Ragnar
Trvalo dlouho, než jsem se z té postele zvedl a vrátil se zpátky do kuchyně. Samantha už tam ale nebyl.
Vždyť přesně tohle jsem chtěl, ne? Musím se vzpamatovat! Musím se zatvrdit!
Bylo to jen chvilkové rozptýlení, o nic víc nešlo.
Vrátil jsem se zpátky do ložnice a přešel do pracovny, kde jsem strávil zbytek dne a vylezl až druhý den v poledne.
Celou tu dobu jsem se snažil na Samanthu zapomenout a přesvědčit sám sebe, že dělám dobře.
A podařilo se.
Nebo jsem v to aspoň doufal.
Ale proto, aby se to podařilo úplně, jsem potřeboval tuhle záležitost dokončit.
Dal jsem Samanthě den na to, aby si utřídil myšlenky. To mu musí stačit.
Vydal jsem se do jeho práce, odhodlaný na něj klidně zaútočit i tam, ale jaké bylo mé překvapení, když mi řekli, že si vzal tři dny volno, protože se něco stalo.
Zamračil jsem se. Co to tu na mě hraje?
Věděl jsem, kde dřív bydlel, ale ani tam to nevypadalo, že by trávil poslední dny. Dokonce ani na hřbitově nebyl. Na náhrobku té ženy ležel akorát můj náramek.
Naštvaně jsem ho sebral a s prskáním odešel.
Když už jsem vyčerpal všechny možnosti, napadlo mě jen jedno místo, kde by Samantha mohl být.
Jenže to bylo pro mě nepřístupné, když jsem se neuměl přenášet.
Podle jeho šéfa by ale měl zase začít chodit do práce, protože mu to slíbil.
A Samantha měl smysl pro čest.
Což se mi i potvrdilo, když jsem přesně za tři dny znovu došel k jeho práci a azylák pozoroval.
Ukázal se.
A já se musel vrátit domů, jak jsem jen těžko zvládal nutkání ho vtáhnout do náruče a omluvit se mu.
Co to se mnou zatraceně je?
Celá ulice znovu pocítila můj hněv, když jsem se snažil nějak uklidnit a vybít ze sebe to, co mě uvnitř tak žralo.
Musím to ukončit.
Musím.
Zítra půjdu a Samanthu prostě zabiju.
Vezmu si jeho krev, abych splnil svůj slib.
Michael je pro mě důležitější.
Samantha
Tři dny jsem nakonec zůstal u Ramona. Nepustil mě do práce, jen mě donutil tam zavolat, aby věděli, že nemůžu přijít, že přeci jen to, co se stalo, se na mě odrazilo, a já se teď prostě musím dát do pořádku.
„Víš,“ ozval jsem se druhý den po večeři, když jsme seděli venku, popíjeli Ramonovo dobré víno a pozorovali ruch kolem nás.
„Ragnar… On… říka, že už nejspíš ví, kdo jsem. Asi na to přišel v azyláku, když nás tam napadli lovci a já se bránil. Spíš podvědomě, ale… Ty plameny, které byly kolem mě… Neublížily mi, a cítil jsem se v nich dobře. Přinášely mi úlevu, pomáhaly mi… A Ragnar byl jediný, na koho jsem zareagoval a plameny… no… uhasil. Říkal něco o krvi Fén-“
Málem jsem se zalknul, když mi Ramon rychle zacpal pusu.
„Tady ne. Půjdeme dovnitř, do mé ložnice, je chráněná kouzly proti těm, kteří by chtěli nějak odposlouchávat,“ popadl mě za ruku, vytáhl na nohy, a už se mnou a s lahví vína v druhé ruce kráčel dovnitř.
Pustil mě až teprve v jeho ložnici, kterou za sebou pečlivě zavřel.
Same,“ nalil mi do sklenice víno a podal mi ho. „Řekni mi, na co všechno sis vzpomněl.“
Posadil jsem se do křesla, trochu se napil a po chvíli jsem se rozpovídal.
Nebylo toho moc, protože já si na moc věcí vlastně ani nevzpomněl. Prakticky skoro na nic.
Ale než jsem šel spát, dozvěděl jsem se já od Ramona víc, než ze posledních čtyřicet let…
A když jsem druhý den ráno vstával, věděl jsem, že opravdu musím mlčet. Jsem Fénix a současně potomek velmi silných čarodějů. A jako takový jsem snad jediný svého druhu… A Jia-Li na to přišla, a proto mě chránila svými kouzly. A ano… Jia-Li byla víla…
Ale byly to všechno informace od Ramona. A já si najednou strašně moc chtěl vzpomenout. A taky jsem si potřeboval vzpomenout, proč si vlastně nic nepamatuji, jaký to mělo důvod, a co všechno vlastně umím.
Ale jedna věc mě překvapila hodně. Opravdu moc hodně. Bylo to ve chvíli, kdy jsem se u Ramona dožadoval přijetí u toho, kdo vytvořil tohle tržiště…
Ragnar
Moc času jsem neměl. Samantha měl podle všeho každým dnem v útulku končit, i když ho šéf ještě přemluvil na nějakou práci navíc.
Ani nevím, proč jsem se na něho ptal.
Nevím, proč jsem den potom, co jsem Samanthu po několika dnech spatřil, šel za jeho šéfem a ptal se ho, jak se Samantha má.
Vypadlo to ze mě dřív, než jsem se stačil rozmyslet a zpátky už jsem to vrátit nemohl. Šéf se velice divil, že spolu už nejsme, ale vykládat mu proč, jsem odmítl. Řekl mi, že Samantha vypadá na první pohled v pořádku, ale že on už ho zná natolik dobře, aby věděl, že ho něco moc trápí.
Víc jsem slyšet nepotřeboval.
Raději jsem rychle vypadl a šéfovi ještě řekl, ať mě před Samanthou nezmiňuje a už vůbec ne to, že jsem se na něj ptal.
Doma jsem pak byl jak na trní. Každou volnou chvíli jsem trávil u Michaela a přesvědčoval sám sebe, že to musím udělat.
A vždycky jsem tu jistotu a sílu nabral.
Jenže pokaždé jsem ji ztratil, když jsem zahlédl Samanthu.
Nevím, co to se mnou udělal. Nevím. Měl bych se vzpamatovat.
Měl bych…
Už velice dlouho jsem nesáhl po láhvi, a už velice dlouho jsem jí nevypil tolik, že by to člověka zabilo na místě.
„Ještě, že se nemůžu opít,“ uvědomil jsem si, když jsem druhý den po sobě do sebe klopil další láhev, abych zapomněl.
Samantha
Ramon mě přesvědčoval, abych se už domů nevracel. Abych zůstal s ním v La Paz, což je vlastně takový můj druhý domov. To kvůli mně tady můžou svobodně chodit a dýchat. Kdyby nebylo mě, nejspíš by se skrývali někde v horách, nebo žili osamoceně různě po městě. Ale tady, proto, že jsem vytvořil tohle místo, se mohli stýkat, bavit se, někteří dokonce v tomhle místě i žili, jako například Ramon.
A já už se ani nedivil, že spoustu z nich znám jménem. Jen hrstka z nich ale ví, že jsem tohle místo založil.
Vzal jsem do ruky stříbrnou sponu, kterou jsem dostal od Ragnara.
Možná už tenkrát věděl, že jsem, co jsem? Nebo to byla náhoda?
Přesto, že jsem si nenechal jeho náramek, tuhle sponu ano. A teď jsem si smotal vlasy a tou sponou je zpevnil. Byla to vzpomínka, které jsem se nechtěl zbavit.
Stačily už jen ty noční můry, které jsem měl, a kupodivu ani v jedné nebyl Ragnar.
Ale za to lovců a dalších, kteří se mě kdy za můj dlouhatánský život, vlastně za několik životů, chtěli zbavit, v těch snech bylo požehnaně.
Jak říkal Ramon, mé vzpomínky ke mně přicházely postupně ve snech. A i když bolestivé, zatím nebyla žádná tak zásadní, aby mě donutila zapomenout na to, co jsem…
I když Ramon chtěl, abych se nevracel, nedal jsem se přemluvit. Ale dosáhl aspoň jedné věci.
I když jsem začal chodit do práce, vždy jsem se pak vrátil zpátky k němu do La Paz. Nebyl to pro mě problém. Otázka deseti minut a pár vteřin. Vteřiny na přenesení, minuty na cestu ze skrytého místa v parku, kam jsem se přenášel.
A udělal jsem dobře, že jsem do práce šel. Potřebovali tam teď každou volnou ruku, a já jsem aspoň nemyslel na své noční můry a hlavně… Neměl jsem ani čas myslet na Ragnara. To přišlo vždy až ve chvíli, kdy jsem u Ramona uléhal do postele sám a hlavu mi okamžitě zaplavila spousta myšlenek.
„Ještě tři dny a už tam nebudu muset,“ povzdechl jsem si, když jsem pomáhal Ramonovi uklidit kuchyň.
Byl den, kdy jsem měl mít noční směnu a zpátky jsem se měl vrátit až někdy hodně po půlnoci. Tak trochu jsem měl obavu, protože mi to připomnělo útok lovců. Ale musel jsem. Měl jsem tam ještě spoustu práce…
„Dej na sebe pozor, a kdyby něco, kašli na lidi, na to, že by tě mohl někdo vidět, a hned se přenes sem, ano?“
„Dám na sebe pozor,“ přikývl jsem, a pak už jsem popadl hadr, abych mohl utřít stoly po hostech, kteří už odešli.
Tak nějak jsem se práce chytnul i tady u Ramona. Prostě jsem potřeboval něco dělat. A nakonec jsem byl překvapený, když mi poklepal na rameno, že bych už měl jít do práce, abych nepřišel pozdě…
Ragnar
Další tři dny proběhly ve stejném duchu. Pil jsem, chodil za Michaelem, prosil ho o sílu, chodil tajně sledovat Samanthu s cílem ho tentokrát už opravdu zabít.
Ale vždy jsem se domů vrátil jako zpráskaný pes a zase skončil tam, kde předchozí dny.
Nechápal jsem to. Nechápal jsem, proč tohle. Proč váhám. Proč je pro mě tak těžké někoho zabít.
Nikdy jsem s tím problém neměl. Navíc…
Tohle bylo pro někoho, komu jsem to slíbil. Někoho, koho jsem miloval.
A Samantha?
Toho jsem přece znal jen pár dní.
Co je nějaký kluk oproti muži, který mi zachránil život a sdílel se mnou lože několik desítek let?
S tímhle uvědoměním a s pár flaškami v sobě, jsem se znovu vydal k Samathově práci. Jak jsem se dozvěděl, dneska poprvé po útoku měl mít zase večerní směnu.
Ideální i pro mě.
Vlastně ani nevím, proč jsem čekal, až v práci skončí, a neudělal to hned, dokud jsem byl rozhodnutý.
Ani nevím, proč jsem Samanthu tajně sledoval do parku, kde nebylo tolik očí a byl jsem tam s ním sám.
Už před několika dny jsem zjistil, že do něj chodí, aby se ukryl před zvědavýma očima a odsud se přenesl někam. No, nejspíš k Ramonovi.
Ale tentokrát… Tentokrát jsem mu to nedovolil.
„Ne, tak rychle," zachraptěl jsem a vyšel ze stínu ve chvíli, kdy se Samantha zastavil na svém místě.
Okolní keře pokryla jinovatka, jak jsem uvolnil svou sílu, aby mi Samantha neutekl.
„Říkal jsem ti, že až tě příště potkám, nenechám tě odejít."
Vyvolal jsem několik duchů, kteří Samanthu pevně sevřeli a já mezitím vyvolal svůj meč.
Nebude to bolet. Udělám to rychle. Udělám…
Paprsky měsíce se prodraly skrz stromoví a osvětlily prostor kolem nás.
Ne, že bych neviděl i bez něj, ale jen díky nim jsem si všiml spony, která poutala Samanthiny vlasy.
Spony, kterou jsem mu dal.
Ale…
Musím…
ho…
…zabít!
Potřebuju… musím… slib…
Zařval jsem a pod nohama mi zapraskal led, jak kolem nás všechno zmrzlo, když jsem už nedokázal ovládnout svou sílu. Napřáhl jsem meč a vzdálenost mezi mnou a Samanthou překonal v okamžiku.
Stačilo tak málo! Jen kousek!
Jen pohnout rukou a…
Meč s rachotem dopadl na zem, duchové zmizeli, stejně jako se začalo znovu oteplovat, když jsem Samanthu popadl do náruče a vrazil mu hluboký polibek.
Z té známé chuti se mi zatočila hlava, ale na poslední chvíli, než jsem tomu propadl úplně, jsem se dokázal ovládnout a Samanthu od sebe odstrčil.
„Proč… jsi mě… očaroval?" zachrčel jsem a rychle oddechoval, jako bych snad měl za sebou několik čísel v posteli.
Samantha
Ten den utekl celkem rychle. Většinou při večerní směně nemám tolik práce, ale tentokrát, díky opravám, které ještě bylo potřeba dodělat, jsem se zaměstnal natolik, že jsem přestal myslet na všechno kolem sebe.
S odchodem od Ragnara, jako bych všechno přijal. Co se má stát, stane se. Pokud mě má někdo zabít… Stane se.
Přestal jsem dokonce hlídat a kontrolovat i okolí, jestli mě někdo nesleduje.
Pokud zemřu, znovu se narodím, a v novém životě snad nebudu myslet na Ragnara.
Nechtěl jsem na něho myslet. Chtěl jsem zapomenout, protože to pro mě byla neopětovaná láska…
Ale on se připomněl sám…
Když jsem konečně skončil v práci, šel jsem znovu do parku, odkud jsem se chtěl přenést k Ramonovi.
Ale těsně předtím, než jsem to udělal, jsem zůstal stát jak přimražený, a to doslova a do písmene. Krev mi skoro ztuhla v žilách, a já se jen mohl bezmocně dívat na to, kdo se přede mnou zjevuje ze svých stínů…
Srdce mi divoce tlouklo, když se dostal s mečem až ke mně. Jen jsem zavřel oči a čekal tu bolest, kdy mi probodne srdce.
Ale místo toho…
Meč dopadl na zem, až to zarachotilo, a já se ocitl v Ragnarově objetí. Přes všechen ten chlad, který tu okolo byl, který šel i z něho, jsem pocítil tu vřelost, kterou uvnitř sebe měl.
Nestihl jsem se ani nadechnout nebo překvapeně vyheknout, když mě začal líbat.
Až teprve, když mě od sebe odstrčil, jsem se vzpamatoval.
Mohl jsem dýchat, mohl jsem mluvit, mohl jsem se i hýbat. Jako by tím jeho kouzlo polevilo…
„Nevím, jestli tomu můžeš říkat kouzlo… jestli jsem tě očaroval… nevím, proč se tohle děje… Ale stejně tak já se ptám. Očaroval jsi mě? Nemůžu na tebe přestat myslet. I když jsi řekl, že mám odejít, a já odešel, přesto tě mám stále tady a tady,“ namířil jsem ukazováček na svou hlavu a pak na hruď.
„Můžeš říkat kouzlo tomu, když někdo miluje? Pokud ano, tak v tom případě jsem pod vlivem tvého nejsilnějšího kouzla, Ragnare…“
Poslední slova jsem už skoro šeptal a po tváři mi stékaly slzy. Otřel jsem si je, ještě jednou se na Ragnara podíval, a pak už se s posledním dotekem na jeho hrudi okamžitě přenesl do La Paz, do svého pokoje u Ramona, kde jsem se zhroutil na postel a nepřestával brečet, jak moc mi tohle setkání podseklo nohy.
Ragnar, kterého miluji… Ragnar, který pro mne tolik znamená…
Ten Ragnar mě chtěl… zabít…
Ragnar
Myslím, že bych v tom parku stál nejspíš až do chvíle, kdy bych neztuhl na kámen, kdyby se o mé nohy najednou neotřela nějaká zatoulaná kočka a zvědavě se na mě nepodívala.
Byl jsem tak v šoku ze Samanthových slov, že ani nevím, jak a kdy jsem se dostal domů.
Vzpamatoval jsem se zase až ve chvíli, kdy jsem stál nad rakví a díval se na Michaelovu tvář.
„Lži!" zařval jsem a pracovna se doslova změnila v ledovou jeskyni. „Lži! Jsou to jen samé lži! Všechno jsou to jen lži! Jen lži!"
Byl jsem vzteky bez sebe a nedokázal se ovládnout.
Byla to lež! Všechno to na mě jen nahrál!
Zamiloval se do mě?!
Nesmysl!!!
Celé to jen sehrál a teď se mi za rohem směje! Udělal ze mě totálního idiota!
A já mu naletěl!
Zavrtěl tím svým sexy zadečkem, zamrkal na mě kukadlama, a já se choval jako hárající fena!
Myslím, že tohle město ještě nezažilo, aby tu v létě najednou začalo sněžit. Možná, že tu sníh nezažili nikdy. Ne, v takové míře.
Ale bylo mi to jedno. Nedokázal jsem se uklidnit. Nedokázal jsem se ovládnout.
Samantha…
Druhý den ještě roztávaly zbytky sněhu, ale vzhledem k tomu, že se teplota vrátila zase do normálu, šlo to velice rychle. Byly toho plné noviny a zprávy. Došlo i na spekulace a konspirační teorie o mimozemšťanech a připravované invazi.
Bylo mi to jedno.
Má nálada klesla pod bod mrazu. Jak jsem byl včera rozčilený, tak dnes jsem byl netečný ke všemu.
Už mě nic nezajímalo. Ať si všichni dělají, co chtějí. Je mi to jedno.
Samantha
Pořád jsem viděl ty jeho oči. Stále byly krásné, leskly se jako stříbro, ale nebyly chladné. Byly… smutné? Byly stejné jako jsem je měl teď já?
Cítil jsem z něho smutek? Beznaděj?
Co v něm je? Co ho trápí? Proč mě chtěl zabít, když to vlastně v hloubi duše ani nechce?
„Samantho,“ ozval se po nějaké době za mnou hlas, ale já na něho nereagoval.
Jen jsem svíral triko na hrudi a brečel jsem nad tou bolestí, kterou jsem cítil.
„Phó! Tak, co se děje?“ promluvil na mě Ramon a sedl si na postel.
Ani to, že mě oslovil mým původním jménem, který mi při mém zrození dali, mě nezvedlo z postele, jen jsem zavrtěl hlavou.
„Ublížil ti někdo?“ pohladil mě Ramon ve vlasech.
Znovu jsem jen zavrtěl hlavou.
„Je ti smutno, viď, Phó?“
Tentokrát jsem přikývl.
Nechtěl jsem mu říkat, co se stalo. Nechtěl jsem, aby se Ramon rozzlobil a šel zaútočit na Ragnara. Nechtěl jsem, aby jeden druhému ublížil. I když jsem byl starší než Ramon, přesto jsem k němu choval city jako k otci. Mí rodiče už dávno nežijí, můj rod vyhynul ve velké bitvě, já jsem poslední… A Ramon je teď moje jediná rodina, protože Jia-Li odešla na věčnost.
„Zůstaneš doma, nepustím tě už do práce,“ zamračil se Ramon.
„Půjdu. Už jen dva dny a pak… Prodám domek, vezmu si věci, a pak… už se mě nezbavíš…“ konečně jsem promluvil.
Ramon se jen pousmál nad mými posledními slovy.
„Kdybys nebyl o pár stovek let starší, nejspíš bych ti teď dal kázání, aby sis dával dobrý pozor na to, do koho se zamiluješ,“ nakonec si povzdechl, ještě jednou mě pohladil a pak vstal.
„Zítra s tebou půjdu. Sice se neumím přenášet, ale nenechám tě bez dozoru. Než skončíš v práci, já si aspoň zařídím nějaké věci. To víš, nemám možnost se do Států dostat tak často, tak toho využiju. A nechci slyšet žádné protesty!“ ještě přísně dodal, a pak už odešel, abych se mohl sám srovnat se svými myšlenkami.
A jak řekl, tak i udělal. Ráno, když jsem vyšel z pokoje, byl už po snídani, čekal, až se najím a přichystám do práce, a pak se mě už držel jako klíště, aby mě prý nenapadlo odejít sám.
Když jsme pak v San Jose vyšli z parku, doprovodil mě až ke dveřím, a teprve potom odkráčel po svých věcech s příkazem, že nesmím v žádném případě nikam jít, aniž bych mu dal vědět. Číslo na něj mám. Telefon taky, tak ho mám prý i občas použít.
Ragnar
Seděl jsem na terase a hleděl na nebe.
Kolik času už uplynulo? Pár minut? Několik hodin?
Nevím. Nevnímal jsem čas.
Potom, co jsem zdemoloval svou pracovnu, vyřval na Michaela všechno to, co jsem cítil uvnitř, když se můj vztek změnil v letargii, a pak frustraci a bezmoc, nakonec jsem skončil na terase s hlavou plnou myšlenek.
Ale ani jednu jsem nedokázal pořádně uchopit a rozvést. Vlastně jsem ani nevěděl, nad čím přemýšlím.
Vracel jsem se zpátky do minulosti?
Přemýšlel jsem nad budoucností?
Nad tím, kde jsem udělal chybu?
Svět už nebyl jako dřív.
Lidé nebyli jako dřív.
I jiní se měnili, ovlivněni životem kolem sebe.
Týkalo se to i mě? Změnil jsem se?
Možná…
Samantha
Den utekl rychle, jako snad ještě nikdy. Šéf s vědomím, že zítra je můj poslední den, mi práce už moc nepřidělil. Ale já se rozhodl udělat něco navíc, i když jsem nemusel. Chtěl jsem… Už jen proto, že to, co se tu stalo, bylo kvůli mně, a já po sobě nechtěl zanechat nepořádek.
A tak jsem zašel i do suterénu, kde jsem odklidil trosky, co tam zůstaly po útoku na mě. Pořádně jsem to tam prohlédl, zkontroloval, ale vypadalo to, že všechno je v pořádku a funguje tak jak má. Dokonce i světlo v kotelně, které předtím nesvítilo. Dokonce i fleky od krve zmizely, ale já to přičítal tomu, že to tu dali do pořádku ve dnech, kdy jsem zůstal doma.
Večer jsem se potom rozloučil, vyšel ven, a už jsem chtěl vytáhnout telefon, když mi dopadla na rameno těžká Ramonova ruka.
„Stihl jsem to tak akorát,“ zašklebil se na mě.
Bylo vidět, že je spokojený, a na zádech si nesl velký pytel, plný k prasknutí. Raději jsem se ani neptal, co tam má zvlášť když v něm něco zasyčelo a pohnul se celý pytel.
Po dalších deseti minutách procházky do parku, kdy Ramon obezřetně kontroloval okolí, jsme byli na místě, odkud jsme se přenesli do La Paz, přímo do jeho domu. A jen co jsme se tam ocitli, už musel vybíhat ven a srovnávat tam pár hostů, kteří se rozhodli, že si změří své síly.
Tentokrát jsem to nenechal už jen na něm. Sám jsem vyšel ven přede dveře a propustil část své síly, kterou jsem po těch dnech už přijal zpátky jako součást svého já…
A v tu ránu byl klid…
A klid byl až do rozbřesku, kdy jsem otevřel oči a první myšlenka, která mě napadla, byla, že dnes budu v San Jose naposledy.
Byl jsem už domluvený s Ramonem, že po práci, kde jsem měl skončit kolem jedné hodiny, půjdeme ke mně domů, sbalím si své věci, a on, jak mezitím, co budu v práci, zařídí prodej domku.
Bylo chvilku před sedmou hodinou, když jsem se šéfovi hlásil na poslední směnu.
Bylo na něm vidět, že by si mě tu rád nechal, zkoušel mě ještě přemluvit, ale já si stál za svým.
Řekl jsem mu, že v tomhle městě nemůžu zůstat kvůli osobním důvodům. Chtěl mi na to něco říct, ale já ho zarazil. Nechtěl jsem poslouchat nic, co se mých problémů týkalo. To si musím vyřešit sám…
„Zajdi do kotelny, prosím tě,“ požádal mě šéf, když se blížilo poledne a já montoval poslední stůl v opravené jídelně. „Bude se za chvíli vydávat oběd, děvčata potřebují umýt nádobí a neteče teplá voda. Tak se prosím tě, mrkni, jestli nám to dole někde neprasklo, ano?“
Rychle jsem domontoval stůl, postavil ho, a pak už jsem popadl nářadí a spěchal do kotelny, abych se podíval, kde je problém. Už hlavně kvůli kuchařkám, pro které to znamenalo zdržení.
Prošel jsem suterénem až ke dveřím kotelny. Měl jsem znovu trochu stažený žaludek, hlavně když jsem otvíral dveře dolů a vzpomněl si na ten den. Byl jsem tu sice včera, ale přesto…
Na moment jsem se zastavil na prahu, jako bych se bál sejít dolů. Byl to zvláštní pocit, jako by mě před něčím varoval… Ale já s myšlenkou, že je to jen dozvuk toho, co se tu stalo, toho varování nedbal.
Zavadil jsem hlavou o futra, když jsem se nakláněl, jestli neuvidím dolů pod schody.
A ve stejné chvíli, kdy jsem stoupl na první schod, se mi uvolnily vlasy a spona dopadla na zem. Hned jsem se otočil, abych ji mohl zvednout ze země…
Ragnar
Den se změnil v noc a ta zase v den, a pak v noc.
A já pořád seděl na stejném místě a čuměl do blba.
Nejspíš bych tam takhle zůstal, kdyby mě nevyrušil zvuk, který sem tak úplně nezapadal.
Instinktivně jsem se napjal a napřímil.
Kolem mne byla silná bariéra, útok nehrozil, ale jak už jsem poznal, lovci byli velice vynalézaví.
Jaké však bylo mé překvapení, když z keře vyskočila ta samá kočka, kterou jsem viděl už v parku.
Zamračil jsem se a nepatrně uvolnil svou sílu.
Byla to sice jen kočka. Možná na první pohled, ale…
Vybrala si zrovna mě? A prošla skrz bariéru?
Nemělo by se přes ni dostat nic živého, aniž bych o tom nevěděl. Včetně zvířat.
Snad až ve chvíli, kdy se kočka zastavila asi dva metry ode mne a sedla si do trávy, jsem si všiml, že něco drží v tlamičce.
Popošel jsem blíž, ale stále připravený zaútočit, pokud by bylo potřeba.
Kočka upustila tu věc do trávy a mňoukla.
Zůstala nehnutě sedět, jen na mě zírala, když jsem se přiblížil a s tlukoucím srdcem tu věc zvedl s trávy.
Byla to Samanthova spona, kterou jsem mu dal.
Pocítil jsem neklid a páteř mi sevřela ledová ruka.
Ne.
Není to moje starost.
Je to zase jen nějaká jeho hra. Jen pro jeho pobavení, aby si pak ze mě mohl utahovat.
Zahodil jsem sponu do trávy a otočil se, abych mohl vejít do domu.
Zamířil jsem do ložnice a chtěl vejít do pracovny, když na postel vyskočila zase ta kočka, sponu položila na polštář a mňoukla.
„Dej mi, sakra, pokoj!" ohnal jsem se po ní, ale ona jen vřískla, uskočila stranou a do tlamičky rychle sebrala sponu, aby mě oběhla a zastoupila mi cestu.
„Nezajímá mě! Rozumíš?! Nezajímá! Chci ho zabít! Dívá se na mě teď skrz tebe?! Baví se u toho?!" zuřil jsem dál, ale kočka uhýbala před mými útoky a očividně s ní nic neudělalo ani to, když ji cestu zastoupilo pár duchů.
Ještě chvíli si se mnou kočka hrála, než vyskočila na parapet, podívala se na mě vyčítavě a pohrdavě, jak to jen kočka dokáže, a zmizela.
Klečel jsem na jednom koleni, prudce oddechoval a znovu zuřil.
Samantha
Co se stalo jsem nechápal. Místo, abych ze země sebral sponu, mé prsty bolestivě narazily na hrubou kamennou zeď. Odřel jsem si klouby, ale to bylo to nejmenší, co mě teď zajímalo.
Narovnal jsem se a šokovaně se rozhlédl kolem sebe.
Na moment jsem měl pocit, že jsem se dostal zpátky do středověku, jen nebýt těch blikajících žárovek u stropu.
Znovu jsem se otočil zpátky ke dveřím, abych vyšel ven, ale ty tam nebyly. Jen moje ruce nechápavě ohmatávaly tu zeď, která se tu najednou objevila. A dveře… nikde.
Ten podivný pocit, který jsem při vstupu do suterénu měl, přeci jen bylo varování… Měl jsem ho poslechnout a hned se vrátit nahoru.
Se staženým žaludkem a malou dušičkou jsem se rozhlédl kolem sebe.
Byl jsem v nějakém sklepení, které opravdu připomínalo středověký hrad. Malé cely, od sebe odděleny zdí, mříže místo dveří, kulatý prostor, uprostřed kterého byl na zemi namalován velký magický kruh. V cele jsem měl jen starou deku hozenou na zemi, a kýbl, do kterého, podle zápachu, si uvěznění vykonávali svou potřebu.
Došel jsem k mřížím, zabírající celou stěnu, chytl se těch železných tlustých tyček a opřel o ně čelo. Zahleděl jsem se do prostotu ve snaze zahlédnout cokoliv, co by mi napovědělo, kde jsem.
Chtěl jsem se přenést, ale když nevím místo, kde se nacházím, nedokážu to…
Přesto jsem po chvíli odstoupil na dva kroky od mříží, zavřel oči a soustředil se.
Rozbít tuhle mříž by pro mě mělo být snadné…
Ale ve chvíli, kdy jsem chtěl provést kouzlo, mé tělo zachvátila silná křeč, a hlava mě rozbolela tak moc, až jsem měl pocit, že se mi rozletí na kusy.
„Ani se nesnaž,“ ozval se hlas. „Odsud se nedostaneš. Už tam u těch chudáků jsem ti říkal, že se ti pomstím, Samantho.“
Ještě chvíli jsem se svíjel na zemi, mé výkřiky bolesti slábly, než zcela ustaly, a já se mohl konečně nadechnout a podívat se na toho, kdo tu právě přišel.
„Říkal jsem ti, že je silný. Jsem rád, že jsi poslechl a posílili jste magické kruhy a kouzla,“ otočil se ten lovec na dalšího mladého muže, který vypadal, jako by právě vyšel střední školu.
„Vážně je to Fénix?“ popošel ten mladý blíž a nedůvěřivě se na mě zadíval.
„Je, věř mi. Je poslední svého druhu.“
„A proč poslední, když se umí znovuzrodit?“ stále byla slyšet pochybnost.
„Protože jeho rod vyhynul. Přesněji… Kdysi se spojilo několik silných, opravdu silných nekromantů… A oni jediní dokážou Fénixe zabít. A… zabili je. Do jednoho. Ale nejspíš jim tenhle unikl a oni o tom nevěděli.“
Ragnar
Byl jsem ještě kluk. Tedy v našem měřítku…
Sotva jsem dokázal udržet hrnek ve vzduchu a jediné, co jsem vyvolal, byla akorát mrtvá myš.
Ale měl jsem potenciál. Byl jsem potomkem nejmocnějšího rodu nekromantů, který kdy chodil po zemi. Můj otec žil už osm set padesát let, a to byl úctyhodný věk i na čaroděje.
A navíc zatím neměl snahu umírat.
Má matka, jeho sestra, si i ve vysokém věku uchovávala vzhled dvacetileté mladice a nebylo divu, že poblouznila mnoho mužských srdcí.
Měl jsem staršího bratra, Barbu, do kterého otec vkládal své naděje, učil ho, předával mu svou moc.
Měl být jeho následníkem. Měl být tím, kdo předá naši sílu dál.
Jak se totiž ukázalo, já se narodil vadný. Aspoň podle slepé vědmy, kterou si otec vydržoval.
Předpověděla, že já nikdy mít potomky nebudu, a dokonce ani otec mě nedonutí.
Takže, já byl najednou ta černá ovce rodiny, kterou všichni přehlíželi.
Ale…
Nevadilo mi to. Měl jsem samotu rád. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, nikdo mě k ničemu nenutil.
Dalo by se říct, že jsem byl šťastný. Jenže všechno jednou končí.
Pamatuju si ten den dodnes.
Nebe, jako by hořelo. Vzduch pálil a tetelil se.
Otec a ostatní je považovali za zrůdy. Za něco, co musí být vyhlazeno.
Později jsem pochopil, že se jen bál jejich síly. Že se jen bál toho, že bude muset před někým sklonit hlavu.
Plakal jsem. Tehdy poprvé jsem plakal.
Klečel jsem u jedné z těch nádherných bytostí a bylo mi jedno, že mě jeho plameny zraňují.
Umíral, ale já mu chtěl pomoct.
Nevěděl jsem jak.
Prosil jsem o odpuštění a omlouval se.
Pak mě obestřela tma.
Když jsem se probudil, všude bylo děsivé ticho. Všechno bylo spálené nebo zmrzlé. Nikde ani živá duše. I ta krásná bytost zmizela…
Prudce jsem otevřel oči a zahleděl se do stropu. Těžko se mi dýchalo a něco mě tlačilo na hrudi.
Byl jsem zmatený.
Už dlouho jsem neměl žádný sen a teď tohle…
Zvedl jsem hlavu a místo stropu jsem pro změnu hleděl do žlutozelených očí kočky, která mi na hruď položila sponu.
Chtěl jsem se po ní zase ohnat a vyhodit ji, ale…
Místo toho jsem sponu sevřel, chytnul kočku a posadil se na posteli.
„Je…" zachraptěl jsem a na okamžik zavřel oči.
Vybavila se mi scéna po bitvě. Všude byla těla. Ať už nekromantů nebo fénixů.
Nechci, aby tak Samantha dopadl. Nechci vidět jeho mrtvé oči.
„Žije?" zeptal jsem se konečně a podíval se na kočku, jako by mi snad mohla rozumnět.
Ta mňoukla, seskočila z postele, kam jsem ji postavil a přeběhla ke dveřím.
Pevněji jsem sevřel sponu a zhluboka se nadechl.
Omlouvám se, Michaeli…
Samantha
Nebyl jsem jediný? Náš rod zemřel násilně a jen kvůli nekromantům? Proč by nás chtěl někdo zabíjet? A proč já… Proč já jsem na živu? Proč si nevzpomínám? Nebo jsem tenkrát ještě nežil?
„Poslední zmínky o rodě čarodějů s Fénixovou krví jsou staré skoro čtyřista let. Mělo se zato, že všichni do jednoho zemřeli v největším boji čarodějů, co kdy mohla být. Nepřežil nikdo. Všichni, na obou stranách, zemřeli. Nebo, tak si to ti, kteří toho byli svědkem, aspoň mysleli. Fénixové se nemohli znovu zrodit, protože jejich zranění způsobená kouzly nekromantů jim to nedovolovala. Ale do poslední chvíle se bránili a zemřeli s tím, že ti, kteří na ně zaútočili, půjdou s nimi. Nic tam nezůstalo. Spálená země ať už ohněm nebo mrazem, mrtvá těla, která se rozpadla v prach, jakmile se jich někdo dotkl… Nebylo prý možné nikoho z nich vzít ani pro zvrácené výzkumy… Lidé z toho tenkrát byli celý vyjevení, a nakonec to uzavřeli jako velké neštěstí, při kterém vyhasla spousta životů. Tupci… Kdyby tak věděli, koho mají před sebou.“
Se zavřenýma očima jsem naslouchal vyprávění toho lovce zaříkávače.
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Ale pokud mě zabije jen nekromant, mám šanci se odsud dostat. Jediný nekromant, na kterého jsem tady v San Jose narazil, byl Ragnar, a ten tu nebyl. Cítil bych to…
„Musíme najít Rag Ela,“ zabručel ten mladý, a zamračeně se na mě podíval. „Porušil naše zákony, hrozí mu velký trest za to, že utekl, tak mu tím pohrozíme, a on se ho bude muset zbavit.“
„Nechceme ho zabít. Aspoň ne teď. Nezemře jen tak snadno, a navíc… Chci ho vidět, chci jeho slzy, které by měly léčit, chci jeho plameny, které uzdravují, chci jeho krev, která by měla navrátit mrtvé k životu. Chápeš, co tu vlastně máme?“ zvýšil o něco hlas lovec.
„Je mi to jedno! Je nebezpečný, a proto ho zabijeme! A vůbec nevypadá na Fénixe. Je obyčejný! Je to zrůda už v téhle podobě!“
„Právě! Nebude nic fungovat, pokud se nezmění! Ani nekromant ho nezabije, pokud nebude ve své pravé podobě! Jak ho k tomu chceš donutit!“
„Jednoduše,“ ušklíbl se mladej a pokynul rukou.
Mříž se s rachotem otevřela a já zpozorněl. Měl jsem šanci. Jen se dostat z téhle cely ven.
Jakmile se uvolnil prostor, vystartoval jsem… Rozrazil jsem ty dva, a chtěl utéct k jediným dveřím, co tu byly. Ale udělal jsem jen pár kroků a vzápětí se s bolestivým výkřikem zhroutil k zemi…
Nevím, co se mnou potom udělali. Ale když jsem otevřel oči, ležel jsem uprostřed toho velkého magického kruhu, a měl jsem pocit, jako by mi postupně odtrhávali jednotlivé části těla.
Myslel jsem, že umřu, každou chvíli jsem omdlíval. Dokonce i ve chvíli, kdy mi nařízli zápěstí, aby si vzali mou krev, jsem jen zakřičel a znovu odpadl.
Ale nepřeměním se. Ne tady, ne pro ně… Nedovolím jim, aby mě využili pro své zvrácené choutky…
Ragnar
Netrvalo dlouho, a i přesto, že byl den, letěl jsem k Samanthově práci s kočkou v podpaží. Té se to sice moc nelíbilo, ale raději tohle, než abych ji teď pustil na zem.
Během letu se mi vrátily další vzpomínky.
To já sám je v sobě pohřbil. To já se tehdy postavil mezi mého bratra a zraněného fénixe.
I přesto, že jsem mohl zemřít jeho rukou, připadalo mi zbabělé zabít někoho bezmocného.
Opravdu jsem byl jiný než ostatní.
Možná proto mě bratr tehdy nezabil? Nebo při mně stálo jen štěstí?
Přísahal jsem, že nebudu stejný jako můj otec. Že nebudu prahnout po moci a slávě.
Zachmuřil jsem se a dosedl na zem, v parku, kde nebylo vidět.
Udělal jsem přesně to samé, co můj otec.
Pokud se Samanthě něco stalo, pak je to moje vina. Odehnal jsem ho od sebe.
Chtěl jsem něco, co jsem mít nemohl a nehleděl kolem sebe. Sice jsem dal slib, ale…
Minulost by se měla nechat spát.
Poděkoval by mi Michael, kdyby zjistil, co jsem udělal?
Nejspíš ne…
Postavil jsem kočku na zem a spěchal za ní. Neomylně mě vedla do budovy, a já nehleděl na ty, kteří se mě pokoušeli zastavit.
Bylo to jako rána pěstí. Pocítil jsem zbytky známé magie a znovu zaklel.
Byl jsem tak neopatrný!
„Vy? Kde je Samantha?" ozvalo se mi za zády, a když jsem se prudce otočil, hleděl jsem do očí šéfa ubytovny a za ním stáli dva policisté.
„To bych se měl zeptat já vás," zavrčel jsem na toho muže a popošel blíž, až všichni tři couvli.
„Já… včera v poledne jsem poslal Samanthu, ať se podívá, že neteče teplá voda," spustil nakonec Samanthův šéf. „Ale už se nevrátil a od té chvíle ho nikdo neviděl."
Skoro jeden celý den byl Samantha někde…
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl.
„Zjistím, kde je, ale potřebuju klid," otočil jsem se k nim zády a přidřepl k místu, kde jsem cítil nejsilnější stopy magie.
„Pane, tohle je místo činu! Prosím, odejděte, jinak-"
„Zmlkněte a vypadněte!" zasyčel jsem a otočil se na ty dva policisty.
Viděl jsem, jak se jim zastřel zrak, a pak trhanými pohyby odkráčeli pryč.
„A vy běžte taky. A policii už nevolejte. Tohle je mimo váš dosah. Samanthu najdu, ale je možné, že už ho stejně nikdy neuvidíte," otočil jsem se na šéfa, který na mě civěl jako z jara, ale já si ho už dál nevšímal a otočil se znovu zpátky, abych mohl místo prozkoumat a zjistit, kde by mohl Samantha být.