Montaro
Myslel jsem si, že to bude klidný večer, ale nejspíš jsem se spletl. No, pokud bude Haruna držet hubu tak se není čeho bát a mělo by to projít v klidu. Jenže je to Haruna…
„Ne, nevadí. A je to jen teď. Stejně pak mě už Haruna neuvidí, až se vrátím domů, tak mu necháme jeho šťastnou chvilku, kdy si ještě může užít moji společnost a má možnost si do někoho rýpnout. Pokud bude mít vůbec možnost,“ zasmál jsem se, když jsem si představil Harunu, jak do něj jeho snoubenka kope, aby držel pusu.
Vylezl jsem z vody, chytl ručník a rychle se utíral, abychom mohli otevřít, a to otravné klepání na dveře konečně přestalo.
„Mám otevřít, nebo to uděláš ty?“ otočil jsem se na Hiromiho a ukázal na dveře.
Hiromi
Auuu… A znova hrubý a tvrdý zásek. Nemohlo mě to překvapit, věděl jsem to, ale stejně… Každým dalším takovým slovem mě zabíjel.
Smutně jsem se na něj podíval a zvedl se z koupele.
„Jen se obleču,“ řekl jsem a zašel do pokoje, abych na sebe hodil tričko a lehké kalhoty. Ani prádlo jsem si nebral, proč taky.
„Počkám na tebe, však on to vydrží,“ pousmál jsem se, ale uvnitř jsem to necítil.
Tolik mě svíral pocit, že jednou odejde a já ho už nikdy neuvidím. To, co se mělo stát byla moje nejhorší noční můra, ale nemohl jsem se jí prostě vyhnout.
„Mají tu prý úžasné jídlo. Celkem se těším, i když vím, že společnost nejspíš nebude moc tichá.“
Montaro
„Dobře, nechám to na tobě,“ přikývnul jsem.
Rychle jsem se utřel a vytáhl si čisté věci na oblečení, abych nebyl v tom, v čem jsem přijel. Stejně jsme se nechystali jít ven, takže jsem si oblékl erární kalhoty a yukatu, která mimochodem byla moc hezká.
Stejně polovina osazenstva těchto lázní tady v tom chodila, tak jsem se ani necítil nijak zvláštně.
„Takže půjdeme?“ podíval jsem se na Hiromiho, který už stál oblečený u dveří, za kterými byl slyšet Harunův hlas, jak byl netrpělivý.
Hiromi
„To jste jako kurva hluchý, nebo co?“ naštvaně mě plácl po rameni Haruna.
„To ty jsi netaktní. Co kdybys je postě nerušil a počkal, když nám to Hiro slíbil?“ napomenula ho sestra a usmála se na mě.
„Pojďme jíst, jsem hladovej,“ povzdechl si Haruna a hned zamířil do jídelny.
Hned od vstupu to tam nádherně vonělo. Sedli jsme si a během chvíle měli na stole jídlo pro všechny čtyři, kdy se to dalo různě kombinovat asi z padesáti skvěle udělaných a dochucených ingrediencí.
„Dobrou chuť,“ popřál jsem všem a hned se pustil do toho skvostu.
Montaro
Haruna nepřekvapil. Ale líbilo se mi, jaký vliv na něj měla Hiromiho sestra. Ignoroval jsem jeho občasné narážky, ale neušlo mi, jak se na něj Natsuko zamilovaně dívá. Ale… Nebyla to jen zamilovanost, ten její pohled byl jiný, zvláštní, takový teplý, jako by svou lásku dělila mezi ním, a ještě někým dalším.
Když Haruna odešel na toaletu, odložil jsem hůlky a zadíval se jí do očí.
Opravdu to tam bylo…
„Natsuko, chtěl bych se tě na něco zeptat.“
„Hm?“ zvedla ke mně pohled, právě, když upíjela ze svého čaje.
„Miluješ Haarunu, že ano?“
„Ano,“ odložila hrnek a překvapeně na mě znovu pohlédla.
„Ví už, že jsi v očekávání?“
Myslím, že víc šokovat jsem ji nemohl.
„J… jak… to víš? Ještě jsem to nikomu neřekla,“ začervenala se a nervózně si promnula prsty.
„Často jsem chodil do nemocnice za…“ na moment jsem se zarazil a odkašlal si, ale pak jsem pokračoval. „Je tam jedna sestra na porodním oddělení, kdysi jsme se o ní s bratrem přetahovali. No… Viděl jsem spoustu těhotných žen a vím, jaký mají pohled, úsměv, chování a podobně.“
„Zatím je to tajemství,“ pohlédla na moment k Hiromimu a pak zpátky ke mně.
„Neboj, nikomu to neřekneme. Necháme to na tobě, ano, Hiromi?“ pootočil jsem se a políbil Hiromiho na tvář.
Hiromi
Naprosto udiveně jsem pohledem kmital mezi Montym a svou sestrou a nechápal, jak tohle mohl vědět. V jeden okamžik jsem byl překvapen, ale vzápětí jsem nadšeně sestře svíral ruce a byl rád, že budu strýček.
„Jestli bude Haruna špatný táta, tak ho přizabiju,“ usmál jsem se, abych odlehčil její stále přetrvávající úžas ve tváři.
„Takže budu strýček… Noo… Aspoň mi v životě přibude další člověk, kterého budu milovat,“ pohladil jsem ji po tváři, a potom se stáhl zpět do Montyho blízkosti.
Jedno světýlko přichází, ale to druhé brzo zhasne, což mě děsilo nejvíc. Půjde tak daleko, že už neuvidím, jak září. Moje srdce znovu zchladne…
„Stoprocentně to necháme na tobě,“ vrátil jsem Montymu polibek na tvář a na moment se na něj zadíval, než jsem se vrátil k jídlu.
Haruna zrovna přicházel, takže byl správný čas přestat mluvit o dítěti.
Montaro
Jakmile byl Haruna na dohled, změnili jsme téma. Sice jsem si myslel, že budeme s Hiromim sami, ale i tak to byl příjemný večer. Trochu mi to připomínalo naše společné večeře u nás doma. Docela mi to i pochybělo, a to jsem byl pryč jen dva týdny. Asi stárnu nebo co…
Zatím jsem si užíval Hiromiho blízkosti. Sem tam jsem se k němu víc přiblížil, občas se ho nenápadně dotkl…
Neušlo mi však, jak se Haruna občas dívá svým podezíravým pohledem a místy i takovým, který říkal: Víš, co jsem ti říkal…
Ale ať si myslel, co chtěl, ignoroval jsem ho.
„Jsem unavená,“ povzdechla si po nějaké době Natsuko. „Jestli vám to nebude vadit, šla bych na pokoj.“
„Nevadí, my ještě chvilku posedíme, a pak půjdeme taky,“ přikývl jsem a objednal ještě jedno saké pro mne a pro Hiromiho.
Těšil jsem se na pokoj, ale chtěl jsem si s Hiromim užít i jen takový pohodový večer někde u skleničky.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Hiromi
Další dva dny jen plynuly a já si je užíval do poslední hodiny… Minuty… Vteřiny, které nám ještě zbývaly. Zapomněl jsem i na to, že se brzo rozloučíme. Vše pro mě bylo tak krásné. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči, když byl blízko mě. Často jsem se v noci budil a díval se, jak on spí. Chtěl jsem si tohle všechno pamatovat a nezapomenout na nic, co jsem s ním zažil. Až do…
Nešel jsem spát a jen to předstíral, dokud jsem vedle sebe neslyšel, jak on spokojeně podřimuje. Bylo velmi brzké ráno, když jsem se vyplížil z postele a potichu si vzal svoje věci. Na stůl jsem položil dopis, který jsem po probdělých nocích psal a naposledy se vrátil k posteli, abych ho políbil.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem.
Otřel jsem slzy, které mrchy skáply z mých očí, a velmi potichu odešel z pokoje. Vše bylo ztichlé, také byla ještě noc, a všichni spali. Silnici osvětlovaly jen mé milované hvězdy a měsíc, které se nade mnou smilovaly v mé bolesti. Věděl jsem, že trápení teprve začne, ale nechtěl jsem si to připustit. Nasedl jsem na motorku a odjel. Nemohl jsem se ohlížet zpět, protože bych se vrátil. Tělo bylo na cestě pryč, ale srdce zůstalo s ním.
Dopis:
Monty,
Až budeš tenhle dopis číst, budu již na cestě pryč. Nemohl jsem se díval na to, jak odjíždíš, nebo se s tebou loučit. Vím, že jsem ti mohl připadat chladný, nebo vypočítavý, ale… Od začátku jsi mi dal hranice. Řekl jsi, že je to jen na chvíli a potom odjedeš, bral jsem to. Jenže…
Dovol mi říct pravdu. Chápu, že ti budu připadat jako blázen, nebo pitomec, tomu jsem se chtěl také vyhnout, ale… Od první chvíle, kdy jsi mě políbil už v tom autě, jsem od smrti mé mámy ucítil něco, v co jsem ani nevěřil. Každá chvíle s tebou byla jako další rozsvícená hvězda na nebi mého života. Děkuji ti, že jsem s tebou mohl být a ty mě od sebe neodehnal. Víš…
Dobře dojeď domů, a doufám, že čas, který si mi věnoval, nebyl promarněný. Na shledanou.
Ne… Lhal bych… To není všechno… Miluji tě…Moc tě miluji. Odpusť… Nemohl jsem si pomoct.
Montaro
Ten večer, i ty následující dva dny byly opravdu úžasné. Užili jsme si nejen dobré jídlo, horké koupele, či procházky ve dvou. Ale hlavně jsme si užívali jeden druhého. Bylo to však jiné. Jako bychom si říkali – tohle je naposled, co jste spolu, tak do toho dejte vše.
Poslední večer jsem unavený po skvělém sexu usnul tak rychle, že jsem nestihl říct ani dobrou noc. Vlastně už byla hluboká noc a poslední, co jsem si pamatoval, bylo pravidelné oddechování Hiromiho. Ještě jsem ho pohladil po tváři, jemně ho políbil a vzápětí jsem byl v pánu.
„Hiromi?“ otevřel jsem oči, když mě i v tom spánku přepadl zvláštní pocit.
Moje ruka však hmátla naprázdno. Postel vedle mne byla prázdná…
„Hiromi?!“ zavolal jsem směrem do pokoje a zaposlouchal se, jestli třeba neuslyším vodu. Možná se sprchuje…
Ale bylo ticho. Vstal jsem a šel jsem se osobně přesvědčit. Všechny místnosti, i terasa, byly prázdné. Bylo tu naprosté ticho, jen hodiny hlasitě odtikávaly čas…
Bylo ráno, poslední den, kdy jsme aspoň pár hodin mohli spolu ještě strávit a já… byl jsem tu sám.
Vběhl jsem zpátky do ložnice a otevřel skříň. Byla prázdná, jen pár mých věcí tam opuštěně leželo a čekalo, až si je sbalím.
Podivný pocit mi sevřel žaludek. A vůbec se mi to nelíbilo. Bylo to, jako by mi někdo vzal něco, na čem mi hodně záleží. Zvedl jsem telefon a zavolal jsem do recepce.
„Pan Hiromi Moon se již odhlásil a odjel. Nechal vám připravit snídani…“
Šokovaně jsem položil sluchátko. Díval jsem se kolem sebe, jako bych ho i přesto měl najít schovaného třeba pod stolkem.
Zarazil jsem se, když jsem se na ten stolek podíval. Dopis? Přiskočil jsem k němu a rychle ho rozbalil.
Monty,
Až budeš tenhle dopis číst, budu již na cestě pryč…
Chtěl jsem číst dál, ale vyrušilo mě zaklepání s oznámením, že přinesli snídani.
„Vstupte,“ rychle jsem sbalil dopis a zapadl do ložnice. Strčil jsem ho do kabely a rychle si vytáhl oblečení, abych se oblékl, protože jsem byl stále nahý.
Hiromi
Dalším a dalším kilometrem mi těžklo srdce, a tak špatně se mi dýchalo. Začal jsem se bát, že se někde vyflákám, ale nebylo to poprvé, co jsem na motorce seděl. Byl jsem tak myšlenkami jinde. Cesta mi uběhla neskutečně rychle, a já se divil, že jsem byl vůbec schopen dojet za kluky.
Čekali na mě. Bylo jedno, že ještě ani nevyšlo slunce, ale když viděli, že jim do pokoje proniká světlo, hned vyběhli ven a objímali mě. Nejel jsem do baru, ale do staré chalupy, kde jsme spolu strávili spoustu času jako puberťáci. Máma sem moc ráda jezdila a brala kluky sebou, už jen proto, že bydleli s námi, když je jejich rodiny kvůli orientaci vyhodily. Vlastně jsem je vždy bral jako své sourozence a nezamýšlel se nad tím, že jsou spolu ve vztahu.
Jenže… Ve chvíli kdy jsem sesedl z motorky a sundal helmu, nemohl jsem své emoce držet na řetězu. Zhroutil jsem se jim do náruče tak rychle, že mě málem nestihli chytit. Brečel jsem a nemohl to zastavit. Srdce se mi svíralo neskutečnou bolestí, jak kdyby bylo ve svěráku. Tolik mi chyběl, a to byla teprve chvíle, kdy jsem ho naposledy viděl.
Montaro
Poděkoval jsem za jídlo, a než obsluha zavřela za sebou dveře, ještě jsem ji oznámil, že po snídani hned odjíždím. Pravda ale byla taková, že jsem hlad v tuhle chvíli neměl. Sem tam jsem do něčeho kousnul, ale byly to spíš jen takové trošky, protože jsem měl stále stažený žaludek a ten ne a ne povolit. Bylo mi vážně všelijak.
Hiromi odjel a nerozloučil se. Jako by mi tím chtěl říct, že si užil, ale raději vezme roha, dokud se milenec nevzbudí. Stejně jako jednorázovky, kterých jsem pár měl. I já občas takhle od někoho odešel, aby nenastalo to ranní trapné: Bylo to fajn, měj se. Někdy ti zavolám.
Abych aspoň zahřál žaludek, vypil jsem kávu, a pak už jen šel dobalit zbytek věcí, abych mohl z toho hotelu vypadnout ven. Krásné chvíle zcela zastřelo nehezké ráno… Nevím, jestli na tenhle hotel budu vzpomínat rád.
Před sebou jsem měl asi dvě a půl hodiny cesty. Myslel jsem si, že si někde udělám přestávku, ale byl jsem tak zamyšlený, že jsem měl co dělat, abych vůbec sledoval provoz na silnici. Nakonec jsem to projel na jeden zátah. Když se přede mnou objevily první domy vesnice, nad kterou leží naše farma, přibrzdil jsem. I když bylo skoro poledne, byl tu klid. A i když jsem byl na to zvyklý, tentokrát to jen zhoršilo mou náladu, kterou jsem už tak měl pod psa.
Potřeboval jsem objetí… Já, velký, skoro dvoumetrový chlap, jsem potřeboval, aby mě někdo objal a utěšil.
Čím víc jsem se blížil ke konci vesnice, tím víc jsem zpomaloval, až jsem nakonec zastavil. U posledního domu… Tam, kde jsem vždycky našel otevřenou náruč, ať už Seny nebo Arata…
Hiromi
Kluci nechali otevřené dveře mého pokoje, který připravili a jen občas se na mě podívali. Nevnímal jsem svět kolem sebe. Nechtěl jsem jíst… pít… Bylo mi to všechno jedno. Věděl jsem, že jsme spolu nechodili, ale… Moje srdce si říkalo samo, co chce. Bylo jedno, že nejspíš už dávno měl za mě náhradu. Nebo, že ho třeba doma někdo čekal. Nikdy mi nic neřekl… neslíbil, ale… Doufat jsem mohl. Věřit, že jsem nebyl jen na sex, jenže ta pravda… Dal jsem svoje tělo jen tak a zamiloval se. Do chlapa. Co hůř… Do člověka, který mě bral jen jako zábavu. Jsem debil.
Ani bundu jsem si nesundal, jen jsem tak ležel a v hlavě si promítal vše, co se mezi námi stalo. Najednou jsem litoval i toho, že jsem mu ten dopis napsal. Přemýšlel jsem, co si o mě myslel, nebo jestli ho hned neroztrhal, jako zbytečnou věc. Tak, i tak to bolelo ještě víc, než jsem si myslel.
Montaro
„Yakuza?“ podivila se Sena, když přede mne položila připravený oběd.
Právě ho dodělávala a já ji přitom vyprávěl, proč jsem byl v Tokiu.
„Teda, netušila jsem, že si Kio najde někoho takového,“ zavrtěla hlavou.
Ona i Arata se usadili také a s přáním dobré chuti jsme se pustili do jídla. Sena uměla dobře vařit, vždycky mi od ní chutnalo, tak jsem se nenechal dvakrát pobízet.
„Říkal jsem si, že ses už dlouho nezastavil,“ mrknul na mě Arata a nenápadně se mi pod stole otřel o nohu.
„To je pravda,“ usmála se Sena. „No, ale nevypadáš, že bys nějak strádal. Jen se celou dobu tak nějak divně tváříš. Stalo se něco v Tokiu?“
Na moment se mi ruka s hůlkami zastavila nad talířem.
Jestli se něco stalo? Kromě toho, že po nás stříleli, že jsem se porval s Harunou, tak jsem se i zamiloval. A teď to nejsem schopen nějak schroustat. Věděl jsem, že odjedu, že je to jen chvilková záležitost, a Hiromi to tak bral taky. Ale proč jsem se, kurva, musel zamilovat? Už ho nikdy neuvidím, tak proč? Proč mám z toho teď tak těžkou hlavu?
„Ne, nestalo se nic,“ řekl jsem o něco tišeji a nabral jsem si maso.
„Přijel jsi jenom na oběd, nebo máš nějaký ten čas navíc, nebo spěcháš domů?“ zeptala se Sena s mírně pozvednutým obočím.
„Ne, nespěchám domů…“
„To je dobře,“ přikývl hlavou Arata.
Hiromi
Nešlo na něj přestat myslet. Když jsem zavřel oči, viděl jsem jeho tvář, cítil jeho vůni a v ústech se mi stále převalovala jeho chuť, které jsem se nechtěl zbavit. Sám sebe jsem trápil živými představami, jak to dělá s někým jiným, a já ho už nikdy neuvidím. Bolest a jen bolest.
„Dáš si aspoň večeři?" zeptal se mě Kuro, ale já neměl sílu odpovědět.
Jen mě přikryl a nechal radši o samotě.
„Miluji tě, Monty," šeptal jsem a svíral tričko, které jsem mu ukradl, abych cítil jeho vůni.
Montaro
Sena se usmívala, když mi sedla na klín. Díval jsem se do jejího rozepnutého výstřihu, kde na mě vykukovala její pěkná pevná prsa. Měla je tak akorát do ruky. Ani velké ani malé. Pohladil jsem je, několikrát promnul v ruce. Chytl jsem ji kolem pasu, přitáhl si ji blíž, abych do nich mohl zabořit obličej.
Sena vždycky pěkně voněla. I teď, když jsem natáhl její pach. Zavřel jsem oči…
Ale v ten moment se mi vybavil jiný hrudník, jiná tvář.
Je to pryč… Řekl bych, že je to už minulost…
Sjel jsem rukama na její pevný zadeček a pevně ho stiskl.
„Co je s tebou?“ ozval se Arata, který seděl vedle mne.
Jeho ruka se vtěsnala mezi naše těla, a promnula můj rozkrok. Nahnul se ke mne, když mu Sena udělala trochu místa a políbil mně. Jeho jazyk se ocitl v mých ústech. Opětoval jsem mu polibek, ale…
Jeho chuť nebylo to, co bych právě v tuhle chvíli chtěl.
„Asi jsem nakonec přeci jen unavený. Bylo toho za těch čtrnáct dní hodně,“ povzdechl jsem si. „Omlouvám se, ale pojedu domů.“
„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zatvářil se smutně Arata a víc se na mě přitiskl a znovu mě políbil.
Objal jsem ho jednou rukou a pohladil ho po zádech. I jeho vypnutý zadeček jsem promnul…
„Ne… Jsem dneska k ničemu. Promiňte mi to,“ pohlédl jsem na něj i na Senu, která už se zvedala, aby bráchovi udělala místo.
„Jedu domů. Zastavím se, až mi bude lépe.“
„Takového tě neznám,“ zatvářila se trochu zklamaně Sena, když si zapínala halenku.
„Bude to v pohodě. Jen si odpočinu a bude zase fajn,“ políbil jsem Aratu i Senu na tvář a zvedl jsem se k odchodu.
„Jen aby,“ podíval se na mě Arata podezíravě.
Hiromi
„Měl by ses aspoň trochu najíst. Je hrozný tě takhle vidět,“ přisedl si ke mně Kuro a pomohl mi si sednout.
„Nechceš nám říct, co se vlastně přesně stalo?“ zeptal se mile a odhrnul mi vlasy z čela.
Nechtěl jsem. Nemohl jsem. I slova mě ničila.
„Od začátku jsem věděl, že odjede. Řekl mi to a já to tak musel brát, ale… Vážně… Bolí to. Napsal jsem mu dopis a vyznal se, jenže… Ani mi nenapsal zprávu, a to moje číslo má. Jsem ubohý…“ zabořil jsem obličej do dlaní a snažil se vymazat moji osobu z tohoto světa.
„Miluješ ho?“ zeptal se a pohladil mě po zádech.
Jen jsem přikývl a snažil se znovu nebrečet.
„Tak to je to potom vůl. Teda pokud ten dopis četl. Jsi skvělej kluk. Plnej lásky a pochopení… Budeš mít spoustu věcí na řešení a tohle po čase přestane bolet. Neříkám, že to přejde, jen to bude lehčí. Je to tvá první láska a ty prostě jen tak nezmizí. Třeba se zase setkáte,“ pousmál se a vrazil mi do rukou tác s jídlem.
Jen jsem ho odložil na stolek a znovu se schoulil do klubíčka. Bylo mi to všechno jedno. Nemohl jsem bojovat s tím, co k němu cítím a jak hluboko jsem bez něj spadl.
Montaro
Když jsem odjížděl, ještě jsem ve zpětném zrcátku zahlédl, jak z domu vyběhl Arata, mával a něco na mě volal. Ale mě se už nechtělo zastavovat. Byl jsem myšlenkami u někoho jiného, a těm dvěma jsem nechtěl ještě víc zkazit náladu. I když jsem se s nimi líbal, objímal, ani jeden ve mne nezažehl tu samou touhu, co Hiromi.
Čert mi to byl dlužen. Proč jsem se musel zamilovat do někoho, kdo je pro mne na nějaký trvalý vztah nedostupný? Je to syn Bosse Yakuzy, kruci. Budou po něm chtít, aby přebral jednou vedení po svém otci. Tohle se dědí z otce na syna a na vnuka… A Hiromi je prvorozený. To on bude mít jako první právo na to být Bossem, a pak jeho syn. A se mnou potomka určitě nezplodí.
Dojel jsem domů. Zaparkoval jsem, a jen co jsem vystoupil, přiběhli se se mnou přivítat Aida a Bako. Jeho noha už byla v pořádku a běhal kolem mne jako malé štěně.
„Nebylo vám tu těch čtrnáct dní smutno?“ přidřepl jsem si k nim a pohladil je po jejich velkých hlavách. „Nejspíš ne. Shi vám určitě nedal chvilku odpočinout, co? Ale víte co? Mně smutno je. Zamiloval jsem se…“
Šokovaně jsem je přestal hladit a protřel jsem si oči, ve kterých mě zaštípaly slzy.
Proč?
Rychle jsem vstal a abych zahnal tu pochmurnou náladu, vytáhl jsem si věci z auta a zamířil do domu, abych se přivítal s ostatními.
Hiromi
Kluci se vážně snažili. Nosili mi samá dobrá jídla, za hodinu jich bylo snad sedm, ale neměl jsem zájem nic sníst. Nechutnalo mi. Cítil jsem smutek a žaludek jsem měl na vodě, jak kdybych měl každou chvíli blinkat. Bylo to jen pár hodin a já se prostě zhroutil.
Nic… Žádná zpráva od něj. Nevolal… Ani mi nenadával. Neslyšel jsem jeho hlas. Neviděl jeho tvář. Necítil polibky plné něhy… Nedotýkal se mě… Jediné, co jsem měl, byla jeho vůně na tom tričku, které jsem tak pevně tiskl ke své hrudi.
Chyběl mi. Nešlo zastavit pláč… Nemohl jsem se radovat, a nejhorší na tom všem bylo to, že jsem věděl, jak moc jsem se zamiloval. Možná kdybych mu to řekl tváří v tvář, bylo by to…
Ne… Vysmál by se mi, jaký jsem blbec. Toužil jsem po něm, ale byl tak daleko. Moc… Pro mě nedosažitelný.
Montaro
Obešel jsem auto a chtěl zamířit do domu, když jsem se zarazil. Pohlédl jsem dovnitř na zadní sedadlo. Ne, vážně se mi to nezdálo. Ležela tam... Hiromiho bunda. Ani jeden jsme si na ní nevzpomněli a ona celou dobu tiše ležela na zadním sedadle.
Otevřel jsem auto a vytáhl ji ven. Ani nevím proč, ale hned jsem si ji přitiskl k obličeji, a doufal jsem, že ucítím Hiromiho vůni.
Byla tam… Celá bunda byla prosycena jeho vůní…
Přivřel jsem oči. Proč se tak vlastně ještě víc mučím? Jsem vážně hlupák. Dám se co nejdříve do pořádku, a pak se zastavím za sourozenci, abych napravil, co jsem dneska zpackal. A tu bundu... Chvíli si ji nechám, ale pak mu ji pošlu zpátky poštou. Táta určitě bude vědět adresu.
„Monty!“ zvolala máma, když mě zahlédla, jak vcházím do domu. „Už jsem myslela, že nedorazíš. Táta se Shintarem jsou u zvířat, přijdou později.“
Přivítal jsem se s ní. Sklonil jsem ji, jednou rukou jsem ji objal a políbil na tvář.
„Děje se něco, Monty?“ mírně mě odstrčila, když to objetí trvalo na mé poměry moc dlouho.
„Co?“ vzpamatoval jsem se. „Ne, jen… jsem trochu unavený. Půjdu si lehnout a najím se, až se vrátí ostatní. Můžeš mi to prosím tě vyprat?“ ukázal jsem na kabelu.
„Vyperu, neboj. Ale… vážně se nic neděje?“ zkoumavě si mě prohlížela, a pak pohlédla na bundu, co jsem stále držel v ruce.
„Ne, neděje. Tohle si u mě zapomněl v autě Bossův syn. Pak mu to pošlu zásilkou. Adresu asi znáš, nebo aspoň táta, ne?“
„Myslíš Hiromiho? Táta mi už všechno řekl. Až mu to budeš posílat, dej mi vědět. Pošlu mu poděkování za ty sazeničky. Jsem ráda, že je Hiromi tady v Japonsku, a že je v pořádku…“
Hiromi
„Hele… už toho máme tak akorát dost,“ naštvaně mě z obou stran vzali kluci pod rukama a vytáhli ven na verandu.
Byl jsem jako hadrová panenka, která nemá ani duši. Tak moc jsem se tím vším trápil a věděl jsem, že to jen tak nepřejde. Možná se nikdy nevzpamatuji. Taková ta láska na celý život, přes kterou se prostě nepřenesu a neustále s ním budu všechny srovnávat. Tak nějak mi to připomnělo otce. Asi proto se k mé sestře takhle choval. Nikdy nepřestal milovat mou maminku a nebylo divu… Byla úžasná.
Monty…
Díval jsem se na nebe a prosil, aby byla tma a hvězdy vykoukly. Doufal jsem, že po nich pošlu Montymu zprávu, jako moc mi chybí.
Montaro
Udiveně jsem na mámu pohlédl. Takže ona ví, o koho jde a není to jen tím, že jí o něm vyprávěl táta. Teda, musel ji o něm říct, protože i on byl překvapený, když ho viděl. Ale to, co máma řekla… Bylo mi hned jasné, že ví, čí je to syn, a tím nemyslím Bosse.
„Jaký je? Je určitě hodný. Rose byla taky taková. Moc milá holka, dobrá kamarádka. Jen jsme přerušili kontakt, když se odstěhovala zpátky do států, odkud pochází její rodina.
„Jo, hodný je. Jen mě přivázal v autě k sedačce a ukradl mi srdce.“
„Co?“ šokovaně na mě máma pohlédla.
„Ale nic,“ mávl jsem rukou a rozešel se rychle ke svému pokoji. „Zavolej mě, až bude večeře, prosím.“
Rychle jsem zapadl do pokoje. Hiromiho bundu jsem stále držel v ruce, když jsem dolehl na postel.
Ano… Ukradl mi srdce a zmizel jak pára nad hrncem, a ani jsem se s ním nestačil rozloučit.
Vím, že jsem ho pozval k nám na farmu, ale bude chtít vůbec někdy přijet? Nejspíš ne… Nemá proč. Už od začátku jsme si jasně dali najevo, že tohle jednou skončí.
Ale kdy skončí to, co stále cítím? Kdy budu zase ten starý Montaro, který se na nic neváže a jen si užívá života samotáře, jen s občasnými úlety, nad kterými bez problémů mávne rukou?
Nejspíš to bude trvat dlouho. Hodně dlouho, protože jsem se opravdu a hluboce zamiloval. Stalo se přesně to, čemu jsem se tak dlouho bránil…
Musím se vzpamatovat. Otřepat se a žít dál… Zapomenout…
Hiromi
Pozoroval jsem nebe a nechápal, co na něm vůbec hledám, když je ještě jasný den a teprve nějak odpoledne. Nedalo se s tím ale nic dělat. Myšlenkami jsem byl u Montyho, a jen se bál dne, až se s ním zase uvidím.
Byl jsem pro něj jen chvilková záležitost. Zapomene na mě a začne s někým jiným. Proč ale nedokážu přestat myslet na jeho polibky, které mě tolik dostávaly do kolen. To vše nemohla být lež… Že ne?
Chytil jsem se za triko v místě, kde mě bolelo srdce a snažil se znovu nasát všechnu vůni, která ulpěla na tom tričku.
Nedalo se o ničem pochybovat. Miluji ho… Miluji Montara.
Proč musely být hranice? Proč mi vzal všechny možnosti na jeho získání už na začátku? Proč jsem ho nemohl omámit svým kouzlem? Proč… Proč… Proč tu se mnou sakra není? Co jsem udělal špatně?
„Vypij ten čaj,“ vtiskl mi do ruky hrnek s ještě teplým čajem jeden z kluků, a posadil se vedle mě.
Nemohl jsem se ani podíval na lidi kolem sebe. Nevnímal jsem je. Jen…
Proč jsem se zamiloval?
Montaro
První dny, kdy jsem byl zpátky na farmě, probíhaly, jako by se mě nic, co se tu děje netýkalo. Kabelu, kterou mi máma donesla, když vytáhla prádlo na praní, jsem jen skopnul pod postel s tím, že ty drobnosti, co tam zůstaly, uklidím později.
Měl jsem tendenci se hned první den dívat na telefon. Vážně jsem i uvažoval nad tím, že aspoň napíšu Hiromimu zprávu, jak se má. Nebo spíš… že se aspoň podívám, jestli se on neozval. Ale mělo to dvě překážky. Jednak u nás není signál a druhá věc: Někde jsem zapomněl mobil.
Nejspíš u sourozenců, když jsem si vybavil, jak ještě Arata vyběhl a mával na mě.
Jenže neměl jsem nějak čas pro něho zajet a Hiromiho číslo jsem neznal nazpaměť.
„Dávej, kruci, pozor!“ okřikl mě Shintaro už asi potřetí, když jsem byl pohroužený v myšlenkách a hnůj, který jsme vyváželi ze stájí a chlívků, jsem mu hodil na hlavu. Ještě že jsem to neodhodil i s vidlemi. Měl by je teď zabodnuté v hřbetě.
„Jo, promiň,“ odpověděl jsem nepřítomně a pokračoval v práci.
„Krucinál!“ zabodl své vidle do hromady a došel ke mně. Popadl mě za loket a otočil mě čelem k sobě. „Co se s tebou děje? To jsi hlavou pořád ještě v Tokiu, nebo co?“ zamračil se na mě. „Měl by ses vzpamatovat! Už od příjezdu se chováš, jako bys byl duchem mimo. A hlavně se dej do pořádku co nejdříve. Volala Hisako. Přijede s Kazumi na pár dní. Jen chtěla vědět, jestli nebude vadit, když by přijel i její manžel. Chtěla by takovou malou rodinou dovolenou u nás na farmě a ráda by, aby ses s jejím manželem poznal.“
„Vážně přijedou?“ usmál jsem se.
Na Kazumi jsem se moc těšil. Od té doby, co začala chodit do školky, jsem ji viděl opravdu už jen málo. Naposledy před třemi měsíci. Chybí mi a možná to, že přijede, mi pomůže zapomenout na moje trápení.
Ale Hisačin manžel… Nevím, jestli to dám. Přeci jen je to někdo, kdo zastupuje moji roli, i když jsme to tak chtěli. Dalo by se říct, že na něj žárlím, ale když ho nevidím, neznám ho, není to tak těžké. Ale co až ho poznám a zjistím, že je daleko lepší než já?
„Měl bys to udělat. Už kvůli malé,“ drcl do mě Shintaro. „Máš ji zavolat dneska večer. Bude čekat na telefon.“
Přikývl jsem, že to udělám. Máma s tátou taky rádi uvidí malou Kazumi. Taky ji už dlouho neviděli…
Hiromi
Ty dva dny pro mě byly šílené, kluci se snažili, ale bylo to zbytečné. Neustále jsem na Montyho myslel, dokonce jsem mu chtěl napsat, ale telefon mi vyklouzl z ruky a spadl do jezírka. Nemělo cenu ho ani zachraňovat. Nakonec jsem alespoň vytáhl sim kartu a tu si uschoval. Měl jsem odjet až za týden, ale otec byl tak neodbytný, že jsem se nakonec po naléhání vrátil domů.
To, co nastalo potom, byl maraton. Učil mě novým věcem a snažil se mi vynahradit roky, které jsme strávili bez sebe. Byl jsem rád, když jsem se sám dostal do postele a on tam za mnou nevlezl. Hned na začátku jsem si s ním vyjasnil, že nenastoupím jako Boss, ale dohodli jsme se na Harunovi. Stejně byl nejlepší, a otec ani nechtěl, abych se do tohohle světa pletl.
Ve chvílích, kdy jsem byl sám, se mi vždy silně rozbušilo srdce, a já se neustále tulil k tomu tričku, které mi jako jediné zbylo. Tak moc mi chyběl, ale já s tím nic udělat nemohl. Chtěl jsem mu napsat… Znovu… Jenže on mi dal najevo, že nemá zájem. Trpěl jsem…
„Sbal se!“ křikl na mě otec, když někam kvaltoval.
„Co? A kam?“
„Nech se překvapit,“ oddálil telefon od ucha a potom se zase vrátil k nějakému rozhovoru s osobou na druhé straně sluchátka.
Nějak jsem to neřešil, vypadnout jsem chtěl… Teda… Bylo mi jedno, kde jsem.
Sbalil jsem si to nejdůležitější a nějaké věci navíc, tak, aby se to vešlo do jedné cestovky. Oblékl jsem se do džín a trička, protože bylo teplo. Věci jsem hodil do kufru svého auta, jenže jsem byl překvapen, že otec jede jiným autem, které jsem musel celou dobu sledovat, abych trefil na místo, kam chtěl jet.
Montaro
Večer jsem zavolal Hisako, jak jsem slíbil. Řekl jsem ji, že budeme rádi, když přijedou, a že se na Kazumi moc těším. Ale na rovinu jsem ji také řekl, jaké pocity mám z toho, že má přijet její manžel.
„Nemusíš se bát. Uvidíš. Malá se na tebe moc těší. Má pro tebe spoustu obrázků a chce si s tebou popovídat o svých kamarádech. Taky ji moc chybíš, ptá se na tebe častěji než na Osamu.“
„Víš, že mě mrzí, že nemůžu být s ní každý den, tak jak bych měl…“
„Promiň, nemyslela jsem to zle. Chtěli jsme to tak. Oba víme, že kde není láska, nemůže vzniknout ani dobré manželství.“
„Vím,“ přikývl jsem, jako by mě měla u toho telefonu snad vidět. „Kdy přijedete?“
„Zítra, jestli to nevadí. Malá už má sbaleno tři dny,“ zasmála se Hisako. „Zůstali bychom týden. Osamu ale přijede až tři dny po nás, abyste měli s Kazumi čas jen pro sebe. Říkal, že ti nechce ubírat tvůj čas pro ni…“
Možná ho začnu mít rád, jestli je ve skutečnosti takový, jak mi ho Hisako popisuje. Jsou manželé už dva roky, ale zatím jsem odmítal se s ním vidět. Je asi čas, udělat další krok. Nebýt zbabělec, jako jsem v případě mé lásky k Hiromimu.
„Dobře, zítra vás přijedu vyzvednout na nádraží. Vyřiď Kazumi, že se na ni moc těším a babička s dědou taky.“
Ještě jsme se domluvili, v kolik hodin je mám vyzvednout a rozloučili jsme se.
„Mami!“ zavolal jsem z chodby na mámu, jen co jsem položil telefon. „Připravíš, prosím tě, dva pokoje? Zítra přijede vaše vnučka s Hisakou, a pak za tři dny i její manžel.“
Když to máma slyšela, hned se široce usmála, jak nedokázala skrýt radost, že uvidí svou milovanou a zatím jedinou vnučku.
„Takže ses konečně rozhodl poznat i Osamu?“
„Hm, jo,“ přikývl jsem.
„A nemyslíš, že by bylo na čase udělat si pořádek i tady?“ položila mi dlaň na hruď v místě, kde bilo mé srdce.
Hiromi
Cesta byla šílená. Jen tak tak jsem stihl sledovat otcova šoféra, a že jel jak prase. Dokonce jsem si myslel, že si najal závodníka formule 1. Byla to hlavně moc dlouhá doba, než jsme se konečně na jedné benzínce zastavili, a já si mohl dát aspoň kafe. Jeli jsme hned po obědě, takže jsem v sobě měl aspoň jídlo, jinak bych vraždil.
Otec byl po celou dobu tajemný, a ani nyní mi nechtěl říct s kým to pořád telefonuje. Podle jeho tónu hlasu to ale byl někdo, koho dobře znal a měl rád. Což takových lidí moc nežilo. Stejně jsem ho pořád dobře nepoznal, spoustu věcí schovával hluboko v sobě.
Opět jsme se vydali na cestu. Tentokrát to už tak daleko nebylo. Vše se pomalu měnilo v krásnou čistou přírodu a na sebe namačkané domy vystřídaly statky, které od sebe měly dál. Jak se říká: přes pole.
Zastavil jsem, když i otec zastavil, a vystoupil jsem. Jak ve snu jsem stál a díval se na tu nádheru, která se kolem mě ukázala. Právě kvetly slunečnice, kterých tu bylo plné políčko. Alej sakur už z dálky mávala svými dlouhými větvemi, které se skláněly k zemi. Po zemi spousta rozkvetlých květin, které pestrostí překonaly motýly. Jo… Byl to ráj.
Montaro
„Tatíí!“ zaslechl jsem křik dětského hlasu, který by s přehledem strčil do kapsy i operní pěvkyně. „Tatíí!“ zakřičela znovu Kazumi.
Konečně jsem je uviděl. Stál jsem tu už nějakou chvíli a čekal, až přijede jejich vlak. Běžela po nástupišti rovnou za mnou a vůbec nečekala na svou mámu. Oblečená v modrobílých šatičkách, vlasy svázané do dvou culíků, které ji lítaly kolem hlavy, jak poskakovala, a na zádech si nesla svůj modrý batůžek, z kterého čouhala hlava jejího všudy přítomného plyšového psa.
Popadl jsem ji a vyzdvihl do náruče.
„Páni! Ty jsi už velká holka,“ dal jsem ji pusu, když se mě chytla kolem krku.
„Budu jednou velká jako ty,“ usmála se na mě.
„To ani náhodou,“ zasmála se Hisako, když k nám konečně došla. „To bych na tebe potom nedosáhla, Kazumi. Už teď mám problém, když tě táta drží na rukách,“ natáhla ruku nahoru a pohladila ji po vlasech.
„Venku mám auto,“ postavil jsem Kazumi na zem. Vzal jsem od Hisako větší kabelu, za druhou ruku se mě chytla Kazumi a šli jsem ven na parkoviště před nádražím.
„Bako a Aida se na tebe moc těší. Ale na Bakovi se teď nebudeš vozit, měl zraněnou nohu, a ještě se musí chvíli šetřit.“
Měl jsem dobrou náladu. Měl jsem u sebe dceru, kterou jsem miloval, i když jsme žili odděleně. A její přirozenost, to, jak se na všechny vždycky usmívala, rozjasnilo můj den. Byl jsem moc rád, že přijeli.
Možná, kdyby to s Hiromim tak blbě neskončilo, mohl bych je seznámit. Ale kdo ví, jak by reagoval, kdyby zjistil, že mám dítě. A stejně… Proč na to myslím, když Hiromi je minulost. Ani jednu zprávu nebo nepřijatý hovor jsem neměl. Telefon jsem si vyzvedl po cestě na nádraží, a hned jsem ho kontroloval. A když jsem mu chtěl zavolat zpátky, byl nedostupný, i když jsem to zkoušel znovu po další půlhodině.
Takže tak… Minulost… Když se někoho zbavit, tak ho odstřihnout úplně, nejen rychlým a tajným odjezdem, ale i nemožnosti se s ním zkontaktovat telefonicky….