9.
Eikichi
Nemohl jsem spát. Pořád jsem se přetáčel z místa na místo a snažil uklidnit své myšlenky. Nešlo to. Podle všeho, jsem se nezachoval zrovna jako dospělý člověk. Zbaběle jsem utekl před problémy.
Ale já to tak cítil. Cítil jsem se zneužitý, jak laciná děva, kterou Hide jen využil a potom řekl, odvezu tě domů. Zbývalo mi pouze dát peníze na prádelník a bylo by to definitivní.
Nevím, co si ten člověk myslí. Nevím, jak to cítí. Co když mi chtěl říct pravdu a já mu nedal možnost? Sakra... Už dost!
Posadil jsem se na gauči. Byl už čas vstávat a já se pustil do snídaně. Udělal jsem míchaná vajíčka a dal na stůl. Samuru si sedl naproti mě a v tichosti jedl. Jen mě pozoroval a místy zavrtěl hlavou, ale nekomentoval mě.
Moc dobře věděl, že v takovém stavu nebývám. Jsem spolehlivý a dnes? Byl jsem na odpis.
Když jsme dojeli do firmy pustil, jsem se hned do práce. Ale… Nešlo to.
Jen jsem tupě zíral do počítače a nedokázal myslet. Vlastně uběhlo půl dne a já neudělal vůbec nic. Ani jsem nenapsal do zprávy pro obchodníky: „Dobrý den“. Mozek byl zaměstnán jen a pouze myšlenkami na Hide.
Kdo to sakra je? Co po mě chce? Jsem takový debil, neměl jsem se ho na nic ptát, stejně mi na nic neodpověděl. Co jsem čekal?
Slyšel jsem přicházet Stana do kanceláře. Bylo pozdě a k němu mi to moc nesedělo.
Sevřel se mi žaludek a vše ve mě vybuchlo jak ohňostroj.
Stále mám podezření na Jeffa, pořád mi něco říká, že je to on. Myslím si to... Možná to i vím. Jeho hlas, kolínská... Musí to být on... Musí.
Prudce jsem se zvedl ze židle, až jsem ztratil balanc a musel se opřít o stůl před sebou.
Došel jsem ke Stanovi a chvilku pozoroval dveře, než jsem byl připravený na ně zaťukat.
„Omlouvám se, že ruším,“ vstoupil jsem dovnitř. „Ale mám na vás prosbu. Já vím, že se můžu mýlit a vy se mi vysmějete, nebo si budete myslet, že jsem úchyl, ale pokud se nemýlím, prosím o pravdu. Jeff... Já... Myslím si, že on je muž, do kterého jsem se zamiloval. Já nevím, co se mezi námi stalo, nebo proč si se mnou hraje, ale už dál nemůžu dělat, že ho nepodezřívám. Pokud je to blbost, vyhoďte mě. Jen, prosím, kde je? Chci s ním mluvit. Včera jsem se zachoval jak zbabělec a utekl před vším… Jen chci mít možnost dozvědět se pravdu. A pokud je to Jeff… Vy víte hodně."
Poprvé v životě jsem se ponížil a bylo mi jedno, že to tak je. Sekretářka mě jen vyděšeně pozorovala, když jsem si klekl před jeho stůl. Dal jsem všechno do jediné možnosti.
Pokud to není on, vezmu to a zkusím ho najít jinak. Ale já už prostě nedokážu takhle pokračovat a dělat, že ho nemám rád.
Stanley
Nechápal jsem, když mi majitel podniku Puraibashī volal. Tohle ještě nikdy neudělal. Nejprve jsem myslel, že jen potřebuje nějakou službu, ale když mi řekl, že jde o Jeffa… Nechtěl odejít z podniku, nechtěl ani jít do svého salonku, aby se tam aspoň vyspal. Prostě s nikým nekomunikoval.
Oblékl jsem se a jel ho vyzvednout. I kdybych si nasadil deset masek, stejně mě pozná i v tom nejhorším stavu. Seděl u stolku jako troska a málem že div neměl otisknuté vyřezávané vzory na čele. S pomocí barmana jsme ho dotáhli do auta.
U něj doma to bylo trochu složitější. Moc nespolupracoval, tak jsem ho jen uložil do postele, svlékl a nechal ho spát.
„Jsi neskutečný kretén,“ zopakoval jsem mu asi po sté a šel jsem si lehnout do pokoje pro hosty.
Ráno byla moje první cesta k němu do pokoje. Ještě spal, a když jsem se ho pokusil vzbudit, byl totálně mimo. Vzdal jsem to a jen jsem otevřel okno, ať se mu vyvěrá ten opilecký smrad a trochu ho to probere.
Šel jsem se osprchovat. Nespal jsem u něj takto poprvé a pro tyhle případy mám u něj svoji skříň s náhradními věcmi, takže nebyl problém se převléct do čistého. Seděl jsem v kuchyni, popíjel čaj, otevřel jeho notebook a snažil se aspoň něco udělat do práce.
Bylo skoro poledne, když se konečně probral a začal jakžtakž fungovat. Udělala jsem mu kávu a snídani, aby aspoň něco dostal do žaludku.
„Vypadáš děsně,“ konstatoval jsem, když jsme se konečně odebrali do auta, abychom mohli jet do práce. „Měl by ses dát dohromady a konečně s tím tvým miláčkem něco udělat.“
„Neser se do toho,“ zazněla jen krátká odpověď a dál mlčel. Odvezl jsem ho do kanceláře naproti Eiho bytu. Teď by asi nebylo dobré, kdyby se potkali. Jen jsem sledoval, jak v ruce stále svírá masku, s kterou jsem ho v noci dotáhl z Puraibashī.
„Tak dost!“ křikl jsem na něj, až sebou cuknul. „Uvědom si, jak se chováš. Jak debilně ses do všeho zamotal. Nepamatuji si, že bys kdy takhle vypadal! Vlastně jo. Jednou… Ale to byla jiná situace. Ale teď je to jen na tobě. Tak s tím kurva něco udělej, protože takhle nemůžeš pracovat! Dneska máme obchodní schůzku s novým partnerem a já tě tam potřebuji čerstvého! Tak se kurva seber! Tohle prostě nejsi ty! Chováš se jako idiot!“
Jeff se na mě jen krátce podíval a pak beze slova vystoupil.
Tohle bude těžký den, a jestli posere tu schůzku, tak ho prostě zabiju.
Odjel jsem k sobě do kanceláře a hned si nechal udělat silný čaj, jako správný Brit. Nestihl jsem ještě ani pořádně otevřít notebook, když ke mně vtrhl Tua. Jen jsem seděl a překvapeně na něj zíral stejně jako má asistentka.
„Okamžitě vstaňte! Nejsem Japonec a tohle mi vadí. Přede mne si klekne jen ten, koho k tomu donutím já sám.“ řekl jsem přísně a sám jsem se zvedl z křesla a přešel k němu. „To co mi říkáte je trochu zmatené, ale nejspíš jsem pochopil souvislosti,“ opřel jsem se o stůl a čekal jsem až se Eikichi zvedne. Viděl jsem, že je opravdu zoufalý, protože tohle by nejspíš jinak neudělal.
„Teď mi ještě jednou řekněte, co po mně vlastně chcete,“ ukázal jsem na pohovku, kde už na stolku byla připravená voda a můj čaj. „A pěkně v klidu…“
Eikichi
Řádně jsem sklonil hlavu až k zemi, jako pravý Japonec a na znamení mé veliké prosby. Ještě nikdy jsem to neudělal, ale byl jsem tak zahnaný do kouta, že jsem to nedokázal udržet v sobě.
Po jeho prosbě jsem vstal a oprášil si kolena. Sedl jsem si do sedačky a nervózně si mnul zpocené dlaně.
„No, dobře, asi začnu od začátku. Když mě opustil přítel, napsal jsem na stránky: Změň svůj život. Chtěl jsem zažít něco nového a naučit se, jak by mě ten druhý měl rád. Ale když jsem dojel na tu chatu a poznal Hide… Tak si říká. Byl jsem okamžitě v pasti, do které jsem se zamotal sám. Debilně jsem zvolil pravidlo, že musíme mít masky. Choval se ke mně tak, že jsem zjistil, že jen po jeho boku žiju. Chovám se jak puberťačka, já vím, ale on mi zachránil život. Když Jeff chodí tady po chodbách, cítím jeho kolínskou a jeho postava odpovídá Hidovi. Hlavně se mi neustále vyhýbá. Já vím, že jste přátelé a vím, že se můžu mýlit… Jediné co chci, je promluvit si s ním a vše pochopit. Opravdu jsem mu propadl a já… Jen jsem se včera zachoval jak zbabělec. Cítil jsem se jak někdo, komu zbývalo dát na prádelník dolar. Jen mi řekněte: Kde je?” nalil jsem si čaj a uchopil hrneček, ale ruce se mi tak moc třásly, že polovina obsahu se ocitla na zemi.
Stanley
Seděl jsem a poslouchal Eikichiho bez přerušení. Tahle situace je na hlavu. Eikichi se nám zamiloval do Jeffa. Tohle Jeff chtěl. Ale… Je tu spousta věcí, které to komplikují. Nejsem ten pravý, kdo by tu měl něco vysvětlovat. Naštěstí to po mně ani Tua nechce.
Podíval jsem se na hodinky. Byla jedna hodina a do plánované schůzky bylo ještě dost času.
Když Eikichi vylil čaj, jak se mu ruce třásly, bylo rozhodnuto. Takhle nemůže fungovat ani jeden. Ale stále mi v hlavě zněla jeho věta: Neser se do toho. Ale jak to mám udělat, když mě do toho zatáhl hned od samého začátku? Je to kretén a doufám, že se co nejdříve vzpamatuje.
Vstal jsem, vzal jsem klíče od auta.
„Pojďte se mnou,“ řekl jsem nesmlouvavým hlasem. Asistentka hned vyskočila, aby udělala pořádek, za tím co my jsme šli na parkoviště.
Nasedli jsme a zamířil jsem rovnou k Jeffově kanceláři naproti Eikichiho bytu. Bylo vidět, že je zmatený, když jsem zastavil před jeho domem.
„Není na mě, abych vám cokoli vysvětloval,“ otočil jsem se na něj, když seděl a nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Nahnul jsem se přes něj a ukázal nahoru do oken. „Tam najdete pana Huntera. Ale jedno musíte vědět…“
Na chvilku jsem se odmlčel a ještě se zamyslel, jestli mám vůbec něco říct. Jeff je úplně v prdeli a má strach, jak bude Eikichi reagovat. Ještě nikdy nebyl takhle zahnaný do kouta. Ale jednou se to vyřešit musí.
„To všechno dělal pro vás z nějakého důvodu,“ chytl jsem za kliku dveří na jeho straně a otevřel je, abych dal najevo, že má vystoupit, protože ode mne se toho víc nedozví.
Teď je to už jen na něm a na Jeffovi.
Eikichi
Díval jsem se, jak Stan vzal klíče od auta a překvapeně ho následoval do garáží.
Nastoupil jsem a nechal se odvést na místo, kde jsem měl vystoupit. Byl jsem v šoku, když jsem viděl, že se blížíme k mému domu a Stan zastavuje u protější budovy.
Udiveně jsem se na něj podíval, ale přesto jsem vystoupil. Pomalu a neustále jak v divném snu jsem zamířil k budově a chvilku váhal, jestli mám ty vchodové dveře otevřít. Nakonec jsem s podivně svíravým pocitem vešel a rovnou zamířil k výtahu. Na stěně byly napsané poschodí, a kde kdo sídlí, jediné co však zajímalo mě, bylo jen jedno jméno.
Je ve čtvrtém patře.
Dojel jsem do správného poschodí a stanul před jeho kanceláří. Na dveřích se zlatě lesklo jeho jméno, to, které odhalí pravdu. Vzal jsem za kliku a vše se ve mně najednou stáhlo. Bylo mi zle a srdce mi divoce bušilo, jak kdybych před chvílí běžel maraton a nedokázal uklidnit dech.
Vešel jsem a...
Nikdo tam nebyl. Místnost byla prázdná, ale počítač otevřený. Došel jsem k oknu a podíval jsem se ven. Něco mě nutilo, abych to udělal. O poschodí níže v protějším domě...
Můj byt... Jak? Kdy? On...
Dal jsem si ruku před pusu a snažil se alespoň trochu dýchat. Připadal jsem si divně a vše se ve mně vařilo. Nechápal jsem nic, naprosto nic. Byl jsem ztracen.
Jeff
Začal jsem pracovat, ale vůbec jsem se nemohl soustředit. Stanley mi ještě stihl připomenout schůzku s novým obchodním partnerem a na tu jsem potřeboval být fit. Otevřel jsem si notebook a našel tři varianty smluv. Podle chování budoucího partnera určím, která smlouva bude nejlepší. Tohleto je zatím seznamovací schůzka s upřesněním několika podmínek, jak našich, tak jejich.
Podmínky… zatracené podmínky… proč se celý život musí člověk potýkat s nějakými podmínkami?
Vstal jsem od stolu a roztáhl žaluzie, abych dovnitř vpustil více světla a čerstvý vzduch sem mohl proudit otevřeným oknem. Zahleděl jsem se do Eikichiho oken. Jediné co jsem viděl, byl jeho bratr, který celou dobu seděl u počítače se sluchátky na uších. Jsem zvědav, jestli nám toho hackera najde.
Promnul jsem si oči a tváře. Pořád jsem byl trochu mimo, a v puse jsem měl ještě divnou pachuť po alkoholu. Prý jsem vypil celou flašku skotské. Musel jsem vypadat děsně. Ještě že jsem si už pak nic nepamatoval. Jen vím, že jsem se vzbudil ve své posteli nahej a Stanley mi chystal snídani.
Tohle mi však připomnělo, proč jsem se tam vlastně vrátil a opil se. Odvrátil jsem pohled od Eiho oken a vrátil se raději ke stolu. Ať jsem na to myslel z jakékoli strany, pořád to vidím ve tmavých barvách.
Napil jsem se pořádně vody, abych zahnal žízeň, která mě celý den pronásledovala, a odebral jsem se na toaletu. I když jsem nečekal žádnou návštěvu, zavřel jsem se. Po vykonání potřeby jsem se zastavil u umyvadla. Umyl jsem si ruce a nakonec i popadl kartáček a pořádně si vydrhnul zuby. Ještě jsem si pusu vypláchl ústní vodou a konečně jsem byl spokojen.
Ještě jednou jsem se na sebe podíval do zrcadla. Pomohlo to. Cítil jsem se svěžejší. Teď jen se připravit pořádně na schůzku a pak můžu přemýšlet co udělat s Eikichim. Nějak to prostě skončit musí. Byl jsem už připraven po celodenním přemýšlení na vše. I na to, že mě bude nenávidět a všechno skončí. Už jsem se i díval na to, že bych tuhle kancelář někomu pronajal a natrvalo se usadil v sídle Torres. Teď už jsem jen Jefferson Hunt. Žádný Hide neexistuje. Zruším stránky: Změň svůj život, nebo je někomu prodám. Nemá smysl se tam už vracet. Jen ještě pošlu Eimu poslední vzkaz.
Otevřel jsem dveře toalety s pevným přesvědčením, že dneškem, se vše od základů změní.
Neudělal jsem však ani krok.
Zůstal jsem stát mezi dveřmi a zíral před sebe.
Stál tam… V mé kanceláři… Díval se z okna přímo do svého bytu…
Konečně uklidněné srdce mi začalo divoce bušit. Co tu dělá? Kde… Jak se sem dostal? Kdo ho sem poslal? Tohle se nemělo stát… Zabiju Stanleyho. Je to určitě jeho práce.
Eikichi pořád stál bez hnutí zády ke mně a díval se z okna.
Už nemělo cenu mlčet. Už je tady a nemá cenu cokoli skrývat. Přesto jsem se však zareagoval, jako bych ho nepoznal.
„Promiňte, ale nepamatuji si, že bych měl teď s někým schůzku,“ řekl jsem klidně a vešel do kanceláře.
Eikichi
Cítil jsem, jak se mi proud vzduchu otřel o krk a já ztuhnul. Sundal jsem ruku ze svých úst a svěsil ji podél těla. Obě jsem pak pevně sevřel v pěst.
V hlavě jsem měl naprostý zmatek. Nic nedávalo smysl. Nic nehrálo. Vše bylo jinak, než jsem si myslel.
Teď tu stojím a dívám se do svých oken, na Samuru, jak pracuje. Slyším jeho hluboký hlas, který mi do těla pouští mrazení a svazuje mě v bolesti z pravdy.
Pomalu jsem se na něj otočil a nechápavým pohledem ho přejel od hlavy k patě.
Jeho tvář.
Konečně byl tak blízko, ale já se k němu nedokázal přiblížit. Jako kdyby mezi námi byla skleněná stěna, kterou ani jeden nedokážeme projít. Stěna z pravidel, kterou jsme si stvořili.
Byl opravdu hezký, být to vše jinak, vrhnul bych se mu kolem krku, ale teď pro mě byla důležitá jsem pravda.
„Ano pane Jeffe Hunte. Nemáte domluvenou schůzku. To já si jí domluvil s vámi. Jak dlouho se díváte do mých oken, pane Hide? Vlastně..."
Konečně se mé nohy odlepily od země a já k němu došel. Uchopil jsem ho za ruku a prudce stáhl košili, až se knoflík urval a dopadl na zem. Zarazil jsem se a v krku se mi usadil pichlavý knedlík.
„Takže je to pravda. Co se tu děje? Řekni mi sakra pravdu! Bojíš se toho, že to neunesu? Proč? Myslím, že teď už víc zmatený být nemůžu, Hide… Nebo Jeffe?"
Jeff
Zatím co na mne mluvil, v hlavě se mi přehrávaly všechny možné odpovědi. Ale kterou z nich vybrat?
Najednou ke mně přistoupil, prudce mi vyhrnul rukáv, aniž by se obtěžoval s rozepnutím knoflíku. Ten někam odletěl a jeho prsty se zastavily na mém předloktí, jako by počítaly, kolik stehů mám.
Po jeho posledních otázkách jsem mu pevně sevřel zápěstí a donutil ho pustit mou ruku.
„Máš snad pocit, že se něčeho bojím?“ řekl jsem tvrdě.
Tahle otázka padla už jednou v noci a pro mne znamenala zlom. Nejsem člověk, který mluví o svých pocitech na potkání. A tyhle otázky mě přímo iritují.
„Víš, jak se jmenuji. Hide… Hide už neexistuje. Skončil jsem s tou hrou. Včera. Už nejsou žádné podmínky a žádná pravidla,“ pustil jsem jeho ruku a odstoupil od něj. Přešel jsem k oknu a zadíval se do jeho bytu.
„Do tvých oken se dívám od té doby, co mám tuhle kancelář,“ otočil jsem se na něho zpátky. „Nelíbilo se ti, když jak jsem ti včera odpověděl, i když jsi souhlasil s tím, co jsem ti původně napsal. Že ti odpovím pouze, pokud budu moct. Nemělo smysl cokoli dál protahovat.“
Na chvíli jsem se odmlčel, když se v mém počítači ozvala příchozí zpráva. Ani jsem ji nerozklil a notebook rovnou zavřel.
Změň svůj život… to jo… Změnil jsem ho a změnil jsem ho i Eikichimu a teď mám z toho špatné svědomí? Proč se cítím, jako bych jen já byl právě ten špatný? Jako bych právě jen já všechno pokazil?
„Dal sis podmínku při prvním setkání. Splnil jsem ji, ale nemohl jsem tušit, že to přijde právě v době, kdy budeme spolu zavírat smlouvu. To je první komplikace. Pokud bych ti to řekl už tenkrát, skončilo by to dvěma způsoby. Buď by se žádná chata nekonala, nebo bych s tebou neuzavřel smlouvu.“
Podíval jsem se na hodinky a pak znovu na Eikichiho.
„Teď mě prosím omluv, musím se přichystat na obchodní schůzku,“ řekl jsem, i když jsem věděl, že mám ještě dost času.
Snažil jsem se celou dobu držet dál od něj.
Nemůžu být blízko něj. To nejde. Všechno by se ve mně zlomilo. A já už nechci být ten spráskaný pes jak včera v noci. Pořád ho miluji, ale potřebuji se z toho, co bylo vzpamatovat, abych mohl začít znovu. Přijít za ním, jako Hunter a pozvat ho na rande. Ale teď se ve mně ještě pere spousta pocitů, které mi stále svírají žaludek a nedovolují se v klidu nadchnout.
Eikichi
Jeho odpovědi... Tohle je to jediné, co mi může říct? Nesourodé odpovědi... Strohé... Nic nevysvětlující, tedy aspoň ne mě.
Cítil jsem, jak se ve mě nahromadil vztek a zoufalství. Vše v jednu chvíli vyplulo na povrch a já se neudržel. Chtěl jsem udělat krok dopředu, ale něco mě zadrželo, abych se zastavil.
Bojoval jsem sám se sebou... S ním.
Proč? Hlava mi chtěla vybouchnout a tělo bylo jak z kamene. Chvěl jsem se zlostí. Co se to se mnou dělo?
Sebral jsem všechnu sílu a došel k němu. Musel jsem se opřít o jeho stůl, abych se ukotvil a nešel ze slabosti k zemi.
„Tohle jsou tvoje odpovědi? Jen tohle mi řekneš? Opravdu? Když mě tak dlouho pozoruješ, jak ti bylo, když jsem to dělal s Madokou? Máš s naším rozchodem něco společného? Jak jsi věděl, že přijdu na ty stránky? Co je to za stránky? Tvoje? Věděl si, co mám rád za jídlo… Díval ses, že? Já... Nebudu ti lhát, nevím, co si o tom všem myslet. Ano, můžu za ty pitomá pravidla. A můžu i za to, že jsem zbaběle utekl. Ale ty jsi tak sebejistý a mě tahle vlastnost chybí. Víš, co je nejhorší?"
Odrazil jem se od stolu a došel ke dveřím.
„Že jsem se jak idiot zamiloval do tebe, do tvého já. Zachránil si mi život. Choval ses ke mně, jako k něčemu cennému. Konečně jsem cítil, že žiju. Proč mi prostě neřekneš pravdu? Jinak odejdu i bez ní, ale to bys mě opravdu nejspíš musel mít jen jako hračku."
Jeff
Nechoď ke mně… Nechoď… Ať už je to jakkoli, mám chuť tě obejmout, políbit… Nechci, aby ses přiblížil…
Zastavil přede mnou a já se neudržel a mírně jsem se k němu nahnul. Opravdu jsem měl chuť ho políbit a zastavit tak příval těch slov, které už stejně nic nezmění. Jen výčitky.
Ale pak řekl něco, co okamžitě všechno ostatní zatlačilo někam do ztracena. Jako by neřekl nic jiného krom té jedné věci.
Když mě tak dlouho pozoruješ, jak ti bylo, když jsem to dělal s Madokou?
V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo a měl jsem chuť mu dát pěstí.
Ano. Viděl jsem je. Vždycky jsem okamžitě zatáhl žaluzie, protože mě ten pohled bolel. Nedokázal jsem se dívat ani na jejich obyčejné objetí, či jen malou pusu, kterých se Eikichimu dostávalo je poskrovnu. Tiše jsem to trpěl se silným tlakem kolem srdce a stáhnutým žaludkem. To všechno… Viděl jsem i to, jak ho Madoka podváděl, když nebyl Eikichi doma a za pár hodin se s ním na stejné posteli miloval, jako by se nic nedělo. Viděl jsem to a doteď mě to bolí.
Tahle otázka byla pro mne jak rána pěstí.
Podíval jsem se na Eikichiho, jak stojí u dveří a čeká. Ale já byl v tuhle chvíli zlomen snad ještě víc, než v noci, když utekl.
„Mám práci,“ řekl jsem a sedl jsem si ke stolu. Už jsem se na Eiho nedíval. Nemohl jsem. Otevřel jsem notebook a napsal jednu krátkou zprávu Eikichimu do mejlu.
TO VŠECHNO JSEM DĚLAL PRO TEBE. JH.
Pro mne to bylo, jako bych napsal: MILUJI TĚ. Odeslal jsem ji a hned na to, jsem stránky zablokoval.
Je mi jedno, kolik teď lidí čeká na odpověď, na nějakou zprávu, či se chtějí jen tak bavit. Tahle stránka už fungovat prostě nebude.
Eikichi
Jeho jediná odpověď stačila na to, aby se mi do očí nahrnuly slzy. Jako kdyby bylo slyšet, jak mi právě praskl srdeční sval a krvácel bolestí, kterou tahle dvě slova udělala.
Jen jsem se na něj díval a nedokázal ho pochopit. Chtěl jsem tak moc něco říct… Udeřit do té jeho arogantní tváře. Ublížit jemu, sobě… Všem.
Horký slzy se svezly po mé tváři a já jen tiše šeptnul do ticha místnosti. Jen jsem doufal, že to došlo k tomu jedinému cíli, který byl přede mnou.
„Já… Nedokážeš se mnou mluvit a ani mi říct pravdu. Nic mi nechceš vysvětlit. Takže to celou dobu z tvé strany byla opravdu jen hra? Bolí to… Víš, že je to horší než podvod? Chtěl jsem jen pravdu a to od toho, který mě očividně zná líp, než já sám sebe. Myslel jsem si, že nejsem jediný, kdo k tomu druhému něco cítí. Mýlil jsem se. Omlouvám se, že jsem tě rušil.”
V tichosti a velmi pomalu jsem zavřel dveře a došel k výtahu. Trvalo to snad věčnost, než přijel výtah do tohoto poschodí.
Jeff
Právě jsem zvedal sklenici s vodou k ústům, abych se napil, když se do mne nahrnula zlost. Vystřelil jsem ze židle a přeběhl ke dveřím. Prudce jsem je otevřel a podíval se zamračeně na Eikichiho, který stál a čekal na výtah.
„Myslel sis, že jsem tě měl jako hračku? Že jsem si s tebou jen hrál? Řekneš mi, jak mi bylo, když jsi to dělal s Madokou? Kdybych si s tebou jen hrál, všechno by vypadalo jinak! Tolikrát jsem tu masku chtěl sundat. Tolikrát jsem ti chtěl něco říct. Ale víš co? Chtěl ses něco naučit a já to nedokázal. Nenaučil jsem tě, jak neubližovat slovy. Jak potom chceš ode mne odpověď?!“
Zabouchl jsem dveře a otočil klíčem. Sklenice, kterou jsem měl v ruce, letěla přes celou místnost a roztříštila se o protější stěnu.
Mám toho právě dost.
Přešel jsem ke stolu a vzal do ruky telefon. Vytočil jsem číslo na naší asistentku.
„Zabookujte mi na sobotu letenku do Londýna. Je mi jedno v kolik hodin!“ zavěsil jsem telefon, protože už ani na ní jsem neměl náladu.
Ztěžka jsem dosedl do židle a jen se prostě díval ven z okna. Nepřítomně. Ruku položenou na hrudi, kde mi do dlaně silně bušilo srdce a nechtělo se uklidnit. Musím pryč.
Nebral jsem ani v úvahu, že se mi rozdrnčel telefon. Že hned potom, co jsem ukončil s asistentkou hovor, mi Stanley volal zpátky.
Je mi to teď úplně u prdele. Ať si jde na schůzku sám.
Eikichi
Cukl jsem sebou, když se s cinknutím výtahu otevřely i Jeffovy dveře. Neotočil jsem se, neměl jsem na to sílu. Jen jsem se opřel o stěnu a ruku dal do výtahu, aby se nezavřel.
Každé slovo jsem si ukládal do paměti, ale nebyl jsem schopen nad tím přemýšlet. Potřeboval jsem pryč, a když zmizel zpět do své kanceláře a zamknul si, vešel jsem do výtahu.
Opřel jsem se o stěnu a snažil se dýchat. Držel jsem se v mírném předklonu za břicho, jak špatně mi z toho všeho bylo. Tohle všechno... Musí se mi to jen zdát... Je to určitě jen sen a já se z toho probudím... Noční můra. Takhle přece nekončí love story, takhle končí dramata a tragédie. Ano, jsem tragická postava.
Konečně jsem dorazil k hlavním dveřím a zamířil rovnou k sobě domů.
Bylo to najednou hrozně daleko... Stačilo jen přejít silnici. Sakra... Jaká ironie.
Opravdu jsem už dlouho necítil tak rozporuplné pocity, jako teď. Naposledy, když mi ukradly moji oblíbenou skleněnou kuličku v třetí třídě.
Došel jsem šouravým krokem domů a otevřel dveře k sobě do bytu. Samuru mě opět vůbec nevnímal, byl ve svém světě a já bych byl stejně mimo.
Nevím proč, ale vzal jsem flašku s vínem a zamknul se v koupelně. Sedl jsem si do vany v oblečení a nechal jsem po sobě stékat studenou vodu.
Okamžitě jsem se pustil do vypití celého obsahu a bylo mi jedno, že mi bude blbě. Po chvíli jsem byl už v „jiném“ stavu. Motala se mi hlava a najednou, jak ve filmu, se mi v hlavě promítala jeho poslední slova.
Takže by to bylo jinak, kdyby si se mnou jen hrál? Proč mi tedy neřekl pravdu? Nestojím za to? Nezasloužím si ji. Ať jde do prdele. Sakra... Jo, ať mi jde do prdele.
Tolik se mi začalo stýskat po jeho dotecích a polibcích. Je to jen chvilka, kdy jsem to mohl znovu pocítit. Jak mám takhle fungovat a chodit do práce? Jak?
Byla pravda, že jsem se na Madoku neměl ptát. Vždy plácnu něco, co mě potom mrzí, ale nešlo to zastavit. A že mě nic nenaučil? Naučil mě žít a znovu se zamilovat, co ke štěstí stačí.
Jen bohužel ne nám dvěma. Teda jemu.
Lup… Další čtvrtina flašky padla za vlast a zbývala jen poslední.
Dopil jsem ji a lehl si do vany. Byla mi zima, špatně, smutno. Cítil jsem se jak děvka, blbec, idiot a hlavně - hrozně sám.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale slyšel jsem, že Samuru vyrazil dveře a pak mě začal propleskávat. Vytáhl mě z vany a křičel. Nevěděl jsem co, a bylo mi to jedno. Serval ze mě mokré hadry a narval mě do postele.
Přehodil přese mě dvě peřiny a sám mě zahříval v objetí.
„Idiote, až budeš v pořádku, dám ti přes tlamu. Hlavně se tě zeptám, co se vlastně stalo. Opovaž se jít zítra do práce, protože to v tomhle stavu nedáš."
Byl jsem grogy a během chvíle usnul.
Tak ubohý jsem byl v této chvíli, že jen spánek mi mohl dát okamžik klidu a míru.
Probudil jsem se druhý kolem jedenácté hodiny a hlava mi chtěla vybuchnout. Jen jsem se svalil zpět na postel a po konstatování, že je Samuru místo mě v práci, jsem zase usnul.
Proč jsem se cítil tak strašně vyčerpaný a moje tělo tak slabé? Proč jsem nedokázal ani dojít na záchod? Ztratil jsem chuť do života? Jakého života? Mám vůbec nějaký?
Nikdy jsem se necítil tak moc prázdný, jako v tento okamžik, jak kdyby se zastavil čas a vteřiny nekonečně dlouho odbíjely tuto lež.