Hiromi
„Monty… Jsme tu,“ jemně jsem se nosem otřel o jeho tvář a políbil ho na ni.
Bylo hodně brzo ráno a slunce už vycházelo za mraky, přes které jsme klesali dolů na letiště. Cesta trvala vážně dlouho, ale zase byla pěkná. Montymu je totiž naprosto jedno, kde to děláme, ale hlavně, když to tam jde. Nemusím ani říkat, že záchodky se mu velmi líbily. A taky… Byl jsem s ním, a cestoval tam, kde to mám rád.
Letadlo dosedlo a lidi kolem nás začali pomalu odcházet z letadla ven. Zvedl jsem se a začal stahovat malá zavazadla z prostoru nad hlavou.
„Prospal ses aspoň trochu?“ usmál jsem se na něj, když jsem se chystal k odchodu ven.
Chytil jsem Montyho za ruku a pomalu s ním vyrazil k východu, kam už mířily i naše kufry.
„Hiro… Hiro… Hiromiiiii…“ volala na mě velmi pěkná blondýna, která se usmívala tak srdečně, že se po ní skoro každý otočil.
Byla to teta, jako vždy jí to moc slušelo, vůbec nevypadala na pětačtyřicet. Ale zase… Bylo vidět, z jaké rodiny pocházím. Modré oči a blond vlasy, které měla jen lehce stažené dozadu. Aspoň čtyřky, které se těsnily v úplejším tričku a džíny, které měly zakrýt všechny nedostatky její postavy, které stejně neměla. Doběhla k nám a vši silou nás oba najednou objala a políbila na tvář, jak kdyby se nic nedělo a tohle jsme dělali pořád.
„Vítám vás… Jaká byla cesta? Jo… Jsem Hiromiho teta a říkej mi teti, to se mi líbí nejvíc. A ty jsi Monty, že?“ mile se na něj usmála.
Montaro
Poslední týden byl docela náročný. I když Hiro měl náš odlet prakticky zařízený, byly ještě věci, které se musely doladit. Absolvovali jsem výlet do města spojený s velkým nákupem, v čemž zas byl Hiro jak ryba ve vodě, protože jsem chtěl nějaké nové oblečení pro sebe, abych mu nedělal v Americe ostudu.
Kromě toho, že jsem si s ním pak ještě prakticky každý den opakoval angličtinu, věnovali jsme se Hisako a Kazumi a dva dny před jejich odjezdem přijel i Osamu, aby si s nimi taky užil nějaké chvíle na venkově a odpočinul si. No, nakonec jsem ho přijal a už mi tak nevadilo, že zastupuje moje místo, protože se o Kazumi opravdu hezky staral.
Cesta byla úděsná. Ne, že bych se bál létání, ale raději mám cestování autem nebo vlakem. I když... Člověk se opravdu nemusí létání bát, ať se děje cokoliv, letadlo stejně vždycky skončí na zemi...
Ale je fakt, že jsem toho dlouhého letu využil. Teda využili s Hiromim. I přestup v Londýně... Takové cestování si opravdu nechám líbit, kdybych řídil auto, tohle bych si dovolit nemohl.
Ještě jsem se nestihl vzpamatoval z přistání, kdy jsem rozespalý musel poslouchat instrukce o připoutání a podobně, a už jsme stáli v letištní hale a tiskla se na nás blondýna s výstavní postavou.
Kdejaká mladá holka by ji to mohla závidět. Mé mozkové závity ještě nefungovaly naplno a nebyl jsem schopen si v hlavě hned přeložit, co na nás všechno vysypala.
A tak, když mi teprve po pár vteřinách došlo, že v té záplavě anglických slov zaznělo moje jméno, konečně jsem se pohnul.
„Dobrý den, jsem Montaro Masahi,“ mírně jsem se poklonil.
Víc jsem se přitom na ni podíval. No... Tak rysy se nezapřou. Vážně je to Hiromiho rodina...
Hiromi
Teta se prvně Montyho úklony lekla a ptala se, co na té zemi hledá, ale když jsem jí to vysvětlil, tak se usmála a vedla nás do auta.
„Děti i muž nás čekají doma, dokonce přijel i James z vejšky a Miki je na cestě, víš, jak moc se na tebe vždy těší,“ přitiskla mě víc k sobě.
Jo… Miki, na to ho se těším nejvíc. Je to prostřední dítě a je na střední, ale je to straně fajn kluk. Řekl bych, že povahou je mi dost podobný.
Nasedli jsme do pořádného džípu, co si asi strýček nově koupil, a vyrazili domů. Oni byli vážně bohatí, ale nikdy je to nezkazilo. Máma měla taky hodně peněz, jenže nikdy je nepoužila a nechávala je tady v úschově, protože chtěla, abych si je vyzvedl později. Bohužel jsem se o tom dozvěděl až po její smrti a nemohl je použít na její léčení.
„Jsi v pořádku?“ stiskl jsem Montymu ruku a zadíval se na něj, protože tohle pro něj bylo nové, a moje rodina je trochu jiná než ta japonská.
Montaro
Nejspíš se budu muset naučit se tady v Americe neklanět, protože si o mně budou myslet, že jsem divný. No, ale jsem slušně vychovaný...
Když jsme se konečně dostali do auta, uběhlo snad několik hodin. Aspoň mě se to tak zdálo.
Byl jsem jak v nějakém filmu, co jsem je vídával v televizi. Už jen podle názvů ulic a některé budovy, kolem kterých jsme projížděli, jsem poznával.
Vlastně jsem se ani nezeptal, kde přesně ta jeho rodina bydlí. Tak to byla taková cesta s překvapením na konci.
„Jo, jsem v pohodě,“ odpověděl jsem automaticky japonsky. „Jen si neumím představit, kde vaše rodina bydlí. Jestli tady ve městě, nebo na venkově. Nebo na kraji města... Jsem z toho trochu zmatený, protože vážně nemám tušení, jak to tu chodí. Z Japonska jsem vytáhl paty jen jedinkrát, a to byla krátká návštěva v Anglii. Ale tady je to úplně jiné.“
Taky jsem Hiromimu stiskl ruku, políbil ho na tvář a pak se zase díval z okénka ven, protože mě to všechno vážně zajímalo.
No... jedné věci jsem se neubránil. A to, že jsem koukal na reklamy, jestli někde neuvidím právě Hiromiho fotku. Ale to je blbost, když už delší dobu nefotí. Na druhou stranu... Hned bych si udělal selfíčko.
„Jak dlouho pojedeme?“ zeptal jsem se, když se mi už docela chtělo na záchod.
Hiromi
„Pojedeme jen chvíli, teta bydlí v centru města, ale to za chvíli uvidíš,“ usmál jsem se a Montyho políbil.
Teta se jen usmála do zrcátka, tady to bylo normální, bylo tu spousta párů, co byli gayové, nebo lesbičky, a taky… už jsem jí vše říkal a ona chystala tu svatbu. Už se těší na to, až to Monty uvidí. Moje požadavky byly přesné, jen květinovou výzdobu si budu dělat sám, do toho se mi nikdo plést nebude.
„Jsme tady,“ usmála se Lili, když se před námi ukázala obrovská brána a ona ho dálkovým ovládáním otevřela.
Vyjeli jsme přes malý kopec k domu. Domu… No… Spíš sídlo. Byl to obrovský dům, který měl přes dvacet pokojů a pět koupelen, nějaké malé kuchyňky, byl prostě úžasný. Strýček si vydělával hodně peněz, a teta nebyla nikdy pozadu.
„Vítejte,“ usmála se, když nám sluha otevřel dveře u auta a ukazoval nám směrem do domu.
„To jsi zase, kurva, tady? Že se vůbec obtěžuješ, ty blonďatej šmejde. Co takhle někomu někdy odepsat na face?“ blýsknul po mě pohledem Miki, a už se na mě vrhl, jak kdyby mě viděl poprvé.
Zasmál jsem se nad jeho přivítáním a pevně ho objal.
„To je Miki a tohle je můj nastávající Monty,“ přitáhl jsem si Montyho blíž a políbil ho, aby o tom nepochyboval.
„Hmmmm… Miki, vítej tady,“ přivřel oči, když Montymu stiskl ruku, ale potom se hned otočil a šel k domu, aby nás nasměroval do pokojů.
Byl jako já, opravdu se mu těžko smálo, ale když už, byl roztomilý.
Montaro
Tak bydlí v centru. Představoval jsem si nějaký byt pro prominenty, ale to, co se přede mnou objevilo, mně vážně překvapilo. Nechápal jsem, jak uprostřed města může stát něco takového. Dům byl dál od brány a nedoléhal sem ani hluk z ulice. Bylo tu ticho a připadal jsem si, jako bych se rázem ocitl na venkově. Jen zahrada byla upravená a venkovsky moc nevypadala.
Ale bylo to tu krásné...
Když jsme vystoupili, přihnal se k nám blonďatej kluk a hned zhurta spustil. Jen co domluvil, otočil se a šel dovnitř. Měl jsem pocit, jako bych před sebou viděl Hiromiho dvojče. Teda ne úplně, ale společné rysy měli. Kdyby Hiro neměl kořeny i v Japonsku, nejspíš by ti dva byli jak přes kopírák.
Vytáhl jsem si tašky z auta a vešel s ostatními dovnitř.
„Máte připravené pokoje v prvním patře, Miki vám je ukáže. Já zajdu připravit něco k jídlu a uvařím čaj,“ odložila si Hiromiho teta kabelku na komodu a s úsměvem zamířila na druhý konec domu, kde nejspíš byla kuchyň.
Dobře. Bossův dům je hodně velký. Ale tohle... Nedokázal jsem odhadnout, jak vysoký je strop, když jsem se na něj podíval.
„Pokoje?“ ozval jsem se, když jsme šli po schodech nahoru. „To jako nebudeme spát spolu?“
No, bylo by zvláštní, kdybychom měli každý svůj pokoj. Hiromi tu nejspíš svůj měl, když tu často pobýval. Ale já bych raději spal s ním.
„Budu potřebovat mapu, abych se tu neztratil,“ zasmál jsem se, když jsem viděl tu chodbu, na které jsme se zastavili. „Nejspíš netrefím ani do koupelny.“
„Co to mele? Vůbec mu, do prdele, nerozumím,“ otočil se na nás Miki a zamračil se na mě.
„A jo, promiň,“ podrbal jsem se ve vlasech. „Budu se snažit mluvit anglicky.“
Hiromi
„Miki!“ zazněl za námi hluboký mužský hlas, který nešel přeslechnout.
„Jamesi,“ usmál jsem se a hned se na toho pohledného kluka otočil, abych ho mohl obejmout.
„Teta neříkala, že už budeš taky doma,“ zeptal jsem se ho hned, co mě stiskl v náruči.
„Taky o tom neví, přijel jsem dřív, abych ji překvapil, a taky... Už jsem tě chtěl vidět, takhle by to bylo až večer, a to teda ne,“ pousmál se, ale jako vždy, to spíš vypadalo jako z nějakého hororu.
Měl taky blond vlasy a podobné rysy jako já, ale jeho oříškové oči a jizva, která se táhla od ucha až k bradě, se nedaly přehlédnout. Jeho povaha však byla místy až děsivá. Nepamatuji si, že by měl někdy holku a přátel měl taky poskromnu. Všichni ho dost pomlouvali a ubližovali, když byl malý, jenže on byl jiný, než si mysleli. Podle mě, byl i on na kluky, jenže asi jako já, ten vespod.
„To je můj,“ chtěl jsem doříct, ale on natáhl k Montymu ruku a pevně ji stiskl.
„Tvůj nastávající, že? Těší mě,“ usmál se a pleskl svého bratra po hlavě.
„Au… Za co jako?“ prskl na něj zpátky Miki a schytal ještě jednu.
„Za ty kecy. Monty je z Japonska, musíš se umět chovat, nebude určitě všemu rozumět, a ty zase nezavřeš hubu,“ napomenul ho, ale zasloužil si jen vypláznutí jazyka a rychlé zmizení s fakáčem, kterého na něj ukazoval, po schodech dolů.
„Jednou ho pořádně protáhnu tělocvičnou,“ zazubil se, a už mi bylo jasný, co tím myslí.
„Pojďte,“ ukázal nám k poslednímu pokoji a otevřel ho.
Byly to dva průchozí pokoje s koupelnou a velikou terasou. Nádhera…
Montaro
Otočil jsem se za tím hlasem, který se za námi ozval. Skoro jsem zíral na toho kluka, který se za námi objevil jako duch. Byl skoro tak vysoký jako já a dobře stavěný. Podle všeho dost cvičil, nějaké svaly měl, ale nebyl to vyloženě kulturista. Byl tak akorát.
„Tělocvična? Co to je?“ zeptal jsem se, protože tohle anglické slovíčko mi jaksi nedocházelo.
Miki už mezitím zdrhal dolů, jako by to slovo mělo znamenat mučírnu. James se usmál, a když otvíral dveře do jednoho z pokojů, ještě se ke mně otočil.
„Tělocvična, no, nevím, jak jinak to nazvat. Posilovna? Prostě místo, kde si dáš do těla.“
Byl jsem konečně v obraze.
„Jo tohle,“ usmál jsem se. „No, já bych docela potřeboval protáhnout tělo, jsem z té dlouhé cesty docela rozlámaný, a i když jsme letěli první třídou, i tak jsem měl problém se tam uskládat.“
„Tak jo!“ zvolal hned nadšeně James. „Já ti pak ukážu, kde je, a můžeme si spolu dát do těla.“
Nevím, jestli si to neuvědomil, ale v tuhle chvíli řekl docela trefný dvojsmysl. Musel jse se tomu v duchu zasmát. No, s tou mojí angličtinou to nebude zas tak špatný, když myslím na prasárny po každé jejich druhé větě.
„Takže budeme spát spolu? To je dobře,“ přitáhl jsem si Hiromiho a políbil ho na tvář, když jsem viděl ten luxusní pokoj s obrovskou postelí.
Hiromi
„Noo… Pokud chceš spát sám? Není v tom problém, zalezu sem s Hirem já a kluci, tak jako kdysi,“ zasmál se nahlas James a vysloužil si můj pořádný dloubanec do žeber.
„Hele… Ale poslední noc, by nevěsta měla spát sama a muž jinde, víš, jaký jsou tradice,“ mrkl na mě a podal mi klíče od pokoje.
„Bude lepší, když si zamknete, Miki je občas hroznej,“ ukázal na dveře, a potom mě popostrčil víc dovnitř.
„Na chvíli si odpočiňte, musíte toho po cestě mít dost. Přijďte tak za dvě hodiny na jídlo, zatím se podívám, jak na tom všichni jsou,“ mávl na nás jako na rozloučenou, a se zavřením dveří, se i on vzdálil.
„James byl v reprezentaci za Ameriku v kickboxu. Moc se s ním nepouštěj do tréninku, ale spíš do posilování,“ pročísl jsem si vlasy dozadu a podíval se na Montyho.
„Tak co jim říkáš? Jsou fajn ne?“ usmál jsem se a přitiskl na jeho mužné tělo.
Montaro
„Tak kickbox a reprezentace Ameriky, jo? Tak ten bude dobrý, určitě si s ním do té tělocvičny někdy zajdu.“
Vešel jsem víc do pokoje a rozhlédl se kolem sebe. Nevím, jestli to tak mají všude, ale tenhle měl svoji vlastní koupelnu. Takže koupání s Hiromim vyřešeno. Velká manželská postel, vestavěné skříně. Toaletní stolek s velkým zrcadlem a dvěma stoličkami, s krásným polstrováním. Pohodlná pohovka a menší stolek, na kterém bylo nachystané ovoce a nějaké pití. Velké prosklené dveře vedoucí na prostornou verandu. A také tam stolek a proutěná křesla, a celkový dojem z pohodlného sezení na verandě doplňovaly rostliny různě postavené či zavěšené v květináčích.
Opravdu hodně odlišné od našeho jednoduchého japonského stylu.
„Připadám si tu jako v hotelu,“ políbil jsem Hira, když se na mě natiskl. „Ještě mi tu chybí krásná pokojská.“
Ale myslím si, že si vystačím s Hiromim. Nic víc nepotřebuji.
„Jo, kluci vypadají fajn. Když znám tebe, tak mě asi už jen tak něco nepřekvapí. Jen... říkal jsi, že jsou tři, ne?“
Pustil jsem Hira a začal se svlékat. Po té děsně dlouhé cestě jsem se potřeboval osprchovat a obléct do čistých věcí. Už mi to docela vadilo a cítil jsem se nesvůj.
Hiromi
„Jo, tak pokojská by se ti líbila…“ přimhouřil jsem oči a dloubl ho prstem pod žebra, jak mě to zazlobilo.
„No jsou tři, ten nejmladší se ještě neukáz…“ nestihl jsem ani dopovědět, když se do pokoje bez zaklepání vřítilo to malé prdlé stvoření.
Hned mi to padlo kolem pasu a pevně sevřelo.
„Hiro… Trvalo ti to, musel jsem na dvě hodiny do školy, vůbec se mi nechtělo, ale musel jsem. Máma je občas dost děsivá, když kašlu na učení,“ valil ze sebe jednu věc za druhou, a přitom se smál.
Jo, tohle bylo pořádné kvítko, asi nejvíc energické dítě, které jsem znal. Bylo mu jen deset, ale byl tak za čtyři děti najednou. Jenže v tu chvíli zpozorněl a podíval se na Montyho. Bylo vidět, jak zčervenal, když uviděl jeho polonahé tělo a ještě tak vysokého kluka.
„Dobrý… Ahoj… Hmm… Jsem Jesii a ty?“ podal mu ruku jako správnej chlap a zadíval se na něj těma modrýma očima.
Byl vážně roztomilý, ale to on vždycky.
Montaro
„Jasně že pokojská,“ zasmál jsem se a cestou do koupelny jsem se začal svlékat.
Než jsem však stihl dojít ke dveřím, vběhl dovnitř malý kluk a hned se vrhnul na Hira. Byl vážně roztomilý. Pořád se usmíval, a navíc byl takový živý... Nejspíš by si dobře rozuměl s Kazumi, i když je od ní o několik roků starší.
Došel ke mně a chlapsky mi podal ruku, i když se celý červenal. Stiskl jsem mu ji, ale raději se už neklaněl. Nejspíš by to nechápal a vyvedl bych ho tím z míry.
„Jmenuji se Montaro,“ odpověděl jsem mu anglicky.
Asi budu muset na japonštinu zapomenout, pokud nebudeme s Hirem sami.
Pustil jsem jeho ruku. Ale on stál a hleděl na mě. Jeho oči byly jasně modré, řekl bych že víc než u Hiromiho. A měl jsem pocit, jako by mi s nimi viděl až do duše.
„Rád tě poznávám, ale omluv mě, musím se jít po tom dlouhém letu osprchovat.“
„A povíš mi někdy o Japonsku?“
Překvapil mě tím, ale i potěšil.
„Určitě ano, budeme mít na to spoustu času.“
Chtěl jsem ho pohladit, ale nakonec jsem ho poplácal po rameni, aby mu nebylo hloupě, že s ním jednám jako s malým děckem.
„Tak já jdu,“ ukázal jsem na koupelnu. „Určitě si toho máte spoustu co povídat.“
Hiromi
Jen jsem mlasknul, když Monty odcházel… Chtěl jsem jít za ním, ale Jesii mě držel a nejspíš ani nehodlal pustit, kdyže mi zase zavěsil za pas. Už jsem byl připravený na jeho otázky a všechno, co mi chtěl říct, ale…
„Jesii… Pojď už, kluci si musí odpočinout, a potom přijdou,“ vzala ho za ruku Lili a vedla ven z pokoje.
„Máte tak dvě hodiny, víc vám ten lump nenechá,“ usmála se ještě na mě a zavřela dveře.
Na nic jsem nečekal, svlékl jsem se už jsem byl v koupelně. Postavil jsme se do sprchových dvířek a díval se na to dokonalé tělo přede mnou.
„Je tam místo? Nebo by pán spíš chtěl pokojskou,“ nadzvedl jsem obočí a pořádně se na něj zadíval.
Montaro
Byl jsem už v koupelně a pouštěl vodu, když jsem zaslechl Hiromiho tetu, která si přišla pro malého Jesiiho. Jen jsem vešel pod sprchu, už byl vevnitř i Hiromi.
„Místa je tu dost,“ chytl jsem ho za ruku a potáhl k sobě. „Ty by ses mi jako pokojská líbil. Taková krajková čelenka, zástěrka, skrývající jen ty nejnutnější partie...hmmm“
Přimhouřil jsem oči, když jsem si to představil. Sklonil jsem se a začal líbat Hiromiho na krku a na ramenou. Hladil jsem ho, dlaněmi jsem rozetíral vodu po jeho těle. Zastavil jsem ruce na jeho penisu. Několikrát jsem ho po něm pohladil, pohrál si s jeho pytlíkem a mírně zajel prsty víc mezi nohy Přitlačil jsem jeho zadeček na svůj rozkrok.
„Potřebuji dobít baterky, Hiro,“ zašeptal jsem do jeho ucha a jemně ho zkousnul.
Hiromi
„Pfff… Jako pokojská, ani náhodou,“ pleskl jsem ho přes ruce, ale přesto jsem se na něj víc natiskl.
Chtěl jsem to stejně jako on, nikdy jsem ho v tomhle neodmítl. Nikdy… Ten jeho podmanivý hlas, co se mi právě otřel o ucho, mě vždy dostal do stavu, že bych mu dal cokoliv, o co by si řekl.
„Já taky…“ bezmyšlenkovitě mi vyjelo z úst.
Chytil jsem jednu jeho ruku a pořádně mu olízal prsty, o kterých jsem věděl, že brzo půjdou do mě. Byl jsem stejně zvrhlý jako on, a nevadilo mi to. Zasloužil si každou perverznost, kterou jsem mu byl ochoten dát. Nechtěl jsem, aby ho, byť jen napadlo, že půjde za někým jiným, to bych ho zabil.
Montaro
Tiskl jsem ho na sebe, aby cítil, jak moc ty baterky potřebuji dobít. Ani nevím proč jsem na něj dostal takovou chuť. I když je pravda, že mám chvíle, kdy jsem v klidu, a najednou zas pro změnu nemám pořád dost. Jsem rád, že je Hiromi takový, jaký je, a neprotestuje.
Otíral jsem se o jeho krásný pevný zadek a víc tím ještě tvrdnul. Už tak jsem měl předtím v kalhotách mírnou vybouleninu, a proto jsem raději zmizel rychle do koupelny. Ale teď... Teď už se to skrýt nedalo, zvlášť, když jsem se penisem dostal mezi jeho půlky a cítil to teplo, které ho obklopovalo.
Ještě jednou jsem ho pohladil po jeho rozkroku, ale pak jsem ho chytil za boky a potáhl ho, aby se víc proti mně prohnul.
„Dobře se zapři, ať ti nepodjedou nohy...“ přikázal jsem mu, zatímco jsem s polibky po jeho páteři šel níž, až jsem doklekl na kolena.
Roztáhl jsem jeho hýždě a pokračoval jsem tam, kde to úplně vyzývalo k návštěvě. Na střídačku jsem ho dráždil jazykem a prsty. Užíval jsem si to, jak se jeho dírka nepravidelně stahuje, a už si představoval, jaké to bude, až budu v něm.
Hiromi
Zapřel jsem se o kachličky, co nejvíc to šlo, protože mi jeho slova vyrazila dech. Měl jsem vždy rád ten jeho dominantní přístup… Jak kdybych najednou patřil jen jediné osobě, a ta o mě mohla ve všem rozhodovat. Tak zamilovaný jsem nikdy do nikoho nebyl. On byl vše, co jsem si v životě vysnil. I když mě čas od času ta jeho tvrdohlavost štvala… Někdy i jeho vztahy ve vesnici, ale byl jsem rád, že to s těmi dvojčaty ukončil, i když… Měl stejně polovinu další vesnice, byl jak Kasanova. Jenže… Vše to skončilo mnou, nyní jsem byl jediná osoba, které tyhle oplzlosti dělal, a já je neodmítal.
„Monty… Já…“ chytil jsem se jednou rukou za půlku a víc ji odtáhl.
Byla to jasná nabídka… Vyzýval jsem ho k jeho ataku, jak moc jsem to chtěl. Měli jsme to snad každý den, byl jsem tedy vždy připravený. Tělo se mi opět chvělo tak silnou touhou, že i kolena začala mírně klesat. Tolik jsem miloval tu rozkoš, kterou mi mohl dát jen on. Srdce se těmi city nedalo zastavit, a každý další průnik jeho jazyka dovnitř, mi dělalo neskutečně dobře. Potřeboval jsem ale víc… Moje nenasytnost neznala hranic.
Montaro
Líbilo se mi dostávat Hiromiho do stavu, kdy se mi prakticky sám nabídne. I když to chtěl tak jako já, stejně tohle, kdy sám ještě víc odhalil dírku lačnící po nájezdu, bylo jiné. Bylo to pozvání, které se neodmítá... Už i já byl nedočkavý, doslova jsem se třásl po tom, abych už mohl být s Hiromim jedno tělo.
Postavil jsem se a hned se mu přilepil na záda. Pevně jsem si ho držel kolem pasu, aby mi zadečkem ani na chvíli neuhnul. Můj penis se už sám tlačil na to správné místo, a tak stačilo jen malé nasměrování, a skoro okamžitě mě obklopovalo jeho teplo a svírání, když se pod mým prvním přírazem bezděčně stáhl. Chytl jsem jednu jeho nohu pod kolenem a mírně ji přizvedl, abych své útoky na jeho zadeček mohl vést s razancí sobě vlastní.
Není lepší způsob, jak dobít baterky. Tohle mě vždycky postaví na nohy.
Sotva jsem stíhal s dechem, ale nepřestával jsem. Své hlasitější vzdechy jsem tlumil do jeho kůže na ramenou a na krku, kde jsem zanechával své značky...
Jsme v džungli, kde je plno šelem, které si určitě brousí na Hiromiho zuby.
„Nedovolím, aby se tě někdo dotknul,“ řekl jsem tiše, když jsem se mu znovu přisál na kůži vzadu na krku.
Hiromi
„Jooo… Nedovol to,“ zachrčel jsem, když mi vzrušení už zatemnilo mozek.
Ta jeho pevnost ve mně byla tak dokonalá… Sténal jsem a vnímal každé otření o mou prostatu s hlasitým projevem mého uspokojení. Bylo to přesně to, co mám rád. Když je hrubější… Prostě on… Má rád, když je ke mně občas jemný a jen se se mnou mazlí... Ale tyhle chvíle, kdy mi dá, co proto… Ty se ničím nahradit nedají.
„Monty… Monty…“ zasténal jsem tak nahlas, až se to rozlehlo celou koupelnou.
Nemusel jsem na sebe sahat, to, co jsem mohl dát, jsem dal kachličkám před sebou, když mě orgasmus naprosto ochromil. Zapřel jsem se o stěnu a snažil se nejít na kolena, jak jsem ztratil pevnou půdu pod nohama. Jednou rukou jsem se chytil Montyho stehna, abych získal nějakou stabilitu a zbytek nechal na něm. Já si svou dokonalou chvíli už prožil.
Montaro
Musel jsem jeho nohu pustit, abych se mohl také zapřít aspoň jednou rukou o stěnu. Druhou jsem držel Hira za bok, abych ho mohl přirazit k sobě, když to na mě přišlo. Už jsem to nedával, zvlášť, když jsem viděl, jak on kropí kachličky před sebou. Jeho hlasové projevy, chvění jeho těla a rychlé vzrušené oddechování ještě víc urychlily můj konec. Konec, který v člověku utlumí všechna vnímání až na jedno. Jen ten úžasný pocit, procházející celým tělem zůstával. Neslyšel jsem, neviděl jsem... Kdybych před sebou necítil Hiromiho tělo, nejspíš bych se už sesunul k zemi.
„Hi...ro...mi...“ zakousl jsem se mu do ramene a jen přes nos funěl do jeho rozpálené kůže.
Byl jsem naprosto mimo. Už dlouho se mi nestalo, že až tak moc, jako teď. Možná jsme si tohle měli nechat do postele, protože jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách.
Když největší nápor polevil, nakonec jsem stejně uvolnil všechno napětí a s Hiromim v objetí se pomalu sunul k zemi, dokud jsem nedosedl na paty.
„To... to asi ten... posun času...“ nesmyslně jsem se snažil vysvětlit, proč jsme šli k zemi.
Hiromi
Dech si stíhal jen tak tak a já měl co dělat, abych aspoň trochu toho rozumu dostal do hlavy. Pevně jsem se držel Montyho a jen přivíral oči, které se mi zalévaly spokojeností. Monty byl naprosto dokonalý milenec, až jsem nechtěl věřit tomu, že mu někdo jako já stačí.
„Posun času… Hahaha… Tak jo,“ zasmál jsme se a pootočil hlavu, abych se s ním mohl líbat.
„Máme ještě dost času, co se omýt, a jít se na chvíli natáhnout, abychom ten posun dospali v obětí?“ znovu jsem ho políbil a přitulil se k jeho horkému tělu.
Nechtělo se mi, ale i já cítil, jak moc slabí jsme, přeci jen to byla vážně dlouhá cesta a časový posun je dost znát.
Montaro
„Jo, postel je dobrá volba,“ opětoval jsem Hiromimu polibek.
Nadzvedl jsem ho, a nechal z něj vyklouznout již ochablý penis, abychom mohli vstát a konečně se mýt. I když... i na té zemi mi bylo dobře. Byl jsem vážně unavený z toho letu a přesto, že mi tohle dodalo energii, moje ztuhlé svaly úplně volaly po odpočinku.
Osprchovali jsme se, ale nezapomněli přitom na občasné polibky a doteky navíc. Pomohl jsem Hiromimu od mé bohaté nadílky, a postaral se o jeho očistu, stejně jako on o mou. Často jsme se spolu sprchovali, ale i tak jsem si to vždycky užíval.
„To je paráda,“ dopadl jsem na měkkou postel a několikrát se na ní převalil. „Sice jsem zvyklý na tvrdší spaní, ale jednou za čas tohle neuškodí.
Chytl jsem Hiromiho za ruku a potáhl k sobě, až na mě dolehl. Stáhl jsem z něj ručník a odhodil ho na zem. Takhle to bylo lepší. I když jsme měli sex, i tak jsem chtěl cítit jeho nahé tělo na svém. Měl jsem to rád. Ale pro jistotu jsem přes nás hodil peřinu. Co kdyby... Vůbec jsem si nemohl vzpomenout, jestli jsme vlastně zamkli.
„Jaký je vlastně plán na dnešek?“ zeptal jsem se, když jsem se podíval na hodiny.
Bylo něco málo po poledni a tím pádem půl dne před námi. I když jsem byl unavený, chtělo to si zvyknout co nejdříve, a neztrácet zbytečně čas spaním přes den. Na to bude čas v noci. Takhle si rychleji zvykneme.
Hiromi
„Tak můžeme dělat, co chceš. Večer máme sraz s kluky, se kterýma jsem fotil, jsou vážně fajn a už se na tebe těší. Jsou to většinou páry, takže se nemáš čeho bát, vlci tam nebudou,“ opřel jsem si o jeho hruď hlavu a zadíval se mu do očí.
„Už se těším, až tě všem představím. Ani jeden si nikdy nemysleli, že bych byl ve vážném vztahu, a ještě s chlapem,“ usmál jsem se na něj a políbil ho.
„Tam moc jsi mě označil, že by se ke mně stejně nikdo ani nepřiblížil,“ zasmál jsem se znovu a otřel se o něj svojí tváří.
„Vlastně, nemáme vybrané prsteny, nechceš pro ně dneska zajít?“
Montaro
„Tak to jsem na kluky zvědavý,“ pohladil jsem Hira po zádech.
Nějak se mi ani nechtělo přemýšlet o tom, jací vlastně kluci jsou. Bylo mi to v tuhle chvíli docela jedno. Byl jsem unavený, ale bylo mi příjemně po těle. A když jsem si zívnul, nakonec jsem odevzdaně zavřel oči. Přeci jen potřebuji aspoň trochu spánku.
„Jo, vlci... Vezmu si lovecký nůž, a když se k tobě nějaký přiblíží, stáhnu ho zaživa z kůže. Na prsteny se můžeme jít podívat. Už se těším, až je budeme vybírat. Jak se dostaneme do města?“
Nevím, jestli mi Hiro ještě odpověděl, protože po posledním slově jsem prostě usnul s prsty zabořenými v Hirových jemných vlasech.
Hiromi
„Jsou fajn a taky…“ chtěl jsem mu ještě něco říct, ale on už vypadal tak roztomile, když usnul uprostřed rozhovoru.
Víc jsem se na jeho hrudi uvelebil a celkem brzo jej následoval do říše snů. Tolik ho miluji… Ani si neumím představit, jak šťastný budu, až budu zcela jeho i na papíru.
„Hiro… Hiro… hej… Je čas na jídlo,“ mírně se mnou zatřásl Miki, a potom se vzdálil do bezpečné vzdálenosti, když se vedle mě pohnulo to obrovské tělo Montyho.
„Hmmm…“ vůbec se mi nezdálo, že jsme už tak dlouho spali, spíš jako jen hodinku a ono to byly čtyři.
Promnul jsem si oči a pomalu vstal, jenže… Uvědomil jsem si, že jsem nahý a radši se zpátky zabalil do deky.
„Miki, hned dojdeme,“ ukázal jsem mu rukou, abych vypadnul a on to díky bohu taky hned pochopil.
„Monty… Zlato… vstávej, nebo mám jít za kluky sám?“ usmál jsem se na něj a políbil ho na tvář… Krk… Klíční kost, kam jsem ho i mírně kousl.
Montaro
Spal jsem tvrdě. Zbudila mě až bolest, když se do mě Hiro zakousnul.
„Kruci,“ sykl jsem a plácl ho po zadku. „Prý tu nejsou vlci...“
Okamžitě jsem ho chytil a převalil se na něj. Celý se pode mnou schoval a neměl šanci mi uniknout.
„Tak co kdybych si teď kousnul já, co?“ sklonil jsem se k němu a chytil do zubů jeho bradu.
Naznačil jsem kousnutí, ale nakonec ho jen olíznul a teprve potom se mu zakousnul do ramene.
„Už je čas na jídlo? No, docela bych i něco pojedl, mám docela hlad,“ políbil jsem ještě Hira a pak se konečně zvedl.
Byl jsem po tom krátkém spánku jak praštěný pytlem. Stál jsem vedle postele a rozhlížel se kolem sebe, snažíc se rozpomenout, kde jsem nechal věci. Až když jsem uviděl nevybalenou kabelu, konečně jsem se pohnul.
Asi vážně nebude špatný nápad jít hned ven. Takhle bych prospal celý den i noc, a nejspíš by mi to moc nepomohlo. Začal jsem se oblékat, aby na nás nemuseli dlouho čekat.
Hiromi
„Jsem vlk? Možná, ale albín mezi černými,“ zasmál jsem se a vstal z postele.
V rychlosti jsem zalezl do koupelny a trochu si opláchl obličej, jak jsem měl otlačenou tvář a ospalky. Protáhl jsem se, když jsem se konečně osušil a trochu si vodou pročísl vlasy, abych je trochu upravil. Natáhl jsem si trenýrky, co jsem si vzal s sebou, a došel zpět do pokoje.
„Tak co… Jsi připraven vyrazit mezi tlupu modelů? Aby mi tě tam někdo neukradl?“ usmál jsme se a přitulil se k Montymu, abych ho pořádně políbil.
Došel jsem ke skříni, kde jsem si pár opravdu pěkných kousků oblečení nechal, než jsem odsud odjel. Tady jsem totiž bydlel, po celou dobu, než jsem se vrátil domů za mamkou. Vzal jsem si černé poloroztrhané džíny, tričko s krátkým rukávem a rozepnutý tmavě modrý svetr, který padal pod zadek. Stoupnul jsem se před Montyho a rozpažil, aby si mě dobře mohl prohlédnout.
„Co mi říkáš? Jde to?“ potutelně jsem se usmál a mlsně i olízl rty.
Provokace… To mě poslední dobou velmi bavilo.
Montaro
Jo, albín tak možná u nás doma v Japonsku, ale tady ve Státech... To asi těžko. I když jeho tvář je hezká a v kombinaci s jeho postavou... Nejspíš se budu muset obrnit proti žárlivosti, jinak se můžeme zítra otočit, sednout na první letadlo a letět zpátky. Na druhou stranu... V Japonsku se po něm taky kde kdo otáčí... No, co nadělám.
Moc se mi z postele nechtělo, tak jsem se na něj díval, jak se obléká a upravuje se.
A když se přede mnou začal nakrucovat, musel jsem se usmát.
„Moc ti to sluší,“ přikývl jsem a konečně vstal z postele i já. „Pomůžeš mi vybrat oblečení? Nevím, co si mám oblíct z toho, co jsem přinesl. Nebo, že bych šel takhle?“
Taky jsem rozpažil ruce a dvakrát se otočil dokola.
„Budu se jim líbit?“
Hiromi
Mírně jsem se zamračil a potom ho plácl po jeho odhaleném zadku.
„Bohužel… Musel bych se svléknout taky, jako vzorný manžel, ne?“ stáhl jsem si svetr a odložil ho stranou, jako náznak toho, že to klidně udělám.
Otevřel jsem svoji tašku a vytáhl jsem kalhoty a tričko s mikinou, co jsem mu vážně dlouho vybíral, než jsem byl spokojený. Koupil jsem mu to před odjezdem a nechal pro něj jako překvapení. Rád jsem mu občas něco vybral, ale tohle bylo vážně něco.
„Nechal jsem to pro tebe udělat od kamaráda návrháře, který je celkem hodně uznávaný jak tady, tak v Japonsku, nikdo jiný ji nemá,“ podal jsem mu oblečení, a ukázal na tu černou mikinu, která byla různě prošitá tmavě modrými nitkami a házela odlesky.
Jedinečná, jak kdyby jim proskakoval malý drak, který se nakonec rýsoval zakousnutý do jeho ramene.
„Jsem moc rád, že jsi tu se mnou, a protože jsem ti nedávno dal k narozeninám jen vážně malý dárek, protože mi tohle nestihlo dojít, dostal jsi to až tady,“ trochu jsme se zastyděl, protože jsem bych za tu pozdní dodávku vážně naštvaný.
Montaro
„Věděl jsem, že to neprojde, zasmál jsem se, když mě Hiro pleskl po zadku, a pak si na protest sundal svetr.
Natáhl jsem si aspoň boxerky, ty mi vybírat nemusel. Otočil jsem se na něj, když začal mluvit něco o návrháři.
„Páni, tak to je něco,“ uznale jsem pokýval hlavou a vzal si ten krásný kousek oblečení do ruky.
Bylo to vážně něco. Rychle jsem na sebe hodil kalhoty a triko, které mi Hiromi připravil a hned na to si oblékl tu mikinu. Padla mi jak ulitá. Šitá přesně na míru, a to si nevzpomínám, že by mě Hiromi měřil. Přeci jen mám na Japonce trochu víc rostlejší postavu. No, a řekl bych, že i tady v Americe budu mírně přečnívat.
„Je to vážně hezký,“ podíval jsem se na sebe znovu do zrcadla a pak si přitáhl Hiromiho pro polibek.
„Děkuji, na oplátku ti-“
„Tak lezete už ven, nebo co?“ přerušilo mě zabouchání na dveře.
Podle hlasu to byl prostřední syn. Miki, jestli si dobře pamatuji.
„Takže odměna za krásný dárek musí počkat,“ ještě jednou jsem Hiromiho políbil, podal jsem mu jeho odložený svetr, a už ho pak postrčil směrem ke dveřím, abychom se mohli jít najíst.
Hiromi
„Na oplátku co?“ usmál jsem se a provokativně jsem si ten svetr oblékl, ale byla pravda, že jsme už jít museli.
Sešli jsme do jídelny, kde to už hezky vonělo, jak bylo vše nachystáno na večeři a sedli si ke stolu.
„Odpočinuli jste si?“ Zeptala se teta hned, co jsme se usadili ke stolu komplet všichni.
Teda všichni…
„Omluvte mě, chvíli mi trvala cesta z práce,“ omluvil se strýc hned, co vešel do místnosti.
„Dobrý den, jmenuji se Joshua a vy asi budete Montaro, že? Těší mě. Doufám, že je vše v pořádku a cítíte se tu příjemně?“ mírně se zamračil na Mikiho, který už strkal první sousta do pusy.
„Omluvte ho, prostě je to samorost a neposlouchá naprosto nikoho,“ povzdechl si a podal sako právě přicházejícímu sluhovi, aby jej mohl odnést.
Sám se posadil na prázdné místo ke stolu a začal se se všemi bavit. Měl jsem ho moc rád. Sice to nebyl nějaký krasavec, nebo namakaný chlap, úplně obyčejný mužský. Tmavě hnědé vlasy, tmavě zelené oči a postavou spíš hubený a nesvalnatý. Měl pořád na očích brýle, ale jeho smysl pro rodinu, byl skvělý.
Montaro
„Na oplátku... Hmmm... už jsem zapomněl, ale nejspíš to bylo něco sprostýho,“ zašeptal jsem ještě Hiromimu do ucha, když jsme scházeli ze schodů dolů.
Jídelna, do které jsme vešli, byla prostorná. Vévodil tomu velký stůl, ke kterému jsme se hned všichni usadili. Bylo to jiné než u nás doma, kde byl stůl o něco menší a seděli jsme na zemi. Byli jsme si tak o něco blíž a taky veškeré jídlo jsme připravovali sami. Pokaždé to bylo, jako bychom si přišli posedět a popovídat než jako nějaký oběd či večeře. Ale i tady to nebylo špatné. Všichni se usmívali a mluvili jeden přes druhého, až jsem se divil, kdy stíhají jíst.
Celou dobu jsem byl spíš v pozoru, protože všudy přítomná angličtina mě nutila neustále dávat pozor. I když jsem občas nerozuměl tomu, co říkají, věřil jsem, že si brzy zvyknu. Sem tam jsem já promluvil japonsky, to, když jsem si nemohl vzpomenout, jak to správně anglicky vyslovit. Ale to mi potom pomohl Hiromi, který oba jazyky ovládal perfektně.
Když přišel domů poslední člen rodiny, na chvilku to ztichlo. Ale opravdu jen na chvilku. Obával jsem se při jeho příchodu, že to bude nějaký „PÁN“ domácí, ale nakonec se ukázalo, že je to úplně normální člověk, a to krátké ticho tu zavládlo jen proto, aby se mi mohl představit. Viděl jsem na něm, že i když se usmíval a choval se pohodově, byl unavený. Nejspíš celý den byl v práci a taky toho měl dost. Ale ani jednou nenaznačil, že by si chtěl odpočinout. Trpělivě odpovídal na všechno, co se ho, kdo ptal, a sám se zajímal o tom, jak se ostatní měli.
„Miki je fajn kluk,“ podíval jsem se na mladýho, který si jen odfrknul a hned se díval jinam. „Nevadí mi, že je takový, aspoň se ve světě neztratí.“
Měl jsem pocit, že se Miki i trochu začervenal, ale hned to zamaskoval nějakou drzou poznámkou vůči staršímu bráchovi, za což si hned vysloužil bouchanec do zad.
„Hiro?“ ozval se opatrně nejmenší, který seděl naproti nám. „Naučíš mě japonsky?“
Byl celý červený, když se na to ptal, protože hned všechno okolo ztichlo a všichni se na něj udiveně podívali. On se jen na mě podíval, a ještě víc zčervenal.
„Chci se podívat do Japonska,“ dodal tiše a honem si strčil sousto do pusy.
Hiromi
„Do Japonska?“ podíval jsem se na Jesiho překvapeně, ale přesto se mi to líbilo.
„Tak, proč ne? Vy jste mě tu taky hostili, mohli byste přijet třeba všichni, dům mám veliký a aspoň byste poznali naši rodinu.
„To by bylo skvělé, ale nejspíš bychom nebyli všichni. Můj muž se bojí létání a nesnáší dlouhé cesty, a já se z domu nedostanu, kvůli charitě, kterou celou řídím. Ale kluci by mohli, pokud budou chtít, na letenky jsou peníze pořád,“ usmála se teta a pokynula rukou směrem ke služebné, aby donesla zákusky.
„To bude super,“ vypískl nadšeně Jesie, ale Miki jen naštvaně frknul, jak kdyby mu to mělo vytrhnout všechny nehty na nohou.
James se jen pohodlněji usadil a bylo vidět, jak mu tahle nabídka šrotuje v hlavě.
„Za dva měsíce, mám v Japonsku závody, chtěl jsem ti dát vědět, ale takhle se domluvíme líp,“ podíval se na mě James.
Přiznám se… Kdyby nebyl James můj bratránek. Nejspíš by to byl můj typ, protože byl vážně moc hezký. Ale zase… Byl na stejné straně jako já, to by asi nedělalo dobrotu. I když byl takový hromotluk, byl prostě ten spodní.
„Vezmu kluky s sebou, když budou chtít, ale jak je znám, Miki si určitě najde výmluvu, co?“ pousmál se, když si toho čerta celého přeměřil.
„Co já vím?“ odfrkl si zcela v pubertálním duchu.
„Určitě se domluvíme. Pokud je to v centru, klidně bys mohl být i u mého otce, pokud…“ zarazil jsem se, když se na mě všichni podívali.
Ano… otec tu potom všem byl stále horké téma.
„Uvidíme,“ usmál jsem se nakonec, abych zklidnil tuhle těžkou atmosféru.
„Joooo… Pozdravuj Akiho. Zapomněl si tu ty knížky, tak je po tobě pošlu,“ úplně jsem zapomněl, že tu Aki bydlel, když tu byl na stáži.
„Určitě.“
„Je… budeme už muset jít, kluci čekají,“ chytil jsem Montyho za ruku, a společně s ním se zvedl.
„Na… Motorka je dole v garáži,“ hodil po mě James klíče a usmál se.
„Díky,“ poděkoval jsem a se všemi se rozloučil, než jsme zamířil i s Montym do garáží.
„Jak vidím, otec je tu pořád na černé listině smrtelníků, bylo to docela nepříjemné, že?“ otočil jsme se na Montyho a políbil ho.
Montaro
Hned se rozvinula diskuze o tom, kdo a kdy pojede do Japonska. Nechal jsem je mluvit, poslouchal jsem a jen se usmíval. Takže budeme mít návštěvu... Proč ne.
„Děkuji za večeři,“ vstal jsem a mírně se poklonil.
Pak jsem si uvědomil, když jsem viděl jejich úsměvy, že jsem se zase zapomněl. Mám to prostě tak vžité, že to jde samo. Ale nikdo to už nekomentoval, jen Miki se zas přiblble usmíval.
„Měl bych se hlídat, hlavně u tvých kamarádů, nevím, asi by se mi vysmáli, kdybych se jim začal klanět,“ nasedl jsem za Hira na motorku, která byla hodně podobná tomu, co měl v Japonsku.
Nasadil jsem si přilbu a pevně se ho chytil.
„Myslím, že tvůj otec má nejspíš nepřátele po celém světě,“ zasmál jsem se. „A zvykl jsem si na to z domu, takže aspoň vím, že tu o něm nemám mluvit. Tak jedeme?“
Hiromi
„Jo…Táta je asi osina v zadku každýmu,“ zasmál jsem se tentokrát já nahlas a nasadil si helmu.
„Jasně, jedem,“ nastartoval jsem a hned vyjel z otevřené garáže.
Bylo fajn být zase na motorce, teď jsem moc času neměl, abychom si někam vyrazili, ale nyní… Tady se dalo frčet opravdu rychle, prázdné ulice a hlavně… Hodně široké silnice. Zastavil jsem až v jedné zapadlé uličce, kterou jsem vážně dobře znal. Zaparkoval jsem za nadupaným sporťákem a vypnul motor. Sundal jsem si helmu právě ve chvíli, kdy mě někdo chytil zezadu a jeho dredy mě polechtaly v obličeji.
„Kde vězíte? Jste poslední,“ usmál se Keny, když jsem se k němu otočil.
„Víš, že bych tě mohl sejmout, kdybych nevěděl, že jsi to ty,“ usmál jsem se na něj a objal ho, vážně mi chyběl.
„Hej… čau kámo. Monty, že? Tak ty si ho bereš de chomoutu, jo? Jsem Keny, jeden z těch… super modelů, prej, ale já to tak neberu,“ podal Montymu ruku a stejně ho i přitáhl k sobě, aby ho objal.
Je to Američan… Prostě to jinak neumí.
„Jdeme? Kluci už čekaj. Přišel i Carlosův novej objev. Je to nějakej španěl, ale je to pořádnej donut. Trochu vtipný, když má Carlos i s postelí tak padesát kilo a tenhle jeho kolem stopadesáti, ale co, v obličeji je roztomilej,“ chrlil jednu větu za druhou, ale byl stejný, jako vždy.
„A ty tu máš Stephana?“ zeptal jsem se opatrně, protože už když jsem odjížděl, bylo to takový nahnutý.
„Nooo… Je tu, kvůli tobě, ale se mnou ne. Začal si s Fredim hned po tvém odjezdu. Asi jsem na něj byl moc hodnej a víš, jaký má Fredie záliby, to mu asi chybělo,“ povzdechl si a já mu rozcuchal jeho dredy, které tu najednou lítaly všude okolo.
Keny byl krásný… Světle hnědý vlasy, které měl v dredech a jejich konce byly blond. Moc pěkný možný obličej a výraznými rysy a pořádně urostlé tělo. Jeho oči měli vždy zvláštní nádech mahagonu, což jsem nikdy u nikoho jiného neviděl, ale jeho táta byl cizinec, takže jsem se moc neptal po původu.
Montaro
Jen co jsme sesedli z motorky, Hiromi už byl v objetí nějakýho kluka. Mírně jsem se zamračil, když jsem to viděl. Na tohle si zřejmě nezvyknu. Ne... opravdu nezvyknu, pomyslel jsem si v duchu, když si mě ten Keny přitáhl do objetí. Bylo to divný, ale musel jsem to spolknout.
Hned začal mluvit, kdo s kým je, kdo tu je, a kdo tu není. Mluvil tak rychle, že jsem nestíhal. Ale Hiromi byl v pohodě a jen se usmíval.
Jeho proslov však přerušilo otevření dveří, kde se objevil jeden menší kluk. Nebudu už ani přemýšlet o tom, jestli je pěkný nebo ne. Bylo vidět, že jsou všichni z jedné branže, a podle toho taky vypadají.
„Tak kde jste? Čekáme na vás!“ zavolal a hned se hrnul k Hiromimu.
Krucinál, proč jsem souhlasil sem jet? Než se všichni poobjímají, než si zapamatuji, jak se kdo jmenuje... Tenhle večer nejspíš bude ještě hodně náročný...