Samantha
Když jsem ráno otevřel oči, první, co jsem viděl, byla Ragnarova tvář. Nevím, jestli spal, protože měl zavřené oči a pravidelně oddechoval. Ale, i když vypadal spokojeně, místy se jemně pousmál, přesto občas stáhl obočí, jako by ho něco trápilo.
Přejel jsem prstem po té vrásce, která se mu tím dělala, jako bych chtěl jeho starosti vymazat.
I když... já mám co mluvit. Ale pro teď jsem všechny trable zasunul do pozadí.
Teď jsem byl s Ragnarem, byl jsem sám sebou, byl jsem u svých…
„Konečně se cítím volný,“ zašeptal jsem a políbil Ragnara na rty, nehledě na to, jestli spal nebo ne.
Když jsem pohlédl do okna, slunce už stálo docela vysoko. Nebylo divu, že jsem tak dlouho spal, když jsme se do postele dostali až za svítání.
Ale byl jsem dokonale odpočinutý a šťastný…
A chtěl jsem to dát Ragnarovi i najevo.
A byl jsem to tentokrát já, kdo zkoumal jeho tělo, až jsem nakonec skončil na něm a on ve mně.
A tohle ranní, vlastně už skoro polední milování jsem si užil, jak nejvíc jsem mohl.
„Jsi ten nejlepší milenec,“ pousmál jsem se potom později, když už jsme stáli ve sprše a dávali se trochu dohromady, za neustálého obírání a líbání.
„Ale měli bychom konečně vylézt, nebo si pro nás Ramon dojde osobně,“ zasmál jsem se, když jsem si Ramona představil, jak vpadne do našeho pokoje a huláká, kde jsme tak dlouho.
Ragnar
Pokud to celé byl opravdu jen sen, tak se už nikdy nechci probudit.
Vnímal jsem, jak se vedle mě Samantha probouzí, a pak se dočkal toho nejsladšího probuzení.
Byl opravdu nádherný, když si mě ve své rozespalosti osedlal.
Nejspíš bude od teď tohle moje druhá nejoblíbenější poloha.
„To doufám, že jsem ten nejlepší," zabručel jsem a pokračoval v okusování Samanthova krčku.
Jo, sice říkal, že musíme jít za Ramonem, ale když mě se vůbec nechtělo ho pouštět.
Nakonec jsem ale stejně neodolal, a vzhledem k tomu, že se Samantha moc nebránil a ještě provokativně se o mě otíral tím svým sexy zadečkem, ukázal jsem mu, jak úžasné můžou být rychlovky s představou, že někdo čeká za dveřmi.
A i když to byla rychlovka, než jsem Samanthu ještě důkladně očistil, samozřejmě jazykem a pochutnal si na něm, uběhla další hodina, než jsme se konečně vyhrabali z koupelny.
Ještě, že tady nikdo neřeší účet za vodu.
„Samantho?" otočil jsem ho ještě čelem k sobě, když už jsme oblečení mířili za Ramonem.
„Víš… děkuju. Že jsi na mě počkal. Že jsi mě neodmítl i přesto, co jsem ti udělal a řekl. Zachoval jsem se tak, jak jsem nikdy nechtěl, a… no… pokud budeš někdy chtít, řeknu ti o své minulosti a o tom, proč jsem tě chtěl… však víš…" zabručel jsem a pocítil něco jako rozpaky.
Mluvit o tom bylo těžší, než jsem si myslel.
„A jen tak mimochodem, jsem moc rád, že jsi konečně volný, Phó," zašeptal jsem mu ještě do ouška a vzápětí už mě měl plnou pusu.
A kdyby na nás Ramon nezačal hulákat, kdo ví, kdy bysme se z ložnice vyhrabali.
Samantha
To ranní probuzení trvalo déle, než bylo původně v plánu. Vlastně to sprchování trvalo déle, než jsem si představoval. Ale ničeho jsem nelitoval.
Rád jsem přijímal Ragnarovu pozornost, jeho doteky, polibky… A chvilku jsem i uvažoval, které milování bylo lepší. Jestli to po probuzení, nebo teď ve sprše. Ale nejspíš bych si nedokázal vybrat. Ragnar je opravdu skvělý milenec…
Když jsme se oblékali, zapřemýšlel jsem taky, kdo byl můj předchozí partner. Tak nějak jsem si vzpomínal, že jsem někoho měl. Ale nedokázal jsem si zatím vzpomenout na to, kdo to byl, kdy to bylo, a jak dlouho jsme spolu žili… Ale to možná přijde časem, a budu jen doufat, že to není někdo další, komu jsem svým odchodem a znovuzrozením zlomil srdce. Nechtěl jsem, aby se někdo trápil stejně jako já, když mě Ragnar od sebe odehnal.
A teď… teď bych už neměnil. Nevrátil bych se zpátky k předchozímu partnerovi, protože teď miluji Ragnara celým svým srdcem.
„Budu rád, když mi o tom někdy povíš, a nemusíš se bát, že bych na tebe zanevřel, kdyby se mi to náhodou nelíbilo. Je to minulost, která se už nebude opakovat. Tomu věřím, protože věřím tobě,“ odpověděl jsem Ragnarovi na jeho návrh, když jsme se konečně přestali líbat.
Ještě jsem chtěl dodat, že to necháme na jindy, abychom si nekazili dnešní den, když se za námi ozval Ramon.
„To je dost, akorát na oběd! To jste nemohli vstát dříve?“ zbrblal nás hned, co jsme se ukázali dole.
„Máte štěstí, že umím nějaké kouzla, jinak bych se ani nevyspal. Zapomněl jsi, Same, že mám ložnici hned vedle tebe? Musel jsem si vytvořit bariéru, abych vás neslyšel,“ zarazil nás do židle a hned před nás položil dva přeplněné talíře.
„Tak jezte, ať máte sílu vydržet ten dnešní den,“ mávnul rukou k oknu.
Podíval jsem se tam, a znovu mě udivilo, jak to v tenhle den tady v tomto místě vypadá.
Už jen ten kousek, co jsme skrz okno viděli… Bylo to tu nazdobené, slavnostní, ale jinak, než to dělají obyčejní lidé. Ale přesto z toho bylo cítit, jak se obyvatelé a návštěvníci tohoto místa na tento den těší.
„Dneska tu bude plno až do rána,“ posunul jsem před Ragnara jeho talíř a sám jsem začal jíst.
„M-li bychom… oslav-t naše naro... ny i něk…e v souk…omí…“ huhlal jsem s plnou pusou.
„Naše narozeniny?“ zastavil se před námi Ramon.
„Hm, jo,“ rychle jsem polknul sousto. „Ragnar taky oslavuje. Narodil se ve stejný den, jen… jen nevím, který rok, ale podle toho, jak jsme se poznali po prvé, tak je mladší. Ale o moc asi ne…“ dodal jsem s mírným ruměncem ve tváři.
„Hm, no, nabrnknul sis mladšího milence?“ začal se Ramon chechtat, a tak, tak uhnul před mou nohou, když jsem ho chtěl nakopnout.
„Hele, klidně jděte, kam chcete, ale nějaký čas musíte zůstat tady, jasný? Hlavně ty, Same, kvůli tobě se tohle děje, no… tak k tomu přidáme i Ragnarovu oslavu…“
Než jsem stihl cokoliv namítnout, Ramon rychle vyběhl pryč, nejspíš něco zařídit…
Ragnar
Kdybych byl puberťák, nejspíš teď vzdychám nad moudrostí svého dokonalého partnera.
Takhle jsem se ale jen pousmál a Samanthu políbil na spánek, než nás Ramon stihl zarazit do židle.
Nad poznámkou, že má ložnici vedle té naší jsem se jen ušklíbl a nepatrně pohladil Smanthu pod stolem po stehně.
S pobavením jsem sledoval, jak to do něj padá a na chvilku měl obavu, aby neschroupal i ten talíř, tak jsem mu přidal trochu ze své porce.
Když pak Ramon odběhl s tím, že musí zařídit i moji oslavu, povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„Nepotřebuju nic slavit," zabručel jsem. „Stačí mi, když budu s tebou. Stejně pro tebe ani nemám dárek. A… Abys věděl, je to fakt frustrující, vědět, že jsem mladší než ty, a přitom jsi to ty, kdo z nás dvou vypadá mnohem lépe a mladě."
Popadl jsem Samanthovu ruku, kousnul ho lehce do zápěstí, a pak mu ocumlal prsty, které měl od cukru.
„Asi to dneska nevydržím," políbil jsem ho na rty, „než budeme sami. Vidět, jak se kolem tebe všichni točí. Nejraději bych si tě unesl někam do svého doupěte a nepustil tě, dokud bych se tě pořádně nenabažil."
Ale věděl jsem, že to nemůžu udělat. Samantha byl pro tyhle lidi skoro jako Bůh.
Byl někdo, kdo jim dal střechu nad hlavou a místo, kde můžou být sami sebou.
A oni se mu chtěli nějak odvděčit.
Pocítil jsem jakousi hrdost a pýchu na to, že někdo takový si zrovna mě vybral za svého partnera.
A v duchu jsem se zapřísáhl, že nedopustím, aby trpěl. Nedopustím, aby kvůli mé chybě skončil jako Michael. Pokud bych Samanthu ztratil, přišel bych o všechno.
„A mimochodem, je mi čtyřista devadesát devět, vlastně, dneska už pět set. A pokud bude pak možnost, stejně bych to rád oslavil jen s tebou někde v soukromí. Nikdy jsem narozeniny neslavil, ale s tebou... s tebou cokoliv.“
Zatraceně. Fakt se chovám, jako zamilovaný puberťák.
Ale co. Na stará kolena, když jsem konečně dostal to, po čem jsem tak dlouho toužil, si to můžu dopřát.
Samantha
Udiveně jsem povytáhl obočí, když Ragnar řekl, kolik mu vlastně je let.
„My… my jsme přesně o sto let,“ vykřikl jsem nadšeně. „Víš, co to znamená? Že výjimeční lidé se rodí jednou za sto let!“
Ne, že bych se cítil výjimečný, ale bylo to první, co mě napadlo. A začal jsem se tomu i smát.
Jo, i tohle je známka toho, že my dva jsme si opravdu souzení.
Cítil jsem, že dnešní den bude skvělý. Ne snad proto, že mám narozeniny. Ale proto, že mé narozeniny sdílím ve stejný den s člověkem, kterého miluji, a můžu to s ním i náležitě oslavit.
„Víš, já pro tebe vlastně taky nic nemám, protože jsem to nevěděl. Ale to nevadí. Jsem rád, že jsem s tebou, to mi stačí, a dárek jsme si dali už ráno. Já tobě v posteli a ty mě ve sprše. Přál by sis lepší dárek?“ zazubil jsem se na Ragnara.
Dal jsem mu rychlý polibek, pak rychle do sebe naházel zbytek jídla a hned šel nádobí umýt.
Mohl jsem použít kouzlo, to jsem si od Raga pamatoval, ale chtěl jsem to dělat postaru. Hezky ručně…
„A víš,“ otočil jsem se od dřezu na Ragnara, „není proč být frustrovaný. Nezapomeň, že jsem se znovu zrodil v roce 1944 jako batole, proto takhle vypadám. Takže to můžeš brát tak, že jsem opravdu mladší. A navíc… potřebuji se toho znovu hodně naučit, připomenout si, a ty jsi můj nejlepší učitel. Tvé zkušenosti jsou k nezaplacení.“
„Tak co?“ domyl jsem poslední kousek a pak si šel sednout k Ragovi na klín. „Už se cítíš dost starý?“
Musel jsem se smát. Vážně jsem byl na sebe pyšný, jak se mi povedlo přetočit náš věk.
Vlastně, při našich životech sto let tolik zase neznamená. Je to, jako bych byl starší třeba o deset let. A vlastně… Když jsme se s Ragnarem poprvé viděli, on vypadal, že má tak dvanáct, patnáct? A já… já tehdy vypadal s bídou na osmnáct…
Takže je to v pohodě.
A s tímhle vlastním závěrem jsem věnoval Ragnarovi pořádný narozeninový polibek, aby už nemyslel na tyhle věci…
Ragnar
Nemohl jsem se na Samanthu vynadívat.
Byl tak krásný, když se smál. Jeho hlas mi zněl jak ta nejkrásnější hudba.
A navíc, vidět ho takhle spokojeného a uvolněného, mi dělalo neskutečně dobře.
Co na tom, že mám být zachmuřený starý dědek. Když mám důvod, taky se dokážu usmívat. I když to nezní rozhodně tak hezky, jako u Samanthy.
„Máš pravdu. Lepší dárek, bych si nemohl přát," zamumlal jsem, když se mi Samantha usadil na klíně a políbil mě.
„A rozhodně jsi to opravdu skvěle vymyslel. Když to vezmeš takhle…" postavil jsem se a Samanthu posadil na stůl.
„A když už jsem tvůj učitel a jsem mladší, tak tě musím naučit několik speciálních věcí, Phó" dýchl jsem Samanthě na krk, spokojeně se zašklebil, a pak mu jedním pohybem sundal kalhoty.
„Domácí úkol číslo jedna, hlídej, jestli někdo nejde."
Po těchto slovech jsem se posunul pěkně mezi jeho nožky, sedl si znovu na židli a Samanthiny nohy si přehodil přes ramena, abych se mohl líp dostat k jeho dírce a penisu.
A za malý okamžik jsem už s pohledem upřeným do jeho očí, plenil prsty jeho zadeček, zatímco jsem jazykem trápil jeho žalud, než jsem celý penis pohltil do svých úst.
To má za to, že tak provokuje.
Jsem nevybouřený mladík a on moc sexy.
Co nadělám?
„Narozeninových dárků není nikdy dost," zašeptal jsem, když jsem se vytáhl nahoru, abych Samanthě věnoval polibek, zatímco jsem do něj tlačil už čtvrtý prst.
Všiml jsem si zrcadla na protější stěně, tak jsem ho kouzlem opatrně uvolnil a přenesl před stůl.
Stoupl jsem si kousek bokem, Samanthu o sebe částečně opřel a pořádně mu roztáhl nohy.
„Podívej, jak jsi nádherný," zachraptěl jsem a zadíval se na odraz v zrcadle, kde bylo krásně vidět, jak moje prsty rychle zajíždí dovnitř a ven.
Samanthu jsem políbil, a pak se zase vrátil na své původní místo mezi jeho nohy.
Zrcadlo jsem kousek posunul, a pak Samanthu zase pohltil do úst.
Spokojeně jsem zabručel, pěkně ho nasál a podráždil prostatu, aby to co nejvíc cítil.
Samantha
„Prv… první úkol?“ vyletělo mi obočí vzhůru, když mi Ragnar řekl, co po mně chce.
Jak mám hlídat, jestli někdo jde dovnitř? Přes dveře a zeď nevidím, a pokud někdo bude chtít vejít, tak bude pozdě…
Nestíhal jsem. Ragnar se do mě pustil tak, že jsem mohl jen dýchat a snažit se, abych aspoň trochu vnímal okolí.
Bylo to náročné, ale zvláštně vzrušující. A co teprve, když před nás dal zrcadlo. To jsem byl úplně v háji. Ale dlouho jsem se na sebe nedokázal dívat. Styděl jsem se sám před sebou tak moc, že jsem nakonec zavřel oči a malým kouzlem, které jsem si byl schopen vybavit, jsem zrcadlo uložil na kuchyňskou linku.
A v té chvíli mě napadlo, že by sem vlastně ani nikdo vejít nemusel…
Jenže vzápětí jsem hlasitě zavzdychal, trhaně se nadechl, a měl co dělat, abych se udržel při vědomí.
„Rag… re… prosím… chci… to… dokončit…“ vydoloval jsem ze sebe z posledních sil.
Opravdu jsem to chtěl ukončit. Už tak jsem vycházel Ragnarovým prstům vstříc, jako bych je chtěl do sebe pohltit celé… A taky… Ne, jen proto, že by mohl někdo vejít, ale i proto, že jsem strašně moc toužil po tom nádherném uvolnění, po tom skvělém pocitu, a chtěl jsem to prožít s Ragnarem…
Ragnar
Točila se mi hlava z toho všeho, co tu probíhalo.
Dokonce jsem ani neměl potřebu to vyloženě dotáhnout do konce. Stačilo mi, když jsem viděl, jak si to Samantha užívá, a jak reaguje.
A co teprve, když zaprosil.
Stejně bych to už dál protahovat nemohl.
Nevím, jak by se Ramon tvářil, kdyby vešel a viděl, jak mu Samanthu ojíždím na jídelním stole v jeho vlastní kuchyni.
Zrychlil jsem pohyby prstů, začal víc dráždit Samanthovu prostatu a zrychlil i pohyb hlavou.
Nemusel jsem čekat dlouho a vzápětí jsem si pochutnával na té největší laskomině, jaká vůbec existovala.
Očistil jsem Samanthu do poslední kapky, věnoval pár polibků i jeho kuličkám a dírce, která sebou krásně cukala na moment vjel dovnitř i jazykem, než jsem konečně ho pustil a vstal, abych ho mohl políbit.
A sotva jsem ho doupravil a stáhl na svůj klín, abych mu dopřál ještě chvilku klidu, vešel dovnitř Ramon.
„Snídaně byla opravdu vynikající. Pochutnal jsem si," usmál jsem se a s pohledem na Samanthu si provokativně olízl rty.
A než nám mohl Ramon seřvat a zeptat se na zrcadlo, co leželo na lince, popadl jsem Samanthu do náruče, roztáhl křídla a vyletěl i s ním oknem ven.
„Myslím…" začal jsem se bláznivě smát, „myslím, že už nás nikdy nenechá v kuchyni samotné!"
Proletěl jsem celé tržiště tam a zpátky, a pak konečně dosedl na zem a postavil i Samanthu.
Objal jsem ho kolem pasu a zadíval se, jak všichni trh zdobí a vyzdobili, právě kvůli němu.
„Jsem na tebe pyšný," zašeptal jsem a políbil ho do vlasů. „Všichni tě tu mají rádi."
Popadl jsem Samanthu za ruku, a pak se i s ním rozešel přes trh, aby se mohl pozdravit se všemi, i když bych si ho nechal jen pro sebe.
Samantha
Myslel jsem, že to Rag dokončí se mnou. Že pocítím to naše spojení, které je tak skvělé.
Ale on měl jiné plány a podle toho to i dokončil.
Ale…
Rozhodně jsem si stěžovat nemohl. Byl jsem z toho všeho mimo, že jsem sotva zaregistroval vejít Ramona. Ani nevím, kdy mi Ragnar natáhl kalhoty. Nestačil jsem se ani zastydět. I když… Ramon nejspíš ani netušil, co se v jeho kuchyni před jeho příchodem událo.
Stihl jsem se probrat ve chvíli, kdy Ragnar roztáhl své křídla a vzal mě do náruče. Pevně jsem se ho chytil kolem krku, a když jsme byli ve vzduchu, konečně jsem se uvolnil a odvážil se pohlédnout dolů.
Poprvé jsem se na tohle místo díval tímto způsobem. A musel jsem uznat, že to opravdu byla nádhera. Viděl jsem dokonce i hranici, kde končil náš svět a začínal svět lidí. Bylo to tak rozdílné, až mi to bralo dech. Zvlášť, když jiní vyzdobili uličky, stánky, krámky i domy… Trochu mi to připomínalo svátek, který slaví lidé, někdo tomu říká dušičky, někdo Halowen, ale nebylo to tak depresivní… A taky, nepotřebovali jsme, kdo ví jak temné ozdoby, když mi sami jsme ti, za které se lidé převlékají. Nepotřebovali jsme ani rachejtle, blýskátka a různé hlouposti.
Bylo to přirozené, a přitom krásné…
A bylo tu o poznání víc návštěvníků, než normálně bývá. V tento den se tu sjíždí, přichází, přenáší nebo přilétá víc jiných než v ostatní dny…
„Nevím, jestli mě tu mají všichni rádi, polovina z nich ani neví, že jsem tohle místo založil, ale víš… vůbec mi to nevadí,“ konečně jsem promluvil, když už jsem stál na zemi a pomalu jsme to procházeli.
Když jsem se zastavil u nějakého krámku, stánku či jen stolu, musel jsem si vybrat jakoukoliv věc, třeba i maličkost, jako dárek a poděkování. A týkalo se to i Ragnara…
Byl jsem mile překvapen, ale nakonec jsem zjistil, že je to Ramonova práce, který zařídil, aby se rozneslo, že jsem se vrátil, a jsem vlastně zakladatel a pán tohoto místa, a jsem se svým partnerem, který má narozeniny ve stejný den. Bylo to největší narozeninové překvapení, jakého se mi mohlo dostat.
V jednu chvíli se k nám připojil kentaur, který se proti svým zásadám nabídl, že nám pomůže s věcmi, kterých jsme už měli plnou náruč. A tak s námi procházel celé tržiště, a brzy měl na svém hřbetě dvě velké brašny všelijakých věcí, a když jsme se konečně dostali k Ramonovu krámku, měl jsem nohy uchozené až u samého zadku.
Poděkovali jsme kentaurovi, s kterým jsme si dali skleničku medoviny, a Ramon mu udělal to nejlepší jídlo jako poděkování za pomoc.
„Nejspíš to budeme muset udělat jinak. Hlavní oslava bude tak za dvě hodiny,“ podíval jsem se k nebi, kam slunce pokročilo, a pak na Ragnara. „A pokud nemáš jiný nápad… no, až ta největší oslava pomine, mohli bychom zmizet a rád bych přespal venku v horách. Co ty na to?“
Ragnar
Sice jsem z celé té pozornosti byl docela nesvůj, a v jednu chvíli měl i tendenci se ohlížet kolem sebe, jak kolem nás nakonec přibylo lidí, ale bylo vidět, že si s tím opravdu dali práci a vážně jim na tomhle místě záleží.
Opravdu mě to potěšilo. Byl jsem za to moc rád, ale… Budeme muset nějak vyřešit do budoucna naše bydlení. Nechce se mi pořád přespávat u Ramona a popravdě, i když je tenhle trh pro Samanthu důležitý, nevím, jestli bych tu dokázal natrvalo žít.
Potřebuju kolem sebe víc prostoru a místa.
A tady je pořád tak rušno a nacpáno.
Ale o tom si můžeme promluvit až potom. Nechtěl jsem teď kazit Samanthovu oslavu, protože na něm bylo vidět, že si to opravdu užívá a možná si to ani neuvědomoval, ale celou dobu opravdu zářil jako slunce, až jsem si vedle něj připadal nepatřičně.
K Ramonovu krámku jsme se vrátili, až po několika hodinách, ověšení, jak vánoční stromečky, a to nám většinu věcí nesl kentaur.
A i když jsem něco dostal i já, samozřejmě, že drtivá většina patřila Samanthě.
Ale vůbec mi to nevadilo.
Opravdu jsem byl rád, že k němu všichni vzhlíží a váží si ho.
Jistě. Jak už jsem mu řekl. Vždycky se najde někdo, kdo poplave proti proudu a bude chtít víc, než mají ostatní. Vždycky se najde někdo, kdo si bude myslet, že je lepší než ostatní.
Ale není potřeba kvůli tomu utíkat a schovávat se.
Kromě toho má mě. A já udělám všechno proto, abych ho ochránil.
„Půjdu kamkoliv budeš chtít. Chci být s tebou, takže výběr místa nechám na tobě," přitáhl jsem si Samanthu pro polibek, když jsme vcházeli do naší ložnice, abysme se převlékli a nachystali na oslavu.
Samantha
Byl jsem rád, když jsme se konečně dostali do našeho pokoje.
Nohy mě docela bolely, a to jsem vždycky rád chodil pěšky a neměl jsem s tím problém. Ale tohle bylo jiné…
Když Ragnar řekl, že půjde tam, kam budu chtít já, potěšilo mě to. Ale zároveň vyvstal pocit, že se všechno točí jen kolem mě a Ragnar se může cítit špatně. Nechtěl jsem, aby tomu tak bylo.
„Půjdeme do hor, k jezeru, kde jsme už spolu byli. Rád bych tam s tebou šel, ale pokud máš nějaké své místo, kde se ti líbí a chtěl bys tam jít, řekni mi to. Určitě se tam s tebou rád podívám.“
Vrátil jsem Ragnarovi polibek, a pak už jsem se začal chystat na večer.
Rychle jsme se osprchovali, teda, tak rychle, jak jen to šlo. Vybral jsem si to nejlepší oblečení pro tuhle příležitost. Světlé plátěné kalhoty, dlouhou bílou tuniku se zlatým vyšíváním, a lehké plátěné boty.
Když jsem byl oblečený, vzal jsem hřeben, dal ho Ragnarovi do ruky a posadil jsem se na stoličku.
„Udělal bys mi prosím nějaký účes? A tohle bych chtěl jako jedinou ozdobu,“ podal jsem mu ještě sponu, kterou mi koupil, když jsme tu byli poprvé.
Když mě pak Rag česal, byl jsem v sedmém nebi. Přivíral jsem oči, skoro vrněl jako kočka, a trochu nelibě nesl, když bylo hotovo. Klidně by si s mými vlasy mohl hrát třeba věčnost a já bych držel jak tvrdé y.
Ale na oplátku jsem i já jemu pročesal jeho vlasy. Bylo to vlastně poprvé, ale všiml jsem si, že mu přibyly dva bílé prameny. Nevím, jestli starostmi, nebo to bylo něčím jiným…
Spletl jsem mu na spáncích dva tenčí copky, ale zbytek vlasů jsem mu nechal volně.
Byl opravdu nádherný…
„Tak jdeme, je nejvyšší čas,“ otočil jsem se k oknu, když jsem z venku zaslechl první tóny flétny.
Když jsme sešli dolů, chtěl jsem jít rovnou ven, ale ještě nás zastavil Ramon.
„Všechno nejlepší, Phó,“ pevně mě objal a pak mi dal do ruky láhev medoviny. „Víš… tahle je nejlepší, co mám. Schovával jsem ji od roku, co jsi zmizel, sedmdesát let až do teď. Zařekl jsem se, že ji vytáhnu až ve chvíli, kdy se vrátíš…“
Mohl bych přísahat, že se mu v očích zaleskly i slzy, ale on mě nakonec chlapsky poplácal po zádech, až ty slzy vyhrkly mě. A pak se otočil k Ragnarovi a jemu věnoval druhou láhev, která byla neméně kvalitní a výborná… I jemu popřál, poplácal ho po zádech, ale nezapomněl připomenout, že se má o mě dobře starat.
A pak už jsme konečně mohli všichni tři jít na místo, kde se konala hlavní slavnost.
Bylo to něco úžasného. Nedaleko Ramonova krámku, v hlavní ulici, kde bylo nejvíc místa, skoro jako malé náměstíčko, jsme se usadili na volnou lavici a dívali se, co všechno si letos připravili.
A nemohl jsem si opravdu přát lepší narozeniny.
Prostor osvětlovaly magické ohně různých barev, ať už na zemi, nebo ve vzduchu. Pár čarodějů předvedlo svá nová kouzla pro pobavení, dokonce přišly i lesní víly, které nám předvedly svůj nejlepší tanec. Bylo toho daleko víc, byl i přípitek, hostina… a měl jsem pocit, že to nebere konce…
„Ramone,“ chytl jsem čaroděje za rukáv, když se až moc bavil s jednou z víl. „My s Ragnarem půjdeme, ano? Je to nádherné, ale jsem unavený a chtěli bychom i chvíli pro sebe.“
„Jo, vyřídím to, a padej, a neruš…“ otočil se na mě a já zahlédl v jeho očích trochu jiný záblesk, než normálně mívá.
No, tak nejspíš ten svůj domek nebude dneska obývat sám.
„Půjdeme?“ otočil jsem se na Ragnara. „Rád bych… no… proletíme se? Nebude ti to vadit?“
Ragnar
Nepotřeboval jsem žádné dary.
Pro mě byl dar už jen to, když jsem Samanthu viděl a mohl být po jeho boku v tak úžasný den.
A ten největší dar pro mě byl, když řekl, že do vlasů chce pouze jednu jedinou ozdobu.
Sponu, co jsem mu tehdy koupil a teď už věděl, že Bellona právě v ten okamžik, v tu chvíli, byla na trhu kvůli nám dvěma.
A i když jsem na oslavy nebyl, musel jsem uznat, že jsem si to víc než užil.
Opravdu to měli skvěle nachystané a domluvené, Samantha se bavil a byl široko daleko ten nejkrásnější muž.
Nejspíš ho za chvíli budu muset schovávat pod kabát a odhánět od něj nápadníky.
Už tak jsem si všiml, že po něm pár očí pokukuje s dost výmluvným výrazem. A dost chlípným výrazem.
Proto jsem byl i rád, když nás Ramon skoro vyhodil.
No, nebylo divu.
Dnes večer bude mít nejspíš i on plné ruce práce.
„Díky, Ramone," naklonil jsem se k němu a o pár vteřin později mu podával malou lahvičku. „Tohle máš jako poděkování. Rozhodně nebudeš litovat."
Ušklíbl jsem se, a pak už popadl Samanthu a s potutelným pochechtáváním se vznesl do vzduchu.
Samozřejmě, že jsem se nezapomněl trochu předvést a vystřihl pár piruet i se Samanthou v náruči, dokud jsem nenabral směr jezero, které mi Samnatha před několika dny ukázal, jako své oblíbené místo.
Samantha
Nevím, jestli se mi hlava točila z medoviny, nebo z toho, jak se se mnou Ragnar ve vzduchu několikrát zatočil, nebo to prostě bylo tím, jak jsem byl šťastný…
Až doposud, celých těch sedmdesát let, jsem nebyl tak šťastný, i když se mi to Jia-Li snažila nahradit tím, jak se o mě starala, jako moje vlastní máma.
Mí praví rodiče vlastně ani nejsou pohřbení. Nebylo co pohřbívat. Všichni do jednoho se rozpadli v prach, všichni mrtví, ať už to byli Fénixové nebo nekromanti. Jen já a Ragnar jsme zůstali.
A možná… Mohli bychom se na to místo vypravit a položit květiny na uctění památky a konečné uzavření celé té historie obou našich rodů.
Jo, nejspíš to Ragnarovi později navrhnu, ale tak za pár dní…
Teď si chci užívat ty krásné chvíle.
A když jsem se znovu ze vzduchu podíval na celé to místo, které teď žilo víc než v jiné dny, byla to prostě nádhera s tou vší magií, barvami, lidmi… Byla to prostě krása.
Ale i tak jsem spokojeně vydechl, když jsme přistáli u jezera, které pro mne také mnoho znamená. A já už teď věděl proč…
Možná to tušila i Jia-Li, když mě sem poprvé vzala, říkávala, že jsem zpočátku, když mě našla, až moc mluvil ze spaní, zatímco při bdělém stavu jsem neřekl skoro nic. A ze spánku jsem prý často zmiňoval i tohle místo.
„Ještě jsem ti neřekl, proč je tohle místo pro mne tak důležité,“ začal jsem se svlékat a chystal se vejít do vody. „Tady jsem se přenesl, potom, co jsem tě tenkrát ošetřil. Taky jsem se potřeboval dát do pořádku, ale bez pomocí mých blízkých, to šlo hodně těžko. A tady je opravdu místo, které má v sobě ukrytou moc, magii, prý to tu zanechal kdysi někdo z bohů a skryl to pod hladinou uprostřed jezera. Je pravda, že jsem tam sám nikdy nedoplaval, jen jednou s tebou, ale i tak to cítím a pomáhá mi to. Jen mě mrzí jedna věc. Že jsem tě tenkrát zanechal samotného, a když jsem se vrátil, už jsi na tom místě nebyl. Měl jsem tě už tenkrát vzít s sebou.“
Při té vzpomínce, jak jsem Ragnara hledal a nenašel, jsem mírně svraštil čelo.
Ragnar
Když jsme doletěli až k jezírku a já Samanthu pustil na zem, díval jsem se, jak se svléká a jeho tělo září ve svitu měsíce, stejně jako jeho vlasy.
Jako by snad i noci chtěl ukázat, kdo je tu pánem a kdo září víc.
Byl nádherný a já znovu zapřemýšlel, proč si vybral zrovna mě.
Pomalu jsem došel ke břehu jezírka, a i já se začal svlékat, zatímco jsem přemýšlel nad jeho slovy.
„Bál jsem se," zašeptal jsem s pohledem upřeným do vody, jako bych tam viděl minulost. „Čekal jsem na tebe. Když jsem se probral, nechápal jsem. Všechno kolem mě, bylo zničené a všichni mrtví. Ale… Nic z toho mě nezajímalo. Chtěl jsem jen vědět, jak je na tom můj krásný fénix. Ale nikde jsem tě nenašel. I když jsem hledal snad všude. Nenašel jsem tě. A dostal strach, že mě nenávidíš. Že ve mě vidíš jen nekromanta, co chtěl zničit tvůj rod. Chtěl jsem ti toho tolik říct. Chtěl jsem se ti omluvit. Chtěl jsem… Myslím, že jsem se do tebe tehdy opravdu zamiloval. Moje první láska. Říká se, že první láska vždy nejvíc bolí. Myslím, že v tomhle ohledu mají lidé pravdu. Nedokázal jsem na tebe zapomenout a řítil se někam, odkud by nebylo návratu. A tak jsem se donutil zapomenout. Na tebe, na všechno. Zapomenout a začít znovu. A doufat, že mi někdy odpustíš. Uběhlo ještě několik další let, než se mi to konečně podařilo, a pak přišel Michael."
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na čisté nebe bez mráčků, na kterém zářily hvězdy a měsíc, a jejich světlo se odráželo od vodní hladiny.
„Chceš se podívat zase dolů?" otočil jsem se na Samanthu, abych převedl řeč někam jinam.
Tohle byly narozeniny, ne vzpomínkový den.
Na minulost můžeme vzpomínat jindy.
Teď jsem tu byl jen já a Samantha.
Jen my dva.
„Říká se, že pokud se v posvátné vodě pomiluješ s někým, koho opravdu miluješ, už se nikdy to pouto nezpřetrhá a zůstanete navždy spolu," řekl jsem s pohledem upřeným do Samanthových očí, zatímco jsem se k němu pomalu přibližoval.
Samantha
Hledal mě? Zamiloval se do mě?
Hledal mě?
Kolikrát jsme kolem sebe prošli, aniž bychom věděli, že je to právě ten, koho hledáme…
Kolik let jsme žili v zapomnění, abychom se teď setkali a rozpomněli se…
Míjeli jsme se několik století.
Tolik ztraceného času…
Ale osud nám namaloval jednu velkou společnou čáru, cestu, po které půjdeme společně, a já se té cesty budu držet. Nepustím tu ruku, která mě na ní přivedla zpět.
„Chci se tam podívat, s tebou,“ přikývl jsem. „Chci se s tebou milovat…“
Chytl jsem se Ragnarovy ruky a společně jsme vstoupili do té chladné vody. Když jsme byli v dostatečné hloubce, Ragnar provedl to své kouzlo, jako tenkrát, ale teď jsem se toho už nebál.
Hned, jakmile jsem byl pod hladinou, jsem i s ním zamířil k onomu místu, odkud ta moc byla cítit nejvíce.
Teď, když panovala skoro nepropustná tma, bylo vidět, jak nejhlubší místo v jezeře jemně namodrale světélkuje. Jako by tam plavaly stovky modrých světlušek. Ještě nikdy jsem nic tak krásného neviděl.
Nebylo potřeba plavat až rovnou k tomu. Byl to nějaký velký kamenný symbol, ale nebylo potřeba plavat až k němu. Cítil jsem i tak, jak do mě vstupuje ta energie, která mi dodávala síly, a já ani nechtěl toto místo narušit tím, že bych to začal ohmatávat. Není to tu jen pro mne… Na to bych byl moc domýšlivý, kdybych si to myslel.
Ještě několikrát jsme to obepluli dokola, než jsme se vydali zpátky ke břehu…
„Chci se s tebou milovat,“ podíval jsem se na Ragnara, zatímco jsme mířili k hladině jezera.
Ragnar
Nejspíš nejen já jsem cítil tu velkou sílu, která z tohoto místa šla, zvláště, když jsme se ponořili pod hladinu. Už jsem i chápal, proč si Samantha tohle místo vybral, byť zpočátku nevědomky.
Zranění od nekromantů se fénixům vždy hojilo hůře.
Nebylo to jako zranění od ostatních, kdy jim stačilo se zabalit do svých plamenů a bylo to.
Vlastně do teď ani nevím, proč tomu tak je. Proč zrovna jedině nekromanti, dokázali fénixe zranit nebo zabít. Možná proto, že jsme tak odlišní? Že jsme opravdu jako život a smrt?
Nejspíš…
Možná to jednou zjistím. Možná jednou prozkoumám naše rody, abych zjistil pravdu.
Ale teď…
Popadl jsem Samanthu do náruče a nechal se vodou vynést nad hladinu, kde jsem se mu okamžitě přitiskl na rty a líbal ho, dokud nám oběma nedošel dech.
Voda, jako by splývala s našimi těly, jako by věděla, na co se chystáme, nadnášela nás oba, a já jsem nemusel ani vynaložit velkou sílu, abych nás udržel nad hladině.
„Chci s tebou promilovat celou noc, Phó," zachraptěl jsem a omotal si Samanthovy nohy kolem pasu.
Jednou rukou jsem zajel mezi jeho krásně roztažené půlky, a zuby se vrhnul na jeho bradavky, dokud krásně nestály a jejich nerovnosti mě zašimraly na jazyku.
Samanthovo tělo bylo tak krásně vyhřáté, zatímco to mé chladilo.
Líbal jsem ho všude, kam jsem dosáhl, zatímco jsem prsty dobýval jeho dírku a penisem se otíral o ten jeho.
Samantha
Chytl jsem se Ragnara kolem krku a pevně se na něho natiskl, když mě vzal do náruče a vyplouval se mnou nad hladinu. Nestačil jsem skoro vstřebat ten přechod, kdy jsem musel znovu zapojit plíce a nadechnout se čerstvého vzduchu, a už jsem měl Ragnara plnou pusu.
Po jeho slovech jsem se podíval k nebi…
Noc hodně postoupila, ale pořád máme dost času, který strávíme jen spolu.
„Taky chci s tebou promilovat celou noc,“ vydechl jsem, a pak jsem si v hlavě představil bariéru, která nás udrží ve vodě, aniž bychom se potopili.
A za chvilku jsem cítil ten jemný tlak od spodu, který nás jistil před potopením, zatímco si Ragnar začal pohrávat s mým tělem.
Jeho laskání mi znovu a znovu přinášelo ty příjemné pocity, při kterých jsem zapomínal na celý svět a myslel jen na něj, a na to, co probíhá.
Sám jsem posunul nohy a obemknul je kolem jeho těla, aby se lépe dostal tam, kde chtěl, a kde jsem chtěl i já.
„Miluji… tohle zkoumání…“ zachraptěl jsem do jeho rtů a vzápětí se sám nasunul na jeho prsty.
Zasténal jsem, když do mě vklouzly a dotkly se toho magického místa. Přivřel jsem oči, víc jsem ho sevřel rukama kolem krku a znovu se proti jeho prstů, pohnul.
Můj penis po chvíli už nemohl být tvrdší, když se s každým dalším pohybem mých boků otíral o Ragův nebo o jeho břicho. I přes tu všechnu vodu kolem jsem cítil, jak mě i jemu unikají první kapky rozkoše, a v tu chvíli jsem zatoužil, aby byl ve mně… Hned…
Ragnar
Nemohl bych si přát lepšího milence.
Jako by mi četl myšlenky a dělal přesně to, co se mi nejvíc líbilo.
Když se sám nasunul na mé prsty a začal se proti nim pohybovat, jen jsem přivřel oči a zasténal do jeho úst.
Byl tak sexy, a tak smyslný.
Ještě, že vím, že nikoho přede mnou neměl, protože jinak bych nejspíš žárlil.
Klidně bych žárlil i na celý svět, protože mít u sebe někoho jako je Samantha, se nikomu znovu nepodaří. Jedině, kdybych zemřel a on si pak našel někoho jiného.
Voda nás skvěle nadnášela, bylo to jako stát na trávě nebo mechu, takže jsem se nebál, že se mi Samantha utopí, i když přitvrdím a jeho zadeček začnu víc plenit.
A zatímco jsem dobýval jeho dírku, znovu jsem se vrátil k okusování a líbání jeho těla, až jsem ho položil zády na hladinu vody a jeho penis pohltil do úst.
Magie je úžasná věc.
Zatímco Samantha ležel na vodě, jako na nadýchané peřině, já ochutnával jeho tvrdý penis a slízával první kapky rozkoše, které mě svou chutí skoro připravily o rozum.
„Phó…" zachraptěl jsem, když jsem konečně vypustil z pusy jeho penis a znovu si ho na sebe natiskl.
„Můj nádherný Phó… Naplním tě… až po okraj…"
Po těchto slovech jsem ho chytil za obě půlky, které jsem pořádně od sebe roztáhl, kousek si ho nadzvedl, a pak s upřeným pohledem do jeho očí se svým žaludem otřel o jeho dírku.
Pomalu, skoro mučivě, jsem se probíjel dovnitř, milimetr po milimetru se schovával v tom krásném teple, a když jsem byl zhruba v půlce, najednou jsem se zastavil a jedním prstem začal jemně dráždit napnutou kůžičku kolem jeho těsného otvůrku.
„Líbí se mi to…" olízl jsem Samanthě rty, „když tak krásně sténáš. Když jsi tak krásně nadržený… Pak se mi nemůžeš divit… že bych tě nejraději nepustil, dokud by si úplně neodpadl…"
Teprve po těchto svých slovech, jsem se znovu pohnul, ale tentokrát už to nebylo pomalé.
Prostě a jednoduše jsem na sebe Samanthu na jeden příraz nabodl, až se mi slastí zkroutily málem i prsty u nohou.
Sprostě jsem zaklel, zafuněl, a aniž bych dal Samanthě čas na vzpamatování, začal jsem hned přirážet.
Samantha
Doslova jsem skučel, když se Ragnar do mě nasouval tak pomalu. Po malých kousíčkách mě trápil, a já už měl na jazyku i pár nadávek, a to už bylo co říct.
Zaryl jsem mu nehty do zad, když se zastavil a promluvil na mě tím sexy hlubokým a chraplavým hlasem, který má jen v těchto chvílích.
Málem jsem se udělal už jen z toho.
Ale vzápětí se můj výkřik roznesl do okolních lesů, když si mě na sebe prudce narazil a začal přirážet tak, že jsem byl i na moment rád za to, že jsme na jezeře.
Kdyby ne, nejspíš bych svým tělem už do hlíny vyryl díru.
Držel jsem se ho a sám mu vycházel vstříc, když mě to celé pohlcovalo a bralo do sféry, která snad ani nejde pojmenovat. Věděl jsem, že ten nejlepší okamžik teprve přijde, ale už tohle samo o sobě bylo tak úžasné, a mé tělo i hlava to přijímaly s naprostou oddaností.
„Rag… Ragnare!“ vykřikl jsem mezi vzdechy.
Křečovitě jsem se ho chytil, nohy jsem mu sevřel kolem těla tak moc, že jsem mu musel ztížit i pohyby a sám jsem se na něj narazil, když jsem ucítil ten správný okamžik.
S velkými obtížemi jsem povolil jedu ruku, abych ji přesunul mezi nás, kde jsem se chopil svého tvrdého problému. Stačil jeden dotek, pár rychlých pohybů, a vzápětí se nočním tichem neslo mé úlevné vzdychání, když nastoupil ten správný okamžik.
Celý roztřesený jsem se poddával tomu, co orgasmus přinášel, nohy i ruce mi slábly, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych se po chvilce znovu proti Ragnarovi začal pohybovat a završil tím to úžasné, co právě probíhalo…
Ragnar
Nedokázal jsem přestat. Nedokázal jsem se ovládnout.
Pohlcovala mě čistá vášeň a hlavou mi mimoděk problesklo, že něco takového jsem nezažíval ani s Michaelem, a to jsme spolu strávili několik desítek let.
Samantha byl pro mě jako stvořený. A opravdu to vypadalo, že jsme dvě strany jedné mince.
Jin a jang.
„Phó…" zachrčel jsem, když jeho steny nabíraly na intenzitě, jeho dírka se stahovala, a on se na mě snažil ještě víc přirážet.
Byl tak nenasytný a sexy.
Zasténal jsem spolu s ním, když potáhl jednu svou ruku mezi naše těla a vzápětí se na mě nalepil tak, až jsem se bál, že projde skrz mě.
Polohlasně jsem nadával, když mi ztížil pohyby, a přitom mě jeho stěny obemknuly tak těsně, až se mi dělaly mžitky před očima.
Ale tímhle vším mě jen rozdráždil, až za samotnou hranici.
Ani nevím, jak jsem se dostal ke břehu a Samanthu uložil do jemného bílého písku.
Ani nevím, kdy jsem jeho nohy doširoka roztáhl, kolena mu přitiskl skoro k hlavě a pevně si ho přidržel.
Nevím, jestli jsem nadával nebo sténal.
Jediné, co vím, je, že voda kolem nás cákala a já plenil Samanthův zadeček doslova s živočišnou zběsilostí.
Konec na sebe nenechal dlouho čekat.
Štěstí bylo, že i tady nás voda mírně nadnášela, protože když jsem s posledním tvrdým přírazem začal plnit Samanthovu dírku, doslova jsem ho pod sebou slisoval.
A nebýt vody, nejspíš je teď do půli těla zaražený v písku.
Myslím, že jsem mu něco vrčel do ucha, možná jsem i nadával, snažil se co nejvíc na Samanthu natisknout, a co nejvíc ho naplnit, hlava se mi točila, a na chvíli jsem nevěděl, ani kde je nahoře a kde dole.
Až teprve po chvíli jsem byl schopen povolit své sevření a trochu se nadzvednout, aby se Samantha taky mohl nadechnout.
Moc odpočinku jsem mu ale nedal, protože vzápětí jsem se dožadoval polibku.
Během něho jsem se posadil do vody a Samanthu si stáhl na klín, aniž bych z něj vyjel.
„Jsi úžasný, Phó," zachraptěl jsem a konečně nám oběma dopřál víc vzduchu.
Samantha
„Já… nejsem… to…ty…“ vydoloval jsem ze sebe zadýchaně, když jsem se usadil na Ragnarově klíně.
Opravdu byl nádherný. Měl jsem možnost se na něj dívat, když se on blížil ke svému konci. To, jak se držel zuby nehty, když jsem mu znemožnil pohyb i jeho následné plenění mého zadečku. Díval jsem se na něj i ve chvíli, kdy mě skoro sroloval, aby do posledních přírazů mohl dát vše bez omezení. I ve chvíli, kdy přišla jeho chvíle…
Možná to ani neví, ale v ten moment jeho oči zářily tak nádherně, že jsem se nedokázal přestat dívat.
Jeho tváře lehce zrůžověly, brada se mu chvěla, když se snažil nabrat aspoň trochu vzduchu…
Jeho srdce silně tlouklo i teď a jen pomalu se uklidňovalo.
Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a na hruď jsem mu položil dlaň, abych ten tlukot cítil.
Bylo to jako rytmus nádherné hudby, kterou jsme měli možnost slyšet jen my dva.
„Zůstaneme tady až do rána, ano?“ zvedl jsem konečně k němu pohled.
Pohladil jsem ho po jeho pěstěných vousech, přejel palcem po jeho rtech napuchlých od polibků.
„Máš moc krásné oči,“ mírně jsem se nadzvedl tak, aby ale ve mně stále zůstal, a lehce jsem ho políbil na nos a pak na oční víčka, když je přivřel.
„Nemohl jsem si lépe vybrat,“ dosedl jsem zpátky a tiše vzdychl, když se jeho penis otřel o mé nitro a jemně narazil na prostatu.
Myslím, že pro dnešek to nestačí. Zůstaneme tady, ať už bychom spali, nebo se milovali.
Miluji Ragnara a jsem šťastný, že mě tenkrát zachránil. Že jsme se znovu potkali.
Jen s ním se cítím úplný…