Eikichi Tua
Rána jsou pro mě nejkrušnější, hlavně když jsem už sám a nemám se vedle koho probouzet. Je to krátká doba, kdy mě opustil expřítel.
Inzerát:
Moje světle hnědé vlasy mám delší, ale jen hezky sestříhané kolem hlavy. Sahají k mému krku a kryjí mi mírně odstáté uši. Mé tmavě hnědé oči se častokrát, když mám dobrou náladu, mění se na světle hnědé. Mám normální postavu. Hubenější, ale břišní svaly mám vypracované a nejsem tak vyhublý. Věk - 28
Povaha - jsem hodný... Málo kdy se hádám, nemá to rád. Ale tím, že jsem hodný, si častokrát nechám hodně věcí líbit.
Osobní život - Dělám internetového nákupčího. Mám svou malou firmu na obchodování se značkovým oblečením a doplňky z ciziny. Nedaří se mi zle, ale ani dobře.
Jefferson Hunt
Často jsem se setkával s lidmi při obchodních jednáních. Často jsem celou dobu mlčel a nechal schůzku vést Stanleyho Torrese. Studoval jsem své obchodní protějšky. Sledoval jsem jejich chování, pohyby, mimiku. Často, byť jen nepatrným náznakem odhalili svou pravou povahu, své pravé úmysly.
Lži…
Jak často si lidé lžou? Denně…
A tohle jsem měl možnost poznat i na svém webovém portále Změň svůj život.
Kolik lidí lhalo jen proto, aby se seznámili s někým, koho vůbec neznají?
A realita? Tvrdý dopad…
Inzerát:
Jsem vysoký 185 cm, sportovní postavy. Mám tmavě hnědé, trochu delší vlasy, hnědé oči. K časové vytíženosti nemám moc času na své záliby. Ale když o něco stojím, tak si čas si vždycky udělám.
Věk - 31
Osobní život – singl. Vedu obyčejný život. Jen málo lidí může říct, že mě zná.
Moje osobní motto - Nesuď, když neznáš podstatu…
Eikichi
Přišel jsem na to, že i lži mají pravidla a já musel najít jaká, abych mohl být sám sebou.
Je to měsíc, co mě můj přítel opustil a řekl mi opravdu nehezká slova, která mi ublížila.
„Jsi nudný…“
„Jsi jak prkno a já si našel někoho, kdo mě uspokojí i slovy…“
„Najdi si někoho jiného, kdo ho do tebe bude vrážet…“
„Nesnáším tě…“
„Nechci tě už nikdy vidět…“
Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nebolelo. Bolelo a velmi hluboce se to do mě zarylo. Po půlročním vztahu, kdy jsem každý den žil v přesvědčení, že pro něj musím něco dělat, aby byl spokojený, se na mě vykašlal. Prý, že obdivuje mou práci… Ale když jsem mu neměl co nabídnout, šel za někým jiným…
Proč mě opustil? Protože jsem ho sledoval na stránky, kde si dopisoval s druhou osobou… Věděl jsem vše… Dokonce jsem si stáhl soubor na měnění IP adres, aby netušil, kdo jsem. Když jsem mu vše řekl, naštval se a řekl, že je konec.
Nechápal jsem ho a moje srdce asi puklo…
Ale bavil jsem se, když na té stránce hrál s tím druhým stejnou hru, jako se mnou. Pořád bez citů, jen se schovával za hezká slova. Trpěl sebemrskačstvím, aby vypadal dobře.
Tak, jako se mnou…
Sedl jsem si k počítači a napsal na stránku, která měla motto: „Změň svůj život.“
Zaklikl jsem ikonky, intimní, sex, sebe, adrenalin. Tři dny jsem čekal, než mi někdo napsal…
„Tvé jméno?“
„Pan E…“
Jeff
Můj byznys byl na slušné úrovni. Zatím co můj osobní život ani moc ne. Ne že bych si neměl z čeho vybírat. Nabídek bylo vždy dost. Ale co se týká zlatokopek, posílal jsem je vždy okamžitě za dveře. Ani můj dobrý přítel nechápal, jak můžu tak dlouho vydržet sám. Dobře věděl, jaký typ se mi líbí.
„Myslíš, že někdy najdeš někoho, kdo ti bude stát za to, abys zrušil to své samotářství?"
Jen jsem se usmíval. Určitě někoho najdu. A já vím koho. Jen...
Sedával jsem ve své kanceláři a často se díval oken jednoho z bytů protějšího domu. Tam je přesně to, na co se mé oko zaměřilo... Přesně můj typ...
Zapl jsem si počítač a začal brouzdat po internetu. Stále jsem doufal, že narazím jednou na poklad. A můj portál "Změň svůj život" mi to měl usnadnit.
Denně jsem procházel nové a nové příspěvky a lidi hledající všechno možné. Od zábavy, přes flirt až po vážný vztah.
A dneska... Tři dny starý...
Jak jsem ho mohl přehlédnout?
Zaujal mě hned na první pohled. Přihlásil jsem se jako obyčejný uživatel...
„Tvé jméno?"
„Pan E..."
Nečekal jsem, že odpověď přijde hned. Chvilku jsem přemýšlel, než jsem odepsal, s pohledem upřeným na protější okno.
„Co hledáš?"
Eikichi
Jeho otázka mne zcela zarazila.
„Co hledám?"
Jak to mám vědět?
Vždy když jsem svému ex řekl, co chci, jen se mi vysmál do obličeje. Prý zaleží jen na tom, co chce on. Vše bylo vždy po jeho. Poslouchal jsem jeho „bolístky", ale on mě nikdy nevnímal. Konečně nyní jsem si uvědomil, jak arogantní a sebestředný člověk to byl. A já ho jak hlupák miloval a před všemi bránil. Jaká ironie.
Konečně jsem se po půl hodině odvážil mu odepsat.
„Co chci? Chci, abys mě naučil, jak mám žít. Zažít něco nového. Mám jen jednu podmínku, chci, abychom nosili masky. Nepřeji si, abys viděl mou tvář. Pokud s tím souhlasíš, tak si se mnou můžeš dělat, co chceš. Chci zažít nové věci a přiučit se všemu. Hlavně už nechci být nudný v sexu. Zvládneš to?"
Zmáčknul jsem enter a napjatě čekal na odpověď.
Jeff
„Myslíš, že ti to něco pomůže?“ pokývl hlavou Stanley k protějšímu oknu. Podíval jsem se tím směrem. Stával tam a nechával se objímat. Viděl jsem je často. Viděl jsem i to, co ON neviděl. Viděl jsem i to, co jsem vidět nechtěl.
„Pomůže… Nebo mu to aspoň otevře oči…“ posadil jsem se ke stolu a ukázal na židli vedle sebe. „Přihlas se, vím, že tam je. Jestli je takový, jaký si myslím, hned při první příležitosti po tobě skočí,“ posunul jsem před Stanleyho notebook.
Bez dalších řečí se usadil a začal psát.
Chytil se. Byl v komunikaci se Stanleym čím dál víc. A pak…
Viděl jsem je… Viděl jsem, jak si balí věci…
A viděl jsem JEHO, jak tam sedí sám, nešťastný… Dlouho se topil v slzách a v samotě….
Ale potřeboval ukázat, koho si to hřeje na prsou…
Neodpověděl jsem mu hned. Vstal jsem od stolu. Popošel jsem k oknu a víc se na něj zaměřil. Seděl bez hnutí a hleděl do počítače. Čekal odpověď.
Chce zažít něco nového?
Příliš mnoho času jsi strávil s ním…
Chci zažít nové věci a přiučit se všemu…
Opravdu. Mnoho ses od ex nepřiučil. Stanley ho vykopl hned při první příležitost. Byl k ničemu.
Chci, abys mě naučil, jak mám žít.
Naučit žít… opravdu jsi ze života mnoho nepoznal. Práce, byt, špatný přítel a milenec…
Nepřeji si, aby si viděl mou tvář…
Nemusím. Znám každý její detail i barvu tvých očí.
Uvařil jsem si kávu a usadil se zpátky za stůl. Stůl nasměrovaný tak, abych viděl ven z okna. Abych viděl přesně to, co chci.
Zapálil jsem si cigaretu, labužnicky potáhl a upil trochu kávy. Položil jsem ruce na klávesnici.
„Dobrá, souhlasím. Jestli to zvládnu? Posoudíš sám…“
Odeslat
Eikichi
Trvalo to tak hodinu, než mi odepsal a já začal být nervózní. Prsty jsem ťukal do stolu a přímo hypnotizoval obrazovku.
Třeba jsem to napsal špatně, nebo jsem to přehnal s požadavkem. Sakra… Naučím se někdy, jak se mám chovat?
V mojí emailové schránce se objevilo upozornění na novou zprávu. Vnitřnosti se mi svíraly a já s napětím otevíral zprávu.
„Dobrá, souhlasím. Jestli to zvládnu? Posoudíš sám…“ zněla zpráva od něj.
Tep mi stoupl na maximum a celý jsem se třásl…
Ano, tohle jsem chtěl a on souhlasil s jedinou podmínkou, kterou jsem měl. Ale s tím je spojená i určitá role. Musím si vymyslet, jak budu vystupovat a kdo vlastně budu. Nechci mu o sobě říct pravdu, sám se za ní stydím.
Odepsal jsem mu: „Kdy a kde? A jak tě poznám?“
Nebudu se zdržovat, chci zjistit, jestli se dokážu oprostit od ex a nechám, aby na mě někdo jiný sahal. Ale už jsem se rozhodl a já své rozhodnutí neberu zpět.
Jeff
Vstal jsem od stolu a přešel do rohu místnosti. Odsunul jsem menší stolek, na kterém stála okrasná váza ani nevím z jaké dynastie čeho. Jen vím, že byla hodně stará a stála pěkný balík. Jen se mi prostě někdo chtěl zavděčit a uzavřít dobrý obchod. Uzavřeli jsme ho. Výhodně pro mne. Musím uznat, že Stanley je dobrý obchodník a vždycky najde kličky, které já nevidím.
Jediným stiskem nenápadného tlačítka jsem otevřel velký trezor. Na první pohled by ho tam člověk nehledal, jak pěkně pasoval do stěny. Jen opravdu zkušené oko, by poznalo, že ta stěna vlastně není jeden celek.
Chvilku jsem se dovnitř jen tak díval a pak jsem natáhl ruku. Znovu jsem trezor zavřel a vrátil stolek na původní místo.
Usadil jsem se zpátky ke stolu. Prolistoval jsem diář.
„Jediná možnost – víkend. Pošlu ti podrobnosti. Je to tvoje šance. Pokud o to vážně stojíš, přijdeš. Pokud nedorazíš, dohoda se ruší.“
Než jsem odeslala zprávu, ještě jsem zavolal Stanleymu.
„Budu potřebovat tvůj dům v horách. Na víkend.“
Souhlasil.
Podíval jsem se na černou škrabošku, položenou na stole. Pohladil jsem ji prsty a pak ruku položil na klávesnici.
Odeslat
Eikichi
Udělal jsem si kafe s pořádnou dávkou mléka a pomalu se vracel ke stolu, když se ozval tón příchozí zprávy na počítači. Málem jsem celý obsah vylil na své tričko. Rychle jsem se posadil a otevřel ji.
„Jediná možnost – víkend. Pošlu ti podrobnosti. Je to tvoje šance. Pokud o to vážně stojíš, přijdeš. Pokud nedorazíš, dohoda se ruší.“
Přestal jsem dýchat… Sen se stával skutečností…
Kdo to je? Jak může vypadat? Co když to bude nějaký stařík, nebo zase osmnáctiletý kluk? Ale už jsem mu to navrhl… Zkusím to.
„Dobře… Stačí mi jen ty informace a já se podle toho zařídím. Budu tam, kde mi řekneš, že mám jít.“
Ještě chvíli jsem se nemohl rozhodnout, jestli to mám odeslat, nebo ne. Rukou jsem přejížděl po bradě a místy se do ní štípl, abych se ujistil, že nespím. Ale co, je to nezávazné, nic si neslibujeme.
Enter a zpráva se vydala k němu.
Jeff
Chvilku jsem čekal, než dorazila odpověď. Venku už se začalo stmívat a v oknech bytů se pomalu rozsvěcovala světla. Jen jeho bylo ozářeno jemně namodralým světlem z monitoru.
Když přišla jeho odpověď, lehce jsem se pousmál.
Nechal jsem ho čekat, asi deset minut, než jsem mu odeslal podrobnosti k nadcházejícímu víkendu.
Mapa k domu, který je v horách, vzdálený asi patnáct minut jízdy od malého městečka.
Od jeho bytu cesta trvá dvě hodiny celkově.
„Než přijedeš k domu, nasadíš si masku… Vjedeš do garáže… jedny dveře vedou do domu. Těmi vejdeš dovnitř… Sobota dopoledne, v deset hodin. Nebudeš tam přesně, odjíždím.“
Tohle a jiné podrobnosti jsem odeslal a čekal na potvrzení. Ještě jednou jsem se podíval do jeho oken, než jsem všechno pozavíral a odjel domů. Můj dům byl na konci města. Poslední ve čtvrti majetnějších lidí. Žádný výkvět milionářů, ale přesto všichni dobře zajištění. Potřeboval jsem se vyspat a nachystat na nadcházející den a také víkend.
Na druhý den, jsem měl domluvenou schůzku s majitelem jednoho malého internetového obchodu Eiki. Oblečen, jak se na obchodníka sluší, a se Stanleym po boku jsme vstoupili do jedné ze dvou místností, tvořící celou firmu.
Slečna u stolu jen líně zvedla hlavu a podívala se na nás.
„Zastupujeme firmu Torres.“
Dát mé firmě název podle příjmení mého nejlepšího přítele Stanleyho a udělat ho svým společníkem, byl v mém životě jeden z nejlepších nápadů. A oplatil se. Vždycky jsme obchodní schůzky, na kterých nám nějakým způsobem záleželo, vedli spolu. Nikdy jsme se nepředstavili, jako majitelé, pouze jako zástupci firmy. Věřili jsme jeden druhému a ani jeden z nás nikdy nezradil.
Eikichi
Poslal mi všechny podrobnosti a já si poslušně nastudoval mapku, kam vlastně pojedu. Celkem jednoduchá cesta, ale zalekl jsem se toho, že to byl domek v horách. Všiml jsem si té samoty okolo na satelitní mapě na internetu. Poprvé jsem se zarazil, jestli dělám dobře. Ale přesto jsem to chtěl zkusit, já už nemám co ztratit.
Nemluvě o jeho panovačném přístupu, prý: „Sobota dopoledne, v deset hodin. Nebudeš tam přesně, odjíždím.“
Co si o mně myslí? Nikdy nikam nechodím pozdě, jsem přesný. Tímhle mě docela urazil, ale já neznám jeho, co když je stejně nejistý jako já.
„Budu tam přesně…“ enter.
Nemohl jsem v noci moc dobře spát. Pořád jsem se vrtěl a ráno se vzbudil s kruhy pod očima. Hodil jsem na sebe černý oblek s bílou košilí a černočervenou kravatu. Nasedl do auta a konečně se usadil na své židli v maličké kanceláři. Měl jsem jen jednu sekretářku, nic víc nebylo potřeba. Tuhle firmu jsem založil před dvěmi roky a zabývala se nákupem a prodeji značkového oblečení a doplňků ze zahraničí. Tady jsem vše prodával za poloviční ceny a vyplatilo se mi to. Nebyl jsem bohatý, měl jsem tak akorát na uživení, ale to se mělo spravit tím, že se přidám k firmě Torres. Byli to obchodníci, kteří věděli, co dělají. Snad vše dopadne dobře.
„Pane, máte tu ty zástupce firmy Torres.“
„Děkuji Luci, pošlete je dál.“
Trochu jsem znervózněl, když do místnosti vešli dva urostlí muži, kteří měli celkem přísný výraz.
„Posaďte se prosím.“
Ukázal jsem na dvě křesla přímo naproti sobě.
Posadili se a já je v rychlosti přeměřil pohledem. Docela jsem dokázal odhadnout lidi a číst v nich, ale ten muž, který seděl naproti mně, byl děsivý. Nevěděl jsem, co si o něm myslet. Jeho hnědé oči mě propalovaly. Delší tmavě hnědé vlasy měl úhledně upravené. Měl krásnou tvář mužných rysů a plné rty.
„Jmenuji se Eikichi Tua, prosím, můžete začít…“
Jeff
Usadili jsme se v křeslech naproti Eikichimu Tua. Nechal jsem Stanleyho mluvit. Já jen vytáhl smlouvy a položil je před Eikiho na stůl. Jednání probíhalo v klidu a ubíralo se to dobrým směrem. Naše firma může té jeho opravdu pomoct dostat se nahoru. Tyhle dvě malé kanceláře může vyměnit za větší a ukázat tak svému ex, že není až tak k ničemu, jak si o něm myslel.
Jak to vím?
Jeho ex namluvil plno věcí Stanleymu hned na první schůzce.
Moje tvář nevykazovala žádné známky emocí. Jen jsem se upřeně díval na Eikichiho a jen na okamžik mrkl na hodinky.
Je čas.
Ukázal jsem na telefon, když se mi rozeznělo falešné volání. S úklonem hlavy a gestem ruky, že si hovor vyřídím venku, jsem beze slova odešel. Usadil jsem se v autě a čekal.
„Je potřeba to pročíst a zítra v devět hodin si to od vás přeberu. Pokud budete souhlasit, budou tam vaše podpisy,“ usmál se Stan na Eikichiho.
„Potvrď, že zítra v deset hodin budeš na určeném místě.“ odeslal jsem Eikichimu v tu samou chvíli email.
Za hodinu to nemůže stihnout ani nejrychlejším autem.
Jak moc mu záleží na našem setkání?
Ekichi
Najednou se uprostřed jednání Jeffovi, tedy tak se představil, rozezněl telefon a on odešel ven. Byl jsem rád, že mě pustil ze spárů svého upřeného pohledu.
Pročítal jsem papíry, které mi podal, ale během chvíle jsem ztuhnul. Podíval jsem se na telefon, do kterého přišla zpráva. Přesněji na email. Byla od něj a tam mě nakázal, abych potvrdil zítřejší schůzku. Srdce se mi rozbušilo a já se začal potit.
Jak to mám vymyslet? Takhle nestihnu dojed na tu chatu. I nejkratší cestou to trvá dvě hodiny.
Začal jsem vyšilovat, což u mě nebylo běžné, vlastně jsem takhle nervózní nikdy nebyl. Prohrábl jsem si rozklepanou rukou vlasy a podíval se na Stanleyho.
„Mohl bych to dovést k vám na firmu ještě dnes? Zítra mám v deset hodin důležitou schůzku a nemohu to zrušit. Buď vám to mohu dovést večer, nebo kolem osmé hodiny ráno. Můžu poslat i sekretářku, ale zítra v devět hodin to nepůjde, nezlobte se,“ říkal jsem tichým hlasem a modlil se, aby něco z toho šlo.
Jeff
Pozoroval jsem Stanleyho a Eikichiho přes okno. V klidu byl jen do té doby, než se podíval na telefon.
„Nemožné,“ odpověděl Stan na jeho otázku. „Tohle není něco, co by měla řešit sekretářka.“
Vzal do ruky diář a začal v něm velice pomalu listovat. Celou dobu mlčel a protahoval to, jak nejvíc to šlo.
„Jediná možnost, že tohle podepíšete do hodiny. Donesete mi to do mé kanceláře. Buď to, nebo zítra v devět hodin. Jinak nebude obchod uzavřen. Náš čas je velmi drahý.“
Stanley se zvedl a podal mu vizitku. Usmál se na něj a podal mu ruku.
„Věřím, že se rozhodnete správně,“ a s těmi slovy odešel.
„Můžeme jet,“ podíval se na mně, když se usadil na místo spolujezdce.
Zamířili jsme rovnou do Stanleyho kanceláře.
Eikichi
Když mi řekl, že to musí být do hodiny, jen jsem si povzdechl a podíval se na ten štos papírů. No… Asi mi nic jiného nezbývá.
„Za hodinu jsem u vás… Děkuji.“
Podal jsem mu roztřesenou ruku, kterou jsem se snažil uklidnit, ale moje splašené srdce mi to nedovolovalo. Jen se usmál a odešel z mé kanceláře. Zničeně jsem se posadil na židli a napsal zprávu.
„Potvrzuji, budu tam…“
Začal jsem listovat a pročítat vše, co my dali. Bylo to šílené a mně se místy motala hlava. Když jsem konečně do půl hodiny vše přečetl, podepsal jsem to. Zandal do záložek a hodil přes sebe šedý jarní kabát.
„Luci, jděte domů. Uvidíme se v pondělí. Děkuji za vaši práci.“
Ta se jen příjemně usmála a zvedla se k odchodu. Zamkl jsem kancelář a zamířil autem do firmy Torres. Když jsem vystoupil z auta, málem mi sanice spadla až na zem. Tohle bylo přímo monstrum. Obrovská budova tyčící se až do oblak. Vešel jsem dovnitř a ohlásil se na recepci. Poslali mě do třetího patra. Výtah se otevřel a já vešel do obrovské kanceláře, která byla snad větší, než můj pokoj.
„Dobrý den, dovezl jsem ty podklady. Doufám, že nejedu pozdě a nezdržoval jsem vás od něčeho.“
Jeff
Byli jsme se Stanleym uprostřed hovoru, když se ozvalo zaklepání a sekretářka ohlásila pana Eikichiho Tua. Oba jsme se podívali na hodinky. Přišel s desetiminutovým předstihem. Beze slova jsem se odebral do vedlejší kanceláře a přivřel za sebou dveře.
„Dobrý den, dovezl jsem ty podklady. Doufám, že nejedu pozdě a nezdržoval jsem vás od něčeho,“ slyšel jsem Eikichiho, když vešel dovnitř.
„Ne, v pořádku, mám ještě chvíli čas,“ pokynul Stanley rukou k pohovce. Přešel k baru, vytáhl dvě skleničky a láhev skotské.
„Předpokládám, že na všech papírech jsou vaše podpisy,“ usmál se a do každé skleničky nalil. Jednu vzal a podal ji Eikichimu. „Jinak byste sem osobně nevážil cestu,“ přiťuknul svojí skleničkou a napil se.
„Tak, můžeme se na to podívat?“ pohlédl na Eikichiho významně. Poposedl si k němu blíž a natáhl ruku, čekajíc, až mu podá smlouvy.
Eikichi
Sedl jsem si na sedačku a pozoroval, jak nalívá do sklenky skotskou. Je vidět, že je to angličan. Jeho způsoby a i toho druhého, jen naznačují, že s Japonskem mají společnou jen tuhle práci.
Pohodlně jsem si usedl a prohlídnul si jej. Byl to šedovlasý elegán, starý asi jako já, kolem osmadvaceti a s hezkou postavou, kterou halil jen bílou košilí, rozepnutou u krku. Byl by to můj typ, ale já v tuto chvíli myslel jen na zítřek.
Netrpělivě jsem mu podával dokumenty a nebylo mi zrovna příjemné, že sedí tak blízko. Byl pěkný, jenže mou hlavu nyní zaměstnávalo jen to, jak to bude zítra vypadat a jestli dělám dobře, když se pouštím tak bezhlavě do téhle pikantní věci.
„Zkontrolujte to, ale mělo by to být všechno podepsané. Už jsem to stihnul i projet. Nesrovnalosti v tom nemáte. A vše jste dobře připravili. Bude mi ctí s vámi spolupracovat,“ říkal jsem mile a napil se ze skleničky alkoholu.
Ale vzápětí jsem sklenku odložil. Nejsem zvyklý pít. Bývám po tom zlý a dělám věci, za které se stydím.
Jeff
Jemně jsem mlaskl, když jsem zaslechl Eikichiho slova. Nahlédl jsem škvírou zpět k nim.
Stanley si převzal smlouvy a odložil je na stolek, aniž by se na ně podíval. Otočil se zpět k Eikichimu.
„Chcete snad říct, že by v našem návrhu smluv mohly být chyby? Nesrovnalosti? Pokud jste někdy o tomhle uvažoval, nemůžu říct, že byste nám potom věřil. Nevím, jestli mám potom brát tenhle obchod za uzavřený…“ chytl Eikichiho jednou rukou pod bradou a jemně mu po spodní čelisti přejel palcem.
„Věřím tomu, že jste to říct nechtěl. Nerad slyším, když někdo pochybuje o naší práci. Majiteli by se to nemuselo líbit.“
Stanley pustil jeho bradu a položil mu ruku na koleno.
„Vy asi moc často obchodní schůzky nevedete, co? Můžu vás to naučit. Přeci jen spolu budeme pracovat,“ na moment stiskl jeho koleno a pak vstal.
„Berte obchod za uzavřený.“
Pozoroval jsem Eikichiho. Psal, že si s ním můžu udělat, co budu chtít… Na oplátku chce naučit něco o životě. Ale nejsem si jistý, jestli to opravdu chce. Vidím v něm hrdost. Ale ta může být někdy na překážku.
Jak moc velká bude ta jeho překážka? Bude ochoten ji obejít, přeskočit, nebo zůstane stát před ní? Kolik času bude ochoten své změně věnovat?
Přešel jsem ke stolu a vytočil jsem Stanleyho telefon v kanceláři. „Ukonči to,“ řekl jsem pouze, když zvedl sluchátko.
„Omlouvám se, pane Tua, musím se připravit na další schůzku…“ natáhl k němu ruku. „Majitel firmy smlouvy podepíše. V pondělí vám je osobně dovezu. Vážíme si každého, kdo s námi vstupuje do obchodu."
Eikichi
Stanley položil smlouvu na stůl, aniž by si ji zkontroloval a okamžitě zaútočil. Nevšiml jsem si, že bych ho něčím urazil… Jen jsem řekl, že tam nesrovnalosti nebyly. Proč musel použít tento útočný postoj?
Chytil mě pod bradou a jeho palec přejel po mých rtech. Cítil jsem, jak se mé tělo zachvělo, protože tyto doteky jsem neznal. Jenže já je od něj nechtěl. Kdybych mohl, okamžitě ho kousnu do prstu a tak jsem zaujal obranou pózu.
„Nechtěl jsem vás urazit, jen jsem vás pochválil za to, jak dobrou práci odvádíte. Doufám, že v tom nevidíte útok na vaši firmu, to by mě mrzelo. Já se ve světě obchodu už nějakou chvíli pohybuji, nepotřebuji tyto vaše rady,“ mírně jsem odstrčil jeho ruku z mého kolena.
„Nepleťte si mě s lacinými courami, já za obchod nejdu. Pokud to takto cítíte, tak se nemáme o čem bavit, radši se budu brodit v dluzích, než se někomu nabízet za možnost, že můžu být k vaší firmě přiřazen.“
Jenže on mě neposlouchal. Zamířil k telefonu a zvedl jej. Jako odpověď mi řekl: „Omlouvám se, pane Tua, musím se připravit na další schůzku…“ a podával mi ruku na stvrzení dohody.
„Majitel firmy smlouvy podepíše, v pondělí, vám je osobně dovezu. Vážíme si každého, kdo s námi vstupuje do obchodu."
Oni si váží každého? Tohle znamená, že si někoho váží? Opravdu? Tak to nechci vidět, co znamená, když si někoho neváží.
Tohle je nějaká hra? Je tu někde skrytá kamera?
Rozhlížel jsem se všude okolo, abych se ujistil, že tohle není sen. Jsou divní… Teď mi došlo, jestli tento obchod byl dobrý nápad.
Obchod… Nápad… Já mám co říkat, jedu zítra nabídnout své tělo neznámému člověku, který mě může zabít. Takže proč nepracovat s takovými povahami?
Stiskl jsem mu ruku a toužil jí rozdrtit. Ale jsem v zásadě hodný… Stejně se mě dotkl a nejspíš ani japonsky dobře nerozumí.
„Dobře. Obchod uzavřen. Také si vážím spolupráce s vámi,“ říkal jsem mile, ale se sarkastickým podtónem. Odešel jsem z kanceláře.
Nastoupil jsem do výtahu a ihned jsem se opřel o sklo, které bylo na protější stěně. Zprudka jsem oddechoval a snažil se uklidnit. Kdyby ten telefon nezazvonil, pokračoval by?
Vyšel jsem z firmy a odjel domů. Ani jsem nerozsvítil, jen jsem vlítl do sprchy a nechal po sobě stékat horkou hlavu, abych si vyčistil mozek. Vyšel jsem ze sprchy a jen si kolem pasu obmotal ručník. V ledničce jsem nahmatal vodu a celou ji vyklopil do žaludku. Tohle mě už uklidnilo.
Vlezl jsem do postele a ihned usnul.
Když jsem se ráno probudil, bylo půl osmé. Málem jsem si rozbil pusu, jak rychle jsem vylítl z postele, abych to všechno stihl.
Jeff
Pochválil nás za dobrou práci? On, který se s tou svojí firmou sotva drží na trhu? Chtěl nás pochválit za dobře odvedenou práci? Nejspíš zapomněl, kdo komu nabízí příležitost.
Pokud nás chtěl pochválit, měl použít jiná slova. Pokud se delší dobu pohybuje v obchodech, zřejmě ho ještě nikdo nenaučil jednu zásadní věc. Správně používat slova, aniž by urazil, či se jinak dotkl případného obchodního partnera. Zvlášť takového, který mu nabízí velké možnosti.
Kdyby mi nešlo o něj samotného, ukončil bych tenhle obchod hned u něj v kanceláři. Ani mu nepřišlo divné, že někdo z tak velké firmy přišel za ním…
Co vlastně chce naučit?
Nedivím se Stanleymu, že na něj zaútočil, i když to nebylo v plánu. Ještě byl na něj hodný. Jindy by ho hned vyhodil ze dveří po první větě. Ale věděl, že nesmí.
„Jseš spokojený?“ otevřely se dveře a Stanley mi naštvaně vrčel do obličeje.
Jen jsem se usmál a poklepal mu po rameni.
„Díky, Stane,“ obešel jsem ho a vešel do jeho kanceláře. Prolistoval jsem smlouvy a všechny kopie podepsal. Postavil jsem se a napřáhl k němu ruku. Nastavil jsem ji dlaní nahoru a čekal.
„Nechci tam žádný bordel,“ neodpustil si poznámku, když mi vkládal klíče od jeho domu do ruky. „Je tam všechno nachystáno. Hospodyni jsem řekl, aby se tam celý víkend neukazovala.“
Ještě jednou jsem mu poděkoval a zamířil domů.
Dlouho jsem se nezdržel. Jen jsem si sbalil nejnutnější věci a rovnou se rozjel do hor.
Přespal jsem tam.
Budu tam na něj čekat.
Eikichi
V rychlosti jsem naházel pár věcí do malé cestovky a zapnul jí. Hrábl jsem po klíčích od auta a už jsem i zamykal dveře do bytu.
Nastoupil jsem do auta a na GPS naklikal adresu, na kterou mířím. Cesta ubíhala rychle, hlavně když jsem po dálnici ujížděl sto dvacet a užíval si to.
Blížil jsem se do kopců. Příroda se tu rozprostírala všude okolo mě. Tak krásná změna po měsících strávených ve smogovém městě. Stromy zde tvořily dlouhé aleje a les vypadal opravdu hustý. Tohle jsem potřeboval, jen si nejsem jistý tím, jestli budu mít možnost, užít si té krásy.
Podle navigace jsem dorazil na místo a překrásný dům mě vítal už na dálku. Na chvíli jsem před ní zastavil a vytáhl z tašky černou škrabošku. Ještě jsem se na tu krásu, která stála přede mnou, podíval a studoval každičký kousek. Polodřevěná i zděná budova, která vynikala velikými okny a květinami na oknech. Zajel jsem do garáže podle instrukcí. Zhasl jsem motor a vystoupil z auta. Uchopil jsem zavazadlo a pomalu se plížil ke dveřím, které vedly do domu. Vzal jsem za kliku a zarazil se.
Jsem na tohle opravdu připravený? Vím, do čeho jdu? Jsem blázen?
Srdce mi bušilo jak splašené a vnitřnosti mi svíral pocit strachu.
Stiskl jsem kliku a otevřel dveře. Nádherná vůně cedrového dřeva mě projela nosem a nalákala k prvnímu kroku do neznáma.
Udělal jsem ho.
Jen jsem nevěděl, jestli do pekla, nebo do nového života.