Ten divný pocit mě nepřešel ani ve chvíli, kdy jsem už zahýbal ke Kamlyho dílně. Stejně jsem si pro jistotu ještě poseděl na mašině, i když byla vypnutá, a díval se k silnici. Popravdě... To jen debil, který by nebyl profík, by se mi v tuhle chvíli prozradil, ale i tak, nedalo mi to.
Když se nikdo po půl hodině neukázal, položil jsem helmu na mašinu a konečně z ní slezl. Hold fízla nezapřu, sice to slovo nesnáším, ale slyším ho tak často od toho spratka, že jsem si na něj nějak zvykl. Potichu jsem vlezl do dílny, a hned zjistil, že jsem se ani snažit nemusel. Kam byl jako vždy pod autem, a měl tak nahlas hudbu, že absolutně nevěděl o světě. Byla pravda, že jsem tu byl tak o hodinu dřív, než jsme se spolu domluvili, proto jsem se ani nedivil. Došel jsem k němu, a on zrovna z pod auta vyjížděl ven. Musel jsem se usmát, když jsem uviděl jeho výraz, jak moc se lekl.
„Jsem tu a ty nikde. Máš zpoždění Kame,“ usmál jsem se a pomohl mu na nohy.
„Já... Já... Však nemůže být tolik hodin,“ podíval se zmateně na hodiny, co visely nad ponkem, a oddechl si.
„Blbče, vážně jsem se lekl, že nestíhám,“ konečně se usmál i on a mírně mě od sebe odstrčil, aby mohl projít.
„Však víš, jak rád tě provokuji,“ usmál jsem se na něj.
Tak moc ho chtěl k sobě přitáhnout, aby cítil mou touhu po něm, že jsem radši stiskl oba okraje pracovní desky jeho stolu.
Kdyby věděl, co ve mě vzbuzuje, musel by se zavřít do nějaké klece, abych za ním nemohl.
Vážně jsem zvíře, a popravdě jsem nikdy na nikoho ani jemnej nebyl. Buď to prostě neumím, nebo je to tím, že k nim nic necítím. Vlastně, ani pořádně nevím, co cítím ke Kamovi. Jsem zvláštní osoba.
„Jen na sebe hodím něco slušnějšího, abych ti nedělal ostudu,“ otočil se ještě na mě, než zmizel ve dveřích, které vedly do jeho bytu.
Jen jsem ho následoval. Rád jsem poslouchal, když se sprchoval, a představoval si, co tam právě dělá. Měl jsem hodně živé představy, až takové, že se mi to často promítlo do snu, a já druhý den někoho hledal v baru, abych ho ojel. Nebylo snadné mít vedle sebe někoho, jako je právě on, ideál všeho, co si chlap, jako jsem já, může přát. Nehledě na tom, že jsem ho hodněkrát viděl nahého, když jsme spolu na základce po tělocviku chodili do sprch. Měl vážně hezké tělo, to se mu muselo nechat. Na škole rád sportoval a v běhu byl hodně dobrý, dokonce získal nějaké ceny.
„Ty sis koupil novou skříň? Proč si nic neřekl, pomohl bych ti ji dát dokupy,“ zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem tu s ním mohl být.
„Co? Jo tohle,“ vyšel právě ze sprchy, a ručník mu jen nedbale visel přes boky.
Málem jsem prošel zdí, když jsem se na něj díval a nevšímal si okolního světa.
Kurva... To jako tohle dělá naschvál? Mě je to jedno, prostě mu to strhnu a ukážu mu, jak „hodný“ jsem.
„Koupil jsem si ji včera a nechtěl jsem tě v tyhle dny otravovat. Vím, jak je to pro tebe těžké. Jako... Pokud tak moc chceš, tak mám ještě na verandě složenou celou stěnu, co kdybys mi s tím o víkendu pomohl?“ usmál se na mě a začal si natahovat tričko.
Na moment jsem ho zase uviděl v celé kráse, když mu spadl ručník a on si vzal trenky. Ta chvíle mi stačila pro moji bujnou fantazii, jen ho ohnout a...
„Rád. Stejně nemám co dělat a nábytek mě baví, to víš, ne? Hele... V sobotu večer musím jít na jeden ples, doprovodil bys mě? Já vím, jaký máš postoj k lidem z vyšší vrstvy, už jen kvůli tvému bráchovi, ale byl bych rád, kdybys tam šel se mnou,“ prohrábl jsem si nervózně vlasy a stáhl je dozadu.
„Ples? No... Pokud je to s tebou, tak půjdu rád,“ pozoroval jsem jeho uši, které v tu chvíli tak hezky zčervenaly.
Nejraději bych ho chytil za tváře a uschoval je v dlaních, možná bych ho celého zmačkal. Hrozný, co se mnou tenhle člověk dělá. Není nějak zvláštní, nabízeli se mi mnohem hezčí, a to jsem měl i modela v posteli, ale on... Něčím mě prostě uhranul.
„Tak fajn, vyzvednu si tě... Ne, jinak. Pomůžu ti s tou stěnou, vezmu si sem věci a vysprchuji se u tebe, tím pádem bych tu na sebe hodil hadry, a jeli bychom přímo odsud. Co ty na to?“ jak šelma jsem těsně prošel kolem něj, když si natahoval tričko a jeho tělo bylo ještě stále kousek odhalené.
Natáhl jsem k němu ruku a opatrně mu přejel po celé délce jeho vymakaného břicha. Neměl se za co stydět, měl skvělou postavu, nikdy se sebou nic nedělal, ale přesto netloustl. Jak jsem si pamatoval toho magora, co je jeho brácha, tak ten vypadal taky dobře. Nikdy jsem ho neměl rád, jednou na mě ten sráč poslal kluky ze školy, kteří se mě snažili zmlátit, nakonec to všichni odnesli marodkou.
„Určitě, já...“ v tu chvíle se jen nepatrně zachvělo jeho břicho, a přísahal bych, že jsem slyšel i hlasité polknutí, když ucítil mé prsty na své kůži.
Vnímal jsem naprosto všechno, jak se mu zrychlil dech, a tím zběsile nadzvedával hrudník. Pár kapek se mu svezlo z vlasů po prsou, přes břicho i nohy, a jen tak spadly na zem. Bylo to, jak kdyby přede mnou zamávaly rudým šátkem. Nemohl jsem s tím nic dělat, nedalo se to. Chytil jsem ho za pas a prudce si ho k sobě přitáhl, až jsem mu skoro dýchal do tváře. Tak neskutečně krásně voněl, vždycky to tak bylo.
„Mu...“ zaznělo z jeho úst tak tiše, že si málem překousl jazyk.
Už jsem měl nakročíno k tomu, abych ho políbil, ale nakonec jsem se vzpamatoval. No, dalo mi to kurevsky moc práce, ale dal jsem to. Narovnal jsem se v zádech, a pustil ho ze svého medvědího sevření. Vážně jsem ho moc chtěl, tak moc, že se mi snad zkroutily prsty na nohou, když jsem se od něj na krok vzdálil.
„Jen se mi zdálo, že jsi zavrávoral, tak jsem tě jistil,“ usmál jsem se, ale vřelo to ve mě, jak kdybych měl každou chvíli vybuchnout.
„Jo, jasně.“
Možná se mi to jen zdálo, ale v jeho hlasu zaznělo sklamání.
Pořádně jsem si ho prohlédl od hlavy k patě, a jen ztěžka v sobě potlačil touhu, narvat mu jazyk až do krku. Musel jsem se párkrát pořádně nadechnout, abych po něm neskočil, ale nakonec se to povedlo. Nevím, kdy se to ve mě zlomilo, ale předtím jsem s tím takový problém neměl. Líbil se mi, cítil jsem k němu vlastně pořád tu stejnou touhu, ale poslední půl rok jsem jak posednutý. Kdykoliv vidím jeho odhalené tělo, je to, jak kdybych ho měl tu čest někdy ochutnat. Nechápu se.
„Tak můžeme jít. Mám všechno a jen hodím do batohu kytku, aby se nezničila,“ vzal puget z vázy a úhledně ho zabalil, aby se mu nic nestalo.
Uložil vše do batohu, vzal si bundu a už mě cpal ven z obyváku, abych nezdržoval. Prostě celý on, sice nás nikdo časově nehonil, ale i tak chtěl být všude včas. Vyšli jsme z domu k motorce a vyrazili. Silnice v tuhle dobu byla docela čistá, takže se mi auta pod kola nepletla. Párkrát jsem neodolal, abych mu jednou rukou nesevřel koleno s tím, aby mě pevněji objal. Prostě se mi líbilo, když se na mě lepil. Vlastně jsem nikomu jinému nedovolil, aby se mnou jezdil. Jen on mohl opravovat moji mašinu, a jen on se ke mně mohl tulit. Cokoliv chtěl, to jsem udělal. O cokoliv požádal, to jsem splnil. On byl moje Achillova pata a jediné místo, kde by mě mohl člověk ranit. Díky bohu to věděl jen a pouze Daiji, proto jsem se zas tak nebál.
Dojeli jsme před hřbitov a řádně zaparkovali, abychom nikomu nepřekáželi. Už roky měla máma v menší svatyni, uloženou urnu s popelem. Klasicky na oltáři, kam se daly dát květiny. Patřila do dost bohaté rodiny, proto tu byli uloženi i ostatní členové. Od mámy již nikdo nežil. Jako představitelé hlavního rodu yakuzy umřela polovina z nich dost mladá a převážně násilnou smrtí. Otce se tolika lidí bálo, že bude asi nemrtelný, protože ho nikdo neskrouhne. Nehledě na to, že na polovinu vysoce postavených členů v yakuze měl usvědčující materiály, které by je dostaly na doživotí do vězení.
„Zdravím vás,“ uklonil se Kamlyn mámě hned, co vešel do místnosti.
Udělal jsem to stejné a položil květinu na její oltář. Bílou růži, tak, jak to měla nejraději. Nebyla to pěstovaná, z květinářství, ale z keře, který byl v nedalekém parku, kam jsme spolu chodili. Obyčejná planá, na kterou denně sahá tisíce lidí. Ničím zvláštní, ale pro mě vzbuzovala spoustu vzpomínek.
„Mami... Tak tohle tu mít nemusíš,“ sundal jsem z oltáře lilie, které neměla ráda, a určitě je sem donesla ta kráva.
Táta věděl, co se jí líbilo, ale z nějakého důvodu to téhle mrše neřekl. Musel tušit, že to hned z oltáře sundám a zahodím, možná i proto to udělal. Měl mámu vážně rád. Asi nemiloval, protože to on neumí, ale udělal pro ni hodně, místy se k ní uměl chovat hezky.
„Mu... to bys neměl dělat,“ takhle mi mohl vážně říkat jen Kam.
Kdysi dávno, když jsme byli ještě děti, si to vymyslel. Ani si už nepamatuji proč, ale říkal mi tak. Nechal jsem ho a nikdy mi to nevadilo. Taky jsem mu říkal Kame, a on se nevztekal, tak proč to řešit.
„Jsou od té krávy, co chrápe s fotrem,“ procedil jsem mezi zuby a zahodil to do nejbližšího koše.
„Ona tu byla? Co tu dělala?“
Kam moc dobře věděl, jak to s ní mám. Znal všechny hnusný detaily o mé rodině, které jsem ani Daijimu neřekl.
„Jo... Bohužel byla. Mluvila o tom při tom nuceném obědu, co jsem s nima měl. Vážně nechápu, proč má potřebu jít za člověkem, který byl kvůli ní zastřelen. Stejně... Mami... Proč si tu mrchu chránila? Co jsi měla za důvody? Nikdy jsem to nepochopil,“ upravil jsem fotku v rámečku, protože byla trochu posunutá a pohladil ten lesklý povrch.
„Určitě to musela udělat. Tvoje máma nepatřila mezi lidi, kteří by něco dělali bez důvodu. Prostě to ber tak, že to pro ni bylo důležité, a dál se tím netrap,“ pohladil mě po rameni Kam, když se ke mně o dva kroky přiblížil.
„Možná,“ sevřel jsem mu prsty a na moment zaváhal, jestli mu je nepolíbit.
Vážně jsem si musel něco šňupnout, prostě mi tyhle nápady lítaly hlavou, jak kdybych byl zfetovanej.
Ještě chvíli jsme tam stáli a modlili se, povídali si a vzpomínali, jak kdyby tu byla s námi. Bylo to fajn zakončení dne.
„Nechceš ke mě na večeři? Něco bych ukuchtil,“ usmál se na mě Kam, když jsme už mířili k motorce, a venku se začalo stmívat.
„Proč ne, něco bych si dal,“ vrátil jsem mu úsměv, a už mi v hlavě lítaly myšlenky, jak tenhle kluk umí dobře vařit.
„Muu... Před pár dny jsem viděl, jak mi před dílnou přechází tvůj táta. Nevím, co chtěl, ale dovnitř nešel. Když jsem chtěl jít za ním, tak už byl pryč. Jen... Nestalo se mezi vámi něco? Nikdy se mnou nemluvil, proto mi přišlo divný, že tam byl,“ zastavil se s nasazováním helmy a díval se na mě upřeně, jak čekal na mou reakci.
„Co? Skvělý... Nic, nevím, co by se mělo dít. Neviděl jsem ho (nějakou, delší) dobu, až dneska, takže absolutně nevím, co tam dělal. Tohle si hned zjistím, o to se neboj,“ naštvaně jsem prásknul s helmou o motorku, až málem letěla na zem.
Poslední dobou jsem zaregistroval to, jak mě někdo sleduje, dokonce i teď ke Kamlyho dílně. Něco se musí dít, a táta kolem mě buduje dost velkou zeď, aby si mě stáhl zpátky k yakuze. Vážně budu muset přitvrdit ve zjišťování informací od mých milovaných bratrů. Stejně... To, že šel táta ke Kamlymu, je nebezpečné samo o sobě. Je to, jako kdyby se na něco připravoval, a on je jeho zbraň proti mně.
„Víš co? Myslím si, že bychom se nějakou dobu neměli stýkat. Bude to bezpečnější, nechci, aby se ti něco stalo. Prostě to nedopustím,“ během chvíle jsem si vysloužil dost ostrej bodanec loktem do žeber a velmi vyčítavý pohled.
„Na to ti kašlu. Já si prostě přeju, aby jsme se viděli každý den. Tohle už nikdy neříkej,“ vyhrkl Kam.
Měl jsem co dělat, abych ho v rychlosti chytil za loket, protože se nejspíš rozhodl odejít pryč, a nejspíš šlapat domů po svejch.
„Nikam! V pohodě, nerozčiluj se. Dobře, jsem policajt, tak se o tebe postarám, ale tím pádem čekej opravdu časté návštěvy u tebe doma. Pokud tě mám chránit, tak to vidím i na nějaké to přespání,“ pozvedl jsem obočí, a byl přímo nadšený z téhle jeho reakce.
On se taky změnil. Takhle jsme se k sobě nechovali, byli jsme nejlepší přátelé. Ale tak nějak pár měsíců dozadu mi Kam dovoloval víc věcí než předtím. Víc a víc mi to vrtalo v hlavě, ale nemělo to reálné vysvětlení. Byl tak k sežrání, jak se mu červenaly obě uši a rozpačitě odvracel zrak, abych mu neviděl pořádně do očí. Jeho řeč těla byla tak fantastická. Dost často mě to upoutalo, a jen tak jsem ho pozoroval. Možná jsem už prostě nechtěl čekat. Blížil se můj limit, a potom jsem to chtěl zkusit. Bylo mi prakticky jedno, jak hodně se naštve, nebo mě nebude chtít vidět, ale musel jsem to vědět. Aspoň náznak toho, co ke mně tento člověk cítí. Často jsem měl chuť ho obejmout a líbat se s ním, prostě jen tak. Pomalu a jistě jsem se přesvědčoval o tom, že to už dlouho nevydržím.
„Dobře, ale už to neříkej.“
To už bylo na mě moc.
Přitáhl jsem si ho do náruče a stiskl tak pevně, až jsem uslyšel to jeho slabé vydechnutí. Musel jsem aspoň tohle udělat, jen cítit jeho teplo a vůni, která je jen jeho.
„Poč... Nemůžu dýchat,“ napomenul mě, když to na něj bylo už moc dlouhý.
„Jo, jasně,“ procedil jsem mezi zuby a hned se od něj odsunul, abych ho třeba nepomačkal.
Jsem hrozně sarkastickej parchant, ale vše mě dokáže hned nasrat, když to není po mém.
Radši jsem si nasadil helmu a nasedl na mašinu, abychom mohli vyrazit zpátky ke Kamymu. Docela jsem se těšil na večeři s ním. Prostě si pokecat a dobře se najíst.
Cesta byla v pohodě, opět nikde nikdo, takže jsem to zajel, jak kdybych byl na nějakým okruhu. Motorky mě vždy moc bavily, je to jeden z mých koníčků. Táta mi asi v patnácti koupil pěkný dělo, který jsem asi do dvou tejdnů roztřískal. Až ve chvíli, kdy jsem na jedné staré motorce začal dělat s Kamem, mě to všechno začalo bavit.
Často se říká, že přátelství z dětství přerůstá v něco víc, ale co když jsou oba chlapy? Jaké jsou pro tohle škatulky? Nebo horší věc… Jak mám, kurva, začít? Takhle dost riskuju vymlácení všech zubů. Popravdě by nade mnou Kam nevyhrál, to ani co by se za nehet vešlo, ale… Takhle to nechci. Není pro mě jako ostatní kluci, on pro mě něco znamená, oni ne.
Zastavil jsem před Kamovým domem a v klidu s ním šel dovnitř, kde jsem se chtěl v pohodě najíst, dokud kolem mě neprosvištěl ten smrad, co neumí ani pozdravit.
„To jako nemáš jazyk? Nebo mě hodláš zase nasrat?“ procedil jsem mezi zuby, když se na mě konečně otočil.
„Nemám čas se bavit s debilem, na to mi jeden bude stačit v autě,“ zavrčel na mě, a já po něm málem skočil, jak mě nasral.
„Klid, promiň, víš, jaký je,“ chytil mě Kam za ruku a pevně ji sevřel.
Už nic nemusel říkat. Dotkl se mě, a já hned šel ke stolu jak poslušnej pejsek. Prostě nade mnou má moc, kterou nikdo jiný nemá.
„Měl bys ho už konečně zkrotit. Jednou ho ta jeho nevymáchaná huba dostane do nějaké prdele.“
Spíš se těším, až mu jí ten kluk natrhne.
Dvakrát jsem se s ním setkal, jmenuje se Hisoka a je to fajn kluk, líbí se mi. Vlastně, je ho škoda pro takovýho šmejda, jakým je Speed. Ten kluk mi pije tak moc krev, že mu brzo ten jeho face upravím svou pěstí. No… Vlastně si nejsem jistý, jestli by mi to Hisoka dovolil.
„Jedu, mám závod,“ štěkl po nás, když mířil ke dveřím.
„O žádném nevím,“ vrátil mu lehce nabroušeně Kam a čekal na jeho odpověď.
Ten smrad se jen usmál a zdrhl, jak kdyby mu za patama hořelo. Určitě nelegální závody, a on to nechce přede mnou říct, jak kdyby mě to zajímalo. Jsem z vražd, o smrady ve fárech se nezajímám.
„Já se z něho jednou zblázním,“ povzdechl si Kam a začal na stůl vytahovat suroviny na jídlo.
Večer byl příjemnej, dobré jídlo a pití, až na to, že mě práce nutila dneska odjet domů. Sice Kam namítal, že je pozdě a mám přespat, ale nešlo to. I pro jeho bezpečí to bylo lepší.
Tentokrát však cesta domů neproběhla tak v pohodě. Měl jsem opět ten nepříjemný pocit v zádech, který se znásobil tím, když mě málem jedno auto srazilo. Kdyby nebylo mých rychlých reakcí, tak se válím na zemi s ksichtem v betonu. Zastavil jsem na chodníku a u sloupu, aby to zasraný auto nevjelo za mnou. Až ve chvíli, kdy mě míjelo, jsem uviděl, že má kouřová skla a dovnitř není vůbec vidět. Jen hlaveň zbraně se zaleskla ve tmě a slabé světlo, když vyrazila kulka směrem ke mně.