Hiromi
„Zase se tu flákáš?“ opřel se mi o rameno Haruna, když si sedal vedle mě.
„Vy už jste tady?“ překvapeně jsem se na něj podíval a on se usmál.
„Jedeme i docela pozdě. Někteří hosti jsou už uvnitř, a ty se taky sluníš,“ ukázal směrem do restaurace.
„Aha, to abych už šel. Ale… Jak je na tom tvůj bratr a jeho přítel? Nějak jsem neměl od té doby čas s tebou mluvit. Je mi to líto, muselo mu být hrozně.“
„Jo… No, nebylo to moc fajn, ale už je to lepší. Brácha se na mě nezlobí, nemohl jsem za to, nevěděl jsem to, a tím pádem se tomu nedalo zabránit. Ale díky, že se ptáš. Jsem rád, že tě mám, i Ayana, ale ten teď moc času nemá,“ povzdechl si a spolu se mnou se vydal do restaurace.
„Strýc tu ještě není?“ rozhlédl jsem se kolem, ale nikde jsem ho nezahlédl.
„Ještě nepřijel, ale já už tu jsem,“ usmála se na mě sestřenka a odhrnula mi vlasy z čela.
„Aspoň nějaké známé tváře,“ usmál jsem se, ale zaškobrtl o koberec a jen lehce se dotkl nějakého muže, když jsem se stabilizoval, abych nespadl na zem.
„Co to? Aaaa… Ten blonďatý bastard, co se ukazuje po bossově boku. Vlastně je to tvá oslava, že? Hnus… Škoda, že tu musím být,“ bylo vidět, jak se mu hnusím.
Jak kdybych byl nějaký odpad, mě propaloval pohledem a zvedal ret v náznaku, že rozhodně nepatřím k tomuhle světu.
Montaro
Jako prvnímu jsem nakonec zavolal tátovi. Podle toho, že mi to hned zvedl, jsem měl pocit, že snad u toho telefonu sedí. Když jsem mu řekl, že jsme odjel z Bossova sídla, znervózněl. Uklidnil jsem ho však, že je Ryu v pořádku i s jeho otcem. Ale musel jsem s pravdou ven. Musel jsem říct důvod, proč jsem z tama odjel. Chtěl, abych se vrátil domů, ale byl jsem tak nervní, že jsem to odmítl. Nechtěl jsem v tomhle stavu čelit jeho výčitkám, že jsem tam Ryu nechal samotného. Už tak mě to štvalo, ale věřil jsem tomu, že bude v pořádku.
Ukončil jsem hovor a po chvilce jsem vytočil další číslo…
Tohle bude o hodně těžší. Nevím, jak se na to bude tvářit, ale musím mu to říct. Nějak jsem cítil, že by nebyl zklamaný jen on, ale byl bych na sebe naštvaný i já. Byl to ten pocit, kdy člověku na někom záleží, ale nějak si to zatím neuvědomuje. Prostě dělá věci automaticky, aniž by nad tím přemýšlel.
Je možné, že se mi Hiromi dostal tak pod kůži? Vždyť bych tam přece nemusel jet bez jediného vysvětlení. Ví, že odjedu, že tohle všechno bylo jen tak na zabití času a pro dobrý pocit ze sexu… Tak proč mu kruci chci volat? Proč mu to chci vysvětlit? Proč ho vlastně chci slyšet?
Hiromi
„Omlouvám se,“ sykl jsem, když jsem se zvedal a schytal jsem jednu ránu do ramena od jeho bodyguarda, který se usmál, že jsem tím znovu zavrávoral.
„Co se to tu sakra děje?“ hrozivě se ozval hlas mého strýce od dveří. Až k nám doléhal zvuk jeho těžkých kroků, které mířily k nám.
„Jak ses ho opovážil dotknout? Hmmm?“ strčil do toho bodyguarda a tím ho narazil na stůl, až ho málem převrátil.
„Nikdo a upozorňuji, že to myslím smrtelně vážně, se nedotkne mého syna,“ naštvaně na ně křičel a já se po něm hned ohlédl.
Nikdo jiný na tohle nezareagoval, spíš si všichni mysleli, že se přeřekl, ale já to vnímal jinak. Po celou dobu mi jeho chování nesedělo, ale od téhle chvíle jsem se soustředil na každé jeho slovo. Cítil jsem, jak se mi stáhlo hrdlo a dech se zrychlil pod tíhou emocí, které jsem v tuhle chvíli prožíval. Než… Chytil mě za ruku a dotáhl ke stolu na který položil lejstra. Jen zběžně jsem si to pročetl, ale to, co v nich bylo… Víc zmatený jsem ani být nemohl.
Stál jsem s nimi v ruce, a díval se na něj, jak kdybych dostal ránu polenem do hlavy.
Montaro
Telefon vyzváněl, ale Hiromi ho nezvedl. Nejspíš nemá čas, přece jen tam už bude mít hosty a není slušné se sebrat a jít telefonovat.
Ale…
Pocit, že ho musím vidět, nebo aspoň slyšet, byl čím dál silnější. Položil jsem telefon na sedadlo spolujezdce vedle pozvánky a znovu nastartoval. Jako by mě tam něco táhlo, rozjel jsem se přímo na místo oslavy.
Asi za patnáct minut jsem byl na místě. Vjel jsem na parkoviště a zaparkoval až na nejvzdálenějším místě od vchodu, kde jsem ale měl dobrý výhled. Stálo tu už několik drahých aut, včetně Bossova. To jsem poznal bezpečně, už jen proto, že jsem se v něm dvakrát svezl. Takže už je tady… Ani jsem si nevšiml, že kolem mne projeli.
Měl jsem chuť vystoupit a jít se podívat po Hiromim, ale stále mi v tom bránilo to, co řekl Boss. Nebude mi rozkazovat, to teda ne…
„Nakonec jsem znovu vzal telefon do ruky a vytočil Hiromiho číslo. Tentokrát to nechám zvonit tak dlouho, dokud mi to nezvedne. Počítal jsem jednotlivá zazvonění, a přitom se rozhlížel kolem sebe. Na parkoviště přijely další tři auta. A jedno z nich…
Zaraženě, s telefonem na uchu jsem zíral na to, jak z toho auta vystupuje táta a Kio…
Hiromi
„Pane, omlouvám se, že ruším, ale je tu nějaký pán jménem Hiroyuki Masahi a dožaduje se schůzky s vámi,“ poklonil se mu právě příchozí bodyguard a hned schytal pořádnou ránu po tváři.
„Má sem pozvánku, jak to, že jste ho sem nepustili a otravujete mě s tím. Je to vlastně správná chvíle. Okamžitě ho sem vpusťte,“ křikl na něj, a potom se otočil na mě.
„Podepiš to!“ byl nekompromisní, a mě se z něj dělalo špatně.
„Ne! Nemám důvod to dělat,“ odpověděl jsem a trochu se přikrčil, když na mě napřáhl ruku.
„Okamžitě to podepiš. Já ti neublížím Hiromi, jen to podepiš!“ stiskl mi ruku a prudce přitáhl ke stolu, abych to podepsal.
„Jedině, když mi to potom vysvětlíš,“ sykl jsem, když mi už jeho sevření drtilo kosti.
„Ihned a velmi rád,“ odpověděl okamžitě a podal mi propisku.
Podepsal jsem, i když moje pochybnosti byly obrovské. Postrčil mě bokem a pozval Ryu a jeho otce, kteří přijeli s ním, aby podepsali taky. Udělali to, aniž by jedním slovem odmítli. A kdo se zdravým rozumem by se vůbec ptal? Byl děsivý. Takhle šílený ještě nikdy nebyl. Nebo jsem ho aspoň neviděl.
Když bylo vše hotové, podal to muži stojícímu po jeho pravici, který to opatřil razítkem a podepsal to za úřady. Vše si potom sbalil a jednu kopii nechal ležet na stole pro mě. Stál jsem, byl víc a víc sevřený tím, co mělo přijít.
Boss mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě tak, abych stál všem čelem, a promluvil právě ve chvíli, kdy do místnosti vešli dva cizí muži.
„Hiroyuki, jak dlouho jsme se neviděli. Velmi rád tobě a všem ostatním představuji Hiromi Moona, syna Rose Moon a Takea Yasudy. Ano, přesně tak, mého syna. Od této chvíle, se podle toho budete k němu chovat.“
Strhl mi z ramen oblečení a odhalil tetování, které zatím moc lidí nevidělo, aby potvrdil to, že mě označil.
Montaro
Myslel jsem, že zůstanu v autě, dokud se nedovolám Hiromimu. Ale když jsem viděl tátu s bráchou vcházet dovnitř…
Mohlo trvat snad pár vteřin, než jsem vypnul telefon a vzápětí byl u dveří u ochranky. Jen jsem na ně mávnul pozvánkou a už jsem spěchal dovnitř. Právě když jsem vešel do velkého salónu, Boss promluvil.
Byl jsem v šoku stejně jako ostatní. Ale jediný, kdo byl v tuhle chvíli schopen pohybu, byl táta. Nevím, co Bossovi říkal, ale okamžitě tu těžce zhoustnul vzduch. Tohle nejspíš bylo zatím největší překvapení, kterého byl Boss schopen. A že se mu to povedlo, o tom nebylo pochyb, protože všichni stáli jako zařezaní. Táta s Bossem stáli proti sobě jako kohouti. Kioshi pohledem hledal Ryu…
Obavy, že by se mohlo něco semlít, byly na místě.
Vykročil jsem směrem k nim. Zastavil jsem se u Hiromiho.
„Jsi v pořádku?“ nahnul jsem se k němu a potáhl mu shrnuté kimono zpátky.
Hiromi
Úplně zamražený jsem stál a díval se do země, jak kdybych tam chtěl něco najít. Bylo mi jedno, že jsem stále z části obnažený a každý vidí mé tetování. Bylo mi jedno, že na mě Montaro mluví… Dokonce jsem ani pořádně nevnímal, když mi nandával kimono zpět na ramena. Hledal jsem někde po světě své myšlenky, které se rozutekly, jak když do nich někdo praštil. Moje pocity se nedaly popsat, lítaly mezi nenávistí, bezmocí, vzpomínkami na mámu… štěstím, že mám tátu… zlobou… Klepal jsem se a snažil se uklidnit, ale nešlo to. Můj pověstný klid odešel do hajzlu a to doslovně.
Konečně jsem oči odlepil od země, když jsem slyšel, o čem se baví, a došel blíž k nim. Stoupl jsem si před nejspíš Montyho tátu a podíval se do očí tomu člověku, který mi zničil život.
„Celé roky, jsem neměl tátu. Nikdy jsem se neptal, jednou jsem to zkusil a máma hodiny brečela. Měl jsem celý život jen jí. Miloval jsem ji. Byl hodná, chytrá a milovala mě. Když onemocněla, neváhal jsem a fotil, abych jí mohl vydělat na léky. Nikdy si nestěžovala. Byla na mě sama, ale nikdy… Nikdy mě ani křivým slovem z ničeho neobvinila. Nelhala mi… Kdežto ty…“ cítil jsem, jak mi vlhnou oči a moje tělo slábne.
„Dva roky tvrdíš, že jsi můj strýc a dneska to vybalíš? Necháš mě tetovat, to abych nemohl utéct? Je to stejné, jako kdybys mi vypálil ten cejch. Popravdě tě teď z celého srdce nenávidím a nemůžu si pomoct. Měl jsi tam být, když onemocněla! Měl! Kašlal jsi na mě celý život, proč teď? Proč?“ slzy si už dělaly své a já se neovládal.
„Nevěděl jsem o tobě. Řekla mi to v ten den, kdy jsme se na chodbě nemocnice srazili. Teď mě klidně nenáviď, ale odpusť. Vše, co dělám, je pro tebe. V životě jsem miloval jen jednu ženu, a to byla tvoje máma. Anděl, co jí poslalo nebe. Chtěl jsem si ji vzít, ale někdo nedokázal držet jazyk za zuby a ona utekla,“ zle se podíval za mě na Montyho tátu a potom zpět na mě.
Chtěl se mě dotknout, ale já ucukl, až jsem málem spadl na muže za sebou.
„Nedotýkej se mě, pokud se mnou chceš ještě někdy mluvit. Teď ne,“
Znovu se přiblížil, ale tentokrát už nebyl klidný, díval se tak, jako někdo, kdo musí mít to, co chce.
Montaro
To, co řekl Hiromi, se dalo čekat. Ale rozhodně se to nelíbilo Bossovi. To jako čekal, že mu tady přede všemi padne kolem krku? Táta ho zachytil, když do něj Hiromi nacouval, aby byl od Bosse dál.
„Tvoje máma byla naše nejlepší kamarádka. Je mi líto, že už s námi není. Jsi ji moc podobný, a podle toho, co říkal Monty, tak jsi hodný stejně jako ona,“ pousmál se na Hira. „Bude to v pohodě, jen tomu dej chvíli čas. Je mi jasné, že je to pro tebe velký šok, ale ani já jsem nevěděl, že Rose, měla dítě. Možná by sis měl dát čaj, v klidu se posadit. Jsem rád, že jsi ji tak podobný. Je to, jako by se nám vrátila zpátky,“ pousmál se táta na Hira a pohladil ho po tváři.
I přes vážnost situace na něj promluvil svým klidným hlubokým hlasem, ve kterém nebyla ani známka nervozity. Jemně popostrčil Hiromiho ke mně a pokynul mi, abych ho vzal od Bosse dál.
Vzal jsem ho za ruku a vedl ho ke vchodu, abychom se venku nadýchali čerstvého vzduchu. Tady bylo moc dusno. Tiskl jsem jeho ruku, která se třásla a já nevěděl, jestli z toho šoku nebo ze zloby. Bylo mi ho líto, protože tohle udělat může jen naprostý idiot.
A od něj ho chci dostat co nejdál. Co bude v budoucnu je druhá věc. Ale teď je to všechno na hraně a je jen otázka času, kdy někdo vybuchne jako první. Mám strach, že by se Hirovi mohlo něco stát. Vyčítal bych si, že jsem pro jeho ochranu nic neudělal. Kdyby tu nebyl táta, už by Boss dostal ode mne jednu mezi oči. Nesnáším, když někdo ubližuje těm, které mám rád…
V tu chvíli, když jsem si to uvědomil, mě polilo horko… Sevřel jsem Hiromiho ruku ještě víc, jako bych si chtěl svou poslední myšlenku ujistit.
Ano, opravdu mi na něm i po tak krátké době záleží víc, než jsem si myslel.
Hiromi
Díval jsem se do očí Montyho táty a jeho hlas mě trochu uklidnil. Ty slova, co říkal, nějak zahřála mou duši a já byl rád, že znal mou maminku. Věřil jsem mu. Jeho oči nelhaly…
Ale strýc… Otec… Se nechtěl vzdát, a dál ke mně natahoval ruku, dokud jsem neskončil v Montyho náruči, a on mě okamžitě táhl ven na zahradu.
Zastavil jsem se tak v polovině zahrady a dřepl si, jak už jsem to všechno nezvládal. Chtěl jsem něco říct, ale z mé pusy se ozval jen silný řev, jak to všechno muselo ven. Když jsem to vykřičel, začal jsem zhluboka dýchat a snažil se uklidnit, ale s každým dalším nádechem jsem si uvědomoval, že to nebyl žert… Že tímhle to jen začalo, a já člověka, kterého jsem znal dva roky jako svého strýce, vlastně vůbec neznám. Otřel jsem si oči, jak moc byly vlhké od pláče. Cítil jsem se, jako kdyby mi chtělo srdce bouchnout, a já s ním.
„Kurva… Kurva… Kurva… Proč? Sakra proč? A dneska?“
Montaro
Vyšli jsme ven do zahrady. A tam to v Hiromim bouchlo naplno. V první chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Nejsem tak dobrý psycholog jako táta nebo Kioshi, abych dokázal odhadnout situaci. Dřepl jsem si před Hira, ale nějak jsem nevěděl, co mám říct.
„Boss prostě špatně odhadl situaci. Nedošlo mu, že by ti to měl říct jinde a možná dřív. Třeba ti chtěl tím udělat radost, nebo co. Asi to chtěl pojmout jako ten nejlepší dárek k tvým narozeninám. No, prostě to nevychytal…“
Postavil jsem se a vytáhl na nohy i Hiromiho. Objal jsem ho a políbil.
„Chceš se něčeho napít? Doneste mladému pánovi vodu,“ kývl jsem na toho světlovlasého, co byl nejblíže.
„Mám příkaz ho hlídat, takže se omlouvám, ale nemůžu se od něj vzdálit,“ podíval se na mě omluvně, ale nehnul se z místa.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dva z ochranky byli u vchodu a zbytek vevnitř. Ani jsem se nedivil.
„Tak já ti něco donesu,“ políbil jsem Hiromiho ještě jednou a posadil ho do proutěného křesla. „Hned jsem zpátky.“
Rychle jsem zamířil dovnitř, abych byl co nejdříve zpátky u něj. A taky jsem se chtěl vědět, jestli je táta a Kio v pořádku.
Hiromi
Byl jsem vděčný za Montyho objetí a polibky, které mi pomáhaly se vzpamatovat, ale když odešel, moje obavy se zhoršily. Slyšel jsem, jak lidi vycházejí ven a nahlas se baví o tom, co se tam právě stalo, jak kdyby to bylo to jediné, co je zajímalo.
„Je vám dobře?“ přisedl si ke mně ten bodyguard a stiskl mi ruku.
„Ne, ale to je jedno,“ odsekl jsem a shodil jeho ruku dolů ze své.
Neměl jsem náladu na nějaká slova útěchy, jen jediný člověk to mohl dělat, ale tenhle to nebyl.
„Víte, teď jste velmi zajímavé zboží. Určitě nejeden čen hlavní rodiny by za vás dal majlant. Takže… Buď se mnou půjdete dobrovolně, nebo…“ podíval se na mě pohledem, který mluvil za vše.
Vstal jsem a nechal i jeho, jenže jsem se na něj hned vrhl a začal se s ním prát tak, jak to umím, a že to nebylo jen takové lechtání, to bylo slyšet už z dálky. Bylo mi jedno, kým si myslí, že je, já jen tak nepůjdu, když někdo pískne, a už vůbec ne, když mě mají unést, a já se dokážu bránit.
To je dneska ale pitomej den…
Montaro
Vcházel jsem dovnitř ve chvíli, kdy měl táta s Bossem živou diskuzi. Zastavil jsem se na moment u Ryu a jeho otce.
„Měli byste raději jít ven. Moc se mi to tu nelíbí,“ ukázal jsem na Bossovu ochranku.
Jejich chování bylo profesionální, ale neušlo mi, že pár z nich občas letmo pohlédlo k oknům a ke dveřím. Ostřížím zrakem však sledovali Bosse a tátu s Kioshim.
Chtěl jsem jen vzít pití a jít zpátky za Hiromim, ale nemusel jsem být psycholog, jako oni dva, abych pochopil, že se něco chystá. Nedokázal jsem odhadnout z čí strany, ale nechtěl jsem tu tátu a bráchu nechat už ani minutu.
Vzal jsem ze stolu lahev s vodou pro Hiromiho a vykročil jsem ještě k tátovi. Kioshi měl zřejmě stejný nápad, když potahoval tátu pryč.
„Tati, odcházíme,“ ozval jsem se, ale poslední slovo zaniklo, když se ozvaly výstřely.
Instinktivně jsem zalehl k zemi a jen opatrně jsem nadzvedl hlavu a rozhlížel se kolem.
Hiromi
Zrovna jsem tomu debilovi pod sebou drtil ruku, když jsem uslyšel výstřely, které se ozývaly z místa, kde byli všichni, na kterých mi záleželo nejvíc.
„Myslel sis, že jsem tu sám? Copak vám nedošlo, že když se to prozradí, tak polovina rodin najde způsob, jak vás zabít?“ zasmál se a máchl rukou dozadu.
Stihl jsem na poslední chvíli uhnout, ale i tak jsem to schytal do krku, což dost bolelo.
„Sráči,“ křikl jsem na něj a ruku mu zlomil.
Bylo mi jedno, jak ho to bolí, ale pro jistotu, jsem mu zlomil i tu druhou. Měl jsem mu zlomit vaz, ale takový jsem nebyl, i tohle bylo mimo mou kontrolu.
„Hiro… Hiromi… Jsi v pořádku?“ slyšel jsem Harunu a viděl, jak ke mně i s jeho ochrankou běží.
Vytáhl mě na nohy a do ruky vtiskl zbraň, kterou vytáhl z pouzdra. Nejspíš měl náhradní, vlastně jich měl určitě víc.
„Jdeme za Bossem, někdo střílel a podle všeho je to organizovaná banda, která šla po tobě,“ rychle ze sebe vychrlil a už mířil o restaurace.
Kolem stojící byli v šoku, ale dost znatelné bylo, kteří o tom něco vědí, protože ti svůj úsměv nezastavili, když jsme kolem nich procházeli a na konci se rozdělili, abychom obklíčili celou restauraci.
Montaro
Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem nestihl ani zareagovat. Jen zalehnout na zem. Byl jsem blízko táty a Kia. Ale ani jeden z nás neměl zbraň, a ti dva bodyguardi chránili hlavně Bosse.
„Kde je ten blonďatý sráč?!“ křikl jeden z těch, co stáli na nohách a evidentně tímhle dali Bossovi najevo, že už pro něj nepracují.
„Ty hajzle! Zabiju tě, i všechny ostatní!“ zařval na ně Boss, a chtěl vstát, ale jeho ochranka ho strhla zpátky za sebe, a další vystřelená kulka ho minula jen těsně.
„Tvoje vláda skončila,“ otočil se na něj ten hlavní. „Zkuste se ještě někdo pohnout a ustřelím vám hlavu. Nebo možná někdo z těch, co jsou venku…“ ukázal na vzdálené vysoké domy. „Zavolej sem toho svého spratka. Půjdete oba pod kytky.“
„To nikdy neudělám!“
„Dobře, jak chceš,“ namířil ten chlápek zbraň proti tátovi. „Zřejmě se znáte dobře, co?“
V tu chvíli jsem už na nic nečekal. Rozmáchl jsem se a prudce jsem proti němu hodil tu flašku, co jsem držel v ruce. Vzápětí jsem vyskočil a vrhnul se na něj…
V tu chvíli se toho stalo strašně moc. Najednou, jako by i všichni ostatní dostali povel, začali jednat. Nestačil jsem sledovat, co se děje kolem mne. Snažil jsem se nepustit tu ruku, co držela zbraň. Byl hodně silný a měl jsem s ním co dělat. Už to vypadalo špatně. Přes ten hluk a zmatek, co se tu strhnul, jsem skoro neslyšel. Ale to, jak se náhle roztříštila skleněná výplň okna a mému protivníkovi proletěla kulka hlavou, jsem viděl docela jasně. Jeho krev se rozstříkla po mém obličeji a já jen cuknul hlavou bokem. Nestačil se ani podívat, nebo vydechnout Najednou se sesunul k zemi a jeho zbraň mi zůstala v ruce.
Hiromi
„Kurva… Tohle se dost posralo. Věděl jsem to od Giny, řekla mi to včera, ale byla strašně nadšená, že má bráchu. Měla tě už předtím moc ráda,“ vychrlil na mě Haruna ještě před tím, než zašel za roh restaurace.
Šli jsme zadem, protože jsme netušili, odkud se střílí a kolik zbraní kdo má. Museli jsme je překvapit z obou stran. Ochranka před námi si stihla nasadit neprůstřelnou vestu, ale já ne. Tak mě po celou dobu všichni schovávali za sebou. Haruna nějak nic neřešil, prostě šel a nadával.
Když uviděl první dva muže, co stáli před vchodem, nebál se na ně poslat muže, a ještě stihl jednoho sejmout. Ve střelbě byl dokonalý, to se mu muselo nechat.
„Zůstaň vzadu, jdou po tobě, takže jsi jasný cíl,“ křikl na mě Haruna, když vtrhl dovnitř.
Slyšel jsem jen rány a někdy viděl, jak se dvěma muži vytírá zem Haruna a potom i Boss, který se konečně dostal k uvolnění svého nahromaděného vzteku. Když jsem však uviděl Montyho...
S jedním z nich se pral. Nemohl jsem to nechat jen tak a spěchal k nim, jenže jsem byl sražen jedním z ochranky právě ve chvíli, kdy z venku přišli další výstřely.
Montaro
Jako by se tím všechno odstartovalo. Najednou bylo vevnitř plno chlapů a ani jeden si nebral servítky. Zahlédl jsem i Hiromiho, který dovnitř vběhl se zbraní v ruce, ale vzápětí byl stržen k zemi.
Na poslední chvíli. Jako ve zpomaleném filmu jsem se díval, co se kolem děje. Zaznělo pár výstřelů, ale ty většinou skončily v neprůstřelných vestách ochranky, co vběhla dovnitř. Ale najednou, jako by se tu rozmáchla svou kosou smrtka, ti zbývající čtyři, co měli tohle na svědomí, postupně dopadali na zem s prostřelenou hlavou. Jako by opravdu byl někdo připravený. Jako by někdo opravdu na těch vysokých barácích čekal jen na to, až zabije Hiromiho, nebo tyhle ty čtyři, protože selhali.
Tak jako tak, o tuhle zkušenost, o tenhle pohled jsem zrovna nestál. Jsem zvyklý na lecos, ale tohle bylo na mě moc.
Jen jsem si kryl hlavu pod rukama a čekal, jak to skončí.
„Vstaň, běž ven, čeká na vás auto, odvezou vás do sídla Bosse,“ položil na mě ruku Haruna, abych ho začal vnímat.
Teprve v tu chvíli mi došlo, že kolem všechno utichlo, a byly slyšet jen povely těch, co nás přišli zachránit. Možná jsem právě vypadal jako zbabělec, vyděšený ze všeho, ale bylo mi to jedno. Byl jsem hlavně rád, že jsem přežil. Oddychl jsem si, když jsem viděl, jak rychle odvádí ven i tátu a Kia. Dokonce i Ryu se svým otcem už byli na nohách a rychle mířili ven k autům.
„Hiromi!“ vykřikl jsem, když jsem zahlédl i jeho.
Právě se sbíral ze země. Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se k němu.
„Neukazuj se tu jak na prohlídce, idiote!“ křikl na mě Haruna a strhnul mě bokem. „Můžou ještě střílet, blbče!“ ukázal k oknům. „Objímat se můžete venku!“
Nekompromisně mě potlačil ke dveřím.
Hiromi
Už jsem se konečně dostal z pod toho hromotluka, co mě zalehl, ale vzápětí mě táhli ven. Jen jsem stihl kouknout na Montyho, jestli se mu nic nestalo, ale moc jsem toho neviděl. Dál jsem trnul, jak mu je.
Ten z ochranky mě dotáhl k Harunovi do auta a skoro vhodil na sedačku. Seděl jsem a rozhlížel se všude okolo, jestli neuvidím, kam nastupují i ostatní, ale venku se to rojilo tolika lidmi, že přes nikoho nebylo vidět. Po chvíli nastoupil spěšně Haruna a narval dovnitř i Montyho. Okamžitě jsem se mu vrhl do náruče a bylo mi jedno, kdo nás vidí, nebo co si o nás myslí. Prostě ho mám moc rád, a to co se teď stalo ještě víc upevnilo moje city k němu. Kašlu na všechny… Na všechno… Hlavně když bude se mnou.
„Jsi… Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a začal si ho prohlížet, jak kdybych nevěřil ani jednomu slovu.
Moje srdce šílelo, jak šťastný jsem byl. Moc jsem se ho chtěl dotýkat a nemohl jsem přestat. Vše, co bylo uzavřené uvnitř, když jsem se o něj tolik bál, najednou vyplulo na povrch. Jediné, co jsem chtěl, bylo, abychom už byli v sídle, a já se ujistil, že jsou všichni v pořádku.
Montaro
Haruna se se mnou nesral. Prostě mě natlačil do nějakého auta. Pro tentokrát jsem mu to odpustil…
„Jeď rovnou do sídla, nikde nezastavuj,“ poručil řidič. „Ručíte mi za ně hlavou!“
Dovnitř nastoupil ještě jeden, který po Harunových slovech jen kývl hlavou a během pár vteřin jsme byli na cestě.
Držel jsem Hiromiho, aby nelítal po celém autě, jak jsme řezali zatáčky.
„Hi… Hiromi…“ snažil jsem se ho zastavit, když se na mě vrhnul. „Počkej… Jsi v pořádku?“
Konečně se mi ho podařilo od sebe aspoň trochu odlepit. Prohlédl jsem si ho, jestli neuvidím někde krev, ale tímhle zběžným pohledem, jsem nikde nic neviděl. Vypadalo to, že není zraněný, i když nějaké oděrky na obličeji a rukách měl.
Oddychl jsem si. Všechno to, co se stalo, bylo právě kvůli němu. Někdo se ho chtěl zbavit, protože je Bossův syn. Nevím, o koho jsem měl větší strach. Bylo tam tolik lidí, na kterých mi záleželo a všichni byli v ohrožení. Ale pocit, že by se něco stalo i Hirovi, byl strašný. Když jsem však viděl, že je relativně v pořádku, pevně jsem ho sevřel v náruči.
„Bál jsem se o tebe,“ zašeptal jsem mu do ucha.
„Měl byste se aspoň trochu otřít, než budeme v sídle,“ podal mi bodyguard vlhké ubrousky a ukázal na můj obličej.
Ti jsou snad vybavení a připravení na všechno…
Hiromi
„Já… Jo… Jsem v pohodě. To, co mám na těle je prd. Ale…“ podíval jsem se na jeho obličej, který byl celý od krve a chňapl po těch ubrouscích.
Jeden jsem vytáhl a otřel mu vše, co se mi na té tváři nelíbilo. Díky bohu jsem neviděl, že by někde krvácel. Oddechl jsem si, když to nebyla jeho krev. Zahodil jsem ubrousek někam do auta a objal ho tak, že jsem se na něj tiskl.
„Taky… Taky jsem se o tebe moc bál. Aaaa,“ začal jsem konečně klidněji dýchat.
Snad během chvíle jsme byli v sídle, a skoro před vchodem zastavili, abychom mohli vystoupit a přidat se k ostatním, kteří už stihli přijet. Vešli jsme právě ve chvíli, kdy dorazil i Ryu, kterého jeho otec nesl v náruči a pokládal na nejbližší sedačku. Chytil jsem Montyho za ruku a šel za Ryu, abych zjistil, jak na tom je. Nelíbilo se mi, že byl někdo zraněn.
„Jak ti je?“ zeptal jsem se hned, ale moc dobře jsem viděl, jak mu krev prosakuje skrz látku, kterou měl omotané zranění.
„Není to tak hrozný,“ usmál se, ale hned se rozhlížel kolem. „Kio? Jak je na tom?“
Montaro
Jen co se Ryu zeptal na Kioshiho, ten vletěl dovnitř jak velká voda. Popadl Ryu za ruku, až jsem měl pocit, že mu ji zlomí. Bylo vidět, že je ještě trochu roztřesený. Určitě se bál. Ale to já taky… Jenže Kioshi není takový jak já a Shintaro. Všechno to moc prožívá, a pak se s tím špatně vypořádává. Ale život, a hlavně jeho profese ho hodně naučila. Bylo vidět, že i když mluvil zpočátku zmateně, snažil se uklidnit. Táta k nim přistoupil a také promluvil na Ryu a na Kia.
Když jsem viděl, že jsou oba dva v pořádku, mohl jsem si už konečně oddechnout.
„Potřeboval bych panáka a pak klid aspoň na týden,“ dosedl jsem ztěžka na druhou sedačku a jen pozoroval ten šrumec kolem. Stáhl jsem Hiromiho vedle sebe a jednou rukou jsem si ho k sobě přitáhl.
„Jsem zvyklý na lecos. Hodně jsme s bráchou nadělali problémů, ale tohle bylo už moc,“ povzdechl jsem si. „Nesnáším zbraně. Správný chlap by si měl umět všechno vyříkat pěstmi,“ naklonil jsem se k Hiromimu a políbil jsem ho do vlasů.
Bylo mi jedno, že nejsme sami. Stejně na nás nikdo neměl čas, a i kdyby… Začínal jsem ten svůj nově nabytý pocit zpracovávat. Srdce mi silně bušilo, když se mi v hlavě čím dál pevněji usazovala myšlenka, že jsem do něj zamilovaný.
„Dejte mi panáka!“ zavolal jsem na služebnou, která stála opodál a čekala na Bossovy příkazy.
Hiromi
„Ještě, že zítra odjíždíme do těch lázní, nemyslím si, že bych to tu dal. Je to hrozně matoucí, co se dnes stalo a rozhodně netoužím potom, abych mluvil s tím člověkem, který se nazývá táta. Ne, že bych ho nenáviděl, ale potřebuji si to nějak urovnat v hlavě. A taky…“ podíval jsem se na něj a políbil ho.
Nemohl jsem dál mluvit, a ani jsem nechtěl. Tak moc jsem toužil potom, abych se s ním nikdy nerozloučil. Chtěl jsem, aby to bylo mezi námi pevnější… Aby i on měl rád mě natolik, že by to nechtěl po tomhle víkendu ukončit. Moc jsem si přál s ním chodit a být pár, ale… Už na začátku řekl, že odjede. Nemohl jsem ho tu držet, a ani bych to neudělal, na to ho mám moc rád.
„Myslíš, že bys dnes mohl spát tady se mnou? Abych nebyl sám? Teda pokud ti to nevadí,“ pohladil jsem ho po tváři a zadíval se do jeho tmavých očí.
„Tady pane,“ podala služka Montymu panáka a mě vodu.
Potřeboval jsem to všechno spláchnout, tak jsem na jeden lok vše vypil.
„Někdy si budu muset promluvit s tvým tátou, zajímá mě, jaká máma byla, když spolu kamarádili, a jaká je tvá máma, když ji také znala.“
Montaro
Převzal jsem si od služky skleničku, a ještě se na ni omluvně pousmál za to, že jsem tak předtím nervózně křikl, že chci panáka. Poslouchal jsem, co říká Hiromi. Opravdu to všechno, co se dneska stalo, bylo hektické, zvláštní a těžko pochopitelné.
Ať už jsem byl rozhozený z té střelby, jak jsem chtěl, pořád jsem v sobě cítil zlost i na Bosse. Jenže tentokrát už ne, jen proto, co mi řekl před oslavou, ale i pro to, co udělal potom Hiromimu.
„Když k nám někdy přijedeš, můžeš si s tátou povídat třeba celý den,“ hodil jsem do sebe panáka na ex a postavil skleničku na stolek.
Nevím, co mi nalili, ale docela mi to sežehlo hrdlo, až jsem se rozkašlal. Teplo se mi pomalu rozlévalo po těle a uklidňovalo mě to.
Přemýšlel jsem o Hirově návrhu, abych tu přespal. Byla tu pro i proti. Byl jsem stále naštvaný na bosse, ale to Hiro nevěděl. Navíc, když jsem se podíval na tátu, vypadal, že by nejraději okamžitě odjel. A taky že jo…
„Mám auto u restaurace. Chci, abyste mi ho dovezli před Kiův dům,“ položil náhle táta klíč od auta na stůl. „Kioshi, Montaro, odcházíme. Odvezte nás domů,“ otočil se ještě na jednoho z bodyguradů.
Otočil se a vyšel z pokoje ven. Já i Kioshi jsme se podívali na něj, a pak na sebe, jako bychom mysleli na stejnou věc. Oba dva jsme najednou vyskočili na nohy a rychle se rozešli za tátou.
„Zůstanu tady…“
„Počkám na Ryu…“
Ozvali jsme se oba dva současně, když jsme tátu dohnali. Ten se jen zamračil a zamítavě zavrtěl hlavou.
„Tati, neodjedu bez Ryu. Víš, že tě vždy poslechnu, ale tentokrát ne. Chci jet s ním. Mít jistotu, že je v pořádku. Přijede Ayano, zkontroluje ho, a pak společně dojedeme,“ nedal se Kio odbýt.
„Zůstanu tady,“ pokračoval jsem pak já. „Chtěl bych být s Hiromim, ale nejspíš by bylo teď nebezpečné ho brát někam mimo sídlo. Aspoň do té doby, než budeme mít zprávy o tom, jak se věci mají. Nemusíš se bát. Tady si nikdo vyskakovat nebude,“ ukázal jsem rukou dovnitř domu.
Táta se na nás stále zamračeně díval. Byl rozezlený na Bosse a celou tuhle situaci. Chtěl nás odsud dostat pryč, aby měl jistotu, že jsme v pořádku.
„Dobře.“ rezignoval nakonec a ukázal na Kia, „Ty přijedeš s Ryu co nejdříve. A ty,“ ukázal na mne. „Ráno do sedmi budeš doma. Jedu s Kioshim k doktorovi, a bude potřeba se postarat o Ryu. I když… Jemu nebezpečí z otcovy strany už nejspíš nehrozí. Ale i tak, chci, abys byl ráno doma. Zítra se vracíme na farmu.“
Nečekal vůbec na naši reakci. Prostě se odsud chtěl dostat co nejdříve, a ani nereagoval na to, že na něj Boss volá. Nastoupil do připraveného auta, které se hned rozjelo k bráně.
Takže, zítra se vracíme… Tak to bude problém… Slíbil jsem Hirovi, že s ním pojedu do lázní… Nejspíš mě čeká malý boj s tátou, až mu zítra řeknu, že ještě zůstanu o dva dny déle.