Samantha Allen
příjmení Allen - anglicko-skotsko-irský původ, znamená "krásný" nebo "poctivý"
Původ neznámý, věk neznámý, sám neví, kolik je mu přesně let, potuloval se po Americe a nakonec skončil v San Jose u jedné starší ovdovělé a bezdětné Číňanky, Jia-Li Allen (dobrá a krásná), která žila sama a on ji se vším pomáhal. Když se k ní nastěhoval, vypadal přibližně na třináct let, i když tvrdil, že žije podstatně déle. Nejsou o něm nikde žádné úřední záznamy, jako by prostě neexistoval. Jia-Li si ho nakonec osvojila a nechala ho úředně zapsat jako jeho adoptivní matka a tím získal její příjmení Allen. Ale proto, že neuměla dobře anglicky, omylem zapsali jméno Samantha, a vzhledem k tomu, že opravdu vypadal v dětském věku jako dívka, nikomu to nepřišlo ani divné. Navíc Sam zpočátku ani moc nemluvil, a tak jim ani nevysvětlil, že je chlapec, i když jim rozuměl moc dobře. Když Jia-Li zemřela na stáří ve věku sto dva let, on vypadal tak na dvacet let, a přesto u ní žil víc jak dvacet let. Zůstal žít v jejím malém domku, který mu přenechala, protože ho nakonec brala jako syna.
Má dlouhé vlasy po pás, napůl černé a napůl bílé, levé oko má modré a pravé hnědé, štíhlý, výška 181 cm.
Než Jia-Li zemřela, všimla si u Sama zvláštních sil. Zjistila, že i on o nich ví, ale skrývá je. Nakonec ho naučila ovládání se, a správnému přístupu a využití svých čarodějnických schopností.
Ragnar Magnus Elphas Bane
známý také jako Rag El (nejčastěji používá jen Ragnar Bane)
Vysoký 193 cm, štíhlý, šlachovitý, žádný vyhazovač z něj nikdy nebude, věk 35 let (oficiálně 499 let), povolání: čaroděj, přesněji nekromant, poslední čistokrevný ve Spojených Státech a nejspíš i na celém světě.
Černé, mírně zvlněné vlasy protkané bílými a šedivými pramínky (neoznačují stáří, ale moc jeho síly = čím víc pramenů, tím víc nekromant) téměř do půli zad, s pronikavýma šedýma očima a ostře řezanými rysy ve tváři, s vždy pečlivě zastřičenou krátkou bradkou.
Jakožto poslední nekromant je velice žádaný a už nějaký ten pátek je součástí sekty Zion ve městě San Jose v Americe.
I když je nekromant, není zastáncem přehnaného ničení a vraždění, samá zkáza a apokalypsa a tak dále, jako jeho fanatičtí nadšenci, kteří si myslí, že černá = absolutní zlo.
Nebaví ho pořád jen vyvolávat zombíky, ghouly, duchy a všelijakou havěť, jen pro pobavení jiných.
Navíc nikdy nebyl rád středem pozornosti a poslední dobou se kolem Zionu až moc začali stahovat lovci.
Ne, že by je nedokázal jedním mávnutím ruky rozdrtit na prach, ale to by byla moc velká nuda. A kromě toho, co by z toho měl? Jen další lovce na krku.
Rád experimentuje, provokuje, zachází za hranice, zkoumá, protože jeho cílem je nalézt esenci, která by přivedla zpět k životu mrtvého bez nějakých vedlejších účinků, jako odpadávání masa, hnilobný zápach, rozplývající se tělo, hlad po lidském mase.
Prostě regulérně někoho vrátit zpátky do života, jako by se nic nestalo.
Samantha Allen
Pohlédl jsem do velkého zašlého zrcadla, které vévodilo malé ložnici. Upravil jsem si oblečení, vlasy jsem si spletl do copu, který mě naučila Jia-Li, a v kterém nebylo tak vidět, že mám jednu půlku hlavy černou a druhou bílou. V tomhle účesu to spíš vypadalo, jako bych měl melír. A také proto jsem si nikdy neostříhal vlasy na krátko.
Zpočátku jsem se za své vlasy styděl. Stejně jako za své oči. Jedno hnědé, druhé modré.
A proto jsem často byl terčem posměšků a útoků z různých stran. Už jako dítě… I když sám vlastně ani nevím, kolik je mi let. Žil jsem s Jia-Li dvacet jedna let a měl bych teď vypadat tak na pět a třicet. Ale přesto můj vzhled je kluka, kterému je tak maximálně dvacet tři.
Když mě Jia-Li adoptovala a dala mi jméno, bylo mi vzhledově tak třináct let. Ale bralo se to odhadem. Ani podle testů, ani podle databáze pohřešovaných dětí, mě prostě nenašli v žádných záznamech.
A tak nakonec svolili bez průtahů moji adopci, zvlášť, když viděli, že je o mě u Jia-Li dobře postaráno, uměl jsem psát i číst, ovládal jsem několik jazyků, aniž bych věděl, jak jsem se to naučil, a byl jsem prostě pro všechny jedna záhada.
Naštěstí se můj ne-původ ututlal a moje vědomosti také, jinak bych se si stal součástí nějaké televizní a novinářské senzace, nebo třeba nějakých výzkumů a vyšetřování, jestli snad nejsem mimozemšťan.
Chystal jsem se právě na hřbitov, zapálit na hrobě Jia-Li tyčinky, položit květiny a trochu si s ní popovídat. Její smrt jsem vzal celkem v klidu. Bral jsem to jako součást, jako něco, čeho jsem svědkem denně, a hlavně… Jia-Li zemřela před třemi lety, v klidu a šťastná, ve věku sto dva let. Šťastná proto, že ve svým 80 letech získala toho nejlepšího syna, jakého si kdy mohla přát. Aspoň tak mi to vždycky říkala…
Zavázal jsem si kolem hlavy šátek, který skrýval vrch hlavy, kde byl patrný rozdíl ve vlasech, a nechal volně jen ten cop. Nasadil jsem si sluneční brýle, vzal připravené věci a vyrazil jsem ven…
Domek byl starý, opravdu malý a na okraji jedné chudé části San Jose. Ale byl tu klid, nebyly tu žádné rabující gangy, a sousedé byli příjemní.
I teď, když jsem kolem nich procházel, se se mnou zdravili, a také mi přidali něco málo, co by rádi, abych položil na hrob Jia-Li. Taky ji měli rádi.
Brzy jsem nechal uličky města za sebou a pomalu stoupal do mírného kopečka, kde mezi stromy byl velký hřbitov.
Skoro se stmívalo, ale já raději chodil v tuhle dobu, protože tu nebylo tolik lidí, byl tu úžasný klid na to, abych si mohl s Jia-Li popovídat. A hlavně, mrtvých jsem se nebál jako spousta jiných, kteří se proto v noci hřbitovu raději vyhýbali.
Ragnar
Vážně začínám přemýšlet nad tím, proč tohle ještě dělám.
A často si pokládám poslední dobou otázku, proč jsem s tím vůbec začal.
Nevím, kde na mě přišli. Polovině z nich ještě teklo mléko po bradě, drtivá většina nebyli ani čistokrevní čarodějové, a o těch pár, kteří nějakými schopnostmi oplývali, bych si ani kolo neopřel.
Vzal jsem to z nudy? Protože jsem byl dlouho sám? Protože jsem chtěl zapomenout? Protože tam byla spousta mladého masa a v posteli je mi jedno, že nemá mozek, hlavně, když to umí s rukama, pusou a zadkem? Nebo jsem si myslel, že tak dostanu odpovědi na své otázky? Že se dostanu blíž k tomu, co chci? No, nejspíš všechno dohromady.
Každopádně, už to byl nějaký ten pátek, co jsem u nich byl, a prvotní rozptýlení se zase změnilo v nudu. Kromě toho, při tom jejich vraždění a zkáze a vyvolávání apokalypsy, a tak dále a tak dále, přitáhli samozřejmě pozornost lovců z širokého okolí.
A fakt jsem nepotřeboval nikoho za prdelí.
A tak jsem už pár dní uvažoval o odchodu. Jenže ani pro mě to nebylo jen tak.
Nemohl jsem si sbalit své fidlátka a říct čau. Sice to byli idioti, ale měli početní převahu, a pokud jsem nechtěl San Jose plné mrtvol, musel jsem upustit od odkráčení hlavními dveřmi s hlavou hrdě vztyčenou. Pár nápadů na odchod už jsem měl a čekal jen na vhodnou příležitost.
Kdybych chtěl zmizet někam pryč, tak bych to taky neřešil. Ale San Jose se mi zatím ze všech měst, kde jsem byl, líbilo nejvíc, a kromě toho, něco mě tu drželo.
Nevím, jak to popsat, ale cítil jsem, že v tomhle městě najdu, co hledám. Cítil jsem, že je tu něco jinak. Byla tu nějaká síla, těsně pod povrchem, schovaná, doutnající, jako láva, co čeká, až opustí sopku. Nedokázal jsem ji zcela rozpoznat ani najít, jako by snad ani její majitel netušil, že ji má.
Ze suterénu velké, téměř palácovité vily jsem zaslechl tlumené zaříkání a protočil oči.
A je to tu zase. Co, do prdele, mají všichni s obětováním panen?! Si myslí, že všichni démoni jsou úchylové?! To, kdyby raději nabídli nějakého pěkně šťavnatého zajíčka s kulatou prdelkou, rozhodně by se jim někdo ozval. Takhle se jim to nikdy nepovede, ale já jim to nehodlám říkat. Kam ta dnešní mládež spěje. A protože tohle nebylo něco, na co by se musely plýtvat síly velkého Rag Ela, vyvolal jsem pomocí drobného kouzla kožnatá křídla, otevřel prosklené dveře na terasu v druhém patře, kde jsem měl přepychově zařízený pokoj, a za chvilku jsem už pod temnou oblohou mířil ke zdejšímu hřbitovu.
Samantha
Když jsem konečně došel ke hřbitovu, byla už skoro tma. Nebyly tady nějaké určené hodiny, kdy se smělo nebo nesmělo na hřbitov. Ale lidé byli pověrčiví a správce, které bydlel ve stejné čtvrti jako já, hřbitov na noc pro jistotu zamykal. Jamile se setmělo, otočil klíčem a upaloval domů. I když dělal tuhle práci několik let, stejně byl taky pověrčivý a podle něj už tu párkrát strašilo.
Prý mrtví vstávali z hrobů, sám to dvakrát viděl, když se tu musel zdržet.
Ale já si říkal, že to byl jen strach, který měl velké oči a bujnou fantazii. Byl jsem tu za ty tři roky už tolikrát, že bych to nespočítal, a z padesáti procent právě po setmění, a nikdy jsem na žádnou oživlou mrtvolu nenarazil. Nebo jsem prostě neměl štěstí? Nebo smůlu?
Záleželo by na tom, co by se vlastně dělo.
I tentokrát byla už brána zamčená, ale pro mne to nebyl problém. Jednu z věcí, kterou jsem u sebe zjistil, bylo přenášení se na místa, které jsem už někdy navštívil, bez ohledu, jak daleko to bylo.
Ale opravdu jen tam, kde jsem už někdy byl. Jako bych tam zanechal nějakou svou stopu, která mě pak na ono místo bezchybně navedla.
A stejně tak jsem se v jednu chvíli zastavil u brány hřbitova, rozhlédl jsem se, zda jsem opravdu sám, a vzápětí jsem stál před hrobem mé milované Jia-Li.
Očistil jsem její hrobku, vyhodil vyhořelé svíčky i tyčinky, i uschlou kytici, kterou sem dal nejspíš někdo ze sousedů. Zapálil jsem ji nové tyčinky, do vázy nalil z nedalekého kohoutku vodu, a do ní potom dal kytici, kterou jsem ji dneska sám osobně vybíral. Byly to její oblíbené lilie. Věděl jsem, že dlouho nevydrží, ale měla je ráda…
Na její hrobku jsem pak ještě položil dárky od sousedů a pak už se posadil vedle do trávy, položil na ten studený kámen dlaň, a popřál ji všechno nejlepší k narozeninám.
Okolí osvětlovaly jen hřbitovní svíčky, a jedna blikající lampa u hlavní brány. Tohle místo bylo skoro ponořené do tmy, ale já viděl velmi dobře a mohl jsem tak pozorovat okolí, zatímco jsem Jia-Li vyprávěl, že jsem si našel práci v jednom azylovém domě, kde pomáhám lidem bez domova. Přesně tak, jak si ona přála, abych žil. Abych pomáhal lidem, kteří to potřebují…
Byla to sice smysluplná práce, jenže nevím proč, ale mě osobně nějak nenaplňovala tak, jak bych si představoval. Vnitřně jsem cítil, že chci dělat něco jiného. Že jsem na tomhle světě pro jiný účel. Ale odpověď, co by to mělo být, jsem zatím nenašel…
Rag
Měl jsem hřbitovy rád. A ne, nebylo to proto, že jsem byl nekromant. Bylo to proto, že se na hřbitově dalo dobře pokecat. A zjistit spoustu zajímavých věcí. No, ne všichni duchové byli posedlí touhou někoho pronásledovat, a ne všichni zombíci se živili lidským masem. Ostatně, vesměs většina toho byla moje práce. Nebo spíš práce nekromantů, kdy to vezmu i do minulosti. Bylo to jako přesně daný genetický kód. Když jsem zombíky vyvolal a přikázal jim, aby zabíjeli, tak to prostě dělali. Pokud byli vyvoláni jen tak, tak většinou na člověka neutočili. Neměli mozek, aby nad tím přemýšleli, což bylo logické, když byli mrtví. Duchové na tom byli trochu jinak. Ti si i po smrti zachovávali nějaké to myšlení, mohli komunikovat a často útočili i bez toho, aniž by jim to někdo přikázal.
Stávalo se to často hlavně proto, kdy nenechaví lidé, ať už že zvědavosti nebo z trucu, nebo proto, že si mysleli, že už nemůžou dal, nějakého ducha vyvolali.
A upřímně. Vám se líbí, když vás někdo v noci jen tak vzbudí, aby si pokecal? Já bych takového člověka na místě zabil. Tak se těm duchům pak nedivte, že jsou nasraní.
No, ale ne všichni byli takoví a většinou měli užitečné informace.
Doplachtil jsem k zadní části hřbitova, snesl se na zídku, a pak lehce seskočil dolů. Nemusel jsem se ani rozhlížet. I ti, co byli schovaní, okamžitě věděli, kdo hřbitov navštívil.
Někteří se báli vůbec vystrčit nos, někteří jen zvědavě koukali. Jen pár bylo těch, kteří se se mnou pustili do řeči.
Byl jsem pro ně v podstatě nepřítel, protože když ducha vyvolá nekromant, odsoudí ho tím k věčnému životu bez klidu na duši, a já nepotřeboval zástupy nenávistných duchů za zadkem. Takže jsem to omezoval na minimum, nebo se jim pokusil vždy nabídnout nějakou kompenzaci.
Zrovna jsem se bavil s duchem ženy, která kdysi pracovala ve městě jako léčitelka, když jde to ucítil.
Slabý závan jemné, a přesto lehce dráždivé vůně. Takové, která vás naláká, navnadí, a vy toužíte zjistit, jaké tajemství ukrývá.
Nebylo to daleko, a tak jsem vykročil tím směrem mezi náhrobky, dokud jsem se nezastavil u cestičky a nezíral na kluka, sklánějícího se nad jedním hrobem nedaleko ode mě.
Samantha
Seděl jsem u jejího hrobu asi hodinu, a když mi už začaly dřevěnět nohy, zvedl jsem se s tím, že půjdu. Stejně jsem měl jít druhý den do azyláku a potřeboval jsem se ještě vyspat, protože se zrekonstruovala jedna místností, která byla samostatně na jedné straně domu. Měla svůj vlastní vchod mimo ostatní, a měla sloužit jako noclehárna pro více lidí, kteří se potřebovali okoupat, dát se do pořádku a přespat třeba jen na jednu noc. A my to měli ještě dovybavit palandami a skříňkami.
„No, tak já půjdu, Jia-Li. Ještě se stavím koupit do nonstopu k Thanovi něco k snědku. To víš, vařím si, ale neumím to jako ty,“ pousmál jsem se.
Sklonil jsem se, pohladil náhrobek a chtěl jsem se rozloučit a jít, když jsem to ucítil.
Zatím jsem duchy nebyl schopný vidět, jen jsem je vnímal pocitově. Věděl jsem, že tady jsou, ale neviděl jsem je. A bylo to takové jiné, než když přijde člověk ve dne, kdy jsou duchové povětšinou schovaní.
Ale teď… teď to bylo zvláštní, jiné než ta jejich duchovní sféra, která mě tady v noci vždy obalila.
Bylo to najednou silnější, a když jsem zvedl hlavu, přísahal bych, že jsem zahlédl pár stínů…
Že by se takhle moc ve mně také začínala probouzet? Vím, že neumím ještě všechno, ale jde to postupně…
Nebo je toho příčinou něco jiného?
Prudce jsem se otočil, když ten tlak šel nejsilněji odněkud za mými zády.
„Promiňte,“ vydechl jsem, když jsem uviděl toho muže. „Vyděsil jste mě. Netušil jsem, že tu ještě někdo je.“
Nelekl jsem se, ale proč nezahrát trochu divadla. Jsem přece normální člověk, jako všichni ostatní.
Byl to vysoký muž, a i v té tmě jsem viděl jeho zvláštní barvu očí, jeho černé vlasy a několika světlými prameny. Možná šediví, nebo si nechává dělat melír… Kdo ví. Ale rozhodně, spíš než strašidelně, vypadal zajímavě v téhle tmě a na hřbitově.
„Jen jsem přišel mámě popřát k narozeninám a přes den jsem to nestihl,“ mávl jsem rukou k náhrobku. „Nebudu vás rušit, jsem na odchodu.“
Ještě jednou jsem mrknul k hrobu, mírně jsem se poklonil, a pak už jsem vykročil po cestičce, která končila u několika stromů a hlavní brány.
Když jsem kolem toho muže procházel, pocítil jsem znovu ten zvláštní tlak, zvláštní mravenčení…
Ale nezastavoval jsem se. Prošel jsem kolem něj klidným krokem, ani jsem nezpomalil a ani nezrychlil.
Ani jsem se neotočil. A jakmile jsem byl na konci cestičky, kam nebylo od hrobu Jia-Li vidět, okamžitě jsem se přenesl do našeho domku.
Snad si ten muž bude myslet, že jsem přeskočil zídku a utekl pryč. Snad jo…
A i když jsem se ho nebál, přesto ve mně zanechal zvláštní pocit, který mi potom skoro do rána nedovolil usnout.
Rag
Zadumaně jsem si toho kluka prohlížel. Vypadal sotva na dvacet, ale já z něj cítil…
Něco…
Neodpovídal jsem, když na mě mluvil, jen studoval jeho tvář, kterou jsem i v té tmě dokázal perfektně vidět a rozhodně se mi to líbilo, a zadíval se do jeho dvoubarevných očí.
Za svůj život jsem už viděl několik lidí z heterochromií. I když to byl poměrně vzácný úkaz, postihoval snad jen 2% populace, vzniklá přebytkem nebo nedostatkem melaninu, nebylo to pro mě nic překvapující. Pravda, u zvířat to bylo vidět častěji.
Všiml jsem si, že má i dvoubarevné vlasy, nejspíš melír? Kdybych z něj necítil to něco, pomyslel bych si, že je to jen nějaký zapomenutý hipísák nebo kluk, co chce být středem pozornosti, ale něco mi říkalo, že to tak nebude. Jeho oči, jeho pohled, i přesto, že vypadal mladě, měly v sobě nekonečnou hloubku a sílu.
Čaroděj? Ale to není možné. Všechny čaroděje v tomhle městě znám. A on tu očividně není první den. Anděl? Ne. Rozhodně ne. Ti jsou až moc dokonalí, a i kdyby se chtěli zamaskovat, rozhodně nevolí něco tak nedokonalého, jak jsou dvoubarevné oči. A navíc, smrdí na sto honů.
Víla? Možná, ale pochybuju, že by jen tak, šla sama večer na hřbitov. Neměli rádi tmu, byla to slunečná stvoření, takže nepřicházelo v úvahu, aby jen tak šla v noci ven.
Džin? Mohl by. Ale ten by asi jen tak neodcházel, kdyby mě viděl.
Napadlo mě ještě asi tucet dalších stvoření, ale ani jedno mi k němu nesedělo. S jistotou jsem věděl jen to, že to rozhodně není obyčejný člověk.
Nenápadně jsem se otočil, abych ho sledoval, a sykl, když na mě vykoukla jeho prdelka.
Měl jsem rád oblejší tvary. Žádné vychrtliny, kost a kůže.
Pevná stehna, ploché bříško, kulaťoučká prdelka, trošku širší v pase, to byl můj ideál.
A tenhle kluk to očividně měl. Zamrčel jsem si pod nosem a zvedl pohled od jeho dokonalých partií právě v okamžiku, kdy zmizel za rohem. A pak… Zmizel úplně.
Byl tam a najednou byl pryč. Srdce se mi rozbušilo jako šílené a musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil. Takže opravdu čaroděj? Ale jak to, že o něm nevím? A co ty oči? A vlasy? Přenášení je velmi vzácné. Tudíž nemohl být jen napůl čaroděj.
„Kdo to byl?" otočil jsem se na ženu ducha, co mě sledovala.
„Hodný kluk. Chodí sem dlouho. Za Jia-li."
„Kdo je Jia-Li?"
„Spí."
Protočil jsem očima a otočil se k náhrobku.
Někdy je to i s duchy těžké.
Jia-li Allen. Její přítomnost jsem necítil, když jsem položil ruku na náhrobek.
Ale to nebylo nic překvapujícího.
Yama se nerad dělil o své svěřence. I když pochybuju, že by tahle žena šla do Pekla. Yama byl ale Bůh smrti a rozhodoval o všech duších, i když byl zároveň vládcem Pekla.
A i když mám něco za sebou, fakt si nechci proti sobě poštvat Východní božstvo.
Stáhl jsem ruku z náhrobku, narovnal se, chvíli přemýšlel, a pak si opět pomocí zaříkání vyvolal křídla, abych se vznesl do noci a vrátil se zpátky do vily.
Samantha
Když jsem se vzbudil, slunce už bylo docela vysoko, což není v těchto končinách neobvyklé, ale já právě dnes chtěl být v práci dříve, abych pomohl co nejvíc.
Nemusel jsem chodit na nějakou určitou hodinu, ale nerad jsem chodil až v poledne.
Při pohledu na budík jsem zjistil, že je skoro deset hodin. Už dlouho se mi nestalo, že bych spal tak dlouho. Ale… Nejspíš to bylo tím, že jsem nedokázal usnout. Ten divný pocit z toho muže přetrvával opravdu skoro až do rána.
A i když jsem v té tmě dobře viděl, jak vypadá, a byl hezký, nebylo to právě to, co mi nedalo spát.
Cítil jsem z něj něco jiného, něco zvláštního, něco podobného jako u mě, ale přitom jiné…
Ještě jsem se s žádným mně podobným jsem se nesetkal, tak jsem to jenom odhadoval.
Ale možná se pletu, možná mě jen mátli ti duchové, kteří byli kupodivu teď aktivnější než jindy.
Po pěti minutách zírání do oprýskaného stropu jsem nakonec vstal a šel se opláchnout. Koupelna malá, že jsem se v ní sotva otočil, ale na umytí mi to stačilo, a oblečení jsem si chodil prát do veřejné prádelny.
Asi mám na dnešek program, povzdechl jsem si v duchu, když jsem viděl ten pytel se špinavým prádlem.
Když jsem byl hotový, popadl jsem ten pytel, abych se pro něj pak nemusel vracet, a zamířil jsem do práce. Azylový dům byl asi půl hodiny pěšky od mého domku, ale já vždycky raději chodil pěšky a nevadilo mi to.
Dorazil jsem před půl dvanáctou, kdy si právě ostatní, co tu už pracovali, dávali lunch. Tak jsem se s nimi pozdravil, prohodil pár slov, s úsměvem se přiznal, že jsem zaspal. Odložil jsem si pytel s věcma v šatně, převlékl se do pracovního a konečně se pustil do práce.
A když ostatní došli z pauzy, měl jsem už složené a sešroubované dvě palandy…
Celý ten den byl docela únavný. Bylo to opravdu hodně práce a my to chtěli hned druhý den otevřít. A navíc bylo docela horko… A tak nebylo divu, že jsme skončili až skoro v deset večer, strhaní jak borůvky, a všichni se těšili do postele.
Jenže já měl ještě práci. A tak, když jsem se převlékl, popadl jsem pytel se špinavými věcmi a zamířil jsem si to do nedaleké prádelny, kde jsem věděl, že mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně.
A za další půl hodinu jsem seděl před pračkou, opíral se o stěnu a s klimbající hlavou jsem čekal, až se to dopere a já budu moct konečně domů.
Rag
Přemýšlel jsem nad tím celý zbytek noci, až do rána.
Nemusel jsem spát. Spánek pro mě nebyl tak důležitý jako pro ostatní.
Nejraději bych toho kluka šel hned hledat. Pamatoval jsem si jeho vůni a nebyl by pro mě problém, ho najít. Jenže zbytečně bych na sebe upoutal přílišnou pozornost Zionu a to jsem nepotřeboval.
A navíc, pokud je ten kluk skutečně čaroděj, co třeba ještě plně neprobudil své síly, mohl by se stát terčem Zionu i on. Ne, že by mi na životech nějak záleželo. Nebyl jsem žádný mírumilovný mastičkář.
Zabil jsem, nebo nechal zabít spoustu lidí i nelidí, ale jednou stejně všichni zemřeme, tak co. Spíš jsem ale nechtěl, aby Zion přišel na něco, co jsem chtěl odhalit já.
Kdyby se z toho kluka vyklubalo něco víc, chtěl jsem z toho samozřejmě těžit já, ne nějací idioti.
Poslední dobou jsem se ptal sám sebe čím dál víc, proč jsem si s nimi vůbec začínal.
No, ale to brzo skončí. Dám tomu pár dní, než si seberu své fidlátka a zmizím.
San Jose je velké město. Když nebudu chtít, nenajdou mě. I přesto, že ví, jak vypadám. A když mě někdo z nich najde, nebudu mít problém ho odstranit. Nejsou to přátelé. Jen nástroje.
Na druhou stranu, nepotřeboval jsem žádný rozruch.
Už jsem si vybral i dům, který s trochou magie bude patřit mě, a který zakryju tak, aby ani čaroděj, který by prošel náhodou kolem nepoznal, že patří nekromantovi.
Trocha zastření mysli neuškodí, i když bohužel, nevydrží věčně. A na to, abych ji pořád obnovoval, nemám čas, náladu, a ani kvůli tomu nehodlám plýtvat energií.
Když jsem se umyl, zastřihl si milimetrový vous, který mi čouhal z mé dokonalé bradky a vlasy stáhl do ledabylého copu, sešel jsem dolů do haly, kde jsem si vyslechl zase nudný výčet toho, co všechno musíme udělat, a jak jsou lidé nechápaí, a jak jim musíme ukázat komu tenhle svět patří,017 a bla, bla, bla, bla. Prostě samé nudné kecy, až mě to dokonce na chvíli uspalo.
Abych nevzbudil podezření, vyvolal jsem pár zombíků na jednu vysokou školu, protože, jak smysluplné, jeden čaroděj, co do té školy chodil, se chtěl pomstít, protože mu jeho holka dala kopačky a šla šukat s nějakým rambo fotbalistou. Prý je moc velký suchar, a na netu si stěžovala, jaké je v posteli poleno, jak ho má malého, a jak se pomalu ani netrefil do díry.
Popravdě… Byl to suchar, měl ho malého, určitě to bylo děsné poleno a neuměl se trefit, takže i když byla slečna vymaštěná blondýna, v tomhle měla u mě bod navrch.
Bohužel, nic naplat, práce je práce, a tak se k večeru, kdy měli nějakou párty na škole, k nim vydalo na návštěvu několik zombíků. A na takové zhovadilosti jsem prosím pěkně plýtval své úžasné síly.
Fakt jsem toho měl už plné zuby a začínal být na ty idioty alergický, proto jsem se hned po setmění sebral a raději vypadl ven, když se začali věnovat nějaké obřadní mši věnované… tuším Belpegorovi?
Mají vůbec tušení, co je to za démona? No, očividně ne.
Jen jsem zavrtěl hlavou a za chvíli už procházel chudší částí města, kde bylo klidněji a v pohodě jsem se schoval ve stínech. Taky mě napadlo, že bych se mohl ohlédnout po nějaké prdelce, přece jen už to byla chvíle, co jsem nezasunul a začínalo mi to docela chybět.
Navíc jsem byl značně frustrovaný, po všech těch rádoby apokalypsách, co musel Zion zvládnout, a potřeboval jsem rozptýlení. A to přišlo. Ale jinak, než jsem původně plánoval.
Bylo to, jako by mě někdo udeřil palicí. Slabé, ale přesto výrazné. Srdce se mi znovu rozbušilo jako divé, a aniž bych dal tělu příkaz, pohnulo se samo od sebe.
Nikdy se mi nestalo, že bych na něčí vůni takhle reagoval. Dokonce, ani když se mě snažila svést jedna succuba. A věřte mi, že ty svýma feromonama nešetřily a stříkaly je po hektolitrech kolem sebe. Ale tohle bylo tak jiné…
Dostal jsem se až k prádelně a neomylně našel toho, kterého jsem hledal. Seděl na lavičce u poslední pračky, bokem opřený o stěnu a klimbal.
Neodolal jsem. Na hřbitově to bylo moc rychlé. Chtěl jsem cítit víc. Připadal jsem si jako zatracený feťák, když jsem potichu došel až k němu, kouzlem uvolnil gumičku, která držela jeho vlasy v culíku, nechal je protéct mezi prsty, a pak se sklonil a přivoněl k nim.
Samantha
Program praní měl trvat hodinu a půl. A když už jsem tady šel, většinou jsem to tak trochu prospal a vzbudil se, až mě pračka akustickým signálem upozornila na konec praní. Nebál jsem se, že by mě ve spánku někdo okradl. Nikdy jsem s sebou nenosil víc peněz, než bylo nutné, a tak, kdyby mi někdo prošacoval kapsy, moc by si nepřilepšil a já bych o moc nepřišel.
A tak jsem v pohodě zalomil a jen podvědomě čekal, až se pračka ozve.
V jednu chvíli se mi zazdálo, že to už bylo. Něco mě vyrušilo ze spánku, a já okamžitě otevřel oči a hned vletěl k pračce tak rychle, že jsem před ní dopadl na kolena a nechápavě zíral skrz sklo dvířek, že se prádlo v pračce ještě točí…
Nejspíš se mi něco zdálo, a teď mě kvůli tomu bolí naražená kolena.
A kvůli té rozespalosti mi až teprve teď došlo, že tu nejsem sám. Znovu se ozval a začal sílit ten pocit, jako na hřbitově. To mravenčení a brnění po těle, ten neodbytný pocit v hlavě, že je něco jinak než obvykle.
Za pomocí pračky jsem se vyhrabal na nohy, a pak jsem se pomalu otočil. Stáhl jsem si vlasy z očí, které mi přepadly dopředu při mém pádu na kolena, a zadíval se na toho muže, který stál u lavičky a díval se na mě.
A teď jsem si ho ve světle zářivek mohl prohlédnout ještě lépe než včera na hřbitově.
Byl to opravdu hezký muž, zvláštní, a člověk by nejspíš nedokázal říct, jestli ho chce obdivovat nebo se ho bát. Bylo v něm něco, co jsem nedokázal pojmenovat.
Jeho šedé oči mě upřeně pozorovaly, jeho rty se na moment pohnuly, jak je mírně sevřel a hned zase povolil. Nedokázal jsem přesně ani odhadnout jeho věk, ale kdybych vypadal na tolik, kolik by mi správně mělo být, řekl bych, že jsme přibližně staří, ale jak už vím podle sebe, může to být jen zdání…
Mrknul jsem dopředu k pultu, ale obsluha se někam uklidila a já tu teď byl s tím mužem sám.
Kouknul jsem na pračku… No, ještě musím počkat pár minut.
„Znovu se potkáváme, dobrý večer,“ otočil jsem se zpátky k tomu muži. „Máme na sebe štěstí. Taky jste si přišel vyprat?“
Když už nic jiného, tak aspoň začnu mluvit, a to zvláštní napětí, které tu teď panuje, snad pomine.
Jen ten divný pocit po těle, kdyby přestal…
Rag
Stiskl jsem rty, když mi najednou vyklouzl, skončil na kolenou, a kdyby byla pračka otevřená, nejspíš by byl hlavou v ní. Nevydal jsem žádný zvuk. Neudělal žádný pohyb, který by ho probudil.
Cítil mě? Jako já jeho? V tom případě byl silnější, než jsem si myslel.
Když se ke mně otočil, pohlédl jsem do jeho očí, a na malý moment se v nich utopil.
Byl krásnější, než jsem si původně myslel. Teď v ostrém světle, kdy jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Byl to přesně můj typ, a za normálních okolností bych se nerozpakoval a už ho klátil na pračce. Měl jsem rád sex a byl jsem na zajíčky. Proč to nepřiznat.
Jenže v jeho případě mě něco brzdilo. Něco, co jsem už zatraceně dlouho nepocítil.
Nějaká síla, bublající pod povrchem. Ne vysloveně nepříjemná nebo něco, co by mi nahánělo hrůzu, ale spíš něco, co si vysloužilo mou opatrnost a respekt.
Musím si pročíst záznamy a svitky, jestli v nich není něco o tom, co cítím, nebo o čarodějích s dvoubarevnýma očima. Jak jsem říkal. Je to vzácný úkaz a rozhodně nepostihuje čaroděje nebo jiné formy života kromě lidí a zvířat. Většinou koček a psů.
Stál jsem a zíral na toho kluka, vpíjel se do jeho pohledu, pozoroval ho, snažil se vycítit něco víc z té jeho síly, a na malý moment úplně zapomněl na všechno kolem.
Jeho dlouhé vlasy lákaly k tomu, abych je prohrábl prsty, a v tu chvíli mi došlo, že jsem mu zničil gumičku. Stáhl jsem si z copu tu svoji, položil ji na lavičku před něj, a v tu chvíli zapípala pračka, která porušila to zvláštní napětí mezi námi dvěma.
A když se ten kluk otočil, zmizel jsem.
Teda, ne, že bych se uměl přenášet jako on, k tomu jsem používal přeměny, ale dokázal jsem vstoupit do říše stínů a nepozorovaně odejít.
Zhmotnil jsem se zase venku na ulici a zhluboka se nadechl nočního vzduchu, než jsem se vydal zpátky do sídla, bez chuti najít si někoho do postele.
Samantha
Čekal jsem, že odpoví, ale on mlčel. Mírně skloněnou hlavu, díval se na mě jako by mě opravdu zkoumal. Na moment jsem si pomyslel, že je to nějaký vyslanec pekla…
Ale zatím jsem se s žádným nesetkal, tak kdo ví, jestli vůbec existují. Ale podle toho, co mě naučila Jia-Li, a podle toho, co jsem teď cítil, je mnoho věcí mezi Nebem a Zemí. Nebo mezi Nebem a Peklem?
Nemůžu počítat s tím, že jsem jediný zvláštní na tomhle světě. Na to bych byl moc arogantní, a Jia-Li by klidně vstala z hrobu, aby mi vynadala.
Když se mi zdálo, že to mlčení a zírání na sebe je moc dlouhé, zachránila mě pračka.
Raději jsem se otočil a začal vytahovat prádlo do koše.
Neměl jsem z něho strach, tak mi nedělalo problém ho mít za zády. Pokud by měl nějaké špatné úmysly, nejspíš bych to vycítil. I když mám stejně pocit, že s jeho přítomností, bych své schopnosti zřejmě nepoužil, protože jsem stále nevěděl, co je zač.
A třeba tu je jen kvůli praní. A třeba chce prát v téhle pračce jako já. Vždycky si vybírám tuhle.
Vzal jsem koš s prádlem, abych přešel ke stolu, kde jsem si ho chtěl poskládat a zabalit do pytle.
„Pračka je volná, tak mů-“ zarazil jsem se, když jsem se na toho muže otáčel.
Nebyl tu… Opravdu tu nebyl, a na lavičce jen zůstala nějaká gumička.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, jako bych tomu nevěřil. Nejspíš odešel, když jsem měl hlavu v pračce…
A při pohledu zpátky na lavičku, mi konečně došlo, že mám rozpuštěné vlasy. Ani jsem si neuvědomil, že se mi culík uvolnil, a zapomněl jsem si v práci i šátek, kruci…
Odložil jsem koš s prádlem a hned jsem hrábnul po té gumičce. Rychle jsem si spletl cop a narazil na hlavu ještě vlhkou vypranou kšiltovku.
Jo, teď mě čekala nejméně oblíbená činnost. Skládání prádla…
Ale tak nějak mi to nakonec rychle uteklo, ani jsem nevěděl jak. No, však jsem taky celou tu dobu myslel na to, co se tady právě stalo, a kdo může být onen muž, který ve mně zanechává ty divné pocity a mrazení.
Rag
V sídle bylo v tuhle hodinu nezvykle rušno, a já, zaměstnán myšlenkami na toho kluka, se chtěl v klidu odklidit do pokoje, ale nebylo mi přáno.
„Poslední dobou mám pocit, že se nám vyhýbáš, Rag Ele. Doufám, že je ti jasné, co děláme se zrádci," zarazil mě na schodech hlas toho rádoby vůdce, jehož jméno jsem neznal, ale tady si nechával říkat Abaddon, Ničitel, Hubitel, Anděl zkázy, Král armády kobylek.
Což bylo naprosto směšné, vzhledem k tomu, že to byl vyhublý cápek trpící akné, napůl čaroděj, napůl sybyl, jehož výhodou bylo množství prachů a správné konexe.
Já jsem trpělivý člověk. Teda nekromant. Nejsem takový, jak se o nás povídá.
Samé ničení, smrt, mučení, temno a tak dále.
Jsem trpělivý, mám i smysl pro humor, dokážu odpouštět.
Ale lidé… Jakmile přičichnou k moci, myslí si, jak jsou nad věcí, neporazitelní, téměř nesmrtelní, nedotknutelní, a velice rychle zapomínají na to, že oni jsou v tomhle světě jen zrnkem písku.
Zanedbatelným a velmi postradatelným zrnkem. Že jen proto, že se rozmnožili jako králíci, se většina tvorů a bytostí stáhla do stínů, ale nikdy nezapomněli na příkoří, které na nich bylo spácháno.
Lidé si prostě myslí, že jsou páni tvorstva, a není od věci, jim čas od času připomenout, že jsou pouhými červy, které jde snadno rozšlápnout.
Otočil jsem se a zadíval se do očí toho smrada, který se tvářil nadutě a povýšeně.
„Nazýváš mě zrádce?" zeptal jsem se pomalu. „Hlídáš mé kroky? Snažíš se mě kontrolovat? Mě?"
Kromě něj, bylo v hale ještě asi pět noviců a jeden ze starších, který nejspíš pochopil, že je zle, protože se přiblížil k nám a snažil se mě uklidnit.
„Uvědomuješ si, s kým mluvíš?" sešel jsem ty čtyři schody na kterých jsem stál, a s každých schodem se v místnosti citelně ochladilo a sem tam problikla nějaká žárovka nebo zhasla svíce.
Pro každého jiného by už jen tohle bylo varováním, ale ten idiot se tvářil pořád stejně.
„Jsem vysoce postavený člen. Nemůžeš mi ublížit. Jsi sám a nás je hodně."
Zarazil jsem se na místě, překvapen jeho slovy. To má v hlavě opravdu nasráno?!
Zabiju ho. Prostě ho zabiju a budu mít klid.
„Co se tu děje? Ragnare?"
Fajn. Tak nezabiju. Povzdechl jsem si, uvolnil napětí těla, v místnosti se opět oteplilo a já se zadíval na příchozího.
Jediný muž, kterého jsem tu tak nějak respektoval. A jediný, který mi říkal jménem a nepoužíval žádné tituly.
„Nic," zavrčel jsem a zadíval se na toho idiota Abaddona.
„Dám si na tebe pozor," ukázal na mě prstem, nafoukl se jako páv, nejspíš v domnění toho, že nade mnou vyhrál, a pak se otočil na ostatní. „Je čas na velké vyvolání! Jdeme!"
Měl jsem co dělat, abych si neodfrkl, střelil pohledem po Samuelovi, který se na mě pořád zvědavě díval, ale jen jsem zavrtěl hlavou, a pak se vydal tam, kam jsem původně mířil, a to do svého pokoje.
Samantha
Vybral jsem si delší cestu domů. I když jsem byl unavený a chtělo se mi spát, měl jsem rád procházky, a tím se mi vždycky i vyčistila hlava a já pak lépe spal.
A tak jsem kráčel ztichlým městem, a oddával se svým myšlenkám.
No, ztichlé zas až tak moc nebylo.
Právě jsem kolem vysoké školy, když jsem to zaslechl. Nejdříve jsem se pousmál, když mi došlo, že v té samé škole jsem před pár roky ještě sám studoval, a taky jsem tenkrát se spolužáky měl oslavu. Stejně jako tihle…
Na moment jsem se zastavil, a zahleděl se na rozsvícená okna školy, jak jsem se ztratil ve vzpomínkách.
Ale po chvilce jsem to ucítil.
Nejen ten zvláštní pocit, ale i smrad táhnoucí se až ke mně. Zpozorněl jsem a zadíval se do temných míst školního dvora.
Opravdu se mi to nezdálo…
A nechápal jsem, co tady dělají. Vím o nich, ale na živo jsem je viděl poprvé. A nebyl to zrovna hezký pohled.
Bylo jich pět a každý šel z jiné strany, a evidentně je někdo navedl, protože všichni mířili ke vchodu do školy. Někdo si chtěl z děcek vystřelit, ale je to teda blbý fór, tihle se tam rozhodně nepůjdou jen ukázat…
Přenesl jsem se do dvora přímo mezi ně. Uložil jsem pytel k nohám a rozhlédl se po nich. Zřejmě jsem upoutal jejich pozornost, a to bylo dobře.
Otočil jsem ruce dlaněmi k nebi, pomalu je zvedal nahoru, a na místě se otočil dokola, abych měl jistotu, že jsem ani jednoho nevynechal.
Po chvilce se před nimi vytvořila bílá mlha a oni vábení jako můry na světlo šli přímo do ní… Když jsem měl zcela rozpažené, otočil jsem je dlaněmi dolů a pomalu je spouštěl k tělu…
Trvalo možná tak minutu dvě, než se ta stříbřitá mlha rozplynula, a dvůr byl zase prázdný.
Jen já jsem stál uprostřed s připaženýma rukama, s pytlem u nohou, a se zvukovým doprovodem, nesoucím se z budovy školy…
Jen jsem hleděl před sebe do prázdna a přemýšlel, co to mělo znamenat.
Kdo tyhle dávno mrtvé rozkládající se lidi vyvolal a poslal je sem, místo toho, aby si užili zaslouženého posmrtného spánku…