14.
Eikichi
Netušil jsem, co se se mnou poté dělo a ani kam mě odvezli, protože když jsem se probouzel, cítil jsem jen smrad hniloby a neskutečnou bolest hlavy.
Chytil jsem se za ni, když jsem se snažil vstát, protože jsem měl pocit, že mi ji někdo urval. Moje prsty se zaleskly krví, kterou jsem si stáhl ze zátylku a já nedokázal udržet oči alespoň trošku otevřené.
V hlavě mi to hučelo, jak kdyby mi někdo drtil u hlavy kameny sbíječkou a tělo mě neposlouchalo tak, jak jsem potřeboval.
I dýchání mi dělalo problémy, těžký vzduch načichlý plísní a vlhkost té místnosti mě děsila. Vše bylo jak rozmazané a dávat do kupy myšlenky bylo snad nemožné.
Konečně jsem se posadil, a když jsem spatřil na svých nohou pouta, která byla přivázaná k řetězu, jen jsem zůstal strachy zamrazený.
Chtělo se mi zvracet, jak se mi navalovala bolest do hlavy a celé mé tělo vibrovalo úzkostí.
Kde to jsem?
Jeff
Zkoušel jsem Eikichimu zavolat nazpátek. Po několikátém neúspěšném pokusu jsem vytočil Stanovo číslo.
„je mi jedno, jestli máš u nělkoho ruce v kalhotách nebo svýho ptáka v něčím zadku. Ekichimu se něco stalo. Byl doma a když jsem s ním telefonoval, někdo ho napadl. Jedu tam a ty tam přijeď taky! Nutně Tě potřebuji!“
Odhodil jsem telefon na sedadlo. Otočil jsem auto a rozjel se zpátky k Eimu domu.
Stanley
„Mám tě odvézt domů, nebo pojedeš ke mně?“ zeptal jsem se Samuru, když bylo v autě delší dobu ticho. Vraceli jsme se z banketu a nevypadal, že by mu bylo nějak do řeči. Chtěl jsem se zařadit do jízdního pruhu na odbočce, když mi začal zvonit telefon. Zapnul jsem handsfree, ale než jsem cokoli stihl Jeffovi říct, vyletěl jako někdo, kdo je v absolutně zoufalé situaci.
„Je mi jedno, jestli máš u nělkoho ruce v kalhotách nebo svýho ptáka v něčím zadku. Ekichimu se něco stalo. Byl doma, a když jsem s ním telefonoval, někdo ho napadl. Jedu tam a ty tam přijeď taky! Nutně tě potřebuji!“
A bylo ticho.
Jen jsme na sebe se Samuru pohlédli a bylo zbytečné cokoli říkat. Okamžitě jsem otočil auto přes plnu čáru a vyrazil rovnou k Ekichimu bytu.
Jeffovo auto už tu stálo. Bez přemýšlení jsme vtrhli do bytu.
„Ei!“ křičel Samuru a já u něj viděl opravdový a nefalšovaný strach. „Ei!“ křičel a probíhal jednu místnost za druhou.
„Není tady,“ řekl jen tiše Jeff, kterého jsem našel stát uprostřed ložnice. Ukázal na fotku, kde v Eikichiho obličeji byl zabodnutý nůž a pak na zem, kde se leskla ještě nezaschnutá krev.
„Do prdele!“ hlesl jsem jen a díval se po Samurovi, jak se celý bledý blíží ke stolku a bere do ruky zabodnutý nůž.
Eikichi
S silnou nevolností, která mi naznačovala, že každou chvíli budu zvracet, jsem se konečně podíval kolem sebe. Svítila zde jen lampička v rohu místnosti a byla tam jen jedna židle.
Žádný nábytek, postel, nic… I zem byla jen z betonu a všude po zdech kvetla plíseň. Řetěz byl připoután k železnému kolíku, který byl ukotven v prostředku místnosti do země.
Pokusil jsem se vstát, ale nohy mě neposlouchaly, zase jsem se svalil na zem a jen jsem zhluboka dýchal, abych nemusel křičet bolestí, která se stále stupňovala.
Tohle byla nejspíš beznaděj…
Nemohl jsem chodit, vstát a ani odsud utéct. Bezvýchodná situace, do které nevím, kdo mě dostal.
Se skřípáním se otevíraly dveře a já od bok až k hlavě sjel pohledem osobu, která právě přišla.
„Ale, ale… Stále se tu tak hezky válíš Ei? Měl jsem ti dát větší ránu, aby se ti konečně rozsvítilo v hlavě, ale tahle taky stačila.”
„Parchante,” vypustil jsem ze svých úst.
„Ale no tak, tak silná slova Ei. A jak se ti líbilo, když jsem tě ten půl rok ojížděl.”
Jeff
Teď, ať bych projížděl kontakty, jak chtěl, neměl jsem nikoho, kdo by mi mohl pomoci. Ztěžka jsem dosedl na Eikichiho postel a přemýšlel, co se mohlo stát a kdo to byl.
„Madoka…“ řekl jsem z ničeho nic. „Mohl to být on. Nikdo jiný mě zrovna nenapadá. Pořád ale nechápu, co po něm může chtít,“ podíval jsem se na Samuru.
Samuru jen pokrčil rameny. Měl jsem však pocit, že něco ví. Postavil jsem se a přešel k němu.
„Už ho jednou napadl a tentokrát to může být hodně vážné. Tak řekni sakra, co víš, nebo ti rozkopu prdel!“
Samuru se jen ohlédl po Stanleym a pak na mě a začal mluvit. Když skončil, bylo rozhodnuto.
„Jedem,“ otočil jsem se a šel rychle ke dveřím.
„Kam chceš jet?“ snažil se mě Sammuru zastavit.
„Za tvými rodiči. Podle toho, co jsi říkal, mohli by pomoci.“
„Ale…“
„Jedeme,“ vložil se do toho najednou Stanley. Když už nic jiného, tak vezmeme sebou ty vaše bouchače a ty zatím můžeš vystopovat Madokovo číslo. Pokud to nebude on, tak budeme hledat dál. Možná se někdo ozve s výkupným.“
Chtěl jsem nasednout do svýho auta, ale Stanley mi v tom zabránil. Prý s tím, jak sotva lezu, bude lepší, když bude řídit on. Nic jsem tentokrát nenamítal. Jen ať jsme co nejdříve tam.
Eikichi
Pocit odporu k tomu člověku, který se tyčil nade mnou a ukazoval mi, že vztah s ním byl po celou dobu jen lží, mě neopouštěl. Chtělo se i zvracet ještě víc než před tím a cítil jsem se, jak kdyby mi někdo podvázal žaludek.
Prudce mě chytil za rameno a přemístil na židli jedním prudkým tahem, až mi zakřupal kotník o betonový povrch.
Jak kdybych neměl končetiny, vláčel se mnou jak s panenkou na hraní. Nedokázal jsem ani pořádně zvednout ruku a odstrčit ho od sebe, jako kdyby ze mě vysál veškerou sílu. Jen prázdný obal bez vůle a možnosti se bránit.
Posadil mě na židli a za vlasy mi zaklonil hlavu tak bolestivě, až se o sebe obratle otřely se skřípavým zvukem.
„Tak Ei, něco ti dám podepsat a jestli to nepodepíšeš, tak si pohraju s tím, komu patří tohle..."
Přímo před mýma očima zahoupal řetízkem a zlatý přívěšek mi dával jasně najevo, že myslí Jeffa.
„Nech ho být, on s tím nemá nic společného," neustále jsem si šlapal po jazyku a každé slovo těžklo na patře, jak kdyby nemělo být ani vysloveno.
„Ach Ei... Hahahaha... Jak vtipný jsi. Víš, byl jsem s tebou jen kvůli tomu, že už tři roky vím, že tvoje rodina je nechutně bohatá. Chci tvé pozemky, které ti otec přenechal. Chci je pro své obchody a tam to bude nejlepší místo. Takže, pokud nepodepíšeš, tak ti toho frajera podříznu a piš si, že mi to nikdo nedokáže."
Každé jeho slovo mi zvyšovalo tep a zarývalo se do mého těla jak největší rány bičem.
Ne... Nesmí se k Jeffovi už nikdy přiblížit. Nikdy...
Jeff
Přijeli jsme k sídlu Tua. Samuru jen u hlavní brány stáhl okýnko, vykoukl ven a my byli hned vpuštěni dovnitř. Bylo to jako vjíždět do sídla yakuzácké familie.
Samuru měl celou dobu notebook na klíně a snažil se najít Madokův signál. Když jsme zaparkovali na velké příjezdové cestě, vystoupili jsme a hned nás jeden z ochranky uvedl dovnitř.
I když byla situace vypjatá, stále jsem musel mít na paměti, kde jsem. Vešli jsme do obývacího pokoje, kde mě hned překvapilo zařízení v evropském stylu. Usadili jsme se na sedačce a čekali. Byl jsem nervózní a asi po pěti minutách jsem začal ztrácet trpělivost. Krucinál! To si tady nikdo neuvědomuje vážnost situace?
Vstal jsem celý nervní a už chtěl jít vyhledat pána domu, když se otevřely dveře a dovnitř vešel starší pán. Na moment jsem na něj zůstal hledět. Byl jak přesná kopie Eikichiho, jen ve starším vydání.
„Mohl bys mi vysvětlit, co se děje?“ přešel k Samurovi, aniž by se na nás podíval. Myslím, že aristokrati v Anglii jsou méně namyšlení, než on. Tak po něm Eikchi rozhodně není.
„Promiň, tati, ale máme podezření, že…“ začal opatrně Samuru.
„Mohl bys aspoň odložit ten notebook, když se mnou mluvíš?“ zeptal se přísně.
„Ale potřebujeme zjistit…“
„Samuru! Něco jsem řekl!“
„Ale tati..“
„Poslechni svého otce!“
„Tak to by stačilo!“ vyskočil Stanley na nohy, než jsem stihl cokoli říct. „Je mi jedno, jak bohatí jste, nebo jaký máte přístup ke svým synům! Ale teď je situace vážná! Samuru se snaží najít Madokův telefon! Máme podezření, že unesl Eikichiho!“
„Co se stalo mému drahému Eimu!“ ozval se zděšený ženský hlas ode dveří.
Stála tam žena. Evropanka. Jen jsem se podíval na ní a pak na Samuru a bylo jasné, kdo to je.
Přešel jsem k ní a mírně se poklonil.
„Paní Tua, Váš syn byl unesen. Máme podezření, že to udělal Madoka, protože jste Eikichimu odkázali pozemky, kterých je už teď majitel, i když je odmítá přijmout. Z jakého důvodu je jeho věc. Ale tohle… ty lukrativní pozemky jsou nejspíš důvod, proč Madoka jde po Eim…“
„Po Eim?“ pozvedla udiveně obočí. „Vy ho oslovujete Ei?“ prohlížela si můj domlácený obličej.
„Velice se omlouvám, ale myslím, že tohle vám rád vysvětlím později. Jen teď od vás potřebujeme pomoc,“ otočil jsem se na pana Tua. Moc vás o to prosím. Nedovolte, aby se vašemu synovi něco stalo…“ poklonil jsem se i jemu a nechal hlavu skloněnou a díval se do země.
Eikichi
„Když ti to podepíšu, necháš nás už být?”
„Hmmmm… No… Dá se to tak říct, ale než mu tě vrátím Ei… Hahahaha… Nikdy jsi pro mě nic neznamenal, byl si jen bohatá hračka. Jsi idiot, který věří všemu a všem a nebylo tak těžké, tě dostat do postele. Víš, s kolika chlapama jsem po čas našeho vztahu spal? Nemáš tušení, co se ti dělo za zády. Ale co… Podepiš a já ho nechám žít, nebo ne a on se rána nedočká. Mám ho totiž tady hned vedle. Ani nestihl od tvého domu odjet. Šel pěkně k zemi…“
Cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy a v naděje se mění v bezmoc. Srdce přestávalo bít, jak moc mě svíral strach o Jeffa. A všechno kolem mě, jak kdyby se zastavilo v čase.
Co mu udělal? Jak na tom Jeff je? Jeffe…
Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval jako jeho a jen pomyšlení na to, jak mu Madoka ubližuje, mě ničilo ještě víc, než všechno před tím.
Jeffe… Bože, Jeffe… Miluji ho… Moc.
Nedokázal jsem ani zvednout hlavu bez toho, aby mě Madoka pomohl.
„Podepíšu to, jen… Nemám v těle cit.”
„Aha… No, asi jsem to přehnal s tou ránou a dal ti potom větší dávku tlumících léků. Dobře, máš půl hodiny a potom se vrátím. Jestli to nepodepíšeš, zabiju ho a ty budeš sloužit jako předložka pro mé chlapy.”
Jeff
Manželé Tua stáli a nechápavě se na mě dívali. Nevěděl jsem, zda se snaží pochopit, jaký mám vztah k Eikichimu, nebo se snažili pobrat to, že jejich syna někdo unesl.
„Mám ho, hajzla!“ vykřikl náhle Samuru do toho ticha a vyskočil na nohy.
„Samuru, vychování!“ ozval se přísně pan Tua.
„Madoka je tady!“ rychle položil notebook na stůl a ukázal na jedno z míst na mapě.
„Ale to je… To jsou nemovitosti, které se nám snažil prodat. Jenže jsou bezcenné a byly by to vyhozené peníze. Ani jako pozemek pro výstavbu se nehodí,“ zamyšleně se na to pan Tua díval.
„Jedeme tam,“ otočil jsem se ke dveřím. Nechtěl jsem už ztrácet ani minutu, jen proto, že manželé Tua se nejsou schopni vyjádřit. Udělal jsem pár kroků, když mě Tua zastavil.
„Pojedu s vámi. Hiroko!“ zavolal silným hlasem, který bych u něj nečekal. Vysoký udělaný chlap vešel a s úklonem zůstal stát u dveří.
„Čtyři chlapi, jedem tady…“ ukázal do mapy. „Připravte si pro jistotu zbraně. Eikichimu se nesmí nic stát.“
Bez řečí se rozešel ven k autům. Já se ještě poklonil paní Tua a vyběhl jsem za ním. Nečekal jsem, co kdo řekne a sedl jsem si rovnou do jeho auta. Myslím, že jsem prokázal v tuhle chvíli neskutečnou drzost. Ale mě to bylo jedno.
Během chvilky od sídla Tua odjížděly tři auta….
Eikichi
Asi ze zábavy, nebo z pocitu, že se mi musí pomstít, mě skopl ze židle na zem. Jeho tvrdá kopačka do břicha, mě málem vyrazila dech a stáhla mi tělo do klubíčka.
Všechno mě strašně bolelo, jak se každý sval natahoval v křeči. Ale žádný další pohyb nebyl možný, žádné zvednutí ruky, či nohy i pohnutí jedním palcem znamenalo další dávku křeče.
Po tlumících lécích, bych spíš neměl nic cítit, tak proč to tak bolí? Nejspíš ta rána byla silnější, než si jeden nebo druhý uvědomujeme.
Díval jsem se na ty dveře, které mě dělily od venkovního světa, a jen doufal, že když odešel ode mě, nejde k Jeffovi.
Proč, když jsem konečně našel toho, kterého chci, tak mi ho někdo jiný touží vzít? Chci ho ochránit, ale jakou mám jistotu, že když to podepíšu, Madoka ho ve své zkratkovitosti nepodřízne i tak?
Všechno ve mě se svíralo ukrutným pocitem tísnivosti z mé bezmocnosti. Alespoň mít možnost se ho dotknout, přejet prsty po jeho hladké kůži a vnímat jeho horké rty na své pokožce.
Mít ho u sebe… Ale takhle? To ani nechci. Kdyby tak byl spoustu kilometrů daleko, aby se mu nic nestalo. Ale teď nás nejspíš dělí jen tahle stěna a ta je tak silná, že moje slova lásky k němu nedojdou.
Ležel jsem na té ledové zemi a jediné na co jsem myslel, byl právě on. Mé srdce se chtělo rozskočit na tisíc kousků a roztavit, aby mohlo stéct pod beton a tím se dostat k němu. Být s ním.
Jeff
Seděl jsem vzadu s Eiho otcem a jen po očku sledoval, jak si kontroluje zbraň.
„Co máte s mým synem?“ výmluvně natočil zbraň na mne. „No?“ pohlédl mi do očí.
Jeho pohled byl tvrdý a pichlavý. Nepropustil ani známku emocí.
„Miluji vašeho syna,“ odpověděl jsem, aniž bych uhnul pohledem.
„Nepřípustné, pane Hunte.“
Udiveně jsem pozvedl obočí. Jak mě může znát? Vždyť jsem se mu ani nepředstavil.
„Vím o vás všechno. I když nás Eikichi odmítá, vím o každém jeho kroku. Hlídám si ho. Je prvorozený a jednou přebere celý rodinný podnik. Založí rodinu a bude pokračovat v rodu,“ řekl tvrdým tónem. „Už jsme mu dávno vybrali ženu…“
Píchlo mě u srdce, když jsem to slyšel. Japonské tradice… Zasrané japonské tradice… Nenávidím je…
Sklonil jsem hlavu a díval se na sepjaté ruce v klíně.
„Berte to tak, že se syn prostě vybouřil a je čas myslet na povinnosti vůči rodině,“ pan Tua schoval zbraň do pouzdra.
Neodpovídal jsem mu. Neměl jsem co. Ei bude… Ei… Zabolelo mě to poznání.
Celou dobu jsem miloval někoho, kdo se mnou nakonec nemůže být.
„Děkuji vám za snahu Eikichiho zachránit. Postaráme se o to. Ale vy se ho pak vzdáte. Nejlépe by bylo, kdybyste se vrátil do Anglie. Máte tam dost dobré zázemí. Tady vůbec nemusíte být. Počítám s tím, že už o vás neuslyším.“
Všechno uvnitř mě řvalo bolestí.
Tohle nemůže být pravda. Jak jsem mohl být tak bláhový? Proč jsem si nezjistil, kdo vlastně Eikichi Tua je, než jsem se do něj bláznivě zamiloval?
Zhluboka jsem se několikrát nadechl.
„Rozumím, pane,“ odpověděl jsem tiše a raději otočil hlavu do okýnka.
Náhle jsem zbystřil. Byli jsme na okraji města a vjížděli jsme mezi polorozpadlé domy. Tady… Sem mě tenkrát odvezli Madokovi chlapi. Rychle jsem se chytil za žebra, jak mě z té vzpomínky rozbolely.
Eikichi
Nevěděl jsem, jak dlouho jsem ležel na té zemi, ale každý kousek mého těla byl promrzlý na kost.
Aspoň se mi začal vracet cit do rukou a nohou, ale stále mnou proudila bolest. Svíravá a tíživá, která se těžko ovlivňuje čímkoliv.
Pomalu jsem se posadil a podíval se na ty pitomá pouta, co mě držela na jednom místě.
Proč jsem se do téhle situace dostal? Proč jsem do ní dostal Jeffa? Tímhle mám trpět jen já sám, to já byl s Madokou. Je to má chyba.
Díval jsem se na roztřesené ruce a pokoušel se je donutit, aby utrhly ten řetěz, ale nejsem Herkules, aby se mi to povedlo. Jenže... Musel jsem něco udělat, cokoliv.
Obmotal jsem si přebývající kus řetězu kolem ruky a pevně ho sevřel v dlani, aby se napnul přes klouby.
Když jsem uslyšel kroky, které se blížily z chodby až ke dveřím mého vězení, znovu jsem si lehl na zem zády ke vchodu. Cítil jsem voňavku Madoky a věděl, že je to on. Sevřel jsem pěst a doufal, že se přiblíží co nejblíže a já ho pošlu k zemi.
Jeff
Vjeli jsme mezi domy a zastavili někde uprostřed. Sakra. Chovají se jak mafiáni. Jdou do všeho s plnou parádou a hlavní bránou, aby je nešlo přehlédnout. Jsou normální? Vystoupil jsem z auta a rozhlížel se kolem sebe. Měl jsem obavy, jestli na nás někdo nezačne střílet odněkud, ale nic se nedělo.
Nejspíš se moc dívám na akční filmy.
Tuovi chlapi stáli u auta a domlouvali se kdo, kam půjde. Mě se ale čekat nechtělo. A už vůbec nebudu někoho takového poslouchat. Pomalu jsem šel po té prašné cestě dál, až jsem se zastavil na jednom místě, kde byly zřetelné stopy po krvi. No jasně. Byla moje. Tmavé fleky tu stále byly, protože nebyl žádný déšť, který by je smyl.
Najednou jsem zpozorněl. V průchodu mezi dvěma domy jsem něco zaslechl. Ohlédl jsem se za ostatními, ale byli daleko a pořád se o něčem dohadovali, jako by na všechno měli spoustu času. A volat jsem na ně nechtěl. Opatrně jsem tedy vešel do průchodu. Široký maximálně pro dva lidi, pár dveří po celé délce a rozbitá okna. Opatrně jsem se plížil podél zdi a u každých dveří se zastavil a chvíli naslouchal, než jsem se pohnul dál. Šel jsem za zdrojem zvuku, který byl skoro na konci průchodu u předposledních dveří.
Už jsem byl u nich, když mě přepadl náhlý pocit, že mě někdo pozoruje. Jako by někdo stál za mnou. Poslepu jsem nahmatal jednu z tyček, opřených o stěnu baráku, rychle se otočil a rozmáchl.
Tyčka se rozlomila vejpůl o ruku jednoho z Madokových chlapů.
Kde se tu krucinál vzal?
Díval jsem se na něj, připraven se bránit, nebo po něm vystartovat, ale za ním se ze dveří vynořil další. Pomalu jsem začal couvat a snažil se v kapse nahmatat telefon, abych mohl zmáčknout první volbu. Snad to Stanleymu dojde.
„Jdeš jak na zavolanou…“ ozval se za mnou nepříjemný řezavý hlas. Otočil jsem se na Madoku, který stál v otevřených dveřích, a v tu chvíli mě tvrdá rána do zátylku poslala k zemi na kolena. Chtěl jsem se rychle zvednout, ale silné ruce mě sevřely do kleští a táhly dovnitř.
Dveře se za námi zabouchly.
„Nechápu, jak může být někdo tak blbej a vlízt tak blbě do rány…“ poškleboval se Madoka. „Aspoň to bude jednodušší a ani ti ostatní venku ti nepomůžou. Vyřídíme to rychle a než tě najdou, bude po všem… Budeme dávno pryč, než prolezou všechny baráky.“
Jo…Má pravdu… Jsem fakt debil…
Eikichi
Ležel jsem skoro u kovového oka uprostřed místnosti, abych měl dost dlouhý řetěz na omotání rukou i zvednutí se do sedu. Nechápal jsem, proč mi nechal tolik volného prostoru.
Byl jsem jak koza, která je na pastvě a může chodit jen po svém pozemku, aby se najedla. Ale kam bych měl jít já? Byl jsem stejně pod omamnými látkami tak moc, že mi trvalo doteď, než se mé tělo začalo znovu hýbat.
Prudké zatáhnutí za vlasy mě probralo z přemýšlení a další kopačka do páteře mi jí málem zlomila.
V bolestech, které mi znovu jeho sevření dopřávalo, jsem se jen zuby nehty držel, abych mu neukázal svoji slabost a nezakřičel o pomoc.
Vytáhl mě za vlasy do sedu a přikrčil se ke mně. Dýchal mi na krk a jeho hruď se mi opírala o záda. Kdysi bych to považoval za projev jeho nehynoucí lásky, ale nyní to byl jen další způsob, jak mi ublížit.
Opřel mi koleno do páteře a zaklonil mi hlavu tak bolestivě, že mi záda prokřupala náporem, který jeho koleno vyvíjelo.
„Tak co Ei? Už můžeš hýbat tělem? Podepiš!”
Narval mi před obličej smlouvu a stáhl ruku dolů, aby uchopil mojí a narval mi do ní pero. Jenže pustil mé vlasy a já se protočil na betonové podlaze k němu.
Dal jsem mu pěstí s řetězem do brady, až mu o sebe zuby cvakly a druhou přímo na solar, což mu spustilo ihned slzy z očí a on se za něj chytil.
Pustil jsem řetěz a stáhl ho do svého klína, tak, aby se o mě opíral zády a já chytil do kravaty. Pevně jsem ho držel, ale on mi dal dlaň pod krk, aby mi tlačením odvracel hlavu dozadu.
Mírně se mu to povedlo, ale já i tak dál pevně tiskl jeho hrdlo.
„Chlapi ke mně! Vezměte… To… Hovado… Sebou!”
Madoka křičel přiškrceným hlasem a po chvíli jsem slyšel kroky jeho kumpánů, kteří se k nám blížili chodbou.
Jeff
Dva mě drželi a táhli přes chodbu a pak dolů do sklepení, kde jsme zůstali stát. Šel odsud nepříjemný chlad, až mi mráz šel po zádech. Madoka sebral z malého stolku nějaké papíry a pak otevřel jedny ze tří dveří, co tam byly a vešel dovnitř.
Já se nenápadně rozhlížel kolem sebe. Jediná šance na útěk byla po schodech na horu, kudy jsme přišli. Kdybych se však o něco pokusil, nejspíš by mě hned sundali k zemi.
Najednou se ozval Madokův přidušený křik.
Chlapi mě znovu chytli a rychle se mnou vrazili do té místnosti, že jsem málem ještě dostal dveřmi, když se odrazem od zdi vracely zpět.
Málem mi vyrazilo dech, co jsem viděl. Ei držel Madoku v kravatě a ten sotva dýchal. Ale ani to mu nebránilo vyplivnout několik nadávek.
„Okamžitě mě pusť, nebo ten tvůj frajer bude sbírat zuby po zemi, kurva!“ sípal a snažil se dostat ze sevření. „Okamžitě… Ukažte Tuovi, jak se jedná s lidmi!“
Ani jsem se nenadál a dostal jsem ránu do břicha. Kdyby mě jeden z nich pevně nedržel, nejspíš bych se zkroutil až na zem.
Bolest mi na moment vyrazila dech. Tak teď už nejspíš ty žebra mám opravdu zlomené…
Eikichi
Srdce se mi stáhlo do malé kuličky, když jsem spatřil Jeffa, jak ho táhnou do místnosti. Bylo bolestivé ho vidět takto zničeného a po ráně, kterou mu jedna z těch goril uštědřila do žeber, jsem sebou cuknul tak moc, že jsem málem Madokovi zlomil vaz.
Srdce se mi svíralo a já bych byl v tuhle chvíli schopen udělat vše proto, aby ho pustili do mé náruče. Bylo mi jedno, že mě třeba zabijí, ale když ho budu moc držet za ruku a být s ním, není to špatná smrt.
Opravdu ho miluji. Tak moc, že jsem Madoku pustil.
„Dej mi ty papíry, ale než je podepíšu, necháš ho jít."
„Nebudeš mi tu dávat rozkazy, co mám a nemám udělat. Nemáš na to právo a hlavně po tomhle, co si ty, malá kurvičko, předvedl. Si pěknej sráč, Ei. Víš co? Možná se nad ním smiluji, ale nad tebou rozhodně ne. Budeš se tu přede mnou plazit v krvi, až s tebou skončím. Takže podepiš a já ti toho Anglickými zmrda pustím."
Sevřel jsem ruku v pěst a měl chuť mu ten obličej rozmlátit, ale jak? Měl to jediné, co chci. Má to, co miluji. Má můj svět v rukách.
Natáhl jsem ruku pro propisku a uchopil papíry.
Ještě jsem se podíval Jeffovi do očí a jen tiše šeptnul: „Miluji tě, Jeffe."
Jeff
Vidět Eikichiho v tomhle stavu, bylo pro mne to nejhorší, co se mohlo stát. Díval jsem se na něj, jak bere do ruky pero a chystá se ty papíry podepsat. Všichni v ten moment polevili na ostražitosti.
„Nedělej to…“ řekl jsem tiše.
Všichni se na mně otočili.
„Ty do toho nemáš co mluvit. Ei je rozumnější, než ty a ví, co má dělat,“ zašklebil se Madoka.
„Já to říkal tobě,“ narovnal jsem se aspoň tolik, co sevření chlapů dovolilo a vzápětí jsem zpozorněl. Z chodby jsem pootevřenými dveřmi zaslechl sotva znatelný šramot.
„Zavři hubu!“ vyjel na mně a udělal krok blíž ke mně. „Jseš jen parazit, kterého můžu kdykoli zašlápnout! Budeš rád, když tě odsud vůbec pustím. Ale co bude s ním… No… Pořád je to moje děvka, ať už jsi s ním píchal nebo ne!“ ukázal na Eikichiho.
Výbuch sopky v tu chvíli by znamenalo menší zlo, než to co jsem v tuhle chvíli cítil. Vřelo to ve mně jak v přetlakovaném kotli. To, že jsem se najednou chlapům vytrhl a skočil po Madokovi, nejspíš nečekal nikdo.
„Zabiju tě hajzle!“ řval jsem na něho a ani nevím, kolik kopanců ode mne schytal.
V tu samou chvíli vtrhli dovnitř Tuovi chlapi. Ti dva co mě drželi, byli během chvilky na zemi a určitě se modlili, aby to přežili, protože na nich ty gorily klečeli a u hlavy jim drželi nabité zbraně.
„To by stačilo!“ ozval se přísný hlas pana Tua.
Neposlouchal jsem ho. Viděl jsem rudě a můj úmysl byl Madoku zabít.
Eikichi
Zmateně jsem kmital pohledem mezi Jeffem a mým otcem, který se ho snažil zastavit, aby nepokračoval v těch jatkách. Ale Jeff dál bušil do Madoky hlavy nehlava, jak kdyby se nehodlal zastavit. Jen otce loktem odrazil, až zavrávoral. Krev z Madokova obličeje ulpívala na jeho kloubech a místy vyprskla ve slabích stříkancích na zem.
Takhle ne… Tohle ne!
Vše ve mě se svíralo a já cítil, že musím tohle běsnění zastavit, jinak si to bude Jeff vyčítat do konce života. Madoka už ztěžka dýchal a bylo vidět, že se dusí krví, která mu do krku vtéká z rozbité pusy.
Prudce jsem se postavil a s cinkáním řetězů došel k nim. Pevně jsem chytil Jeffa zezadu za ruce a vší silou jsem táhl k sobě. Donutil jsem ho, aby se o mě opřel a tím sesedl z Madoky do mého klína.
„Prosím, dost! Už jsem u tebe… Klid… Smrt by pro něj byla jen vysvobození a pro tebe utrpení. Jsem tu Jeffe… Jsem tu…”
Uklidňoval jsem ho svým hlasem a tichým šeptáním do jeho ucha. Hrdlo se mi stále svíralo a mluvit nahlas bylo nemožné.
Jen jsem ho pevně držel a mačkal na svoje tělo. Tak moc jsem potřeboval cítit jeho blízkost a vědět, že je v pořádku. Měl jsem strach o něj, o nás, a ten mě neopouštěl ani po tomhle okamžiku.
Podíval jsem se na otce. Poprvé po tak dlouhé době, jsem se zachoval jako jeho syn, taky to bylo naposledy.
„Odneste ten odpad co nejdál od nás a zavřete, aby si je mohla vyzvednout policie. A hlavně, dejte mi ty pouta dolů!”
Bylo mi jedno, jak to vyznívá, nebo jestli se chovám jinak, tohle je jediný způsob jak mluvit s otcem a jeho lidmi.
Otec se podíval na Madoku a prohrabal mu kapsy, aby našel klíče k poutům. Došel ke mně a odepnul mi pouta z nohou.
„Vstaň! Jdeme domů Ei, matka se o tebe bojí a ty se musíš dát dohromady. Zavoláme osobního lékaře, který tě prohlédne a potom si promluvíme.”
Nečekal na odpověď a zamířil ven. Nechal tam své muže, kteří s chutí táhli všechny hyeny ven.
„Nechci jet k němu domů, chci být s tebou, Jeffe. Klidně se nechám prohlédnout tvým lékařem, ale domů se nevrátím a už vůbec ne s ním. Pokud mě tam necháš odvést, ihned zdrhnu. Chci být s tebou ne s nimi.”
Ucítil jsem prudkou slabost a pustil ho ze sevření, abych se mohl zapřít o zem alespoň jednou rukou.
Jeff
Myslím, že jsem byl mimo. Nevnímal jsem nic jiného než to, abych zbavil Madoku toho jeho blbého úšklebku, který jsem měl stále před očima. Ani pan Tua mě nezastavil. Až teprve, když mě někdo silně sevřel rukama, zapřel o sebe a uslyšel jsem ta tichá slova, jsem se zastavil. Ztěžka jsem oddychoval a jen zíral před sebe, co jsem to vlastně udělal.
Nejspíš mi už pořádně ruply nervy. Říkat o mém Eikichim takové věci…
Měl jsem chuť vstát a znovu si do Madoky kopnout. Ne jednou nebo dvakrát. Ale pořád a stále dokola, dokud bych mu nezlomil i poslední žebro.
Eikichi po chvíli povolil své sevření a přísným hlasem rozdal příkazy. Jako by byl někdo jiný. Silně mi připomněl chování svého otce. Díval jsem se na něj, dokud se o mně znovu nezapřel a nepromluvil.
Taky chci, abys šel ke mně domů. Napořád… Ale…
Počkal jsem, až chlapi odtáhnou všechny ven. Zůstali jsme s Eikichim sami. Zvedl jsem ze země svůj řetízek a zapl mu ho na krk. Podepřel jsem ho a pomohl mu vstát. Bylo vidět, že mu není dobře. Nevěděl jsem, zda to bylo z nervů, či fyzické bolesti.
„Lékař tě musí prohlédnout, Ei. Měl bys domů jet. Byl jsem u vás a tvoje máma se o tebe opravdu bojí. Měla by vědět, že jsi v pořádku,“ přitáhl jsem si ho do objetí. Chvíli jsem ho hladil po vlasech slepených prachem a potem a přemýšlel, co mu mám říct.
Jsem tak moc rád, že se mu nic nestalo. Že je relativně v pořádku. Strašně jsem se o něj bál. Na druhou stranu je tady to, co mi řekl jeho otec v autě. Nevím, jak se k tomu Ei staví. Nevím, zda tohle všechno opravdu nebylo jen dočasné a neudělá to, co jeho otec chtěl. Přál bych si, aby tomu tak nebylo.
„Půjdeme ven,“ objal jsem ho jednou rukou kolem ramen a vedl ho ven z té kobky. Zastavili jsme se před autem pana Tui. Už seděl vevnitř a čekal, až Ei nastoupí.
Otočil jsem se k Eikichimu a chytl ho za obě ruce a stiskl.
„Ei, chci, abys věděl, že tohle všechno, co jsem udělal, bylo opravdu pro tebe. Už je to strašně dlouho, co jsem tě zahlédl na jednom rautu, kde jsi byl s Madokou. A pak jsem na tebe náhodou narazil, když jsem hledal prostory pro novou kancelář. Málem jsi do mě tenkrát vrazil a ještě ses mi omlouval. Pro mne to znamenalo jediné. Měl jsem vybráno. Pro tebe jsem vytvořil tu stránku Změň svůj život, protože jsem viděl, jakým vztahem si ničíš život. Pro tebe jsem ze sebe udělal pana Hide. Pro tebe jsem donutil Stanleyho, abychom s tebou uzavřeli smlouvu…“ na moment jsem se odmlčel a zadíval se do Eikichiho očí, jako bych potřeboval najít ta správná slova. Už tak jsem mluvil moc a nedělalo mi to dobře.
Ale tentokrát, pokud tohle má skončit, chci, aby to Ei věděl.
„Ať už se stane cokoliv, chci, abys věděl, že to všechno jsem dělal pro tebe z jediného důvodu,“ naklonil jsem se k němu a políbil ho na rty. „Miluji tě, Ei,“ zašeptal jsem mu do ucha.
Pustil jsem jeho ruce a kousek uhnul, aby mohl nastoupit do auta.
„Já teď pojedu k Ayanovi. Nejspíš mě zas bude nutit, abych šel do nemocnice… Ale byl bych moc rád, kdybys jel se svým otcem. To je teď důležité i pro tebe,“ potlačil jsem ho ke dveřím auta. „Víš, kde mě najdeš, Ei. Miluji tě,“ zašeptal jsem ještě jednou těsně u jeho hlavy a pak se otočil a šel rychle ke Stanovu autu.
Strašně moc se ve mně všechno svíralo. Bolelo mě všechno to, na co jsem myslel, že se nejspíš stane. Hrudník se mi svíral a já měl problém se nadechnout.
Musím pryč. Musím co nejdál… Miluji ho, ale pro teď…
Nastoupil jsem do auta a jediné co jsem řekl, bylo: „Jeď k Ayanovi! Hned!“
Jen jsem otočil hlavu do okýnka a díval se na Eikichiho, když jsme kolem projížděli.