Montaro
„Promiň za Senu,“ omlouval se Arata, když jsme vyšli ven před obchod. „Je naštvaná. A řekl bych, že ne, jen kvůli mně. Ale asi i kvůli sobě. Ale u ní jde spíš opravdu jen o ten sex.“
„Taky by si měla někoho najít. Má už nejvyšší čas založit si rodinu. Nemůže být pořád sama. Spíš, měli byste začít žít každý svůj život. Se Shintarem jsme dvojčata, byli jsme prakticky skoro pořád spolu, ale taky si jdeme každý svou cestou.“
„Já vím,“ povzdechl si Arata. „Možná tenhle kopanec jsme potřebovali. Věděl jsem, že se něco děje, už když jsi přijel z Tokia. Byl jsi myšlenkami úplně někde jinde. Nejspíš u něho, co?“ kývl hlavou k autu, kde se právě Hiromi bavil s jedním ze starousedlíků.
Majitel menšího hostince. Byl jsem překvapen, když jsem viděl, jak spolu mluví.
Hiromi
„Hmmm… Jsem Hideharu a vlastním tu menší hostinec kousek odsud. No… Ano. Znal jsem tvého strýce. Byl to můj spolužák a… Chodil jsem s ním. Miloval jsem ho. Omlouvám se, ale ta podoba… Tak dlouho jsem neviděl jeho tvář a tolik mi chybí. Je mi líto, že jsi ho nepoznal, líbil by se ti. Pokud chceš vědět víc, přijď za mnou. Kdykoliv… Nevadí mi to. Jsi vlastně něco jako rodina. Určitě by si mým rodičům udělal radost, měli tvou matku a strýce moc rádi,“ vyškubl se mi ze sevření a utekl někam mezi domy.
Ještě chvíli jsem nechápavě stál, než jsem si všiml, že ke mně přicházejí Monty a ten… Přísahal bych, že jsem snad i vrčel, hlavně, když jsem viděl jeho pořádně rudou tvář.
Vše se ale změnilo, když se v Montyho náruči něco pohnulo a jemně zakňučelo. Natáhl jsem se pro štěně a vzal si ho do své náruče. Klidnila mě jeho hřejivá srst, a jak spokojeně oddechoval, když se ke mně schoulil a skoro hned usnul.
„Zaplatím za něj. Je moc hezký. Já… Je mi líto, pokud ti moje přítomnost ublížila, nebo té hysterce uvnitř, promiň, ale vážně to přeháněla, ale… nehodlám se Montyho vzdát. To se prostě nestane. Jinak… Jsem Hiro,“ podával jsem mu ruku a dával pozor, aby se to neviňátko neprobudilo.
I přesto jsem stihl blesknout po Montym pohledem, aby věděl, že je jen můj, a že jsem žárlil jako prase.
Montaro
„Já se jmenuji Arata a omlouvám se za sestru. Je moc prudká, tvrdohlavá a moc mě brání,“ mírně se poklonil Arata. „Tady jsou věci pro psa. Jmenuje se Shiba. Nemusíš mi za něj platit. Je to dárek na uvítanou. Slyšel jsem, že tu budeš bydlet. Ale pokud ti to nebude vadit, budu, aspoň ze začátku, za Shibou chodit. Pomůžu ti s jeho výchovou. Monty má sice velkého psa a vlka, ale tenhle potřebuje úplně jiný přístup. Asi by ti ho zkazil.“
Trochu jsem se nafoukl, když řekl, že bych Hiromimu zkazil psa, ale byl jsem rád, že to Arata bere klidně. Převzal jsem od něj věci pro psa a uložil je do kufru.
„A… nemusíš se bát. Nebudu se o Montyho snažit. Dost jasně se vyjádřil k tomu, jak moc tě miluje,“ trochu se Aratovi zlomil hlas, když to řekl.
Měl jsem strach, jestli se ještě něco nepodělá, ale vypadalo to, že se Arata konečně odhodlal mluvit sám za sebe, a dostatečně pochopil, jak se věci mají, a přijal to.
„Myslím, že to bude v pohodě. Víš, Hiromi je tak trochu nebezpečný. Když jsme se poznali, tak mě přivázal v autě k sedačce a nechal mě tam,“ pousmál jsem se, když Arata vykulil oči. „My už pojedeme. Ještě jsme chtěli nakoupit nějaké jídlo. no a ty... Máš zákazníka, Arato,“ drbnul jsem do něj loktem a kývnul hlavou k obchodu, kde postával ten mladej, co tu sem tam obchází.
Hiromi
„Jsi u mě na farmě vítán. Patří mi květinová farma hned vedle Montyho, nejspíš ji budeš znát. Nevadí mi, když budeš chodit za psem a někdy se stavíš na kafe, ale za Montym ne. To potom nejsem nebezpečný, ale přímo exploze,“ výmluvně jsem se na něj pousmál, a potom i se štěnětem nastoupil do auta, které Monty konečně otevřel.
„Dej prosím věci do auta, co se všude kolem auta povalují,“ houkl jsem na Montyho, a já sám jsem hladil Shibu.
„Je vážně krásný,“ povzdechl jsem si a radši se už ani nedíval ke krámu, nebo bych ještě jednou vypěnil.
Montaro
Arata se rozloučil a vrátil se zpět do obchodu. S povzdechem jsem posbíral věci, s kterými Hiromi nejspíše ve vzteku mrsknul na zem a uložil je do kufru.
„Tak jedeme ještě na ty potraviny,“ usadil jsem se na své místo. „Líbí se mi, jak žárlíš. Ale doufám, že nebudeš takhle vyvádět pokaždý, když se budu s někým bavit. Tady se známe skoro všichni… A taky… jsem citlivá duše, tak mě prosím tě nebij, protože tobě bych tu ránu vrátit nemohl.“
Políbil jsem Hiromiho na tvář, a pak jsem už nastartoval, a zamířil na druhý konec vesnice, kde byl obchod s potravinami.
Možná do budoucna bude lepší, když budeme nářadí a věci na zahradu kupovat ve městě. Aspoň pro začátek…
Hiromi
„Tak pokud nebudou všichni tvoji ex, tak to je v pohodě. Jako promiň, ale já té holce říkal nejméně desetkrát, že se mě nemá dotýkat, a když na mě tak hnusně mluví, mám být v klidu? Byla vážně otravná. Chápu, že je to tvoje minulost, ale i tak... Vadila mi," zavrtěl jsem se na místě a raději hladil pejska.
„Mohl bys mi ukázat, kde bydlí Hideharu?" otočil jsem se k němu a polibek mu vrátil, I když jsem se trochu zlobil.
Montaro
„Tak nakoupíme, a pak se zastavíme u Hideharu. Je to kousek od krámu. A nemusíš se bát. Není to tak, že by polovina vesnice byli moji ex. Zas takový blázen nejsem,“ pousmál jsem se.
Je pravda, že pár milenců či milenek by se ještě našlo. Ale většina z nich bydlela různě po Japonsku. Někteří ve městě, někteří pak různě, podle toho, odkud přijeli studovat na univerzitu do Tokia. Ale s většinou už ani nemám žádný kontakt. Kradmo jsem se podíval po Hiromim.
Kdo ví, kolik takových ex má on. I když podle toho, co říkal, budou to všechny ženy. A to tady nebo ve státech. Chápal jsem ho. Nejspíš bych taky žárlil, kdyby se na něj nějaká přilepila. A nevím proč, ženy v jeho blízkosti bych snášel nejspíš hůře než muže. Snad i proto, že muž mu nedá potomka? Ženy mají větší zbraně, jak si muže k sobě připoutat…
Raději jsem na to přestal myslet a věnoval se řízení. Během chvilky jsem zaparkoval před menším krámkem.
„Tady to bude v pohodě. Je to obchod mého strýce a jeho ženy. Vlastně je to mámin mladší bratr,“ řekl jsem, když jsme vystoupili a zamířili dovnitř. „Pohlídám ti Shibu, a ty si zatím vyber, co budeš chtít.“
Vzal jsem od něj z náruče pejska, který se probudil a zvědavě pokoval kolem sebe. Vešli jsme dovnitř, a jen co jsme byli u dveří, už na mě volal strýc, že má pro mámu věci, co si objednala, tak mi to hned nabalí s sebou.
Hiromi
Pořád jsem svíral štěně a přemýšlel nad tím, jak se choval k tomu klukovi. Nějak jsem to nemohl dostat z hlavy, jak kdyby to tam leželo jako těžká koule. Když vzal Monty Shibu z mých rukou, nějak jsem se začal cítit osaměle. Zahlodala ve mně podezřívavost, která ne a ne ustoupit.
Vzal jsem šampaňské a jahody, které vypadaly vážně moc hezky. Přidal jsem nějaké zákusky a slané dobroty. Od začátku jsem chtěl oslavovat to, že jsem se nastěhoval, ale… Vážně jsem byl trochu zmatený.
Vzal jsem plnou tašku toho, co jsem si vybral a zamířil i s Montym do auta.
„Když… Nelituješ teď toho, že sis vybral mě? Já jen… Vypadalo to tak, že tě to všechno mrzí, a choval ses k němu tak… mile. Neustále ses mu omlouval, jak kdybys měl za co. Jako za lásku se omlouvá? Já… Asi jsem jen podrážděný,“ dal jsem tašku na zadní sedačku a posadil se, abych si vzal zpátky štěňátko.
Montaro
Poprosil jsem strýce, aby mi všechny věci pro mámu naložil do auta, a pak jen chodil za Hiromim a sledoval ho, jak nakupuje.
„Nelituji toho, že jsem si vybral tebe. A už to nikdy od tebe nechci slyšet,“ vrátil jsem mu štěně do náruče, když se usadil v autě. „Ano, Aratovi jsem se omlouval. A omluvil jsem se mu za lásku, ale ne za naší, ale za tu jeho. Víš, došlo mi, že jsem mu vlastně, byť nechtěně, ublížil. Zlomil jsem mu srdce a mrzí mě to. Vím, jaké to je, když takhle člověk trpí. A mrzí mně i to, že máš kvůli mně teď špatnou náladu.“
Narovnal jsem se, zavřel dveře a pak obešel auto, abych také nastoupil.
„Je u nás Hisako a Kazumi, tak se zastavte. Rádi vás uvidí,“ zavolal jsem ještě na strýce, než jsem zavřel i své dveře, a konečně jsme mohli vyjet k nedalekému hostinci.
Bylo to opravdu kousek, došli bychom tam i pěšky, ale aspoň se nebudeme muset vracet pro auto a můžeme pak rovnou jet domů.
Hiromi
„Nemůžeš za to, že ti nikdy nic neřekl. Pusu má… I když… Já jsem ti to taky zrovna neřekl, ale napsal. On měl mnohem víc času a spal s tebou, a i s jeho… Odpusť, ale přijde mi to nechutné, že tě miloval, a přitom se o tebe dělil. Tohle nepochopím. Už se k tomu nebudeme vracet, jen se čílím, a to nedělá dobře ani jednomu z nás. Prostě tě miluji, a je to pro mě nové. Nečekal jsem hned setkání s tvojí minulostí. Možná to moc řeším. Nejspíš je to jen můj strach z toho, že když jsem šťastný a konečně se můj život ubírá dobrým směrem, tak se něco podělá. Zatím se mi to stalo pokaždý,“ svěsil jsem hlavu a políbil hlavičku toho štěňátka.
Dorazili jsme k hostinci a vystoupili. Nějak instinktivně jsem i s tou malou kuličkou šel k pultu, u kterého jsem viděl stát právě toho muže, který se na mě na té ulici vrhnul.
„Ty… Přijel jsi?“ usmál se a mírně se poklonil.
„Chci slyšet něco o svém strýci. Víte… Nikdo mi nic o něm neřekl, jak kdyby neexistoval, a to mi víc než vadí,“ zpozorněl jsem, protože jsem na jeho stolku viděl stát fotku, která mě naprosto šokovala.
Vzal jsem ji do jedné volné ruky a pořádně si ji prohlédl.
„To jsem já. Jak… Jak to?“ nahnul jsem fotku i k Montymu, aby se podíval na toho muže, který na ní byl.
„Ne… To je Dylen. On… Říkal jsem, že jsi celý on,“ povzdechl si a promnul si prsty, jak byl nervózní.
Montaro
„Nechci nikoho omlouvat, ale Arata je moc hodný kluk. A dobře víš, že jsem nedělal rozdíly mezi muži nebo ženami. Taky se můžu oprávněně bát toho, že když budeme někdy v Tokiu, že se tam na tebe pověsí nějaká tvoje bývalka. Ale jak jsem řekl, je to minulost. A rozhodně se nemáš čeho bát. Bude to všechno dobrý, protože mám tebe a ty máš mě a už to nemíním měnit.“
Když jsme vešli do hostince, byl jsem překvapen. Nejen to, jak ho Hideharu uvítal s úsměvem, ale i to, co jsme viděl na té fotce. Opravdu to vypadalo, jako by na ní byl Hiromi, jen s velmi nepatrnými rozdíly. Vrátil jsem fotku zpátky a požádal jsem o kávu.
„Posadím se tam a vy si zatím můžete popovídat,“ ukázal jsem k jednomu stolku, ke kterému jsem se hned i s kávou usadil.
Pořád jsem měl v hlavě to, co Hiromi říkal, a moc se mi to nelíbilo. Je pravda, že taková věc, jako byla se Senou a Aratou, není běžná. Ale každý jsme nějaký. Každý máme své mouchy a já jim to nikdy nezazlíval. Jen jsem využíval jejich vstřícnosti.
Seděl jsem a mírně zamračeně jsem se díval z okna ven a popíjel jsem kávu. Mám celé odpoledne volné, protože Hisako a Kazumi jsou na výletě, a až před večerem půjdu pomoct se zvířaty. Takže není kam spěchat.
Hiromi
Sedl jsem si s Hideharu nedaleko baru k jednomu malému stolečku. Díval jsem se na jeho ruce, jak se mu nervozitou klepaly, a přitom se na mě nepřestal ani na chvíli dívat.
„Řekneš mi tedy vše o strýčkovi? Jak umřel, a proč nikdo nic neříká? Podle všeho to byl dobrý člověk. Kolikrát se mi zdá, jak kdyby se měl propadnout do země. Co se stalo?“
Bylo vidět, jak se zhluboka nadechl a se slzami na krajíčku začal mluvit. Po celou dobu mě mrazilo až v kostech a jen kroutil hlavou nad věcmi, které mi řekl.
„Tvůj strýc byl nejlepší muž, kterého jsem kdy poznal. Chodil jsem s ním od střední a nikdy jsem se necítil sám, nebo nemilovaný. Pokaždé mi dal vše, co jsem potřeboval a já ho za to ještě víc zbožňoval. Tvůj otec, byl jeho nejlepší kamarád a…“ upil z hrnečku, který měl před sebou.
Znovu se opakovalo to, kdy se někdo zastaví u věty, že byli kamarádi a dál nic. Jako kdyby pravda byla něco, co ubližuje všem okolo sebe.
„Tvůj otec ho vzal na místo, kam jsem mu říkal, aby nechodil. Nechtěl zklamat kamaráda, ale zastřelili ho tam, když se zapletl do nějaké přestřelky. Nikdy to tvému otci neodpustím, ale s tvojí maminkou jsem si psal. Nikdy se nezmínila o tom, že má syna, a ještě takového, co je Dylenovi tolik podobný,“ pohladil mě po ruce a zahleděl se mi do očí.
Ještě tak půl hodiny jsme si povídali, aby mi řekl vše tak, jak se to stalo. Nakonec jsem se zvedl a chtěl odejít, ale on mě stáhl zpět k sobě a objal, jak kdyby mě nechtěl nikdy pustit.
Montaro
Seděl jsem kousek od nich a nechal je, ať si povykládají. Upíjel jsem kávu a pomalinku se uklidňoval. Sledoval jsem mrtvo venku, kde proběhl jen jeden pes a projely dvě auta a jedním uchem jsem poslouchal, o čem si Hideharu a Hiromi povídají.
To, co jsem pochytil, bylo víc než zajímavé. A podle chování táty, byl do toho zapletený také. Možná proto se celou dobu tak choval. Zřejmě nemůže otci Hira zapomenout, co se stalo.
Nerušil jsem je, ale v momentě, kdy Hideharu objal Hiromiho, jsem se na ně celý otočil.
„Hideharu, vážím si tě, ale ruce pryč od Hiromiho,“ zavrčel jsem na něj a zamračil se.
Může mu připomínat koho chce, ale Hiromi je Hiromi. I když je velice podobný svému strýci, skoro jako jeho dvojče, pořád to není on. Je to Hiromi, a Hiromi patří mně.
„Děkuji za kávu. Půjdeme,“ zvedl jsem se od stolu a zamířil ven k autu.
Hiromi
Ve chvíli, kdy na nás Monty promluvil, se Hideharu stáhl a pustil mě ze svého sevření. Instinktivně jsem udělal krok dozadu, aby na mě už nemohl dosáhnout a mírně se uklonil.
„Moc děkuji za informace, ale já nejsem můj strýc, prosím, už to nedělejte. Můj přítel by se zlobil."
Rychle jsem vyběhl za Montym a objal ho co nejpevněji jsem dokázal.
„Netušil jsem, že i ty umíš žárlit," pousmál jsem se a políbil ho na jeho široká záda.
„Pojedeme domů?" pohladil jsem ho významně po boku a tím mu ukázal, jak moc mě neustále jeho přítomnost vzrušuje.
Taky... Dost často jsem slýchával o usmiřovacím sexu a nikdy ho nezažil.
Montaro
Sotva jsem vyšel ze dveří, už u mne byl Hiromi.
„Já a žárlit? Nevím, co to slovo znamená,“ pousmál jsem se.
Přesto jsem ho jednou rukou chytil kolem ramen, a ještě se nepatrně ohlédl zpět ke dveřím, které se právě zavíraly, a za nimi stál Hideharu a díval se na nás.
„Tak jo, domů. Ale asi k tobě domů, ne? Jak dlouho tam vlastně bydlíš? Víš, kde máš ložnici?“
Ještě, než nasedl, políbil jsem ho a pak jsem za ním zavřel dveře. Nastoupil jsem a rozjel se k Hiromimu sídlu. Když jsme projížděli vesnicí, vyhnul jsem se hlavní cestě. Raději jsem to prokličkoval mezi domky, abych nemusel jet kolem Aratova krámu. Nejspíš se jim budu nějakou dobu vyhýbat, než se to všechno usadí.
Celou cestu jsem však nakonec přemýšlel o tom, co jsem v penzionu slyšel od Hideharu. A zřejmě to z hlavy jen tak nedostanu. Nejspíš zavolám Kioshimu a nejdříve se zeptám, jestli něco o tom neví.
„Mohl bys Shibu aspoň na chvíli někomu předat?“ zeptal jsem se Hiromiho, když jsme konečně dojeli k němu domů.
Podíval jsem se na dům a pak zpátky Hira.
„Nebo s ním zůstaneme venku? Mám ještě asi tak dvě hodiny, než se budu muset vrátit na farmu,“
Hiromi
Štěňátko, které jsem stále držel v rukách jen tiše zakňučelo, když jsem ho tak silně tlačil na Montyho a radši jsem ho omluvně hladil, aby zapomněl na to, jak jsem ho stiskl.
Jeli jsme domů, ale já stále přemýšlel nad tím, co mi ten muž řekl. Nemyslel jsem si, že by strýc umřel takovou smrtí, a že do toho bylo tolik lidí zatažených. Bylo to jak nacházet poztrácené vzpomínky, které každý vypráví jinak.
„Dám ho ke správcové, která bydlí o domek vedle, který je pro pomocníky na polích a pro ni,“ odpověděl jsem, když jsem vystupoval z auta a ta milá žena k nám už spěchala.
„Prosím, pohlídejte ho na chvíli. Potom se pro ni stavím. Je to nový člen naší rodiny, tak mu dejte něco dobrého, ano?“ usmál jsem se, a žena si hned štěňátko přitiskla na svá bujná ňadra.
Byl jsem rád, že budu mít na Montyho chvíli jen pro nás dva.
„Řekl bych… Potřebujeme chvíli jen my dva a bez nikoho,“ přitiskl jsem se k němu a políbil ho.
„Ložnice… Noooo…“ usmál jsem se a provokativně ho plácl po zadku, aby mě sledoval, a sám běžel do ložnice kterou jsem měl v patře.
Montaro
Správcová si převzala Shibu, a my zamířili do domu. Když šel přede mnou, nerozhlížel jsem se po domě, ale celou dobu jsem sledoval jen jeho zadek. Nevím, jestli takhle chodí normálně, nebo mě provokoval, ale jisté bylo, že se mi to líbilo, a měl jsem chuť si na něho sáhnout ještě dřív, než jsme došli do ložnice.
„Víš, je mi jasné, že to pro Hideharu musí být těžké, když jsi tak moc podobný strýci, ale byl bych rád, kdyby si s ním nezůstával o samotě,“ ozval jsem se, když jsem za ním pospíchal po schodech do patra. „A nejspíš je to tak. Asi žárlím, zvlášť v tomhle případě.“
Chytl jsem ho v momentě, kdy otevřel dveře do jednoho z pokojů. Jen jsem se narychlo podíval na rozmístění nábytku, a už jsem Hiromiho držel v náruči.
Pevně jsem ho objal a tlačil ho směrem k posteli.
„Mám úctu ke starším lidem, ale v tomhle případě bych se asi neznal,“ přitiskl jsem své rty na jeho.
„Strašně moc tě chci, Hiromi…“ zašeptal jsem mu ještě do ucha, když jsem ho pokládal na postel.
Hiromi
„Mám rád, když jsi takhle přísný. Nějak se mi tvá hrubost líbí. Teda občas…“ usmál jsem se a propnul se v zádech, když jsem cítil jeho dech, jak se mi otřel o ucho.
Málem jsem se propil prostěradlem, jak mě to rozdráždilo. Začal jsem zhluboka dýchat a otřel se svým už naběhlým rozkrokem o ten jeho. Pořád jsem se tísnil v tom prádle a vadilo mi to. Chtěl jsem ho hned… Bylo mi to všechno jedno. Pořádně… Tvrdě… Abych věděl, že je jenom můj.
„Vezmi si mě… Dej mi, co proto, ať se klidně nepostavím na nohy, ale ať vím, komu patřím,“ zašeptal jsem mu vzrušeně do ucha, a ještě víc se o něj otřel.
Tělem se mi prohánělo snad tisíce mravenců, a pokožka mi musela hořet tou neskutečnou touhou.
Montaro
„Víš, jak dlouho trvalo tátovi, aby mně naučil nebýt prudký a hrubý? No, ale nevím, jestli se mu to úplně povedlo,“ kousl jsem Hiromiho do ucha, když se o mně otřel.
Sakra, kdyby se takhle o mně otřel už v autě, nejspíš bych někde zastavil.
„Vezmu si tě, Hiro, protože to právě chci.“
Políbil jsem ho a pak ho jemně kousnul do brady. Sesunul jsem se trochu níž a vyhrnul mu triko. Polibky jsem sázel na jeho rozpálenou pokožku na břiše, zatímco si mé ruce hrály s jeho bradavkami.
„Tohle tetování…“ olízl jsem místo na ruce, kde byla vidět kresba, „je strašně vzrušující,“ zakousl jsem se mu do ramene.
„Sundej si to triko a otoč se na břicho, abych na něho lépe viděl,“ zamručel jsem, když mi pod zuby zaskřípala látka.
Zvedl jsem se na kolena a sám jsem si své triko přetáhl přes hlavu. Dívat se na Hiromiho, jak pode mnou leží bylo strašně vzrušující. Cítil jsem, jak se mi krátí dech, a sem tam mým břichem prolétl ten zvláštní pocit, při kterém se člověk zapomene i nadechnout. V kalhotách se mi začalo dělat těsno a když jsem viděl, jak má i Hiromi stejný problém, nečekal jsem, až se přetočí na břicho a rychle jsem zachytil jeho kalhoty a stáhl mu je dolů.
Hiromi
Užíval jsem si jeho hrubější stránku. Nějak jsem dnes potřeboval, abych cítil jeho nadvládu nade mnou. Měl jsem rád, když převezme iniciativu a ukazuje svou temnější stránku.
Jen jsem hlasitě vydechl, když mě zbavil kalhot a já se ocitl skoro obnažený. Neváhal jsem a stáhl si tričko, a otočil se na břicho, přesně tak, jak po mě on chtěl. Snad ještě víc mě to vzrušilo a já ho jemně kousl po prstů, které měl opřené do matrace vedle mé hlavy. Mírně jsem zavrtěl zadečkem, abych ukázal svoji nedočkavost a otřel se tváří o jeho hřejivou ruku.
Nemohl jsem poručit tomu, jak moc jsem se ho snažil svádět. I když jsem tušil, že následky mohly být veliké, i přesto mě to dostávalo.
„Jednou za čas nevadí, když jsi hrubější. Přeci jen… Jsem yakuza,“ vydechl jsem a olízl si rty, které osychaly vzrušením.
Montaro
Když si Hiromi svlékal triko a otáčel se na břicho, stihl jsem se i já zbavit kalhot. Opřel jsem se o ruce vedle jeho hlavy a sklonil se až k němu.
„To mi nedělej,“ zavrčel jsem tiše u jeho ucha, když mě kousnul do prstů. „Strašně mě to vzrušuje…“
Když se o mně otřel zadečkem, jen jsem hlasitě vydechl a zakousl se mu do ramene.
„Bože, jsi vážně neskutečný,“ ošetřil jsem mu kousanec jazykem, a pak jsem ho táhl od krku dolů po páteři.
Otřel jsem se přitom o jeho nohy svým ztopořeným penisem. Nebylo třeba si pomáhat, aby mi ztvrdnul. Už jen to, jak jsem měl Hira pod sebou, stačilo na to, abych byl připravený do něj okamžitě vstoupit.
Ještě jsem se rychle natáhl ke kalhotám a vytáhl z kapsy gel.
„Hrubější? Nevím, jestli to dokážu, ale už se nedokážu víc kontrolovat,“ zamručel jsem.
Než jsem se zvedl na kolena, ještě jsem ho kousnul do jedné a pak do druhé půlky jeho nádherného zadečku. Otevřel jsem lahvičku, a nanesl jsem gel na svůj penis. Jednou rukou jsem chytl Hira pod břichem a zvedl si ho, abych mohl nanést gel i do jeho dírky. Jenže… Neměl jsem chuť a ani čas se nějak zdržovat s jeho roztahováním. A taky… řekl že mu nevadí, když budu hrubější.
Jen trochu jsem zapátral, zda mohu vstoupit, a hned z něj vytáhl prsty.
„Promiň, ale nemůžu čekat až…“
Pevně jsem ho chytil za boky a přitáhl si ho k sobě. První vniknutí mi skoro vzalo dech, i když jsem v něm byl jen z poloviny. Jen trochu jsem povyjel a hned zas přirazil nazpět. Ještě jednou jsem to zopakoval, než jsem se v něm octnul úplně celý.
Na malý moment jsem se zastavil. Dolehl jsem na něj celou svou váhou. Zatlačil jsem ho do matrace, že jsem ho skoro znehybnil, a přitom mě jeho svěrače pevně sevřely, že se mi málem udělaly mžitky před očima.
„Jsi jen můj, Hiro,“ kousnul jsem ho do krku a hned na to začal přirážet.
Hiromi
„Aaaaaaa… To je tak… skvělý… Jak seš… tvrdej,“ zasténal jsem a cítil, jak jsem se celý stáhl po jeho prvním hrubém přírazu.
Kdybychom to včera nedělali, asi bych tohle ani nedal, ale protože jsem ho tolik chtěl, moje tělo zbouralo všechny bariéry, které jsme mezi sebou mohli mít.
Cítil jsem, jak hluboko je a otírá se o mé stěny pevně danými tahy, plných vášně, kterou jasně dával najevo. Takhle dobře jsem se nikdy necítil. Jen on mohl moje srdce rozbušit natolik, že jsem se do něj zamiloval. To příjemné chvění se roznášelo mým tělem, jak když by mě zasáhl blesk, a nenechávalo mě ani na moment klidným. Sténal jsem a vycházel vstříc jeho přírazům do mého těla. Jako bychom najednou byli jedním. Neskutečně blízký pocit.
„Jen… Jen tvůj…“ zakřičel jsem, když se to na mě všechno hnalo, a já v euforii zaklonil hlavu.
Otočil jsem hlavu k jeho ruce a mírně se mu zakousl do prstů, které jsem omluvně obkroužil každý zvlášť jazykem. Měl jsem rád jeho chuť na svých rtech, a vnímat přitom každý jeho pohyb ve mně.
Montaro
Chytl jsem Hiromiho za spodní čelist, když se mi zakousnul do prstů. Pootočil jsem mu hlavu a sklonil jsem se k němu, abych ho mohl políbit.
„Ještě nikdy jsem neměl vytištěné zuby na prstech,“ zavrčel jsem do jeho rtů. „Máš pěknou pusinku ale taky pěkně kousavou,“ olízl jsem jeho rty a pak se oddálil.
Přejel jsem mu dvěma prsty po rtech a pak mu je vsunul do pusy. Otřel jsem se s nimi o jeho jazyk, který byl na dotek tak příjemný, že se mi hned v hlavě vybavilo, jak mi s ním dělá dobře…
Ještě víc mě to vzrušilo a mé pohyby se o něco zrychlily. Jako by se mi do žil vlila nová krev.
Mé přírazy v jednu chvíli byly skoro nekontrolovatelné, když se na mě hrnul ten skvělý pocit, při kterém se chce křičet slastí. Vytáhl jsem prsty z Hiromiho úst a chytl jsem obě jeho zápěstí. Sevřel jsem mu je pevně, že s nimi nemohl hnout. Byl uvězněný v mém držení, a to mi dávalo možnost se víc do svých posledních nájezdů opřít.
Zatajil se dech, a v duchu počítal nevím do kolika, když se orgasmus přihlásil.
„Bože… Hiro…mi…“ zasténal jsem, když jsem plnil jeho zadeček svým spermatem.
Bralo to mé tělo doslova útokem, a já snad i na chvíli přestal vnímat, co se děje kolem mne, a co dělám já. Nebyl jsem schopen ničeho jiného než jen přijímat tu rozkoš, která na pár vteřin doslova ochromila moje tělo i můj mozek.
Hiromi
Cítil jsem, jak mě uvnitř plní a jeho horko prostupuje mým tělem, jak kdyby chtělo převzít nadvládu nade mnou. Prožíval jsem tenhle dokonalý orgasmus, a přitom slastně přivíral oči, když se to všechno na mě hnalo útokem. Nejsilnější však byl ten pocit lásky, kterou jsem k Montymu cítil.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem a zaklonil se tak, abych se s ním mohl dál líbat.
Takhle moc jsem do nikoho blázen nebyl, jako do tohohle muže, který naprosto překopal můj svět. Vždy jsem si myslel, že samotnému mi bude dobře, ale mýlil jsem se. Zamilovaný jsem mnohem šťastnější.
Montaro
Pustil jsem Hiromiho ruce, které jsem ještě chvíli svíral, než ten největší nápor na mé tělo polevil. S rychlým oddechováním jsem na něj dolehl, ale vzápětí jsem zvedl hlavu, abych spojil naše ústa v polibku, který si Hiromi vyžadoval. Líbal bych ho klidně celé odpoledne, celý večer, celou noc…
Nejraději bych s ním byl takhle do té doby, než bych mu lezl na nervy, a on by mě vykopnul s tím, že si mám dát pauzu…
„Taky tě miluji,“ zašeptal jsem, když jsem se z něj svezl na bok a hned si ho přitáhl tak blízko, jak jen to šlo.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady. Celou dobu jsem myslel na to, jak mi bez tebe je smutno, a myslel jsem, že už se neuvidíme, protože bych nemohl nechat celou farmu na rodičích a bráchovi, a odstěhovat se pryč. Byl jsem protivný, a dokonce jsem se kvůli tomu serval i se Shintarem,“ přiznal jsem se nakonec.
Hladil jsem Hiromiho po jeho prohnutých zádech a po zadečku. Jeho pokožka je opravdu velice příjemná na dotek, a určitě by mu ji i kdejaká ženská záviděla. Nemohl jsem si vybrat lépe… A… Nemám zájem na tom už cokoliv měnit.
Hiromi
„A jak já přemýšlel nad tím, jak s tebou mluvit. Nevíš ani kolikrát jsem se díval na hvězdy s tím, že třeba i ty myslíš na to stejné co já. Byla to i má chyba, to vím. Kdybych ti to řekl už v ten den, když nás málem zastřelili… Chtěl jsem. Mockrát... Ale bál jsem se. To, co cítím, totiž vždy přehlušilo to, že jsem chvíli uvažoval i o útěku do Ameriky. Jenže… Nemohl jsem se smířit s tím, že bych tě neviděl. Byl jsem v pasti…“
Otočil jsem se a schoulil na jeho hruď. Hladil jsem ho a vnímal každou nerovnost na jeho dokonalém těle.
„A… Je Shintaro v pořádku? Vlastně jsem tě nikdy neviděl se pořádně poprat,“ usmál jsem se a políbil ho.
Díval jsem se do jeho očí, aby věděl, jak moc ho miluji, a že se ho už nevzdám. Bylo mi jedno, jak dlouho o něj budu bojovat, jen jsem musel vědět, že je jen můj, a to se stalo.
„Monty… Děkuji… Děkuji, že sis vybral mě. Jako míšenec jsem nebyl vždy zrovna oblíbený a potom u strýčka jsem konečně cítil, že mě má někdo rád, ale s tebou… Nikdy jsem nebyl šťastnější,“ zabořil jsem hlavu do jeho prsou, aby neviděl, jak moc se červenám, a poslouchal to jeho příjemně bušící srdce.