Samantha
V jednu chvíli se mi zdálo, jako by Ragnarovi přeletěl stín přes čelo. Na moment měl dokonce stažené obočí a pevně semknuté rty. Pak, jako by si to uvědomil, uvolnil svůj napjatý výraz, a zase se choval tak, jako dřív.
Ale i přesto, jsem měl pocit, že tenhle mini okamžik mám na svědomí já.
A ta myšlenka se mě nepustila.
Dokonce ani po cestě do práce, i když si Ragnar neodpustil letmé doteky a polibky, i když se mnou šel až do práce.
Tenhle pocit prostě zůstal.
Zdálo se mi, jako bych mu začínal být na obtíž. Jako by s tím, že jsme se nikam nepohnuli, začínal být nervózní a nejspíš si říkal, že jsem k ničemu a takovou společnost nepotřebuje. Nejspíš nejsem podle jeho představ a on mě trpí jen proto, že je zvyklý dotáhnout věci do konce, a já jsem pro něj zřejmě tvrdý oříšek, který si usmyslel rozlousknout za každou cenu.
A při našem rozloučení to už nebylo: „Dej vědět, až skončíš,“ ale: „Pokud budeš chtít, zavolej mě.“
Sice za to přidal ještě větu: Budu rád, ale už jsem si nebyl jistý, jestli to myslel upřímně.
Přesto jsem přikývl a rozloučil se s ním, abych mohl jít pracovat, protože mě šéf už jako obvykle vyhlížel z okna.
Na jeho otázku, co se stalo, že jsem nemohl přijít, že jsem si vyžádal volno, jsem mu odpověděl, že jsem byl nemocný.
Jeho výraz, který v tu chvíli měl, stál za všechny kouzla na světě.
„Vždyť tebe jsem nemocného neviděl nikdy za tu dobu, co tě znám,“ zavrtěl hlavou.
„No, jsem taky člověk,“ pokrčil jsem rameny. „A jsou věci, které se nevyhýbají ani mě. Byl to pořádný neřád, a já se z toho fakt musel vyležet.“
Ještě jsem ho ujistil, že jsem opravdu v pohodě, a pak už šel po své práci, kterou mi přidělil.
Pro dnešek, vzhledem k tomu, že jsem přišel po „nemoci“, jsem měl přidělenou lehčí práci a mohl jsem skončit dříve. A já jsem byl i rád, protože jsem celou dobu myslel na Ragnara a ten pocit z rána.
Čím dál víc jsem se utvrzoval v tom, že mi není lhostejný.
A čím dál víc jsem si přál, abych ani já jemu nebyl lhostejný. Pokaždé, když jsem si na něj vzpomněl, když se mi vybavila jeho tvář, mé tělo zaplavil příjemný hřejivý pocit. Hned potom se mi však stáhl žaludek ze strachu, že jsem mu opravdu na obtíž a nejspíš hledá cestu, jak to co nejrychleji ukončit, abych už konečně vypadl z domu.
Na moment jsem zapřemýšlel, že bych k němu dnes ani nešel, že bych se šel vyspat do svého domku. Ale prakticky hned s tou myšlenkou jsem pocítil i stesk, že bych ho neviděl…
A snad až teprve ke konci směny jsem si uvědomil jednu věc. Pro bezdomovce a sociálně slabé.
Dneska je něco kolem azylového domu jinak…
Vydávali jsme jídlo venku pro bezdomovce a sociálně slabé, dělali jsme drobné opravy a uklízeli prostor před budovou, a až ve chvíli, kdy jsem se vracel dovnitř, abych si uklidil věci a šel se převléct, jsem si jich všiml.
Byli dva… Přišli si pro jídlo, poseděli kousek dál ve stínu na lavičce, jeden z nich si požádal o použití sprchy… Nebavili se spolu. Vypadalo to, jako by se neznali, ale přesto se, když jsem si to přehrál zpětně, kolem azylového domu zdržovali prakticky celou dobu, což nikdo nedělá…
Zeptal jsem se šéfa, jestli je nezná, ale zavrtěl hlavou, že je vidí poprvé.
Zamyšleně, s příslibem, že druhý den přijdu na večerní směnu, jsem vyšel před azylák.
Jeden z mužů už tam nebyl, ale ten druhý zase seděl opodál na lavičce a přepočítával si těch pár drobných, které vytáhl z kapsy ošuntělých kalhot. Všiml jsem si jeho letmého pohledu ke mně, ale to ještě nic neznamenalo.
Ale já už poučený od Trevora, z toho začínal mít špatný pocit.
A tak jsem zůstal stát u dveří pod stříškou, dotekem na náramku jsem se ozval Ragnarovi a doufal, že přijde. Že se nestane to, čeho jsem se celý den obával, a on mě nechá být…
Ragnar
Když jsem se vrátil domů, rovnou jsem se vydal do ložnice a své pracovny.
Zamířil jsem si to k rohu za plentu a klekl si k černé rakvi.
„Omlouvám se… omlouvám se, že…"
Chtěl jsem se omluvit. Měl jsem se omluvit, ale i když jsem to v hlavě měl, nedokázal jsem to vyslovit.
Nedokázal. V hlavě se mi vybavil Samantha a slova se zasekla v hrdle.
Proč na něj myslím? Proč ho nedokážu dostat z hlavy?
Mělo to být jen rozptýlení. Bylo to jen kvůli zvědavosti. Jen kvůli tomu, že Samantha byl něco jiného, než co jsem doposud potkal. Měl to být jen jednorázový čistý sex.
Mělo to být jen zkoumání. Jen chvilková záležitost.
Tak proč ho pořád nedokážu dostat z hlavy? Proč na něj myslím i v tuhle chvíli, kdy se dívám na jeho tvář? Když se dívám na tvář toho, jemuž jsem dal svůj slib…
Zamračil jsem si, stiskl rty a prudce vstal.
Chvilku jsem jen tak stál a netušil na koho se mám zlobit víc.
Jenže mohl jsem se na někoho zlobit? Možná jen tak sám na sebe.
Vyšel jsem zase z pracovny, protože jsem tam nedokázal už být, a na okamžik propustil v ložnici svou sílu. Okamžitě se ochladilo, ale já to přijal s povděkem.
Nechal jsem se obalit chladnou mlhou, nechal jsem do sebe proudit tu duševní sílu z temnoty.
Tu, která mi vždycky pomáhala se soustředit a uklidnit.
I tentokrát to pomohlo, i když lidi v okolí mi asi nebyli vděční, protože tohle už nedokázala zadržet ani bariéra. Jen jsem doufal, že v okolí zrovna nebyl nikdo, koho by tahle síla mohla přitáhnout.
Když bylo po všem posadil jsem se na posteli a složil hlavu do dlaní.
Odpovědi na své otázky jsem samozřejmě nedostal.
Jak bych taky mohl? Samantha mi prostě zamotal hlavu. To už jsem nemohl popřít.
Otázkou zůstávalo, co s tím udělám. I když… Co bych s tím asi dělal? Měl bych Samanthu prostě nechat jít a věnovat se svému. Nemohl jsem ho u sebe nechat.
Jenže tohle rozhodnutí mě přešlo v momentě, když jsem pocítil, jak mě Samantha volá.
Mé srdce se okamžitě rychleji rozbušilo, na nic jsem nečekal a okamžitě vyrazil.
Tak rychle jsem se snad nikam nedostal.
A jakmile jsem Samanthu uviděl, popadl jsem ho do náruče a políbil.
„Omlouvám se…" zašeptal jsem, když jsem Samanthu konečně pustil, aby se mohl taky nadechnout
„A moc rád tě vidím…"
Samantha
Přemýšlel jsem, jak dlouho budu čekat, než se rozhodnu odejít k sobě domů.
Pořád ta malá dušička, že mě Ragnar nebude už chtít, ve mně byla. Rozhlížel jsem se kolem sebe, dokonce jsem se podíval i k nebi, jestli ho neuvidím přilétat. Ale jediné, čeho jsem si všiml, byl ten muž na lavičce, který přestal přepočítávat drobné, zamračeně je schoval do kapsy a vstal.
Mimoděk jsem couvnul, když jsem viděl, jak vykročil mým směrem. Zarazil jsem se o stěnu, a srdce se mi o něco rychleji rozbušilo.
Cítil jsem to… Ty nečisté úmysly jsem opravdu cítil, ale nedokázal jsem určit, jestli jsou namířené vůči mně nebo celkově je špatný kvůli svému životu a zlobí se na všechno kolem sebe. I s takovými lidmi jsem se setkával, takže to nebylo nic nového…
Ale myšlenky jsem číst neuměl. Možná by se to někdy hodilo, třeba teď, kdy jsem nevěděl, co si mám myslet o Ragnarově chování ráno, než jsem šel do práce.
Tak jsem se zamyslel, že jsem se leknul, když se najednou přede mnou zjevil a strhnul mě do náruče.
„Za… za co se omlouváš? Nic jsi neudělal,“ konečně jsem promluvil, když jsme se přestali líbat, a udiveně jsem na něho pohlédl.
I já ho pevně objal. Cítil jsem z něho tu jistotu, bezpečí, a uvědomoval jsem si to čím dál silněji. I ten další pocit… Ten, o kterém jsme se bavili s Jia-Li.
Nejspíš… Nejspíš jsem se zamiloval.
Možná… Musím to vyzkoumat, abych pak nebyl zklamaný, kdybych zjistil, že tomu tak není. A taky… Jak se na mě dívá Ragnar? Jakýma očima mě on vidí? Mrzelo by mě, kdyby mě poslal pryč s tím, že udělal, co mohl, a tím to skončilo a rozejdeme se v dobrém?
Byl bych schopný to přijmout tak, jako vždycky? Stylem, že je to součást života a není potřeba nad tím ronit slzy?
„Taky tě rád vidím,“ nadechl jsem se jeho vůně, taky ho políbil a konečně odstoupil. „Projdeme se? Zítra půjdu do práce až na večerní směnu, takže nemusíme spěchat domů. A nemusím jít brzy spát. Jen… budu zítra v práci od čtyř do půlnoci.“
Ragnar
Nevím proč, opravdu nevím, ale když se ke mně Samantha přitiskl, něco se ve mě hnulo, aniž bych to chtěl. Zvedl jsem Samanthě hlavu, znovu se zadíval do jeho očí, pohladil ho po tváři a jemně ho políbil znovu na rty.
Musel jsem úplně vypnout mozek, abych nemusel na nic myslet. Abych se nenechal strhnout těma myšlenkami, které zaplavily můj mozek.
Teď jsem byl tady. Se Samanthou. Mým Samanthou…
Na okamžik jsem se nad touhle jedinou myšlenkou zarazil, ale nakonec jsem to nechal být.
Bylo toho na mě prostě moc. Samantha mi opravdu udělal v hlavě pořádný bordel.
Jenže otázkou zůstávalo, jak mě vidí on. Zůstává se mnou jen kvůli tomu, že chce odpovědi?
„Rád se projdu. A pak si uděláme dobrou večeři, ano? Chyběl jsi mi," vypadlo ze mě.
A tentokrát jsem už Samanthu objal kolem pasu a vedl ho k parku, abysme obešli blok a vrátili se k domu z druhé strany.
Když jsme procházeli kolem jedné lavičky u parku, na okamžik jsem pocítil divnou auru.
Zastavil jsem se a rozhlédl.
„Nestalo se něco zvláštního, když jsi byl v práci? Cokoliv? Něco neobvyklého, co běžně nevidíš, nebo něco, co bys zaslechl třeba během té doby, co jsi tu nebyl? Pověz mi o všem," podíval jsem se na Samanthu, když jsme se znovu pomalu rozešli.
Divný pocit sice po pár krocích zmizel, ale úplně se mě nepustil.
Byl to strach, co jsem pocítil? Strach o Samanthu?
Snad povědomě jsem si Samanthu přitáhl blíž k sobě, jako bych ho chtěl chránit.
Samantha
Ten pocit z rána, který jsem měl, se o něco zmírnil. Možná to byly jen velké obavy? Možná bylo zbytečné se trápit tím, co mi celý den leželo v hlavě? Možná se Ragnar jen špatně vyspal, a strach má často velké oči.
Mám strach? Nejspíš ano. Chtěl bych s Ragnarem zůstat i potom, co dokončíme náš společný úkol.
„Něco zvláštního?“ zamyslel jsem se.
Chvilku jsem uvažoval, přehrával si zpětně celý den…
„Jo, nic se nezměnilo. Akorát pár nových tváří přišlo. Ale to je tu normální. Jen u dvou jsem měl zvláštní pocit… Drželi se skoro celý den u azyláku, a tihle bezdomovci, co přijdou jen na jídlo, nebo se osprchovat, to nedělají. Maximálně si přijdou vyžádat nocleh, ale to přijdou až večer. Přes den chodí po městě a snaží se různými způsoby získat peníze. Jeden z nich dokonce odešel chvilinku před tebou. Cítil jsem z něco negativitu, ale nedokázal jsem určit, jestli je namířena proti mně, nebo je takový celkově. Ale jinak se zdálo, že je všechno v pohodě. A moc jsem se na tebe těšil,“ přitiskl jsem se k Ragnarovu boku.
„Začínám uvažovat, že bych přeci jen v azyláku skončil. Ne, jen že mě to opravdu nenaplňuje, nejspíš to není ta správná pomoc lidem, ale čím dál víc se mi tam nechce jít. Dneska jsem tam šel dokonce skoro s odporem.“
Vyšli jsme z parku, a když jsme šli kolem nákupního střediska, zastavil jsem se a popotáhl Ragnara za rukáv.
„Zajdeme na zmrzlinu? Mám docela chuť,“ podíval jsem se na něho prosebně.
„Chci si užít volné odpoledne… s tebou…“ špitnul jsem ještě.
Ragnar
Poslouchal jsem, co mi Samantha říká a hned jsem si to představil v hlavě.
A moc se mi to nelíbilo.
Už jsem pochopil, že Samantha není žádná citlivka. Poznal jsem, že je velmi vnímavý a pozorný, takže jsem neměl důvod, to jen tak hodit za hlavu.
Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem a v duchu si udělal poznámku, abych, až půjdu zítra odprovodit Samanthu do práce, si prohlédl okolí.
Už jsem se ani nijak nepozastavil nad tím, že to beru naprosto automaticky, že zítra ještě budeme spolu, a že ho odvedu do práce.
Když mě pak zastavil a podíval se na mě tím svým kukučem, byl jsem v háji.
Přitáhl jsem si ho za pas k sobě a sklonil se k hlubokému polibku.
„Ochráním tě," zamumlal jsem do jeho rtů, aniž bych nad tím nějak přemýšlel.
Vážně bych se měl rychle vzpamatovat.
„A jestli chceš v azyláku skončit, tak ti pomůžu něco najít. Můžeš u mě zůstat, jak dlouho budeš chtít. Pokud teda chceš. Jak už jsem ti jednou řekl, jsi zvláštní kluk, Samantho. A i když nejsem společenský typ, i když se rád schovávám ve stínech, s tebou mám pocit… Prostě se mi ty dny strávené s tebou moc líbí. A rád bych v tom pokračoval. A nejde jen o to, že bych ti chtěl pomoct s tím si vzpomenout. To samozřejmě chci, ale chci být s tebou i tak…"
Kdybych mohl, protočím očima nad tím, jak mě samotnému, to stupidně znělo.
To je mi, zatraceně, patnáct?!
Raději jsem Samanthu zase políbil, a pak ho chytl za ruku a potáhl ke stánku se zmrzlinou.
Dostal tu největší a snad i nejlepší, jakou mohli mít, na chvilku jsme si sedli do parku na lavičku, než jsme ji snědli, i když já měl teda mnohem menší porci, ale chtěl jsem si dát se Samanthou, a pak se už pomalu vydali zpátky domů.
Samantha
Byl jsem rád, že mě Ragnar neodsoudil za to, že chci skončit s prací v azylovém domě.
A, i když bych chtěl lidem pomáhat, přesto jsem opravdu cítil, že tohle vážně není ono. Že by ta pomoc měla být jiná. Ale zatím jsem, bohužel, nepřišel na to, jaká…
Když jsme seděli v parku a lízali jsme zmrzlinu, pohodlně jsem se opřel a spokojeně se rozhlížel kolem sebe. Pozoroval jsem lidi, ptáky, projíždějící auta na nedaleké silnici…
A nějak jsem v tuhle chvíli zapomněl i na ty muže, o kterých jsem Ragnarovi říkal. Jako bych tu zodpovědnost zjistit o nich něco víc nechal na něm… Vážně jsem se u něho cítil bezpečně.
„Dokončím tenhle měsíc, což je vlastně za pár dní, a skončím tam. Hned zítra na to šéfa upozorním, a předám mu výpověď. Je spousta dalších lidí, kteří tuhle práci zvládnou, a vzhledem k tomu, že je to dobročinná organizace placená městem, uvolním svůj příjem pro dalšího, kterého to bude naplňovat víc než mě. Jo, udělám to,“ spokojeně jsem se rozhlédl po domě, když jsme konečně došli k Ragnarovi.
„Půjdu se osprchovat, a jestli se ti bude chtít… Víš… mám radost, že jsem se konečně rozhodl, jsem šťastný a nejspíš… no… jsem m… moc spokojený, tak mám chuť se s tebou milovat…“ stoupl jsem si na špičky a políbil ho.
„Můžeš mě zase zkoumat… Takže ze sebe půjdu smýt ten pot a špínu, a pak na to můžeme jít, co říkáš?“ stáhl jsem ruku dolů a pohladil ho po rozkroku, aniž bych si uvědomoval, že možná zacházím až moc daleko.
„Budu na tebe čekat…“ ještě jsem ho lehce kousnul do brady, a pak už jsem odběhl do koupelny.
Ragnar
Myslel jsem na to, co říkal Samantha. Že ho práce nenaplňuje. Věděl jsem, jak moc rád by chtěl pomáhat lidem. V podstatě, když bych to řekl laicky, byl přesný opak mě. To už jsem poznal z jeho podstaty. A taky z toho, že se mi ani po dalších dvou pokusech, během těch čtrnáctí dní, co nechodil do práce, nepodařilo aktivovat jeho obranou bariéru.
Jako by mě prostě jeho tělo, nebo spíš jeho duch a podstata, odmítaly už jen z principu toho, kdo jsem. Prostě jako noc a den.
Možná i proto mě Samantha tak přitahoval? A že už jsem to nedokázal popřít?
Tohle už nebyla jen zvědavost nebo momentální rozptýlení. Tohle už začínala být přitažlivost.
„Jak říkám, pokud se rozhodneš, pomůžu ti najít něco jiného. Cítím, že chceš dokázat něco většího. Máš to v sobě. Jenže, zatím se pořád hledáš. Hledáš to, co jsi ztratil," zabručel jsem, když jsme vešli do domu.
Chtěl jsem jít dělat něco na tu večeři, ale Samantha je prostě samé překvapení.
Myslím, že jsem na okamžik zíral i s otevřenou pusou, a to už se mi nestalo…
No, hodně dlouho.
Neměl bych. Měl bych se ovládnout. Ale nedokázal jsem to.
A za chvilku už jsem vcházel do ložnice a koupelny, kde jsem, s pohledem upřeným na Samanthu, ze sebe svlékal oblečení.
Když jsem za ním vstoupil do sprchy, nechal jsem pootevřené dvířka, a lehce ochladil vzduch kolem nás.
Samantha žhnul nejen díky sobě samému, ale i horké vodě, zatímco já jsem mírně chladil.
„Taky mám chuť se s tebou milovat… a zkoumat tvé krásné a horké tělo…" zachraptěl jsem a přejel dlaněmi po jeho hrudi, a pak sjel níž na stehna a klín, který jsem jemně pohladil.
„Moc tě chci… Samantho…" zachraptěl jsem, a vzápětí už mě měl plnou pusu, jak jsem se skoro přestal ovládat.
Chtěl jsem ho. Opravdu, že chtěl.
Líbal jsem Samanthu, dokud mi nedošel dech, a pak se pomalu sunul dolů, abych zlíbal celé jeho tělo, včetně penisu, který už nádherně naběhl.
Zároveň s tím jsem samozřejmě nezapomněl ani polaskat jeho krásnou dírku, která mě tak strašně lákala.
„V posteli… v posteli to bude lepší… nechci ti… ublížit…" zachrčel jsem po dalším z mnoha polibků, zatímco jsem v jeho dírce rejdil už dvěma prsty, než jsem si ho vyhoupl na klín a za neustálého líbání a okusování vyšel ze sprchy a zamířil do ložnice.
Samantha
Ani jsem se pořádně nestihl osprchovat. Jen jsem se nahřál, namydlil, a vzápětí jsem měl co dělat, abych ustál Ragnarův útok.
Vážně jsem to chtěl, a teď, po tomhle, ještě dvakrát tolik…
Zatímco voda ze sprchy smývala mýdlo, pěna klouzala po mém těle dolů, vnímal jsem všechny ty Ragnarovy doteky a polibky. I v té teplé vodě jsem cítil to mírné ochlazování mého rozpáleného těla a mělo to na mě ještě větší účinek. Ještě silnější podněty, po kterých jsem se víc vzrušil.
„Postel… lepší… určitě…“ pevně jsem se ho chytil kolem krku, a když zvedl hlavu, vrhnul jsem se na jeho ústa.
Mírně jsem vyhekl, když jsem dolehl na postel. Přitáhl jsem si Ragnara na sebe a znovu ho políbil.
Byl jsem doslova hladový po jeho polibcích a dotecích. Chyběl mi. Přes ten den, kdy jsme se neviděli, mi opravdu chyběl, a já se toho, že je teď se mnou, nemohl stále nasytit.
„Proz…koumej mě… všude…“ promluvil jsem ochraptěle, když jsme se přestali líbat a já se natáhl na stolek pro gel.
„Chci tě v sobě… teď… hned… kašli na… zkoumání… chci… tě…“ vydechl jsem roztřeseně a potlačil ho, aby se trochu nadzvedl.
Sám jsem roztáhl nohy a podsadil pánev, aby se lépe dostal k mé dírce, a v rukách jsem protáhl můj i jeho penis, které se svou tvrdostí mohly soupeřit, a já bych netušil, kdo by byl vítěz.
Ale nejspíš Ragnar. Jeho pevnost, jeho velikost… to bylo něco, co jsem chtěl mít v sobě, a už jen při té představě jsem se stáhl ve slastné křeči a málem se udělal…
Ragnar
Zatraceně! Proč musel být tak sexy?
Jeho oči, jeho výraz, chvění jeho těla, jeho hlas...
Proč musel být tak nevinný, a přitom tak žhavý?
Proč měl na mě, zatraceně, takový vliv?
Nestíhal jsem skoro s dechem a musel jsem se opravdu hodně ovládat, abych po Samanthě hned neskočil, jak mě doslova rozpaloval, a to jsem se snažil chladit.
„Jsi tak… nemravný a sexy…" zachraptěl jsem a sklonil se, abych ho mohl políbit, než jsem se přesunul na jeho krk a bradavky, které jsem okousal, dokud nebyly krásně tvrdé a rudé.
Pomalu jsem se posunul dolů, Samanthovy ruce odsunul stranou, a bez nějakého varování, pohltil jeho penis do úst.
Rukou jsem nahmatal gel, a tentokrát už rovnou dva prsty strčil do jeho dírky.
Pořádně jsem ho protáhl, když to tak chtěl, ale už jsem to nedokázal dál prodlužovat.
Ještě, než jsem ale Samanthu pustil, jsem ke svým dvěma prstům přidal další, zaútočil na jeho prostatu, a pak prsty vytáhl, stejně, jako jsem pustil jeho penis a narovnal se do kleku, abych je vyměnil za něco úplně jiného.
Pořádně jsem si Samanthu podchytil za boky, nohy mu srazil k sobě, vyhodil si je na rameno, a s upřeným pohledem do jeho očí, jsem do něj najel.
Ne, moc prudce, přesto dostatečně důrazně, abych se do něj schoval celý, podráždil tak jeho prostatu a otřel se o stěny, než jsem začal přirážet.
Samantha
Chtěl jsem v sobě jeho penis. Cítit každý kousek, jak se do mě probíjí a vyplňuje mě, protože tenhle pocit vážně stojí za to. Na moment jsem se zamračil, když to neudělal hned, jak jsem chtěl a chtěl jsem začít nadávat…
Ale vzápětí se mi dech zadrhl v hrdle a slova zůstala viset na rtech… Dostal jsem ze sebe jen něco mezi zachrčením a zasténáním… Bylo to tak… prostě… no… nejspíš se budu muset znovu učit mluvit.
A zvlášť po tom, když mi srazil nohy k sobě, uvěznil je na svém rameni a konečně splnil mou prosbu.
Vykřikl jsem a prohnul se, jak to byl silný pocitový nával, který mě doslova zkosil.
Několikrát jsem se trhaně nadechl, než jsem byl schopen chrčivě vyslovit Ragnarovo jméno.
A pak, co bylo… nejspíš si z toho budu pamatovat jen jediné. A to, jak moc dobře mi bylo.
S každým jeho pohybem, přírazem jsem se víc a víc dostával do stavu, kdy jsem nebyl sám sebou.
V jednu chvíli se mi snad i zatmělo před očima… A hlavně ve chvíli, kdy jsem cítil, že to na mě jde.
Už jsme se spolu milovali několikrát. Ale teď… Mohlo by to být ještě lepší? Nejspíš ne…
Jen silou vůle jsem se chopil svého problému, a už jen pár tahy se dostal na samý vrchol blaha.
Propínal jsem se proti Ragnarovi, na mé břicho dopadalo mé sperma a celé tělo se třáslo, když jím ve vlnách procházel ten slastný pocit…
„Mi…Rag… já… to… mi…“
Tak moc jsem mu to chtěl říct. Ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem ze sebe dostat souvislé slovo, nedokázal jsem mu to ani říct ze strachu, že by se mu to nelíbilo, a já nechtěl, aby mě hned vyhodil.
Chtěl jsem s ním být ještě aspoň nějakou chvíli…
Miluji ho… O tom už není pochyb.
Ragnar
Bylo to neuvěřitelné.
I přesto, že jsme se spolu milovali už tolikrát, vždycky mě dokázal něčím překvapit. Něčím, co mě donutilo s ním zůstávat dál, i přesto, že jsem ho měl už dávno vyhodit.
I když jsem chtěl Samanthě pomoct, nakonec jsem to nedokázal, protože jsem měl sám ze sebou, co dělat. Jen na malý okamžik jsem zůstal v Samanthě na chvilku hluboko uvnitř, abych jen dráždil jeho prostatu a on si to tak užil ještě víc.
Jeho sténání, propínání se proti mně i vůně, která dráždila můj nos, mě však dlouho v klidu udržet nedokázala. Do zbylých přírazů jsem dal úplně vše, a s polibkem, kterým jsem vzal Samanthě zbytek stenů z úst jsem začal plnit jeho zadeček.
Ani já se neubránil sténání, a dokonce jsem na moment i zavřel oči, jak silný pocit to byl.
Nejspíš bude mít Samantha mé nehty navždy vyražené ve své krásné kůži.
„Jsi naprosto neuvěřitelný… a moc ti to sluší… Samantho…" zachraptěl jsem do jeho rtů, když to nejsilnější už pominulo.
Jeho nohy, které jsem už sundal ze svého ramene, abych ho mohl líbat a víc do něj narážet, jsem si teď omotal kolem pasu a nalehl na něj.
Ani nevím, jak dlouho potom jsme se ještě mazlili a líbali, než jsem si Samanthu vzal znovu.
A možná, bych ani nepřestal, kdyby mu potom nezakručelo v břiše tak, až jsem se chtě nechtě musel začít smát.
Rychle jsme zaběhli do sprchy s příslibem, že se Samantha nemusí bát, protože jeho zadeček po večeři naplním znovu, a pak už jsme přešli do kuchyně.
Společně jsme uvařili jen lehký těstovinový salát s masem, aby nás nic netížilo v žaludku, na chvilku vyšli na zahradu vytrávit, kde jsem to nakonec ale stejně nevydržel a Samanthu si vzal už tam.
„Jsi jako droga," zachraptěl jsem mu do kůže na krku, který jsem okusoval, když jsme akorát vydýchávali náš tělocvik, a já se Samanthou v klíně skončil na zemi, protože ani jeden z nás se skoro neudržel na nohou, jak silné to opět bylo.
Samantha
Nevím proč, ale od chvíle, kdy jsem s Ragnarem, mám pocit, že mám pořád hlad.
Vždyť, sotva jsme skončili se sexem, už mi kručelo v břiše. Myslím, že jsem se i zastyděl, ale nejspíš to nebylo poznat, protože jsem měl červené tváře od toho, co právě proběhlo.
Bylo to něco úžasného. Tak moc, že se mi ani z postele nechtělo. Stále jsem měl před očima Ragnarův výraz, když to na něj přišlo, stejně jako mi v uších zněly jeho spokojené vzdechy. I ten polibek na závěr byl sladší než ta zmrzlina, kterou jsme si dali venku.
A co teprve v koupelně, kde jsme nakonec skončili, místo toho, abychom se umyli a šli se najíst.
„Nejspíš… Nejspíš se příště vykašleme na koupelnu… půjdeme se najíst hned po sexu…“ pohladil jsem Ragnara po tváři, když jsem mu pak seděl na klíně.
„Ani netušíš, jak jsi nádherný, vážně moc...“ přejel jsem prsty po jeho dokonalé bradce, a pak jsem si začal hrát s jeho vlasy.
Ještě chvíli jsme se jen tak mazlili, ale s dalším zakručením v břiše, jsme se nakonec zvedli a šli se do kuchyně najíst.
Jednu věc jsme ale ani jeden neudělali. Od chvíle, kdy jsme poprvé vylezli z postele, jsme se neoblíkli.
Však taky proč. Cítit kůži na kůži je to nejlepší, i když se člověk chce třeba jen pomazlit anebo se líbat.
A tak, po tom, co všechno jsme za to odpoledne a večer stihli, nebylo divu, že se mi druhý den nechtělo vstávat.
Naštěstí jsem šel do práce až na večer, tak jsem se mohl dospat i s příjemným probuzením.
Přesto všechno jsem se do práce ploužil. Znovu jsem přemluvil Ragnara, abychom šli pěšky, abych byl s ním co nejdéle.
„Dám hned šéfovi vědět, že končím. A hned jak mi skončí směna, dám ti vědět, ano? No, co kdybychom… jestli by ti to nevadilo… dokážeš létat i v noci?“
Ragnar
Po zbytek dne to vypadalo, že snad ani neskončíme. Jako bysme snad chtěli dohnat nějaký ztracený čas, nebo co. Jako bysme se chtěli nabažit sebe navzájem do zásoby.
Opravdu byl jako droga. A já mu nedokázal odolat.
Další den, než šel Samantha do práce, jsme si užívali už v pohodovějším duchu.
Něco málo jsem Samanthě zase vysvětlil, něco ho naučil, uvařili jsme spolu, pomilovali se, jen tak poseděli, a než jsem se nadál byl večer a Samantha musel do práce.
Proč mi tak najednou vadilo, že musí odejít? Proč mnou přeletěl ten špatný pocit?
„Promiň," zavrtěl jsem hlavou, když jsem si uvědomil, že na mě Samantha mluvil. „Jen jsem se zamyslel nad tím, že se mi tě vůbec nikam nechce pouštět. A klidně se můžeme večer, až skončíš, proletět. Budu rád, když zase provětrám křídla. A v noci se mi létá nejlépe."
Objal jsem Samanthu kolem pasu a políbil ho.
Do práce jsem ho zase samozřejmě doprovodil a vzdal už přemýšlení nad tím, proč tomu tak je.
Asi to prostě nechám být. Asi je možná čas nechat minulost minulostí.
Asi je možná čas, nechat ho odejít.
Jenže…
Pořád tu bylo to "jenže". Co když je Samantha jen momentálně poblázněný? Co když za týden prostě odejde do práce a už ho neuvidím? Má smysl se teď unáhlovat a zavírat před minulostí dveře? A je ode mě fér nad tím jen přemýšlet? Přemýšlet nad tím, že si nechám zadní vrátka?
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou, když jsem byl zase zpátky doma, potom, co jsem se se Samanthou důvěrně rozloučil, kladl mu na srdce, ať je opatrný, a kdyby něco, ať mě okamžitě zavolá.
Opravdu mě změnil.
Ale ani nevím, jestli mi to vadilo.
Nebo jsem si možná jen něco namlouval. Že bych mohl pro jednou žít zase normálně.
Přešel jsem do pracovny a rovnou zamířil k němu.
Samantha
Byl jsem rád, že Ragnar souhlasil. Potěšilo mě to, vážně… Hned jsem měl lepší náladu. Spíš ona dobrá byla, ale teď jsem měl pocit, jako bych se vznášel na obláčku.
Když jsme se rozloučili, šel jsem dovnitř, ale mezi dveřmi jsem se ještě otočil a Ragnarovi zamával.
Vážně… Vážně jsem se… zamiloval…
Víš, Jia-Li, je škoda, že tu nejsi. Ale přijdu za tebou a všechno ti povykládám. Určitě by sis Ragnara zamilovala. I přes svou temnost, je to ten nejlepší muž, kterého jsem mohl potkat.
Trošku mi tu náladu srazil šéf v momentě, kdy jsem mu řekl, že končím.
„Ale do konce měsíce tu budu, abyste měli čas místo mě si někoho najít,“ ujistil jsem ho, když nakonec rezignovaně souhlasil s mým odchodem.
Zkoušel mě přemluvit, ale já už jsem byl rozhodnutý.
„No, co mám s tebou dělat,“ nakonec si povzdechl. „Ale potřeboval bych, abys šel do výměníku zkontrolovat rozvody a ventily, jestli je všechno v pohodě. Pokud bude někde něco prokapávat, zapiš to, a hned to opravíme. Přijde za dva dny revize, tak abychom nemuseli platit za drobné opravy, které zvládneme sami. Já ti připravím výpověď a na konci směny mi ji podepíšeš.“
Nakonec jsem ještě předtím šel do kuchyně a výdejny jídla, pomohl jsem děvčatům s výdejem večeře a úklidem. Na moment jsem se zarazil, když jsem tam viděl znovu toho muže, který si den předtím přepočítával na lavičce drobné. Znovu se ozval ten pocit, že je něco špatně, ale nedokázal jsem to určit.
Zeptal jsem se ostatních, co je zač, jestli je v pohodě, ale nikdo na něho neřekl nic špatného, Prý je tichý, jen se tu zajde najíst, osprchovat, a dokonce včera po večeři přihodil do společné dobrovolné kasičky pár drobných, aby prý neměl špatný pocit, že má všechno zadarmo.
Nakonec jsem to hodil za hlavu, když ten muž, aniž by se na mě jedinkrát podíval, nebo se mi přimluvil, se sebral a odešel ven. Nejspíš to je jen nešťastný člověk…
Když byl hotový úklid kuchyně, zkontroloval jsem ještě místnost noclehárny, společné sprchy a toalety, a když bylo všechno v pořádku, vzal jsem nářadí, blok a tužku a zamířil jsem do suterénu, kde byl výměník, abych zkontroloval rozvody, jak to šéf chtěl.
Ragnar
Chvíli jsem se díval do rakve a přemítal nad tím, jestli opravdu dělám správně.
Jenže, čím víc jsem se na něj díval, tím míň se ve mě ozývalo svědomí.
Teda, ne že bych nějaké měl, ale prostě slib jsem dal, a nikdy jsem ho neporušil.
A navíc…
On byl moje první láska. Ten, díky kterému jsem teď to, co jsem.
A kvůli mně skončil takhle. Dlužil jsem mu to. I když on sám si o to neřekl, dlužil jsem mu to.
„Omlouvám se," zašeptal jsem po chvíli. „Vím, že je to zvláštní, že zrovna já se omlouvám, ale za posledních několik dní jsem to udělal několikrát. Kvůli někomu, kdo…"
Povzdechl jsem si a najednou netušil, jak pokračovat.
Co pro mě Samantha vůbec znamená? Je to pořád jen o té touze, nebo je v tom něco víc?
Mohl bych to nazvat přátelstvím?
„Kvůli někomu, kdo je můj přítel," dořekl jsem nakonec. „Vím, je zvláštní, že zrovna já někoho nazývám přítelem. Neměl jsem to v plánu, to mi věř. Ale… Vím, že by se ti Samantha zalíbil, kdybys ho poznal. I když jsem ho původně chtěl jenom zkoumat, i když jsem chtěl původně jen zjistit, co je zač, protože mě zajímal jen z vědeckého pohledu, po nějaké době jsem ho prostě tak nějak přijal. Popravdě, nevím, co dělat. Nevím, jak reagovat. Možná je jen pobláznění, co cítím? Možná je to jen proto, že Samantha je jiný, než ostatní? Že je něco, co jsem ještě nepoznal? Nejspíš jsem pořádný hlupák, viď?"
Na chvilku jsem se zase odmlčel a natáhl ruku, abych Michaela pohladil po tváři.
Kvůli němu jsem skončil v Zionu. Kvůli tomu, že jsem hledal odpovědi. Kvůli němu jsem nakonec ze Zionu utekl, abych našel odpovědi. A co dělám teď?
Sotva si na něj vzpomenu.
Jenže, ať už jsem se snažil sebevíc, pokaždé mi do hlavy naskočil Samantha.
Nakonec, aniž bych na něco přišel nebo si nějak odpověděl, jsem se zase zvedl a zatáhl za sebou závěs. Usadil jsem se za pracovní stůl a rozhodl se si oprášit nějaké staré vědomosti, abych nějak aspoň zaměstnal mysl.
Samantha
Tahle práce v suterénu byla vždy na delší dobu. Do konce směny jsem měl ještě nějaké čtyři hodiny, a tímhle se zabavím minimálně na dvě hodiny. Byl to rozlehlý, a hlavně starý dům.
Projít to z jedné strany na druhou a všechny místnosti trvá asi dvacet minut. Teď k tomu musím ještě prohlédnout všechny trubky, rozvody, uzly, spoje, ventily. Takže jo, dvě hodiny klidu a ticha…
Zapnul jsem vysílačku, nahlásil šéfovi, že začínám s prohlídkou, a slíbil mu, že se mrknu ještě, jestli se nám tam třeba neschovává nějaký nezvaný návštěvník, ať už lidský či zvířecí.
Zapnul jsem si montérský pás s nejnutnějším nářadím, baterkou a pouzdrem na vysílačku, a začal jsem s prohlídkou. A abych udělal šéfovi radost, když už končím, tak jsem si řekl, že mu hned zaznačím cokoliv, co by potřebovalo opravy, včetně nesvítících žárovek. Jo, některé opravdu potřebovaly vyměnit. Buď dosluhovaly a jejich světlo bylo mdlé, nebo blikaly, a některé nesvítily vůbec.
Byl jsem asi v první třetině a chtěl skrz dlouhou chodbu projít do další místnosti, když jsem zaslechl šramot. Vyběhl jsem na chodbu a hned se rozhlédl…
Ten velký stín jsem zahlédl na poslední chvíli a vzápětí mi zmizel ve dveřích, které vedly ještě o patro níže, kde byla kotelna.
Nahlásil jsem do vysílačky, že jdu do kotelny prověřit nějaký pohyb, a vyrazil jsem…
Ragnar
Zaměstnat mysl se mi moc nepodařilo.
Sice jsem chvilku pracoval, dokonce jsem narazil i na něco zajímavého, ale po chvilce mě to přestalo bavit. A to se mi už hodně dlouho nestalo.
Netušil jsem, co se to se mnou děje. Za několik desítek let, možná za stovku let, jsem nepocítil to, co teď. I když… Vlastně jsem ani nevěděl, co cítím.
Frustraci? Strach? Nenávist k sobě samému?
Jako poslední žijící nekromant bych měl spíš ovládat svět nebo aspoň pouštět hrůzu, a ne se starat o jednoho mladého kluka, který mi zamotal hlavu.
Jenže nedokázal jsem si prostě poručit.
Nakonec jsem vyšel z pracovny, zjistil, že uběhla pouhá hodina od chvíle, kdy jsem zalezl do pracovny, a povzdechl si.
Prošel jsem domem, vyšel na zahradu a sedl si na terasu, aby mi aspoň chladný večerní vánek vyhnal všechny myšlenky z hlavy.
Jenže ze sezení na terase nakonec byla procházka, pak let po obloze, pak návštěva hřbitova, dokonce jsem v jednu chvíli měl tendenci i zamířit k Samanthově práci, i kdybych ho měl jen zdálky vidět, ale nakonec jsem skončil zase doma na zahradě.
Ještě by si myslel, že jsem nějaká pubertální stíhačka, co ho kontroluje.
Navíc jsem nikdy neměl tendenci své partnery kontrolovat.
Oprava. Svého jediného partnera. Bokovky nepočítám.
A proč vlastně o Samanthě uvažuju jako o partnerovi?
Nakonec jsem zase skončil v pracovně, abych upustil trochu páry a zklidnil opět rozbouřené myšlenky.
Samantha
Když jsem rychlým krokem došel ke dveřím do kotelny, právě se zavíraly. Žduchnul jsem do nich a opatrně jsem nahlédl dovnitř. Schodiště dolů bylo ve tmě, stejně jako celý ten spodní prostor.
Už tohle mě zarazilo, protože tady u kotle vždycky svítí nouzové osvětlení nade dveřmi.
Zamračeně jsem hmátl po vypínači.
„Je tam někdo?“ zavolal jsem směrem dolů, a zasvítil tam baterkou, když se světlo nerozsvítilo.
„Haló! Je tam někdo?“ ozval jsem se znovu.
Nedočkal jsem se odpovědi, ale následný šramot mě donutil sejít dolů.
Pomalu jsem scházel schody, svítil si do každého koutu, na každý schod, a jakmile jsem byl na posledním, světelný kužel z mé baterky postupně prosvítil celou kotelnu.
Nebyla velká, ale ani malá. A kromě kotle tu bylo i jiné harampádí na spálení, pár kousků starého nábytku.
Lekl jsem se, když právě u jedné takové polorozpadlé skříně zavrzaly panty a dveře se pomalu otevřely.
„Kdo je tam?“ sešel jsem níž a udělal pár kroků blíž ke skříni.
Nebál jsem se, ale opatrností není nikdy nazbyt.
„Same…“ ozval se plačtivě tichý hlas. „To jsem já…“
Ukázala se malá ruka, když se dveře ještě víc otevřely.
„Johne! Co tu děláš?!“ vykřikl jsem a rozběhl se k němu. „Víš, že tady nemáš co dělat. Tady vůbec nemáte chodit. Kdyby tě tu někdo načapal, mohli by vás dokonce vystěhovat za porušení pravidel! Pojď, okamžitě půjdeme nahoru, ano?“
Uplakaný a umorousaný John konečně celý vylezl ze skříně, a horlivě přikyvoval.
„Kluci říkali, že… hráli jsme na schovku, a prý vyhraje ten, kdo se schová někde tady a najde se jako poslední,“ začal mi John vysvětlovat plačtivě. „Já… bál jsem se… nevěděl jsem… ztratil jsem se tu…“
„S kým jsi hrál na schovku?“
„S Bredem a Mortim…“ chytl se mě John pevně za ruku.
„Myslím, že si z tebe kluci vystřelili. Ti jsou nahoře, viděl jsem je i u večeře. A máš štěstí, že tvoje máma ještě nepřišla z práce, už by se po tobě sháněla a byl by tu poprask. Takhle to můžeme zatajit. Ale vážně nesmíš na mě prásknout, že jsem tě tu našel, jinak bych mohl mít problém, a ty bohužel taky, ano?“ mluvil jsem na něj, zatímco jsme pomalu šli k východu ze suterénu. „Takže jdeme nahoru, udělám ti čaj, ty se osprchuješ a převlečeš do pyžama, ať uděláš mámě radost, že jsi byl hodný a udělal všechno tak, jak jsi měl. A já si s klukama promluvím, protože tohle se nedělá. Je to tady opravdu nebezpečné, a vážně bys tu mohl zabloudit. Je to tu propojené i s dalšími domy, a kdo ví, na co nebo koho bys mohl narazit…“
„To máš pravdu,“ ozval se najednou hrubý chraplavý hlas, který tu v tom tichu zazněl jak výstřel z pistole. „Je tu spousta možností, jak se sem dostat. A jak odsud odejít. Nikam nepůjdeš, Samantho. Toho spratka tu nech a hezky půjdeš s námi…“
Já i John jsme se lekli a prudce se otočili. John se celý roztřásl, když uviděl ty muže, kteří jako by vypadli z nějakého béčkového akčního filmu.
Hlavou mi probleskly dvě myšlenky…
- Zavolat Ragnara
- Dostat Johna pryč