Rag
Sledoval jsem Samanthu, jak reaguje na má slova a bylo na něm vidět, jak moc o tom přemýšlí.
Usvědčilo mě to v tom, že je to opravdu chytrý kluk.
„Chodit do práce ti nezakazuju. Jen bych s tvým dovolením, posílil tvou ochranu v amuletu, který nosíš na krku. Ochrání tě před fyzickým napadením, ale ne před kouzly. Nebo ne natolik, aby tě ukryl před nechtěnými zraky. Ale musíš počkat do zítra. Dnes tu nemám ještě svou pracovnu, kterou k tomu potřebuju. A co se týče knihovny, nemám s tím problém. Jen je potřeba pokoj trochu poklidit," zamyslel jsem se, a přivřenýma očima se na Samanthu zadíval, jak mě něco napadlo.
Už jen to, když mluvil o tom, že tu práci má rád, ale nenaplňuje ho, svědčilo o tom, že bude silnější, než si možná myslím i já. U nás čarodějů se totiž záhy po narození vyvine jakýsi smysl pro to, co jsme se narodili.
Například já třeba miluju zahradničení. Opravdu. Jednu dobu jsem se tomu i věnoval. V Paříži. Asi před sto lety jsem měl své malé zahradnictví, kam si lidé chodili pro vyhlášené růže. Miloval jsem tu práci. Každý den jsem měl ruce vražené v hlíně a radoval se z každého nového poupěte. Ale vnitřně jsem cítil, že to nejsem já. Že nejsem úplný. Že mi něco chybí.
No, a pak, když jsem se vrátil zpátky domů, otec mě seřezal a zamkl, pohrozil věčným zatracením a tak dále, jsem se naplno začal věnovat nekromancii, a i když jsem k tomu měl ze začátku, řekněme, trochu odpor, paradoxně mě to vnitřně zcela naplnilo.
„Pojď," vstal jsem a kývl na Samanthu, ať jde za mnou.
Přešli jsme k pokoji, a když jsem otevřel dveře, postrčil jsem Samanthu dovnitř a sám si stoupl před něj. Chytl jsem ho pevně za boky a sklonil se k jeho uchu.
„Zavři oči," zašeptal jsem. „Uvolni se."
Zvedl jsem jednu jeho ruku a dlaň si přitiskl na místo, kde mi tlouklo srdce.
„Vnímej, jak klidně tluče. Zhluboka se nadechni a vydechni. Jen klid… jen klid… a teď… představ si to ve své mysli. Jak tvé ruce berou koště. Jak tvé ruce berou hadr. Představ si, jak uklízíš. Představ si to, Samantho. Uvolni lehce svou sílu. Jen zlehka. Pomalu. To je ono. Jen trochu. Cítíš to, viď? To jemné brnění…"
Ani nevím, jak dlouho jsem tam s ním takhle stál, i když byl pokoj už dávno uklizený, protože se mu to samozřejmě podařilo. Nebylo to nic složitého. Tohle zvládne i dítě v plínce, ale pro něj to byl nejspíš velký krok dopředu.
Jenže když bylo po všem a já si uvědomil jeho blízkost, jeho jemnou magii, která se otírala o tu mou, nešlo odolat. Než jsem se nadál, opět jsem plenil jeho ústa svým jazykem a nechápal sám sebe.
„Pojď se mnou, Samantho. Pojď se mnou do mé ložnice. Pojď dneska spát se mnou. Chci tě ve své posteli," zachraptěl jsem a své rty přesunul na jeho krk, než jsem zvedl hlavu a zadíval se mu do očí.
Samantha
Byl jsem rád, že svolil k tomu, abych mohl využívat jeho knihovnu. Jia-Li mně opravdu naučila mnohému, ale všechno to bylo jen o tom, co mi vyprávěla. Neměla žádné knihy nebo zápisky, všechno měla v hlavě. A tady bych mohl najít věci, o který mi nestihla říct, nebo o nich nevěděla.
Když mě Ragnar vyzval, abych šel za ním, poslechl jsem, a pak jen překvapeně pohlédl na něho, než jsem se konečně uvolnil, zavřel oči a dělal, to, co mi řekl.
Uklízet umím, takže tohle mi nedělalo problém si představit. Dělal jsem všechno, jak říkal, ale jedna věc mi až tak úplně neseděla.
Když jsem otevřel oči, překvapeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Promnul jsem si prsty a zhluboka se nadechl. Ten šimravý pocit v konečcích prstů okamžitě ustal.
Necítil jsem nějaké zvláštní brnění. Jen mě trochu zašimraly konečky prstů a po dalším nádechu to ustalo. Stejné to bylo, když jsem se učil čarovat s pomocí Jia-Li. I když tenkrát mě zpočátku brněly ruce až skoro k loktům, ale postupně to odeznívalo. Teď, když provedu nějaké kouzlo, je to stejné, jako když člověk vezme tužku a podepíše se. Nic zvláštního přitom necítím.
Chtěl jsem se na to Ragnara zeptat, už jsem to měl na jazyku, když mi ta slova sebral polibkem.
Doslova je smetl z mého jazyka pryč. A až teprve teď, když pronesl svou prosbu, když se jeho rty dotkly i mého krku, pocítil jsem to brnění, o kterém mluvil v souvislosti a kouzlením.
Ale nejspíš měl na mysli něco jiného…
Ale tohle… Znovu mě zašimralo v břiše, a ten příjemný pocit se pomalu rozléval celým tělem.
Znovu se mi nahrnulo teplo do tváří, a aniž bych si uvědomoval, že to dělám, přivřel jsem oči, mírně jsem zaklonil hlavu, tiše vzdychl, a pak odpověděl.
„Budu s tebou spát ve tvé ložnici…“
Rag
Opravdu nevím, co se to se mnou děje.
Ano, měl jsem rád mladé kluky, ale nebyl jsem puberťák, kterému se postaví, jen když vidí nahatého kluka. V sídle byla spousta mladých kluků podle mého gusta.
S některými jsem se i vyspal, ale nikdy jsem na nikoho nereagoval tak, jak na Samanthu.
Jistě jsem věděl, že na mě nepoužil čáry lásky, ani není incubus. A ani siréna. A ani Banshee. Ani nic podobného. Mátlo mě to. A ne málo.
Ale místo toho, abych se nad tím pozastavil, hodil jsem to za hlavu.
Proč to řešit, když Samantha tak krásně reaguje?
„Zajdu se osprchovat, tak na mě počkej, ano?" pustil jsem Samanthu, když jsem ho mezi líbáním dostrkal do své ložnice, a hned jsem zapadl v koupelně.
Sprchování byla další věc, kterou jsem si osvojil.
Znal jsem spoustu čarodějů, kteří se neosprchovali za celý svůj život. Více méně jsme to nepotřebovali. Ale… Voda bubnující na kůži, ten příjemný pocit, za to to stálo.
A navíc to bylo přirozené, jako dýchání. Jen vlasy jsem si teď neumýval, ale stáhl je do drdolu.
Když jsem byl hotový, utíráním jsem se nezdržoval, a i když jsem Samanthě říkal že má přede mnou chodit oblečený, já prostě spal nahý a rozhodně na tom teď nehodlám nic měnit.
„Pokud ti to nevadí, rád spím nahý," vrátil jsem se zpátky do ložnice a rozpustil si drdol, „Jestli chceš, něco na spaní ti vytáhnu. Jestli nechceš, klidně se svlékni. Ale v tom případě se připrav na to, že budu zkoumat tvé tělo. Říkal jsi, že jsi nikdy nikoho neměl. To znamená, že stejně jako neznáš svou sílu, neznáš ani své tělo. Naučím tě to. Všechno…"
Během svých slov jsem znovu došel až k němu, jednu jeho ruku si položil na svůj bok a tu svoji jsem táhl po jeho zádech, až k dokonalé prdelce, po které jsem ho jemně pleskl, a pak ho pustil.
Samantha
Prozatím klidný a rozvážný Ragnar najednou ožil. Jako by vypil nějaký kouzelný nápoj. Ani jsem se nenadál, a byl jsem v jeho ložnici. A on byl v koupelně a vzápětí jsem slyšel téct vodu.
Zašel jsem k oknům a znovu otevřel dveře na terasu dokořán, aby šel dovnitř čerstvý vzduch.
Byl to i částečně pocit, že i já jsem venku, i přesto, že jsem byl v domě. Rád jsem spával u otevřeného okna, ale v naší uličce jsem na tohle musel být hodně opatrný.
Vrátil jsem se k posteli právě ve chvíli, kdy z koupelny vyšel Ragnar. Tentokrát on byl nahý, ale nějak jsem to nebral špatně. Je to prostě přirozenost člověka.
„Nevadí mi, taky raději spím nahý. Jen u mě doma si to moc nemůžu dovolit, pokud chci mít otevřené okna, protože mám přízemní domek, a když někdo projde kolem, tak vidí dovnitř. A ne, každému se to může líbit.“
Odstoupil jsem od něj, a za stálého pozorování jeho těla jsem si svlékl triko a ty kraťasy.
„Na mém těle není nic zvláštního. Rohy nemám, drápy taky ne. Dokonce ani kopyta nebo křídla. Uši mám normální,“ na moment jsem si odhrnul vlasy a zase je spustil.
„Myslím, že jsem stejný jako ty,“ položil jsem dlaň na jeho hruď, a pak jsem ho pomalu obcházel dokola a ruku táhl po jeho těle.
„Jen jsi vyšší a svalnatější. Řekl bych, že máš pevnější tělo,“ prozkoumal jsem už oběma rukama jeho tělo od krku až ke kolenům.
„Jen tady,“ zastavil jsem se nakonec před ním, a prsty jsem přejel po jeho penise. „Tady jsi vyvinutější než já. Ale nijak mi nevadí, že jsem ve všem menší než ty. Velikost je jen relativní pojem. Na tom svět a život nestojí. Jestli najdeš něco zvláštního na mém těle, klidně mě zkoumej.“
Myslím, že při té představě jsem se dokonce i mírně pousmál.
„Mám zůstat stát nebo si mám lehnout?“ mírně jsem naklonil hlavu a olízl si rty.
Možná to není chování, jaké by si při tomhle představoval. Ale já takové zkoumání ještě nikdy neprováděl, tak nevím, co mám dělat.
Ale rozhodně vím, že dotýkat se ho, mi přinášelo příjemné pocity nejen v konečcích prstů…
Rag
Držel jsem se zuby nehty.
Už jsem pochopil, že Samantha bude nejspíš přirozený a nebude mít asi zábrany.
Ale když se přede mnou svlékl, pak se mě dotkl a přitom mluvil, měl jsem co dělat, abych se udržel v klidu. A co teprve potom, když se dotkl mého penisu.
Nechápal jsem, proč na něj tak reaguji. To příjemné brnění, to chvění, které procházelo mým tělem.
Mátlo mě to.
„Myslím, že najdu spoustu zajímavého," zachraptěl jsem, potáhl ho k posteli a naznačil mu, ať si lehne na záda.
Zaklekl jsem nad něj, chvilku ho jen tak pozoroval, a pak se sklonil k jeho rtům.
„Víš o tom, že tělo je nejlepší řečník?" zeptal jsem se a rty přejel po jeho krku. „Řekne i to, co slovy nechceš. Tak se podíváme, co nám řekne tvé tělo, Samantho."
S těmi slovy jsem se z krku přesunul na jeho klíční kosti, které jsem zasypal polibky, a pak se zuby otřel o jeho bradavky.
Mé ruce taky nezahálely. Hladil jsem ho po pažích, stehnech, bříšku, jen klínu jsem se zatím vyhýbal.
Když jsem postavil jeho bradavky, jazykem a polibky jsem se přesunul níž, až na jeho stehna. Občas jsem ho jemně kousl, než jsem se vytáhl znovu nahoru a tentokrát s polibkem vzal do ruky i jeho penis.
„Mimochodem, myslím, že na velikosti záleží," zachraptěl jsem, pustil jeho penis a prsty zlehka obkroužil jeho dírku. „Ten pocit, když tě naplňuje velký penis, tlačí se ti do zadečku, otírá se ti o stěny a prostatu, ten pocit je k nezaplacení."
Po svých slovech jsem sjel k jeho klínu, olízl penis po celé jeho délce, a pak olízl i jeho dírku, a jen na špičku jazyka vjel dovnitř.
„Řekni, Samantho. Líbí se ti to? Chceš ukázat něco ještě lepšího?" okusoval jsem jeho krk, zatímco si jedna má ruka pohrávala s jeho klínem a druhá s jeho bradavkami.
Nebylo potřeba chodit kolem horké kaše.
Neříkám, že chci zajít až do konce. Ale společná ruční práce by mi to částečně vynahradila a aspoň trochu uvolnila to napětí.
Samantha
Za uplynulých pár minut jsem přišel na jednu věc.
Tohle zkoumání se mi líbí. Je to úplně jiné, než o čem mi vyprávěla Jia-Li. Z jejího vyprávění jsem znal zkoumání, které vedlo k bolesti, strachu, a v horších případech ke zmrzačení či smrti.
Ale tohle se nepodobalo ani jednomu z toho.
Neměl jsem pocit, že by mi chtěl Ragnar ublížit. Spíš mi to přivádělo znovu příjemné stavy, které zesilovaly to zvláštní šimrání a mravenčení, až jsem se v jednu chvíli na moment opřel o lokty a překvapeně jsem hleděl na můj penis, který byl najednou větší a tvrdý.
Překvapilo mě, jak jednotlivé části těla reagují na Ragnarovy podněty. Sem tam mi unikl tichý povzdech a donutilo mě to přivřít oči. Myslím, že jsem se po těle začínal i mírně chvět, ale nebylo to zimou. Jasně jsem cítil, jak stoupá teplota mého těla, jak se se mi s každým úderem srdce zrychluje tep. Dokonce jsem už nedokázal mít ani zavřenou pusu a sem tam jsem si musel olíznout osychající rty…
A co teprve, když svým jazykem udělal… tamto…
Nohy mi cukly, jak to bylo zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že mi někdo něco takového udělá, a na takovém místě. A nikdy by mě nenapadlo, jak moc příjemné to je.
„Líbí se mi tohle zkoumání,“ chytl jsem Ragnara za tváře, aby ke mně zvedl hlavu.
Palci jsem přejel po jeho dokonale zastřižené bradce, která mu dodávala tu správnou divokost, a přitom šarm. I jeho obličej byl prostě dokonalý, a jeho plné rty tak… měkké, tak teplé… a já znovu měl chuť ho líbat. Dotýkat se svými rty těch jeho, otírat se svým jazykem o jeho…
„Chci… poznat… něco… lepšího…“ vydechl jsem ochraptěle do jeho rtů.
Ragnar
Snad žádný můj milenec nereagoval takhle, jako Samantha.
Pravda je, že on byl můj první panic.
Nebral jsem si je, protože jsem měl rád v posteli trochu víc vášně. Měl jsem rád, když se můj protějšek aktivně zapojoval. Ne, když ležel jen jako prkno a hekal.
Ale u Samanthy…
To, jak to vnímal, jak jeho tělo reagovalo, jak krásně se stáhla jeho dírka, když jsem se jí dotkl jazykem. To bylo k nezaplacení.
A co teprve, když mě sám vybídl.
„Ukážu ti jen nepatrnou část z tajemství sexu a spojení dvou těl," zachraptěl jsem mu do rtů a znovu ho políbil.
Znovu jsem si vychutnával jeho chuť, tančil s jeho jazykem milostný tanec.
Líbilo se mi, jak mi vychází vstříc, jak rychle se učí.
Prsty jsem se jemně otíral o jeho dírku, vnímal cukání jeho kůžičky, tlukot srdce, chvění těla.
A když jsem si dost vyhrál, když jeho i můj penis už byl tvrdý a hrdě stál v pozoru, teprve pak jsem svým tělem dolehl na to jeho a otřel se o něj.
„Jsi tak… horký…" zasténal jsem mu do rtů.
Objal jsem ho pevně kolem pasu, a pak dosedl na paty a Samanthu si stál obkročmo na klín.
Krásně se mi tak vystavil i jeho zadeček, který jsem hned oběma rukama stiskl a zároveň si tak Samanthu víc přitlačil na sebe, aby se jeho penis otřel o ten můj.
„Jsi opravdu krásný," zachraptěl jsem, jednou rukou chytil tu jeho a posunul ji na naše penisy.
Společně jsem je sevřel i svou rukou a tou druhou jsem škádlil jeho dírku, hráz i rýhu mezi půlkami.
A zatímco jsem zrychloval tempo, rty jsou kopíroval jeho krk nebo mezi zuby sevřel jeho bradavky.
Samantha
Tak o tomhle mluvili spolužáci ve škole, a známí, když jsem se k nějaké takové debatě připletl.
Doteď jsem neměl touhu a chuť něco zkusit. Ani mé tělo si to nežádalo.
A ani mě doteď nikdo nepožádal, neřekl si, jako by se mi nevědomky všichni vyhýbali.
A možná mě i na moment zamrzelo, že to tak bylo.
Teď, když jsem vnímal všechno, co mi Ragnar dělal, každý dotek, každý polibek. Nechal jsem mluvit za sebe své tělo…
Myslím, že jsem to ani nestačil v mém otupělém mozku zpracovávat, jen si uvědomuji, že mi hlavou probleskla myšlenka na to, že si to budu muset někdy zopakovat, abych zjistil, co všechny ty mé stavy otupělosti, horka, šimrání, mrazení, to příjemné stahování mých svalů, celého těla až do slastné křeče… co všechno to způsobuje.
Ve chvíli, kdy si mě Ragnar přitáhl na klín, a znovu začal dráždit mé intimní partie, byl jsem úplně v koncích, Nevěděl jsem, co, který podnět mám vnímat dříve.
Hlavu mi zaplavil pocit štěstí.
Chytl jsem se Ragnara kolem krku a doslova se na něho nalepil, když to v jednu chvíli bylo nejsilnější.
„Já… Ra… Rag… já…“ zachroptěl jsem s roztřeseným hlasem a na to jsem se doslova zvedl v kolenou, když jsem to už nedokázal zastavit.
Třásl jsem se celý, když jsem cítil to vlhko, které opouštělo můj penis. Nejsem nevzdělaný, vím, co to je… Ale v tuhle chvíli jsem to nedokázal pojmenovat. V tuhle chvíli jsem nedokázal ani říct, jak se jmenuji.
Jen jsem se křečovitě držel Ragnara, třásl se, sténal, a nechával tělem proplouvat ty úžasné pocity, které doslova vygumovaly můj mozek.
Jen z posledních sil jsem se přes jeho rameno zadíval na svou ruku, když jsem pocítil teplo na rukách a rychle je sevřel v pěst, když jsem zahlédl malinkaté plamínky na konečcích prstů.
Teplo ustalo, ale trochu mě to vrátilo zpátky na zem.
Přesto ty příjemné pocity dál atakovaly mé tělo, dokud jsem nevydal poslední kapku mého uspokojení.
Ragnar
Tak tohle si určitě ještě zopakujeme. A nejen tohle.
Samantha byl tak neuvěřitelný, jak to prožíval, že si to snad ani neuvědomoval.
A jeho vyvrcholení byla třešnička na dortu.
Stejně jako jeho smyslná vůně. Nejspíš ani nevnímal, že jsem ke konci masíroval už jen jeho penis, abych si naplno užil jeho orgasmus. Mimoděk jsem pocítil větší horkost na zádech, kde jsem cítil jeho dotek, ale rychle jsem to vypustil z hlavy, protože i já potřeboval to slastné uvolnění.
Když dosedl zpět na můj klín, vzal jsem jeho rty útokem a naše penisy opět sevřel v ruce.
Nasadil jsem ostřejší tempo a stačilo jen málo a už jsem se vezl na vlně slasti. Zasténal jsem, a dokonce i přivřel oči, jak silně to bylo.
Ten pocit, který se rozléval mým tělem, to příjemné brnění a šimrání…
Přitiskl jsem se Samantě na rty, pevně ho objal, a pak se i s ním svalil zpátky na postel.
Jeho nohy jsem si omotal kolem pasu a mírným třením jsem roztíral semeno mezi našimi těly, než jsem chytl jeho ruku do své a chuť, co mu ulpěla na prstech slízal.
„Chutnáš úžasně," vydechl jsem a pousmál se.
Samantha
Přes to, co se dělo se mnou, jsem úplně zapomněl na Ragnara. Ale on se připomněl sám, hned potom, co jsem se konečně uvolnil a taky ho už tak křečovitě nesvíral.
Pevně sevřel čelisti k sobě, když to na něj přišlo. Pak je uvolnil, zasténal a přivřel oči…
Sledoval jsem ho celou dobu, i když jsem sám v sobě stále zpracovával ten nový pocit.
Ale tenhle pohled stál rozhodně za tu snahu.
Byl opravdu krásný… Zralý muž, který o sebe pečuje, dokonalý obličej, rysy… Jeho pevně stavěné tělo, kdy v tuhle chvíli snad zatnul všechny svaly a ve chvíli svého vyvrcholení je zas uvolnil, snad aby ten prožitek byl co největší…
Měl jsem pocit, jako by se mu snad na moment i oči zaleskly, jako by byly ze stříbra.
Nechal jsem se položit na postel, aniž bych z něj spustil oči. Omotal jsem kolem něj nohy, jak chtěl, rozpustil jsem mu vlasy, jednou rukou si s nimi pohrával.
Zadíval jsem se na svou druhou ruku, kterou olízl, zvedl jsem hlavu a taky jsem to udělal. Cítil jsem dvě rozdílné chutě, a nevěděl jsem, jaké… Ale rozhodně vím, že hnusné to nebylo. Jen jsem to nevěděl nikam přiřadit. Možná proto, že to bylo mé i jeho sperma dohromady? Možná jeho samotné chutná lépe než moje?
„Líbilo se mi to,“ taky jsem se mírně pousmál.
Cítil jsem, jak se mé tělo i srdce uklidňuje, tep se dostával do normálu. Přestal jsem si hrát s jeho vlasy a zvedl jsem ruku. Znovu jsem se přes jeho rameno podíval na své prsty a promnul si je, jako bych se chtěl ujistit, že ty plamínky na nich nejsou.
Možná se mi to jen zdálo… A taky jsem utahaný a tahle aktivita tu únavu jen umocnila. Jo, určitě se mi to zdálo.
„Jestli nevadí… Potřeboval bych se vyspat. Jsem unavený, měl jsem docela náročný den,“ dal jsem ruku dolů a pohladil ho po tváři.
„Ale… děkuji, bylo to vážně příjemné. Někdy to… si to… někdy… zop…“
Rag
Jeho načervenalé tváře, lesknoucí se oči, oteklé rty od polibků, jeho hlas ještě zastřený doznívajícím vzrušením, letmý dotek jeho jazyka, kdy sobě i mě olízl prsty, pohlazení po tváři.
Všechno jsem to vnímal možná až moc intenzivně, ale nestačil jsem se ani nadechnout k odpovědi.
Chvilku jsem na Samanthu nehnutě hleděl, než jsem se uchechtl, opatrně se od něj odlepil a slezl z postele, abych zašel do koupelny pro vlhký ručník.
Otřel jsem sebe, a pak opatrně i Samanthu, uklidil, mávnutím ruky zhasnul, a pak ulehl zpátky do postele. Lehl jsem si na bok, oba nás přikryl a hlavu si podepřel loktem.
Ani nevím kdy jsem si začal pohrávat s jeho vlasy, nebo prsty jemně hladit jeho kůži.
Docela mi tenhle neznámý kluk udělal vítr v hlavě. Ale přede mnou se žádné tajemství neskryje.
Tak jako tak přijdu na to, co je zač. A pokud se to obrátí proti mně, bude tahle chvíle jen další vzpomínkou jako mnohé jiné.
Nevím, jestli jsem vůbec usnul. Ale nejspíš jo, vzhledem k tomu, že když jsem otevřel oči, tak svítalo.
Nějak jsem si v noci Samanthu přitáhl víc k sobě a teď mi jeho dech zahříval hruď.
Opatrně jsem se vyprostil, vylezl z postele, zaběhl se umýt, hodil na sebe spodky a nátělník, a pak přešel do kuchyně, abych připravil snídani.
Tentokrát pěkně ručně, abych náhodou nezlenivěl. Navíc jsem dnes potřeboval každou špetku síly, protože až Samanthu uklidím do knihovny, přenesu si sem svou pracovnu a sám se pustím do práce.
Nachystal jsem zapečené tousty se šunkou, sýrem a rajčetem, k tomu rozpekl domácí pečivo, udělal kávu do konvice, a ještě přidal čerstvou namačkanou šťávu z hroznů.
Až teprve, když jsem to všechno naskládal na stůl, zarazil jsem se.
Ani mi nepřišlo, že chystám skoro hostinu, a ještě jak pro deset lidí.
Už mi z té samoty hráblo, že se chovám jako idiot, když se mnou chce někdo normální posnídat?
Protočil jsem očima nad svou inteligencí, ale pravda byla, že na snídani jsem se docela těšil.
Nedělal jsem si iluze. Nejspíš tohle celé po pár dnech skončí.
Zjistím, co je Samantha zač, a on buď sám odkráčí, nebo se jen jeden z nás odsud dostane živý.
Ale teď bylo teď. Co bude za pět minut budu řešit za pět minut.
Potenciální hrozbu jsem ze Samanthy necítil, tak proč si neužít příjemnou společnost po tolika letech, co jsem byl ve společnosti neandrtálců, dokud to jde.
No, snad je to příjemné i pro Samanthu. Ale z jeho reakce večer nejspíš bylo.
Uchechtl jsem se při té vzpomínce, odhodil zástěru, a vydal se nahoru do ložnice, abych Samanthu probudil.
Samantha
Spalo se mi naprosto úžasně. Ani jednou jsem se neprobudil. Bylo to, jako bych nějak podvědomě cítil, že jsem v bezpečí, že mi nikdo nenakukuje skrz otevřená okna…
Slyšel jsem i ranní zpěv ptáků, ale opravdu se mi tak dobře spalo, že jsem se jen víc zachumlal pod peřinu a spal jsem dál.
Až teprve lehký dotek na rameni a moje jméno mě plně probralo.
Protáhl jsem se, otevřel oči a první co jsem viděl, byl Ragnar. Usmíval se. Nejspíš se dobře vyspal. A to já taky.
„Dobré ráno,“ posadil jsem se a rozhlédl se kolem sebe, abych si připomněl, kde jsem a kde se co nachází.
Když mi sdělil, že připravil snídani, na moment jsem si připadal jako v hotelu. Nebo, jako když ještě žila Jia-Li. I když jsem nechtěl, často mi dělala snídani, říkávala, že dokud stojí na nohách a ruce ji slouží, bude se o mě starat a ráda mi uvaří.
Kývnul jsem, že hned budu dole, jen se rychle sprchnu. Popadl jsem věci, které mi den předem půjčil a zaběhl do koupelny. Vlasy jsem si zamotal do uzlu, který mě naučila Jia-Li a ani nepotřeboval gumičky nebo sponky, osprchoval jsem se a za dalších pár minut už jsem scházel dolů, kde to nádherně vonělo.
Usadil jsem se, popřál dobrou chuť, a začal jsem jíst. No, a musel jsem se krotit, protože to bylo opravdu úžasné a nejraději bych to snědl všechno. Ale jsem na návštěvě.
„Jestli nevadí, šel bych do knihovny, ale klidně můžeš na mě mluvit, budu ti odpovídat, pokud nebude vadit, že budu mít nos zabořený v knize.“
Jedna z mála věcí, které dokážu, ani nevím jak. Prý člověk neumí dělat dvě věci najednou, ale já nemám problém si číst, nebo něco psát, a současně poslouchat a odpovídat.
Nakonec Ragnar řekl, že mě nechá samotného, že má nějakou práci, ale přijde za mnou, jak bude mít hotovo. Ještě mi donesl čaj a šťávu z hroznů, co byla ráno k snídani, nějaké drobnosti k zakousnutí, prý kdybych mě hlad, a pak už mě nechal samotného mezi všemi těmi knihami.
Dlouho jsem vybíral, ale nakonec jsem skončil v křesle, na stolku vedle mne několik velmi zajímavých knih, a rozhodně nešlo o nějaké beletrie, či červenou knihovnu. Všechno bylo o tom, co je normálnímu člověku skryto a v čem se můžu víc dozvědět o životě čarodějů a jiných bytostí…
Rag
Pro kuchaře byla vždycky největší odměna, když mu jídlo někdo pochválil.
O to víc mě to těšilo, protože jsem snídani dělal vlastníma rukama.
Když se zahrabal v knihovně a já měl jistotu, že má všechno a nebude nic potřebovat, přešel jsem do své ložnice a na dveře uvalil kouzlo. Tak budu vědět, když Samantha vejde do ložnice a bude mě shánět. Z tajné poličky ve skříni jsem si vytáhl bronzovou misku a z krabice vyndal snítku šalvěje, lebku sovy, vlas rusalky, dech draka a krev anděla.
Přidal jsem svou vlastní, všechno postupně naházel do misky a na část stěny, která měla sloužit jako dveře jsem nakreslil vzorce, které měly sloužit k přenosu.
To samé jsem udělal na zemi, v kruhu kolem mě, poklekl s miskou před sebou a začal.
Uběhlo půl hodiny, a i na to, že jsem čaroděj, jsem se začal potit jako prase a připadal si jako v pračce.
V hlavě mi zpočátku hučelo, pak se v ní přehnalo stádo krav, pak se mi tam vyrojilo mrak sršňů, no a poslední stádium byla kovadlina.
Zatnul jsem zuby, napjal svaly a soustředil se na poslední část. Trvalo mi to víc než tři hodiny, než jsem se nakonec, splavený jako dobytek, svalil na podlahu, snažil se rozehnat mlhu před očima a uklidnit tlukoucí srdce. Nejspíš jsem na chvíli možná i odpadl. Když jsem ale byl schopný postavit se na stále mírně roztřesené nohy, doufal jsem, že na pár let se už nebudu muset stěhovat.
Uklidil jsem po sobě, zašel se osprchovat, hodil na sebe triko a lehké kalhoty, a pak skrz stěnu prošel do svého království.
Potřeboval jsem zjistit, jestli je všechno v pořádku, a tak mé kroky automaticky zamířily k těžkému závěsu v rohu místnosti.
Opatrně jsem rozhrnul závěs a zhluboka si oddechl, když jsem zjistil, že je všechno tak, jak jsem to opustil.
Už brzy najdu způsob.
Musím.
Už brzy přelstím smrt. Neuzavřu s ní dohodu, jako mám teď. Jako měl každý nekromant. Ne. Už žádná dohoda. Proto jsem se stal badatelem. Proto jsem opustil všechno. Proto jsem obětoval celou svou rodinu. Důvod byl za tím závěsem. A já rozhodně hodlal dodržet svůj slib.
Znovu jsem závěs zatáhl, a protože jsem byl docela dlouho pryč, a navíc i poměrně unavený na to, abych hned začínal s nějakou práci, vyšel jsem z ložnice, zrušil kouzlo a zamířil do knihovny.
„Nemáš hlad? Mohl bych tě naučit, jak vařit," zastavil jsem se před Samanthou a jeden neposlušný pramen vlasů, co mu spadl do čela, jsem mu zastrčil za ucho.
Samantha
Byl dobrý nápad požádat o přístup do knihovny.
Pro jistotu jsem začal od lehčích, jednodušších knih. Bylo v nich prakticky všechno, o čem mi Jia-Li vyprávěla, nebo co mě naučila. Ale aspoň jsem si tím potvrdil, že nemluvila z cesty a nevymýšlela si. I když… i ve svých sto letech měla hlavu jasnější než kterýkoliv současný třicátník.
Začínal jsem taky uvažovat nad tím, jestli i Jia-Li nebyla něčím zvláštní. Už jen to, že mě našla, že si mě vzala k sobě, že toho tolik věděla, a vůbec ji ani nepřekvapilo, co jsem zač. Nebála se mě, neměla ke mně odpor, spíš mi víc pomáhala. Jako by ona sama byla něčím výjimečným a jen to dobře skrývala.
Možná se jednou pustím do pátrání po tom, odkud a z jaké rodiny pochází. Jasně, vím, že byla Číňanka, a tady emigrovala. Ale co bylo tam u ní doma v rodné Číně?
Raději jsem nad tím přestal uvažovat, protože teď v první řadě musím zjistit co nejvíc o sobě.
Pustil jsem se do prohlížení další knihy, které jsem měl odložené na stolku, a zcela jsem zapomněl na čas, kdyby mě nevyrušil Ragnar.
„To už je tolik hodin?“ zvedl jsem překvapeně oči k hodinám, a pak jsem se podíval na něho.
Byl osprchovaný, vlasy měl mírně vlhké, měl jiné oblečení.
„Stihl jsi všechno, cos potřeboval?“ odložil jsem knihu, vzal jsem tác s hrnky a talířky a zamířil s ním do kuchyně.
Odložil jsem to na linku, a pak jsem zapřemýšlel nad jeho otázkou.
„Možná bych se chtěl naučit vařit. Teda lépe, než teď umím. Ale chtěl bych to nejdříve umět manuálně, bez kouzel. A víš, ta tvoje knihovna… Je prostě úžasná, nejspíš se mě nezbavíš dřív, než všechno přečtu,“ nakonec jsem se při té představě zasmál.
Rag
Zíral jsem na Samanthu, když se začal smát po poznámce, že se ho nejspíš nezbavím, dokud všechno nepřečte. No, tím líp pro mě.
Uchechtl jsem se a trochu víc se k němu sklonil.
"Beru tě za slovo," zašeptal jsem, chvilku jsem ho hypnotizoval pohledem, než jsem se zase narovnal.
„A dobrá. Něco si uvaříme a třeba zítra to zkusíme magicky."
Vařil jsem docela rád a Samantha nevypadal jako úplné nemehlo, takže jsem neměl obavy z toho, že mi kuchyň vyletí to luftu.
„No, když mám takového pěkného pomocníka, mohli bysme si upéct i nějaký koláč, co ty na to? Jen mi řekni, co jsi třeba už někdy vařil, ať tě neučím něco, co už umíš," otočil jsem se na Samanthu, když jsme byli v kuchyni, a já od něj převzal nádobí a nastrkal ho do dřezu, aby se mohlo umýt.
Nádobí bylo jediné, co jsem na celém vaření nesnášel. I proto jsem ho málokdy umýval ručně. Mohl jsem si pořídit myčku, ale byla by to jen zbytečná investice, kromě toho, když jsem sám, kolik bych toho musel zašpinit, abych myčku naplnil.
A zatímco se nádobí umývalo, dali jsme se Samanthou hlavy dohromady, a nakonec rozhodli pro panenku v sýrovo-slaninové krustě, zapečené brambory s bylinkami a smetanou, zeleninový salát a pomerančové muffiny s čokoládovým krémem.
Nebylo to proto, že bych se snad chtěl předvést. Tu potřebu už jsem dávno neměl. Ale chtěl jsem o Samanthě zjistit co nejvíc, a navíc, když jsem se vyčerpal, vždycky jsem musel sníst kotel sladkého, abych doplnil energii. A měl jsem zrovna chuť na pomerančové muffiny a Samantha souhlasil.
Poslal jsem ho do špajzu, který byl vedle kuchyňské linky, aby pobral ingredience, co jsem mu nadiktoval a já mezitím strčil hlavu do lednice.
„Jestli budeš chtít, zítra můžeme spolu zajít nakoupit. I kdyby ses rozhodl po těchto dvou dnech odejít, já stejně musím doplnit zásoby, takže nakoupit budu muset jít. Tak můžeš jít se mnou nebo tu zase počkat. Záleží na tobě," podal jsem Samanthě nůž a ukázal mu, jak lehce prošpikovat panenku.
Nechal jsem mu to na starost a sám jsem se pustil do loupání brambor.
Samantha
Tak jsme se nakonec pustili do vaření a já byl rád, že jsme nepoužívali kouzla. Pořád jsem se tomu tak nějak podvědomě bránil a pokud to nebylo vyložené nutné, vyhýbal jsem se jejich používání.
A musel jsem říct, že mě to i docela bavilo. Bylo to jiné, než když jsem vařil s Jia-Li.
Ten den byl takový zvláštně pohodový. Ani jsem neměl pocit, že Ragnara znám teprve chvilku. Měl jsem spíš pocit, jako bych ho znal už věky, a teď jsem prostě k němu přišel na jednu z přátelských návštěv.
Dokonce jsem u něj v jednu chvíli zahlédl i mírný náznak úsměvu, to, když jsem se snažil upatlat nějaký ten muffin. Ale pak jsem to raději nechal na něm.
Po výborném obědě jsem se uklidil znovu do knihovny, a tentokrát už i s Ragnarem. Procházel jsem další knihy, a on se mě mezitím ptal na různé věci.
Myslím, že jsem mu moc nepomohl. Odpovídal jsem, ale moc jsem toho opravdu nevěděl. Ani to, kdo je vlastně Jia-Li a jestli nás náhodou neváže nějaký jiný vztah, kromě toho, že se o mě postarala.
Odpověděl jsem mu, že netuším. Že si nevzpomínám, jestli jsem se s ní setkal už někdy dříve než tenkrát v Bodie.
Večeři nakonec Ragnar dělal sám, protože se mu nepovedlo mě odtrhnout od jedné, zvlášť zajímavé knihy, ve které se psalo o magických tvorech, o těch, kteří už vymřeli, či je jich už jen poskrovnu.
Ale ve chvíli, kdy mi to rázně utnul, jsem se šel nakonec najíst a stejně jsem znovu pak skončil v knihovně. Ani mi nepřišlo, že čtu některé knihy v jazycích, které se už dávno nepoužívají.
Druhý den, když jsem rozlepil oči, jsem chvíli nechápal, kde jsem. Pamatoval jsem si jen to, že jsem byl v knihovně a pak už nic. Nejspíš jsem tam usnul s hlavou v knize, a Ragnar mě přenesl do ložnice.
Ale byl jsem skvěle vyspaný a měl jsem energie na rozdávání.
A než jsme začali chystat snídani, vyběhl jsem na tu jeho zahradu, pěkně si ji prošel a prohlédl…
Bylo tu opravdu moc hezky.
„Šel bych s tebou nakoupit,“ promluvil jsem, když jsem se později cpal a Ragnar zmínil nákup. „Potřebuji se i projít. Chybí mi to…“
Rag
I když jsem se snažil dozvědět o Samanthě co nejvíc, moc se mi to nedařilo.
Podle jeho vyprávění jsem usuzoval, že by Jia-li mohla být nějaká víla nebo nějaký skřítek, teda aspoň z poloviny. Jednak by nikdo rozumný jen tak nevzal něco z Bodie, a navíc, ty její znalosti a to, jak se starala o Samanthu dalece přesahovaly jen snahu obyčejného člověka o nějaké mateřství.
Navíc prý sama nemohla mít děti.
Drtivá většina míšenců, kromě vlkodlaků, kteří se pelešili jak psiska a rodili jedno štěně za druhým, kočkodlaků a kožoměnců.
Rozhodl jsem se, že při příležitosti zkoumání Samanthiny minulosti se podívám i na to, co byla Jia-li zač. Po večeři jsme se opět přesunuli do knihovny a Samantha odpadl jako první.
Přenesl jsem ho do postele a sám si zašel do své pracovny.
Opět jsem zamířil k rohu se závěsem, který jsem odhrnul, a pak se posadil na prostorný stolec, na kterém ležela černá, stříbrem pobitá, otevřená rakev.
„Potkal jsem zajímavého mladíka. Líbil by se ti," zašeptal jsem, pousmál se a pohladil tvář muže, ležícího v rakvi.
Začal jsem mu vyprávět o setkání se Samanthou, o jeho záhadné minulosti, o tom, jak jsem konečně opustil ten spolek idiotů, popsal mu domek, ve kterém teď žiju, a postěžoval si na otravné lovce, kteří nemají už k ničemu úctu.
Mohl jsem tam sedět tak dvě hodiny. Netuším. Vlastně se to ani nedalo zjistit. Pracovna byla v meziprostoru, lidé by řekli v jiné dimenzi.
Čas tam téměř neplynul.
Až teprve, když jsem se vrátil zpátky do ložnice, jsem zjistil, kolik času uplynulo.
Samozřejmě i to byl důvod, proč jsem nemohl v pracovně trávit třeba týdny. Za tu dobu, co jsem ji vlastnil, jsem se naučil, jak dlouho v ní můžu být, aniž by to ovlivnilo mě samotného.
Ráno, když jsem chystal snídani, Samantha se šel projít ven, a pak jsme si dali snídani na terase.
Až, když se ozval, došlo mi, že jsme včera tu mou otázku ohledně nakupování nějak zazdili. Ale byl jsem rád, že souhlasil. Pouklízeli jsme, převlékli se, půjčil jsem Samanthě něco ze svého a pomocí kouzla upravil velikost, aby mu to sedělo a nevypadal jak šašek, a pak vypadli z baráku.
Procházka to byla opravdu příjemná, nejspíš jsme byli zajímavý pár, ale lidé si nás stejně nezapamatují, o to jsem se postaral. Jakmile z nás spustili oči, zapomněli.
V místním obchůdku se dalo nakoupit úplně všechno, od lubrikačních gelů po hrnce, takže nebyl problém si vybrat potřebné potraviny.
A nakonec jsme odcházeli asi s šesti plnými taškami, které jsem opět drobným kouzlem odlehčil, abychom se s tím nemuseli vláčet celou cestu domů.
Samantha
Byl jsem rád, že jsme do toho obchodu šli. Opravdu jsem rád chodil pěšky, nikdy jsem si ani nekoupil auto a nepořídil řidičák. Bral jsem to jako zbytečnou věc. Dokonce jsem neměl ani mobil. Jen stařičký telefon s kulatým ciferníkem, který stál doma, v mém domku v předsíni.
A kupodivu po mně ani nikdo telefonní číslo na mobil nikdo nechtěl. Jako by snad věděli, že není problém mě kdykoliv sehnat i jinak, nebo se prostě se mnou nechtěl nikdo bavit.
V obchodě, který nebyl moc velký, měli naprosto všechno. Jen jsem zíral, co se tam dá koupit. Ale vzhledem k tomu, že to byl nákup pro Ragnara, jsem mu do toho nemluvil, jen jsem přihodil jednu dobrou zmrzlinu a pak pár drobných na pult, abych si zaplatil aspoň něco.
Myslel jsem, že ty plné tašky ani neutáhneme, ale kupodivu byly lehké. Podezíravě jsem mrknul na Ragnara. Nejspíš to byla jeho práce.
Ale ve chvíli, kdy jsem se na něho otáčel, jsem zpozorněl. Tělem mi prolétl pocit ohrožení, jako tenkrát, když na mě zaútočil Trevor.
A i přesto, že jsem na Ragnara stále mluvil, rozhlédl jsem se opatrně kolem sebe. A opravdu jsem ho uviděl. Zřejmě ve stejnou chvíli, jako on nás.
Byl úplně na druhém konci ulice ještě s nějakým dalším mužem. A ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly, zpozorněl, jeho obličej se stáhl hněvem, něco tomu druhému řekl, a vzápětí se rozběhli směrem k nám, a současně s tím strkal ruku do svého batohu.
Ani jsem se nerozmýšlel. Popadl jsem Ragnara za ruku a stáhl ho do prvního průchodu, kolem kterého jsme právě šli. Ještě o něco pevněji jsem ho chytil a vzápětí jsme se ocitli za plotem u jeho domu.
Rozhlédl jsem se, jestli si nás nikdo nevšiml.
„Omlouvám se… Promiň, nezeptal jsem se, jestli můžu, ale… ale… bylo to první, co mě napadlo, abych se vyhnul nepříjemnostem,“ konečně jsem se normálně nadechl a omluvně se na Ragnara podíval.