nezapře. Pokud nechceš mít poškozený ten tvůj obličej, dej od něj ruce pryč, ať ti Ramon slíbil cokoliv. Už nejsem ten kluk, co předtím, kterého jsi svedla na záchodcích. Jsem syn Bosse hlavní yakuza rodiny, a ti nejsou hodní… Beatris. Nesahej na to, co je moje!“
Potom jsem ji pustil a ona hned ode mě odskočila. Chtěla něco říct, ale když viděla můj pohled, radši se hned vydala ke dveřím a naštvaně jimi práskla, když odcházela pryč.
„Začneme,“ houkl na nás Ramon, a já chytil Montyho za kravatu, abych si ho přitáhl k sobě pro polibek.
Tohle budou fotky k nezaplacení. Dělali jsme různé pózy. Dokonce jsem mu stáhl kravatu… Rozepnul košili a rukou zajel pod ní. Trochu odhalení nevadilo, hlavně, když měl tak hezké tělo, a taky… Tady a teď mi bylo jedno, že by vyfotili mé tetování. Patří ke mně a k Montymu. Tím jsem jeho i beze slibů a prstenů. Jsem a budu jeho jahoda, kterou sní.
Montaro
Než jsem stihl dojít k Hirovi, už u něj stála Beatris, která se se všemi loučila, jako by je už niky neměla vidět. Ale tady je tohle nejspíš normální. Ale rozhodně mi neuniklo, že ji Hiromi něco říkal.
Ale nechal jsem to být. Věděl jsem, že se znají už moc dlouho, a podle Hirova výrazu ji určitě nevyznával lásku. Spíš naopak. Možná to, že je holka, ji zachránilo před průletem oknem.
„Když jsem se na tebe díval, jak mluvíš s Beatris, vzpomněl jsem si, jak jsem u vás prohodil Harunu stěnou,“ zašeptal jsem, když jsme v jednu chvíli byli dostatečně blízko. „Chci se s tebou milovat Hiro...“
Jo, to mi teď běželo hlavou, zvlášť, když mě tam skoro svléknul, a všichni okolo se málem červenali. Tak tyhle fotky rozhodně půjdou do rámečku...
Popadl jsem Hira do náruče a zvedl ho, jako by nic nevážil. Bylo to jiné, než když jsem takhle držel Beatris. Tohle jsem si opravdu užíval...
„Miluji tě,“ zašeptal jsem a dal mu pořádný polibek pro poslední snímky.
„Tak dobrý!“ křikl na nás naštvaně Ramon. „Nemusíte se tu hned oblizovat!“
„Ještě počkej,“ zastavila ho Janis, když už chtěl sklízet věci. „Ještě pár snímků. Běžte se převléct, vedle máte nachystané věci.“
„Tak jo, ještě nějaký fotky, ale potom pojedem rovnou domů, ano?“ postavil jsem Hira na zem a postrčil ho směrem k převlékárně.
Hiromi
Přivřel jsem vzrušeně, oči, když mi to zašeptal do ucha, a já si představil, jak se milujeme.
„Ano… Ale ne tady, je tu moc očí,“ pousmál jsem se na Montyho a šel dál fotit.
Zarazil jsem se až ve chvíli, kdy prý ty fotky nebyly do dělané. Překvapeně jsem šel za Montym do šatny, a ještě ve větším šoku jsem byl, když jsem viděl to oblečení, co na nás čekalo. Rozhodně bych jej nečekal tady. Už cestou od dveří jsem ze sebe sundával oblečení, až jsem zůstal jen v trenkách, protože vázat se rozhodně nyní nebudu.
„Děkuji Monty, ty vždy nějak víš, jak mi zvednout náladu. Je to jako kdybychom měli svatbu doma,“ ještě skoro nahý, jsem se přitiskl na jeho tělo a políbil ho.
Vážně se mi to líbilo. Něco, na co budeme rádi vzpomínat. Naše… A opravdu jen naše fotky.
Montaro
Usmíval jsem se, když jsem viděl Hiromiho reakci na zavěšená kimona. Byl jsem moc rád, že se mu to líbilo a začal se konečně usmívat.
„Měl jsem strach, že si budeš myslet, že jsem blázen, když něco takového zařizuji tady v Americe. Janis mi s tím pomohla. Tak co?“ postrčil jsem ho ke kimonům. „Ukážeme jim, s kým mají tu čest?“
Hned jsem se začal svlékat a už jsem sahal po první věci, když se dovnitř vetřela Janis.
„Chci se podívat, jak se to obléká. Je toho tolik, že jsem ani neměla tušení, co na co je,“ smála se a zvědavě se na nás dívala a čekala, až se začneme oblékat.
„Je toho dost, ale ještě ne tolik, když bychom měli pravá sváteční kimona. Tam těch vrstev je o něco víc. Ale ta hlavní věc tu chybí. Ale to bych si musel přinést svoje. To se nepůjčuje,“ začal jsem se oblíkat, abychom zbytečně nezdržovali.
„A to je co?“ obcházela nás a zvědavě pokukovala.
„Fundoshi.“
„Fundoshi? Co to je?“
Teda, netušil jsem, že někdo, kdo pracuje v modelingu, neví, co je to fundoschi. Vzal jsem svůj telefon, zadal do vyhledávače, a pak ji telefon strčil do ruky. Měla tam všechno, i obrázky s postupem, jak se to váže.
Byl jsem překvapený, když jsem na sebe dal poslední věc. Nechyběly ani tobi a sandále. A dokonce i velikost opravdu pasovala.
Hiromi
„Nebo ses chtěla podívat na nás v trenkách, co?“ usmál jsem se na Janis, která mě hned jemně pleskla výchovně po hlavě.
„Je to vážně zajímavé, moc se těším, až to uvidím, ale tohle… To bych fakt nedala,“ zasmála se Janis nahlas a vrátila Montymu telefon.
Pomalu jsem se strojil, abych nic nepoškodil, přeci jen to nebylo moje a naposledy si nandal i tobi a sandále. Nakonec mi to opravdu sedělo. Bylo to tradiční kimono v černošedé barvě a bez žádných ozdob. Klasické a velmi elegantní, takové, které by se nejspíš líbilo i mě, i když jsem jich měl opravdu dost ve skříni, protože mi je nakoupil otec. Jenže tohle bylo jiné… Vážně se mi to líbilo.
„Myslím, že jsme připraveni,“ otočil jsem se na Montyho a celý se mu ukázal.
„Co tomu říkáš?“ usmál jsem se a prohlédl si i jeho.
Moc mu to slušelo a padlo, jako kdyby bylo pro něj ušité. Pohladil jsem ho po ramenech a sjel na opasek, který jsem mu trochu poupravil. Nepotřeboval to, ale chtěl jsem se ho dotýkat… Chtěl jsem ho, čehož si všimla i Janis, která na nás významně zakašlala, abychom už šli.
Montaro
Přišlo mi vtipné, jak se Janis zhrozila nad vázáním fundoschi, a její poznámku o tom, že to musí dřít mezi půlkami, jsem raději nekomentoval.
Konečně jsme byli oblečení. I když jsme na kimona zvyklí, tak vidět Hira v tom dneska a tady v Americe, bylo něco jiného. Jako bych ho v tom viděl poprvé. Tradiční barvy, ale přitom mu to moc slušelo. Už jsem si ho v duchu představoval, jak by asi vypadal na svatbě v Japonsku. Sváteční kimono, ve kterém by si mě bral, by mu určitě moc slušelo.
„Moc ti to sluší,“ políbil jsem ho. „Jsi moc krásný, už ti chybí jen katana u pasu.“
Vyšli jsme ven a hned to zašumělo. Bylo tu už jen pár lidí, ale všichni najednou přestali pracovat a jen na nás užasle hleděli.
„Potřeboval bych ještě trochu upravit vlasy, tenhle účes se ke kimonu nehodí a popravdě... Moc dobře se necítím s tímhle účesem,“ došel jsem ke kadeřnici, aby mě ještě učesala, než se budeme fotit.
Hiromi
Nechtěl jsem to moc připustit, ale líbilo se mi, jak na nás lidi koukali. Bylo fajn, když mě někdo viděl v kimonu a nebyl to Japonec. Jejich výrazy mluvily za vše, jak byli nadšení.
„Wau… Tak takhle bych tě už nenechal nikam odejít,“ zamručel kousek ode mě Ramon, ale já ho ignoroval, protože jsem nechtěl, aby si toho Monty všiml.
Teď bylo vše v pořádku, a mě se rozhodně nechtělo vířit vlny.
„Na plac, chci být brzo doma,“ zakřičel Ramon, a už se jen díval, jak se sunu i s Montym k nachystanému pozadí.
Dokonce se to hodilo k nám a fotky budou určitě krásné, ale když už to byla asi třetí, zastavil jsem Ramona a otočil se k Montymu čelem.
„Chci ukázat, jak moc ti patřím,“ podíval jsem se na něj pohledem, který by ho snad svázal do pekla.
Povolil jsem pás a stáhl si oblečení z ramene tak, abych měl celou stranu odkrytou. Moje tetování se tak nádherně ukázalo v celé kráse a dalo tak najevo, ke komu patřím, a čí jsem, když se nově pod ním rýsovalo Montyho jméno. Vlastně moc neměl možnost ho vidět. Dobře jsem to schovával pod náplastí a říkal, že jsem se tam při řezání květin řízl, neměl důvod mi nevěřit. Tetování jména bylo rychlé a ani tolik nebolelo, bylo na lopatce, což nebylo moje bolestivé místo, nakonec mi to ani nevadilo a usnul i tatérovi na lehátku.
Všichni, co tam byli, jen vydechli úžasem a zdálky pozorovali tetování, které v Americe má opravdu velmi málo lidí.
Montaro
Mohl bych říct, že jsem si to focení užíval hned z několika důvodů. Fotil jsem s Hiromim, v kimonech, a navíc...
V němém úžasu jsem hleděl na to nové tetování, které se přede mnou náhle objevilo.
„Kdy... kdy sis to nechal... ty podvodníku,“ zasmál jsem se nakonec, protože mi náhle došly ty Hirovy výmluvy o pořezání.
Popadl jsem ho za ramena a natočil tak, aby bylo vidět.
„Tak foť, chci pěkně ostré fotky,“ usmál jsem se se zadostiučiněním na Ramona.
Jednou rukou jsem Hira objal kolem pasu a druhou ho pohladil po paži a chytil ho za ruku. Sklonil jsem se k němu a políbil ho na to jméno, vytetované na jeho těle. Na mé jméno...
„Miluji tě, Hiro,“ zašeptal jsem, když jsem mu na to místo věnoval další polibek.
Hiromi
Musel jsem se smát, když jsem slyšel Montyho reakci.
To jo… Trochu jsem mu lhal, ale… Stálo to za to.
„Podvodník? To bych ani neřekl. Jen jsem zatajoval informaci, kterou jsem ti chtěl říct, až ve vhodný okamžik, a to byl tenhle,“ řekl jsem ve chvíli, kdy jsem uslyšel rychlo spoušť, aby ten debil nepromarnil ani jeden snímek.
Jen jsem doufal, že si nějaké fotky nenechá a nebude se nad nimi ukájet. Hrozná představa…
„Ještě chci takovéhle fotky,“ přitulil jsem se víc k Montymu a přitáhl jsem si ho pro polibek.
Víc než jen něžný, místy až hladový, aby se v těch fotách odrazily všechný mé city k Montymu, mému budoucímu manželovi.
Montaro
„Oblékli jsme se do toho, abychom se z toho hned svlékli?“ zašeptal jsem Hirovi do ucha.
Chytl jsem jeho ruku a zasunul ji za lem. Pod kimonem jsem ji táhl nahoru až na rameno a naznačil mu, aby mi ho stáhl dolů. Nemohli jsme zůstat nazí, protože obi dobře drželo celé oblečení, stejně jako šněrování kalhot. Ale i to málo, co jsme mohli udělat, jsem udělat prostě chtěl. Když už nás donutili přijít sem a fotit, tak se vším všudy.
„Taky chci takové fotky,“ zašeptal jsem znovu. „A nebude jediná, na které bys byl sám.“
Přejel jsem mu prsty po krku a zabořil mu je do vlasů. Zaklonil jsem mu hlavu a čekal na jeho reakci, zda mi to stáhne z ramen, aby to bylo dokonalé a já ho mohl políbit.
Nehleděl jsem na protesty Janis, že z toho nemáme dělat akty. Prostě jsem si postavil hlavu, a přes to vlak nejede. Z toho podia mě teď nikdo nedostane.
Hiromi
Přijal mou hru a chtěl to stejné co já. Tohle je to, co všichni tvrdí o lásce, kdy jeden rozumí druhému a slova už dávno nejsou potřebná.
Stáhl jsem i jemu ten nepotřebný kus látky z ramene, aby se jeho tetování ukázalo na světě a nebylo schované jen pro moje oči. Natočil jsem se i s ním tak, aby se naše tetování dotýkala a ukázalo kouzlo toho, co je pro nás dva jako pouta. Kdo je spolu nikdy neviděl, nemůže vědět, jak hodně k sobě patří. Přijímal jsem jeho zvířecí polibek, kterým napínal všechny svaly na rukách a naše tetování vypadala, jako kdyby plachtila ve vzduchu.
Chutnal tak dobře… Mohli bychom pokračovat, a nijak by mi to nevadilo, což se u mě nestávalo. To, co pro mě tohle focení znamenalo, bylo něco víc, než jsem si ještě před chvílí myslel. Naše fotky zaplní celý náš dům, a nebudu se za něco takového stydět.
„No tak… Kluci… Většina lidí tu už vůbec nepracuje, jen slintá,“ ukázala Janis na modelky, modely i lidi co tu s focením pomáhali, jak stáli a dívali se na nás s úchylnými pohledy.
„Chtěl bych rychle domů a tam pokračovat,“ zavrčel jsem Montymu do ucha a natiskl se svým tělem na jeho.
Montaro
Opravdu jsem si to konečně užíval. Nejspíš bychom Ramonovi zaplnili celou paměťovku, kdyby nás Janis nezastavila. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jako bych se právě probudil. Vážně skoro nikdo nic nedělal, a jen se na nás dívali. Úplně jsem je přitom focení vymazal z hlavy a měl tam jen Hiromiho.
„Dobře, jedeme domů,“ kývl jsem hlavou směrem k Jamesovi, který už seděl vedle Kenyho o poznání blíže a držel ho za ruku.
Nejspíš jsme spravili to, co jsme ráno pokazili.
„Děkuji, Janis, že jsi to zařídila. Zaplatím vyčištění,“ natáhl jsem si kimono zpátky.
„To je v pohodě. Staráme se o to sami. Ale na oplátku si nechám některé vaše fotky, co?“
Podíval jsem se na Hira, co on na to. Rád bych Janis pozval i na svatbu, protože byla opravdu milá a sympatická. Ale netušil jsem vůbec, jací hosté jsou na naši svatbu pozvaní.
Hiromi
„Ale jen ty a nikdo jiný se na ně nebude dívat, jinak… Yakuza je holt trvdá,“ usmál jsem se na Janis a ona mi úsměv opětovala.
Moc dobře mě znala, takže věděla, že si dělám srandu, protože ona by fotky nikde bez mého dovolení nešířila, jen je chtěla mít pro sebe, jako moje kamarádka, na památku. Popravdě jsem je ještě neviděl a už jsem věděl, jak dobré budou.
„Ano… Je čas jít,“ zavrčel na nás Ramon a naštvaně přenesl foťák k počítači, aby tam přesunul všechny fotky a dal nám je na flešce.
„Samozřejmě půjdou do časopisu jen vaše s děvčaty, ale… Chci tam jednu v oblecích i s vámi dvěma. Počítala jsem i s tím,“ usmála se na mě Janis a ukázala mi jednu fotku, co se moc líbila i mě.
„Jo, je moc hezká, nemám proč být proti,“ políbil jsem Montyho, a už spěchal, abych se co nejrychleji převlékl.
Po celou dobu jsem radší ani na Montyho nemluvil, abych ho nějak nedráždil, chtěl jsem prostě domů. Co se stane za zavřenými dveřmi, už nikdo neuvidí, a tak to chci, mít ho jen a jen pro sebe. Rychle jsem na sebe hodil oblečení, a kimono úhledně složil přes židli, aby si ho Janis potom vzala. Stoupl jsem si ke dveřím, a už se jen díval na mého muže, jak se strojí i on.
„Bože… Kdybys jen věděl, jak moc to chci, nezdržoval bys…“ vyplázl jsem na něj provokativně jazyk a radši vyšel ven k Janis a Ramonovi, abych si vzal fotky a domluvil se s Janis na výběru obleků, podle fotek a pocitu, jak nám v nich bylo.
Montaro
Cítil jsem ty Hirovy pohledy, když jsem se oblékal, a to jsem se ani na něj nemusel otáčet. Snažil jsem se převléct, jak nejrychleji to šlo, abychom se zbytečně už nezdržovali.
Když jsem vyšel ven, už stáli kolem Ramona a bavili se o fotkách. Chtěl jsem si prohlížení fotek nechat na později, až bude větší klid a nebude kolem spousta lidí. Přešel jsem k Jamesovi a Kenymu.
„Pojedeme domů? Dokonce jsme prošvihli i oběd,“ podíval jsem se na hodinky.
Nedalo by se říct, že bych měl nějaký velký hlad, ale já nejsem ostatní. A taky... Chtěl jsem být odsud už co nejdříve pryč. Sám s Hirem...
„Focení už skončilo, takže můžeme,“ zvedl se Keny a James jen přikývl.
„Hiro, jedeme!“ zavolal ještě a vydal se k autu, aby dal najevo, že to myslí vážně.
Hiromi
„Jo… Jasně,“ odpověděl jsem Kenymu a rozloučil se se všemi dřív, než jsem si od Janis vzal flešku s fotkami.
Hned jsem zamířil za kluky, kteří si to už vykračovali k autu, jak kdyby jim za patami hořelo. Byl jsem ale rád, a kdybych se mohl přenášet, už ležím s Montym v posteli. Chtěl jsem to… Moc jsem se s ním chtěl milovat, a nikdo mě nemohl zastavit.
Nasedl jsem a už se těšil domů, jako malé dítě. Snažil jsem se ani nesáhnout na Montyho, jak moc nadržený jsem byl. Ještě jsem nezažil, aby to bylo tak intenzivní, ale taky… Tohle dneska bylo jiné. Ukázal jsem mu, jak moc mi na něm záleží, nyní jeho jméno zdobilo mou lopatku, jako znamení lásky.
Dojeli jsme rychle, přeci jen to nebylo moc daleko. Hned, co jsme vyšli, nechal jsem kluky za sebou a spěchal do pokoje, abych se „převlékl“. Tak jsem jim to taky řekl, ale pochyboval jsem o tom, že mi věří. Poslední schody jsem vyběhl a cestou od dveří zahazoval věci na zem, než jsem se provokativně schoval pod peřinou. Chtěl jsem, aby mě dobýval… Snažil se být na mě trochu hrubý a přitom… Dokázat mi, jak moc má nade mnou převahu.