Ragnar
Jenže stejně jako předtím, ani teď mi to moc nepomohlo.
Byl jsem jako na trní a chvíli uvažoval nad tím, že způsobím trochu rozruchu, kdy se začalo vracet mé staré já, rozrušené tím, co se teď kolem mě dělo.
S city jsem se prostě nikdy neuměl vypořádat. Stejně, jako jsem je nikdy neuměl dávat najevo.
Proč taky?
Od nekromancera se neočekávalo, že bude objímat stromečky, modlit se ke slunci, rozdávat úsměvy na všechny strany, pomáhat starým babičkám přes přechod a vychovávat zatoulaná koťata.
Michael mě sice trochu změnil, ale mou podstatu úplně změnit nemohl.
Pořád jsem byl temnota.
Bylo to ve mě a toho se jen tak nezbavím.
Ne, že by mi to někdy vadilo.
Ale teď, kdy se objevil Samantha a já netušil, jak dál, bych si přál, aby se ve mě aspoň trochu něco pohnulo, co by mi naznačilo, jak mám pokračovat dál.
Když jsem znovu vyšel s pracovny, s nevrlým zavrčením jsem zjistil, že znovu uběhla pouhá hodina.
A že jestli budu takhle pokračovat, tak asi zešílím dřív, než Samantha skončí v práci.
Což bylo ještě nějakých pět hodin, než si ho budu moct vyzvednout.
Pokud mě teda zavolá.
Přešel jsem do kuchyně, abych si aspoň udělal kafe a nějak zabavil ruce.
Ven už se mi teď nechtělo, tak mě napadlo, že si zalezu do knihovny a přečtu si nějakou knihu, co četl Samantha, nebo si vyberu něco obyčejného, nad čím nebudu muset přemýšlet.
Samantha
Rychle jsem podřepl k Johnovi natočil jsem ho chodbou ke dveřím.
„Rychle uteč, já si s nimi poradím. A nahoře řekni, co se tu stalo, ano?“ rychle jsem mu zašeptal.
Vrazil jsem mu baterku do ruky a nenápadně se rychle přes náramek napojil na Ragnara. Pak jsem Johna postrčil, aby se rozběhl ke dveřím.
„Uteč, Johne, běž a nezastavuj se! Budu v pohodě!“
Tady na chodbě už bylo světlo, dveře byly od nás asi dvacet metrů.
„Správné rozhodnutí,“ ozval se další hlas.
„Nezastavuj se, Johne a utíkej nahoru!“ křikl jsem znovu, když John asi v půlce zpomalil a otočil se. „Budu v pořádku! Neboj se! Přijdu za tebou!“
Neotáčel jsem se po dalším hlase. Ani po tom prvním muži. Díval jsem se na Johna po celou dobu, než doběhl ke dveřím, kde se zastavil a znovu se na mě otočil.
„Samantho! Uteč taky!“ křikl na mě plačtivě, když se podíval někam za mě.
„Běž, Johne! Neboj se! Přijdu za tebou!“
Potřeboval jsem, aby odešel. Aby utekl a nebyl svědkem toho, co se tu nejspíš bude odehrávat. Zvlášť, když jsem za sebou zaslechl další hlas. Patřil tomu muži, který k nám nedávno začal chodit, a já nevěděl, co si mám o něm myslet.
Otočil jsem se až ve chvíli, kdy se za Johnem zavřely dveře. Cítil jsem ten divný tlak od země.
Ten, který jsem už jednou cítil. Stejný muž, jako v Bodie mě právě uvěznil na místě.
Ale zřejmě nestačil nic víc než jen vytvořit magický obrazec, kterým mě znehybní na místě.
„Tohle vám neprojde. Za chvíli tu budou-“
„Nikdo nepřijde, nebudou mít čas,“ ušklíbl se ten mladší, který ovládal trochu magie a ukázal prstem ke stropu.
„Tři… dva… jedna…“
Lekl jsem se, když se nad námi ozvala rána, která otřásla celým domem.
„Co jste udělali?!“ zařval jsem na ně. „Co jste udělali?!“
„Zaplatíš za Trevora, i za ostatní. Pět lidí za každého,“ ušklíbl se.
Na hlavu mi padaly kousky omítky a prachu, z vrchu byl slyšet křik.
„To nesmíte! To! To! Zaplatíte za to!“ zakřičel jsem na ně.
Zvedl jsem ruce proti nim. Nezajímalo mě, že na mě míří zbraněmi, nezajímalo mě, že jeden z nich měl už znovu otevřenou knihu a začal předříkávat nějaké své hloupé formule.
Ten, co byl nejblíže, odletěl kus dozadu právě ve chvíli, kdy vystřelil. Kulka se zaryla do stropu nad mou hlavou, zatímco on narazil na stěnu o tři metry dál, kde se sesunul k zemi.
Bylo to o tom, kdo bude rychlejší. Jestli já, nebo ten, který na mě útočil svými slovy. Cítil jsem, jak mé tělo těžkne, jak se mi začíná ztrácet hlas… Ale nevzdával jsem se…
Ragnar
V knihovně jsem nakonec skončil, a dokonce jsem si vybral i knihu. Popíjel jsem kafe a vlastně jen otáčel stránky, protože z obsahu jsem si nic nepamatoval. Hodiny snad jako naschvál stály, jako by se i čas proti mně spikl. Připadalo mi, že pokaždé, když jsem se na ně podíval, stály prostě na stejném místě.
A možná proto mě tak překvapilo, když se mi najednou v hlavě ozval Samanthův hlas.
Rozrušený hlas.
A já i přes tohle spojení na vteřinu pocítil, že se děje něco špatného.
Hrnek, který jsem zrovna držel v ruce, abych dopil kafe, skončil na zemi, stejně jako kniha.
Ale s úklidem jsem si hlavu nezatěžoval.
Jsem vážně idiot. Proč jsem Samanthu předtím nezkontroloval?
Vždyť i já cítil ty negativní vlny, když jsem ho byl předešlý den vyzvedávat a on sám se mi přiznal, že něco cítil.
Nadával jsem si celou cestu, stejně jako jsem proklínal to, že se nedokážu přenášet.
Tentokrát mi bylo jedno, kdo mě uvidí.
Prostě jsem to vzal nejrychlejší a nejkratší cestou a sotva jsem se dostal na dohled útulku, ucítil jsem to. Jen jsem doufal, že Samantha ještě chvilku vydrží.
Přistál jsem na dvorku a hned se hnal dovnitř.
Zaslechl jsem křik a vydal se tím směrem.
Byli dva. V jídelně. A jeden z nich pod krkem právě držel malého kluka a dával rozkazy ostatním.
Myslím, že ani nestačil zaregistrovat, co se stalo, když mu hlava odletěla na konec místnosti a jídelna byla zčerstva vymalována na červenou.
Než se stihl ten druhý vzpamatovat a zamířit na mě svou zbraní, jednoduše jsem ho spoutal svou silou a nechal uvěznit v temnotě. Bylo mi jedno, že to vidí ostatní. Bylo mi jedno, jak se na to dívají.
„Kde je Samantha?!" křikl jsem do ticha, které najednou nastalo, i když sem tam nějaké děcko ještě vzlyklo.
Jenže buď byli všichni tak zabednění nebo hluší, protože nikdo mi neodpověděl.
„Tak kde je, zatraceně, Samantha?!" zařval jsem na celou místnost a s tím vypustil i trochu své síly, takže se v místnosti najednou prudce ochladilo.
„U ko-kotelny... u ko-kotelny... ti mu-muži... chránil mě..." rozbrečel se najednou nějaký kluk.
Víc jsem vědět nepotřeboval. Sice jsem Samanthu cítil, ale přes další cizí magii jsem přesně nedokázal určit ani jeho polohu, ani polohu těch, co na něj zaútočili.
Jen jsem poznal, že jich je víc.
Tři, možná čtyři?
Rozeběhl jsem se naznačeným směrem, a čím víc jsem se blížil, tím líp jsem dokázal určit směr, stejně jako množství útočníků.
A jeden jsem moc dobře poznal.
Značně nasraný jsem rozrazil dveře do suterénu, až odletěly někam do tmy, svým modrým světlem jsem ozářil prostor kolem mě. Na moment se zastavil, abych se zorientoval a nechtěně neublížil Samanthě.
Samantha
Musel jsem rychle dělat víc věcí najednou. Bránit se tomu, aby mě ten muž neuvěznil svým zaříkáváním, dávat pozor na tři ostatní, snažit se dostat z toho neviditelného vězení, a nedovolit, aby ovládl i můj hlas a řeč…
A ubránit se jim a dát jim jednou pro vždy najevo, že mi mají dát pokoj.
Můj ochranný amulet od Jia-Li se v jednu chvíli rozzářil, skoro rozžhavil, jako by mi chtěl zabránit v tom, co jsem se chystal udělat.
I když já sám nevěděl, co chci udělat. Bránil i útočil jsem spíš podvědomě. Jako by to bylo něco, co jsem dělal odjakživa, něco, co je pro mne přirozené, ale jen to doposud spalo.
Jeden z mužů najednou vzplál… S křikem se svalil na zem, zatímco k němu přiskočil druhý a snažil se ty plameny uhasit. Nakonec namířil zbraň proti trubkám a několikrát vystřelil. Okamžitě se na ně snesla sprcha vody a plameny za neustálého lovcova křiku postupně zhasínaly.
„Zabiju tě!“ zavrčel ten, co se mezitím vzpamatoval od nárazu do zdi a vyšel proti mně.
Zaříkávač ani se ani na moment nehnul z místa, jen soustředěně odříkával další a další zaklínadla.
A já se jim bránil. Cítil jsem, jak to všechno útočí na mé tělo. Měl jsem pocit, jako by se mi trhaly svaly, šlachy, jako by chtěl někdo vyrvat všechny mé vnitřnosti ven… Hlava mě rozbolela tak moc, že jsem nakonec přestal i podvědomě vysílat obranná kouzla a v tu chvíli se to stalo…
Zaříkávač na mě zaútočil svými slovy naplno, jeden z mužů na mě vystřelil…
Bolest byla ještě větší, doslova rvala mé tělo na kusy, a já už nevěděl, která část mě bolí víc.
A já s vědomím, že nechci trpět, že nechci znovu zažívat muka a nekonečné bolesti, jsem sebral své poslední síly…
Plameny, které se náhle objevily, postupně začínaly obalovat mé tělo. Neútočil jsem. Neuměl jsem s plameny zacházet jako se zbraní, ale…
Hřály, ulevovaly mi od bolestí.
Postupovaly od konečku prstů na rukách výš k ramenům…
Cítil jsem úlevu…
Teď už mi bylo jedno, co se stane. Teď už jsem nemyslel ani na to, že asi už neuvidím Ragnara. Teď jsem jen přijímal tu horkost od plamenů, které pro mne znamenaly konec utrpení a bolesti, které pro mne znamenaly nový život.
Znovuzrození…
Ragnar
To světlo jsem ani nepotřeboval.
To mi došlo asi po dvou vteřinách, než jsem pochopil situaci a už jen zahlédl, jak dva muži zároveň na Samanthu útočí.
Jenže jsem nestačil pohnout ani prstem, a stalo se něco, s čím jsem absolutně nepočítal.
Snad poprvé jsem zůstal stát jako opařený a nedokázal pochopit, co vidím.
Mozek to nedokázal pobrat.
Tohle přece…
Ty plameny jsem znal. Měl jsem sice možnost vidět je jen jednou, a to ještě jako malý, ale na něco takového se hned tak nezapomíná.
Myslel jsem si, že tehdy to všechno skončilo. Že se o to náš rod spolu s dalšími postaral.
Ne, že bych s tím zrovna souhlasil, ale tehdy jsem nemohl nic dělat, když jsem svou mocí sotva uzvedl lžíci, abych si zamíchal čaj.
Spousta věcí mi začala dávat smysl. Když se mi v momentě v hlavě odehrál celý čas strávený se Samanthou. Vlastně všechno začalo dávat smysl.
I to, proč jsem nedokázal přijít na to, co je Samantha zač.
Díval jsem se na ty plameny, které pomalu obalovaly jeho tělo a začínaly nabírat určitý tvar.
Věděl jsem, že mu ty plameny neublíží. A taky jsem věděl, že jakékoliv zranění, které do teď utržil, se mu vyléčí.
Prostě vyjde z plamenů, jako znovuzrozený.
Až teprve pohyb od jednoho z útočníků mě vrátil zpátky na zem a do reality.
Jeden byl vážně zraněný a věděl jsem, že není už nebezpečný, ale pro jistotu jsem mu nechal zlomit vaz.
Ten, co se snažil udržet Samanthu v kruhu, což byl zároveň i ten, co utekl tehdy z Bodie, se ještě pokoušel o nějaké ty kouzla, ale když viděl, že se karta s mou přítomností obrátila, neváhal už a utekl, než ho stihlo zasáhnout mé kouzlo.
Poslední, který zbýval, umíral v bolestech, abych aspoň někam přenesl všechno to, co jsem teď cítil, nejen k nim, ale i k Samanthě…
Když bylo po všem, přistoupil jsem k němu a vypustil svou auru, abych potlačil jeho plameny.
„Už je po nich… je po všem… jsou mrtví… už ti neublíží… musíme pryč… Samantho…" zachraptěl jsem a doufal, že mě Samantha vnímá.
Nejen můj hlas, ale i mou podstatu.
Samantha
Nevím, co se stalo… Pamatoval jsem si všechno, co se tady dole stalo, ale nevím, co bylo ve chvíli, kdy mě začaly obalovat plameny. Nevím, kdy na mě přestali útočit, nevím, kdo odrazil útok lovců, ani to, kdo je zabil.
Byl jsem to já?
Netuším. Ve chvíli, kdy plameny zahalily i mou hlavu jsem měl celou dobu zavřené oči. Vlasy ani nevypadaly jako vlasy, spíš, jako by mi po zádech a ramenou stékala žhavá láva…
A já cítil při tom všem úlevu. Bolesti ustaly, tlak na mé tělo také, a pak jsem uslyšel hlas… Známý hlas…
A ucítil jsem chlad… Chlad, který snižoval horkost mých plamenů, utlumoval je. A s tím hlasem dohromady…
Otevřel jsem oči a šokovaně jsem hleděl na Ragnara, jak stojí naproti mně a vypadá skoro jako Bůh pomsty, vlasy mu nadnášel neviditelný vítr, jeho oči doslova zářily, jak zmizela jejich šedá barva a nahradila ji stříbrná. Nic tak krásného jsem ještě neviděl…
„Co… co se stalo?“ zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe a vzápětí jsem zalapal po dechu.
Leželi tu tři mrtví muži… Lovci, kteří přišli a zaútočili na mě. Ale jeden chyběl… Divoce jsem se začal rozhlížet, jestli se někde neschovává, jestli znovu nezaútočí svým zaříkáním, ale nikde jsem ho neviděl a ani neslyšel.
Pocítil jsem úlevu, že jsem unikl smrti, a nejspíš díky Ragnarovi. Zvedl jsem ruku a chtěl ho pohladit, ale šokovaně jsem od něho uskočil, zvedl i druhou ruku a začal si je prohlížet. Prsty jsem protáhl i prameny vlasů, abych na ně viděl…
„Co se stalo? Co… Já… myslel jsem, že neumím používat plameny. To jsem udělal já?“ začal jsem třepat rukama, abych ty plameny uhasil.
Šlo to ztuha, ale když jsem se na to soustředil, plameny se začaly zmenšovat, postupně uhasínaly, a mé vlasy už nevypadaly jako žhavá láva, a postupně také nabíraly svou původní barvu.
„Já… nevím… vím, co se stalo, nezapomněl jsem…“ pohlédl jsem k těm mužům.
„Ale… nevím, co je to za sílu… opravdu nevím…“ dodal jsem nešťastně.
I když plameny zmizely, a já už nežhnul jako letní slunce, horkost postupně ustupovala, měl jsem strach přistoupit k Ragnarovi, abych mu neublížil.
„John! Nahoře! Něco tam vybouchlo… to byli oni! Lovci! Musím nahoru!“ vykřikl jsem a chtěl se rozběhnout ke dveřím, když se mi podlomily nohy, a já skončil na kolenou.
Ragnar
Díval jsem se na Samanthu, když mě konečně zaregistroval a otevřel oči.
Nebylo pochyb.
Jejich barva se změnila na zlatou. Což byl neklamný důkaz toho, co jsem si myslel.
Nedokázal jsem se však pohnout. Nedokázal jsem mu odpovědět, když na mě mluvil, jako by mu pořád nic nedocházelo. Jako by pořád nechápal, co udělal, nebo kým je.
Zamračil jsem se, když se otočil, aby se rozeběhl ke dveřím, ale místo toho skončil na kolenou.
Mohl jsem se zmýlit.
Ne. Byl jsem si jistý, jako nikdy ničím.
Jenže, proč si Samantha nic neuvědomoval? Potlačoval svou sílu vědomě i teď?
Jistě. Otázkou zůstávalo, zda ten, kdo zapečetil jeho sílu, byl on sám, nebo někdo jiný.
Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou a přistoupil k Samanthě a zvedl ho do náruče.
Jeho tělo hřálo. Víc než hřálo, ale plameny se neobjevily, takže jsem ho mohl vyvážit svým chladem, kterým jsem Samanthu obalil.
„Jednoho jsi zabil a jednoho zranil. Toho jsem zabil já, a pak dalšího. Ten čtvrtý zase utekl. Nahoře byli další dva. O ty jsem se postaral. Ale neměl jsem čas zjišťovat, jak jsou na tom ostatní. Měl jsem strach o tebe," zabručel jsem.
K tomu, co Samantha říkal o síle, jsem zatím mlčel.
Potřeboval jsem si to sám urovnat v hlavě a popřemýšlet, co udělám dál.
Vyšel jsem schody a zamířil rovnou do místnosti, která sloužila jako jídelna, a kde jsem narazil na ty dva.
Bylo tam pořád hodně lidí, panoval tam zmatek, těla byla přikrytá hadry a někdo se očividně pokoušel setřít krev z podlahy a stolů.
V jednom rohu pak bylo vyskládaných pár lavic, a na jedné ležel ten malý kluk, co mě navedl k Samanthě, a nad ním se skláněla nějaká žena.
Kolem pobíhali další lidé a očividně se snažili pomoct, i když spíš překáželi.
Postavil jsem Samanthu na zem, když se kolem nás seběhlo několik lidí, a muž, ve kterém jsem poznal Samanthiného šéfa.
„Samantho! Bože! Jsi v pořádku?! Co se stalo? Co se tu stalo? Malý John..." nedořekl šéf a ukázal k lavici.
Samantha se tam okamžitě rozeběhl a snad automaticky, jako by to dělal celý život, poklekl před lavicí a natáhl ke klukovi ruce.
Ta aura, ta hřejivá aura a podstata, kterou jsem zahlédl jen já, mě znovu utvrdila v mé domněnce.
Samantha pak pomohl ještě pár dalším lidem, kteří měli větší, či menší zranění, a pokoušel se nějak vysvětlit šéfovi, co se vlastně stalo, protože najednou z toho byli všichni paf a měli ho snad až za Boha.
Pryč jsme se dostali až o hodinu později, a i když jsem měl pořád o čem přemýšlet, popadl jsem Samanthu znovu do náruče, roztáhl křídla a vznesl se k nebi, abysme byli co nejdřív doma.
Samantha
Nebylo mi moc dobře z toho, že jsem někoho zabil. Na druhou stranu… Bránil jsem svůj život a udělal jsem to nejspíš automaticky, podvědomě… Chtěl jsem prostě žít.
Když jsme se dostali nahoru, panoval tam zmatek a chaos. Raději jsem se ani nedíval na ty přikryté mrtvoly. Stačila mi jen ta krev kolem…
Ale hned jsem přiskočil k Johnovi, abych se na něho podíval.
Kromě toho, že jsem mu vyléčil jeho zranění, aniž bych věděl jak, přiložil jsem mu ruku na hlavu, s tichým přáním, aby zapomněl na všechno, co viděl, a pamatoval si jen to, že jsem ho poslal ze suterénu pryč, aby mu ti muži neublížili…
Ani jsem nevěděl, jestli to bude fungovat, jestli na to zapomene, nevěděl jsem, jestli umím měnit paměť, nebo vymazávat vzpomínky, ale doufal jsem, že aspoň trochu bude něco z toho fungovat. Nechtěl jsem, aby si tenhle klučina, který už tak nemá lehký život, nesl doživotní následky.
Ostatním jsem jen řekl, že mě dole napadli muži, kteří si mě s někým spletli, ale nakonec se pohádali mezi sebou a dopadlo to, jak to dopadlo. A vzhledem k tomu, že jsem neměl ani škrábanec, mi to uvěřili.
Slíbil jsem šéfovi, že do práce určitě přijdu a pomůžu jim s odklízením trosek a opravami, ale pod podmínkou, že se mnou bude Ragnar. Bez problémů souhlasil, a my se konečně mohli vydat domů.
Vím, že jsem se chtěl s Ragnarem proletět, ale nakonec jsem si tenhle noční let ani moc neužil.
Měl jsem hlavu plnou myšlenek na to, co se stalo. Co jsem udělal já…
Co jsem vlastně zač? Jaké síly se ve mně skrývají? Proč si to nepamatuji? Zapečetil jsem své síly já nebo to udělal někdo jiný?
„Děkuji za záchranu… i těch ostatních… vážně děkuji,“ políbil jsem Ragnara, když mě konečně postavil na nohy uprostřed obýváku.
„Já… já chci teď víc než kdy jindy zjistit, co jsem vlastně zač. Vím, že na mě zaútočili, vím, že jsem se nejspíš bránil, protože si to jinak neumím vysvětlit, ale není mi moc dobře z toho, že jsem někoho zabil. Jestli… jestli se nebudeš zlobit, dneska bych raději… raději spal sám…“ dodal jsem poslední slova tiše.
Teď víc, než kdy jindy jsem si uvědomoval, že Ragnara opravdu miluji. Ale kvůli tomu, co se stalo… Měl jsem strach. Strach sám ze sebe, strach, že bych mu mohl ublížit. Měl jsem toho v hlavě tolik, že jsem opravdu potřeboval prostor na to, abych to mohl v sobě zpracovat.
Ragnar
Když jsme se vrátili domů, čekal jsem, že se Samantha bude ptát, že ho vyzpovídám a zjistím, jaká je situace. Co si pamatuje, a co mu můžu říct.
Myslel jsem si, že to prostě nějak dáme dohromady.
Ještě pořád jsem tak nějak doufal, že by se to mohlo rozumně vysvětlit.
Ostatně, jsem trpělivý člověk, a život, stejně jako několik šlápnutí vedle, mě naučilo.
Když mi Samantha poděkoval za záchranu, jen jsem přikývl, ale když řekl, že chce spát sám a být sám, zarazil jsem se a zkoumavě se na něj zadíval.
Proč mě to tak zasáhlo?
Proč to bylo, jako by mi snad vrazil dýku do srdce?
Nebo má vzpomínky svého rodu, a tím pádem ví, co se stalo s jeho předky, a kdo za to hlavně může?
Věděl to celou dobu?
„Jistě… chápu," řekl jsem možná chladněji, než jsem chtěl a od Samanthy odstoupil.
Nechápal jsem, proč mě to tak vzalo.
Proč se tím tak zaobírám, a proč to tak řeším.
Přešel jsem ke dveřím, a ještě se otočil, jako bych chtěl něco říct, ale při pohledu na Samanthu jsem se zarazil.
Co bych mu vlastně řekl? Měl bych mu říct, co vím? Ale co by to změnilo?
Sám se rozhodl, že mě nechce. Sám se rozhodl, že chce být sám.
Tak co bych s tím nadělal?
A opravdu nejsem z těch, kdo by někoho přemlouval, nebo mu podlézal. Buď chce nebo ne.
Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou a otočil se zpátky ke dveřím.
„Víš, kde mě najít," zabručel jsem, vyšel z předsíně a zamířil rovnou do své ložnice.
Nějak mě přešla nálada na všechno, a tak jsem po sprše rovnou zapadl do postele a jen tupě zíral do stropu, jak jsem nedokázal ani srovnat myšlenky v hlavě.
Samantha
Když jsem zaslechl Ragnarova slova, na moment jsem se zarazil. Cítil jsem z nich zklamání…
Ale…
Vážně potřebuji být na chvíli sám…
Hned jsem zalezl do pokoje pro hosty, ve kterém jsem předtím spal. Svlékl jsem se, osprchoval, a když jsem se utřel, postavil jsem se před to velké zrcadlo v koupelně a díval se na sebe. Spíš jsem se prohlížel, jestli nemám někde nějaké zranění.
Proč jsem teď v pohodě, proč jsem takhle zareagoval na útok lovců až teď, a ne předtím v Bodie?
Je to snad tím, že jsem se zamiloval do Ragnara a teď mám víc důvodů přežít, abych mohl být s ním?
Nebo možná i…
Nejprve jsem na sebe chvilku koukal do zrcadla, než jsem sklonil hlavu a vzal mezi prsty přívěsek od Jia-Li. Jeho původní kresba tam stále byla, ale… Okraje, lemující znak jing-jang a strom života byly ožehlé, a na několika místech naprasklé.
Nejspíš se prolomilo ochranné kouzlo, a proto se všechno tohle stalo. Jenže jsem zase zpátky u otázky, proč se to stalo až teď. A byl jsem znovu u odpovědi, která mě napadla jako první…
To všechno se stalo proto, že jsem u Ragnara, proto, že ho opravdu miluji…
Spousta věcí se mi honila hlavou i potom, co jsem ležel v posteli a zíral do stropu. A nedokázal jsem nic kloudného vymyslet.
Ale nakonec se mi zavřely oči…
Plameny, které mě dneska ochránily, se mi zjevily i ve snu. Znovu jsem byl jimi zahalen, ale tentokrát… tentokrát to nebylo to, co se stalo dneska… Tentokrát jsem měl na sobě roztrhaný hábit, kolem mě stáli lidé, muži, kteří přikládali polena na hranici, a na ní jsem stál já…
Dav lidí stojící kolem hranice na mě pokřikoval, že jsem čaroděj, že jsem vesnici přinesl jen neštěstí, že se paktuji s ďáblem a musím umřít…
Vzbudil jsem se celý zpocený. Rychle jsem se posadil a začal se kontrolovat a ohmatávat, jestli nějaká má část těla nehoří…
Ale měl jsem jen vyšší teplotu, aniž bych byl nemocný, rychle mi bušilo srdce, ruce se mi třásly a najednou jsem pocítil tu silnou touhu být u Ragnara.
Při pohledu na budík mi došlo, že jsem spal s bídou hodinu. Probděl jsem skoro celou noc, protože se blížilo k páté hodině ranní, a já se cítil strašně unavený. Ještě víc než předtím, kdy jsme dorazili domů. Pobolívala mě hlava a nedokázal jsem se uklidnit.
Nakonec jsem vstal a potichu jsem přešel k Ragnarovi do ložnice, kde bylo podstatně chladněji než v ostatních místnostech. Vlezl jsem si do jeho postele, přitiskl se k jeho chladnému tělu a schoulil jsem se do klubíčka.
Bylo mi u něj opravdu moc dobře. Moc dobře…
Ragnar
Nejspíš jsem na chvilku možná i usnul, nebo prostě moje vědomí už nezvládlo ty mé myšlenky a prostě vypnulo. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, že jsem Samanthu neslyšel přijít až do chvíle, kdy se jeho teplé tělo opřelo o můj bok.
Chvilku jsem jen bez hnutí ležel a nevěděl, jak zareagovat.
Jenže jeho jemná kůže, jeho vůně, letmý dotek, to všechno způsobilo, že jsem se nakonec otočil na bok, objal Samanthu kolem pasu a přitiskl si ho na sebe.
Aspoň pro teď to nechám být. Uvidím, co bude ráno, a podle toho se zařídím.
Jenže ani ráno jsem nebyl o nic moudřejší.
Bylo toho na mě prostě moc. Všechno to, co se stalo, to zjištění, co je se Samanthou, to mě smetlo natolik, že jsem ani ráno neměl o nic čistější hlavu než v noci.
Přesto jsem ale neodolal, abych si Samanthu nevzal.
Byl jsem možná trochu hrubější a prudší, přesto jsem se snažil, aby i Samantha z toho něco měl.
Jenže, už to nebylo jako před tím.
Už se u mě něco změnilo, něco zlomilo, a já se s tím pro teď nedokázal vyrovnat.
Nechal jsem Samanthu ležet na posteli a sám jsem vstal, abych se zašel opláchnout, a pak udělat aspoň snídani, a hlavně pořádný kotel kafe.
Samantha
Když se Ragnar pohnul, na moment jsem ztuhnul s obavami, že mě vyhodí. Ale jen se pootočil a přitáhl si mě blíž. A já úlevně vydechl a vzápětí jsem usnul.
Spánek jsem opravdu potřeboval, nic mě nebolelo, neměl jsem žádná zranění, ale únava byla velká. Nejen po fyzické stránce. Ale to všechno, co se stalo, na co jsem myslel, mě vážně hodně unavilo.
Když mě Ragnar ráno probudil, v první chvíli jsem nevěděl, která bije, jak jsem byl ještě mimo. Ale po chvíli jsem se zapojil, a tak trochu mě to ranní milování uklidnilo.
Jenže…
Měl jsem pocit, že je tentokrát něco jinak. I přesto, že Ragnar udělal vše proto, abych se i já cítil dobře, zdálo se mi, že je odtažitější než dny předtím.
A dostal jsem strach…
Začínal jsem se bát, že mě pošle pryč. Že se mu nelíbilo, co tam dole v suterénu viděl.
Říkal jsem to. Nejspíš jsem nebezpečný, už jen proto, že jsem zabil a zranil člověka, ale i pro ty plameny. Mohly by Ragnarovi ublížit. Co když se objeví ve chvíli, kdy to nebudu čekat a znovu někomu ublížím?
Těch otázek a myšlenek bylo opravdu spousta.
„Musím do práce. Slíbil jsem jim pomoci s úklidem a opravami,“ promluvil jsem, když jsem do kuchyně došel i já osprchovaný, a sedl jsem si ke stolu.
„Ragnare, víš…“ opřel jsem si ruce o stůl a spletl prsty, aby nebylo vidět, jak se mi třesou. „Víš… Pokud chceš, abych odešel, klidně mi to řekni. Nebudu se zlobit. Nechci tě obtěžovat, a už vůbec ne ohrožovat. Pořád nevím, co s těmi plameny, nevím, kdy se objeví, a já nechci zranit člověka, kter- který mi pomohl a já mu budu do smrti vděčný.“
Málem jsem to řekl. Chybělo jen pár slabik a Ragnar by věděl, co k němu cítím. Ale… Nemůžu mu to říct. Ne teď…
Sevřel jsem prsty až mi zakřupaly klouby, zhluboka jsem se nadechl, a pak jsem konečně k Ragnarovi zvedl hlavu.
„Půjdu se obléct, abych nepřišel pozdě do práce,“ nakonec jsem se zvedl a zamířil do pokoje pro hosty, kde jsem měl věci.
Ragnar
Říkal jsem, že jsem trpělivý?
No, očividně, jak kdy.
Vztekle jsem hodil talířem na stůl, když Samantha po svých slovech odešel, a na okamžik propustil ven svou sílu, až se okna zamlžila, jak se teplý vzduch střetl že studeným a objevila se na nich lehká jinovatka.
Zase odešel, aniž bych něco řekl. A zase začínal s tím svým odchodem.
Uvědomoval si, kým je, a jen to tu na mě hrál?
Říkal, že mě nechce zranit. Jeho síla je hlavně o obraně a uzdravení. Neslouží k útokům, jako třeba ta moje.
Položil jsem na stůl kafe a talíř se sendviči. Buď si vezme nebo ne. Nutit ho nebudu.
Vydal jsem se nahoru do své ložnice a nenápadně přitom nakoukl k Samanthovi.
Proč zrovna on musí mít tuhle sílu? Proč to muselo skončit takhle?
Byla to celé opravdu jen nějaká jeho hra?
Musím si promyslet, co dál. Musím se rozhodnout.
Vešel jsem do své ložnice a rovnou zamířil do pracovny a k Michaelovi.
„Našel jsem to..." zašeptal jsem. „Našel jsem to, co celou dobu hledám. To, co by tě vrátilo zpátky. Živého. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že Samanthových v žilách koluje krev fénixe. Krev znovuzrození. Proto je tak jiný než ostatní. Byla to celou dobu jen hra? Mám mu věřit? Měl bych to zabít? Kdybych získal jeho krev, stal bych se nejmocnějším nekromantem. Mohl bych ovládat život i smrt. Byl bych nesmrtelný. Navždy bysme už byli spolu, a nic a nikdo by nás nerozdělil."
Můj hlas sílil s každým dalším slovem, kterým jsem chtěl přesvědčit sám sebe, abych udělal to, na co jsem tak dlouho čekal.
Samantha
Dosedl jsem na postel a nervózně jsem si tahal prsty, abych zastavil ten třes. Vážně jsem z toho všeho byl nervózní. Ani ne tak z toho, co se stalo, ale z toho, co jsem, co dokážu. A taky mám vážně strach, abych třeba nevědomky Ragnarovi neublížil. A nejen jemu…
Můj mírný třes přešel v silnější. Zvedl jsem hlavu a překvapeně se rozhlédl kolem sebe, jako bych chtěl najít příčinu.
Vyskočil jsem na nohy, rychle si vytáhl věci ze skříně a oblékl se, abych se zahřál. Najednou jsem se netřásl nervozitou, ale zimou…
Nazul jsem si šlapky a seběhl jsem dolů, odkud šla největší zima.
Překvapeně jsem v kuchyni zůstal stát a hleděl na zpola zamrzlá okna…
Měl jsem pravdu. S Ragnarem se něco děje a nejspíš za to můžu já. Ne, nejspíš. Určitě za to můžu já…
Došel jsem k těm oknům a opřel o ně dlaň. Chladila, studila mě do ruky, a já přes ní přijímal Ragnarovy pocity…
Ale nerozuměl jsem jim, i když jsem se snažil.
Po chvíli jsem s povzdechem jsem nehet táhl po té ledové krustě, a když jsem odcházel, led se pomalu roztápěl, a stékající kapky smazávaly dvě slova, která jsem v tam zanechal.
Miluji tě…
Když jsem procházel kolem stolu, vzal jsem si hrnek s kávou a do druhé ruky sendvič, který jsem hned začal ukusovat.
„Ragnare?“ vyšel jsem nakonec z kuchyně a zavolal do prostoru domu.
„Ragnare, omlouvám se, ale za chvíli budu muset do práce,“ zamířil jsem po schodech nahoru.
„Ragnare?“ nakouknul jsem, ale ložnice byla prázdná.
Nakonec jsem se vrátil dolů, abych dojedl ten sendvič a vypil kávu, která tady v té zimě rychle chladla, Sedl jsem si, vytáhl nohy nahoru na židli a skrčil se do klubíčka, abych se zahřál…
Pokud se neukáže, jak dojím, tak půjdu do práce sám…
Ragnar
Ještě chvíli jsem u Michaela seděl a rozhodoval se, co dál. Čím víc jsem se na něj díval, tím víc ve mě sílil smysl pro povinnost. Dal jsem slib. Michael byl, je a bude pro mě vším. Co je proti němu nějaký kluk, co se objevil odnikud?
Netrvalo dlouho a měl jsem rozhodnuto.
Jen jsem doufal, že Samantha ještě neodešel do práce. Proč si to dělat složitější? Ale přesto…
Když jsem vycházel z pracovny a procházel kolem postele v ložnici, okamžitě jsem si vzpomněl na všechno, co jsem se Samanthou prožil. Musím se vzpamatovat. Musím udělat, co je potřeba.
Sešel jsem dolů, a ještě, než jsem vešel do kuchyně, věděl jsem, že Samantha neodešel.
Měl jsem chuť ho obejmout, políbit, říct mu, že to bude dobré, když jsem ho viděl sedět schouleného na židli, ale nakonec jsem se ovládl.
Zatnul jsem ruce v pěst a zamračil se.
„Měl bys odejít, Samantho," promluvil jsem konečně po chvíli. „Vlastně… pokud chceš žít, tak odejdeš. Kdysi dávno jsem dal někomu, pro mě velmi důležitému, slib. Slib, že udělám všechno proto, abych ho přivedl zpátky k životu. Stal se že mě badatel, zkoumal jsem a hledal, nikdy jsem to nechtěl vzdát, protože Michaela jsem skutečně miloval. Jak roky ubíhaly pomalu jsem začínal ztrácet naději, že se to ještě někdy podaří. A pak ses objevil ty. Přinesl si světlo do mých šedých dnů. Rozjasnil jsi můj nudný život. Dokonce jsem začal zapomínat i na Michaela. Začal jsem zapomínat na svůj slib. I když pořád nevím, jestli tohle celé není jen nějaká tvoje hra. Jenže… To, co se stalo včera, všechno zase změnilo. Ty jsi klíčem ke všemu. Ty jsi klíč k mému úspěchu. Tvá krev. Krev fénixe. Krev znovuzrození. Bojíš se, že někomu ublížíš? Spíš by ses měl bát o sebe než o druhé. Ty se dokážeš jen bránit. A znovuzrodit vše čeho se dotkneš. Jsi přesný opak mě. Já jsem smrt a ty jsi život. A já musím splnit svůj slib. Musím konečně zavřít dveře za minulostí. Odejdi, Samantho. Odejdi, dokud to jde. Jdi a už se nevracej. A věř, že až se příště setkáme nenechám tě jen tak odejít."
Po těch slovech jsem se otočil a vrátil se zpátky do ložnice, kde jsem si sedl na postel a promnul si prsty.
Proč se mi mírně chvějí? Proč mi tak rychle tluče srdce?
Proč mám tak špatný pocit?
Samantha
Cuknul jsem sebou, když Ragnar vešel do kuchyně. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem ho ani neslyšel scházet po schodech.
Pozorně jsem ho poslouchal, aniž bych se na něho jedinkrát podíval. Už v jeho přítomnosti jsem cítil změnu, a svými slovy mi to jen potvrdil…
Když odešel, jen stěží jsem zadržoval slzy. V ruce jsem mačkal zbytek sendviče, a do hrnku s kávou jsem jen šťouchnul prstem, abych ho odsunul dál.
Proč to tak bolí? Vždyť jsem říkal, že pokud bude chtít, tak odejdu. A teď, když k tomu má dojít, když mi to řekl, tak to nedokážu vzít jako něco, co je součást života, přijmout to v klidu…
Pootočil jsem hlavu k oknu, kde slova: ‚Miluji tě,‘ už skoro zmizela. A v té chvíli se to ve mně zlomilo.
Nechtěl jsem, aby věděl, co to se mnou udělalo, a tak jsem za další vteřinu seděl na hřbitově, vedle hrobu Jia-Li, v ruce stále svíral ten sendvič, a druhou rukou si otíral slzy, které se už roztekly proudem.
„Zamiloval jsem se, zamiloval… chybíš mi mami, tak moc bych si s tebou potřeboval popovídat… Já… nemám s kým… nemám za kým jít…“
Brečel jsem a nedokázal se zastavit. Věděl jsem, že musím jít do práce, ale nebyl jsem toho teď schopen. Nedokázal bych se tam ani ukázat, aniž by viděli, že mě něco zlomilo. Snad poprvé v životě…
Když o kus dál zavrzala brána, když přišel správce hřbitova do práce, skrčil jsem se, aby mě neviděl.
A když jsem se znovu podíval na pomníček Jia-Li, když mi znovu hlavou probleskly vzpomínky na to, co jsem s Ragnarem za těch pár dní prožil, věděl jsem, kam půjdu.
Jediné místo, kde se cítím volný. Jediné místo, kde mám přítele, který mě snad vyslechne. Vždycky nade mnou držel ochrannou ruku…
Než správce hřbitova došel od brány k prvním hrobům, na náhrobku Jia-Li zůstal jen Ragnarův náramek, a já už byl na tržišti v La Paz, přímo před krámkem Ramona, který právě otevíral.
Nic jsem neřekl, jen jsem se tam zjevil. On se na mě otočil, chvilku si mě prohlížel, a pak si mě přitáhl na svou širokou hruď.
„Zůstaň u mě, jak dlouho budeš chtít,“ řekl tiše, když mě po chvíli pustil a vedl dovnitř, dozadu, kde měl část pro bydlení…