Hiromi
Nechápal jsem, proč jejich otec hodil klíče na stůl a naštvaně odešel. Ne… Nejspíš jsem to chápal, ale nevěděl jsem, proč za ním hned oba bratři letěli jak střely. Už jsem si dost věcí dal dohromady. Třeba i to, že Ryu nejspíš chodil s Montyho bratrem, proto ho i jako bratra bral. Ale vyrazilo mi dech, že tak rychle Monty šel za ním. Tak nějak jsem si začal uvědomovat tu bolestivou pravdu, že tu za pár dní už nebude, a já se ocitnu sám bez něj. Byla tu jedna možnost, ale to jsem nemohl zatím udělat, protože jsem nejprve potřeboval poznat svého vlastního otce. Jak hrozně špatně se s ním budu loučit, když vím, jak moc jsem se do něj zamiloval. Ale tohle není telenovela a nejspíš to ani nedopadne dobře. Nejsem pro něj jediný a ani nebudu.
„Co se stalo? Je tvůj otec v pořádku? Nebyl zraněn? Moc jsem toho neviděl, byl tam trochu zmatek,“ podíval jsem se na Montyho a čekal, až si sedne zpátky.
„Půjdeme ke mně? Nebo musíš odjet?“ naklonil jsem hlavu a díval se mu do očí.
Proč je ten jediný člověk, který mi dokáže tak silně rozbušit srdce, a přitom mi od začátku dává najevo, že je to jen na chvíli?
Montaro
Pozdravil jsem se s Ayanem, který hned přispěchal k Ryu, a zvědavě jsem se podíval na toho mladýho, který s ním přišel. Tak to je ten jeho ocásek? Myslím, že se Shintarem budeme mít další objekt… Už si nebudeme muset dělat srandu jen z Kioshiho…
Vrátil jsem se k Hiromimu.
„Táta je v pořádku. Jen tu prostě už nechtěl zůstat. Nejspíš má s tvým ot… s Bossem nějaké nevyřízené účty.“
Přitáhl jsem si ho blíž a políbil ho na rty.
„Můžu zůstat, ale ráno musím být zpátky. No, dobrá zpráva je, že nemusím vstávat v pět, ale o něco později. A zítra s Ryu budu už jen chvíli, protože Kiovi jdou zítra sundávat sádru, a navíc…“ podíval jsem se znovu na Hasegawovic rodinku. „Vypadá to, že už Ryu nebude potřebovat ochranku před svým otcem.“
Byl jsem za to rád, už kvůli Kioshimu. Jedna dobrá věc, co mohl Boss udělat, a to, že jim dal prostor si to mezi sebou vyříkat. Jen doufám, že nebude Ryuův otec špatně reagovat na Kioshiho, jinak bych mu rozbil pusu. A několikrát, ne, jen jednou, jako Kio…
Bylo by fajn, kdyby si i Hiro mohl se svým otcem všechno ujasnit. Přeci jen má už jen jeho, i když o tom nevěděl a je to pro něj šok. Ale na druhou stranu, ať je Boss, jaký chce, je jeho táta a pro Hira to je, jako by znovu získal rodinu.
„Jak jsi na tom?“ zastavil se před námi Ayano, když zkontroloval Ryua.
„Já jsem v pohodě. Jen trochu odřené ruce a asi budu mít modřinu pod okem. Ale jinak dobrý. Raději zkontroluj Kia, dostal pořádný kopanec do žeber. Víš, že měl nedávno nehodu, tak ať máme jistotu, že je v pořádku.“
Ayano jen kývnul, mrknul na Hira, ale pak se vrátil ke Kiovi.
„Tak půjdeme?“ zvedl jsem se a kývl jsem ke dveřím.
Hiromi
„Ale odpoledne bychom měli jet, na večeři je to už naše. Nebo... Rozmyslel sis to?" řekl jsem sklesle a společně s ním zamířil ke mně do pokoje.
Bylo vidět, jak chce jít otec za mnou, ale když viděl můj výraz, okamžitě se stáhl zpátky. Nejspíš vlastnost, kterou mám po něm.
Procházeli jsme chodbu, kde místy leželo pár mužů z ochranky, které dával doktor do hromady, když jsem se na chvíli zastavil u jednoho z Harunovy ochranky. Sehnul jsem se k němu.
„Haruna je v pořádku?" zeptal jsem se, protože on tam zůstal.
„Je, jen čekal na policii, aby to vysvětlil, a vynechali jejich jména a tvoje," ukázal na mě a Montyho.
Chytil jsem Montyho za ruku a už o poznání rychleji zamířil do mého pokoje. Zavřel jsem dveře a hned za nimi ho políbil. Potřeboval jsme to ze sebe nějak dostat, a tohle byla nejlepší možnost.
Montaro
Přešli jsme rychle zahradu a vešli do Hirových pokojů. Jen co se dveře zavřely, pověsil se mi na krk a políbil mě.
Nezůstal jsem pozadu. Chytl jsem ho pevně do objetí a také ho začal líbat. Jako bychom se chtěli ujistit, že jsme oba v pořádku, a právě teď jsme ze sebe dostávali to napětí a nervozitu, která nás ovládala.
„Hi… Hiromi,“ posunul jsem ho po chvíli kousek od sebe. „Měli bychom se umýt.“
Opravdu jsme byli oba zválení a špinaví. Já měl na sobě a kimonu něčí krev a Hiromi…
„Jsi špinavý od trávy?“ udiveně jsem si prohlédl jeho oblečení.
Haori měl v jednom místě roztržené a byly na něm fleky od trávy a hlíny, stejně jako kalhoty. A to nemluvím o tom, že byl zaprášený, a taky jak vypadaly jeho sandále a tobi. Jako by po něm někdo šlapal.
„Nestíhal jsem se dívat kolem sebe, co se děje. Něco se tam stalo i venku?“ popostrčil jsem ho ke koupelně.
Hiromi
Nakonec jsem se na něj přestal tolik tisknout, abychom měli prostor dostat se do koupelny. Celou cestu jsem přemýšlel nad tím, na co se mě zeptal. Vlastně jsem z toho byl já sám zmatený.
„Jo, nějaký chlap se mě snažil unést, a prý když to nejde po dobrém… Ale znáš mě, nedal jsem se a rozhodně jsem s ním jít nechtěl. Toho by měl Haruna dovést, protože jsem ho přenechal svojí ochrance a šel s Harunou za vámi,“ odpovídal jsem, a přitom se svlékal.
Oblečení jsem rovnou házel do prostorného koše na prádlo, odkud to hned druhý den služebná pere. Když jsem se podíval na své tělo, vypadalo pěkně zřízeně. Dost modřin, oděrků a menších ranek, když mě ten blbec párkrát řízl svým ostrým prstenem.
Svlékl jsem se a napustil pořádně teplou vanu se spousty bylinkové pěny, aby očistila naše zhuntovaná těla. Vana byla široká tak pro tři, takže jsme tam oba mohli v klidu relaxovat. Vlezl jsem do ní a poposunul se, aby mohl přisednout i Monty.
„Jdeš?“ usmál jsem se a ukázal na místo za sebou.
Montaro
Hiromi nečekal, napustil vanu a za chvíli se v ní rochnil. Svlékl jsem se, a ještě vešel pod sprchu.
„Nechci zaprasit vanu,“ vysvětlil jsem a pustil na sebe vodu.
Přeci jen jsem byl ještě špinavý, a trocha krve od toho, co už není mezi živými, na mě zůstala. Otřepal jsem se, když jsem mi vybavilo, jak mu kulka proletěla hlavou. Tahle vzpomínka bude jedna z těch nepříjemných.
Když jsem se umyl, vešel jsem konečně do vany za Hirem. Usadil jsem se vedle něj. Přehodil jsem ruku kolem jeho ramen a přitáhl si ho blíž k sobě.
Voda byla příjemně teplá a pěna příjemně hladila pokožku a nádherně voněla.
Byl jsem najednou unavený. Bylo toho na mě moc. To, co se stalo, se odehrálo rychle, ale o to víc to bylo intenzívní. Byl jsem nervózní, měl jsem strach o své blízké a adrenalin mi přitom v tu chvíli rval žíly, že jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, co se může stát, když jsem se vrhnul na toho, co mířil zbraní na tátu.
Možná to je něco podobného, proč mají on a Boss mezi sebou rozepři. Něco, co nemůže táta zapomenout. Možná jsem ho neměl nechat samotného. Ale za chvíli Kioshi pojede domů, tak by to mělo být v pohodě.
„Hiromi, divím se, že to všechno bereš celkem v pohodě. Nejspíš jsem tě podcenil. Je pravda, že tě ještě tolik neznám, no…“
Vážně mám rád někoho, o kom vlastně nevím skoro nic, kromě toho, že je dobrý v posteli? Co v sobě ještě skrývá? Něco jsem měl už tu čest vidět, ale je to opravdu všechno? Nehraje si jen na to, jak je fajn, ale stejně jsem pro něj rozptýlení, jako byl on pro mne? Teď pojedu domů s pěkně zamotanou hlavou…
„Ty horké prameny budou fajn… Pojedu s tebou. Slíbil jsem ti to,“ podložil jsem si hlavu srolovaným ručníkem a pohodlněji se usadil.
Hiromi
„Protože jsem to už zažil. Víš, když jsem žil v Americe, jeden pošahaný fotograf mě tak chtěl unést. Ani nevím přesně proč, nějak jsem neměl chuť se ptát, ale zabránil jsem tomu, a potom jsem se dlouho bál pro někoho fotit. Protože to skončilo u soudu, tak jsem dostal slušné odškodné, a tím se mohl vrátit zpět za mámou. Není moc věcí, které by mě rozladily, protože jsem si prošel docela peklem, když máma onemocněla. Možná to zní divně, ale dost jsem citově ochladl, ale to jsi měl možnost zjistit, už když jsem se my dva seznámili. Jenže… Od chvíle, co tě znám, je to jiné. Bojím se o tebe a… Jsem rád v tvojí společnosti. To je moje pravda,“ povzdechl jsem si a opřel si hlavu o jeho ruku.
„Ty prameny budou pro mě hodně důležité. Nejen proto, že si vše rozmyslím, a potom se budu moct na st… Otce, dívat jinak, ale i proto, že to nejspíš bude poslední šance být s tebou, že?“ zadíval jsem se do vody a cítil, jak se mi zachvěl hlas, když jsem si to uvědomil.
Nechtěl jsem se loučit, ale oba jsme to věděli. Řekl mi to na začátku, a vlastně jsme si nikdy nic neslíbili. Neřekli jsme si, že spolu chodíme, ani že se máme rádi, ale… Přesto jsem věřil, že se to nějak vyřeší, ale nepřišlo to.
Montaro
„Ty ses vážně nenudil, co?“ zavrtěl jsem hlavou, když mi vyprávěl, jak to bylo v Americe. „Táta chtěl, že zítra pojedeme domů. Kiovi už sundají sádru, a Ryu je už se svým otcem v pohodě. Takže proto. Ale slíbil jsem ti to, tak pojedu. Stejně tu mám své auto, tak není problém se vrátit domů sám později. A vlastně,“ přestal jsem se opírat a posadil jsem se, až se voda rozvlnila a přetekla přes okraj vany.
„Mám auto tam u toho podniku. Budu pro něho muset zajet. Jen doufám, že v něm nenajdu nějaké díry po kulkách,“ zamračil jsem se. „Mám to auto docela rád.“
Znovu jsem se opřel a přitáhl si Hiromiho blíž. Bylo to fajn, takhle relaxovat. A že jsme si to oba dva zasloužili. Dnešek byl opravdu náročný, ale byl jsem rád, že se nikomu nestalo nic horšího.
„Půjdeme do postele? Nebo se tu budeme nahřívat celou noc?“ naklonil jsem se a políbil Hiromiho do jeho mokrých vlasů.
Hiromi
Vzal jsem do ruky houbu a navlhčil ji, abych se mohl omýt. Když jsem dokončil očistu sebe, potočil jsem se a trochu omyl i jeho. Nepotřeboval to, ale líbilo se mi ho dotýkat. Takhle jsem si mohl zapamatovat jeho tělo.
Už jen pár dní nás dělí od toho, než se definitivně rozloučíme. Kdyby jen věděl, jak moc mě to bolí, jak moje srdce vždy začne šíleně tlouci, když mě líbá, a jak se prudce zastaví, když řekne, že odchází… Kdyby jen tušil, co k němu cítím… Co by si o mě myslel? Že jsem naivní trouba, co se zamiloval a moc dobře věděl, že pro toho druhého je to jen rozptýlení předtím, než pojede domů? Vážně jsem pro něj znamenal jen ten sex? Kdyby jen… Moc to bolí a já si to uvědomuji až příliš často.
Zadíval jsem se na něj, a potom ho něžně políbil. Ne, tak jako vždy, tohle bylo jiné. Líbal jsem se s ním tak, jak jsem to cítil, žádná přetvářka. Moje pravé já si rázně razilo cestu na povrch a přepralo to kamenné, co ve mně za ty roky nahromadili špatní partneři.
Proč s ním nemůžu být? Proč mě nemá rád? Pár posledních dnů… Pár… Chci být jeho tak často, jak to jen půjde. Kdekoliv… kdykoliv… Jakkoliv… Jen abych si pamatoval vše… Vše, co s ním zažívám a mohl z těch vzpomínek aspoň rok žít.
„Půjdeme do postele,“ řekl jsem po chvíli, co jsem se od něj oddálil, a potom se osušil, abych následně zamířil do svého pokoje.
Montaro
Nepotřeboval jsem umýt, ale i tak bylo příjemné, když byl Hiromi tak blízko a omýval mě. Nezůstával jsem pozadu, a aspoň jsem ho hladil po stehnech. Když vyšel z vany ven, rychle jsem vyběhl za ním. Narychlo jsem se přetřel osuškou, a pak se natáhl po Hiromim, který už byl mezi dveřmi.
Chytl jsem ho za loket a přitáhl jsem si ho k sobě zpátky. Objal jsem ho, jednou rukou jsem sklouznul na jeho nádherný zadek, který vyzýval k tomu, abych si ho osahal. Olízl jsem jeho rty, a pak jazykem lehce vklouznul do jeho úst.
Už ve vaně se ve mně začalo probouzet vzrušení pod těmi jeho dotyky. A čekat, než dojdeme do postele… To bylo pro mne dlouho. Prostě jsem se ho musel dotýkat, musel jsem ho líbat… Bylo to tak opojné.
Pomalu jsem ho tlačil do ložnice, přitisknutý na jeho tělo. Můj vzrušený dech jsem tlumil do polibku, horko svého těla jsem předával jemu svými doteky a otíráním se o něj.
„Cesta z koupelny byla strašně dlouhá,“ přestal jsem ho konečně líbat, když jsme se zastavili u postele.
Nečekaně jsem si ho otočil zády k sobě. Políbil jsem ho za ucho a pak jsem špičku jazyka táhl po linii jeho šíje až na rameno.
„Už se těším na ty horké prameny,“ zašeptal jsem, když jsem se vrátil k jeho uchu.
Jemně jsem ho do něj kousnul, a pak ho potlačil na postel, abych mohl ústy zmapovat každý kousek jeho zad a páteře, po které jsem postupoval až dolů…
Hiromi
Zapřel jsem se rukama o matraci a klekl si na ni tak, aby se ke mně ze všech směrů lépe dostal. Už když se mě dotýkal během naší cesty sem, myslel jsem, že zešílím. Moje srdce divoce tlouklo, jak kdyby se chtělo vydat na cestu z mého hrudníku a dávalo až příliš hlasitě najevo, jak moc jsem do něho blázen. Mohl jsem si lhát, že to před ním dokážu tajit, ale moje tělo si dělalo, co chtělo i bez mého souhlasu. Stejně bych se nebránil. Nikdy bych mu neřekl ne, i kdybych na tom byl sebehůř. Je to nádherný chlap, kterému se líbím, aspoň to. Nepotřebuji nic jiného, když se mnou ještě těch pár posledních dní bude. Neříkám, že to zvládnu až do konce a v klidu se s ním rozloučím. Nejspíš poslední den uteču, aby neviděl, jak moc mě to bolí, ale do té doby… Chci mít vše, co mi může dát.
Vystrčil jsem víc zadek a otřel se o jeho klín, který už rozhodně nebyl nečinný.
„Chci to… Moc tě chci,“ zašeptal jsem a ruku stáhl dozadu, abych ho pohladil po stehně.
Při putování po té jemné pokožce, jsem jen jemně promnul jeho kulky, a prstem, kam to šlo, pohladil penis, který se hlásil o svoje slovo. Zaklonil jsem hlavu a podíval se na něj vyzývavým pohledem, který jasně říkal, co chci. Ale kdyby to nevěděl, pro jistotu jsem si provokativně olízl rty.
Montaro
Bylo mi jedno, co mi Hiromi říká. Měl jsem před sebou lákavě vyhlížející dírku, kterou jsem rozhodně nechtěl nechat bez povšimnutí. Aspoň trochu ho polaskat, uvolnit ho, vydráždit ho na maximum.
Táhl jsem jazyk po rýze až k ní. Podráždil jsem ji na povrchu, a pak na ni začal víc a víc dorážet. Rukama jsem roztahoval jeho zadeček, aby se mi ani na moment neschoval. Vlhčil jsem jeho vstup a vnikal dovnitř jak to jen šlo.
Když jsem viděl, jak moc Hiromi touží po našem spojení, natáhl jsem se pro gel. Skápnul jsem trochu na jeho zadeček a nechal ho stéct po rýze až k jeho dírce.
„Taky tě chci…“ pohladil jsem ho po zádech, zatím co jsem prsty druhé ruky zastavil gel u jeho otvoru a následně je vsunul dovnitř, abych ho dobře promazal.
To všechno, co jsem dělal, to, jak to Hiromi prožíval, ve mně probouzelo čím dál větší touhu. Už jsem nedokázal skrýt ani svůj vzrušený dech. I mé prsty na jeho zádech zanechávaly červené čáry na kůži, když jsem je zatnul o něco víc.
Narovnal jsem se a nastavil se proti němu, protože jsem to už nedával. Tlačil jsem se na jeho zadeček, ale nevnikl jsem dovnitř. Chytl jsem ho za obě půlky a pěkně je od sebe roztáhl.
„Jsi připravený?“ s těmi slovy jsem do něj najel…
Hiromi
„Tak si to vezmi. Proč se mě tedy ptá… Ach…Haaa…“ zasténal jsem, když do mě najel, a já cítil, jak se jeho tvrdost ve mně ztrácí, jako by byla součást mého těla.
Byla pravda, že od našeho prvního sexu, se moje tělo zcela změnilo. Jeho průniky byly jednodušší a nebolely. Cítil jsem se s každým dalším orgasmem, který mi během té doby dopřál, víc a víc jeho. To, co moje tělo v tuhle chvíli prožívalo, bylo tak skvělé, že jsem jen slastně přivíral oči a užíval si tu vášeň, která nám nikdy nechybí. Není to jen v něm, ale i ve mně. Nikdy jsem nezůstal pozadu, a ať to bylo sebe tvrdší, ještě víc jsem se narážel na jeho klín, abych cítil tu hloubku jeho přírazů, které jsem potřeboval.
Moje prsty se bořily do jeho pokožky na stehnech, jak jsem si ho k sobě ještě víc přitahoval. Miloval jsem tu jeho velikost, která uvnitř mě vyplňovala každý kousek a nedávala mi možnost pochybovat o tom, že tohle je prostě dokonalé. Od začátku si naše těla rozumí, a to až příliš dobře. Je nádhera se s ním milovat. Teda… Vím… že je to jen z mé strany, ale i přesto to prostě nedokážu brát jen jako nezávazné zabití volného času. Prostě ho miluji, i když mu to nikdy neřeknu, ale je to tak.
Stáhl jsem si ruku na penis a začal si ho honit stejnou frekvencí, jaké byly nájezdy do mého análku. Vše uvnitř mě bouřilo, a horečka se rozšiřovala do mého těla neuvěřitelnou rychlostí, tak dobře mi bylo.
„Mon… Montaro… Monty… Aaaaaaaa…. Ach… Haaaa…“ sténal jsem nahlas a propínal se vstříc jeho nemilosrdné až zvířecí vášni, kterou mi tolik dával.
Montaro
To všechno se nedalo ani popsat slovy. Možná kdybych byl dobrý spisovatel. Ale ani tak žádné slovo, které znám, by nevyjádřilo to, co jsem cítil při milování s Hiromim.
Tak úžasný pocit, že jsem se ztrácel sám v sobě. Nebyl jsem schopen reagovat jinak, než jak mi určovala ta touha, to vzrušení a ten skvělý pocit, když jsem prožíval jeden z těch skvělých orgasmů, který jsem s ním měl.
Plnil jsem jeho zadeček svým poděkováním za skvělý sex. Svíral mě v sobě, když i on prožíval své uspokojení, a jeho hlasité vzdechy a sténání lahodily mým uším, jak ta nejkrásnější skladba, napsaná jen pro tuhle chvíli.
Miluji tě, Hiromi, běhala mi neustále jedna jediná myšlenka v hlavě, když jsem s přerývaným dechem na něj dolehl. Svaly, vlastně celé tělo, se mi ještě chvělo, když vše pomalu odeznívalo. Usmíval jsem se, a přitom mi bylo najednou smutno.
Tohle za chvíli skončí. Ještě pár dní a já se vrátím domů. Kdo ví, jestli ho ještě uvidím, zvlášť potom, co se stalo, a táta dal jasně najevo, jaký má k bossovi, Hiromimu otci, postoj.
Chytl jsem Hira pod bradou a natočil si jeho hlavu tak, abych ho mohl políbit. Pro teď… pro těch pár dní, co spolu ještě budeme, mu chci dát to nejlepší ze sebe, co můžu.
Hiromi
Cítil jsem, jak se vše žene jen do jednoho místa a ve chvíli, kdy on mě plnil, já už neudržel svoji spokojenost na uzdě. Pevněji jsem si stiskl penis a přivodil si tak silný orgasmus, že jsem se skoro nedokázal udržet na nohou. Naklonil jsem se za jeho rukou a políbil ty úžasné plné rty, z kterých šílím. To blaho, které se samovolně rozlévalo v mém těle, byl naprosto dokonalé. Prostě jsem si užíval naprosto každý okamžik, který s ním ještě strávím.
Kdyby jen věděl, jak moc jsem se do něj zbláznil. Co kdybych… Ne… Nemůžu mu to říct, ukázal bych, jak moc nechápu to, co mi na začátku řekl. Odjede… Vím to a ubližuje mi to tak, že asi…
Zapřel jsem se na kolenech a nadzvedl se tak, abych měl obě ruce volné. Chytil jsem jednu jeho ruku a přitáhl si ji na hruď, aby cítil pod prsty, jak moc silně mi bije srdce. Věděl jsem, že mu to nemůžu říct, ale chtěl jsem, aby to aspoň nějak cítil. Moje polibky se prohloubily, jak moc se mi to líbilo.
„Monty… Já… Monty,“ šeptal jsem jeho jméno.
Tolik jsem chtěl mluvit, ale nešlo to… Neokázal jsem to vypustit z úst, už jen proto, aby mě to nebolelo.
Montaro
Líbali jsme se, a já nechtěl přestat, ani když se Hiromi pokoušel něco říct. Musel jsem ho líbat. Cítit jeho chuť i otření o jeho hebký jazyk. Chtěl jsem si to dobře zapamatovat, až budu zase sám.
Sesunul jsem se z něj na bok a přikryl jsem nás peřinou. Rukou, schovanou pod dekou, jsem ho hladil po zádech a díval se do jeho nádherných očí, které měly ještě ten zvláštní lesk.
„Mám tě zítra ráno vzbudit? V kolik hodin pojedeme do těch lázní?“
Nějak se mi nechtělo vstávat, abych se šel umýt, a ani jsem nevěděl, o čem mám teď mluvit. Hlava, která se mi na chvíli vyprázdnila při našem milování, se teď znovu začala plnit vším možným. Něco se mi líbilo, něco však ne. Ale v tuhle chvíli jsem chtěl myslet pouze na to, že jsem s Hiromim. Ne na to, že brzy odjedu…
Zatraceně. Nastavil jsem laťku při našem prvním setkání, a ta se teď bude těžko přeskakovat.
Hiromi
Svalil jsem se společně s Montym na postel a pevněji si k sobě přitáhl jeho krásně veliké ruce, které mě tak silně svíraly. Tolik se mi nechtělo odcházet, byť jen do koupelny, a tak jsem jen ležel a nechával se unášet tím vším, co tu v tenhle okamžik vládlo.
„Vzbuď mě, až se ti bude chtít vyrazit. Nevím, co si ještě musíš vyřídit a tak, takže si řekni. Máme tam být tak do šesti večer, protože už večeři budeme mít připravenou na verandě, co máme u pokoje. Jak říkám, je to dost honosné místo, takže si to musíme užít,“ usmál jsem se a políbil ho na klouby na rukách.
Montaro
„Jo, vzbudím tě,“ přitiskl jsem se k němu ještě víc.
Bylo mi tak opravdu dobře. Naposledy se ke mně tulil akorát tak Bako s Aidou u nás na farmě. A teď… Prakticky, kromě první noci, jsem s Hiromim skoro pořád. Usínám vedle něj, budím se vedle něj. Tak moc jsem si na to zvykl, že se toho těžko budu vzdávat. Možná už ani ty chlupaté potvory k sobě do postele nepustím. Ledaže bych řekl Shintarovi, aby si ke mně lehl… No, ale s tím si zase užiju akorát tak kecání o blbostech a jeho zdravotní sestřičce.
Ne… Nikdo nejspíš nenahradí Hiromiho…
Netrvalo dlouho a Hiro usnul. Já už taky prakticky podřimoval, ale kručení v břiše mě nakonec zcela probralo a nedovolilo mi už usnout. Opatrně jsem se vyplížil z postele. Hodil jsem na sebe Hiromiho tepláky, co ležely na křesle, a přehodil přes sebe jeho haori, které jsem měl trochu kratší, ale aspoň trochu mě skrylo.
Vyšel jsem z pokoje a přešel zahradu do hlavního domu. I když už tu nebylo tolik lidí, přesto bylo na chodbě ještě živo, i přes pokročilou noční hodinu.
„Kde je Hiromi?“ ozval se vedle mne známý hlas.
Haruna mě chytl za loket a zastavil v chůzi. Bylo vidět, že se vrátil zřejmě před chvílí, protože byl ještě ve slavnostním kimonu, které však v tuhle chvíli už moc slavnostně nevypadalo.
„Hiromi je u sebe. Spí,“ odpověděl jsem mu a vytrhl se z jeho sevření. „Pusť mě, jdu vyžebrat něco k snědku. Nestihl jsem se kvůli tomu všemu ani navečeřet.“
Neměl jsem náladu se s ním dohadovat. A on zřejmě taky ne. Bylo vidět, že je unavený a nejraději by zalezl do postele. Ale jako šéf ochranky si to nemohl dovolit, dokud nebylo všechno v pořádku a postaráno i o jeho lidi.
„Boss tu není?“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Boss je… No, vzadu na druhé straně zahrady. Je tam takový menší domek…“
„Jo, ten jsem viděl, to je jeho pokoj?“
„Ne. Jen tam má jednu takovou povinnost. Něco jako: Řekni mi, co víš, hajzle. Kdo tě poslal… a tak podobně.“
„Aha,“ protočil jsem oči. „Víc nemusím slyšet. Sorry, ale nechci nechat Hira samotného, takže jdu,“ mávl jsem rukou ke kuchyni.
„Ty, poslouchej,“ znovu mě chytl Haruna za loket a mírně se na mě zamračil. „Nevím, jestli ti to dochází, ale Hiro je do tebe nejspíš zabouchnutej. Teda jako nechápu ho, protože na tobě nic hezkýho není… Ale on je jako moje rodina. Jestli mu ublížíš…“
„Blbost,“ zašklebil jsem se. „To, co říkáš je blbost. A pokud bych mu ublížil, tak co? Dělal bych ti ochranku? Běž si za svými lidmi a neopruzuj ty normální uprostřed noci.“
Odstrčil jsem ho, protože mě začalo štvát, kam ten hovor směřuje.
Nevěřím tomu, že by do mě byl Hiromi zamilovaný. Nechová se tak. Bylo jasné od začátku, že jde jen o sex. A s ním… dobrý sex…
S podmračeným výrazem jsem vešel do kuchyně, abych poprosil o trochu jídla a kávu. Kuchařka tam stále byla, když se starala o jídlo a pití pro lidi, co tu ještě v domě byli.
Hiromi
Usnul jsem a nějak nevnímal svět kolem sebe, dokud se mi nezačaly zdát hrozné sny, co mě dost vyděsily. Byly opravdu hrozné… Neustále se mi v nich opakovalo, jak někdo zastřelil Montara. Škubem jsem se probudil a okamžitě se posadil na posteli. Když jsem ale zjistil, že tu Monty není, vyskočil jsem z postele, jak kdybych seděl na hřebících. Rozhlídl jsem se po celé místnosti a zavolal jeho jméno, ale nic… Nikdo se neozval. Začal jsem vyšilovat. Natáhl jsem si tepláky, které jsem si vytáhl ze skříně, ty moje tu nějak nebyly, a ještě jsem si vzal tričko.
Vyběhl jsem do hlavního domu a všude ho očima hledal. Nechtěl jsem řvát, abych nezburcoval celý dům, ale nervózní jsem byl. Už jsem málem vešel do kuchyně, když jsem se zarazil, když jsem na konci chodby uviděl „otce“, který byl celý od krve, a právě si otíral ruce do nějakého hadru. Samozřejmě mě napadaly jen ty nejčernější myšlenky.
„Hiro… Hiromi…“ natahoval ke mně ruce a blížil se na můj vkus až moc rychle.
„Monty? Montaro? Jsi tu někde?“ instinktivně jsem křikl a nespustil oči z jeho stále zakrvácených rukou.
Už se dotýkal mé tváře, a já cítil, jak se ve mně vše stahuje a srdce mi šílí, když nevím, kde Monty je.
Montaro
Kuchařka přikývla na mou prosbu, avšak právě měla plné ruce práce s přípravou jídla pro ostatní. Tak mi jen ukázala, kde a co je, a nechala mě, abych si to nachystal sám. Kávu měla uvařenou, tak jsem si jen nalil do hrnku a při práci jsem už upíjel. Právě jsem krájel sushi, když jsem uslyšel Hiromiho, jak zakřičel. Trhnul jsem sebou stejně jako kuchařka, jak se to rozlehlo chodbou. Drcla do mě, a já v tu chvíli ucítil ostří nože ve svém prstu.
„Kruci,“ zaklel jsem a hned se chytl za prst, abych nezakrvácel skoro hotové jídlo.
„Promiňte!“ zvolala nešťastně kuchařka a hned mi podávala utěrku, abych si to zabalil. „Donesu lékárničku Opravdu se moc omlouvám.“
Byla z toho celá nešťastná, div se málem nerozbrečela.
„To je v pořádku,“ uklidnil jsem ji. „Nedával jsem si pozor. Opravdu se nic neděje.“
Usmál jsem se na ni, ale vzal jsem si utěrku.
„Opláchnu si to, a pak to zalepím. Není to tak strašný.“
Vyšel jsem ale rychle s těmi slovy na chodbu, abych se podíval, co se děje.
„Hiromi?“
Ten měl ale upřený pohled na svého otce, který se k němu blížil, a nevnímal mě.
„Hiro!“ zvýšil jsem hlas, aby mě zaregistroval. „Děje se něco?“
Hiromi
„Co…C…Co… Co jsi udělal?“ zeptal jsem se a stále z něj nespouštěl oči, když už byl na dosah ode mě.
Zastavil se a konečně si prohlédl své ruce, ale v tu chvíli se podíval na někoho, koho jsem jen matně slyšel mluvit blízko sebe. Prudce jsem se otočil a zahleděl se na něj…
„Monty,“ oddechl jsem si.
Ihned jsem k němu došel a přitiskl se na jeho hruď. Nedokázal jsem však zastavit to moje šíleně bušící srdce, které mi málem z toho všeho vyskočilo z hrudi.
„Jsi… Jsi v pořádku?“ podíval jsem se na jeho ruku, která byla zabalená do utěrky a skrz ni trochu prosakovala krev.
„Já… Bál jsem se,“ konečně jsem se začal trochu uklidňovat.
Podíval jsem se zpět na otce, který tam stále stál a nechápal, co se to děje.
„Hiro… Ještě to chce asi čas,“ povzdechl si, a bez dalších slov odešel od nás pryč.
Tohle vše na mě nějak dolehlo… Snad jsem si konečně uvědomil, jak moc nebezpečné je, být v téhle rodině, a že když mám někoho rád, jako Montyho, vystavuji ho možnosti, že ho zastřelí, nebo i něco horšího. Znovu jsem se k němu přitiskl, abych cítil jeho teplo. Uklidňovalo mě to.
Montaro
„Jo, jsem v pořádku. Byl jsem v kuchyni a chystal jsem nám něco k jídlu, ale byl jsem trochu nešikovný,“ zvedl jsem ruku zabalenou v utěrce.
Udiveně jsem na něho hleděl, když se na mě přitiskl a celý se přitom chvěl. Boss se na něj ještě chvilku díval, ale pak se slovy, že to chce ještě čas, odešel.
„Spíš mám pocit, jako by se stalo něco tobě,“ chytl jsem ho za rameno a mírně Hiromiho od sebe odtáhl. „Mám hlad, ale nechtěl jsem tě budit. Půjdeš se mnou do koupelny? Musím si to umýt a ukázat vaší kuchařce, že jsem v pořádku a prst je celý.“
Sklonil jsem se k němu a políbil o do vlasů. Stále byl nesvůj, a mi to nějak divně stahovalo srdce. Jako by mi to bylo líto. Takový ten pocit, když se něco děje někomu, koho má člověk rád.
Hiromi
„Co? Ne… To nic,“ řekl jsem zmateně a podíval se na otce, jak se od nás vzdaluje do své pracovny.
Stejně jsem se nemohl zbavit toho divného pocitu, který ve mně od té chvíle až příliš narůstal. Strach z toho, že ho opravdu může kdokoliv zabít, když bude se mnou. Jenže… Nemusel jsem se tak bát, přeci jen… On necítil to, co já, pro něj to byla jen zábava… Hra… Ale pro mě už dávno ne.
„Pojď,“ podíval jsem se konečně pořádně na jeho ruku a vedl ho do koupelny.
Vlezl jsem tam a vytáhl lékárničku, která tam pro všechny případy byla nachystaná.
„Trochu to zaštípe,“ řekl jsem ve chvíli, kdy jsem mu na to nastříkal dezinfekci, a potom otřel od trochu zaschlé krve.
V tomhle jsem měl průpravu. Mamince jsem neustále ošetřoval ranky a nějaká říznutí, které měla ze zahrady, později i od injekcí, když se špatně píchla. Přiložil jsem polštářek na sátí krve, a potom mu to přelepil náplastí. Dával jsem si pozor, abych mu neublížil.
„V pořádku? Nechceš něco proti bolesti?“ zeptal jsem se ho a zadíval se mu do jeho krásných očí.
To mi bude chybět… Vážně mi moc bude chybět… Ani neví jak moc.
Montaro
„Jsi ta nejlepší zdravotní sestřička, s kterou jsem měl tu čest s... se seznámit,“ dodal jsem rychle.
Říct v tuhle chvíli, že jsem s několika spal, by asi teď nebyl ten nejlepší nápad.
„Děkuji za profesionální ošetření,“ vztyčil jsem prst a pořádně si ho prohlédl. „A neboj, na bolest nic nepotřebuji, je to jen říznutí, nic víc.“
Ještě jsem Hiromiho políbil jako poděkování.
„Musím ještě do kuchyně, aby kuchařka viděla, že jsem na živu, a mám tam rozdělanou večeři a rozpité kafe. Najíš se se mnou? Nebo to vezmeme k tobě?“
Chytl jsem Hiromiho kolem ramen a vedl ho do kuchyně. Nevzal jsem ho za ruku, i když jsem moc chtěl. Dal bych tím najevo, jak mi na něm záleží, a nemyslel jsem si, že by on mohl moje city opětovat. Chová se hezky, ale je to prostě hodný kluk od přírody, i když si to nechce přiznat.
„Všechno je v pořádku, prst mám celý a Hiromi se o to odborně postaral,“ ukázal jsem kuchařce s úsměvem svůj zalepený prst, jen co jsme vešli do kuchyně.
„To jsem ráda. Vážně je mi to moc líto,“ oddechla si a hned na to ukázala na tác, kde bylo nachystáno jídlo. „Dodělala jsem to, a tady jsem vám přidala vodu a kávu.“
Hiromi
„Je mi jedno, kde to budeme jíst, jen… Budu rád v tvé společnosti,“ usmál jsem se, i když mi to moc nešlo, a šel s ním do kuchyně.
Byl jsem rád, že nám to kuchařka dochystala, a popravdě jsem začal mít také celkem hlad.
„Vlastně mám asi také hlad… Nějak jsem celý den nic nejedl,“ povzdechl jsem si a napil se vychlazené vody z ledničky.
Popravdě… Dost často jsem si všímal toho, jak mě v určitých situacích od sebe odstrčí. Nebo, když má možnost, že mě nechytne za ruku… A další maličkosti, které dost naznačovaly to, co jsem si stejně již dávno uvědomoval.
Nemá mě rád… Necítí to, co já, a to mě ničí. Tohle je náš poslední víkend… Musím si zapamatovat vše… Vše, co se jeho týče, abych ho měl pořád u sebe. Nejspíš ho uvidím, až budu chtít poznat jeho rodiče, ale to on už bude s někým jiným. Lhal bych, kdybych řekl, že to nebolí, protože bolí, a moc… Ale nic s tím nenadělám. Možná kdyby jen někdy něco projevil… Ukázal, že mě má aspoň trochu rád. Ale to tu ukazuju jen já, a ještě to on ani nevidí.
Musím si to vše užít, a potom to hodit za hlavu… Nebo spíš až potom řešit. Teď je teď, a potom bude potom. Jenže… Miluji ho. Bohužel…
„Děkuji za přípravu jídla vám oběma,“ mírně jsem se uklonil a cítil, jak ten třes mého těla už mizí.
Montaro
Vzal jsem tác s jídlem a zamířili jsme ven, abychom prošli zahradou k Hiromiho pokoji. Bylo příjemné teplo a nějak se mi zachtělo zůstat venku.
„Půjdeme si sednout tam?“ ukázal jsem na nedaleký altán.
Tak nějak mi ta volnost, být dlouho venku v přírodě, pochyběla. A teď… I přes ty nervy byla noc opravdu teplá, a dokonce byly vidět i hvězdy.
„Málem jsem zapomněl,“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Rád bych těch pár sazenic, co jsem ti o nich říkal. Mohl bys mi je potom připravit, abych je mohl vzít s sebou, až pojedu domů? A taky… Jak pojedeme? Nebude vadit, když vezmu svoje auto?“
Hiromi
„Ano, je to dobrý nápad,“ pousmál jsem se a přikývl na jeho návrh.
Posadil jsem se na lavičku právě ve chvíli, kdy řekl to o tom autě a sazeničkách. Jedna rána za druhou, co se zavrtávala hluboko do mého srdce a dělala do něj díry jak v ementálu. Musel jsem uznat, že jeho bezcitnost vůči mně ještě víc narostla, a to jsem si toho do konce lázní nechtěl všímat.
Chvíli jsem to vydýchával a snažil se nějak pobrat myšlenky, abych neukázal, jak moc mi na něm záleží a jak si prostě nedokážu představit, že už ho nikdy neuvidím. Těžká realita mě za pár dní čekala a vlastně měl naprostou pravdu.
„Pravda… Potom odjíždíš a… Jo, vezmi si i svoje auto, to je v pohodě. A taky… Sejdeme se tam, dám ti adresu. Sazeničky ti dám klidně ráno, aby si je mohl odvést k tvému otci, a ten je rovnou vzal na farmu. Asi by to dýl nevydržely…“ zadržel jsem v sobě to, co se tlačilo do mých očí, a začal se cpát jídlem, aby to prostě tolik nebolelo.
Montaro
Myslel jsem, že pojedeme spolu a spolu se i vrátíme. Že si ty sazenice vezmu až potom. Ale nejspíš to chce Hiromi co nejdříve ukončit. Užít si lázně, horké prameny, a sám se pak v klidu vrátit do reality.
„Dobře,“ přikývl jsem. „Vezmu je ráno tátovi, stejně bude hned v poledne odjíždět.“
Pomalu jsem jedl a přemýšlel nad tím, jaké to vlastně bude. Ať už v lázních nebo potom. Něco se mi líbilo a něco ne… Ale bylo to jen pro mou hlavu a pro mé srdce. Schoval jsem to uvnitř, abych neukázal svoji slabost pro někoho, kdo se se mnou brzy rozloučí.
„Hned jsem zpátky,“ vyskočil jsem na nohy a zaběhl do Hirova pokoje.
Z ložnice jsem vzal matraci, přikrývky a polštář, a zase se s tím vrátil za ním do altánu. Rozložil jsem to na zem a lehl si na to.
„Nevypadá, že by mělo pršet, nechceš zůstat tady až do rána?“
Ale pak jsem se zarazil, když jsem si uvědomil, že nejsem ve svém domě.
„No, omlouvám se, že jsem se nezeptal, nevadí, že jsem to sem donesl? Rád, když je možnost, spím venku.“
Hiromi
Ta tíživá a ničící jistota, která za pár dní mí přijít, mě ničila. I kdybych chtěl, nemohl jsem mu říct, jak moc jsem se do něj zbláznil. Jeho chování ke mně, se za celou dobu nezměnilo. Ve chvíli, kdy jsem udělal krok dopředu, on couvl. Jak honění se za přeludem. Poprvé jsem byl tak moc zamilovaný a věděl jsem, že to nikdy nebude naplněné. Snažení v tomhle případě bylo zbytečné.
Ale… Proč… Proč mi s ním tak moc bije srdce, a to co dělá… Jak je bezprostřední… Po dlouhé době mi někdo dává pocit, že žiju. Tak moc hluboko byly moje city uzamčeny v mém srdci, abych nezažil, další ztrátu někoho, koho miluji, a nyní… Všechny obrana byla zbytečná. Užiju si to do konce… Ať to bolí sebevíc, mě to za to stojí.
„Hahaha… Mám rád, jak jsi bezprostřední, a jak věci řešíš hned. Je to věc, co na tobě mi… obdivuji,“ zasmál jsem se a zamaskoval to, co jsem málem vyslovil nahlas.
Zvedl jsem se a přisedl na matraci k němu. Lehl jsem si a pozoroval hvězdy, které byly po celém nebi, jak kdyby je tam někdo namaloval.
„Děkuji… Tohle mě vždy uklidní. Jsem rád, že mě posloucháš. Vnímáš mně jako člověka…“ povzdechl jsem si a rukou okopíroval oblohu, jak kdybych se jí dotýkal.
Zase ten zvyk, který jsem tak rád s mámou používal. Pokaždé, když jsem byl s Montym, připadalo mi to jako osud. Nebo se mi často zdálo, že mi ho do cesty poslala maminka sama.
Montaro
Byl jsem rád, že Hiromi souhlasil. A evidentně jsem ho tím potěšil. Zahřálo mě to u srdce…
Přitáhl jsem si ho blíž, aby si mohl opřít hlavu o mé rameno, a společně jsme se dívali na nebe plné hvězd.
Nebyl tu vzduch stejný jako u nás na horách na farmě, ale i tak to bylo moc příjemné.
Bossovo sídlo bylo na kraji města, takže sem moc nezasahovalo městské osvětlení, které by bránilo v klidu pozorovat hvězdy.
Ležel jsem a vnímal ten klid. Jako by to, co se stalo večer, vůbec nikdy nebylo. Jen občas opodál prošel někdo z ochranky, ale když viděli, že je to Hiro, už nás míjeli z uctivé vzdálenosti, aby nás nerušili.
Po chvíli mě začala přemáhat únava. Možná to bylo vším tím vzrušením z toho šíleného večera, nebo tím skvělým sexem… Nebo možná tím, jak jsem si mohl užívat klidu v Hiromiho společnosti. Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem byl klidný a spokojený. Spánek mě po chvíli naplno přemohl, když se i mé tělo uvolnilo, a po boku s Hiromim, ke kterému jsem si začal uvědomovat svou náklonnost, která přerůstala v něco víc, jsem začal pravidelně oddechovat.
Hiromi
Cítil jsem se s ním dobře. Ať situace a city byly jakékoliv, to že jsem byl s ním, bylo prostě úžasné. Když jsem slyšel, jak pravidelně oddechuje a jeho tělo tuhne, pootočil jsem hlavu, abych na něj lépe viděl, a zadíval se na něj. Pozoroval jsem jeho spící tvář, kterou osvětlovalo jen lehké světlo z lampy, a nemohl přestat. Byl tak pěkný… Mužné rysy… Ty rty, které bych neustále líbal… Svalnaté tělo… A… Moje srdce prostě šílelo a nedalo se oblbnout, a už vůbec obelhat.
„Monty… Miluji tě…“ zašeptal jsem, když jsem si byl jistý, že spí, a políbil ho na víčka.
Netrvalo dlouho a já vedle něj také usnul. Jenže brzké ranní sluníčko, které vycházelo nad obzorem, mě svými paprsky probudilo. Posadil jsem se a opatrně se vyplížil z matrace, abych se napil, jak jsem měl po té noci sucho v ústech. Jenže… Bylo mi chladno, když ně ovanul studený větřík, a radši se k němu zpátky schoulil. Šlo od něj takové teplo… Krásné teplo…