Seděl jsem na jedné židli už skoro celý den. Štěstí, že byla velmi pohodlná a ergonomicky tvarovaná a s polstrováním, které podpíralo ty správné partie těla, tak, aby na ní člověk vydržel co nejdéle bez nějakých větších bolestí zad. Oči zabodnuté do monitoru před sebou mě už skoro pálily od celodenní práce. Občas jsem vstal jen proto, abych se přesunul k dalšímu počítači a pokračoval v práci.
Venku za oknem se už pomalu stmívalo a my celý den nevytáhli paty z této prostorné místnosti, kde na nás čekalo několik firemních počítačů a my je museli za jeden den dát do pořádku a připravit pro práci.
Kolega naproti mně dělal to samé. Stejně jako já jen civěl do monitorů, prsty mu běhaly po klávesnici a také on občas vstal, aby se přesunul na vedlejší místo.
„Kolik ti toho chybí, Takei?“ ozvalo se z druhé strany, za nízkou dřevotřískovou stěnou, oddělující jednotlivé kóje.
„Dělám poslední,“ zvedl jsem hlavu a podíval se na Yagami Tomeo, který právě vstal a protahoval své ztuhlé záda.
Na Japonce byl docela vysoký. Mohl měřit tak přes metr osmdesát, a když se protahoval, měl ruce snad až u hlásičů požárů. Vždycky se mi líbil. Jeho vlasy, střižené na ježka, trčely kolem hlavy jako hřebíky a jeho tmavé oči měly vždy tak zvláštní teplý pohled. Až jsem se kolikrát divil, jak to může jít dohromady s jeho ostřejšími rysy ve tváři.
Zadíval jsem se na něj a ani si neuvědomil, že mé prsty se na klávesnici zastavily, aniž by dopsaly administrátorské přístupové heslo.
Vždycky se mi líbil. Už od prvního setkání, kdy k nám nastoupil do firmy a já se stal jeho starším kolegou. Často jsme spolu pracovali, ale tentokrát to bylo poprvé, co jsme byli společně na služební cestě mimo Tokio.
Yagami si všiml, že se na něj dívám. Svěsil ruce podél těla, usmál se na mě, ale pak otočil hlavu k oknu.
„Zřejmě už nestihneme ani poslední vlak,“ stočil zrak k velkým hodinám, umístěných na stěně za mnou.
Také jsem se otočil. Blížilo se k desáté hodině večerní. Než to tu dokončíme, nestihneme opravdu ani ten poslední vlak. Provoz tratě Šikansenu se uzavírá s úderem čtyřiadvacáté hodiny a otevírá až v šest ráno.
„To je fakt,“ povzdechl jsem si, když jsem viděl, kolik je hodin. „Budeme tu muset přespat a pojedeme ranním vlakem. Promiň, že jsem byl tak pomalý,“ omlouval jsem se. Otočil jsem se zpátky ke stolu, sklonil hlavu a upřeně zíral na své prsty, nehybně ležící na klávesnici.
„Nevadí,“ ozval se Yagami. „Zamluvím dvě místenky v Nozomi na osm ráno.“
Natáhl se ke stolu a vzal do ruky telefon. Zatím co telefonoval, já pomalu zvedl hlavu a přes ofinu, která mi v pramíncích spadala do očí, jsem ho pozoroval. Vždycky se usmíval. Dokonce i teď, když telefonoval, ukazoval svůj dokonalý chrup. Snad nikdy jsem neviděl, že by se mračil.
Počítač se ozval svým typickým tónem, oznamujícím konec aktualizace. Ještě jednou jsem vše zkontroloval a pak s ulehčením sáhl na myš a šipkou najel na vypnutí. Zapřel jsem se rukama o hranu stolu a odstrčil se. Popojel jsem s židlí o kus dál dozadu. Natáhl jsem ruce před sebe, propletl prsty a pak je pořádně protáhl.
„Tak můžeme jít,“ vstal jsem a udělal pár předklonů, abych i já trochu protáhl své ztuhlé svalstvo.
„Musíš opatrně,“ ucítil jsem najednou ruce na svých bocích. „Nejdříve pomalu a pak se postupně snižuj až dolů. Mohlo by ti křupnout v zádech,“ pevně Yagami stiskl můj pas a donutil mě víc se předklonit. „Máš celé záda ztuhlé,“ jednou rukou mi přejel po páteři od krku až skoro k bedrům.
Málem se mi podlomily kolena. Zmrznul jsem uprostřed pohybu a civěl do země, neschopen jakékoli další reakce. Vnímal jsem ty jeho teplé dlaně i přes látku své košile a skoro jsem přestal dýchat.
„Pomalu se narovnávej,“ pokračoval, jako by se nic nedělo. Zatlačil mi mírně dlaní na kříže, zatím co druhou ruku podsunul pode mne a tlakem na mou hruď mě donutil pomalu narovnávat celé tělo.
Musel cítit, jak silně mi bije srdce. Mlátilo přes hrudní koš do jeho dlaně, která se v tu chvíli ani nehnula, zatím co já už dávno stál rovně jako svíčka.
„Yagami…“ oslovil jsem ho po chvilce, když jsem si uvědomil trapnost téhle situace.
Tolikrát jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby se mě dotýkal, a teď, když se to stalo, byl jsem z toho úplně vedle.
„Promiň,“ rychle ze mne sundal ruce a šel zpět ke stolu. Začal uklízet věci. Odpojil notebook a všechno si to pomalu ukládal do kabely.
„Teď už ubytování neseženem. Přespíme v Shinsaibashi…“
„V capsule hotel?“ přerušil mě nadšeně Yamagi. „Paráda, to jsem chtěl vždycky vyzkoušet.“
Nechápal jsem jeho nadšení, ale přesto jsem se začal usmívat. Uklízel jsem si své věci a jen přikyvoval a odpovídal na jeho všetečné otázky. Je s podivem, že ještě nikdy tento typ ubytování nevyzkoušel.
Sekretář ředitele firmy nás vyprovodil až ven před budovu. Poděkoval nám za naší rychlou a dobrou práci, poklonil se a pak zmizel vevnitř.
„Tak jdeme,“ ukázal jsem rukou před sebe.
Zhluboka jsem se nadechl, natáhl jsem čerstvý večerní vzduch, který mi komplet zaplnil plíce a já se málem rozkašlal.
Yagami šel tiše vedle mně a jen se kolem sebe rozhlížel. V jeho tváři se stále zračilo nadšení, které ho neopustilo od chvíle, kdy zjistil, kde budeme přespávat.
„Zajdeme někam na večeři?“ podíval se na své náramkové hodinky, které se vyjímaly na jeho, pro Japonce netypické, snědé pokožce.
„Navečeříme se tam, pokud máš hlad. Tys tam vážně ještě nikdy nepřespával?“ udiveně jsem na něj pohlédl.
Zatím co on udělal jeden pohodový krok, já vedle něj musel udělat hned dva. Byl o hlavu vyšší než já a opravdu pohledný. Vždy, když jsem k němu mluvil, musel jsem zaklonit hlavu a on se ke mně mírně sklonil. Pokaždé jsem nenápadně natáhl jeho vůni, která mě příjemně hladila v nose. Měl jsem vždy chuť dotknout se jeho tváře, byť na okamžik, aspoň konečky prstů, ale nedovolil jsem si to.
Nikdo o mně neví, že jsem gay. A navíc… Jak by se asi tvářil na to, kdybych to udělal?
Takhle jsem si aspoň tajně užíval jeho přítomnost a teď navíc dvojnásob déle.
Capsule hotel jsem vybral úmyslně. Rozdělené kóje, kde každý bude spát ve svým, já od něj budu oddělen stěnou a budu usínat jen se svými představami.
Spát s ním v jednom hotelovém pokoji… To bych asi nedal.
Došli jsme do Shinsaibashi, zuli jsme si boty a uložili je do lockeru. Zamířil jsem rovnou k recepci, zatím co Yagami zůstal stát kousek ode mne a nadšeně se rozhlížel kolem sebe.
Právě jsem chtěl vybrat, kde budeme spát, když mi začal zvonit telefon. S omluvou jsem se vzdálil, abych vyřídil hovor. Ujistil jsem vedení firmy, že práce je dokončená řádně a ráno se vrátíme zpátky.
„Mám klíče,“ zamával na mě Yagami, když jsem dotelefonoval a vracel se k němu.
Popadl jsem klíč a zamířili jsme do locker room, abychom si uschovali věci. Byl jsem rád, že jsem mohl svléct ze sebe ty věci a obléct si pohodlnou yukatu.
Yagami se převlékl také, a když jsem se na něj podíval, neubránil jsem se úsměvu. Zřejmě na jeho vysokou postavu neměli dostatečnou velikost. Byl v tom jak vyrostlý školák, ale přesto mu to slušelo. Byl vážně roztomilý.
„Sluší ti to,“ přikročil ke mně blíž. „Půjdeme nejdříve do onsenu nebo se najíst?“ nahnul se až ke mně a o krk se mi otřel jeho horký dech, který mi postavil chloupky na zátylku. A ne jen to…
„Večeře,“ vydechl jsem a poodstoupil do něj kousek dál.
Jeho blízkost mi nedělá dobře. V práci se to dá, ale tady… Asi do rána umřu. Už abychom byli každý ve své kapsli.
Další půl hodinu jsme strávili večeří. V automatu jsem si koupil jen pečivo a jedno Sapporo. Na nějakou vodu, nebo kafe, jsem teď neměl ani pomyšlení.
Lepší je dát si pivo a ono to hned bude všechno jednodušší.
Ale to jsem se mýlil.
Došlo mi to v momentě, kdy jsme zamířili do onsenu. Zastavil jsem se v převlékárně a jen se nepřítomně díval do prázdného košíku, kde jsem si měl uložit své věci.
„Já… já se umyju ráno,“ zamumlal jsem nakonec a po očku se díval, jak se Yagami svléká. „Jsem unavený, půjdu spát.“
„To bys mi neudělal, Takei,“ otočil se na mě právě, když odložil poslední věc a zůstal přede mnou stát úplně nahý.
Ale udělal, pomyslel jsem si v duchu, když jsem ho viděl.
Musel jsem se sakra držet, abych necivěl jen na jednu jeho tělesnou část. Byl slušně vybavený, a kdyby to nebylo blbý, nejspíš bych tu nad ním už slintal.
„Pojď, jen na chvilku a pak půjdeme spát,“ přistoupil ke mně a rozvázal mi yukatu a bez váhání mi ji stáhl z ramen. „Tak šup šup, čas pokročil a ráno brzy máme zamluvenou místenku, tak nám nesmí ujet vlak,“ se smíchem se otočil a namířil si to rovnou ke sprchám.
Zvedl jsem ze země oblečení a chvilku přemýšlel. Díval jsem se za ním, jak si to kráčí a jeho postava byla tak dokonalá, že jsem si teď už opravdu musel otřít pusu.
Ne, vážně to nedám…
Začal jsem se znovu oblékat, abych mohl odejít, když dovnitř vstoupil další dva muži.
„Tak jaká je voda?“ zeptal se jeden a prohlédl si mě. „Aha, vy jste teprve přišel. Tak to musíme vyzkoušet sami, nedá se nic dělat,“ usmál se na mě a začal se také svlékat.
V tomhle momentě už bylo blbý se otočit a jít pryč. S povzdechem jsem si odložil věci a pak se pomalu vydal do jámy lvové.
Na jednu stranu… Nebudem tam sami a aspoň mě to nebude nutit se pořád dívat na Yagamiho.
Posadil jsem se na stoličku dál od něj, a začal se mýt. Byl jsem rád, že jsem k němu otočený zády. Jeden problém tím byl aspoň vyřešen.
„Počkej, umyju ti záda,“ ozvalo se najednou za mnou, když jsem byl skoro hotov a chtěl jsem jít.
„Ale, to není…“
„Díval jsem se, jak se myješ, vynechal jsi některé místa,“ vzal Yagami do ruky houbu, namydlil ji a začal mi omývat záda.
Zatajil jsem dech. Spíš jsem skoro nedýchal, když jsem občas mezi tahy houby ucítil dotek jeho prstů. Srdce mi zas divoce bušilo, tak jak předtím, když mě učil se předklánět, aby mi nekřuplo v zádech.
„No vidíš, hned je to lepší, co?“ hodil houbu do kyblíku, vzal do ruky sprchovou hlavici a druhou rukou ze mě stíral pěnu z mýdla.
Jeho ruce byly tak… Jemné, hladké, teplé…
Proč? Proč on je normální? Proč se mi snaží přivodit zástavu srdce, byť nevědomky? Tohle co dělá, je naprosto normální, ale pro mne to je, jako by mě systematicky likvidoval.
„Jdu do vody,“ zastavil sprchu, když byl spokojený s mou očistou a postavil se.
Tímhle pohybem se o mě nepatrně otřel a já cítil, jak horké je jeho tělo, jak pevné má svaly, jak velký je jeho…
Do prdele!
Popadl jsem ručník a hodil si ho na klín.
Ne, nemůžu tu být už ani chvilku. Nejde to.
Zíral jsem pod sebe do země a v momentě, kdy jsem uslyšel šplouchnutí vody, jsem se konečně zhluboka nadechl. Zamotal jsem se do ručníku, který stěží skrýval můj problém, a vystřelil jsem jak namydlený blesk do převlékárny.
Musím jít spát. Musím se před ním schovat. Zítra ráno, až ho uvidím v obleku, bude to zas ten starý Yagami Tomeo, můj mladší kolega.
Rychle jsem se otřel a oblékl. Jemný závan chladnějšího vzduchu z klimatizace mě konečně probral a můj problém se stával snesitelnějším.
Vyšel jsem ven z onsenu, zašel si ještě koupit vodu do automatu, abych zahnal to sucho v ústech, které jsem celou dobu měl, když byl Yagami poblíž a pak jsem zamířil ke své kóji.
Došel jsem na kraj té velké řady a podíval jsem se na klíč.
Vytřeštil jsem oči a nechápal.
Co to udělal?
Civěl jsem na číslo klíče a zařazení kóje. Yagami zamluvil místo na spaní v chrápací zóně.
To si snad dělá srandu?
Ještě jednou jsem se podíval, abych se přesvědčil, že se nepletu, ale bylo to tak.
Rozhlédl jsem se nešťastně kolem sebe. Teď, když už jsme ubytovaní, mi to nevymění. Musel bych navíc znovu zaplatit a stěhovat si věci.
Je on normální? Proč jsem ho nechal, aby to vybíral?
Aha… telefon z práce.
S povzdechem jsem se otočil a zamířil úplně na druhou stranu, kde byla místa na spaní oddělena hrubou stěnou, aby byla izolovaná od ostatních.
Kráčel jsem pomalu, jako bych šel na popravu a napjatě poslouchal, kolik chrápajících spolunocležníků budu mít.
Ale bylo tu ticho.
Hledal jsem své číslo a přitom došel až na samotný konec.
Tak paráda. Aspoň něco. Nebudu spát uprostřed toho všeho chrápajícího kraválu.
Z toho všeho jsem byl tak strašně unavený, že jsem byl rád, když jsem si zalezl dovnitř.
Padnul jsem na matraci jak dlouhý tak široký. Jen jsem se ještě trochu napil vody, postavil lahev na poličku a zhasnul. Nechal jsem odtaženou roletku, abych viděl, kdy se Yagami vrátí a mohl mu aspoň popřát dobrou noc, když už jsem tak zbaběle utekl.
Zíral jsem na strop kapsle a poslouchal okolní zvuky. To ticho, které tu vládlo, bylo přerušováno jen jemným chrápáním, které se ozývalo odněkud z druhé strany místnosti.
Nejspíš jsem usnul, protože když se ozvalo zašustění, které mě probralo, leknutím jsem sebou trhnul.
Něco se dotklo mé nohy…
Prudce jsem se posadil a málem se srazil s osobou, která se právě soukala do mé kapsle.
„Tady… tady je obsazeno,“ vyhrknul jsem a v duchu si rychle vybavoval číslo na mém klíči, jestli jsem se náhodou nespletl já.
„Já vím,“ ozval se přede mnou známý hlas.
„Yagami! Co tu děláš! Máš kapsli vedle!“ vyjekl jsem.
„Pššt, vím. Jen jsem ti přišel dát dobrou noc. Odešel jsi a já to nestihl,“ mluvil na mě tiše a rukou drcnul do mé hrudi, až jsem dolehl zpátky na matraci. Zaslechl jsem známý zvuk stahování rolety a ocitli jsme se v naprosté tmě.
„Yagami, co děláš?“ ozval jsem se znovu a chtěl se zvednout do sedu.
Ale to už nade mnou klečel a já cítil jeho dech na tváři, jak se nade mnou sklonil.
„Nerad spím sám,“ zašeptal.
„Ale… Ale to nejde…“
Krucinál. Proč to dělá? Takhle se vůbec nevyspím.
Neposlouchal mě.
Voněl koupelí a sem tam z jeho mokrých vlasů spadla kapka vody na mou tvář.
Dolehl těsně vedle mě a nechal přese mne přehozenou jednu ruku a nohu. Byl jsem tím jak svázaný. Nebyl jsem od té chvíle schopen jediného slova protestu a jen povrchně jsem dýchal.
Možná že když se vůbec nepohnu, tak usne a já pak přelezu do jeho kapsle.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest…
„Už spíš?“ přerušil mé počítání Yagamiho hlas.
Sedm, osm, devět, deset, jedenáct….
Možná když budu dál v duchu počítat a nemluvit, tak…
Náhle se jeho ruka pohnula. Zasunula se pod lem yukaty.
Dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct…
„Takei,“ promluvil znovu Yagami a jeho prsty se zastavily na mém holém břiše.
„Y…Yagami, co…“ chytl jsem ho za ruku.
„Věděl jsem, že nespíš,“ naklonil se ke mně blíž. „Nemůžu usnout, víš, a tak nějak se tam vedle cítím tak sám,“ ucítil jsem vlhký dotek a uchu.
On… On mě políbil?
Najednou mi tak kapsle přišla strašně malá. Měl jsem pocit, že je tu zatraceně těsno.
Stiskl jsem jeho ruku a snažil se dýchat tak, aby nebylo poznat, jak na mě jeho blízkost působí.
Ale moje tělo mě zrazovalo.
„Líbíš se mi Takei. Vždycky ses mi líbil,“ znovu Yagami zašeptal a já cítil další vlhký otisk, tentokrát na krku. „Dovol mi to,“ nepatrně pohnul rukou, kterou jsem stále svíral.
Nadzvedl se v lokti a nahnul se nade mnou.
„Yagami, to nejde,“ řekl jsem tiše.
Jde to, a moc bych to chtěl. Sakra, jak já jsem z tohohle chlapa hotovej.
„Takei,“ jeho hlas byl najednou jiný, hlubší a já bych přísahal, že jsem v něm rozpoznal známky vzrušení.
„Jsem chlap, Yagami, víš to?“
„Jasně že to vím,“ zamručel mi znovu do ucha a mě ten jeho, tak jiný hlas, hned postavil všechny chlupy na těle. „Vždycky jsem tě chtěl.“
Povolil jsem sevření jeho ruky. Skoro okamžitě se posunula po mém těle. Cítil jsem jeho teplou měkkou dlaň, jak se otírá o mou kůži a nešlo se ubránit povzdechnutí.
„Věděl jsem to,“ sklonil se Yagami až k mým rtům.
Když jsem je pootevřel, abych mu oponoval, okamžitě se na ně přitiskl.
Tak, a teď jsem přestal dýchat úplně.
Špička jeho jazyka se otřela o mé rty a zuby a pak zajela dovnitř. Dotkl se mého jazyka a pro mě to bylo, jako by se mi o něj otřel ten nejjemnější samet.
Tohle už jsem nedával.
Pootevřel jsem ústa víc a dovolil mu je okupovat. Opětoval jsem jeho polibek a moje ruka se samovolně zvedla a zabořila se do jeho vlasů.
„Věděl jsem to,“ zopakoval Yagami a pousmál se, když se na moment oddálil. „Tušil jsem to od začátku.“
Od té chvíle, jsem však přestal vnímat. Bylo to, jako by se mi plnil sen. Už jsem neměl sílu a ani snahu ho od sebe odstrčit.
Probíral jsem se jeho vlasama a jen s tichým oddechováním se nechal unášet tím, co si na mě Yagami vymyslel.
Jeho ruka mi neomylně rozvázala yukatu a odhalila mou hruď, kde jsem vzápětí ucítil jeho horké polibky.
„Nemůžeme… tady…“ ztuhl jsem na moment, když se z chodby ozvaly kroky.
Yagami se také zastavil, těsně u mého podbřišku.
Myslel jsem, že umřu. V těchto místech cítit jeho dotek, jeho rty, se mnou dělalo divy. Nejen břišní svaly se mi napínaly a vnitřně jsem se chvěl, jak mě pohlcovalo vzrušení.
Tlumený zvuk, stahující se rolety jedné z kapslí, nás probral.
„Ale můžeme,“ nesouhlasil Yagami, zachytil lem mých kalhot a nekompromisně je stáhnul až dolů. Podle toho, jak jsem uslyšel ránu a on zaklel, tak se nejspíš praštil do hlavy, když se narovnal, aby i sobě stáhl překážející oblečení.
„Je to napínavé, vzrušující, a chci to s tebou dělat,“ dolehlo na mě jeho horké tělo a já cítil, jak se jeho tvrdý penis zabořil mezi má stehna.
Bezděčně jsem je srazil k sobě. Jeho… Jeho výbava byla opravdu… No… dokonalá?
Už jen to, že jsem ho cítil jen mezi stehny, mě málem vyneslo do nebes.
Otřel jsem s nimi několikrát o sebe a tím podráždil jeho erekci.
„Krucínál, Takei,“ zasyčel mi do ucha svým hrubým hlasem a kousl mě do něj.
Stáhnul jednu ruku dolů, zajel s ní mezi má stehna a donutil mě je od sebe roztáhnout. Jen se mírně nadzvedl, aby se vzápětí napasoval mezi ně.
Mále mě omylo, když se jeho penis otřel o můj pytlík a pak zajel níž.
„Jsi zatraceně sexy i v té tmě,“ znovu se do ticha ozval jeho tichý hlas, který mě dělal naprosto bezbranným vůči všemu.
„Už v onsenu jsem měl co dělat, ještě že jsi odešel,“ přiznal se mi.
Nechápavě jsem zíral na obrys jeho hlavy. Díval jsem se do míst, kde jsem tušil jeho oči.
„Já, no… měl jsem stejný problém. Proto jsem tam nemohl zůstat,“ přiznal jsem se tentokrát já.
„Víš, jaké bylo utrpení, tam být s těmi staříky, když tohle tělo odplulo někam pryč?“ znovu mě pohladil po stehnech.
Vzápětí na to, mě chytil pod koleny a pokrčil mi nohy tak moc, že mi je skoro přitiskl k tělu.
Odhalil jsem do tmy své vzrušené místo, které čekalo v tuhle chvíli jen na něj. Jen na to, až do něj zasune… třeba prsty.
Je mi to jedno co, ale už…
„Chci tě,“ vydechl jsem tiše.
„Já tebe taky,“ zazněla odpověď. „Nevím, proč jsem tak dlouho čekal,“ znovu se přitiskl na mé rty a jeho polibek mě už nenechal na pochybách, že svá slova myslel vážně.
Pustil mi jednu nohu a zasunul ruku mezi nás. Promnul v ní mou erekci, která se už napínala a tlačila ho do břicha, a já začal propouštět první kapky touhy.
Mírně to zaštípalo, když do mě vsunul první prst, navlhčený tím, co stáhnul z mého žaludu.
Ale byl jsem statečný. Chtěl jsem to a nehodlal jsem to už zdržovat třeba tím, že budu hledat něco, co by pomohlo v lehčím průniku.
Vždyť já už vlhnu jen tím, jak se mě dotýká, jak se jeho prst dobývá dovnitř, aby udělal prostor pro něco většího. Třeba pro dva prsty…
Protahoval s nimi moji dírku, mírně je od sebe občas roztáhl a snažil se mě uvolnit.
A dařilo se….
Prostě jsem ho chtěl tak moc, že jsem byl za chvíli svolný ho přijmout bez jakýchkoliv protestů.
Ale přesto…
Můj náhlý polohlasný výkřik umlčel polibkem.
Nechtěl jsem být hlasitý, ale když do mě najel, mírně to zabolelo, ale vzápětí se mým tělem rozlil tak blažený pocit, že jsem v sobě svůj hlas nedokázal udržet.
„Vzbudíš sousedy,“ řekl tiše, ale skoro okamžitě na to se zasmál, když se z vedlejší kóje ozvalo chrápání. Jako by ho Yagami svými slovy odstartoval.
„Toho musíme využít,“ přiblížil se znovu k mým rtům, aby si ukradl další polibek a současně začal pohybovat svými boky.
Najížděl do mě dlouhými pomalými tahy. Cítil jsem každé jeho otření tak intenzívně, že po chvíli se to nedalo v naprosté tichosti vydržet. Čím víc narážel do mého klína, tím hlasitější byly mé vzdechy. Neumlčel mě už ani jeho polibek. Můj jazyk jako by umřel. Jen pasivně přijímal každé otření, kterého se mu dostávalo.
Ale čím dál silněji jsem vnímal to, co se dělo dole.
Zvedl jsem ruce, objal jsem Yagamiho a ještě víc pokrčil a roztáhl nohy. Zapřel jsem se patami o matraci a svými boky jsem vycházel vstříc jeho přírazům, které zahřívaly mé tělo na maximum, a kdyby kolem mne bylo něco z papíru, nejspíš by to vzplálo jasným plamenem.
Tak strašně moc se mi líbilo každé jeho zasunutí, jeho náraz do mého těla, jeho sevření mých nohou, kdy jsem ve stehnech cítil všech jeho deset prstů.
I jeho vzdechy se už nedaly přeslechnout, ale bůh nám byl milostivý. Nocležník vedle začal chrápat tak hlasitě, že mé zasténání, kdy jsem se blížil ke svému konci, se v tom ztratilo.
Sjel jsem rukou dolů, a mezi krátkými steny a vzdechy jsem se rychlými naučenými tahy přivedl ke konci.
Bylo to… Bylo to něco úžasného a já si přál, aby to nikdy neskončilo.
Mé tělo bylo uspokojeno, a přesto se stále hýbalo v rytmu Yagamiho přírazů. Nohama jsem si ho na sebe narazil, jak nejvíc to šlo, když i jeho tělo ho zradilo. Pevně jsem si ho držel nasunutého v mém zadku. Bylo příjemné cítit ho v sobě, být jím vyplněn na maximum. Cítil jsem cukání v jeho penisu a snahu ještě udělat pár těch kopulačních pohybů.
Vyplňoval mě snad v celém těle. Opravdu jsem ho cítil všude. Měl jsem pocit, jako by se do mě vtělil a zabral si moje tělo pro sebe.
Svaly se mi jemně třásly, když odeznívaly poslední střípky z prožitého orgasmu. Nohy mi zeslábly a svezly se po jeho zadku na matraci, kde se volně a poslušně uložily, aby si odpočinuly a připravily na ranní běh na Šikanzen.
Rychle jsem oddechoval a ještě rychleji mi bilo srdce.
„Yagami,“ vydechl jsem, když jsem už konečně mohl popadnout dech.
„Myslím, že mi už můžeš říkat jménem, Katsu,“ v jeho hlase bylo slyšet mírné pousmání.
Prohrábl mi vlasy a věnoval mi jemný polibek.
Bylo to příjemné a uklidňující. Cítil jsem se vážně dobře. Bylo to úžasné a bylo to s ním. S člověkem, o kterém jsem snil od samého začátku, kdy nastoupil do naší firmy.
„Tomeo,“ oslovil jsem ho tiše.
Víc jsem toho neřekl. Náhle se celé mé tělo uvolnilo a já téměř okamžitě po vyslovení jeho jména usnul. Poslední, co jsem cítil, byly jeho teplé rty na mých.
„Katsu!“
Měl jsem pocit, jako by na mě někdo volal. Ale já se jen otočil na bok, přetáhl přes sebe deku a spal jsem dál.
„No tak, Kastu, vstávej!“ něco se dotklo mé nohy.
Cuknul jsem sebou a otevřel oči, Zíral jsem před sebe do stěny své kóje a snažil se přijít na to, kde jsem a na co to hledím.
„Katsu,“ ozvalo se potřetí mé jméno.
Prudce jsem se posadil, když mi došly souvislosti. Deka se ze mě svezla a neslyšně se uložila na mém klíně, kde skrývala jen mé nohy a můj rozkrok. Mé nahé tělo se ukázalo skoro v celé své kráse.
Hleděl jsem na Yagamiho, jak klečí venku a drží mě pod dekou za nohu.
„Co… Zaspali jsme!“ vyhrknul jsem a podíval se na hodiny, které na mě z rohu blikaly.
Bylo krátce po osmé a já si uvědomil, že před pěti minutami nám ujel vlak.
„Promiň, Yagami, zapomněl jsem nastavit budík,“ chytil jsem se za hlavu.
Sakra, jak jsem mohl takhle selhat. Přijedeme pozdě na firmu a navíc nám propadly místenky.
„Tomeo, jmenuji se Tomeo. Nebo jsi to během spánku zapomněl?“ usmál se na mě Yagami a jeho ruka se po mé noze posunula až na mé koleno.
Pokrčil jsem nohu, abych byl z jeho dosahu. Vzrušit se takhle po ránu, by nebyl nejlepší nápad. Už jen to, že jsem měl mírnou ranní erekci, stačilo.
„Buď v klidu,“ promluvil znovu Yagami a vytáhnul svoji ruku zpod deky. Postavil se, opřel se rukama o horní okraj vstupu a mírně se předklonil, aby na mě viděl.
„Když jsi spal, měl jsem telefon z firmy. Máme tu ještě jednu práci. No, bude to minimálně do zítra, takže tu nejspíš budeme muset ještě jednou přespat. Nebo spěcháš domů? Někdo na tebe čeká? Potřebuješ někomu zavolat?“ zadíval se mi do očí a s napětím čekal mou odpověď.
Natáhl jsem se pro yukatu a začal se oblékat.
„Ne, nikdo mě doma nečeká,“ odpověděl jsem mu na jeho otázku.
Bylo vidět, že ho má odpověď potěšila. Jeho tvář se roztáhla v nádherném úsměvu, který jsem vždy tajně obdivoval, stejně jako jeho celého. A já to měl. Měl jsem jeho tělo. Spíš on měl moje tělo…
V tu chvíli mi to došlo.
„Mu-musíme tu zase přespat?“
Yagami přikývl.
„Ano, ale zamluvil jsem pokoj v normálním hotelu. Tady už nepůjdem. Skoro celou noc jsem se nevyspal, protože ten vedle děsně chrápal,“ ukázal rukou do vedlejší kóje. „A v normální spací zóně je moc lidí. A tam bych musel být sám a já strašně nerad spím sám,“ usmál se na mě.
Pochopil jsem…
Ale tentokrát jsem už ani v duchu neprotestoval. Už mi nevadilo být s ním v jednom pokoji. Po téhle noční jízdě ze mě spadly veškeré obavy a zábrany a já s ním chtěl být. Každou chvíli, bez nějakých omezení.
„Dneska nebudeme dělat tak do noci, jsem potom moc unavený,“ natáhl jsem si kalhoty a vylezl z kapsle ven.
Tameo pochopil moji narážku a jen se usmál.
„Zajdi se umýt. Tahle vůně mě děsně vzrušuje,“ přiblížil se k mému krku, přičichl si k němu a pak se zase odtáhl. „Já už byl. Převleču se a počkám na tebe v recepci. Než půjdem ke klientovi, zajdeme se ještě někam nasnídat.“
Víc se se mnou nezdržoval. Otočil se a rychle odkráčel. Nejspíš věděl proč. Podle jeho bezděčného pohybu rukou, mi to bylo jasné.
Ale práce volá… A už není půlnoc a nikdo tu nechrápe…
Pousmál jsem se a taky si poupravil svoje nádobíčko, které reagovalo už jen na ten dotek jeho nosu na mém krku. Posbíral jsem si věci a chtěl zamířit do onsenu, když se vedle mě ozval zvuk vytahované rolety.
Otočil jsem se na našeho spolunocležníka.
Nejdřív jsem viděl nohy, pak zadek a pak celé tělo postaršího chlapíka, který se soukal ven z kóje. Byl celý rozespalý a pomačkaný, ale podle jeho výrazu se zřejmě dobře vyspal.
„Dobrý den,“ řekl rozpačitě, když mě uviděl. „No, já… nebudil jsem vás? Víte, strašně chrápu a kolikrát i tady mám problém s tím, že si pak lidi stěžují, že nemohli spát,“ podrbal se v rozcuchaných vlasech.
„Dobrý den,“ odpověděl jsem mu na pozdrav. „Nebojte, bylo to v pohodě. Nic jsem neslyšel, spal jsem jak dřevo,“ pousmál jsem se na něj.
Přece mu nebudu říkat, že jeho chrápání bylo hlasitější, než moje vzdychání a sténání, když jsem se oddával sexuálním hrátkám se svým idolem. A jak to tak vypadá, Tomeo vybral tuhle část pro přespání schválně. A také jsem začínal mít pochybnosti o tom, že neví, jak to v capsule hotel chodí. Jako by si to všechno naplánoval…
„To jsem rád, bál jsem se, že si zas bude někdo stěžovat,“ oddychl si.
„Opravdu je to v pohodě,“ ujistil jsem ho znovu, ještě jednou se na něj usmál a pak se vydal směrem k onsenu.
Spěchal jsem. Potřeboval jsem ze sebe smýt naše zaschlé uspokojení, a čím dřív začneme pracovat, tím dřív můžeme jít spát.
Teda doufám, že se to nebude táhnout a bude co nejdříve večer. Nejraději bych už teď zamířil rovnou do hotelu.
Ale musím si počkat. Pár hodin…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tuhle povídku jsem měla rozepsanou snad rok? A už mě to pěkně štvalo. Nápadů na jednorázovky mám víc, ale všechno leží ladem. Tak jsem si řekla, že to pomalu v mezi čase začnu dávat dohromady.
Ale jak už to tak bývá, moc s tím výtvorem nejsem spokojená, protože to mělo původně vypadat úplně jinak. To tak dopadá, když má člověk nápad a pak se na něj vyflákne. Počítám s tím, že tenhle výtvor jednou přepíšu. Pokud se k tomu dostanu a předělám to, dám včas vědět. Tak snad mi prominete tuhle nedokonalost a aspoň trochu si ji užijete.