12.
Eikichi
Už jsem sledoval asi třetí film a Jeff stále nebyl doma. Začal jsem mít o něj strach. Nějak podvědomě jsem cítil, že se něco děje.
Jako kdyby mi někdo dost nevybíravě šlapal po hrobě.
Vstal jsem z postele a zašel k počítači, který má Jeff v pracovně. Neměl ho heslovaný, takže nebyl problém se mu do něj dostat.
Našel jsem si Skype a link na Stana. Okamžitě jsem jej vytočil.
Během chvíle se na obrazovce ukázala rozesmátá tvář Stana a za ním velmi naštvaný hlas mého bratra.
„Stane, omlouvám se, že ti volám a takto, ale Jeff někam ráno odešel a ještě se nevrátil. Je kolem třetí hodiny a já mám opravdu divný pocit. Nevíš o něm něco?”
Opravdu jsem se bál a žaludek se mi nepříjemně stahoval. Po těchto dnech, které byly opravdu hektické, jsem měl důvod. A tím byl Madoka.
Ani jsem si nemyslel, že by mohl být tak nebezpečný, ale on nejspíš pokračuje dál.
Jeff
Snažil jsem se zvednout, ale byl jsem tou ránou otřesen a motala se mi hlava. Něčí ruce mě hned přirazili k zemi ještě víc.
Rozmlženým pohledem jsem zíral na Madokovy boty a snažil se pobrat, co mi právě říkal.
„Říkal jsem ti, že máš dát od něj ruce pryč. Eikichi je pro tebe stejně jen dobrý na to, aby nastavil prdel.“
„Co teda po něm chceš ty?“ zachrčel jsem, když mi předloktí jedné z těch goril zmáčklo ohryzek.
„Jeho zadek to určitě není, když každou chvíli ojíždíš někoho jiného.“
„Do toho ti nic není,“ nervnul se Madoka a kopl mě do boku. „Zbavte se ho. Hoďte ho třeba někam do jámy, je mi to jedno, ale dejte mu jasně najevo, že Tua je pro něj tabu.“
V tu chvíli se mu rozezněl telefon. Vytáhl ho a přijal hovor.
„Ano… Jak bylo domluveno… Čekám tady… Kolik? Nebude problém…“ schoval telefon do kapsy.
„Odvezte ho pryč, za chvíli přijede dodavatel proteinů,“ a než odešel, další jeho kopanec do hlavy mě dokonale uspal.
Eikichi
Byl jsem čím dál víc nervózní, když jsem viděl, jak Stan na druhé straně obrazovky volá Jeffovi a ten to nebere. Samuru přisedl k počítači.
„Myslíš si, že v tom má prsty Madoka?” promluvil na mě.
„Nebo taky otec,” řekl jsem svou myšlenku já.
„To si nemyslím, k něčemu takovému by se nesnížil a on ví, že tě nemá cenu přesvědčovat. Já sám jsem pro ně byl oříšek a celkem si oddechli, když si mě vychovával ty. On v tom prsty nemá. Ale je pravda, že se tu asi něco děje,” Samuru vypadal, že mu to začalo v hlavě pěkně šrotovat.
Najednou se před obrazovkou ukázal i Stan.
„Nezvedá to.”
„Ei podezřívá i našeho tátu. Oni jsou totiž vlastníky firmy Tua Computer. Takže jsme vlastně pracháči. Proto mě rodiče nevychovávali. Oni uznávali jen kariéru. Jenže já si nemyslím, že jsou v tom,” říkal Samuru zcela bez zaváhání.
„Myslím si, že v tom má pracky Madoka a mám o Jeffa strach,” už se mi i prsty klepaly na klávesnici, když jsem tohle vyslovoval.
„Jedeme za tebou,” ozval se přísně Stan a zaklapl počítač.
Sedl jsem si na gauč a nervózně čekal, až dorazí. Pořád jsem si mnul ruce a bylo mi z toho všeho divně. Co se tu sakra děje?
Jeff
Probral jsem se, když se mě snažili nacpat do kufru auta. Než se kufr zavřel, zahlédl jsem, jak u zadního vchodu zastavuje mercedes a z budovy vychází Madoka s velkým úsměvem.
Dodavatel proteinů a v zahraničním autě?
Na víc jsem neměl čas myslet. Kufr zaklapl, ani jsem nestihl vystrčit třeba nohu, abych tomu zabránil.
Nevěděl jsem, kam jsme jeli. Ale podle toho, jak to se mnou házelo, jsme najeli na nějakou dost hrbolatou cestu, kde po chvíli auto zastavilo.
„Vylez!“ ozvalo se, když se kufr otevřel a já musel přimhouřit oči před ostrým slunečním světlem.
Stáli tam ti tři maníci z fitka. Rychle jsem zhodnotil situaci. Moc šancí jsem na nějaký útok nebo případně útěk neměl. Jeden z nich na mě mířil zbraní a určitě to nebyla stříkací pistole.
Pomalu jsem se soukal ven, abych získal trochu času. Jenže oni byli netrpělivý. Ten co byl nejblíže, mě porval za triko a vytáhl mě ven na prašnou cestu. Dopadl jsem tvrdě na kolena a ani jsem se nestihl zvednout, když mě zasáhly první kopance. Jen jsem se přikrčil a chránil si hlavu.
Ani jsem nepočítal, kolik těch ran jsem vlastně utržil. Sotva jsem dýchal a modlil se, aby to skončilo a on nakonec nezmáčkl spoušť.
Poslední tvrdý kopanec do boku mě otočil na záda.
„K Madokovi ani Tuovi se víc nepřibližuj. Je ti to jasné?“ přitiskl mi ten s vlasy odbarvenými na blond hlaveň ke tváři tak prudce, že mi málem vyrazil zuby. Z pusy mi tekla krev a všechno mě bolelo. Jen neznatelně jsem kývl hlavou a doufal, že jim tohle bude stačit jako odpověď.
A asi jim to stačilo. Každý si do mě ještě na rozloučenou kopnul a nasedli do auta.
Prudký rozjezd a protočení kol mě zasypalo sprškou kamínků a zvednutý prach mě začal dusit a pokrýval mé dobité tělo.
Dlouho jsem ležel, než jsem byl schopen se zvednout aspoň na kolena. Držel jsem se za žebra, hlava mě bolela, a když jsem se zvedl, znovu jsem klesl k zemi, jak se všechno kolem mě začalo točit. Ležel jsem v tom prachu a snažil se rozdýchat tu největší bolest a trochu se uklidnit, abych mohl dojít aspoň k nebližšímu baráku. Jen opatrně jsem otáčel hlavu, abych viděl, kde vlastně jsem.
Mezi rozbitými domy, které vypadaly spíš jako dávno nepoužívaná skladiště a pěkný kus prázdné cesty přede mnou.
Tak. To jsem pěkně v prdeli.
Eikichi
Dorazili celkem brzo a já si stihl půjčit nějaké oblečení od Jeffa. Převlékl jsem se šel otevřít dveře, když se ozval zvonek.
Samuru ihned zasedl k Jeffově počítači a začal hledat cokoliv, co by pomohlo. Já se Stanem jsme stáli u dveří a já netrpělivě přešlapoval, jak idiot.
Konečně Samuru zvedl hlavu od počítače a s povzdechem řekl:”Podle jeho telefonu, který jsem vystopoval, je Jeff v Madokově posilovně. Pokud byl tam, už tam rozhodně není.”
Co? Sakra… Ještě že má v téhle době každý telefon sledovací zařízení a dá se ihned vystopovat.
„Telefon Samuru!”
Natáhl jsem k němu ruku a on mi ho nevěřícně podával. Vytočil jsem číslo, které nesnáším ze všeho nejvíc.
„Ahoj tati. Potřeboval bych pomoc. Ano, jsem v průšvihu a ano, měl si s Madokou pravdu. Omlouvám se, ale potřeboval bych ho zbavit. Poslal bys kluky na adresu Madokova fitka? Za patnáct minut. Děkuji. Ano… Ano… Ano… Udělám to, přijdu na oběd. Ano. Končím. Ano.”
Zase to jeho nucení mě do všeho co já nechci, ale oběd, který bude trvat asi půl dne, je celkem dobrá oběť za Jeffa.
„Stane, odvezeš mě tam?”
Ten jen ukázal ke dveřím a už jsme seděli v autě. Před fitkem na nás čekali tři pěkně nabušení a vysocí muži. Patřili k ochrance mého otce. Znal jsem je od dítěte a byl občas problém se s nimi pohybovat volně po ulici.
Když jsme k nim došli, jen se uklonili a ten největší promluvil.
„Dobrý den, pane. Stačí jen říct, co si přejete. Váš otec byl velmi potěšen, a pokud najdeme Madoka, máme pro něj zvláštní trest, přesně podle jeho představ.”
„Jdeme dovnitř. Dělejte si, co chcete. Bavte se. Jen mi najděte Jeffa. Bude to jediný Angličan, pochybuji, že sem jiný přišel.”
Choval jsem se chladně. Jak moc jsem tuhle svojí část nenáviděl, ale otec mě dobře cvičil co a jak. To on uměl. Hlavně bez citů. Ty jsou na překážku. Jenže já takový nejsem, ale tahle situace, si žádá mé staré já. To, které neustoupí a je mu jedno, přes jaké mrtvoly jde.
Muži vešli dovnitř a já jen zablokoval dveře, aby jim nikdo nevyběhl ven. Když po půl hodině na ně někdo zaklepal, pomalu jsem je otevřel. Nebyl to moc hezký pohled.
Muži si dali opravdu záležet a na mnohých Madokových lidech, leželo jeho náčiní, které se snad nedalo ani zvednout.
Opět ke mně přistoupil ten nejvyšší a ukázal na konec chodby k únikovému východu.
„Madoka tu není. Podle přání, vše zničeno. A u těch dveří na konci je krev. Asi tamtudy odvlekli pana Jeffa.”
Musel jsem si přidřepnout, abych se neskácel. Udělalo se mi strašně špatně od žaludku a srdce se mi málem zastavilo.
Co když? Ne… Ne, to ne…
Jeff
Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem se dovlekl k posledním budovám, odkud jsem slyšel hluk z vedlejší ulice. I když to byla méně obydlená okrajová část, přeci jen se tu pár lidí pohybovalo. Chtěl jsem někoho oslovit, ale všichni byli ke mně, jako k cizinci nedůvěřiví. Nakonec se mi podařilo zaklepat na dveře jednoho domku.
Otevřely se a starší pán se na mě zděšeně podíval.
„Promiňte, že obtěžuji. Mohl bych si od vás zavolat?“ natáhl jsem ruku, abych se opřel o stěnu, ale podlomily se mi nohy a já dopadl na kolena. Dřepěl jsem a v předklonu se držel za žebra. Sotva jsem dýchal a dělaly se mi mžitky před očima. Ta cesta sem mě zcela vyčerpala.
„Já… zaplatím vám… jen zavolat…“
Musel jsem vypadat děsně. Navíc ve věcech na cvičení, domlácený, od krve a špinavý.
Smiloval se nade mnou. Chytl mě pod paží a pomohl mi vstát.
„Pojďte,“ řekl tiše a táhl mě dovnitř. Jen kousek do místnosti, která sloužila jako obývák i ložnice současně, jsem se dostal a tam znovu šel k zemi. Byl jsem těžký a ten dobrák mě neudržel. Rychle vedle mne roztáhl futon a pomohl mi na něho se položit.
Ze stolečku stáhl telefon a postavil ho ke mně. S velkou námahou jsem vytočil Stanleyho číslo.
„Stane… přijeď pro mne… nevím kde… zavolej Hazukiho… nejde to… nevím kde jsem…“ snažil jsem se odpovídat na Stanovy otázky, ale s každým dalším slovem se mi dělala víc špatně. Měl jsem problém udržet oči otevřené, natož ještě myslet. Strašně mě bolela hlava. Když se mě asi potřetí zeptal, kde jsem, ruka mi klesla a mně se zatmělo před očima. Ještě jsem vnímal, jak starý pán zvedá sluchátko, které mi vypadlo z ruky. Pak už jsem byl zcela mimo realitu.
Eikichi
Trhl jsem sebou, když se Stanovi rozezněl telefon a on si ho dal k uchu. Pozoroval jsem ho a hltal každé slovo, které by mi mohlo něco napovědět.
Bylo vidět, jak se Stan mírně usmál. Srdce se mi roztlouklo jak splašené a já s nadějí čekal, až telefon položí.
„Byl to Jeff?” zeptal jsem ihned, jak se na mě podíval.
„Ano, jedu pro něj. Ještě ho tedy musím najít.”
„Nemohli ho odvést daleko, a pokud volal telefonem, je někde v civilizaci. Krev byla ještě čerstvá,” pustil se do rozhovoru i Samuru.
Oba jsme na něj pohlédli a on si nervózně prohrábl vlasy.
„No jo, dívám se na detektivky a jsem jejich fanda.”
Jen jsem se pousmál a pozoroval Stana, jak odchází beze slova k autu. Ještě stále měl ale u ucha telefon a něco zjišťoval.
Bojím se o něj… Hrozně se bojím. Nikdy jsem nic takového necítil a v tak krátkém čase, jsem se nikdy nezamiloval. Ale nějak cítím, že tohle je opravdová láska a on mé druhé já.
Vše ve mně bouřilo a myšlenky si dělaly svoje.
Tohle je kvůli mně, protože jsem tím, kým jsem. Vzdal jsem se bohatství. Nechtěl jsem žádné peníze od rodičů a stejně mě to dostihlo. Nikdy před tím neuteču a neschovám se. Nemůžu mu ubližovat. Nemám právo ho do toho zatahovat. Jsem pro něj nebezpečný.
Došel jsem ke Stanovu autu a ještě na něj ukázal, aby stáhl okénko.
„Dej na něj prosím pozor a řekni mu, že ho… Že ho miluji.”
Potom jsem bez dalších zbytečných slov odešel k autu mužů mého otce. Já i Samuru jsme nastoupili.
Poprosil jsem o to, aby mi zastavili u Jeffa, kde jsem si vzal ze zdi náhradní klíče a ještě mu na stole nechal vzkaz.
Nemohl bych mu to říct do očí, to bych nedal.
Můj Hide,
Musím odejít. Co nejdál. Tohle se děje kvůli mně a já bych nesnesl, kdyby se ti mělo ještě něco stát. Ty dny s tebou byly ty nejkrásnější, které jsem mohl mít. Už teď vím, že se nikdy nezamiluji tak, jako do tebe. Do práce chodit nebudu, převezme to Samuru. Nemohl bych tě vidět každý den, puklo by mi srdce. Jsem asi blázen, ale já se do tebe opravdu zamiloval, a když někoho tolik miluji, ochráním ho.
Sbohem Ei.
Na desku stolu dopadaly mé slzy a sjížděly na podlahu. Každé slovo mi vrývalo do srdce hlubokou díru, až jsem necítil nic jiného než krutou bolest.
Rozklepaně jsem se zvedl a došel ven k autu a to nás dovezlo k sídlu mých rodičů. Když jsem vystoupil, udělalo se mi zle. S každým krokem, co jsme se blížili do domu, v kterém žijí ti dva démoni, se ve mě vše svíralo.
Dveře se se skřípáním otevřely a v nich stál můj otec.
„Tak vítej, ztracený synu.”
Už podle jeho výrazu jsem věděl, že tohle nebude dobré.
Jeff
Probral jsem se po nějaké chvíli. Na čele jsem měl studený obklad a u mne klečel ten dobrák, který se nade mnou smiloval.
„Ležte,“ zastavil mně, když jsem se chtěl s díky zvednout a jít počkat na Stanleyho ven. „Ten pán, co jste mu volal, říkal, že už je na cestě.“
Byl jsem rád. Nejspíš bych se doplazil jen ke dveřím. Netrvalo dlouho a z venku bylo slyšet přijíždějící auto a hned vzápětí druhé. Někdo zaklepal a hned na to vběhl dovnitř Stanley a za ním Ayano.
Zatím co Hazuki hned ke mně přiklekl a začal mně prohlížet, Stanley jen nervózně chodil po místnosti a celou dobu mi nadával.
„Jak tě mohlo napadnout, kreténe, tam jít sám? Na co jsi vlastně myslel?“ mával rozčíleně rukama. Jeho stoický klid byl ten tam. Celou dobu mi nadával anglicky, bez ohledu a to, že mu ten starý pán nerozumí ani slovo.
„Musíš do nemocnice,“ skončil s prohlídkou Ayano. „Asi nemáš nic zlomenýho, ale potřebujeme mít jistotu,“ ukázal na má žebra, kde se začaly tvořit modřiny. „A budeš rád, jestli ti nezrušili ledvinu.“
„Jo, málem jsem se pochcal, když mě nakopli do boku,“ chytl jsem se jich a opatrně jsem vstával. Museli mě podepřít, když se mi zatočila hlava a já šel zase k zemi. Každý kousek mého těla mě bolel. Hlava se mi točila a bolela jak blázen. Dotáhli mě k Ayanovi do auta a uložili na zadní sedadlo. Ještě jsem zahlédl, jak se Stanley loučí s tím pánem, který se o mně postaral, ale to už Hazuki startoval auto a jel rovnou do nemocnice, i když jsem protestoval a chtěl jet domů.
Zavřel jsem oči a se zatnutými zuby se snažil přetrpět každý otřes auta. Myslel jsem na to, co asi teď dělá Eikichi.
Jak se vůbec mohl dát dohromady s takovým hajzlem? A co vůbec Madoka zamýšlel tím, že se dal dohromady s Eim a pak se k němu chtěl za každou cenu vrátit? Přišlo mi to, jako by v tom byl nějaký úmysl. Ale jaký? Co může Madoku na Eikichim tak zajímat? Co Ei skrývá?
Jen co dojedu domů, budu si s ním muset promluvit.
Před nemocnici jsme dojeli současně. Stanley zaparkoval hned vedle nás a pomohl mi vystoupit z auta.
„Stanley,“ opřel jsem se o něj a on na moment zastavil. „Vytáhni černý diář. Madoka zřejmě jede v drogách,“ zašeptal jsem mu do ucha.
Eikichi
Otcova otevřená náruč a následné objetí, ve mě vyvolaly pocit na zvracení. Odjakživa to byl falešný člověk a projev lásky u něj znamenalo pohlazení hráběmi.
Ani matka nebyla o nic lepší. Vlastně mě vždy zajímalo, proč si nás se Samuru pořizovali, když o nás nikdy nic nevěděli. A co horší, ani se nezajímali.
Kdybych neodešel z domu, vlastně by si nevšimli, že tam jsem. I když poslední dny v tomto domě, pro mě znamenaly peklo. Když jsem se přiznal, že jsem gay, otec mě okamžitě vydědil a potom toho litoval. Pozdě.
Když mi řekl: „Táhni!" šel jsem.
Neměl jsem toho moc a neměl jsem problém cokoliv dělat, abych peníze sehnal. No, ne všechno, ale pracoval jsem i na stavbě a kopal jámy, shraboval listí, okopával záhonky. Prostě vše.
To muselo mého aristokratického otce štvát nejvíc, že ponižuji tuto rodinu. Ale mě to velmi těšilo.
„Pojďte dál."
Ukázal na dveře do jídelny a já jen doufal, že tohle proběhne v klidu. Jen se tu na týden schovám a potom, až seberu trošku síly, odejdu někam daleko.
Už když jsem otvíral dveře a viděl falešný úsměv matky, chytil jsem Samuru za ruku a pevně mu ji stiskl. Potřeboval jsem něčí oporu.
„Ach... Eikichi, jsi doma? Konečně, tolik se mi po tobě stýskalo."
Nevěřil jsem jí ani slovo, tak jako vždy.
Můj chladný, bezcitný domov. Ledové království. Nedej bože, aby se tu objevila někomu na tváři slza, bylo by to těžké selhání.
Posadil jsem se a převaloval na vidličce jídlo, které přede mě služebnictvo položilo. Ještě stále tu byla stará služka, která mi vždy pomohla, když jsem byl na dně. Usmál jsem se na ní a jemně poklonil hlavou. Místy tu prosvítalo světlo naděje.
„Nerýpej se v tom jídle a sněz to!"
Kárání mého otce mě znovu probudilo.
„Nejsem dítě."
„Tak se tak nechovej."
Už vím, proč jsem hlavně odešel. Nejraději by moje milá povaha vzala ten talíř a rozmlátila mu ho o hlavu.
„Můj pokoj je volný? Jsem unavený."
„Ano, zůstal tak, jak byl," řekla matka a velmi jemně si vložila kousek masa na vidličce do úst.
„Omluvte mě."
Odsunul jsem židli a s chutí odešel k sobě do pokoje. Samuru mě za chvíli následoval a když zavřel dveře, došel ke mně a posadil se vedle mě na postel.
„Myslíš si, že si udělal správně?"
To ani já nevím. Tolik bych chtěl být s ním.
Opřel jsem hlavu o Samurovo rameno a cítil, jak mě všechno bolí a srdce se mi chce rozskočit smutkem po Jeffovi.
Stanley
Jeffa jsme nakonec donutili sednout na vozíček a celou dobu jsem ho převážel z jedné vyšetřovny na druhou. Rentgeny naštěstí nepotvrdily nic zlomeného, ale i tak bude nějakou dobu chodit jako lazar. Hlavně s těmi naraženými žebry. Může být rád, že mu opravdu nějaké nezlomili.
Celého zafačovaného a s různými doporučeními jsem ho nakonec odvezl domů. Hazuki se nechal slyšet, že se na něj druhý den přijede podívat a ať ho chrání všichni svatí, pokud ho nenajde v posteli.
Vešli jsme k Jeffovi do domu. Bylo odemčeno, tak jsem si říkal, že se Eikichi už vrátil. Ale všude bylo ticho.
„Kde je Ei?“ zeptal se Jeff, když se podél zdi doplazil k ložnici a zůstal stát mezi dveřmi.
Copak já vím?
Rychle jsem prošel dům. Jen v kuchyni na stole zůstal ležet lístek. Do prdele. Tak tohle teď Jeff vidět nemůže. Jak bych ho udržel v posteli? Tohle by pro Jeffa bylo, jako bodnout mu kudlu do srdce a ještě s ní otočit, aby si byl člověk jistý, že už nevstane. Skrčil jsem naštvaně lístek v hrsti.
„Tak kde je Ei?“ ozval se za mnou Jeff, který mezitím dorazil do kuchyně. Rychle jsem strčil lístek do kapsy.
„Zapomněl jsem,“ otočil jsem se na něj s mírným úsměvem. „Vzkazuje, že se vrátil zatím domů, než bude úplně v pořádku. A zatím za něj jeho firmu povede Samuru.“
„Aha…“
Jeho zklamání bylo víc než evidentní. Viděl jsem na něm, jak ho to zamrzelo.
„Pojď. Pomůžu ti osprchovat a půjdeš do postele,“ chytl jsem ho a pomohl mu dojít do koupelny. Pomalu jsem mu pomáhal svlékat špinavé hadry a až teprve teď jsem si pořádně všiml, jak je celý domlácený. Tak takhle nevypadal, ani když jsme se porvali kdysi v baru s těmi opilci.
Celou dobu neřekl ani slovo. Viděl jsem v jeho výrazu a v jeho očích, jak mu je. Držel to v sobě. Snažil se to nedát najevo, ale znám ho už nějakou dobu.
Dobře vím, že je na tom mizerně. Teď by opravdu potřeboval mít Eikichiho u sebe.
Uložil jsem ho do postele a ještě mu donesl léky na bolest. Seděl jsem u něj, dokud neusnul. Za celou dobu neřekl jediné slovo.
Najdu Eikichiho a nejspíš ho zabiju. Ale nejdříve ho přitáhnu sem k Jeffovi. A pak je zabiju oba, protože tohle to už je vážně na palici. Ale jako první musím zavolat jednomu starému známému.
Zašel jsem k Jeffovi do pracovny a otevřel sejf. Vytáhl jsem malý černý diář a chvilku v něm listoval.
Koji Sugimoto - policejní prezident. Velký vliv na vše. Stačí být dobrý přítel a hezky požádat. Pomůže s čímkoli. Takových lidí si s Jeffem ceníme a jejich kontakty ochraňujeme jako největší poklad.
Samuru
Pozoroval jsem vše, co se během tohoto dne stalo a celkem jsem nechápal, kdy začal být Ei takhle chladný. To jak jednal a jak si hned vyžádal ochranku.
Připomínal mi otce. Vlastně mu je i vzhledově dost podobný. Ty roky, co byl připravován jako dědic firmy, v něm zanechaly hluboké památky.
Nechtěl jsem za ním jít, když byl u Jeffa v bytě, ale potají jsem šel. Za celou dobu si mě nevšiml a já si i přečetl jeho vzkaz.
Do prdele... On se vždy všeho vzdá, když se snaží něco důležitého chránit.
I v domě mých rodičů to bylo hrozné. Jako vždy, oni nemají city. Byl jsem rád, že mě vychoval Ei, ale i tak jsem je navštěvoval. Přeci jen to byli rodiče.
Peníze jsem si nebral, nechtěl jsem. Měl jsem dobrý vzor v Ei. Ale oni jsou jak citové pijavice, zničí vše, co jim přijde pod ruku.
V Eiho pokoji, jsem ho k sobě pevně tiskl, aby už neplakal. Ale i já chápal, proč se tohle děje. Bohužel jsem chápal víc věcí.
Když usnul, zvedl jsem se a šel do svého pokoje. Vzal jsem si telefon a vytočil Stanovo číslo.
„Jo... No, nejsem rád, že ti volám... Ano... Mám důvod. Sakra sklapni! Teď mluvím já. Jsem v sídle svých rodičů a je tu i Ei. Nemám rád Jeffa a mimochodem ani tebe, ale Ei je totálně mimo. Byl bych rád, kdybys pro něj přijel a odvezl ho k Jeffovi. Dal jsem mu prášek na spaní, neprobudí se. Do prd... Sakra... Nech mě bejt, já vím. Pokládám."
Vešel jsem za Ei do pokoje a čekal, až mě Stan prozvoní, abych vynesl Ei z domu.
Stanley
Ani jsem nestihl schovat telefon do kapsy, když jsem domluvil s Koji Sugimoto a začal mi zvonit.
„Stýskalo se ti po mně?“ ozval jsem se hned, co jsem uslyšel Samurův hlas. Zněl docela naštvaně, ale já si to užíval, dokud nezmínil Jeffa a Eikichiho. Tak bráška se nezdá… Dokonce i on umí projevit city a má pochopení pro věc. Kde se to v tom spratkovi bere? Počkal jsem, až se odmlčí, aby se nadechl. „Jeff spí, Eikichi spí, co kdybychom toho využili pro sebe… Stýská se ti po mém… Ano, do prdele… přesně tam… ne… nenechám tě být… chceš to… já ti to klidně dopřeju… budeš křičet moje jméno…“
Samuru položil. I přes vážnost situace jsem se musel zasmát.
Zašel jsem do ložnice zkontrolovat Jeffa. Tvrdě spal. Neprobral se ani, když jsem na něho promluvil. Raději jsem mu na nočním stolku nechal lístek, že se hned vrátím.
Nastoupil jsem do auta a jel na uvedenou adresu. Jejich sídlo bylo ve čtvrti pracháčů na kraji města. Trochu jsem to tu znal, když jsme s Jeffem párkrát absolvovali jednu z návštěv v rámci utužování přátelství. Vždy jsme měli na paměti dobré vztahy s našimi obchodními partnery.
Sídlo rodiny Tua bylo na samém konci. Objel jsem ho a zaparkoval u zadní brány. Vytáhl jsem telefon, prozvonil Samuru a pak jen čekal. Tak snad nakecal a bude tu brzy. Jinak ho zabiju. Ne. Nejdřív mu roztáhnu zadek a pak ho zabiju.
Samuru
Konečně mě prozvonil. Tak mohl ten zadek zvednout dřív. Beztak si ho zase někde válel na posteli. Hovado starý.
Vzal jsem Ei do náruče a sešel potichu k zadnímu vchodu. Tady nikdo nehlídá. Vyšel jsem ven a potichu zavřel. Celkem nadlidský výkon, když se mi Ei vrtěl v rukách.
Ještě že nejsem drobek, jako on. Přešel jsem zahradu, která není tak dlouhá a zapřel Eiho o plot, kterým zahrada končí.
Už jsem viděl Stanovo auto a jen na něj zamával. Vyťukal jsem kód na otevření brány a vynesl Eiho ven. Tahem jsem ještě stihl zaklapnout bránu.
Tohle jsem nedělal poprvé, spíš už asi po tisícáté. Musel jsem se nějak od rodičů dostávat.
Bylo skvělé, že mi Stan nepomohl. Já to od něj čekal. Jak jinak... Nesnáším ho.
Aspoň mi otevřel dveře, když zjistil, že se mi to asi nepovede. Položil jsem Ei na zadní sedadlo a sám nastoupil dopředu.
No, lepší by bylo jít vedle auta.
„Můžeme jet?"
Podíval jsem se na Stana a doufal, že mě od Jeffa z bytu nechá odejít domů. Nebojím se ho... Tedy myslím.
Stanley
Díval jsem se jak Samuru táhne Eiho do auta a přišlo mi to celkem roztomilé. Vystoupil jsem a jen se rozhlížel kolem, zda někdo nejde. Nechci být obviněn za únos. Otevřel jsem aspoň zadní dveře a čekal, až ho Samuru nacpe dovnitř.
Nasedl jsem, a když se usadil vedle mne, nemohl jsem si pomoct a stiskl jsem mu stehno.
„Vážně ti bylo po mě smutno?“ usmál jsem se.
Nastartoval jsem a jeli jsme. U Jeffa jsem zajel rovnou před vchod, abychom Eiho nemuseli táhnout přes garáž. Pomohl jsem Samurovi s ním dovnitř. Teda, - jen jsem mu otevřel dveře a díval se, jak se s ním tahá. Už ho chtěl odnést k Jeffovi do ložnice, ale já ho zabrzdil a ukázal mu na dveře naproti.
„Ulož ho do pokoje pro hosty. Teď není dobré, aby leželi hned vedle sebe. Aspoň teď se musí Jeff v klidu vyspat. Je celý domlácený a má naražené žebra.“
Šel jsem do kuchyně a zatím co on ukládal Eiho do postele, uvařil jsem čaj.
Naservíroval jsem to do obýváku na stolek. Už jsem se chtěl usadit, když jsem zahlédl, jak se Samuru krade ke vchodovým dveřím.
Vyběhl jsem za ním a dveře mu přibouchl před nosem. Přitlačil jsem ho na ně a ruky jsem zapřel vedle jeho hlavy.
„Jak jsem říkal,“ natlačil jsem se mu na záda. „Ei spí, Jeff spí… Máme čas pro sebe,“ zašeptal jsem mu do ucha. „Říkal jsi, že je ti po mně smutno,“ otřel jsem se o jeho zadek. „Že ho tam chceš,“ sjel jsem rukou do jeho rozkroku a stiskl ho. „Takže se nikam nejde.“
Eikichi
Probudily mě ranní paprsky, které procházely oknem a zarývaly se do mé tváře. Posadil jsem se a promnul ještě ospalé oči. Najednou jsem se zarazil a prohlížel si celý pokoj.
Kde to sakra jsem? To není můj pokoj... Co to?
Konečně jsem si po chvíli uvědomil, že jsem u Jeffa. Vše ve mně se stáhlo a já si začal promítat včerejší noc. Samuru mi dával nějaký prášek proti bolesti a já usnul.
Zabiju ho.
Pomalu jsem vstal. Ještě, že mě nechal oblečeného. Vyšel jsem na chodbu a přímo zamrzle se díval na dveře Jeffova pokoje. Srdce mi divoce bilo a snažilo se vyskočit z hrudníku.
Tolik... Tolik s ním chci být. Jen se podívat, jak je na tom. Potřebuji ho... Moc ho potřebuji cítit. Třeba vidět jeho tvář, jak spí. Ne, je zraněný a já za to můžu. Nesmím...
Ale...
Neodolal jsem však svému nutkání a pomalu otevřel jeho dveře, abych ho neprobudil. Vešel jsem. Spal tváří k oknu a tak jsem ho musel obejít.
Vše se ve mně stáhlo, když jsem uviděl jeho zmlácenou tvář. Po tváři mě stekly slzy zoufalství, že jsem ho vůbec nechal někam odejít.
Měli jsme si to všechno vyříkat. Vlastně jsem mu za celou dobu neřekl o sobě celou pravdu. Ale on mě zase miloval už dávno. Bez peněz a takového jaký jsem.
Natáhl jsem k němu ruku a jemně se dotýkal jeho tváře. Druhá polovina postele byla volná a já si k němu přilehával, až jsem se schoulil na druhou půlku a díval se, jak spí.
Tak dlouho, až mě to samotného uspalo.
Jeff
Probrala mne bolest, když jsem se otáčel na posteli. Chytl jsem se za žebra a snažil se to rozdýchat. Po chvilce jsem opatrně vstal. V pokoji byla tma. Rozsvítil jsem lampičku a pomalu vyšel z ložnice. Zašel jsem si na záchod. Každý pohyb navíc mi dělal problémy, ale nějak jsem to zvládl. Když jsem se vracel do ložnice, zarazil jsem se. Z obývacího pokoje se ozývaly zvuky, které jsem tam rozhodně nečekal. Opatrně jsem nakoukl a myslím, že jsem dostal šok. Stanley a Samuru. Osvětlovala je jen stříbrná záře měsíce, ale oni nevnímali nic kolem sebe. Jako bych tam nebyl.
Nechal jsem je být a zase se uklidil do pokoje a tiše jsem za sebou zavřel. Tohle mi Stanley bude muset vysvětlit.
Rozsvítil jsem lampičku. Na stolku jsem měl připravené léky a sklenici s vodou. Vzal jsem si jeden prášek proti bolesti a znovu jsem si lehl.
Zkoušel jsem najít nějakou vhodnou polohu, ale nějak to nešlo. Nakonec jsem si pod hlavu nacpal všechny polštáře a v pololeže polosedě jsem zavřel oči.
Snažil jsem se nemyslet na nic. Ale jaksi to nešlo. Měl jsem plnou hlavu Eikichiho. Tak rád bych byl teď s ním. Jen jsem mohl doufat, že je v pořádku. Že za ním Madoka nepůjde. Najednou mě přepadl pocit, že za ním musím jít. Chtěl jsem se zvednout, ale uprostřed pohybu jsem usnul.
Když jsem se znovu probral, bylo světlo. Slunce svítilo přes žaluzie. Opatrně jsem se otočil, abych se podíval do okna, ale s údivem jsem hleděl vedle sebe na postel, na krčícího se Eikichiho.
Nechápal jsem. Opravdu jsem netušil, jak se tam objevil. Jen jsem natáhl ruku a dotkl se jeho tváře, jestli se mi to nezdá.
Vážně tam byl. Cítil jsem jeho teplo pod prsty. Srdce mi bušilo a já se z toho nemohl vzpamatovat. Opatrně jsem se k němu přitáhl a přehodil přes něj peřinu. Položil jsem ruku na jeho bok a jen se na něho díval. V tu chvíli jsem zapomněl na všechny bolesti, které mě celou dobu trápily.