Ragnar
Celou dobu jsem přítomnost Samanthy vnímal víc než kdy před tím.
Jako by mě snad sám lákal, aniž by věděl jak. A aniž bych já věděl jak.
A ve chvíli, kdy jsme se ocitli v jedné z bočních uliček a on vyslovil svou žádost, byl jsem v háji.
Ten polibek, který jsem mu dal, sotva jsme se ocitli u mě v ložnici, ho nenechal na pochybách, že to myslím smrtelně vážně.
Jemně jsem mu vyprostil láhev z rukou, odložil ji na stolek a od Samanthy kousek odstoupil.
Pomalu jsem si ho celého prohlédl, a pak se natáhl, abych mu zase vyndal sponu z vlasů.
„Takhle je to lepší," zašeptal jsem a prsty protáhl jeho vlasy, než jsem ho začal pomalu svlékat, dokud se mi neukázal v celé své opravdové kráse.
Pořád jsem se ho ale jinak víc nedotkl, nepolíbil, jen jsem palcem zlehka podráždil bradavky nebo přejel po žaludu.
Celou dobu jsem se ale vpíjel do jeho pohledu a nedokázal odtrhnout pohled od jeho nádherných očí.
Asi fakt začínám stárnout, když mě bere už i tohle.
Sám jsem si pak svlékl košili a natáhl se do stolku pro gel.
„Zůstaň stát," zachraptěl jsem, letmo se rty dotkl těch jeho, přesunul se na krk, delší dobu jsem strávil u bradavek, než jsem polaskal jeho bříško, pupík a dostal se až k jeho penisu.
S pohledem upřeným do jeho očí jsem po něm pomalu začal přejíždět jazykem, stáhl jsem předkožku, podráždil jeho žalud, nasál jeho kuličky, než jsem ho celý pohltil do úst a hned nasadil ostré tempo.
Ale tak rychle, jako jsem začal, jsem i skončil.
„Takhle se opři," zvedl jsem jednu Samanthovu nohu a chodidlem ji položil na postel.
Musel se o mě zapřít kvůli stabilitě, ale to mi vůbec nevadilo.
Naopak. Měl jsem krásný přístup k jeho dírce a mohl jsem si tak začít pohrávat nejen s ní, ale i s jeho penisem.
Ve chvíli, kdy jsem do Samanthy zastrčil i druhý nagelovaný prst jsem vstal, volnou ruku přesunul na jeho zadeček, abych i tou začal dráždit jeho dírku, víc si Samanthu na sebe natiskl, a pak ho vášnivě políbil.
„Už se nemůžu dočkat, až se schovám dovnitř. Chceš to, Samantho? Líbí se ti to? Chceš víc?" okusoval jsem Samanthovo ouško a sváděl ho svými slovy.
Samantha
Ragnar nejspíš moje slova stihl zaslechnout, protože se hned vrhnul na má ústa, jen co jsme se ocitli u něj v domě. A já, aniž bych nad tím přemýšlel, jsem nás dokonce přenesl rovnou do ložnice.
Nestihl jsem se vážně ani nadechnout, a už jsem se s ním líbal, měl jsem rozpuštěné vlasy, které mě po chvíli zalechtaly na obnaženém těle.
Svléknul mě snad kouzlem, protože jsem to ani nějak nestihl vnímat, jak jsem byl z něho celý pryč.
Bylo to zvláštně vzrušivé, když jsem tu tak stál celý nahý a on si mě nepokrytě prohlížel.
I můj penis dával najevo, jak je to příjemné.
Každý jeho letmý dotek vysílal do mého těla ty správné impulsy. A co teprve, když jsem udělal, co chtěl, a vzápětí jsem měl jeho prsty…
„Ach, Bože!“ vykřikl jsem a snažil se ten zvláštní pocit rozdýchat.
Pokud bych nebyl vzrušený, tak po tomhle by mi nejspíš okamžitě stál.
Celý jsem se začal chvět, prsty jsem zatnul do Ragnarových ramenou, a ani mi nepřišlo divné, že mám jeho prsty ve svém zadku.
Nejspíš jsem ve skrytu duše zvrhlý, když se mi to tak líbí. A co teprve, když s nimi zahýbal…
„Ragnare!“ vykřikl jsem znovu a zalapal po dechu, když se mi vevnitř otřel o jedno místo a já málem vypustil duši.
„Chci to… tebe… penis… tvůj… v sobě… chci to!“ ochraptěle, a hlavně zmateně jsem zablekotal, jak jsem nebyl schopen žádné normální myšlenky.
Ragnar
Nejspíš v té medovině opravdu něco bylo, nebo mě Samantha očaroval.
Po jeho slovech jsem totiž zapomněl na všechno a všechny, kromě něj samotného.
Nejspíš, i kdyby dovnitř vtrhli lovci, ani si jich nevšimnu.
Ještě jednou jsem Samanthu políbil, a pak už z něj opatrně vyndal prsty a ty vyměnil za jazyk, když jsem zase skončil na kolenou.
Nemohl jsem to ale dál prodlužovat.
Jednak kvůli Samanthě, a taky kvůli sobě, protože kalhoty mě už docela bolestivě tlačily.
Potlačil jsem ho na postel a naznačil, ať si lehne na záda.
Mezitím jsem si svlékl i zbytek oblečení, a pak už zaklekl mezi jeho nohy, které jsem doširoka roztáhl a pokrčil v kolenou, takže na mě krásně špulil svůj zadeček, a já neodolal, a znovu se sklonil a polaskal jazykem.
„Podrž si nohy," zachraptěl jsem, když jsem se znovu vytáhl nad Samanthu, podráždil i jeho bradavky, a pak se vpil do jeho rtů, zatímco jsem si na penis nanášel gel, abych Samanthě způsobil co nejméně bolesti.
„Ze začátku to možná bude trochu bolet, ale zkus se uvolnit. A mysli jen na to příjemné," zašeptal jsem, narovnal se a svůj žalud nastavil proti jeho dírce.
Ještě jednou jsem se podíval do jeho očí a čekal sebemenší zaváhání, po kterém bych okamžitě přestal. Ale nic takového jsem neviděl, proto jsem opatrně zatlačil a na moment musel zavřít oči, když mě jen tenhle malý průnik málem poslal do mdlob, jak úžasné to bylo.
Nemohl jsem ale myslet jen na sebe. Kdykoliv jsem pocítil, že se Samantha trochu stáhnul, přestal jsem. Líbal ho jsem ho, nebo opatrně vyjel, a pak zase znovu najel pomalu dovnitř, dokud jsem se nedostal dovnitř úplně celý a Samantha se zcela neuvolnil.
„Už to… nedokážu vydržet… jsi tak krásný… tak těsný…" zachrčel jsem, zapřel se pořádně nohama o postel, sevřel Samanthovy stehna, a pak už jsem začal přirážet.
Napřed pomalu, ale moc dlouho jsem to nevydržel. A tak jsem za chvilku nasadil ostré tempo, během kterého jsem okusoval Samanthy bradavky nebo jeho krk, či rukou dráždil jeho penis.
Samantha
Může to být ještě lepší? Nejspíš ne…
I když jsem se po Ragnarových slovech zpočátku obával bolesti, nakonec to nebylo tak strašné.
V první chvíli jsem ho chtěl ze sebe vypudit. Viděl jsem už, jak je velký, ale teď, když se doslova nacpal do mě, mi přišel mega velký a měl jsem pocit, že se dovnitř nemůže vlézt.
Ale po Ragnarově dokonalé péči to šlo…
Poctivě jsem si držel nohy, jak chtěl, i když jsem s tím měl co dělat, jak jsem byl z toho všeho mimo.
Vnímal jsem každý kousek penisu, který se do mě dostal, rozpaloval mě každým svým pohybem, a ten pocit, když takhle do mě najížděl a dráždil tak mou dírku, byl prostě nepopsatelný…
Sem tam se mi podařilo i víc se zadívat na Ragnara. A po posledním pohledu na něj, jsem se málem udělal.
Byl tak nádherný… tak krásný… a to jen podtrhovalo všechno, co jsem teď cítil, co jsem teď vnímal.
S dechem už jsem skoro nestíhal, nohy jsem už nedokázal držet. Pustil jsem je a chytil Ragnara kolem krku. Paty jsem zabořil do matrace a ve chvíli, kdy jsem se s ním začal líbat jsem mu začal svými pohyby vycházet vstříc…
Ale ne nadlouho…
Najednou mi došel dech, srdce snad přestalo tlouci, udělaly se mi mžitky před očima a na vteřinu jsem se stáhl ve slastné křeči…
„Rag… Rag… Magn… Rag…Ele…“ zachrčel jsem ve snaze si vzpomenout na jeho jméno.
Ale měl jsem v hlavě úplně vymeteno. Měl jsem v ní teď jen ten nejlepší pocit, jaký jsem kdy mohl zažít…
Tělo se po chvilce uvolnilo z křeče a já s hlasitými vzdechy a steny dával najevo, jak moc dobře mi je.
Ragnar
I když jsem měl sám ze sebou co dělat, snažil jsem se, aby to bylo co nepříjemnější i pro Samanthu.
I když jsem třeba po sexu od svých milenců jen tak bezeslova odcházel, vždycky jsem se snažil každého uspokojit, aby z toho měl přinejmenším stejně dobrý pocit, jako já.
A u Samanthy to platilo dvojnásob.
Sledovat ho, vnímat, jak to prožívá, to bylo to, co mě posouvalo dopředu, stejně jako jeho doposud nedotknutý zadeček.
A já byl jen rád, že jsem to zrovna já, kdo mám možnost mu tohle dopřát.
Byl opravdu nádherný, a to neříkám jen tak někomu na potkání.
A co teprve, když si mě stáhl dolů na sebe, sám se proti mně propnul a začal mě líbat.
Vypustil jsem pár polohlasných nadávek a jakoby v odpověď na to, se Samantha udělal.
Jestli jsem si do téhle doby myslel, že je krásný, tak teď jsem neměl slov.
Na moment se mi zazdálo, že cítím podobnou auru jako třeba z Bellony.
Potomek Bohů…
Ale jak rychle ta myšlenka přišla, tak rychle odešla, protože jsem sám byl na hranici a v momentě, kdy se Samantha rozechvěl, kdy se jeho dírka ještě víc stáhla, když jsem uslyšel jeho vzdychání, jsem se do toho sám musel opřít, abych došel taky ke kýženému konci.
A ten na sebe nenechal dlouho čekat.
Zaryl jsem nehty do Samanthových boků, vypustil několik polohlasných nadávek a hlasitého zavzdychání, a pak už s přivřenýma očima plnil jeho krásný zadeček svou nadílkou.
„Jsi neuvěřitelný..." zachrčel jsem, když jsem Samanthu doslova slisoval pod sebou, jak jsem se na něj svalil a vrazil mu svůj jazyk do pusy.
Samantha
Byla to prostě nádhera. Nevzpomínám si, že bych kdy něco tak krásného prožil. Vlastně, já si nevzpomínám na víc věcí…
Ale tohle… Moje nová vzpomínka, kterou si chci rozhodně uchovat.
Vlhko na mém břiše dokazovalo, že se to opravdu stalo. Jeho penis v mém zadečku, kdy se stále pohyboval, ve mně ještě chvíli roznášel ty skvělé pocity. Dokázal jsem po chvíli otevřít oči a zadívat se na Ragnara právě ve chvíli, kdy on docházel ke svému vrcholu.
Měl přivřené oči, přesto jsem viděl jejich nádhernou barvu, ten stříbrný lesk, který jsem u něj už jednou na okamžik zahlédl.
Je nádherný… je tak nádherný, že bych se na něho vydržel dívat věky. Vydržel bych se na něho dívat po všechny své životy, i v tom posledním…
Zatnul jsem nehty pod tíhou té náhlé myšlenky, a ve chvíli, kdy na mě se svými slovy Ragnar dolehl, jsem ucítil, jak teplota mého těla nebezpečně začíná stoupat.
Snažil jsem se zhluboka dýchat, pustil jsem ho a zvedl ruce do výšky a pohledem na ně se snažil uhasit ty malé plamínky, které se objevily na mých dlaních a konečcích prstů.
Povedlo se… na poslední chvíli se to povedlo, ale rozhodně mě to vyvedlo z míry.
Nebál jsem se toho ohně, ale…
Netušil jsem, co to znamená.
Zaplašil jsem všechny ty myšlenky, které by mohly zkazit tenhle úžasný moment s Ragnarem. Znovu jsem ho objal a nabídl mu ústa k polibku.
„Je to… bylo to… úžasné…“ řekl jsem tiše, když jsme se konečně přestali líbat a já už jen protahoval jeho dlouhé vlasy mezi svými prsty.
Opravdu nádherné… tak moc, že jsem se na chvíli přestal ovládat…
Ale v čem jsem se přestal ovládat? Co to mělo znamenat?
Už zase ty myšlenky, ty otázky…
Ragnar
Usmál jsem se po Samanthových slovech a pohladilo to mé ego.
Jo, už jsem přece jen stařík, a když to řekne takový mladík, má to nějakou váhu.
„Jsem rád, že se ti to líbilo," usmál jsem se a přivřel oči, když si začal hrát s mými vlasy.
Na moment se mi zazdálo, jako by se něco změnilo, ale odešlo to tak rychle, že jsem to nechal být. Nejspíš, jak je to pro nás oba nové, pro Samanthu teda celkově, pro mě to, že s někým udržuju jakýsi vztah a tímhle jsme to zase posunuli o kousek dál, jsem byl trochu rozhozený.
Znovu jsem Samanthu políbil, a pak už z něj opatrně vyjel, lehl si na záda a stáhl si ho na sebe.
Takhle to přece jen bylo pohodlnější, abych ho zbytečně netížil svou vahou.
Tentokrát jsem já mezi prsty protahoval jeho vlasy, občas ho pohladil po tváři, stehnech nebo hrudi, občas si ho stáhl pro polibek, a i když jsme toho moc nenamluvili, rozuměli jsme si snad i beze slov.
Netrvalo proto dlouho a znovu jsem se tlačil do Samanthova zadečku a tentokrát mu ukázal, jak se pořádně jezdí na koníčkovi.
Tu noc jsem si ho vzal ještě dvakrát. A pokaždé v jiné poloze, aby poznal, že pokaždé to může být jiné.
Po dlouhé době jsem usínal velmi spokojený a uspokojený, a doufal, že to má Samantha stejně.
I přesto, že se mi dobře spalo, ráno jsem byl vzhůru jako první.
Chvilku jsem jen tak hleděl na Samanthu, přemýšlel nad tím, jak se zrovna tenhle kluk ocitl u mě, a jestli bych to měl nechat takhle pokračovat, než jsem vstal, tak abych ho nevzbudil, zašel se rychle opláchnout, a pak sešel do kuchyně udělat snídani.
Napřed jsem chtěl udělat něco malého, ale potom jsem si vzpomněl na Samanthy apetit, a tak jsem raději zadělal na dvojitou dávku máslových croissantů, které jsem chtěl naplnit jahodami.
Samantha
První věc, která mě napadla, když jsem ráno otevřel oči, byla, že tohle, co se stalo v noci, bych chtěl znovu zopakovat. Nechápal jsem, proč jsem něco takového nezkusil už dávno.
Možná proto, co říkala Jia-Li? Že k tomuhle dojde, až najdu toho pravého?
A je Ragnar ten pravý?
Moc toho o něm nevím, jen kusé informace, ale vyzvídat jsem nechtěl, a navíc… tak nějak jsem mu věřil, i když to byl nekromant. A taky, za ty dny, co jsme spolu, neudělal nic, co by se mi nelíbilo.
Spíš se mi snažil pomoct. A já začínal zjišťovat, že mi je v jeho společnosti moc dobře.
Pohladil jsem jeho polovinu postele. Byla už vychladlá, ale jeho vůně se tu stále držela. Na moment jsem zabořil obličej do jeho polštáře, jako bych si tu vůni chtěl nabrat do zásoby.
Ale nakonec jsem byl donucen vstát a navštívit toaletu. A když už jsem tam byl, vlezl jsem rovnou do sprchy.
Když jsem se pořádně umyl, pustil jsem na sebe chladnější vodu a jen tak tam stál.
Vzpomněl jsem si na ten zvláštní pocit z večera. Zvedl jsem ruce a zadíval se na ně. Otáčel jsem je, díval se na ně ze všech stran, a v duchu si představoval ty plamínky, které se včera objevily.
Ale jako by to byla jen vzpomínka na něco, co se nestalo. Žádný oheň se neobjevil. Ani malinký plamínek.
S povzdechem, jako bych tušil, že to něco hodně důležitého, jsem nakonec zastavil vodu a vyšel ze sprchy ven. Rychle jsem se utřel, pročesal si vlasy, a pak už se vrátil do ložnice, kde jsem na sebe hodil tepláky a volné triko. Zadíval jsem se na stolek, na kterém ležela spona, kterou mi Ragnar koupil.
Vzal jsem ji do ruky a konečky prstů pohladil toho umně vyvedeného stříbrného fénixe.
Byl opravdu krásný… A já měl pocit, jako bych hladil něco… něco… nějakou část mně…
Šokovaně jsem odložil sponu, když jsem si to uvědomil, a raději už zamířil do kuchyně, odkud jsem slyšel Ragnara.
Přišel jsem akorát ve chvíli, kdy chystal na stůl, a když jsem viděl to lákavě vypadající jídlo, okamžitě jsem dostal takový hlad, až mi zakručelo v břiše.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem Ragnara. „A omlouvám se za můj žaludek, ale líbí se mu to, co je tady na stole, tak se prostě ozval…“
Přistoupil jsem k Ragnarovi, lehce ho políbil na rty, aniž bych si uvědomil, co dělám, a pak už jsem se posadil za stůl a čekal, až se usadí i on, abychom se mohli najíst.
Ragnar
Ani jsem už nepřemýšlel nad tím, proč tohle dělám.
Prostě jsem nachystal snídani a ve chvíli, kdy jsem dával croissanty a kafe na stůl, ozval se Samantha.
Ani nevím, co bylo první. Jestli on nebo jeho žaludek.
Musel jsem se na tím pousmát a byl trochu překvapený, když ke mně přistoupil, a tak nějak spontánně mě políbil, jako bychom byli…
Milenci?
Ta myšlenka mě na okamžik zarazila a byl jsem rád, že Samantha stojí zrovna zády ke mně.
Milenci…
Zavrtěl jsem hlavou, ušklíbl se, a pak už to raději vypustil z hlavy a sedl si za stůl.
„Doufám, že ti budou chutnat. A jinak dobré ráno. Mimochodem, včerejší výlet byl moc fajn. Jestli chceš, můžeme dneska studovat, odpočívat, nebo se zajít ještě někam podívat. I když já tě na tak úžasné místo nejspíš nevezmu," ušklíbl jsem se a vzápětí si uvědomil, že jsem opravdu mluvil, jako bychom byli milenci a žili spolu.
„Teda… samozřejmě, pokud tu budeš chtít zůstat a nemáš jiné plány," dodal jsem vzápětí a mírně stáhl obočí.
Opravdu nevím, co se mnou Samantha udělal.
Mimoděk jsem se podíval ke stropu směrem k ložnici, jako bych skrz zdi viděl až do mé pracovny.
Kdy naposledy jsem ho navštívil? Kdy naposledy jsem na něj myslel?
Od chvíle, co jsem se Samanthou, jako bych zapomněl na to, co je mou povinností.
Ne. Tohle všechno s tím nemá nic společného. Svůj slib dodržím.
Vrátil jsem se zase myšlenkami zpátky do přítomnosti a chtě, nechtě se musel zasmát, když jsem viděl, jak to do Samanthy padá, a pokud jsem chtěl něco mít pro sebe, raději jsem začal taky jíst.
Samantha
Ty croissanty byly výborné a mě probleskla hlavou myšlenka, jestli je dělal ručně nebo pomocí kouzel. A pokud pomocí kouzel, jestli u toho musí odříkávat recept. A jestli si ten recept musí pamatovat. A jestli ano, tak musí mít mozek génia, aby si všechno pamatoval.
„Budu rád za výlet, ale dneska bych raději zůstal doma. Jsem po včerejšku ještě nějaký utahaný,“ přiznal jsem, jak na tom jsem. „Teda ne kvůli sexu… Jako, i to jo, ale k tomu i ten výlet do La Paz, a předtím to léčení a tak… Ale můžeme toho času využít a rád bych, kdybys mě zase něco naučil, a můžeme pátrat po mé minulosti.“
Jo, řekl jsem to, ale jen proto, že mi o tom říkal Ragnar. Jinak jsem si vůbec nepamatoval, že jsem chtěl zjistit můj původ. Ale teď už to vím, a tak v tom budu pokračovat. Nějaký důvod to musí mít, proč si nic nepamatuji. A vlastně… Proč jsem najednou měl pocit, že Ramon ví něco víc? Můžou za to snad ty jeho bezděčné poznámky, které vždycky nakonec nějak zamluvil, aniž by mi to došlo?
„A jestli nebudeš proti, rád bych se ještě aspoň jednou mrknul do La Paz. Ale nemusí to být hned. Stačí za pár dní. Rád bych si promluvil s Ramonem. Mám pocit, že možná o mě něco bude vědět.“
No, uvažoval jsem nad více věcmi, ale v tuhle chvíli byl přednější můj hlad. A i když jsem toho nespořádal tolik, jako den předtím, přesto jsem snědl pořádnou porci. Ale to byla známka toho, že jsem se pomalu dostával do normálu.
A nakonec jsme opravdu zůstali doma. Chvíli jsme byli v knihovně, chvíli v kuchyni, kde jsem se pomocí kouzla snažil uvařit večeři. Ale musel jsem mít při ruce kuchařku, a nakonec to stejně musel zachraňovat Ragnar.
Pak jsme zase chvíli studovali knihy a materiály, které měl k dispozici a na večer, když vyšli hvězdy a měsíc, posadili jsme se venku, popíjeli jsme čaj a ujídali malé zákusky, které jsme udělali společně, dívali se do nebe, a nakonec, při Ragnarově vyprávění o hvězdách jsem usnul v křesle s nedojezeným zákuskem v ruce.
Ragnar
Celý ten den nakonec proběhl v poklidu. I když jsme nikde nebyli a zůstali doma, tak nějak jsme se pořád dokázali zabavit.
Něco málo jsem Samanthu naučil, ve volných chvílích opět přemýšlel nad tím, jestli dělám dobře, že si ho držím u sebe, přemýšlel nad tím, co by mohl být Samantha zač, nebo jsme si jen tak povídali.
Stejně jako večer, kdy jsme seděli venku a já už se těšil, až spolu zalehneme do postele.
Jenže to by Samantha nesměl vytuhnout v křesle.
Na druhou stranu…
Tak dobře, jsem se už dlouho nepobavil.
Ne, že bych se mu přímo smál, snažil jsem se být potichu, ale když tam tak seděl s roztaženýma nohama, rozpláclý jak žába, hlavou zakloněnou, pusou otevřenou a v ruce svíral ten zbytek zákusku, prostě se tomu nedalo odolat.
A to jsem si myslel, že mě něco takového rozesmát nemůže, že je to příliš dětinské.
No, už jsem neměl ani sílu se nad tím podivit, podebral Samanthu do náruče, kouzlem po nás uklidil, a pak přešel do ložnice.
Opláchl jsem mu aspoň obličej a ruce a po chvilce zaváhání z něj sundal veškeré oblečení a zastlal ho do postele. Váhal jsem jen pár vteřin s pohledem na mou pracovnu, než jsem se taky svlékl a ulehl k němu.
Bylo to vážně příjemné a nejspíš si na to i brzo zvyknu, pokud s tím rychle nepřestanu.
Jenže… Chci s tím přestat? Měl bych. To vím. Ale chci?
S těmi to myšlenkami jsem nakonec usnul.
Vzbudil jsem se jako první, ale krásný Samantha, jeho tělo vedle mého a včerejší deficit sexu si vybral svou daň. Za chvilku jsem tak okupoval Samanthův zadeček a ukazoval mu krásu ranního milování, které má své kouzlo okamžiku.
„Jestli chceš, zítra můžeme zajít na trh. Co říkáš?" přitáhl jsem si Samanthu pro polibek, když už se náš dech konečně vrátil do normálu, ale ještě jsme chvilku leželi přilepení na sobě a užívali si tepla toho druhého.
„A jinak dobré ráno," pousmál jsem se a políbil Samanthu zlehka na rty, které už měl opuchlé od předchozích polibků.
Samantha
Byl jsem lehce mimo, když jsem se probudil. Nejdříve mi nedocházelo, kde jsem, a pak mi nedocházelo, co se děje s mým tělem.
Ale mozek jsem zapnul velmi rychle, když jsem ucítil ten známý příjemný pocit, který proletěl mým tělem a vzápětí mi to došlo.
Jo, lepší probuzení jsem si nemohl přát. A bylo to stejně intenzivní, jako předtím. Možná i lepší…
„Dobré ráno,“ opětoval jsem pak později Ragnarovi polibek a snažil se chytit druhý dech.
„A ano, můžeme jít na ten trh, budu rád. A mám malou prosbu,“ přimhouřil jsem oči a mírně se pousmál. „Rád bych dneska uvařil já. Pomocí kouzel. Chci zkusit, jestli jsem si to zapamatoval. Takže snídani, oběd i večeři. Klidně udělám něco jednoduchého, pokud ti to nevadí, a můžeš to třeba i upravit, pokud to nebude ono. Ale prostě… no… chci to zkusit, víc tyhle menší kouzla procvičovat. Víc tím posílit své čarodějnické schopnosti.“
Jia-Li říkala, že mi těch pár kouzel pro život stačí, a neriskuji tím, že by na mě někdo přišel. Ale já začínal čím dál víc cítit, že chci víc. Že to, co umím je jen střípek a chtěl bych dát volnost tomu, co je ve mně. Možná proto jsem už několikrát říkal, že chci být volný?
A taky… Přízračnou mlhu jsem nikdy nezkoušel, a přesto jsem ji vyčaroval stejně jednoduše, jako když se člověk nadechne.
Když Ragnar souhlasil, spokojený jsem se vrhl na jeho ústa s děkovným polibkem, a nakonec skončil na zádech a místo snídaně jsem mu ukazoval kouzla svého těla…
Se snídaní mi stejně nakonec pomohl, protože jsme měli oba hlad a s mým kuchařským uměním bychom si snídani dali spíš na oběd.
Studium knih a spisů jsme přesunuli pro dnešek do kuchyně, protože mi to vaření zabralo dost času.
A sotva jsme doobědvali, už jsem začínal vařit večeři, abych to zvládl. Ragnar jen trpělivě svými kouzly uklízel po mně bordel, abychom se v kuchyni vůbec hnuli…
Ragnar
Připadal jsem si jako učitel, když se Samantha podle kouzel snažil vařit.
Poznatky jsem si nechával celou dobu pro sebe, jen ho pozoroval, pomohl mu, poupravil, pouklízel.
Až teprve, když jsme se po večeři opět přesunuli ven, tentokrát s koláčem, který Samantha udělal už téměř sám, bylo na čase říct mu své poznatky.
„Musím říct, že ti to docela šlo, i když si to možná nemyslíš. Ale… Mám dojem, že podvědomě svou sílu zadržuješ. Ty to v sobě všechno máš. Víš možná víc věcí než já. Máš v sobě něco mnohem silnějšího, ale z nějakého důvodu to ty sám držíš pohřbené hluboko uvnitř sebe. Nechci tě do ničeho nutit, ani ti říkat, abys svou sílu násilím probudil. To by mohlo spíš uškodit než přilepšit. Jen prostě mám dojem, že se bojíš. Sice chceš ukázat, co v tobě je, chceš být volný, ale zároveň nechceš, protože se bojíš toho, co vyjde na povrch."
Ať už to bylo, jak chtělo, už dávno jsem poznal, že Samantha není jen tak obyčejný čarodějík s trochou moci navíc.
Tak nějak jsem vzdal pátrání ve starých spisech, a spíš se zaměřil na sledování samotného Samanthy, protože řeč jeho těla a chování mi můžou mnohé napovědět.
A teď zrovna nemluvím o řeči těla v posteli.
Jen jsem doufal, že Samanthu tímhle nějak neurazím. Zatím se mi zdál, jako chytrý kluk, a já se jen málokdy mýlil.
Samantha
I když jsem s tím celým vařením byl zpocený až na zadku, přesto to byl fajn den.
A taky se mi povedl koláč a já byl na to náležitě pyšný.
A tak jsem neměl problém vyslechnout si, co mi Ragnar říkal. I kdyby mě seřval, vzal bych to, jako každou jinou věc.
Pravda je, že jsem nad tím ale začal přemýšlet. Co když má pravdu? Co když v sobě skrývám něco velkého? Vždyť i mě to už minimálně jednou napadlo.
Ale co když to, co chci najít, svůj původ, zjistit kdo jsem, vytáhne na povrch něco nehezkého?
„Víš… Možná máš pravdu. Možná se bojím toho, co mám v sobě,“ promluvil jsem nakonec zamyšleně.
„Jen nevím proč. Jediné, co mě napadá, je, že jsem někomu ublížil. Nebo, že jsem ublížil hodně lidem, něco zničil, někoho zabil… Víš, když mě napadli ti lovci… Zdálo se mi o plamenech. Oheň se vynořil v mé mysli, a já se ho nebál, já si ho prostě přál. Ale tys přišel a ta ohnivá hradba zmizela. Nejspíš, kdybys nepřišel… Možná bych ty lovce zabil i sám? Vím, že jsi říkal, že je to někdy nezbytné. Ale, co když mám nějakou takovou sílu, která se třeba vymkla kontrole a já zabil spoustu nevinných lidí, a proto se toho teď bojím?“
Ještě chvíli jsem přemýšlel. Spíš víc pro sebe, než nahlas, i když jsem nechtěl. Ale už se stalo. Ragnar mi nasadil brouka do hlavy, a ten si tam teď bzučí a bzučí a nedá pokoj.
„No, nebudu nad tím koumat, stejně na to takhle asi nepřijdu. A zítra jdeme na trh a chtěl bych jít navečer, to tam mám nejraději,“ utnul jsem nakonec debatu o tom, co jsem, nebo nejsem, co v sobě skrývám.
Nakonec jsem se uklidnil, a po večerní očistě a sexu, po kterém znovu následovala očista, jsem se zahrabal k Ragnarovi do postele, a brzy usnul.
A když jsem se pak ráno probudil, měl jsem v hlavě seznam otázek, na které budu chtít od Ramona odpověď. A pokud to nebude vědět on, donutím ho, aby mě vzal za Pánem tržiště…
Ragnar
Zaujaly mne Samanthovy slova o tom, že se mu zdálo o plamenech. Hned se mi v hlavě vynořily rody, které měly, co dočinění s plameny, ale ani jeden se mi k Samanthovi moc nehodil.
Celé to bylo opravdu zvláštní. I to, proč nechtěl, aby jeho síla vyšla na povrch.
Ale rozhodně jsem nesouhlasil s tím, co říkal.
A taky jsem mu to i řekl. Poznám, když někdo někoho zabije. Takový člověk nebo jiný, má zcela odlišnou auru od ostatních, a i když se to snaží sebe líp schovat, mrtvé duše se ho prostě drží jako klíště. To prostě jen tak neodčaruje.
Nevím, jestli jsem Samanthu přesvědčil, ale každopádně v posteli tohle bylo pak rázem zapomenuto.
Opravdu si začínám na jeho přítomnost možná až moc zvykat.
Druhý den ráno jsem snídani udělal tentokrát já.
A, abychom neseděli pořád doma, protože cesta na trh nás čekala až na večer, rozhodl jsem se Samanthu vytáhnout aspoň na nákup a trochu se projít.
Oba jsem nás zamaskoval, aby nikdo na první pohled nepoznal, kdo jsme, kdyby náhodou někde kolem číhali lovci, a vyrazili jsme.
Vzali jsme to trochu oklikou, protože bylo venku opravdu příjemně, a tak nebylo divu, že i s cestou a nákupem nám to celé zabralo asi tři hodiny.
Když jsme se vrátili zpátky, chvilku jsem si sedl se Samanthou do knihovny a na malý moment zauvažoval, že mu ukážu i svou pracovnu.
Ale vzápětí jsem to hned zavrhnul a zděsil se, že mě něco takového vůbec napadlo.
Ano, Samantha se mi dostal pod kůži asi víc, než jsem chtěl, ale zase ne tak moc.
Nebo ano?
Raději jsem se po téhle myšlence zvedl, že půjdu dělat oběd, a nechal Samanthu, ať si dočte jednu zajímavou knihu, kterou jsem mu doporučil.
Samantha
Ragnar se mě snažil přesvědčit, že jsem neudělal nic zlého. Snad má pravdu, ale nenapadá mě nic jiného, proč bych měl zapomenout, proč bych měl držet své síly pod pokličkou.
Ale raději jsem to víc nerozebíral.
Ale zase… Je nekromant, vidí to, co my nevidíme, cítí to, co my necítíme. A hlavně… Má několik stovek let zkušeností. Proč by si tedy vymýšlel? Jen proto, aby mě uchlácholil? Nesmysl. Takový on není, když něco řekne, tak přímo a bez obalu…
Raději jsem o tom přestal přemýšlet a věnoval se tomu, proč jsem vlastně u něho.
Nápad s nákupem se mi zdál moc fajn. A taky jsem si ho užil, i když šlo opravdu jen o nákup. To zamaskování byl skvělý nápad, nikdo mě nepoznal, i když jsme cestou potkali asi tři lidi z azyláku.
Mohl bych říct, že jsem se cítil docela volně, ale tak trochu mě tížilo to, že jsme museli použít vlastně takovou menší lež, která ošálila lidi.
Když jsme se vrátili, Ragnar se pustil do vaření oběda, a já si s knihou sedl do kuchyně. Chtěl jsem mu být nablízku. Ne, snad proto, abych ho měl na očích, kdyby něco. Ale proto, že mi jeho společnost, i když se občas tvářil dost ponuře, dělala dobře. A když se usmál, bylo to, jako by se na zamračeném nebi rozsvítil stříbrný měsíc.
Přistihl jsem se, že ho pozoruji čím dál víc, a čím dál méně se věnuji studiu knih…
A tak jsem byl i rád, že přišel večer, a my se hned po večeři vydali do La Paz.
A přenesl jsem nás co nejblíže k tržišti. Možná bych se mohl přenést přímo tam, ale nevzpomněl jsem si, jestli se to dá nebo ne.
Ale i tak jsme tam byli za pár minut, a mířili jsme rovnou za Ramonem…
Jeho místo bylo osvětleno, byli tu hosté, co si dávali jídlo a pití, ale Ramon… ten tu nebyl.
Na otázku, kde je, jsem dostal odpověď, že musel odejít kvůli jedné naléhavé záležitosti už před dvěma dny a vrátí se asi nejdříve tak týden.
Moje snaha přišla vniveč. Musím počkat, až se vrátí.
Stál jsem a rozhlížel se kolem sebe. Přemýšlel jsem, kdo další by mohl něco vědět. Kdo z dalších je tady tak dlouho, že by si mohl pamatovat i to, kdo založil tenhle trh. Někoho, kdo by mě zavedl za tím, který to tu stvořil…
Ragnar
Na večer jsme se vydali na tržiště, jak jsem Samanthě slíbil.
Jenže k jeho, a možná i mému zklamání, Ramon na trhu nebyl, prý musel nutně odjet něco zařídit a nevrátí se dřív, jak za pár dní.
A tak dlouho jsem tady opravdu čekat nechtěl.
I když to nebylo jako poprvé, přesto byli všichni na tržišti vůči mně obezřetní, ale nedělal jsem si z toho hlavu.
„Zkusíme se podívat po tom pánovi tržiště, podíval bych se ještě po Belloně, a když tak se sem za týden vrátíme," pohladil jsem Samanthu bezděčně po zádech, jako bych ho chtěl uchlácholit.
Vážně.
Proč se chovám, jako bychom byli partneři?
Raději jsem tuhle myšlenku zaplašil a vydal se se Samanthou po trhu, abychom našli někoho, kdo ví, komu to tu patří.
Jenže moc úspěšní jsme nebyli. Byli tu tací, kteří ani netušili, že tohle místo má nějakého patrona, bylo pár těch, kteří utekli, jen co jsme se jich na to zeptali, někteří nás poslali do háje, ale drtivá většina prostě pána trhu nikdy neviděla.
Slyšeli o něm, ví, že je mocný, jsou mu vděční za to, že tohle místo stvořil, ale to je všechno.
A ani Bellonu jsem nikde nenašel, a ptát se na ni nemělo moc smysl. To jsem pochopil asi u pátého člověka. Nejspíš tohle měla jen jako přechodné místo, nebo před něčím utíkala, chtěla se tu schovat, a když viděla mě, raději se zase zdejchla.
No, co čekat od Bohyně. Nakonec jsme to asi po třech hodinách vzdali.
A aby Samantha přišel na jiné myšlenky, nepřenesli jsme se hned, ale kus cesty jsem nás vzal vzduchem a zastavili se na pár míst, kam by se Samantha přenést nemohl.
Pomilovali jsme se na louce ozářené měsícem, při kterém byl Samantha ještě krásnější a domů jsme se tak dostali až někdy po půlnoci, a to už nás zbytek cesty Samantha přenesl.
Samantha
Mrzelo mě, že jsme nebyli úspěšní. Prochodili jsme snad celý trh, zeptali jsme se snad každého. Ale nic. A navíc reakce těch, co jsme se ptali, byly až divně různé. U některých jsem měl pocit, že by něco mohli vědět, ale přesto jsme nedostali žádnou odpověď.
Náladu mi spravil Ragnar.
Proletěli jsme se, podívali se na pár míst, kde bylo opravdu moc hezky, a potom, pod jasným měsícem, jsme se milovali.
A teď už nebylo pochyb.
Ragnarovy oči… Byly ve chvíli úplného uvolnění opravdu stříbrné.
Pro někoho to možná mohlo vypadat děsivě, ale já do nich s úžasem hleděl a nedokázal jsem se od nich odtrhnout.
Myslel jsem na to, i když jsme se vrátili domů. Ještě nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.
Ale i když jsem po něm pokukoval, ten stříbrný odlesk v jeho očích už zase zmizel.
„Děkuji za hezký večer,“ přitiskl jsem se pak později k Ragnarovi, když jsme už leželi v posteli.
Vdechoval jsem jeho vůni a vnímal jeho teplo. Bylo to tak uklidňující, že se mi pomalu začínaly zavírat oči.
Opravdu jsem se vedle něj cítil moc dobře. Tušil jsem, že i když to nebude hned, přesto mi tenhle člověk dá ty odpovědi, které hledám. Ale nebyl to jediný důvod, proč jsem s ním teď ležel v posteli, i když jsem nemusel.
Prostě jsem chtěl být s ním, v jeho blízkosti, v jeho společnosti. Chtěl jsem být s ním, protože mi s ním bylo moc dobře, a já na něj myslel čím dál víc…
Je to snad ta zamilovanost, o které mluvila Jia-Li?
Kdo ví… Ale rozhodně, pocit, že bych od něj musel odejít, že k tomu jednou dojde, se mi vůbec ani trochu nelíbil.
Ragnar
Dalších pár dní uteklo jako voda. Většinu času jsem samozřejmě trávil se Samanthou, a docela i zapomínal na to, co mám v pracovně. Cítil jsem, jak mě Samantha pomalu mění, a nevěděl jsem, jestli chci přestat nebo se mi to takhle líbí.
Z hledání jeho původu postupem dní tak trochu sešlo. Ne, že bysme to jen tak přešli a s mířili se s tím, jak to je, ale spíš jsem Samanthu trénoval a pokoušel se jeho vzpomínky odemknout právě tímhle způsobem.
Jenže i po pár dnech to bylo bez úspěchu, a já se během toho utvrdil v tom, že ať už si to Samantha způsobil sám nebo někdo jiný, tak rozhodně nechtěl, aby si vzpomněl, kým ve skutečnosti je, což vzbuzovalo jen další a další otázky.
Bylo to prostě zvláštní. Dokonce během té doby se Samanthou jsem se přistihl, že jsem si ani jednou nevzpomněl na Zion, a ani jsem nijak neměl potřebu vyvolávat mrtvé a duše.
No, kdo by to byl řekl. Mi předci si teď nejspíš škubou vlasy.
Ale co. Doba už není, co bývalá kdysi, tak co je na tom, když i já chci mít klid od všeho toho vraždění a mučení? Samozřejmě, že v případě hrozby nebudu váhat. Tak jako když jsem šel pro Samanthu, když padl do rukou lovců. Vlastně… Od té doby byl až překvapivý klid, což mě trochu mátlo. I když, přijít během chvíle o tři lovce, to jednoho donutí k opatrnosti.
Každopádně, když jsme se se Samanthou neučili, tak jsem jen tak seděli nebo se procházeli, občas si povídali, hodně se milovali, a já si uvědomil, že tenhle život bych možná i zkusil na delší dobu. I trh jsme znovu navštívili ale opět bezúspěšné.
Znovu se pomilovali pod noční oblohou, tentokrát na jiném místě, proletěli se, a doma znovu pomilovali.
Samantha
Měl jsem další dny pocit, jako by se ze mě Ragnar zkoušel vytáhnout všechny mé magické síly.
Ale nestěžoval jsem si. Čím víc jsem se toho učil, tím větší byla šance, že bych si mohl vzpomenout na to, kdo vlastně jsem. Teda, já vím, kdo jsem. Jsem Samantha Allen, a žiju několik let v tomhle městě.
Momentálně jsem u Ragnara, který má jméno delší než moje výplata, a snaží se mi pomoct najít sám sebe.
Po těch několika dnech už ani nevím, jestli se mám sám sebe bát.
V tomhle jsem spatřoval aspoň jedno pozitivum, a to, že jsem už přestal přemýšlet o tom, že jsem někomu ublížil.
Tak nějak jsem se začínal přizpůsobovat Ragnarovi. Se vším…
Ne, že bych chtěl vyvolávat duchy. Na to jsem fakt neměl, a navíc, těmito silami opravdu disponují jen jedinci, kteří mají tyto síly vrozené.
Kromě toho, že jsem se naučil něco dalšího, že jsem se naučil trochu víc ovládat, co se týče bezděčného a instinktivního používání kouzel, tak kromě toho… Byly to to skvěle strávené dny.
A já byl Ragnarovi čím dál blíž. Když jsem usínal, bylo to s myšlenkou, že se těším na ráno, až se zas budu probouzet vedle něj.
Cítil jsem, že je mi čím dál blíže. A já si ho pustil k sobě, dovolil jsem mu, aby se mi dostal pod kůži…
A tak, když přišlo ráno, kdy jsem měl jít do práce, poprvé jsem zalitoval, že tam vůbec pracuji. Absolutně se mi od Ragnara nechtělo, a začínal jsem vymýšlet všechny možné varianty, jak zůstat doma…
Ale s pocitem povinnosti, jsem se to ráno nakonec zvedl a šel se chystat do práce…
Ragnar
Vůbec se mi ten den Samanthu nechtělo pouštět. A taky jsem se kvůli tomu hned zarazil.
Co blázním na stará kolena? Tohle už začíná opravdu přerůstat přes hlavu, a to není dobré.
Mám práci. Důležitou práci, kvůli které jsem se taky změnil. Dal jsem slib.
Na tohle všechno jsem myslel, když jsem připravoval snídani a svačinu pro Samanthu, ale místo toho, abych teda přestal a odešel, v momentě, kdy jsem se otočil k Samanthě, přitáhl jsem si ho blíž a políbil, jako bych ho snad měl vidět naposledy v životě.
„Přijdu pro tebe, ano? Tak jak budeš končit, zavolej mě," řekl jsem dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.
Opravdu začínám bláznit. Ale…
Stejně, až si Samantha vzpomene, odejde a už se neuvidíme. Není možnost, jak by mohl zůstat se mnou. A já to vlastně možná ani nechci. Mám své tajemství, mám své poslání, a kdyby zůstal, jen by mi to stěžoval. Tohle je prostě jen přechodná situace.
Ještě jednou jsem Samanthu políbil, a pak už ho pustil, abych mohl dodělat to jídlo.
Samozřejmě, že jsem ho doprovodil i do práce.
Celou cestu jsem se držel blízko něj, dokonce jsem měl tendenci ho i objímat, ale vždy jsem se včas zarazil a jen se ho třeba letmo dotkl.
Většinu času jsme mlčeli, ale mě to vůbec nevadilo, protože jsem měl aspoň čas utřídit si myšlenky, které byly rozlítané, ale stejně se mi to nepodařilo.
Když jsme dorazili na místo, tentokrát už jsem si Samanthu k sobě přitáhl, a bez ohledu na to, kde jsme byli, jsem ho hluboce políbil.
„Pokud budeš chtít, zavolej mě. Budu rád, ano?" zašeptal jsem s pohledem upřeným do jeho očí, jako bych se z nich snažil něco vyčíst.