Nevím, jak se mi to povedlo, ale viděl jsem, jak kdyby ke mně ta kulka zpomaleně letěla. Neměl jsem šanci se vyhnout, nejsem Superman, ale snažil jsem se otočit aspoň tak, aby nebylo zasáhnuté žádné důležité místo. Nakonec jsem to schytal do ramene, vyvrátil jsem se v tom šoku na zem, což donutilo toho v autě se zdejchnout jako pára nad hrncem.
„Ležte! V klidu, jen zhluboka dýchejte a nevstávejte!“ začal mě komandovat nějakej chlap, co se bůh ví odkud vynořil a sundával mi v rychlosti helmu z hlavy.
„Je to jen rameno,“ prskl jsem po něm, a i přes jeho připomínky se posadil.
Naprosto tupě jsem kontroloval mašinu, jestli se té něco nestalo, protože padala na druhou stranu ode mě a docela to zachrastilo, jak se nejspíš ohnuly nějaké plechy. Ten týpek se ale nedal, začal mi svlékat i bundu a docela naštvaně na mě tlačil, jak kdyby mě chtěl donutit lehnout.
„Kurva nechte toho!“ křikl jsem nakonec na něj, když už jsem to nemohl vydržet a bouchnul jak papiňák.
Tohle není moje první střelná rána a ta minulá byla horší, tohle je nejspíš jen škrábanec, soudě podle toho, jak vypadá moje bunda.
„Jedeme do nemocnice, o vaši motorku se postará on,“ ukázal na gorilu za sebou a bylo jasno.
Nebylo o čem pochybovat, tohle byla fotrova práce, o tom žádná. Takže mě vážně sledují jak pijavice a nikdy nejsem bez nich. Brácha měl pravdu v tom, že mě to nasere, když se to dozvím, ale v tuhle chvíli mi to až tak nevadilo. Mohl jsem je brát, jako takové velké chůvy, co se o mě postarají. Sice to byl jen škrábanec, ale tělo se šoku neubrání, začal jsem cítil ten třes, co se mu rozléhal do svalů. Ta gorila mě pomohla na nohy a už někam táhla, nejspíš do jejich auta, podle toho, že mělo černá kouřová skla.
„Kurva… Nesahej tak na mě, nebo ti zlámu obě ruce!“ prskal jsem po tom hovadu, co mě snad osahávalo, nebo co.
Kretén, hned mi to vrátil, když mě strčil do auta a bylo mu naprosto jedno, jak dopadnu na sedačku, hlavně, když budu uvnitř.
„Omlouvá vás jen váš stav, jinak bych vám ten jazyk vyrval a nakrmil s ním Yo,“ ukázal na druhého chlápka, co si už sedal na místo spolujezdce a provokativně si olizoval rty, jak kdyby si to to prase představovalo.
Táta začal vážně zaměstnávat debily, teda narušený rozhodně oba byli, podle toho, jak se nad mým výrazem pousmáli.
„To si děláš prdel, Yoyo? Ten, co si ho kluci střídali dole u fotra ve sklepě? Ten Yoyo? Možná ti měli říkat bumerang, taky ses vracel pro další nálož,“ to jsem posral, protože málem proletěl mezi sedačkama, jak moc rychle se snažil za mnou dostat.
„Pán říkal, že jsi kretén, ale nemluvil nic o tom, že tak velkej,“ prskla po mě znovu ta gorila, která již seděla za volantem a jedním tahem zarazila toho druhého do sedačky, aby mu nepřekážel.
„Yo… Tenhle za to nestojí. Fízl… Výš jak, jsou prej úplně vymletý, jak si navzájem furt ukazujou bouchačky,“ vrátil mi to a pěkně mě nasral.
Snažil jsem se zvednout do sedu, protože jsem tak divně pololežel, ale kurevsky to bolelo, tak jsem jen kopl do jejich sedaček, jako odpověď. Tělo se mi začalo tak třást, že jsem cítil, jak se mi zvedá žaludek. Možná jsem tu střelnou ránu podcenil, podle toho, jak mi slabě vytékala z ramene krev.
Po chvíli auto zastavilo a ten… Yo, mě zase vytáhl, ale tentokrát opatrněji, protože mě moc nohy neposlouchaly. Byl jsem spíš taková hadrová panenka, čehož s chutí využil můj šmejdskej bratr, který byl nastartovanej u vchodových dveří a ihned mě vzal do náruče, jak kdybych nic nevážil.
Jsem velikej, ale on je vážně kříženej s trolem, protože je hodně vysokej. Spíš jsou s druhým bráchou po tátovi, já takovej zvláštní mix, i když se mi zdá, že po mámě nejsem.
„Tak pojď, drobku, zhubnul jsi, dřív ses i pronesl, když jsem tě tahal večer od televize,“ usmál se a já myslel, že ho pobleju, jak se mi z něj zvedl kufr.
„Jak je na tom?“ už tu byl i táta a ta kráva hned za ním.
To už mě rozbolela hlava tak, že jsem je chtěl všechny postřílet. Byli tak hlasití… Moc mluvili a jeden přes druhýho štěkali, jak nějaká smečka psů.
„Držte už hubu,“ zařval jsem, když už jsem toho měl vážně dost a nedalo se to vydržet.
Brácha mě položil na postel, která byla v mém starém pokoji. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že se tu naprosto nic nezměnilo, pořád můj pokoj táta udržoval tak, jak jsem ho nechal. Divný... Musel jsem se tomu pousmát, protože dělal něco jiného, než říkal. Vždy tvrdil, že z toho udělá pracovnu, když sem ani nepáchnu, ale nakonec s tím neudělal nic.
„Co čumíš jak vejr?“ napomenul mě bráha hned, co si mě pořádně prohlídl a začal mi dost nevybíravě sundávat tričko.
No... Sundával, normálně ho ze mě strhal, protože se nechtěl dotknout rány. A že od něj to ale kurevsky bolelo, to se nedá ani popsat. Kdyby mě za nezraněnou ruku nedržet táta, už bych se tu s ním serval.
„Bolí? Jo? Mám přitlačit?“ prskal na mě, když si začal prohlížet zranění.
Popravdě byl tenhle zmetek vyštudovanej doktor, absolutně netuším, koho podplatili, aby dostal papíry, ale byla to pravda. Vždycky jsem ho měl za totálního debila, ale musel jsem uznat, že byl vážně chytrej. Nic to nezměnilo na tom, že ho nesnáším a narval bych mu s chutí bouchačku do zadku a zmáčkl spoušť. Což by stejně komentoval tím, že to bylo dobrý, je to prostě magor.
„Co takhle, že bych ti nacpal svou botu do huby? To by bolelo?“ vrátil jsem mu, ale trpěl jsem jak pes.
On se v tom snad začal rejpat, podle toho, jak mě to zaštípalo, když do toho zranění něco nalil a násilím mi odvrátil hlavu na stranu, abych se na to nekoukal.
Jsem snad dítě? Nebo o co mu sakra jde?
Dál jsem to moc nevnímal, všechno se steklo do jedné nekončící agónie, když jsem chtěl už zmlátit naprosto všechny a urvat si tu zpropadenou ruku. Vypadalo to tak, že si to snad všichni užívají, podle toho, jak se na mě dívali. Normálně tomu chyběl popcorn a 3D brýle.
Už jsem chtěl vyskočit na nohy, ale brácha mi něco napíchl do žíly, než jsem vůbec pořádně zareagoval. Možná pro všechny lepší, usnul jsem totiž jako mimino. Nebylo pochyb o tom, že mi dal uspávačku. Bylo mi naprosto jedno, co se se mnou děje dál, byl jsem rád za ten klid, co se kolem mě rozprostřel. Tma a ticho, to jsem potřeboval ze všeho nejvíc. Prostě relax.
„Neměl by se už probudit? Aspoň něco sníst? Je to dost dlouho a nechci, aby byl slabý,“ slyšel jsem někde z dálky tátův hlas, jak potichu probírá můj stav.
„Však ho stačí jen skopnout z postele a měl by se postavit na nohy, jak kdyby mu nic nebylo,“ prskl po něm brácha a strčil do mě, abych tuhle větu bral vážně.
„Jdi do...“ pomalu jsem se posadil a snažil se otevřít oči, i když mi to moc nešlo.
Dost mě bolely z toho světla, které přicházelo z venku a současně s tím i hlava. Jak kdyby mi do ní někdo zabodnul hřebík a otáčel s ním.
„Spolkni tohle,“ narval mi brácha do ruky prášek a do druhé vodu, tedy doufám, že to byla voda, protože i chuťové pohárky jsem měl mrtvé.
Poslušně jsem to spolknul, protože jsem potřeboval úlevu. Bylo mi i jedno, o čem zase s tátou diskutují, hlavně, když mě do toho netahaj. Až asi po deseti minutách to zabralo a já se mohl zase podívat na svět. Zkusil jsem si i zahýbat rukou a podle všeho se o mě brácha dobře postaral, protože to bylo mnohem lepší než předtím.
„Máš to zašitý, jen asi tři stehy, ale lepší, než mít rozšklebenou jizvu a taky... Dost ti to krvácelo, nejsi moc přecitlivělej? Jen skrábnutí a ty si tu nechal louži krve,“ usmál se a zkontroloval obvazy, aby nikde nic neprosakovalo.
„Jo... Na blbý kecy, to jsem hodně přecitlivělej,“ vrátil jsem mu naštvaně zpátky a chytil ho za ruku, když chtěl trochu nadzvednou obvaz, aby to zkontroloval i pod ním.
„Fajn, jak chceš. Mělo by to být v pořádku. Večer tě zkontroluji a dostaneš něco na spaní, protože to za chvíli příjde k sobě.“
„Zavolal jsem tvýmu parťákovi, měl by co nejdřív dorazit, nedal si to vymluvit. Nevěří nám, prej tě týráme, nebo co,“ náhle se objevil druhý brácha ve dveřích a prohlížel si mě, jak kdybych se měl rozpadnout.
„No to je super, bude zase vyšilovat,“ povzdechl jsem si spíš pro sebe, protože jsem moc dobře věděl, jak mě zase Daiji seřve.
Moc dobře jsem si pamatoval poslední přestřelku, co jsem to schytal do lopatky, nejen, že mě střelili, ale Daiji mi to dával ještě měsíc potom sežrat. Nemá rád, když se cpu tam, kam nemám a potom jsem snadný cíl. Už jsem se toho nemohl dočkat, vážně jsem to ve svém stavu potřeboval.
Ani jsem se nestačil nadát a splnilo se mi přání, Daiji div nevyvrátil dveře, jak rychle vletěl do pokoje. Byl celý udýchaný a lilo z něj, jak kdyby se před chvílí sprchoval. Naštvaný byl řádně, to ani nemusel nic říct a pára se mu div nevznášela od huby. Podle všeho běžel do schodů, což rozhodně nemá rád.
„Co se... Stalo? Já tě... Asi... Zabiju, ale sám,“ nemohl dát pořádně dohromady ani jednu větu.
Jen mi vtipně hrozil svou malou pěstičkou a vyskakoval jak čert z krabičky. Dlouho jsem mu takhle nehnul žlučí. Došel až ke mně, aby si mě mohl prohlédnout ze všech stran a měl jistotu, že mi vážně nic tak hroznýho není. Potom se posadil vedle mě na postel a dál se snažil pořádně popadnout dech.
„Jako vážně jsem v tom nevině,“ podíval jsem se na něj a snažil se pousmát, i když jsem moc dobře věděl, jak moc naštvaný je.
„To je mi jasný, že sis tu kulku do těla nevpálil sám, ale... Kdo teda z vás všech, za tenhle jeho stav může? Co? Nebo je tu tichá domácnost? Co ho takhle do tohohle všeho netahat? Je to policajt, nemá na sobě terč jako na střelnici,“ během celého monologu se narovnal a nebezpečně přiblížil k bráchovi.
V tuhle chvíli jsem si začal o Daijiho dělat starosti, protože s touhle gorilou se takhle rozhodně nemluví.
„Fízli nesnáším, co z tebe udělat předložku před postel? Nebude mi dělat problémi tě vypreparovat a věř tomu, že tě nikdo nenajde,“ zavrčel na něj Hiroshi.
„Co tě zatknout za vyhrožování úřední osobě?“ vrátil mu Daiji, jak kdyby nebyl o dvě hlavy vyšší než on.
„Zkus se dostal přes práh se mnou v poutech,“ pousmál se brácha, když se pořádně narovnal i on a ukázal mu svou nadřazenost.
„Střelím tě do kolene a poveze tě rychlá, pak to tak těžký nebude,“ to už z Daijiho snad vycházela pára, jak se naštval.
To už ale brácha nevydržel a začal se smát, v tuhle chvíli bych věřil tomu, že si Daijiho odvleče do pokoje a splní vše, co mu řekl, plus další nechutný věci.
„Do kolene, jsi vtipnej,“ zasmál se ještě jednou nahlas, než se před Daijim narovnal tak, že byl skoro o hlavu a půl vyšší než on.
„Jseš na nebezpečný půdě, fízle,“ nezapomněl protáhnout poslední slovo a mírně do Daijiho strčit, když udělal krok dopředu.
„Nebojím se tě,“ prsknul po Hiroshim Daiji a vypnul prsa, jak kdyby mu to mělo dát o pár centrimetrů nahoru.
„Dost! Pokud se tu chcete hádat, tak to dělejte jinde, bolí mě hlava,“ vybuchl jsem konečně já a zle se na něj podíval.
Popravdě jsem měl v tuhle chvíli chuť, aby ta kulka šla o kousek níž, a já nemusel tyhle kydy poslouchat. Vyhodit je tak oknem, určitě by zápasili, kdo se ke mně, dostane dřív zpátky.
„Promiň,“ zaznělo jednohlasně z jejich úst a Daiji si ke mně konečně sedl, aby viděl, jak na tom doopravdy jsem.
„Takhle asi na ten ples nepůjdeš co? Je to zítra, tak nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zamračil se a podal mi vodu, abych se napil.
„Je mi u prdele, co si myslíte, jdu a nikdo mě nezastaví. Budu si dělat co chci, proto jsem i odešel z tohohle domu, aby mi nikdo neřídil život. Myslel jsem si, že ty tomu rozumíš,“ prskl jsem po Daijim, když mě touhle pitomou otázkou naštval.
„Odvez mě domů!“ chtěl jsem se zvednout z postele a hrábnout po oblečení, ale za prvé mi to moc nešlo a za druhé jsem tu ani žádné oblečení neměl.
„Nikam nejdeš! Pokud chceš zítra na ten ples, tak odsud. Tvého krasavce vyzvedneme cestou, nebo ho můžu nabrat hned a dovést ti ho, to by bylo taky fajn, ne?“ rozmrzele na mě mluvil Hiroshi a sklonil se ke mně, abych mi znovu zkontroloval zranění, jak se bál, že mohly porupat stehy.
„Fajn,“ odsekl jsem, protože nemělo cenu, jakkoliv protestovat, stejně by mě tu přivázali, a to jsem nepotřeboval.
„Prosím, Daiji, uvidíme se až na plese. Šéfovi se omluvím, ale neříkej mu o tomhle, víš, jak minule div nezmlátil toho doktora, když ho ke mně nechtěl pustit. Je mi prostě jen špatně, to se hold někdy stává. Budu v pohodě, přísahám,“ stiskl jsem mu ruku a náznakem hlavy mu ukázal ke dveřím.
Chtěl jsem ho tu mít, byla to jediná rodina, které jsem opravdu věřil, ale ne v jednu chvíli s mojí reálnou rodinou. Čím míň tu s nimi byl, tím víc v bezpečí byl. Každý tu měl svoji úchylku a popravdě velmi rádi by jí použili na nějakého fízla. Pořád na mě byli naštvaní, že jsem u policie.
Díky bohu pochopil, o co mi jde a bez dalších řečí odešel, sice nezapomněl loktem nabrat bratra do žaludku, jako že omylem, ale vyhnul se dalším nadávkám. Pohodlně jsem se natáhl na matraci a zavřel oči, potřeboval jsem trochu klidu, abych se dal dohromady. Tak nějak mi bylo jedno, že sem pořád někdo lezl, aby mě zkontroloval a nosil mi sem jídlo, jak kdybych byl v posledním tažení. Usnul jsem, konečně jsem si odpočinul, protože mě tohle všechno sralo. Neuměl jsem být nemocný, vždy jsem mámě zdrhal z postele a potom provokoval bratry, aby si se mnou hráli. Už vůbec jsem si nestěžoval na to, že mě něco bolí, prostě jsem to vždy přetrpěl, stejně bych to udělal i nyní, kdyby na mě táta nenajal ty obrovský hovada.
Probudil jsem se až někdy brzo ráno druhého dne, slunce bylo ještě zalezlé a měsíc mi svítil na cestu, když jsem se potichu kradl do kuchyně. Měl jsem obrovský hlad a z mého pokoje to jídlo zmizelo. Asi ho odnesli, když vzdali čekání, až se uráčím vzbudit. Stál jsem u ledničky, co byla hodně veliká a snažil se přivyknout na světlo, co z ní vycházelo.
„Sedni si! Připravím ti kakao,“ ozvalo se vedle mě a já málem prošel tou ledničkou na druhou stranu zdi.
„Kurva…“ zaklel jsem si, protože tohle bylo vážně na infarkt.
„Řekl jsem, aby sis sedl!“ dovedl mě táta k barové stoličce a prudce na ní posadil.
Neříkal jsem nic, jen jsem ho pozoroval, jak se snaží mi udělat to, co slíbil. Musel jsem se usmát, když se mu asi ani na potřetí nepovedlo dobře uříznout roh mléka, a nakonec to vzal hodně ze široka. Uklidnil se až ve chvíli, kdy ukládal hrnek plný mléka do mikrovlnky. Popravdě se dost snažil, když jsem byl malý, pro bráchy to nedělal, ale pro mě vždy. Sem tam nás vzal na výlet, nebo prostě jen četl knížky, které dlouho sháněl, většinou historické. Nebyl to úplně hroznej táta, jen jsem mu prostě dost věcí nemohl odpustit. Nebyli jsme dobrá rodina, prostě jsme si jen zbyli. Máma vždy udržovala to teplo domova a snažila se nás zcelovat tak, abychom se o sebe uměli opřít, ale táta… Byl to hold ukázkový yakuza šéf.
„Díky,“ poděkoval jsem hned, co hrneček položil přede mnou a vytáhl i obložený talíř a pečivo.
„Je mi líto, co se stalo. Najdu je,“ procedil mezi zuby, jak ho to štvalo.
„Tati… Díky,“ spolkl jsem to, co jsem mu chtěl opravdu říct, protože toho bylo víc a nelíbilo by se mu to.
Podíval se na mě, jak kdyby to byl největší šok jeho života a udělal krok, aby mě obejmul, ale zasekl se. Moc dobře věděl, že takhle na tom ještě nejsme. Něco mu můžu povolit, ale tohle ne. Je moc brzo, možná, když spolu budeme víc mluvit.
Chvíli jsem s ním seděl v kuchyni a jen si povídal, dokud se neobjevila i ta kráva a chtěla se k nám vecpat. To jsem se zvedl a šel do svého pokoje, sice mi nahoře musel pomoc brácha, když se mi zamotala hlava a málem jsem sebou švihl o zem. Možná mu to i dělalo radost, protože si to užíval, jak mě nesl do postele. Zkontroloval mi zranění, dal zase nějaké léky a na moment si k mé posteli přisunul židli.
„Vím, že jsi naštvaný a určitě si tohle nenecháš líbit, ale mohl bys aspoň jednou za čas přijít za tátou? Chápu, že nesnášíš tu ženskou a tátu za to, že máma umřela, ale… Vážně mu chybíš. Jsi takový jeho poslední vysněný dítě. Všechno přijal, i to, že jsi policajt, jen proto, aby tě mohl pozorovat, i když z dálky. Však víš, že nejsem dobrej v mluvení, ale jsi můj brácha, udělej někdy něco správně,“ pozvedl obočí, když jsem se na něj konečně podíval.
„Jdi do prdele s těma kecama. Máma umřela kvůli té krávě a otec si jí vzal, co si o tom mám myslet? Buď rád, že tu občas jsem, sice jednou za rok, ale jsem. Prostě mi všichni dejte čas a uvidí se,“ prsknul jsem po něm.
Jen se prudce zvedl ze židle, jak chtěl po mě vyjet, ale zastavil se. Židle tupě narazila o zem, jak ji skopl.
„Poslechni, co ti říkám! Pokud chceš informace o tom, kdo zabil dvojčata, tak buď hodnej. Uvidíme se zítra na plese, teď jdu do baru, někdo musí pracovat,“ chytil mě za vlasy a prudce mi je stáhl dozadu, aby mě donutil poslouchat každé jeho slovo.
Zase se to ve mně sevřelo, tohle dělal jen ve chvíli, kdy byl vážně nasranej a schopnej všeho. Měl jsem chuť mu plivnout do tváře, ale blbě by to dopadlo. Jen jsme se jeden druhému dívali do tváře a měli na jazyku nadávky, jak moc se nesnášíme.
„Kdo to je?“ prsknul jsem po něm a propaloval ho pohledem.