Ragnar
Mě z toho kluka asi brzo trefí.
Málem jsem skončil s pusou v dřezu, když jen tak mimochodem řekl, že se mu to mazlení líbilo, ale teď prý ne, až se vrátíme.
Hlasitě jsem si povzdechl, když odešel a zavrtěl hlavou.
Ale když se pak vrátil a já zjistil, že si nechal moji košili, pohladilo to mé ego, stejně jako jeho polibek.
Jednou rukou jsem ho objal kolem pasu, druhou popadl košík, když se ke mně Samantha přitiskl a za chvíli už jsem stál na místě, kam bych se dostal možná až za pár hodin.
Chvilku jsem musel rozdýchat ten tlak z přenášení, zvláště na takovou vzdálenost, a pak už jen poslouchal Samanthu a sledoval ho.
Tak létat by chtěl?
Položil jsem košík do trávy, roztáhl křídla a popadl Samanthu do náruče.
„Sice se umíš přenášet, to je bezva věc, ale občas na tohle nic nemá..." vznesl jsem se do vzduchu, několikrát zakroužil, a pak se na moment jen vznášel ve vzduchu nad jezerem, než jsem se rozlétl k hoře. Jistě, Samantha by nás tam mohl přenést, ale takhle to bylo o něco lepší.
A i já se mohl beztrestně proletět, roztáhnout křídla a nemuset se schovávat.
„Máš pravdu. Je tu krásně..." promluvil jsem, když jsem se snesl nad vodu a rozčeřil ji jedním křídlem.
Sprška vody nás oba zasáhla, až jsem se uchechtl jako malý kluk.
Bylo to opravdu osvěžující a musel jsem uznat, že dobrý nápad.
Já bych asi vzal Samanthu tak možná na nějaký hřbitov nebo do strašidelného zámku.
Když jsem se dost vyblbnul, přistál jsem se Samanthou v trávě u jezírka a myslí přivolal košík s jídlem, který jsme nechali o kus dál.
Samantha
Podle toho, jak se Ragnar tvářil, pochopil jsem, že se mu tu líbí, a já byl rád.
Vyhekl jsem, když mě najednou popadl do náruče a vznesl se k nebi i se mnou. Když jsem se vzpamatoval, jak jsem se ho víc chytil kolem krku a pak už se jen rozhlížel kolem sebe. Díval jsem se nahoru, jak se noříme mezi mraky, díval jsem se dolů na ty krásné hory. Za tenhle pohled to rozhodně stálo, naučit se létat. Nejspíš zkusím najít nějaké kouzlo, které by mi to dovolovalo.
A bylo vidět, že i Ragnar se cítil volně, cítil se tak dobře, že se dokonce i zasmál, a já neodolal, abych ho nepohladil po tváři.
„Jsem rád, že se ti tu líbí,“ vydechl jsem, když jsem viděl jeho uvolněnou tvář, která teď byla ještě krásnější než předtím.
„Máš krásné křídla, netušil jsem, že něco takového dokážeš,“ obešel jsem Ragnara.
Zastavil jsem se za ním a pohladil ho po křídlech. Byly velké, kožnaté, ale vážně se mi líbily, a pohladit je… Nebylo to nic nepříjemného. Spíš naopak. Ještě jednou jsem je pohladil, otřel jsem se o ně tváří jako kočka, a teprve potom jsem přešel zpátky před něho a sedl si do trávy tak, abych viděl na jezírko.
„Tady… tady mě to vždycky nabije novou energií. Víš, ono to bylo potřeba, jinak bych ti vyjedl nejspíš celý barák, než bych byl zase v pohodě,“ pokýval jsem hlavou, jak jsem to dobře vymyslel.
„Ale… můžu?“ natáhl jsem se ke košíku a zvědavě se díval, co vlastně s sebou vzal.
Když Ragnar kouzlem rozprostřel deku, usadili jsme se na ní, a pak vytáhl vše, co v košíku měl.
Tady v horách bylo sice teplo, ale o něco chladněji než jinde v Bolívii, přeci jen jsme byli dost vysoko. Ale ten rozdíl teploty jsem tak nevnímal, a bylo mi tu moc dobře.
I přesto jsem stále cítil uvnitř sebe to zvláštní horko, jak se mi nejspíš ještě hojila ta rána v boku.
A tak, když jsem snědl asi polovinu obsahu z košíku, vyskočil jsem na nohy, shodil ze sebe oblečení a skočil jsem do vody.
Bylo to jako balzám na duši. Cítil jsem, jak se mé tělo ochlazuje, vnitřní napětí, které to podivné horko drželo uvnitř mě, pomalu mizelo…
Jo, tohle jsem potřeboval. Na tohle nestačí vana plná studené vody. Tady… Tady to má svou magii, své kouzlo. Tady mi to pomáhá…
Ragnar
Ještě nikdo mi neřekl, že mám krásné křídla.
Teda… ne, že bych je ukazoval, ale vím, že lidé spíš prahli po těch péřových, ne po kožnatých, jako jsem měl já. Cítil jsem každý dotek Samanthových prstů, a dokonce na moment přivřel oči, jak se mi to líbilo.
Pak už jsem ale křídla zase odvolal, abysme se mohli usadit na deku a Samantha se nacpat.
Jako by chtěl dohnat ty tři dny, co spal.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou, ale rozhodně mu to neodpíral.
Pomalu se mu do tváří vracela barva a jeho oči zase měly ten správný lesk, jako když jsem ho potkal.
Zdálo se, že tenhle výlet mu skutečně prospěje a mě možná taky.
Vypnout, na nic nemyslet, jen tak si užívat.
Bylo to vážně docela fajn.
Sledoval jsem Samanthu, jak ze sebe stahuje oblečení, a pak jako rozdováděný kluk skáče do vody.
Nedokázal jsem z něj spustit oči a po chvilce se přistihl, že se taky vysvlékám a pomalu přecházím k jezírku.
Voda byla chladnější, ale mě to vůbec nevadilo, právě naopak.
„Nechtěl by ses podívat pod hladinu?" doplul jsem k Samanthě. „Znám kouzlo, po kterém ti narostou žábry a můžeš být pod vodou, jak dlouho chceš. Občas, zvláště na takových místech, narazíš pod hladinou na věci, které nikde jinde neuvidíš."
Objal jsem Samanthu zezadu kolem pasu a přitiskl se hrudí na jeho záda.
Políbil jsem ho na rameno a jeden polibek věnoval i jeho krku, než jsem ho pustil a odplaval kousek dál.
Samantha
„Tohle místo opravdu miluji,“ postavil jsem se ve vodě, která mi dosahovala k pasu. „Pamatuji si, když mě sem Jia-li poprvé vzala, byl jsem z toho úplně unešený a málem jsem se utopil. No, vytáhla mě ven a pěkně mi vyčinila. A pak mě naučila plavat.“
Musel jsem se zasmát, když jsem si na to vzpomněl.
„Bylo to poprvé, podle lidského měřítka jsem vypadal tak na šestnáct, a už nějakých pár dní jsem se cítil zle. A nepomáhalo nic, nedokázal jsem se dostat do pohody, uzdravit se, měl jsem několik dní vysokou horečku. Hodně vysokou. Prý to bylo ze stresu. Tenkrát jsem se dostal do potyčky s jednou bandou a ti mě pěkně zřídili. A i když se mé fyzické rány velmi rychle zhojily, přesto ta vysoká horečka nechtěla klesnout. A tak se Jia-Li i přes můj stav rozhodla mě odvézt sem. A pomohlo to,“ rozčeřil jsem rukama vodu, a mírně se pousmál.
Pak jsem si vzpomněl na to, co mi Ragnar říkal. Možná bych to zkusil.
„Rád… rád bych se podíval pod vodu. Plavat sice už umím, ale… támhle,“ ukázal jsem doprostřed jezera, „je to prý nejkrásnější. Rád bych se tam podíval.“
Nechal jsem Ragnara použít své kouzlo, i když jsem se ho tak trochu obával. Přeci jenom mít žábra je divné, zvláštní, ale zase… On má křídla, tak proč ne.
Ponořil jsem se celý do vody a v první chvíli jsem měl pocit, že se udusím. Ale dotek Ragnarovy ruky, jeho úsměv a pobídka, ať se nebojím a normálně se nadechnu, měl uklidnily, a já po dalších pár vteřinách jen zíral s otevřenou pusou…
A už jsem neváhal. Popadl jsem Ragnara za ruku a plaval jsem i s ním doprostřed jezera.
A opravdu to byla nádhera. A… cítil jsem tu cosi jiného, než jen vodu a vliv přírody. Jako by to bylo nějaké magické místo, uschované pod tou velkou masou vody…
Ragnar
Poslouchal jsem Samanthu a přistihl se, že se mi líbí jeho smích i jeho hlas.
Bylo to zvláštní. Nikdy jsem na tyhle věci moc nedal. Jistě. Člověk mě musel zaujmout, abych ho vůbec vzal nějak v potaz, ale nikdy mě nebraly takové ty obyčejné věci, nad kterýma se lidé rozplývají.
Ale Samantha…
Kouzlem jsem nám vytvořil žábry a stáhl Samanthu do vody.
Bylo na něm vidět, že má trochu obavy, tak jsem sevřel jeho ruku a pousmál se, abych mu dodal odvahu a společně se ponořili hlouběji.
Měl jsem rád vodu. Celkově jsem měl rád živly, ale vodu asi nejvíc.
Ponořit se někde takhle v čistém jezírku totiž opravdu stálo za to.
A nejen kvůli té podívané, ale člověk tu nalezl zvláštní klid. Posadit se do bílého písku na dvě a nechat vodu, ať smyje všechny starosti a pochyby.
Samozřejmě nějaká tůňka támhle z deště by vám způsobila akorát bolení místo uklidnění.
A podle všeho se očividně líbilo jezírko i Samanthě, a měl jsem dojem, že se začíná i uklidňovat.
Vzal jsem ho ještě kousek dál, kam by se normálně nedostal a díky žábrám jsme nepotřebovali každou chvíli vyplouvat na hladinu.
Ukázal jsem Samanthě jednou zákoutí, kde bylo několik mušlí s perlami, stejně jako nádherné korály nebo o kus dál, tak bílé dno, až to vypadalo jako sníh.
Ani netuším, jak dlouho jsme tam byli, každopádně zpátky nad hladinu jsme se vrátili až ve chvíli, kdy jsem Samanthě ukázal snad všechno, co stálo za vidění.
Na břehu jsem odvolal žábry a doporučil Samanthě, ať si chvíli klekne, skloní hlavu a pomalu dýchá nosem, aby se mu z té změny tlaku nezatočila hlava.
„Doufám, že se ti to líbilo. Moc na tyhle věci nejsem, ale občas potřebuju taky klid a něco, co mě do něj dostane. A místa jako je tahle jsou na to jako stvořená. I když jich je už na světě málo," podal jsem Samanthě láhev s vodou, kterou jsem vyndal z košíku a sám se napil z té druhé.
Samantha
Opravdu to byla nádhera. Nikdy by mě nenapadlo se takhle potopit a dívat se na vodní svět tak zblízka. Možná bych si nejspíš kolem hlavy kouzlem vyčaroval nějakou bublinu, která by se mi od toho obdivného vzdychání brzy zamlžila a zas bych nic neviděl. Ale tohle bylo prostě dokonalé.
Když jsme se pak vynořili a dostali na břeh, chvíli jsem to musel v předklonu vydýchávat, ale nebylo to zas tak hrozné.
„Děkuji,“ vzal jsem si od Ragnara lahev s vodou a ze široka se na něho usmál. „Byla to prostě nádhera. Opravdu nádhera! Rád bych si to někdy zopakoval. A vážně mi to i pomohlo. Jsem rád, že jsi neměl nic proti tomu sem jít.“
Nejen po psychické ale i po fyzické stránce jsem se cítil o hodně lépe. Napil jsem se vody, a pak jsem vstal a kam to šlo, prohlédl jsem své tělo. Jako by to nabytí nové energie urychlilo zhojení té poslední rány v boku. Neměl jsem ani škrábnutí, ani jizvičku. Jako bych se právě narodil…
Jako znovu zrozený?
Co mi to připomíná?
Zahrábl jsem prsty jedné ruky do vlasů a stáhl obočí, jak jsem se urputně snažil přijít na to, jakou myšlenku či vzpomínku mám v hlavě uzamčenou. Jako bych ji měl na dosah, ale nedokázal jsem ji určit, upřesnit…
„Půjdeme do La Paz, ano? Je tady krásně, ale je čas se vrátit, a já bych chtěl ještě tam zajít. Byl jsem tam s Jia-Li asi desetkrát za svůj život, a vždycky se mi tam moc líbilo. A dá se tam pořídit spousta věcí a nikomu nepřijdeš divný. A víš… Je to prý snad jediné místo, kam se lovci v životě nedostanou. To mi říkala Jia-Li. Ale tak mě napadá… Teď si uvědomuji, že vlastně ona taky musela být jiná. Schovávala přede mnou svou pravou identitu. Jak jinak by o tomhle všem věděla?“
Vážně mi to všechno zamotává hlavu čím dál víc. Dokud jsem byl sám, i po smrti Jia-Li, dokud jsem nepoznal Ragnara, nepřemýšlel jsem nad ničím takovým. Prostě jsem žil, nechal život plynout jen tak, a dával si pozor na některé věci. To bylo vše. Možná to tak mělo být?
„Jsme tu už dost dlouho a brzy se bude stmívat, tak bychom měli jít,“ natáhl jsem se po věcech a začal se oblékat.
Ragnar
Byl jsem moc rád, že se Samanthě podvodní výlet líbil.
Až mě samotného překvapilo, jak moc rád, a jak moc rád jsem viděl jeho úsměv, i to, že je už ve větší pohodě. Teda až do chvíle, než zmínil jednu poznámku o tom, že je už v pořádku.
Pátravě jsem se na něj zadíval, ale když to nijak nerozebíral, nechal jsem to být.
Když zmínil Jia-Li, pokýval jsem hlavou. Nejspíš opravdu byla jiná, protože normální člověk takové místa jako La Plaz nezná.
„Poletíme?" otočil jsem se na Samanthu, když jsme sbalili deku a oblekli se.
Nebylo to zase tak daleko a nebál jsem se, že mě tu někdo uvidí, takže jsem popadl Samanthu zase do náruče a za chvíli jsme už letěli směrem k trhu, který rozhodně nebyl určen pro lidi.
Moc jsem tahle místa nenavštěvoval, ale když jsem byl poblíž, dokázal jsem ho najít, i když bylo schované. Stejně jako teď.
Můj smysl mě neodmyslitelně navedl téměř na konec města, kde ulice už nebyly zaplněny obchůdky pro zbohatlíky, ale staly se tišším místem, jako stvořeným pro to, co jsme hledali.
Přistál jsem v jedné vedlejší uličce, schoval křídla a rozhlédl se.
Necítil jsem žádné nebezpečí, přesto jsem na moment Samanthu zadržel a vyvolal pár duchů, kteří za mě prohlédli okolí.
Když jsem jejich očima nic neviděl a žádné nebezpečí nehrozilo, přešli jsme společně k cihlové zdi na konci protější ulice. Vypadala jako slepá. Vlastně pro normálního člověka ta ulička slepá skutečně byla. Ale pro mě a Samanthu ne.
Ani nepamatuju, kdy jsem na nějakém takovém trhu byl naposledy. Moc jsem je nevyhledával a nechodil na ně, protože nekromant je i mezi jinými jak pěst na oko.
Ale mé obavy byly rozptýleny, když jsem viděl, co se před námi rozprostřelo a nasál tu atmosféru, která byla úplně jiná než tam venku.
Samantha
Jamile mě Ragnar vzal do náruče a vzlétl se mnou nahoru k nebi, okamžitě jsem zapomněl na všechny mé pochybnosti, které na chvíli vypluly na povrch.
„Vážně to je nádhera takhle létat. Taky bych měl rád křídla a uměl to,“ díval jsem se pod sebe na krajinu, která se po chvíli změnila v nejvýše položené město v Bolívii.
Když jsme pak přistáli a Ragnar schoval křídla, ještě jsem si je stihl pohladit. Vážně se mi líbily.
Pak už jsme prošli do ulice, která tady sloužila jako tržiště pro čaroděje a jiné. Ale ne každý se sem dostal. Nikdo z příchozích nepotřeboval nějaké kouzlo, nebo vědět, kde je nějaké tlačítko. Tohle místo bylo chráněné silným kouzlem, které poznalo, kdo vchází. A pokud to byl někdo z nás, nebyl problém.
Pro někoho nezúčastněného to vypadalo, jako bychom prošli zdí, ale pro nás tam žádná zeď nebyla.
Hned co jsme vešli na nás dýchla zvláštní, jiná atmosféra, prosycená vším, co čarodějové a jim podobní dokážou ze sebe vyzařovat. Tady, byť tu bylo plno lidí, jsem se kupodivu cítil volně.
Trh pod širým nebem, na kterém začínal svítit měsíc a hvězdy. Plno různého zboží, které v marketech člověk nekoupí. Některé vzácnější, některé skoro nedostupné, některé obyčejné, přesto potřebné.
Stánky, nebo obyčejné trhovní stoly. Nebo jen tak zboží položené na dekách…
Už jen při příchodu jsme vzbudili pozornost. Ale všiml jsem si, že se zraky přítomných hodně upírají na Ragnara.
Víc jsem se k němu přiblížil. Ani nevím, jestli jsem se chtěl u něj schovat, nebo ho chránit, nebo prostě ukázat, že je tu se mnou…
„Same!“ zaslechl jsem najednou za sebou hlas. „Same! Jsi to ty? Páni, ty jsi vyrostl! Kde je Jia-Li? Dlouho jsem ji neviděl!“
S rozpaženýma rukama se ke mně hnal postarší chlapík, který svou mohutností předčil i zápasníky sumo. Ale zdání klame. Je velmi nadaný, šikovný, bystrý čaroděj a velmi rychlý.
„Jia-Li…“ snažil jsem se popadnout dech v jeho medvědím objetí. „Jia-Li odešla na věčnost před třemi roky.“
„Ach tak… to je mi líto… Ale ona bude v pohodě, věř mi…“ poplácal mě Ramon po zádech, až jsem naletěl na Ragnara.
„Pojď, i s…“ podíval se na Ragnara, mírně stáhl obočí, a chvíli se na něho zkoumavě díval. „I s přítelem. Dáme si kalíšek dobrého pití. Tak pojď, postaví tě to na nohy. Vidím, že sis nedávno něčím prošel. Jsi celý? Neměl jsi snahu umřít? Doufám že ne, chyběl bys nám. Sice se tu ukážeš vážně jednou snad za sto let, ale i tak,“ rozesmál se až to bylo slyšet po celé ulici.
Pak mě popadl za ruku a táhl za sebou k jednomu obchůdku, který mu patřil.
Ragnar
Už jsem skoro zapomněl, jaké to je, jít na takový trh.
I na Samanthě bylo vidět, že ožil snad víc než před tím.
Snad bezděčně jsem položil ruku kolem jeho pasu, když se ke mně víc přiblížil, ale vzápětí nespokojeně mlaskl, když se objevil nějaký starší čaroděj a začal Samanthu tahat k sobě.
Ani nevím, proč mě to tak rozladilo.
Dokonce jsem s tím zapomněl i rozvinout myšlenku po čarodějových slovech, když se ptal Samanthy, jestli neměl snahu umřít.
Pak už jsem se jen nelibě díval, jak mi Samanthu odvádí pryč, a pokud jsem je nechtěl spustit z dohledu a nezabít toho čarodějíčka, musel jsem je následovat.
Celou dobu jsem si brblal pod nosem a doufal, že takhle můj výlet na trh po dlouhé době neskončí.
Prošli jsme jednou širší uličkou a cestou narazili na stánek s dýkami, který vlastnil starý kentaur, stánek s nějakými likéry od divoženky, další stánek se zbraněmi, dokonce stánek s látkami a nitěmi, které rozhodně nebyly určené pro šití svetříků pro dětičky, až jsme se dostali k jednomu většímu stánku se stříškou a posezením, jehož cedulka hlásala domácí medovinu.
Tu nejlepší. Povzdechl jsem si a prohlédl okolí.
Samozřejmě mi neunikly ty zvědavé a občas obezřetné pohledy, ale nic jsem si z nich nedělal.
„Posaďte se, přinesu to nejlepší, co jste kdy pili!" zahalekal a málem ze Samanthy udělal placku, jak ho zarazil na dřevěnou lavici.
„Máš zvláštní přátele, Samantho," zahučel jsem a posadil se vedle něj, sotva čaroděj odešel.
Znovu jsem se rozhlédl po okolí a všiml si dvou trpaslíků, kteří si mě nepokrytě prohlíželi, pak si něco zašuškali a zmizeli za rohem.
No, pár jiných jsem naštval a nemůžu si pamatovat každého. Jen jsem doufal, že nevznikne žádný problém.
„Tak tady to je!" vyrušil mě příchod čaroděje, který na tácku nesl tři kalíšky se zlatavou tekutinou.
„Omlouvám se, ale já nepiju," odstrčil jsem kalíšek, když ho přede mě postavil.
Myslím, že v tu chvíli bych slyšel spadnout i list na zem.
Je mi jedno, že jsem ho tímhle možná urazil. Nikdy nepiju nic, co nevím, odkud pochází. Je to prostě moje ochrana. Kromě toho, medovinu jsem nikdy v lásce neměl.
„Pro pána nekromanta není obyčejná medovina dost dobrá?" ozvalo se za mnou, a když jsem se otočil, uviděl jsem jednoho z těch trpaslíků, jak na mě vystrkuje svůj pupek a snaží se tvářit výhružně.
Zpoza rohu na mě vykukovalo dalších pět hlav, nejspíš posila.
Stiskl jsem rty a zamračil se.
Před dvě stě lety, bych to tu srovnal se zemí. Před pár lety, byl mu urazil hlavu. Před pár dny, bych prostě nechal duchy, ať se o ně postarají a sám bych odešel.
Dnes mě zastavil pohled na Samanthu a donutil mě zhluboka se nadechnout.
Samantha
Ramon mě táhl za sebou, aniž by se zeptal, jestli chci. Ale on byl vždycky takový, co si ho pamatuji.
A pokaždé jsme se s Jia-Li u něho zastavili, když potřebovala nechat odpočinout své bolavé nohy.
A pokaždé mi nalil něco dobrého k pití.
Když mě zarazil do židle, jen jsem se omluvně podíval na Ragnara, ale za chvilku jsme už před sebou měli Ramonovu medovinu, která tady byla vyhlášená jako nejlepší. Ale samozřejmě tu úplně, úplně nejlepší si vždycky schovával jen pro speciální hosty. A mezi ně počítal i mě. Ani nevím proč…
A tak jsem byl rád, když ji nabídl i Ragnarovi.
Jenže ten ji odmítl. Trochu mě to zamrzelo a chtěl jsem mu říct, že je to v pohodě, když se za ním ozval jeden z trpaslíků.
„Doriku!“ ozval se okamžitě Ramon a postavil se.
Zabíral docela dost prostoru a normálně uvažující člověk by se ho zalekl, ale tady se to minulo účinkem.
„Doriku, dobře víš, jaké jsou tu pravidla!“ pokračoval Ramon. „A zvlášť tady u mě! Nestrpím žádné provokace a tenhle čaroděj je můj host! Chceš mít doživotní zákaz sem vstoupit?!“
Trpaslík se ušklíbl, jako by si byl jistý sám sebou. Jako by ho Ramonova slova vůbec nezajímala.
„Víš, Ramone, co je tenhle vůbec zač?!“ vyštěkl a namířil prst na Ragnara. „Nemá tu co dělat!“
Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi, jak ukazuje na Ragnara, ani to, jak pohrdavě o něm mluví, i když vlastně ani neřekl nic konkrétního. Nelíbilo se mi to…
Měl jsem v tu chvíli pocit, jako by mě zaplavila zlost. Jako by se otevřela nějaká tajná skrýš v mé hlavě, a já na moment zapomněl kdo jsem…
„Doriku,“ ozval jsem se už i já, a taky jsem se postavil. „Varuji tě, abys zanechal svého nepřátelství. Přišli jsme si sem odpočinout. Je mi jedno, co proti Ragnarovi máš, ale nedovolím, abys v mé přítomnosti udělal něco neuváženého. Varuji tě ještě jednou a naposledy. Odejdi, v klidu, a vyhýbej se Ragnarovi obloukem přinejmenším několika stovek mil. Rozumíš?“
Cítil jsem, jak teplota mého těla stoupá, jak se dere na povrch něco, co by nemělo, něco, co jsem nedokázal v tuhle chvíli ovládat.
„Klid, Same,“ položil mi Ramon ruku na rameno a já měl pocit, jako by právě on zastavil to, co jsem se chystal udělat. „Dorik odejde a všechno bude v pořádku.“
Překvapeně jsem zamrkal, podíval se na něho, na Ragnara i na Dorika, kterého výraz už nebyl pohrdavý.
„Chtěl sis dát medovinu, na,“ vrazil mi Ramon kalíšek do ruky a donutil mě to hned vypít.
Spolkl jsem to, co se mi dostalo do krku, a pak, jako by se nic nedělo, jsem se posadil na židli a vyžádal si nový kalíšek…
Ragnar
Ani nevím, jestli být ještě překvapený, nebo jestli být nasraný, nebo co…
Jen jsem hleděl, jak se Samanthin postoj zase mění, jak se mě zastává, jako bych si nedokázal poradit s jedním drzým trpaslíkem, jak ho čaroděj uklidňuje, a jak je pak vše zapomenuto.
Chvíli jsem tam jen seděl a zíral na Samanthu, než se mi připomněl sám čaroděj.
„Není to otrávené," znovu přede mě posunul kalíšek.
„To říká každý," zamračil jsem se a zadíval se na zlatavou tekutinu.
„Měl bys být vděčný. Já bych ti nedal ani koňské chcanky," ozvalo se zase za mnou.
Jen klid, Ragnare, jen klid. Přece se nenecháš vyprovokovat nějakým vypelichaným zakrslíkem.
„Máš jediné štěstí, zakrslíku, že je tu se mnou tenhle okouzlující mladý muž. Řeknu to jen jednou, protože nejsem moc trpělivý. Máš rodinu? Určitě jo, protože se množíte jako švábi. Stačí slovo a jejich duše tě budou pronásledovat do konce života a jejich těla nikdy nezetlejí. Ať uděláš cokoliv, vrátí se s nenávistí k tobě, protože nikdy nebudou moci nalézt klid. Nikdy se nedostanou k té vaší Bohyni. Navždy budou bloudit v tomhle zatraceném světě, a já se postarám o to, abys ty mě co nejdelší život a co nejvíc cítil jejich utrpení. Myslíš, že to nedokážu? Jsem Ragnar Magnus Elphas Bane, a stačí mi mrknout a z tohoto trhu se stane hřbitov. Rozumíme si? Takže si jdi otravovat někoho jiného. Já a můj přítel, na kterého se dívá nepokrytě támhle ten zakrslík za rohem, až mám chuť mu vypíchnout oči, si chceme užít poklidný podvečer. Pokud vím, vstup sem není nikomu zakázán, takže mám právo tu být stejně jako ty."
Mluvil jsem pomalu a důrazně, aby to ten jeho slepičí mozeček vstřebal, a zadíval se na toho, který pořád slintal po Samanthovi.
Vstal jsem, přešel k Samanthovi a vrazil mu takový polibek, že se musela začervenat i ta lavice, na které seděl.
Pak jsem Samanthu pustil, vrátil se zpátky na své místo a kopnul do sebe medovinu, která byla překvapivě skutečně moc dobrá, a taky jsem ji čaroději pochválil.
„Ty jsi ještě tady?" zamračil jsem se na trpaslíka, který si očividně stál na vedení.
Abych podpořil své předchozí slova, na okamžik jsem nechal vystoupit svou sílu na povrch.
Obloha jako by okamžitě potemněla, vzduch zhoustnul, teplota klesla o několik stupňů, a věděl jsem, že jedinci se slabší povahou teď cítí jen smutek, bolest, lítost a strach.
Samantha
Zvedl jsem pohled k Ragnarovi, když promluvil. Poslouchal jsem každé jeho slovo a na moment jsem měl pocit, jako by tu vedle mě seděl úplně někdo jiný. Jiný Ragnar, než kterého jsem poznal.
Ale myšlenky vzaly za své, když ke mně přistoupil a políbil mě.
Zalapal jsem po dechu a po očku se podíval na Ramona, který se jen mírně pousmál, ale dál dělal, že nic nevidí.
Ale i on pak mírně stáhl obočí, když se atmosféra změnila, a stejně jako já udiveně pohlédl na Ragnara.
„Říkal jsem to! Řík-“
„Buď zticha, Doriku!“ přerušil Ramon trpaslíkovo zaječení. „Buď zticha a odejdi! Ctihodný Ragnar Magnus Elphas Bane z váženého rodu nekromatnů má pravdu! Sem má povolený vstup každý bez ohledu na to, kdo je. Ale při porušení pravidel se to může změnit! A já začínám ztrácet trpělivost!“
„Jsi jen obyčejný správce! Nemůžeš mi nic zakázat!“ nedal se odbýt Dorik.
„Nebuď tvrdohlavý, opravdu bys měl dát zpátečku a už se nijak neprojevovat, Doriku,“ ozval jsem se jakoby nic.
„Ano, jsem správce, a mám povoleno zasahovat, jak uznám za vhodné. A věř tomu, že bych nechal klidně Ragnara, aby ti udělal ze života peklo! Do teď tu byl klid, a tak to i zůstane! A pokud se nebojíš mě, měl bys pamatovat na to, kdo je pánem tohoto místa, kdo toto místo stvořil. Chceš ho rozzlobit?“ ozval se znovu Ramon.
Dorik vypadal, jako by chtěl znovu něco říct, ale vyběhl jeho druh z poza rohu, přiskočil k němu, něco mu zašeptal a pak ho rychle táhl pryč. Ale přesto si ten tvrdohlavec neodpustil ještě pár poznámek a urážek.
„Omlouvám se,“ dosedl Ramon naproti nám a znovu nám nalil. „Občas se tu objeví někdo takový, takže si s tím nedělejte těžkou hlavu. Nejste jediní, s kým si chce někdo vyřizovat účty. No, ale už je pryč. Tak povídej, Same, jak ses celou tu dobu měl?“
Ramon přede mne posunul kalíšek plný medoviny, a po chvíli se už zábava rozproudila a příhoda s Dorikem byla zapomenuta. Povykládal jsem mu, jak jsem s Jia-Li žil po ty roky, co jsme se neviděli, co jsem dělal po její smrti, jak jsem se seznámil s Ragnarem a on mě zachránil před lovci…
Seděli jsme tak opravdu dlouho, a já asi po pátém kalíšku cítil, jak má krev v žilách proudí čím dál rychleji, cítil jsem se uvolněněji, a ani mi nedošlo, že sedím čím dál blíž k Ragnarovi, až jsem se o něho opíral, jak jsem měl potřebu cítit jeho blízkost co nejvíce.
Ragnar
Klidně bych to udělal. Čím jsem vyhrožoval. Bylo mi srdečně jedno, jak by to dopadlo.
Ale snad jen přítomnost Samathy mě držela zpátky. Jako bych snad nechtěl, aby viděl mou skutečnou tvář? I když věděl, co jsem zač, jako bych chtěl, aby to neviděl na vlastní oči?
Naštěstí se situace uklidnila, aniž bych musel víc zasahovat, i když v duchu jsem se zapřísáhl, že pokud ještě jednou toho zakrslíka potkám, tak mu urvu to jeho koště na bradě.
Což pro rod trpaslíků byla největší potupa. Trpaslík bez vousů byl jako čaroděj bez rukou.
Když se situace uklidnila a Samantha začal vyprávět, jak se měl a co dělal, jen jsem poslouchal a do hovoru se nezapojoval.
Druhý kalíšek, který jsem dostal, jsem pil jen střídmě, zatímco Samantha to do sebe kopal, až jsem se musel usmát. Nikdy mi nepřišel jako tenhle typ, ale asi potřeboval prostě vypnout a odreagovat se. A kromě toho…
Proč bych si stěžoval, když jsem ho během chvilky měl skoro na klíně?
„Nerad vám kazím zábavu a tobě to moc sluší, když ti červenají tváře, ale rád bych se podíval po trhu," naklonil jsem se k Samanthě, když Ramon, jak jsem čaroděje začal oslovovat, odešel pro další várku.
Jednou rukou jsem Samanthu objal kolem pasu a neodolal, abych pohladil jeho zadeček, zatímco mé rty na okamžik navštívily jeho krk a ouško.
Nevím, jestli to bylo tou atmosférou nebo bylo v medovině opravdu něco přidané, ale když jsem Samanthu takhle pozoroval, viděl ho a poslouchal, dostával jsem na něj čím dál větší chuť.
„Chtěl bych se s tebou milovat. Chtěl bych ti ukázat třetí a nejlepší způsob rozkoše. Chtěl bych svůj penis schovat do tvého zadečku," šeptal jsem Samanthě do ucha a jednou rukou jsem zajel pod kalhoty, abych polaskal jeho dírku.
„Ale napřed se podívám po trhu," odtáhl jsem se najednou jakoby nic, a vstal ve chvíli, kdy se Ramon zrovna vrátil.
„Už odcházíte?"
„Chci se tu porozhlédnout, a i když máš medovinu opravdu dobrou, už tak jsme tu strávili spoustu času. Ale jestli chce Samantha zůstat, tak klidně. Nechci ho tahat od přítele, pokud nechce. A až bych se vracel, stavil bych se pro něj. Ale ručíš mi za něj svou hlavou. Pokud tu zůstane, jestli mu někdo zkřiví jediný vlásek na hlavě, dopadneš hůř než ten trpaslík, kterému jsem sliboval věčná muka," pronesl jsem s naprosto vážnou tváří.
Samantha
„…me… áš mě… ame… no tak… Samantho!“
„Au! Co děláš?!“ vykřikl jsem a chytl se za hlavu.
Ramon nade mnou stál, s rukou zatnutou v pěst a mírně se na mě mračil.
„Jsi úplně mimo, vůbec jsi mě neposlouchal, tak jsem ti jednu bacil, aby ses vzpamatoval,“ nakonec se pousmál, ale pohled zaměřil na odcházejícího Ragnara.
Jo, má pravdu. Byl jsem mimo z toho, co Ragnar říkal. Jeho slova jsem si totiž hned převedl do fyzického rozměru a měl jsem co dělat, abych to ustál. Byl jsem z toho tak mimo, že jsem si ani nevšiml, jak Ramon povytáhl po Ragnarových slovech obočí.
Jasně, Ragnar mi to šeptal do ucha, ale Ramon má velmi dobrý sluch.
„Myslíš to vážně, že u něho zůstaneš a budeš se učit? Zapomněl jsi, co ti Jia-Li říkala?“
„Nezapomněl,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Její kouzlo tě nechrání jen tak pro nic za nic. Snažila se tě udržet od všeho dál, nabádala tě, aby ses zbytečně nezaplétal do čarodějnického světa, a ty přijdeš s nekromantem, jako by se nic nedělo. Dokonce s jedním z nejsilnějších nekromantů a troufám si říct, že jedním z posledních. Což z něho dělá velmi silného jedince. Tak silného, že by si s ním možná neporadil ani pán tohoto trhu.“
Ramon mě dál plísnil, poučoval mě, dělal mi kázání jako otec svému synovi. Poslouchal jsem ho, ale…
„Vím,“ vypil jsem nakonec další kalíšek medoviny. „Vím, ale… tak nějak uvnitř sebe cítím, že tenhle život… že to není to, co bych chtěl. Že je to, jako bych žil život někoho jiného. Mám pocit, že Jia-Li přede mnou tajila něco hodně důležitého. Necítím se volný, Ramone…“
Ramon na moment sevřel rty k sobě, ale když viděl, jak jsem se zatvářil, uvolnil je a usmál se.
„Možná by bylo fajn posílit ochranu,“ zadíval se na můj přívěsek. „Máme tě rádi a tohle je důležité, aby fungovalo. Nejspíš se smrtí Jia-Li kouzlo pomalu vyprchává. Ale důležitější než tohle je, jestli si sám majitel přeje nechat věci tak, jak jsou…“
Ještě chvíli mi Ramon domlouval, nalil mi další medovinu, domlouval, a další medovinu… A za chvíli jsem byl tak v pohodě, že jsem i zapomněl, o čem jsme tu vlastně celou tu dobu mluvili, a už jen netrpělivě vyhlížel, kdy se vrátí Ragnar.
Ragnar
Tak nakonec jsem šel sám.
Ale zlobit jsem se nemohl. Samantha byl očividně po dlouhé době s někým koho znal.
S někým, kdo jen tak nemohl přijít na návštěvu.
Zamířil jsem hlouběji do trhu s myšlenkami na Samanthu a zapřemýšlel, proč na mě tak působí.
A co je na něm jiného.
Brzy mě ale pohltila atmosféra, i když se mi zdálo, že ostatní jsou vůči mně víc opatrní, jak se nejspíš rozkřiklo to, co se stalo u Ramona, ale to mi vůbec nevadilo.
Aspoň jsem měl klid. A žádné extra nákupy jsem dělat nechtěl.
Vlastně jsem ani původně nic kupovat nechtěl, ale v jednom stánku mi padla do oka láhev s vzácnou přísadou, která už mi docházela, a málo kde se dala sehnat.
Většinou jen na černém trhu, a to bylo o hubu.
Sice mě stála malé jmění, ale peněz jsem měl dost.
A ano. I když to byl trh pro jiné, platilo se tu lidskými penězi.
Polovina zdejších někde musela bydlet, a nájem si za dukáty nebo zlaťáky těžko pořídíte.
Taky většina trhovců normálně fungovala i v lidském světě, kde peníze byly důležité.
Ani nevím, jak dlouho jsem se procházel, vlastně ve chvíli, kdy už se mi zdálo, že jsem bez Samanthy dost dlouho, jsem se rozhodl vrátit zpátky.
Stejně jsem byl už na konci tržiště a nebylo dál nic, co bych mohl vidět.
Ale zrovna, když jsem se chtěl vrátit, padl mi do oka trochu zastrčený stánek.
Možná bych ho i přehlédl, kdybych nezaregistroval postavu za stánkem, která se ta trochu krčila ve stínu. Došel jsem tam, jako bych nevěřil svým očím, a když už jí došlo, že jsem ji poznal, vystoupila ze stínu, odfrkla si a sedla na stoličku, kde přehodila nohu přes nohu.
„Nezírej tak! Uráží mě to! Nevíš snad, kdo jsem?!" podívala se na mě panovačně.
„Právě, že vím. Proto mě překvapuje, že tě tu vidím," povytáhl jsem obočí.
Nechal jsem ji, ať chvilku ještě hudruje, a mezitím si prohlédl její zboží, protože mě zaujalo.
„Jestli něco chceš, tak si to vem," uslyšel jsem její povzdech, když konečně přestala nadávat.
„Co se stalo?" vzal jsem do ruky stříbrnou jehlici do vlasů s nádherně vyvedeným ornamentem fénixe.
„Co myslíš?" odfrkla si a svěsila ramena. „Lidé zapomínají. Zůstali jsme sami. Většina z nás je mrtvá, někteří odešli, někteří se vmísili mezi lidi. Už nejsme potřební."
Chvíli jsem na ni zíral a přemýšlel, jestli dopadnu taky tak.
Sám, odmítnutý, opuštěný.
Bude mi to vadit?
„Vem si ji. Třeba budeš mít větší štěstí než já," odpověděla, jako by četla mé myšlenky, a já na okamžik viděl její skutečnou podobu, jak vypadala, než upadla v zapomnění.
Jen jsem přikývl, a pak beze slova odešel i s jehlicí v ruce a doufal, že se bude Samanthě líbit.
Samantha
Opravdu se mi zdálo, že je Ragnar dlouho pryč. A tak jsem se nakonec zvedl, že mu půjdu naproti.
„Na, něco pro vás,“ strčil mi Ramon láhev medoviny do ruky.
„Same,“ zastavil mě ještě. „Vím, že mu věříš, vím, že tě zachránil, a zdá se, že i přesto své nekromatství by to mohl být dobrý člověk. Ale… Něco… něco je v něm, co tají, dávej si pozor. Buď opatrný, ano?“
„Každý máme nějaké tajemství, dokonce i ty, to přede mnou neskryješ. A mám takový pocit, že to tvé tajemství se nějak týká někoho, koho moc dobře znám,“ převzal jsem si láhev medoviny a poděkoval za ní.
Ramon se jen lehce pousmál, pokrčil rameny a pak ukázal na druhý konec tržiště.
„Je tímhe směrem. Nemůžeš ho minout,“ zamluvil mou domněnku o tajemství, u kterého jsem tak nějak tušil, že se to týká mě.
Rozloučil jsem se s ním s příslibem, že se zase někdy ukážu, a on s poznámkou, ať je to dříve než za sto let.
Vykročil jsem víc do tržiště. Zdravil jsem se s některými, které jsem tak trochu znal, vnímal jsem znovu víc tu atmosféru tohoto místa, a opravdu jsem se tu cítil dobře. Jako bych to tu znal od nepaměti. Vlastně už dříve, než mě sem přivedla Jia-Li.
Neměl jsem strach, že bych Ragnara minul. Jeho přítomnost tu byla docela dost znát, cítil jsem ho snad všude. Kudy prošel, tam za sebou zanechal stopu své silné duševní energie, jako by se ji ani nesnažil schovávat.
„Nechtělo se mi už čekat, tak jsem ti šel naproti,“ rozběhl jsem se k němu, když jsem ho zahlédl.
„Ramon nám dal jednu domů a máme se prý zase někdy stavit,“ zastavil jsem se u něho a ukázal mu láhev. „Chceš se tu ještě projít, nebo se vrátíme domů?“
Ragnar
Vydal jsem se zpátky za Samanthou a přemýšlel nad tímhle zvláštním setkáním.
Kdybych věřil na osud nebo něco takového, nejspíš bych řekl, že tohle bylo právě ono.
A jako bych snad svými myšlenkami Samanthu přivolal, za chvilku jsem ho viděl, jak ke mě běží s lahví v ruce, mírně červenými tvářemi a jiskrou v očích.
Když na mě promluvil, chvilku jsem na něj jen tak hleděl, jako bych stále nechápal, čím mě tenhle kluk tak oslovil, než jsem vyndal sponu a svázal Samanthě vlasy.
„To máš ode mě, hodí se k tobě," zabručel jsem, když jsem mu vytvořil volnější drdol.
„A když o tom mluvíš," najednou mě napadlo, že by se se Samanthou mohla setkat i ona.
Že by mohla něco vědět.
„Pojď," popadl jsem Samanthu za ruku a vedl ho za sebou ke stánku, od kterého jsem před chvílí odešel.
Jenže k mému překvapení už tam nebyl.
Nebyl stánek, nebylo nic.
„Kde je ta žena, co tu byla před chvílí?" zeptal jsem se elfa, který měl stánek s bylinkami o kousek dál.
„Jaká žena?" zadíval se na mě nechápavě a podíval se na místo, kam jsem mu ukazoval. „Tady nikdo nikdy nebyl. Vždycky jsem tu jen já."
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
Vrtkavá jako vždy. Ale stejně? Proč tu byla? A najednou zmizela?
Zamračil jsem se a odvedl Samanthu kousek bokem.
„Chtěl jsem tě někomu ukázat. Určitě by o tobě věděla víc a poznala by. Jenže," zašklebil jsem se a zavrtěl hlavou, „někteří Bohové jsou i v téhle době vrtošiví až hrůza."
Nespokojeně jsem mlaskl, a pak lehce objal Samanthu kolem pasu a vydal se s ním k východu.
„Každý z větších a významných čarodějnických rodů má, řekněme, za patrona některého z Bohů ať už těch vyšších nebo nižších. Není to ale nic překvapivého, i když to tak zní. Víš, jak vznikli Bohové, a proč je jich tolik? Protože je lidé vytvořili. Modlili se k větru, ohni, moři, jaru, válce, k mrtvým duším, k čemukoliv, na co si vzpomeneš. Modlili se, a tak utvořili Božstvo. Jenže… lidé velice rychle zapomínají. Zapomínají na to, co kdysi stvořili a co je chránilo. A Bohové upadli v zapomnění. Jenže bez lidských motliteb ztratili svou sílu a někteří i život. Mnoho z nich se uchýlilo k životu v osamění, schovaní někde v hlubinách prostoru i času. Ale nemálo z nich si zvolilo život mezi lidmi. Ta, kterou jsem ti chtěl představit, byla patronkou našeho rodu. Možná tě to překvapí, ale Bůh mrtvých ani podsvětí to není. Můj otec se narodil do období krutých válek. A tak se modlil, aby každou z nich vyhrál. A proto je naší patronkou Bohyně válek Bellona,“ uzavřel jsem své vysvětlení a mezitím jsme pomalu došli až k východu.
Samantha
Naklonil jsem se k jednomu z oken, když mi Ragnar svázal vlasy do drdolu a upevnil ho sponou.
Byla nádherná. Opravdu krásná. Stříbrná s fénixem…
Taky bych si tak přál umět roztáhnout křídla a letět…
Ale Ragnar mi nenechal moc času na prohlížení se a rozplývání nad tou nádhernou sponou. Ani jsem mu nestihl poděkovat a on už mě táhl pryč. Teda víc na konec tržiště.
Překvapeně jsem na něho hleděl, když promluvil o tom, že by mě někdo mohl poznat. Ale k naší smůle tam ta žena už nebyla.
A měla to být Bohyně?
Ještě víc překvapeněji jsem nemohl zírat.
„To nevadí, že tam nebyla. Přijdeme na to i tak,“ promluvil jsem, sotva jsme prošli bariérou a ocitli se v normálním lidském světě.
Dnešek byl opravdu moc fajn. Moc se mi líbil. Byli jsme nahoře v horách, viděl jsem vodní svět jinýma očima, byl jsem tady na tržišti, kde se cítím volný, a hlavně…
Byl jsem tu s Ragnarem.
Celou cestu, k místu odkud jsem nás chtěl přenést zpátky domů, jsem po něm pokukoval.
Svíral jsem láhev v ruce, aby mi nevypadla a nerozbila se, druhou rukou jsem se držel Ragnara, a chvilkami si připadal, jako bych se vrátil do puberty.
Ani nevím, proč mám tenhle pocit. Zažívám ho poprvé. Ale rozhodně vím, že je to už na jiném levelu, než jen obdivné koukání.
Polilo mě horko, když jsem si to uvědomil…
„Rag… Ragnare… já… chtěl bych… chci ten sex… s tebou…“ zašeptal jsem, když jsem si ho v jedné opuštěné uličce přitáhl k sobě.
„Vážně to chci… hned jak… se vrátíme… domů…“ dodal jsem a v tu samou chvíli jsem nás přenesl do Ragnarova domu.