Ragnar
Spokojeně jsem vydechl, políbil horkou kůži na zádech mého milence, a pak z něj vyjel, abych mohl Samanthu přetočit na záda a věnovat mu ranní polibek.
„Dobré ráno," pousmál jsem se a myšlenkou roztáhl závěsy na oknech, abych do ložnice pustil trochu ranního světla.
Už to byly čtyři měsíce, co jsme se přestěhovali do nového domu a přesně šest měsíců, kdy jsme si vzájemně vyznali city.
Hned po oslavách narozenin, kdy jsme u jezera skutečně strávili celý zbytek noci, jsme začali řešit, jak to uděláme dál.
I když byl Zion zničen, pořád ve městě zůstávala odnož lovců, kteří nejspíš nezapomněli na to, kdo zabil jejich kumpány.
A navíc…
Samantha už se ve městě nemohl moc ukazovat. Jistě. Mohl jsem použít maskovací kouzlo, ale k čemu by to bylo? Jednou by se to stejně provalilo, a navíc by Samantha nemohl být volný, tak jak chtěl. A na trhu jsme taky zůstat nemohli.
Nedělalo by to dobře obchodu, kdyby se rozkřiklo, že tam žije nekromant, navíc jsme nemohli bydlet u Ramona, který už tak brblal pokaždé, když jsme se se Samanthou v noci věnovali sobě a rozhodně se nedrželi zpátky.
Vlastně ani nevím, koho tohle město napadlo jako prvního. Defacto jsme se mohli odstěhovat kamkoliv. Ale, jako by nás to pořád táhlo někam mezi jiné, někam, kde by se Samantha mohl cítit lépe.
A tak nakonec vyhrálo tohle město.
Bylo to poblíž Seattlu, kde, jak jsem se doslechl, existuje útulek pro jiné, vedený nějakým čarodějem a asi drakem nebo co, kousek dál byl Portland, kde měla základnu jedna velmi zvláštní lovecká skupina, a ve městě žilo snad víc jiných, než bych potkal na trhu v La Paz.
A jako bonus k tomu všemu, byl poblíž i národní park a poloostrov, kde jsem se mohl do sytosti vyřádit i já, když jsem se chtěl se Samanthou proletět, nebo si vyrazit někam do přírody, pomilovat se pod širým nebem.
Domek jsme měli dvoupatrový, s dvěma ložnicemi a pracovnou ve druhém patře, a jídelnou, obývákem a prádelnou ve spodním patře.
Místnosti byly velké, prodyšné, bylo tu útulno, a jako bonus k tomu byla rozlehlá zahrada.
Sousedi z každé strany byly několik metrů daleko, takže i v tomhle ohledu naprosto ideální.
Sice stál malé jmění, ale za svůj život jsem měl tolik peněz, že takových domů bych si koupil nespočítaně.
Svou tajnou pracovnu jsem zmenšil a po třech měsících našeho vztahu, ji ukázal i Samanthě. Řekl jsem mu o Michaelovi, o tom, proč jsem ho chtěl tehdy zabít, když vyšlo najevo, že je fénix, o tom, proč jsem se choval tak odtažitě a tajnůstkářsky.
Měl jsem toho tolik na srdci a nechtěl před Samanthou už nic tajit.
Miloval jsem ho celým svým srdcem. A i když jsem mu tahle slova neříkal, věděl jsem, že ví, co k němu cítím.
„Půjdu udělat snídani a ty se šupej osprchovat, protože, jestli na tobě ještě chvíli budu cítit tu tvoji úžasnou chuť, tak budeme snídat nejdříve večer," kousl jsem Samanthu do zadečku, když jsem se konečně odhodlal vysoukat z postele.
Nebyl jsem dva dny doma, tak nebylo divu, že jsem chtěl dohnat ztracený čas.
Ač by mě to nikdy nenapadlo, začal jsem pomáhat jedné detektivní kanceláři v Sacramentu s případy, které se tak trochu vymykaly normálu. Nebylo jich moc, jeden, dva měsíčně, vlastně jsem za sebou měl teprve čtvrtý případ, ale byla to změna a docela mě to i bavilo.
Ale samozřejmě, že ti lidé vůbec netušili, že jsem nekromant. A Samantha, který mě tam vždy nenápadně přenášel, že je fénix.
Samantha
Se spokojeným úsměvem jsem se protáhl, a pak se otočil a díval se z okna ven. Nebe bylo skoro čisté, a vypadalo to na opravdu hezký den.
„Dneska je krásně,“ došel jsem o něco později k Ragnarovi, který už v kuchyni chystal snídani. „Vůbec se mi nechtělo z postele, a víš… Bylo mi tu ty dva dny smutno.“
Políbil jsem ho, pak ho pohladil po břiše a dlaní se otřel o jeho penis.
„Co tak si prodloužit trochu toho válení?“
Jo, to by mi ale nesmělo kručet v břiše.
Nahodil jsem mírný ruměnec, ještě jednou jsem Raga políbil, a pak jsem stejně nakonec vběhl do koupelny, abych se rychle osprchoval a mohli jsme v klidu posnídat.
Tolik se toho změnilo.
Přestěhovali jsme se, už i proto, abych mohl žít volně tak, jak jsem vždycky chtěl. Pro Ragnara to bylo taky důležité, už kvůli tomu, že Zion sice byl zničen, ale zmínky o něm zůstaly a s nimi i pár těch, kteří se nesmířili s verzí výbuchu plynu. Byli to sice jen známí těch, co zahynuli, byli to ti, co si na čaroděje snad jen hráli a uměli maximálně tak myšlenkou posunout lžičku na stole. Ale jeden nikdy neví… A kdo ví, co by se stalo, kdyby se dali do spolku s lovci, kteří po mně tenkrát šli. Ti, co zemřeli, taky měli známé lovce, kteří spolu pracovali…
Ragnar dokonce začal pracovat, a já… Já se zatím nerozmyslel, co bych chtěl dělat.
Vytvořil jsem skvělé místo v La Paz. To bylo to, co mě táhlo, a proč jsem říkal, že práce v azyláku není pro mne. Ale nebylo mě tam už tolik potřeba a navíc, už kvůli bezpečnosti, nejen Ragnarovy, ale i těch, kteří v La Paz žijí, se tam ukazujeme jen občas.
A tak s tímhle stěhováním, které bylo vybráno účelově v tomhle městě, jsem začal přemýšlet o tom, že bych se nějak zkusil spojit s čarodějem, co má žit v Seattlu. Ale zatím jsem neměl štěstí. Nepřišel jsem na to, kdo to je a kde konkrétně žije, a jak bych se s ním mohl zkontaktovat.
Stejně i teď jsem zase přemýšlel, jak ho najít. Možná přes nějakou agenturu lovců? Ale vzhledem ke svým zkušenostem s nimi, jsem to okamžitě zamítl.
Raději jsem přestal nad tím přemýšlet, rychle se domyl, a pak už spokojeně vyšel z koupelny, ve svém lehkém župánku, abych se usadil u stolu a dal si tu bohatou snídani, kterou Ragnar stihl připravit.
Byli jsme tak v polovině jídla, když jsem zpozorněl.
Jako fénix mívám občas stejné reflexy a instinkty jako zvířata. A stejně i teď jsem pocítil něco divného. Něco, před čím bych se měl mít na pozoru.
Když se náhle setmělo, otočil jsem hlavu k oknu. Na nebi byly černé mraky, a když jsem vstal, ve stejnou chvíli z nich vyletělo několik blesků, které se rozprostřely a pak zmizely mezi mraky.
A než jsem došel k oknu, mraky se začaly trhat, aniž by spadla jediná kapka.
„To bylo zvláštní,“ zamyslel jsem se nahlas, když jsem se z okna podíval k nebi.
„Myslíš, že bude bouřka?“ otočil jsem se k Ragnarovi, ale než jsem se stihl zeptat na cokoliv dalšího, země se začala chvět.
Otřes netrval dlouho, ale stačil na to, aby nám popadalo pár věcí, rozbilo se několik sklenic a praskla skleněná výplň ve dvou oknech.
Zvláštní… Jak to přišlo, tak to hned ustalo. Stál jsem nehnutě a čekal další otřes, ale už se nic neopakovalo.
Opravdu zvláštní… Ale stává se to. Naposledy v roce 2001, ale příroda je nevyzpytatelná. Kdykoliv se to může opakovat.
Pro teď jsem to však hodil za hlavu, a raději se pustil do úklidu, abych se pak už mohl věnovat jen svému Ragnarovi…
Ragnar
Samantha si občas opravdu koleduje.
Pak se nesmí divit, že mi stačí málo a já už bych ho nejraději přehnul přes stůl.
Jen jsem nespokojeně zamrčel, když se odešel osprchovat po tom, co mě tak krásně osahal, a raději se vrátil k dělání snídaně, abych potlačil to nutkání jít za ním a dát mu pár přes ten jeho dokonalý zadeček. Nakonec mě to dělání snídaně pohltilo, protože jsem si opravdu dával záležet.
Ne, že by Samantha trpěl hlady, když jsem nebyl doma, nebo že neuměl vařit, ale přece jen…
No, měl jsem takový dojem, že ho to možná ani nebaví a raději to přenechává mě.
A mě to vůbec nevadilo. Právě naopak.
Když přišel v tom svém lehkém župánku zpátky do kuchyně, abysme se mohli najíst, jen jsem zabručel a znovu potlačil to nutkání se na něj vrhnout.
O chvíli později mě ale všechny tyhle myšlenky přešly, když jsem stejně jako Samantha uviděl, co se děje.
Jeden by řekl příroda.
I Samantha řekl, že to nejspíš způsobila příroda.
Nejspíš to opravdu byla příroda.
Ale…
Proč se mi postavily všechny chloupky a po zádech přejel mráz?
Proč se mi najednou stáhl žaludek?
Aniž bych si toho byl vědom, začal jsem podvědomě reagovat.
A až ve chvíli, kdy se chlad ode mě, střetl s teplem od Samanthy, jsem se vzpamatoval.
„Promiň…" zamumlal jsem a raději hned kouzlem opravil popraskané okna a rozbité věci.
Nějak mě už přešla chuť na cokoliv, a celou dobu, co jsem žvýkal zbytek sendviče, jsem se mračil a přemýšlel, proč se mě ten divný pocit pořád drží.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Merlin
Stál jsem ve své pracovně, rukama se opíral o stůl a čekal, až se to uklidní.
Netrvalo to dlouho, ale přesto to bylo cítit. Na rozdíl od obyčejných lidí jsem měl jistotu, že nám tenhle dům nespadne na hlavu. Byl chráněný kouzly.
„Merline! Co se děje? Musíš se trochu hlídat! Nezapomeň, co se děje, když se naštveš a nehlídáš se!“ ozval se Adamův hlas, který už běžel chodbou k mé pracovně.
Ale ve dveřích se zarazil a udiveně na mě hleděl.
„To jsem nebyl já,“ přestal jsem se opírat o stůl.
Přešel jsem k oknu, otevřel ho a pak Adamovi ukázal ven.
„Podívej. Kdybych to byl já, lidé by to ani nepocítili, bariéra by zabránila tomu, aby se to dostalo ven.“
Adam přešel ke mně a taky se zadíval ven k bráně. Jen část oplocení nebylo kryté živým plotem, a tudíž jsme mohli pozorovat, co se děje na ulici.
Někteří lidé v panice vybíhali z domů, aby se chránili před dalšími případnými otřesy. Byl vyhlášený poplach, skrz tlampače byly hlášeny pokyny, co dělat…
„Takže… zemětřesení? Opravdové?“ ozvala se za námi zadýchaný Stasyn hlas.
„Co se divíte?“ podíval jsem se k nebi, kde už Beny lítal nad domem a zjišťoval, jestli je všechno v pořádku.
„Nebojte, není to nic takového, jako v roce dva tisíce jedna. Tenkrát jsem musel nechat spadnout kousek stěny, aby nebylo divné, že náš dům je jediný nepoškozený. Teď to vypadá na ojedinělý otřes. Ale pro jistotu všechno zkontrolujeme a hlavně ostatní, aby se nikdo nebál. Zvlášť ti, co se mění ve zvířata…“
Adam a Stasy hned odešli, aby začali organizovat potřebné, a já taky pomalu vyšel ven.
Přešel jsem dál do zahrady, kde jsem se zastavil a otočil se na dům.
Zadíval jsem se, jak to vypadá, rozhlédl se po pozemku, ale nikdo z těch, kteří mají zvířecí geny se nechoval vyplašeně, neměl tendenci utéct nebo se schovat. Dokonce i ptáci ve stromech začali zpívat…
Byl to jeden osamocený otřes. A… bylo to zvláštní.
Držel se mě divný pocit, a zatím jsem nedokázal určit, čeho se ten divný pocit týká, co ho vyvolalo.
„Remy! Remy, jsi v pořádku?“ zavolal jsem k oknu naší ložnice.
Jo, od té doby, kdy bojoval s Izayahem a já si myslel, že už ho ztratím, se o něho bojím, i když je to silný drak. Silný dračí král…
Remy
Nespokojeně jsem zabručel, když jsem se v posteli otočil a zjistil, že je prázdná.
Za těch šest měsíců, co jsme byli s Merym oficiálně partneři, a potom, co jsme se vypořádali s Izayahem, jsem si musel zvyknout na to, že Mery většinou vstával dřív než já.
Myslím, že mi to občas dělával i schválně, protože ráno jsem měl vždycky na něj největší chuť.
Ne, že bych si na náš sexuální život stěžoval.
Mery byl sice pořád suchar, ale už jsem si ho aspoň trochu vycvičil, takže si občas dokázal i sám o sex říct. Samozřejmě ne slovně, ale doteky na správném místě ve správnou chvíli udělaly svoje.
Od chvíle, co jsme se vypořádali s Izayahem se mnohé změnilo.
Našli jsme nové přátele, Elisha si našel nový domov, kde o něj bylo řádně postaráno a já nemusel mít strach, azylák pro jiné pořád stál a fungoval skvěle, a já s Merym prohlubovali naši lásku každý den.
Dokonce se před pár dny i Adam konečně rozhoupal a řekl Stasy, co k ní cítí.
A náš upírek, vlastně jediný upír do této doby, si to teď pravidelně rozdával s Benym.
Ještě chvilku jsem se válel v posteli, než jsem se rozhodl s bručením vstát a dojít si pro Meryho, i kdybych ho měl do postele dotáhnout za nohy.
Ale sotva jsem udělal pár kroků, skončil jsem na zadku a nevěřícně vnímal otřesy, stejně jako skrz okno hleděl na nebe.
Jistě, i příroda má své dny a nejednou to ukázala, ale…
Pocítil jsem podivný tlak v břiše a najednou mě obestřela zima, až jsem si kolena přitáhl k bradě a poplašeně se kolem sebe podíval, jako bych čekal nějaký útok.
Jenže stejně rychle, jak to začalo, tak to i přešlo, a já zapřemýšlel, proč jsem tak přehnaně zareagoval.
Vstal jsem ze země a poopravil si krajkovou košilku, která mi sotva zakrývala klín a byla smyslně vykrojená v místech, kde jsem měl bradavky.
Znovu jsem se rozešel ke dveřím, abych zjistil, jestli je všechno v pořádku, ale v tu chvíli se ze zahrady ozval Meryho hlas.
Být víc obdařený, nejspíš bych si teď vypíchl oko, jak rychle se mi postavil, jen co jsem uslyšel ten smyslný hlas.
Zaúpěl jsem a rázem zapomněl na nějaké zemětřesení.
Přeběhl jsem k oknu, ze kterého jsem vyskočil, a pak se ladně rozešel k Merymu.
„Nejsem v pořádku," našpulil jsem trucovitě rty, když jsem došel až k Merymu a odhodil si vlasy na záda. "Někdo mě totiž ráno zanedbal a nechal v posteli samotného. Podívej! Co s tím mám asi tak teď dělat? Je to tvoje vina, tak bys to měl napravit."
Chytl jsem lem košilky a nadzvedl ji, aby Mery dobře viděl můj stojící penis.
Merlin
Jo, Remy je v naprostém pořádku.
Zadíval jsem se na něho, pak mi pohled sklouznul k jeho rozkroku, který tady tak hrdě ukazoval všem, kteří byli venku. No, nebyl jsem jediný, kdo byl na zahradě, ale to zřejmě Remymu nevadilo.
Vlastně, on se nikdy nestyděl a neměl zábrany. A než jsme oficiálně skončili jako pár, tak tu sváděl kde koho…
„Remy, jak tě, tak vidím, tak jsi to zemětřesní nejspíš způsobil ty, co?“ ukázal jsem prstem na jeho rozkrok.
Ale vzápětí jsem si ho k sobě přitáhl, a schoval ho v náruči, aby se tu tak všem nevystavoval na obdiv.
Ty jeho košilky, župánky, potrhaná trička, úzké džíny nebo kraťásky vykrojené až kdo ví kam, pořád nosil a nejspíš s tím ani nehodlal skončit. Ale byl to prostě on. Takového jsem ho poznal a měnit jsem ho nechtěl. Tak nějak to k němu patřilo.
A navíc, když měl na sobě něco takového…
Pocítil jsem, jak se jeho tvrdé bradavky otřely o mou hruď, jeho penis o můj klín, a v duchu jsem zaúpěl.
„Musím… musím zkontrolovat škody…“ sjel jsem rukou k jeho zadečku, který jsem pohladil a pomačkal. „Možná… kdyby to bylo rychlé… tak bychom…“
Stejně jsem neodolal a zajel pod košilku, abych se mohl znovu dotknout jeho zadečku a pocítit jeho horkou kůži. Prstem jsem jemně projel rýhu, ale dírku jsem vynechal.
„Můžu?“ sklonil jsem se a políbil ho na krk.
„Merline! Volal Jael! Chce přijít, prý je to docela důležité!“ ozval se z okna Adam.
„No, ať přijde tak za pět minut, teď nemůžu!“ zavolal jsem na něho nazpátek.
„Bude nám to stačit?“ ještě jsem pohlédl na Remyho a políbil ho.
Remy
Prý jsem to zemětřesení způsobil já.
Nejspíš bych protočil očima a Meryho zpražil, ale on si mě vzápětí přitáhl do náruče a jeho ruce se mi rozeběhly po těle.
Nahlas jsem zasténal a bylo mi jedno, kdo to slyší.
Víc jsem vystrčil zadeček, když mi ho Mery pohladil a ruce zahákl kolem jeho krku.
Věnoval jsem drobný kousanec Meryho bradě, než jsem se rty otřel o ty jeho, zatímco jsem svým klínem dorážel na ten jeho.
„Musíš... musíš zkontrolovat škody... mám dole... moc sucho... a dlouho to... nevydržím..." vyrážel jsem ze sebe, zatímco jsem se třel o Meryho tělo a nechybělo moc, abych mu přímo tady nastavil.
Ale věděl jsem, že pořád má z nás dvou největší pud sebezáchovy, a já to nechtěl pokazit. Už tak dost na tom, že nechtěl, abych změnil šatník a nevadilo mu, když jsem se i před ostatníma stále ukazoval polonahý.
Zaprskal jsem na Adama, když najednou přerušil naši chvilku, že volal Jael, a prý chce přijít.
Ale vzápětí jsem se málem udělal, když ho i Mery odmítl, a zeptal se mě, jestli nám pět minut bude stačit.
„Myslím, že… se udělám v momentě… kdy do mě vrazíš… toho svého krasavce…" zasténal jsem, popadl Meryho do náruče a za vteřinu už skákal na okno naší ložnice.
A než jsem dotlačil Meryho k posteli, byl nahý, jak jsem z něj doslova serval to tričko a kraťasy, co měl na sobě. S potěšením jsem mlaskl, když jsem uviděl, že nemá spodky, a za chvíli už si pochutnával na jeho penise, který v mé puse začal velmi rychle tvrdnout.
„Mery… zatraceně… jednou mě… zničíš…" zasténal jsem a vykřikl, když jsem si sám navedl do dírky jeho dva nasliněné prsty, abych se trochu roztáhl, ale moc dlouho jsem to nemohl prodlužovat.
Jen z posledních sil jsem Meryho prsty zase vytáhl, věnoval mu vášnivý polibek, podráždil jeho bradavky, penis, pohladil jeho dokonalou hruď, a pak se k němu otočil zády.
Klekl jsem na kolena, hrudí se opřel o matraci, pootočil hlavu, a prsty od sebe odtáhl půlky, aby měl Mery dokonalý výhled na mou dírku.
„Narvi… ho do mě… Mery… projeď mě… moc jsem… zlobil… potrestej mě… naplň mě…" zaúpěl jsem a skoro se roztřásl, jak mě už jen tahle představa vzala.
Merlin
Ani jsem nestihl Remyho odpověď zaregistrovat a byl jsem v naší ložnici. Od jisté doby ji mám chráněnou zvláštní bariérou, která nepropouštěla žádný zvuk ven.
Ale přes všechno to, co teď Remy dělal, jsem zapomněl na to, že máme otevřená okna.
Vůbec jsem ani nezaregistroval ty jeho pohyby rukou, a už jsem byl nahý. Ale to, co potom předvedl…
Košilka se mu svezla do půli zad, když na mě vystrčil zadeček. A, jako už tolikrát, i teď mi probleskla hlavou myšlenka, že tohle je prostě pohled pro Bohy.
Přiklekl jsem si na postel a políbil jsem ho na ten vyšpulený zadeček.
Vážně si zaslouží potrestat. Zdržuje mě od práce a od návštěvy Jaela.
„Zdržuješ… mě… od… práce… Remy…“ s každým slovem jsem ho pak plesknul po zadečku, až byl celý červený.
Už jsem se i naučil, kolik síly mám do úderu vložit, aby to nebylo jen takové lechtání, aby to dobře pocítil, a zároveň, aby ho to ještě víc navnadilo.
„Máš tam sucho?“ přejel jsem prsty po jeho rýze a skončil u dírky.
„Počkej,“ dal jsem ruku pryč. „Někde bych tu měl mít gel…“
Neodepřel jsem si to potěšení ho tímhle zdržováním trochu potrápit. Zvlášť když jsem viděl, jak se na to úplně třese.
„Jsi můj nenasytný dráček,“ políbil jsem ho mezi lopatky, zatímco jsem nagelované prsty postupně do něj vsouval, až jsem ho roztahoval a dráždil čtyřmi.
Nechtěl jsem to ale zbytečně protahovat, už kvůli sobě. Sám jsem nestíhal, když se mi tu tak nabízel a propínal se…
A když jsem ho přestal trápit, a protáhl si v prstech od gelu svůj penis, vzpomněl jsem si na Jeroma a jeho rady, kterými mě občas poctil, když už se tu ukázal.
Srazil jsem Remymu nohy k sobě, sevřel je mezi svými, a nastavil se proti jeho dychtivé dírce. A ve chvíli, kdy jsem do něj na jeden příraz najel, jednou rukou jsem ho znovu proplesknul a druhou potlačil do ad, aby se prohnul ještě víc.
„Snad jsem to udělal správně,“ pomyslel jsem si, když jsem už nečekal na nic a začal dorážet na ten dokonalý zadeček tvrdými přírazy.
Remy
V první chvíli jsem myslel, že Merymu ukousnu hlavu.
Tak já se už skoro udělal a on začne provokovat a dráždit mě?
Zatracený suchar!
Byl jsem z něho úplně v háji. Slintal jsem do peřiny, která částečně tlumila mé výkřiky, když mě Mery pěkně roztahoval už čtyřmi prsty, a přitom jsem stále na zadečku cítil ty jeho rány, kterými mě poctil.
Jo, strašně rád jsem zlobil. Protože ty tresty potom…
„Mery!" vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas, když mě najednou nabral tak, jako ještě nikdy.
Kdyby mi nedržel nohy u sebe, nejspíš teď ležím rozpláclý jako žába, jak do mě bušil a já sotva stíhal s dechem.
Ale tohle všechno, co dělal, slyšet jeho sexy smyslný hlas, stačilo k tomu, abych došel svých hranic.
Vždyť jsem mu to říkal už na zahradě, že se nejspíš udělám, sotva ho do mě strčí.
Ani jsem nestačil posunout ruku na svůj penis, abych si pomohl.
„Me-" zachrčel jsem, ale vzápětí ztuhl v křeči a oči se mi protočily nazad.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když přišlo konečně to uvolnění, nejspíš mě bylo slyšet až na konci města.
„Meryyyyy!" zavyl jsem jako zvíře.
Rozklepal jsem se a se skučením se proti němu sám pohyboval, zatímco mé semeno dopadalo na prostěradlo pode mnou, a já netušil, kde je nahoře a kde dole, a ani, jak se vlastně jmenuju.
Merlin
Někdy si říkám, jestli jsem schopný Remymu stíhat. Jestli mu budu za pár měsíců nebo let stačit, a on si nezačne hledat náhradu. Byl tak náruživý, miloval sex, bylo to pro něj tak samozřejmé, skoro jako dýchání.
I já měl sex rád. Teda s ním. To jsem opravdu miloval. Ten pocit, kdy jsem se udělal v jeho zadečku nebo pusince, byl prostě k nezaplacení a neopakovatelný.
Ale i tak jsem měl občas pochybnosti, a už jsem párkrát přemýšlel, že bych se po vzoru lidí občas mrknul na nějaké to porno, abych věděl, co vymyslet příště. Tajně, samozřejmě…
I teď jsem Remymu sotva stíhal. I když jsem si bral jeho zadeček tvrději než obvykle, přesto mě předběhl a udělal se jako první.
Ale za ten pohled to rozhodně stálo. Ještě víc mě tím rozdráždil, zvlášť, když jsem slyšel jeho hlas zastřený tím chtíčem, když jsem viděl, jak se přestal doslova kontrolovat, a jak s hlasitým vzdycháním a sténáním prožívá svou chvilku. A já byl šťastný, že jsem to právě já, kdo mu tohle mohl dopřát.
A ten pocit, i to, co jsem viděl a vnímal mě popohnalo dopředu. O něco jsem zrychlil přírazy, i když to šlo o něco hůř, jak mě v sobě svíral. Pevně jsem si ho přichytil za boky a netrvalo dlouho, a já ho následoval, i se svými hlasovými projevy.
Jen ty peprné nadávky za nás oba zvládl Remy…
Plnil jsem jeho zadeček svým semenem, zatímco on zdatně mokřil prostěradlo pod sebou. Nedovolil jsem mu zalehnout až do chvíle, kdy jsem se ani já neudržel, zarazil ho do matrace, a ještě i v téhle poloze přidal pár důrazných přírazů, kdy mě to málem bralo do mdlob.
Jen pomalu jsem ubíral na své důraznosti a nájezdech, až jsem nakonec ustal, schovaný v jeho teple.
Ležel jsem na něm, sázel polibky na jeho ramena a krk, hladil jsem ho po pažích, a nakonec propletl své prsty s jeho.
„Jsi… jsi nejlepší…“ znovu jsem ho políbil na rameno, a když pootočil hlavu, věnoval jsem polibek i jeho ústům. „Opravdu… nejlepší…“
Remy
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem Meryho miloval, asi to bylo tím, ale na sex s ním jsem si nemohl stěžovat. Co na tom, že jsem většinou začínal já a ze začátku jsem musel Merymu psát skoro podrobný návod, jak se mě pomalu bál dotknout.
Měl jsem za svůj život spoustu milenců. Sex byl pro mě důležitý jako vzduch.
Ale nikdo nebyl tak dokonalý, jako Mery.
Často mě přepadly pochybnosti, jestli mu to třeba není proti srsti, nebo jestli mu to moje dotírání brzo nezačne vadit. Krotil jsem se, ne, že ne, ale i tak.
Mery neměl sex… no, hodně let. A já bych ho měl nejraději ke snídani, obědu i večeři.
Ale kvůli Merymu jsem to omezil na jednou denně nebo obden.
Ale i tak jsem netušil, jestli se mu to třeba po čase nepřejí a nevykopne mě z ložnice.
Teď byl ale tady, byl v mém zadečku a já cítil, jak mě plní svou nadílkou a byl na vrcholu blaha. Nejspíš jsem se v ten moment udělal znovu.
Užíval jsem si Meryho péči, jeho tělo na svém, tlukot jeho srdce, jeho hlas, který mě rozechvíval, jeho už pomalejší pohyby, i jeho polibek, který mi pak věnoval.
Už jsem říkal, že jsem nenasytný?
Stačila mi jen vteřina, než se Mery ocitl na zádech, já obkročmo na něm a jeho penis do mě zajel jako nůž do másla.
„Mery!" vykřikl jsem znovu a sklonil se, abych mu věnoval pořádný polibek.
„Miluju tě… víš to? A ty jsi ten nejlepší… ale… ještě tam mám místo… a ještě to nebylo pět minut," zachrčel jsem do jeho rtů, zatímco jsem začal vrtět zadečkem, a za chvíli už bez košilky a s rukama nad hlavou předváděl Merymu ten nejsmyslnější tanec, jakého jsem byl schopen.
Merlin
Ani jsem si nestačil pořádně vydechnout a ležel jsem na zádech, a z pod přivřených víček sledoval Remyho sexy taneček na mém klíně. Hladil jsem ho aspoň po stehnech, po bříšku, sem tam jsem si pohrál s jeho bradavkami nebo protáhl v ruce jeho penis.
Opravdu je to můj nenasytný dráček…
Možná… Porno je tak trochu zavádějící, co kdybych se zeptal rodičů?
Ne, to by se mi táta vysmál a máma by mi nejspíš dala kázání a nedostal bych se od ní skoro rok.
Nebo Jeroma?
V žádném případě. Ten by to hned vyslepičil, a každou chvíli by se ptal, jestli už jsem zkusil to nebo ono.
No, nejspíš to nechám na Remym. On je ten nejlepší učitel, i když mě občas udiví, co po mě chce, a já si chvíli říkám, jestli je to vůbec proveditelné.
Raději jsem tohle všechno hodil za hlavu s tím, že to nechám na osudu.
„Takhle… nám těch… pět minut nebude stačit…“ ozval jsem se chraplavým hlasem.
Na moment jsem Remyho zastavil, abych se mohl posadit a dát mu ten nejvášnivější polibek, jakého jsem byl schopen.
„Ale to nevadí… pokračuj…“ přichytil jsem si ho za boky a s ožďubováním jeho bradavek, s polibky na jeho ramena, krk i rty jsem ho nechal, ať to dokončí ve své režii.
I teď to bylo něco, co se ani snad nedá popsat. Ale to říkám pokaždé, když takhle spolu skončíme.
Ale my ještě neskončili. Teda skoro…
Když jsme se konečně dostali do koupelny, a Remy znovu začal provokovat, místo, aby se umyl, a já znovu začal podléhat jeho vábení, ozvalo se zabouchání na dveře ložnice.
„Merline! Jael na tebe už pět minut čeká a je dost nervózní! Tak si pospěšte! Na nemravnosti si udělejte čas někdy jindy! Bylo vás slyšet až k Benyho domku!“ zavolal Adam přes dveře, a pak už byly slyšet jen jeho vzdalující se kroky.
„Tak konec,“ utnul jsem to. „Musíme jít. Pokud Jael přišel sem, nejspíš je to opravdu něco hodně důležitého.“
Stáhl jsem teplotu vody na chladnější, ať i my trochu zchladneme, rychle jsem se umyl, a pak raději vypadnul ven.
„Budeme v mé pracovně, tak dojdi za námi, ano?“ křiknul jsem ještě na Remyho, když jsem na sebe rychle obléknul triko a kraťasy a spěchal dolů.
Remy
Odfrkl jsem se a zakroutil očima, když Mery skoro utekl z koupelny.
Jael by ještě chvilku počkal. A kdyby hořelo, byla by tu celá jeho banda, včetně Eliho.
Přesto jsem se, částečně uspokojený, rychle umyl, pořádně osušil, a pak přešel do ložnice si vybrat něco na sebe. Chvilku jsem stepoval před skříní, protože jsem si nechtěl na sebe obléknout nic, co už jsem tenhle týden nosil, ale nakonec zvítězila zvědavost, cože to Jael vlastně chce, a tak jsem na sebe hodil volné, průsvitné kalhoty a uplý topíček, který mi sahal k pupíku a odhaloval tak mé dokonalé bříško a samozřejmě i zadeček a klín. Do vlasů jsem si hodil akorát čelenku, ještě zkontroloval, jestli je všechno v naprostém pořádku, a pak už se spokojeným úsměvem a tanečním krokem vyšel z ložnice a zamířil si to k Merymu do pracovny.
„Ahoj, ty náš upírský šamane," pozdravil jsem Jaela, sotva jsem vpadl do pracovny.
„Opravdu sis nemohl vybrat lepší dobu, viď? Mery si právě žehlil průšvih, a že mu to šlo zatraceně dobře, než jsem přišel,“ pokáral jsem Jaela na oko.
Protančil jsem kolem něj k Merymu, kterému jsem vlepil pořádného hubana, nezapomněl se o něj samozřejmě otřít klínem i zadečkem a ukázat se mu v celé své kráse, než jsem hupsnul na pohovku a rozvalil se na ni jako král.
Vlastně…
Já jsem král.
„Taky tě rád vidím, Remy," sjel mě Jael od hlavy až k patě a mírně se pousmál. „Je mi líto, že jsem přerušil vaše… žehlení? Ale bylo opravdu nutné, sem přijít. Agentura, Will, Calleo, všichni teď jsou v plné pohotovosti, a je to něco, co byste měli vědět i vy dva. Prozatím, pokud to půjde, jak jsem říkal tady Merlinovi, nechte si to pro sebe. Ne, že bych nevěřil někomu ze zdejších obyvatel, ale čím míň jiných to ví, tím lépe."
Zamračil jsem se, pohlédl na Meryho, a pak znovu na Jaela.
Moc se mi to nelíbilo, když začal takhle.
„Zatím nemáme žádný důkaz," pokračoval Jael a podíval se i na Meryho, z čehož jsem usoudil, že ani on zatím nic neví, protože mu to Jael nestihl říct, než jsem přišel.
„Jsou to pouze mé sny a domněnky, ale ty se zatím nikdy nezmýlily. A navíc… ta bouře…" zavrtěl hlavou a upil čaje, který mu Mery nejspíš nechal udělat. „Duše mrtvých za mnou přestávají chodit. Bojí se. Jak už víte, mimo mě dokáží ovládat duše i nekromanti. S tím rozdílem, že oni v nich vyvolávají jen to nejhorší a štvou je proti všemu živému. Kdežto já klidně můžu vyvolal nějakého Svatého, aby mi zalil zahrádku. Doposud jsem věděl o jednom jediném nekromantovi, který přežil dávný střet mezi nimi a fénixy. Je neškodný. Za posledních sto let jednal spíš jen sporadicky, co jsem si zjistil, údajně hledal něco, nebo někoho, co by oživilo jeho dávno mrtvého milence. No, abych to zkrátil. Z toho, co jsem viděl a cítil, nevím, jak je to možné, ale nejspíš žije ještě jeden nekromant. Silný. Mocný. Se silnou touhou ničit. A ve snu… se mi zjevil kromě temnoty i stín draka, který vypadal, jako Izayah. A sotva jsem se probudil, začala ta bouřka."
Merlin
Když jsem sešel dolů do pracovny, Jael seděl na sedačce a povídal si se Stasy. Když mě uviděli, Stasy se hned zvedla a odešla, jako by tušila, že tohle je opravdu důležité, co by neměl každý slyšet.
Nebo ji to řekl Jael…
A že ji to nejspíš řekl, jsem pochopil vzápětí, když promluvil.
Zamračeně jsem přemýšlel nad jeho slovy, a prakticky ani nepostřehl Remyho, když dorazil i on.
Jen jsem mu bezmyšlenkovitě opětoval polibek, a dál jsem přemýšlel nad tím, co Jael řekl.
Už dávno jsem vědě, že jeho sny musím brát vážně. I jeho domněnky.
A co jsem slyšel, Jael se dost změnil od chvíle, kdy se zrodil jako upír. Byl si v mnoha věcech o dost jistější a uměl si „dupnout“, když bylo potřeba.
Ale ten jeho ruměnec mu pořád zůstává. A nejspíš i zůstane…
Po chvilce, když domluvil, jsem vstal a šel do své druhé pracovny. Menším kouzlem jsem otevřel část stěny, která skrývala pár božských pokladů a jeden z nich jsem vzal do ruky a vrátil se zpátky za klukama.
Posadil jsem se na sedačku a Jaelovi pokynul, aby si sednul vedle mě z druhé strany.
Na klíně jsem otevřel velkou knihu, nalistoval jsem přibližně do poloviny a pak rukou přejel po prázdných stránkách. Používal jsem ji jen výjimečně. Vždycky jsem raději nechal všechno plynout s osudem. Kdo si k nám měl najít cestu, ten si ji našel… Ne všichni si chtěli nechat pomoct.
„Kdyby přežil i někdo další z nekromantů, kromě toho jednoho, bylo by to tady. Nejsou tu jména, nevím, kdo to je, ale vždycky se ukáže, kolik z určitého druhu jiných zbývá, a kde se přibližně nachází… Vidíš?“
Postupně e začaly zjevovat písmena, která tvořila slova, pak i věty… A na téhle dvoustraně byl záznam o legendárním boji nekromantů a fénixů.
A čísla mrtvých a přeživších.
„Podle toho, by měl být jen jeden nekromant,“ ukázal jsem na jedničku na spodní části stránky.
Ale pak jsem se zarazil…
Číslovka se změnila, a nejen ta jedna…
„Myslel jsem… měl jsem za to, že… že vymřeli…“ vydechl jsem překvapeně.
A pak mi něco došlo.
„Říkal jsi Izayah? Ten by měl být mrtvý,“ nepatrně jsem pohlédl na Remyho. „A navíc pohřbený pod sutinami skály, když se na něho zřítila celá jeskyně.“
Rychle jsem přelistovalo pár stránek nazpět…
„To… to není možné…“ šokovaně jsem přejel prstem po čísle u dračího rodu.
Věděl jsem, jaké mělo být, občas jsem to kontroloval už kvůli Remymu, abych měl informace, kdyby se někde něco stalo. Ale místo toho, aby se číslo zmenšilo, navýšilo se o jedno další…
Nejspíš se budu muset zkontaktovat s otcem nebo matkou. Nechci, ale asi budu muset…
Nevím, jestli je možné, aby se oživil drak, a pokud ho vyvolal nekromant, tak zda se to ukáže tady, v Knize života a smrti.
A nejen to, bylo divné. Zatímco u jednoho nekromanta a fénixe se ukázalo přibližné místo jejich působení, u draka a druhého nekromanta, kteří tam přibyli, bylo místo neznámé…
Remy
Nelíbilo se mi, co Jael říkal.
Hleděl jsem na něj jak sůva z nudlí a úplně přeslechl i to, co říkal Mery, když pak přišel s knihou a sedl si ke mně na gauč.
Teda nekromant by mi možná byl u zadku, pokud by neohrozil někoho, koho znám, ale Izayah?
Musí se plést!
Nepřišli jsme málem o všechno při jeho zničení, aby se o pár měsíců, jen tak znovu probudil!
„Ta kniha se plete! A ty taky, Jaeli! Prostě se nemohl jen tak oživit! Nemohl!" vykřikl jsem nahlas a vstal z gauče.
„Tohle už nechci poslouchat a nebudu! Izayah je mrtvý! Tečka!" vykřikl jsem a naštvaně přešel ke dveřím, které jsem za sebou velmi hlasitě zabouchl.
Elisha…
Musím mluvit s Elishou. Pokud to i jemu Jael řekl…
Nejspíš tomu ani on nevěří, protože pokud mu to Jael opravdu řekl, už by byl Eli tady.
Sice se trochu změnil, když začal bydlet s Jeromem a Alem, ale pořád to byl můj malý bojácný bráška.
A minulost pořád nese velmi těžce.
Vystřelil jsem naštvaně ven na zahradu a už se ani nesnažil vypadat sexy.
Jael se musí mýlit. I Mery se mýlí.
Tolik úsilí nás to stálo…
Došel jsem doprostřed zahrady a ani se nemusel namáhat, protože můj drak na to měl stejný názor.
Za chvíli se tak pozemkem rozneslo mé zařvání, když jsem dovolil drakovi převzít nade mnou kontrolu. Vyplašil jsem divoženku a lesní skřítky, ale bylo mi to jedno.
Zahrabal jsem v hlíně, porazil dva stromy a znovu zařval.
Teprve potom, jsem se trochu uklidnil a změnil se zpátky.
Stál jsem nahý uprostřed poničeného kusu zahrady, prudce oddechoval a snažil se uklidnit sebe i draka.
Merlin
Byl jsem vážně v šoku. Doposud se Kniha nemýlila, tak co se stalo teď?
Fénix, který jako jediný přežil, byl z knihy vymazán přibližně před sedmdesáti lety, a teď se objeví, a dokonce pár mil od Seattlu. A přibližně ve stejném místě žije jeden přeživší nekromant.
Další nekromant se zjevil odnikud, měl být mrtvý, prakticky čtyři sta let o něm nebyla zmínka, naposledy po jejich boji s fénixy. Taky se zjevil odnikud, a navíc místo pobytu je neznámé. Dokonce ani tato Kniha stvořená mocnými Bohy neví, kde se nachází.
Snad se nechystá další boj? Pokud ano, nastal by velký problém…
Fénix je až moc blízko k jednomu nekromantovi. Chce se mstít jeden druhému za to, co se tenkrát stalo?
A pak Izayah…
Věděl jsem na sto procent, že se nový drak nezrodil. To by poznal i Remy.
Ale jak to, že ani Izayahův pobyt není známý, jako kdyby žil a nežil zároveň? Jak to, že Remy, a nejspíš ani Elisha nepocítili jeho přítomnost? Může za to jeho krev Fayů?
Máme vážný problém… A ten musíme vyřešit… Nedivil jsem se, že takhle Remy zareagoval.
Když jsem ucítil ten tlak a po chvíli zaslechl to silné mocné zařvání, vyběhl jsem na zahradu i s Jaelem v patách.
„Remy,“ rychle jsem k němu došel a přitáhl si ho do objetí. „Ještě jednou bys zařval a měli bychom tady invazi dračího vojska. Hele… zjistíme, co se děje. Taky se mi to nelíbí a nerad se smiřuji s tím, že by mohl být Izayah naživu. Ale musíme počítat se vším. Je dobře, že nám o tom Jael řekl, i kdyby to neměl být pravda. Musíme zjistit, co za tím je, jestli s tím má něco společného některý z těch nekromantů, nebo oba. Musíme zjistit spoustu věcí, ale prosím tě… Snaž se být v klidu, ano? Už tak se o tebe bojím a nechci se bát ještě víc.“
O krok jsem od Remyho odstoupil, svlékl jsem si triko a pak ho natáhl Remymu. Rozhlédl jsem se po zahradě. Těch pár, které Remy vyděsil, se už uklidnilo. Nebáli se ho, ale spíš je vylekal, tím, jak zničehonic vyletěl. A… Budu muset dát do pořádku zahradu.
„Tak půjdeme dovnitř, ano?“ ukázal jsem Remymu i Jaelovi k domu.
Remy
Ještě, že mám toho svého sexy druida. Nevím jinak, co bych si počal.
Když mě stáhl k sobě do náruče a začal na mě mluvit tím svým konejšivým hlasem, drak spokojeně zabručel, a i já se pomalu začal uvolňovat.
A když mi pak přes hlavu přetáhl svoje triko, rázem bylo všechno zapomenuto.
Zhluboka jsem se nadechl jeho vůně a myslím, že jsem se i trochu poslintal.
„Omlouvám se, že jsem tak vyletěl," povzdechl jsem si, popadl Meryho za ruku, a pak už se společně vraceli zpátky.
„Izayah je pro mě pořád moc bolestivé téma, a to, že najednou vstal z mrtvých," zavrtěl jsem hlavou, „těžko se tomu dá věřit. Ani já, ani Eli jsme nic nepocítili. A vzhledem k tomu, že nosím královskou korunu, asi bych o tom měl vědět jako první. A pokud je pravda, co říkáš a Izayah žije, potom jsem selhal a nemám právo korunu nosit."
„Nemyslím si-"
„Má krev, má zodpovědnost, můj neúspěch. Promiň, Jaeli, ale takové jsou dračí zákony. A já jakožto král, je musím přednostně dodržovat. Izayaha si zažil. Tehdy svůj hněv obrátil jen proti nám, mě a Elimu. Pořád tu ale bylo riziko, že když ho nezastavíme, obrátí se proti jiným drakům. Jeho sílu jsi taky zažil. Kolik myslíš, že by jich přežilo, kdyby se do toho Izayah opřel? A kolik z nich mi teď bude věřit, pokud zjistí, že Izayah zase žije, a pokud svůj hněv obrátí proti nim?"
Políbil jsem Meryho na tvář, když jsme došli až k pracovně a pustil jeho ruku.
„Půjdu do ložnice. Musím si dát sprchu a uklidnit se. Přijdeš za mnou, viď? Potřebuju něco, co mě skutečně uklidní," mrkl jsem na Meryho, a pak se ještě nechal obejmout Jaelem, který se mírně začervenal, když se mi triko vyhrnulo až k bříšku.
J eště jednou jsem se mu omluvil, poděkoval, že nám to přišel říct, poprosil ho, ať mi dá na Eliho pozor, a pak už chvátal do ložnice.
Teprve, až když jsem stál pod sprchou a nechal na sebe dopadat kapky horké vody, jsem se začal uklidňovat.
Možná, než začnu vyšilovat, by nebylo špatné, najít toho fénixe a nekromanta, co žijí poblíž. Aspoň se s Merym dozvíme víc, a hlavně i to, jestli se může kniha mýlit nebo ne.
Jo, musím se uklidnit. Už kvůli Merymu. Musím být silný, aby se o mě nemusel bát.
To já mám chránit jeho, ne on mě.
Vydechl jsem a na rtech se mi usadil úsměv, když jsem zaslechl jeho kroky.
Dneska ho z postele jen tak nepustím. A ráno už vůbec ne.
Miluju ho k zbláznění a dokážu mu to tolikrát, kolikrát bude potřeba…