Samantha
Měl jsem na sobě oblečení, v kterém jsem byl v práci. A i přes pevnost látky, se pomalu trhala na cáry při každém pokusu mi ublížit a donutit mě se změnit.
Pás s nářadím, který jsem na sobě měl, mi sundali hned, jakmile jsem šel k zemi. Byl jsem hloupý. Mohl jsem použít něco z toho, když mi znemožnili kouzlit. Ale teď bylo pozdě nad tím přemýšlet.
Magický kruh se částečně zabarvil mojí krví. Neteklo ji moc, ale dost na to, aby mě oslabili a aby si ji část odnesli v bronzové míse.
Prý, když už pro nic jiného, tak pro obětní obřad bude dobrá…
Měl jsem na krajíčku, chtělo se mi brečet, ale nedovolil jsem slzám opustit mé oči, i když jsem díky tomu trpěl ještě víc. Bylo to horší než tenkrát v Bodie, kde mě zachránil Ragnar.
Ale on tu teď není. A kdyby byl… Co by udělal? Nejspíš by mě zabil a vzal si všechnu moji krev, která mi ještě zbývala. Chce ji, potřebuje ji, a řekl mi to na rovinu.
„Zatraceně! Už mě to nebaví!“ zařval vztekle mladej, když jsem po dalším jejich magickém i fyzickém útoku neměl daleko k tomu, abych omdlel.
Kdo ví, jak dlouho jsem tu už byl. Nechali mě být pouze na chvíli, prý se potřebovali najíst… Ale i v té chvíli mě tu hlídal někdo další…
Nedokázal jsem už ani pomyslet na to, že bych použil kouzla. A stejně… bránili mi v tom. Ne, magií, v tom jsem byl silnější než oni, jak jsem už pochopil. Ale něčím, co mi nalili do krku a donutili spolknout.
„Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém!“ zařval znovu.
Jako by to doteď dělal po dobrém, pomyslel jsem si, ale pak už jsem jen rozmlženým zrakem sledoval, jak ke mně jdou tři osoby. Spíš jdou dvě a třetího táhnou mezi sebou…
„Chceš zemřít? Tak klidně zdechni, ale tenhle půjde s tebou!“ zařval mi do obličeje, až mě celého poprskal.
Můj dech se zrychlil, stejně jako bušení mého srdce.
Ramon jim visel v rukách jako hadrový dvoumetrový panák. A i přes svou sílu nebyl schopný ani zvednout hlavu.
„Ramone! Co jste mu udělali?“ zachrčel jsem.
„Nechte ho! Nic vám neudělal!“ už jsem sebral síly na to, abych na ně zakřičel.
„Nechte ho! Proč! Proč musíte-“ slova se mi zadrhla v hrdle, když jsem zahlédl stříbrnou dýku, která se vnořila do Ramonovy hrudi.
„Nechte ho!“ zařval jsem na celou místnost, která se v momentě ohřála o několik stupňů.
„Tak je to správně!“ zachechtal se zaříkávač.
„Tohle na tebe platí, Samantho!“ vytáhl dýku a znovu se rozmáchl.
„Přestaňte!“ zařval jsem znovu a kolem mě vyšlehly plameny.
Už mě nedokázaly zadržet ani ty jejich magické kruhy, ani to, co mi nalili do krku. Nedokázal jsem se zastavit ani já sám.
Nechtěl jsem, aby kvůli mně zemřel můj přítel. Nechtěl jsem, aby kvůli mně umřel kdokoliv další… Kdokoliv… Poslední připomínku na mrtvé jsem si nesl s sebou od svého znovu zrození. Bílé a černé vlasy, modré a hnědé oko…
Vzpomněl jsem si. Ve chvíli, kdy se mé síly probouzely zpět, jsem si vzpomněl, proč jsem chtěl zapomenout…
Neviditelná pouta povolovala, ale vzápětí je nahradila nová…
„Tak je to správně!“ zachechtal se zaříkávač a bylo mu jedno, že dva z těch rádoby čarodějů vzpláli jako pochodně. Hned se vedle něho postavili další dva s namířenými zbraněmi. Nevadilo mu ani to, že vypadám, jako bych právě vystoupil ze žhavé lávy, že zem pode mnou tím žárem puká…
„Ještě, Samantho! Ještě! Snaž se!“ řval jako smyslů zbavený, zatímco já se s křikem skoro kroutil bolestí, když se má pravá síla snažila dostat na povrch.
„Už jen chvíli a bude po tobě!“ zařval na mě
Ragnar
Šéf útulku mě nakonec naštěstí nechal být. Nechtěl jsem na něj použít svou sílu. Věděl jsem, že má o Samanthu jen strach a možná si to dává za vinu. Vždyť právě tady ho tehdy přepadli.
Zaměřil jsem se na zbytkové stopy magie.
To, že jsem ji i po několika hodinách pořád cítil, bylo znamení toho, že na chycení Samanthy ničeho nešetřili. A taky…
Byl to ten lovec, co mi už dvakrát unikl.
Ale…
Zamračil jsem se a vstal.
Cítil jsem ještě něco. Něco, co jsem hned nedokázal k ničemu přiřadit.
Kočka mňoukla a přitáhla mou pozornost. Seděla kousek dál od mě, a jako by se mi snažila něco říct.
Jenže kočičí řečí fakt neumím.
Nakonec jsem asi po třech hodinách lození po kolenou vstal, popadl kočku a zamířil ven. Nebyl jsem o nic moudřejší. Nezdálo se, že by se opakovalo něco podobného, jako posledně, kdy lovci zaútočili napřímo. Vypadalo to, že tohle bylo promyšlené a snažili se vyvarovat chyb z posledního útoku.
Ti muži, o kterých mi říkal Samantha?
Domů jsem se vrátil po poledni a hned zalezl do pracovny. S povzdechem jsem trochu pouklízel a na moment se zastavil u rakve.
A v tu chvíli jsem si to uvědomil.
K Michaelovi mě už nic nepoutá. Musím ho nechat jít, stejně, jako on by nechal jít mě.
Mé srdce teď patří někomu jinému…
Dalo to práci a zabralo to spoustu času, ale k večeru jsem už mířil do sídla Zionu, opět s kočkou v podpaží a skoro celou cestu nadával.
Jak jsem mohl být tak hloupý?
Jak jsem mohl být takový idiot?
Ještě jsem ani nebyl u sídla, když mě to málem smetlo z oblohy jako nárazová vlna.
Ta bolest, kterou jsem cítil. I přesto, že Samantha neměl můj náramek, přesto jsem cítil jeho bolest i jeho sílu. Cítil jsem to, co tehdy…
Myslím, že už je to hodně dávno, co jsem zabil najednou tolik lidí.
Nehleděl jsem nalevo ani napravo. Vletěl jsem do sídla jako uragán a smetl všechno, co mi stálo v cestě. Síla mě vedla jako neviditelná nit přímo do sklepení.
Ano.
Byl stejně nádherný jako tehdy. Stejně krásný, a i stejně trpěl.
Ale tentokrát…
„Jdete od něj, kurva, pryč!" zařval jsem, smetl první ranou několik idiotů ze Zionu a postavil se před Samanthu a lovce.
„Ale, ale, ale… co to tu máme? Já věděl-"
Co ten kretén, který mi už dvakrát utekl, věděl, jsem se nedozvěděl. Jeho smrt jsem si náležitě vychutnal, zatímco mnou vyvolaní ghoulové a duchové odstraňovali bariéru, která Samanthě způsobovala bolest.
„Samantho!" zakřičel jsem, aby mě vnímal.
„Phó!" zařval jsem jeho pravé jméno, které mi sám tehdy řekl.
Jenže vzápětí jsem vyhekl a klesl na jedno koleno.
Z boku mi trčel nejspíš otrávený šíp, podpořen tlumícími kouzly.
A ten poďobaný idiot se rozchechtal…
Samantha
Mé síly se mi vracely. Pomalu, a přitom velmi bolestivě. Tolik let jsem je nechal spát, tak dlouho jsem je nepoužíval a myslel si, že už ani nikdy nepoužiju.
Všechno se mi v té agónii vracelo zpátky. Sny, noční můry se mi spojily, a já věděl… já si vzpomněl…
Naposledy, když jsem použil své síly, byl jsem v zajetí Němců... Hitlerových poskoků, kterým bylo jedno, jaká rasa je čistá. Chtěli jen vládnout celé zemi. Jen oni… nikdo jiný…
Když nepomáhalo mučení, když jsem se stále bránil vydat jim své tajemství, začali popravovat nevinné lidi. Před mýma očima vraždili muže, ženy, staré, mladé… Bylo jim jedno, kdo to je. Stejně jako těmhle, když zaútočili na Ramona. A poslední oběti byly dvě děti… Nevinné děti, jedno židovského původu, druhé čisté árijské rasy.
Když nepomůže jedno, snad pomůže druhé, tenkrát říkali…
A moje srdce to nevydrželo. Zemřel jsem a všichni ostatní se mnou…
A znovu jsem se zrodil, tentokrát jako malé dítě, batole bez vzpomínek, ale s připomínkou těch dvou dětí, aniž bych si to sám uvědomoval. Vlasy černé a bílé, jedno oko modré, druhé hnědé…
Znovu mě ta vzpomínka, ten důvod, proč jsem tohle všechno podstoupil, zabolela tak silně, že můj výkřik musel být slyšet až ven z tohoto sklepení.
Křičel jsem, řval jsem, brečel jsem… Kolem mne se rozprostíralo doslova ohnivé peklo. Chtěl jsem umřít. Znovu a znovu a už se nikdy neprobudit. Nechtěl jsem, aby kvůli mně zase někdo trpěl…
„…anhto!“
Neposlouchal jsem volání mého jména. Nechtěl jsem to, nechtěl jsem žít.
„Phó!“
Přes všechnu bolest jsem zpozorněl. Mé jméno… Mé jméno, které zná jen Ramon a…
Dostal jsem se na kolena, a ještě jednou jsem zařval, než jsem zvedl hlavu a zadíval se na něho.
Byl to on… ten chlapec, který mě už jednou bránil. Muž, který mě znovu a znovu zachránil, stejně jako poprvé před víc jak čtyřista lety…
„Rag… Ragna… re…“ zachraptěl jsem šokován, jaké jsou cesty osudu nevyzpytatelné.
„Ragnare!“ natáhl jsem k němu ruku, když jsem uviděl ten šíp v jeho boku.
„Rag-“
„Chcípněte! Všichni chcípněte!“ zařval najednou někdo vedle mě.
Otočil jsem hlavu a jen se na něho zadíval. Ten pohyb, kdy natahoval tětivu, už nedokončil. Plameny se od mého těla rozletěly do stran a zachvacovaly všechno v jejich dosahu.
Doplazil jsem se k Ragnarovi…
„Musíme… musíme odsud…“ zachrčel jsem a snažil se ho odtáhnout k Ramonovi. „Neublíží ti… plameny… neboj se…“
Když se mi to povedlo, pevně jsem chytl Ragnara jednou rukou kolem pasu, aby se mi nevysmekl, a druhou rukou jsem si přitáhl Ramona co nejblíže.
„Kde jsme?“
„V San Jose…“ promluvil z posledních sil Ramon a vzápětí odpadl.
„Musíme… pryč…“ zavřel jsem oči, a ve chvíli, kdy mi něco těžkého přistálo za krkem a ucítil jsem ostrou bolest, jsem nás přenesl k jezeru do hor nad La Paz…
Ragnar
Nejspíš jsem na moment odpadl, protože mě probral pocit, že mě někdo upřeně pozoruje.
Spíš něco…
„Zatracená kočka," zabručel jsem, když mi prskla do obličeje, a pak seskočila z mé hrudi a přeběhla k Samanthě.
Ležel jsem na zádech, díval se do nebe a vzpomínal na to, co se stalo.
Mám právo po Samanthě chtít, aby mi odpustil? Málem jsem ho připravil o život, i když jsem ho tehdy ochránil.
Jak jsem mohl zapomenout? Proč jsem na to chtěl zapomenout?
Zvedl jsem se do sedu a zadíval se na Samanthu. Natáhl jsem ruku, abych ho pohladil po tváři, ale pak ji zase nechal klesnout.
Ublížil jsem mu.
„Omlouvám se…" zašeptal jsem a vstal.
Přešel jsem k jezírku a zadíval se na hladinu.
Rána na boku se téměř zahojila. Bude ještě chvíli trvat, než budu moct použít plně své síly, protože na mě Samanthova síla nepůsobila jako na ostatní.
Ale…
Hlavně, že byl v pořádku.
Nevěděl jsem, co udělat nebo říct. Pochopil bych, kdyby mě už nechtěl vidět.
Vzpomněl jsem si na sponu, kterou jsem měl ve vnitřní kapse kabátu. Vytáhl jsem ji a vrátil se znovu k Samanthě.
„Tohle patří tobě," vložil jsem mu ji do ruky.
Tak moc bych ho chtěl obejmout a říct mu, co cítím.
Ale bál jsem se.
Směšné.
Já, poslední nekromant a bojím se vyjádřit své city.
Samantha
Když jsme se objevili u jezírka v horách, klesl jsem na kolena vedle Ragnara a Ramona.
Potřeboval jsem se uklidnit. Stále se mé tělo bolestivě vypořádávalo s tou náhlou změnou, moje mysl zase s návratem všech těch vzpomínek.
Zavíraly se mi oči, chtělo se mi usnout, možná na chvíli, možná navždy… Ale do reality mě probralo ostré zamňoukání a další bolest za krkem. A po chvilce mi přes hlavu skočila kočka a rovnou na Ramona…
Zadíval jsem se na něho a pak na Ragnara. Oba potřebovali ošetřit, ale Ramon jako první. A to, že je na tom hůře než Ragnar, pochopila i kočka…
Tmu, která tady v horách už převzala vládu na pár hodin, protrhlo světlo mých plamenů. Snažil jsem se je co nejdříve a nejrychleji ošetřit. Mé slzy dopadaly na jejich rány, mé plameny je zacelovaly, a uzdravovaly celé jejich tělo…
Ramon se po chvíli trhaně nadechl, a pak už začal pravidelně oddechovat…
Ragnar… Měl v sobě víc jedu než Ramon. Otrávený šíp jsem ve své dlani spálil na popel, aby už nikomu neublížil. Ragnarova rána se zacelila, ale stále mu v žilách koloval jed, který se velmi pomalu odbourával. Nedokázal jsem ho víc ošetřit. A netušil jsem proč. Možná proto, že je to nekromant a on se smrtí žije od svého narození?
Zní to zvláštně, ale je to tak…
Klečel jsem u něj, díval se na jeho krásnou tvář, tak dlouho, dokud mu na hruď nevyskočila ta kočka.
Stáhl jsem ruku zpátky a raději se posadil vedle.
Po chvíli jsem se chtěl zvednout a jít do jezera, abych nabral novou energii, abych uklidnil své rozpálené tělo, ale v tu chvíli se Ragnar probral.
Po očku jsem ho sledoval, a poslouchal, co říká…
Čekal jsem ten dotek, tak moc jsem po něm toužil, ale on s omluvou stáhl ruku zpátky.
„Musíme dolů,“ nakonec jsem sevřel v ruce sponu, kterou mi podal.
Kašlal jsem už na to, že jsem unavený, že mé vlasy stále září jako pochodeň, která však nepálí, i to, že mé oči měly na hladině jezera zlatý odlesk. Přenesu se přímo k Ramonovi a tam mě nikdo neuvidí.
Zastrčil jsem s díky sponu do kapsy, a pak opatrně podebral Ramona do náruče, jako by ani nic nevážil.
„Půjdeš se námi? Prosím?“ zadíval jsem se na Ragnara s nejistotou v očích.
Chtěl bych, aby s námi šel, řekl jsem mu, že půjdeme dolů do města. Ale rozhodnutí bylo na něm.
I ta kočka si usmyslela, že s námi nejspíš zůstane už napořád, protože mi znovu vyskočila na rameno, otočila hlavu k Ragnarovi a zamňoukala, jako by říkala, aby se už konečně pohnul.
Ragnar
Pocítil jsem zklamání?
Smutek?
Bolest?
V první chvíli jsem chtěl Samanthu odmítnout.
Vrátit se zpátky domů a pokusit se zapomenout.
Být zase sám, a na nic a nikoho se nevázat.
Ostatně, musím ještě Michaelovi dopřát klid. Měl bych odejít.
Cítil jsem na sobě pohled Samanthových zlatých očí, ale odmítal se na něj podívat. Měl jsem dojem, že by viděl až na dno mé duše a mohl by být ještě víc zklamaný.
I když to už asi víc nejde.
Zaútočil jsem na něj. Vyhodil ho z domu. Řekl jsem mu, že ho chci zabít.
Mohl by někdo takový chtít, ať s ním zůstanu?
Nejspíš si to chce se mnou vyřídit někde, kde si bude víc jistý sám sebou.
Ale možná si to všechno zasloužím?
Nakonec jsem přikývl a přešel k Samanthě, abych se ho zlehka dotkl a on nás mohl přenést.
Už jen ten dotek a jeho blízkost mě málem smetla k zemi. Ani na Michaela jsem takhle nikdy nereagoval. Je možné, že jsem na Samanthu čekal celý život?
Jenže stejně už je to jedno. Zachoval jsem se jako idiot. Zachoval jsem se přesně jako můj otec. Tak, jak jsem nikdy nechtěl. Nejspíš to mám prostě v krvi.
Odstoupil jsem od Samanthy, když jsme se ocitli v pokoji a sledoval, jak pokládá Ramona na postel.
„Jak mu je?" zeptal jsem se možná hloupě, ale chtěl jsem aspoň slyšet jeho hlas.
Aspoň na chvíli…
Samantha
Byl jsem rád, že Ragnar neodmítl a šel s námi. Mohl roztáhnout ty své krásné křídla a odletět.
A já nevím, jestli bych za ním šel. Už jednou mě vyhodil. Ale přes to všechno…
„Bude v pořádku,“ pohladil jsem Ramona po vlasech a pak jsem ho přikryl. „Zranili ho sice dost, ale dostane se z toho. Rána je zacelená, jen to bude ještě chvíli pobolívat a bude unavený. Musí se vyspat.“
Pak jsem vstal a otočil se k Ragnarovi.
Je toho tolik, co bych mu chtěl říct.
Ale nejdůležitější věc je…
„Děkuji,“ překonal jsem rychle tu vzdálenost mezi námi.
Pevně jsem ho objal a zabořil hlavu do jeho hrudi.
„Opravdu… děkuji. Už několikrát jsi mě zachránil. Ale kvůli tomu, že jsem chtěl zapomenout na to, co se stalo, jsem si nevzpomněl. Až do dneška… Vím, už kdo jsem. Vím, kdo jsi ty a k jakému rodu patříš. A vím, že jen díky tobě jsem naživu. Vážně děkuji…“
Otřel jsem si tvář o jeho halenu, nadechl se jeho vůně a teprve potom jsem k němu zvedl pohled.
„Byl jsi tam, když jsem měl poprvé umřít, byl jsi u mě, když mě chtěli zabít lovci, přišel jsi i teď… I teď jsem si přál umřít. Nechci, aby kvůli mně umírali další. Ať už lidé nebo jiní. Tohle…“ protáhl jsem v ruce pár pramenů svých vlasů, „jsou moje pravé vlasy. Moje pravá barva očí… Tohle je moje pravé já. Jsem čaroděj s Fénixovou krví, jsem Phó, jedině Ramon zná mé jméno, a pak ten, kdo mě zachránil při velkém a posledním boji s nekromanty. Byl jsi to ty… Nejspíš jsme si souzení, ale… Chceš mou krev, máš své důvody. A já nechci, aby kvůli mně už někdo další umřel. Hlavně ne ten, koho miluji. Pokud chceš, udělej to. Zabij mě, vezmi si mou krev, a já konečně odejdu s vědomím, že kvůli mně už nikdo další nebude umírat. Jsem na to připravený, přijmu to, Ragnare,“ odstoupil jsem od něj a zavřel oči.
„Jsem připravený…“
Ragnar
Zatajil se mi dech a srdce se rozeběhlo jako o závod, když ke mně Samantha přistoupil a objal mě.
Zavřel jsem oči a bojoval s touhou ho popadnou a už nikdy nepustit.
Děkuje mi? A za co?
Zradil jsem ho. Ublížil mu. Co na tom, že jsem ho pak zachránil. Možná by si poradil i sám.
A stejně jsem to byl nakonec já, kdo potřeboval jeho pomoc.
Nedokážu ochránit nikoho. Všechny, kterým jsem dal svůj slib, jsem zradil.
Nemůžu tu zůstat.
Nemůžu zůstat se Samanthou. Nechci mu ještě víc ublížit.
Navíc se musím napřed vypořádat se svou minulostí. Musím se vypořádat s tím, co uvnitř sebe cítím.
Dokud tohle nebude za mnou, nikdy nebudu moct dát Samanthě, co si zaslouží.
Ale jeho slova... Jeho poslední slova mě zasáhla víc, než si možná myslel.
„Proč?" zeptal jsem se tiše. „Proč tolik toužíš po smrti? Jsi připravený zemřít? A co ostatní? Jsou připravení na tvou smrt? Proč-"
Zarazil jsem se a zavrtěl hlavou.
„Nejsem ten, kdo by ti tu měl dělat kázání. Jsem moc rád, že jsi v pořádku, Saman-, vlastně Phó. Moc rád. Ale… Musím odejít. Musím… Jak můžeš, zatraceně, říct, že mě miluješ, když jsem ti tolik ublížil? Chtěl jsem tě zabít ze sobeckých důvodů, a kvůli mně, kvůli tomu, že jsem tě vyhodil, zranili tebe i Ramona. Mučili tě. Zažíval jsi bolest, i když jsem slíbil, že tě ochráním. Já…"
Nedokázal jsem to.
Nedokázal jsem už jen tak stát a dívat se na Samanthu.
Nedokázal jsem už být v jeho přítomnosti.
Tak moc mě to zraňovalo, tak moc mě to ničilo.
S poslední silou, co mi ještě zbývala jsem rozepjal křídla, naposledy se na Samanthu zadíval, a pak proletěl oknem a zmizel v temnotě noci.
Samantha
Stál jsem, díval se na něj a poslouchal.
Tak, jak jemu nejspíš nedávala smysl moje slova, tak já teď nechápal jeho.
Netušil, proč chci umřít, a já nechápal, proč chce odejít.
Nedorozumění…
„Je to jen nedorozumění!“ doběhl jsem k oknu a zakřičel do tmy. „Kašlu na to, co bylo! Vrať se, prosím!“
Ale Ragnara neviděl a ani neslyšel. Křečovitě jsem sevřel okenní parapet, a oči jsem upíral do tmy tak moc, až mě zabolely. Tak moc jsem si přál, aby se vrátil…
Říká, že mě neochránil, ale to není pravda. Minimálně třikrát zabránil tomu, aby mě zabil někdo jiný.
Tak proč? Proč odešel?
„Nech ho jít,“ ozval se za mnou tichý Ramonův hlas.
Rychle jsem si otřel slzy do rukávu, a pak se otočil a došel k němu.
„Nech ho jít, potřebuje čas si to v sobě všechno srovnat. Jeho rod zaútočil na tvůj. Věděl jsem, že k nim patří, jen, co ses tu s ním ukázal,“ chytl mě Ramon za ruku. „Ale… i když říká, jedno, nedokáže sám sebe přesvědčit, že to je pravda, že to opravdu chce udělat. A necítil jsem z něj vůči tobě nepřátelství až za hrob. Jste oběti boje mezi vašimi rody, Phó. A stejně jako ty, i on se s tím musí srovnat.“
Doklekl jsem na zem a opřel si o Ramona hlavu, sevřel jsem jeho ruku a zavřel oči.
„Miluji ho, Ramone,“ zašeptal jsem.
Svoji druhou ruku položil do mých vlasů, a pohladil mě.
„Jste oba blázni…“ povzdechl si. „Ale jsem rád, že jste v pořádku. Tím, že se tam ukázal, nejspíš zachránil nás oba. Jsem mu vděčný. Ale pokud ti ublíží, nebudu váhat.“
„Jak ses tam vlastně dostal? Hledal jsi mě?“ zvedl jsem hlavu, když připomněl ten čarodějnický kult, který byl před pár hodinami vymazán z historie navždy.
„Nehledal. Chytli mě, dostali mě do léčky a nestihl jsem se ubránit, bylo to moc rychlé a dobře připravené. Ale dost o tom. Děkuji za vyléčení, Phó,“ znovu mě Ramon pohladil, a pak zavřel oči. „Jsem unavený, chce se mi spát. Potřeboval bych-“
„Postarám se o krámek, vyspi se, kolik budeš potřebovat,“ přerušil jsem ho, když jsem viděl, že se mu už skoro plete jazyk.
Ještě chvilku jsem u něj klečel, a když jsem měl jistotu, že tvrdě spí, teprve potom jsem vyšel z pokoje, abych se umyl, převlékl a obstaral krámek.
Venku bylo stále živo, i když méně než ve dne, a já se na chvíli zastavil a jen se tak rozhlížel kolem sebe. Tohle… Tohle je moje dílo, tady patřím a tady se cítím doma a volný. Ale přesto všechno bych teď raději byl v San Jose. U něj…
Ragnar
Možná to nebyl moc dobrý nápad, letět tak daleko s jedem v sobě.
Domů jsem se dostal až druhý den odpoledne a mé přistání na zahradě nebylo vůbec elegantní. Spíš jsem dopadl do trávy, jako shnilá hruška a nejspíš i odpadl, protože když jsem znovu otevřel oči, byla už tma.
Na chvilku jsem byl zmatený, než se mi to v hlavě všechno urovnalo a já dokázal vstát a přejít do domu, abych něco udělal s tím zatraceným jedem v sobě.
Na chvíli to i rozptýlilo mé myšlenky, ale jen do okamžiku, než jsem vešel do pracovny a můj pohled padl na těžký závěs v rohu.
Michael vždycky říkal, že nebýt mého vzhledu, nikdy by nepoznal, že jsem nekromant. Často se mě ptal, proč jsem tak jiný, zvláště potom, co mě ještě víc změnil. Ptal se, proč se nebráním a proč se nechci stát následníkem svého otce.
Nikdy jsem mu nedokázal odpovědět a přijímal jeho pomoc, snad jako bych po ní toužil, abych si nikdy nevzpomněl, abych zapomněl na to, kým jsem.
Nejspíš jsem zbabělec a slaboch, jak vždycky můj otec říkával.
Nejspíš jsem jen nula a jen kvůli jménu mého rodu se mě všichni bojí.
Jsem ubožák a zbabělec.
Jo. Přesně tohle jsem.
Místo toho, abych to se Samanthou tehdy urovnal, abych si s ním promluvil, jsem ho vyhodil a pak se choval jako zmatený šílenec, kdy jsem sám sebe nedokázal přesvědčit, abych ho zabil. Užíral jsem se vlastní bezmocností a sváděl to na svou neschopnost.
Vrážel jsem hlavu do písku a hořekoval nad rozlitým mlékem, místo toho, abych se ho pokusil utřít a udělat všechno proto, aby se příště nevylilo.
Jenže já to udělal znovu. Znovu jsem Samanthu od sebe odehnal.
A znovu sedím sám a nadávám na nespravedlivý svět, místo toho, abych se sebral.
„Nechápu, jak jsi se do mě mohl zamilovat," zabručel jsem do tíživého ticha.
„Mňau?" ozvalo se najednou vedle mě, až jsem nadskočil a zařval, jak jsem se lekl.
Málem jsem vyskočil z kůže a mé srdce odcestovalo do ložnice.
Nechápavě jsem zíral na kočku, která přede mě vyskočila na stůl a zadívala se na mě takovým pohledem, že bych odpřisáhl, že si teď v duchu říká, jaký jsem idiot.
Samantha
Jít za Ragnarem by mi zabralo pár vteřin. Mohl bych se přenést, rovnou do jeho domu, a promluvit si s ním…
Ale, co když zrušil možnost mého přenášení do jeho domu? Dokázal bych se tam teď přenést, když mám své síly zpět? Co když se mnou ani nechce mluvit? Řekl si, že nejspíš bude lepší úplně zpřetrhat všechno, co nás kdy k sobě vázalo, a jít si každý svou cestou?
Co když mě už nechce vůbec vidět? Neřekl mi, že mě miluje, jen že mě nedokázal ochránit…
A co když má Ramon pravdu, a Ragnar potřebuje opravdu jen nějaký čas pro sebe, a já, tím že bych se tam ukázal, bych všechno mohl pokazit?
Co mám dělat? Čekat?
Nejspíš… Nic jiného teď asi není možné dělat. Jsem starý několik stovek let, měl bych mít trpělivost.
Ale… i když se mi vrátily vzpomínky na všechno, i když jsem věděl, že jsem v jednu chvíli s někým žil, že jsem měl partnera, přesto teď nedokážu na Ragnara přestat myslet. Přesto je tenhle cit pro mne nový, tak moc jsem nikdy zamilovaný nebyl. Ne tak moc, že je to až bolestivé…
Neustále se mi každou chvíli hlavou honily myšlenky. I ve chvíli, kdy jsem zavíral Ramonův krámek aspoň na pár hodin. I potom, co jsem se opláchl a šel si lehnout k němu, kdyby mě náhodou potřeboval. Měl jsem neustále zaměstnanou hlavu i ve spánku, kdy se mi zjevovaly další a další vzpomínky, kdy jsem myslel na Ragnara.
Dokonce i druhý den, když jsem vstal, a už s pomocí Ramona chystal snídani a otevření krámu, protože se už cítil podstatně lépe.
„Možná by nebylo špatné, kdyby sis to tu pořádně prošel, ať nemyslíš pořád na hlouposti,“ přisedl si ke mně Ramon, když se blížil podvečer druhého dne.
„Celý den jsi myšlenkami někde jinde. A… no… ostatní jsou na tebe zvědaví. Víš, že jen malinko z nich ví, že jsi pánem tohoto místa. Ta běž…“ vytáhl mě za ruku na nohy, a pak už mě pošoupnul, abych se konečně uráčil projít celé tohle místo, po několika desítkách let jako pravý tvůrce a majitel tohoto místa.
Ragnar
Zamračil jsem se a zadíval se na kočku, která se líně protáhla, a pak si začala umývat kožíšek.
„Ty asi nebudeš obyčejná kočka, co?" zabručel jsem a už se ani nenamáhal nadávat, nebo ji vyhazovat.
Znovu jsem se posadil za stůl a domíchal lektvar, který by mě měl zbavit toho humusu jednou pro vždy. Zabít humus humusem, napadlo mě, když jsem polykal tu nechutnou břečku a křivily se mi u toho i palce u nohou.
„Nedívej se na mě takhle. Chtěl bych vidět tebe," zachrčel jsem na kočku, která kdyby mohla, tak nejspíš protočí očima, podle toho, jak se na mě dívala.
Bezva. Mluvím s kočkou.
To už jsem klesl tak hluboko?
Jsem snad nějaká rádoby zaklínačka, která má kolem krku omotanou kočku pro lepší efekt?
Kočka mňoukla, jako by mi rozuměla, seskočila ze stolu a s hlavou hrdě vztyčenou odkráčela do ložnice. Asi bych ji měl dat najíst nebo tak něco?
Nikdy jsem neměl zvíře.
Jak bych taky mohl?
Zabručel jsem a vyšel z pracovny.
Měl bych začít něco dělat. Měl bych se nějak rozhodnout, co dál.
Možná bude lepší se odstěhovat? Někam do Evropy? Daleko odsud?
Samantha se umí přenášet jen tam, kde už byl.
Pokud se přenesu někam na konec světa, nikdy mě nenajde.
A vůbec…
Proč mě vlastně napadlo, že by mě mohl chtít najít?
Nejspíš už na mě zapomněl a proklíná mě teď, protože jsem mu ublížil.
Nejspíš mě nenávidí.
Zabrblal jsem se pod nosem a vyhodil kočku, která se mi uvelebila na posteli, jako by jí patřila.
Vlezu pod sprchu, voda mě uklidní, udělám si kávu a něco vymyslím.
Samantha
Všude panoval chaos. Křik mě doslova ohlušoval a nepomáhalo ani to, že jsem si zacpal uši.
Moje krev se vpíjela do zmrzlé hlíny, která pode mnou tála. Všude panoval zmatek, mráz střídaly horké plameny… Lidé umírali… Čarodějové umírali a já klečel, bezradně se rozhlížel kolem sebe, než jsem to vzdal a dolehl jsem do trávy napůl zmrzlé a napůl sežehlé plameny.
Snažil jsem se nadechnout, plíce mě pálily od mrazivého vzduchu, který se střídal s horkým, až se kolem tetelil a měl oranžový nádech…
A pak jsem to ucítil. Byl jsem však slabý a dokázal jsem jen otočit hlavu.
Můj pohled se setkal s tím jeho… Krásným stříbrným, stejně jako měsíc, který se snažil prozářit oblohu plnou kouře a mrazivého oparu. Byl kolem něj chlad, pod jeho nohama se objevovala jinovatka všude, kam došlápl. Když doklekl vedle mne, čekal jsem poslední úder…
Byl mladý, tak mladý … Ale jeho oči byly jiné než od těch, kteří pozabíjeli všechny mé a sami teď leželi bez známek života různě kolem nás…
Chtěl ke mně natáhnout ruku, snad mě chtěl zabít, nebo se jen dotknout, aby se přesvědčil, že ho plameny nespálí, když najednou zpozorněl, vyskočil na nohy, prudce se otočil a roztáhl ruce…
Slyšel jsem, jak křičí na někoho, aby mě nechal být. Slyšel jsem i ten druhý pohrdavý hlas.
Stejně prý chcípnu, a on… on je jen vadný výrobek, čaroděj k ničemu a není potřeba ho zabíjet, když sám nepřežije.
Pak všechno ztichlo…
Otevřel jsem oči a s prudkým oddechováním jsem se posadil. Hleděl jsem před sebe na své ruce…
Těmahle rukama jsem zabil několik členů Ragnarovy rodiny. Těmahle rukama jsem pak ošetřil jeho rány, abych ho tam potom nechal na pospas osudu a zmizel jsem.
Kdo by měl komu odpouštět?
To já bych měl Ragnara prosit o odpuštění…
„Jak dlouho… ještě…“ zašeptal jsem pro sebe a promnul si prsty.
„Jak dlouho budeš mít ještě ty své sny?“ ozval se vedle mne Ramon, kterého jsem tím probudil.
„Tak dlouho, dokud to mezi sebou nevyřešíte,“ vstal z postele a hned zmizel v koupelně.
Povzdechl jsem si a prohrábnul si rozcuchané vlasy. Tak trochu mi tak jejich dvoubarevnost chyběla. Zvykl jsem si na ně. Když jsem si tenkrát říkal, jak jsem s nimi nápadný, tak to proti tomu, co je teď, byl slabý odvar. Teď jsem zářil jako slunce…
Byl to už třetí den, co jsem naposledy viděl Ragnara a stále jsem na něho myslel.
Možná…
„Musím říct, že od chvíle, co ses tu ukázal, se spousta jiných uklidnila. Sice se to rozneslo rychlostí blesku, že jsi tady, ale myslím, že to ničemu neškodí. Aspoň nemá nikdo potřebu dělat problémy,“ vyšel Ramon z koupelny a začal se oblíkat, aby mohl jít nachystat snídani.
„Půjdu dneska do San Jose,“ konečně jsem z postele vstal i já. „Neboj se, nezdržím se. Jen si sbalím své věci, zastavím se u šéfa v práci a hned se vrátím. Určitě se o mě strachuje, když jsem tak najednou zmizel.“
Ramon se na mě škaredě podíval, co že to mám za blbý nápad. Ale já si to nedal vymluvit. Teď už jsem se nebál, a navíc, ti, co nás napadli, jsou do jednoho mrtví. Co jsem viděl v televizi, tak to uzavřeli jako výbuch plynu s tím, že ten dům kompletně shořel a nikdo nepřežil…
Ragnar
Ani po několika dalších hodinách jsem nic nevymyslel.
Prostě jsem jen bloumal domem, dokonce jsem se v jednu chvíli i odhodlal odejít do Samanthovy práce a říct jim, že je Samantha v pořádku, ale kvůli jistým okolnostem se už nejspíš nikdy neuvidí.
Všem to bylo líto, ale přáli mu hodně štěstí, a prý ho všichni zdraví, až ho uvidím.
Nějak jsem neměl snahu jim to vyvrátit.
Kočku, která se ode mě už nehnula, jsem pojmenoval jednoduše White, protože to k ní sedělo, a už neměl tendenci ji vyhazovat, protože to stejně nepomohlo.
Až o další dva dny později, co jsem nechal Samanthu na tržišti a zbaběle utekl, jsem se znovu dokopal jít do pracovny, abych vymyslel, co dál a případně připravil pracovnu zase na přenos.
A i když jsem to neplánoval, mé kroky snad automaticky zamířily k rakvi, před kterou jsem klesl na kolena s hlavou v dlaních.
Při pohledu na Michaela to byla jako rána pěstí.
„Co jsem to udělal?" zašeptal jsem a čelo opřel o tvrdé dřevo.
Nechal jsem Samanthu samotného. Odmítl jsem jeho city. Opustil jsem ho.
Opustil jsem někoho, koho…
„Mňau!" ozvalo se nade mnou a ve vlasech jsem ucítil lehký dotek.
Překvapeně jsem zvedl hlavu, ještě pořád zmaten tím, co jsem si konečně přiznal a zahleděl se na White.
Jeho oči byly najednou tak jiné. Jeho oči byly…
Pochopil jsem.
Zhluboka jsem se nadechl, sebral veškerou ztracenou jistotu, jako by tím, co jsem si konečně přiznal, ve mě všechno urovnalo, a popadl White do náruče.
„Díky, chlape. Máš to u mě," zašeptal jsem.
V okamžiku, když jsem vycházel z pracovny, se rakev i s tělem pomalu rozpadala na prach, a já cítil podivné osvobození, jako by se konečně rozlomily řetězy, kterými jsem sám sebe spoutal.
Cítil jsem úlevu a pochopil, že tohle jsem měl udělat už dávno.
A najednou jsem si nepřál být nikde jinde než u Samanthy.
I kdyby mě měl pro změnu vyhodit on.
White se mi vyškrábal na rameno, mňoukl mi spokojeně do ucha, a pak už mi nebránilo nic v tom, abych roztáhl křídla a spěchal za Samanthou, abych u něj byl co nejdříve a poprosil ho o odpuštění.
Samantha
Přenesl jsem se do svého domku. První věc, co jsem udělal, zavolal jsem na realitní společnost, že prodávám dům a nechávám všechno na nich. Nachystali mi papíry, a než jsem si sbalil své věci, klepala na dveře realitní makléřka. Protože jsem jim sdělil, že se stěhuji daleko za hranice, tak jsem dům prodal přímo té realitní kanceláři, podepsal jsem jim dokumenty a makléřka přímo přede mnou přeposlala peníze na můj účet.
Nedivil jsem se, že byla spokojená. Byť to byl malý domek, prodal jsem jim ho trochu pod cenou, aby to bylo rychlé, a navíc… já strašně nerad smlouval.
Takhle jsem to měl vyřízené, a ve chvíli, kdy jsem odcházel a předával ji klíče, už mi tenhle dům neříkal pane.
Ještě jednou jsem se otočil, v duchu se s ním rozloučil, a pak už jsem zamířil do bývalé práce.
Když jsem se tam ukázal, měl jsem pocit, jako bych byl snad prezident, jak mě všichni vítali. Šéf se málem rozbrečel, prý měl o mě velký strach, a tak nakonec byl rád, že jsem v pořádku. A že to rád viděl na vlastní oči, i když ten můj přítel, co tu se mnou chodil, říkal, že tomu tak je, jen jsem se musel odstěhovat.
Chvilku jsem si s nimi popovídal, ale pak, vědom si toho, že jsem Ramonovi slíbil brzký návrat, jsem popadl kabely s věcma a rozloučil se.
Zamířil jsem do parku, odkud jsem se chtěl přenést. Teda chtěl jsem…
Ale nohy mě samy zanesly k Ragnarovu domu. Nevím, jestli za to mohlo to, jak moc mi chyběl, nebo to, že o něm mluvil šéf, prostě jsem najednou stál u jeho domu, s taškami u nohou. Ruce jsem měl opřeny o tu neviditelnou bariéru, která mě jemně brněla v prstech, a díval se do prázdné zahrady.
Měl jsem nutkání tam jít, projít tu bariéru, najít Ragnara a říct mu, jak moc mi chybí. Ale byl by vůbec rád, že mě vidí? Tím jsem si nebyl jistý.
A tak, po značné chvíli jsem nakonec zase vzal tašky a s těžkým srdcem přešel do míst, kde mě nikdo neviděl, a přenesl jsem se zpátky k Ramonovi.
„Jsem doma!“ zavolal jsem do domu a hned si začal vybalovat věci.
Fotku Jia-Li jsem postavil na stůl, kde od této chvíle bude mít své místo, a těch pár věcí, co jsem si donesl jsem začal postupně uklízet.
Trvalo mi to asi hodinu, než jsem si vybalil a srovnal s tím, že už se do San Jose nejspíš nevrátím.
Rozhodně ne na trvalo…
A tak, když jsem pak seděl venku před krámkem a večeřel jsem s několika dalšími hosty, pocítil jsem na moment jakési zvláštní prázdno, byť se tu kolem pohybovalo dost jiných.
„Udělal jsi dobře,“ přisedl si ke mně Ramon a díval se, jak to do sebe házím. „Vždycky se tam můžeš přenést, ale tady… tady taky budeš mít vždycky své místo, Je to tvůj druhý dom-“
Najednou se zarazil, zvedl hlavu a pohlédl na severní stranu tržiště, kde bylo pár úzkých uliček.
Ten tísnivý tlak, který tam náhle zapanoval, se nesl až k nám. A vzápětí se ozval křik…
„Ramone! Ramone!“
Na nic jsme nečekali a hned vyběhli. Srdce mi sevřel nepříjemný pocit, že se snad Ragnar opravdu rozhodl mě zabít.
Uhýbali jsme těm, kteří z uličky rychle utíkali, touha něco zničit, byla cítit čím dál silněji…
„Zabiju tě, Samantho! Zabiju tě, Phó!“ ozvalo se silné zařvání.
Zastavil jsem se a zadíval se do temné části uličky. Rachot, když se bořily stánky, stoly, dokonce i část domu, zcela zaplňoval okolí. Byl to někdo velký a silný, někdo, kdo zná mé pravé já.
Někdo, kdo chtěl zničit to, co jsem tu vybudoval a fungovalo to už několik století.
Ten zmatek, který nastal, byl ještě větší, ten hluk a křik…
Zamrazilo mě to na místě. Nebyl jsem schopný na chvíli ani udělat krok. Jen jsem si zacpal uši, jako bych tomu všemu měl uniknout.
„Je tvoje vina, že všichni zemřeli! Zmizel jsi! Měl jsi tam být! Mohl jsi je zachránit! Zabiju tě!“ tentokrát to zařvání se ozvalo tak blízko, až mi tlaková vlna rozhodila vlasy a já šokovaně hleděl na Orka, který se vynořil ze tmy a hlava nehlava se hrnul na mě…
„Same! Vzpamatuj se! Same!“ Ramonův křik mě vrátil do reality, ale Ork už byl velmi blízko.
Stihl jsem jen napřáhnout ruce před sebe, ale mé obranné plameny mu jen sežehly chlupy…