EPILOG
Montaro
Prakticky už tak čtyři měsíce přejíždím z jednoho domu do druhého. Netrvalo dlouho a já se nadobro přestěhoval k Hiromimu, ale stále jsem pracoval na farmě rodičů. Malá Kazumi si také Hiromiho oblíbila. Řekl bych, že až moc a já tak trochu začínal žárlit. Akorát jsem nevěděl, na koho víc. Na druhou stranu, i když Kazumi začala chodit do školky a už jsme se tak často nemohli vídat, tak jsem měl ve chvílích, kdy byla s námi, pocit úplné rodiny. A vůbec nevadilo, že Hiromi není ženská.
Kazumi pořád říkala, že je jeho sluníčko a ráda si hrávala s jeho vlasy, kdykoliv byla možnost.
Do Tokia jsem se taky párkrát podíval. Ale už ne sám. A nebydleli jsme u Kioshiho, ale u Bosse v sídle. A aby taky ne. Bylo potřeba se s jeho rodinou víc seznámit, a s tím, jak to tam u nich vlastně chodí, protože jsem se rozhodl do ní patřit. Už mám i částečně udělané tetování…
Jen s tátou byl trochu problém, když se to dozvěděl.
I když k nám Boss tenkrát přijel na návštěvu, pořád bylo znát, že mezi sebou mají něco nedořešené. A trvalo to až do momentu, kdy Boss přijel na farmu podruhé. Ale ne sám. Doprovázela ho jeho dcera a Haruna. Přijeli, aby nás pozvali na svatbu…
Táta to prakticky hned odmítl, aniž by se nad čímkoliv pozastavil. Ale máma nakonec zasáhla, když viděla, jak se na to s Hiromim tváříme. I když Harunu pořád nemám moc rád a on pořád otravuje s tím, abych mu dělal ochranku, přeci jen to je můj budoucí švagr, a nemohl bych pozvání na svatbu odmítnout. A já chtěl, aby tam byli i mí rodiče… Přeci jen byli s Bossem staří přátelé a byl čas to všechno špatné ukončit.
„Tati, mami, už jste připravení?“ zavolal jsem k jednou z pokojů u Kioshiho v bytě.
Bylo celkem brzy ráno a já pro ně přijel, abych je vyzvedl a odvezl do Bossova sídla. Sám jsem už byl oblečený ve svátečním kimonu, a dokonce jsem si i bez řečí oblékl fundoshi. Jinak se to ani nedalo, protože Hiromi trval na tom, že ho musím mít. Že je to víc sexy, když mě v tom pak vidí. No… souhlasil jsem, ale s podmínkou, že si ho uváže i on. Už jsem ho to i naučil, tak jsem doufal, že nezklame a bude ho mít na sobě. Jen doufám, že mu to nebude po naší probdělé noci vadit a dráždit ho to mezi půlkami… Snad jsem to moc nepřehnal a nebyl na něj moc hrubý…
Odjel jsem ze sídla Bosse dřív, než se Hiromi vůbec stihl probrat… Už jsem se těšil na to, až ho uvidím ve svátečním kimonu.
Hiromi
Tohle bylo po dlouhé době vážně kruté vstávání. Včera byl Monty tak moc živý, že snad vystřídal všechny polohy v kamasutře. Nechal mě být až ráno ve čtyři, a to jen proto, že sám pocítil únavu a usnul na mě. No… Na mě by tak nevadilo, ale že ve mně… To už bylo trochu horší.
Slyšel jsem, jak se vyplížil z pokoje a zamířil podle domluvy nejspíš ke Kiovi, aby vyzvedl rodiče. Protáhl jsem se a rozhlídl se po pokoji, který po nějaké chvíli prošel změnou. Byly tu moje věci, ale i Monty si tu už něco donesl. Čtyři měsíce, co jsme spolu, jsou jako věčnost. Je tak pěkné být s někým, koho tolik miluji.
Monty se dokonce rozhodl pro podobné tetování, jako mám já, a už prošel první fází. Byl jsem rád… Sice jsem mu to nechtěl tak moc ukazovat, aby si myslel, že je to to jediné po čem toužím, ale tím přijal i moji rodinu. Nebyla dokonalá a plná vzteklounů, ale za to moje. Jeho dcerku jsem si tak oblíbil, že jsem ji měl jako svoje vlastní dítě, až mě mrzelo, že musela do školky.
„Aaaa… Sakra… a to si mám obléknout fundoshi? Haaaa… Proč mě tak zřídil?“
Povzdechl jsem si a pomalu se posadil. Hrůza… Připadal jsem si jak po běžeckém maratonu, ale i přesto… Bylo mi krásně. Asi půl hodiny jsem se šněroval do fundoshi, protože to místy dost v oblasti hýždí bolelo. Nakonec jsem se oblékl do svátečního kimona, které neslo barvy červené a černé a bílé, jako celá svatba. Stáhl jsem si vodou vlasy dozadu a trochu je upravil, aby mi to slušelo tak, že Monty bude mít co dělat, aby se udržel. Neměl totiž zatím možnost moje kimono vidět, on měl tradiční, já ne, protože jsem byl sestřin svědek.
Vydal jsem se do hlavního sálu, kde už to na plno žilo, protože byly přípravy v plném proudu.
Montaro
„Myslel jsem, že budeš s sebou mít i Kazumi,“ zastavil se u mě Kioshi.
„Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Bude tam hodně lidí a cizích. Já sám jich ještě spoustu neznám a nevím, jak se na mě budou tvářit. Nezapomeň, jak to dopadlo na Hiromiho narozeninách. Nechci riskovat.“
„Taky si myslím, že by to byl špatný nápad,“ objevil se táta ve dveřích. „U těchhle lidí nikdy nevíš. Už jsem o jednoho přítele přišel a málem i o vás. Nechci se dožít toho, že bych musel stát u hrobu někoho z vás.“
Nemohl jsem si nevšimnout, jak na moment sevřel ruce v pěst. Máma, která zůstala stát za ním, mu položila ruku na rameno, aby ho uklidnila.
„Je to minulost a s takovou náladou tam jít nemůžeš. Je to svatba, nepokaz to. Takeo vdává svou dceru a bude dědeček, sám víš, jak se na to těší.“
Kioshi se na oba pátravě zadíval. Nejspíš mu vrtalo hlavou, co se vlastně mezi nimi stalo. Nějaké náznaky už tu jsou, a člověk by si mohl lecos dát dohromady. Ale pořád to není celá pravda.
„Není čas, abys na to zapomněl? Podle všeho se to stalo před delší dobou, a ty to v sobě pořád držíš. Tati, jsi psycholog a jeden z nejlepších. Jestli chceš, pozvu tě k sobě do ordinace…“
Udiveně jsme na Kioshiho pohlédli. Takhle přímo s otcem nikdy nemluvil a dalo by se to považovat i za jistou drzost vůči němu. Ale nejspíš to na otce zapůsobilo, protože se posadil a zavolal i Ryua, který chystal snídani.
„Budeme teď rodina. Už jen to, že ty,“ ukázal na mně, „jsi s Hiromim, a asi se to už nezmění Nepamatuji se, že bys s někým tak dlouho vydržel.“
Pousmál jsem se, když táta aspoň na moment odvrátil pozornost od sebe. Ale měl pravdu. Nechci to už měnit. Chci s Hiromim zůstat, a naše rodiny se tím pádem spojí nejen jejich přátelstvím, ale i naším svazkem.
„Hiromiho strýc Dylen, máma, já, Takeo a Hiromiho máma Rose, jsme byli přáteli už od dětství. Takeo se dokonce chtěl s Rose oženit, ale ta nakonec odjela do Ameriky, protože zjistila, co se vlastně Dylenovi stalo, a nikdy to Takeovi nemohla zapomenout, stejně jako my…“
Hiromi
Docela jsem se těšil na to, až konečně bude Montyho i moje rodina pospolu. I když… Měl jsem ze všeho obavy. Popravdě jsem nikdy Montymu celou pravdu neřekl, už jen proto, abych nezačal já sám otce nenávidět. Někde hluboko v sobě jsem se na něj zlobil, ale poté co mi řekl svou verzi i on, udělal jsem si svůj vlastní obrázek na celou věc. Vlastně jsem toužil potom, abych neztratil tuhle rodinu, co mám, a to co se stalo bylo už dávno. Museli jsme jít dál.
Stejně to ve mně hlodá a chtěl bych si s otcem promluvit tak, aby neuhýbal každému delšímu rozhovoru, ale až po svatbě. Sestra má přednost a moc se na to těší.
„Hiro… Sakra Hiro… Kde, kurva, jsi?“ křičel na mě od schodů Haruna, který byl už převlečený, ale nevypadal zrovna v pořádku.
„No… Co tu řveš, stojím hned tady,“ usmál jsem se a došel k němu.
„Běž za sestrou. Šílí nahoře a já na to nemám nervy. To jsou ty hormony, asi zešedivím, než se to malý narodí. Pokud bude po mě, tak se mám na to těšit… Sakra…“ pročísl si prsty vlasy a najednou, jako by si nasadil novou masku na předtím protáhlý ksicht.
„Brácha,“ rozběhl se ke dveřím k nějaké hoře svalů, které se vrhl kole, krku.
Nějak jsem na nic nečekal a vydal se po těch dlouhých schodech na moc sestřičkou. Zaťukal jsem na dveře a čekal, až se otevřou.
„Hiro,“ vrhla se mi do náruče tak, až jsem s ní málem spadl na zem.
Pohladil jsem ji po vlasech a zkontroloval její oblečení, aby nebylo nikde pomačkané a špinavé. Byla nádherná… Takhle krásnou jsem ji ještě neviděl. Možná za to mohlo i to těhotenství a malé bříško, které se už rýsovalo pod šaty, ale… Byl jsem hrdý na to, že je to moje sestra.
„Co se děje?“ setřel jsem jí pár slz z tváře a políbil ji na čelo.
„Co když se něco pokazí? Nebo… Dělám dobře? Je tohle všechno v pořádku?“
Montaro
„Jsem rád, že Hiromi nepřevezme vedení rodiny,“ odbočil najednou táta od tématu.
„Co to má s tím společné?“ zeptal jsem se netrpělivě.
„O to menší riziko je, že na něho někdo zaútočí. Pokud jsi Boss, máš automaticky kolem sebe spoustu nepřátel. Nikdy nevíš, kdo drží za zády nůž. To se týká i současného Bosse. A proto jsem nebyl moc rád, když jsi přišel s tím tetováním. Takhle každý ví, že patříš do jeho rodiny.“
„Tati, víš že se mi tetování líbí a v tomhle případě je to, jako bych si Hiromiho vzal. Když už nemůžeme mít normální svatbu, tak jsem rád aspoň za tohle.“
„Když byl Takeo mladý, po skončení školy měl převzít místo hlavního Bosse. Jeho otec už byl nemocný a chtěl mu to předat, kdyby se náhodou něco stalo. Války o hlavní post, pokud se nepředá v rodině, jsou potom vždycky hodně špatné. Když byl Takeo jmenován na své místo Bosse, chtěl to s námi oslavit. Ale bylo kolem toho moc rozruchu, a tak jsme si řekli, že slavit to budeme, až se všechno trochu uklidní. Jenže Boss o tom nechtěl slyšet a podařilo se mu přemluvit Dylena. Ti dva byli hodně velcí kamarádi, i když byl Dylen o něco starší. Ale stalo se to, čeho jsme se obávali. Jedna z vedlejších rodin, která nesouhlasila, aby byl Bossem někdo tak mladý, zaútočila na restauraci, kde právě oslavovali. Nejen, že se pořádně servali, ale zemřeli přitom tři lidi. Jeden z útočníků, jeden z Takeovy ochranky a bohužel i Dylen. Zastřelili ho. Prostě jednoduše, jak když luskneš prsty. A to jen proto, že se všichni starali ochránit hlavně nového Bosse a na Dylena se vykašlali. Myslíš si, že bych mu mohl něco takového někdy odpustit, zvlášť, když jsme na něj naléhali, aby s oslavou počkal? A hlavně, když potom udělali něco, co jsme prostě už nedokázali vůbec pochopit?“
Táta mluvil klidně, a my ho nepřerušovali. Byl to jeden ze vzácných okamžiků, kdy se víc rozpovídal. I když byl jeho hlas klidný, přesto jsem viděl, jak si nenápadně mne prsty. Máma se postavila vedle něj a položila mu ruku na rameno, aby ho uklidnila. Podle toho, jak se tvářila, i ona si tu křivdu v sobě stále nesla.
„Co mohli udělat horšího než to, že zabili Hiromiho strýce?“
Kioshiho otázka tu chvíli visela ve vzduchu bez odpovědi…
Hiromi
„Dobře? Noooo… V případě Haruny je to sporná otázka,“ usmál jsem se a pomohl jí v těch šatech usednout na židličku.
„Dělám si srandu. Haruna není typ člověka, který by byl s někým jen kvůli nějaké svojí ješitnosti. Myslím, že tě vážně miluje, jinak by se takhle nechoval. A hlavně… Je moc nadšený z dítěte, a určitě to bude správně praštěný táta. Co ti říká srdce?“
Nalil jsem ji skleničku vody a podal do roztřesených rukou, jak byla nervózní. Ale podle jejího výrazu bylo dost zřetelné, že si to v sobě vyjasnila.
„Miluji ho. Je divný a často svůj, ale… Je můj,“ postavila se a odložila prázdnou skleničku na stůl.
„Prosím běž. Pomoz s přípravami, a moc ti děkuji… bráško.“
Dost netaktně mě vystrčila ven ze dveří, aby se mohla dál upravovat, a já se vydal po schodech dolů. Už z dálky byl slyšet Harunův hrubý hlas, a i někoho jiného, koho jsem zatím neznal. Podle jeho výrazu a způsobu, jak se k sobě chovali, si byli s Harunou velmi blízcí. Vydal jsem se tedy k nim, abych zjistil, s kým mám tu čest.
Montaro
„Nevím, jestli se dá říct, že to bylo horší. Rose tenkrát byla na studijní cestě. Vůbec nevěděla, že Takeo něco takového chystá. Určitě by nedovolila Dylanovi tam jít,“ pokračoval táta po chvíli ticha. „Vrátila se na bratrův pohřeb. Nikdo tenkrát nevěděl, co se stalo. Mafiánská rodina zaúřadovala a ututlalo se to, protože zemřel člověk, který s Yakuzou neměl nic společného. Takeův otec měl tenkrát podplacenou i policii. Byli dokonce i u nás a u mámy doma. Ruku v ruce, policajt a yakuzák. A dali nám jasně najevo, že Dylana nezastřelili. Prostě umřel při autonehodě, a pokud se někdo dozví pravdu, tak nebudou váhat, aby dotyčného umlčeli. Měl jsem Takea rád, byl to opravdu dobrý přítel, ale od té chvíle se to změnilo. Nevím, jestli o tom tenkrát věděl… Ale to všechno, co bylo potom, jsou už jen dohady. Přestali jsem k nim chodit domů. Nemohl jsem jeho otce ani vystát. Dokonce ani Dylanově rodině neřekli pravdu a nám vyhrožovali. Ale podle mne, to Takeo tenkrát nevěděl, protože se pořád ptal, proč nechceme jít k němu domů. A my mu nemohli nic říct, protože měl pořád někoho za zadkem, a nás taky každou chvíli někdo sledoval. Ale i když se to pak později dozvěděl, přešel to mlčením. Jen nám zatelefonoval a řekl, že ho to mrzí Nic víc. Nicméně se od té doby Takeo strašně změnil. Už nebyl tak pohodový a jeho nálady ho nakonec dostaly ke mně do ordinace. S největší pravděpodobností to způsobilo tohle, a potom i to, že od něj Rose utekla, protože mu to nemohla zapomenout. Máma se totiž v jednu chvíli prořekla a muselo to jít ven. Nechtěli jsme přijít i o ni. Už tak se na nás zlobila, že jsme mlčeli, ale nakonec jsme se udobřili, i když byla daleko za mořem.“
Všichni do jednoho jsme jen mlčky poslouchali. Měl to být příjemný den se šťastnou nevěstou a ženichem, ale najednou se nálada mírně změnila. Už jsem chápal tátu, proč měl od Yakuzy takový odstup. Proč nechtěl jít do sídla Bosse ani teď, když už jeho otec dávno nežije.
Najednou se mi na tu svatbu ani nechtělo jít. Spíš se mi tam nechtělo odvézt rodiče.
Chápal jsem je a nechtěl jsem je k tomu nutit, i když nakonec řekli, že pojedou.
„Chcete tam jet?“ otočil jsem se na ně s touhle otázkou.
Hiromi ‚
„Hiro… Tak co, jak to zvládá? Už si mě chce zase vzít? Nebo si to definitivně rozmyslela?“ řekl Haruna se svým oblíbeným tupým úsměvem, za kterým se skrýval ale dost velký strach.
I on nemohl schovat svůj pravý pocit z tohohle všeho.
„Je to v pořádku, nemusíš se bát. I když jsem se jí to snažil vymluvit, ale ona si tě chce vzít. Asi hormony,“ okamžitě mě přistála jedna herda do zad, a dost ostrý pohled, kterým mě propaloval.
„To je můj bratr Edie a jeho… Holka?“ ukázal rukou na tu horu svalů a míšence vedle něj.
„Jsem Hiromi. Ty asi nejsi Japonec, že?“ zeptal jsem se opatrně a natáhl k němu ruku.
„Ne, jsem Angličan. Jsem Charlie,“ usmál se a mírně mi stiskl ruku, když jsem se podíval upřeněji na Harunova bratra.
„Nejste si moc podobní,“ podal jsem ruku i jemu a mírně se poklonil.
„To ne, jsem ten hezčí. A pro upřesnění, je to můj kluk,“ podíval se na Harunu a stoprocentně měl chuť mu jednu vrazit, když dělal za Charlieho zády opičky.
„Jo, a kde máš ty toho svého, hmmm? Brácho… Sakra, už ti oficiálně můžu říkat brácho, že? Ty jo, dva míšenci v rodině, to se tak často nevidí, a jeden Afro-Angličan a druhý Američan, zajímavý,“ tentokrát jsem mu dal jednu pořádnou herdu do zad já, a štípl ho mezi lopatky, aby ho to pořádně bolelo.
„Půjdu si zavolat, taky by mě zajímalo, proč se tak zdržel, už tu měli být,“ povzdechl jsem si a vydal se do pokoje pro telefon.
Montaro
V očích táty byla vidět nerozhodnost. Snad poprvé, co si pamatuji.
„Snad nechceš, abych si to zase složitě svlíkala,“ stiskla máma o něco víc tátovo rameno a usmála se na něj.
Měla na sobě také sváteční kimono a moc ji to slušelo. Ani ta léta, které připomínaly jen drobné vrásky v obličeji, ji na kráse nebraly.
„Pojedem,“ pohladil ji táta po ruce. „Už kvůli Rose a Dylanovi.“
Vstal a popadl mámu kolem pasu.
„I když to kimono…“ popadl mámu kolem pasu. Naklonil se k ní, a ještě něco ji zašeptal do ucha.
Máma se začervenala jak malá školačka, a plácla tátu přes rameno. Jen jsme se na sebe s Kioshim podívali. Bylo nám jasné, co ji nejspíš táta řekl.
„Pro vás pošle tvůj táta auto, nebo pojedete svým?“ zeptal jsem se ještě Ryu, když jsme se u dveří všichni obouvali.
„Táta pro nás pošle. Počítám, že tam přiveze i Taishiho a Hazukiho, aby si to nerozmysleli a neutekli někam na výlet.“
Bylo mi jasné, že i oni, jako jedna z rodin hlavní větve, tam už z úcty k Bossovi musí být. Bude to pořádná svatba. Bylo mi z toho všelijak, když jsem si uvědomil, kolik tam bude lidí, a jen jsem doufal, že se tam něco nesemele. Ale s tím, jak jsem měl tu čest Bosse a Harunu poznat, tak to nejspíš mají pevně v rukách.
„Tak jedeme. Uvidíme se tam,“ mávl táta ještě na ty dva, co byli jen na půl oblečení a vyrazil k autu.
Už když jsme přijížděli k Bossovu sídlu, měl jsme pocit, jako by tu byl na návštěvě samotný císař.
A to polovina z hostů tu ještě nebyla, protože pojedou rovnou do chrámu, kde budou čekat, až snoubenci přijedou ze hřbitova.
Začínal jsem být nervózní z toho šumu kolem. A to se za pár měsíců bude ženit Shintaro. Nejspíš se někde zahrabu a řeknu mu, ať mu svědka dělá někdo jiný.
Hiromi
„Hej, asi ti právě jede,“ houkl na mě Haruna a ukázal směrem ke dveřím.
Vyšel jsem ven, abych zkontroloval, kdo v těch třech přijíždějících autech je. Nervózně jsem přešlapoval na zápraží a čekal, až všichni zaparkují a půjdou směrem k domu. Sice jsem chtěl už jít dopředu, ale zase jsem nechtěl vypadat jako někdo, kdo tu čekal jsem na ně. Ale jo… čekal.
Udělal jsem krok právě ve chvíli, kdy z auta vystoupil Monty a za ním i jeho rodiče. Jak kdybych hned změknul.
Bože… Miluji ho snad ještě víc než předtím, jsem jak posedlý.
Pomalu jsem zamířil k nim a mohl oči nechat na tom kimonu, co měl na sobě… Nemluvě o tom, že vím, co je pod tím.
„Dobrý den, jaká byla cesta?“ mírně jsem se poklonil jeho rodičům a usmál se na ně, když jsem se zpět narovnal.
Montaro
„Jediný náznak, že je něco špatně, okamžitě jedeme domů,“ stihl táta ještě říct, ale na to už z auta vystupoval s úsměvem, jako by se nic nedělo.
„Bude to v pohodě,“ dodala ještě máma a počkala, až ji někdo otevře dveře, a ona mohla vystoupit také.
Obešel jsem auto a otevřel ji. Podal jsem ji ruku, a ona mi ji pevně stiskla, když vystupovala.
„Podívej, Hiromi už čeká. Sluší mu to. Je strašně moc podobný na Dylana,“ nenápadně kývla hlavou k domu.
Také jsem se na něj podíval. Už tak je krásný, ale vidět ho ve svátečním kimonu, bylo ještě úžasnější. Mohl jsem na něm oči nechat. Úplně jsem si v tu chvíli představil, jak by byl nádherný, kdyby měl ještě i dlouhé vlasy. Nejspíš bych na něj potom na něj musel dát ceduli: „NESAHAT“.
Táta s mámou se s ním pozdravili, a pak už v doprovodu jednoho z bodyguardů vešli dovnitř, aby pozdravili i Bosse a ostatní. Dary, které jsme měli pro svatebčany, už byly poslány předem, tak jsme každý měli akorát v ruce kytici. A já měl dvě…
Jednu jsem dal služebné, aby ji zatím dala do vody, a druhou jsem si nechal v ruce.
„Ta je pro tebe,“ usmál jsem se a podal Hiromiho kytici. „Můžeš na chvíli?“ chytl jsem ho za ruku a vedl dozadu na zahradu.
Už jsem se tu celkem dobře vyznal, a i když tu byla spousta lidí, přeci jen vzadu byl klid. Vedl jsem ho přímo do altánu. Posadil jsem Hiromiho na stoličku a klekl si před ním.
„My asi svatbu mít nemůžeme. Tady ne. Ale dá se to vyřešit i jiným způsobem, aby nás dva oficiálně uznali jako pár, a tím nemyslím jen to tetování. To všichni ví, že patřím do téhle rodiny, ale…“
Sáhl jsem do kapsy, vytáhl sametovou krabičku a otevřel ji.
„Chtěl bych, aby všichni věděli, že i ty patříš ke mně. Do naší rodiny. Je mi jedno, jestli jen nějakým podpisem potvrzujícím adopci… Ale moc bych byl rád, kdybychom nesli společné jméno. Chci, aby všichni věděli, že tě miluji… Vezmeš si mě, Hiromi?“
Hiromi
Pozoroval jsem Montyho rodiče a něco mi tam úplně nesedělo. Jeho otec byl vážnější, než bývá a jeho výraz, když vystupovali, byl sám za sebe mluvící. Ale…
Skoro okamžitě jsem na to všechno zapomněl, když si Monty přede mne klekl a promluvil.
„Coo… Cože? Já… To…“ úplně jsem ztratil všechna slova a hledal nějakou možnost, jak se vyjádřit.
Srdce mi zuřivě bušilo do hrudního koše a já se nemohl snad ani nadechnout, jako jsem byl z téhle situace mimo. Tohle bylo… Něco, co mě dostalo do kolen.
„Monty,“ vrhnul jsem se mu kolem krku tak silně, až jsme oba skončili na zemi.
„Miluji… Moc tě miluji. Jo… Ano… Ano… jo, chci si tě vzít,“ líbal jsem ho, a přitom jsem cítil, jak se mi slzy valí z očí.
Nebyly to slzy smutku, ale naprostého štěstí, které mě pohltilo. Vzal jsem mu krabičku z rukou a ten pěkný kroužek si nandal na prst, aby bylo vidět, jak mu patřím.
„Můžeme se vzít v Americe, mám tam část rodiny. Teda pokud ti nevadí cestovat letadlem. A tady… Určitě se to nějak zařídit dá… Třeba si normálně změním jméno… Nebudu první ani poslední, ne?“
Montaro
Nevěděl jsem, jak to Hiromi vezme. Vždyť jsem ho žádal o ruku, jako by byl žena. Kleknul jsem si před ním, dal jsem mu prsten, kytici... Ani mi nedošlo, že bych to měl udělat jinak. Dokonce i můj první sňatek byl stylem: Čekáme dítě, vezmeme se.
Možná jsem si to chtěl vyzkoušet? Vynahradit to, co jsem prve neudělal? Nevím... Pravda je ta že Hiromiho miluji, a prostě jsem to bral tak, že je to přirozené. Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli to vypadá trapně nebo ne.
Ale když mi Hiromi padnul kolem krku a plakal štěstím, byl jsem také šťastný. Řekl bych, že nejšťastnější člověk na téhle svatbě. Nebo v Japonsku. Nebo na světě. Objímal jsem ho. Držel jsem ho pevně, jako bych měl strach, že si to rozmyslí a začne mě tou kytkou mlátit po hlavě, jaký jsem idiot. Ale nic z toho se nestalo.
„Tady máme možnost podepsat adopci. A lítání mi nevadí. Rád poznám tvoji rodinu,“ setřel jsem Hiromimu slzy. „Uděláme to. Poletíme tam a vrátíme se jako manželé.
Byl jsem opravdu šťastný, když jsem viděl, jak se Hiromimu na prstě třpytí ten prsten.
Hiromi
„Jo je to skvělý nápad. Moje rodina je fajn. Trochu svérázní jako já, ale moc hodní. Je to strýc a teta, mám taky bratrance, ten je baleťákem. Je hodně dobrý, ale nafoukaný až běda, potřeboval by shodit hřebínek. Ale... Sakra... Jsem tak šťastný, budu mít tvoje jméno a budu k tobě definitivně patřit."
Cítil jsem se vážně skvěle. Takhle moc mi srdce ještě nešílelo jako v tuhle chvíli, až se mi nikam nechtělo.
„Máme asi hodinu čas, chce se ti hned na svatbu?" usmál jsem se a kývnul hlavou k našemu pokoji, který jsme docela často obývali, přeci jen to byl taky můj domov.
„Hiromi? Haló.... Kde kurva vězíš? Haaaaaaa..... Hiromi... Tvoje sestra tě chce," křičel po celé zahradě Haruna a já se musel nahlas zasmát, jak vtipně to znělo.
„Ségra je hodně nervózní, ale..." políbil jsem ho a nechtěl nikdy přestat.
Montaro
Taky jsem byl šťastný, když Hiromi souhlasil a řekl, že bude nosit mé jméno. Vážně jsem byl tak šťastný, že už to nemohlo nic pokazit. Teda... Dokud se neozval Haruna.
Jen jsem zaskřípal zuby, ale v duchu jsem se musel i smát. Chlap, který se nikdy s ničím nesere a teď je podělaný až za ušima, jak má strach, aby si to jeho snoubenka nerozmyslela. Musí být vážně hodně zamilovaný...
„No, běž za ní. Já půjdu za otcem a za chvíli by měl přijet i Kioshi s Ryu. Víš,“ naklonil jsem se ještě k Hiromimu. „Rád bych šel k tobě do bytu, ale hodina je málo. Necháme si to na potom. Beztak budu pak po tom únavném dni potřebovat vypustit páru.“
Postavili jsme se a já ještě nenápadně stiskl jeho zadek. Když jsem pod kimonem ucítl fundoshi, jen jsem v duchu zaskučel. Tak strašně rád bych ho v tom viděl hned teď. Ale tahle svatba má přednost...
„Přestaň tu kňučet jak malé štěně a postav se tomu čelem, jako správný chlap,“ poradil jsem ještě nervóznímu Harunovi, a pak už jsme zamířili k hlavnímu domu.
Hiromi
Jen jsem se usmál, když jsem cítil jeho ruce na svém pozadí, a ještě víc se na něj natiskl, aby věděl, že jsem ho s tím prádlem poslechl. Docela mě v tu chvíli zajímalo, zda myslí na to stejné, co já.
Haruna šel hned vedle nás a pořád si nervózně mnul krk, jak kdyby si ho měl prodřít a tím ukončit své trápení.
„Nechej se na pokoji, nebo tam budeš mít krvavou skvrnu, to by tě sestra teprve zabila,“ usmál jsem se a stáhl mu tu ruku z krku.
„Ať už to mám za sebou… Svatební horečka a k tomu hormony těhotný ženský, to je přímo sebevražda. Aaaaa… Běž za ní, ať už začneme, kněz čeká,“ postrčil mě ke schodišti, když jsme k němu docházeli.
Málem jsem spadnul na kolena, a to by dostal i ode mě. Chtěl jsem se ještě rozloučit s Montym a dát mu aspoň pusu, ale to do mě ještě výmluvněji Haruna drcnul. Stihl jsem se otočit a dost výmluvně ho štípnout do ramene, až se mírně zkroutil a pochopil, že mi má dát prostor, nebo dopadne hůř.
Šel jsem po schodech přímo k pokoji, kde se sestra již snažila vysoukat v tom širokém svatebním kimonu ze dveří, a přitom vztekle nadávala. Jen jsem ji chytil za ruku a opatrně ji pomohl. Prohlídl jsem si ji od hlavy až k patě, a do ruky ji vložil kytici, kterou jsem sám dělal. Po celou dobu ji střežila jedna z družiček, aby se nezničila. Když ji sestra sevřela celá se rozzářila a políbila mě na tvář, jak kdyby to byl ten nejhezčí dar, který od koho kdy dostala.
„Miluji tě bratříčku. Jsem moc ráda, že tě mám,“ pevně mě sevřela, až byl cítit pohyb miminka v jejím bříšku.
„Já taky… Musíme jít, nebo tě unesu,“ zasmál jsem se a nabídl jí své rámě jako pravý gentleman.
Scházeli jsme ze schodů a všichni na nás koukali, jako kdybychom byli obrazy ze zlata. Musel jsem uznat, že nám to spolu vážně slušelo, ale… Uměl bych si vedle sebe představit někoho jiného. Mého… Milovaného… Jediného… Který v tuhle chvíli své oči upíral jen ke mně a já k němu. Sice jsem odvedl nevěstu k obřadnímu oltáři, ale… myslel jsem na něco jiného.
Odstoupil jsem a předal sestru Harunovi, abych se zařadil do davu hned vedle Montyho.
Montaro
Konečně se to všechno pohnulo. A že bylo na čase, protože nejen nevěsta, ale i ženich byli skoro s nervama v háji. Když Hiromi scházel s nevěstou ze schodů, strašně moc jim to slušelo. Představoval jsem si, že nevede on k oltáři ji, ale že ona vede jeho, a já tam na něj čekám, abychom si společně řekli to ano.
Celý den byl docela náročný. Snažil jsem se být i s Hiromim, ale jako syn Bosse a bratr nevěsty se musel věnovat i hostům. Bylo to důležité i pro něj, aby ho ostatní rodiny respektovaly, a nestalo se to, co na jeho narozeninách.
Byl už pozdní večer, když jsem si unaveně sednul a rozhlédl se kolem sebe. Řady hostů už prořídly, táta se živě bavil s Bossem, a máma mu zdatně sekundovala. Vypadalo to, že i oni si na té velké slávě našli pro sebe čas, aby si vyříkali všechno, co je ty roky trápilo. A podle toho, jak se všichni usmívali, dopadlo to dobře.
„Hiromi,“ chytnul jsem ho za ruku, když kolem mne procházel. „Jsem unavený. Jak dlouho tu ještě budeš? Mám v plánu tě unést. Nebudeme spát tady. Je tu moc lidí, a počítám, že ani ve tvém pokoji bychom neměli klid.“
Objal jsem ho jednou rukou a přitáhl si ho mezi své nohy, abych si o něj mohl opřít hlavu. I tu jsem měl už mírně unavenou díky tomu, co jsem všechno vypil.
A s tím únosem jsem to myslel vážně. Domluvil jsem se s těmi jeho známými, že bychom přespali u nich. Přeci jen v té jejich hospůdce byl daleko větší klid, a za tu dobu, co jsem s Hiromim, jsme si tak nějak padli do oka.
Hiromi
Obřad byl nakonec vážně krásný. I když… občasné ženichovy nevkusné řeči a opilé oplzlosti, když si nevhodně dobíral svého bratra a jeho přítele, který ho dokonce jednou chytil pod krkem, prý nějaké nejasností z minula, byly trochu přes čáru. Ale sestřička si zasloužila každý pěkný okamžik, který ji i ve svém stavu dal. První svatební tanec… Polibek… Prsten… Jeden patřil tomu druhému, a já jim docela záviděl.
Bylo to vše zdlouhavé a namáhavé. Neustále jsem se s každým musel bavit a neměl čas na Montyho, to mě štvalo nejvíc. Když to konečně šlo, a já byl u něj, zálibně jsem si prohlížel prsten a tiskl se k němu. Každé jeho slovo mě vzrušovalo. Stačil mi už jen jeho dech na mém krku a vůně kolínské, kterou používal. Stal jsem se na něm závislý každou buňkou ve svém těle.
„Utečeme! Hned!“
Zvedl jsem se a chytil ho za ruku. Stejně tu už polovina lidí nebyla a nevěsta si ženicha před hodinkou odvedla do pokoje, aby nedělal ještě větší rozruch. Jen jsem mávl na tátu, aby věděl že jdu, a šel i s Montym ven.
„A kam mě uneseš? Víš… Vtiskl jsem mu malý balíček do ruky a šibalsky se na něj usmál.
„To je dárek ode mě, aby… Aby sis mě mohl vyfotit jen pro sebe,“ zčervenal jsem jak rak.
Montaro
Nikdo ani neprotestoval, když jsme s Hiromim odcházeli. Ani nás tu už nebylo potřeba. Stačí, když se vrátíme druhý den na oběd. Nasedli jsme do prvního auta, které tu byly připravené na rozvoz hostů. Řekl jsem řidiči, kam má jet, a pak se už pohodlně opřel a přitáhl si Hiromiho k sobě. Bylo mi jedno, jestli se kimono pomačká, hlavně že jsem ho už měl u sebe, a nikdo mi ho nebral. Nahlédl jsem zvědavě do balíčku, který mi dal.
„To je pěkný kousek, děkuji,“ políbil jsem Hiromiho. „Hmmm, to budou nádherné fotky, už se těším. Hned jak budeme sami, tak ho vyzkoušíme,“ stiskl jsem mu stehno a potáhl ruku výš, aby bylo jasné, o jaké fotky mi jde.
Když jsme dorazili k baru, řidič odjel s tím, že pro nás přijede druhý den v jedenáct, abychom byli včas zpátky na oběd.
„Páni, vypadáte oba dva úžasně!“ volal na nás Kuro od baru, jen co jsme vešli dovnitř.
Byli tu už poslední hosté a oni se pomalu chystali na zavření lokálu. Stejně už bylo po půlnoci...
„Pojď se podívat, jak to Hiromimu sluší!“ zavolal ještě přes závěs do kuchyně, a pak se otočil na nás. „Dáte si něco k pití?“
„Jo, díky, dal bych si něco, co mě postaví na nohy, ale ne alkohol, toho už mám dneska dost,“ usmál jsem se.
Sedl jsem si na barovou stoličku a přitáhl si k sobě Hiromiho do objetí, než si vůbec stihl sednout. Byl jsem rád, že jsme z tama vypadli. Tady byl klid a cítil jsem se tu dobře. Skoro jako doma.
„Přichystal jsem vám ten pokoj, co minule,“ mrknul na nás Kuro a už nám chystal pití.
Hiromi
Už když jsme přijížděli k baru bylo mi jasné odkud vítr fouká. Byl jsem rád, když s mými přáteli vycházel tak dobře. Ale… Z Ameriky jsem měl větší strach, kamarádi tam byli víc než přítulní, a vůbec se nezabývali nějakými zvyky. Pohodlně jsem se uvelebil mezi jeho nohama a vůbec mi nevadilo, že nesedím. To, že jsem ho mohl objímat mi nadevše stačilo.
„Tak stejný pokoj,“ uculil jsem se a lehce ho štípl do stehna, jako provokaci.
„Jo… Jak jinak. No a potom… Nemáte nějak za měsíc čas? Jedeme na naši chatu, že byste jeli s námi, bude grilovačka a tak,“ nabídl Kuro a přitom se výmluvně díval na svého muže, který právě také dorazil.
„Děkuji,“ vzal jsem si hezky vyhlížející koktejl, který nám Kuro připravil a trochu upil.
I když jsem s nimi chtěl být ještě déle, přeci jen jsem toužil po Montym. Pořád jsem ho objímal, jako kdybych neměl dost. Připadal jsem si vážně jako čerstvě zamilovaný.
„Hej… Co ten prsten?“ zarazil se najednou Kuro a přitáhl si moji ruku blíž k obličeji.
„Zasnoubili jsme se,“ zčervenal jsem, a kluci se oba zasmáli tomu, jak to prý bylo roztomilé.
Montaro
Ten koktejl byl vážně dobrý. A když jsem ucítil příchuť jahod, hned jsem myslel jen na jediné...
„Ta ruka, je moje,“ chytl jsem Hiromiho za tu ruku a přitáhl si ji ke svým rtům.
Žárlil jsem na všechno víc než normálně, když jsem měl vypito. Ne, že bych se chtěl rvát, ale nejraději bych Hiromiho někam zavřel, aby mi na něj jiní nesahali. A tak jsem raději dopil ten koktejl, a hned na to Hirmiho políbil, abych zhodnotil, která chuť je lepší.
„Tvoje rty chutnají stejně nejlépe,“ olízl jsem je, nehledě na to, že nás Aki a Kuro pozorovali.
Bylo mi to jedno...
Jednou rukou jsem sjel Hiromimu na jeho pevný zadek, pohladil jsem ho a pak stiskl.
„Máš na sobě moc věcí a já jsem strašně zvědavý, jak to vypadá pod tím,“ přejel jsem prsty po celé délce fundoshi až dolů mezi jeho půlky. „Myslím, že bychom měli jít na pokoj, pokud nechceš, abych si tě vzal tady, Hiro... Jsem strašně na tebe nadržený...“ zavrčel jsem.
Druhou rukou jsem si ho přitáhl blíž, políbil jsem ho na ucho, a pak jsem sjel na jeho krk, kde jsem ho kousnul. Vážně jsem s ním chtěl být už sám...
Hiromi
„Páni… Tady je někdo majetnický,“ zasmál se Aki a přitáhl si Kura k sobě do bezpečné vzdálenosti.
Líbil jsem mi Montyho majetnický postoj, měl jsem rád, když takhle dokazoval, jak moc mě chce, a komu patřím. Když jsem tehdy nebyl s ním, jak mezi námi vzniklo to nedorozumění, nemohl jsem se ani nadechnout, aby mě nebolelo srdce, ale teď… Jsem vážně moc šťastný.
Víc jsem se k němu přitiskl a políbil ho na ucho, než jsem mu do něj zašeptal.
„Odveď si mě do pokoje a podívej se na to, co je pod tím, Monty,“ ještě pro jistotu jsem mu ucho olízl a potom se podíval na kluky, kteří z nás nemohli spustit oči.
„Jste pořád jak hrdličky. Dlouho jsem tě neviděl tak šťastného,“ usmál se ještě Kuro.
„A už běžte! My tu, zlato, zavřeme a… Co takhle dlouhá a nikým nerušená noc?“ pohladil Aki Kura po zadku a olízl si rty, aby bylo zřejmé, co chce.
Montaro
Poslechl jsem. Vzal jsem odložený balíček, a pak jsem už Hiromiho nasměroval ke schodům. Cestu jsem už znal, však jsme tu nebyli poprvé. Tlačil jsem se na něj, jak jsem byl nedočkavý, až za sebou zavřeme dveře a budeme sami. Díval jsem se na něj, jak se ladně pohybuje, a vážně mu to v tom kimonu tak slušelo, že bych ho nejraději nechal tak. Ale bez oblečení je ještě hezčí...
Stejně jsem to nevydržel, a když byl tak o dva schody výš než já, zajel jsem mu rukou mezi nohy.
Proč ho tak moc chci, když jsme spolu byli předchozí noc? Nejspíš proto že ho tak moc miluji... A strašně moc mě vzrušuje pokaždé, když jsem s ním. Každým pohybem, byť třeba jen rukou, kterou si prohrábne vlasy, jako by i říkal: Jsem tvůj, vezmi si mě... Možná to ani neví, že to tak na mě působí....
Jen, co jsme za sebou zabouchli dveře, odložil jsem foťák a přitáhl si ho zády k sobě.
„Strašně mě baví tě svlékat, Hiro,“ zašeptal jsem do jeho ucha a začal ho na něm, i na krku, líbat, zatímco mé ruky mu už rozvazovaly haori a kalhoty... Na co se zdržovat...
„Ale chci si udělat fotku tvého spodního prádla, přeci jen jsi dokonalý model, který se jen tak nevidí...“
Hiromi
Tolik mě jeho hlas provokoval, že bych snad ani nepotřeboval přípravu, protože mě to maximálně vzrušovalo.
„Hmmm…“ odpověděl jsem mu, protože se mi moc nedostávalo dechu z toho všeho.
Očima jsem na chvíli zůstal viset na dárečku, který nám tu nechali kluci, a už přemýšlel nad tím, jak ho využít. Čekal jsem až si mě rozváže jako vánoční dáreček, a když jsem byl jen ve spodním prádle, trošku jsem ho od sebe odstrčil, abych si mohl lehnout na postel. Cestou jsem hrábl po mističce s čerstvými jahodami, které přímo lákaly ke sladkému škádlení. Lehl jsem si. Pořádně jsem od sebe roztáhl nohy a jednou se opřel o matraci. Jahody jsem si položil po těle tak, aby zakrývaly ty nejhezčí místa a jednu skousl jemně ve rtech. Takhle jsem se ještě nikdy nefotil, ale chtěl jsem být pro Montyho ten nejlákavější.
Montaro
Sledoval jsem Hiromiho počínání... Už dávno jsem měl na něj chuť, a teď tuplovaně.
Vytáhl jsem foťák, a když se tak pěkně uložil už cvakala spoušť. Fotil jsem si Hiromiho ze všech stran... Ať to bylo jakkoliv, pořád byl nádherný.
Odložil jsem foťák vedle něj na postel a klekl si nad něj. Nejprve jsem ho políbil na rty, a pak jsem se sunul dolů. Každou jahodu jsem poctivě vzal do pusy a snědl. Každé místečko, které zůstalo sladké, jsem olízl a políbil. Ani mé ruce nezahálely. Když jsem vzal poslední jahodu mezi zuby, pohladil jsem ho po perfektně uvázaném fundoschi, pod kterým to začínalo ožívat. Po chvilce dráždění jsem se posunul zpět nahoru a přiblížil se s jahodou k jeho ústům.
Hiromi
Cítil jsem jeho vůni a vnímal teplo jeho těla, když si ke mně lehal a sbíral jahody z mého těla. Bylo to něco tak… vzrušujícího. Chtěl jsem si ho hned přitáhnout k sobě, aby si mě vzal, ale… Dnes mě to všechno ještě víc dráždilo. Nejspíš tím, že mě požádal o ruku, rozpoutal v mém těle obrovskou bouři vášně a touhy.
„Monty…“ zašeptal jsem u do rtů, když jsem si pomalu bral tu jahodu do úst.
Celou jsem ji jemně stiskl zuby a stáhl vrchní kůžičku i s lahodnou šťávou. Potom jsem se oddálil tak, aby dál zůstala v Montyho ústech a opakoval, dokud nebyla celá pryč. Bylo to, jako kdybych mu ho kouřil. Víc jsem se neudržel, když mnou to mrazení projíždělo rychlostí elektřiny, a přitáhl si ho pro polibky.
„Strašně moc tě miluji, Monty,“ přitulil jsem se k jeho tělu a nasál tu vůni, která z něj vycházela.
Ano… Tohle je můj muž, jediný, kterého nikdy nikomu nedám.
Montaro
Doslova jsem trpěl, když si Hiromi hrál s poslední jahodou. Ale bylo to tak vzrušující, když se mě skoro dotýkal svými rty a hned na to zase ne. Měl jsem v tu chvíli chuť ho políbit, ale jako by věděl, že mě to vydráždí ještě víc, na poslední chvíli uhnul a provokativně si pochutnával na té lahodě.
„Strašně moc tě chci, a přitom si tu s tebou hraji,“ zavrčel jsem tiše, než jsem se konečně vpil do jeho rtů a jazykem si hned probojoval cestu dovnitř.
Mírně jsem se nadzvedl, abych ho mohl hladit a dotýkat se míst, která mě tak lákala. S každým dalším dotekem a polibkem jsem byl čím dál víc vzrušenější, že jsem sotva dýchal. Třásl jsem se nedočkavostí, abych se do něj mohl ponořit.
„Vážně tě moc chci...“
Nečekaně jsem se zvedl a rychle rozvázal jeho fundoschi. Popadl jsem ho za boky a přetočil na břicho. Stáhl jsem z něj ten pruh látky úplně dolů a hned se na něj natlačil, když jsem si ho přizvedl, abych se dostal na jeho zadeček.
Rychle jsem popadl gel, nakápnul mu ho mezi půlky a prsty jen nepatrně zajel dovnitř. Z nočních radovánek byl ještě uvolněný, tak jsem už na nic nečekal...
„Promiň, Hi... Hiromi...“
S hlasitým výdechem jsem do něj najel. Nemohl jsem už čekat... Potřeboval jsem to spojení s ním... Nejen touha po jeho dokonalém těle, ale i city, které k němu chovám mě k tomu vedou...
„Miluji tě...“ zašeptal jsem, když jsem se sklonil k němu blíž, a pak už nám oběma dopřával to potěšení, na které jsme celý den netrpělivě čekali.
Hiromi
„Hraješ?“ usmál jsem se, ale záhy mě to přešlo, když do mě najel a bral si mě hned tím nejdivočejším způsobem.
Byla pravda, že po nočním maratonu, kdy mi dal, co zabrat, jsem byl na jeho dovádění připraven, ale i přesto…
„Monty,“ zasténal jsem a propnul se zadečkem víc k němu, až jsem slyšel, jak o sebe naše těla pleskla.
„Miluji tě, a… tuhle… tvoji… divokost...“
Moje tělo jen poslouchalo jeho frekvenci nájezdů a odpovídalo mu. Bylo to tak úžasné. Zaklonil jsem hlavu a nabídl mu své rty, aby je mohl líbat. Moje city k němu se už nedaly ani popsat, jak moc jsem byl v jeho moci. Nádherný muž, který miluje jen mě a já jeho.
Všechno ve mně bouřilo a hlasitě řvalo jen jeho jméno, když jsem cítil, jak naráží na mou prostatu. Šílel jsem z toho… Chtěl jsem ho…
„Hlouběji,“ zasténal jsem znovu a pevně stiskl prsty jeho ruky, kterou jsem měl vedle hlavy.
Už se to nedalo. Ta silná vlna rozkoše se rozlila mým tělem a uspokojení na sebe nenechalo dlouho čekat. Vše se rozstříklo na matraci pode mnou a zahřívalo mi břicho. Chvěl jsem se, jak moc mě ten orgasmus dostal a přivíral slastně oči.
Montaro
Vážně jsem se nekontroloval. Ta touha naprosto zachvátila mé tělo a vyřadila můj mozek z provozu. Orgasmus, který se dostavil hned po Hiromiho, prolétl mým tělem jak žhavá láva. Výbuch sopky, která už pěknou chvíli jen doutnala a čekala na svůj okamžik, aby zpustošila všechno, co ji stálo v cestě.
Plnil jsem Hiromiho zadeček svým spermatem a užíval si to víc než kdy předtím. Ten pocit, že v něm je část mne, že na něm zanechávám stopu... Jak bych byl rád, kdyby byla nesmazatelná. Ale...
Čeká nás společný život a já doufám, že bude co nejdelší...
„Miluji tě strašně moc,“ přiznal jsem se už kdo ví pokolikáté, když jsme po chvíli leželi vedle sebe a jen spokojeně oddychovali.
Hrál jsem si s jeho jemnými vlasy a druhou rukou ho hladil po zádech.
„Myslím, že tahle noc ještě nekončí,“ zpozorněl jsem, když se z vedlejšího pokoje ozvaly výmluvné zvuky. Taky si tam pěkně užívali. Možná nás taky slyšeli, kdo ví... Ale jedno bylo jisté...
Po chvilce představ, co ti dva tam asi tak právě dělají, jsem začínal být znovu vzrušený. A možná bych byl, i kdybych je neslyšel, protože ten správný výstřel ze startovací pistole, který vždy odstartuje moji touhu a vzrušení, leží vedle mne.
„Hiromi,“ naklonil jsem se k jeho uchu a kousnul ho do něj. „Nemůžu jen tak ležet, když to slyším. Mám chuť... na tebe... přidáme se se svojí vlastní muzikou?“
Nevím, proč jsem se zeptal. Prostě jsem Hiromiho převrátil zpátky na záda a pustil se do dráždění jeho lákavě vypadajících bradavek. Budu ho ochutnávat, okusovat, olizovat, budu ho prznit třeba každou noc... Protože, on je můj, a já ho miluji tak moc, že mu prostě nedokážu odolat. Nikdy ho nebudu míst dost. Jsem šťastný za ten den, kdy mi táta zavolal, že mám přijet do Tokia, a já měl možnost potkat tohoto člověka, se kterým budeme mít stejné příjmení, abychom ukázali celému světu, že patříme jen k sobě, a nikdo mezi nás nesmí vstoupit. Budu si ho bránit, budu si ho hlídat. Zakousnu každého, kdo by se o to chtěl pokusit. Protože Hiromi... Hiromi je jen můj.
Hiromi
„Monty,“ zasténal jsem, když mě jeho úd opouštěl, protože bych si tohle nechal líbit celou noc a vůbec se nebránil.
Bylo šílené, jak jsme to dělali celou minulou noc a dneska jsem to chtěl zase. Nějak jsem se ho nedokázal nabažit. Možná to bylo tím, čím jsme si prošli, a že to nebyla procházka růžovým sadem, ale… Stálo to všechno za to, když jsem se v tuhle chvíli díval do jeho krásných očí.
„Vážně tě miluji,“ usmál jsem se a natáhl k němu ruce, abych si ho mohl přitáhnout pro polibky.
„Jen se zapojme… Chci tě…“ zasténal jsem a rozkrokem se otřel o ten jeho.
Od doby, kdy jsme se znovu „setkali“ u nich doma, a já zjistil, jak to celé bylo, byl jsem jeho tělem i duší. Nikdy jsem nezapomněl na den, kdy jsem ho poznal u mého otce, a jak prohodil Harunu stěnou. Když jsem ho připoutal v tom autě a následně ho i přesto k sobě pustil. Děkoval jsem všem, že nás zase spojili, a hlavně jemu, že to se mnou nevzdal, i když jsem mu dával zabrat. Moje srdce bilo jen pro něj a bláznivě naráželo o stěny hrudníku, jak mu chtělo dokázat, jak moc ho miluji a budu. Nebude trvat dlouho a já si vezmu jeho jméno, abych vše potvrdil, protože tohle je opravdu ten pravý muž, kterého miluji nejvíc na světě.