Rag
Myslel jsem, že si zajdu do mé pracovny, což byla v podstatě magicky vytvořená místnost, o které kromě mě nikdo nevěděl, a do které jsem chodil v podstatě skrz zeď. Stačilo pár formulí a trocha soustředění, a prošel jsem do své pracovny, která byla o něco větší než samotný pokoj, a celou jednu stěnu zabírala knihovna. I tohle byl důvod, proč jsem se nemohl stěhovat z vteřiny na vteřinu. Přenést něco takového stálo spoustu příprav a taky nějakou tu sílu.
Neživé předměty s trochou cviku zvládl přenášet jakýkoliv mocnější čaroděj.
Důvod, proč to tak snadno už nešlo u živých bytostí, bylo, že u přenášení musel být člověk naprosto vyrovnaný. Duševně. Jinak hrozilo, že se jeho hlava ocitne jinde než tělo, v případě přenášení více bytostí, že se části těl promíchají.
Po několika nezdarech, zbytečné smrti a pokusů, postupně zanikaly rodové linie, které si umění přenášet se, mohli osvojit. Dnes už by neměl být nikdo, kromě pár výjimek, kdo by to zvládl, přesto ten chlapec…
Kluk, mladý muž, dokázal to jako nic.
A vlastně i proto jsem byl tady.
Posadil jsem se za velký pracovní stůl, který mimo knihovny, vévodil místnosti, myšlenkou zapálil svíčku na stole, a do deníku, který jsem si vedl, a kde jsem měl zápisky snad už od doby, kdy jsem se narodil, protože to po mě bylo vyžadováno, vzhledem k rodovému postavení, jsem si zapsal setkání s tím neznámým čarodějem a zapřemýšlel, která kniha by mi o něm mohl říct víc.
Už jsem se zvedal, že si vyberu nějakou knihu, když jsem to pocítil.
Bylo to nepatrné. Jako tenká niť, která se najednou přetrhne, a když se nesoustředíte, ani si toho nevšimnete. Na moment jsem ztuhl překvapením, ale nebylo pochyb.
Trvalo mi jen pár vteřin vyjít z pracovny, vyvolat křídla a přeletět ke škole, kde jsem akorát zahlédl mlhu, která se právě rozptylovala.
Nebylo pochyb. Přízračná mlha. Člověku neublíží, živé bytosti nic neudělá, ale na nemrtvé, jako zombie, ghoulové, rusalky, duchové a jím podobné, působí jako kyselina.
Prostě se v mlze rozpustí, a ani já už je nedokážu vrátit zpátky.
Zamračil jsem se a zapřemýšlel, jestli mi něco neuniklo. Ale, ať jsem pátral v paměti, jak chtěl, rozhodně bych neopominul, kdyby ve městě byl někdo z vyšších čarodějů, nejspíš stupně Q nebo S.
Doskočil jsem na trávník, připravený zjistit, kdo navštívil tohle město a zrušil mé zombíky, ale pak jsem málem zaryl hubou zemi, jak mi spadla čelist, když jsem zjistil, kdo tu mlhu vyvolal.
Nevěděl jsem, jestli zuřit nebo být zvědavý. Jestli to na mě kluk hraje a moc dobře ví, kdo jsem, nebo prostě tohle všechno je jen náhoda. Jestli náhodou ho někdo neposlal, aby se mě třeba zbavil.
Nepřátel jsem měl víc než dost, nejen v řadách lovců, ale i čarodějů a všemožných kejklířů, protože jsem jim tak trochu ničil zábavu. I když jsem v podstatě nic strašného nedělal, jen občas něco vyvolal.
Rozhodně jsem ale na rozdíl od těch pitomců ze Zionu neplánoval žádnou zombiekalypsu.
Vyšel jsem ze stínu do světla a stál teď tak přímo naproti klukovi, asi tři metry od něj, a propaloval ho pohledem.
Samantha
Ještě jednou jsem se rozhlédl, a pomalu se otáčel a naslouchal, jestli se někde neobjeví ještě nějaký, nebo se nějaký nedostal už do školy.
Ale ten nezaměnitelný smrad, který vydávali, i špína z rozkládajících se těl už nikde jinde nebyla. A pochybuji, že by si zombie byl schopný otevřít dveře klikou. Nejspíš čekali, až někdo půjde a dveře otevře, nebo až se někdo ukáže venku. Ke štěstí těch vevnitř jsem šel náhodou kolem a připravil je tak o nemilé a nehezké překvapení.
Právě jsem se otáčel ke svému pytli, když se najednou přede mnou zjevil.
Chvíli jsem na něho nehnutě hleděl, vnímal znovu to prostupující brnění, mrazení, ten zvláštní pocit, když byl v mé blízkosti, a už jsem přestával mít pochyby a byl jsem si čím dál víc jistý.
Tyhle pocity ve mně dokáže vyvolat nejspíš nějaký jiný čaroděj nebo někdo, kdo se čaroději přibližuje a je mocný…
Díval jsem se do těch jeho šedých očí, které teď v té tmě vypadaly jako oči ďábla, zvlášť když se na mě díval tím svým zkoumavým pohledem. Možná pohledem dravce, který se rozhodl ulovit kořist?
Zkoumal by mě? Nebo by se jen zeptal a nechal mě být? Nebo já… nevím co?
Jia-Li mi říkala, že se mám neznámým lidem vyhýbat, zvlášť takovým, u kterých pociťuji něco zvláštního. Byla velice moudrá, hodně toho věděla, hodně mě naučila, ale taky nevěděla všechno…
„To byla tvoje práce? Ty jsi je vyvolal? Něčím se ti vevnitř provinili, že jsi je chtěl takto vytrestat?“ nakonec jsem po chvíli vzájemného zírání promluvil.
Sehnul jsem se a vzal si do ruky pytel s vypraným prádlem. Vykročil jsem a když jsem procházel kousek vedle něho, promluvil jsem tichým, ale přesto vážným hlasem.
„Neměl bys to dělat. Neměl bys škodit těm, kteří se ničím neprovinili. Jediné štěstí bylo, že jsem šel kolem a oni nikomu neublížili.“
Po svých slovech jsem udělal ještě pár kroků, po kterých jsem zmizel ze školního dvora, a vzápětí jsem seděl doma na posteli a pytel jsem mačkal v ruce.
Byla to náhoda, že jsem na něho narazil? To těžko, když jsem ho potkal potřetí za dva dny.
Někdo ho poslal, aby mě našel? Byl jsem neopatrný a někdo si všiml mých čarodějnických sil a poslal ho na mě?
To mi taky nesedí. Už jen proto, že mě nechal vždy být a z prádelny odešel sám.
Tak co se tu, krucinál děje?
Rag
Měl jediné štěstí, že zmizel.
Jako, zajímavý může být, ale nesnášel jsem, když mě někdo poučoval. Zvláště takový cucák, co mu ještě teklo mléko po bradě.
A jak může, kurva, vědět, že se ničím neprovinili?! Jen proto, že jsou to děcka neznamená, že jsou nevinní. Čert, aby to spral! Nějakého zatraceného mudrlanta a chytrolína!
Fakt měl jediné štěstí, že zmizel a že já jsem byl tak v šoku a nedokázal v první chvíli nijak zareagovat.
Ale teď víc než kdy před tím, jsem toho kluka chtěl prostě najít.
Zjistit, co je zač.
A rozhodl jsem se, to udělat hned.
S brbláním jsem se vrátil zase zpátky a rovnou zalezl do pracovny.
Začal jsem moderní technikou a zjišťoval, jestli se někde něco nestalo, ne ve špatném, ale v dobrém slova smyslu.
Z kluka čišela čistota, až to skoro oslepovalo, a většinou u čarodějů s čistou "bílou" silou se v okolí projevily zvláštní úkazy, jakože se bezdomovec stal přes noc slavným boháčem, žena, co rozhodně nemohla mít dítě náhle otěhotněla a výjimečně za to nemohl démon, někdo, kdo umíral v nemocnici na vážnou chorobu se najednou vyléčil a podobně.
Silní čarodějové většinou vědomky i nevědomky propouštěli svou sílu a tím ovlivňovali své okolí.
Ale až na několik výher ve sportce, loterii, kasinu, narozených šesterčat, což nevím, jestli zrovna spadá do kategorie štětí, přežití havárie a pár dlouhodobě žijících, nic výrazného nebylo.
A pořád mě mátly ty jeho dvoubarevné oči.
Čočky neměl, to jsem si byl jistý.
No, nakonec jsem v pracovně, až na chvíle, kdy jsem musel spřádat plány na zničení světa, strávil osm dní a způsobil si akorát bolest zad.
Nejspíš budu muset sáhnout hluboko do historie, protože se mi nic podstatného zjistit nepodařilo.
Sice jsem pár zmínek o rodech, co používaly Příznačnou mlhu našel, ale žádný neměl dvoubarevné oči. Ty byly klíčem k celé té záhadě.
Každý speciální čarodějný rod se vyznačoval nějakým specifickým znakem.
Můj rod se vyznačoval šedýma až stříbrnýma pronikavýma očima. Jiný se zase vyznačoval tím, že měl kůži na některých místech pokrytou dračími šupinami. Nebo měli špičaté uši. Ohnivé vlasy. Byli malého vzrůstu. Měli jen jedno oko, nějaké vzdálení příbuzní Kyklopů, či co to bylo.
Ale o dvoubarevných očích ani zmínka. Musel jsem zapátrat hlouběji, ale tady v těchto podmínkách to prostě nešlo. Nejspíš je konečně čas se přestěhovat.
Zvláště, když jsem málem zase tomu hňupovi, á-la jsem anděl zkázy, urval hlavu.
No, a tak jsem se prostě devátého dne sebral, nikomu neřekl ani slovo, rozprostřel kolem pokoje bariéru, aby jim chvilku trvalo, než přijdou na to, že jsem vzal roha a s klidným srdcem se vydal k mému novému domku, který mi už konečně bude říkat pane.
Samantha
Další dva dny jsem měl o čem přemýšlet.
Stále jsem se myšlenkami vracel k tomu muži. Byl tajemný, tak trochu jako by přišel z pekla, ale necítil jsem v něm nějaké veliké zlo. To bych se s ním vůbec nebavil.
Ale přesto jsem měl o čem přemýšlet.
Nejspíš, pokud na něho znovu párkrát narazím, bude čas se přestěhovat jinam. Nějak jsem podvědomě cítil, že by tohle nebyl můj první útěk. Však mě Jia-Li našla samotného, když byla na návštěvě s přáteli v městečku Bodie. A kdo ví, jak jsem se tam ocitl. Já si to vůbec nepamatoval.
A ani mě nenapadlo vzpomínat. Nejspíš to mělo nějaký důvod, proč jsem zapomněl.
Další dny jsem však toho muže postupně vypouštěl z hlavy. Měli jsem v azylovém domě spoustu práce. Předělávali jsme další dvě místnosti, které měly sloužit pro rodiny v nouzi nebo opuštěné matky s dětmi. A chtěli jsme to mít co nejdříve hotové.
Taky jsem vypomáhal v nově otevřené noclehárně. Buď jsem pomáhal s úklidem, nebo s rozdáváním jídla, nebo jsem urovnával spory mezi nocležníky, které tady byly docela časté. A většinou posílali mě. Prý mám zvláštní dar lidi celkem rychle uklidnit, aniž by došlo k nějakému zranění.
Třeba jako včera jsem zabránil větší roztržce, když se jeden osočil na druhého, že ho okradl.
Musel jsem mezi ně vběhnout, protože se schylovalo ke rvačce, a my nechtěli zbytečně volat policii, a ještě víc jim přitížit už v tak mizerném životě.
Trevor navíc nebyl dlouho na ulici. Prý přišel o peníze špatným investováním, dostal se do dluhů, opustila ho žena. Jediné štěstí, že neměli děti. Ale i tak skončil asi před třemi měsíci na ulici a on se snažil z toho srabu dostat ven. A měl velkou šanci. Pomáhal nám v azyláku, hledal si brigády, často zůstával i několik nocí venku, jako posledně, když prý sehnal práci v jedné restauraci, kde ho zaměstnali na pár dní i s noclehem. A dokonce nám posledně i říkal, že už si šetří na to, aby si mohl dovolit aspoň pronájem nějakého pokoje a nezabíral u nás místo dalším potřebným…
A právě dneska tu byl naposledy. Ráno, když jsem přišel do práce, on nám ještě pomohl s pár opravami, pak si posbíral těch pár svých věcí, a rozloučil se s námi s tím, že se na nás někdy přijde podívat.
Byli jsme rádi, že se to podařilo, přáli jsme mu to. Byl celkem sympatický, i když toho moc nenamluvil. Ale nebyl konfliktní…
„Tak já jdu. Musím si koupit ještě něco k jídlu, mám úplně prázdnou lednici,“ mávl jsem na všechny, když jsem se převlékl a otvíral veře na chodbu.
„Odpočiň si, a vůbec ty dva dny nechoď do práce!“ ještě na mě křiknul šéf naší směny.
Jen jsem s úsměvem přikývl, a pak už jsem vypadl ven.
Nevím, co ty dva dny budu dělat, ale asi si udělám nějaký výlet za město. Pár drobných na cestu bych měl…
Venku se už stmívalo, a tentokrát, i když se rád procházím, jsem to vzal kratší cestou, abych stihl ještě nakoupit něco rozumného, než to Than úplně vyprodá a čerstvé pečivo pak bude mít až ráno.
Vzal jsem to zkratkou přes park, kde v tuhle chvíli posedávalo na kraji už jen pár zamilovaných párů a kousek dál v parku několik bezdomovců, kteří se tu s oblibou zdržovali.
Ale tentokrát, jako by je odsud někdo vyhnal. Potkal jsem jen jednoho, který k nám občas přijde, pozdravili jsem se a každý jsme si šli svojí cestou.
Byl jsem skoro na druhé straně parku, když jsem to zaslechl.
Otočil jsem se…
„Trevore!“ rty se mi roztáhly v úsměvu, když jsem viděl, kdo za mnou jde. „Jak se daří?“ zastavil jsem se, aby mě došel a mohli jsme si popovídat.
„Dobře se mi daří, Samantho,“ taky se usmál. „A bude ještě lépe, čaroději.“
„Co?“ zatvářil jsem se nechápavě, i když se mi stáhnul žaludek.
Jak to může vědět?
„Nechápu, o čem mluvíš…“
„Nedělej ze mě idiota, viděl jsem tě u té školy. Tu mlhu jsi vyvolal ty, že se nepletu?“
„Nevím, o čem to mluvíš. Nechápu, jak jsi na to přišel… Co práce? Vzali tě v té restauraci?“ snažil jsem se převést řeč na něco jiného, ale po očku jsem už hledal únikovou cestu.
„Nesnaž se, odsud neutečeš. Pojistil jsem se,“ ukázal k zemi na místo, kde jsem se zastavil.
Normální člověk by to nepostřehl, ale já v té tmě dobře viděl to, čeho jsem si nevšiml dříve.
Křídou namalovaný magický kruh…
„Trevore? Nevím, o čem-“
„Drž hubu! Jste jen zlo! Jen ničíte! A já se vás všech zbavím!“
Nevím, co Trevor udělal. Ale i když jsem se chtěl přenést, protože teď už jsem hrozbu cítil, nešlo to. Něco mě drželo na místě. A než jsem stihl říct cokoliv dalšího na mou obranu, najednou se mi zatmělo před očima, jako by mě někdo vypnul…
Rag
Nebral jsem si s sebou v podstatě nic. Všechno potřebné jsem měl v pracovně, nebo tam odnesl, a ta pak bude následovat, až se v novém domě zabydlím.
Všechno jsem měl připravené, a nejspíš i proto jsem raději vynechal během toho týdne chození ven, protože jsem byl dost vyčerpaný přípravami, a navíc jsem na sobě nemohl dát nic znát.
Řekněme, že mi ze zad spadlo těžké závaží, když jsem vycházel z brány sídla a věděl, že už se sem nikdy nevrátím. To, co vypadalo jako poměrně slušná vize, se změnilo v tajtrlikování s poďobaným retardem, co si usmyslel, že mu patří svět.
Bylo na čase pohnout se dál a přestat ze sebe dělat šaška.
Budu mít víc času na bádání, a když se nade mnou budou stahovat mračna, probudím nějakého toho mrtváka, aby udělal trochu průvan, a za čas zase změním i město a podívám se po něčem novém.
Ani mi nevadilo, že musím v podstatě přes celé město, protože můj nový dům stál schválně až skoro na druhém konci, ne v té úplně nejchudší oblasti, ale v té, kde vysoké činžáky nahradily malé domky se zahrádkami. Takový ten trochu pod střed, ve čtvrti s vlastním pekařstvím, barem, obchůdkem se vším možným, soukromým kadeřnictvím a větším parkem.
Byl tam klid, domy byly poměrně daleko od sebe, takže žádní otravní sousedi, co čumí přes plot až do huby, a když se trochu zamaskuju, budu jen další obyčejný obyvatel čtvrti.
Bylo skoro poledne, když jsem vcházel brankou k domu a užíval si té svěží vůně svobody.
Dům jsem měl už vybavený a uklizený, zbývalo jen zajistit prostor, kam přesunu pracovnu, a tentokrát volba padla na ložnici.
Bylo už pozdě večer, když jsem konečně skončil s přípravami s tím, že si pořádně odpočinu a zítra svou pracovnu přenesu.
Napadlo mě, jestli už v Zionu zjistili, že jim někdo schází nebo ne.
Stopy jsem zametl za sebou důkladně, takže jsem neměl strach o to, že by mě našli.
Potřeboval jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, a tak jsem vyšel ven, abych se pokochal okolím, i když jsem už dávno věděl, jak to tu vypadá.
Rozhodl jsem se při té příležitosti skočit do krámku, protože ledničku jsem měl prázdnou a světe div se, i já musel jíst. Ale sotva jsem se otočil, ucítil jsem to.
Byla to jak rána kladivem do palice. Málem jsem na tu jeho vůni už zapomněl.
Srdce mi začalo zase rychleji bušit a rozhodl jsem se, že ho budu jen sledoval, ale pak mi došlo, že je něco jinak. Jeho vůně byla silnější. Prosycená jinou.
„Do hajzlu," zaklel jsem zcela lidsky a dal se do běhu.
Trvalo jen pár vteřin, než jsem doběhl na místo v parku.
Ten kluk se právě kácel k zemi a nad ním se skláněl jiný.
Lovec.
A to mě dožralo. Já se celou dobu snažím toho kluka uhnat, a pak si přijde nějaký cucák a mám utřít?!
Ani mě nehne!
„Surge animabus possit de tenebris ad vescendum carnes ejus!" pronesl jsem polohlasně a v tu chvíli se ochladilo snad o deset stupňů.
Jenže lovec mě stačil zaregistrovat sotva jsem promluvil, a pak udělal něco, co mě naprosto překvapilo. Prostě zdrhnul.
„Revenite!" vyštěkl jsem rozladěně, abych si to v novém bydlení nepohnojil sotva jsem se nastěhoval a přešel k ležícímu klukovi.
Očividně měl obrovské štěstí, když jsem viděl tu drobnou šipku zabodnutou těsně pod ramenem.
Měla ho okamžitě zabít. Ale kluk byl nejspíš chráněný mocnými kouzly, takže ho to jen omráčilo.
Šipku jsem opatrně vytáhl, na ránu přiložil svůj kapesník a pak kluka zvedl do náruče.
Nemusel jsem se dlouho rozmýšlet. Prostě ho vezmu k sobě domů.
Jednak ho tady nenechám ležet, aby přitáhl pozornost, taky se na něho zaměřili lovci, a já chtěl vědět proč, a nakonec, takhle budu mít aspoň příležitost ho poznat blíž.
A…
Má úžasnou prdelku!
Zafuněl jsem a na moment pohlédl do jeho tváře, než jsem vešel do domu, abych ho uložil v pokoji pro hosty.
Samantha
Myslím, že jsem byl na chvíli mimo. Ve chvíli, kdy se mi zatmělo před očima, moje tělo ztěžklo a pak jsem už jen cítil, jak se sunu k zemi. Co bylo potom, už nevím.
Ale vím, co se děje teď…
Pomalu jsem otvíral oči, olízl si rty a pak se zašklebil, protože jsem měl pocit, jako by mě někdo praštil kladivem, a ještě do mě nalil litr chlastu.
Normálně nepiju, ale jednou jsem se opil, když jsem ukončil školu, a tenhle pocit tomu byl hodně podobný.
Zamrkal jsem, abych rozehnal tu mlhu před očima. Zíral jsem na jakýsi strop, který jsem nepoznával. Ten můj měl oprýskanou malbu, ale tenhle byl prostě dokonalý.
Se zaskučením jsem se opřel o lokty, abych se posadil. Ruce se mi podlomily a já znovu skončil na zádech. A teprve na druhý pokus jsem se konečně posadil, abych se mohl pořádně rozhlédnout, kde vlastně jsem.
A můj pohled z dokonalého nábytku skončil na muži, sedícím v křesle vedle postele. Nohu přehozenou přes nohu, ruce položené na područkách křesla, mírně nakloněná hlava a upřený pohled na mě. Jako by chtěl ze mě vyčíst, kdo jsem…
„Znovu se potkáváme,“ pokusil jsem se o něco jako úsměv.
„Teda…“ znovu jsem se kolem sebe rozhlédl, „nejspíš jsem u vás doma? Aspoň odhaduji. Asi jsem v tom parku usnul únavou. Jo, byl jsem hodně utahaný, a tak… no, děkuji, že jste mě tam nenechal ležet na zemi. I když by mě okradli jen o pár drobných, mohl jsem se na té studené zemi nachladit. Nebo by o mě mohl někdo zakopnout, a pak mě žalovat, jak je v tomhle státě zvykem. Každopádně, ještě jednou děkuji, a já bych se s dovolením vrátil domů.“
Otočil jsem se, shodil nohy dolů a vstal jsem. V tu chvíli se mi ale zatočila hlava a já se znovu skácel na postel.
„No, ještě pět minut a budu v pohodě,“ nenápadně jsem mrknul na budík.
Byl jsem mimo asi deset minut. Co se mnou ten Trevor udělal? A proč na mě vlastně zaútočil? Slyšel jsem o lovcích, ale vždyť… Pomáhal nám, byl tak pohodový, tak co se změnilo? Nebo…
Nebo tam celou tu dobu byl jen kvůli mně?
Rag
Položil jsem kluka na postel, přisedl si k němu a zadíval se na ránu.
Měla by hnisat, jed by měl proudit žilami a krev se měla černě zbarvit.
Měl by mít křeče, horečku, záchvaty, blouznit.
Ale rána místo toho vypadala jako štípanec od velkého komára, a kluk si v podstatě klidně spal.
Přesto jsem přiložil na ránu prsty, zamumlal pár slov, a protože jsem tu ještě neměl svou pracovnu, musel jsem si vystačit s obyčejnou lékárničkou, a klukovi trochu očistil okolí rány desinfekcí.
Přinesl jsem ještě sklenici s vodou a piluli, kdyby se mu udělalo zle, až vstane, posadil se do křesla u postele a čekal. Nevím, jestli za to mohl ten můj propalující pohled, ale netrvalo moc dlouho a kluk se probral.
Poslouchal jsem, jak se to snaží zamluvit, díval se, jak se zvedá, a pak se znovu kácí na postel.
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. Mám já tohle zapotřebí?
Ještě, že už nežije nikdo z mého rodu, protože bych se za tohle všechno nejspíš dostal do vyhnanství.
Vstal jsem, přešel k posteli a kluka beze slova zastrkal zpátky pod peřinu.
Sám jsem nevěděl, proč to dělám.
Byla to jen zvědavost, co mě k tomu klukovi přitahovalo? Ta tajemná aura, kterou byl obestřený?
Nebo v tom bylo něco víc?
Zamračil jsem se a stiskl rty k sobě. Pak jsem si ale uvědomil, že se na mě kluk dívá a obočí i rty povolil. Posadil jsem se na kraj postele a podal mu sklenici s pilulí.
„Neboj. Kdybych tě chtěl zabít, rozhodně bych volil jiný způsob, než otravu nebo omámení. A taky bych to už udělal dávno. A co se týče tvého odchodu, nespěchal bych. Ta střela od toho lovce tě měla na místě zabít. Použil speciální střely na čaroděje, ale na tebe to působilo spíš jen jako píchnutí od velkého komára. On ví, že jsi přežil. A nejspíš ví, kde bydlíš. Nevzdá to. Ne, dokud jeden z vás nebude mrtvý. Buď zabiješ ty jeho nebo on tebe. Takové jsou pravidla lovců. A je jedno, jestli jsi na straně dobra nebo zla. Lovce sladkými řečičkami neukecáš. Oni nerozlišují. Zabíjí prostě všechno, co je jiné než oni," znovu jsem se mírně zamračil při vzpomínce na to, co mě dohnalo až do tohoto města a změnilo způsob mého žití.
Pak jsem ale znovu zavrtěl hlavou, vzal si od kluka sklenici a položil ji na stolek.
Chtěl jsem vstát a nechat ho být, ať si to přebere po svém, ale než jsem si to stačil rozmyslet, skláněl jsem se těsně nad jeho obličejem, jednou rukou se zapíral o polštář vedle jeho hlavy a mé vlasy ho pohladily po tváři.
„Nevím, kdo jsi," zachraptěl jsem, "ale chci to vědět. Chci vědět, kdo jsi. Jsi zvláštní a tvá síla... Nechápu, jak to, že jsem si tě ve městě nikdy nevšiml. Chci se s tebou dohodnout. Chci ti nabídnout svou ochranu. Před lovci, jinými čaroději, čímkoliv. A na oplátku zůstanu s tebou. Řekněme, že jsem tak trochu badatel a potřebuju odpovědi na své otázky. A ohledně tebe mám těch otázek spoustu."
Celou dobu jsem se díval do těch jeho zvláštních očí a snažil se z nich vyčíst aspoň něco.
Samantha
Nemám se bát…
No, nebojím se, i když mi hlavou probleskla myšlenka, jestli tenhle muž náhodou není spojený s Trevorem. Ale opravdu, na rozdíl od Trevora, jsem z tohoto necítil úmysl mi ublížit nebo se mě zbavit. A tak jsem se v klidu nechal zabalit do peřiny, potom, co jsem spolknul tu pilulku. Myslel jsem, že mě nechá vyspat, však mám dva dny volno a nikam nespěchám.
Ale on se usadil na posteli, a najednou…
Byl tak blízko.
Moc blízko…
Blízko…
Zatajil se mi dech, když se mi takhle zblízka zadíval do očí a já do těch jeho. Opravdu jsem skoro nedýchal, a prakticky jsem ani nevnímal, co říkal. Teda skoro nevnímal. Až na to poslední, kdy se ptal, kdo jsem. Co říkal předtím o lovcích, to vůbec netuším.
„Jsem…“ polkl jsem naprázdno. „Jsem obyčejný kluk, co pracuje v azyláku, umím nějaké kouzla, ale to je všechno. Nechci, aby o tom někdo věděl, a nechci žádné problémy. Jmenuji se…“
Na moment jsem se odmlčel, když jsem si uvědomil, jaké mám jméno. Zvykl jsem si na něho, ale tak nějak… teď… teď nevím, nerad bych, aby se mi vysmál.
Ještě jsem zapřemýšlel, že bych se přenesl domů, mohl bych, ale byl jsem stále nějak mimo a nedokázal bych ani nic vyčarovat, natož se přenést.
„Jmenuji se Samantha Allen, pane…“ dodal jsem s červenými tvářemi, a čekal, jestli se i on představí.
Jia-Li mě nabádala, abych o sobě nemluvil, abych neprozrazoval všechno a vždycky si nechal něco v záloze, abych měl možnost úniku, a hlavně… Abych byl chráněný.
Rag
Bylo nebezpečné být takhle blízko něj. Ale nedokázal jsem si pomoct.
Zvláště, když promluvil a vypadal přitom trochu mimo.
Nejspíš z toho, co jsem mu řekl? No, ani bych se nedivil, když jsem to na něj takhle vybafl a on nejspíš doteď netušil, co se kolem něj vlastně děje.
Anebo to na mě celé jen hraje a já právě padl do perfektně nastražené léčky. Ale pokud tomu tak je, pokud je tohle skutečně past, a já jsem jí neodhalil a ani se nějak nesnažím proti ní bránit, tak ať.
Nejspíš už jsem unavený z toho všeho, co se kolem děje a je načase to zabalit.
Všiml jsem si zaváhání u jeho jména a vzápětí mi došlo proč.
V první chvíli jsem nebyl schopen slova tentokrát já, když jsem sledoval jeho červenající se tváře.
Určitě je tohle léčka! Někdo ho poslal, aby mě uvedl v pokušení a připravil mi tyhle muka.
Zapřemýšlel jsem, koho důležitého jsem nasral, ale asi u výpočtu dvaceti jsem to vzdal.
„Samantha…" poválel jsem to nezvyklé jméno pro kluka na jazyku, jako bych ho chtěl ochutnat, a mimoděk se sklonil ještě níž.
Nebylo to pro mě nic překvapujícího. Kdysi dávno se chlapci běžně pojmenovávali holčičími jmény, a naopak. Většinou kvůli nějakému proroctví nebo věštbě.
Byl jsem snad jen milimetr od jeho rtů, když jsem si uvědomil, co dělám a rychle se narovnal.
„Nemusíš mi vykat. Jmenuji se Ragnar Magnus Elphas Bane," ušklíbl jsem se nad tím, jak mě samotnému to dlouhé jméno znělo.
Neměl jsem potřebu to před klukem tajit, navíc on sám se mi představil, a já v tom necítil žádnou lež a nechtěl jsem v něm hned od začátku vzbuzovat nedůvěru.
„Ale pro většinu jsem jen Ragnar Bane," zvedl jsem koutky úst v úsměvu. „A co se týče toho, že jsi jen obyčejný kluk z azyláku. Jen tak na okraj, pro mě vůbec nejsi obyčejný, a jestli chceš, řeknu ti proč. A pro lovce… I kdybys dokázal jen zvednout do vzduchu papír, tak jsi pro ně nepřítelem číslo jedna. I kdyby se z tebe stal Ježíš a pomocí magie si zachraňoval lidi, jsi pro ně nepřítelem číslo jedna. Protože všechno, čemu nedokáží porozumět je potřeba zlikvidovat. Všechno, co je lepší, než oni je potřeba zlikvidovat. Všechno, co by mohlo jednou použít svou sílu proti nim, je potřeba zlikvidovat."
Znovu jsem se zamračil při vzpomínce, ale pak potřásl hlavou.
„Nechám tě odpočinout, a pak si promluvíme, pokud budeš chtít," znovu jsem se k němu naklonil a potutelně se usmál. „A i když tě nechci omezovat, přesto se musím trochu pojistit, abys mi hned neutekl, takže pokud se budeš chtít přenést pryč, nedostaneš se dál než na moji zahradu."
Po těch slovech jsem se konečně zvedl, nechal pomocí drobného kouzla naplnit sklenici zase vodou a pak se otočil k odchodu.
Samantha
Byl jsem rád, že se mi nesmál kvůli mém u jménu. I když jsem si z toho nic nedělal, přesto u něj jsem nechtěl, aby se tak stalo. Pokazilo by to můj dojem z něho. Smetlo by to tu vážnost, kterou vyzařoval a myslel bych si, že je to prostě jen nějaký čaroděj, který má plno řečí.
Ale nejspíš se už setkal s podivnějšími věcmi…
Podíval jsem se, jak lehce naplnil sklenici vodou a zapřemýšlel, jak silnou magii musí mít. Silnou rozhodně, stačilo už jen to, co jsem cítil při našich setkáních.
Nakonec mi to nedalo, a protože jsem se už cítil dobře, vymotal jsem se z peřiny, nazul boty a šel za ním. Dohnal jsem ho, když vcházel do kuchyně.
„O čem si chcete promluvit? O té ochraně, nebo o lovcích? Nejsem si jistý, jestli ochranu potřebuji. Nic, kromě hrobu mé mámy, mě k tomuto městu neváže a klidně odsud můžu odejít. Není problém se usadit někde, třeba na Aljašce. Ale… no, pokud by to šlo, raději bych tu teda zůstal, no. Už kvůli Jia-Li. Víte… to ona mě našla a postarala se o mě, a já ji to chci oplatit, i když už jen chodím na její hrob. Opravdu jsem jen obyčejný čaroděj, a umím jen pár kouzel. Dokonce mi Jia-Li dala i tento amulet, aby mě chránil,“ chytil jsem mezi prsty přívěsek na řetízku.
„Říkal jsi, že jsi badatel, nebo tak něco? Něco hledáš?“ zvedl jsem po chvilce k němu hlavu a zadíval se, co dělá. „No, možná… možná bychom si mohli pomoct. Já taky něco hledám. Hledám… hledám sebe… Nevím, kdo jsem, a ani nevím, odkud pocházím, vím jen to, že mám nějaké čarodějnické schopnosti, že umím hodně řečí, aniž bych se je musel učit, nevím, jak jsem se tu ocitnul. Nepamatuji se. Jen vím, že jsem se nějak objevil v Bodie a tam mě našla Jia-Li. A vzhledem k tomu, co umím, nemůžu o to požádat žádného detektiva nebo tak. No, ani bych na to neměl peníze. Pardon. Musím si skočit něco koupit…“ dodal jsem, když mi zakručelo v břiše.
Rag
Myslel jsem, že bude protestovat, urazí se, zahrabe se do peřiny a bude prostě spát, ale sotva jsem vyšel na chodbu a zamířil dolů do kuchyně, už jsem ho měl za patami.
Byl… Rozkošný? Vážně bych použil to slovo? Rozkošný?
Když začal mlít pantem jedno přes druhé, a nakonec mu zakručelo v břiše… Možná bych se tomu i zasmál, ale v hlavě mi šrotovala jeho slova.
Chvilku jsem ho jen tak pozoroval s rukama založenýma na hrudi a zády opřený o linku.
Znovu jsem se vpíjel do těch jeho očí a nedokázal se od nich odtrhnout.
Až teprve jeho opětovné zakručení v břiše mě probralo.
„Taky se chci najíst. Byl jsem právě na cestě do obchodu, když jsem tě našel. Ale není teď moudré jít sám do obchodu, ani není moudré abysme šli spolu. Zajdu tam já a ty se zatím porozhlédni po domě. Pokud chceš, můžeš se i umýt a půjčit si něco z mých věcí. Jen mi řekni, co nejíš, nebo nemáš rád. A až se vrátím a pojíme, odpovím ti na otázky."
Když mi to pověděl, popadl jsem peněženku a tašku, a za další vteřinu už mě nebylo.
Byl jsem rychlý, ale i přesto mě překvapil ten podivně tísnivý pocit, který se mi usadil kolem žaludku, když mě napadlo, že by už tam nemohl být, až se vrátím.
Sice se nemohl přenést, ale dveře jsem nezamykal, takže klidně mohl odejít normálním způsobem.
Ale doufal jsem, že to neudělá.
Cestou jsem přemýšlel nad tím, co mi říkal.
Neví, kdo je? V tom případě ani netuší, jak silný je, a to je ještě horší, než kdyby to věděl.
Rychle jsem nakoupil všechno potřebné, přikoupil něco navíc a za dalších deset minut už jsem vcházel zpátky do domu, a tak trochu si oddechl, když jsem zjistil, že kluk neodešel.
Vešel jsem do kuchyně, roztřídil nákup, nechal si venku maso a brambory, pomocí lehkého kouzla nechal nakrájet maso, oloupat a nakrájet brambory a postavit pánev na plotnu.
A já se mezitím vydal do ložnice, abych se převlekl, a už po cestě si stáhl triko, které jsem chtěl rovnou zanést do prádelny, která byla naproti pokoji pro hosty.
Samantha
Myslel jsem, že mě nechá odejít do obchodu, ale rozhodl se jinak. Kupodivu dokonce šel nakoupit sám. A prý se mám rozhlédnout po domě.
A tak jsem se rozhlédl. A nic zvláštního jsem neviděl. Sice hezky, na můj vkus možná luxusně, zařízený byt, ale jednoduše…
Nikde jsem mu nic extra neprohlížel, jen jsem nahlédl do každé místnosti, co tam je, a posunul se dál.
Když jsem si prohlížel jeho ložnici a zastavil se pohledem na koupelně, vzpomněl jsem si na jeho slova a rozhodl se ji využít. Po pádu na zem jsem nebyl zrovna nejčistší, a divil jsem se, že mě vůbec v zaprášeném oblečení uložil do čisté postele. Tak jsem nakonec přešel na terasu, na kterou se vycházelo z ložnice, svlékl jsem se a věci jsem si tam pořádně vyprášil. Posbíral jsem je, věci nechal na židli a vešel do koupelny, kde jsem rovnou vlezl do sprchového koutu.
Byla to paráda, když jsem neměl strach se otočit, aniž bych přitom něco shodil, nebo se do něčeho praštil. A tak jsem pod tou sprchou chvíli jen tak stál, než jsem si uvědomil že nejsem doma, a rychle se raději začal umývat.
Umyl jsem si i zaprášené vlasy, zkontroloval jsem, jestli na sobě nemám žádnou oděrku či zranění, ale byla to spíš jen rutina, protože jsem s těmito věcmi nemíval problém.
Nakonec jsem spokojeně zastavil vodu, omotal si ručník kolem pasu a s druhým ručníkem ve vlasech, abych si je vysušil, jsem vyšel z koupelny ven, abych se mohl obléct.
„Máš pěknou zahradu,“ promluvil jsem na Ragnara, který se zřejmě přišel převléct. „Opravdu hezkou, a taky velkou knihovnu. Máš hezký dům,“ pokýval jsem uznale hlavou a pak jsem přešel ale na terasu, abych se znovu rozhlédl, protože i v té tmě bylo krásně na zahradu vidět, a celkově tu odsud byl pěkný výhled i na město.
Rag
Hodil jsem triko do koše s prádlem a uvědomil si v tu chvíli, jak moc jsem si časem některé lidské zvyky osvojil. Stačilo jen pár slov a triko bych měl jako nové a ani si ho ze sebe nemusel sundávat.
Ale… Časem se prostě člověk přizpůsobí okolí. I když jsem lidi neměl zrovna v lásce, v určité době mě fascinovali, a já jsem zkoumal jejich zvyky a způsob života a něco z toho mi zůstalo doteď.
Tak trochu jsem se vymykal standartu o čarodějích a nekromantech vůbec, ale nijak mi to nevadilo.
Zašklebil jsem se a vyšel na chodbu, abych přešel do ložnice a převlékl se.
Ale v tu chvíli mě úšklebek přešel a já hleděl na Samanthu, jak si to polonahý vykračuje z koupelny, dělá, jakože nic, a pak jde na balkón.
Zhluboka jsem se nadechl, abych potlačil to nutkání shodit ho na postel, a pomalu vyšel za ním.
Opřel jsem se hrudí o jeho záda a prsty zlehka položil na jeho bok.
Jen na vteřinu, než jsem ruku zase odtáhl.
„Jsem rád, že se ti tu líbí," řekl jsem tiše. „Je tu příjemný klid. Proto jsem si dům vybral. Mám rád klid.
A výhled na město je jen takový bonus."
Chvilku jsem nehnutě stál, vnímal tlukot jeho srdce, než jsem ho otočil k sobě a mírně sklonil hlavu, abych se Samanthě pořádně zadíval do očí.
„Jak jsem slíbil. Odpovím ti na otázky a řeknu ti, jak to tu funguje s lovci. Taky, jak jsem řekl, nechci tě omezovat, a pokud pak budeš chtít odejít, dveře budou otevřené. Ale přece jen musím zavést jedno pravidlo," ještě víc jsem se sklonil, takže jsem se téměř dotýkal jeho rtů a ruku znovu položil zlehka na jeho bok.
„Jsi moc hezký kluk, Samantho. Opravdu moc hezký. A já jsem gay. A už dlouho jsem nikoho neměl. Takže pokud nechceš, abych si tě odtáhl do postele, choď po domě trochu víc oblečený, ano?"
Pousmál jsem se a potlačil touhu aspoň olíznou jeho rty, které k tomu přímo sváděly.
Narovnal jsem se, pustil ho, a vrátil se zpátky do ložnice, abych se konečně mohl převléknout a najít nějaké oblečení i pro Samanthu.
Samantha
Překvapil mě, když ke mně došel a opřel se o mě.
Ještě jsem s nikým takhle nebyl. Aspoň ne teď, co jsem tady v San Jose. A pochybuji, že s někým předtím ano, když jsem vypadal na třináct. A taky jsem neměl vyhraněný názor na to, jestli holka nebo kluk…
Prostě nic.
A taky jsem bral nahotu jako přirozenou věc, tak mi ani nedošlo, že to někomu třeba může dělat problém.
Jasně, ven jsem nahý nechodil, ale doma jsem se nějak zbytečně moc neoblíkal.
„Promiň, hned se obleču,“ zamumlal jsem, ale to on už odcházel z balkonu dovnitř.
V jeho přítomnosti jsem stále cítil tu jeho sílu, která jako by měla snahu mě celého obalit. Ale už jsem aspoň věděl proč, a co to je. A tak jsem se tomu nebránil. Ale ve chvíli, kdy se o mně opřel, kdy položil ruce na mé boky, kdy se zahleděl do mých očí, ten zvláštní pocit se o něco změnil.
A bylo to jinak zvláštní, tak, že mě to samotného překvapilo.
I teplo jeho rtů jsem cítil na těch svých a snad bezděčně jsem si je olízl.
Chtěl jsem si obléct zpátky své věci, ale Ragnar mi pak podal jakési své triko a kraťasy, tak jsem si to s díky oblékl a šel pak za ním do kuchyně, abych mu s něčím pomohl, případně, abych se o něm dozvěděl něco víc.
„Kromě tvého jména… řekneš mi o sobě taky něco víc? Ty určitě nejsi obyčejný čaroděj, zvlášť, když jsi vyvolal ty mrtvé. A rád bych ti s něčím pomohl, ať nevaříš sám.“
Sice jsem nebyl super kuchař, ale ne zas úplné nemehlo, tak nějaké loupání zeleniny bych snad mohl zvládnout.
Rag
Tak trochu jsem čekal, že okomentuje mé počínání a slova na balkoně, ale buďto byl totální asexuál nebo zapřisáhlý heterák. A nevím, co z toho bych rozdýchával dýl.
Vlastně…
Ani nevím, proč mě to vůbec zajímá. I když jsem už dlouho s nikým nic neměl, neznamenalo to, že hupsnu do postele s prvním zajíčkem, co se mi nakvartýruje do baráku.
„Nemusíš pomáhat," otočil jsem se na něj a ukázal na linku, kde se všechno pěkně čistilo, krájelo, loupalo, a dokonce už i míchalo na pánvi.
„Vyžaduje to sice cvik, ale není to nic strašného. Časem ti ani nepřijde, že se na něco takového musíš soustředit. Bereš to jako běžnou součást. A je to praktické, co si budeme povídat," usmál jsem se a ukázal Samanthě, ať se posadí a zatím jsem dal vařit kávu.
„Dáš si taky? Nebo čaj? Nebo něco ostřejšího?" zeptal jsem se, jako pozorný hostitel.
Když jsem nachystal i pro něj, sedl jsem si naproti němu a znovu se zadíval do jeho očí.
„Proč myslíš, že jsem ty mrtvé vyvolal já? A pokud ano… Neděsí tě to? Nemáš ze mě strach? Není ti má společnost nepříjemná? Pověz mi, Samantho… Co vlastně víš o tomhle světě? O čarodějích? O tom, jak to tu funguje? Pověz mi, co cítíš, když jdeš třeba na hřbitov. Nebo, když jsi vyvolal tu mlhu. Nezdáš se mi, jako lhář a podvodník. Ale řekněme, že jsem opatrný muž a chci vědět, že tohle celé není jen nějaká past. Jak jsem řekl. Jsem badatel. Zkoumám, hraju si se smrtí, zacházím za hranice, a to se spoustě bytostem nelíbí. Kromě toho jsi přesně můj typ, který bych si rád vzal do postele. Mám rád sex a netajím se s tím. Stejně, jako s tím, že mám rád pěkné a mladé kluky. Takže jistě chápeš, že se potřebuju ujistit, že tohle celé není jen léčka. Zatím ti věřím, ale potřebuju víc."
Jednal jsem s ním narovinu. Nechtěl jsem mu mazat med kolem pusy.
A věděl jsem, že on si o mě může myslet to samé.
Je pravda, že nevím, co všechno mu o sobě řeknu.
To záleží na jeho odpovědích na mé otázky.
Samantha
Překvapeně jsem pohlédl na linku, kde si to žilo svým vlastním životem. Jako by tam bylo několik neviditelných rukou, které dělaly přesně to, co měly.
Nakonec jsem se posadil a tentokrát už pozorně naslouchal, co mi říká.
Hm, takže mi toho o sobě zase moc neprozradil, jen to, co už jsem věděl, nebo si myslel. A svou otázkou mi jen potvrdil, že ty mrtvé opravdu vyvolal on.
„Jestli mě to neděsí?“ pousmál jsem se a chytl přívěsek na řetízku do dlaně.
„Neděsí. Beru život takový, jaký je, to znamená i se smrtí. Na hřbitově se cítím stejně jako kdekoliv jinde. Nejsem pověrčivý, a ani nevím, nebo mi můj mozek nedal příkaz, abych se něčeho měl bát. Možná ani nevím, co to strach je. Někdy cítím, zvláštní pnutí, když cítím hrozbu, ale neřekl bych, že je to strach jako takový. Spíš varování.“
Ohlédl jsem se k lince, kde se hezky zelenina urovnala na talíř, až jsem se tomu musel pousmát.
„Co o tomhle světě vím? No, moc ne. Teda, vím toho dost, ale jsou věci, které mi prostě unikají. A to právě ty, o kterých jsi mluvil. Ale nejspíš proto, že mi o tom neměl kdo povykládat. Jia-Li mě naučila mnohému, ale tohle ne… A chtěl bys mě do postele? Proč ne,“ pokrčil jsem rameny. „Ale je to něco, co jsem ještě nezkoušel. Aspoň ne za těch pět a dvacet let, co žiju tady v San Jose. A pochybuji, že předtím taky, když jsem vypadal jako třináctileté dítě. Prostě beru všechno tak, jak je, a snažím se vyhýbat problémům. I když… Mám pocit, že ten problém si mě teď našel sám. Nejspíš jsem u té školy byl hodně neopatrný. A co se týká kouzel… Nevím, co cítím. Prostě to udělám a je to. Asi jako dýchání…“
Zadíval jsem se zpátky do jeho očí a mírně stáhnul obočí. Pořád tu mluvím jen o sobě a on se tomu vyhýbá. Nejspíš bych to měl utnout, poděkovat za pohostinnost a vypařit se domů. Jo, nejspíš to udělám.
„Omlouvám se, že jsem ti přidělal starosti. A děkuji. Nejlepší bude, když půjdu,“ vstal jsem a zamířil si pro své věci, abych se mohl převléct a odejít.
Nebudu zbytečně nikoho obtěžovat. Tohle není můj styl. Nechápu, proč jsem neodešel už dávno.
Rag
Asi budu muset přehodnotit já své myšlení. A taky musím o tomhle mladém čaroději zjistit, co nejvíce, protože jinak se zblázním.
Poslouchal jsem jeho slova, pozvedl obočí při jeho slovech o posteli a jeho věku, a utvrdil se v tom, že pro mě nepředstavuje hrozbu.
Teda aspoň, co se týče útoku nepřátel.
Ani jednou jsem u něj nezaznamenal zaváhání nebo snahu mi zalhat.
Vypadalo to, že opravdu jen proplouvá životem a snaží se ho žít tak, jak mu zrovna situace nabízí.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem málem přeslechl jeho poslední slova, a až, když se zvedl, tak mi to došlo. Vstal jsem, třemi kroky ho dostihl, otočil k sobě, zády natlačil na zeď a objal kolem pasu.
Tentokrát už pevněji jsem si ho přitiskl na své tělo a sklonil hlavu.
„Nechoď," zašeptal jsem, „a neomlouvej se."
Tlukot jeho srdce, jeho oči, které byly zase tak blízko, jeho vůně, jeho pěkně kulatý zadeček, který jsem mírně zmáčkl, to všechno způsobilo, že jsem se tentokrát neovládl.
Svými rty jsem se otřel o ty jeho a v duchu zaúpěl.
Byly tak horké a jemné!
Neodolal jsem a začal ho líbat. Napřed opatrně, spíš se to podobalo otírání rtů o sebe, ale nakonec jsem neodolal a svým jazykem vjel do jeho úst.
Zasténal jsem tentokrát nahlas, protože jeho chuť byla přímo omračující, a druhou rukou ho chytil za zátylek, abych mohl polibek ještě víc prohloubit.
Nejspíš bych ho líbal, dokud by ho nevycucnul, ale jemné zacinkání na zvonek, které se ozvalo z kuchyně, mi naznačilo, že jídlo je hotové.
„Jídlo je hotové," zachraptěl jsem, a pak ho trochu neochotně pustil. „Pojď se najíst, a pak ti řeknu pár věcí."
Postrčil jsem ho zpátky směrem do kuchyně, kde se akorát servírovalo jídlo na stůl.
Samantha
Nestihl jsem dojít ani ke schodům a byl jsem přitlačen na zeď. A vzápětí v jeho objetí.
A hned na to se jeho rty otíraly o mé…
Přivřel jsem oči a poddal se tomu.
Bylo to poprvé, co jsem se s někým líbal. Pamatuji si, jak o tom ve škole všichni mluvili a byli z toho unešení.
No… Měli pravdu.
V břiše se mi to začalo chvět zvláštním způsobem, jako by mě někdo lechtal na žaludku. A málem se mi podlomily kolena. Dokonce jsem ze sebe vydal jakýsi tichý zvuk, podobný tomu, co vydal Ragnar.
A i když mě pak pustil a odešel do kuchyně, nebyl jsem schopný se z toho vzpamatovat.
Stále jsem cítil jeho ruku na svém zadku, i ten jeho hebký jazyk, až jsem bezděčně svůj jazyk vypláznul a dotkl se ho konečky prstů, jako bych se chtěl přesvědčit, že je stále můj, a že se mi to nezdálo.
Zhluboka jsem se nadechl, a s teplem, které jsem cítil v obličeji, stejně, jako když se ptal na mé jméno, jsem se vrátil do kuchyně. Poslušně jsem si sedl ke stolu, hodil jsem ještě trochu vlhké vlasy dozadu, aby mi nepadaly do jídla, a teprve potom se na Ragnara podíval.
„Dobrou chuť,“ popřál jsem mu a vzal do ruky příbor.
Ragnar musí umět vařit i bez kouzel. Už dávno, už od svých začátku, jsem zjistil že pokud něco člověk neovládá manuálně, nejde to potom ani kouzly. Například, kdybych chtěl kouzlem vyřezat nějakou sošku ze dřeva, vyšla by z toho tříska, protože to neumím a ani si to neumím představit.
Ale na jiné kouzla mi stačí jen pomyslet a je to. Jako například ta Přízračná mlha.
„Bylo to vynikající,“ ozval jsem se teprve ve chvíli, kdy jsem příbor zase odkládal na prázdný talíř.
„Jsem zvyklý na orientální jídla, protože Jia-Li ani nic jiného nevařila, ale tohle bylo opravdu skvělé.“
Napil jsem se vody a přitáhl si konvičku s čajem, abych si mohl nalít i ten.
„Mám dva dny teď volno, takže ho můžu věnovat tobě, i když jsem se chtěl podívat někam za město, jako na výlet a tak. Ale pak musím do práce,“ sdělil jsem mu svůj program na další dva dny, aby věděl, že jsem jeho návrh o mluvení o nás neopominul.
Rag
Nenápadně jsem ho sledoval i během jídla.
Jedl slušně, střídmě, nehltal, nesrkal a byl na něj hezký pohled.
Ani před jídlem a ani po jídle se nezmínil o tom, co se stalo. Neurazil se, neptal se. Jen byl mírně červený a trochu se mu zvýšil tep. Známka toho, že se mu to aspoň trochu líbilo.
Takže asexuál není. A čistý heterosexuál taky ne. Plus pro mě.
Když řekl, že mi věnuje následující dva dny, pousmál jsem se.
„Už je to opravdu hodně dlouho, co jsem měl příjemnou společnost," zvedl jsem se od stolu a tentokrát ručně posbíral nádobí a odnesl ho do dřezu. „A jsem rád, že ti chutnalo."
Když bylo umyté nádobí, přesunuli jsme se do obýváku, kde jsem si sedl naproti Samantě, abych mu viděl do očí a na stůl položil tác s pitím.
„Abych se vrátil k tomu, na co ses ptal na začátku. Ano. Ty zombie jsem vyvolal já. Jsem nekromancer. Proč jsem to udělal, není důležité. Ale věř tomu, že žádný požitek jsem z toho neměl. Nechci se omlouvat, ostatně, černá magie je mojí součástí, ale tohle nebylo zrovna něco, po čem bych toužil. Co se týče toho, že jsi obyčejný, že chceš jet na výlet, že jsi nikomu nic neudělal a jen si hledíš svého, tak to všechno je možná pravda. Kromě toho, že jsi obyčejný. Nejsi obyčejný, Samantho. To mi věř. Žádný čarodějný rod, které jsem měl tu čest poznat neměl ve znaku dvoubarevné oči," napil jsem se kávy a v rychlosti mu vysvětlil jednotlivé poznávací znamení některých rodů, včetně toho mého.
„Ještě jsem neprostudoval všechny spisy, protože jsem na to neměl klid, ale hodlám to udělat. A o tom, že patříš do čistokrevného rodu čarodějů, není pochyb. Důkazem je tvoje přenášení. Víš o tom, že co magie hýbe světem, existovala jen hrstka velmi mocných čarodějů, co se uměla přenášet? A Příznačná mlha? Další věc, co umí jen vysoce postavení a zkušení čarodějové. A ty ji jen tak vystřihneš z rukávu. A pak se divíš, že na tebe zaútočil lovec. Teď jsi pro ně jako velká rudá tečka na mapě, co svítí na kilometry daleko. Jim je jedno, že o sobě nic nevíš, že jsi zachránil ta děcka ve škole, že se snažíš žít normální život. Ukázal jsi mocnou sílu, a to je důvod, proč po tobě půjdou, kam se hneš. A ty se jim buď budeš vyhýbat, dokud nezjistíme, kdo jsi, anebo zabiješ každého, kdo přijde. Pro mě to není problém. Ale co ty? Dokážeš vzít někomu život jen tak? Nemyslím. Na to je tvá duše až příliš čistá. Je kolem tebe spousta neznáma, Samantho, ale jak už jsem řekl. Nabízím ti dohodu. Zůstaň se mnou a já ti pomůžu. Ne, jen tyhle dva dny. Ale dokud nezjistíme pravdu."
Samantha
Pozorně jsem Ragnara poslouchal, ale hned z kraje jsem si udělal poznámku, že se ho zeptám, jak ho mám oslovovat. Ragnar je zvláštní jméno, ale moc mi nejde přes pusu. No, a nechci mu pořád říkat ty, a nelíbí se mi říkat mu Ragu. To je jako bych mluvil s nějakým jídlem.
Ale pak už jsem se zaměřil na něho. Hned po pár slovech mi bylo jasné, že je velmi chytrý. Že toho hodně ví, a já se od něj můžu spoustu věcí naučit.
Zjišťoval si o mně, odkud pocházím ještě předtím, než mě zachránil před Trevorem?
Trochu mě to zarazilo, ale nevyděsilo. Jen jsem si řekl, že je opravdu zvědavý a badatel, jak o sobě říká. A nejspíš, stejně jako já, ani on nemá tolik roků, na kolik z lidského hlediska vypadá.
„Dvoubarevné oči,“ zamyslel jsem se nahlas.
„Nikdy mi to nepřišlo, bral jsem to jako normální věc. Ale kvůli lidem raději nosím sluneční brýle. Občas se mi stává, že se mi právě kvůli tomu nechtějí dívat do očí. Prý mají pocit, jako by mluvili s dvěma lidmi, zvlášť, když mám dvoubarevné vlasy,“ protáhl jsem prameny vlasů mezi prsty.
Postavil jsem se, chvilku jsem přecházel po obýváku a přemýšlel nad vším, co mi Ragnar říkal.
„No, dobře. Můžeme to zkusit. Možná to k ničemu nepovede, nebo si za chvíli polezeme na nervy, nevím. Ale když ti nevadí, že budu tady… Jen do práce chodit budu. Sice tam chodím hlavně proto, abych si vydělal nějaké peníze, ale slíbil jsem Jia-Li, že se budu snažit o sebe postarat a budu pomáhat lidem. A tímhle jsem to zkombinoval, i když vnitřně cítím, že to není to, co by mě nějak naplňovalo. Pořád tomu něco chybí, abych mohl říct, že tuhle práci dělám opravdu rád.“
Zase jsem přešel k sedačce a posadil se, abych si mohl dopít čaj.
„Jen bych měl jednu prosbu, pokud tu zůstanu… Chtěl bych, jestli bys mi dovolil, chtěl bych využít tvoji knihovnu. Všiml jsem si tam spousty zajímavých knih. A vůbec nevadí, že nejsou v angličtině. Dovolíš mi to?“
Pořád jsem si nebyl jistý, o jaké mocné síle to mluvil. Neměl jsem pocit, že bych byl nějak výjimečný a nějak jsem vnitřně cítil, že právě takhle to z nějakého důvodu chci. Abych byl obyčejný.
Ale nedokázal jsem ten vnitřní pocit ničím vysvětlit. Snad mi tohle spojenectví pomůže.