Ragnar
Samantha měl v sobě určitou dávku drzosti, která spolu s jeho nevinností, zvídavostí a trochu flegmatickým přístupem, z něj dělala velmi zvláštního člověka. Nebo spíš čaroděje.
Musel jsem se pousmát, když si automaticky lehl ke mně, a pak nás oba přikryl.
A než jsem vůbec stačil otevřít pusu, usnul.
Sledoval jsem ho ještě chvilku potom, co jsem dávno zhasnul, a jednou rukou si ho přitáhl ještě víc k tělu, jako bych se snad bál, že mi uteče.
Povzdechl jsem si nad tou myšlenkou a zašklebil se.
Od kdy mi vadí, že mi milenec uteče z postele? Kdy jsem se tak změnil?
Stárnu, nebo je to samotným Samanthou?
Jak dlouho tohle bude trvat? Nějaký hlubší vztah jsem si dovolit nemohl. A ani vlastně nechtěl. Ano, bylo mi se Samanthou dobře, ale nebylo to možná jen proto, že byl něco nového? Co až se všechno naučí? Omrzí mě? Tak jako ostatní? Protože to, co skutečně chci, nikde nenajdu?
No, ať to bylo, jak chtělo, teď Samanthu nejspíš chvilku nepustím, zvláště potom, co mi předvedl.
A taky do té doby, než zjistím, co je vlastně zač. Možná až to zjistím, tak to pak rozhodne za mě.
S těmihle myšlenkami jsem nakonec usnul a vzbudil se ve chvíli, kdy se Samantha vedle mě pohnul.
Nemusel jsem vstávat, ale nikdy jsem nebyl zvyklý dlouho ležet, takže jsem přešel do koupelny, abych se opláchl, hodil na sebe aspoň spodky a vrátil se k posteli.
„Dobré ráno," políbil jsem tak nějak automaticky Samanthu na čelo, "udělám snídani."
Protáhl jsem mezi prsty jeho krásně jemné vlasy a vyšel z ložnice, abych mohl udělat lehkou, ale vydatnou snídani a uvařit kávu.
Samantha
Spalo se mi opravdu dobře.
A začínám zjišťovat, že je to nejspíš tím, že nespím sám. A že se mi znovu večer stala příjemná věc.
Nejspíš bych si na tohle rychle zvyknul.
Dokonce se mi zdál sen. Nevím už, co to bylo, nevybavuji si to, ale vím, že se mi líbil, že to nebyla žádná noční můra, které mě občas ve snech pronásledují…
Otevřel jsem oči, když mě Ragnar probudil, a jen se usmál, když si pohrál s mými vlasy. Mám to rád, ale když si s nimi hraji já sám, není to ono. A nikoho, kdo by to dělal jsem vedle sebe neměl.
Ještě jsem chvilku hleděl na dveře, kterými Ragnar odešel, a vůbec se mi nechtělo vstávat.
Ale při pohledu na budík, jsem nakonec s povzdechem vstal.
Hned jsem se nacpal do koupelny, abych si ulevil a dal rychlou sprchu, a teprve potom jsem zamířil do pokoje pro hosty, kde jsem měl věci na oblečení.
Možná bych si měl zajít pro čisté? No, vlastně můžu po cestě do práce. Odsud se nepřenesu, abych na minutku zmizel a objevil se v čistých hadrech.
Když jsem scházel dolů do kuchyně, po domě to už vonělo kávou a snídaní. A jako na povel mi zakručelo v břiše.
„Dobré ráno,“ ozval jsem se a hned se posadil ke stolu.
„Mám ti s něčím pomoct?“ vyskočil jsem ale hned na nohy a hned se hrnul k lince. „Rád ti pomůžu, mám ještě chvíli čas, v práci mám být až za dvě hodiny. Ale ještě se chci stavit u mě doma.“
Ragnar
Bylo zvláštní zase někomu chystat snídani. Ne, že bych byl nějaký společenský typ. Samotu jsem měl rád a nestěžoval si, ale když už žijete dlouho, jakože opravdu velmi dlouho, a stejně dlouhý život máte ještě před sebou, jako já, tak občas ta samota leze krkem.
Bylo to takové zpestření a já to bral, jak to je. Až se jednoho krásného dne Samantha rozhodne odejít, násilím ho tu držet nebudu. Každý jsme jiný, oba máme svůj život.
Já můžu jen Samanthu postrčit dopředu.
Na okamžik mě napadlo, jestli bych ho dokázal zabít, pokud by bylo třeba.
No, nejspíš jo. Nic velkého jsme si vzájemně neslíbili. A lásku už vůbec ne. Vlastně ani nevím, jestli si můžeme říkat přátelé. Spíše byl teď náš vztah jako učitel a žák. Ve všech ohledech.
Zatřepal jsem hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnal.
Teď je teď, co bude potom, podle toho se rozhodnu.
Zrovna jsem dochystal snídani, když se přiřítil Samantha, ale sotva dosedl, hned vyskočil na nohy.
„Už to mám hotové. Klidně seď," potlačil jsem ho zpátky na židli a postavil před něj hrnek s kávou a talíř s lívanci.
Zvlášť jsem do misky dal čokoládovou omáčku, která se akorát dodělala, nakrájel čerstvé ovoce, a ještě přidal hustou smetanu.
Musel jsem uznat, že apetit měl Samantha pořádný, až jsem se musel smát, a v jednu chvíli se podíval i pod stůl, jestli to nehází na zem, jak to do něj padalo.
Ale rozhodně jsem ho nenutil držet se zkrátka, a ten zbytek lívanců mu ještě zabalil na svačinu.
„Chceš, abych tě doprovodil? Ještě jsem neposílil tvoji ochranu, a tihle lovci nemají problém jiného zabít i ve dne. Ale záleží na tobě," přitáhl jsem si Samanthu na moment k sobě, když už se obouval a byl připravený na odchod.
Jemně jsem se rty otřel o ty jeho, než jsem neodolal, vyhoupl si ho do klína, přitiskl na zeď a polibek víc prohloubil.
A když jsem ho tak líbal, něco mě napadlo. Ani nevím proč. Ten kluk opravdu boří všechny mé zásady.
Postavil jsem ho zpátky na zem a z ruky si sundal náramek, který jsem zapnul Samanthě.
„Tohle není na ochranu. Ale…" přejel jsem prstem po náramku a ten na vteřinu zazářil namodralým světlem, "pokud se něco stane, pokud budeš chtít, abych tě večer vyzvedl, stačí, když se ho dotkneš prsty a pomyslíš na mě."
Samantha
Snídaně byla vynikající. Měl jsem rád sladké, a tohle bylo podle mého gusta. A tak nebylo divu, že jsem toho spořádal kopec, až jsem se pak zastyděl, když jsem viděl, že mi Ragnar další lívance balí s sebou.
Na druhou stranu… Den je dlouhý a já aspoň budu mít svačinu. A taky jsem mu za ní i poděkoval.
Trochu mě překvapil svým návrhem, že mě doprovodí, ale než jsem stihl odpovědět, měl jsem ho plnou pusu, a to doslova. Ale polibku jsem se nebránil. Už jsem zjistil, že je to něco, co je mi příjemné, a klidně se s ním budu líbat, kdykoliv bude chtít.
„Budu rád, když mě doprovodíš, jen musím nejdříve domů, a no… není to jako tenhle palác, aby ses nezhrozil. A pak do práce,“ díval jsem se na to, jak mi zapíná náramek.
Jen skončil dotkl jsem se ho prsty.
„Funguje!“ vykřikl jsem a nahlas se zasmál. „Dotkl jsem se ho a jsi tady!“
Ještě chvíli jsem se mému vlastnímu vtipu smál, i když jsem nejspíš musel vypadat jako dement. Ale i když jsem musel do práce, měl jsem prostě dobrou náladu. Nejspíš za to mohl dobrý sex, vydatný spánek a vydatná snídaně. A příjemná společnost.
„Tak, jestli ti nevadí, že asi půl hodinky půjdeme pěšky, tak můžeme jít,“ ukázal jsem Ragnarovi, a společně, k mému potěšení, jsme vyšli ven.
Během cesty k mému domku jsme chvilku mlčeli, ale pak mi to nedalo, a začal jsem se znovu ptát. Na různé věci… Ale vzhledem k tomu, že jsme byli venku, byl jsem ve výběru a formulacích otázek opravdu opatrný.
„Tak jsme tady,“ otevřel jsem dveře, když jsme došli k mému domku.
Byl zařízený střídmě, trochu evropsky, trochu orientálně. Přeci jen tu bydlela Číňanka a Evropan ze Skotska. Ale i když tu ani jeden z nich už není, neměnil jsem to. Jen dvě postele jsem změnil na jednu, abych měl víc prostoru.
„Bude to rychlé, jen se převléknu a vezmu si věci do práce. Někam se zatím posaď. Nebo si to tu můžeš prohlédnout,“ houknul jsem na Ragnara a rychle jsem vběhl do koupelny.
Špinavé věci z práce, a ty, co jsem měl na sobě jsem hned hodil do koše se špínou. Včetně spodků a ponožek. A pak jsem přešel do ložnice a zahrabal ve skříni, abych se oblékl do čistého a vzal nějaké věci do práce na převlečení.
„Už to bude!“ houknul jsem z ložnice. „Ještě chvilku!“
Spěchal jsem ne snad proto, že bych šel pozdě, ale nechtěl jsem nechávat Ragnara samotného, byť byl jen tři metry ode mne ve vedlejším pokoji, který sloužil jako kuchyň i obývák současně.
Ragnar
Možná, kdybych byl o dvě stě let mladší a člověk, možná bych se do Samanthy lehce i zakoukal.
Jeho smích, když se zasmál svému vtipu dokonce nakazil i mě, takže jsem se usmál, a tak nějak mi bylo celkově moc dobře.
Samantha nakonec souhlasil s tím, že ho doprovodím, a i když zpočátku cesta probíhala mlčky, přece jen se Samantha pak začal ptát. A ani nevím jak, ale najednou jsme se ocitli u menších řadových domků, z nichž jeden patřil Samanthě.
Neměl ho nijak velký. Dvě místnosti s kuchyňskou linkou a koupelnu se záchodem.
A, i když by možná chtělo vymalovat, koupit nový nábytek, opravit sem tam nějakou díru ve zdi a vyměnit okno, byt nepůsobil špinavě, ale poměrně útulně, i když žádný luxus to nebyl.
„Nemusíš chvátat kvůli mně," přešel jsem do ložnice a opřel se o rám dveří, když na mě Samantha zahulákal. „Je to tu sice malé, potřebuje to pár oprav, ale máš to tu čisté. A to je pro mě to hlavní. Čisté a útulné. Je vidět, že se o dům staráš."
Díval jsem se na Samanthu, jak se obléká a po chvíli zírání mi došlo, co je na něm jinak.
Zašel jsem do koupelny, kde jsem zahlédl na polici hřeben a vrátil se zpátky do ložnice.
„Posaď se," stáhl jsem ho na postel, stoupl si před něj a začal mu česat vlasy.
Měl je tak jemné a přitom husté, že jsem se několikrát přistihl, jak místo česání vlasy jen projíždím prsty.
Když jsem byl spokojený, stáhl jsem mu vlasy do copu a svázal vlastní gumičkou.
Chtěl jsem odstoupit, aby se mohl Samantha dopřipravit, ale nakonec skončil na zádech na posteli a já nad ním se svým jazykem v jeho puse.
Nešlo odolat. Až teprve, když pod námi postel trochu zaskřípala, poté, co jsem rukou začal bloudit po jeho těle, vzpamatoval jsem se a zvedl.
„Promiň. Ale je těžké ti odolat," zabručel jsem a raději odstoupil, abych se na něj znovu nevrhnul.
Naštěstí už příprava netrvala dlouho, a za chvíli jsme vycházeli z domu a mířili k Samantově práci.
Samantha
Kdyby mě Ragnar nepřišel s hřebenem, ani bych si neuvědomil, že nejsem učesaný. Vlastně… hřeben jsem neviděl už dva dny. Trochu jsem se zastyděl, ale vzápětí jsem tiše vydechl, když mě začal česat. Vážně se mi to líbilo…
Mírně jsem se naklonil k němu, když mi splétal cop a nadechl se jeho vůně. Málem se mi z toho zatočila hlava a měl jsem chuť obličej zabořit do jeho trika.
A tak jsem ani neprotestoval, když mě povalil na postel a rád jsem se zapojil i do toho polibku.
„Nemusíš se omlouvat, taky se ti těžko odolává,“ zamumlal jsem spíš pro sebe, když se pak zvedl a odstoupil.
Cesta do práce trvala asi dvacet minut, a znovu jsme šli pěšky.
Nejen že rád pěšky chodím, ale taky to byl účelově právě kvůli mému přenášení. Takhle při pěší chůzí navštívím spoustu míst, kam se v případě nutnosti můžu potom přenést.
„V práci budu do pěti,“ došli jsme k azylovému domu, kde jsme se zastavili. „Mohl… mohl bych potom přijít za tebou? Slibuji, že se nebudu přenášet,“ dodal jsem rychle šeptem.
Když se otevřely dveře a vyšel jeden z našich chráněnců, pozdravil jsem ho, a pak ještě, křiknul odpověď, že už jdu, když z okna vykouknul šéf.
„No, pokud ne, určitě se nebudu zlobit, nevadí. Vrátím se po práci domů. Nevadí mi to,“ otočil jsem se ještě na Ragnara a s napětím čekal jeho odpověď.
Ragnar
Když jsme došli k Samanthině práci, nenápadně jsem pozjišťoval, jestli v okolí není nějaký lovec.
Nejspíš ví, kde Samantha pracuje, takže by se dalo možná očekávat, že tu někdo z nich bude číhat.
Ale kupodivu tu nikdo nebyl, což mě zarazilo.
A proto jsem málem přeslechl Samanthiné slova.
Pousmál jsem se, zvedl jeho ruku s náramkem a palcem mu přejel po dlani.
„Říkal jsem ti, že až bude odcházet, máš mě zavolat, pokud budeš chtít. Rozhodně tvou společnost neodmítnu. Ale i když nebudeš chtít můj doprovod, klidně přijď. Nikdy nezamykám."
Pustil jsem jeho ruku, když jeho šéf znovu vykouknul z okna, aby neměl Samantha ještě problém, že jde pozdě.
Rozloučil jsem se, a pak už chvátal domů.
Teď když byl Samantha v práci, měl jsem skoro celý den na to, abych nejen o něm zjistil víc, ale i kdo po něm jde. Když budu znát jméno lovce, bude lehké se ho pak zbavit.
Hned potom, co jsem vešel domů, jsem vešel do pracovny.
Zadíval jsem se na místo s těžkým závěsem, ale tentokrát k němu nešel a místo toho si sedl za stůl.
I přesto, že jsem byl čaroděj, nezatracoval jsem techniku. Zvláště, když se v mé pracovně shromažďovaly předměty a knihy už několik desítek let.
Otevřel jsem notebook a najel na seznam věcí schovaných v mé pracovně.
Výhoda byla, že jakmile jsem něco do pracovny přidal, ihned se to zapsalo na seznam, aniž bych to musel dělat já. Prostě… věda a technika se vzájemně nevylučovala, jak všichni tvrdí.
Alchymie je v podstatě taky věda.
Odmítl jsem knihy, které už jsem četl, anebo ty, o kterých jsem tušil, že tam odpovědi nenajdu.
Musel jsem zabrousit hlouběji. Možná tak hluboko, abych knihy vyměnil za svitky.
Vytáhl jsem si tři, o kterých jsem doufal, že mě nezklamou a pustil se do čtení.
První svitek se mi málem rozpadl v ruce, ale v podstatě mě nikam nenasměroval. Jen prozradil, že kdysi dávno žil jeden rod, který dalece převyšoval ostatní nejen silou, ale i krásou. Prý rod založil nějaký potomek Bohů nebo snad někdo požehnaný Bohy.
Jenže to byla poměrně obecná informace. O mnoho rodech se později říkalo, že byli požehnaní Bohy, převyšovali všechny krásou a byli silní.
Pohled mi na moment zalétl k těžkému závěsu, než jsem svitek s povzdechem vrátil zpátky na místo.
Vzal jsem do ruky druhý, ale ten byl k mému velkému zklamání téměř nečitelný, i když jsem se snažil písmo obnovit. Nejspíš nějaká kouzelná formule, která chránila tajemství svitku, aby jej nepřečetl nikdo nepovolaný. A mezi ně jsem nejspíš, jakožto nekromant, patřil i já.
Samantha
Byl jsem potěšený, když Ragnar řekl, že klidně můžu dojít. A tak, když jsem se pak pustil do práce, snad i proto, že jsem se těšil, mi to dneska utíkalo rychleji než kdy jindy.
Kromě drobných oprav, které mi dali na starost, jsem pak s holkama vydával i obědy a chystal večeře.
Trochu jsem se zabavil i s dětma, které tu se svými rodiči dočasně bydleli, než si najdou své vlastní bydlení. Měl jsem ty prcky docela rád, a dvěma, co byli větší a chodili už do školy, jsem pomohl i s jejich úkoly, aby si rodiče odpočinuli.
Byl to docela fajn den a opravdu rychle utekl, že jsem se podivil, když za mnou přišel šéf, jestli už nechci jít domů.
Vážně bylo už skoro čtvrt na šest…
Rychle jsem se šel převléct a zapřemýšlel jsem, jak to udělat. Chtěl jsem se projít, ale vzpomněl jsem si na Trevora, a tak nějak jsem měl obavy, že bych na něho, nebo někoho podobného mohl znovu narazit. A nechtěl jsem nikoho přitáhnout až k Ragnarově domu, pokud by mě sledovali.
Nakonec jsem zamířil domů. Cestou jsem se nenápadně rozhlížel, jestli za mnou nikdo nejde, a u svého domku taky, než jsem vešel dovnitř.
A až teprve vevnitř jsem si oddychl. Sbalil jsem si do menší tašky pár kousků oblečení, zkontroloval jsem, jestli je v domě všechno v pořádku, a pak teprve jsem zvedl ruku a zadíval se na náramek.
Bylo už skoro sedm hodin, už tak jsem měl zpoždění. A doufal jsem, že se Ragnar nebude zlobit, a že jeho pozvání stále platí, i když jsem se doteď neozval. A navíc nejsem už v práci ale doma… Snad ho ten náramek navede přímo sem.
Zhluboka jsem se nadechl, stiskl druhou rukou náramek, řekl tiše Ragnarovo jméno, a s napětím čekal, co se bude dít…
Ragnar
Docela mi to při vší té práci i uteklo. I když teda jsem nic nenašel. Možná si to jen namlouvám?
Možná už stárnu a Samantha je jen obyčejný míšenec? Třeba je potomkem nějaké vzácnější rasy víl nebo mořských potvor a čaroděje. Možná jen díky hříčce genů vypadá, jak vypadá, a to, že neví o tom, kdo je, je možná způsobené právě tím, kým je.
Míšence nikdo nemá moc v lásce. Zvláště u čarodějů.
A pokud je jeden z jeho rodičů nějaká mocná víla, o to víc by to všechno vysvětlovalo.
Staré kroniky a svitky se občas zmiňují o velmi silném míšenci, který svou silou dalece předčil i čistokrevné. Neměl ale moc dlouhý život, protože byl terčem nespočtu útoků.
Možná proto, aby Samanthu jeho rodiče chránili, způsobili, že zapomněl?
Opravdu by to tak mohlo být. Nejspíš jen hledám to, co najít nemůžu a zbytečně to řeším.
Povzdechl jsem si, zaklapl tlustou knihu a protáhl se.
Navíc mi mé vnitřní hodiny říkaly, že je čas pracovnu opustit, abych se srovnal s časem, protože jsem uvnitř už příliš dlouho. A to se mi vzápětí potvrdilo.
Docela nevěřícně jsem hleděl na hodiny v ložnici, které ukazovaly pět hodin a já na moment zavrávoral, jak jsem se potřeboval srovnat s tlakem, když mé tělo dohánělo ztracený čas.
Potřásl jsem hlavou, zaběhl se opláchnout, vlasy stáhl do culíku a přešel do kuchyně, abych udělal večeři. Samantha bude mít nejspíš hlad a já se přistihl, že se na jeho společnost i docela těším.
Opravdu si mě ten kluk čímsi získal. Když jsem nad tím tak přemýšlel, došlo mi, že víly, teda některé rody, měly zvláštní uklidňující vliv nejen na lidi, ale i jiné bytosti.
Takže má domněnka bude nejspíš správná. Asi si o tom se Samanthou promluvím, a třeba ho při té příležitosti něco napadne.
Bylo půl šesté, Samantha nikde a jeho volání taky. Večeře byla hotová, uběhla další půl hodina a pořád nic. Nakonec jsem to v půl sedmé zabalil. Nejspíš si to rozmyslel. Nebezpečí jsem žádné necítil, ani přítomnost lovců, takže to bylo jen na Samantě.
Byl jsem zklamaný?
Ani vlastně nevím.
Hodil jsem jídlo do ledničky, protože mě samotného přešla chuť, a vydal se zpátky do ložnice.
Rozhodl jsem se, že bych se mohl podívat, co dělají ti idioti ze Zionu.
Ale sotva jsem si v ložnici nachystal věci, překvapeně jsem se zastavil uprostřed pohybu, když jsem uslyšel v hlavě Samanthův hlas.
Chvilku jsem zůstal stát a přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo. Ale když se hlas zopakoval znovu, na nic jsem nečekal, vyběhl na balkon a během vteřiny se vznesl do vzduchu a ukryl svou přítomnost.
Trvalo mi jen pár minut, než jsem se ocitl za Samanthovým oknem v ložnici a zaklepal na něj.
Samantha
Počítal jsem s tím, že jakmile se Ragnarovi ozvu, že se tu někde zjeví. Ale když se po pár vteřinách nic nedělo, zkusil jsem to znovu.
Stál jsem uprostřed pokoje, otáčel se a rozhlížel se kolem sebe, kde se objeví.
Ale pořád nic…
A až teprve po chvilce mi došlo, že se nejspíš neumí přenášet. Nebo aspoň ne tak jak já.
Nebo…
Se na mě vykašlal. Řekl si, že když jsem se neozval hned jak jsem skončil, tak už nic a nechá mě být.
Zamrzelo mě to. Opravdu… A sám jsem byl překvapený tím, co jsem teď pocítil.
Možná je to tím, že jsem už tři roky sám, a tahle společnost je něco, co jsem potřeboval?
Už jsem se chtěl rezignovaně posadit, když se ozvalo zaklepání na okno v ložnici.
Vběhl jsem tam tak rychle, že jsem se málem nevešel do futer a přibral je ramenem.
A tam byl. Stál za oknem. A já se mohl doslova přerazit, jak jsem letěl to okno otevřít.
„Už… už jsem si myslel, že… že nepřijdeš…“ usmál jsem se spokojeně. „Omlouvám se, jen jsem se zdržel trochu v práci, a pak jsem šel sem. Nechtěl jsem… nevěděl jsem, jestli mě někdo sleduje, tak… no… nechtěl jsem je přivést k tvému domu. Rád tě vidím…“
Při svých slovech jsem se o něco víc vyklonil z okna. Sousedka, která právě šla kolem, se na mě udiveně podívala, a prý mě taky ráda vidí, ale že spěchá domů.
Jen jsem na ni mávl a pak se šokovaně podíval na Ragnara, a na to se rozhlídl po uličce. Bylo venku pár lidí, ale vypadalo to, jako by Ragnara nikdo neviděl.
„Můžeme jít? Jen si vezmu věci. Víš, jestli nevadí, nejspíš se k tobě občas zastavím, nebo přespím, a nechci pořád běhat tam a zpátky, tak, jestli to nevadí? Jako ne!“ rychle jsem zašermoval rukama. „Nechci se k tobě natrvalo nastěhovat, nebo tak něco, ale… no… víš, jak to myslím. Víš to? Že jo?“ nešťastně jsem se podíval na Ragnara, stále stojícího za oknem.
Ragnar
Schoval jsem křídla, když jsem uslyšel, jak se Samantha řítí a vzápětí se div nepřerazil o okno.
Jeho zájem měl potěšil, stejně jako jeho slova.
Nečekal jsem, že až takový budu mít na něj vliv, a že já sám se tak moc na něj budu těšit.
Počkal jsem, až sousedka zajde, a pak jednoduše vyskočil do okna, kouzlem za sebou zavřel okno, zatáhl žaluzie a v momentě už ležel Samantha na posteli a já na něm.
Tentokrát mé ruce nezahálely, hladily jeho horkou kůži, zatímco jsem ho líbal a vychutnával si jeho chuť.
„Myslel jsem, že sis to rozmyslel," zachraptěl jsem konečně, když jsem se dokázal odtrhnout od jeho sladkých rtů. „A nemusíš se omlouvat. A taky u mě můžeš zůstat, jak dlouho chceš. Dům mám velký, mám tě toho ještě spoustu co učit, takže bude lepší, když zůstaneš u mě, abys nemusel chodit sem a tam. Souhlasíš?"
Nečekal jsem na odpověď a znovu si přitiskl na jeho rty.
Nejspíš asi opravdu stárnu. Anebo mě Samantha opravdu omámil.
Dřív by mě nenapadlo něco takového někomu nabídnout. Občas u mě některý z milenců přespával, ale bylo to spíš takové neosobní.
Se Samanthou to bylo o něčem jiném.
„Tak jdeme. Nebo bych si tě musel hned tady vzít a ukázat ti třetí druh doposud nepoznané rozkoše," kousl jsem Samanthu do krku, a pak se zvedl a vytáhl na nohy i jeho.
Pobral jsem jeho věci, a pak už jsme spolu spořádaně vyšli dveřma.
„Mám teorii o tom, kdo bys mohl být. Doma ti to všechno povím. Mnohé by to vysvětlovalo. Díval jsem se do starých svitků a knih, a i když je to občas nudné čtení, někdy pomůžou," zašklebil jsem se při cestě domů a v jednu chvíli, kdy jsme procházeli kolem skupinky rozjařených děcek roztažených po celém chodníku, jsem si Samanthu za pas přitáhl k sobě.
A až doma jsem s překvapením zjistil, že jsem ho objímal celou cestu.
„Něco jsem uvařil, ale je to v lednici, protože jsem si myslel, že už nedojdeš. Ohřeju to, tak si zatím klidně ulož věci," vyndal jsem hrnce z lednice a postavil je rovnou na sporák.
Samantha
Ani jsem se nenadál, a ležel jsem na posteli, pod Ragnarem a nestíhal s dechem, a ani pořádně sledovat, co se děje. Ale vím, že to rozhodně bylo sice překvapivé, ale příjemné. A po chvilce jsem se do polibku zapojil.
Bylo to tak přirozené, jako bychom se takhle vítali už vícekrát. A dokonce mi z toho trochu zčervenaly tváře.
„Jo… jdeme…“ zamumlal jsem rozhozeně, když mě Ragnar vytáhl na nohy.
Když jsme vyšli, ještě jsem za sebou zamknul, a pak už jsme zamířili k němu domů.
A teprve po cestě jsem si uvědomil, že sice Ragnar nepřišel okamžitě po zavolání, ale rozhodně to bylo hodně rychlé na normální chůzi a autem nepřijel.
„Jo, večeři bych si dal,“ sklonil jsem se k tašce a vytáhl krabičku od lívanců.
„Tady vracím, je umytá. A děkuji, ty lívance byly opravdu výborné,“ položil jsem krabičku na stůl a zahleděl se na jeho ruce se štíhlými prsty.
Nezdá se to, ale sílu v pažích má, a přitom jsou jeho ruce jemné. Ještě teď cítím, jak mě celou cestu držel.
Když jsem si uvědomil, jak na něho civím, raději jsem se rychle otočil, popadl tašku, a se slovy, že si jdu vybalit, jsem se rozběhl nahoru do pokoje pro hosty. A až teprve tam jsem se posadil na postel, s taškou na klíně, a konečně se zhluboka nadechl.
Nedokázal jsem na něho přestat myslet od chvíle, kdy jsme se ráno rozloučili. Snad jen ve chvíli, kdy jsem se v azylu věnoval prckům, mě zaměstnali natolik, že jsem myslel i na něco jiného.
A teď… rozhodně jsem se zachoval jako puberťák. Nezvykle k mé povaze. To se mi tak moc líbí? To mi je jeho společnost tak příjemná?
Nejspíš… Ale rozhodně tohle zažívám úplně poprvé.
Pamatuji si, jak jednou, když jsem končil střední školu, jsme seděli s Jia-Li a povídali jsme si o jejím manželovi. Milovala ho stále i po smrti a ráda mi o něm vyprávěla. A tenkrát ta řeč nějak přešla na mě, a na to, jestli se mi líbí nějaké děvče. Tenkrát jsem ji pravdivě odpověděl, že ne. Ale ani kluci. Tenkrát jsem věděl jen to, že chci život prožít nenápadně, nepovšimnut… Proč? Netuším dodnes.
Nepřišlo mi líto, že nikoho nemám, nebo že mě nikdo v tomhle smyslu neoslovil. Bral jsem to tak, jak to je. A Jia-Li mi tenkrát řekla: „Nikam nespěchej. Všechno má svůj důvod, a tohle, proč nemáš děvče, zřejmě taky. Všechno má svůj čas.“
Tenkrát jsem měl pocit, jako by i byla ráda, že nikoho nemám, jako by tušila, nebo věděla věci, o kterých já nemám potuchy.
Ale teď… Nevím, co je to zamilovat se. Ale rozhodně vím, že mi Ragnarova společnost opravdu dělá dobře, byť se známe teprve pár dní a já o něm skoro nic nevím.
Prostě to tak nějak v sobě cítím…
Ragnar
Úplně jsem zapomněl i na to, že jsem Samantě dával svačinu, ale on se mi sám připomněl.
Zdálo se mi, jako by na moment ztuhnul, když jsem si bral krabičku od svačiny, a i když jsem to nahlas nepřiznal, potěšilo mě, že všechno snědl.
Bylo to opravdu zvláštní a pořád jsem to nedokázal pochopit.
Pořád jsem se snažil nějak ospravedlnit své chování a to, jak na Samanthu reaguju.
Já, poslední nekromant, ten, ze kterého by měl mít hrůzu, ten, co by měl každou chvíli provádět nějaké temné rituály, vyvolávat duchy a zombie, co by měl všem přát jen to nejhorší.
No, možná jsem takový kdysi opravdu byl. A možná jsem byl takový i teď.
Jen mě pořád nebavilo to věčné zlo a zatracení a krev a tak dále.
Anebo mě Samantha opravdu očaroval. Pokrčil jsem rameny, krabičku schoval a ohřál jídlo.
Vypnul jsem sporák, a protože Samantha pořád nešel, vydal jsem se pro něj nahoru do pokoje.
„Jídlo už je hotové," vešel jsem dovnitř a zadíval se na Samanthu.
Jeho oči mě přitahovaly jako magnet.
Aniž bych si to napřed rozmyslel, stáhl jsem gumičku z jeho copu a protahoval ho prsty tak dlouho, až byly zcela uvolněné.
„Líbí se mi to takhle," zašeptal jsem a prsty přejel po Samanthově štíhlém krku. „Kdybys v noci nemohl usnout, nebo se ti špatně spalo, přijď zase za mnou, ano?"
Jemně jsem se otřel svými rty o ty jeho, a pak už odstoupil, aby jídlo zbytečně nechladlo.
„Zatím jsou to jen mé domněnky," začal jsem, když jsme se po večeři usadili v obýváku s kávou a zákuskem. „Ale myslím si, že jsi míšenec čaroděje a některého z vzácného rodu víl. Je jich spousta. Lesní, luční, vodní, stromové, zemní, pak ještě víly různých druhů květin, a i když na první pohled vypadají možná stejně, hodně se liší silou. A některé z nich jsou velmi vzácné, nebo jich hodně už vymřelo, protože byly lovené jak lovci, tak jinými bytostmi. Tohle spojení by vysvětlovalo nejen tvou zvláštní krásu, ale i to, proč si nemůžeš vzpomenout. Víly docela často ovládaly kouzla zapomnění, prakticky nejlépe ze všech bytostí a nejspíš tví rodiče, ze strachu, aby tě nelovili, uvalili na tebe ono kouzlo. V tom případě ale bude hodně těžké ho prolomit. A co se týče tvé síly… buď to spojení nebo prostě jen náhoda, že jsi silnější než mnohý zkušený čaroděj. Občas se rodí jedinci z výjimečnou silou."
Pomocí myšlenky jsem vytáhl z knihovny jednu knihu, ke které se Samantha ještě nedostal, a která aspoň obecně popisovala a dělila víly, a podal mu ji.
„Neříká ti něco z toho něco?"
Samantha
Trochu jsem se lekl, když Ragnar vešel do pokoje. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem ho vůbec neslyšel přicházet.
Odložil jsem tašku a chtěl vstát, když přistoupil a začal mi rozmotávat cop. Znovu ten příjemný pocit se mi rozlil po těle. Nebylo to tak, že bych třeba myslel hned na zamilovanost, nebo na ten sex, ale tenhle příjemný pocit byl jiný. Možná tolik podobný tomu, jako když hladíte kočku a té se to tak líbí, že začíná vrnět, a pak se o vás začíná otírat…
Jo, nejspíš jsem byl v minulosti kočka, nebo tak něco.
Ale byl jsem rád, že mu nevadí mé rozpuštěné vlasy. Taky jsem je tak raději míval.
Když jsme se pak po výborné večeři usadili v obýváku, naslouchal jsem jeho slovům a pak jen natáhl ruku a na ní mi přistála kniha.
Listoval jsem v ní, a hledal nějakou spojitost. Barvu očí, barvu vlasů, kouzlo přenášení a několik dalších aspektů, které by mohly napovědět. Dokonce jsem se díval i na to, jestli některá z víl třeba neuměla ovládat oheň… Ale o tom posledním jsem Ragnarovi raději neřekl.
A stejně… Víly se spíš ohni vyhýbají, než by mu vládly.
„Netuším, jestli mám s nimi něco společného. Nějak se neztotožňuji ani s jedinou vílou,“ povzdechl jsem si. „Nic mi to opravdu neříká a ani nepřipomíná. Ale když tak nad tím přemýšlím… Jia-Li se podobala této víle, akorát jsem ji nikdy neviděl kouzlit, ani když mě učila. Ale kdyby byla nadpřirozená bytost, určitě bych řekl, že je to Jia-Li.“
Podal jsem Ragnarovi otevřenou knihu a pak se pohodlně opřel.
Nejspíš to bude chtít víc času, než na něco přijdeme. A možná jsem z vílího rodu, jen, jak říkal Rag, mohl někdo zapečetit mé vzpomínky, a proto mi to teď nic neříká.
„Víš, vzpomněl jsem si, jak jsi říkal o tom ochranném kouzle, i to, že to může pár dní trvat. Co kdyby to odpečetilo to, co mi brání si vzpomenout? Možná by to stálo za to, to zkusit, co? Zítra jdu do práce až později, kolem druhé hodiny tam mám být, ale budu v práci do noci. No, ale pak mám den volno, a tak mě napadlo, že bych se domluvil a vzal si volna víc. Od chvíle, kdy tam pracuji jsem neměl dovolenou. Tak bychom to mohli zkusit?“
Ragnar
No, nečekal jsem, že to bude tak jednoduché a hned se Samantě odemknou vzpomínky na to, kdo je, když mu ukážu jednu knihu. Kromě toho, pokud měl opravdu spojení s nějakou vílou, ty bývaly většinou hodně ješitné, a taky precizní.
To jsem řekl i Samantě.
„Samozřejmě že tě nechci do ničeho nutit," vstal jsem, přistoupil k němu, vytáhl ho na nohy a svou dlaň jsem přitiskl na místo, ke mu tlouklo srdce.
Zadíval jsem se Samantě hluboko do očí a vnímal i přes oblečení jeho horkou kůži, která byla velmi jemná, jak už jsem stačil zjistit.
„Cítím, že máš trochu pochybnosti," promluvil jsem konečně. „Všechno je to jen o tom, co cítíš tady a co skutečně chceš. Můj… Dávný přítel mi jednou řekl, že pokud mám pochyby, mám se řídit srdcem, ne mozkem. Neřídit se tím, co by někdo chtěl nebo považoval za správné, ale tím, co chci skutečně já."
Krátce jsem se při té vzpomínce zasmál a pak se ušklíbl.
„Což je u mě s podivem, protože jsem několikrát slyšel, že žádné srdce vlastně nemám. Ale... No, možná jen díky tomu, co mi řekl, jsem se nestal tím, kým bych podle představ mého rodu měl být, a proto jsme se setkali. Dlouho jsi žil bez vzpomínek. Dlouho jsi žil v nevědomí. A i když si nemyslím, že by se z tebe najednou stal ničitel světa, můžu se třeba plést. Jenže nikdo nemůže říct, že je jen černá nebo bílá. Nikdo se nerodí s černou krvi, která ho nutí vraždit. To až naše činy a životy určují, jaký náš osud bude, a kterým směrem se vydáme. Ty jsi měl po svém boku očividně úžasného člověka, co tě hodně naučil. Ale jak říkám, je to na tobě. Samozřejmě ale není dané, že by ochranné kouzlo odpečetilo tvé vzpomínky. To je věc druhá. Může a nemusí. Asi bude záležet i na tom, co je zapečetilo."
Dokončil jsem svůj monolog a došlo mi, že jsem celou dobu nespustil že Samanthy oči a pořád svou ruku držím na jeho hrudi.
Bylo to opravdu zvláštní. Jako bych měl trochu deja-vu, jako bych něco podobného už jednou zažíval.
Samantha
Pozorně jsem Ragnarovi naslouchal, a snad bezděčně jsem položil ruku na tu jeho, kterou měl na mé hrudi. A v tu chvíli mi přišlo, jako bychom byli nějak propojeni.
Nedokázal jsem se během jeho řeči ani odtrhnout od pohledu do jeho očí.
Někde v polovině se mi jeho slova začínala vytrácet. Teda… Slyšel jsem je všechny, ale víc jsem vnímal jeho přítomnost. Měl jsem chuť ho znovu políbit, zažít znovu ten příjemný pocit, který při polibku s ním mám. Ale možná bych tohle zažíval i s kýmkoliv jiným?
Ne… Nemyslím si. Nikdo mě totiž nepřitahoval fyzicky tak, jako on.
Teprve po chvilce ticha jsem pustil jeho ruku a odstoupil jsem o krok.
Přemýšlel jsem, co dělat, jestli jít spát, nebo něco studovat…
„Šel… šel bych na chvíli ještě do knihovny, jestli nevadí,“ a s těmi slovy jsem tam rovnou zamířil. „Možná bys mi mohl přiblížit, co by mě čekalo při vytváření toho ochranného kouzla… tetování… že bych se mohl připravovat. Aspoň něco… třeba trpělivost, soustředění… nebo tak něco. Víš, chtěl jsem se tě vlastně už předtím zeptat… Kolik máš roků? Přijde mi, že tu nejsi třicet let, na to jsi moc moudrý, chytrý… Teda jestli nevadí, že se tě na to ptám.“
Ragnar
Když Samantha odstoupil, jen jsem zabručel, ale nechal ho být.
Zbytek večera jsme nakonec strávili v knihovně, a když si Samantha ustlal na knize, odnesl jsem ho do jeho pokoje a zastlal do postele.
Nejraději bych si ho vzal k sobě, ale už tak jsem si ho připustil k tělu víc, než jsem měl původně v plánu. Vlastně ani nevím, co jsem původně se Samanthou plánoval. Od té doby, co jsem ho potkal na hřbitově, jdou všechny mé plány tak nějak mimo.
Prostě, bylo to, jak jsem mu říkal. Kdysi mi jeden přítel, vlastně jediný přítel, kterého jsem měl, řekl, ať se řídím srdcem a ne tím, co se ode mě čeká.
Možná proto se ze mě stal trochu odlišný nekromant. A možná proto teď Samantě pomáhám, i když bych ve své podstatě neměl a ani nemusel.
Ale něco na něm… Bylo na něm něco, co mi prostě nedovolovalo ho pustit. Možná to bylo to, že jsem o něm nic nevěděl, a to bylo pro mě, jako kost pro psa.
Druhý den jsem nechal Samanthu spát, dokud se neprobudil sám, a pak jsem mu udělal snídani i svačinu. Doprovodil jsem ho do práce, a stejně tak si ho vyzvedl i z práce.
Bylo to… zvláštní se takhle spolu procházet. Za těch několik let, co jsem byl sám, a pak v Zionu, jsem i zapomněl na to, jak může být něčí společnost příjemná. Spíš jsem si teda doteď nemyslel, že zase najdu někoho, s kým bych si rozuměl a nemusel se skrývat.
Po večeři jsem dal Samanthě zase pár lekcí magie, a pak už ho poslal spát, protože hned druhý den nás čekal náročný úkol.
Celou noc jsem prováděl přípravy a taky dost času strávil v pracovně, i když tentokrát jsem Samanthovu podstatu nehledal. Možná se to odhalí právě tímhle ochranným kouzlem.
Nebo se odhalí aspoň část a já tak budu mít lepší vodítko.
Nebo spíš konečně nějaké vodítko.
„Svlékni se a posaď dto tohoto kruhu," chytl jsem Samanthu za ruku, když byly konečně všechny přípravy u konce, Samantha byl vyspaný a připravený a zrovna za mnou přišel do mé ložnice.
Na podlaze jsem měl načrtnutý velký kruh, který jsem si připravil v noci, stejně jako všechny ostatní věci, i když kupodivu, na tohle složité zaklínadlo jich bylo potřeba minimum.
„Posaď se a zavři oči. Vzpomeň si, co jsem ti říkal včera. Uklidni svou mysl a nech za sebe mluvit svou duši," dotkl jsem se jemně jeho ramene, když dosedl na zem.
Samantha
Ty další dny byly skoro ve stejném duchu. Druhý den jsem šel do práce a z práce s Ragnarem. Udělal mi znovu svačinu, a v práci si mě už začínali dobírat, že jsem buď šel do sebe, nebo, a to prý je pravděpodobnější, jsem si někoho našel.
Nijak jsem to nerozebíral, ale uvědomil jsem si, že se ke konci směny už častěji dívám na hodinky a těším se, až budu končit a Ragnar si mě přijde vyzvednout.
Těšil jsem se na jeho společnost.
Povedlo se mi ukecat volno na další dny, a tak jsem věděl, že budu mít dost času na přípravu na to ochranné kouzlo.
A každou volnou chvilku jsem využil toho, abych se učil. Pozorně jsem naslouchal Ragnarovi a dělal to, co mi říká. Ale jako by se má hlava podvědomě bránila tomu, naučit se něco víc.
Ale říkal jsem si, že je to jen pro všechno to, co mi víc jak dvacet let vtloukala do hlavy Jia-Li.
I přesto, že jsme stále byli poslední dny spolu, spal jsem v pokoji pro hosty a nezopakovalo se to, co tenkrát před pár dny. Ale nezlobil jsem se, byl jsem spokojený i s tím, že jsem vedle Ragnara mohl aspoň být.
Když jsem další den vstal, umyl se a posnídal, trochu mě trápilo, že jsem byl sám. Ale snídaně byla připravená a Ragnara jsem slyšel z ložnice. Ale raději bych snídal s ním…
Nakonec jsem přišel do jeho ložnice, tak jak mi předtím říkal a zůstal stát a díval se na to, co na té zemi připravil. O magických kruzích jsem v těch knihách četl, ale nenapadlo mě nějaký použít. Přišlo mi to zdlouhavé na nějaké kouzlo. Ale věděl jsem, že u některých se bez toho neobejdu.
Na jeho příkaz jsem se svlékl do naha, vstoupil do kruhu a usadil se. Spojil jsem ruce dotykem konečků prstů, zavřel jsem oči, a snažil jsem se uvolnit tak, jak Ragnar chtěl.
Přestával jsem postupně vnímat všechno, co bylo kolem mě, a to brnění, ten zvláštní pocit, který se točil kolem mne jako nějaká clona, jsem postupně nechal proniknout do mého těla…
Ragnar
Seděl jsem na terase, popíjel kafe a přemýšlel, co se mohlo asi stát.
Popravdě, ani nevím, kde Samantha momentálně byl. Jestli v ložnici nebo v knihovně.
Od okamžiku, kdy jsem ho pustil, jsem se mu trochu vyhýbal. Nebo spíš úplně.
Nechápal jsem to. Kouzlo bylo spolehlivé. Nikdy jsem neslyšel, že by selhalo.
Ale… ono selhalo.
Všechno probíhalo dobře, až do okamžiku, kdy jsem začal s konečnou fází. V tu chvíli, jako by Samanthovo tělo něco obalilo. Jako by ho něco bránilo, i když tohle kouzlo mělo v podstatě udělat to samé. Jakoby ale už jednu obranu, mocnější, než jsem si myslel, měl.
Dopadlo to katastrofálně. Kruh byl přerušen, já skončil na placato na zdi a Samantha s výkřikem na zemi. Když jsem se posbíral a ujistil se, že Samantha pořád žije, odnesl jsem ho do jeho pokoje a zůstal u něj, dokud se neprobral.
„Nepovedlo se."
To bylo jediné, co jsem mu řekl, a pak z jeho pokoje odešel.
Přemýšlel jsem nad tím celou dobu, ale nenapadlo mě jediné rozumné vysvětlení.
Spousta teorií ano, ale nic rozumného.
Povzdechl jsem si a vypil zbytek kafe. Asi bych nad tím měl přestat uvažovat, nebo se zblázním.
A taky bude mít Samantha asi hlad, tak bych měl jít udělat něco na večeři.
Vstal jsem, protáhl se, a pak přešel do kuchyně.
Samantha
Otřel jsem si oči, které mi mírně zvlhly. Nepropadl jsem pláči úplně, ale i tak mi oči zvlhly, když jsem ležel v posteli a jen zíral do stropu.
Byl jsem znovu v pokoji pro hosty, a už několikátou noc. Druhou? Třetí? Čtvrtou?
Netuším, spíš jsem to nějak přestal počítat.
Ale kdybych chtěl, věděl bych přesně, protože další den jsem měl jít už do práce.
To ochranné kouzlo se nepovedlo. Cítil jsem zklamání, nebo jsem to prostě přijal tak, jako vždycky všechno ostatní?
Přijal jsem to, tak proč teď ležím a cítím se… nešťastně?
Otočil jsem se k oknu a zavzpomínal, co všechno se za poslední dny událo.
Poslední z toho dne jsem si pamatoval, jak se usazuji v kruhu, chvíli potom jsem už nevnímal nic. A pak jsem se probral tady na té posteli. Ragnar mi jen řekl pár slov a odešel.
Když jsem byl schopný se posadit, a pak postavit, šel jsem do koupelny, abych se opláchl, a před velkým zrcadle se zastavil a díval se na svou hruď.
Viděl jsem to. Nepatrně, ale viděl. Pár nejasných čar, které mi cosi připomínalo. Čáry byly tak neznatelné, že nebyly vidět lidskému oku. A snad jen proto, že to bylo na mém těle, jsem je dokázal vnímat. Než jsem se však vrátil zpátky do ložnice, zmizely, a s nimi i ten zvláštní pocit.
Ragnar se mi pak vyhýbal. Chtěl jsem to zkusit znovu, ale odmítl to s tím, že jsem ještě slabý na to, abych se znovu pokoušel o toto kouzlo.
Nakonec mi to nedalo, vylezl jsem z postele, abych pořád nepřemýšlel nad blbostma, a vyšel z pokoje ven. Ragnara jsem našel v knihovně, když si pročítal nějakou knihu, a skoro ani nezvedl hlavu, když jsem vešel.
„Zítra… zítra už jdu do práce. Jestli… nevím, jestli nejsem na obtíž… Možná jsem pro tebe zklamání, že jsem to nedokázal… ale… děkuji ti za všechno a omlouvám se… po práci půjdu domů,“ řekl jsem jen polohlasně, a pak jsem se otočil a šel zpátky do pokoje pro hosty.
Ragnar
Vyhýbal jsem se Samanthě následující tři dny. Ne, snad proto, že bych se ho nějak štítil nebo něco, ale spíš proto, že jsem měl pocit, že se mu nemůžu podívat do očí.
Selhal jsem, a to jsem se chvástal, jak Samantě všechno ukážu a všechno ho naučím.
Slíbil jsem, že ho ochráním. Pche. Jak naivní hlupák se ze mě stal!
Většinu času jsem trávil procházením starých svitků, abych zjistil, proč kouzlo selhalo, ale moc moudrý jsem z toho nebyl. Dokonce jsem povolal i pár starých duchů, ale ani ti mi nedokázali poradit.
No, ne, že bych to nečekal.
Přemýšlel jsem, co budu dělat dál.
A vyřešil to za mě Samantha, když večer před tím, než měl jít do práce, za mnou přišel do knihovny.
Udiveně jsem k němu zvedl hlavu, když domluvil, a na moment jsem nevěděl, co mu odpovědět.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem se vzpamatoval.
„Samantho," promluvil jsem konečně, abych ho zastavil dřív, než odejde.
Vstal jsem, odložil knihu, přešel k němu a vzal jeho tvář do dlaní.
„Proč říkáš takové věci? Nejsi na obtíž. A já… no, není to tvoje chyba. Víš, slíbil jsem, že ti pomůžu a… selhal jsem na celé čáře. Jak bys mi po tomhle mohl věřit? Jak jsem se ti měl podívat do očí? Neúspěch nesu velmi špatně. Vždycky jsem nesl. Nejspíš jsem až moc ješitný, ale… za tu dobu… za těch čtyřista devadesát devět let, co jsem na světě bych řekl, že už jakési zkušenosti mám a tohle by se mi stávat nemělo. Nechtěl jsem, aby ses cítil špatně. Jestli ti to nebude vadit, rád bych tě zase doprovodil do práce, a byl bych rád, kdyby ses z práce vrátil sem. Tvá společnost je příjemná. Jen asi já nejsem ten nejlepší společník."
Samantha
Zastavil jsem se, když na mě Ragnar zavolal. Podíval jsem se mu do očí, když promluvil a neubránil jsem se tomu, abych se aspoň trochu neotřel o jeho ruku, kterou měl na mé tváři.
Opravdu mi ten dotek chyběl, a já si to uvědomoval čím dál víc od chvíle, kdy se mi začínal vyhýbat.
„Ty říkáš, že je to tvoje chyba, a já říkám, že to je zas moje chyba… No, řekl bych, že za to, jak to dopadlo nejspíš nemůže ani jeden z nás. Vzájemně se to ruší,“ usmál jsem se nakonec, když se mi ulevilo, že nejsem pro Ragnara zklamání.
„Říkal jsi, že je to obtížné kouzlo, tak jsme s tím nezdarem mohli počítat. Ale… I když mě to mrzí, přesto se necítím špatně kvůli tomu, že se to nepovedlo. Ale mrzí mě, že se mi vyhýbáš. Nezdar je jen součástí každého života, zvlášť tak mladých lidí, jako jsi ty,“ pohladil jsem ho po tváři, ale vzápětí jsem se zarazil.
„Promiň,“ o něco jsem couvnul. „Nechtěl jsem… nevím proč jsem to řekl. Nevím, proč mě napadlo, že jsi tak mladý, když máš vlastně pět set let… Nechtěl jsem tím nějak snížit tvé vědomosti, nebo tebe samého… omlouvám se…“
Vážně jsem nechápal, proč jsem zrovna tohle řekl. Bylo to divné, ale šlo to ze mě samo, řekl jsem to, jako bych já byl nějaký starý kmet nad hrobem s bílým plnovousem.
„Jestli by ti to nevadilo… víš… rád bych spal dneska vedle tebe,“ dodal jsem ještě o něco tišeji se sklopenou hlavou, jako bych se snad obával jeho odmítnutí.
Nakonec když Ragnar souhlasil, moje srdce poskočilo radostí a začalo tlouci o něco rychleji.
A konečně jsme společně i povečeřeli, a i když mezi námi večer nic nebylo, přesto jsme usínali vedle sebe v jedné posteli, kde jsem se na něj přitiskl, abych cítil jeho energii, která mi dodávala sílu, jeho teplo, které mě zahřívalo.
Konečně jsem usnul v klidu a spokojeně jsem spal celou noc…