Hiromi
Ani jsem nevěděl, kdy jsem usnul, ale televize byla nastavená tak, aby se vypnula, takže tu během chvíle zavládla tma a ticho. Tiskl jsem se k jeho mužnému tělu a nechtěl ho opustit, jak moc dobře mi bylo.
Probudil mě až budík, který jen si nastavil, když jsem slyšel, jak mi šeptá, teda spíš huhňá, že vstává v pět. Drnčel tak protivně, že málem skončil na druhé straně pokoje, ale jeho ruka, která mě pevně svírala kolem pasu, mě zastavila.
Jednou ránou jsem budík vypnul a otočil se zpátky za Montym, který vypadal tak hezky, když měl zavřené oči a klidně spal. Samozřejmě mě hned napadlo, co bych mu mohl provést, ale stalo se z toho jen to, že jsem se k němu naklonil a políbil ho.
„Měl bys vstávat, je čas se strojit. Fundoshi… kimono… haori… Hmmm…“ znovu jsem se nahnul a políbil ho.
Prostě jsem si nemohl pomoct.
Montaro
„Hmm…“ zamručel jsem a otočil se na druhou stranu.
Nějak jsem k ránu nakonec zabral, ale by to krátký spánek. Neodpočinul jsem si. Už dlouho se mi nestalo, abych měl problémy vstát. Bylo mi v té teplé posteli dobře a nejraději bych se ještě víc zmotal do peřiny, udělal ze sebe kuklu a zůstal tak třeba celý den.
Ale po chvíli se mi ty slova konečně zavrtaly do mozku, a já se probral, když mi došlo, že je čas vstávat.
„Fundoshi… seru na to, půjdu na ostro, ať mě třeba táta zbije,“ zamručel jsem.
Protřel jsem si oči a protáhl se. Podle toho, kolik bylo světla, tak jsem mohl spát tak hodinu, když nepočítám ten krátký spánek před nočním probuzením.
Podíval jsem se na svého spolunocležníka. Byl taky hezky rozespalý. Řekl bych, že byl roztomilý, jak měl rozježené vlasy a díval se na mě jak právě vylíhlé kuře.
„Že se ti chce vstávat,“ políbil jsem ho na rty. „Potřebuji sprchu a silné kafe, abych se probral.“
Myslel jsem si, že bych se v posteli ještě i zdržel. Pohladil jsem ho po tváři a jemně prsty okopíroval jeho krk. Ale pak jsem se s omluvným polibkem zvedl, protože už jen tohle probírání mi zabralo dost času, a já se musel opravdu chystat k odchodu.
„Tak sprcha, a jestli chceš, ukážu ti pak, jak se fundoshi váže,“ vstal jsem a chytl ho za ruku, a také i jeho vytáhl z postele.
Hiromi
Nechal jsem se vtáhnout do jeho náruče a políbil ho. Popravdě bych si i po ránu nechal líbit jiné věci, podle toho, jak to bylo dole trochu tvrdší, asi ranní problém.
„Dám ti trenky, kašli na to,“ usmál jsem a chytil ho za ruku.
Šel jsem s ním do koupelny, kde jsem s ním hned zalezl do prostorné sprchy, a pustil na nás příjemně teplou vodu. Po celou dobu jsem se od něj neodtrhl a líbal se s ním, jak kdyby tohle byly naše poslední okamžiky. Usmíval jsem se a bylo mi tak moc dobře. Nikdy jsem se takhle necítil, a že mi bylo nadmíru dobře.
„Udělám ti snídani, jo?“
Montaro
Tak jo. Jsme ve sprše, Hiromi je na mě pořád nalepený, líbáme se a …
Mně se to líbí.
Jenže není čas na sex. Málo času… Málo času…
Ale co s tím dole?
„Hiromi, snídaně počká,“ přitiskl jsem ho zády na kachličky a nalepil se na něj. „Není čas, ale… Potřebuji ho aspoň vyhonit,“ stáhl jsem mu ruku dolů mezi své nohy.
„A ty taky, jak vidím,“ chopil jsem se jeho problému.
Zaútočil jsem znovu na jeho ústa, a také na jeho ranní erekci. Protahoval jsem ji v ruce, a že jsem se snažil. On, stejně jako já, jsme měli stejný problém, který se musel vyřešit rychle.
Sprcha tlumila moje vzdechy, když jsem cítil ty pravidelné pohyby na své chloubě, které jsem tak potřeboval. Tak moc jsem chtěl s ním zůstat ještě tak hodinu v posteli, ale byl jsem rád i za tohle. Ať už fundoshi, nebo trenky, určitě by se mi špatně oblékaly. Opřel jsem se o loket volné ruky vedle jeho hlavy, abych mu byl co nejblíže. Abych ho mohl líbat a prožívat aspoň tohle malé uspokojení, které takhle po ránu bylo daleko lepší než nějaká snídaně.
Hiromi
Moc dobře věděl, co chci, protože na tom byl stejně jako já. Jeho penis se mi napínal v ruce, a já si užíval to tření, když jsem mu po něm přejížděl. Ale i on mi dával to, co jsem chtěl teď po ránu nejvíc. Jeho...
„Monta…ro… Achhh… Haaaa… Joooo…“ sténal jsem, když si to bralo svou daň, a já se zatajeným dechem dával všechno svoje uspokojení kachličkám pod námi.
Na moment jsem se zastavil, jak mě to pohltilo, ale po chvíli jsem už i já pokračoval s jeho drážděním. Druhou rukou jsem mu občas prohrábl kulky a díval se, jak je veliký, kdy se tísní v mé dlani. Taková tvrdost, až bylo škoda, že se měl udělat jen takhle, ale opravdu… Bylo tak málo času, a on musel jít.
Montaro
Opravdu se ten „výlet“ do Tokia vyplatil. Netušil jsem, že narazím na někoho takového, jako je Hiromi. Bude se mi s ním špatně loučit, až se budu muset vrátit zpátky. Pocit, že on je ten, kdo mi dává to, co potřebuji, čím dál víc sílil. Sex s ním je úžasný, i když je to jen jeho ruka, ale to, že mi v jeho společnosti také bylo dobře, tu bylo jaksi navíc. Takový bonus, kterého jsem si cenil. Prostě tenhle člověk… Nejspíš bych k němu mohl…
„Hi-Hiromi…“ zašeptal jsem do jeho úst, když jsem málem šel do kolen pod tlakem probíhajícího uspokojení.
Bílé stopy mého i jeho orgasmu se mísily s vodou, a ta je odplavovala do odtokového kanálku. Tak, tak jsem se držel na nohách. Zapřel jsem se o jeho tělo a chytl ho kolem pasu.
„Jsi prostě úžasný,“ znovu jsem zašeptal, než jsem spojil naše ústa do polibku.
Hiromi
Otřel jsem se o něj tváří a nadechl jsem se, jak se mi nedostávalo vzduchu při našel líbání.
„Monty…“ chtěl jsem něco říct.
To slovo, které nyní až příliš často zaměstnávalo mou hlavu, ale bál jsem se.
Nakonec jsem řekl jen jeho jméno, ale tónem, který říkal vše. Přitáhl jsem si ho na sebe a víc se zapřel zády o stěnu, abych ho cítil ještě víc.
„Přece tě nenechám jít hladového,“ usmál jsem se a znovu ho políbil.
„Nechce se mi se s tebou loučit, ale asi už musíš, že?“ povzdechl jsem si a objal ho, abych z něj ještě načerpal trochu energie.
Bylo mi s ním tak dobře. Představa, že vážně jednou odejde daleko ode mě, mě začala šíleně děsit. Nebyl jsem zatím připraven mu říct, že ho mám víc než rád, ale dával jsem mu to dost najevo, aby nelitoval chvíle se mnou.
„Udělám ti aspoň kafe, nebo to nestíháš?“ zadíval jsem se mu do očí, a prostě se neubránil a políbil ho zase.
Vážně jsem zešílel… Z něj…
Montaro
Zaslechl jsem své jméno.
„Hm?“ podíval jsem se na něj.
Ale začal mluvit o odchodu a kávě.
„No, kávu bych si možná i dal, ale k tomu bych se už i teda najedl Ale jen jestli máš nějaké pečivo, na nějaké dělání pořádné snídaně opravdu čas nemám,“ povzdechl jsem si
Možná stálo za to vstát dříve aspoň o půl hodiny. Zvládli bychom toho víc… i s pořádnou snídaní.
Zastavil jsem vodu a vyšel ze sprchy ven. Podal jsem Hiromimu osušku a sám se začal utírat.
„Já se půjdu oblíkat, ať to stihnu, než bude to kafe, ano?“
Otřel jsem se pořádně, a pak zašel do obýváku. Trochu nevraživě jsem se díval na fundoshi, a přemýšlel, jestli si od Hiromiho raději nevzít nějaké trenky. Ale přišlo mi to divný, tak jsem to nakonec vzal do ruky a začal vázat. Tím, že jsem si to připomněl včera, tak teď to šlo hladce a za chvilku jsem to měl.
„Odvezeš mě teda, nebo si mám zavolat taxi?“ zeptal jsem se, když jsem si už oblékl kalhoty a natahoval se po kimonu.
Hiromi
„Odvezu tě. Můžeš si vybrat, buď motorka, ale to by v tom oblečení mohla být sranda…“ zasmál jsem se a zalil čerstvě umletou kávu. „Nebo autem.“
Vytáhl jsem z ledničky včera udělané tousty a dal je do mikrovlnky rozpéct. Kuchařka mi je pokaždé připravila na snídani, abych je jen rozpekl. Byly úžasné. Zatím, co se to dělalo, jsem zašel do pokoje a hodil na sebe tričko, trenky, kalhoty a mikinu, abych už dál nezdržoval, a šel vše rozprostřít na stůl.
Nalil jsem kávu, a každému dal na talíř jeho toust s nakrájenými kousky masa a speciální pastou, kterou uměla jen kuchařka. Sedl jsem si a čekal, až dojde. Byla to hezká představa, s někým snídat. Už mi stačilo jen to, že jsem se dnes vedle něj probudil.
„Snídaně je hotová,“ křikl jsem a čekal až dojde.
Montaro
Konečně jsem byl oblečený, a naštěstí to ani netrvalo dlouho. Skončil jsem v momentě, kdy mě Hiromi zavolal k snídani. Ani se nepamatuji, kdy jsem naposledy snídal takhle s někým jiným kromě své rodiny, nebo sám.
Posadil jsem se ke stolu a společně s Hiromim se nasnídal. I když jsme vstávali takhle brzy, přesto to byl příjemné ráno.
I ty rozpečené tousty chutnaly báječně, a ve spojení s tou kávou a tím menším uspokojením ve sprše, mě to úplně nakoplo, a já věřil, že dnešní den bude perfektní.
„Pojedeme autem. Nerad bych poničil nebo zašpinil kimono. Je tátovo, protože moje zůstalo doma. Nevěděl jsem, že se něčeho takového zúčastním,“ vstal jsem a upravil si haori. „Děkuji za dobrou snídani,“ naklonil jsem se k Hiromimu a políbil jsem ho na rty.
Ze stolku v obýváku jsem si ještě vzal telefon, a pak už zamířil ke dveřím, protože byl nejvyšší čas.
Ještě dojít do auta, a já ani nevím, kde vlastně mají garáže…
Hiromi
„Jsem rád, když mi je kuchařka připraví, a je jen ráno rozpeču. Neumím totiž udělat ani vajíčka, všechno spálím," zasmál jsem se a vzal z věšáku klíče od auta.
Chytil jsem ho za ruku a vedl přes zahradu ke garážím. Odemkl jsem a ukázal na terénní auto na pravé straně.
„Vozím v tom kytky, tak je to veliké auto," otevřel jsem a nastoupil.
Vrata od garáže se automaticky otevřela, když jsem nastartoval, tak, jak byla nastavena. Připoutal jsem se a čekal, až se připoutá i on.
„Tak můžeme?" ještě jsem mu dal rychlý polibek a vyrazil k němu domů.
Silnice v tuhle dobu byly skoro prázdné, takže jsem byl na místě brzo. Zastavil jsem a vystoupil s ním. Nevěděl jsem proč, ale asi jsem se chtěl pořádně rozloučit.
„Uvidíme se večer?" zeptal jsem se a doufal v kladnou odpověď.
Montaro
Dojeli jsme před dům a vystoupili oba dva. Spíš jsem myslel, že to Hiro hned otočí a pojede domů se dospat.
„Tak odpoledne určitě zase přijedeme, pokud teda tvůj strýc nebude mít jiné plány. A večer… No, uvidíme, jestli nebude táta něco potřebovat. Ale zatím nic neříkal. Ale když tak bych raději zašel dneska někam na skleničku, co ty na to?“
Trochu jsem si ho přitáhl, a pak se k němu sklonil a krátce jsem ho políbil.
„Uvidíme, co by bylo potom, klidně bychom mohli zůstat někde v hotelu, ne?“ zašeptal jsem mu do ucha, a pak jsem ho pustil.
I když byly ulice ještě poloprázdné, měl jsem stejně pocit, jako bychom tu nebyly sami. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nic zvláštního jsem neviděl. Ale něco mě nutilo zvednout hlavu a podívat se nahoru.
Na balkoně stál táta, ještě v županu, a díval se dolů na nás. Na chvíli jsme tak na sebe jen hleděli, ale on pak mávnul rukou, že bych už měl jít, a zmizel vevnitř.
„Tak se uvidíme později,“ ještě jednou jsem Hiromiho políbil.
Zašmátral jsem v kapse, vytáhl klíče a s mávnutím ruky na rozloučenou jsem zmizel v domě.
Hiromi
„Klidně, je mi jedno, co budeme dělat. Je mi s tebou fajn kdekoliv,“ řekl jsem ještě, než jsem nastoupil do auta.
Nějakou chvíli jsem ho pozoroval, než zmizel v domě, ale nějak jsem měl zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Podíval jsem se na místo, kam předtím Monty, a spatřil jsem tam postaršího muže, který na mě zíral. Připadalo mi to, jak kdyby mi viděl až do žaludku. Měl jsem zvláštní tísnivý pocit, jako bych se díval do tváře minulosti, která mi utekla. Otřepal jsem se, abych se probral, a zamířil domů. Všichni ještě spali, takhle brzo vstával jen strýček, a ten mě rád přivítal u snídaně.
Dal jsem si ještě s ním, protože se to tak často nestávalo, a já ho nechtěl nechat samotného.
„Hiromi… Můj známý otvírá o víkendu nové lázně dole za městem. Budou dost luxusní, a nabídl mi dva pokoje na využití. Jeden jsem dal Harunovi a své dceři, ale druhý… Na…“ podal mi poukázku a já málem spadl ze židle, jak drahý pokoj na dva dny to byl.
„Ty… Ty nechceš jet?“ zeptal jsem se šokovaně.
„Ne, mám moc práce a… Nemám rád teplou vodu a páru všeobecně. Užijte si to. Ty a někdo, s kým pojedeš,“ významně pozvedl obočí, a mě hned došlo o kom mluví.
„Dobře, moc děkuji,“ uklonil jsem se a zamířil do pokoje, chtěl jsem se dospat.
Montaro
„Kde jsi byl přes noc?“ zeptal se mě táta, jen co jsem vešel dovnitř, a pozdravili jsme se.
Trochu mě to zarazilo, protože se na tohle nikdy neptal. Vždycky říkal, že je moje věc, co dělám, hlavně když potom trefím domů a pamatuji na slušné vychování.
„Byl jsem u Hiromiho,“ odpověděl jsem popravdě. Nikdy jsem mu nelhal, a ani jsem nikdy neměl snahu mu cokoliv zatajovat.
„To je ten bossův synovec?“
Přikývl jsem.
„Takže jsi byl celou noc v Bossově sídle?“
„No, prakticky by se dalo říct, že ano, ale Hiromi má své bydlení zvlášť. Má pokoje mimo hlavní dům,“ došel jsem k sobě do pokoje a začal se svlékat.
„Kolik roků má Hiromi? Vypadá hodně mladě,“ došel táta za mnou.
„Víš, že ani nevím? Ale myslím, že jsem zaslechl že něco kolem pětadvaceti,“ zamyslel jsem se.
Podával jsem tátovi jednotlivé kusy oblečení a on je hned věšel.
„Nelíbí se mi, že jsi zůstal u Bosse v sídle i přes noc. Nejraději bych byl, kdybys tam nechodil vůbec, ale nechci Ryu nechávat samotného, dokud nebudu mít jistotu, že se nic nestane, a že ho nechytne nějaký amok.“
V tom se táta zarazil, když to řekl. Jen krátce na mě pohlédl, ale pak vyšel z pokoje a šel do svého, aby se oblékl a připravil na odchod do práce.
Hiromi
Zalezl jsem si do postele, a ještě chvíli se díval na film, než jsem definitivně vytuhl. Bylo mi příjemně, a byl jsem vážně unavený. Spokojenost ze mě musela přímo zářit, jak šťastný jsem byl. Nechtěl jsem si to připustit, ale vážně mám Montyho víc než jen rád. Mám ho plnou hlavu… Celé tělo je jím spoutané… Moje srdce si ševelí jen jeho jméno, a já jsem se zbláznil.
Jsem v prdeli… Vážně.
Usnul jsem jak miminko a nevnímal svět kolem sebe. Bylo fajn, když celý dům spal, nikdo mě nerušil, dokud někdo nezabouchal u dveří na zahradu a tím mě neprobudil. Podíval jsem se na hodinky, bylo teprve něco po jedné hodině, ale přeci jen jsem dlouho spal. Hodil jsem na sebe tepláky a mikinu, a zamířil ke dveřím za nevítaným vetřelcem.
Montaro
Čím dál víc to bylo divné. Táta se ještě takhle nikdy nechoval, a nikdy ani Bosse nezmiňoval. Zajímalo by mně, co to všechno má znamenat. Dokonce, ani máma nikdy neříkala nic o tom, že by znali někoho z yakuzy.
Než jsme odešli z domu, nenápadně jsem se na to zeptal i Kia. Ale ani on toho moc nevěděl. Jen, že táta zmínil něco o tom, že by snad Bosse měl znát. Ale nic víc. Když jsme se pak na sebe podívali, bylo to jasné. Nevyřčená dohoda, že zkusíme zjistit něco blíž…
„Jedna věc je, že jezdíš k němu do sídla a kvůli Ryu,“ zastavil se ještě táta venku u auta, než jsme nasedli. „Ale nechci, abyste s ním kamkoliv jezdili. Nikdy, rozumíš? Pokud by taková situace nastala, hned mi zavoláš, ano?“
Slíbil jsem mu, že budu opatrný. Že jediná cesta s Bossem bude do jeho sídla a zpátky. Bylo na tátovi vidět, že kdyby tam nejezdil Ryu, tak by mě tam nejspíš vůbec nepustil.
Celý den jsem myslel střídavě na to, co táta zmínil a na Hiromiho. Jako by to mělo mezi sebou nějakou spojitost, zvlášť potom, co se táta na Hira vyptával.
Nicméně den utekl jako nic, a my už znovu jeli tu známou cestu. A docela jsem se už těšil, že uvidím Hira.
Hiromi
„Co je?" křikl jsem, když jsem otvíral dveře.
„Hej, to jsem jen já. Chtěl jsem... Omluvit se, asi jsem to přehnal. Štve mě to kvůli tobě, jsi můj kamarád, a já to posral."
Stál jsem a úplně byl v šoku. Snažil jsem se přijít na to, co Harunu k tomu donutilo, protože jsem ho nikdy neslyšel se omluvit.
„Měl bys to říct Montymu, ne mě. Asi budeš mít šanci, chci ho pozvat do těch lázní, ale tebe zatajím, tak ne, že to práskneš," zasmál jsem se a vešel za ním ven.
„Mám hlad," povzdechl jsem si, když mi zakručelo v břiše.
„Fajn, co takhle zajet do toho našeho oblíbeného bistra u silnice. Je to moje omluva."
„Fajn," souhlasil jsem a vrátil se do pokoje převléct.
Během chvíle jsme už seděli v bistru a cpali se jak zřízení.
Montaro
Když jsme dojeli do Bossova sídla, zdálo se mi, že je něco jinak. Uvítala nás jen jedna ze sloužících a hned nás vedla do pracovny s omluvou, že Boss teď momentálně něco řeší. Neviděl jsem nikde dokonce ani Hiromiho. Jen pár lidí z ochranky bylo na chodbě poblíž hlavního pokoje.
Když jsme procházeli kolem, zahlídl jsem, jak dva z nich sedí před Bossem se skloněnou hlavou.
„Chci jakoukoliv informaci, a chci to mít černé na bílém. Kde bydlí, s kým se stýká, co doteď dělal! Je mi jedno, jak to zjistíš, ale zjistíš, Hasano, rozuměl jsi? Tohle mi nestačí!“ hodil Boss před jednoho z ochranky malou hromádku fotek. „Chci vědět všechno! A pokud někdo z vás cekne něco Harunovi, tak se neznám!“
Vypadalo to, že Boss neměl moc dobrou náladu. Možná proto tu dneska ani Hiromi není, a nikde nevidím ani Harunu. Ale jsou to yakuza věci, a do nich mi nic není. Lepší bude, když se zavřeme v pracovně a nebudeme se nikde ukazovat. Podle toho, jak se všichni tvářili, to bude asi nejlepší volba. Zřejmě ho už dobře znají a ví, že v těchto chvílích mají mlčet a dělat, co jim boss řekne, i kdyby si měli hlavu prostřelit. Už pomalu začínám chápat, proč se táta od yakuzy drží dál. Podle toho, co jsem viděl, tak Bossovo slovo je svaté, i kdyby mělo vyvolat další světovou válku.
Hiromi
Myslel jsem, že asi prasknu, jak jsem se přejedl. Seděl jsem a neměl se k odchodu, dokud jsem nezbystřil, kolik je hodin.
„Už musíme," zvedl jsem se a zamířil k motorce.
Haruna se mnou rád jezdil už jen proto, že mu to sestřenka zakazovala, aby se mu nic nestalo. Milovala ho... Opravdu. Asi jako já...
Dojeli jsme do sídla, a já hned zamířil k oknu do Bossovy kanceláře, a přímo před ním, si provokativně sundal mikinu, jako, že mi je teplo a trochu povytáhl tričko, aby se ukázal můj pupík. Když jsem uviděl Montyho, zamával jsem mu a šel zpět do domu, přímo do kanceláře.
„Něco jsem vám dovezl," usmál jsem se a na stůl rozprostřel všechny jídla, co jsem v bistru koupil, aby ochutnali.
„Dejte si, dělá to jedna moc hodná rodina, dole u silnice. Je to strašně dobrý," ukázal jsem asi na deset porcí všeho možného, aby si vybrali.
Montaro
V celém domě bylo cítit napětí. Moc se mi to nelíbilo, tak jsem se rozhodl, že zůstanu celou dobu s Ryu. Ten se vrhl hned na práci, co měl přichystanou, s tím, že chce co nejdříve odejít. Ani on se tu dnes necítil moc dobře. Boss se zatím v pracovně neukázal, ale občas jsme zaslechli jeho přísný hlas. Raději jsem proto Ryu nezdržoval. Opravdu bude asi dobré, když se dneska co nejdříve zdekujeme pryč. Jen jsem posedával, nebo přecházel po pokoji.
Když jsem po nějakém čase vykouknul z okna a zahlédl Hiromiho a jeho odhalený pupík, usmál jsem se.
Nálada mi stoupla o pár stupínků nahoru.
Ryu odmítl jíst. Omluvil se s tím, že má moc práce.
„Nezlob se na něj, ale potřebuje být dneska brzy doma, tak spěchá,“ sedl jsem si na zem k malému stolku, kde už Hiromi rozložil všechno to jídlo, co donesl. Vypadalo to opravdu dobře, a já se do toho hned s chutí pustil. Nechtěl jsem mu říkat, že nemáme ani jeden z Bosse dneska dobrý pocit. Nechtěl jsem mu lhát, ale na druhou stranu, nikdy jeden neví, kdo poslouchá za těmi tenkými stěnami nebo za dveřmi…
Hiromi
„To nevadí, chápu to,“ mávl jsem rukou ke dveřím.
Zpoza nich to přímo řvalo vztekem, který si strýček vybíjel na ostatních. Byl jsem rád, že tam nejsem taky.
„Na, zkus to,“ nabral jsem jedno sousto a dal ho Montarovi do úst.
Potom jsem nabral další a šel k Ryuovi, a taky mu ho dal úst.
„Vím, že spěcháš, ale když nic nesníš, udělá se ti špatně,“ mrkl jsem na něj a odsunul mu papíry stranou, abych ho odvedl ke stolu.
„Vážně je to dobré. Zklidní to nervy. Jen zkus něco, aby se ti nesevřel žaludek, až ta saň přijde, a že přijde,“ povzdechl jsem si a zatlačil mu do ramen, aby si sedl.
Sám jsem se usadil vedle Montara a občas mu něco dal do pusy. Líbilo se mi, jak si to užívají. Bylo vidět, že po chvíli i Ryu něco snědl a byl klidnější. Nemohl jsem si nevšimnout občasného pohledu na nás dva, a taky toho, že se usmál, když nás spolu viděl.
Montaro
Hiromi má nejspíš dar ovlivnit lidi, aniž by si to sám uvědomoval. Už jen to, že Ryu bez řečí šel a přisedl si k nám… Jedli jsme to, co nám donesl. A i když to nebylo uvařeno tady v té nádherné kuchyni, musel jsem uznat, že to chutnalo výborně.
„Někdy mě tam musíš zavést, opravdu to chutná dobře,“ pokýval jsem hlavou, když mi do pusy strčil další kousek.
Kdyby nebylo toho rozruchu v domě, které způsobil Boss, nejspíš by to bylo ideální odpoledne.
„Omlouvám se, ale musím dodělat práci. Děkuji za dobré jídlo,“ poděkoval Ryu.
Zvedl se a šel pokračovat ve své práci. Bylo však vidět, že je už o něco klidnější, a šlo mu to i o poznání rychleji. Ale i tak jsem ho nechtěl zdržovat, tak jsem ho nechal být a šel se posadit na sedačku.
„Ten večer platí, nebo budou nějaké změny?“ zeptal jsem se Hiromiho a ukázal rukou na dveře, odkud k nám neustále přicházel rozzlobený hlas Bosse, aby bylo jasné, co těmi změnami myslím.
Hiromi
„Plány? Ne, ty se nemění. Jak jsem říkal, já můžu všechno, na mě hnusný nikdy nebyl. Ale… Podle všeho je to něco, co ho hodně naštvalo, takže pokud to budete mít hotové, vážně rychle utečte,“ usmál jsem se a posadil se na chvíli vedle Montara.
Chtěl jsem ho políbit, ale nevěděl jsem, jak se mám chovat, když je tu s námi i Ryu. Pořád nevím, jak to ti dva mezi sebou mají, a podle všeho ho má Monty vážně rád.
„Ryu,“ křikl strýc hned, co rozrazil dveře a jak velká voda vtrhl do místnosti.
„Jestli máš hotovo, tak jděte. Dneska to stačí,“ mluvil dost naštvaně a přebral si od Ryu udělané papíry.
Když jsem se pohnul na sedačce, hned ke mně zaměřil pohled, a jeho výraz se z naštvaného změnil na milého.
„Ty jsi tady? Běž si užít den, dokud je hezky. Máš dost peněz? Nechceš nějaké?“
Už zase.
„Mám jich dost a za chvíli se jdu chystat. Půjdu s Montym,“ ukázal jsem na něj a zvedl se.
„Dobře, užij si to,“ řekl s úsměvem a potom se dál ponořil do papírů.
Nenápadně v..yšoupl Ryu, aby už šel a sedl si místo něj na židli k počítači. Šel jsem s nimi a doprovodil je k autu, aby už je nikdo nezdržoval, a já mohl být co nejdřív s Montarem.
„Mám tě vyzvednout já, nebo ty?“ usmál jsem se a čekal na odpověď.
Montaro
Když se rozletěly dveře, a dovnitř vrazil naštvaný Boss, vyskočil jsem hned ze sedačky a díval se, co se bude dít. Byl jsem připravený na cokoliv. Ale naštěstí si Boss jen přebral práci a „slušně“ nás vyhodil.
Oddychl jsem si. I když s námi byl teď chvíli Hiromi, přesto jsem byl pořád jak na jehlách. V chodbě už bylo prázdno, a dokonce jsem dneska ani nezahlédl Harunu. Ne, že by mi po něm bylo smutno, ale pokaždé se musí aspoň přijít ukázat.
„Jestli ti to nebude vadit, tak bys pro mne mohl dojet, co? Jen mě prozvoň, a já seběhnu dolů. Moje číslo sis uložil, nebo smazal?“ pousmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak jsem mu ten první den volal.
Hiromi
„Mám ho. Budu tam, tak za hodinu," usmál jsem se a rychle ho políbil, než jsem šel zpátky do domu.
Bylo tam znatelnější ticho než předtím. Z kanceláře jsem uklidnil zbytky jídla a vyhodil je, aby to tu měl strýc čisté, a pak se šel převléct. Slušelo mi to jako vždy, a i po sprše jsem se cítil líp.
Vzal jsem auto a zamířil za Montym. Během chvíle jsem stál před domem a prozváněl ho.
Montaro
Dorazili jsme domů, a bylo vidět, že si Ryu oddechl. Cítil se v Kiově společnosti dobře, a řekl bych, že i bezpečně. Přál jsem jim to. Konečně můžu říct, že je můj malej bráška zamilovaný, a šťastně. Zatím neměl moc štěstí na chlapy, ale Ryu, zdá se, mu vynahradil všechny ty ztracené vztahy a léta.
Byl jsem rád za ně oba.
„Budu večeřet ve městě a přijedu nejspíš až ráno. Nebojte, budu tu včas,“ ohlásil jsem, když jsem vyšel z koupelny osprchovaný a převlečený v čistých věcech. Jen jsem ještě zaběhl do svého pokoje, abych v kapse schoval malou lahvičku gelu.
„Kde budeš spát?“ zastavil se u mě táta a podezřívavě se na mě díval.
Mrknul jsem na Ryu, jestli nezmínil něco o dnešní Bossově náladě, ale ten jen nenápadně zavrtěl hlavou.
„Jedeš do Bossova sídla?“ zeptal se mě bez okolků táta.
„Ne. Neboj, nejedu tam a ani tam nebudu přespávat. Ráno přijedu včas, neboj se,“ rychle jsem otevřel dveře a vyšel ven, abych se vyhnul dalším tátovým dotazům.
Telefon mi už prozváněl v kapse, a já nechtěl nechat Hiromiho dlouho čekat.
Vyšel jsem z domu a zamířil rovnou k autu, které jsem už znal.
„Tak kam to bude? Kde mají dobrý pití?“ usmál jsem se na Hiromiho, když jsem si zapínal pás.
Hiromi
Usmál jsem se na Montyho, když si sedal a pásal se.
„Tak když to necháváš na mě, tak bych o jednom místě věděl,“ nastartoval jsem a jel na, mě dobře známé místo, jen jsem tam od návratu do Japonska nebyl.
Pořád mě tam ti dva zvali, ale já nějak nenašel odvahu se vrátit do těch starých časů kdy byla máma ještě zdravá. Oba ji měli moc rádi, vlastně každý ji měl rád.
Zastavil jsem a vystoupil. Ukázal jsem na z venku dobře vypadající malý bar, a chytil Montyho za ruku. Líbilo se mi se s ním držet, sice to nebylo tak úplně citové, jak bych si přál, ale to mi stačilo. Měl jsem ho ještě pár dní pro sebe a hodlal jsem si to užít.
„Hi… Hiro… Ty blonďatej ďáble. Aki… je tu Hiro…“ křiknul od baru Kuro a hnal se k nám.
„Co? Kde?“ vyšel z kuchyně hezky upravený muž a taky mířil k nám.
„Ahoj, to je můj… přítel, Montaro,“ usmál jsem se a nějak se ani nepřemýšlel nad tím, jestli to oslovení třeba nebude Montymu vadit.
„Ach… Je to kus. No… pojďte si sednout k baru. Udělám ty nejlepší koktejly, jo? A Aki… Dej na talíře ty dobrůtky, jak děláš,“ usmál se Kuro a šel směrem k baru.
„Přijel jsi do Japonska sám, nebo je tu i tvoje máma? Chtěl bych od ní podepsat tu novou knihu. Podívej, mám ji všude sebou, od té doby, co nám svěřili malého, tak ji pořád čtu,“ vtáhl zpod baru knihu, kterou jsem tak dlouho neviděl.
„Byla její poslední,“ přejel jsem prsty po obalu, který vypadal, jak kdyby se ho nikdo nedotkl.
„To psala máma,“ podal jsem ji Montymu, aby se podíval a otočil se na Kura.
„Máma před dvěma roky umřela, a já se nastěhoval ke strýci, je to tu kousek. Promiň, že jsem se dřív neukázal, ale… Neměl jsem moc sílu vzpomínat,“ povzdechl jsem si.
„Ježiši… Je mi to moc líto. Upřímnou soustrast. No… Popojedeme, to není hezké téma,“ usmál se na nás a začal míchat ty nejlepší koktejly, které jsem měl tolik rád už na škole.
Montaro
Ten bar byl menší, ale příjemný. Dýchala z něj taková rodinná atmosféra, podobně jako u Yumiko. Akorát, že tady se nepohybovalo tolik vysokoškoláků. Dokonce se Hiromimu dostalo i vřelé uvítání. Bylo opravdu vidět, že ho tu rádi vidí… Hiromi mě představil jako svého přítele. Nevadilo by mi to. Asi by se mu lehce neříkalo, toho jsem poznal před pár dny a spíme spolu.
Ale Aki a Kuro se mi zdáli fajn. Byli pohlední a evidentně tvořili pár…
Podíval jsem se na knihu, která ležela na baru. Vzal jsem ji do ruky a zběžně ji prolistoval. Měl jsem pocit, jako bych nahlédl do Kiova pokoje, nebo do tátovy pracovny.
„Hiromi, jestli ti to nevadí, chci se na něco zeptat. Tvoje máma… žila tady v Japonsku? Pracovala tu, nebo tu i studovala?“
Nějak jsem začínal mít pocit, že by to mohla být spojitost s tím, jak se teď táta chová.
Hiromi
Přijal jsem pěkně vypadající koktejl, a jeden přistál i Montymu na tácku před ním.
„Kuro dělá skvělé koktejly podle toho, co cítí z člověka, každý je ušitý na míru,“ usmál se Aki, když nám podával na bar směs samých chuťovek, které vypadaly báječně.
„Máma? Moc o minulosti nemluvila, a já jako hodný syn, se neptal. Ale z toho, co mi řekla, tak studovala někde tady poblíž. Měla vysokou školu psychologie se zaměřením na malé děti a děti s poruchami. Ale… Moc to nedělala, spíš pěstovala rostlinky a psala tyhle nádherné knihy, tím nás roky živila. Nepovím ti, proč tomu tak bylo, ale asi měla důvod, proč mě držela dál od civilizace a donutila, abych odjel fotit a dál studovat do Ameriky. Proč se ptáš?“
„Hirova máma byla jak anděl na zemi. Vlastně nás u sebe nechala žít, když se o nás na střední dozvěděli rodiče. Proto… Mrzí nás, že jsme to nevěděli, přijeli bychom na pohřeb. Ale… Jak ji znám, tak se nechala rozprášit na útesu dole u moře, co?“ usmál se Aki a já jen přikývl.
„Dejte si,“ popostrčil k nám talíř a zabalené hůlky.
„No, a jak jste se seznámili,“ vychrlil na mě Kuro, a já se zakuckal, jak mi málem do nosu vlítl koktejl.
„Mmmm… Víš, jaký jsem hajzlík, něco podobného zažil i on,“ usmál jsem se, a oni se začali nahlas smát.
Moc dobře mě znali a dál se ani ptát nemuseli.
Montaro
„Jen tak se ptám. Zaujalo mě to, protože táta je psycholog a mladší bratr taky,“ položil jsem knihu na bar.
Přisunul jsem si koktejl a napil se. Musel jsem uznat, že mi opravdu chutnal. Ale tak nějak trochu bodlo do mého ega, jak potom Hiromi zmínil, jak jsme se seznámili. Podle jejich reakce, jim to nejspíš bylo jasné.
„No, tady Hirovi se nelíbilo, že jsem jeho kámoše prohodil stěnou,“ zašklebil jsem se.
Rozhlížel jsem se kolem sebe. Nebylo tu moc lidí, ale přesto jsem měl pocit, že to nikomu nevadilo. Jako by tu měli své stálé hosty, kteří jim v pohodě zvládli zaplatit živobytí, a ještě si něco našetřit.
Večer příjemně ubíhal, a já pil už druhý koktejl. Víc jsme se rozpovídali, a já už cítil, že mi to začíná stoupat mírně do hlavy. Kdo ví, kolik alkoholu v tom koktejlu je. Těmi přísadami to bylo dobře zakamuflované, a pilo se to samo.
Sem tam jsem se naklonil k Hiromimu a otřel se o něj. Chvíli jsem měl také položenou ruku na jeho stehně, a vzdálenost mezi námi byla čím dál menší.
Hiromi
Byl to vážně moc pěkný večer, a to, jak se ke mně Monty přibližoval, ho ještě víc zpříjemňovalo. Nakonec jsem nemohl to napětí mezi námi vydržet a otočil se k němu, abych se mohl víc naklonit a otřít se svou tváří o jeho. Políbil jsem ho prvně na tvář a potom jemně na rty. Tady to nikomu nevadilo. Stejně stálí štamgasti věděli o orientaci majitelů, a chodili sem podobně smýšlející. Byla to prostě svoboda, a taky…
„Myslím, že jsem se trošku připil, i když je to v mém případě nemožné,“ zašeptal jsem mu do ucha, ale zůstal k němu nakloněný.
„Jestli chcete, tak je nahoře jeden byt volný, než ho pronajmeme. Tady jsou klíčky. Je jen skromně zařízený, ale lepší než hotel,“ zasmál se Aki a položil před nás na bar klíče od bytu.
„My už taky půjdeme, stačí to ráno jen nechat na baru a zavřít dveře,“ dodal Kuro a šel sbírat nádobí.
„Tak co?“ znovu jsem zašeptal a zadíval se Montymu do očí.